Problematika bydlení s doprovodnou sociální službou

Transkript

1 Grantový projekt Podpora komunitního plánování sociálních služeb v Brně registrační číslo CZ.1.04/3.1.03/ , financovaný z Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR. Zajištění odborných studií a analýzy pro účely sestavení 3. komunitního plánu sociálních služeb města Brna pro období Problematika bydlení s doprovodnou sociální službou Zadavatel: Sociální nadační fond města Brna "Domovy potřebných" Mečová 368/5, Brno Vypracoval: Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Joštova 10, Brno Brno, listopad 2012

2 Řešitelský tým: Winkler Jiří Doc. PhDr. Ph.D. řešitel Dohnalová Zdeňka Mgr. Ph.D. člen řešitelského týmu Horňáček Josef Mgr. člen řešitelského týmu Kubalčíková Kateřina PhDr. Ph.D. člen řešitelského týmu Zelenková Iveta Mgr. člen řešitelského týmu

3 Problematika bydlení s doprovodnou sociální službou Zpracovala: Mgr. Zdeňka Dohnalová, Ph.D.

4 Odborná studie pro účely sestavení 3. komunitního plánu sociálních služeb města Brna pro období PROBLEMATIKA BYDLENÍ S DOPROVODNOU SOCIÁLNÍ SLUŽBOU Informace o autorovi: Mgr. Zdeňka Dohnalová, Ph.D. vystudovala religionistiku a pedagogiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a doktorát ze sociální politiky a sociální práce získala na Masarykově univerzitě na Fakultě sociálních studií, kde také v současnosti působí jako odborná asistentka. Její disertační práce byla zaměřena na etické otázky v práci s umírajícími, jejich blízkými a pozůstalými očima řeholních sester. Profiluje se na kurzy filosofie a etiky, teorie a metody sociální práce, odborné praxe a supervize, thanatologie a sociální práce s ohroženými rodinami. Je certifikovanou supervizorkou a externě vyučuje na Vyšší odborné škole sociálně právní Evangelické akademii v Brně. Působí ve dvou neziskových organizacích. Je předsedkyní správní rady obecně prospěšné společnosti Jinej svět pomáhající mladým lidem po úmrtí blízkého člověka a spolupracuje s občanským sdružením Dlouhá cesta nabízející podporu rodinám vyrovnávajícím se se smrtí dítěte. Kontakty: Mgr. Zdeňka Dohnalová, Ph.D. Katedra sociální politiky a sociální práce FSS MU Joštova 10, Brno Tel.: dohnalova@fss.muni.cz 1

5 Obsah 1 Úvod Sumarizace teoretických poznatků k tématu bydlení s doprovodnou sociální službou Koncept cohousingu v Evropě Lokalita a uspořádání prostor v rámci cohousingu Senior cohousing Cílová skupina senior cohousingu Přínosy a rizika budování senior cohousingu Konkrétní modely bydlení pro vybrané cílové skupiny Model bydlení pro osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody Model bydlení pro nemocné osoby s demencí a jejich signifikantní druhé Model bydlení pro sociálně slabé a bývalé bezdomovce Metodika výzkumu Závěry výzkumu s cílovou skupinou senioři a jejich interpretace Senioři žijící ve vlastní domácnosti Senioři žijící v zařízeních poskytujících sociální služby Závěry výzkumu s osobami se zdravotním postižením a jejich interpretace Postoj ke stávajícímu bydlením a výhled do budoucna Závěry a doporučení části výzkumu realizovaného se seniory Shrnutí výsledků výzkumu se seniory Závěry a doporučení části výzkumu realizovaného s osobami se zdravotním postižením Shrnutí výsledků výzkumu s osobami s tělesným postižením Seznam použité literatury Internetové zdroje

6 1 Úvod Plánování sociálních služeb by mělo vycházet ze znalosti potřeb jejich uživatelů. V metodice výzkumu potřeb uživatelů uvádí Havlík a Kubalčíková (2006: 2), že: Potřeby uživatelů služeb jsou základní informací při vytváření komunitního plánu. Zjišťování potřeb ( ) je tím, co dělá plánování služeb komunitním. Na tuto výzvu reaguje přeložená studie, jejíž jádro tvoří prezentace výsledků kvalitativního výzkumu s uživateli sociálních služeb dvou cílových skupin. První z nich tvoří osoby v seniorském věku a druhou lidé s tělesným postižením. Poznávací cíl studie byl stanoven následovně: Jaké představy a očekávání spojují zástupci cílových skupin se zajištěním pomoci formou bydlení s doprovodnou sociální službou a jaké postoje zaujímají vzhledem k využití nových forem bydlení? Nejprve v úvodu zdůvodníme volbu dvou cílových skupin pro účely realizace výzkumu. První z nich tvoří senioři, neboť je nesporné, že stárnutí v dnešní době přestalo být výsadou několika šťastných, ale je dopřáno většině z nás. Ještě nikdy v historii lidstva se tolik lidí nedožilo vlastního stáří, tedy 80 nebo dokonce 90 let. (Topinková, 2005: XVII). Česká republika není v těchto populačních trendech výjimkou; musíme si však uvědomit, že proces stárnutí je vždy spojen se zvýšenou nemocností, polymorbiditou, polypragmazií a zhoršováním fyzické zdatnosti a soběstačnosti. I přes prodlužování délky života se zdravotní stav a invalidita starší populace trvale zhoršuje (tamtéž). V našem výzkumu jsme se orientovali jak na seniory netrpící v současnosti vážnějšími zdravotními problémy, ale i na ty, jejichž funkční potenciál je snížen vlivem zhoršeného zdravotního stavu. 1 Rádi bychom touto cestou zjistili, jak se pokles funkčního potenciálu může projevit ve změně postoje k otázkám bydlení. Oblast bydlení je jednou ze sfér, která má do značné míry přímý vliv na přístup seniorů k nejrůznějším zdrojům, službám, místům a informacím, tedy celkově ovlivňuje kvalitu jejich života (Saková, 2012). Z tohoto důvodu je nezbytné promýšlet a podporovat takové formy bydlení, které přispívají k rozvoji podmínek umožňujících úspěšné stárnutí a mezigenerační soudržnost. Pojem seniorská populace (60+) v roce 2050 neoznačuje neurčité osoby vzdálené 1 Orientovali jsme se přitom podle čtyř stupňů závislosti (I IV) (Zákon č. 108/2006 Sb.). Schopnost zvládnout péči o vlastní osobu a být soběstačný je u každého člověka různá, a proto zákon rozeznává čtyři stupně závislosti na pomoci jiné osoby, a to od mírné závislosti až po závislost úplnou (Čámský, Sembdner, Krutilová, 2011). 3

7 našim životům. Jedná se o věkovou skupinu lidí, kteří jsou dnes ve věku okolo let. 2 Jde tedy do značné míry o formování okolností ovlivňujících kvalitu vlastního stárnutí, což svými slovy potvrzuje i Haškovcová (1990: 10) píšící, že o kvalitě svého stáří rozhodujeme a spolurozhodujeme po celý život. Je evidentní, že bydlení seniorů je otázkou aktuální nejen dnes, ale i do budoucna. Bezpečné bydlení a prostředí podporující mobilitu a sociální vztahy je podmínkou zachování nezávislosti a sociální participace v období stáří. Bydlení odpovídající funkčnímu zdravotnímu stavu umožňuje žít v přirozeném prostředí i v případě vážnějších zdravotních a jiných omezení. Bydlení přitom musí zohledňovat rozličné potřeby a situace, do nichž se lidé v průběhu svého života dostávají (Kvalita života ve stáří, 2008). Systém podpůrných sociálních služeb a dostupných forem bydlení s doprovodnou sociální službou by měl zajišťovat komplexní síť pomoci zajišťující důstojné stárnutí a prevenci či pomoc v případě sociálního vyloučení seniorů. Hned na úvod je třeba konstatovat, že i přes neustálou snahu o profesionalizaci a zvýšení dostupnosti sociálních služeb i zajištění odpovídajícího bydlení existuje ještě dnes mnoho oblastí, v nichž lokální dostupnost požadované služby neodpovídá potřebám a poptávce ze strany seniorů a orientace v poměrně komplikovaném systému služeb a související byrokracií může být pro některé potenciální klienty nepřehledná a odrazující (Saková, 2012). Rovněž otázku bydlení osob se zdravotním postižením považujeme za velmi důležitou, protože zajištění vyhovujícího bydlení je jednou z klíčových potřeb každého člověka. Příhonská (in Bydlení, 2012: 5) uvádí, že současná dobrá praxe směřuje k vytvoření skutečného domova pro lidi s postižením, integrovaného v běžném prostředí komunity. Základní strategií je zavést a dodržet při návrhu těchto objektů zásady principu normality, tedy běžného života s ohledem na míru a typ postižení každého uživatele. Stejná autorka uvádí, že ideálním stavem je poskytování služeb v domácnostech lidí, kteří danou službu potřebují a k využití pobytových služeb by mělo dojít až ve chvíli, kdy není možné najít jiné řešení. Náš výzkum jsme zaměřili jak na osoby s tělesným postižením žijící ve vlastní domácnosti a využívající terénní službu osobní asistence, ale zároveň jsme se orientovali na respondenty z dvou tradičně poskytovaných pobytových sociálních služeb domov pro osoby se zdravotním postižením a týdenní stacionář. Jako příklad současného trendu 2 Pokud se zamyslíme nad možnostmi bydlení v seniorském věku dnešních třicátníků, můžeme konstatovat, že pokud někteří z nich o tomto tématu přemýšlejí, plánují již dnes, možná s trochou nadsázky, že na stáří odejdou ze své vlasti a budou žít v místech, kde je celoročně teplé počasí a není zde draho. Takováto městečka seniorů jsou známá v USA, ale nacházejí se i jižních státech Evropy (Haškovcová, 2010). 4

8 deinstitucionalizace a individualizace v sociálních službách jsme do výzkumu zařadili také osoby využívající pobytovou službu chráněné bydlení. Výzkum autorů Gibson a kol. (2011 in Kovaříková, 2013) se zaměřil na oblast bydlení a její souvislost se sociální exkluzí osob se zdravotním postižením. Podmínky bydlení mnohdy neodpovídají zdravotnímu stavu osob s postižením a tak výrazně přispívají k exkluzi. Bydlení, které zamezuje sociální exkluzi osob s tělesným postižením, by mělo splňovat následující kritéria: možnost utvářet a udržovat smysluplné vztahy; přístup ke komunitě a občanskému životu; možnost řídit a flexibilně utvářet denní aktivity (určitá míra spontaneity); možnost pro sebevyjádření; možnost navazovat důstojné vztahy s pečujícími osobami; možnost docházet do školy, zaměstnání, za volnočasovými aktivitami; fyzické i psychické bezpečí. Vzhledem k nedostatku bezbariérového bydlení v České republice, přináší tato oblast značné omezení v překonávání sociální exkluze (Kovaříková, 2013). Při zpracování odborné analýzy jsme postupovali podle struktury zadání zadavatele v následujících krocích: sumarizace základních teoretických poznatků k tématu bydlení s doprovodnou sociální službou couhousing popis zahraničních zkušeností s modely bydlení s doprovodnou sociální službou modely bydlení pro konkrétní cílové skupiny prezentace výsledků výzkumu se stanovenými cílovými skupinami závěr a doporučení. 5

9 2 Sumarizace teoretických poznatků k tématu bydlení s doprovodnou sociální službou Hned na úvod této části studie je třeba konstatovat, že slovní spojení bydlení s doprovodnou sociální službou nemá oporu v Zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Mezi odbornou i laickou veřejností panuje nejednotnost výkladů dané terminologie. Danou tezi dokládá příklad z oblasti chráněného bydlení, neboť někteří poskytovatelé jsou přesvědčeni, že se jedná o spojení dvou rozdílných služeb jednak poskytování bydlení, ubytování, a k tomu také služby spojené s asistencí osobám se znevýhodněním, což jsou obecně dvě rozdílné služby. Obojí dohromady se u nás nazývá chráněným bydlením, což již samo o sobě může působit zmatečně. Sociální služby jsou jedním ze způsobů ochrany znevýhodněných osob zajišťovaných v rámci sociálního státu. Za všeobecně uznávanou je v České republice považována definice sociální služby podle 3 Zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který ji vymezuje jako činnost nebo soubor činností zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení. Sociální služby je možné charakterizovat jako specializované činnosti, které mají člověku pomoci řešit jeho nepříznivou sociální situaci (Arnoldová, 2011). Sociální služby lze poskytovat formou pobytovou, terénní a ambulantní, které blíže vymezuj 33 (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách). Pobytovými službami se rozumí služby spojené s ubytováním v zařízení sociálních služeb. Ambulantní služby jsou vymezeny jako služby, za kterými osoba dochází nebo je doprovázena nebo dopravována do zařízení sociálních služeb a součástí služby není ubytování. Terénní služby představují služby poskytované osobám v jejich přirozeném prostředí. 3 V rámci výzkumu jsme se zabývali primárně službami sociální péče poskytovanými pobytovou či terénní formou. Zákon o sociálních službách 108/2006 Sb. předkládá podrobný výčet všech zařízení poskytujících sociální služby pro seniory a pro osoby se zdravotním postižením. V následujícím výčtu se zaměřím na ty, jež jsou relevantní pro tuto studii, neboť na ně bylo naše výzkumné šetření zaměřeno. 3 Pro zajištění co nejvyšší míry autonomie a podpory stárnutí v přirozeném prostředí seniora mají velký význam zejména služby poskytované terénní a ambulantní formou. 6

10 Domovy pro seniory jsou podle 49 (Zákon č. 108/2006Sb.) určeny osobám se sníženou soběstačností z důvodu věku, jejichž situace vyžaduje pravidelnou péči jiné fyzické osoby. V domovech pro seniory jsou poskytovány pobytové služby, které zahrnují ubytování, poskytnutí stravy, pomoc při zvládání péče o vlastní osobu, sociálně terapeutické a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím a v neposlední řadě pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí (pomoc při uplatňování práv). Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách sice explicitně nejmenuje domy s pečovatelskou službou, nicméně vymezuje pojem pečovatelská služba, přičemž uvádí, že služba poskytuje ve vymezeném čase v domácnostech osob a v zařízeních sociálních služeb vyjmenované úkony. Mlýnková (2011) k tomu dodává, že domy s pečovatelskou službou představují formu péče o relativně zdravé seniory (jednotlivce, manželské páry). Tito senioři nevyžadují komplexní ústavní péči a stálou pomoc ošetřujících osob. Potřebují pomoc pouze při některých úkonech, jako je např. hygienická péče v koupelně. Pobytová služba domov pro osoby se zdravotním postižením je určena pro klienta se zdravotním postižením, která má z důvodu zdravotního postižení sníženou soběstačnost a životní situace této osoby vyžaduje pravidelnou pomoc. V domově pro osoby se zdravotním postižením je poskytováno ubytování, strava, pomoc při hygieně a běžných úkonech péče, výchovné, vzdělávací, aktivizační a sociální terapeutické činnosti a pomoc při uplatňování práv či pomoc při obstarávání osobních záležitostí (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách). Pobytová služba týdenní stacionář - sociální služba týdenní stacionář je poskytována stejné cílové skupině jako služba popsaná výše. Uživateli jsou tedy osoby se sníženou soběstačností a to z důvodu věku či zdravotního postižení. Důležitou podmínkou je, že jejich stav vyžaduje pravidelnou pomoc. Ani poskytovanými základními činnostmi se služba neliší od služby domov pro osoby se zdravotním postižením tedy ubytování, strava, pomoc při hygieně a dalších úkonech péče, výchova, vzdělání, aktivizace, zprostředkování kontaktu se společenským prostředním, sociálně terapeutické činnosti a pomoc při uplatňování práv, zájmů či obstarávání osobních záležitostí (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách). 7

11 Pobytová služba chráněné bydlení. Stejným způsobem jako domov pro osoby se zdravotním postižením a týdenní stacionář definuje zákon i pobytovou službu chráněné bydlení. Je přidán pouze dodatek o formě chráněného bydlení to může být poskytováno individuálně či skupinově (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách). Dle Rady (2006: 7), popisujícího zkušenost jeho organizace s realizací služby chráněného bydlení, jde o moderní v rozvinutém světě rozšířenou sociální službu umožňující samostatné bydlení lidem, kteří v důsledku své sociální a zdravotní situace za normálních okolností samostatně žít nemohou. Terénní služba osobní asistence. Tu definuje Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách jako terénní službu, která je poskytována bez časového omezení, v přirozeném prostředí a při činnostech, které jsou potřeba. Uživatelem je osoba se sníženou soběstačností z důvodu věku či zdravotního postižení. Náplň služby osobní asistence zahrnuje pomoc při běžných úkonech péče a při osobní hygieně, při zajištění stravy a zajištění chodu domácnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, pomoc při zprostředkování kontaktu se společenským prostředím a pomoc při uplatňování práv a obstarávání osobních záležitostí. 2.1 Koncept cohousingu v Evropě Anglický termín cohousing je možné do češtiny volně přeložit jako blízké sousedské bydlení. Velmi obecně lze tento koncept vymezit jako vědomě budované sousedské společenství, které klade důraz na hlouběji prožívané mezilidské vztahy a současně zachovává a podporuje osobní nezávislost jedince (Bešťáková, 2009: 69). Můžeme se rovněž setkat s překladem bydlení v komunitě. Nejprve stručně představím historii cohousingového bydlení, protože teprve na základě porozumění souvislostem lze přiblížit filosofii a základní principy tohoto typu bydlení. První projekt označený jako cohousingový byl realizován v roce 1972 v Dánsku v blízkosti Kodaně. Podnět pro jeho vznik přišel od 27 rodin, kterým nevyhovovala anonymita mezi sousedy způsobená stylem rozdělení předměstských bytových komplexů a které se již dlouhodobě (po dobu několika let) snažily o změnu prostředí. Na základě společných konzultací a podnětů vybudovaly nový typ bydlení definující sousedské soužití zejména skrze osobní a společné vlastnictví a užívání vybraných prostor i pozemků. Vlastnictví plně vybavené bytové jednotky umožňovalo rodinám zachování naprostého soukromí a díky přítomnosti společných prostor (kuchyň a jídelna, prádelna, místnost pro hosty, hřiště atd.) se mohla uskutečňovat setkávání a spolupráce na běžných každodenních záležitostech jako je vaření, trávení času s dětmi, 8

12 volnočasové aktivity, péče o zahradu atd. Důležitým prvkem bylo také vyloučení aut z celého areálu, těm byla vyhrazena místa venku. Cohousing vznikl jako reakce na obtíže vážící se na běžné formy bydlení (anonymita, osamělost v domech plných neznámých sousedů, náročné skloubení péče o děti a domácnost a práce matek) (Durrett, McCamant, 2011). Tento projekt je dodnes aplikován v mnoha zemích světa bez větších změn, aniž by ztrácel na aktuálnosti a platnosti. Případné obměny se nejčastěji týkají využití společných prostor, které si komunity plánují individuálně pro vlastní potřebu, či způsobu plánování projektu. Jak zdůrazňuje Bešťáková (2009), cohousing je jednou z forem bydlení, nikoliv styl života. Přesto je pravdou, že propojenost způsobu a formy bydlení a životního stylu je velmi blízká a ve způsobu našeho bydlení se odráží naše osobnost a světonázor (více viz Kostroň, 2011) Lokalita a uspořádání prostor v rámci cohousingu Cohousingový projekt je prakticky možné realizovat kdekoliv. Může být umístěn do prostředí města či zbudován na zelené louce, přičemž vždy by mělo být zachováno kritérium integrace do okolí a dobré dostupnosti služeb. Pro účely cohousingu lze využít již existující budovy (opuštěné areály, vysokopodlažní budovy atd.), které je možné zrekonstruovat, či vystavět objekty nové. 4 Kritéria, která má lokalita a stavby splňovat, jsou závislá pouze na dohodě komunity. Počet bytových jednotek by se měl podle osvědčených zkušeností pohybovat mezi patnácti až dvaceti pěti (Bešťáková, 2009). V rámci cohousingu má každá domácnost ve svém vlastnictví plně vybavenou bytovou jednotku a zároveň je spoluvlastníkem společných prostor, tzn. společenského domu a venkovních prostor (zahrada, bazén, hřiště atd.). Ve společném domě se vždy nachází velká kuchyň a jídelna, která má široké spektrum využití, zejména pro různé druhy setkání mezi členy komunity. Další vybavení společného domu zpravidla tvoří prádelna, sušárna, počítačová místnost, hudební místnost, pokoj pro hosty, herna pro děti, sauna, knihovna, fotokomora, tělocvična, pokoj pro pečovatele, rehabilitační místnost, technická dílna atd. Záleží na potřebách a přání členů komunity. Vybavení a funkce společného domu částečně nahrazuje totéž v soukromých bytových jednotkách. Pro snadné získání přehledu o dění ve společném domě a případné zapojení se do programu je vhodné umístit ho do centra komunity. Pro zachování potřebného soukromí je důležité také respektování jednotlivých zón. Mezi bytem, který je soukromým prostorem a společným domem představujícím veřejný prostor, 4 V mnoha případech zahraniční praxe se cohousing zvenku v ničem neliší od okolních budov. Změna je patrná až při návštěvě objektu, kdy je možné vidět rozvržení a vybavení prostor. 9

13 jsou vytvořeny polosoukromé zóny zpravidla tvořené verandou s posezením před domem či posezení na společné prosklené chodbě před bytem (Bešťáková, 2009). Téma soukromí je v cohousingu velmi pečlivě střeženo: ( ) možná ještě pečlivěji, než v běžném bydlení. Už samotný projekt se zabývá rozlišením soukromých, polosoukromých a společných prostor. A hlavním krédem je, aby měl každý člověk tolik soukromí, kolik potřebuje (Bešťáková, 2012: 25) Senior cohousing Specifické formy cohousingového bydlení se využívají při modifikaci modelů bydlení pro osoby zdravotně či sociálně znevýhodněné. V této studii budeme zvláštní pozornost věnovat senior cohousingu, jinak také označovaného jako elder cohousing či op-cohousing (old-people cohousing), jež představuje specifickou, věkově omezenou variantu vícegeneračního cohousingu (výše popsané principy plánování a fungování vícegeneračního cohousingu jsou proto stejné i pro senior cohousing). Nicméně teze a základní principy senior cohousingu, o nichž budeme pojednávat v dalších subkapitolách, lze aplikovat i na jiné varianty cohousingu (např. na cohousing osob se zdravotním postižením). Výše uvedené termíny spjaté se senior cohousingem lze volně přeložit jako stárnutí v komunitě nebo vhodněji (vzhledem k celkové filosofii projektu) jako svépomocné bydlení pro druhou půlku života. Tato varianta cohousingu 5 vznikla především jako odpověď na vývoj stárnutí populace a hledání odpovídajících forem bydlení pro seniory, které by jim umožňovalo co nejkvalitnější prožití seniorského věku včetně poskytování profesionální péče v případě potřeby (Bešťáková, 2009) Cílová skupina senior cohousingu Anglický název trochu nevhodně zavádí ke spojování senior cohousingu pouze se skupinou seniorů (osob 60+ či 65+). Oproti vícegeneračnímu cohousingu zde existuje spodní věkový limit, který se v různých státech liší: např. Ve Švédsku je stanoven 40 lety, v Dánsku a USA 50 až 55 lety (viz Jak píše Bešťáková (2009), často se proto hovoří o aktivním životním stylu pro druhou půlku života. Pokud se člověk dostane do cohousingu ve věku, kdy je ještě mentálně, fyzicky i sociálně pružný, pravděpodobně se snadněji a rychleji bude v novém místě cítit jako doma. 5 První senior cohousing byl vybudován v Dánsku v roce 1987, následovalo Švédsko v roce Po roce 2000 začalo senior cohousingů zejména v severní Evropě a v USA přibývat velmi rychle (více viz 10

14 Cílovou skupinou senior cohousingu jsou lidé, kteří již žijí v domácnosti bez dětí, a kteří v rámci aktivní přípravy na vlastní stáří hledají vhodný byt a celkové prostředí umožňující jim stárnutí doma. Nejčastější impulsy pro stěhování se do cohousingu jsou touha po co nejkvalitněji prožité druhé polovině života spočívající v nezávislosti na péči ze strany dětí a státu a možnost zachování životního stylu, sociálních vztahů, vlastní identity a důstojnosti při zajištění bezpečí a vzájemné péče 6 (Durrett, 2009). Pro vstup do senior cohousingu není rozhodující zdravotní stav osoby v případě, že již při vstupu trvale nevyžaduje specializovanou nepřetržitou zdravotnickou péči. Systém vzájemné podpory a pomoci osobám se sníženou soběstačností je do velké míry zajištěn od ostatních členů komunity formou neformální péče (co-caring). V případě potřeby specializované péče je dnes v každém senior cohousing zajištěna dostupnost terénních a ambulantních služeb, popř. jsou tyto služby zajišťovány přímo v rámci cohousingu. Kromě těchto služeb a bezbariérového bytu umožňuje senior cohousing i dožívání v přirozeném prostředí skrze zajištění domácí hospicové péče. I při snížené soběstačnosti či v posledních chvílích života se senior necítí osamělý a může těžit z přítomnosti ostatních blízkých lidí (Bešťáková 2009, Durrett, 2009). Senior cohousing nevytváří vyloučenou komunitu seniorů. Jejími členy mohou být již osoby ve středním věku a senioři, lidé ve věkovém rozpětí i 40 let a více 7, kteří se z vlastního rozhodnutí přestěhovali do místa odpovídajícího jejich potřebám a představám. V takovém případě lze mluvit o vícegeneračním soužití. Senior cohousing navíc nemusí být vždy odděleným projektem, může být součástí vícegeneračního cohousingu (Bešťáková, 2012) Přínosy a rizika budování senior cohousingu Senior cohousing přináší jeho obyvatelům nesporné výhody, mezi něž patří zejména život v bezpečném prostředí (zajištěním bezbariérovosti a dobrou dostupností sociálních služeb), zachování potřebného soukromí a zároveň poskytující bohaté sociální kontakty. Na rozdíl od stárnutí v institucích je senior cohousing založen na vlastní inciativě jeho budoucích obyvatel. To znamená, že tito lidé se vědomě chtějí odstěhovat ze svého domova do podmínek, které budou lépe odpovídat jejich potřebám, a které mají zároveň možnost spoluvytvářet. Odpovědnost za podobu projektu s sebou nese také odpovědnost za jeho chod a budoucnost, 6 Jak uvádí Bešťáková (2009), důvody pro odchod do senior cohousingu se značně liší od důvodů, které lidé uvádějí v žádostech o umístění do pobytových zařízení sociálních služeb či domů s pečovatelskou službou. Tyto instituce jsou mnohdy brány jako poslední možná varianta v případě, že již není či nebude možné zajistit seniorovi odpovídající péči v přirozeném prostředí domova. 7 Proto někteří autoři preferují označení bydlení pro druhou půlku života. 11

15 což seniorům umožňuje důležitou seberealizaci a ujištění o vlastní přínosnosti. Obyvatelé senior cohousingu nejsou pasivními příjemci služeb, naopak, často jsou v rámci vzájemné výpomoci jejich poskytovatelé a organizátoři mnoha činností. Skrze jednotlivé atributy senior cohousingu by měl být naplněn jeho cíl, kterým je umožnit příjemné stárnutí v jednom místě, které senioři považují za svůj přirozený domov (Durrett, 2009, Tichý, 2010). Je třeba upozornit, že vznik senior cohousingu s sebou přináší také mnoho problémových situací, jež mohou vyústit až v neúspěšnou realizaci projektu. Mezi rizikové faktory patří zejména neochota spolupracovat v rámci komunity, nedostatek financí, nenalezení pozemku či vhodné budovy a v neposlední řadě celková nedůvěra vůči projektu nebo společnému vlastnictví. K odstranění některých těchto překážet může přispět například zapojení facilitátora do procesu pro usnadnění komunikace mezi členy komunity, zajištění spolufinancování projektu ze strany samosprávy atd. Velmi těžké je však odstranění bariér vyplývajících z celoživotní zkušenosti seniorů (Bešťáková, 2009). V současné době neexistuje v České republice žádný zrealizovaný projekt senior cohousingu. Na nezbytnost rozvoje tohoto typu bydlení spočívajícího v soužití malých seniorských komunit v prostředí odpovídajícím přizpůsobeném jejich skutečným potřebám poukazuje mnoho realizovaných výzkumů. Stejně tak se koncept sdíleného bydlení stále více objevuje v odborné české literatuře zaměřené na téma stárnutí a stáří a výsledky výzkumu realizovaného pro účely této odborné studie by měli prokázat, zda je o senior cohousing zájem i mezi samotnými seniory. 12

16 3 Konkrétní modely bydlení pro vybrané cílové skupiny V následujících subkapitolách představíme modely bydlení pro vybrané cílové skupiny. Jejich výběr byl záměrný, neboť reaguje na sociální problémy aktuálně se vyskytující ve městě Brně a zároveň všechny tři slouží jako příklad zakotvenosti modelů bydlení z různých sociokulturních kontextů v komunitním prostředí. Aktuální je otázka bydlení osob propuštěných z výkonu trestu odnětí svobody. Přímo v Brně a v jeho blízkosti se vyskytují tři věznice 8 a ne každý propuštěný z věznice má možnost zajistit si svépomocí, popř. za pomoci svých blízkých, odpovídající bydlení. Navíc Brno jako druhé největší město České republiky je pro mnohé bývalé uvězněné atraktivní lokalitou zajišťující dostatek anonymity na straně jedné, ale zároveň nabízející množství nástrah potenciálně svádějících k recidivě na straně druhé. Dalším naléhavým tématem je trend stárnutí obyvatel města Brna 9 a s tím vzrůstající počet osob v seniorském věku trpících demencí, o které již jejich signifikantní druzí nemohou z pestré palety rozličných důvodů pečovat v jejich domácím prostředí. A poslední navrhovaný model reaguje na Zprávu o sociální péči ve městě Brně za rok 2010, v níž její autoři reflektují chybějící zařízení typu Domova se zvláštním režimem, které by bylo určeno pro chronické alkoholiky a toxikomany, či další osoby, které potřebují trvalou pobytovou sociální službu a která není nyní k dispozici (např. lidé bez domova s velkým zdravotním postižením, kteří v důsledku stavu svého dlouhodobého bezdomovství nejsou aktivními příjemci dávek důchodového pojištění, apod.) (Zpráva o sociální péči ve městě Brně za rok 2010, 2011: 18). Ze zahraničních modelů bydlení, příkladů dobré praxe, jsme vybrali ty, které se zatím na území České republiky v této konkrétní podobě nevyskytují. Domníváme se proto, že určité specifické prvky z nich by mohly být inspirací pro poskytovatele sociálních služeb a jejich zřizovatele ve městě Brně. 8 Věznice Rapotice, Věznice Kuřim, Vazební věznice Brno. 9 V Brně dlouhodobě klesá počet obyvatel v předproduktivním věku a zvyšuje se počet osob ve věku na 65 let. Situace z hlediska věkové struktury je v Brně ve srovnání s ostatní ČR mnohem nepříznivější (Zpráva o sociální péči ve městě Brně za rok 2010, 2011: 3). 13

17 3.1 Model bydlení pro osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody Každý vězeň se jednoho dne stane Vaším sousedem. Bastoy O. Alnase ředitel norské Věznice Bastoy Jako první bude představen model bydlení cohousingového typu pro osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody. Ve Spojených státech amerických, ve státě Vermont, působí nezisková organizace zaměřená na postpenitenciární péči s názvem Dismas House, sídlící v největším vermontském městě Burlingotnu (počet obyvatel cca ). Právě tato organizace nabízí jeden modelů bydlení pro osoby opouštějící výkon trestu odnětí svobody. Tito lidé se totiž velmi často nacházejí v obtížné životní situaci, která je charakteristická především kumulací řady problémů, k nimž se řadí i absence bydlení. Dále mnozí nemají zaměstnání, dostatečnou kvalifikaci a často ani potřebné vzdělání; někteří se potýkají s velkou zadlužeností. Řada odsouzených má díky pobytu za mřížemi zcela přetrhané sociální vazby se svým sociálním okolím, včetně rodinných příslušníků. Tyto skutečnosti mohou zapříčinit sociální vyloučení osob propuštěných z výkonu trestu odnětí svobody. Pokud nyní zaměříme svoji pozornost na problematiku spojenou s bydlením osob po návratu z trestu odnětí svobody, je důležité si uvědomit, že řada těchto osob poté, co opustí věznici, kde měli střechu nad hlavou, je postaveno před problém, kde stráví první a pak každou další noc. Nachází se v situaci akutní potřeby bydlení. Nicméně aby mohl člověk tuto potřebu saturovat, potřebuje většinou peníze a tím pádem také stálý příjem. A i v případě, že je bývalý vězeň natolik úspěšný, že se mu podaří ihned po propuštění získat zaměstnání, k výplatě mzdy dochází mnohdy až následující měsíc. Stejně tak žadatel o dávky hmotné nouze v České republice je nucen projít procedurou schválení či zamítnutí žádosti o dávku. 10 Bydlet však potřebuje okamžitě. Nabízí se zde otázka, zda nezvážit zavedení sociálních služeb řešících bytovou situaci odsouzených neprodleně po jejich propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Příkladem dobré praxe se tak může jevit model zavedený v USA. 10 Vyřízení žádosti dle správního řádu do 30ti dnů ode dne podání žádosti (u složitých případů do 60ti dnů), v případě žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc z důvodu sociálního vyloučení či hrozby újmy na zdraví bezodkladně. 14

18 Počátek organizace Dismas House je spjat se založením prvního domu na půl cesty určeného pro osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody v roce Tento dům Buell House byl zakoupen na tzv. dobré adrese, proti čemuž zprvu protestovali lidé v sousedství. Jak však upozorňuje Schmidtová (2012), která v organizaci působila jako dobrovolník, Spojené státy kladou důraz na komunitní přístup, jehož základem je vědomí, že pokud existuje nějaký problém, je na komunitě, aby se s tímto problémem vypořádala svépomocí. V současnosti Dismas House provozuje ve Vermontu tři domy pro bývalé vězně, již zmiňovaný Buell Street Dismas (založený 1986), Rutland Dismas (založený 1990) a East Allen Dismas (založený 2008). V prvním domě byla ubytována skupina dvanácti bývalých vězňů a jeden z pokojů obýval vysokoškolský student, který trávil s ostatními obyvateli určitý vyhrazený čas, a díky tomu nemusel hradit nájemné. Základní myšlenka spočívala v pozitivní a motivující přítomnost studentka vytvářejícího symbolický most mezi obyvateli Dismas House a okolní komunitou. Časem byla přítomnost studenta nahrazena mezinárodním dobrovolníkem pracujícím v kanceláři umístěné v domě, kde zároveň i bydlí. Pobývá tedy s klienty i po pracovní době, kdy se ostatní pracovníci organizace již v budově nevyskytují. Jsou stanoveny velmi striktní podmínky, kdo se může do programu zapojit 12 a je kladen důraz na provázanost dobrých kontaktů mezi zaměstnanci organizace Dismas House a pracovníky blízké věznice. Pokud někdo s odpovídajícím profilem ukončuje svůj trest a nemá se kam vrátit, personál věznice kontaktuje organizaci a její pracovníci přijedou s uvězněným realizovat rozhovor zjišťující jeho zájem a motivaci na participaci v programu. Maximální doba možnosti setrvání v domě je šest měsíců - po úspěšném splnění tohoto programu je klientovi nabídnuto bydlení v privátnější formě bydlení v jednom z několika bytů na půl cesty, které organizace rovněž vlastní. V průběhu šesti měsíců platí klienti v domě nájem v hodnotě 325 USD pokrývající nejen náklady na ubytování, ale také stravu. Každý klient je povinen dodržovat několik zásad, mezi něž patří povinnost zůstat po celou dobu střízlivý a neužívat jakékoli jiné návykové látky. Obvykle jednou za týden přichází probační úředník zkontrolovat situaci v domě a přitom všechny klienty otestuje na přítomnost alkoholu a drog v těle. Zároveň se musí klienti hlásit i svému přidělenému sociálnímu pracovníkovi podle dohody tvořící součást dokumentace při propuštění z vězení. Jednou 11 První Dismas House byl založen v roce 1974 v Nashvilu (USA). 12 Potenciální nový obyvatel nesměl být odsouzen za násilný trestný čin; do programu se mohou zapojit lidé odsouzení za ublížení na zdraví nebo zabití z nedbalosti, majetkové delikty, přechovávání drog atp. Nezáleží rovněž na tom, kolikrát již byl klient trestaný a do programu je možné se opakovaně vracet (Schmidtová, 2012). 15

19 týdně se koná setkání s ředitelem domu, na němž se diskutují problémy vyvolané společným soužitím, a pokud někdo hrubým způsobem porušil pravidla, probíhá hlasování o tom, jestli se mu má dát druhá šance a jestli ho ostatní klienti v domě ještě chtějí. Každodenní běh Dismas House se co nejvíce snaží přiblížit přirozenému fungování běžné domácnosti. Během pracovního dne jsou obyvatelé v práci nebo škole. V 18:00 hodin se podává večeře, na níž je vyžadována přítomnost všech klientů. V tomto bodě dochází k úzké spolupráci s okolní komunitou. Každý den pokud možno jiný dobrovolník ze sousedství přinese buď již uvařené jídlo, popř. suroviny určené ke zpracování na místě ve spolupráci s ostatními obyvateli. Během večeře je vyhrazen prostor k povídání o prožitých zážitcích, pozitivních i negativních momentech dne. Večeře se účastní jak dobrovolník, tak zástupce komunity, kteří se touto cestou seznamují s problémy, s nimiž se bývalí vězni musejí potýkat. Pro klienty toto společenství zase představuje určitý druh terapie a také ujištění, že ne všichni z většinové společnosti se k nim staví negativně, což je mnohdy jejich původní předpoklad. Dalším nařízením je večerní a noční přítomnost v domě, všichni obyvatelé se musejí po 21:00 hodině zdržovat v budově, protože v tomto čase dochází k uzamčení vchodových dveří. Jeden z dlouhodobějších klientů působí jako noční hlídač a dává pozor, aby zde nedocházelo k nepřístojným projevům chování v průběhu noci. 13 Organizace Dismas House poskytuje klientům pomoc a podporu v oblasti praktické i psychické. Kromě zajištění ubytování a stravování pomáhají klientům např. se znovuobnovováním dřívějších sociálních kontaktů, nalezením práce a zprostředkováním návazných služeb (např. kontaktují svépomocné organizace typu Anonymních alkoholiků atp.). Zaměstnanci se rovněž zajímají o volnočasové aktivity klientů, organizují pro ně např. výlety zaměřené v létě na kempování a v zimě na lyžování. Klienti organizace Dismas House zažívají pocit přijetí a nalézají zde zázemí a to nejen v oblasti bydlení. Další informace jsou k dispozici: za branou/ 13 Během dne jsou v budově přítomni zaměstnanci organizace. 16

20 3.2 Model bydlení pro nemocné osoby s demencí a jejich signifikantní druhé V České republice žije až nemocných s demencí starších 65 let; 70% z nich je ve věku nad 80 let. Jedná se o chronické progredující onemocnění s vysokým invalidizujícím potenciálem a celospolečenským dopadem. V pokročilých fázích je nutná trvalá pomoc druhé osoby a obvykle i ústavní péče (Topinková, 2005). Proto je třeba navrhovat nové a zlepšovat stávající modely bydlení pro tuto cílovou skupinu, neboť vzhledem k prodlužující se průměrné délce života existuje reálný předpoklad, že nemocných s demencí bude v naší populaci přibývat. Informace popsané v této subkapitole jsme čerpali z internetových stránek níže popsaného zařízení pro nemocné osoby s demencí Gradmannhaus ( a také ze dvou osobních návštěv v organizaci, v jejichž rámci se autorka této studie zúčastnila prohlídek domova v doprovodu sociální pracovnice. Gradmannhaus je součástí sítě zařízení sociálních služeb Evangelické společnosti (Eva) v německém Stuttgartu (počet obyvatel je cca ); byl otevřen v roce Jedná se o pobytové zařízení pro osoby s demencí; nejčastějšími klienty jsou osoby trpící Alzheimerovou chorobou. 14 Gradmannhaus je umístěn v klidné vilové čtvrti, jedná se o moderní budovu zapadající architektonickým stylem do původní zástavby. Dům byl navržen přímo jako zařízení určené k bydlení osob s demencí, přičemž architekti při plánování vycházeli z dosavadních poznatků o tomto závažném onemocnění. Specifičnost zařízení spočívá v tom, že jsou zde v jednolůžkových pokojích ubytováni samotní nemocní, kterým je poskytována nepřetržitá ošetřovatelská, lékařská a sociální péče a zároveň zde nalézají domov i jejich signifikantní druzí. Gradmannhaus disponuje 18 samostatnými apartmány 15, sloužícími jako byty pro blízké zdejších klientů (často této možnosti využívají jejich životní partneři). Tito lidé zde mohou zůstat ubytováni po celou dobu, kdy je nemocný umístěn v zařízení nebo jen přechodně, záleží na jejich možnostech a rozhodnutí. Klienti trpící demencí a jejich signifikantní druzí jsou tedy v trvalém kontaktu, zároveň je pro nemocné zajištěna nepřetržitá specializovaná odborná péče. Blízkým klientů, kteří jsou považováni za důležitou složku péče o nemocného, se zaměstnanci zařízení rovněž věnují. Např. je jim poskytováno poradenství a organizují se pravidelná rodinná setkávání všech 14 Tento typ demence se vyskytuje nejčastěji, až v 50% všech demencí (Mlýnková, 2011). 15 O rozloze m² s vlastním sociálním zařízením, kuchyňkou a balkónem. 17

21 zájemců, jejichž prostřednictvím dochází k emoční, psychické i praktické podpoře osob nejvíce zainteresovaných do péče o nemocného. Další složkou systému tvoří také dobrovolníci, jenž se věnují nejen samotným klientům, ale podporují i osoby z jejich sociální sítě. Unikátní je architektonické uspořádání stavby, které jak jsem již dříve uvedla, odpovídá potřebám a požadavkům nemocných a jejich blízkých. Výchozí myšlenkou je akceptace reality lidí trpících demencí a snaha o přiblížení se jejich světu jak je to jen možné. Všichni zaměstnanci i dobrovolníci poskytují nemocným co největší míru osobní svobody s co nejmenšími omezeními, samozřejmě při zajištění jejich bezpečnosti. Architektonicky je projekt řešen tak, že v přízemí jsou situovány prostory pro nemocné, společné pokoje (např. jídelna, společenská místnost, ošetřovatelna, dílny) a zázemí pro personál a v prvním patře nalézají své soukromí blízcí klientů. Přízemí je vizuálně koncipováno jako široká ulice s množstvím fiktivních obchůdků, kaváren, cukráren, restaurací (jedna z nich slouží jako jídelna), poštou, autobusovou zastávkou, školou, pouličními lampami a obytnými domy (respektive vchody do jednotlivých pokojů klientů 16 ). Tuto ulici lemuje množství květin, stromů v květináčích a laviček. Většina klientů se zde může volně pohybovat 17 a z důvodů bezpečnosti nikde nejsou zřetelně vidět dveře ani kliky, aby obyvatelé nebyli traumatizováni z faktu, že jejich pohyb je do značné míry omezen. Na neviditelných dveřích jsou zabudovány alarmy, a pokud člověk do určitého časového úseku dveřmi neprojde, začnou vydávat zvukový signál upozorňující personál. Celé zařízení obklopuje rozlehlá zahrada, kam klienti chodí ve společnosti svých blízkých, popř. personálu a mají možnost se zde věnovat svým koníčkům, zahradničení nebo péči o starý nepojízdný automobil, jež je zde umístěn a někteří z klientů mají ve zvyku jej opravovat a mýt. 18 Zdejší prostředí slouží k tomu, aby klienti žili život v bezpečí, který se co nejvíce podobá jejich každodennímu životu před nástupem a rozvojem onemocnění. Denní režim klientů je strukturován, přičemž se ke každému z nich přistupuje individuálně a pracovníci zařízení, společně s klienty a jejich blízkými co nejvíce usilují o zachování známých zvyků a rituálů. Prostředí obklopující nemocného vizuálně nepřipomíná nemocniční, popř. ústavní zařízení, což má příznivý vliv na psychický stav osob trpících demencí. 16 Každý z nich má svůj pokoj označený nejen cedulkou se jménem, ale i vlastní fotografií. 17 Omezeni jsou pouze klienti s projevy značné agresivity. 18 K tomuto účelu je zde od jara do podzimu přichystán kyblík s vodou a mycí houba. 18

22 Pracovníci zařízení se snaží rozvíjet ty schopnosti a dovednosti klientů, které zůstaly zachovány. Jedná se např. o rytmus (kroužek tance, zpěvu), pohyb (procházky po okolí), čich (příprava jídla ) a práci se vzpomínkami, tzv. reminiscenční terapii (pokoje jsou například vyzdobeny fotografiemi blízkých a klienti zde mají většinou nábytek a osobní věci ze své předchozí domácnosti). Další informace včetně fotografií a ceníku ubytování jsou k dispozici: Model bydlení pro sociálně slabé a bývalé bezdomovce Lidé ohrožení sociálním vyloučením, tedy i sociálně slabí a žijící na ulici mají ztížený přístup k institucím a službám (tedy k institucionální formě pomoci), jsou vyloučeni ze společenských sítí a nemají dostatek vertikálních kontaktů mimo sociálně vyloučenou lokalitu. Lidé žijící na okraji společnosti se přizpůsobují podmínkám sociálního vyloučení, a osvojují si specifické vzorce jednání, které jsou často v rozporu s hodnotami většinové společnosti ( Tím se hlouběji propadají do pasti sociálního vyloučení, ze kterého se často bez cizí pomoci nejsou schopni vymanit. Bezdomovství řadíme k závažným a rostoucím problémům dnešní společnosti. Na základě sčítání bezdomovců ve městě Brně v roce 2010 bylo zaznamenáno osob. Nejvíce z nich spadalo do věkové struktury let (1090 osob) a v kategorii nad 60 let zaznamenali terénní výzkumníci 138 osob (Aktuální otazníky fenoménu bezdomovství, 2010). Pokud již lidé bez domova nechtějí, popř. nejsou schopni ze zdravotních důvodů žít na ulici či po různých ubytovnách nebo v nejistých a nevyhovujících bytových podmínkách, není pro ně ve městě Brně zajištěna žádná systematická forma pomoci zohledňující potřeby této cílové skupiny. Proto je do této expertní studie zařazen model bydlení snažící se saturovat specifické potřeby osob sociálně slabých bez domova respektující do značné míry jejich životní styl. Informace popsané níže v této kapitole jsme čerpali z internetových stránek daného zařízení ( a také ze dvou osobních návštěv v organizaci, které autorka studie absolvovala za účelem exkurze v doprovodu sociální pracovnice. 19

23 Domov pro sociálně slabé a bývalé bezdomovce Wichernhaus je součástí sítě zařízení sociálních služeb Evangelické společnosti (Eva) v německém Stuttgartu. Jedná se o unikátní pobytové zařízení poskytující nepřetržité pečovatelské a sociální služby určené pro starší osoby se zdravotním postižením žijící dříve v nevyhovujících bytových podmínkách nebo na ulici, které již nejčastěji ze zdravotních důvodů nemohou pokračovat v předchozím životním stylu, ačkoliv jejich volba mohla být i dobrovolná (tzv. bezdomovci z přesvědčení). Wichernhaus byl otevřen v roce 1992, kdy ve Stuttgartu rapidně přibylo starších osob sociálně slabých a často rovněž bez vyhovujícího bydlení s vážnými zdravotními problémy, bylo tudíž třeba jejich situaci ve městě urychleně řešit. K již výše zmíněným znevýhodněním se často připojuje závislost na alkoholu, případně dalších nealkoholových drogách. Systém sociálních služeb nevyhovoval jejich individuálním potřebám a často i nemožnosti finančně participovat na poskytovaných službách, a proto např. do již existujících domů s pečovatelskou službou nemohli být umísťováni. Kromě finančních důvodů zde hrála roli i nechuť těchto osob podřizovat se režimu panujícímu v daném zařízení. V současnosti Wichernhaus nabízí celoroční ubytování pro 48 klientů, ale i tak stále plně neuspokojuje poptávku po službě (ročně je na čekací listině zhruba 15 osob). Průměrný věk obyvatel je 63 let 19, fyzický i psychický stav však vlivem nezdravého životního stylu odpovídá mnohdy staršímu kalendářnímu věku. Zdravotní stav klientů je často velmi závažný a zaměstnanci Wichernahausu jim poskytují možnost zde v důstojných podmínkách strávit i poslední dny svého života (pokud akutní zdravotní stav nevyžaduje převoz do nemocnice, mohou klienti zemřít v klidu přímo v zařízení, kde je jim v terminálním stádiu poskytována paliativní léčba a péče 20 ). Klienti zařízení většinou nemají příliš přátel mimo sociální síť lidí sociálně vyloučených a pouze omezené sociální kontakty se členy vlastní rodiny. Pracovníci respektují i častá přání klientů, aby nekontaktovali členy jejich nukleární a orientační rodiny, přestože jim tuto možnost nabízejí. Finanční situace klientů je obvykle špatná, protože se jedná o příjemce omezených sociálních dávek bez možností dalšího příjmu. Ve Wichernhaus se již nesnaží klienty léčit z případné závislosti na alkoholu. Pokud si to dotyčný přeje, dostane každý den svůj příděl alkoholu (tento příděl je po konzultaci s lékařem 19 V prosinci 2011 bylo nejmladší obyvatelce zařízení 43 let. Vlivem dlouhotrvající závislosti na alkoholu se u ní již projevovaly příznaky demence. 20 Na blízkém hřbitově Kaltental je zřízen památník jako vzpomínka na zesnulé obyvatele domova a každý nebožtík ze zařízení zde má umístěn svůj památeční kámen. 20

24 a ostatními pomáhajícími pracovníky posuzován individuálně 21 ), který vydává personál (pro tyto účely je zde vybudován specielní uzamykatelný sklad naplněn především pivem, vínem, ale i ostatními druhy tvrdého alkoholu a cigaretami). Možností bezproblémového přístupu k omezeným zdrojům alkoholu se pracovníci zařízení snaží předcházet pocitům frustrace a konfliktům mezi klienty. Každý z obyvatel má svůj vlastní pokoj, kde je respektováno jeho soukromí. Může zde pít přidělený alkohol, kouřit a vyzdobit si místnost podle svého vkusu (toleruje se i případný nepořádek a hromadění věcí např. reklamních letáků - pokud klientovi toto prostředí vyhovuje). Společné prostory tvoří jídelna sloužící k vydávání jídla 22 a organizování volnočasových aktivit a vstupní hala s posezením (i zde mohou klienti kouřit 23 ). Celé zařízení je bezbariérové, protože klienti jsou často upoutáni na vozíku. Klienti mají k dispozici komplexní nabídku služeb (lékařské, pečovatelské, ošetřovatelské, sociální atd.) a jsou vyzýváni k tomu, aby se aktivně spolupodíleli na chodu celého zařízení a ve spolupráci se zaměstnanci participovali na stanovování zdejších pravidel, čímž je posilována jejich autonomie. Samozřejmostí je zajištění plné penze i úklidových služeb. Organizace využívá pomoc dobrovolníků, kteří se nejčastěji podílejí na organizaci volnočasových aktivit pro klienty. Funguje zde i spolupráce s komunitou, neboť sousedé přinášejí zdejším klientům pro ně již nepotřebné oblečení, knihy a další potřeby pro domácnost. Mnozí klienti jsou po mnoha letech strávených na ulici vděčni za pocit jistoty, bezpečí a domácí atmosféry. Zaměstnanci k nim přistupují bez předsudků, bezpodmínečně je přijímají a respektují zažitý životní styl (pokud nenarušuje chod zařízení nebo soukromí a bezpečnost ostatních klientů a personálu) a případné projevy podivínství, čímž je u klientů podporován pocit vlastního sebepřijetí a mnohdy hluboce narušené lidské důstojnosti. Bližší informace jsou k dispozici: 21 Každý výdej alkoholu je zaznamenán do písemné dokumentace klienta. 22 Pokud si to klienti přejí, mohou přijímat stravu v soukromí svého pokoje. 23 Pro autorku předložené studie, která je sama nekuřačkou, bylo v prostředí naplněném všudypřítomným kouřem téměř nedýchatelno. Pracovníci zařízení jsou však již podle svých slov na tyto pracovní podmínky uvyklí. 21