Důsledky prezidentských volebních systémů v Latinské Americe * Karel Kouba **

Transkript

1 Důsledky prezidentských volebních systémů v Latinské Americe * Karel Kouba ** Summary The Consequences of Presidential Electoral Systems in Latin America Latin American countries have recently experimented with their systems for electing presidents which makes them an ideal testing ground of the effects of different presidential election formulas. Drawing on existing theories, five hypotheses regarding the consequences of three electoral rules (plurality, qualified plurality and absolute majority) are tested. The quantitative evaluation of these hypotheses is based on the most up-to-date and complete dataset of Latin American presidential elections. Contrary to theoretical expectations, the differences between majority and plurality systems in their levels of fragmentation of presidential contests and the vote shares received by the front-runners have been decreasing. Also contrary to existing literature, the effect of the qualified plurality rule on fragmentation resembles that of absolute majority, rather than plurality. Qualified plurality should be considered as an intermediate value of an ordinal scale between both other types of electoral rules, rather than forming part of either nominal category as is often done in existing research. Keywords: Latin America, electoral systems, qualified plurality, presidential elections, electoral formula. Úvod V uplynulých desetiletích experimentovaly latinskoamerické země s pravidly pro volbu svých prezidentů. Jaké jsou zkušenosti s těmito volebními systémy a jejich reformami? Existující teoretická hodnocení v převážné většině velmi kriticky nahlížejí na dvoukolové volební systémy a především na volbu absolutní většinou zejména z hlediska jejich důsledků na fragmentaci politické soutěže, nízkou koncentraci hlasů pro vítězného kandidáta a kvůli potřebě * Tento text byl zpracován v rámci výzkumného grantu Grantové agentury České republiky (GA ČR) Volební pravidla a politická stabilita v Latinské Americe, kód P408/12/P357. ** Mgr. Karel Kouba, M.A., Ph.D., Katedra politologie Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové, Rokitanského 62, Hradec Králové karel.kouba@uhk.cz. Politologická revue 1, červen,

2 uskutečňovat druhé kolo volby (např. Linz 1994: 21 22; Valenzuela 1996: 20 22; Mainwaring, Shugart 1997; Chasquetti 2001a; Jones 2004; Golder 2006). Prvním cílem tohoto článku je ověření platnosti těchto efektů. Jedná se o zásadní otázku, protože z těchto situací mají teoreticky vyplývat sekundární efekty potenciálně ohrožující nové demokracie. Jedná se zejména o nízkou legitimitu prezidentů, politickou nestabilitu, vytváření nefunkčních prezidentských koalic či vzestup politických outsiderů. Oproti existujícím komparativním hodnocením je východiskem pro tuto analýzu dosud nejaktuálnější (k říjnu 2013) a nejobsáhlejší datový soubor volebních výsledků všech přímých prezidentských voleb v Latinské Americe od roku Jeden z výlučných rysů latinskoamerických volebních systémů je zavádění volby kvalifikovanou relativní většinou 1 (dvoukolové volby se sníženým prahem v prvním kole), kterou v současné době využívá pět zemí a které je teoretickou literaturou hodnoceno jako vhodnější alternativa k pravidlům absolutní většiny. I kvůli jejich nedávnému zavedení dosavadní komparativní výzkum téměř nezhodnotil reálné dopady a relativní výhody tohoto pravidla, které tvoří alternativu k oběma nejpoužívanějším prezidentským volebním systémům. Druhým cílem tohoto článku je proto zjistit, zda se teoretizované efekty volby kvalifikovanou relativní většinou liší od efektů volby prostou či absolutní většinou a zda je tento systém možné považovat za specifický typ volebního systému. Struktura článku je následující. V první části jsou popsána současná prezidentská volební pravidla v Latinské Americe a jejich reformy po roce Následné dvě části shrnují teoretickou debatu ohledně relativních výhod dvoukolových oproti jednokolovým volebním systémům a systémů absolutní většiny oproti systémům kvalifikované relativní většiny. Na základě této diskuse je formulováno pět hypotéz, které jsou následně ověřovány v analytické části. V té je nejprve představen výchozí datový soubor, zdůvodněna operacionalizace proměnných a zvolených metod, výsledky analýzy a jejich interpretace. Prezidentské volební systémy a jejich reformy v Latinské Americe Prvotním rozlišením prezidentských volebních systémů po roce 1978 je použití přímé a nepřímé volby. Ve dvou zemích byly přítomny aspekty nepřímé volby. Dva argentinští prezidenti (Raúl Alfonsín v roce 1983 a Carlos Menem v roce 1989) byli zvoleni sborem volitelů, který však pouze potvrdil voličské preference. Bolívijští prezidenti jsou voleni přímo v prvním kole, ale až do reformy v roce 2009 platilo pravidlo, že v případě, že žádný kandidát nezískal potřebných 50 % hlasů, rozhodoval o prezidentovi ve druhém kole kongres 28 Politologická revue 1, červen, 2014

3 (Buben 2010: 85). Zatímco do voleb v roce 1993 mohl kongres vybírat mezi třemi kandidáty s nejvyšším počtem hlasů, po ústavní reformě z roku 1994 se jejich počet snížil na pouhé dva (Buquet 2007: 44). Od bolívijské ústavní reformy v roce 2009 jsou však všichni latinskoameričtí prezidenti (s výjimkou Kuby) voleni v přímé volbě. Volební pravidla byla v uplynulých desetiletích předmětem častých změn (viz tabulka 1). V současnosti je v téměř polovině zemí (8) používána absolutní většina (v případě, že žádný kandidát nezíská alespoň 50 % procent platných hlasů, rozhoduje se mezi dvěma nejúspěšnějšími v uzavřeném druhém kole). Volba prostou většinou představuje historicky nestarší typ volebního systému a je v současnosti užívána v pěti zemích Latinské Ameriky. Variací volby prostou většinou byl až do ústavní reformy v roce 1997 specifický případ Uruguaye. V rámci jedné strany (lema) mohl kandidovat více než jeden kandidát ze soupeřících frakcí (sublema). Hlavním rozhodnutím ve volbě však byl zisk hlasů jednotlivých stran, který tvořil součet hlasů jejich frakcí. Prezidentský mandát tedy připadl straně s relativní většinou takto získaných hlasů. Za prezidenta byl pak zvolen kandidát takové frakce, která v rámci vítězné strany získala nejvyšší počet hlasů (Nohlen 2005b: 491.) Toto pravidlo mělo paradoxní důsledky. Mohl být totiž zvolen kandidát, který nezískal nejvyšší počet hlasů, avšak jehož strana získala nejvyšší podíl hlasů. Příkladem je volba v roce 1994, kdy kandidát levicové Frente Amplio Tabaré Vázquez získal nejvyšší podíl hlasů (30,6 %). Zvolen byl ale druhý nejúspěšnější kandidát Julio Sanguinetti, který získal pouhých 24,7 % hlasů, avšak jehož strana Partido Colorado celkově získala více hlasů (32,3 %) než Frente Amplio (30,6 %). Ve zbývajících pěti zemích je používáno pravidlo kvalifikované relativní většiny. Jedná se o typ volby, která na rozdíl od systému prosté většiny umožňuje i konání druhého kola, ale odlišně od systému absolutní většiny může být vítězný kandidát zvolen již v prvním kolem se sníženým prahem (umbral reducido), tedy se ziskem nižším než 50 % hlasů. Toto pravidlo je používáno v různých variacích (s různým prahem a různými nároky na procentní výhodu vítěze) (Shugart 2007: 180; Zovatto, Orozco 2009: 188; Buben 2010: 85). První země, která jej zavedla, byla Kostarika, které pro volbu prezidentů od roku 1936 používá snížený práh pro vítězství v prvním kole ve výši 40 % (Shugart 2007: 177). Pokud žádný kandidát tuto hranici nepřekoná, koná se druhé kolo mezi dvěma nejúspěšnějšími. V ostatních čtyřech zemích je pravidlo sníženého prahu pro vítězství doprovázeno požadavkem definované vzdálenosti mezi prvním a druhým kandidátem. V Argentině tak od roku 1994 může být v prvním kole zvolen kandidát, který obdržel alespoň 45 % hlasů, nebo kandidát, který získal alespoň 40 % a náskok od druhého ve výši 10 procentních bodů. V Ekvádoru (od roku 1998), Bolívii (od roku 2009) a Nikaragui (od roku 2000) může být v prvním kole zvolen kandidát se ziskem 40 % hlasů. Ekvádorské a bolívijské pravidlo je doprovázeno požadavkem na vzdálenost od druhého kandidáta ve výši alespoň 10 procentních bodů a v Nikaragui Politologická revue 1, červen,

4 může být prezident zvolen v prvním kole již s 35 % hlasů, pokud má náskok alespoň 5 procentních bodů. Nikaragua tuto hranici upravila oproti reformě v rámci pravidla kvalifikované většiny z roku 1995, která pro zvolení v prvním kole vyžadovala pouze zisk 45 % hlasů. Pro úplnost je třeba dodat, že v jediných volbách, v roce 1980, bylo použito pravidlo kvalifikované většiny v Peru (Shugart 2007: 180). Pro zvolení v prvním kole zde byl vyžadován snížený práh ve výši 36 % hlasů. Tabulka 1: Prezidentské volební systémy a jejich reformy v Latinské Americe Paraguay, Venezuela, Panama, Honduras, Mexiko Kostarika Argentina Ekvádor Inkluzivní reforma 1994 (od nepřímé volby ke KV) žádné reformy žádné reformy Restriktivní reforma 1998 (od AV ke KV) Nikaragua 1995 (od PV ke KV) 2000 (změna v rámci KV) Bolívie Brazílie, Chile, Guatemala, Salvador Uruguay Peru 2009 (od nepřímé volby ve 2. kole ke KV) 1997 (od PV k AV) 1980 (od KV k AV) žádné reformy 1994 (změna v rámci nepřímé volby ve 2. kole) Současný volební systém (2013) prostá většina kvalifikovaná relativní většina absolutní většina Kolumbie Dominikánská republika 1991 (od PV k AV) 1994 (od PV v AV) Zdroje: Zovatto, Orozco 2009; Payne Perusia 2007; Negretto 2013; Buquet 2007; Buben Poznámka: Roky volební reformy jsou zvýrazněny. Zkratky: PV prostá většina, KV kvalifikovaná relativní většina, AV absolutní většina (AV) Pro hodnocení směru reformy byl zohledněn argument G. Negretta, který všechna tři pravidla vymezuje na škále od nejvíce restriktivních (prostá většina) po nejvíce inkluzivní (absolutní většina) z hlediska počtu kandidátů, kteří se v daném systému ucházejí o zvolení (Negretto 2013: 27 28). Kvalifikovaná relativní většina je na této škále prostřední kategorií. Od roku 1990 se uskutečnilo celkem 10 reforem volebních systémů v latinskoamerických zemích, z toho sedm směrem k vyšší inkluzivitě. Vzhledem k tomu, že první země Latinské Ameriky, která zavedla pravidlo absolutní většiny, byl Ekvádor v roce 1978 (Shugart 2007: 181), je následná rychlost rozšíření tohoto 30 Politologická revue 1, červen, 2014

5 systému do ostatních zemí, i vzhledem k jejich předpokládaným problémům, překvapivá. Pokud v prvních volbách po přechodu k demokracii jednoznačně převládalo pravidlo prosté většiny (Payne, Perusia 2007: 63), pak následně dvě země (Nikaragua, Argentina) tento systém změnily na kvalifikovanou většinu a tři země (Uruguay, Kolumbie, Dominikánská republika) reformovaly svůj systém na absolutní většinu. Pouze v Ekvádoru došlo v roce 1998 k částečně opačnému směru reformy, kdy z absolutní většiny byl poprvé pro volby v roce 2002 snížen práh pro zvolení v prvním kole. K částečné restriktivní změně došlo také v roce 2000 v Nikaragui, kdy reforma umožnila zvolení kandidáta již v prvním kole při zisku 35 % hlasů. Neexistuje však případ, kdy by země používající absolutní většinu reformovala svůj systém na pravidlo prosté většiny. Převládající vysvětlení příčin volebních reforem a jejich směru zdůrazňují roli stranického systému (Remmer 2008; Buquet 2007; Negretto 2013). Dosavadní literatura pracuje se dvěma typy modelů. D. Buquet navrhuje vysvětlení, v němž směr reformy určuje charakter koalicí, které ji prosazují (Buquet 2007). Směr reformy odpovídá rozlišení v pořadí systém prosté většiny systém kvalifikované většiny systém absolutní většiny. Reformy uskutečněné vzestupným směrem jsou považovány za více inkluzivní a preferující politickou legitimitu na úkor efektivity. Exkluzivní reformy představují změny v opačném pořadí. Rozlišuje přitom mezi dvěma typy koalic. Slábnoucí koalice (coaliciones declinantes), tedy zejména koalice tradičních stran ohrožené vstupem nových stranických aktérů, podporují zavedení více inkluzivních pravidel a upřednostňují princip legitimity. Příkladem jsou uruguayské či kolumbijské tradiční strany, které čelily novým politickým aktérům a preferovaly tak změnu od prosté k absolutní většině (Buquet 2007: 47). Naopak posilující koalice (coaliciones ascendentes) preferují zavedení více exkluzivních systémů, jako je prostá většina, a podporují princip efektivity na úkor legitimity. Druhý model vysvětlení reforem prezidentských pravidel zdůrazňuje roli stranické fragmentace na rozhodnutí ohledně více nebo méně inkluzivního systému. Platí přitom jednoznačný vztah, že pokud ve shromáždění, které rozhoduje o volební reformě (kongres nebo ústavodárné shromáždění) dominuje jediná strana, pak se významně zvyšuje pravděpodobnost zavedení restriktivnějšího pravidla (Negretto 2013: 90). Naopak dvoustranické či multipartijní systémy s větší pravděpodobností rozhodnou ve prospěch kvalifikované nebo absolutní většiny. Tato statistická zjištění potvrzují i případové studie. Například fragmentovaná ústavodárná shromáždění v Kolumbii (1991), Dominikánské republice (1994) či Uruguayi (1996/7) změnila prostou většinu na absolutní. Naopak shromáždění dominovaná prezidentovou stranou (Paraguay 1992 a Venezuela 1999) ponechala systém prosté většiny (Negretto 2013: 91). Oba typy argumentů podtrhují problém endogenity ve vztahu mezi volebními pravidly a stranickými systémy, tedy možnost, že příčinný vztah mezi více inkluzivními systémy a fragmentací stranického systému je reciproční. 2 Politologická revue 1, červen,

6 Volba volebního systému je tak diktována účelovými zájmy politických stran, jež jsou podmíněny jejich velikostí a vztahem k ostatním stranám. Hodnocení prezidentských dvoukolových volebních systémů Jaké jsou relativní výhody a nevýhody jednotlivých typů volebních systémů? Současná politologie se v převážné většině staví kriticky k volebním systémům umožňujícím druhé kolo voleb, či vyzdvihuje výhody systémů s prostou většinou nebo kvalifikovanou relativní většinou oproti absolutně-většinovým systémům (např. Linz 1994: 21 22; Valenzuela 1996: 20 22; Mainwaring, Shugart 1997; Chasquetti 2001a; Jones 2004; Golder 2006). První kritika spočívá v tendenci dvoukolových systémů zvyšovat fragmentaci politické soutěže a oslabovat mandát zvoleného prezidenta. Druhá kritika vychází z problémů spojených s uskutečněním druhého kola volby. Jedná se o primární efekty volebních pravidel, které mají sekundární efekt na legitimitu zvoleného prezidenta, politickou stabilitu či vzestup politických outsiderů. Fragmentace prezidentské volby a legitimita vítěze Nejznámější argument zdůrazňuje, že oproti systémům prosté většiny zvyšují dvoukolové systémy systémovou fragmentaci. Ta se projevuje jak na legislativní úrovni, tak na úrovni prezidentské soutěže. Ke zvýšení počtu prezidentských kandidátů oproti volbě prostou většinou dochází jednak proto, že druhé kolo vytváří motivaci pro větší počet slabších kandidátů účastnit se prvního kola s vyhlídkou, že postoupí do kola druhého (Linz 1994: 22; Valenzuela 1996: 20). Dvoukolová volba snižuje podněty pro strategické hlasování, protože voliči vědí, že budou mít možnost hlasovat ještě ve druhém kole (Mainwaring, Shugart 1997). I menší strany tak mají tendenci nominovat svého kandidáta. Dvoukolová volba nemotivuje k uzavírání předvolebních aliancí a strany nominují samostatné vlastní kandidáty. Motivací těchto kandidátů je to, že ve dvoukolové volbě existuje relativně nízký práh pro postup do druhého kola. I kandidáti s nízkou podporou mají šanci se umístit druzí a usilovat o hlasy ve druhém kole. Druhou motivací pro účast v prvním kole i kandidátů bez reálné vyhlídky na zvolení je posílení vlastní vyjednávací pozice, kdy výměnou za podporu jednomu ze dvou úspěšných kandidátů požadují ti méně úspěšní výhody ve formě změny politiky či obsazení politického úřadu (Shugart, Carey 1992: 210). Proto oproti prezidentské jednokolové volbě relativní většinou vede dvoukolový systém ke zvýšení počtu kandidátů a větší fragmentaci hlasů v prvním kole (Carey 2003: 14). Vzhledem k počtu stran (kandidátů) má tedy dvoukolová volba podobné, tedy multiplikativní, účinky jako systém poměrného zastou- 32 Politologická revue 1, červen, 2014

7 pení (Duverger 1963: 205). Východiskem těchto úvah jsou odlišné podněty pro strategické hlasování v různých typech volebních systémů. Více kol volby zvyšuje komplikovanost volebního rozhodnutí a možnost konání druhého kola volby podporuje rozhodnutí kandidátů hlasovat upřímně pro svého nejpreferovanějšího kandidáta, namísto strategického hlasování (Cox 1997; Pérez- Liñán 2006; Dettrey, Schwindt-Bayer 2009). 3 Nepříznivý efekt dvoukolových prezidentských volebních pravidel na systémovou fragmentaci se neomezuje pouze na úroveň prezidentské volby, ale má zprostředkovaný dopad i na legislativní úroveň. V latinskoamerických zemích, které používají dvoukolovou volbu, byl prokázán i po zohlednění vlivu dalších proměnných statisticky významně vyšší efektivní počet legislativních stran než v zemích užívajících volbu prostou většinou (Jones 1994: 51). V celosvětovém srovnání se pak ukazuje, že na legislativní fragmentaci má vliv i efektivní počet prezidentských kandidátů, to zejména v souběžných (či časově blízkých) volbách (Golder 2006: 40). 4 Argument ohledně vlivu na zvyšování politické fragmentace je klíčový pro kritiky dvoukolové volby latinskoamerických prezidentů. Fragmentace, ať již na legislativní, či naopak na prezidentské úrovni, je považována za velmi problematickou v kontextu latinskoamerických prezidentských systémů. Způsobuje, že zvolený prezident se může opírat pouze o nízkou legislativní podporu, což ohrožuje politickou stabilitu (Valenzuela 1996: 22). Legislativní fragmentace a dvoukolová prezidentská volba představuje potenciální nebezpečí pro nové demokracie (Golder 2006: 47). Shrnuto, čím více je prezidentská soutěž fragmentovaná, tím pravděpodobnější jsou problémy v prezidentských demokraciích. (Jones 2004: 74). Pokud je tedy systém absolutní většiny hlavním faktorem ovlivňujícím fragmentaci prezidentské volby a jedním z faktorů zvyšujících legislativní fragmentaci, pak je pro demokratické vládnutí tím nejméně vhodným. Na druhou stranu, některé argumenty zdůrazňují, že v podmínkách multipartismu a roztříštěné prezidentské soutěže posiluje systém absolutní většiny demokratickou legitimitu zvoleného prezidenta. Zavádění dvoukolových systémů má za cíl posílit mandát prezidenta a jeho legitimitu, protože musí získat alespoň 50 % hlasů, a to zejména oproti situacím, kdy prezident v prvním či jediném kole volby získá pouhou třetinu hlasů (Zovatto, Orozco 2009: 189). Tato výhoda v legitimitě získané druhým kolem volby je však podrobena kritice ze dvou směrů. Prvním je možnost, že takto získaný mandát představuje umělou, nejistou a efemérní většinu, která je důsledkem spíše institucionálního pravidla než vůle voličů (Valenzuela 1996: 20). Druhou kritikou z hlediska legitimity je skutečnost, že v rámci dvoukolové volby nastává mezi prvním a druhým kolem propad volební účasti, který může být výrazný a škodlivý (Reynolds a kol. 2008: 130). Výrazně nízká volební účast by přirozeně znamenala ztrátu legitimity i pro prezidenta, který by ve druhém kole získal značnou většinu hlasů. V komparativní perspektivě Latinské Ameriky Politologická revue 1, červen,

8 dosud nevíme, nakolik je pokles volební účasti ve druhém kole významný. Existují totiž i případy voleb, v nichž ve druhém kole došlo oproti prvnímu k navýšení volební účasti a poklesu podílu neplatných hlasů, což naopak může signalizovat silnější legitimitu. Příkladem jsou peruánské volby v roce 1990, kde v prvním kole byla volební účast 78,3 % a podíl neplatných hlasů 15,3 % a ve druhém kole volební účast vzrostla na 79,5 % a podíl neplatných hlasů se snížil na 9,6 % (Tuesta Soldevilla 2005: 473). V jediné komparativní studii tohoto tématu (zahrnující však i země mimo Latinskou Ameriku) nebyl prokázán žádný vliv na volební účast podle toho, zda se jedná o volbu prostou většinou či dvoukolovou volbu (Dettrey, Schwindt-Bayer 2009: 1330). Volební účast v rámci obou systémů je shodná a rozdíl v míře volební účasti ve dvoukolových systémech mezi prvním a druhým kolem je nízký a nevýznamný (Dettrey, Schwindt-Bayer 2009: 1336). Zatímco u fragmentace prezidentských soutěží dosud nebyl identifikován vliv na demokratické vládnutí, právě legislativní fragmentace je částí literatury považována za škodlivou pro vyhlídky demokracie (Mainwaring 1993; Przeworski a kol. 1996). Dvoustranické prezidentské systémy mají v průměru delší vyhlídky na přežití (26 let) než prezidentské systémy s multipartismem (15 let) (Przeworski a kol. 1996: 45). Tento pesimistický pohled na kombinaci prezidencialismu a legislativní fragmentace ale není sdílen všemi politology. 5 Tabulka 2: Průměrné hodnoty fragmentace prezidentské volby a koncentrace hlasů pro kandidáty v Latinské Americe Efektivní počet prezidentských kandidátů Podíl hlasů pro nejúspěšnějšího kandidáta (v %) Jednokolové systémy Mainwaring, Shugart 1997 Payne a kol Shugart, Payne a kol. Carey Payne, Allamand 2006 Pérez-Liñán 2006 Prostá většina 2,5 2,67 49,7 49,5 48,7 48,4 Dvoukolové systémy Kvalifikovaná většina Absolutní většina 4,1 2,60 50,3 49,1 45,4 3,72 39,5 41,0 41,5 44,2 Zdroje: Pérez-Liñán 2006: 135; Mainwaring, Shugart 1997; Payne, Allamand 2006: 30; Payne a kol. 2003: 79 80; Shugart, Carey 1992: 211. Poznámka: Shugart a Carey (1992) zohledňují i několik nelatinskoamerických prezidentských systémů a průměrné hodnoty vyjadřují mediánem, nikoli aritmetickým průměrem, jako tomu je u všech ostatních výzkumů. 34 Politologická revue 1, červen, 2014

9 Z hlediska zmíněných teoretických úvah bychom měli v latinskoamerickém kontextu u jednokolových oproti dvoukolovým systémům pozorovat odlišné dopady na fragmentaci prezidentské volby a na zisk hlasů nejúspěšnějšího kandidáta v prvním či jediném kole volby. Komparativní studie přímých prezidentských voleb tento efekt potvrzují. V závislosti na specifikaci modelu je rozdíl ve fragmentaci prezidentských voleb mezi systémy s prostou a absolutní většinou zhruba jeden efektivní prezidentský kandidát (Jones 1999: 179). Jedná se přitom o věcně významný efekt. Tento efekt je robustní i po zahrnutí dalších vysvětlujících proměnných, jako je kandidatura odcházejícího prezidenta (Jones 1999), či po zohlednění interaktivního vztahu mezi typem volebního pravidla a mírou etnické heterogenity (Golder 2006). V tabulce 2 jsou uvedeny průměrné hodnoty efektivního počtu prezidentských kandidátů a podílů hlasů pro nejúspěšnějšího kandidáta z různých výzkumů (beroucích do úvahy různé časové úseky), které tyto vztahy ověřovaly v minulosti. Vyplývají z nich výrazné rozdíly mezi oběma kategoriemi volebních systémů, které plně potvrzují platnost úvah ohledně strategického hlasování. Rozdíl mezi jednokolovými a dvoukolovými systémy je v jednom výzkumu 1,6 efektivního kandidáta (Mainwaring, Shugart 1997), v jiném pak rozdíl mezi volbou prostou a absolutní většinou tvoří více než jednoho efektivního kandidáta (Payne et al. 2003). Podobně významné rozdíly až o 10 procent (Shugart, Carey 1992: 211) jsou zjišťovány i u koncentrace hlasů pro prvního kandidáta v prvním/jediném kole volby. Jedním z limitů těchto výzkumů je skutečnost, že výchozí data jsou již zastaralá a nezohledňují vývoj v posledních deseti a více letech. Platí tyto vztahy i po zohlednění všech voleb do roku 2013? Pro odlišení účinků obou hlavních typů volebních systémů jsou proto formulovány dvě hypotézy: Hypotéza 1: Ve dvoukolových systémech dochází k vyšší fragmentaci volby než v jednokolových systémech. Hypotéza 2: Ve dvoukolových systémech získává vítězný kandidát vyšší podíl hlasů než v jednokolových systémech. Konání druhého kola volby Samotná možnost konání druhého kola volby je dle současného výzkumu problémem pro demokratické vládnutí, a představuje tak jednu z hlavních kritik dvoukolových systémů. Druhé kolo volby podle této argumentace není v Latinské Americe ani potřebné (druhé kolo volby ve většině případů pouze potvrdilo vítězství kandidáta z prvního kola), ani vhodné (situace, kdy druhé kolo zvrátilo původní pořadí, ústí častěji v politické krize) (Pérez-Liñán 2006). 6 Jeden z efektů druhého kola volby, oproti jednokolovým systémům, je jejich tendence podporovat úspěch politických outsiderů (Shugart, Carey 1992: 215; Linz 1994: 21; Valenzuela 1996: 21). Vzestup outsiderů je přitom Politologická revue 1, červen,

10 možné považovat za negativní jev latinskoamerických demokracií, protože přispívá k deinstitucionalizaci stranických systémů. 7 Jedním z ilustrativních příkladů této tendence je peruánská zkušenost se zvolením Alberta Fujimoriho v roce Jeho protikandidát, Mario Vargas Llosa (rovněž politický outsider), těsně zvítězil v prvním kole volby, avšak ve druhém kole byl poražen Fujimorim. Kontrafaktuální argument proto navrhuje, že pokud by v zemi byla používána prostá většina, Fujimori by nezískal dostatečnou podporu pro zvolení v prvním kole (Schmidt 1996; Shugart, Carey 1992: 215). Jeho volební strategie spočívala výhradně v možnosti postoupit do druhého kola, v němž byl schopen mobilizovat podporu proti svému protikandidátovi. V otázce, zda dvoukolové hlasování podporuje zvolení kandidátů potenciálně ohrožujících demokratické vládnutí, však zdaleka není shoda. Například G. Sartori (2011) naopak výrazně vyzdvihuje dvoukolový systém proto, že zabraňuje zvolení kandidátů antisystémových stran. Tyto extrémní, extremistické či izolované strany jsou v nevýhodě, protože nemohou očekávat přesun hlasů od voličů jiných stran ke svému kandidátovi ve druhém kole (Sartori 2011: 80). Pokud voliči stran, jejichž kandidát v prvním kole neuspěl, hlasují v kole druhém, spíše odevzdají hlas jinému kandidátovi než tomu z antisystémové strany. Druhý směr kritiky ohledně výhody politických outsiderů ve dvoukolových systémech je empirický. Volební úspěch politických outsiderů zde totiž zdaleka není omezen jen na systémy používající absolutní většinu (např. zvolení prostou většinou Huga Cháveze v roce 1998 ve Venezuele či Fernanda Luga v roce 2008 v Paraguay). Dosud jediná komparativní studie vysvětlující úspěch politických outsiderů v Latinské Americe pak zjišťuje, že dvoukolové systémy oproti jednokolovým nezvyšují pravděpodobnost jejich úspěchu (Carreras 2012: 1467). Procento hlasů získaných politickými outsidery je vysvětlitelné ekonomickými šoky, etnickou heterogenitou či jinými institucionálními faktory (nesouběžné volby, povinná volební účast), avšak nikoli skutečností, zda je v dané zemi používána dvoukolová volba. Jedna z nejpropracovanějších kritik dvoukolových systémů v Latinské Americe se zaměřuje na negativní účinky druhého kola volby pro politickou stabilitu (Pérez-Liñán 2006). Ta je vyjádřena na pořadové škále zohledňující, zda v průběhu prezidentova mandátu došlo ke konfliktu mezi exekutivou a legislativou a nakolik byl tento konflikt intenzivní. Výsledný index tak nejvyšší hodnoty politické krize připisuje vojenským intervencím do politického procesu (například převraty či pokusy o převrat ve Venezuele v roce 2002 či Ekvádoru v roce 2000) 8. Střední kategorie zahrnují další formy zablokování exekutivně-legislativních vztahů, jako je rozpuštění kongresu či impeachment prezidenta. Srovnávací analýza všech prezidentských mandátů v Latinské Americe po přechodech k demokracii pak ukazuje, že konání druhého kola volby výrazně zvyšuje pravděpodobnost politické nestability oproti konání pouze jediného kola (Pérez-Liñán 2006: 143). Nejnebezpečnější jsou však situace, v nichž ve druhém kole volby došlo ke zvratu pořadí obou kandidátů 36 Politologická revue 1, červen, 2014

11 oproti kolu prvnímu (outcome inversion) a zároveň se jednalo o neinstitucionalizovaný stranický systém. Kombinace těchto dvou podmínek vytváří výbušnou situaci vedoucí k politické krizi. K příkladům obratu výsledků oproti prvnímu kolu vedoucím ke krizi náleží vítězství Alberta Fujimoriho v Peru (1990) či Jorge Serrana v Guatemale (1991). Oba tito prezidenti se pokusili o rozpuštění kongresu za pomoci armády. Jiným příkladem obratu výsledků vedoucím k zablokování exekutivně-legislativních vztahů, které vyvrcholily impeachmentem prezidenta pro mentální poruchu, je volba ekvádorského prezidenta Abdaláa Bucarama v roce 1996 (Dvořáková, Buben, Němec 2012). To, co spojuje tyto situace, je skutečnost, že zvrat výsledků pořadí oproti prvnímu kolu vytváří nepravý pocit získaného lidového mandátu prezidenta a nízkou legislativní podporu takto zvoleného prezidenta (Pérez-Liñán 2006: 137). Navíc, legislativní blok prezidentova hlavního soupeře z druhého kola volby disponuje nejvyšším legislativním zastoupením, což dále prohlubuje krizi vládnutí. Hodnocení systému kvalifikované relativní většiny Většina existující literatury hodnotící důsledky různých typů volebních systémů pracuje v rámci Latinské Ameriky pouze s dichotomickým odlišením jednokolových (prostá většina) a dvoukolových systémů. Nezohledňuje tak třetí specifický typ volebního systému, volbu kvalifikovanou relativní většinou, o jejíchž důsledcích toho mnoho nevíme. V zásadě můžeme v literatuře nalézt čtyři odlišné operacionalizace. Dvě z nich chápou kvalifikovanou relativní většinu jako součást jedné z obou kategorií dichotomické nominální proměnné (existence jednokolového či dvoukolového systému), avšak část literatury ji přiřazuje k jedné a část literatury ke druhé kategorii. Třetí možnost je vytvoření tří kategorií nominální proměnné zahrnující každý typ zvlášť. Čtvrtou možností je latinskoamerické volební systémy chápat jako trojhodnotovou pořadovou proměnnou s tím, že systém kvalifikované relativní většiny zaujímá prostřední pozici mezi oběma zbylými typy. V komparativních výzkumech tak často dochází k protikladným rozhodnutím ohledně vhodné operacionalizace systému kvalifikované většiny, která může mít závažné důsledky pro hodnocení volebních systémů. Například M. Jones při vysvětlování mezinárodní variace ve fragmentaci prezidentské soutěže zařazuje případ Kostariky, Nikaraguy a Peru (1980) do kategorie systémů využívajících prostou většinu (Jones 1999: 173; 2004: 78). Mnoho výzkumů však volí druhou logicky možnou cestu: vytvoření kategorie dvoukolových systémů (zahrnujících jak země s kvalifikovanou, tak s absolutní většinou) v dichotomické opozici vůči prosté většině. Takovým způsobem jsou operacionalizovány typy volebních systémů ve výzkumech zkoumajících dopady prezidentských volebních pravidel na politickou stabilitu v Latinské Politologická revue 1, červen,

12 Americe (Pérez-Liñán 2006: 134), na volební účast v prezidentské volbě (Dettrey, Schwindt-Beyer 2009), či na podíl hlasů získaných ve volbě politickými outsidery (Carreras 2012). Chasquetti (2001a) pak navrhuje třetí cestu tím, že kvalifikovanou relativní většinu a absolutní většinu klade z hlediska jejich důsledků do příkrého protikladu. Oba systémy mají zcela odlišné účinky a nelze je zařazovat do stejné kategorie volebních systémů. V některých výzkumech je pak kvalifikovaná většina chápána jako přechodový typ systému na pořadové škále mezi kategoriemi prosté a absolutní většiny. Například D. Nohlen (Nohlen 2005a: 26) uvádí tento systém jako střední cestu mezi oběma zbývajícími pravidly. G. Negretto, který zkoumá příčiny reforem volebních pravidel v Latinské Americe, vytváří ordinální proměnnou se třemi hodnotami odpovídajícími míře inkluzivnosti daného systému (Negretto 2013: 81). Prostá většina představuje nejvíce restriktivní pravidlo, absolutní většina pak nejvíce inkluzivní. Kvalifikovaná relativní většina stojí na této škále uprostřed. Z hlediska svých politických účinků jsou systémy kvalifikované relativní většiny současnými teoretickými argumenty vnímány jako velmi pozitivní alternativa k prosté i absolutní většině. Posilují mandát zvoleného prezidenta a podporují funkční vztahy mezi exekutivou a legislativou. Tento systém zvyšuje pravděpodobnost, že prezident bude zvolen již v prvním kole (Payne, Perusia 2007: 62). Oproti systémům absolutní většiny totiž kvalifikovaná většina poskytuje silnou motivaci podobnou systémům prosté většiny pro koncentraci hlasů pro první kolo volby, které může být kolem jediným (Nohlen 2005a: 26). Politické strany proto mají silnější tendenci vytvářet předvolební koalice, což následně snižuje systémovou fragmentaci (Shugart, Carey 1992: 216; Payne, Perusia 2007: 62). 9 Výhodou navíc oproti pravidlu prosté většiny je skutečnost, že nemůže zvítězit kandidát s nízkým podílem získaných hlasů (Shugart, Carey 1992: 217). Kvalifikovaná relativní většina totiž obsahuje pojistku proti situacím, kdy v rámci jednokolové volby soupeří tři či více rovnocenných kandidátů s minimálními rozdíly ve volebních ziscích. Tuto logiku potvrzují i případové studie nejprostudovanější, tj. kostarické, zkušenosti. Ty nalézají, že pravidlo kvalifikované většiny posílilo zisky vítězných kandidátů, snížilo fragmentaci prezidentské soutěže a přispělo k dualistickému charakteru politické soutěže (Fernández 1991: 71; Sánchez 2001: ). Jednoznačná preference pro tento systém vychází i z komparativního hodnocení jeho důsledků oproti účinkům absolutně většinových systémů (Chasquetti 2001a). Na poměrně omezeném souboru 33 případů latinskoamerických voleb (malá tehdejší zkušenost s nově zavedeným systémem kvalifikované většiny v Argentině, Ekvádoru a Nikaragui) nachází že: teoretické zdůvodnění i empirická zkušenost indikují, že systémy prezidentské volby kvalifikovanou většinou podporují koncentraci hlasů, umírněnou stranickou fragmentaci a neuskutečnění tak nebezpečného druhého kola. (Chasquetti 2001a: 46). Z korelací mezi použitím pravidla absolutní většiny (a konáním druhého kola) 38 Politologická revue 1, červen, 2014

13 se skutečností, zda došlo k přerušení demokracie (zablokováním exekutivnělegislativních vztahů např. impeachmentem či pučem), pak vyplývá závěr, že systémy absolutní většiny jsou extrémně škodlivými (nocivo) pro demokracii (Chasquetti 2001a: 48). Řešení pro země s těmito systémy je proto reformovat je směrem k systému kvalifikované relativní většiny. Pro ověření platnosti těchto teoretických předpokladů jsou formulovány následující tři hypotézy: Hypotéza 3: Systém kvalifikované relativní většiny vykazuje nižší fragmentaci prezidentské volby než systém absolutní většiny, ale vyšší než systém prosté většiny. Hypotéza 4: V systému kvalifikované relativní většiny získávají vítězní kandidáti v prvním kole volby vyšší podíl hlasů než v systému absolutní většiny, ale nižší než v systému prosté většiny. Hypotéza 5: V systému kvalifikované relativní většiny se druhé kolo volby koná méně často než v systému absolutní většiny. Analýza Do analýzy vstupuje celkem 114 případů voleb v 18 latinskoamerických demokraciích. Jedná se o volby uskutečněné od roku 1978 (počátek třetí demokratizační vlny v Latinské Americe) do října Jsou vyloučeny případy voleb, v nichž byl prezident volen jinou než přímou volbou (dva argentinští prezidenti v 80. letech volení sborem volitelů a pět bolívijských prezidentů zvolených ve druhém kole kongresem). Hlavní nezávisle proměnné představují tři dummy proměnné odpovídající třem typům prezidentských volebních systémů (kódovány jako 1, pokud se ve volbě dané pravidlo vyskytovalo a 0, pokud nikoli). Jako případy volby kvalifikovanou relativní většinou jsou kódovány všechny argentinské a kostarické volby, volby od roku 2002 v Ekvádoru, 10 od roku 1996 v Nikaragui, v roce 2009 v Bolívii a peruánská volba v roce Celkem tak výchozí data pokrývají 42 voleb prostou většinou, 23 s kvalifikovanou a nejčetnější kategorii 49 voleb s většinou absolutní. V analýze je dále používána proměnná etno-lingvistické fragmentace, jejíž měření je z řady důvodů problematické, avšak pro vysvětlení fragmentace legislativní stranické soutěže se jako robustní indikátor prokázal index etnické frakcionalizace (Birnir, Van Cott 2007: 116). Tento index, sestavený kolektivem A. Alesiny (Alesina a kol. 2003), zahrnuje kromě etnických také lingvistická a rasová štěpení dané společnosti. Hodnoty této kontinuální proměnné od 0 v situaci, kdy celá společnost je zcela homogenní, po 1 v situaci, kdy každý člen společnosti náleží do odlišné skupiny, byly pro latinskoamerické země převzaty z výzkumu Birnir a Van Cott (2007: 113). Do analýzy vstupují tři závisle proměnné. Fragmentace prezidentské volby je měřena efektivním počtem prezidentských kandidátů. Jedná se o analogické Politologická revue 1, červen,

14 měřítko k efektivnímu počtu politických stran zavedené pro legislativní úroveň, které však v kontextu prezidentských voleb zohledňuje podíly hlasů získaných všemi prezidentskými kandidáty (viz výše). Tato operacionalizace odpovídá konvenčnímu použití v existujících výzkumech (Jones 1999; 2004; Shugart, Carey 1992; Golder 2006). Datový soubor dále obsahuje informace o procentním podílu zisku hlasů pro nejúspěšnějšího kandidáta v prvním/jediném kole volby. Data byla shromážděna z volebních statistik uvedených ve dvou kompendiích volebních výsledků (Nohlen 2005a; 2005b), která však pokrývají pouze volby do roku Výsledky novějších voleb byly vyhledány na stránkách volebních úřadů a soudů jednotlivých zemí. Poslední proměnnou je pak dichotomická proměnná popisující, zda se druhého kolo voleb konalo či nikoliv. Přestože byl teoretický argument, z něhož vyplývají první dvě hypotézy, původně formulován na počátku 90. let, i po zohlednění následného vývoje stále platí. V tabulce 3 jsou vypočítány průměrné hodnoty efektivního počtu prezidentských kandidátů ve všech 114 latinskoamerických volbách. Rozdíl ve fragmentaci prezidentských soutěží mezi systémem absolutní a prosté většiny je v očekávaném směru a je věcně významný (0,81 efektivního kandidáta). Na druhou stranu, tento rozdíl není natolik výrazný, jako ukazovaly dřívější výzkumy. Oproti zjištěním M. Shugarta a J. Careyho (1992) je dokonce zjištěný rozdíl dvakrát nižší. Výsledky nepotvrzují ani dřívější zjištění, které systému relativní kvalifikované většiny přisuzovaly dokonce více reduktivní účinky na fragmentaci než systémům prosté většiny (Payne a kol. 2003: 79 80). Naopak, efektivní počet prezidentských kandidátů u tohoto typu systému je téměř o 0,5 kandidáta vyšší než u prosté většiny, avšak nižší než u absolutní většiny. Dřívější výzkumy mohly zohlednit pouze nízký počet voleb (zejm. všechny kostarické volby). S tím, jak další země začaly používat toto pravidlo, se ale ukazuje, že oproti prosté většině v průměru vede k vyšší fragmentaci. Podobná zjištění platí i ve vztahu k volebnímu zisku prvního kandidáta, kterému v systému prosté většiny dřívější výzkumy přisuzovaly až 10% výhodu oproti absolutní většině (Payne a kol. 2003: 79 80; Shugart, Carey 1992: 211). Zohlednění i nových voleb ukazuje, že tento rozdíl je v průměru zhruba poloviční a že dřívější výzkumy podcenily rozdíl v této proměnné mezi prostou a kvalifikovanou většinou. Tabulka 3: Průměrné hodnoty fragmentace a výsledků nejúspěšnějšího kandidáta dle typu volby ( ) Efektivní počet prezidentských kandidátů Hlasy pro nejúspěšnějšího kandidáta (v %) Prostá většina (N=42) 2,58 49,07 Relativní kvalifikovaná většina (N=23) 3,05 46,82 Absolutní většina (N=49) 3,37 43,28 Zdroj: vlastní zpracování. 40 Politologická revue 1, červen, 2014

15 V pouhém srovnání průměrů u jednotlivých typů voleb se ukrývá nebezpečí, že nezohledňuje jiné faktory zjevně ovlivňující fragmentaci prezidentské soutěže. Přitom volební pravidla nemusejí zdaleka představovat nejdůležitější vysvětlení. Například pro M. Duvergera skutečnou hnací sílu multiplikace stran představovaly zejména socioekonomické struktury a nikoli volební pravidla (Duverger 1963: 205). Na úrovni legislativních voleb se tato teoretická očekávání potvrzují. Nejenže přítomnost socioekonomických rozporů (většinou vyjádřených měřítkem etnické a/nebo náboženské fragmentace společnosti) představuje důležité vysvětlení stranické fragmentace v zákonodárných sborech, ale účinek volebních pravidel je dokonce těmito společenskými okolnostmi interaktivně podmíněn (Ordeshook, Shvetsova 1994; Neto, Cox 1997; Clark, Golder 2006; Birnir, Van Cott 2007). Na úrovni prezidentských soutěží byl sice silný pozitivní efekt etnické heterogenity na fragmentaci potvrzen, ale interaktivní efekt s typem volebních pravidel zde prokázán nebyl (Jones 2004). V dalším výzkumu fragmentace prezidentské volby byl potvrzen i interaktivní vztah (Golder 2006). V každém případě však pro izolování efektu volebních pravidel je potřeba kontrolovat minimálně proměnnou etnické heterogenity. Je totiž možné, že v zemích s absolutně většinovou volbou dochází k vyšší fragmentaci proto, že jsou zároveň více etnicky heterogenní, a nikoliv kvůli samotnému institucionálnímu efektu. Naopak v zemích s volbou prostou většinou může být tendence ke koncentraci prezidentské volební soutěže připsána spíše podmínce etnicky homogenních zemí. Pro přesnější zjištění dopadu volebních pravidel na efektivní počet prezidentských kandidátů jsou proto odhadnuty regresní modely, které vliv institucionálních pravidel zjišťují s mírou etnické fragmentace kontrolované na průměrné úrovni. Matematicky jsou modely 1 a 2 (resp. 3 a 4) v tabulce 4 shodné a informace o velikosti koeficientů jsou pouhým dopočtem z jednoho modelu do druhého. Modely 2 a 4 jsou zde však uvedeny pro lepší ilustraci. Koeficienty všech tří dichotomických proměnných je třeba interpretovat vzhledem k referenční kategorii, kterou v každém modelu tvoří vynechaná proměnná. Např. hodnota -0,64 u prosté většiny v modelu 1 ukazuje, že efektivní počet prezidentských kandidátů je v těchto systémech v průměru o 0,64 prezidentského kandidáta nižší než u systémů absolutní většiny. Politologická revue 1, červen,

16 Tabulka 4: Regresní modely efektivního počtu prezidentských kandidátů a hlasů pro nejúspěšnějšího kandidáta Závisle proměnná: Efektivní počet prezidentských kandidátů Závisle proměnná: Hlasy nejúspěšnějšího kandidáta (v %) Model 1 Model 2 Model 3 Model 4 Konstanta 2,47 (0,27)*** 1,83 (0,25)*** 49,32 (3,03) *** 54,11 (2,73) *** Prostá většina -0,64 (0,21)** 4,80 (2,75) * Kvalifikovaná relativní většina -0,19 (0,25) 0,45 (0,25)* 2,71 (2,71) -2,08 (2,75) Absolutní většina 0,64 (0,21)** -4,80 (2,27) * Etno-lingvistická fragmentace 1,96 (0,51) *** -13,03 (5,71) * Adj. R2 0,19 0,08 N Zdroj: vlastní zpracování. Pozn. Statisticky významné na úrovni *0,05, **0,01, ***0,001. Standardní chyby v závorkách. Referenční kategorie u dummy proměnných v každém modelu je vždy vynechaná proměnná. Modely (3 a 4) vysvětlující podíl hlasů získaných vítězem prvního/jediného kola volby jsou výrazně horší z hlediska vysvětlené variability. To lze interpretovat tak, že volební pravidla mají mnohem silnější dopad na fragmentaci stranické soutěže než na koncentraci hlasů pro vítěze volby. Kontrolováním hodnoty etnické heterogenity se rozdíl mezi efektivním počtem prezidentských kandidátů v systémech prosté většiny a absolutní většiny snížil zhruba o jednu čtvrtinu na 0,64 efektivního prezidentského kandidáta. Samotná etnická heterogenita je silným prediktorem fragmentace stranické soutěže v očekávaném směru. Rozdíl mezi zcela homogenní zemí (hodnota 0) a zcela heterogenní zemí (hodnota 1) je 1,96 prezidentského kandidáta. Jedná se samozřejmě o nereálné hodnoty, ale rozpětí hodnot této proměnné je v rámci Latinské Ameriky poměrně velké (0,57: mezi hodnotu homogenního Chile 0,17 a bolivijskou hodnotou 0,74). Lze konstatovat, že hypotéza ohledně reduktivního efektu prosté většiny oproti většině absolutní na fragmentaci prezidentské soutěže platí. Avšak dosavadní odhady velikosti tohoto efektu jsou nadsazené. Oba regresní modely částečně potvrzují platnost hypotéz 1 a 2: oproti systému absolutní většiny je v systémech prosté většiny významně nižší úroveň fragmentace volby a vyšší podíl hlasů pro prvního kandidáta. Avšak pouze částečně se potvrdilo očekávání ohledně rozdílů mezi druhým typem dvoukolového systému, kvalifikovanou relativní většinou, a prostou většinou. Zde je sice významný rozdíl ve fragmentaci prezidentské soutěže, avšak nikoli v podílu hlasů, které získal první kandidát. Limitovanou podporu mají také hypotézy 3 a 4. Nepotvrdila se 42 Politologická revue 1, červen, 2014

17 třetí hypotéza v tom smyslu, že kvalifikovaná relativní většina nevede k nižší fragmentaci než absolutní většina. Rozdíly mezi oběma jsou nevýznamné, oba typy volby se ale z hlediska svých účinků odlišují od volby prostou většinou. U čtvrté hypotézy ohledně zisku hlasů prvního kandidáta pak kvalifikovaná relativní většina tvoří přechodovou kategorii mezi oběma krajními typy volebních systémů a nelze její účinky odlišit od jednoho či druhého systému. Tabulka 5: Četnost konání druhého kola volby dle typu volebního systému Zdroj: vlastní zpracování. Poznámka: V závorkách jsou uvedena sloupcová procenta. Prostá většina Kvalifikovaná většina Absolutní většina Konání pouze jednoho kola 42 (100 %) 20 (87,0 %) 18 (36,7 %) Konání druhého kola 3 (13,0 %) 31 (63,3 %) Celkem 42 (100 %) 23 (100 %) 49 (100 %) Pro ověření platnosti páté hypotézy jsou v tabulce 5 uvedeny četnosti konání druhého kola volby podle typu volebního systému. Druhé kolo voleb se konalo pouze v 13 % případů volby kvalifikovanou většinou, avšak v celkem 63 % voleb, kdy byla použita absolutní většina. U kvalifikované většiny se druhé kolo volby konalo pouze třikrát (Ekvádor 2002 a 2006 a Kostarika 2002). Sporným případem (ne)konání druhého kola volby v rámci tohoto systému je Argentina v roce Vítěz prvního kola volby Carlos Menem (zisk 24,5 % hlasů) odstoupil z volby ve prospěch druhého nejúspěšnějšího kandidáta Néstora Kirchnera (zisk 22,2 % hlasů). Pokud by se tak nestalo, konalo by se druhé kolo, v němž Menem počítal s prohrou proti Kirchnerovi. Vzhledem k více než čtyřnásobné pravděpodobnosti, že se bude v systému absolutní většiny konat druhé kolo oproti systému prosté většiny, je možné systém kvalifikované většiny z tohoto hlediska chápat blíže k účinkům prosté většiny a potvrdit platnost páté hypotézy. Závěr Zahrnutí i posledních případů prezidentských voleb kvalifikuje odhady toho, do jaké míry systémy absolutní většiny zvyšují fragmentaci stranické soutěže. V posledních letech dochází oproti teoretickým předpokladům ke sbližování rozdílů ve fragmentaci prezidentské volby mezi zeměmi používajícími absolutní a prostou většinu. Výsledky této analýzy sice ukazují, že existuje rozdíl v důsledcích pravidla absolutní většiny a volby prostou většinou, avšak tento rozdíl je nízký a dosavadní literaturou nadhodnocený. Oproti teoretickým předpokladům také nebyly zjištěny umírňující účinky kvalifikované většiny na Politologická revue 1, červen,

18 fragmentaci prezidentské volby a koncentraci hlasů pro vítěze oproti systémům absolutní většiny. Z hlediska dopadu na fragmentaci prezidentské soutěže se kvalifikovaná relativní většina významně neliší od efektů pravidla absolutní většiny, avšak (podobně jako absolutně většinová volba) v průměru zvyšuje efektivní počet prezidentských kandidátů oproti systému prosté většiny. Pokud tedy vezmeme v potaz kritérium systémové fragmentace, pak kvalifikovaná většina nepředstavuje přechodový typ volebního systému mezi oběma ostatními pravidly, ale náleží v tomto ohledu do společné kategorie s absolutně většinovými systémy. Odlišná situace však nastává u efektu na podíl hlasů získaných vítězným kandidátem. V systémech prosté většiny mají vítězové oproti nejúspěšnějším kandidátům v absolutně většinových systémech v průměru o 4,8 % vyšší volební zisk. Avšak rozdíly od obou těchto pravidel od volby kvalifikovanou většinou jsou zanedbatelné a nevýznamné. Zavedení tohoto pravidla v původně absolutně většinovém systému tedy nepřispěje k vyšší koncentraci volebního zisku vítěze (a tedy legitimitě zvoleného prezidenta). Podobně, změna od prosté ke kvalifikované relativní většině tento zisk oproti teoretickým předpokladům nesníží. Naopak, potřebnost druhého kola volby je výrazně vyšší u systémů absolutní většiny než u systémů kvalifikované většiny. Pokud shrneme všechna tato tři použitá kritéria pro odlišení důsledků prezidentských voleb, pak v jednom (efektivní počet kandidátů) má kvalifikovaná většina shodné účinky jako absolutní a zároveň odlišitelné od prosté většiny. Ve druhém kritériu (konání druhého kola) se ale kvalifikovaná většina výrazně liší od absolutní většiny a blíží se v tomto ohledu prosté většině. Ve třetím kritériu (podíl hlasů prvního kandidáta) je kvalifikovaná většina prostřední kategorií neodlišitelnou od obou krajních typů. Zprůměrováním hodnot těchto tří kritérií je proto pro analytické účely možné ji považovat za střední kategorii pořadové proměnné mezi kategoriemi obou zbylých systémů. Kvalifikovaná relativní většina může být výhodnější alternativou oproti volbě absolutní většinou, avšak nikoli proto, že koncentruje prezidentskou volbu, ale pouze z toho důvodu, že výrazně snižuje pravděpodobnost konání druhého kola. Pokud, jak argumentuje významná část teoretické literatury, je samotná skutečnost konání druhého kola problematická ve vztahu k demokratickému vládnutí, pak kvalifikovaná relativní většina tento problém zmírňuje. Na druhou stranu ani méně častá druhá kola u kvalifikované relativní většiny nejsou imunní vůči obratu výsledků mezi prvním a druhým kolem, které vedou k politické nestabilitě. Příkladem je obrat výsledků v ekvádorské volbě v roce 2006, kdy v prvním kole druhý kandidát Rafael Correa zvítězil v kole druhém a jehož zvolení předvídatelně vedlo k zablokování exekutivně-legislativních vztahů. Kvalifikovaná relativní většina může být ale výhodnější nejen oproti absolutní, ale i prosté většině. Volební systémy prosté většiny totiž oproti dvoukolovým systémům paradoxně významně zvyšují riziko politické krize (Pérez-Liñán 2006: 143). V tomto kontextu se tedy nejvhodnější alternativou 44 Politologická revue 1, červen, 2014

19 jeví kvalifikovaná relativní většina, která snižuje pravděpodobnost konání nebezpečného druhého kola, avšak nevytváří natolik koncentrovanou volební soutěž jako prostá většina, která riziko krize také zvyšuje. Poznámky: 1 Jedná se o překlad anglického názvu qualified plurality (viz Lebeda 2011: 245). Ve španělsky psané literatuře je často používáno označení mayoría especial čili zvláštní většina. Přes určité logické problémy české překladové terminologie (viz Chytilek a kol. 2009: ) je zde plurality překládána zaměnitelně jako systém prvního v cíli, či prostá nebo relativní většina, absolute majority jako absolutní většina a runoff election jako dvoukolový (v analýze nejsou zahrnuty žádné systémy s více než dvěma koly) systém zahrnující jak absolutní většinu, tak kvalifikovanou relativní většinu. 2 Tento argument je konzistentní s modely reforem legislativních volebních systémů, které předpokládají racionální motivaci k zavedení poměrných volebních systémů u tradičních politických stran čelících změnám ve volebních preferencích a potenciálnímu vzestupu nových stran (Boix 1999; Colomer 2005; Wills-Otero 2009). I zde je stranický systém hlavní vysvětlující proměnnou. Z historického hlediska zavádění poměrného volebního systému v průběhu 20. století v Latinské Americe představovalo mocenskou pojistku tradičních dominantních politických stran před úplnou ztrátou politické relevance. Ty tradiční strany, které měly nejvyšší nejistotu ohledně svých budoucích volebních zisků v podmínkách multipartismu, se absolutní porážce vyhnuly přeměnou většinového volebního systému v poměrný (Wills-Otero 2009: 36). Analogicky k důsledkům multipartismu na zavádění inkluzivnějších pravidel (směrem k poměrnému zastoupení) ukazuje latinskoamerická zkušenost, že stejné podmínky vedou i k zavádění více inkluzivních prezidentských volebních pravidel (tedy dvoukolových systémů). 3 Skepsi ohledně existence strategického hlasování v absolutně většinovém systému vyjadřuje pro volby do českého Senátu R. Chytilek (Chytilek 2005). 4 Efektivní počet prezidentských kandidátů (N), měřící úroveň fragmentace prezidentské volby, je vypočítán jako: N = 1/(suma druhých mocnin podílů hlasů, které získal každý prezidentský kandidát v prvním či jediném kole volby). 5 Někteří například dokazují, že pokud se v prezidentských systémech častěji vyskytuje vnitropolitický konflikt a nestabilita, pak to není způsobeno samotným prezidencialismem, ale jinými příčinami, včetně nedostatečně vyzrálých demokratických institucí a autoritářských tradic (Fukuyama et al. 2005; Cheibub 2007). Optimističtější pohled na obtížnou kombinaci prezidencialismu a multipartismu tak nabízí například J. Cheibub, když nachází, že legislativní fragmentace v prezidentských režimech sice zvyšuje riziko pádu demokracie, ale pouze zhruba do počtu čtyř efektivních stran a následně riziko selhání demokracie naopak výrazně snižuje (Cheibub 2007: 97). Vztah fragmentace k pravděpodobnosti pádu demokracie je tedy nelineární. Dále pak argumentuje, že prezidencialismus nemá příčinný vztah ke zhroucení demokracie (Cheibub 2007: 15). Více ke vztahu prezidencialismu, multipartismu a demokratického vládnut viz Měšťánková 2009; Kouba Dalším směrem kritiky druhého kola je finanční nákladnost jeho organizace (viz např. Chytilek 2005). 7 Ačkoli pojem politický outsider není zcela jednoznačný, lze pro takové označení kandidáta použít minimální operační definici jako kandidáta, který nemá předchozí politickou zkušenost a nepochází ze zavedených politických stran (Carreras 2012: 1464). 8 Tato kategorie však zahrnuje také autopuče, kdy prezident za pomoci armády rozpustí kongres, jako tomu bylo v případě Alberta Fujimoriho v roce 1992 v Peru (viz Springerová, Špičanová 2010: 331). Politologická revue 1, červen,