1. VÝVOJ LYŢAŘSKÉ TECHNIKY

Transkript

1 ÚVOD Lyţování v České republice má dlouholetou tradici a patří mezi jeden z nejoblíbenějších sportů vůbec mezi všemi věkovými kategoriemi. Pokud děti nelyţují a nejsou vedeni rodiči k lyţování uţ odmalička, tak se jistě poprvé setkají s lyţováním na základních školách prostřednictvím lyţařských výcvikových kurzů, které jsou povinné a konají se většinou v 7. ročníku. Zde se seznámí prostřednictvím erudovaných pedagogů se základními lyţařskými dovednostmi a po dobu konání lyţařského výcviku se jistě v těchto dovednostech zdokonalí. Záleţí pak jenom na nich samých, jestli tyto dovednosti budou dále rozvíjet. Na rozvoji lyţařských schopností má také vliv vzdálenost od lyţařských středisek, coţ vzhledem k naší poloze na okraji Českomoravské vysočiny, je sloţitý problém. Dále materiální a finanční stránka lyţování, coţ pro mnohé sociálně slabší rodiny můţe mít negativní dopad a v dnešní uspěchané době hlavně nedostatek času, který děti raději tráví doma u počítače, neţ by se věnovaly nějakému sportu a nemusí to být zrovna lyţování. Pokud se ţákům zalíbí sjíţdět sjezdovky jako způsob odreagování a uvolnění, mohou v tom pokračovat ještě na středních školách, kde je také lyţařský výcvikový kurz povinný uţ v 1. ročníku. Mohou tak navázat na své dosavadní znalosti, co se týče sjezdového lyţování a případně i snowboardingu, jeţ se u lyţařů těší stále větší a větší oblibě. Lyţování na základních a středních školách prostřednictvím lyţařských výcvikových kurzů by nemělo zahrnovat jen vzdělávací a výchovné cíle, ale určitě by mělo splňovat i cíle zdravotní, jako pobyt na čerstvém vzduchu a také moţnost podílet se spolu na nějaké činnosti jako kolektiv

2 1. VÝVOJ LYŢAŘSKÉ TECHNIKY Všechny pohyby na lyţích běh, chůze, skok a sjíţdění měly jiţ od počátku určitou techniku. Na vývoj lyţařské techniky měly vliv závody, při nichţ se soutěţící snaţili o co nejlepší výkon. Docházelo tak k zdokonalování techniky lyţování, coţ zákonitě vedlo ke zkvalitnění výzbroje. Kaţdé výrazné zlepšení techniky našlo své uplatnění v lyţařské škole, kdy lyţařskou školou rozumíme způsob vyučování dané, specifické techniky jízdy. Podle Gnada (2002) měly lyţařské školy v lyţařské historii většinou národní charakter. V původním pojetí kaţdá škola reflektovala techniku jízdy jejich představitelů, většinou závodníků, kteří byli současně prvními učiteli, demonstrátory i propagátory. Jejich zásluhou je teoretické zpracování této techniky a snaha ji přiblíţit širokým vrstvám lyţařů. Současné oficiální lyţařské školy vyjadřují v případě sjíţdění a zatáčení didaktické přístupy národních svazů k výuce lyţování a jejich program je pevně stanoven schválenými výukovými postupy. 1.1 Norská škola V roce 1870 zakládá závodník Sondre Norheim (viz obr. 1) v Kristianii norskou školu, která se stala prvním stupněm ve vývoji a současně základem pozdější lyţařské techniky (Příbramský, Maršík, Jelen, 1984, 12). Norská škola (telemarská) spočívala ve zdokonalení techniky sjíţdění a zatáčení při sjezdu. Telemarčané při jízdě ze svahu ovládali lyţe pouze pomocí nohou a postupně tak vyvinuli dva velmi dokonalé způsoby zatáčení kristianii a telemark. Pro norskou školu jsou typické dvě stejně dlouhé lyţe s rákosovým vázáním (viz obr. 1) a dvě hole pouţívané zejména při jízdě po rovině a do stoupání

3 Obr. 1 Sondre Norheim zakladatel norské školy a jeho vynález vázání Lilienfeldská škola Matthiase Zdarského Na vývoj lyţařské techniky v alpských zemích měla rozhodující vliv Zdarského alpská lilienfeldská škola. Matthias Zdarsky ( ) (viz obr. 2) po mnoha letech zkoušení a hledání poznal nedostatky norské školy pro jízdu v alpském terénu. Lyţe upravil na délku cm bez ţlábků, určil závislost jejich délky a šířky na výšce a hmotnosti lyţaře (Strobl, Bedřich, 2000, 106). Zkonstruoval vlastní kovové vázání, jeţ znemoţňovalo pohyb chodidla do stran, ale umoţňovalo zvednout patu vzhůru. Charakteristickým prvkem školy byla jízda s jednou téměř dvoumetrovou holí zakončenou kovovým hrotem, která slouţila k bezpečnému zvládnutí příkrých svahů a jako opora při chůzi (viz obr. 3). Jeho technika jízdy, popsaná v příručce Alpská (lilienfeldská) lyţařská technika vydané roku 1896 (viz obr. 4), se stala základem sjezdové přívratné techniky a ta byla v dalším vývoji postupně zdokonalována

4 Obr. 2 Matthias Zdarsky Obr. 3 Lilienfeldská škola Obr. 4 První metodická příručka Lilienfeldská lyţařská technika Bilgeriho škola Georg Bilgeri ( ), plukovník rakouské armády, se stal tvůrcem nové lyţařské školy, která usměrnila vývoj alpského lyţování před 1. světovou válkou (Příbramský, Maršík, Jelen, 1984, 12). Bilgeriho škola byla syntézou - 9 -

5 norské a lilienfeldské školy. Charakteristickým znakem je jak oblouk v přívratu, s dynamickým zatíţením vnější zahraněné lyţe a se zapojením síly nohou do otáčení, tak i telemark a kristianie. Bilgeriho technika se vyznačovala větší dynamikou a rychlostí jízdy (Strobl, Bedřich, 2000, 106). Bilgeri (viz obr. 5) také zdokonalil techniku mazání a jím vyrobené vosky alespoň částečně splňovaly základní poţadavky kladené na vosk usnadňovaly výstup a zrychlovaly jízdu. Obr. 5 Georg Bilgeri Další vývoj lyţařských škol v podstatě reflektoval vývoj techniky sjíţdění. Cílem všech škol byla především bezpečná a rychlá jízda se svahu. Podle způsobu provedení oblouku (kristianie) se školy dělily na školy s přívratnou technikou, rotační a bezrotační. 1.4 Arlberská (Schneiderova) škola Zdarského a Bilgeriho přívratná technika se stala základem přívratné techniky arlberské školy, jejímţ tvůrcem byl vynikající lyţařský závodník Hannes Schneider (viz obr. 6) (Chovanec, 1983, 16). Škola byla charakteristická nízkým postojem a širší stopou, přívratnou kristianií, zahajováním výcviku lyţařskou gymnastikou a terénními skoky s pomocí obou holí

6 Arlberská škola se zaslouţila o prudký rozmach sjezdového lyţování před 2. světovou válkou. V té době dochází téţ ke zlepšení lyţařské výzbroje. Hannes Schneider ( ) spolu s Arnoldem Lunnem jsou zakladateli jednoho z nejstarších dodnes pořádaných mezinárodních závodů ve sjezdu, tehdy zvaném Arlberg Kandaharrennen ve St. Antonu. Obr. 6 Hannes Schneider Dahindenova škola Současně se Schneiderovou přívratnou technikou vzniká ve Švýcarsku škola J. Dahindena, která obohatila lyţařskou techniku o odvratnou kristianii, zlepšila kristianii a vázání a začala pouţívat dlouhořemenného vázání. Dahindenova švýcarská škola je typická vyšším sjezdovým postojem a odvratem budoucí vnitřní lyţe při zahájení oblouku (Strobl, Bedřich, 2000, 107). 1.6 Školy s rotační technikou Od roku 1935 začaly školy s rotační technikou nabývat v Evropě převahy a udrţely si ji zhruba aţ do 50. let. Jejich společným znakem je tzv. snoţná kristianie charakteristická snoţným vedením lyţí v oblouku, výrazným náklekem a dokonale propracovaným metodickým postupem

7 V roce 1933 zahájil Toni Seelos (viz obr. 7) novou epochu ve vývoji techniky, jeţ zcela změnila dosavadní styl jízdy především ve slalomu. Typickým znakem jsou snoţné rotační oblouky. Oblouk zahajuje odlehčením, zvýšením a rotací trupu. Jedná se o úspornou, silově nenáročnou techniku, jeţ se pouţívala ve všech alpských zemích aţ do 2. světové války. Ta však vývoj pozastavila (Strobl, Bedřich, 2000, 107). Vrcholem mezi rotačními technikami se stala francouzská technika francouzská lyţařská škola, jiţ popsali její hlavní představitelé Emile Aplaus a Paul Gignoux v knize Ski francais (Grenoble, 1937). Její technika spočívala především v rotaci. Ta byla hlavním momentem při zahajování snoţného smyku. Dále v blokáţi těla, kterou rotace přenášela na nohy a hlubokým předklonem těla s náklekem (Příbramský, Maršík, Jelen, 1984, 13, 14). Konečným cílem byl rotační snoţný smyk. Obr. 7 Toni Seelos Školy s nerotační technikou Ve svém principu vycházejí školy s nerotační technikou z norské kristianie a u některých závodníků (Walch a Rominger) se tato technika začíná objevovat prakticky současně s rozmachem rotační techniky, tj. od roku Předválečná

8 nerotační technika byla charakterizována úzkou stopou, odklonem trupu směrem od svahu, náklekem, přenášením těţiště a zamezením rotace (Příbramský, Maršík, Jelen, 1984, 14). Nerotační technika prošla náročným vývojem, který prodělaly i její názvy (protiramenní, Beinspieltechnik, Kontrtechnik, Mambo atd.) a stala se základem novodobé rakouské techniky pro 60. a 70. léta 20. století. 1.8 Novodobá rakouská škola Novodobá rakouská škola byla rozpracována v oficiálním učebním rakouském plánu Österreichischer Schilehrplan, který byl poprvé vydán ve Vídni v roce 1956 profesorem Kruckenhauserem. Základním pohybovým principem pro zatáčení lyţí je aktivní pohyb pat nohou stranou. Na tento pohyb nohou okamţitě reaguje vnitřní bok posunutím dopředu. Charakteristickým znakem je jízda po jedné lyţi, přestupování z lyţe na lyţi a odraz vnější nebo i vnitřní lyţe i na úkor důsledného snoţného vedení lyţe v oblouku (Chovanec, 1983, 17, 18). V tomto plánu se postupovalo od oblouků v pluhu přes přívratné oblouky k obloukům napojovaným. 1.9 Současná francouzská škola Současná francouzská škola si ve výuce podle Gnada (2002) dodnes zachovala rotační princip s tím, ţe při nácviku základních dovedností jako je např. oblouk v pluhu, nevyţaduje ţádné další pohyby neţ ty, jeţ jsou bezprostředně nutné ke správnému provedení cviku. Při nácviku lyţařských dovedností připouští různou techniku provedení. To má výhodu v tom, ţe se rozšiřuje okruh lyţařských dovedností, nevýhodou je však ztráta jasné a jednotné didaktické linie. Rotační techniky vyuţívá francouzská škola k nácviku snoţných oblouků s výjimkou krátkého oblouku, k jehoţ nácviku nelze tradiční rotační techniky pouţít

9 2. ČESKÁ ŠKOLA LYŢOVÁNÍ Na konci 60. a na začátku 70. let 20. století se začaly objevovat snahy o modernizaci výuky lyţování začleněním části nebo celku tehdejší závodní techniky. Ta se vyznačovala širší stopou, rozdílnou prací dolních končetin, vyloučením impulsu k odlehčení patek při zahájení oblouku a plynulým vertikálním pohybem těţiště těla v jeho průběhu. Cílem bylo vyjet oblouk s co nejmenším podílem smyku. V průběhu 70. let bylo zavedeno v oblasti školního lyţování a v 80. letech i v rámci ČSTV, nové pojetí výuky sjíţdění a zatáčení na lyţích, které se významně odlišovalo od většiny tehdejších lyţařských škol. Základ této metodiky vytvořil Vladimír Čepelák v 60. letech. Tato nová metodika byla v 70. letech pracovníky oddělení lyţování FTVS UK, především Milošem Příbramským, dále rozpracována, publikována a postupně prosazena do praxe výuky sjíţdění a zatáčení v Československu. (Štumbauer, Vobr, 2005, s. 16) Jejím základem byly podle Štumbauera a Vobra (2005) tzv. kročné oblouky. Jejich biomechanickým principem zatáčení byl pohyb těţiště těla po zahájení oblouku shora dolů, dále pohyb vnějšího kolene dopředu, dolů a dovnitř tvořeného oblouku a výrazné odlehčení a předsunutí vnitřní lyţe. Výuka začínala tzv. vlnovkou zahajovanou z jízdy po spádnici na mírném svahu. V základním učivu nebyl zprvu zařazen přívratný oblouk, pluh slouţil pouze jako prvek brzdění v obtíţném terénu. Spolu s později přiřazenými oblouky snoţné techniky (tzv. alternativní oblouky) tvořila část sjíţdění a zatáčení Československé školy lyţování. Tato metodika byla několikrát upravena a modernizována a je i v současnosti součástí tzv. České školy lyţování. Společným problémem metodik výuky lyţování zaloţených na začlenění závodní techniky je však jejich poměrně značná obtíţnost a pohybová a koordinační náročnost. A tak i přes například dlouholetou dominanci ve výukových plánech u nás, tuto techniku ovládalo a aktivně na svazích aplikovalo jen malé procento rekreačních lyţařů. V současné době je oficiálním výukovým plánem pro Českou republiku schváleným MŠMT tzv. Česká škola lyţování. Obsahovala aţ do roku 2003 hlavně kročné oblouky a jako tzv. alternativní v ní byly zařazeny i oblouky

10 snoţné. Teprve v roce 2003 a 2004 byla výrazně modernizována zařazením carvingové techniky a dalšími úpravami obsahu. Kročné oblouky byly nejprve přejmenovány na paralelní a posléze na základní a jejich počet se stejně jako u oblouků snoţných sníţil. 2.1 Pojem carving Carving jako odborný termín se v lyţařské terminologii objevil v roce 1995 a zavedl ho rakouský lyţařský odborník dr. Thayer. Carving je výraz převzatý z angličtiny a znamená řezat, krájet, vyřezávat, vykrajovat. Carvingové lyţe umoţňují za určitých předpokladů snáze uskutečnit oblouk vedený po hraně, neţ tomu bylo dříve. Proto je carvingový oblouk (viz obr. 8) takový oblouk, při němţ vede lyţař oblouk co moţná nejvíce po hraně lyţe a zároveň je eliminován podíl smyku. Při postavení lyţí na hrany (vnitřní lyţe na vnější hranu, vnější lyţe na vnitřní hranu) a při zatíţení lyţí dojde k jejich prohnutí, coţ je předpokladem jízdy po hranách při redukci podílu smyku. Hovoříme o tzv. carvingovém efektu. (Vodičková, Dygrín, 2010, s. 57) Obr. 8 Carvingový oblouk Hlavní rysy carvingu podle Vilíma (2009): nová éra sjezdového lyţování, jednodušší ovládání lyţí, snadnější a rychlejší učení a výuka,

11 jízda podél hran jako po kolejích, hra s odstředivou silou, zrychlení jízdy v oblouku, kontakt se sněhem během jízdy. Velmi důleţitých údajem u carvingových lyţí je jejich rádius. Je to ideální poloměr oblouku, pro který je lyţe konstruována. Při vedení lyţe po tomto ideálním poloměru nedochází ke smyku lyţí. Rádius lyţí souvisí: s délkou vykrojení, se šířkou špičky, paty a středu, s hloubkou vykrojení, s poměrem délky a hloubky vykrojení. Rádius tvořeného oblouku souvisí především s: krojením lyţí, úhlem hranění, rychlostí jízdy. Carvingové lyţe usnadňují lyţařům všech výkonnostních kategorií nácvik jízdy po hranách, coţ vede ke změnám trajektorie a rychlosti jízdy. Musíme si uvědomit, ţe carvingové lyţe usnadňují nácvik jízdy po hraně, ale určitě takový způsob jízdy nezaručují. K tomu je třeba splnit několik podmínek, z nichţ uvádím alespoň ty nejdůleţitější: výběr vhodné výzbroje a výstroje výrazně ovlivňuje výsledný carvingový efekt, technika jízdy by měla korespondovat se zvoleným typem a délkou lyţí, technika jízdy vychází ze závodní techniky carvingového efektu je moţno dosáhnout pouze v případě postavení lyţe na hranu a současným jejím zatíţením (Vodičková, Dygrín, 2010, 57). Carving není jen pro pokročilé lyţaře, ale pro svou jednoduchost a nenáročnost je vhodný i pro začátečníky. Podmínky, které ovlivňují výuku carvingu, můţeme rozdělit na vnitřní a vnější:

12 vnitřní podmínky - pohybové dovednosti lyţaře, - psychická odolnost, - fyzická vybavenost, - koordinace; vnější podmínky - vybavení (lyţe a vázání, boty), - terén (sklon, šířka, upravenost svahu), - mnoţství lyţařů na sjezdovce, - počasí, - kvalita sněhové pokrývky (Vilím, 2009, 42). 2.2 Přednosti carvingových lyţí Malý rádius carvingové lyţe umoţňuje, ţe na mírných či středně prudkých sjezdových tratích při uskutečňování středních a dlouhých oblouků lyţař můţe vyvinout menší aktivitu pro uvedení lyţe do točení, neţli tomu bylo na běţných lyţích. Krátké oblouky jiţ vyţadují velmi aktivní práci především dolních končetin, která je podpořena bočním krojením lyţe. Podpora je tím intenzivnější, čím déle je lyţe v oblouku vedena po hraně. Mezi výhody carvingových lyţí patří především: usnadnění nácviku na všech úrovních osvojení lyţařských dovedností, snadná změna směru jízdy, zvýrazněná jízda po hranách, větší proţitek jiţ při nízkých rychlostech, lepší pocit z oblouku, výhodná šíře špičky pro jízdu v hlubokém sněhu, lepší stabilita díky širšímu postavení lyţí. (Vodičková, Dygrín, 2010, s. 59) 2.3 Rizika spojená s carvingem Podle Vodičkové a Dygrína (2010) se s rozvojem carvingového lyţování zvýšil počet úrazů na sjezdových tratích. Souvisí to především s carvingovým

13 efektem, jeţ způsobuje to, ţe lyţaři dosahují větší rychlosti a výrazně se mění dráha, po níţ se carver pohybuje. Velmi často se lyţaři dostávají mimo zorné pole ostatních uţivatelů sjezdových tratí, čímţ je omezena moţnost odhadu a následují kolize, pády a mnohdy dochází i k úrazům. Jako nejproblematičtější faktory související s úrazy na sjezdových tratích vlivem rozvoje carvingu lze označit: větší rychlost jízdy při vedení oblouku po hranách, bezohledné chování některých lyţařů na sjezdových tratích, těţko předvídatelná trajektorie, po níţ se lyţař pohybuje. Nová nebezpečí spojená s carvingovou technikou si vyţádala stanovení specifických bezpečnostních zásad podle Bittnera (2010): prověřit kvalitu tratě a zmapovat případné nerovnosti před rychlou a dynamickou jízdou, nevjíţdět na svah, který nebude po dobu jízdy dostatečně volný a zkontrolovat volno nad sebou i pod sebou, pouţívat při jízdě periferní vidění a v případě náznaku překáţky okamţitě přizpůsobit rychlost jízdy a poloměr oblouků, při trvalém pohybu ostatních lyţařů na trati omezit agresivitu a rychlost jízdy, jet pro ostatní tolerantním způsobem, omezit carvingový způsob jízdy při nevhodných sněhových podmínkách (měkký podklad, muldy apod.), nevyjíţdět oblouky aţ k okraji tratě, nechat místo pro případné předjíţdějící lyţaře, pouţívat carvingové lyţe i ostatní vybavení k tomu, k čemu je určeno (zejména krátké a výrazně vykrojené lyţe), při přímé jízdě na mírně sklopených přejezdech pouţívat hrany a tím zanechávat mírnou vlnovku, při jízdě bez holí dát pozor na správnou polohu rukou při kontaktu se sněhem, při rychlé carvingové jízdě pouţívat přilbu

14 3. DIDAKTIKA LYŢOVÁNÍ DĚTÍ A MLADÉŢE Výuka lyţování patří do oblasti motorického učení. Platí zde jednak obecné teoretické poznatky z procesu učení a jednak zkušenosti z výuky lyţování. Oproti většině ostatních disciplín zde hraje především velkou roli specifické prostředí zimní přírody a to jak v kladném, tak i negativním smyslu. Didaktické úkoly lyţařského pedagoga chápeme jako cílevědomou činnost vztahující se k ţákovi, jejíţ vykonání vyţaduje ohled na cíle výcviku, jeho podmínky a prostředky. Schématickou stránku didaktické činnosti lyţařského pedagoga tvoří postup podle připravených schémat a konspektů výcviku. Modifikační stránka vychází ze soustavného diagnostického pozorování vyučovacího procesu a jeho výsledků a je podmíněna dostatečným mnoţstvím zkušeností a profesionálních dovedností. Sociálně interakční stránka je zaměřena na práci s ţáky jako určitou sociální skupinou a na výchovu jako takovou. Metodická stránka obsahuje uplatňování nejvhodnějších výcvikových postupů, zásad a metod. To předpokládá dostatečnou odbornost a dostatečný stupeň lyţařských dovedností vzhledem k úrovni ţáků a konkretizaci postupů podle této úrovně, věku, fyzické kondice, jejich výzbroje a výstroje, podle terénních a sněhových podmínek apod. (Benešová, Štumbauer, 2006, s. 114) 3.1 Cíle vyučovacího procesu Didaktika sjezdového lyţování se podle Havla (2005) zakládá na teorii vzdělávání a vyučování, přičemţ studuje především vzdělávací obsah a vyučovací proces. Vychází z didaktiky tělesné výchovy. Kaţdá vyučovací jednotka má mít svůj cíl a má někam směřovat. V oblasti zimních sportů rozlišujeme obecné a specifické cíle vyučovacího procesu. Obecné cíle - sportovní záţitek (umění lyţovat, radost z pohybu, proţitek z rychlosti, ), - přírodní záţitek (hory, sníh, zima, čistý vzduch), - sociální záţitek (ve skupině, nová kamarádství, )

15 Specifické cíle - naučení se novým pohybovým dovednostem ve sjezdovém lyţování, - zlepšení pohybových schopností a kondice, - vytvoření pozitivního vztahu ke sportu, - naučení se základnímu chování na horách. 3.2 Činitelé vyučovacího procesu Hlavními činiteli ve vyučovacím procesu jsou učitel, ţák, učivo a podmínky. Učitel je subjektem ve vyučovacím procesu, který pomocí specifických prostředků pomáhá ţákům realizovat vytýčené cíle. V případě učitele sjezdového lyţování musí mít vedle základních pedagogickopsychologických předpokladů (morální a volní vlastnosti) rovněţ speciální oborové předpoklady (úroveň teoretických znalostí v oblasti sjezdového lyţování), tělesné a motorické předpoklady (speciální lyţařské pohybové schopnosti a dovednosti) a sociální předpoklady (schopnost komunikace, společenská a kulturní úroveň, sociální chápání). Ţák je hlavní postavou celého vyučovacího procesu. Po dobu lyţařského výcviku očekává ze strany učitele zájem a pozornost. V případě lyţařských škol je hlavní motivací ţáků touha naučit se lyţovat, zdokonalení lyţařské techniky, hledání nových sociálních proţitků, zábava a aktivní trávení volného času. Učivo je souhrn poznatků a činností vedoucích k rozvoji pohybových dovedností a schopností v oblasti sjezdového lyţování. Zahrnuje cíle, úkoly, obsahy a metody, organizační formy, didaktické zásady a postupy. Podmínkami při sjezdovém lyţování rozumíme soustavu vnějších a vnitřních faktorů, prostřednictvím kterých se výuka realizuje. Vnější faktory - materiální (výzbroj, výstroj, didaktické pomůcky, ), - sociální (vztahy ve skupině, velikost skupiny, ), - sněhové (výška sněhové pokrývky, její kvalita apod.), - meteorologické (vliv počasí na výuku). Vnitřní faktory - soustava vnitřních faktorů, zejména fyzický a psychický stav ţáka. (Havel, 2005, s. 13)

16 3.3 Didaktické zásady Didaktické zásady jsou definovány jako obecné poţadavky, které v souladu s cíli výchovy a zákonitostmi vyučovacího procesu určují charakter vyučování a přímo i nepřímo ovlivňují jeho efektivitu. Pro potřebu výuky lyţování jsou důleţité následující specifické didaktické zásady: od jednoduchého ke sloţitému, od známého k neznámému, od příčiny k účinku, od pohybového vnímání k pohybovému vědomí, od pochopení pohybu k jeho realizaci, od pohybového proţitku k pohybovému projevu, přesné a jednoduché vysvětlování, přesná a názorná ukázka, pozitivní korekce chyb (Vilím, 2009, 55). 3.4 Didaktické metody vyuţívané při výuce lyţování Vyučovací metoda je způsob, jakým ţákovi předáváme určité znalosti nebo dovednosti. Při výuce lyţování pouţíváme podle Vodičkové a Příbramského (2005) především metodu: slovní instrukce, zrakové instrukce, pohybového úkolu, pohybového problému, hry a soutěţe. Tyto metody na sebe navzájem navazují, doplňují se, nebo se překrývají. Zatímco metody slovní a zrakové instrukce jsou převaţujícími metodami při lyţařské výuce dospělých, při výcviku dětí a mládeţe je účelné uplatňovat ve větší míře také metodu úkolovou, problémovou, herní a soutěţní

17 Slovní instrukce znamená výklad cviku, objasnění jeho pohybové struktury, pohybu k jeho provedení, případně i opravy chyb, které se při provedení cviku vyskytnou. Má velký význam obzvláště v počátečním stadiu nácviku pohybové dovednosti. Obsah slovní instrukce musí být volen tak, aby vyvolal potřebnou představu o pohybu. Zraková instrukce je ukázka pohybu předváděná buď lyţařem, obrazem, filmem nebo videorekordérem. Zraková instrukce je významná především ve spojení s předcházející slovní instrukcí. Úkolová metoda znamená uloţit ţákovi určitý pohyb nebo jízdu za takových podmínek, které jej přinutí zvládnout ţádoucí pohybovou dovednost. Nácvik úkolovou metodou je často výhodný především u mládeţe a u začátečníků. Při výcviku, jeţ má upevnit základní pohybové dovednosti jako je např. skluz, udrţování rovnováhy a cit pro lyţe, je úkolová metoda výcvikově efektivní a pro ţáka přitaţlivá. Pro zpestření výcviku je však moţno pouţít pohybového úkolu na kterémkoliv výcvikovém stupni. Problémová metoda pohybový problém znamená, ţe se ţák musí rozhodnout o způsobu řešení a samostatně provést širší pohybový úkol. Pohybovým úkolem je např. pokyn, aby sjel tento úsek na svahu. Problémovou metodu pouţíváme především pro upevnění nacvičených dovedností, pro jejich uplatnění v různých podmínkách a pro uvědomělou volbu cviků vzhledem k situaci. Je to volná jízda po trase, kterou cvičitel určí pouze přibliţně a kvalitu této jízdy sleduje a koriguje. Herní metoda také hry na lyţích můţeme pouţít jako cennou výukovou metodu. Znakem hry je její fantazijně, případně i dobrodruţně emocionální charakter. Hra se podobá pohybovému úkolu v tom, ţe i zde je pozornost ţáka odvedena od nácvikového záměru a ţák si tento záměr neuvědomuje. Při hře však cvičitel často nesleduje pouze jeden, ale více cvičebních záměrů. Rozlišujeme přitom: - malé hry, tj. takové, které hrajeme na malém prostoru, obvykle na vymezené části cvičné louky a na vyznačených stopách; malá hra zabírá malý časový úsek, tzn. obvykle nevelký zlomek cvičební lekce, - velké hry se hrají na větším prostoru, jsou náročnější organizačně a z hlediska zajištění bezpečnosti, časově mohou pokrývat větší část nebo celou cvičební lekci

18 Soutěţní metoda u starších dětí a mládeţe se setkáváme s výrazným zájmem o výkon. Soutěţ má u těchto věkových skupin svoji důleţitou funkci a je silným podmětem pro zvýšení cvičební výkonnosti ţáků (Vodičková, Příbramský, 2005, 22 24). 3.5 Postupy vyuţívané při výuce lyţování Při nácviku techniky sjíţdění a zatáčení pouţívá učitel celou řadu postupů, které jsou při výuce pohybu běţné. Jsou to postupy výkladu, ukázky, nácviku apod. Tyto postupy se různě kombinují. S ohledem na věk a úroveň lyţařských dovedností volíme mezi postupem komplexním, analytickosyntetickým a synteticko-analytickým. Komplexní postup je charakterizován konečnou podobou pohybové dovednosti hned od počátku nácviku. Lze jej uplatnit při nácviku jednoduchých pohybových činností, kdy ţáci hned od počátku vidí cíl učení. To zvyšuje jejich motivaci a podporuje správnou rytmizaci pohybu. Důleţitá je okamţitá korekce, aby nedošlo k upevnění neţádoucích pohybových návyků. Jako příklad je moţno uvést nácvik vlnovky, kdy je neefektivní rozkládat činnosti na jednotlivé celky. Analyticko-syntetický postup je vhodné pouţít u starších dětí, které jsou schopny pochopit rozčlenění pohybového celku na dílčí úseky a jejich následné propojení. Tento postup se vyuţívá při nácviku sloţitější pohybové činnosti (např. oblouk s přívratem vyšší lyţí). Ulehčuje korekci a kontrolu, čímţ je zaručena zpětnovazební informace. Nevýhodou tohoto postupu je jeho zdlouhavost, nerytmičnost provedení, coţ můţe vést u menších dětí k demotivaci a ztrátě zájmu. Synteticko-analytický postup je kombinací obou předchozích postupů. Předchází ztrátě motivace a zabraňuje dalším obtíţím. (Vodičková, Příbramský, 2005, s. 48)

19 3.6 Faktory ovlivňující výuku lyţování dětí Mezi faktory ovlivňující výuku lyţování podle Vodičkové a Příbramského (2005) patří učení, věk a vývoj, sníh, počasí, volný terén, důleţitou roli hraje vliv vybavení a vliv instituce. Učení, věk a vývoj. Pokud chceme hovořit o výuce jako o výchovném prostředku, je vhodný věk k začátku výuky dětí 4 5 let. Uţ dvouleté dítě se můţe pohybovat v lyţařském prostředí. Z kaţdého dítěte, které začne s lyţováním aţ v deseti letech, můţe vyrůst výborný lyţař. Potíţe s výukou mohou nastat aţ u dětí starších deseti let, jeţ dosud nemají zkušenosti s jiným druhem sportu. Optimální věk pro výcvik na lyţích je 5 10 let. Aţ do dvanácti let věku mohou výcvikem projít dívky i chlapci společně. Kolem čtrnácti let dochází k výrazným rozdílům mezi děvčaty a chlapci. Sníh, počasí, volný terén jako proţitkové faktory výuky lyţování. Výuka pod širým nebem znamená, ţe jen v málo případech výuka probíhá za optimálních podmínek. Čím horší jsou podmínky, tím více musí učitel ţáky upoutat a zaujmout. Je třeba cíleně vést výuku výchovným směrem, naučit děti, jak se v takových situacích chovat, co mohou očekávat. Zimu a vítr lze překonat vhodným oblečením. Při sněţení jsou nezbytné lyţařské brýle, při prudkém slunci pak sluneční. Správný lyţař je ten, kdo se dokáţe přizpůsobit všem sněhovým a povětrnostním podmínkám. Vliv vybavení. Hodně se podceňuje to, jaký vliv má správné vybavení na výuku. Proto je důleţité, aby rodiče byli včas informováni, jaká lyţařská výzbroj je pro jejich děti vhodná. V dětech je třeba vypěstovat vztah k lyţařskému vybavení jako k jejich oblíbené hračce. Vliv instituce. Na výuku lyţování má bezesporu vliv také to, v jaké instituci je výuka prováděna. Zda se jedná o lyţařský oddíl, lyţařskou školu či o lyţařský výcvik na základní škole. Všude jsou jiné výukové moţnosti. Lyţování jako proţitek. Lyţování nabízí dětem mnohostranné záţitky. Ať uţ jsou to záţitky spojené s čistě technickým uměním lyţovat, či nikoliv. Kromě výchovy ke správnému chování k přírodě by děti měly být seznámeny s bezpečnostními aspekty lyţování

20 3.7 Zvláštnosti výuky lyţování dětí Ve srovnání s dospělými je problematika výuky dětí rozsáhlejší, kaţdé dítě je zcela odlišné, má své vlastní nápady, myšlenky a touhy. Důleţité je přihlédnout k věkovým zvláštnostem dětí a dle toho uzpůsobit také nácvik. Nácvik sjíţdění a zatáčení na lyţích je velmi sloţitý proces. Musí odpovídat motorickému vývoji dětského organismu, který velmi úzce souvisí s úrovní zralosti nervové soustavy, neboť se jedná o nácvik koordinačně náročných disciplín. Z vývojových zvláštností dětského a dospívajícího organismu vychází didaktická periodizace výuky lyţařských dovedností podle Gnada (2002): 3 5 let období seznamování a navykání. Pohybový projev dítěte v tomto období je jiţ koordinovaný, umoţňuje jednoduché herní činnosti, má však převaţující emotivní podstatu. Dítě je v tomto věku bytost především citová, učí se intuitivně, nikoliv s vědomím cíle. Pozornost je značně nestálá, dítě je zaměřeno na tu činnost, kterou právě koná. V této vývojové etapě si děti na sněhu mají především hrát. Zvykají si na prostředí, v němţ se lyţařský sport provádí, a seznamují se s vybavením. Formy organizované výuky lyţování se nedoporučují. Nesmí se zapomínat, ţe pro dítě jsou činnosti na sněhu objevováním nového světa, přičemţ tyto skutečnosti musí být pro něj potěšením let výuka hrou. Na počátku školní docházky je dítě koordinačně vyspělejší neţ v předchozím období. Jednoduché i sloţitější pohyby se výrazně zkvalitňují. Dítě je jiţ schopno rozlišovat chyby a pohybové diferenciace. Snadno se učí a zvyšuje se téţ schopnost napodobovat, coţ usnadňuje nácvik nových pohybů, na druhé straně však klade zvýšené nároky na dokonalou ukázku. Výuka stále zachovává komplexní přístup. S dětmi je jiţ moţno cvičit v druţstvech. Výuka musí být dynamická, pestrá, musí mít spád a velkou proměnlivost, ale také dostatek volnosti pro vyţití dětí dle jejich chuti. Stavba jednotky musí respektovat moţnosti krátkodobé koncentrace dítěte učení. Na tomto věkovém stupni se setkáváme s ţáky, kteří jiţ prošli alespoň jednou z předchozích etap spolu s těmi, kteří s lyţováním teprve začínají. To vyţaduje od lyţařského cvičitele velkou zkušenost a velký cit pro výběr prostředků k dosaţení výukového cíle. Motorické předpoklady, zejména

21 procesy řízení a koordinace pohybu, jiţ prošly etapou prvního zklidnění a výrazných kvalitativních přírůstků pohybového projevu, začínají se projevovat znaky pohlavního dozrávání. Pubertální regrese přitom u dětí, jeţ se systematicky věnují sportovním aktivitám, nemusí vůbec nastat. V tomto období dochází k diferenciaci ţáků podle zájmů a dovednostních předpokladů zdokonalování. Postpubescente (počátek adolescence) je obdobím, v němţ dochází k vyrovnávání disproporcí vzniklých překotným růstem v důsledku exploze pohlavních hormonů v pubescenci. Koordinační schopnosti jsou na prahu vývojového maxima a kondiční schopnosti postupně vyrovnávají jejich vývojový náskok. V motorickém učení jsou jiţ plně vytvořeny předpoklady i pro uţití analyticko-syntetické metody nácviku. U adolescenta jsou jiţ uplatnitelné metody tréninku dospělých. Úkolem této etapy je další zdokonalování a rozvíjení dovedností, jeţ byly získány v předchozích etapách. Děti se při lyţování učí novým lyţařským dovednostem. Tento proces je součástí pohybového (motorického) učení, které má několik fází. V první fázi (fáze generalizace) se ţák seznamuje s danou pohybovou dovedností. Důleţitá je optimální úroveň motivace ţáka, která je předpokladem rychlého osvojení pohybové dovednosti. Pro děti je vhodné uplatnit v této fázi krátkou slovní instrukci a především ukázku (demonstraci). Ve druhé fázi pohybového učení (fáze diferenciace) probíhá procvičování pohybové dovednosti na základě opakování pohybových úkonů. Důleţitá je zpětnovazební informace nejčastěji od učitele. Pro pohybový projev lyţaře je charakteristické, ţe pohyb je správný a efektivní, jestliţe se však změní podmínky (např. rychlost jízdy, sklon svahu apod.), pohyb se stává opět nejistý a nekoordinovaný, neboť pohybová dovednost není ještě upevněna. Ve třetí fázi motorického učení dochází k dalšímu zdokonalování, čímţ je dosaţeno vysoce koordinovaného pohybu. Mluvíme o fázi automatizace (stabilizace). Ţáci provádí pohybovou činnost automaticky za všech podmínek. Čtvrtá fáze pohybového učení je často označována jako asociativní fáze, při níţ se projevuje schopnost přizpůsobení a přestavby a je typická pro vrcholový sport. Jedinec musí analyzovat prostředí, chování ostatních a podle toho přizpůsobit svou pohybovou strukturu. (Vodičková, 2004, s. 33, 34)

22 4. LYŢAŘSKÝ VÝCVIK DĚTÍ A MLÁDEŢE Lyţování je i v současné době stále význačným společenským jevem. Jeho obliba a rozšířenost vyplývá z toho, ţe splňuje poţadavky na moderní tělesnou výchovu a sport, které odpovídají současným vývojovým tendencím společnosti. Je ţádoucí, aby bylo prováděno co nejefektivněji, aby se dosáhlo v co nejvyšší míře očekávaných společenských, psychických a biologických hodnot. Při hledání nových forem a metod lyţařského výcviku je nutno vycházet z toho, ţe lyţování je specifická pohybová činnost se sloţitými pohybovými strukturami prováděná v proměnlivých přírodních podmínkách. (Psotová, Příbramský, 2006, s. 9) 4.1 Charakteristika lyţařského výcviku Ve srovnání s ostatními sportovními disciplínami je lyţařský výcvik podle Benešové a Štumbauera (2006) charakterizován především těmito specifickými znaky: Specifičnost prostředí lyţařský výcvikový kurz málokdy provádíme na naprosto stejném místě, na stejném svahu nebo ve stejné stopě. I kdyţ vyuţíváme stejného místa, podmínky výcviku se mění. Pod pojmem prostředí rozumíme objektivní podmínky, v nichţ se lyţař nachází při řešení pohybového úkolu. Tyto podmínky se neustále mění. Jedním ze základních didaktických poţadavků je vyhledat co nejvhodnější podmínky výcviku (vhodný sklon svahu, úpravu terénu apod.). Náročnost a sloţitost pohybové činnosti při pohybech na lyţích je potřeba zachovat dynamickou rovnováhu při skluzu lyţí. Docílení rovnováhy a tím i správného působení na lyţe je podmíněno úrovní smyslového vnímání, přičemţ rovnováha ve skluzu je ztěţována základní změnou podmínek provádění. Výměna informací mezi lyţařem a vnějším prostředím je v lyţování jeden z rozhodujících předpokladů při dosaţení potřebných kvalit pohybového úkolu

23 Vytváření pohybových předpokladů, zkušeností a pohybové jistoty má v lyţařském výcviku stěţejní význam. Spočívá ve vytváření speciálních forem smyslového vnímání, které nazýváme komplexní lyţařské vjemy. Mezi ně řadíme: - pocit lyţí schopnost vyuţít skluzných vlastností lyţí, lyţe nesmí na nohou lyţaři překáţet, ale naopak stávají se součástí nohy, resp. jejím prodlouţením k docílení co nejefektivnějšího pohybu, - pocit sněhu schopnost vyuţít odporu sněhu (tření lyţí o sníh), jeho sníţení či zvýšení zmenšením či zvětšením tlaku na skluznice nebo hrany lyţí, - pocit skluzu schopnost zachování dynamické rovnováhy při pohybu na lyţích ve skluzu. 4.2 Cíle lyţařského výcviku Hlavní cíle lyţařského výcviku dětí a mládeţe jsou podle Benešové a Štumbauera (2006) odlišné od lyţařského výcviku dospělých. Lyţařský výcvik dětí a mládeţe má tři cíle, jeţ se navzájem podmiňují cíl zdravotní, výchovný a výcvikový, přičemţ jde o cíle postupné z hlediska věku ţáka. 1. Zdravotní cíl Správně vedený lyţařský výcvik uspokojuje přirozenou potřebu dětí potřebu pohybu. Při jízdě na lyţích je zatěţován celý svalový aparát, čímţ lyţování zajišťuje všestranný tělesný rozvoj. Pohyb v různých povětrnostních podmínkách při rychle se měnící teplotě i vlhkosti ovzduší zvyšuje otuţilost a celkovou odolnost organismu. Aktivní odpočinek v zimní přírodě působí pozitivně na nervovou soustavu, zlepšuje se průběh nervových procesů a zrychluje se reakce na změny situace. (Benešová, Štumbauer, 2006, s. 115) 2. Výchovný cíl Výchovný cíl výcviku lze charakterizovat jako snahu o působení na osobnost ţáka v kolektivu. Kolektivní pobyt, společný výcvik a pohyb v terénu zimních hor, event. za zhoršených povětrnostních podmínek vede ţáka k pěstování smyslu pro povinnost, dobrovolnou kázeň, vzájemnou pomoc. Pobyt

24 v přírodě rozvíjí smysl pro krásu a estetično. (Benešová, Štumbauer, 2006, s. 115) Individuální i společné záţitky z lyţování mohou být pro ţáky podnětem pro pozdější sportovní činnost, mohou ovlivnit vyuţití volného času ve prospěch rekreačního sportu a turistiky. 3. Vzdělávací cíl K lyţování je nutná řada znalostí a dovedností z různých oblastí. Vychází především z všeobecné zdatnosti a lyţařské všestrannosti. Významnou součástí výcviku je také rozšíření vědomostí ţáků o specifické pojmy z lyţařské teorie a praxe. Při výuce lyţování je nutno vycházet z tělesných a duševních předpokladů ţáků, tzn., ţe pro rozvoj techniky lyţování hrají důleţitou roli také věkové a individuální zvláštnosti ţáka. Vlastní pohyb na lyţích je odlišný od jiných dovedností, které ţáci doposud získali. Rozvíjí obratnost, statickou i dynamickou sílu především dolních končetin a trupu, obecnou vytrvalost a celkovou tělesnou zdatnost. (Benešová, Štumbauer, 2006, s. 115) 4.3 Členění lyţařského výcviku Abychom mohli popsat oblouky pouţívané na různých svazích a různě zdatnými lyţaři, je vhodné rozdělit výuku do několika vývojových etap. Racionální lyţařský výcvik totiţ vyţaduje, aby jednotlivé dovednosti a jejich nácvik byly uspořádány do logické struktury. V České škole lyţování Příbramský (2006) dělí výuku lyţaře v oblasti sjíţdění a zatáčení na dvě vývojové etapy: etapu základního lyţování, etapu závodního a extrémního lyţování. Zvládnutí techniky sjíţdění a zatáčení, běhu na lyţích klasickou technikou i bruslením a provedení skoku na lyţích v etapě základního lyţování není jednoduchá záleţitost. Jedná se o dlouhodobý vyučovací proces s velkými nároky na čas a vkládané úsilí. Postupné zvládnutí celého rozsahu a obsahu

25 lyţařské techniky na úrovni etapy základního lyţování bude náplní a motivem činnosti většiny lyţařů. Je to oblast působení lyţařských pedagogů všech kvalifikačních stupňů. Rozsah a obsah techniky lyţování této etapy se uplatňuje ve sféře rekreačního lyţování, v lyţařské turistice a v dalších zimních tělovýchovných aktivitách spojených s lyţováním. Etapu základního lyţování dále dělíme na dvě části. V I. části etapy základního lyţování nacvičujeme všeobecnou lyţařskou průpravu, specializovanou průpravu, regulaci rychlosti a základní techniky lyţařských disciplín, tj. základní oblouky, základní způsoby běhu na lyţích včetně bruslení, základy skoku. Lyţujeme na mírném dobře upraveném svahu, upravených stopách nebo na dobře upravených plochách pro bruslení. Cílem II. části etapy základního lyţování je zdokonalování a rozšiřování základní techniky, tj. zdokonalování základních pohybových dovedností a nácvik rozšiřujících pohybových dovedností potřebných pro zvládnutí obtíţnějších druhů oblouků, terénních a sněhových podmínek. Na této úrovni nacvičujeme celý rozsah a obsah sjezdové a běţecké techniky a vyuţíváme skoku k rozvoji otevřených pohybových dovedností při sjíţdění. Lyţujeme na větších sklonech svahu, v různém sněhu, na sjezdových a slalomových tratích i mimo ně, v podmínkách běţecké stopy i mimo ni, v hlubokém sněhu apod. (Příbramský, 2006, s. 12) Základní lyţování je nutnou základnou pro další nadstavbovou etapu etapu závodního a extrémního lyţování, kde přistupuje ke zdokonalování lyţařské techniky moment sportovního výkonu. Zdokonalování techniky se nutně promítá ve výkonu, v růstu sportovní výkonnosti. Přistupují zde další faktory, které posouvají výcvik řádově do vyšší sféry, do oblasti tréninkového procesu. (Příbramský, 2006, s. 13) 4.4 Didakticko-organizační formy lyţařského výcviku Organizačními formami rozumíme systém hlavních činitelů ve vyučovacím procesu a vztahů mezi nimi. Základní vyučovací formou je vyučovací jednotka

26 Nejčastěji při lyţařském výcviku uplatňujeme formu skupinovou druţstvo. Druţstvo ţáků při lyţařském výcviku smí být max. patnáctičlenné. Během nácviku jednotlivých prvků se ţákům věnujeme individuálně a prakticky po celou dobu informujeme jednotlivce o správnosti provádění cvičení. Kromě toho můţeme zařazovat obdobu kruhového nebo variabilního provozu, tzv. manéţový provoz. Můţe být organizován pouze na celkově přehledných stanovištích, které ţáci prochází a cvičí na nich individuálně. Učitel se pohybuje uprostřed těchto stanovišť, ţáky sleduje a koriguje. (Benešová, Štumbauer, 2006, s. 117) Formy výuky při sjíţdění delších svahů ve druţstvu podle Benešové a Štumbauera (2006): Učitel sjede úsek jako první a ţáci jej po jednom následují. Výhodou je ukázka optimální jízdy učitelem, moţnost pozorování a korekce jednotlivých ţáků. Opakovaným vysvětlováním jsou ţáci vedeni k porozumění technice. Nevýhodou je časová náročnost a menší intenzita výcviku. Učitel potřebuje čas jak na sledování, tak na komentář. Tato forma je velmi častá a zařazujeme ji zejména v počátečních dnech výcviku. Ţáci sjíţdí po jednom stanovený úsek. Učitel komentuje jízdu a následující ţák předá poznatky předchozímu. Výhodou je, ţe ţáci prokáţou porozumění poţadavkům učitele, sami si volí stopu. Učitel je v případě potřeby rychle na místě. Za silného provozu můţe dobře organizovat vyjíţdění jednotlivých ţáků. Nevýhodou jsou opět postoje. Jízda v hadu za učitelem. Výhodou je, ţe učitel volí optimální techniku, stopu a tempo. Nevýhodou je potlačení samostatnosti ţáků. Učitel obtíţně a nesoustavně diagnostikuje jízdu a chyby ţáků. Při zabrání celé šíře svahu je málo ohleduplná k ostatním lyţařům. Tuto formu volíme především v neznámém a obtíţném terénu a při špatném počasí. Trvaleji je vhodná u nejmenších dětí a při jejich menším počtu. Jízda v hadu, ale skupinu vede vybraný ţák a učitel jede jako poslední. Výhodou je, ţe učitel sleduje celou skupinu. V případě potřeby pomoci je ihned na místě. Nevýhodou je, ţe učitel nemůţe ovlivnit stopu a tempo, obtíţně a s prodlevou diagnostikuje a koriguje chyby

27 Sjíţdění v malých skupinách. Učitel se buď pohybuje mezi skupinami, nebo sjíţdí s jednou z nich. Vybrané skupině, nejlépe nejslabších ţáků, se pak můţe intenzivně věnovat. Výhodou je vyšší intenzita výuky. Učitel ale ovlivňuje výuku a bezpečnost jen částečně. Tato forma je vhodná aţ ke konci kurzu a v bezpečném, přehledném a méně obtíţném terénu. Sjíţdění najednou v organizované skupině. Výhodou je velká intenzita, pěstování odpovědnosti a návyků pro jeţdění na plných sjezdovkách. Tato forma je nejméně bezpečná a také málo ohleduplná při více zaplněných svazích. 4.5 Metodický pokyn k organizaci lyţařského výcviku ţáků a studentů vydaný MŠMT Součástí vyučování tělesné výchovy na školách poskytujících základní a střední vzdělání je lyţařský výcvik. Provádí se podle platných učebních osnov a současně s cíli vzdělávacími a výchovnými plní i významné funkce zdravotní a zotavné. Lyţařský výcvik se podle moţnosti koná v místě školy, případně v blízkém okolí. Školy v podhorských a horských oblastech, u nichţ jsou příznivé podmínky pro lyţařský výcvik v bezprostřední blízkosti, plní poţadavky osnov zpravidla v hodinách tělesné výchovy, jeţ lze pro tento účel spojovat. Ředitel školy můţe rozhodnout o organizování soustředěného sedmidenního výcviku případně i s denním dojíţděním. Školy, které vzhledem k nepříznivým sněhovým podmínkám nebo nevhodnosti terénu nemají moţnost organizovat výcvik v místě, pořádají pro ţáky stanovených ročníků škol lyţařské výcvikové zájezdy (dále jen zájezdy ). Zájezdy pro ţáky škol z oblastí postiţených škodlivými emisemi se mají konat také v rámci škol v přírodě. Zájezdu se zúčastňují zpravidla ţáci 7. ročníku základní školy a 1. eventuelně 2. ročníku střední školy. V těch středních školách, kde jsou i ţáci mladší (např. víceletá gymnázia) se tedy pořádají zájezdy dva. Ţáci se zúčastňují zájezdu se souhlasem zákonného zástupce

28 Ředitelé škol mohou rozhodnout o přesunutí zájezdu do vyššího ročníku, případně o pořádání zájezdů i v dalších ročnících školy. Takové zájezdy se doporučují zejména pro školy v oblastech silně zasaţených škodlivými emisemi. Pokud se však pořádá zájezd v dalších ročnících a nejde o přesunutí zájezdu ze 7. ročníku základní školy nebo z 1. ročníku střední školy do ročníku vyššího, nelze ţákům poskytnout příspěvek. Lyţařský zájezd je zpravidla sedmidenní, v rozsahu 42 hodin. V jednotlivých případech (např. větší vzdálenost místa konání výcviku) můţe ředitel školy prodlouţit celkové trvání zájezdu o dobu nezbytnou k cestě na hory a zpět. Za personální zajištění výcviku kvalifikovanými pracovníky zodpovídá ředitel školy, který také určí vedoucího zájezdu, zpravidla zkušeného učitele tělesné výchovy. Lyţařský výcvik vedou instruktoři školního lyţování z řad učitelů a výchovných pracovníků, v případě potřeby externí pracovníci přijatí na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. Vedoucí zájezdu odpovídá za řádnou organizační přípravu zájezdu, personální zajištění, vhodný objekt, dopravu, kontrolu lyţařského vybavení ţáků apod. Zpracovává program zájezdu včetně jeho kulturně výchovné části, odborných přednášek, plánu výcviku, diferencovaného podle výkonnosti ţáků. Program zájezdu schvaluje ředitel školy. Při vlastní realizaci zájezdu řídí vedoucí zájezdu práci lyţařských instruktorů, dbá na dodrţování stanového programu praktické i teoretické části výcviku a odpovídá za hospodaření při zájezdu. Nepřesáhne-li počet účastníků zájezdu 60 ţáků, vedoucí zájezdu vede výcvik jednoho druţstva. Lyţařský instruktor odpovídá za splnění výchovného a výcvikového programu svěřeného druţstva, za zdraví a bezpečnost jeho členů. Podle pokynů vedoucího zájezdu vykonává pedagogický dozor a pomáhá při zajišťování teoretického a kulturně výchovného programu. Druţstvo má nejvíce 15 ţáků. Péči o zdraví účastníků je povinen zajistit vedoucí zájezdu nebo lyţařský instruktor, jeţ má pro tuto práci potřebné předpoklady a znalosti. Účastní-li se zájezdu více neţ 30 ţáků, musí být ustanoven zdravotník (lékař, posluchač IV. a vyššího ročníku lékařské fakulty, vhodný pracovník ČČK, eventuelně jiný

29 zdravotník). Péči o zdraví je moţno zajistit po dohodě i prostřednictvím zdravotníka jiného zájezdu v místě nebo v místním zdravotnickém zařízení. V zájmu zvýšení péče o zdraví účastníků zájezdu doprovázejí i zájezd třídy (skupiny ţáků) s niţším počtem neţ 30 ţáků tři dospělé osoby, z nichţ jedna má zdravotnickou kvalifikaci. Rodiče (zákonní zástupci) ţáka předloţí před odjezdem prohlášení o tom, ţe je ţák zdravý, nebylo mu nařízeno karanténní opatření a ani jim není nic známo o jeho eventuálním styku s nakaţlivou chorobou. Doporučuje se, aby pro případ ošetření ve zdravotnickém zařízení měl kaţdý ţák k dispozici svůj průkaz zdravotní pojišťovny a znal své rodné číslo. Vedoucí zájezdu přiměřenou dobu před odjezdem doporučí rodičům, aby nechali odborně seřídit bezpečnostní vázání na lyţích svého dítěte. Před zahájením výcviku zajistí vedoucí zájezdu řádné poučení ţáků o moţnostech vzniku úrazu. Úrazová prevence je součástí teoretické výuky na zájezdu (první pomoc, nebezpečí na horách). Vedoucí zájezdu registruje případné školní úrazy. Lyţařský instruktor je povinen při výcviku dbát na úroveň vyspělosti, výkonnost a zdravotní stav ţáků. Při rozřazení do druţstev se nevyţaduje od úplných začátečníků předvedení výkonu, jeţ by byl nad jejich síly, ale zařadí se přímo do druţstva, které zahájí základní výcvik. Lanovky a vleky se pouţívají jen pro organizovaný a metodicky vedený výcvik po řádném poučení o všech pravidlech a bezpečnostních předpisech jízdy na vlecích a lanovkách. Během pobytu na horách jsou všichni účastníci zájezdu povinni dodrţovat pokyny příslušníků Horské sluţby a respektovat výstraţná znamení na nebezpečných místech. Po celou dobu zájezdu jsou všichni instruktoři povinni vyţadovat dodrţování kázně, denního řádu a ţivotosprávy, nedovolit ţákům přeceňovat své síly nebo prokazovat nemístnou odvahu. Výcvik se provádí v terénu, jenţ odpovídá lyţařské vyspělosti druţstva. Za krajně nepříznivých podmínek (hustá mlha, sněhová bouře) se výcvik omezuje nebo nekoná. Zpravidla třetí den lyţařského zájezdu se doporučuje z hlediska zdravotního zařadit odpočinkový půldenní program bez lyţařského výcviku. Školský úřad nebo ředitel školy s právní subjektivitou mohou přispět na výdaje ţáků spojené se zájezdem, tj. ubytování, stravování, jízdné a jiné výdaje

30 připadající výhradně na ţáky částkou Kč, pokud jsou finančně zajištěny prioritní úkoly vyplývající z působnosti ředitele školy nebo školského úřadu. Škola je při sjednávání a organizaci zájezdu povinna zabezpečit, aby výdaje na stravování a ubytování byly zúčtovány odděleně za ţáky a doprovázející osoby, nebo aby na společných fakturách byly výdaje na ţáky a doprovázející osoby rozděleny. Po dobu zájezdu přísluší učitelům a ostatním pedagogickým pracovníkům plat, jako kdyţ vyučují nebo konají jinou práci ve škole. S případnými externími instruktory uzavírá vedoucí organizace dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr. Lyţařskou výzbroj a výstroj si pořizují ţáci sami. Školy mohou vytvářet podle svých moţností (např. z mimorozpočtových prostředků) základní fond lyţařské výzbroje a zapůjčovat toto vybavení ţákům, instruktorům a výchovným pracovníkům. Ţákům můţe být téţ zapůjčována lyţařská výzbroj, kterou školské úřady soustředí v domech dětí a mládeţe nebo na školách a školských zařízeních. Dozor nad zájezdy vykonává Česká školní inspekce. Jsou-li v některé oblasti zájezdy z různých okresů, mohou se školní inspektoři dohodnout a kontrolovat i zájezdy z jiných okresů (Kutáč, Navrátíková, 2003, 6 13). 4.6 Metodický pokyn k personálnímu zabezpečení lyţařských výcvikových zájezdů pořádaných základními a středními školami a vzdělávání instruktorů školního lyţování pro lyţařské výcvikové zájezdy Lyţařské výcvikové zájezdy jsou součástí osnov tělesné výchovy na základních a středních školách a současně s cíli vzdělávacími a výcvikovými plní i funkce sociální a zdravotní. Nezbytnou podmínkou organizace těchto zájezdů je personální zabezpečení instruktory školního lyţování, kteří zodpovídají za zdraví, bezpečnost, výchovu a kvalitu vyučovacího procesu u svěřených ţáků. Podmínky pro výkon funkce instruktora školního lyţování jsou následující: věková hranice 18 let,

31 zdravotní stav umoţňující výkon činnosti v mimořádných klimatických podmínkách, ukončení studia, nebo jiné formy dalšího vzdělávání, ve kterém po úspěšném absolvování získá osvědčení instruktora školního lyţování. Kvalifikaci instruktora školního lyţování získává: absolvent základního kurzu v trvání jednoho týdne organizovaného v resortu školství a zakončeného zkouškou, absolvent středoškolského studia se schváleným učebním plánem pro výuku lyţařského instruktora, student oborového studia tělesné výchovy po úspěšném absolvování předmětu lyţování, absolvent lyţařského kurzu u jiného subjektu akreditovaného u MŠMT ČR s osvědčením cvičitel nebo učitel lyţování (Kutáč, Navrátíková, 2003, 14, 15). 4.7 Bezpečnost při lyţařském výcviku Krása a klid zimní horské přírody, radost z pohybu na lyţích za slunečného počasí mohou vést nezkušeného lyţaře ke zkreslené představě horského prostředí a podmínek pobytu v něm. V zasněţeném horském terénu je třeba vţdy počítat s mnoha nepříznivými vlivy najednou, které tvoří skupinu nebezpečí a mohou ohrozit zdraví lyţařů. Je důleţité znát podmínky, za nichţ dochází k nebezpečným situacím, neboť ve většině případů jim lze předejít. Hlavní zdroje nebezpečí na horách dělíme podle Gnada (2002) na dvě skupiny objektivní a subjektivní. Objektivní nebezpečí je nezávislé na našem vlivu. I přes největší opatrnost a přípravu nás na horách mohou postihnout nepříznivé přírodní podmínky. Pokud můţeme, snaţíme se tomuto nebezpečí vyhnout. Dostaneme-li se jiţ do nebezpečné situace, pokusíme se sníţit její dosah na minimum. Rozhoduje zde naše skutečnost, teoretická i praktická příprava, duchapřítomnost a rozhodnost. Objektivní nebezpečí rozdělujeme do tří skupin terén, počasí a sníh

32 Terén se svou členitostí a pokrytostí. Příkré svahy, náhlé zlomy, ostré hřebeny, zledovatělé plotny, nevysněţené potoky, kamenitá pole, padlé stromy, hustý nízký porost, nezasněţené pařezy, závěje či převisy, to vše můţe přivést lyţaře do nebezpečných situací, zejména je-li nedostatečně fyzicky a technicky vybaven. Ohledně lyţařského výcviku je podle Bittnera (2010) důleţitá vhodná volba terénu. K základnímu výcviku volíme upravené, méně frekventované tratě s různou náročností: - modře jsou označené lehké tratě pro lyţaře se základními lyţařskými dovednostmi mírné svahy bez překáţek, - červeně jsou značeny středně těţké tratě pro zdatné lyţaře schopné jezdit napojovanými oblouky vyšší rychlostí svahy s různě těţkými partiemi a sklonem, - černě jsou označeny těţké tratě určené vyspělým lyţařům obtíţné partie a sklon. Počasí a jeho náhlé změny nebo dlouhodobý nepříznivý vliv. Tma nás můţe zastihnout při špatně naplánované túře a pohyb je ztíţen špatnou orientací. Také za mlhy je orientace ztíţena, proto se nevzdalujeme z tyčového značení. Velmi zrádné je difusní světlo, jeţ vzniká při pronikání slunečního záření clonou mlhy nebo nízkých mraků. Jasný sluneční svit můţe poškodit zrakové vnímání a způsobit těţké popáleniny. Chráníme se slunečními brýlemi a opalovacími krémy. Mráz a vítr jsou nebezpečné při déletrvajícím působení nebo při nedostatečné výstroji. Jejich účinky se sčítají, způsobují podchlazení a omrzliny. Ještě nebezpečnější je vichřice, která při velkých rychlostech aţ znesnadňuje pohyb, a vánice, v níţ padající sníh navíc omezuje orientaci. Sníh se svou kvalitou a způsobem ukládání. Hluboký sníh, krusta, zledovatělý povrch a těţký mokrý sníh bývají častým zdrojem úrazů, zejména v neupraveném terénu a při nedostatečné technice jízdy. Převáţně smrtelná poranění pak vznikají náhlým sesuvem sněhové masy lavinou. S lavinovým nebezpečím se setkáváme nejen v zahraničí, nýbrţ i na některých místech České republiky, např. v oblasti Krkonoš a Jeseníků

33 Subjektivní nebezpečí tkví v osobních vlastnostech a je důsledkem chyb, kterých se můţeme dopustit. Vyplývá zpravidla z nedostatečné fyzické a odborné přípravy, neopatrnosti a lehkomyslnosti, ale i z přílišného sebevědomí. Příčiny subjektivního nebezpečí: podcenění objektivních nebezpečí, přeceňování vlastních sil a schopností, nedostatečná fyzická příprava a technická vyspělost, nepříznivý duševní a zdravotní stav, neznalost hor a zásad orientace, nedostatečné nebo špatné vybavení, oblečení neodpovídající povětrnostním podmínkám, organizační a pedagogické nedostatky při lyţařském výcviku, hrách, túře apod., nezajištěný pravidelný přísun energie a pitný reţim, nedodrţování zásad o chování na horách, neuposlechnutí pokynů Horské sluţby. (Gnad, 2002, s ) Soubor pravidel úrazové zábrany pro školní lyţařský výcvik podle Škopa (1981) zaměřit se na kondiční a obratnostní cvičení před zájezdem, posilovat dolní končetiny, získávat vytrvalost a otuţilost, prověřit předem lyţařské vybavení ve vazbě lyţař boty vázání lyţe kontrolou v lyţařském servisu, vyčlenit bez rozřazování druţstvo začátečníků a zahájit s nimi ihned řízený výcvik, pro ostatní vybrat bezpečný svah, vybrat zkušeného cvičitele s dobrou znalostí metodiky výcviku pro slabší lyţaře, právě oni takového cvičitele potřebují, protoţe mají vyšší riziko úrazu, respektovat, ţe při společném výcviku mají více úrazů děvčata, chlapci mají častěji váţné úrazy, při stanovení výcvikového zatíţení tolerovat tělesnou zdatnost děvčat, rozcvičit a zahřát organismus jako základní podmínku úrazové prevence,

34 k tomu vyuţít výstupy, úpravu terénu, obraty, cviky na místě apod.; rozcvičení je nezbytné i po delším čekání u vleků nebo po jízdě sedačkou, pouţívat vleky i při základním výcviku, důleţité je úvodní poučení o provozu a stálý dohled cvičitele, vědět, ţe v průběhu dne je největší četnost úrazů kolem 11. a 16. hodiny, v té době aktivovat pozornost ţáků změnou cviku, změnou svahu nebo zvolit jinou organizaci výcviku, znát rozloţení úrazů během výcvikového týdne, nejvíce zranění je 2. a 3. den, proto se zařazuje oddechové odpoledne s jinou činností, vyuţít na vhodném sněhu běţecké lyţe, které zvyšují efektivitu lyţařské přípravy, jsou vítanou změnou a potřebnou formou aerobní zátěţe, cvičit z bezpečnostního hlediska na upraveném svahu, úpravu vyţaduje hluboký a vlhký sníh, rizikový je zledovatělý sníh, nepouţívat k základnímu výcviku frekventované sjezdové tratě, nepozornost a sráţky jsou častou příčinou lyţařských úrazů, uvědomovat si ţe ţákova nepozornost, neobratnost, nezvládnutí lyţí a chybná technika jsou nejčastěji uváděné příčiny úrazů Zásady bezpečného pohybu na sjezdových tratích podle Bittnera (2010) Bezpečnost na sjezdových tratích upravuje Bílý kodex vytvořený Mezinárodní lyţařskou federací FIS, který platí ve všech alpských zemích a USA. Těmito pravidly se musí řídit všichni lyţaři i snowboardisté. Ohleduplnost. Všichni se musí chovat tak, aby neohrozili jinou osobu a nezpůsobili jí škodu. Přiměřenost rychlosti a způsobu jízdy. Kaţdý lyţař musí jet rychlostí a způsobem odpovídajícím jeho schopnostem, podmínkám a počasí. Bezpečnost směru jízdy. Kaţdý má moţnost vybrat si na svahu svůj směr jízdy. Musí však jet tak, aby se vyhnul nebezpečí sráţky s osobou pohybující se před ním. Předjíţdění. Předjíţdět se můţe zprava i zleva, ale vţdy s takovým

35 odstupem, aby bylo moţné zareagovat na pohyb předjíţděné osoby. Začátek jízdy a přejíţdění svahu. Lyţař, jenţ vjíţdí na sjezdovou trať nebo ji přejíţdí, musí dávat pozor a sledovat vše pod sebou i nad sebou, aby nezpůsobil nebezpečí sobě i jiným. Zastavení. Lyţař se můţe zastavit a stát pouze na místech, kde je dobře vidět a kde nic nebrání v dobrém výhledu. Zastavit a stát se můţe pouze na okraji sjezdovky. Stoupání a sestupování. Stoupat se můţe pouze po okrajích sjezdových tratí, se zvláštní opatrností v místech se zhoršenou viditelností, totéţ platí i pro sestupování. Respektování značek. Kaţdý lyţař je povinen respektovat veškerá značení umístěná na sjezdových tratích a lyţařských cestách (uzavření sjezdovky z důvodu tréninku, úpravy trati atd.). Pomoc při nehodách. Všichni jsou povinni v případě nehody a zranění jiného lyţaře poskytnout první pomoc a přivolat Horskou sluţbu. Povinnost identifikace. Účastník i svědek nehody je povinen poskytnout základní osobní údaje

36 5. SVĚTOVÉ LYŢAŘSKÉ ORGANIZACE Stejně jako ostatní sporty, tak i lyţování má svoji organizační strukturu, která se stará o chod celého lyţařského odvětví a pořádá různé lyţařské závody. Jejím hlavním cílem je neustále rozvíjet lyţařský sport a také z didaktické stránky vzdělávat stále více zájemců v lyţařském umění. V této souvislosti bychom se chtěli zmínit o nejdůleţitějších organizacích, jeţ se zabývají výukou lyţování a sdruţují lyţařské instruktory ve světě i u nás. Jsou to Mezinárodní sdruţení pro výuku lyţování, Interski ČR, Mezinárodní asociace lyţařských instruktorů a Asociace profesionálních učitelů lyţování. 5.1 Mezinárodní sdruţení pro výuku lyţování FIES (Interski) Obdobnou organizací jako je FIS pro otázky závodního lyţování, je FIES (Féderation Internationale de l Enseignement du Ski) mezinárodní lyţařskou organizací pro základní a případně rekreační lyţování. FIES (viz obr. 9) je Mezinárodní federací pro lyţařskou výuku, jejímţ základním posláním je výměna zkušeností a rozvoj didaktických přístupů při výuce lyţařských dovedností. (Gnad, 2002, s. 17) FIES byla zaloţena roku 1951 v rakouském Zürsu a kromě porad jednotlivých komisí (školská, amatérských a profesionálních cvičitelů) pořádá pravidelné mezinárodní kongresy k výuce lyţování, zvané Interski. Na kongresech se řeší aktuální otázky techniky a metodiky základního (rekreačního) lyţování, dochází k výměně názorů a zkušeností s cílem zdokonalování lyţařské výuky. Kongresy se konají jednou za čtyři roky. Jejich specifikou je, ţe se zde vedle řešení teoretických otázek techniky a metodiky základního lyţování demonstrují praktické ukázky národní lyţařské školy zúčastněných zemí. (Gnad, 2002, s. 17) Kromě národních organizací jsou v Interski sdruţeny tři odborné a samostatné svazy: ISIA Svaz profesionálních lyţařských pedagogů, IVSI Svaz amatérských lyţařských pedagogů, VSIS Svaz lyţování ve školách

37 Obr. 9 Logo Mezinárodního sdruţení pro výuku lyţování Interski ČR (IS ČR) Členské země jsou jak v Interski, tak v uvedených odborných svazech zastoupeny jednou zastřešující národní organizací. Za Českou republiku je členem Interski celonárodní organizace Interski ČR (viz obr. 10), v níţ je sdruţena většina významných lyţařských subjektů zabývajících se výukou lyţování v ČR. Jejím členem je i Ministerstvo školství, mládeţe a tělovýchovy ČR (dále jen MŠMT ČR) jako příslušný orgán státní správy. Ve své činnosti se Interski ČR zabývá zejména: výukou lyţování v lyţařských školách, problematikou lyţařských cvičitelů a učitelů, otázkou lyţování na školách. Podobně jako ve světě, dělí se i v ČR lyţařské kvalifikace na profesionální a amatérské a navazují tak na strukturu mezinárodního lyţařského hnutí. Profesionální kvalifikace jsou dvě cvičitel a učitel. Pojem profesionální je termín označující skutečnost, ţe tyto kvalifikace opravňují svého drţitele k získání ţivnostenského listu, výkonu činnosti jako osoba výdělečně činná, respektive zaloţení vlastní lyţařské školy a zaměstnání druhých osob k výuce veřejnosti. Amatérské kvalifikace jsou různé, se stejným názvem instruktor a s případným dalším upřesněním. Jde o kvalifikace různých spolků a skupin

38 s různým zaměřením i cílem (doplňované různými přívlastky jako např. školního lyţování, sjíţdění, snowboardingu). Pojem amatérský znamená, ţe na základě této kvalifikace nelze získat ţivnostenský list. Přehled kvalifikací: Instruktor lyţování je tělovýchovný pedagogický pracovník, který je oprávněn samostatně plánovat, vést, řídit a vyhodnocovat tělovýchovný proces všech věkových kategorií v různém rozsahu a specializaci, podle typu svého školení a oprávnění. Cvičitel lyţování je tělovýchovný pedagogický pracovník, který je oprávněn samostatně plánovat, vést, řídit a vyhodnocovat tělovýchovný proces všech věkových kategorií v celé oblasti základního lyţování. Učitel lyţování plní stejné úkoly jako cvičitel lyţování, předává získané vědomosti a zkušenosti cvičitelům lyţování a je pověřován lektorskou činností při školení a doškolení. Diplomovaný učitel lyţování plní stejné úkoly jako učitel lyţování a jeho kvalifikace byla získána vysokoškolským studiem. Mezinárodní učitel lyţování má kvalifikaci, jeţ splňuje standard některého z mezinárodních sdruţení lyţařských pedagogů ( Obr. 10 Členské organizace Interski ČR

39 5.2 Mezinárodní asociace lyţařských instruktorů ISIA Vzdělávání profesionálních učitelů lyţování zastřešuje Mezinárodní asociace lyţařských instruktorů ISIA (International Ski Instructors Association). ISIA (viz obr. 11) byla zaloţena v roce 1959 a jejími členy je více neţ 30 národních organizací z celého světa. ISIA je charakterizována svojí ochrannou známkou, která můţe být pouţívána pouze členskými organizacemi, jejich lyţařskými školami a učiteli lyţování. ISIA je známa velmi vysokými poţadavky na systém vzdělávání svých jednotlivých členů s ohledem na poţadavky klientů lyţařských škol a lyţařského průmyslu. Jakákoliv národní organizace můţe být členem ISIA pouze na základě dodrţování těchto poţadavků, jeţ však respektují odlišnosti jednotlivých národních lyţařských škol. Kromě péče o vzdělávání profesionálních učitelů lyţování se ISIA stará rovněţ o propagaci výuky lyţování. Z tohoto důvodu je pořadatelem řady významných akcí mezinárodního charakteru, z nichţ nejvýznamnější je Mistrovství světa učitelů lyţování. Celý vzdělávací systém musí mít nejméně 450 hodin praktické a teoretické výuky, přičemţ 2/3 připadá na praxi a 1/3 na teorii. Učitel musí být schopen vyučovat lyţování ve dvou světových jazycích a kromě sjezdového lyţování musí zvládat také druhý zimní sport, například snowboarding. (Dušek, 2002, s. 7) Obr. 11 Logo Mezinárodní asociace lyţařských instruktorů

40 5.2.1 Asociace profesionálních učitelů lyţování APUL Vzdělávání profesionálních učitelů lyţování v České republice zastřešuje Asociace profesionálních učitelů lyţování APUL (viz obr. 12). Asociace byla zaloţena v roce 1992 a v roce 1994 byla na kongresu v Nizozemsku přijata do Mezinárodní asociace učitelů lyţování ISIA. Hlavními úkoly Asociace profesionálních učitelů lyţování je především: kvalitní vzdělávání profesionálních učitelů lyţování a snowboardingu, zlepšování materiálních a pracovních podmínek učitelů, zvýšení prestiţe výuky lyţování a snowboardingu u nás i ve světě. V současné době sdruţuje APUL přes 1100 aktivních učitelů lyţování a 23 lyţařských škol. Český systém vzdělávání učitelů lyţování respektuje a dodrţuje veškerá pravidla mezinárodní organizace ISIA a velmi úzce spolupracuje s Rakouským svazem profesionálních učitelů. Základ pouţívané metodiky tudíţ vychází z metodiky rakouské, ale celý systém je dopracován zejména na základě zkušeností s výukou v našich lyţařských školách a aplikován na podmínky výuky v České republice. Tento přísně ucelený metodický systém obsahuje výuku sjezdového lyţování od úplného začátku, kdy se ţáci učí pouţívat lyţařskou výzbroj a výstroj a základní lyţařské dovednosti, aţ po sportovní jízdu v hlubokém sněhu, v boulích a téţ jízdu v neupraveném terénu a základy závodního lyţování. V současné době APUL také vzdělává učitele snowboardingu a telemarku. V rámci vzdělávání učitelů lyţování je pak celá metodika výuky rozloţena do několika na sebe navazujících kurzů, které svým obsahem a hodinovou dotací splňují veškeré poţadavky ISIA. Celé vzdělání APUL obsahuje kurzy licence "C", "B", "A", snowboardový/běţecký kurz, slalomový kurz a lavinový kurz. Místo snowboardu lze absolvovat také telemarkový kurz. APUL nabízí i kurz pro učitele dětské školky a free stylový seminář (

41 Obr. 12 Logo Asociace profesionálních učitelů lyţování winter.eski.cz

42 6. CÍLE, HYPOTÉZY A ÚKOLY PRÁCE 6.1 Cíle práce Cílem empirické části bylo zjistit obecný zájem ţáků a studentů o zimní sporty a účast ţáků a studentů na vybraných základních a středních školách na lyţařském výcvikovém kurzu. 6.2 Hypotézy práce H1) Ţáci středních škol provozují aktivně více zimních sportů neţ ţáci základních škol. H2) Zájem o opakovanou účast na lyţařských výcvikových kurzech je větší u ţáků gymnázií a základních škol, neţ u ţáků středních odborných škol a učilišť. 6.3 Úkoly práce 1. Studium literatury a jiných informačních zdrojů vztahujících se k tématu diplomové práce. 2. Vypracování teoretické části práce. 3. Ověření poloţek dotazníku. 4. Distribuce a sběr dotazníku. 5. Zpracování sesbíraných dat prostřednictvím jednoduché popisné statistiky a vyhodnocení výsledků. 6. Dokončení diplomové práce. 6.4 Harmonogram práce 1. Říjen, listopad 2010 studium literatury a jiných informačních zdrojů vztahujících se k vývoji lyţařské techniky u nás i ve světě, k lyţařskému

43 výcviku, didaktice výuky lyţování i základním lyţařským organizacím zabývajícím se výukou lyţování. 2. Prosinec 2010, leden 2011 vypracování dotazníku a jeho rozdání ţákům na základní škole a studentům na středních školách v Moravských Budějovicích, kteří jiţ absolvovali lyţařský výcvikový kurz. 3. Únor 2011 zpracování získaných dat pomocí grafů a diskuse. 4. Březen, duben 2011 dokončení diplomové práce

44 7. METODIKA PRÁCE 7.1 Výzkumný soubor Výzkumný soubor tvořilo celkem 147 respondentů. 42 ţáků dvou tříd 8. ročníku Základní školy T. G. Masaryka v Moravských Budějovicích ve věku let, z toho 22 muţů a 20 ţen. Dále 22 studentů 2. ročníku Střední odborné školy v Moravských Budějovicích ve věku let, z toho 1 muţ a 21 ţen; 35 studentů 2. ročníku Středního odborného učiliště řemesel a sluţeb v Moravských Budějovicích zhruba ve věku let, z toho 35 muţů a 0 ţen; 48 studentů z 2. ročníku čtyřletého studia a ze 4. ročníku šestiletého studia Gymnázia a Střední odborné školy v Moravských Budějovicích ve věku let, z toho 21 muţů a 27 ţen. Respondenty 8. ročníku základní školy jsme vybírali z toho důvodu, ţe v 7. ročníku se zúčastnili lyţařského výcvikového kurzu a mohli náleţitě odpovídat na otázky. Respondenty ze středních škol jsme vybírali z 2. ročníku, i kdyţ lyţařský výcvikový kurz konali jiţ v 1. ročníku. Nemohli jsme se přímo zaměřit na studenty v 1. ročníku, jelikoţ lyţařský výcvikový kurz konali aţ v průběhu měsíce února a podle harmonogramu práce bychom nestihli vyhodnocení dotazníků. 7.2 Pouţité metody Pro praktickou část práce jsme pouţili výzkumnou metodu dotazníku a jako výzkumný nástroj dotazník pro ţáky a studenty vybraných základních a středních škol. Slovo dotazník se spojuje s dotazováním, s otázkami. Je to způsob písemného kladení otázek a získávání písemných odpovědí. Dotazník je nejfrekventovanější metodou zjišťování údajů. Dotazník je určen především pro hromadné získávání údajů. Proto se dotazník povaţuje za ekonomický výzkumný nástroj. Můţeme jím získávat velké mnoţství informací při malé investici času. (Gavora, 2000, s. 121) Sledovali jsme návratnost dotazníku, tedy poměr počtu odeslaných dotazníků k počtu vyplněných a vrácených dotazníků. Jednotlivé dotazníky jsme

45 předali učitelům tělesné výchovy na vybraných školách, kteří je následně rozdali ţákům k jejich vyplnění. I kdyţ jsme nečekali na vyplnění dotazníku, byla návratnost 100%. Výsledky, k nimţ jsme dospěli, jsme manuálně zpracovali a zaznamenali do grafů s pouţitím programu MS Excel. Přitom byla vyuţita jednoduchá popisná statistika. 7.3 Struktura dotazníku Dotazník (viz Příloha č. 1) je strukturovaný a skládá se ze vstupní části (úvodní), ve které vysvětlujeme cíle dotazníku, zdůrazňujeme význam respondentových odpovědí při řešení dané problematiky a tím motivujeme respondenta k pečlivému vyplňování dotazníku a i k jeho vrácení. Vstupní část obsahuje i pokyny, jak dotazník vyplňovat a poděkování respondentovi za spolupráci. Druhá část dotazníku (odborná) se vztahuje k záměru práce a je tvořena z 25 otázek následujícího typu: identifikační otázky (pohlaví, věk, škola), otázky týkající se vztahu respondentů k zimním sportovním aktivitám, otázky zaměřené na lyţařské vybavení, otázky týkající se lyţařského výcvikového kurzu. Většina otázek je uzavřených: Uzavřená otázka je taková, která nabízí hotové alternativní odpovědi. Úlohou respondenta je vyznačit (podtrhnout, zakrouţkovat) vhodnou odpověď. Výhodou uzavřených otázek je jejich lehké zpracování. Vyhodnotitel spočítá, kolikrát respondenti odpověděli na kaţdou alternativu. (Gavora, 2000, s. 124) Pouze otázky č. 2, 5, 13 a 23 jsou otevřené. Otevřená otázka dává respondentovi dost velkou volnost u odpovědí. Otázka nasměřuje respondenta na tázaný jev, neurčuje mu však alternativní odpovědi. Výhodou otevřených otázek je, ţe neomezují respondenta. Nevnucují mu volbu. Proto jsou obyčejně zdrojem nových anebo neznámých údajů, tj. informací, které by výzkumník nemohl získat pomocí uzavřených otázek. Na otevřené otázky se však odpovídá obtíţněji

46 neţ na uzavřené. Respondent musí hledat vhodnou odpověď, srozumitelně ji naformulovat a posléze i napsat. Při uzavřených otázkách respondent obyčejně pracuje rychleji. Odpovědi nemusí formulovat, ale jen vybírat a místo psaní pouţívá jen podtrhávání, zakrouţkování nebo podobné značení. Nevýhodou otevřených otázek je, ţe se jejich odpovědi obtíţněji zpracovávají. Široký sortiment získaných odpovědí musí výzkumník dodatečně kategorizovat a aţ potom vyhodnocovat. (Gavora, 2000, s. 126)

47 8. VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUZE V této části práce jsme vyhodnotili odpovědi na otázky v dotazníku pomocí grafů, procentuálně a slovní diskuzí (věcným hodnocením). Porovnali jsme výsledky na všech vybraných základních a středních školách, tedy na Základní škole T. G. Masaryka v Moravských Budějovicích, Gymnáziu a Střední odborné škole v Moravských Budějovicích, Střední odborné škole v Moravských Budějovicích a Středním odborném učilišti řemesel a sluţeb v Moravských Budějovicích. Moravské Budějovice byly vybrány z toho důvodu, ţe je to moje rodiště a na základní škole jsem se sám účastnil lyţařského výcvikového kurzu jako instruktor. Analyzovali jsme všechny typy škol, které v Moravských Budějovicích jsou zastoupeny. Podkapitoly jsou rozděleny do čtyř tematických celků podle typu otázek v dotazníku, jak bylo naznačeno v kapitole 7.3. Struktura dotazníku. 8.1 Vyhodnocení identifikačních údajů Výzkumný soubor tvořilo celkem 147 respondentů 42 ţáků ze základní školy, 48 studentů z gymnázia, 22 studentů ze střední odborné školy a 35 studentů z učiliště. V otázce č. 1 (viz graf č. 1) jsme zjišťovali pohlaví dotazovaných. Z celkového počtu respondentů bylo 79 chlapců (54%) a 68 dívek (46%). Na základní škole odpovídalo na otázky v dotazníku 22 chlapců (52%) a 20 dívek (48%), na gymnáziu 21 chlapců (44%) a 27 dívek (56%), na střední odborné škole 1 chlapec (5%) a 21 dívek (95%) a na učilišti 35 chlapců (100%) a 0 dívek (0%). Podíl počtu chlapců a dívek na základní škole i na gymnáziu byl poměrně vyrovnaný. Nevyrovnaný poměr jsme spatřovali u studentů na střední odborné škole, kde studují převáţně dívky a na učilišti zase pouze chlapci

48 Graf č. 1 Pohlaví dotazovaných ţáků a studentů na jednotlivých školách Otázkou č. 2 (viz graf č. 2) jsme se ptali na věk respondentů. Ţáci ze základní školy byli ve věku let, pouze dva ţáci překročili hranici 15 let z důvodu opakování ročníku. Studenti z gymnázia a ze střední odborné školy byli ve věku let, coţ odpovídá 2. ročníku studia. Největší odchylky panovaly u studentů na učilišti, jejichţ věková hranice činila let. Tyto odchylky byly pravděpodobně způsobeny rozdílnou dobou studia u jednotlivých respondentů. Záměrně jsme vybrali ţáky z 8. třídy, kteří konali lyţařský výcvikový kurz v 7. třídě a studenty z 2. ročníků středních škol, jeţ konali lyţařský výcvikový kurz v 1. ročníku. Nemohli jsme dotazovat ţáky v 7. třídě na základní škole, ani 1. ročníky na středních školách, protoţe se zúčastnili lyţařského výcvikového kurzu aţ v průběhu února a nestihli bychom vyhodnotit sebrané údaje

49 Graf č. 2 Průměrný věk dotazovaných ţáků a studentů na jednotlivých školách Otázka č. 3 (viz graf č. 3) zkoumala, jaký typ školy respondenti navštěvují. 42 ţáků (28%) navštěvuje základní školu, 48 studentů (33%) gymnázium, 22 studentů (15%) střední odbornou školu a 35 studentů (24%) učiliště. Větší podíl ţáků a studentů na základní škole a gymnáziu je z toho důvodu, ţe jsme vyhodnocovali 2 třídy na základní škole a 2 třídy čtyřletého a šestiletého gymnaziálního studia. Na střední odborné škole i učilišti byla zastoupena pouze jedna třída. Graf č. 3 Rozdělení ţáků a studentů podle typu studia

50 8.2 Vyhodnocení otázek týkajících se vztahu respondentů k zimním sportovním aktivitám Otázka č. 4 (viz graf č. 4) se zabývala zájmem respondentů o zimní sporty. Z grafu vyplývá, ţe z celkového počtu 147 respondentů se 101 dotazovaných (69%) zajímá o zimní sporty a 46 dotazovaným (31%) zimní sporty nic neříkají. U většiny tázaných převaţuje zájem o zimní sporty, kromě střední odborné školy, kde jsou odpovědi na otázku vyrovnané, coţ je pravděpodobně dáno převahou ţen respondentek. Graf č. 4 Zjištěný zájem ţáků a studentů o zimní sporty Otevřenou otázkou č. 5 (viz graf č. 5) jsme se ptali na to, zda respondenti aktivně provozují nějaký zimní sport a pokud ano, tak měli napsat jaký. Na základní škole 23 ţáků (55%) neprovozuje aktivně ţádný zimní sport a 19 ţáků (45%) provozuje aktivně jeden i více zimních sportů najednou. Na gymnáziu neprovozuje aktivně ţádný zimní sport 20 studentů (42%) a 28 studentů (58%) provozuje aktivně jeden i více zimních sportů najednou. Na střední odborné škole 12 studentů (55%) neprovozuje ţádný zimní sport a 10 studentů (45%) provozuje aktivně jeden zimní sport. Na učilišti 18 studentů (51%) neprovozuje a 17 studentů (49%) provozuje aktivně jeden zimní sport

51 Z výzkumu vyplývá, ţe na většině škol, kromě gymnázia, neprovozuje aktivně ţádný zimní sport více jak 50% respondentů. Toto povaţujeme za obecný trend, kdy většina ţáků a studentů raději sedí u počítače neţ by sportovali. Také musíme přihlédnout k tomu, ţe v blízkosti Moravských Budějovic není ţádné lyţařské středisko. Nejbliţší je u Třebíče, ve Velkém Meziříčí, v Mrákotíně a v Jihlavě, coţ jsou všechno tak km vzdálené menší lyţařské areály. To znamená, ţe zde nejsou podmínky pro pravidelné pěstování zimních sportů a tím pádem se spousta lidí vůbec k lyţování nedostane. Pokud lidé chtějí lyţovat, musí jezdit za lyţováním velké vzdálenosti, a proto nejezdí pravidelně, třeba kaţdý víkend. Jiné by to samozřejmě bylo, kdybychom ţili v podhorských oblastech, kde se naskýtá mnohem větší příleţitost k lyţování. I z toho důvodu se lidé lyţování nevěnují, protoţe nechtějí jezdit tak daleko a nemají na to dostatek času nebo finančních prostředků. Snowboardingu se z celkového počtu dotázaných věnuje 10% studentů, 19% studentů aktivně bruslí, 10% studentů hraje aktivně hokej, 19% studentů lyţuje. Bruslaři jsou zastoupeni ve větším počtu, protoţe v Moravských Budějovicích je v provozu zimní stadion a bruslení je nenáročné na vybavení, na čas i na vzdálenost bruslařských tratí. Ze získaných výsledků se nám nepotvrdila hypotéza 1, protoţe ţáci středních škol (s výjimkou gymnázia) neprovozují aktivně více zimních sportů neţ ţáci základních škol. Fenoménem dnešní doby je, ţe ţáci základních i středních škol tráví daleko více času u televize a počítače (facebook, počítačové hry) místo toho, aby šli sportovat

52 Graf č. 5 Počet ţáků a studentů, kteří aktivně provozují vybraný zimní sport Otázka č. 6 (viz graf č. 6) zjišťovala, který ze zimních sportů je pro respondenty nejzajímavější. Z nabídky si mohli vybrat sjezdové lyţování, snowboarding, běţecké lyţování, zimní turistiku, ţádný zimní sport, anebo doplnili jinou moţnost, jeţ v nabídce nebyla. Na základní škole 44% ţáků povaţuje za nejzajímavější sjezdové lyţování, 28% snowboarding, 16% zvolilo jinou moţnost, nejčastěji hokej nebo bruslení, 6% ţádný zimní sport, 4% zimní turistiku a 2% běţecké lyţování. Na gymnáziu si 43% studentů zvolilo za nejzajímavější taktéţ sjezdové lyţování, 25% jinou moţnost, nejčastěji opět hokej nebo bruslení, 23% snowboarding, 5% běţecké lyţování, 3% zimní turistiku a 1% ţádnou moţnost. Na střední odborné škole 32% studentů povaţuje za nejzajímavější zimní sport snowboarding, 25% sjezdové lyţování, 21% nevybralo ţádný zimní sport, 11% jinou moţnost, 7% běţecké lyţování a 4% zimní turistiku. Na učilišti povaţuje 21% studentů za nejzajímavější snowboarding, taktéţ 21% vybralo jinou moţnost, nejčastěji hokej a bruslení, 21% nezaškrtlo ţádný zimní sport, 18% sjezdové lyţování, 11% zimní turistiku a 8% běţecké lyţování. Ze všech typů vybraných škol povaţuje 35% studentů za nejzajímavější sjezdové lyţování, 26% snowboarding, 19% zvolilo jinou moţnost, nejčastěji bruslení nebo hokej, 10% ţádnou moţnost, 5% běţecké lyţování a 5% zimní

53 turistiku. Potvrdilo se, ţe nejzajímavějším a nejpopulárnějším zimním sportem je sjezdové lyţování, ale poslední dobou se stále více rozmáhá snowboarding. Graf č. 6 Vyhodnocení nejzajímavějších zimních sportů V otázce č. 7 (viz graf č. 7) jsme hledali odpověď na to, kdo respondenty přivedl k zimním aktivitám. Měli na výběr rodiče, prarodiče, sourozence, vzdálené příbuzné, kamarády, přítele či přítelkyni, školu prostřednictvím kurzu, nebo jinou moţnost. Na základní škole nejvíce ţáků (42%) přivedla k zimním aktivitám škola prostřednictvím kurzu, dále to byli rodiče (24%), kamarádi (22%), sourozenci (6%) a jiná moţnost (6%). Na gymnáziu se největší počet studentů začal věnovat zimním aktivitám díky rodičům (31%), poté na tom měla podíl škola prostřednictvím kurzu (29%), kamarádi (24%), sourozenci (10%), přítel nebo přítelkyně (4%) a jiná moţnost (2%). Na střední odborné škole se studenti dostali k zimním aktivitám sami anebo zimní aktivity vůbec nepěstují (38%), poté pomocí kamarádů (33%), školy prostřednictvím kurzu (17%), rodičů (8%) a sourozenců (4%). Na učilišti přivedli studenty k zimním aktivitám hlavně kamarádi (43%), jiná moţnost (20%), rodiče (15%), škola prostřednictvím kurzu (10%), přítel nebo přítelkyně (5%), sourozenci (5%) a vzdálenější příbuzní (2%). Z celkového počtu odpovědí se nejvíce respondentů začalo věnovat zimním aktivitám díky kamarádům (29%), dále škole prostřednictvím kurzu (26%), rodičům (22%), k zimním aktivitám se buď dostali sami, nebo ţádné

54 neprovozují (12%), s pomocí sourozenců (7%), přítele či přítelkyně (3%), vzdálenějších příbuzných (1%) a prarodičů (0%). Velkou roli na zájmu o zimní aktivity hrají především vnější vlivy, např. kamarádi nebo škola prostřednictvím kurzu. Nemalý podíl má také výchova v rodině a zakořenění vztahu k zimním aktivitám, které rodiče přenášejí i na své děti a společně se jich účastní. Graf č. 7 Podíl různých subjektů na uskutečňování zimních aktivit Otázkou č. 8 (viz graf č. 8) jsme se ptali respondentů na to, jak často jezdí na hory. Mohli si vybrat z následujících moţností: nejezdí, pouze v době konání lyţařského kurzu, 1krát měsíčně a vícekrát měsíčně. Nejvíce ţáků na základní škole (45%) odpovědělo, ţe jezdí na hory pouze v době konání lyţařského výcvikového kurzu, 34% ţáků nejezdí na hory vůbec, 14% ţáků navštěvuje hory v zimním období 1krát měsíčně a pouze 7% navštěvuje hory v zimním období vícekrát měsíčně. Na gymnáziu 44% studentů jezdí na hory pouze v době konání lyţařského výcvikového kurzu, 29% studentů lyţuje vícekrát měsíčně, 19% studentů nejezdí na hory vůbec a 8% jezdí na hory častěji neţ 1krát za měsíc. Naproti tomu na střední odborné škole 55% studentů nejezdí na hory vůbec, stejně jako na učilišti nenavštěvuje hory 66% studentů

55 Ze souhrnného zpracování vyplývá, ţe celkem 40% studentů nejezdí na hory vůbec, 39% jezdí pouze v době konání lyţařského výcvikového kurzu, 16% jezdí na hory 1krát měsíčně a 5% vícekrát měsíčně. Pro nás to bylo překvapivým zjištěním, ţe téměř polovina nejezdí na hory vůbec, převáţně ze studentů střední odborné školy a učiliště, kteří mají pravděpodobně jiné zájmy. Můţe to také souviset se vzdáleností lyţařských středisek, finanční stránkou věci, rodinnými zvyky, nedostatkem času a nechutí k zimním sportům. Díky tomu, ţe školy ročně pořádají lyţařské výcvikové kurzy, navštíví hory převáţná většina ţáků ze základní školy a studentů z gymnázia. Graf č. 8 Intenzita návštěvnosti hor U otázky č. 9 (viz graf č. 9) jsme zjišťovali, kam nejčastěji dotazovaní jezdí na hory. V návaznosti na předchozí otázku, kdy převáţná část respondentů navštěvuje hory pouze v době konání lyţařského výcvikového kurzu, z toho vyplynulo, ţe většina studentů (51%) jezdí na hory pouze do České republiky. Lyţařské výcvikové kurzy na vybraných typech škol se totiţ konaly pouze na území České republiky. 34% studentů zvolilo za odpověď jinou moţnost, to znamená, ţe na hory buď nejezdí, nebo byli někde jinde, neţ bylo uvedeno v nabídce. 10% studentů navštěvuje v zimním období také Rakousko, 3% Slovensko a 2% Itálii. Nikdo

56 z dotázaných si nevybral z nabídky Švýcarsko ani Francii, které jsou od České republiky vzdálenější, a také lyţování je zde podstatně draţší. Z finančních důvodů se lyţařské výcvikové kurzy pořádají pouze v České republice, protoţe zahraniční výjezd by se prodraţil. Jen ti nejzkušenější lyţaři navštěvují zahraniční destinace, jeţ jim nabízejí mnoţství kvalitně upravených tratí a víc kilometrů sjezdovek. Ohledně cen sjezdovek u nás i v zahraničí si myslíme, ţe jsou cenově téměř srovnatelné. Graf č. 9 Nejčastěji navštěvované země z hlediska lyţařských sportů Otázky č. 4 9 se zabývaly vztahem studentů k zimním sportovním aktivitám. Většina studentů se o zimní sporty zajímá, ale aktivně je provozuje méně jak 50% dotázaných na jednotlivých školách s výjimkou gymnázia. Nejvíce se studenti věnují bruslení a lyţování. Za nejzajímavější ze zimních sportů povaţují sjezdové lyţování a po něm snowboarding. K zimním aktivitám přivedli studenty nejčastěji kamarádi nebo škola prostřednictvím kurzu. Většina dotázaných buď nejezdí na hory vůbec, coţ se týká hlavně studentů střední odborné školy a učiliště, nebo pouze v době konání lyţařského výcvikového kurzu (studenti základní školy a gymnázia) a nejčastěji navštěvují hory v České republice

57 8.3 Vyhodnocení otázek zaměřených na lyţařské vybavení U otázky č. 10 (viz graf č. 10) jsme chtěli zjistit, jestli respondenti vlastní lyţařské vybavení nebo ne. Z grafu vyplývá, ţe 69% ţáků na základní škole, 52% studentů na gymnáziu, 68% studentů na střední odborné škole a 69% studentů na učilišti nemá vlastní lyţařské vybavení. Nejmenší rozdíl byl u studentů na gymnáziu a to z toho důvodu, ţe jich většina jezdí na hory pravidelně nebo alespoň v době konání lyţařského výcvikového kurzu. Je logické, ţe vlastní lyţařské vybavení si pořizují pouze lyţaři, kteří jezdí na hory pravidelně (studenti gymnázia). Z dotazníku nám však vyšlo, ţe pouze malé procento respondentů navštěvuje hory pravidelně, spíše nejezdí na hory vůbec, a proto ţádné vybavení nepotřebují. Kdyţ se účastní lyţařského výcvikového kurzu, tak si vybavení zapůjčí buď ve škole, nebo od někoho jiného, protoţe to nemá cenu ho kupovat. Graf č. 10 Počet respondentů, kteří vlastní lyţařské vybavení U otázky č. 11 (viz graf č. 11) jsme se zaměřili na to, zda si respondenti mají moţnost půjčit lyţařské vybavení na své škole. Na základní škole, gymnáziu a střední odborné škole všech 100% dotázaných odpovědělo, ţe si ve škole mohou půjčit lyţařské vybavení. Pouze na učilišti si 37% studentů lyţařské vybavení zapůjčit nemůţe

58 Učiliště buď pro studenty nemá dostatečné mnoţství lyţařského vybavení, nebo většina studentů na hory jezdit vůbec nechce a tak nemají důvod kupovat další lyţařské vybavení. Studenti se vůbec o moţnosti jezdit na hory nezajímají a nemají tudíţ ponětí, jaké má škola zázemí ohledně lyţařského vybavení. Záleţí také na finanční situaci školy a v mnohém to dokazuje angaţovanost školy ohledně lyţařského výcvikového kurzu. Škola by mohla studentům vyjít vstříc a zapůjčit vybavení, aby si ho nemuseli kupovat, pokud třeba nemají, kde si vybavení půjčit nebo nedostatek finančích prostředků na jeho zakoupení. Graf č. 11 Moţnost zapůjčit si lyţařské vybavení na vybraných typech škol Otázka č. 12 (viz graf č. 12) se zabývala tím, zda studenti uvaţují o zakoupení vlastní lyţařské výzbroje. 83% studentů gymnázia neuvaţuje o zakoupení lyţařské výzbroje, protoţe uţ ji zhruba polovina dotázaných má. 100% studentů na střední odborné škole a 91% studentů na učilišti neuvaţuje o zakoupení lyţařské výstroje, protoţe buď na hory nejezdí, nebo si ji v době konání lyţařského výcvikového kurzu vypůjčí. Jiné je to u ţáků na základní škole, kdy stejný počet ţáků (31%), kteří v otázce č. 10 odpověděli, ţe nemají lyţařské vybavení, tak uvaţuje o jeho zakoupení. Vztah studentů gymnázia k zimním sportům je rozvinutější, a proto většina uţ lyţařské vybavení má, kdeţto na základní škole si ho ţáci teprve pěstují, a tudíţ uvaţují o zakoupení vlastního lyţařského vybavení. Tímto se u studentů

59 gymnázia potvrzuje kladný vztah k lyţování a větší frekvence návštěvy hor, při níţ samozřejmě lyţařské vybavení potřebují. Graf č. 12 Odpovědi ţáků a studentů na to, zda uvaţují o zakoupení vlastního vybavení Otevřenou otázkou č. 13 (viz graf č. 13) jsme hledali odpověď na to, jakou částku jsou dotazovaní schopni za výstroj zaplatit. Na základní škole 50% neodpovědělo vůbec nebo odpovědělo nulovou částku, 21% by za výstroj zaplatilo do 5 tisíc korun, 24% by za výstroj zaplatilo částku nad 10 tisíc korun a 5% by si koupilo výstroj nad 10 tisíc korun. Na gymnáziu by si 23% studentů pořídilo výstroj do 5 tisíc korun, 29% do 10 tisíc korun, 10% nad 15 tisíc korun a 38% by si nepořídilo ţádnou výstroj nebo neodpovědělo. Na střední odborné škole 74% studentů neodpovědělo nebo zvolilo nulovou částku, 13% by si koupilo výstroj do 10 tisíc korun a 13% výstroj nad 10 tisíc korun. Na učilišti 74% studentů neodpovědělo nebo zvolilo nulovou částku, 6% by si koupilo výstroj za 5 tisíc korun, 17% výstroj do 10 tisíc korun a 3% výstroj do 15 tisíc korun. Z výzkumu vychází, ţe víc jak 50% respondentů na otázku vůbec neodpovědělo nebo zvolilo nulovou částku. To můţe být logické, protoţe nemají dostatečný pojem o financích a jsou zcela závislí na rodičích. Pokud se o lyţování nezajímají, tak ani netuší, kolik co stojí. Výsledek také nasvědčuje zájmu, nebo v tomto případě spíše nezájmu o lyţování

60 Graf č. 13 Průměrná částka za lyţařské vybavení, kterou jsou respondenti schopni investovat Otázka č. 14 byla zaměřena na to, co respondenty omezuje v provozování lyţování. Mohli si zvolit z následujících moţností: peníze, vybavení, velká vzdálenost od lyţařských středisek, zdravotní stav, nepodpoření od rodičů, nedostatek času a jiné zájmy. Ţákům základní školy brání v provozování lyţování nejvíce nedostatek času (21%), poté velká vzdálenost od středisek (20%), jiné zájmy (19%), vybavení (15%), nedostatečné finanční prostředky (12%), malá podpora od rodičů (8%) a zdravotní stav (5%). Největší procento studentů gymnázia omezuje v lyţování málo času (22%), dále velká vzdálenost od středisek (21%), jiné zájmy (18%), nedostatečné finanční prostředky (15%), vybavení (11%), malá podpora od rodičů (8%) a zdravotní stav (5%). Studenti střední odborné školy téţ nemohou lyţovat z důvodů nedostatku času (20%), jiných zájmů (20%) a velké vzdálenosti od středisek (20%), poté jim v tom brání vybavení (14%), peníze (12%), zdravotní stav (7%) a malá podpora od rodičů (7%). Na učilišti 29% studentů nemůţe lyţovat, protoţe se raději věnuje jiným zájmům, dále je omezuje nedostatek času (22%), velká vzdálenost od středisek (20%), vybavení (14%), peníze (9%), neochota rodičů (4%) a zdravotní stav (2%)

61 Z celkového počtu odpovědí nejvíce respondentům brání v provozování lyţování nedostatek času (21%), jiné zájmy (21%) a velká vzdálenost od lyţařských středisek (20%). 13% studentů to neumoţňuje vybavení, 12% peníze, 7% nedostatečná podpora od rodičů a 6% zdravotní stav. Dnešní mládeţ má jiné záliby a stále méně a méně se věnuje sportům, protoţe jim v tom brání např. internet, televize, facebook, počítačové hry a na lyţování uţ jim nezbývá dostatek času. Pod pojmem jiné zájmy jsme si mohli představit, ţe vůbec nelyţují a lyţování je nebaví. Co se týče velké vzdálenosti od středisek, pokud se chce, tak čas se vţdycky najde. Graf č. 14 Vlivy bránící ţákům a studentům podílet se na lyţování Otázky č se zabývaly lyţařským vybavením. Zda studenti vlastní lyţařské vybavení, nebo zda uvaţují o jeho koupi, pokud mají moţnost, mohou si ho půjčit ve škole, kolik by investovali do lyţařské výstroje a co je omezuje v provozu lyţování. Zjistili jsme, ţe více jak 50% nemá svoje vlastní lyţařské vybavení a ani neuvaţuje o tom si ho pořídit, protoţe ho buď uţ mají, nebo si ho mohou vypůjčit ve škole v době konání lyţařského výcvikového kurzu, anebo ho nepotřebují, protoţe vůbec nelyţují. Ohledně ceny, kterou jsou schopni za lyţařskou výstroj zaplatit, jsme nedostali moc odpovědí, poněvadţ někteří vůbec

62 nelyţují, a tak o cenách lyţařského vybavení nemají ţádné ponětí a ani se o to nezajímají. Pokud danou otázku vyplnili, tak to bylo většinou do 10 tisíc korun, které jsou schopni do lyţařského vybavení investovat. Na všech typech škol se shodli, ţe v provozování lyţování jim brání nedostatek času, velká vzdálenost od lyţařských středisek a jiné zájmy. Více studentů omezuje nedostatečné vybavení v účasti na lyţování neţ jeho finanční stránka. 8.4 Vyhodnocení otázek týkajících se lyţařského výcvikového kurzu Poslední blok otázek se zabýval lyţařskými výcvikovými kurzy na základních a středních školách a rozdíly mezi nimi, např. v počtu kurzů, ve formě, ve výuce, ve finanční nákladnosti apod. Otázkou č. 15 (viz graf č. 15) jsme se jednotlivých studentů ptali na počet kurzů absolvovaných na základní škole. 83% ţáků na základní škole odpovědělo, ţe se lyţařského výcvikového kurzu účastnili na základní škole pouze jednou a 12% se kurzu neúčastnilo vůbec. 50% studentů na gymnáziu absolvovalo na základní škole pouze jeden kurz, 21% se ho nezúčastnilo vůbec a 29% se zúčastnilo dvou nebo více neţ dvou kurzů. Na střední odborné škole 54% studentů absolvovalo kurz na základní škole pouze jednou, 23% na lyţařském kurzu nebylo anebo ho absolvovali vícekrát. Na učilišti se 63% studentů lyţařského kurzu na základní škole nezúčastnilo vůbec, 11% ho absolvovalo pouze jednou a 26% více jak jednou. Na základní škole ţáci absolvovali zatím jeden lyţařský výcvikový kurz, ale studenti středních škol mohli na základní škole jet kromě lyţařského výcvikového kurzu ještě na zimní tábor, kde se učili základům snowboardingu a lyţovali. Pokud chtěli, mohli se zimního tábora účastnit vícekrát po dobu školní docházky. Zase to záleţí na jejich zájmu, na finanční situaci rodiny a na tom, zda se škola rozhodne pořádat zimní tábor, protoţe jezdí stále méně a méně dětí

63 Graf č. 15 Počet kurzů absolvovaných na základní škole Otázka č. 16 (viz graf č. 16) zkoumala počet kurzů, jeţ studenti absolvovali na střední škole. Ţáci na základní škole samozřejmě odpověděli, ţe se na střední škole ţádného kurzu nezúčastnili. 92% studentů gymnázia absolvovalo lyţařský výcvikový kurz pouze jednou a 8% se ho nezúčastnilo. Naproti tomu na střední odborné škole lyţařský výcvikový kurz neabsolvovalo 77% studentů a pouze 23% se na něm podílelo Na učilišti to bylo dokonce 94%, kteří se lyţařského výcvikového kurzu nezúčastnili a 6% ho absolvovalo jednou nebo dvakrát. V návaznosti na předchozí odpovědi na otázky se dalo u studentů učiliště a střední odborné školy očekávat, ţe se lyţařského výcvikového kurzu nebudou účastnit, hlavně z důvodu nedostatku času, jiných zájmů a velké vzdálenosti od středisek. Záleţí také na zázemí školy a podmínkách pro rozvoj sportovních aktivit, a proto příjemně překvapila velká účast studentů na gymnáziích. Ti v účasti spatřovali moţnost se lépe seznámit s třídním kolektivem, naučit se lyţovat, zalyţovat si nebo jeli za zábavou

64 Graf č. 16 Počet kurzů absolvovaných na střední škole Otázka č. 17 (viz graf č. 17) zkoumala, jakou formou pořádají jednotlivé typy škol lyţařský výcvikový kurz. U všech typů středních škol probíhal lyţařský výcvikový kurz po dobu sedmi dní v Jeseníkách. Pouze na základní škole se kurz konal pět dní od pondělí do pátku a ţáci kaţdý den dojíţděli školním autobusem na nejbliţší lyţařské středisko, coţ byla Luka nad Jihlavou. Samozřejmě záleţí na řediteli školy, jakou formu zvolí, aby byla pro jedince příznivá. Na střední škole volí formu vícedenní a odjíţdějí do horských oblastí na několik dní i s přespáním a stravováním. Na základní škole zvolili takovou formu, jeţ byla příznivá pro učitele, děti i rodiče. Graf č. 17 Školou zvolená forma lyţařského výcvikového kurzu

65 Otázka č. 18 (viz graf č. 18) se zabývala finanční náročností kurzu. Na základní škole byl lyţařský výcvikový kurz pro 90% ţáků finančně nenáročný a na gymnáziu povaţovalo 85% studentů kurz jako finančně nenákladný. Na střední odborné škole a na učilišti na tuto otázku většina odpověděla, ţe kurz nebyl finančně nákladný, protoţe se ve většině případů kurzu vůbec nezúčastnili. Ţáci na základní škole zaškrtávali často nesmyslné částky, protoţe vůbec netušili, kolik co stojí, stejně jako ţáci na SOŠ a učilišti, kteří ve většině případů na kurzu vůbec nebyli a nevěděli tedy ani jeho cenu. Naproti tomu studenti na gymnáziu byli uvědomělejší, spoustu věcí si odvodili a v cenách byly daleko více při zemi a psali odpovídající částky. Graf č. 18 Finanční nákladnost lyţařského výcvikového kurzu V otázce č. 19 (viz graf č. 19) jsme se respondentů ptali, zda byli spokojeni s výukou lyţování v rámci lyţařského výcvikového kurzu. Vzhledem k tomu, ţe se lyţařského výcvikového kurzu na učilišti zúčastnili pouze dva studenti z 35 a na střední odborné škole pět studentů z 22, vyhodnotili jsme odpovědi pouze těch, kteří se lyţařského kurzu účastnili. Na základní škole bylo 93% ţáků a na gymnáziu 98% studentů spokojeno s výukou lyţování v rámci lyţařského výcvikového kurzu. Z výzkumu vyplývá, ţe převáţná část ţáků a studentů byla s výukou spokojena, coţ lze přičíst na vrub erudovaných pedagogů s dlouholetou praxí,

66 kteří mají zájem na tom, aby se ţáci a studenti naučili lyţovat nebo zdokonalovali v lyţařských schopnostech. Graf č. 19 Spokojenost s výukou lyţování v rámci lyţařského výcvikového kurzu V otázce č. 20 (viz graf č. 20) jsme se zaměřili na zjištění, které poloţky vztahující se k lyţařskému výcvikovému kurzu povaţují respondenti za nedostačující. Mohli si vybrat: kvalitu výukových schopností učitele, organizaci do skupin, vybavení, terén, ubytování a počasí. Na základní škole povaţovalo 25% studentů za nedostačující organizaci do skupin, 21% terén, vybavení a počasí a 12% kvalitu výukových schopností učitele. Vzhledem k tomu, ţe na kurz kaţdý den dojíţděli, tak u ubytování byla odpověď nulová. Na gymnáziu shledalo 31% studentů za nedostačující terén, 28% počasí, 19% ubytování, 14% organizaci do skupin a 8% kvalitu výukových schopností učitele. Na střední odborné škole se třem studentům nelíbil terén a ubytování, dvěma organizace do skupin a ostatní se nelíbilo vţdy jednomu studentovi. Na učilišti se dvěma studentům nezamlouvala organizace do skupin a ubytování. Nelze vyhodnotit odpovědi u studentů učiliště a střední odborné školy, kteří se lyţařského výcvikového kurzu účastnili v malém počtu. Na základní škole a gymnáziu účastníkům nevyhovoval hlavně terén, protoţe v době, kdy

67 jeli, bylo teplé počasí, pršelo, na horách bylo málo sněhu a dokonce i bláto. Ţáci na základní škole uvedli jako nedostačující i vybavení, které si mohli půjčit ze školy, ale neodpovídalo jejich potřebám. Také nesouhlasili s rozdělením do skupin, protoţe nemohli lyţovat spolu s kamarádem, jenţ lyţoval na jiné výkonnostní úrovni. Graf č. 20 Nedostatečné podmínky k výuce lyţování U otázky č. 21 (viz graf č. 21) jsme chtěli zjistit, na jaké úrovni jsou lyţařské schopnosti jednotlivých respondentů. Zda se povaţují za začátečníky, mírně pokročilé, středně pokročilé nebo vysoce pokročilé lyţaře. Na základní škole se 38% ţáků povaţuje za středně pokročilé lyţaře, 36% za mírně pokročilé, 24% za začátečníky a 2% za vysoce pokročilé lyţaře. Na gymnáziu shledává 38% lyţařů svoje lyţařské schopnosti jako středně pokročilé, 35% jako mírně pokročilé, 17% jako začátečnické a 10% jako vysoce pokročilé. Na střední odborné škole převaţuje 40% začátečníků, 35% středně pokročilých, 15% vysoce pokročilých, 10% mírně pokročilých a dva dotazovaní na danou otázku neodpověděli. Na učilišti je 50% začátečníků, 27% mírně pokročilých,

68 19% středně pokročilých, 4% vysoce pokročilých a 9 studentů na otázku neodpovědělo. Domníváme se, ţe právě větší podíl středně pokročilých lyţařů na základní škole i na gymnáziu souvisí s dostatečnou účastí na lyţařském výcvikovém kurzu, protoţe umí lyţovat, baví je to a chtějí se naučit třeba něco nového. Naproti tomu na střední odborné škole i na učilišti je větší podíl začátečníků, a tím pádem ani nemají chuť se učit lyţovat, případně zdokonalovat v lyţařských schopnostech na lyţařském výcvikovém kurzu. Graf č. 21 Úroveň lyţařských schopností ţáků a studentů Otázkou č. 22 (viz graf č. 22) jsme se respondentů ptali, z jakých důvodů se nezúčastnili lyţařského výcvikového kurzu. Mohla jim v tom bránit nemoc, nedostatek financí, nechuť naučit se lyţovat a jiná moţnost. Na základní škole jelo na lyţařský výcvikový kurz 37 ţáků, čtyři nejeli z důvodu nemoci a jeden člověk kvůli jiné moţnosti. Na gymnáziu se lyţařského výcvikového kurzu zúčastnilo 44 studentů, dva se nezúčastnili kvůli nemoci a dva pro nedostatek financí. Na střední odborné škole se lyţařského výcvikového kurzu nezúčastnilo jedenáct studentů pro nemoc nebo kvůli zdravotním potíţím, čtyři kvůli nechuti naučit se lyţovat, dva zvolili za odpověď jinou moţnost a pět se lyţařského výcvikového kurzu zúčastnilo. Na učilišti jeli pouze dva studenti na lyţařský výcvikový kurz. Devatenáct studentů nejelo hlavně z toho důvodu,