Výuka carvingu na základních a středních školách v Brně. Diplomová práce

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra atletiky, plavání a sportů v přírodě Výuka carvingu na základních a středních školách v Brně Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Mgr. Martin Vilím Vypracoval: Ing. Karel Freiberger Učitelství pro ZŠ a SŠ Brno, 2011

2 Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v pouţitých zdrojích. V Brně dne 5. května 2011 podpis

3 Na tomto místě bych rád poděkoval Mgr. Martinu Vilímovi za jeho cenné rady a připomínky, které mně v průběhu psaní práce poskytl. Dále bych chtěl poděkovat svým rodičům MUDr. Magdaleně Freibergerové a Ing. Karlu Freibergerovi za podporu při studiích na vysoké škole.

4 Obsah ÚVOD Teoretická část Historie lyţování Historie carvingu Materiálové vybavení Lyţe Nejdůleţitější parametry sjezdových carvingových lyţí Kategorie lyţí Carving Vymezení carvingu Hlavní rysy carvingu Kategorie carvingu Průprava, nácvik a výuka carvingu Specializovaná průprava pro nácvik carvingu Základní carvingové oblouky Cvičení pro nácvik základního carvingového oblouku Dynamický carvingový oblouk Cvičení pro nácvik dynamických carvingových oblouků Race carvingové oblouky Cvičení pro nácvik race carvingových oblouků Fun carvingové oblouky Cvičení pro nácvik funcarvingových oblouků Extreme carving Empirická část Metodika práce Cíl práce Výzkumné otázky práce Úkoly práce Výsledky dotazníku Závěry výzkumu ZÁVĚR SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY RESUMÉ... Chyba! Záloţka není definována. Přílohy... 74

5 ÚVOD V dnešní době je lyţování jedním z nejvíce se dynamicky rozvíjejících zimních sportů. Dnes uţ si prakticky kaţdý můţe dovolit strávit dovolenou na horách a u toho lyţovat. Je to především z toho důvodu, ţe podmínky pro lyţování se v posledních letech radikálně zlepšily. Dostupnost jak na České hory, tak i do zahraničí je lepší, jak bývala a sluţby poskytované lyţařům se taktéţ velmi zlepšily. Avšak dostupnost ani sluţby nejsou tím nejhlavnějším důvodem, proč stále více lidí na hory jezdí. Tím hlavním důvodem je právě to, ţe se lidé mohou daleko rychleji a snadněji naučit lyţovat a pobyt strávený na horách si dokonale uţít. To je moţné především díky carvingu a carvingovým lyţím, které toto všechno umoţňují. V této diplomové práci se budeme zabývat carvingem a dále pak výukou carvingu na základních a středních školách v Brně. Cílem této práce je přiblíţit obsahovou stránku carvingu, jeho vznik, vývoj, techniku a metodiku. Dále pak zjistit, zda-li je zde dostatek učitelů, kteří jsou schopni dobře a efektivně carving naučit. Důvod, proč jsem si vybral téma zabývající se lyţováním, je ten, ţe k lyţování mám od mládí velice blízký a vřelý vztah. Ke carvingu jsem se dostal uţ na začátku tohoto tisíciletí, ale prakticky nic moc jsem o něm nevěděl, tudíţ ani nedokázal carvovat. Aţ po absolvování několika kurzů na FSpS jsem si k tomuto odvětví lyţování vybudoval ještě bliţší vztah a začal se jím podrobněji zabývat. Další důvod je ten, ţe se školami na kurzy občas jezdím a zajímalo mě, jakým způsobem probíhá výuka lyţování a carvingu na školách. Tato diplomová práce je rozdělena na dvě části, z nichţ první je teoretická a druhá empirická. V první části práce budou popsána teoretická východiska lyţování a carvingu. Budeme se zabývat historií lyţování a carvingu, materiálovým vybavením a dále samotným carvingem se zaměřením na výuku a metodiku. V druhé části práce se budeme zabývat výzkumem, jehoţ cílem bude zjistit, jakým způsobem probíhá výuka carvingu na základních a středních školách v Brně. Dále bude následovat vyhodnocení výzkumu, závěrečné shrnutí a doporučení pro praxi. Tato diplomová práce pak můţe slouţit jako určité vodítko pro začínající lyţaře a dále pak pro učitele, kteří se výukou carvingu zabývají. 5

6 1 Teoretická část 1.1 Historie lyţování Samotná historie lyţovaní je velice úzce spjata se samotným vývojem lidstva. Pokud se podíváme do historie, zjistíme, ţe nejstarší zmínky o pouţití lyţí najdeme jiţ v mladší době kamenné (cca 10. nebo 9. tisíciletí před n.l.) na základě vykopávek a jeskynních kreseb, které byly nalezeny především v Norsku, Finsku, Švédsku, Mongolsku a Číně (Štumbauer, Vobr, 2005). Samotnou historii vývoje lyţování lze rozdělit do dvou období a to na předsportovní a sportovní vyuţití lyţí. První z výše zmiňovaných období začíná samotným vývojem lyţování a končí zhruba v polovině 19. století. V této periodě slouţily lyţe především k lovu a následně dopravě a poštovním a vojenským účelům (Vilím, 2009). Z historických dat víme, ţe na různých místech světa se pouţívaly různé typy lyţí. Tyto typy si blíţe popišme v následujícím textu. Jiţní lyţe Tento typ lyţí je jeden z nejstarších (cca 4 tisíce let). Byly pouţívány na území dnešního Ruska a v severských zemích. Nejstarším a zároveň dochovaným jiţním typem lyţe je tzv. hotingská lyţe nalezená ve Švédském Hotingu. Arktické lyţe Lyţe tohoto typu, jak uţ i název vypovídá, byly nejrozšířenější především v oblasti Sibiře a Skandinávie. Lyţe slouţily především k různým přesunům volným terénem. I z tohoto důvodu byla skluznice potaţena koţešinou, srstí vzad, aby byl umoţněn skluz a aby zároveň při výstupech lyţe nepodkluzovaly. Severský typ lyţe Tyto lyţe byly pouţívány ve Skandinávii aţ do poloviny 19. století. Oproti předchozím typům lyţí měly určitá specifika, a to ta, ţe jedna lyţe byla delší (cca 3 m) a slouţila ke skluzu. Druhá lyţe byla cca o 1 metr kratší a slouţila jako odrazová. 6

7 Bahenní typ lyţe Byly pouţívány v oblastech Koreje, Číny a Severní Evropy rybáři v pobřeţních oblastech a slouţily především k různým přesunům. Druhé z výše zmiňovaných období lyţování, a to sportovní vyuţití lyţí, datujeme rokem 1843, kdy byly uspořádány v Norském Tromso první závody (Vilím, 2009). Tento závod byl závodem v běhu na lyţích a byl vypsán na 5 km. Z pohledu sjíţdění a zatáčení datujeme počátek sportovního lyţování opět v Norsku. Tehdejší lyţe, které měly vázání s volnou patou a byly přibliţně 2,5 m dlouhé, umoţnily dva vzájemně odlišné technické styly zatáčení a oblouků a to tzv. telemark a kristiánii (obr.1). Obr. 1: Náčrtek telemarku a kristiánie Zdroj: Štumbauer, Vobr. Moderní lyžování, 2005 Prvním, kdo tyto dva rozdílné styly předvedl, byl Aversen Sondre Norheim. Telemarský oblouk se jede ve velmi hlubokém nákleku na zatíţené vnitřní hraně předsunuté vnější lyţe. Kristiánský oblouk se jede jako snoţný smyk ke svahu, kdy těţiště těla je posunuto vzad, vzhledem k vázání s volnou patou (Štumbauer, Vobr, 2005). Vázání s volnou patou bylo neustále zlepšováno. Nejdříve mělo upínací přezku na patě a následně pak napínací pruţinu. Výroba lyţí byla prováděna v truhlářských dílnách, a to z jednoho kusu dřeva. Zdvih špičky se dělal ve formě napařením a následným zchladnutím. Zatáčení umoţňovalo podélné boční krojení, tzv. telemarský tvar (Příbramský, 1999). 7

8 Alpské lyţování Zakladatelem alpského (sjezdového) lyţování byl Mathias Zdarsky (obr. 2). Obr. 2: Mathias Zdarsky Zdroj: ce=univ&sa=x&ei=fkwltdsto4beswbbo_cccg&ved=0cfuqsaq&biw=1016&bih=531 Zároveň se stal zakladatelem a propagátorem Lilienfeldské školy. Zdarského technika sjíţdění vycházela především z toho, ţe zkrátil dlouhé telemarské lyţe na rozmezí od 190 cm do 220 cm. Aby mohl na lyţích lépe zatáčet, odstranil z nich středový ţlábek a vynalezl nové kovové vázání s volnou patou. Základem techniky zatáčení byl u Zdarskeho oblouk v pluhu a oblouk z přívratu vyšší lyţí. Zdarsky se zaměřoval především na předsouvání odlehčené lyţe a jízdu v terénu. Tímto dal poté návod, jak bezpečně sjíţdět prudké alpské svahy (Vilím, 2009). Zdarsky byl také organizátorem prvních závodů v alpských disciplínách v roce 1905 v Lilienfeldu. Postupem času docházelo k vylepšování jak lyţařské výzbroje, tak i lyţařské techniky. O toto se v období před první světovou válkou zaslouţil Georg Bilgeri, jenţ byl v té době důstojníkem rakouské armády (Štumbauer, Vobr, 2005). Bilgeriho technika jízdy vycházela především z přívratných oblouků a dále pouţíval širší pole variant kristiánií. Narozdíl od předešlých technik zde oblouky byly rychlejší, bylo v nich více dynamiky, a tím pádem mohly být prováděny ve vyšších rychlostech. Bilgeri dále zavedl uţívání čtyř základních vosků, jeţ se lišily tvrdostí a účelem. Byly 8

9 to vosky určené pro odraz a pro skluz. Dále zavedl pouţití tuleních pásů, které dodnes vyuţívají skialpinisté pro náročné vysokohorské výstupy. Přívratná technika se stala základem tzv. albergské techniky. Zakladatelem a hlavním propagátorem byl tehdejší proslulý závodník Hannes Schneider. Tato technika se vyznačovala především celkovým sníţením těţiště s širší stopou. V tomto období, tedy ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století, došlo k markantnímu rozmachu lyţování, ale především ke zdokonalení výzbroje. Tehdejší lyţaři si byli vědomi toho, ţe sjíţdění prudkých svahů není úplně ideální s volnou patou. Proto se tento vývoj zaměřil především na zkonstruování vázání s pevnější patou. Toto vázání mělo pevnou čelist, lankové oko a pruţinu, postranní háčky a pákový napínák - tzv. kandahár. Na konci třicátých let dvacátého století docházelo k nahrazování přívratné techniky snoţným vedením lyţí, coţ umoţňovalo dosaţení vyšší rychlosti. Oblouk byl zahájen výrazným vertikálním pohybem, hlubokým předklonem těla a přenesením rotačního impulsu horní poloviny těla na lyţe (Štumbauer, Vobr, 2005). Toto mělo ovšem za následek výrazný a někdy aţ nekontrolovatelný smyk. Hlavní představitelkou této techniky byla tzv. francouzská škola (obr. 3). Obr. 3: Oblouky francouzské školy z náhledu Zdroj: Štumbauer, Vobr. Moderní lyžování, 2005 Výše jsme zmínili, ţe silná rotace vedla aţ k někdy nekontrolovatelnému smyku. Tehdejší kritici tuto skutečnost věděli, ale nedokázali najít řešení. To se povedlo aţ v padesátých letech, kdy Stefan Kruckenhauser popsal protirotační techniku v knize Osterreichischer Skilerplan, publikovanou v roce Protirotační 9

10 technika spočívala především ve výrazném vertikálním pohybu při zahájení oblouku, který byl ale započat zapíchnutím hole. V této době se začaly postupně vyvíjet i různé metodické řady, kdy se začínalo jízdou šikmo svahem, oblouky v pluhu, přívraty s vyšší a niţší lyţí a následným vyvrcholením, které představoval snoţný oblouk. Na konci padesátých let začalo docházet k markantnímu zlepšování materiálového vybavení. Především vázání se stalo bezpečnějším, kdy firma Marker představila první vázání s bezpečností špičkou, dále docházelo ke zdokonalení konstrukce lyţí. V šedesátých letech začalo docházet k modernizaci výuky lyţování na základě techniky závodní. Ovládnutí základů závodní techniky umoţnilo jízdu po hranách a z toho plynoucí vyšší rychlost jízdy s menším podílem smyku. V sedmdesátých a osmdesátých letech v oblasti školního lyţování a také v rámci ČSTV byla zavedena nová metodika jiného pojetí výuky, které se odlišovalo od předchozích technik. Zakladatelem tzv. kročné techniky byl Bohuslav Čepelák, který tuto metodu postavil na principu zahájení oblouku vertikálním pohybem těţiště směrem dolů a vnější koleno dělalo pohyb vpřed dolů a zároveň dovnitř oblouku (Vilím, 2009). Další rozdílnou technikou byla tzv. technika oblouků s předstoupením ( Umsteigetechnik ), charakteristická předstupem v závěru oblouku na budoucí vnější lyţi. V současnosti je v České republice oficiálním výukovým plánem tzv. Česká škola lyţování, v níţ uţ je od roku 2004 zařazena i výuka carvingového stylu, kterým se budeme zabývat podrobněji a detailněji v dalších částech této diplomové práce. 10

11 1.2 Historie carvingu Přesné datum, kdy se vůbec carving poprvé objevil, nemůţeme přesně stanovit. Z historických zmínek však víme, ţe první lyţe, které měly boční vykrojení, datujeme uţ do druhé poloviny devatenáctého století (tab. 1). Byl to tzv. Telemarský typ lyţe. Aţ o více neţ sto let později začalo docházet k samotnému vývoji carvingových lyţí a dále i samotné techniky. Vůbec k prvnímu uţití pojmu carving v Evropě došlo pravděpodobně v roce V této době se evropští lyţařští experti seznámili s tzv. carvingovou metodou v Kanadě a USA. (Štumbauer, Vobr, 2007). Ta spočívala ve vyřezávání oblouků, které byly jeté po hranách, a nedocházelo zde ke smýkání. Nutným předpokladem byly lyţe uprostřed výrazně uţší neţ ve špičce a patce. Jedny z prvních carvingových lyţí určených a vyrobených pro veřejnost datujeme do začátku devadesátých let dvacátého století. První firmy, které přišly s carvingovými lyţemi na trh, byly Elan, Fischer a Kneisl. Do testování lyţí firmy Elan se zapojil i největší fenomén lyţování tehdejší doby Ingemar Stenmark. V roce 1991 uvedla firma Elan na trh model Parabolic s radiusem 12 m. Dále následoval model firmy Kneisl Ergo, taktéţ s radiusem 12 m. Zpočátku však výroba i prodej nebyly početné. Aţ na základě marketingu a reklamy a hlavně způsobu sjíţdění na carvingových lyţích se tento typ lyţe začal dostávat do podvědomí veřejnosti, a tím pádem se stal známějším a dostupnějším pro všechny. Firmy začaly nabízet celou řadu modelů lyţí s rádiusem okolo 28 metrů aţ po extrémní carvingové lyţe atakující rádius 9 metrů. Nově pak byly nabízeny i shorties a supershorties. Na začátku nového tisíciletí se však trend zkracování lyţí zpomalil. Došlo ke stabilizaci a firmy se začaly zaměřovat více na doladění konstrukčních vlastností lyţe jako torzní tuhost, tlumení kmitů, broušení hran apod. (Štumbauer, Vobr, 2007). Za prudkým vývojem carvingových lyţí a materiálu značně pokulhávala výuka a metodika carvingu. Zpočátku spočívala metodika carvingu pouze v jeho definování a prezentací různých cvičení. Nejvýznamnějším propagátorem v Evropě byl prof. Walter Kuchler z Německa. Dle něj byly nejpodstatnější tři základní podmínky, a to lyţe s dostatečným krojením, naklopení lyţí na vnitřní hrany a podélné prohnutí lyţe. Z pohledu závodního lyţování byl carving také opoţděn. V obřím slalomu docházelo k postupnému přizpůsobování techniky jízdy a následně i ke změnám ve stavbě tratí. Závodní jízda spočívala ve sklonění pánve, předklonění trupu, vedení lyţí v široké stopě a extrémně zavřených obloucích. Zpočátku byl rádius lyţe okolo 28 11

12 metrů. Postupem času došlo ke zkrácení a předpis FIS stanovil rádius lyţe 21 m a délku 185 cm pro muţe a rádius 21 m a 180 cm délku pro ţeny (Kemmler, 2001). Naopak ve slalomu byl průběh značně rozdílný. Závodníci dlouho jezdili na lyţích s radiusem větším neţ pro obří slalom, tedy prakticky na klasických lyţích. S příchodem nového tisíciletí však všichni začali radikálně přezbrojovat na lyţe kratší a jejich délky byly stanoveny na 165 cm pro muţe a 155 cm pro ţeny. Rádius nebyl pevně stanoven. V dnešní době můţeme konstatovat, ţe carvingové lyţe ovládly dnešní způsob lyţování. Zaprvé z hlediska toho, ţe rovné lyţe se uţ téměř nevyrábí a i z pohledu toho, ţe způsob učení se na tomto typu lyţe je jednodušší, neţ tomu bylo dříve. V následující tabulce si přibliţme stručnou historii carvingu v datech. Tab. 1: Historie carvingu v datech r.1860 Telemarken - vyrobeny první lyţe s vykrojením - známý "telemarský tvar" r.1966 Začínají se prodávat první snowboardy jako předchůdci carvingu r.1966 Zvone Debjak ze Slovinska staví první silně vykrojené lyţe s názvem Kaninke r.1977 Firma Burton začíná sériově vyrábět snowboardy s bočním vykrojením pro alpský styl r.1977 Firma ELAN - patent na lyţe s přestavitelným vykrojením (Servo a Retro) r.1984 Ingemar Stenmark vyhrává paralelní slalom na silně vykrojených lyţích Elan r Jörg Kiesow a Walter Kuchler: šest televizních filmů RTL ukazujících vývoj k radiálnímu lyţování - Firma ELAN - oznamuje pouţití silně vykrojených lyţí v závodech r.1989 Walter Kuchler: Die neue Skitechnik - konfrontace staré a nové techniky r.1991 Začínají se vyrábět první carvery pro veřejnost a to: - ELAN - Parabolic - lyţe s rádiusem 12m - KNEISSL - Ergo - rádius 12m (160 a 180cm) - FISCHER - Snowrider r.1994 Lyţe na obří slalom dostávají větší vykrojení neţ slalomky (kolem 37m) 12

13 r.1995 SPORTS vydává - Walter Kuchler: SuperSki radial radikal - první masověji rozšířená kniha o carvingu r ISPO Mnichov - všichni výrobci mají v nabídce Carving Ski s rádiusem 9-24m - Lyţe na obří slalom se dostávají s rádiusem pod 30m, u některých firem se zařazují s 24m mezi běţné carvery - Milan Maver: Nova Radialna Technika - prezident jugoslávské organizace učitelů lyţování vydává druhou světově rozšířenou knihu o carvingu r ISPO - všechny firmy představují řady carverů, někteří výrobci jiţ nenabízí klasické lyţe - carvingové lyţe se stávají standardem, začíná nový systém rozdělení lyţí - Walter Kuchler: Skirevolution carving - druhá kniha v němčině od SPORTS r Začíná se jezdit FIS Carving Cup - Firma ATOMIC představuje lyţe Funcarver 9.11 a Carvermaschine (140cm), - Firma HEAD lyţe Cyclone (140cm) - SALOMON lyţe Axelcarver (152cm) - Walter Kuchler: Carven: Der Skikurs für Einsteiger und Umsteiger r.1999 Vyrobeny a prodávány první slalomky se silným vykrojením, superkraťasy pod 100cm, slopestyle r.2001 Všechny typy lyţí na sjezdovku se rádiusem i délkou přibliţují funcarverům r.2002 Firmy ustupují od funcarverů a nahrazují je slalomky Zdroj: 13

14 1.3 Materiálové vybavení V této kapitole se budeme zabývat materiálovým vybavením pro lyţování, především se ale zaměříme na vybavení pro carvingový styl, resp. lyţe Lyţe Z pohledu dnešního spotřebitele můţeme tvrdit, ţe lyţe tvoří velice ţádaný artikl spotřebního koše. Jejich produkce se kaţdoročně pohybuje v řádech několika milionů párů. Výrobci nabízejí kaţdoročně okolo tří set modelů lyţí, v nichţ naprostá většina jsou carvingové modely. Zbylé procento jsou lyţe určené pro skialpinismus, jízdu v boulích a freestyle (Štumbauer, Vobr, 2005). Po nástupu carvingu se jiţ přestal pouţívat systém kategorizace lyţí tzv. SAL, kde S = sportovci, A = pokročilí, L = začátečníci. Tento systém na první pohled vypovídal o vlastnostech lyţe mnoho. Dnešní dělení je poněkud sloţitější, neboť v sobě má mnoho ukazatelů, které se odvíjejí především od výběrů a parametrů lyţí. Podle Reicherta a Musila (2007) si při výběru lyţí je nutné poloţit tři základní otázky: - jaká je úroveň mých lyţařských dovedností - jaký styl jízdy preferuji - v jakém terénu se budu převáţně pohybovat Nejdůleţitější parametry sjezdových carvingových lyţí Konstrukce Jak jsme jiţ v předcházejících částech zmínili, první konstrukce lyţí byly dřevěné, vyráběné nejdříve z jednoho kusu, později pak lepené. V druhé polovině dvacátého století nastal velice výrazný posun v konstrukcích lyţí. Začaly se pouţívat plasty a slitiny z různých kovů. V dnešní době se pouţívá mnoho materiálů jako např. dřevo, titanal, karbon, kevlar, apod. (Vilím). Samotná konstrukce lyţe má své nosné prvky. Podle jejich uspořádání rozeznáváme tyto konstrukční typy (obr. 4): 14

15 Sendvičová konstrukce: je nejstarší z moderních konstrukcí. Pochází z počátku šedesátých let a pouţívala se ještě cca před patnácti lety k výrobě podstatné části lyţí. V dnešní době ji výrobci pouţívají pro verze závodních lyţí. U tohoto typu konstrukce jsou podle Vilíma (2009) nosné vrstvy sestaveny jako plátky u skluznice a horní plochy. Torzní box (krabicová konstrukce): tato konstrukce byla vyvinuta především proto, aby se zlepšily některé mechanické vlastnosti lyţe, a to především jejich torzní tuhost. Krabicová konstrukce funguje na principu obalování jádra skelnou tkaninou v kombinaci s karbonem a kevlarem. Skořepinová (capová) konstrukce: v dnešní době je to nejnovější konstrukční technologie. S touto technologií přišla v devadesátých letech firma Salamon a nazvala ji Monocoque. V dnešní době uţ prakticky všechny firmy tuto technologii převzaly a je jí vyráběna rozhodující část produkce lyţí. Horní plocha a boky jsou tvořeny jedním nosníkem ve tvaru U-profilu, který zároveň tvoří horní část lyţe a oba boky. Obr. 4: Schématické znázornění sendvičové, krabicové a capové konstrukce Zdroj: Štumbauer, Vobr. Moderní lyžování, 2005 Rádius lyţe Jak jsme jiţ výše zmínili, všechny sjezdové lyţe mají tzv. telemarský tvar, neboli boční vykrojení lyţe. U carvingových lyţí je radius nejdůleţitějším parametrem. Při výběru lyţe je prvořadou podmínkou. Radius lyţe určuje oblouk, který opisuje mírně zatíţená a mírně zahraněná lyţe. V dnešní době většina firem daný rádius na lyţích uvádí. Avšak nemusí být a často také není přesný. Např. firma uvede rádius lyţe 13 15

16 metrů, ale toto můţe platit jen pro určitou délku u daného typu lyţe. Jiná firma můţe uvést rádius zaokrouhlený na celé číslo, většinou směrem dolů. Z tohoto vyplývá, ţe pokud chceme lyţe skutečně na míru, je lepší si rádius vypočítat dle níţe uvedeného vzorce. R= L H 2 / 8 H ( kde: L = délka aktivní hrany (přímá vzdálenost mezi dvěma vnějšími místy) - cca o cm méně neţ délka lyţe H = hloubka vykrojení lyţe - tuto můţeme změřit nebo vypočítat následovně: H = (šířka špice + šířka paty / 2 šířka středu) / 2 Dále musíme brát v potaz skutečný poloměr oblouku, který můţeme definovat takto: citujeme z jejichţ definici jsme pouţili: Zmenšení velikosti poloměru kruţnice opisované při jízdě dosáhneme větším naklopením hrany a s tím souvisejícím prohnutím - flexí lyţe důsledkem zatíţení lyţe odstředivou silou. Vzhledem k tomu, ţe zatíţená hrana lyţe je většinou celou svojí délkou v kontaktu se sněhem, platí mezi naklopením a prohnutím přímá závislost (obr. 5). Čím větší úhel, tím větší flexe. Obr. 5: Skutečný poloměr oblouku Zdroj: Hodnota rádiusu nám ukazuje, na jaký oblouk je lyţe zkonstruována (Vilím, 2009). Následující tabulka nám ukazuje hodnoty radiusu, typ a pouţití lyţe (tab. 2). 16

17 Tab. č 2: Rádius, typ a pouţití lyţe Rádius Typ lyţe Pouţití R > 20m Specializované lyţe sjezd, super-g, obří slalom, freeride, boule R m Racecarvery pro střední aţ dlouhý oblouk R 14-17m Univerzální lyţe pro kratší, střední i dlouhý oblouk R 12-14m Slalomky pro krátký oblouk a nácvik jízdy po hranách R <10m Funcarvery nácvik jízdy po hraně a pro začátečníky Zdroj: Vilím. Kapitoly ze sjezdového lyžování, 2009 Délka lyţe S příchodem carvingových lyţí došlo k výraznému zkrácení lyţí. Před nástupem carvingu bylo běţné, ţe lyţe převyšovaly délku postavy v průměru o 30 cm. Dnes můţeme říci, ţe u délky lyţe platí přímá úměra, tedy čím menší rádius, tím kratší lyţe. Obecně můţeme říci, ţe u běţných kategorií se horní hranice délky pohybuje cca výška postavy minus 10cm. Vzhledem k tomu, ţe na trhu je mnoho kategorií lyţí tzv. Shorties a Super shorties, můţeme tvrdit, ţe dolní hranice prakticky není. Dle Vilíma (2009) pro volbu optimální délky lyţe je důleţité přihlédnout k následujícím faktorům: výšce a hmotnosti lyţařským dovednostem, stylu a ambicím typu lyţe Dále je nedílnou součástí to, aby délce dané lyţe odpovídal její poloměr. Tvrdost lyţe Tvrdost lyţe je jak podélná, tak příčná. Toto vychází především z toho, o jaký typ lyţe se jedná, jestli je měkká, nebo tvrdá. Tvrdost v torzi: u tvrdé lyţe je schopna se lyţe postavit celá na hranu. Naopak u měkké lyţe se na hranu postaví jen její střední část. 17

18 Podélná tuhost: u měkkých lyţí lze lyţi snadněji prohnout, a tím pádem lépe zatáčí. Je určena především pro začátečníky a rekreační lyţaře. Tvrdá lyţe jde prohnout méně snadno, a proto je určena na tvrdé povrchy, především pro pokročilé a závodní lyţaře. Tvar lyţí U kaţdých lyţí sledujeme jejich tvar. Díky tvaru můţeme posoudit jízdní vlastnosti lyţe. To ovlivňuje především šíře a tvar v klíčových místech lyţe - u špičky, ve středu a na patce lyţe. Šíře špičky je velice důleţitá pro zahájení oblouku. Širší špička nám umoţní rychlé zahájení oblouku. Šíře lyţe v jejím středu nám vypovídá o tom, jak a v jakém terénu budeme jezdit. Např. šíře středu v rozmezí mm nám vypovídá o tom, ţe se jedná o lyţe určené pro radikální carving (Štumbauer, Vobr, 2005). Jsou vhodné pro upravené svahy a nevhodné pro jízdu např. v hlubokém sněhu apod. Širší lyţe ve středu jsou univerzálnější a jsou vhodné i např. do hlubokého sněhu. Posledním parametrem je jiţ výše zmíněná šíře patky. Ostřejší a širší patka nám umoţňuje radikálnější carvingový výjezd z oblouku. Pokud je patka naopak uţší, umoţňuje výjezd z oblouku smykem Kategorie lyţí Výše jsme zmínili, ţe v dřívějších dobách se lyţe dělily na tři, resp. čtyři základní kategorie. Následující tabulka nám ukazuje rozdělení lyţí před příchodem carverů (tab. 3). Tab. 3: Dělení lyţí před příchodem carverů Označení Pouţití S sportovní lyţe pro výborné lyţaře, určené do náročného terénu A lyţe určené pro středně pokročilé lyţaře, jsou lépe ovladatelné L lyţe určené pro začátečníky R nebo I závodní lyţe, speciální lyţe (akrobacie na lyţích apod.) Zdroj: Vilím. Kapitoly ze sjezdového lyžování, 2009 Po příchodu carvingu se kategorizace lyţí radikálně změnila. V dnešní době existuje celá řada kategorií lyţí. Pro naši práci jsme však vybrali jen ty nejpouţívanější. 18

19 Slalomcarver Jsou označovány jako SL a jsou většinou nabízeny ve dvou řadách, a to Slalom top a Slalom performance. První ze zmiňovaných mají maximální schopnost vedení a zahájení carvingového oblouku na tvrdých površích. Jsou to tedy vysoce sportovní lyţe, vhodné na tvrdé a upravené svahy a určené pro agresivní jízdu. Z hlediska parametrů lyţe je důleţitý Side cut SC, coţ je šíře špičky v rozmezí mm, středu mm a patky mm (Štumbauer, 2005). Rozmezí délek je od cm a rádius v rozmezí 9-14 m. Druhé ze zmiňovaných, Slalom performance, mají umírněnější parametry a pouţívají je především učitelé lyţování. Race carver Někdy označovány jako Pisten carver jsou sportovně-závodní lyţe, vhodné pro závodní styl jízdy, tvrdé a upravené povrchy. U této lyţe je SC / / Délka lyţe je cm. Rádius je m. Lyţe jsou tedy určené pro jízdu ve vysokých rychlostech, pro jízdu s holemi a pro lyţaře, kteří preferují delší oblouky. Ski cross carver Tyto lyţe jsou určené pro závodění ve Ski crossu. Z hlediska parametrů vypadají takto: SC / / Délka lyţe a rádius 14-20m. Allround carver Tento typ lyţe je v dnešní době absolutně nejrozšířenějším díky svému širokému pásmu pouţitelnosti. Jsou určené pro nejširší lyţařskou veřejnost. Parametry jsou následující: SC / / mm. Délka cm a rádius m. Allround lady ski Někdy označovány jako Ladycarver, ladyski. Tyto lyţe jsou podobné allroundcarveru, avšak jejich parametry jsou přizpůsobeny pro ţeny (hmotnost a především design). Délka bývá v rozmezí a rádius m. 19

20 Short carver Neboli krátké lyţe, kraťasy. Vhodné pro výuku začátečníků a malých dětí. Délka se pohybuje v rozmezí cm a rádius 7-9 m. Super shorties V dnešní době označovány jako snowblades. Vynikající lyţe pro výuku a nácvik jízdy po hranách a vnitřní lyţi. Z pohledu parametrů vypadají následovně: SC / / Délka lyţe je 59-99,9 cm a rádius 4,5-7 m. 20

21 1.4 Carving Vymezení carvingu Se zařazením termínu carving do lyţařské terminologie se jako první objevil v roce 1995 rakouský lyţařský odborník Dr. Thayer. Carvingová technika sjíţdění a zatáčení je v dnešní době z pohledu lyţování asi nejčastěji viditelná. Carving, carvingový efekt, carvingový tvar lyţí, carvingový oblouk jsou v dnešní době prakticky nejvíce pouţívané a nejvíce frekventované výrazy. Základem pojmu carving je anglické slůvko carve, coţ volně přeloţeno znamená vykrajovat, krájet, řezat, vyřezávat. Z pohledu lyţování to znamená jízdu po souhlasných, neboli vnitřních hranách s minimálním podílem smyku. (Vilím, 2009). Fyzikálně bychom to mohli vyjádřit tak, ţe směrový úhel, tedy úhel mezi podélnou osou lyţí a směrovou tangentou je zanedbatelný (Štumbauer, Vobr, 2005, str. 82). Minimální podíl smyku znamená to, ţe lyţař jedoucí oblouk jede tak, ţe jeho lyţe jsou během provádění oblouku postaveny na hranách a zanechávají za sebou dvě vyjeté koleje (obr. 6). Obr. 6: Stopy lyţí u carvingového oblouku Zdroj: Musil, Reichrt. Lyžování od začátků k dokonalosti, 2007 Přesný nástup carvingu lze však časově velice těţko vymezit. Snaha o pouţívání hran sahá daleko do historie. Dříve se jezdilo převáţně ve volném terénu, 21

22 tudíţ tento trend nebyl aţ tak úplně aktuální. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let došlo k velkým změnám, a to především k tomu, ţe se začaly upravovat sjezdovky pro rekreační lyţaře, coţ umoţňovalo lepší vyuţití hran pro sjíţdění. V této době neznámějšími a nejlepšími v této disciplíně byli bratři Mahrové z USA a Ingemar Stenmark ze Švédska. (Musil, Reichrt, 2007). Ostatní lyţaři a závodnici chtěli tyto své idoly co nejlépe napodobovat, nebo se k nim alespoň přiblíţit. To mělo za následek především to, ţe z pohledu materiálového vybavení docházelo k mnoha inovacím a začaly se vyrábět o poznání jiné lyţe neţ dříve. Avšak na těchto lyţích nebylo jednoduché oblouky řezat. Dosahovaly rádiusu aţ 45 metrů. Aby tedy bylo moţné oblouky řezat, musel být lyţař velice dobře fyzicky připravený, musel mít sílu, rychlost a hlavně potřebnou techniku k prohnutí lyţí (flexi). Tímto kromě závodních lyţařů nikdo nedisponoval, tudíţ velké náklony v obloucích byly pro rekreační lyţaře nedostiţné. Moţná i z tohoto důvodu se v sedmdesátých letech objevil veliký konkurent lyţování, snowboarding. Jízda na snowboardu se učí daleko rychleji, pohodlněji, velkých náklonů jsme schopni dosáhnout dříve a při menších rychlostech. S příchodem snowboardingu se tedy větší náklony staly dostupnějšími, změnil se ţivotní styl, image, začala nová éra. V této době došlo k rapidnímu poklesu prodeje lyţí. Dle mého názoru i díky tomuto jsme dneska tam, kde jsme. Lyţařské koncerny totiţ zprvu nevěděly, jak z této situace ven. Proto se rozhodly radikálně změnit materiály, výrobu apod. Došlo ke zkrácení lyţí, většímu vykrojení lyţí, coţ umoţňovalo lepší manévrovatelnost a lepší ovládání. Velikým plusem pro nástup carvingové revoluce byl velice dobrý marketingový slogan Lyţe zatáčejí samy, který nalákal spoustu nových a starších lyţařů na to, aby si tyto samozatáčecí lyţe koupili nebo vyzkoušeli. Přechod na nový typ lyţí však automaticky neznamenal změnu techniky a metodiky lyţování. Bohuţel nám v této době zaspali (i kdyţ ne všichni) i lyţařští učitelé. Většina lidí, učitelů, dětí apod. začala tedy jezdit na carvingových lyţích, ale to, co uţ jezdili dříve, tzn. smýkané oblouky. Tomu se naštěstí carvy nebránily a šlo to na nich dokonce snadněji. S postupem času se začaly objevovat a rozšiřovat návody, jak jezdit na carvingových lyţích. To nás postupem času dovedlo aţ do dnešní doby, kdy jezdíme pohodlný, komfortní carving v nezávodních rychlostech nebo naopak radikální, rychlý racecarving a funcarving. 22

23 1.4.2 Hlavní rysy carvingu Dle Vilíma (2009) jsou to následující: nová éra sjezdového lyţování jednodušší ovládání lyţí snadnější a rychlejší výuka hra s odstředivou silou zrychlení jízdy v oblouku kontakt se sněhem během jízdy Z tohoto výčtu je patrné, ţe carving není jen pro zdatné a pokročilé lyţaře. Díky své jednoduchosti je účelný pro výuku dětí a začátečníků. K tomu, abychom se naučili a dobře zvládli výuku carvingu, je nutné mít určité podmínky. Tyto podmínky můţeme dle Vilíma (2009) rozdělit na vnitřní a vnější. Vnitřní podmínky pohybové dovednosti lyţaře psychická odolnost fyzická odolnost koordinace Vnější podmínky výbava (lyţe, vázání, boty, výstroj) terén (sklon, šířka, upravenost svahu) mnoţství lyţařů na sjezdovce počasí kvalita sněhu Z pohledu klasické a carvingové techniky jsou rozdíly následující (Vilím, 2008). Klasická techniky uţší stopa vertikální pohyb sloţité pohyby (vertikální pohyb, vzpříčení lyţí, rotace a protirotace trupu) 23

24 variabilní poloměr oblouků větší podíl smyku výrazná práce paţí s pícháním holí Carvingová technika širší stopa omezený vertikální pohyb jednodušší pohyby (vklonění, přehranění) poloměr oblouku- ovlivněn parametry lyţí (zmenšení poloměru oblouku dosáhneme zvýšeným tlakem do lyţí ve fázi vedení oblouku) jízda po hraně hole slouţí jako stabilizační pomůcka (Vilím, zápisky z přednášek) Kategorie carvingu V dnešní době dle Štumbauera (2007) rozlišujeme následující kategorie carvingu: Allround carving: základní nebo univerzální carving. Je prakticky nejvíce zastoupený, protoţe ho provádí většina sjezdařské veřejnosti. Dochází zde ke vklonění celého těla dovnitř tvořeného oblouku. Race carving: tento druh carvingu napodobuje svoji technikou jízdu závodníka v obřím slalomu. Při tomto stylu carvingového lyţování je kladen důraz na rychlost v řezaných obloucích. Dochází zde k výraznému klopení pánve, díky němuţ dochází právě k hranění. Dále se zde pouţívá mírný odklon a protirotace trupu. Blíţe se racecarvingu budeme věnovat v dalších částech této práce. 24

25 Fun carving: u funcarvingu téměř vůbec nepouţíváme hole. Oblouky jsou řezané a zavřené s maximálním moţným náklonem. Jezdí se především na dobře upravených tratích. Blíţe se funcarvingu budeme věnovat v dalších částech této práce. Pozn.: Dle Musila (2007) můţeme rozdělovat ještě tzv. extreme carving, kam patří handcarving a bodycarving, kterým se budeme podrobněji věnovat v dalších částech této práce. 25

26 1.5 Průprava, nácvik a výuka carvingu Jako první krůček ke zvládnutí carvingu je nutné zařadit tzv. specializovanou průpravu pro carving. Většinou ji zařazujeme aţ po zvládnutí základů, alespoň všeobecné lyţařské průpravy. V carvingové průpravě se snaţíme získat komplexní lyţařské dovednosti spojené s carvingem. Při výuce dětí můţeme zpestřit nácvik různými hrami ze všeobecné lyţařské průpravy. Pro nácvik carvingového oblouku je dle Vilíma (2009) nutné dodrţovat následující zásady: Vhodné vybavení Boty: bota musí umoţňovat co největší náklek vpřed. Nevhodné pro nácvik carvingu jsou boty s jednou přezkou, které toto neumoţňují. Lyţe: měly by splňovat tyto parametry: - rádius: do 15 m nebo můţeme pouţít tzv.: - shorties (krátké lyţe s délkou v rozmezí od 100 do 140 cm) - supershorties (snowblades s délkou do 100 cm) Postavení lyţí na hranách Je nutné dodrţovat následující postavení: pohyb kolen dopředu a dovnitř tvořeného oblouku - tzv. vlnovky - oblouky o velkých poloměrech náklon celého těla do oblouku- nejčastěji u funcarvingu zalomením a přikloněním pánve do oblouku s mírným odklonem trupu - racecarving Pohled Pohled vţdy musí směřovat do směru jízdy. Platí pravidlo Dívej se, kam jedeš Natáčení ramen Ramena se musí natáčet směrem do oblouku. Vzhledem k dolním končetinám je trup v diagonálním postavení. 26

27 Tlak na vnější lyţi Důleţití je zatíţení vnější lyţe, a to do její přední části - tlačíme do palce. Tlak na vnitřní lyţi Taktéţ je důleţitý i tlak do vnitřní lyţe. Zde uţ netlačíme do palce, nýbrţ do malíku. Široká stopa Vedení lyţí by mělo být v rozšířené stopě, resp. na šířku pánve. Právě širší stopa nám umoţní vyuţít v oblouku zahranění obou lyţí. Paralelní postavení dolních končetin Vnější koleno nesmí být tlačeno ke kolenu vnitřnímu - tzv. áčko, dochází potom k výraznému zahranění vnější lyţe. Vnitřní koleno musí být tedy tlačeno ke svahu. Vyuţití obou lyţí U carvingu mají obě lyţe stejný význam a jsou v neustálém kontaktu se sněhem. Dodrţování bezpečnostních zásad Na dodrţování bezpečnosti musíme dbát za jakékoli situace a nejenom při carvování. U carvingu však dochází k vyjíţdění oblouků směrem do spádnice, proto je důleţité dbát zvýšené opatrnosti a neustále sledovat svah nad sebou, vedle sebe i pod sebou Specializovaná průprava pro nácvik carvingu Do specializované průpravy pro nácvik carvingu dle Štumbauera (2007) zařazujeme jak cvičení s holemi, tak i bez holí. Cvičení s holemi Přejíţdění svahu jednotlivými oblouky po hranách Tyto oblouky jezdíme šikmo svahem, jednotlivě, pomalou rychlostí aţ do úplného zastavení. Po zastavení následuje obrat a cvičení opakujeme stejným způsobem, akorát opačným směrem. U tohoto cvičení je důleţité dbát na to, aby lyţař dodrţoval výše 27

28 zmíněné zásady. Především pak na širší (ne širokou) stopu, plynulé a rovnoměrné zatíţení obou vyšších hran a na postupné vylučování smýkání. Tohoto efektu dosáhneme plynulým přikloněním obou kolen, pánve a trupu ke svahu. Dochází také k jeho předklonu. Paţe jsou pokrčené, upaţeny směrem dolů, směřují mírně vpřed. Hole drţíme pevně a směřují šikmo vzad. Postupně zvětšujeme úhel nájezdu, čímţ dosáhneme vyšší rychlosti. Toto cvičení je vhodné především pro nácvik jízdy po hranách, resp. pro získání pocitu hrany. Nedochází zde tedy ke smýkání. Výhodou je i to, ţe ho můţeme provádět i na prudších svazích nebo méně upravených částech sjezdovky, které by byly pro nácvik jiných carvingových cvičení nevhodné (obr. 7). Obr. 7: Jednotlivé oblouky po hranách Zdroj: Štumbauer, Vobr. Moderní lyžování, 2005 Opakované sjíţdění po spádnici Toto cvičení provádíme na velmi mírném svahu. Provádíme opakované sjíţdění po spádnici v základním carvingovém postoji. Kolena jsou mírně pokrčena, trup v mírném předklonu, hlava vzpřímena a lyţe jsou vedeny v paralelním postavení. Toto cvičení je vhodné především pro upevnění si vědomí toho, jak má vypadat správný carvingový postoj za jízdy. Střídavé naklápění lyţí na vnější a vnitřní hrany Cvičení provádíme na velmi mírném svahu a vyjíţdíme ho po spádnici. Toto cvičení slouţí k uvědomění si vlivu naklopení lyţí na hrany na směr jejich jízdy (Štumbauer, Vobr, 2005, s. 86). Na sněhu poté zůstanou dvě stopy, které mají podobu dvou střídavě 28

29 se vzdalujících a přibliţujících se vlnovek. Pro toto cvičení je vhodné pouţití snowbladů. Carvingová vlnovka Toto cvičení dle Musila (2007) provádíme opět na mírném svahu ze základního carvingového postoje. Lyţe jsou v paralelním postavení, mají širší stopu, váha je rovnoměrně rozloţená na obě lyţe. Carvingovou vlnovku (obr. 8) tvoří na sebe navazující otevřené oblouky, které jsou vyjeté po spádnici. Carvingovou vlnovku dle Štumbauera (2007) zahájíme ze sjezdu po spádnici a postupným a mírným vkloněním obou kolen, pánve a trupu dovnitř tohoto otevřeného oblouku docílíme naklonění lyţí na hrany. Těţiště musí být posunuto přes spojnice špiček bot. Je to z toho důvodu, aby byly lyţe dostatečně zatíţeny v přední části. Lyţe nám tedy jedou po hranách. Další podstatnou věcí je to, ţe se nesnaţíme předsouvat vnitřní lyţi. Dále se uţ snaţíme minimalizovat vertikální pohyb. Při nácviku carvingové vlnovky se pohybujeme jen ve velmi malých rychlostech, nevznikají zde příliš velké odstředivé síly jako u klasického carvingu. Jsou zde více zastoupeny prvky statické neţ dynamické. U začátečníků je nutné pro nácvik carvingové vlnovky mít prakticky ideální svah, coţ bývá někdy obtíţné. Z těchto důvodů není nácvik carvingové vlnovky úplně jednoduchý a proto ho i mnoho učitelů lyţování do učebního plánu nezařazuje a nahrazuje ho jinými prvky. Dle mého názoru by carvingová vlnovka měla být zařazena vţdy, protoţe učící se lyţař získá správné návyky pro zahájení carvingového oblouku a cesta k zajetí správného carvingového oblouku je pak kratší a efektivnější. Pozn.: Carvingovou vlnovku lze provádět i s vodorovně sloţenými holemi pod koleny. Toto je vhodné především pro vymezení dostatečné šíře stopy a dosáhneme tím spřaţení pohybu obou dolních končetin. 29

30 Obr. 8: Kinogram carvingové vlnovky Zdroj: Musil, Reichrt. Lyžování od začátků k dokonalosti, 2007 Cvičení bez holí Přejíţdění svahu jednotlivými oblouky ke svahu po hranách Podobně jako u cvičení s holemi provádíme toto cvičení z jízdy šikmo svahem, oblouky provádíme jednotlivě aţ do úplného zastavení. Totéţ se pak děje na opačnou stranu. Paţe jsou pokrčeny před tělem a ruce máme neustále v našem zorném poli. Pro toto cvičení jsou úplně nejvhodnější snowblady, protoţe se zde projeví jakákoli chyba v zatíţení a vedení lyţí po hranách (Štumbauer, 2007). Výhodou tohoto cvičení je i to, ţe ho můţeme díky malému poloměru provádět i na uţších svazích. (obr. 9). Obr. 9: Jednotlivý carvingový oblouk ke svahu v provedení bez holí Zdroj: Štumbauer, Vobr. Carving,

31 Carvingová vlnovka s pěstmi mezi koleny Carvingovou vlnovku lze provádět i bez holí. Jedním ze způsobů je cvičení s pěstmi mezi koleny. Pěsti máme obě vedle sebe mezi koleny po celou dobu jízdy. Cvičení je vhodné pro vymezení správné šíře stopy (obr.10). Obr. 10: Pěst mezi koleny Zdroj: Musil, Reichrt. Lyžování od začátků k dokonalosti, 2007 Paţe předpaţené na prsou, zkříţené na prsou Podle Musila (2007) toto cvičení provádíme po spádnici, kdy předpaţíme nebo jinak fixujeme paţe. Paţe fixujeme proto, aby nohy mohly pracovat samostatně. Snaţíme se o souměrné pohyby kolen, kdy dochází k plynulému překlápění lyţí z hrany na hranu. Kolena pracují jen horizontálně. Důleţité zde je, aby stopa byla širší a váha byla stejnoměrně rozloţena (obr. 11). Obr. 11: Paţe zkříţené na prsou Zdroj: Musil, Reichrt. Lyžování od začátků k dokonalosti,

32 Chyby v carvingové průpravě Dle Štumbauera a Vobra (2007) Úzká stopa: neumoţní dostatečný náklon lyţí na hrany Malý úhel hranění: neumoţňuje jízdu po hranách s vyloučením smyku Tzv. áčko : vnější koleno nesmí být tlačeno ke koleni vnitřnímu Rotační impuls: vyvolání tohoto impulsu celé nebo části těla vede ke smýkání Snaha o otáčení lyţemi: opět vede ke smýkání Snaha o výrazné předsunutí vnitřní lyţe: neumoţní její dostatečné zatíţení a tím pádem je oblouk veden jen po vnitřní hraně vnější lyţe Předozadní pozice: lyţe musí být zatíţeny v jejich přední části, pokud tomu tak není, dochází k obtíţnému zahájení oblouku. Pokud ale posuneme těţiště příliš vpřed, můţe docházet ke smýkání díky odlehčeným patkám. Velký náklon dovnitř oblouku: pokud náklon neodpovídá velikosti odstředivé síly, vede k zaříznutí vnitřní lyţe a následnému pádu Základní carvingové oblouky Pro nácvik a výuku základního carvingového oblouku je nutné mít téměř ideální podmínky. Tou zásadní, kromě materiálového vybavení, je terén. Základní carvingový oblouk nacvičujeme na širokém, mírném a upraveném svahu. Nácvik carvingového oblouku zahajujeme samostatným obloukem ke svahu, následuje samostatný oblouk přes spádnici, pokračujeme obloukem ke svahu s napojeným obloukem přes spádnici. Navazované oblouky zařazujeme aţ nakonec (Vilím, 2009, s. 44). Základní carvingový oblouk (obr. 11) zahajujeme z jízdy po spádnici, kde jsou lyţe v paralelním postavení a stopa je širší (na šíři ramen). Kolena jsou mírně pokrčená, trup je mírně předkloněn a hlava je vzpřímená. Jak jsme jiţ výše popsali, pohled směřuje do budoucího oblouku (zásada dívej se, kam jedeš ). Postavení paţí je následující: paţe upaţmo dolů směřující mírně vpřed. Hole směřují šikmo vzad a drţíme je pevně v poutkách. Toto je základní postavení, které bychom se měli snaţit 32

33 udrţet v průběhu celého oblouku. Naším cílem je v tomto momentu dostat lyţe na hrany. Toho docílíme tak, ţe plynule vkloníme obě kolena, pánev a trup dovnitř budoucího oblouku (Štumbauer, 2007). Důleţité je také těţiště těla. U carvingového oblouku je nutné těţiště posunout před špičky bot. Je to z toho důvodu, aby se lyţe zatíţila co nejvíce v její přední části. Další velice důleţitou skutečností je rovnoměrné rozloţení hmotnosti těla na vnější a vnitřní lyţi. Dle Walnera (2004) je u základního carvingu optimální zatíţení vnější a vnitřní lyţe cca 60:40. Dle mého názoru je to víceméně pocitová záleţitost. Kaţdý si musí najít optimální rozloţení hmotnosti tak, aby byl schopen poloţit obě lyţe na hrany. U někoho to můţe být 60:40, u někoho jiného 50:50 či 55:45. Díky jízdě po hranách a bočnímu krojení lyţí dochází k zatáčení. Uţ u základního carvingu se snaţíme minimalizovat vertikální pohyb, coţ znamená pohyb těţiště nahoru a dolů. Důleţité je také vyloučení rotace těla. Osy boků a ramen by měly být rovnoběţné a kolmé k podélným osám lyţí. Předozadní pohyb je minimální (Štumbauer, 2005). Zahájení následného oblouku docílíme tak, ţe plynule vkloníme kolena, pánev a trup na opačnou stranu. Tím dojde k přehranění lyţí a začínáme nový oblouk. Po zvládnutí těchto základních činností můţeme zvyšovat rychlost a zvětšovat úhly oblouků. Obr. 12: Základní carvingový oblouk Zdroj: tml Nejčastější chyby u základního carvingového oblouku výrazný vertikální pohyb těţiště těla, píchání holemi zahájení oblouku pohybem těţiště zdola nahoru úzká stopa, která neumoţní poţadované naklonění lyţí na hrany 33

34 áčko tzn. výrazně rozdílný příčný náklon obou lyţí, zahraněná je více vnější lyţe předsouvání vnitřní lyţe - nedochází pak k jejímu dostatečnému zatíţení poloha těţiště příliš vzadu špatná poloha paţí - paţe nesmí být u boku nebo za nimi velké vklonění do oblouku, které neodpovídá velikosti odstředivé síly, vede k zaříznutí vnitřní lyţe snaha o urychlení otáčení lyţí v oblouku vede často ke smyku (Štumbauer, Vobr, 2007) Cvičení pro nácvik základního carvingového oblouku Pozn.: Cvičení je celá řada, vybírali jsme jen ty nejvhodnější a stejně jako specializované průpravy je můţeme rozdělit na cvičení s holemi a cvičení bez holí. Cvičení s holemi Carvingové oblouky jako s řidítky na kole Hole drţíme nadhmatem, v pokrčených paţích, před tělem, vodorovně a na šíři ramen (obr. 13). Hole nám v tuto chvíli slouţí jako pomyslná řidítka na kole, kterých se při jízdě drţíme. Jejich příčným nahnutím dojde k vklonění celého těla dovnitř oblouku. Vkloněním dosáhneme toho, ţe se nám zatíţí vnitřní hrany vnitřní lyţe. S postupem času zvětšujeme náklon, a tím pádem se nám i zvětšuje carvingový efekt. Toto cvičení má velkou výhodu v tom, ţe máme neustálou vizuální kontrolu paţí před tělem, a tím pádem si můţeme pocitově regulovat i samotný náklon. Obr. 13: Carvingové oblouky s holemi jako řidítky na kole Zdroj: 34

35 Alternativa: Hole je moţno drţet před tělem svisle, v napnutých paţích (obr. 14). Při náklonu těla do oblouku se naklánějí i hole. Obr. 14: Carvingové oblouky s holemi svisle před tělem Zdroj: Jednotlivé oblouky ke svahu po vnitřní (vyšší) lyţi Toto cvičení z pohledu motoriky není úplně jednoduché. Avšak vzhledem k jeho účinnosti a efektu ho můţeme zařadit i do cvičení pro základní carvingový oblouk. U tohoto cvičení budeme sjezdovku přejíţdět jednotlivými oblouky ke svahu, a to pouze po hraně vnitřní lyţe (obr. 15). Poţadovaného efektu docílíme dostatečným náklonem těla vpřed a dovnitř. K tomu nám pomůţe upaţení vnitřní paţe níţ a vpřed - ukazujeme tedy do směru jízdy (Štumbauer, 2007). Důleţité je, abychom vyjeli oblouk pouze po hraně, bez podílu smyku a s následnou vizuální kontrolou stopy. Obr. 15: Jednotlivý oblouk ke svahu pouze po vnitřní lyţi Zdroj: Štumbauer, Vobr. Carving, 2007 Cvičení bez holí Carvingové oblouky na supershorties Carvingový efekt se na supershorties dostaví většinou velmi rychle. U carvingového oblouku na supershorties je nutné drţet pokrčené paţe předpaţmo dolů, dlaně dolů a 35

36 předloktí směřuje vpřed. Obě paţe vykonávají společný horizontální pohyb dovnitř tvořeného oblouku. Oblouky se zatlačením ruky ze strany do vnitřního kolena Toto cvičení zařazujeme především pro odstranění jiţ výš zmíněného tzv. áčka. V oblouku tlačíme dlaní vnější ruky ze strany směrem do vnitřního kolena. Tímto způsobem ho tzv. otevíráme (obr. 16). Obr. 16: Otevírání vnitřního kolene Zdroj: Alternativou je cvičení, kdy obě ruce tlačí ze vnějšku na vnitřní koleno směrem ke svahu a opět ho otevírají (obr. 17). Obr. 17: Otevírání kolene tlakem obou rukou Zdroj: Carvingové oblouky doprovázené plynulým pohybem vnější paţe vpřed Tomuto cvičení se někdy přezdívá hlazení psa (obr. 18). Paţe jsou mírně pokrčené, upaţené směrem dolů a směrem vpřed a dovnitř tvořeného oblouku. Vnější pokrčenou paţí upaţmo dolů provedeme plynulý pohyb vpřed do předpaţení. Plynulý a pomalý pohyb zastavíme aţ na vnitřní lyţi (Štumbauer, 2007, s. 85). Cvičení je vhodné provádět ze dvou důvodů. Tím prvním je fakt, ţe nám pomůţe zatíţit vnitřní lyţe v druhé části oblouku a tím druhým to, ţe pokud máme snahy o nějaké rotační pohyby, můţe je pomoci odstranit. 36

37 Obr. 18: Hlazení psa Zdroj: Štumbauer, Vobr. Carving, 2007 Carvingové oblouky s volantem U tohoto cvičení potřebujeme nějaký předmět, který nám bude simulovat volant. Můţe to být gumový krouţek, menší obruč či plastový talíř. Tento volant pak drţíme před tělem a točíme jím jako při jízdě do zatáčky v autě (obr. 19). Toto nám napomůţe k tomu, abychom se vklonili dovnitř oblouku, a tím pádem postavili lyţe na hrany a následně vyjeli carvingový oblouk. Obr. 19: Carvingový oblouk s volantem Zdroj: 37

38 1.5.3 Dynamický carvingový oblouk Nácvik dynamických carvingových oblouků provádíme na širokém a upraveném svahu. Důleţitý je také sklon, který by měl umoţnit jízdu v střední aţ vyšší rychlosti. Dynamické carvingové oblouky provádíme s holemi, ale bez jejich zapichování. Rozdíl mezi základním carvingovým obloukem a dynamickým carvingovým obloukem je především v dynamice provedení, úhlem oblouku, tzn. větším zavřením a velikosti odstředivých sil v oblouku. Dynamický carvingový oblouk zahajujeme z jízdy po spádnici, v širší stopě a v paralelním postavení. Kolena jsou stejně jako u základního carvingového oblouku mírně pokrčena, trup mírně předkloněn a hlava je vzpřímena. Oproti základnímu carvingovému oblouku je celková pozice niţší. Hole a paţe mají stejné postavení jako u základního carvingového oblouku. Postavení lyţí na hrany docílíme postupným a plynulým vkloněním celého těla dovnitř oblouku. Vklonění je ale na rozdíl od základního carvingového oblouku výraznější právě díky dynamice. Při zahájení oblouku by obě lyţe měly být zatíţeny rovnoměrně. Díky tomuto pak lyţe zatáčejí v závislosti na svém bočním krojení a na míře podélného prohnutí (Štumbauer, 2007). Rozloţení hmotnosti těla na vnější a vnitřní lyţi je v první části oblouku rovnoměrné. Naopak v druhé části je daleko více zatíţena lyţe vnitřní. Ukončení jednoho oblouku a zahájením druhého docílíme dynamickým, avšak postupným náklonem celého těla na opačnou stranu. Aby nedocházelo k vertikálnímu pohybu při přehranění, pokrčíme obě dolní končetiny a ty podtáhneme pod tělem Cvičení pro nácvik dynamických carvingových oblouků Cvičení s holemi Jednotlivé carvingové oblouky ke svahu s následným couváním 38

39 U tohoto cvičení je důleţité, abychom oblouk vyjeli vţdy aţ do zastavení. Po zastavení následuje couvání ve stejné stopě opět aţ do zastavení. Cvičení nám napomáhá k tomu, abychom se naučili přesně vést lyţe po hranách. Carvingové oblouky na jedné lyţi Při jízdě na jedné lyţi se nám nestřídají nohy, ale střídají se pouze hrany jedné lyţe. Důleţité je mít dostatečnou rychlost a náklon do oblouku. (Musil, 2007) Carvingové letadlo s holemi Cvičení provádíme na širokém a upraveném svahu. Paţe jsou upaţené a hole drţíme zhruba v jejich těţišti. Plynule pak provádíme náklony celého těla dovnitř. Cvičení je vhodné pro to, abychom získali dostatečný náklon dovnitř oblouku a abychom byli schopni dostatečně zatíţit vnitřní lyţi. Cvičení bez holí Oblouky po jedné lyţi bez holí Oblouky provádíme pouze na jedné lyţi bez holí (obr. 20), tzn. lyţe se nestřídají, ale střídají se pouze hrany jedné lyţe. Obr. 20: Oblouky po jedné lyţi bez holí Zdroj: štumbauer, Vobr. Carving, 2007 Carvingové oblouky, kdy jsou paţe pokrčené předpaţmo dolů, předloktí vpřed, dlaně dolů U tohoto cvičení nám dlaně pomyslně ukazují úhel hran lyţí (obr. 21). Právě pohyb dlaní nám pomůţe uvědomit si nutnost náklonu lyţí při hranění (Štumbauer, 2007). 39

40 Alternativou pro toto cvičení je, ţe ho provádíme např. s větvičkou, rukavicí. Toto je i lepší z toho důvodu, ţe máme lepší kontrolu nad polohou našich paţí. Obr. 21: Paţe pokrčené předpaţmo - drţí rukavici Zdroj: Štumbauer, Vobr. Carving, Race carvingové oblouky Technika jízdy race carvingových oblouků vychází ze závodní techniky obřího slalomu (obr. 22). Představuje vysoce dynamické provedení středních a dlouhých oblouků jetých ve vysokých rychlostech. Pro provedení těchto oblouků je nutné mít prudší a upravený svah. Z hlediska parametrů lyţí se doporučují dle Štumbauera (2005) lyţe s poloměrem R o délkách cm. Oblouky provádíme s holemi, ale bez doprovodného zapichování. Směřují vodorovně vzad a drţíme je v pokrčených paţích upaţmo dolů a vpřed. Při zahájení oblouku máme pokrčená kolena, trup je nakloněn směrem vpřed a hlava je vzpřímena. Zahájení oblouku se děje pozvolným, ale vysoce dynamickým vkloněním pánve a obou kolen dovnitř oblouku. V samotném oblouku pak dojde k pokrčení vnitřní dolní končetiny v koleni a následně pak dojde i ke značné flexi v kyčelním kloubu. Naopak vnější končetina nedosahuje tak velkého pokrčení. U race carvingového oblouku je nutné značné a výrazné vklonění pánve směrem do oblouku. Trup je tedy výrazně odkloněn, a tím pádem dojde ke značenému zalomení boků. Dále je při provedení race carvingového oblouku důleţitá protirotace trupu. Dle Štumbauera (2007) je hmotnost těla rozdělena na vnější a vnitřní lyţi v poměru 60:40 aţ 70:30. Poloha těla je oproti základnímu a dynamickému carvingovému oblouku značně sníţená a horizontální pohyb převaţuje 40

41 nad vertikálním. K ukončení jednoho oblouku a zahájení druhého dojde opět pozvolným ale vysoce dynamickým vkloněním pánve a kolen na opačnou stranu. Race carving se dle Vilíma (2009) vyznačuje těmito základními body: příklonem pánve a trupu ke svahu s mírným kompenzačním odklonem trupu širokou stopou paralelním postavením dolních končetin minimálním vertikálním pohybem velmi sníţeným těţištěm vyšší rychlostí jízdy hole zde slouţí pouze jako stabilizační pomůcka Obr. 22: Race carvingový oblouk v provedení Bodeho Millera Zdroj: 41

42 Chyby u race carvingového oblouku Dle Štumbauera (2007) jsou to následující: příliš úzká stopa - neumoţní dostatečný náklon lyţí na hrany nedostatečné vklonění pánve- způsobuje špatnou kontrolu nad vedením lyţí po vnitřních hranách příliš velká protirotace trupu je také chybou příliš velké předsunutí vnitřní lyţe - neumoţní její dostatečné zatíţení Cvičení pro nácvik race carvingových oblouků Cvičení s holemi Hole pod koleny Spojené hole uchytíme za zády a vloţíme je do podkoleních jamek. Tím si zajistíme dostatečně nízký postoj. Race carvingové oblouky jeté ve vajíčku U tohoto cvičení zaujmeme sjezdový postoj (obr. 23). Celé tělo je sbalené a v nízkém postavení. Hole jsou nataţené před tělem a lokty jsou před koleny. Lyţe postavíme na hrany tak, ţe pánev překláníme ze strany na stranu a lyţe pak začnou zatáčet. Obr. 23: Race carving - vajíčko Zdroj: Musil, Reichrt. Lyžování od začátků k dokonalosti,

43 Quatro II Toto cvičení je důleţití především pro uvědomění si pocitu tlaku pánve dovnitř tvořeného oblouku a odklonu trupu. Hole drţíme podhmatem v nataţených paţích za rukojetí. Hole pak táhneme po sněhu a po celou dobu jízdy se musí dotýkat sněhu (obr. 24). Obr. 24: Kinogram carvingového cvičení Quatro II. Zdroj: Štumbauer, Vobr. Carving, 2007 Cvičení bez holí Vnější pěst tlačící do pasu U tohoto cvičení vnější pěst tlačí do pasu a vnitřní ruka do směru jízdy (obr. 25). Cvičení je opět zaměřeno na správné postavení pánve. Obr. 25: Pěst tlačící do pasu Zdroj: 43

44 Race carvingové letadlo s výraznějším odklonem trupu Paţe jsou v upaţení a provádíme úklon stranou. Při úklonu tak dosáhneme správného vklonění pánve do oblouku a mírného odklonu trupu (obr. 26). Obr. 26: Kinogram race carvingového letadla bez holí Zdroj: Štumbauer, Vobr. Carving, Fun carvingové oblouky Funcarving, někdy také označován jako freecarving, je velmi blízký jízdě na snowboardu. Značně podobná je i také samotná technika jízdy, kdy dochází k náklonu celého těla do oblouku, velkým náklonům a mírné rotaci ramen (Musil 2007). Funcarving jezdíme bez hůlek a oproti race carvingu ne v tak vysokých rychlostech. Důleţitou roli zde má vnitřní lyţe, která nese podstatnou část váhy. Funcarvig, jak uţ ze samotného názvu vyplývá, je především hra, radost a zábava. Můţeme zde provádět prakticky cokoli, naklonit se více či méně, můţeme mávat rukama, vše podle chuti nálady a také podle podmínek, které nám terén dovolí. Jak jsme jiţ výše zmínili, nácvik funcarvingu provádíme bez holí a nejlépe na lyţích s poloměrem menším jak 12, nejlépe však pod 10 m. Vhodné je i pouţití shorties nebo supershorties. Výchozí polohou pro funcarvingový oblouk je následující: dolní končetiny jsou pokrčeny v kyčelních, kolenních a hlezenních kloubech, trup je předkloněn a hlava je vzpřímena. Pro zahájení oblouku je důleţitá převaha hmotnosti těla na vnitřní lyţi. Stopa je široká a lyţe jsou v paralelním postavení. Těţiště je zde posunuto výrazně dopředu. V průběhu oblouku je vnitřní dolní končetina pokrčená. Vnější končetina je pokrčená méně. V průběhu oblouku provádíme plynulé předtočení trupu tak, ţe vnější rameno a vnější paţe je poněkud vpředu a vnitřní naopak poněkud zpoţděno (Štumbauer, 2007, s. 104). Vertikální pohyb je takřka minimální, převaţuje horizontální. Ukončení jednoho a zahájení druhého oblouku 44

45 provedeme pozvolným ale dynamickým vkloněním celého těla na opačnou stranu. Dle Vilíma (2009) se technika funcarvingového oblouku vyznačuje následujícími rysy: výrazný náklon celého těla do oblouku bez kompenzačního odklonu trupu výrazné zatíţení vnitřní lyţe rotací trupu jízdou bez holí Chyby u funcarvingového oblouku Dle Štumbauera (2005) jsou to následující: rotační impuls - jeho vyvolání se projeví smykem příliš velký náklon - pokud není odstředivá síla dostatečně velká, dojde k zaříznutí vnitřní lyţe snaha dotknout se rukou sněhu za kaţdou cenu při neodpovídající odstředivé síle způsobí podřep výrazné vklonění pánve při nedostatečném náklonu celého těla neodpovídá technice funcarvingu totéţ u protirotace trupu Cvičení pro nácvik funcarvingových oblouků U funcarvingu záměrně pouţijeme jen cvičení bez holí. Funcarvingové Letadlo Paţe jsou v upaţení a v průběhu oblouku se nakláníme do oblouku podobným způsobem jako letadlo v zatáčce (obr. 27). Cvičení je vhodné především pro uvědomění si náklonu celého těla do oblouku a plynulé mírné rotace. Obr. 27: Letadlo Zdroj: 45

46 Boxer U tohoto cvičení se v průběhu prováděného oblouku snaţíme vytrčit vpřed ruku, která je sevřená v pěst (obr. 28). Jednoduše řečeno jedná se o imitaci boxerského úderu direkt či cross, ne háku nebo zvedáku. Cvičení se provádí proto, abychom si uvědomili plynulé přetáčení trupu vnějším ramenem vpřed. Obr. 28: Boxer Zdroj: Policista Vnitřní paţe je v předpaţení a následně se v průběhu oblouku snaţíme vnější paţi připaţit k vnitřní (obr. 29). Obr. 29: Policista Zdroj: Třistašedesátka Toto cvičení uţ představuje vyšší stupeň funcarvingu. Neznamená to ale, ţe jej nemůţe zvládnout i rekreační lyţař. Důleţitý zde je opravdu rychlý a dynamický nájezd a provedení oblouku čistě po hranách (Štumbauer, 2007). Většinou, díky ne naprosto ideálním podmínkám, dochází k tomu, ţe celou třistašedesátku (obr. 30) po hraně nevyjedeme, tudíţ je moţné ji dokončit rychlým odšlapem. 46

47 Obr. 30: Třistašedesátka Zdroj: Štumbauer, Vobr. Carving, 2007 Dalšími cvičeními mohou být např. oblouky jeté na jedné lyţi, funcarvingové oblouky s dotykem ruky sněhu nebo oblouky jeté vţdy se zanoţením Extreme carving Výše jsme zmínili, ţe jednou z kategorií carvingu je i tzv. extreme carving, kam řadíme handcarving a bodycarving. Handcarving Význam a podstata handcarvingu je především v opoře o vnitřní ruku v oblouku. Ta se dle Musila (2007) stává tzv. třetí lyţí. Podobně jako u funcarvingu je větší část hmotnosti nesena vnitřní lyţí. Dlaň pak klouţe po sněhu a prsty směřují vzhůru. Nejjednodušším cvičením pro handcarving je podobně, paradoxně jako u základního carvingu, hlazení psa (viz. výše). Náklon je však daleko větší a dochází k cílenému kontaktu rukou se sněhem (obr. 31). Obr. 31: Handcarving Zdroj: Musil, Reichrt. Lyžování od začátků k dokonalosti,

48 Bodycarving Na rozdíl od handcarvingu se u bodycarvingu dotýkáme sněhu nejen rukama, ale také téměř jednou celou stranou těla (obr. 32). Důleţité je maximální přenesení váhy na vnitřní lyţi. Dle Musila (2007) při kontaktu těla se sněhem dochází k tzv. slide-out efektu, coţ znamená ţe na chvíli opustíme hranu. Lyţe zde nejedou čistě po hranách, ale malinko přismýkávají. Obr. 32: Bodycarving Zdroj: Musil, Reichrt. Lyžování od začátků k dokonalosti,