ŠLECHTIC PODNIKATELEM PODNIKATEL ŠLECHTICEM

Transkript

1 ŠLECHTIC PODNIKATELEM PODNIKATEL ŠLECHTICEM

2 NOB I LI TAS I N HISTORIA M O DERNA ediční řada řídí tomáš krejčík tomus i

3 Šlechta a podnikání v českých zemích v století Jiří Brňovják Aleš Zářický (eds.) Výstup z mezinárodní konference Šlechtic podnikatelem podnikatel šlechticem. Šlechta a podnikání v českých zemích v století, pořádané ve dnech Ostravskou univerzitou v Ostravě a statutárním městem Ostrava (magistrát města Ostravy, Archiv města Ostravy) v prostorách Archivu města Ostravy Ostravská univerzita v Ostravě OSTRAVA 2008

4 Tato publikace byla vydána jako první svazek ediční řady Nobilitas in historia moderna Redakční rada: Prof. dr hab. Antoni Barciak (Uniwersytet Śląski w Katowicach) Mgr. Jiří Brňovják, Ph.D. místopředseda (Ostravská univerzita v Ostravě) Prof. PhDr. Milan Hlavačka, CSc. (Univerzita Karlova v Praze) Doc. PhDr. Tomáš Krejčík, CSc. předseda (Ostravská univerzita v Ostravě) Prof. PhDr. Milan Myška, DrSc., Dr.h.c. (Ostravská univerzita v Ostravě) Prof. PhDr. Leon Sokolovský, CSc. (Univerzita Komenského, Bratislava) Prof. PhDr. Petr Vorel, CSc. (Univerzita Pardubice) Doc. PhDr. Aleš Zářický, Ph.D. místopředseda (Ostravská univerzita v Ostravě) Redakční kruh: Dr. Michael Göbl (Österreichisches Staatsarchiv, Wien) Dr Wacław Gojniczek (Uniwersytet Śląski w Katowicach) Dr Sławomir Górzyński (Wydawnictwo DiG, Warszawa) Doc. PhDr. Mgr. Tomáš Knoz, Ph.D. (Masarykova univerzita, Brno) Prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc. (Univerzita Pardubice) Dr. Gustav Pfeifer (Südtiroler Landesarchiv Bozen / Archivio Provinciale Bolzano) Mgr. Milan Šišmiš (Slovenská národná knižnica, Martin) Doc. PhDr. Jan Županič, Ph.D. (Univerzita Karlova v Praze) Kontaktní adresa: Doc. PhDr.Tomáš Krejčík, CSc. Katedra historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě Reální 5, Ostrava nhm@osu.cz Odborní recenzenti: Prof. dr hab. Ryszard Kaczmarek (Uniwersytet Śląski w Katowicach) Prof. PhDr. Jiří Štaif, CSc. (Univerzita Karlova v Praze) Vydání této publikace bylo podpořeno finančními prostředky z projektů Grantové agentury České republiky č. 404/06/0810, č. 404/07/0769 a č. 409/06/0012 a Nadace ČEZ Vydala Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě jako spis OU č. 176/2008 Ostravská univerzita v Ostravě ISBN

5 5 Obsah 7 Slovo úvodem 9 Einleitungswort 11 Nobilitas in historia moderna 13 Nobilitas in historia moderna Prolog 17 Marián Skladaný (Bratislava) Príbeh spišských mediarskych podnikateľov Turzovcov a augsburských Fuggerovcov 23 Tomasz Jaworski (Zielona Góra) Wkład Promnitzów w rozwój gospodarczy Śląska i Łużyc Šlechtic podnikatelem 41 Milan Myška (Ostrava) Šlechta a podnikání v českých zemích v 18. a 19. století (sedm tezí k diskusi) 49 Bohumír Smutný (Brno) Hrabata pláteníky a pláteníci barony. Společenské a sociální skupiny v čele českého a moravského plátenictví ve 2. polovině 18. století 62 Zbigniew Kwaśny (Wrocław) Struktura społeczna i zawodowa właścicieli zakładów przemysłowych na Śląsku w pierwszej połowie XIX w. 69 Dana Štefanová (Wien) Schwarzenberská banka Firma období osvícenství 93 Aleš Zářický (Ostrava) Krátký pohled do zákulisí moderního podnikání hraběcího rodu Wilczeků 103 Miloš Řezník (Technische Universität Chemnitz) Desková držba v severovýchodních Čechách od konce 18. do poloviny 19. století mezi konkurencí a kompromisem statkářských elit? 121 Milan Hlavačka (Praha) Modernizace velkostatků Jiřího Kristiána knížete Lobkowicze v druhé polovině 19. století 129 Ivana Lorencová (Praha) Irena Laboutková (Praha) Rudolf hrabě z Vrbna šlechtic, podnikatel, diplomat, vědec a mecenáš umění

6 6 Obsah 137 Miloš Hořejš (Praha) Podnikatel z donucení? Podnikatelské aktivity Josefa Jeronýma knížete Colloredo-Mannsfelda ( ) 159 Radoslav Daněk (Ostrava) Šlechtičtí podnikatelé v procesu industrializace pivovarnictví s přihlédnutím k situaci v ostravsko-karvinském revíru 178 Petr Popelka (Ostrava) Podíl šlechty na železničním podnikání v habsburské říši. Základní srovnání situace v Anglii, Německu a habsburské říši Podnikatel šlechticem 197 Tomáš Krejčík (Ostrava) Nobilitace podnikatelů v habsburské monarchii v století. Několik úvah k problematice 206 Lukáš Fasora (Brno) Možnosti a limity aristokratizace veřejného vystupování brněnských podnikatelů Jiří Brňovják (Ostrava) České nobilitace podnikatelů v období vlády císaře Karla VI. ( ). Nobilitace stavovství merkantilismus 239 Zbyněk Žouželka (Mohelnice) Nobilitace úředníků správních institucí českých zemí za zásluhy v hospodářské sféře v letech (stručný nástin problému) 253 Wacław Gojniczek (Katowice) Manufaktura drogą do odzyskania pozycji społecznej (przypadek Johanna Gottlieba Tschammera z Iskrzyczyna) 261 Jan Županič (Praha) Nobilitace spojené se světovou výstavou roku Janusz Spyra (Katowice) Drogi społecznego awansu Żydów na prowincji w monarchii habsburskiej na przykładzie Adolfa Landsbergera von Friedeck 298 Hana Šústková (Ostrava) Podnikatelské aktivity nobilitovaných poslanců slezského zemského sněmu 315 Michael Viktořík (Olomouc) Wilhelm a Ignatz Briessovi osudy významných moravských podnikatelů na pozadí vývoje sladovnického průmyslu 325 Seznam autorů příspěvků

7 7 Slovo úvodem Na konci prvního listopadového týdne roku 2008 se v konferenčních prostorách Archivu města Ostravy v Ostravě-Přívoze konala dvoudenní mezinárodní konference s názvem Šlechtic podnikatelem podnikatel šlechticem. Šlechta a podnikání v českých zemích v století. Pořadateli akce byli katedra historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě a Archiv města Ostravy (statutární město Ostrava, magistrát města Ostravy). O aktivní účast na konferenci projevily zájem přes dvě desítky historiků z České republiky, Polska, Slovenska, Rakouska a Německa. Pro pořadatele bylo velkou ctí, že se svými příspěvky vystoupili polští historikové Wacław Długoborski a Zbigniew Kwaśny, které lze právem považovat za doyeny (nejen) polských hospodářských a sociálních dějin, či výrazné osobnosti současné české a slovenské historiografie jako Milan Myška, Jiří Štaif, Milan Hlavačka či Marián Skladaný. Výsledky svého badatelského úsilí zde prezentovali také zástupci střední či mladší badatelské generace. Přestože byl název akce dostatečně výmluvný a v podstatě sám o sobě charakterizoval její obsah, musíme se alespoň ve stručnosti pozastavit u zvolené tématiky a z ní vyvěrající koncepce konference a potažmo i sborníku. Na první pohled poněkud ambivalentní spojení problematik podnikání a moderní šlechty vychází z dlouhodobého vědeckého zaměření několika historiků působících na katedře historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity a v současné době již také jejich žáků. Jedná se o výzkum fenoménu podnikání a podnikatelstva jako výrazné společenské skupiny v českých zemích v období od 18. do poloviny 20. století reprezentovaný historiky kolem profesora Milana Myšky. Problematice nové šlechty, především otázkám udělování šlechtických titulů v českých zemích v 18. a 19. století, se na Ostravské univerzitě věnují zejména mladší historikové v čele s docentem Tomášem Krejčíkem. Témata podnikající šlechty a nobilitovaného podnikatelstva se tak stala přirozenými styčnými body mezi oběma badatelskými skupinami. Organizátoři konference proto vytyčili dva základní tematické okruhy, jimž se měla při jednání věnovat stěžejní pozornost. Na jedné straně to byla šlechta jako moderní podnikatel a zároveň představitel dobové elity habsburské monarchie. Podnikatelské aktivity této skupiny byly mapovány v co nejširším zorném úhlu (průmysl, finance, zemědělství, obchod apod.), a to od vzniku prvních manufaktur na přelomu 17. a 18. století přes období průmyslové revoluce a etapu budo-

8 8 Slovo úvodem vání občanské společnosti až do zániku habsburské monarchie. Na straně druhé se v centru zájmu ocitli úspěšní moderní podnikatelé snažící se prostřednictvím nobilitací proniknout do stále ještě velmi prestižní šlechtické společnosti. Důraz byl kladen na otázky dosažitelnosti šlechtických titulů pro podnikatelské špičky a následných limitů jejich etablování v tradiční šlechtické společnosti. Tímto způsobem strukturované okruhy rozčlenily konferenci do dvou tematických bloků, které svými referáty uvedli Milan Myška a Tomáš Krejčík. Některé příspěvky přirozeně spojovaly obě vymezená témata a vhodně poukázaly na možnosti ekonomické i společenské kooperace obou sledovaných společenských skupin. Struktura předkládaného sborníku vychází z výše popsané koncepce a v zásadě kopíruje pořadí přednesených referátů, které jsou rozděleny do dvou nastíněných tematických bloků. Pouze z příspěvků Mariána Skladaného a Tomasze Jaworského, vzhledem k jejich raně novověkému chronologickému zařazení, si editoři dovolili vytvořit pomyslný prolog. Referáty Milana Myšky a Tomáše Krejčíka byly pro svůj obsah zařazeny v obou blocích na první místo, kde slouží de facto jako fundované úvody do diskutované tematiky. Jiří Brňovják & Aleš Zářický

9 9 Einleitungswort Am Ende der ersten Novemberwoche des Jahres 2007 wurde im Archiv der Stadt Ostrava (Archiv města Ostravy) in Ostrava-Přívoz (Ostrau-Oderfurt) 2-tägige internationale Konferenz unter Bezeichnung Der Edler als der Unternehmer der Unternehmer als der der Edler. Der Adel und das Unternehmen in den böhmischen Ländern im Jahrhundert veranstaltet. Die Konferenzorganisatoren waren Lehrstuhl der Geschichte der Philosophischen Fakultät der Ostrauer Universität in Ostrava und Archiv der Stadt Ostrava (Statutarstadt Ostrava, Magistrat der Stadt Ostrava). Mehr als 20 Historiker aus der Tschechischen Republik, Polen, Slowakei und Österreich beteiligten sich an der Konferenz. Es war eine grosse Ehre für die Veranstalter, dass die polnischen Historiker Wacław Długoborski und Zbigniew Kwaśny, die man mit Recht für Doyens nicht nur polnischen Wirtschafts- und Sozialgeschichte halten kann, mit ihren Beiträgen in der Konferenz auftraten. Auch markante Persönlichkeiten der zeitgenössischen tschechischen und slowakischen Historiographie wie Milan Myška, Jiří Štaif, Milan Hlavačka oder Marián Skládaný traten auf. Die Vertreter der mittleren oder jüngeren Forschungsgeneration präsentierten auch Ergebnisse ihrer Bemühungen. Die vorgelegte Publikation bringt erweiterte Schriftversionen der vorgetragenen Beiträge. Trotzdem die Veranstaltungsbezeichnung ausreichend beredt war und im wesentlichen charakterisierte sie an sich ihren Inhalt, müssen wir wenigstens in Kürze über die ausgewählten Thematik und aus ihr entspringenden Konferenzkonzeption und Sammelwerk aufhalten. Auf den ersten Blick etwas ambivalente Verbindung der Problematik vom Unternehmen und modernen Adel kommt aus langfristiger wissenschaftlicher Orientierung der einigen Historiker von dem Lahrstuhl der Geschichte der Philosophischen Fakultät der Ostrauer Universität heraus und in Gegenwart auch ihrer Nachfolger. Es handelt sich um die Forschung vom Phänomen des Unternehmens und Unternehmentums als markante Gesellschaftsgruppe in den böhmischen Ländern im Zeitraum von 18. bis die Hälfte des 20. Jahrhunderts. Diese Forschung ist durch Historiker um Professor Milan Myška repräsentiert. Vor allem die jüngeren Historiker aus der Ostrauer Universität an der Spitze mit Dozent Tomáš Krejčík widmen sich der Problematik des neuen Adels, hauptsächlich aber den Fragen von Verleihung der Adelstitel in den böhmischen Ländern im 18. und 19. Jahrhundert. Die Themen des unternehmenden Adels und nobilitierten Unternehmentums bildeten natürliche Stosspunkte zwischen beiden Forschungsgruppen.

10 10 Einleitungswort Die Konferenzorganisatoren deswegen legten zwei thematische Grundbereiche fest, den die grösste Achtsamkeit bei der Verhandlung gewidmet sein sollte. Einerseits war es der Adel als moderner Unternehmer und gleichzeitig Vertreter der zeitgemässen Elite der Habsburgermonarchie. Die unternehmerischen Aktivitäten dieser Gruppe waren im breitesten Sehwinkel (Industrie, Finanzen, Landwirtschaft, Handel usw.) verfolgt und das seit der Entstehung der ersten Manufakturen an der Wende des 17. und 18. Jahrhunderts über die Periode der industriellen Revolution und Etappe des Aufbaus der Bürgergesellschaft bis zum Untergang der Habsburgermonarchie. Andererseits geraten ins Zentrum des Interesses die erfolgreichen modernen Unternehmer strebenden durch Vermittelung der Nobilitierungen in immer noch sehr angesehene Adelsgesellschaft durchzudringen. Der Nachdruck war auf die Fragen der Erreichbarkeit der Adelstitel für Unternehmensspitzen auf nachfolgende Limite ihrer Etablierung in die traditionelle Adelsgesellschaft gelegt. Damit wurde die Konferenz in zwei Themenbereiche geteilt, die mit ihren Referaten Milan Myška und Tomáš Krejčík aufführten. Manche Beiträge verbanden natürlich beide beschränkte Themen und sie zeigten entsprechend die Möglichkeiten der ökonomischen sowie auch gesellschaftlichen Kooperation beider verfolgten Gesellschaftsgruppen. Die Struktur des vorgelegten Sammelwerks kommt aus höher beschriebener Konzeption heraus und sie kopiert im Grunde die Abfolge der vorgetragenen Referate, die in zwei gezeichneten Themablöcke geteilt wurden. Nur aus Beiträgen von Marián Skládaný und Tomasz Jaworski, im Unterschied zu ihrer früh neuzeitlichen chronologischen Einordnung, erlaubten sich die Editoren einen gedachten Prolog schaffen. Die Referate von Milan Myška und Tomáš Krejčík wurden ebenfalls zur Einleitung beider Blöcke eingereiht, wo dienen sie de facto als fundierte Einführungen in die diskutierte Thematik. Jiří Brňovják & Aleš Zářický (übersetzt von Hana Šústková)

11 11 Nobilitas in historia moderna Některými aspekty života šlechty v novověku se členové katedry historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity zabývají již řadu let. Ostravské pracoviště však není jediné, které se obdobně zaměřenému historickému výzkumu věnuje. Značná rozsáhlost této tematiky vyžaduje hledání a rozšiřování dalších možností komunikace mezi zainteresovanými historiky. Konference o šlechtě a podnikání i sborník přednesených příspěvků jasně ukázal pozitiva výměny zkušeností mezi historiky z různých pracovišť, tuzemských i zahraničních, byť studium novověké šlechty nepatří mezi jejich primární zaměření. Díky těmto zkušenostem jsme se proto rozhodli pokusit se vytvořit širší platformu, která by nabídla těmto badatelům podmínky pro další výzkum a zejména pro publikování výsledů jejich práce. Jako nejvhodnější prostředek se nám jeví vytvoření volné ediční řady Nobilitas in historia moderna, která by měla pomoci soustředit historiky podobného badatelského zájmu a poskytnout jim adekvátní publikační podmínky. Naším cílem je také tímto způsobem podpořit a rozšířit dosavadní úspěšnou spolupráci se zahraničními kolegy. Základním tematickým svorníkem plánované ediční řady je problematika studia novověké šlechty v českých zemích, resp. v rámci habsburské monarchie, chápaná v maximální šíři. Na tomto místě lze vyjmenovat alespoň některá zásadní témata: vztah nové a staré šlechty (tradiční aristokracie), postavení a úloha šlechty v procesu proměn elit (modernizace společnosti, nacionální hnutí apod.), postavení šlechty v politických a církevních dějinách, vztah šlechty ke státu a národu, židovská šlechta, výzkum ekonomických, kulturních a filantropických aktivit šlechty, životní styl, tématika gender studies, vývoj názorů na šlechtu v publicistice i historiografii aj. Značná pozornost by se měla vždy věnovat problematice zpřístupňování a zhodnocení pramenné základny týkající se jednotlivých zvolených témat. Jednotlivé svazky ediční řady by měly představovat především sborníky z plánovaných konferencí a seminářů a tematicky zaměřené monografie (včetně kvalitních diplomových či disertačních prací). Obsahovou i formální úroveň jednotlivých svazků volné ediční řady Nobilitas in historia moderna by měla zajistit redakční rada složená z domácích i zahraničních historiků věnujících se výše popsané tematice. Volná ediční řada Nobilitas in historia moderna by měla všem zájemcům o mezinárodní interdisciplinární spolupráci poskytnout především zaštiťující logo a image, ze kterých, jak doufáme, by se mohla časem stát značka a záruka kvality.

12 12 Nobilitas in historia moderna Předložený svazek sborník z konference Šlechtic podnikatelem podnikatel šlechticem je prvním svazkem zamýšlené ediční řady Nobilitas in historia moderna a současně pozvánkou k účasti na projektu i k dalšímu bádání v problematice šlechty v novověké společnosti českých zemí, resp. habsburské monarchie. Veškerá aktivní spolupráce je vítána. Za redakční radu Tomáš Krejčík Doc. PhDr. Tomáš Krejčík, CSc. přednáší referát Nobilitace podnikatelů v habsburské monarchii v století, kterým byla zahájena druhá sekce jednání konference ( ), nazvaná Podnikatel šlechticem (foto Hana Kunzová)

13 13 Nobilitas in historia moderna Die Mitglieder des Lehrstuhls für Geschichte der Philosophischen Fakultät der Ostrauer Universität bafassen sich schon seit Jahren mit vielen Aspekten des Adelslebens in der Neuzeit. Die Ostrauer Arbeitsstelle ist aber nicht die einzige, die sich der analog orientierten historischen Forschung widmet. Erheblicher Umfang dieser Thematik fordert als weitere Möglichkeiten der Kommunikation unter interessierten Historikern zu suchen und zu erweitern. Die Konferenz über Adel und Unternehmen und auch das Sammelwerk der vorgetragenen Beiträge zeigte klar die Positive vom Austausch der Erfahrungen unter Historikern aus den verschiedenen Arbeitsstellen, einheimisch wie auch ausländisch, trotzdem das Studium des neuzeitlichen Adels nicht zur ihren primären Einstellung gehört. Dank dieser Erfahrungen beschlossen wir es, eine breitere Plattform zu schaffen zu versuchen, die diesen Forschern die Bedingungen für weitere Forschung und für die Veröffentlichung der Ergebnisse ihrer Arbeit anbieten würde. Als das günstigste Mittel dazu zeigt sich uns Schöpfung der freien Editionsreihe Nobilitas in historia moderna, die die Historiker des ähnlichen Forschungsinteresses konzentrieren helfen sollte und sie würde ihnen angemessene Publikationsbedingungen gewähren. Unser Ziel ist auch auf diese Weise bisherige erfolgreiche Zusammenarbeit mit ausländischen Kollegen zu unterstützen und verbreiten. Der thematische Grundbolzen der geplanten Editionsreihe ist die Problematik vom Studium des neuzeitlichen Adels in den böhmischen Ländern, bzw. im Rahmen der Habsburgermonarchie, verstanden in seiner maximalen Breite. An dieser Stelle kann man wenigstens manche Grundthemen spezifizieren: Beziehung zwischen neuem und alten (traditionellen) Adel, Stellung und Rolle des Adels im Prozess der Elitenveränderung (Modernisierung der Gesellschaft, Nationalbewegungen usw.), die Adelsposition in der politischen und Kirchengeschichte, Adelsbeziehung zum Staat und Volk, jüdischer Adel, Forschung der ökonomischen, kulturellen und philantropischen Adelsaktivitäten, Lebensstil, Genderthematik, die Meinungsentwicklung zum Adel in der Publizistik und Historiographie usw. Eine besondere Achtsamkeit sollte immer der Problematik der Zugänglichkeit und Bewertung der Quellengrundlage über einzelne gewählte Themen gewidmet sein. Die in die Editionsreihe eingereihten Einzelbände sollten vor allem die Sammelwerke aus den geplanten Tagungen und Seminaren und thematisch gezielte Monographien (einschliesslich hochwertiger Diplomarbeiten und Dissertationen)

14 14 Nobilitas in historia moderna darstellen. Der aus den einheimischen und ausländischen Spezialisten für dieses Thema zusammengestellte Redaktionsrat sollte inhaltliche und formale Ebene der Einzelbände von Editionsreihe Nobilitas in historia moderna gewährleisten. Die freie Editionsreihe Nobilitas in historia moderna sollte allen Interessenten um internationale interdisziplinäre Zusammenarbeit vor allem ein Schirmlogo und Image bieten, aus denen, wie wir hoffen, könnte später eine Marke und Garantie der Qualität werden. Der vorgelegene Band Sammelwerk aus der Konferenz Der Edler als der Unternehmer der Unternehmer als der der Edler ist der erste Teil von beabsichtigter Editionsreihe Nobilitas in historia moderna und gleichzeitig die Einladung zur Teilnahme am Projekt wie auch zur weitere Forschung in der Adelsproblematik in neuzeitlicher Gesellschaft der böhmischen Länder, resp. Habsburgermonarchie. Zusammenarbeit aller Art ist willkommen. Für Redaktionsrat Tomáš Krejčík (übersetzt von Hana Šústková)

15 15

16

17 17 Marián Skladaný (Univerzita Komenského v Bratislave) Príbeh spišských mediarských podnikateľov Turzovcov a augsburských Fuggerovcov V príbehu spišských Turzovcov a ich augsburských spoločníkov Fuggerovcov sa vrátime do obdobia o dve až tri storočia staršieho ako je chronologické vymedzenie témy nášho seminára. 1 Toto obdobie na rozhraní európskeho stredoveku a raného novoveku sa už vyznačovalo aj počiatočnými formami kapitalistického podnikania. V európskych hospodárskych dejinách sa zvykne aj takto nazývať obdobím raného kapitalizmu (das Zeitalter des Frühkapitalismus). Ale treba si nám uvedomiť, že išlo skutočne iba o prvopočiatky, ranné zore, červánky kapitalizmu, ktoré zasiahli zatiaľ iba niektoré oblasti hospodárskeho života, v prvom rade diaľkový obchod a z výrobných odvetví predovšetkým montánnu výrobu: baníctvo a hutníctvo drahých a farebných kovov. Od raného kapitalizmu ešte priama cesta k modernému kapitalizmu neviedla. Osobitne v tomto našom stredoeurópskom priestore mali ranokapitalistické zmeny prechodný, zvratný charakter. Feudálny štát a feudálny spoločenský systém bol ešte dostatočne silný na to, aby sa dokázal na pôvodnej akumulácii kapitálu nielen priživovať, ale v ďalšom štádiu z nej aj profitovať. Tí z exponentov ranokapitalistického podnikania, ktorí prežili krach svojich rodinných firiem, skončili nakoniec v radoch vysokej feudality. Dopomohlo im k tomu pozemkové 1 K tomuto prehľadnému príspevku odkazujem iba na niektoré svoje práce, ktoré sú prístupnejšie ako použitá staršia literatúra. Odkazy na ňu a na využitý pramenný materiál je možné nájsť v citovaných prácach: Ján Thurzo v Mogile ( ). In: Zborník Filozofickej Fakulty Univerzity Komenského HISTORICA Bratislava , s ; Ján Thurzo z Betlanoviec ( ). Vlastivedný časopis 23, 1974, s ; Najstarší doklad o podnikateľskej činnosti Jána Thurzu v stredoslovenských banských mestách. In: Historické štúdie 19, 1974, s ; K počiatkom levočských Thurzovcov. In: Nové obzory 19, 1977, s ; Thurzovsko-fuggerosvký podnik a jeho význam v uhorskej ekonomike. In: Zborník Slovenského banského múzea 9, 1979, s ; Európský význam banskobystrického mediarstva v 15. storočí. Jeho podiel na zdokonalení technologie hutníckeho spracovania medi. Historický časopis 31, 1983, s ; Začiatky podnikania Thurzovcov v spišsko-gemerskom baníctve. In: Vývoj správy miest na Slovensku. Martin 1984, s ; Slovenská meď v stredoveku a jej europský význam. In: Z dějin evropské těžby a zpracování rud barevných kovů. Příbram 1984, s ; Ján Thurzo z Betlanoviec ( ). In: TIBENSKÝ, J. (ed.): Priekopníci vedy a techniky na Slovensku I. Bratislava 1986, s ; Prvé thurzovsko-fuggerovské zmluvy o spoločnom mediarskom podniku. Historický časopis 43, 1995, s ; Thurzovsko-fuggerovský mediarsky podnik v Banskej Bystrici a jeho európsky význam. In: Päťsté výročie vzniku thurovsko-fuggerovského mediarskeho podniku v Banskej Bystrici. Banská Bystrica 1995, s. 8 37; Zásobovanie stredoslovenských banských miest poľským olovom v rokoch In: Zborník FF UK HISTORICA 44. Bratislava 1999, s ; Slovensko- -poľské hospodárské vzťahy v storočí. In: Historické štúdie 41, 2000, s ; Thurzovci a Levoča. In: NOVOTNÁ, M. (ed.): Pohľady do minulosti. Zborník prednášok z historie. Levoča 2001, s ; Dejiny hutníctva na Slovensku. Historia výroby železa, neželezných a drahých kovov na území Slovenska. Košice 2006, s

18 18 Prolog Turzovský dům v Levoči, odkud rod Turzů pocházel (foto Marek Pędziwol) vlastníctvo, do ktorého medzičasom investovali časť svojho kapitálu. Pritom všetci pôvodne vyšli z radov zámožného meštianstva. Podnikateľovšľachticov medzi nimi nebolo. A ak áno lebo sám budem hovoriť o jednej takejto výnimke museli sa stať na istý čas mešťanmi a podnikať ako mešťania. Šľachta v tom čase ešte nedokázala prekročiť svoj vlastný tieň. Zaoberať sa kramárčinou bolo nehodné a nedôstojné šľachtica. Nedá mi v tejto súvislosti nespomenúť jeden nový prúd v modernom historickom bádaní, ktorý sa pletením pojmov a špekulatívnou ekvilibristikou usiluje rehabilitovať feudálnu šľachtu v pohnutých storočiach prechodu od feudalizmu ku kapitalizmu a zbaviť ju všeobecne prijatej charakteristiky spiatočníka vo vtedajšom boji o spoločenský pokrok. Na zmierňovaní antagonistických rozporov v súčasnom globalizujúcom sa svete sa priživuje jeden konzervatívny prúd v európskej historiografii, ktorý sa pokúša preniesť túto ináč veľmi sympatickú aj keď trochu idealistickú tendenciu aj smerom do minulosti a uplatniť ju v historickom výskume. Pod zámienkou alternatívneho, t.j. menej predpojatého pohľadu na feudálnu šľachtu robí z nej dôstojnejšieho partnera v zápase s rodiacou sa buržoáziou. Zástancovia tejto historickej koncepcie nechali feudálnu šľachtu preplávať do obdobia raného novoveku v postavení akejsi ranonovovekej šľachty a z jej feudálneho patrimónia urobili dobre fungujúci a trvale udržateľný systém vtedajšej feudálnej spoločnosti. Vykorisťovanie poddaných ako keby už neexistovalo a z mimoekonomického prinútenia k práci sa stala tzv. disciplinizácia, čo znamená snahu vštepiť poddaným zásady umožňujúce v ideálnom prípade bezproblémové a bezkonfliktné spolužitie s vlastnou vrchnosťou. Nielen buržoázia, ale aj ranonovoveká šľachta sa podieľala na tvorbe kapitálu, dokonca na viacerých formách kapitálu. Okrem ekonomického budovala cieľavedome svoj sociálny, kultúrny, symbolický a neviem aký ešte kapitál. Nič to, že jej hospodárenie vo vlastnej réžii neprinášalo významnejší zisk. Aj na to sa našla pohotová odpoveď: Ekonomický systém raného novoveku vraj ešte nemožno charakterizovať ka- Erb rodu Turzů de Bethlenfalwa (Blažek 1)

19 M. Skládaný: Príbeh spišských mediarských podnikatieľov 19 Genealogický vývod Turzů I. (graf J. Brňovják) Jakub II. Fugger získal roku 1473 spolu s bratry Ulrichem a Jiřím erbovní list (znakem Fuggerů se stává zlato-modře polcený štít s liliemi v opačných barvách). Roku 1511 byl povýšen do říšského šlechtického stavu (Csergheö) pitalistickým meradlom zisku. Jeho základom bolo samozásobenie. Cieľom hospodárenia ranonovovekej šľachty nebol predovšetkým zisk, ale dostatok. Takáto charakteristika však zodpovedá cechovému systému v stredovekých mestách a rentovému hospodáreniu šľachty na feudálnych domíniách. S ranokapitalistickým podnikaním nemá nič spoločného, a preto je skutočne veľmi ťažké nájsť v tomto období príklady na to, ako sa stal šľachtic podnikateľom. Neskôr sa pomery zmenili a preto je iste zaujímavé zistiť, kedy, z akých príčin, v akom rozsahu a s akým cieľom začala feudálna šľachta podnikať. To som si vytýčil ako tému pre tento seminár. Ja sa však vrátim k príbehu spišských Turzovcov, ktorí prešli zaujímavou metamorfózou, keď sa zo šľachticov stali mešťania a z mešťanov neskôr opäť šľachtici. Turzovci patrili k tým uhorským magnátskym rodinám, ktorých historické osudy sú veľmi úzko späté

20 20 Prolog Genealogický vývod Turzů II. (graf J. Brňovják) s územím dnešného Slovenska, keďže na Slovensku (v spišských Betlanovciach) mali svoj pôvod a na Slovensku (na Spiši, na Orave, na Považí a inde) nadobudli a vlastnili rozsiahly majetok, ktorým sa zaraďovali v 16. storočí a v prvej tretine 17. storočia (až do vymretia rodiny po meči roku 1636) medzi najbohatšie magnátske rody feudálneho Uhorska. Vďaka svojej zámožnosti, stali sa mnohí príslušníci turzovskej rodiny významnými svetskými a cirkevnými hodnostármi, čo im umožňovalo ďalej rozširovať rodinné majetky a zväčšovať svoje bohatstvo. Cesta k zámožnosti mala však u Turzovcov istú špecifickú črtu, ktorá nebola typická pre ostatnú uhorskú šľachtu. Najstarších známých predkov Turzovcov máme doložených v prvej štvrtine 15. storočia ako príslušníkov drobnej šľachty z výsadnej oblasti spišských kopijníkov. Z tohto postavenia sa v priebehu jedného storočia vyšvihli medzi popredné magnátské rody Uhorska, avšak nie priamočiarym vývojom v rámci svojho šľachtického stavu, ale zaujímavou matamorfózou dočasným prechodom do meštianskeho stavu. Ako mešťania zapojili sa Turzovci do diaľkového obchodu, najmä do veľmi výnosného obchodu s kovmi, ktorý ich veľmi skoro a celkom zákonite priviedol k baníckemu a hutníckemu podnikaniu. Akumulovaný obchodný kapitál investovali neskôr do pozemkového vlastníctva, čim sa postupne ako zemepáni opäť vrátili k svojmu pôvodnému šľachtickému stavu.

21 M. Skládaný: Príbeh spišských mediarských podnikatieľov 21 Z druhej generácie Turzovcov- -mešťanov pochádzal Ján Turzo ( ), syn levočského mešťana Juraja Turzu (zomrel pred r. 1458), slávny spoločník augsburského bankára Jakuba Fuggera Bohatého v mediarskom podniku Ungarischer Handel ( ). Do zväzku s Fuggerovcami vstupoval spolu so svojím druhorodeným synom Jurajom ( ), ktorý s ním a po otcovej smrti viedol turzovsko-fuggerovský mediarsky podnik. Dvaja zo synov Jána Turzu robili kariéru ako cirkevní hodnostári, najstarší Ján ( ) ako vratislavský a Stanislav ( ) ako olomoucký biskup. Najmä Stanislav, ktorý zveľadil majetky olomouckého biskupstva, dal na sebe poznať, že bol synom veľkého podnikateľa Jána Turzu. Alexeja ( ) rodina poslala na uhorský kráľovský dvor, aby tam kliesnil záujmy rodinnej firmy. To isté mal na starosti najmladší Ján ( ) ako feudálný pán v Sliezsku. Ján Turzo založil po roku 1465 filiálku turzovskej rodinnej firmy v Krakove, z ktorej sa čoskoro vytvorila centrála turzovského obchodného domu. Prispelo k tomu vedúce postavenie mesta Krakova v obchode tejto oblasti, ale nemalou mierou sa o to pričinil sám Ján Turzo, ktorý sa ukázal ako najschopnejší pokračovateľ svojho otca v obchodnej a podnikateľskej činnosti. Jeho historický význam spočíva v tom, že sa natrvalo zapísal do dejín európskeho baníctva a hutníctva ako technik, metalurg a podnikateľ kapitalistického typu. Stal sa prototypom ranokapitalistic- Portrét augšpurského obchodníka a radního Jakuba Fuggera st. ( ). Anonym, okolo 1460 ( Jakub II. Fugger zv. Bohatý ( ), syn Jakuba Fuggera st., významný jihoněmecký finančník, působící v Augšpurku, a rádce císaře Maxmiliána I. Olejomalba Albrechta Dürera, okolo 1519 (

22 22 Prolog kého veľkopodnikateľa v karpatskej oblasti, akým bol v Nemecku v tom čase augsburský kupec a bankár Jakub Fugger Bohatý ( ). Nebolo preto vecou náhody, keď sa títo dvaja velikáni stretli ako rovnocenní partneri v spoločnom ranokapitalistickom podniku Ungarischer Handel ( ). Presťahovanie Jána Turzu do Krakova sa niekedy mýlne chápe ako presídlenie turzovskéj firmy z Levoče do Krakova, hoci v Levoči pokračoval v obchode svojho otca najstarší syn Juraja Turzu Martin. Po ňom viedol levočskú firmu na prelome 15. a 16. storočia jeho rovnomenný syn a po ňom jeho mladší brat Peter. Ale ani ten v roku 1513 nežil. Podnikateľské aktivity tejto druhej generácie levočsko-krakovských Turzovcov široko presiahli rámec miest, v ktorých voľakedy ako kupci a banskí podnikatelia začínali. Využijúc nahromadené bohatstvo mohli viacerí z ich potomkov prekročiť svoj dovtedajší spoločenský status a ako preláti, alebo svetskí feudálni páni prešli do radov vysokej feudality. Meštianská etapa v dejinách turzovského rodu netrvala dlho. V spojení s Levočou necelých sto rokov a v spojení s Krakovom presne 52 rokov. Možno práve preto sa na týchto meštianskych predkov neskorších Turzovcov čoraz viacej zabúda. Niektorí historici nechcú pripustiť, že by podnikteľská rodina takýchto kvalít mohla vyrásť v domácom prostredí. Napriek dostatočne preukázanému spišskému pôvodu levočsko-krakovských Turzovcov teória o ich nemeckom či rakúskom pôvode žije aj v najnovšej historickej spisbe. Aj to je jeden z dôvodov, aby sme nezabúdali na meštianskych predkov spišských Turzovcov a hoc aj len z paberkov, zachovaných pramenných dokladov pokúsili sa zrekonštruovať ich životné osudy a hospodársku činnosť. Die Geschichte der Zipser Kupferunternehmer Thurzo und Fugger aus Augsburg In der Geschichte der Zipser Familie Thurzo und ihrer Augsburger Gesellschafter von der Familie Fugger kehrt der Autor in die Periode zwei oder drei Jahrhunderte zurück als die Zeitbestimmung dieses Seminars ist. Diese Epoche an der Wende des europäischen Mittelalters und der frühen Neuzeit kennzeichnete sich schon durch anfängliche Formen des kapitalistischen Unternehmens. In der europäischen Wirtschaftsgeschichte bezeichnet man diesen Zeitabschnitt auch als das Zeitalter des Frühkapitalismus. Die Exponenten des frühkapitalistischen Unternehmens stammten ursprünglich aus den Reihen des vermögenden Bürgertums. Da waren keine Unternehmer Adeligen. Wenn aber einige Ausnahmen waren, dann mussten sie für eine Zeit zu den Bürgern werden und als Bürger unternehmen. Ein solcher Ausnahmfall war auch die Leutschauer Familie Thurzo, deren Vorfahren im ersten Viertel des 15. Jahrhunderts als Mitglieder der Zipser Kleinadeligen vorgefunden sind. Im Lauf des Jahrhunderts schwangen sie sich unter prominenten Magnatgeschlechter Ungarns empor. Aber nicht durch geradlinige Entwicklung im Rahmen ihres Adelsstandes aber durch eine interessante Metamorphose vorübergehenden Übergang in den Bürgerstand. Als Leutschauer Bürger schloss die Thurzo Familie in den Fernhandel an, hauptsächlich in den sehr einträglichen Handel mit Erzen, der sie sehr bald und naturgemäss zum Montanund Hüttenunternehmen führte. Sie investierten später ihr akkumuliertes Handelskapital in den Landbesitz, wodurch sie als Landherren zurück zu ihrem urzuständlichen Adelsstand wiederkehrten. (übersetzt von Hana Šústková)

23 23 Tomasz Jaworski (Uniwersytet Zielonogórski, Zielona Góra) Wkład Promnitzów w rozwój gospodarczy Śląska i Łużyc Do podjęcia analizy roli Promnitzów w rozwój gospodarczy Śląska i Łużyc w latach skłania kilka przyczyn. Jedną z nich jest niespotykana kariera gospodarcza tego rodu, którą zawdzięczał on jednemu ze swoich przedstawicieli, Baltazarowi Promnitzowi. Jego następcy starali się maksymalnie wykorzystać gospodarczo otrzymane możliwości, ale ograniczenia feudalne zmusiły ich w drugiej połowie XVIII w. do rezygnacji z dalszej działalności. Decyzję ostatniego Promnitza o rezygnacji z Żar i Pszczyny trudno zrozumieć, jeżeli pamięta się, że ród był jednym z najbogatszych na Śląsku i Dolnych Łużycach. Do tego należy jeszcze dodać, że gospodarka w ich dobrach była prowadzona prawidłowo, by nie powiedzieć wzorowo, nawet w latach sprawowania władzy przez ostatniego Promnitza. To jest kolejna zagadka w dziejach Promnitzów. Co doprowadziło, czy też skłoniło go do porzucenia działalności w sferze gospodarki feudalnej i spędzenia reszty życia jako rentier? Szukając odpowiedzi na tak postawione pytanie prześledźmy najważniejsze etapy rozwoju i upadku majątku Promnitzów, do których możemy zaliczyć: 1. budowanie prestiżu, 2. dwie drogi rozwoju, 3. katastrofa wojny trzydziestoletniej i odbudowa potencjału gospodarczego, 4. apogeum i upadek. Jest jeszcze jeden problem, który wyłania się z dotychczasowej analizy literatury przedmiotu. Mam tu na myśli oddzielne traktowanie posiadłości w Żarach- -Trzebielu 1 i w Pszczynie 2 przez badaczy dziejów rodu Promnitzów. Takie podejście miało swoje zalety, a także wynikało ze specyfiki badań regionalnych, ale rozmywało obraz działań całościowych oraz ewentualnego zróżnicowanego traktowania obu posiadłości. W związku z tym, że nie ma dotychczas takiego całościowego ujęcia działań gospodarczych Promnitzów, pojawia się potrzeba zaproponowania jeszcze jednej periodyzacji dziejów panowania tego rodu, a mianowicie na okres rozdzielnego rozwoju Żar i Trzebiela oraz Pszczyny, a następnie ich połączenia. Ponieważ nastąpiło to w roku 1650, to okres panowania Promnitzów podzielimy na dwa podokresy, czyli lata i W pierwszym okresie ( ) 1 WORBS, J. G.: Geschichte der Herrschafften Sorau und Triebel. Sorau 1826; JAWORSKI, T.: Żary w dziejach pogranicza śląsko-łużyckiego. Żary ZIVIER, E.: Geschichte des Fürstentums Pless. Kattowitz 1906; MUSIOŁ, L.: Pszczyna. Monografia historyczna. Katowice 1936; POLAK, J.: Erdmann II Promnitz. Wolny pan na Pszczynie i Żarach ( ). Pszczyna Tytuł tej ostatniej pracy dobrze oddaje istniejący stan prawny, ale praca w niewielkim stopniu ukazuje rozwój gospodarczy i społeczny Żar.

24 24 Prolog były dwie stolice, Żary ( Sorau) i Pszczyna (Pless), a w następnym ( ) już tylko Żary były centrum, a Pszczyna stała się letnią rezydencją. I Budowa prestiżu Promnitzowie wywodzili się z drobnej szlachty, która początkowo posiadała tylko wieś Wichów (Weichau), koło Kożuchowa (Freistadt) na Dolnym Śląsku. Dopiero w XV w. zyskali na znaczeniu, a ich stan posiadania powiększał się stopniowo. Na przełomie XV i XVI w. ukształtowała się najpierw linia, posiadająca dwie wioski: Wichów i Dzietrzychowice (Dittersbach). Linia ta wymarła w roku 1570, a po niej przejęła spadek linia, posiadająca Wichów i Lasocin (Lessendorf). Ostatecznie Promnitzowie rozpadli się znowu na dwie linie: Wichów i Lasocin. W roku 1559 wszystkich członków rodziny Promnitzów cesarza Ferdynand I wyniósł do stanu baronów Rzeszy. Miało to związek z karierę, jaką zrobił w XVI w. członek tej rodziny Baltazar Promnitz z Lasocina, który stał się znaczącą osobistością religijną i polityczną o zasięgu ogólnoniemieckim. Podstawą tych sukcesów stało się dostąpienie w roku 1539 godności biskupa Wrocławia, co utorowało mu drogę do urzędu starosty Śląska. Baltazar był drugim synem Kaspra Promnitza, ubogiego, bo jednowioskowego szlachcica, właściciela jak już wspomniano Lasocina. Wszystkie te uwarunkowania sprawiły, że po ukończeniu nauki w uniwersytecie w Wittenberdze, gdzie zdobył prawniczy licencjat, wybrał karierę duchownego. Atmosfera tamtejszego uniwersytetu, a także czasy, w których przyszło mu studiować, wpłynęły na jego postawę i sympatie religijne, choć pozostał wierny katolicyzmowi. Od początku jego kariera duchowna koncentrowała się we Wrocławiu, gdzie w roku 1534 został proboszczem w kolegiacie Świętego Krzyża, a w cztery lata później archidiakonem przy miejscowej katedrze. 12. września 1539 r. wybrano Baltazara Promnitza następcą zmarłego wrocławskiego biskupa Jakuba Salzy. Z urzędem tym wiązany był także wspomniany wcześniej urząd starosty śląskiego, co dawało mu równocześnie tytuł książęcy. Możliwe, że wspomniany urząd, ale chyba i inne czynniki, np. lata studiów, czasy w jakich przyszło mu działać, a także ferment społeczny sprawiły, że w sprawach religijnych Baltazar Promnitz nie był zbyt gorliwy. Z takiego wyboru początkowo zadowoleni byli katolicy, a także protestanci na Śląsku, ponieważ mieli gwarancję, iż będą mogli bez przeszkód pozostać przy swoim wyznaniu. Sprzyjające warunki, czyli posiadaną władzę, wykorzystał Baltazar Promnitz, by powiększyć swoje prywatne posiadłości na pograniczu śląsko-łużyckim. W roku 1542 zakupił Pszczynę od węgierskiej rodziny magnackiej Turzonów, a w 1556 r. państwo stanowe Żary-Trzebiel na Dolnych Łużycach. Od cesarza Ferynanda I pozyskał jeszcze w roku 1558, jako zastaw, księstwo żagańskie z Przewozem. We wszystkich swoich posiadłościach tolerował protestantów, co nie przysparzało mu zwolenników w kręgach katolickich.

25 Tomasz Jaworski: Wkład Promnitzów w rozwój gospodarzy Śląska i Łużyc 25 Herb rodowy Promnitzów (Blažek 2) Herb Zygmunta Zygfryda Promnitza ( ), który w 1652 r. został hrabią Rzeszy, a w 1653 r. uzyskał czeski stan hrabiowski. Zygmunt Zygfryd Promnitz byl właścicielem wolnego państwa stanowego Pszczyna (niem. Pless) na Górnym Śląsku oraz Żary-Trzebiel (niem. Sorau-Triebel) w Łużycach Dolnych (Blažek 2) Wspomniane posiadłości pozostawił swoim bratankom; Pszczynę otrzymał Stanisława z Lasocina, a posiadłości zastawne i dolnołużyckie państwo stanowe Żary-Trzebiel Seyfried Promnitz z Wichowa. Tu trzeba zaznaczyć, że działania te nie były tylko incydentalne, jak to często podnoszone jest w literaturze przedmiotu, podejmowane z myślą o wykorzystaniu stanowiska, by powiększyć dobra rodzinne. Baltazar Promnitz już wcześniej wykazywał duże zainteresowanie rozwojem gospodarczym Śląska, do czego zobowiązywał go urząd starosty. W podobnym kierunku szły zainteresowania Aleksego Turzo, współwłaściciela najbogatszej w Europie spółki górniczej Turzo-Fugger, który w swym krótkim władaniu Pszczyną ( ) wsławił się intensywnym poszukiwaniem tu rudy żelaza, rozwijaniem kuźnic oraz handlem tranzytowym (m.in. ołowiu i win) 3. Południowa część Śląska, a także Czechy i Saksonia, nadawały się głównie do rozwijania przemysłu wydobywczego. Ponieważ Czechy i Saksonia już wcześniej kroczyły tą drogą, to teraz przystąpiono na Śląsku do ożywienia przemysłu górniczego i hutniczego. Nowy biskup wrocławski Baltazar Promnitz wiele uwagi poświęcał rozwojowi hutnictwa i włókiennictwa na Śląsku. To właśnie on wydał w 1541 r. regulamin górniczy dla księstwa nyskiego, a w 1548 r. akty nadania kopalń dla Biskupic, Zaborza i Sośnicy; wspomniane akty miały istotne znaczenie dla powstania obszaru wydobywczego na Górnym Śląsku. Ważne stało się także zezwolenie biskupa na utworzenie w 1559 r. kasy brackiej w Sosnowicy. Działania te nie przyniosły bezpośrednio wielkich sukcesów gospodarczych, bo Śląsk wchodził wówczas w okres kryzysu gospodarczego. Zapoczątkowały jednak powstanie w następnych wiekach górnośląskiego okręgu przemysłowego. Swoją pozycję i płynące stąd dochody wykorzystywał dla pomnożenia własnych posiadłości rodowych. 3 KUBICIEL, R.: Turzonowie w Pszczynie. Z dziejów związków górnośląsko-węgierskich. In: Studia i Materiały z Dziejów Śląska. Tom 21. Katowice 1996, s. 72.

26 26 Prolog Natomiast w okolicach Złotoryi zaczął na nowo inwestować kapitał południowoniemiecki. Obok tego rozwijało się hutnictwo, szczególnie ( ) w Kowarach osiąga ono punkt kulminacyjny w r (11 kuźnic); duża ilość kuźnic powstaje w Borach Dolnośląskich i na prawym brzegu Odry 4. Wśród kuźnic w Borach Dolnośląskich należy wymienić w położone w Okrąglicy, Kościelnej Wsi, Jagodzinie i Ruszowie. Na pewno istniała też hamernia w Osiecznicy. Na początku XVI w. wzmiankowane są kuźnice w Parowej, Ołoboku i Poświętnem, a później także w Przejęsławiu, Ławszowej i Tomisławiu. Możliwe, że jeszcze na przełomie XV i XVI w. uruchomiono kuźnicę w Brzeźnej, miejscowość ta znajdowała się na północ od Kościelnej Wsi. W okolicach Starego Węglińca powstały kuźnice nad dzisiejszym Stawem Tartacznym, w południowej części wsi Piaseczna, a także koło Starego Węglińca 5. Tu trzeba podkreślić, iż w rozwoju wymienionych kuźnic ważna rolę odegrał miejscowy kapitał, głównie mieszczan zgorzeleckich. W tym samym kierunku szła działalność Jana VI Turzo, który na drugim skraju Śląska w latach dążył do rozwoju miast swego państwa, przez dynamizację rzemiosła miejskiego. Między innymi podarował swoje browary miastom Bieruniowi i Mikołowowi (1525) i nadał statuty cechowe pszczyńskim sukiennikom i krawcom ( ) oraz piekarzom i piernikarzom z Mikołowa (1547). Szukając dalszych sposobów powiększania dochodów finansowych, zintensyfikował gospodarkę stawową, przez usypanie po 1534 roku pod Bieruniem największego stawu na Górnym Śląsku. Stawy były budowane i obsługiwane przez chłopów pańszczyźnianych. Gospodarka rybna przynosiła mu aż ⅔ dochodów z tych dóbr, a we wspomnianej osadzie Wieża założył nawet specjalny skład rybny, który stał się głównym źródłem zaopatrzenia w ryby dla Krakowa i Małopolski 6. Jan VI podjął się także na dużą skalę wyrębu drzew dla kupców gdańskich w nieprzebytych dotąd lasach pszczyńskich, tworząc podwaliny pod tutejszą gospodarkę leśną 7. Jak wynika z urbarza z 1536 roku węgierski magnat prowadził akcję osadniczą oraz rozwijał gospodarkę folwarczną. Jednak rozrzutne życie zmusiło go do sprzedaży części dóbr pszczyńskich, a mianowicie miasta Mysłowice z okolicznymi wioskami, które w 1536 roku kupił bogaty patrycjusz krakowski Stanisław Salomon. W końcu Turzo sprzedał całe pszczyńskie wolne państwo stanowe w 1548 r., o czym już wspominałem, biskupowi wrocławskiemu Baltazarowi Promnitzowi 8. 4 Dziewulski, W.: Zaludnienie Śląska w końcu XVI i początku XVII wieku. Przegląd Zachodni 8, 1952, s Bena, W.: Dzieje puszczy zgorzelecko-osiecznickiej. Zgorzelec 2001, s KUBICIEL: Turzonowie, s. 76; MUSIOŁ: Pszczyna, s. 182 i nastp.; LYSKO, A. (red.): Słownik biograficzny ziemi pszczyńskiej. Pszczyna 1995, s Henryk Wilhelm Fryderyk Schaeffer, Kronika wolnego państwa stanowego a od 1827 r. Księstwa Pszczyńskiego, wyd. Bronisława Spyra. Tom 1. Pszczyna 1997 (oryginał w Archiwum Państwowe w Katowicach Oddział w Pszczynie, Archiwum Książąt Pszczyńskich [dalej AKP], sygn. I 74). 8 Słownik biograficzny, s. 297.

27 Tomasz Jaworski: Wkład Promnitzów w rozwój gospodarzy Śląska i Łużyc 27 Biskup ten, zakładając w 1561 roku ordynację pszczyńską, zapewnił swemu rodowi długie (aż do 1765 r.) w niej panowanie. Starszy brat Baltazara, Caspar Promnitz z Lasocina, co warto podkreślić, był starostą powiatów Kożuchów i Zielona Góra na Dolnym Śląsku. Jego syn Stanisława odziedziczył od wuja-biskupa majorat Pszczynę. Stanisław umierał bezdzietnie i pozostawiał Pszczynę młodszemu bratu Karolowi, który gospodarował w latach Najmłodszy jego syn Caspar otrzymał we władanie Pszczynę na podstawie przyjętej zasady o minoracie. W swojej działalności gospodarczej potomkowie Baltazara zwracali uwagę na rozwój osadnictwa, a także rozszerzanie gospodarki folwarczno-pańszczyźnianej. Czego rezultatem był wzrost ilość folwarków kameralnych do dziewięciu. Nie zaniedbywali też miast i rzemiosła, udzielając licznych przywilejów: szewcom (1564), piekarzom (1567) i kuśnierzom (1585) w Pszczynie, szewcom w Bieruniu (1564), a także szewcom (1578) i kuśnierzom (1585) w Mikołowie. Z jeszcze większą troską podchodzili do rozwoju handlu, bowiem zdawali sobie sprawę nie tylko z jego lokalnego, ale i międzynarodowego znaczenia. Dowodzi tego przyznanie Mikołowi dwóch jarmarków w roku 1545, co doprowadziło do dalszego wzrostu jego znaczenia handlowego z tytułu położenia przy szlaku handlowym z Krakowa do Wrocławia. Zbiegło się to wówczas z uaktywnieniem handlu wołami ruskimi, które przeganiano tym szlakiem z Polski w głąb Śląska i krajów cesarskich, co starali się wykorzystać Promnitzowie, by pomnożyć zyski z tytułu odpraw celnych 9. II Dwie drogi rozwoju Podobnie będzie postępował Seyfried Promnitz ( ), syn Anzelma z Wichowa. Z myślą o ugruntowaniu pozycji rodziny poślubił w 1558 roku Urszulę ze znanej rodziny śląskiej Schaffgotschów, z którą miał 20 dzieci. Urszula zmarła w 1587 r., stąd w roku 1590 ożenił się z Beginą, z równie znanej i starej czeskiej rodziny Lobkowitzów, z którą miał córkę. Przeżyło go trzech synów: Heinrich Anzelm, Weichart i Seyfried, jak również siedem córek. Seyfried, idąc w ślady Baltazara, uzyskał uniwersyteckie wykształcenie prawnicze. Rozpoczął swoją karierę polityczna jako asesor w cesarskim sądzie apelacyjnym w Speer, skąd trafił do rady cesarskiej. Jego zdolności, a także pokrewieństwo z biskupem Baltazarem Promnitzem oraz bezwarunkowa wierność Habsburgom umożliwiły mu błyskotliwe awanse. Co jest niezmiernie interesujące, to fakt, że jego wyznanie protestanckie początkowo nie przeszkadzało w tych sukcesach. Już w roku 1567 cesarz Maksymilian mianowanych go prezydentem izby śląskiej, a w latach 1571 do 1579 był on cesarski komisarz w śląskim sejmie. Oba urzędy sprawował ku zadowoleniu nie tylko panującego, lecz także stanów śląskich. Podobnym szacunkiem cieszył się stanów czeskich, które nadały mu inkolat, 9 MUSIOŁ, L.: Pszczyna, s. 183 i nastp.; PRUS, K.: Z przeszłości Mikołowa. Katowice 1932, s. 63; POLAK, J.: Stanisław Promnitz. Orędownik Kulturalny. Pszczyna, kwiecień 1992; Tenże: Karol Promnitz. Głos Pszczyński, nr 18 z i nr 19 z

28 28 Prolog czyli przyjęły go do swojego grona. Ubieganie się o ten przywilej w Czechach wynikało z faktu, że inkolat nie obowiązywał na Łużycach. W latach 1570/71 był także członkiem centralnej izby dworskiej w Wiedniu. Zarówno Maksymilian II, jak i Rudolf II odwiedzali Żary w czasie hołdowniczych podróży na Dolne Łużyce. W roku 1578 cesarz Rudolf przebywał tydzień w Żarach. Te bliskie kontakty z dworem zaowocowały wysłaniem Seyfrieda w roku 1593 na czele cesarskiego poselstwa do Polski. Można powiedzieć, że w dobre ręce przekazywał w roku 1561 Baltazar Promnitz starostwo w państwie stanowym Żary-Trzebiel na Dolnych Łużycach. Nadzieje te szybko zostały potwierdzone, bo w następnym roku Seyfried wziął w zastaw także księstwo żagańskie. Natomiast w roku 1581 pozyskał jeszcze Hoyerswerdę na Górnych Łużycach, za co zapłacił poprzednim właścicielom talarów, a także odstąpił kilka mniejszych dóbr na Śląsku. W swojej działalności gospodarczej skupiał uwagę nie tylko na działaniach ekstensywnych, ale dążył też do intensyfikacji dochodów ze wszystkich posiadłości. Zaznaczyć należy, że nie zamierzał osiągać swoich celów przez zwiększanie obciążeń poddanych. Jak przystało na szlachcica, który myślał kategoriami wczesnokapitalistycznymi, zaczął inwestować w różne dziedziny gospodarcze własnych dóbr. W Żarach wybudował dom słodowy, a w ich okolicach założył kuźnice, winnice i sady. Na granicy śląsko-dolnołużyckiej, w Nowej Wsi, założył stację celną, która później przekształcona zostanie w Krzystkowice. Jeżeli w wielu dziedzinach działalność Promnitzów była zgodna z duchem czasów, to znaczenia mieszczaństwa zupełnie nie rozumieli, co było widoczne w pewnym stopniu w ich działalności na Górnym, ale głównie na Dolnym Śląsku i Łużycach. Od samego początku Seyfried ostro występował przeciwko mieszczaństwu w Żaganiu i Przewozie. W pierwszej kolejności dokonał zamachu na ich prawo wyboru rady miejskiej, a następnie ograniczał pozostałe miejskie wolności pod hasłem porządkowania prawa, by zapewnić rozkwit gospodarczy swoim miastom. Protestanckich mieszczan Żagania chronił Seyfried przed pierwszymi szykanami kontrreformacji, które inicjował opat tamtejszego klasztoru. Miało to istotne znaczenie, bo w szykanach tych prze- Zamek w Pszczynie, widok współczesny. Wolne państwo stanowe Pszczyna było w posiadaniu rodu Promnitzów od 1542 r., kiedy od węgierskiej rodziny magnackiej Turzonów zakupił je biskup wrocławski Baltasar Promnitz ( ) (

29 Tomasz Jaworski: Wkład Promnitzów w rozwój gospodarzy Śląska i Łużyc 29 wodził tamtejszy opat klasztoru, którego wpływy utrzymały się przez następnych 15 lat i dopiero w roku 1580 zostały ograniczone na pewien czas. Dużo łatwiej przyszło sprawować mu władzę w państwie stanowym Żary- -Trzebiel, gdzie wydawał on już w roku 1578 ewangelicki rytuał, przypuszczalnie jeden z pierwszych na Dolnych Łużycach. W roku 1593 brał udział w poświęceniu nowo wybudowanego kościoła zamkowego w Żarach. Przyczynił się też do otwarcia drukarni w Żarach, co znacznie poprawiło możliwości mieszkańców w komunikowaniu się ze światem przy pomocy słowa drukowanego. W podobnym kierunku szła działalność gospodarcza panów pszczyńskich, czyli Stanisława i jego następców: Karola ( ) oraz Abrahama, syna Karola ( ). W latach , czyli w czasach panowania Henryka Anzelma, doszło do pierwszego w rodzinie sporu o postanowienia testamentu Baltazara Promnitza pomiędzy Seyfriedem, Henrykiem i Abrahamem, co spowodowało, że władza przeszła w ręce Seyfrieda ( ), który legitymował się najwcześniejszym urodzeniem. Po nim władzę przejął jego syn Seyfried II Promnitz ( ). Ze względu na bliskie sąsiedztwo z Rzeczpospolitą coraz większego znaczenia nabierała gospodarka rolna oparta na folwarkach pańszczyźnianych, których liczba wzrosła do 14. W odróżnieniu od Seyfrieda Promnitza tutejsi właściciele dążyli do wzrostu liczby chłopów kameralnych, a także wymiaru pańszczyzny. Musiało to doprowadzić do wzrostu niezadowolenia, a nawet pierwszych buntów chłopskich w ich dobrach, czego dowodzą wydarzenia z 1611 roku 10. Podkreślić należy, że sytuacja tam nie należała do najgorszych, bo nadal utrzymała się na wsiach silna warstwa wolnych sołtysów i kmieci, prowadząca intensywną gospodarkę rolną. Z drugiej strony Promnitzowie myśleli też o zmianie oblicza swoich wsi. Wyrazem tego było osadnictwo chałupnicze, które prowadził już Henryk Anzelm, co miało pewien związek ze stratami ludnościowymi, jakie ponosiły jego wsie w konsekwencji wydarzeń związanych z wojną trzydziestoletnią. Polityka była nastawiona głównie na osadników z Polski, bo dla nich tego rodzaju oferta była stosunkowo najbardziej atrakcyjna, w odróżnieniu od rodzimych rzemieślników, którzy migrowali na zachód. Podobne zjawisko obserwujemy na początku XVIII wieku w czasach Erdmanna II Promnitza (zwłaszcza w rejonie Tychów) 11, co należy wiązać z przemianami struktury społecznej na wsiach oraz dążenia coraz większych grup ludności wiejskie do uwalniania się spod zależności feudalnej. Przemianom tym sprzyjało pograniczne położenie pszczyńskiego państwa stanowego oraz sąsiedztwo z Rzeczpospolitą, która już od końca XVI wieku mogła w znacznym stopniu korzystać obsługi gospodarki pszczyńskie. Dowodzą tego nowe przedsięwzięcia Abrahama Promnitza, który założył wielkie składy soli wielickiej w nadwiślańskich Bijasowicach, by znacznie powiększać swoje dochody. 10 Słownik Biograficzny, s Musioł, L.: Tychy. Katowice 1939, s. 37 i nastp.

30 30 Prolog W podobnym celu wspierał cechy rzemieślnicze, o czym świadczą statuty cechowe dla pszczyńskich kuśnierzy w 1594 r. i mydlarzy w 1611 r., zwłaszcza jednak z branż tekstylnych, które nastawione były na eksport do Polski, jak sukiennicy, płóciennicy czy wspomniani wcześniej kuśnierze 12. Wymianie tej sprzyjały osobiste kontakty Promnitzów z dworem Wazów i dworami panów polskich. Zygmunt III Waza wstawiał się nawet za szlachtą polską, która nie zapłaciła panom pszczyńskim za pobrane u nich ryby 13. Wszystko to razem składa się na dynamiczny obraz stosunków gospodarczych państwa pszczyńskiego z Rzeczpospolitą. Promnitzowie korzystali z osiągnięć ówczesnej myśli ekonomicznej. Wyrazem tego było utworzenie przez Abrahama w 1610 roku zcentralizowanego zarządu dóbr pszczyńskich, tzw. kamery pszczyńskiej, która miała czuwać nad prawidłowym rozwojem gospodarczym jego dóbr. Odtąd gospodarka pszczyńska prowadzona była bardziej systematycznie i oparta została na racjonalnych przesłankach finansowych. Celom tym służyły wprowadzenie od 1613 r. roczne księgi dochodów państwa pszczyńskiego, które pozwalały Promnitzom orientować się w poziomie rozwoju ich dóbr, a przede wszystkim w skuteczności podejmowanych działań. Zachowane po dziś dzień są nie tylko kapitalnym źródłem wiadomości o dziejach gospodarczych tego organizmu feudalnego 14, lecz świadczą też o kulturze gospodarczej Promnitzów. To właśnie z nich można się dowiedzieć, że w przededniu wojny trzydziestoletniej następujące gałęzie gospodarki Promnitza wykazywały takie oto dochody: gospodarka rybna 33 %, renta pieniężna poddanych 18,5 %, propinacja, czyli produkcja oraz sprzedaż piwa 15 i wódki 14 %, hodowla 14 %, handel solą i cła 12,6 %, hutnictwo (3 kuźnice) 2,6 %, gospodarka leśna 2,5 % i inne 2,8 %, w tym bezpośrednia sprzedaż płodów rolnych 16. Już pierwszy ogląd tych danych informuje, że źródła dochodów były zróżnicowane, a ich przekrój był porównywalny z podobnymi latyfundiami śląskimi czy też polskimi. Podobnie działał Heinrich Anzelm Promnitz (urodzony w roku 1564 w Żarach, a zmarły w 1622 r. w Lübben), syn Seyfrieda Promnitza i w odróżnieniu od ojca, który zajmował się sprawami Śląska, on koncentrował się na Dolnych Łużycach, gdzie został wójtem ziemskim. Do tej funkcji był przygotowywany od dłuższego czasu, bo już w roku 1574 wysłany został do Czech, gdzie uczył się języka czeskiego, a bez jego znajomości trudno było zrobić polityczną karierę krajach korony 12 Słownik Biograficzny, s. 226; Musioł, L.: Pszczyna, s. 169 i nastp. 13 POLAK, L.: Abraham Promnitz. Głos Pszczyński, nr 24 z AKP, sygn. IV Warto tu wspomnieć o słynnym potem browarze książęcy w Tychach, który założył w 1613 r. Henryk Anzelm Promnitz. 16 POLAK, J.: Henryk Anzelm Promnitz. Głos Pszczyński, nr 9 z ; WIATROWSKI, L.: Gospodarstwo wiejskie w dobrach pszczyńskich od połowy XVII do początku XIX wieku. Wrocław 1965, s. 179.

31 Tomasz Jaworski: Wkład Promnitzów w rozwój gospodarzy Śląska i Łużyc 31 czeskiej. Następnie odbył w roku 1579 kilkuletnią podróż kształcącą do Włoch, Holandii i Anglii. O roku 1584 rozpoczął służbę na dworze cesarza Rudolfa II w Pradze, gdzie otrzymywał tytuł cesarskiego szambelana. Po zgonie ojca w roku 1597 przejął władzę w rozległych posiadłościach rodzinnych, do których należały: państwo stanowe Żary-Trzebiel (Dolne Łużyce), Pszczyna (Śląsk) i Hoyersweda (Górne Łużyce). Na Dolnych Łużycach przyspieszał proces organizacji kościoła ewangelickiego, czego wyrazem było powstanie konsystorza. Przyszło mu żyć w dość trudnych czasach, czego wyrazem był powoływanie i odwoływanie z urzędu wójta ziemskiego Dolnych Łużyc. W roku 1605 powołany został po raz pierwszy, ale w latach 1618 do 1620 podczas czeskiego powstania, mimo iż stał po stronie Habsburgów, został z tego urzędu odwołany, ale na krótko, bo w roku 1619 został mu on przywrócony. III Katastrofa wojny trzydziestoletniej i odbudowa gospodarki Wojna trzydziestoletnia ( ) poczyniła wielkie szkody i straty w gospodarce Pszczyny, podobnie jak i na całym Śląsku. Początki tych zniszczeń zapoczątkowały niszczące najazdy lisowczyków oraz wojsk śląskich w 1620 roku, które powtarzały się jeszcze kilkakrotnie. Prawdziwy kataklizmu rozpoczął się z chwilą najazdu i okupacji wojsk duńskich i saskich w 1627 roku oraz wojsk szwedzkich w latach 1632, 1637, 1642, 1645 i Jeśli dodamy do tego długie i nie mniej niszczące pobyty wojsk cesarskich, wzmożone wybieranie podatków i wszelkich kontrybucji wojennych, będziemy mieli obraz tragicznej sytuacji, w jakiej znalazły się dobra pszczyńskie. Łącznie w czasie tej wojny utraciły one, jak się szacuje, 30 % mieszkańców oraz dobra materialne na sumę 1,3 miliona talarów (przy rocznym dochodzie samego Promnitza w granicach tysięcy talarów) 17. Podobnie było w państwie stanowym Żary-Trzebiel, gdzie naliczono 308 pustych gospodarstw chłopskich, a ludność państwa zmniejszyła się z do osób 18, stanu tego nie udało się odbudować jeszcze do początków XVIII w. Wypadki wojenne przypadły głównie na czas panowania w pszczyńskim państwie stanowym Zygfryda II Promnitza ( ), który wykazał się talentami gospodarczymi i konsekwentną wolą odbudowy dóbr po kolejnych najazdach i zniszczeniach. Starał się mobilizować poddanych, nie skąpiąc szafowania licznymi przywilejami, zwłaszcza dla cechów swoich trzech miast. Rzemieślnicy Bierunia otrzymali więc statuty dla cechu garncarzy w 1625 r., cechu szewców w 1637 r., a w 1644 r. dla cechu krawców. Mikołów otrzymał z kolei statuty dla cechu garncarzy w 1625 r., cechu krawców w 1634 r., cechu rzeźników w 1636 r., cechu stolarzy w 1644 r. 17 POLAK, J.: Zygfryd I Promnitz. Głos Pszczyński, nr 14 z i nr 15 z ; Tenże: Zygfryd II Promnitz. Głos Pszczyński, nr 23 z , nr 2 z , nr 3 z i nr 4 z ; AKP, sygn. I 74, PRUS: Mikołów, s ; Musioł: Pszczyna, s. 46 i nastp. 18 Jaworski: Żary, s. 113.

32 32 Prolog Fasada pałacu Promnitzów w Żarach ( i w tym samym roku dla cechu kowali. Wreszcie na samą Pszczynę przypadły przywileje dla cechu garncarzy w 1630 r., krawców w 1630 r., w 1637 r. dla zbiorowego cechu kowali, ślusarzy, ostrożników i rusznikarzy, a następnie w 1640 r. dla rzeźników 19. Porównanie danych z urbarzy pszczyńskich z lat nie potwierdza przy tym obiegowych opinii o całkowitym upadku rzemiosła w dobrach pszczyńskich w związku z wydarzeniami wojennymi. Wręcz przeciwnie, np. w ilości mistrzów cechowych zanotowano nawet nieznaczny wzrost, a dane dotyczące wymiany handlowej wyrobami i produktami pszczyńskimi, zwłaszcza z bogatą jeszcze Rzeczpospolitą, świadczą raczej o rozkwicie rzemiosła. Dotyczyło to w szczególności sukiennictwa, bo w 1629 r., naliczono w Pszczynie aż 24 czynnych mistrzów. Rozwojowi temu sprzyjała migracja rzemieślników z bardziej zniszczonych terenów Śląska i Czech, popierana przez Zygfryda II. Gorzej było oczywiście z rolnictwem i hodowlą w dobrach Promnitza, które poniosły poważne straty. Zwłaszcza, że zmalała liczba rąk zdatnych do pracy w 16 działających folwarkach kameralnych 20. Musiało to wpłynąć na znaczne ograniczenie produkcji. Z pozytywnych faktów gospodarczych warto jeszcze odnotować założenie przez Zygfryda II około 1630 r., a dokładniej przez Włochów Pinoccich, najsłynniejszej z kuźnic na ziemi pszczyńskiej w Jaroszowicach, która pracowała w oparciu o rudy żelaza wydobywane w Śmiłowicach (należących do Promnitza) oraz w Tarnowskich Górach. Kuźnice pszczyńskie dostarczały żelazo do wielu okolicznych miast górnośląskich i miały odtąd przynosić coraz większe dochody 21. Miało bezpośredni związek z działaniami wojennymi, które tworzyły zapotrzebowanie na metalowe części uzbrojenia, produkcję broni z żelaza, a także oporządzenia jeździeckiego dla walczących stron. Z tego też powodu, mimo wojen, dobra pszczyńskie zasłynęły w czasach Zygfryda II Promnitza z eksportu dziczyzny z miejscowych lasów, a także z hodowli bażantów oraz psów dworskich w samej Pszczynie. Wspomnieć należy o psiarni, która wyróżniała się odtąd w całej środkowej Europie, a zakupów w niej dokonywali m.in. Habsburgowie i królowie polscy (np. Jan Kazimierz) 22. O tym, jakie znaczenia ta hodowla miała w dobrach Promnitzów, niech świadczy fakt two- 19 POLAK, J.: Zygfryd II Promnitz. Głos Pszczyński, nr 3 z ; Musioł: Pszczyna, s. 181 i nastp. 20 Tamże, s. 181 i nastp. 21 POLAK, J.: Zygfryd II Promnitz. Głos Pszczyński, nr 4 z ; KRUCZEK, J.: Produkcja broni i oporządzenia jeździeckiego na Ziemi Pszczyńskiej od XVII do poł. XIX w. Pszczyna 1983, s POLAK: Zygfryd II Promnitz; KRUCZEK, J.: Broń palna myśliwska. Katalog zbiorów. Pszczyna 1983, s. 3.

33 Tomasz Jaworski: Wkład Promnitzów w rozwój gospodarzy Śląska i Łużyc 33 rzenia dla psów cmentarzy, który zachował się w Iłowie Żagańskiej. Mimo wszystko odbudowa dóbr pszczyńskich po zniszczeniach wojennych trwała 30 lat, a prowadzili ją następni właściciele z rodu Promnitz: Zygmunt Zygfryd, Erdmann I Leopold i Ulryk w latach W celu przyspieszenia tego procesu, a przede wszystkim by znieść różnice pomiędzy posiadłościami, obalono zasady sukcesji, ustalone przez biskupa Baltazara Promnitza, i całą władzę skupił Zygmunt Zygfryd ( ). Teraz działania skupiły się na nowej polityce ludnościowej, która miała ściągać nowych osadników- -chłopów, by odbudować zniszczone fol- Kompleks zamkowy w dolnołużyckich Żarach. Z lewej strony Pałac Biebersteinów (renesansowa przebudowa pierwotnego zamku), z prawej dobudowany barokowy Pałac Promnitzów dzieło wybitnego architekta szwajcarskiego Giovanniego Simonettiego ( warki, rozwijać handel, zakładanie kuźnic oraz wspierać rzemiosło. Jeśli chodzi o tę ostatnią dziedzinę, to szczególnie aktywny był Erdmann I Leopold, który w 1657 r. nadał statut zbiorowemu cechowi kowali, ślusarzy i rusznikarzy w Mikołowie, a jednocześnie w tym samym roku odnowił statuty pszczyńskich krawców, szewców oraz sukienników, podobnie jak i statuty sukienników bieruńskich i mikołowskich. Wydaje się, że właśnie sukiennictwo stało się dominującym na ziemi pszczyńskiej w XVII wieku rzemiosłem. W 1660 roku ustanowiony został jeszcze cech cyrulików (fryzjerów) w Pszczynie 24. W 1671 roku swe statuty otrzymali stolarze w Bieruniu. W 1654 roku Pszczyna otrzymuje przywilej na targi bydlęce, które mają ożywić handel i podnieść poziom ich hodowli. Wraz z odbudową rolnictwa pszczyńskiego panowie pszczyńscy wstępują w drugiej połowie XVII wieku na drogę dalszego rozwijania folwarku pańszczyźnianego i narzucania, na wzór innych latyfundiów środkowo-europejskich, coraz większych powinności ludności chłopskiej. Służyły temu m.in. konstytucje gospodarcze dla dóbr pszczyńskich wydawane od 1680 roku przez kolejnych Promnitzów. Ostatnia ćwierć XVII wielu przyniosła także zakładanie nowych wsi (Dziećkowice, Kokociniec, Świerczyniec), dalszy rozwój gospodarki stawowej oraz zapoczątkowanie na dużą skalę hodowli owiec i koni (założenie stadniny koni w Bijasowicach, przeniesionej później do Wisły Polskiej, która stała się największą stadniną na Górnym Śląsku) Zob. ich biografie autorstwa J. Polaka zamieszczone w Pszczyńskim Niezależnym Orędowniku Kulturalnym nr 29 z listopadu 1994, nr 31 z kwietnia 1995 i nr 32 z lipca PRUS: Mikołów, s. 116; Musioł: Pszczyna, s. 174 i nastp.; Tenże: Bieruń Stary. Dzieje miast (maszynopis w AP Pszczyna); Wiatrowski: Gospodarstwo, s. 20 i nastp. 25 AKP, sygn. II 209 i III 3; Wiatrowski: Gospodarstwo, s. 17 i nastp.

34 34 Prolog Doskonałym administratorem dóbr pszczyńskich okazał się Baltazar Erdmann Promnitz ( ), silnie wspierający rozwój gospodarczy swych miast, które zresztą musiał odbudowywać po tragicznych pożarach (Bieruń w 1677, Pszczyna w 1678 i 1699, Mikołów w 1687 roku). Kolejne statuty cechowe otrzymali m.in.: w Bieruniu sukiennicy (1680), krawcy (1685) i garbarze (1686), w Mikołowie sukiennicy (1680), a w samej Pszczynie krawcy i płóciennicy (1680). Wszystkie trzy miasta otrzymały także dalsze przywileje handlowe, a Pszczyna pozwolenie na urządzanie dwa razy w tygodniu targów (1689) 26. Podniosły one rolę handlową tych ośrodków, nadal bazujących na wymianie z Polską. Trzeba też podkreślić wkład Promnitzów w rozwój hutnictwa na Górnym Śląsku. Szczególnie było to widoczne w drugiej połowie XVII i na początku XVIII w., kiedy to powstało najwięcej kuźnic. Dostarczały one sporo, bo już 10 % dochodów, m.in. poprzez uruchomienie w 1697 roku drugiej kuźnicy w Jaroszowicach, znanej potem z produkcji doskonałych kos i luf do strzelb i karabinów 27. Przełomowym był rok 1679, kiedy to wprowadzono monopol na poszukiwanie i wydobycie rud żelaza, w 1692 roku uruchomiono hutę szkła w Łaziskach Górnych (pierwszą na Górnym Śląsku), a w 1702 roku następną w Gostyni, nabywając w tym roku także kuźnię bogucicką 28. Utracono natomiast dochody z cła solnego na skutek wprowadzenia w 1652 roku przez Habsburgów regale celnego na sól z Polski. IV Apogeum i upadek Ostatnim z wielkich gospodarzy był Erdmann II. Promnitz Hrabia Rzeszy (urodził się 22 sierpnia 1683 r., zmarł 7 września 1745 r. w Żarach). Swoją pozycję zawdzięczał w znacznym stopniu pogranicznemu położeniu Żary i Trzebiel (Dolne Łużyce) jak również i Pszczynie, albowiem nabrały one strategicznego znaczenia w okresie zbliżenia Polski i Saksonii. Dzięki temu Erdmann II został też tajnym radcą i ministrem gabinetu w służbach Augusta Mocnego i jego syna Friedricha Augusta II, elektorów saskich i królów Polski. Erdmann II przejął dziedzictwo po ojcu Erdmanie I w roku 1703 i zarządzał tymi wielkim posiadłości z olbrzymim rozmachem. Na miarę tego rozmachu były zawarte małżeństwa, najpierw w roku 1705 z Anną Marią, córkę księcia Adolfa Saskiego-Weißenfels, a następnie z Henryką Eleonorą Reuß. Wspomniane księżniczki potrzebowały znacznego dworu, który zdobili zaproszeni przez Erdmanna Promnitza do Żar tak wspaniali muzycy, jak Georg Philips Telemann i Wolfgang Capar Printz. Utrzymanie atrakcyjnych dworów w Żarach i Pszczynie wymagało dużych umiejętności gospodarczych. Erdmann II Promnitz ( ), który kontynuował politykę swojego ojca, doprowadził system folwarczno-pańszczyźniany do 26 POLAK, J.: Baltazar Erdmann Promnitz. In: Orędownik Kulturalny (Pszczyna) nr 32 (33), IV kwartał 1995; AKP, sygn. I 74 i XIII 555; Musioł: Pszczyna, s. 175 i nastp.; Tenże: Bieruń Stary. s. p. 27 KRUCZEK: Produkcja broni, s. 72 i nastp. 28 POLAK: Baltazar Erdmann Promnitz.

35 Tomasz Jaworski: Wkład Promnitzów w rozwój gospodarzy Śląska i Łużyc 35 szczytu możliwości ekonomicznych i zyskowności. Wyraźna intensyfikacja gospodarki w dobrach pszczyńskich daje się zauważyć po roku 1720, co miało związek z zakończeniem wojny północnej. Tylko w państwie stanowym Pszczyna do 21 dotychczasowych folwarków dołączył jeszcze pięć następnych, w tym dwa duże, założone kosztem gruntów chłopskich w latach dwudziestych XVIII wieku w Piotrowicach i Wyrach. Podobnie było w rejonie Tychów, gdzie założono także szereg wsi i przysiółków: wsie Kostuchnę i Ligotę, przysiółki Czułów, Wesoła, Zawiść, Żwaków, Glinka i inne, zaludniając je głównie chałupnikami. Pod względem organizacyjnym folwarki hrabiego Promnitza zespolony były w cztery klucze gospodarcze: Siedlice, Lędziny, Niemiecka Wisła i Stara Kuźnia 29. Następuje znaczny wzrost hodowli zwierzęcej, zwłaszcza owiec w połowie wieku w folwarkach Promnitzów działało już 13 owczarń. Utrzymywany system pańszczyźniany stawał się coraz bardziej niewydolny i przestarzały, co musiało nieuchronnie prowadzić do coraz częstszych buntów chłopskich, które pojawiły się już w 1714 roku, a swoje szczytowe natężenie osiągnęły w drugiej połowie XVIII wieku. W fazę kryzysu weszła natomiast gospodarka stawowa, produkcja ryb spadała i malał jej udział w dochodach z dóbr (z 12 % na początku wieku do 3 % pod koniec wieku). W końcu XVIII wieku zdecydowano się nawet na likwidację niektórych stawów. Między innymi stawu bieruńskiego w 1785 r. W rezultacie po blisko trzech wiekach świetności ta dziedzina gospodarki w dobrach pszczyńskich spadła na margines. Również gospodarka leśna zajmowała do drugiej połowy XVIII wieku pozycję marginesową, nie mogąc się rozwinąć z uwagi na konkurencję drewna polskiego i ceł polskich 30. Jako ciekawostkę można nadmienić, że w czasach Erdmanna II rozpoczęto obsadzać drogi ziemi pszczyńskiej drzewami owocowymi, a po 1734 roku pojawiła się tu, za przyczyną sprowadzonych przez hrabiego hutników z Saksonii, uprawa ziemniaków (pierwsza na Górnym Śląsku). Swój dobry okres miały wówczas także kuźnice żelaza, dostarczające % wszystkich dochodów latyfundium. W 1734 roku Erdmann II celem zwiększenia produkcji swych kuźnic sprowadził z Saksonii specjalistów-hutników, którzy zainstalowali w miejsce dotychczas używanych dymarek wielkie piece typu saskiego. Był to wielki przełom w ówczesnej technologii przemysłowej stosowanej na Górnym Śląsku. Dzięki nim kuźnice w Paprocanach i Starej Kuźni stały się największymi tego typu zakładami w regionie. Myślę, że w tym należy upatrywać przyczyn szybkiego przyszłego rozwoju hutnictwa na Górnym Śląsku. Trzeba też pamiętać, że prowadzone wówczas działania miały charakter komplementarny, bo ostatni Promnitzowie rozwijali także hutnictwo szkła, czego dowodem były nowe huty w Łaziskach Górnych (nr 2, 1723), Orzeszu (1733), Gardawicach (ok. 1753) i w Mokrem. Właśnie dla potrzeb rozwijającego się hutnictwa 29 POLAK: Erdmann II Promnitz, s. 18 i nastp.; AKP, sygn. I 74; Wiatrowski: Gospodarstwo, s. 18 i nastp. 30 WiatrowskI: Gospodarstwo, s. 145 i nastp.

36 36 Prolog chłopi kameralni wypalali w lasach na wielką skalę węgiel drzewny (potażarnia w Wyrach). Erdmann II zakładał także manufaktury sukna i płótna rywalizujące z rzemiosłem cechowym. Można to było wiązać z pewnym kryzysem tego ostatniego, jak również samymi miastami, którymi Promnitzowie przestali się interesować. Sytuację rzemiosła cechowego pogorszyły trzy wojny śląskie i liczne zniszczenia oraz kontrybucje wojenne. Po zagarnięciu Śląska przez Prusy w 1742 roku narzuciły one tutejszym miastom wysokie cło i podatki na towary polskie, co doprowadziło niemal do ustania handlu z Rzeczypospolitą, stanowiącego przecież podstawę gospodarczą istnienia takich miast Promnitza jak Bieruń, Mikołów czy Pszczyna. Interwencje właścicieli u Fryderyka II w niewielkim stopniu zmieniły tę sytuację 31. W dwóch wojnach śląskich ( i ) dobra pszczyńskie poniosły straty w wysokości 100 tysięcy florenów, co porównywano ze stratami w okresie wojny trzydziestoletniej. W dodatku w roku 1748 niemal całkowicie spłonęła Pszczyna. Drugą połowę XVIII wieku wyraźnie zdominował dalszy intensywny rozwój gospodarki rolno-hodowlanej organizowanej w oparciu o 26 folwarków (w roku 1755 dokupiono folwark Czarków), która przynosiła już połowę dochodów panów pszczyńskich 32. Według spisu z 1764 roku w 56 wsiach i 5 przysiółkach kameralnych na ziemi pszczyńskiej istniało gospodarstw chłopskich i 566 gospodarstw komorniczych. W wydanej w tymże roku konstytucji gospodarczej Jan Erdmann Promnitz określił precyzyjnie, z iście pruską pedanterią, wielkość pańszczyzny dla poszczególnych grup chłopskich w każdej wsi, pańszczyzna ta często osiągała aż sześć dni w tygodniu 33. Nie można zgodzić się ze stwierdzeniem Jana Kruczka, który pisze tak: Około 1720 roku powstały browary i gorzelnie w Suszcu i Starej Kuźni, co przy systematycznym rozpijaniu chłopów przez Promnitzów doprowadziło do tego, iż propinacja przynosiła przez znaczną część XVIII wieku aż ⅓ wszystkich dochodów z dóbr pszczyńskich 34. Na ten stan złożyło się wiele różnych czynników, ale nie rozpijanie chłopów przez Promnitzów, bo na pewno jeden z nich, czyli właśnie Erdmann II, który był zaangażowanym pietystą, zabiegał o poprawę życia, wykształcenia i kultury życia chłopów. O tym, że Jan Promnitz nie podejmował zbyt pochopnych działań w sprawie sprzedaży swojego majątku niech zaświadczą warunki, na jakich dokonano tej transakcji. Według umowy zawartej między 8 czerwca a 22 lipca 1765 r. z hrabią Henrykiem Ernestem von Stolberg, miał on otrzymywać talarów rocznej renty dożywotniej w zamian za przekazanie temu ostatniemu w lenno Żar, Trzebiela, 31 AKP, sygn. III 147 i I 14; Musioł, L.: Pszczyna, s. 172 i nastp. 32 Wiatrowski: Gospodarstwo, s. 22 i nastp. 33 WIATROWSKI, L. (ed.): Księgi robocizn chłopów z dóbr pszczyńskich z 1764 roku. Wrocław 1992, s. 10 i nastp. 34 Kruczek, J.: O piwowarach i browarach pszczyńskich. Pszczyna 1989, s. 13.

37 Tomasz Jaworski: Wkład Promnitzów w rozwój gospodarzy Śląska i Łużyc 37 Drzeniów i Vetschau. Hrabia von Stolberg przybył do Żar 30 lipca, a książę von Anhalt-Köthen 8 sierpnia. Ten ostatni przebywał wprawdzie niedługo, ale zdążył wziąć udział w posiedzeniu, oceniającym zastany majątek, który oceniono na talarów. Może z tego względu pojawiły się zastrzeżenia, by na razie nie wykonywać zawartego kontraktu. Pojawiły się też zastrzeżenia pozostałych dziedziców, szczególnie alodiów, a głównie księcia Carolath, który uważał, że podział majątku odbył się pod zbyt dużym wpływem hrabiego Henryka Ernesta Stolberga- -Wernigerode, którzy nie tylko mianował się administratorem Żar, ale miał wywieźć znaczą część skarbca Promnitzów. Jan Erdmann w dokumencie z 22 maja 1766 r. zaprzeczył tym sugestiom, a administrator książę Ksawery w imieniu małoletniego elektora Fryderyka Augusta potwierdził ważność umowy, a także dał hrabiemu nie , a talarów. 16 grudnia odbyło się posiedzenie dominia Żary i Trzebiel, Drzeniów i Vetschau, na którym elektora reprezentowali: pełnomocnik tajnej rady i starosta Dolnych Łużyc hrabia von Maren oraz Karol August Stünzner, kupiec elektora saskiego na Dolnych Łużycach. Następnie 21 listopada dominium Żary i Trzebiel hrabia przekazał swoim żyjącym krewnym, czyli swojej siostrze Agnieszce Zofii hrabinie von Reuss i księciu von Anhalt-Köthen. Dominia Krepplhof i Peterswalde miał dziedziczyć hrabia na Stollbergu, dominia Drehna i Vetschau po śmierci hrabiego von Promnitz hrabia Reuss z linii Plauen-Köstritz, a dominium Nowogród książę Erdmann von Carolath, prawnuk siostry, która została wydana za księcia von Anhalt-Köthen. Pszczyna została sprzedana siostrzeńcowi Jana Promnitz, księciu Fryderykowi Erdmanowi Anhald, który został zobowiązany do: 1. płacenia Janowi Erdmanowi Promnitzowi do jego śmierci roczną rentę wysokości talarów, 2. drugi jego siostrzeniec oraz córki jego siostry Anny Fryderyki Anhalt, Charlotte i Maria, mieli otrzymywać do czasu ożenku roczną rentę w wysokości 2000 talarów, 3. Jan Promnitz mógł korzystać z mieszkania, służby, koni i powozów, a także polowania w dobrach pszczyńskich, 4. jego służba dworska miała otrzymywać pobory do śmierci, 5. księżna Wilhelmina Joanna Carolath, z domu Promnitz, miała dostać talarów 35. W ten sposób zabezpieczone interesy wszystkich, nawet tych, którzy wnosili pewne pretensje. Gorzej wyglądała sytuacja międzynarodowa, bo nowy władca Śląska Fryderyk II zamierzał przekazać państwo pszczyńskie księciu brunszwickiemu, Ferdynandowi Wolfenbütelowi. W takiej sytuacji Fryderyk Erdmann Anhalt postanowił udać się do swojej kuzynki, Zofii Anhalt-Zerbs, która wówczas była Katarzyną II, carową Rosji. Przyjęcie z honorami na dworze petersburskim 35 Kruczek, J. Włodarska, T.: Życie dworskie w Pszczynie Pszczyna 1984, s. 18.

38 38 Prolog uczyniło go bardzo szacowną osobistością, która znalazła uznanie króla pruskiego. Nie było już żadnych przeszkód, by przejąć dobra pszczyńskie we władanie, mimo iż Fryderyk Erdmann pozostał w służbie francuskiej przez okres następnych pięciu lat. Der Beitrag der Familie von Promnitz zur wirtschaftlichen Entwicklung von Schlesien und der Lausitz Die Analyse der wirtschaftlichen Tätigkeit der Familie von Promnitz in den Jahren wurde hier in zwei Abschnitte unterteilt, bei denen es noch zwei weitere Unterabschnitte gibt. Die Hauptabschnitte befassen sich zuerst mit der Zeit von 1542 bis 1650, als die Standesherrschaften Sorau-Triebel und Pless noch selbständig agierten, und dann mit der Zeit von 1650 bis 1765 als diese miteinander vereinigt waren. Die Gründe für die Vereinigung sollten in den Folgen des Dreißigjährigen Krieges gesucht werden, der die Notwendigkeit einer zentralen Verwaltung und des gemeinsamen Umgangs mit dem wirtschaftlichen und menschlichen Potential herbeigeführt hatte. Nach der Vereinigung wurde dann eine größere Spezialisierung im Bereich der Wirtschaft möglich. In der Herrschaft Sorau-Triebel konzentrierte man sich auf die Leichtindustrie und in der Gegend von Pless begann sich die Schwerindustrie zu entwickeln. Es gehörten dazu vor allem der Bergbau und die Hüttenindustrie, die beide natürlich noch nach den Grundsätzen der feudalen Wirtschaft betrieben wurden. Alle wirtschaftlichen Aktivitäten zogen zwar bedeutende Erfolge nach sich, aber eine Weiterentwicklung hätte, eine günstige politische Lage vorausgesetzt, nur durch die Änderung des Rechts- und Gesellschaftssystems erreicht werden können. Auf solche Änderungen war der letzte Besitzer der hier besprochenen Güter nicht vorbereitet. Die Verhältnisse verschlechterten sich außerdem durch die politischen Umwandlungen, die der Siebenjährige Krieg verursacht hatte ein Teil der Güter gelangte nämlich unter den Einfluss des neuen Besitzers von Schlesien, König von Preußen Friedrichs II. Die Geschichte der Familie von Promnitz zeigt, zu welchen Erfolgen der sogenannte neue Adel fähig war, und wo die Grenzen seines Aufstiegs lagen. Sie beweist gleichzeitig, dass die von den Vertretern dieses Geschlechts betriebene Wirtschaftspolitik, obwohl modern und gut organisiert, zu keinen weiteren positiven Ergebnissen hätte führen können. Die Handlungsfreiheit der Städte wäre zu diesem Zeitpunkt bereits unerlässlich, aber ohne die Befreiung der Bauern von der feudalen Abhängigkeit nicht möglich gewesen. Dadurch hätte nämlich der Handel, der keine feudalistische Bevormundung mehr brauchte, dynamisiert werden können. (übersetzt von Magdalena Engelmann)

39 39

40

41 41 Milan Myška (Ostravská univerzita v Ostravě) Šlechta a podnikání v českých zemích v 18. a 19. století (sedm tezí k diskusi) Podnikání šlechty nepatří k novým tématům evropské ani české historiografie. Našlo své místo v již klasickém díle Der moderne Kapitalismus Wernera Sombarta 1 a dalších průkopníků moderní hospodářské historiografie. Také podnikání šlechty v průmyslovém sektoru českých zemí se dostalo poprvé pozornosti v A. Salzově knize o dějinách českého průmyslu z roku Mezníkem ve studiu této problematiky se stala nesporně studie Františka Hrubého o hospodářských převratech v českých zemích v 15. a 16. století, 3 která podnikání šlechty uvedla do souvislosti s přechodem od rentovního k režijnímu hospodářství (1924) a na něj navazujícího Wernera Starka (1934). 4 Průkopnickou monografii o podnikání moravské šlechty (Kouniců) v textilním průmyslu představovalo dílo Jindřicha Šebánka vydané v roce Značnou pozornost podnikání šlechty zejména v sektoru průmyslu věnovala česká historiografie ve druhé polovině 20. století. Dálo se tak v souvislosti s aplikací marxistického paradigmatu tzv. manufakturního období (A. Klíma, F. Mainuš) 6 a k němu kriticky nastavenému paradigmatu protoindustrializace (M. Myška). 7 1 SOMBART, W.: Der moderne Kapitalismus. Historisch-systematische Darstellung des gesamteuropäischen Wirtschaftsleben von seinen Anfängen bis zur Gegenwart. Bd. I a Bd. II. München Leipzig Podnikání šlechty v různých zemích Evropy si Sombart všímá na řadě míst svého díla, zejm. ve kapitole na s SALZ, A.: Geschichte der böhmischen Industrie in der Neuzeit. München 1913, zejm. kap. Der Grundherr als Unternehmer, s. 273 an. 3 HRUBÝ, F.: Z hospodářských převratů českých ve století XV. a XVI. Český časopis historický 30, 1924, s , STARCK, W.: Ursprung und Aufstieg des landwirtschaftlichen Grossbetriebs in den böhmischen Ländern. Brünn ŠEBÁNEK, J.: Textilní podniky moravských Kouniců. Časopis Matice moravské 55/56, 1931/1932, s , / Též separátní otisk. 6 KLÍMA, A.: Manufakturní období v Čechách. Praha 1955 a v řadě dalších studií, z nichž výběr viz týž: Economy and Industry and Society in Bohemia in the 17th 19th centuries. Prague 1991; MAINUŠ, F.: Plátenictví na Moravě a ve Slezsku v XVII. a XVIII. století. Ostrava 1959 a Týž: Vlnařství a bavlnářství na Moravě a ve Slezsku v XVIII. století (Opera Universitatis Brunensis. Facultas Philosophica vol. 66). Praha Pro Slovensko srov. ŠPIESZ, A.: Manufakturne obdobie na Slovensku Bratislava MYŠKA, M.: Proto-industrializace. Realita, talentovaný omyl nebo mýtus? In: II. setkání historiků textilního a oděvního průmyslu (Z dějin textilu Studie a materiály. Sborník příspěvků k dějinám textilu a oděvní výroby v ČSSR, supplementum 8). Ústí nad Orlicí 1989, s Vstřícnější postoj k tomuto paradigmatu týž: Proto- industrializace. Čtvrtstoletá bilance jednoho historiografického paradigmatu. Český časopis historický 92, 1994, s

42 42 Šlechtic podnikatelem Tyto a řada dalších dílčích studií především historiků pracujících v jednotlivých českých a moravských regionech dokumentovaly výrazný podíl šlechty v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v různých odvětvích průmyslu (zejména těch, kde šlechta vzhledem k povaze svého vlastnictví statků a právnímu postavení byla s to využívat své komparativní výhody ) a jejich význam pro ekonomický rozvoj zemí. Z evropské perspektivy patřilo v 18. a na počátku 19. století, jak se pokusil doložit Fritz Redlich (1953), 8 zaangažování v českých zemích působící šlechty k nejsilnějším v habsburské monarchii, a dokonce i v Evropě. V souvislosti s domestikací paradigmatu modernizace 9 v diskurzu české historiografie se problém podnikatelských aktivit české šlechty v 18. a 19. století dostal do zcela nových konotací. Stal se součástí širšího problému podílu a úlohy české šlechty v modernizačním procesu ekonomiky a společnosti. Z dějin známe mnoho příkladů, že část starých struktur v okamžiku nástupu strukturálních změn (a těmi modernizace nesporně byla) se pokoušela s těmito změnami nejen svézt, ale dokonce do nich i aktivně vstupovat. Sledoval se tím účel zajistit si i v těchto nových strukturách své místo, respektive jak to trefně vyjádřil Rudolf Braun obenbleiben. 10 Problém postavení a funkce šlechty v modernizačních procesech evropských ovšem nejméně již po tři desítiletí poutá pozornost evropské a americké hospodářské a sociální historiografie, 11 ale ani v té nejobecnější rovině se nedospělo k nějakým konsensuálním závěrům. Konstituovaly se v podstatě tři explikační modely: a. Model považující šlechtu za významnou vrstvu podnikatelských elit a aktivního aktéra modernizačního procesu (např. americký historik Arno Mayer v zajímavé knize o krizi evropské společnosti v letech The Persistence of the Old Regime (1984), 12 některé studie v Dohna-Melvillově mohučském projektu 13 či v souboru H.-U. Wehlera Europäischer Adel (1990) REDLICH, F.: Europäische Aristokratie und wirtschaftliche Entwicklung. In: týž: Der Unternehmer. Wirtschafts- und sozialgeschichtliche Studien. Göttingen 1964, s , zde např. s. 295 an. Zde zveřejněny výsledky výzkumného projektu Přínos evropské aristokracie k hospodářskému rozvoji, organizovaného americkým Research Center in Entrepreneurial History na přelomu 40. a 50. let minulého století. 19 K problematice modernizace v obecné, převážně sociologické rovině viz nejnověji KELLER, J.: Teorie modernizace. Praha Ke konceptu modernizace např. WEHLER, H.-U.: Modernisierungstheorie und Geschichte. Göttingen BRAUN, R.: Konzeptionelle Bemerkungen zum Oberbleiben. In: WEHLER, H.-U. (Hg.): Europäischer Adel Göttingen 1990, s Užitečný, byť stručný přehled problematiky ve světové historiografii viz FALÁŘ, M.: Podnikání šlechty (Historiografická komparace). In: ŠTAIF, J. (ed.): Moderní podnikatelské elity. Metody a perspektivy bádání. Praha 2007, s Užitečný přehled o nejnovějších výsledcích zkoumání pro české země viz TÖNSMEYER, T.: Der böhmische Adel zwischen Revolution und Reform /21. Ein Forschungsbericht. Geschichte und Gesellschaft 32, 2006, s Vyšla také v u nás dostupnějším německém překladu MAYER, A.: Adelsmacht und Bürgertum. Die Krise der europäischen Gesellschaft München REDEN-DOHNA, A. von MELVILLE, R.: Der Adel an der Schwelle des bürgerlichen Zeitalters (Veröffentlichungen des Instituts für europäische Geschichte Mainz Abteilung Universalgeschichte. Beiheft 10). Wiesbaden Stuttgart WEHLER: Europäischer Adel. Zajímavý a důležitý faktografický materiál, podporující tezi o významu šlechty pro podnikání ještě na konci 19. stol., přinesla ve své nepublikované dizertaci,

43 Milan Myška: Šlechta a podnikání v českých zemích v 18. a 19. století 43 b. Model přisuzující šlechtě zanedbatelný nebo nulový význam v podnikatelských aktivitách v procesu modernizace (Eric J. Hobsbawm: The Age of Empire, 1987) 15 a konečně kompromisní pojetí, nacházející svou fixaci v c. modelu, považujícím šlechtu pouze za jednu součást fenoménu podnikatelských elit v modernizačních procesech (R. Braun: Konzepzionelle Bemerkungen zum Obenbleiben,1990). 16 Adekvátní posouzení účasti šlechty na modernizaci ekonomiky se tak stává součástí odpovědi, do jaké míry tato vrstva starých struktur tradiční společnosti byla s to se adaptovat na podmínky nově se formující moderní společnosti a nakolik byla s to dostat výzvě z modernizačního procesu vyplývající. Odpověď na tuto otázku rozdělila také české historiky, studující problematiku modernizace, na dva tábory. Stanovisko pesimistů nejpregnantněji vyslovil v řadě svých studií (např. 1992, 1997), 17 a zejména v článku Šlechta v českých zemích v 19. století (2000) Jiří Matějček. 18 Má za to, že podíl šlechty v procesu industrializace byl mizivý: šlechtické elity byly zainteresovány výhradně na zachování statu quo a na zvětšování svého majetku; šlechta se vyznačovala nedostatečným smyslem a schopností přizpůsobit se změněným podmínkám; výsledkem byla její společenská stagnace. Já sám jsem v posuzování úlohy šlechty spíše optimistou a nacházím určitou shodu se stanovisky např. Zdeňka Jindry (1998) 19 a Ralpha Melvilla (např ad.). 20 Své názory jsem shrnul ve výstupu svého podílu na mezinárodním projektu podané v r na Ústavu pro hospodářské a sociální dějiny vídeňské univerzity WALTERSKIR- CHEN, G.: Adel in Österreich im 20. Jahrhundert. Privates und öffentliches Leben, Berufswahl, wirtschaftliche Aktivitäten und politische Rolle. Wien 1999 (rkp. dizertační práce, Universität Wien). Poukázala také na pozoruhodný a dodnes nereflektovaný jev přesun příslušníků staré šlechty z pozic podnikatelů-vlastníků (Kapitalgeber) do pozice podnikatelů-manažerů (angestellte Unternehmer), zejm. na s. 127 an. 15 HOBSBAWM, E. J.: The Age of Empire London BRAUN: Konzeptionelle Bemerkungen, s Srov. např. MACHAČOVÁ, J. MATĚJČEK, J.: Poznámky k významu tzv. velkovýroby v českých zemích v první polovině 19. století. Slezský sborník 90, 1992, s ; MATĚJČEK, J.: Majetky, důchody a investiční možnosti v českých zemích v 19. století. In: Studie k sociálním dějinám 19. století 6. Opava 1996, s , zejm. s an. 18 MATĚJČEK, J.: Šlechta v českých zemích v 19. století (První pokus o přehled). Slezský sborník 98, 2000, s JINDRA, Z.: Die Triebkräfte und Entwicklungslinien des tschechischen wirtschaftlichen Aufstiegs im 19. Jahrhundert (bis 1918). In: HENNING, F.-W. (Hg.): Die Regionen des ehemaligen Habsburgerreichs und ihre heutigen Wirtschaftsbeziehungen (19. wissenschaftliches Symposium der Gesellschaft für Unternehmensgeschichte). Frankfurt a. M. Berlin Bern New York Paris Wien 1998, s , zde zejm. s MELVILLE, R.: Grundherrschaft, rationale Landwirtschaft und Frühindustrialisierung. Kapitalistische modernisierung und spätfeudale Sozialordnung in Österreich von den theresianisch-josephinistischen Reformen bis In: MATIS, H. (Hg.): Von Glückseeligkeit des Staates. Berlin 1981, s

44 44 Šlechtic podnikatelem Der Adel an der Schwelle des bürgerlichen Zeitalters (1988), 21 ve svých studiích o protoindustrializaci (1979, 1996, 1997) 22 a o struktuře podnikatelstva v hutním průmyslu českých zemí za průmyslové revoluce (1970, 1983, 1991). 23 Pokusil jsem se je formulovat pro účely tohoto workshopu do několika tezí, které předkládám k diskuzi. Zdůrazňuji, že se zabývám pouze jedním segmentem složitého problému, jak to určuje název tohoto shromáždění účastí šlechty na podnikání, a to prvořadě v průmyslovém sektoru a na něj navazujících složkách sektoru terciárního (doprava, peněžnictví, obchod). Svá stanoviska jsem záměrně poněkud vyhranil, neboť se domnívám, že v této podobě jsou s to vyvolat to, co je účelem našeho workshopu totiž diskuzi a kompetentní výměnu názorů. Teze 1: Hlavní a rozhodující sférou podnikatelských aktivit šlechty v českých zemích v průběhu 19. století zůstávalo jako v předchozích obdobích zemědělství (lesnictví). Již před revolucí 1848/49, ale zejména po zrušení poddanství a patrimoniálního řádu se šlechtický velkostatek výrazně modernizoval. Modernizace se prosazovala a/ orientací na tržní zemědělství b/ zaváděním progresivních metod hospodaření c/ mechanizací zemědělských prací, již akcelerovala nemožnost využívání levné nebo zcela bezplatné robotní práce poddaných a vzestup ceny pracovní síly především v okolí vznikajících průmyslových center a oblastí d/ svěřováním řízení velkostatků do rukou vzdělaných profesionálů. Teze 2: Také v průběhu dlouhého 19. století, tj. v době nástupu moderní industrializace, hrála šlechta v českých zemích významnou roli v průmyslovém podnikání. Nelze souhlasit s tezí, že šlechta z podnikání v sekundárním resp. terciárním sektoru 21 MYŠKA, M.: Der Adel der böhmischen Länder. Seine wirtschaftliche Basis und ihre Entwicklung. In: REDEN-DOHNA, A. MELVILLE, R. (Hg.): Der Adel an der Schwelle des bürgerlichen Zeitalters , s ; česká, rozšířená verze pod názvem Šlechta v Čechách, na Moravě a ve Slezsku na prahu buržoazní éry (Hospodářská aktivita české aristokracie a tzv. kapitalistická modernizace ). Časopis Slezského muzea, série B, 36, 1987, s MYŠKA, M.: Pre-Industrial Iron making in the Czech Lands: the labour Force and produktion Relations circa 1350 circa Past & Present. A Journal of Historical Studies No 82, february 1979, s ; Týž: Proto-Industrialisierung in Böhmen, Mähren und Schlesien. In: CERMAN, M. OGILVIE, S. C. (Hg.): Protoindustrialisierung in Europa. Industrielle Produktion vor dem Fabrikszeitalter (Historische Sozialkunde Bd. 5). Wien 1994, s ; Týž: Proto-industrialization in Bohemia, Moravia and Silesia. In: OGILVIE, S. C. CERMAN, M. (eds.): European proto- industrialization. Cambridge 1996, s ; Týž: Sonderfall oder eigenes Modell? Proto-Industrialisierung in Böhmen, Mähren und Schlesien. In: Prager wirtschafts- und sozialgeschichtliche Mitteilungen / Prague Economic and Social History Papers 2, 1995, s ; upravená verze pro italský badatelský projekt Týž: Un caso speciale o un diverso modello? La protoindustrializzazione in Boemia, Moravia e Slesia. In: FONTANA, L. G. (ed.): Le vie dell industrializzazione europea. Sistemi a confronto. Bologna 1997, s MYŠKA, M.: Die mährisch schlesische Eisenindustrie in der Industriellen Revolution (Sammelschriften der Pädagogischen Fakultät in Ostrava Bd. 19). Praha 1970; Týž: Das Unternehmertum im Eisenhüttenwesen in den böhmischen Ländern während der Industriellen Revolution. Zeitschrift für Unternehmensgeschichte 28, 1983, s ; Týž: Protoindustriální železářství v českých zemích (Spisy Ostravské univerzity v Ostravě sv. 75). Ostrava 1991.

45 Milan Myška: Šlechta a podnikání v českých zemích v 18. a 19. století 45 vycouvala a stala se pro tuto sféru ekonomických aktivit bezvýznamnou (viz Matějček). Do konce druhé třetiny století se absolutní počty šlechtických průmyslových podnikatelů nikterak markantně nesnižovaly, klesal však jejich relativní podíl na úhrnném počtu podnikatelů a na volumenu produkce. S nástupem tzv. druhé průmyslové revoluce a monopolizace zájem šlechty o podnikání v sekundárním a terciárním sektoru znatelně poklesl. Souviselo to pravděpodobně s náročností investic do nově se konstituujících průmyslových odvětví, jako byla elektrotechnika, chemie a strojírenství. Teze 3: V podnikatelských aktivitách šlechty v sekundárním a terciárním sektoru došlo ke strukturálním změnám. Šlechta ve srovnání s érou protoindustrializace vyklidila odvětví, v nichž v důsledku inovací (bavlna) ztratila výhodu volné dispozice surovinami (vlna, len), a intenzivněji pronikala do odvětví těsněji svázaných se surovinovou základnou velkostatku. To se týkalo hlavně uhelného a rudného hornictví, hutnictví a rafinace železa, průmyslu potravinářského a stavebních hmot. Teze 4: Relativně obrovské peněžní částky, které šlechta získala v procesu vyvazování a výkupu v polovině století, byly z velké části proměněny v kapitál. (Purš tento akt dokonce považoval za poslední fázi původní akumulace kapitálu, a to z agrárních zdrojů.) Pokud se nerozplynuly v konzumních nárocích šlechtických rodin, byly využity k a/ modernizaci agrární produkce šlechtického velkostatku b/ k bezprostředním investicím do některých odvětví průmyslu c/ a ke spekulacím v bankách (hlavně vídeňských) a akciových společnostech, které takto uložený kapitál mobilizovaly zejména při výstavě infrastruktury (železnice, splavnění řek ad.). Teze 5: Již v průběhu první poloviny 19. století přestával mít průmysl provozovaný šlechtou-majiteli dominií charakter doplňku zemědělského podnikání, který měl úkol zhodnocovat ladem ležící nebo obtížně zpeněžitelné suroviny vlastní provenience, a tak dosahovat lepších konečných efektů hospodaření. Pro řadu šlechtických rodů (Fürstenberkové, Wilczekové, Larisch-Mönnichové, někteří z habsburských arcivévodů) se stalo průmyslové podnikání ne-li hlavní, tedy určitě nezanedbatelnou složkou jejich hospodářství a významným zdrojem důchodů. Teze 6: Je nutné odmítnout stanovisko, které má sklon ztotožňovat hranici mezi podnikáním šlechty a občanských subjektů s hranicí mezi technickým zaostáváním a technologickým progresem.

46 46 Šlechtic podnikatelem a/ byl to nejen šlechtický velkostatek, který se stal průkopníkem nových technologií, ale také některé báňské a hutní podniky šlechticů, jež byly nositeli podstatných modernizačních inovací (Habsburg Rudolf ve Vítkovicích, Salmové v Blansku, Fürstenberkové v Králově Dvoře ad.); b/ podporou vědy (Šternberkové, Buquoiové, Salmové), přírodovědného a technického vzdělání (stavovský polytechnický institut) a šířením technické a ekonomické osvěty (spolky, Průmyslová jednota) výrazně přispěla alespoň část české šlechty k modernizaci ve výrobní a ekonomické sféře; c/ využíváním vědeckých poznatků a know-how svých odborných poradců se šlechtické podniky v řadě oborů (hornictví, hutnictví železa, chemie a potravinářství) zařadily na čelná místa výrobních inovátorů. Kardinál Rudolf, Mitrovští a Šternberkové měli svého prof. F. X. Riepla, Salmové dr. Reichenbacha, Fürstenberkové doc. Dušánka, habsburští arcivévodové L. Hoheneggera ad. Teze 7: Šlechta v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, na rozdíl od jiných provincií habsburské monarchie (zejm. alpských zemí), byla s to na sklonku 18. a v průběhu 19. stol. proměnit své Gutswirtschaft do té míry, že mnohé šlechtické velkostatky sehrály úlohu avantgardy racionálního zemědělství a vystupovaly také v některých odvětvích průmyslového sektoru (hornictví, hutnictví, potravinářský průmysl) jako nositelé ekonomického progresu. Lze vyslovit názor, že v ekonomické sféře byla česká šlechta platným aktérem modernizačních procesů a prokázala schopnost adaptace novým podmínkám tržní ekonomiky. Na úplný závěr mého vstupního slova mi dovolte ještě metodickou poznámku. Historikové různých zemí se dosti intenzivně zabývali otázkou, do jaké míry nastupující občanské podnikatelské elity svůj životní styl a způsob přizpůsobovaly životnímu stylu historické aristokracie a jakou úlohu v tomto procesu sehrávaly v některých evropských zemích početné nobilitace podnikatelů. Bylo by pravděpodobně velmi přínosné, kdybychom otázku obrátili: fungovalo také ve vrstvě aristokracie, nebo alespoň její části, usilování o přizpůsobení se životnímu stylu podnikatelských elit občanského původu, přejímání jejich hodnotového systému a mentálních a kulturních vzorců, nebo alespoň snaha tyto odlišné světy dvou sociálních vrstev přiblížit? Za aktuální otázku považuji také osvětlení významu a funkce pozoruhodné a v raných fázích industrializace českých zemí rozšířené formy podnikání, jakou byly pachty šlechtických průmyslových závodů občanskými podnikateli. Byly, jak se to obvykle traduje, jen dalším z důkazů stahování se šlechty z podnikatelských pozic, nebo představovaly významný ekonomický faktor, který dočasně suploval nedostatečnou akumulaci kapitálu, a tudíž i omezenou možnost investování nastupujícími občanskými podnikateli?

47 Milan Myška: Šlechta a podnikání v českých zemích v 18. a 19. století 47 Die adeligen Unternehmer Nach der knappen Übersicht der Werke von den Historikern über das Unternehmen der böhmischen Aristokratie im Industriesektor (Sombart, Salz, F. Hrubý, Šebánek, Mainuš, Klíma, Redlich, Melvill, Myška) analysiert der Autor die Konzeptionen der zeitgenössischen Welthistoriographie zum Problem der Rolle des Adels in den Modernisationsprozessen der Neuzeit. Auf Grund seiner früher veröffentlichten Studien formuliert er seine Stellungen in sieben Thesen präsentierten zur Diskussion. These 1: Die Landwirtschaft (die Forstwirtschaft) blieb im Lauf des 19. Jahrhunderts wie in den vorigen Epochen der Haupt- und Entscheidsbereich der Unternehmensaktivitäten des Adels in den böhmischen Ländern. Schon vor der Revolution 1848/49, aber hauptsächlich nach der Auflösung der Untertänigkeit und des Patrimonialsystems modernisierte sich der adelige Grossgrundbesitz markant. Die Modernisation setzte sich durch a) Orientierung auf Marktlandwirtschaft, b) Einführung der Progressivmethoden der Bewirtschaftung, c) Mechanisierung der Landarbeiten und d) die Verwaltung von Grossgütern wurde den ausgebildeten Fachmännern anvertraut. These 2: Auch im Verlauf des langen 19. Jahrhunderts, d. h. in der Zeit des Antritts der modernen Industrialisierung, spiete der Adel in den böhmischen Ländern eine wichtige Rolle im Industrieunternehmen. Man kann nicht mit der These übereinstimmen, dass der Adel aus dem Unternehmen im Sekundärsektor bzw. Tertiärsektor entstand und war bedeutungslos für diese Sphäre der ökonomischen Aktivitäten. Bis zum Ende des zweiten Drtittels des Jahrhunderts verringerten sich die Absolutzahlen der adeligen Industrieunternehmer markant nicht, aber ihres Relativanteils an der summarischen Zahl der Unternehmer und am Erzeugungsumfang verminderte sich. Erst mit dem Antritt der sog. zweiten Industriellen Revolution und mit steigernden Ansprüchen an den Investitionsumfang zogen die Unternehmensaktivitäten des Adels im Sekundärsektor in den Hintergrund zurück. These 3: In den Unternehmensaktivitäten des Adels im Sekundär- und Tertiärsektor kam es zu den Strukturveränderungen. Die Aristokratie im Vergleich zur Zeit der Protoindustrialisierung räumte die Branchen aus, in denen in Folge der Innovationen (Baumwolle) den Vorteil der freien Disposition mit Rohstoffen (Wolle, Leinen) verlor und er drang intensiver in die Branchen ein, die enger mit Rohstoffgrundlage verbunden waren. Das betraf vor allem den Steinkohlen- und Erzbergbau, der Metallurgie und Eisenraffination, Lebensmittelindustrie und Industrie der Baustoffe. These 4: Relativ riesige Geldsummen, die der Adel im Prozess der Entlastung und Ablösung in der Mitte des Jahrhunderts gewann, wurden am meisten ins Kapital umgewechselt. Wenn sie sich nicht in den Konsumforderungen auflösten, wurden sie benutzt zu (a) Modernisation der Agrarproduktion des adeligen Grossgrundbesitzes, (b) unmittelbaren Investitionen in manche Industriebranchen, (c) Spekulationen in den Banken und Aktiengesellschaften, die so deponiertes Kapital hauptsächlich beim Ausbau der Infrastruktur mobilisierten. These 5: Die durch adelige Besitzer der Domänen betriebene Industrie hörte auf schon im Lauf der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts den Charakter von Ergänzung der Agrarproduktion haben, welche die Aufgabe hatte, die die schwer umsetzbare oder brachliegende Grundstoffe der eigenen Provenienz verwerten sollte und damit die besseren Wirtschaftsergebnisse erzielen. Für eine Reihe der adeligen Familien wurde das Industrieunternehmen wenn nicht haupter (Fürstenbergs, Wilczeks, Larisch-Mönnichs, manche aus den Habsburger Erzherzögen) dann sicher bedeutender Bestandteil ihrer Wirtschaft und bedeutsame Rentenquelle.

48 48 Šlechtic podnikatelem These 6: Man muss den Standpunkt ablehnen, der die Greuze zwischen Unternehmen des Adels und bürgerlichen Subjekten mit Grenze zwischen technischer Rückständigkeit und technologischem Fortschritt identifizieren hat. (a) Es war nicht nur der adeligen Grossgrundbesitz, der zum Vorkämpfer der neuen Technologien wurde, aber auch manche Montan- und Hüttenbetriebe der Adeligen, die der Träger der wesentlichen Neuheiten der Modernisation wurden. (b) Durch Unterstützung der Wissenschaft, naturwissenschaftliche und technische Ausbildung und Ausbreitung der technischen und ökonomischen Aufklärung trägte wenigstens ein Teil des böhmischen Adels zur Modernisation in der Erzeugungssphäre und in der ökonomischen Sphäre bei. (c) Durch Ausnutzung der wissenschaftlichen Erkenntnisse und Know-How ihrer Fachberater wurden die adeligen Betriebe in einer ganzen Reihe der Bereiche an die Spitze der Innovatoren von der Erzeugung eingereiht. These 7: Der Adel in Böhmen, Mähren und Schlesien im Gegenteil zu anderen Provinzen der Habsburger Monarchie wurde fähig am Ende des 18. Jahrhunderts und im Lauf des 19. Jahrhunderts ihre Gutswirtschaft so umwandeln, dass viele adelige Grossgrundbesitze eine avantgardistische Rolle in der rationellen Landwirtschaft spielten und der Adel auftrat auch als Träger des ökonomischen Progresses in manchen Industriebereichen (Bergbau, Hüttenwesen, Lebensmittelindustrie). Man kann eine Meinung aussprechen, dass der böhmische Adel in der ökonomischen Sphäre ein vollwertiger Akteur der Modernisationsprozesse war und er bewies die Fähigkeit der Anpassung auf neue Bedingungen der Marktwirtschaft. (übersetz von Hana Šústková)

49 49 Bohumír Smutný (Moravský zemský archiv v Brně) Hrabata pláteníky a pláteníci barony. Společenské a sociální skupiny v čele českého a moravského plátenictví ve 2. polovině 18. století Plátenická výroba využívající domácí pěstované suroviny lnu se vedle soukenictví, organizovaném na základě městské cechovní výroby, stala v českých zemích ve 2. polovině 18. století nejdůležitějším výrobním odvětvím, kde se v protoindustriální výrobě mohla prosadit šlechta jako novodobý podnikatel. Tato společenská vrstva měla k tomu nejlepší předpoklady, neboť na českém a moravském venkově ovládala široká dominia, zejména v podhorských a horských oblastech osídlených obyvatelstvem, které se vedle nepříliš výnosného zemědělství mohlo věnovat doplňkovému způsobu obživy, jímž bylo předení příze přadláky a tkaní plátna necechovními tkalci. Takováto činnost byla vrchnostmi již od 17. století zcela podporována. Na jedné straně tito schopní jedinci, často ovlivněni zahraničními zkušenostmi, poznali hospodářské výhody protoindustriální výroby na svých panstvích, která v jejich režii přinášela do důchodu stále potřebné peníze, na druhé straně toto počínání připravovalo rozklad dosavadních výrobních poměrů směrem k průmyslové revoluci a k urychlení zániku dosavadního feudálního systému. Vzhledem k tomu, že od roku 1740 se stala panovnicí dcera císaře Karla VI. Marie Terezie a po ní její syn Josef II., je možné tuto dobu 2. poloviny 18. století v našich dějinách také nazvat dobou tereziánskou a josefínskou, kdy došlo k rozvoji protoindustriální výroby zejména v textilní výrobě, neboť se stát v daleko větším měřítku než předtím zajímal o hospodářské záležitosti zemí a jejich obyvatel a také se je snažil regulovat. Až do 2. poloviny 18. století se také udržely ve státní hospodářské politice merkantilistické názory na původ bohatství státu, pro které byla např. cechovní výroba již zjevnou brzdou rozvoje výroby. Ve všech učebnicích a souhrnných pracích k hospodářským dějinám 2. poloviny 18. století jsou uváděna jména některých představitelů české a moravské šlechty, kteří se v rámci nové hospodářské politiky habsburské monarchie, řízené od 50. let 18. století z komerčního direktoria ve Vídni Rudolfem hrabětem Chotkem, na svých majetcích zapojili především do plátenické výroby. Uvedeme proto několik těchto šlechticů, kteří se s většími či menšími úspěchy vydali na cestu podnikání konkrétním zorganizováním manufakturních podniků v plátenické výrobě. Jako představitele podnikající šlechty v plátenictví možno na prvním místě jmenovat Ferdinanda Bonaventuru hraběte Harracha ( ), který zdědil v roce 1740 panství Janovice na Moravě po své nevlastní matce Arnoštce hraběnce Ditrichštejnové. Vedle toho vlastnil rozsáhlé statky v Čechách, např. panství Šluk-

50 50 Šlechtic podnikatelem Erb hraběcího rodu Harrachů (Meraviglia) nov, v Rakousích panství Bruck nad Litavou a na Moravě na čas také panství Náměšť na Hané. Spravoval také dlouho panství Jilemnice v Čechách, které patřilo jeho bratrovi Arnoštovi. Harrach byl velmi agilním podporovatelem nové výroby a rozšiřování tradičních výrobních odvětví. Vedle plátenictví to bylo také na harrachovských statcích na Moravě železářství a v Čechách sklářství. Na českém panství Jilemnice a na moravském Janovice se začalo s organizací manufakturní výroby v plátenictví již v polovině 40. let 18. století, neboť k tomu zde byly vhodné podmínky, jako např. nadbytek lněné příze, s níž sama vrchnost již delší dobu obchodovala. Na janovickém panství vyřešil Harrach nedostatek tkalců vyrábějících jemnější druhy plátna tím, že do něj přesídlil celé rodiny ze Šluknovska; ty zde byly usazeny v několika vesnicích založených právě pro ně. Stejně bylo postupováno při zaučování místních obyvatel v předení jemných druhů příze, které bylo zaváděno přadláky přesídlenými z jilemnického panství na severní Moravu. Harrach také zřídil na svých panstvích několik komerčních bělidel. Jednalo se o tzv. rozptýlenou manufakturu, kdy tkalci, tzv. tovární mistři, měli právo mít učně a vydávat jim výuční listy; pracovali u nich také vandrující tovaryši. Na jilemnickém panství se výroba nejdříve zaměřila na výrobu jemných druhů pláten, tzv. závojů, mezi tkalci v Rokytnici nad Jizerou. Sídlo manufaktury zde bylo nejprve v Horní Branné, poté se přesunulo do blízkého Hrabačova u Jilemnice, kde bylo na břehu řeky Jizerky v provozu největší bělidlo na panství. Také v Janovicích byla zřízena dvě velká bělidla. Od roku 1767 mohli potom Harrachové zřídit ve Vídni sklad svých výrobků. Ferdinand Bonaventura hrabě Harrach zastával v letech místo guvernéra v Miláně a byl rytířem Řádu zlatého rouna. Sídlil ve Vídni a se svými statky byl v kontaktu prostřednictvím vrchnostenských úředníků, kteří mu posílali hospodářské zprávy o stavu jeho manufakturních podniků. Od roku 1771 svěřil vedení janovického podniku do rukou Francouze Nadala de Soubreville, který získal jeho důvěru a stal se nejprve poradcem v budovaných vlnařských harrachovských podnicích na panství Náměšť na Hané; měl také pomoci při reorganizaci plátenické výroby na Janovicku. Od roku 1774 byl jmenován ředitelem nad oběma manufakturami, kde provedl významné změny, zejména v organizaci, postihující jak správu, tak celý výrobní proces, dále ve snaze vybudovat plátenickou výrobu podle zkušeností získaných v západoevropských manufakturách. Dosáhl toho, že se manufaktura v Janovicích oddělila od patrimoniálního úřadu a řídila se tzv. továrním řádem, který vypracoval Soubreville. Věnoval velkou pozornost nejen

51 Bohumír Smutný: Hrabata pláteníky a pláteníci barony 51 přípravě příze a plátnu, k čemuž vypracoval tarify pro nákup příze a zhotovené tkaniny, ale zvýšenou pozornost věnoval také bělidlům a barvírně. Jeho tvrdý režim v podniku vedl ke střetům s hospodářskými úředníky, kterými byl po úmrtí Ferdinanda Bonaventury obviněn ze způsobení velkých ztrát, a byl tak jeho dědicem a následníkem propuštěn. Dílo Ferdinanda Bonaventury hraběte Harracha nalezlo pokračovatele v jeho prasynovci a dědici Janu Nepomuku Arnoštu hraběti Harrachovi ( ), c. k. komořím a říšském dvorním radovi, který roku 1792 vystoupil ze státní služby a věnoval se správě statků, jež zdědil, kde podporoval rozvoj plátenictví na panstvích Jilemnice a Janovice stejně jako železářství a sklářství. 1 Poněkud zvláštním představitelem šlechtických podnikatelů v plátenictví byl slezský emigrant Jan Ludvík hrabě Harbuval a Chamaré ( ), bývalý ředitel Královské rytířské akademie v Lehnici, kde také sám studoval, usídlený od roku 1746 v Čechách. Jako věrný poddaný panovnice Marie Terezie po dvou slezských válkách a okupaci Slezska pruským králem Fridrichem II., což mu také přineslo věznění z politických důvodů, se po prodeji svých slezských statků rozhodl odejít s rodinou do Čech, kde zakoupil panství Potštejn v Královéhradeckém kraji a později také Nové Hrady v Chrudimském kraji. Počátkem 50. let 18. století navázal kontakty s Rudolfem hrabětem Chotkem, který hledal vhodného vykonavatele hospodářské politiky namířené proti zájmům pruského Jan Ludvík hrabě Harbuval a Chamaré ( ), zakladatel plátenické manufaktury v Potštejně (MGOH) Erb, který získal Jan Ludvík Harbuval a Chamaré roku 1727 při povýšení do českého stavu svobodných pánů (Meraviglia) 1 K hraběti Ferdinandu Bonaventurovi Harrachovi v plátenictví viz MAINUŠ, F.: Janovické harrachovské plátenické podnikání v letech Příspěvek k otázce našich manufaktur. Slezský sborník 54, 1956, s ; Týž: Janovické harrachovské plátenické podnikání v letech Slezský sborník, 55, 1957, s , KUTNAR, F.: Z dějin zemědělství a plátenictví na jilemnickém panství ke konci 18. století. In: Krkonoše Podkrkonoší 1, Trutnov 1963, s

52 52 Šlechtic podnikatelem státu v pohraniční oblasti Čech. Chamaré dostal za úkol zorganizovat ve východních Čechách nákup a zpracování plátna produkovaného zdejšími venkovskými tkalci, což bylo také politickým úkolem, neboť zde šlo rovněž o zabránění místnímu obyvatelstvu, často tajným nekatolíkům, v emigraci do sousedního Slezska, kde by se mohli uplatnit v plátenictví a kam byli lákáni pruským králem. Chamaré na svých panstvích postavil z vlastních prostředků bělidla a inicioval jejich stavbu také na sousedních panstvích příčinou takovéhoto počínání byla snaha zbavit se závislosti na zušlechťování hrubého plátna vyráběného v Čechách a dokončovaného ve Slezsku, odkud šlo na světové trhy pod názvem slezské plátno. Již roku 1754 byl jmenován komerčním radou v Chrudimském kraji a o rok později 1755 ředitelem veškeré výroby příze a plátna v severovýchodních Čechách při hranicích se Slezskem, Kladskem a Moravou. Za státní finance byl v Potštejně postaven c. k. plátenický magazín, kam přicházeli prodávat svoje výrobky tkalci z okolí; zde bylo jejich plátno běleno a zušlechťováno a posíláno dále přes Vídeň na trhy do zámoří. Význam tohoto podniku byl podtržen skutečností, že před nepřátelskou diverzí ze Slezska k ochraně budovy, kde bylo uloženo nakoupené plátno za několik set tisíc zlatých, si Chamaré vyjednal strážní službu prováděnou zde menší vojenskou jednotkou, na kterou také částečně přispíval. Sám také založil v Potštejně manufakturu na výrobu jemného a taženého plátna, tzv. závojů, kde pracovali podobně jako na jeho bělidle vedle obyvatel panství také odborníci ze Slezska, získaní sem za slib vyplácení renty, mezi nimiž byli i nekatolíci. Vedle toho se také věnoval organizaci přádelní a tkalcovské školy v Potštejně, kde se poddaní z okolních panství měli naučit lepšímu zpracování příze a plátna. Roku 1757 byl Chamaré jmenován přísedícím komerčního konsesu v Praze a roku 1761 viceprezidentem tohoto úřadu. Podle merkantilistických zásad se písemně vyslovoval k otázkám výroby a obchodu s přízí a plátnem i k dalším komerčním záležitostem habsburské monarchie. V důsledku sedmileté války byla činnost potštejnského podniku několikráte z obav před vpádem pruského nepřítele přerušena a zaměstnanci se museli na nějaký čas uchýlit do Schwechatu u Vídně, kde jim v místní bavlnářské manufaktuře byly vyhrazeny výrobní prostory; také sem byly přemístěny zásoby plátna. Vzhledem k nepříznivým okolnostem ve válečné době se rozhodl hrabě Chotek roku 1761 předat c. k. magazín v Potštejně do režie Chamarému, který již provozoval ve své režii bělidla v Potštejně a Nových Hradech. Na účet eráru byla provozována až do Chamarého smrti výroba jemného a taženého plátna v Potštejně. Chamaré byl nejen podnikatelem, ale také manažerem celého podniku ve funkci ředitele, za což dostával plat 4000 zl. ročně. Každodenně osobně řídil výrobu v Potštejně, vyřizoval korespondenci a zásilky plátna do Terstu a Fiume přes Vídeň a udržoval čilou korespondenci s obchodními partnery a zejména se svým nadřízeným hrabětem Chotkem, přičemž k pomoci měl účetní personál a nákupčí plátna, kteří byli také placeni z komerční pokladny. Tím se lišil od svých šlechtických současníků, kteří vlastní chod svých manufakturních podniků přenechávali

53 Bohumír Smutný: Hrabata pláteníky a pláteníci barony 53 hospodářským úředníkům či jmenovaným ředitelům a byli o něm většinou informování prostřednictvím jejich hospodářských zpráv a korespondence. V provozu potštejnského plátenického podniku se po jeho smrti pokoušel neúspěšně pokračovat až do roku 1770 jeho dědic a syn Jan Antonín hrabě Harbuval a Chamaré, který se také snažil o zavedení bavlnářství a hedvábnictví. Z podniku se udrželo do 19. století v provozu jen místní bělidlo, provozované v rámci režijního hospodářství potštejnského panství. 2 V době, kdy začínal se svým plátenickým podnikáním v Potštejně hrabě Chamaré, činil stejně tak na Moravě v Letovicích Jindřich Kajetán hrabě Blümegen ( ). Pocházel z německé úřednické šlechty usazené teprve ve druhé generaci na Moravě, kde jeho otec Heřman Jošt zakoupil roku 1724 panství Letovice v Brněnském kraji. Zprávy o jeho vzdělání chybějí, ale od mládí se podílel jako vysoký úředník na zemské správě, když od roku 1740 působil ve funkci císařského rady a přísedícího zemského práva a tribunálu, takže lze předpokládat jeho minimálně právnické vzdělání. V roce 1741 vykonával funkci generálního válečného komisaře na Moravě, jehož úkolem bylo postarat se o zásobování vojenských magazínů pro císařskou armádu. Roku 1744 byl jmenován členem generálního zemského válečného komisariátu a úředním kancléřem tribunálu. V úředních funkcích rychle postupoval, takže roku 1748 byl již tajným radou, vrchním zemským komořím a prezidentem na guberniu nezávislé deputace pro záležitosti kontribuční, kamerální a vojenské. Měl velmi blízké vztahy s reformátorem státní správy v monarchii Fridrichem Vilémem hrabětem Haugwitzem a jako představitel šlechtického rodu nepříliš ještě svázaného se zájmy zemské šlechty se stal na Moravě vykonavatelem reformních zájmů panovnice Marie Terezie, zejména prosazení tzv. decenálního recesu na Moravě, za což byl také odměněn. Od roku 1749 byl postaven do čela nového úřadu královské reprezentace a komory a roku 1753 se také stal moravským zemským hejtmanem. Soustředil tak díky přízni vídeňského dvora ve své osobě dva nejdůležitější úřady státní a stavovské správy na Moravě. V době před vypuknutím sedmileté války se pustil také do manufakturního podnikání, když v Letovicích na břehu řeky Svitavy vybudoval od roku 1754 bělidlo plátna a zorganizoval plátenickou manufakturu ve své režii a společně s konsorciem šlechtických přátel jako společníky, švagrem Františkem Janem svob. p. Chorynským, majitelem panství Veselí nad Moravou a Františkem hrabětem Kořenským z Terešova zřídili kožedělnou manufakturu ve Veselí. Letovický podnik se nejprve zabýval dodávkami stejnokrojového plátna pro armádní sklad ve Vídni používaného k šití košil nebo kamaší vojáků. S plátnem z Letovic také čile 2 Z literatury k činnosti hr. Jana Ludvíka Harbuvala a Chamaré v plátenictví nejnověji SMUTNÝ, B.: Loscani a Chamaré o východočeském plátenictví. In: Studie o hospodářské politice habsburské monarchie mezi slezskými válkami a válkou sedmiletou a edice korespondence z let Sborník prací východočeských archivů. Supplementum 2. Zámrsk 1998; Týž: Potštejnská manufaktura na česko-kladském pomezí. In: Kladský sborník. Supplementum 4. Hradec Králové 2002.

54 54 Šlechtic podnikatelem Josef Jan Maxmilián hrabě Kinský ( ), zakladatel plátenické manufaktury ve Sloupu (Valenta) Erb knížat Kinských (Kirnbauer) obchodovala Půjčovní banka v Brně, jejíž sklad sloužil manufaktuře. Objednávky plátna byly někdy tak velké, že si manufaktura musela vypomáhat najímáním cechovních tkalců v okolních městech a městečkách. Již v polovině 50. let byla navázána obchodní spojení s obchodníky z Rakouska, Tyrolska a Salcburska. Manufaktura také zřídila sklad svých výrobků ve Vídni. Plátenický podnik v Letovicích se také dostával do styků s dalšími plátenickými manufakturami v Potštejně a Janovicích, a to především prostřednictvím zkušených odborníků jako běličů a tkalců, o jejichž přetahování a útěky byly vedeny mezi majiteli manufaktur spory, neboť se často jednalo o uprchlé poddané. Letovická manufaktura začala po roce 1763, kdy padlo výlučné privilegium na bavlnářskou výrobu pro podniky ve Schwechatu u Vídně a v uherském Šaštíně a bavlnářství bylo prohlášeno za svobodnou živnost, zpracovávat také ve větší míře bavlněnou přízi, kterou pro ni předli přadláci v širokém okolí (faktorie v Bučovicích, Olomouci, Pardubicích), a postupně přecházela k výrobě bavlněných tkanin, takže v polovině 70. let 18. století se již jednalo o kartounku, tehdy největší na Moravě, pro kterou byla postavena nová budova. Bavlněné látky si získávaly jako předmět masové spotřeby stále větší oblibu pro svoje vlastnosti a poměrnou lacinost ve srovnání s výroky z vlny a lnu. Rychlejší obrat investovaného kapitálu v bavlnářství přilákal k investování v tomto textilním odvětví zejména měšťanské podnikatele a této skutečnosti využil i Blümegen. Nejenže postupně přeměnil svůj původně plátenický podnik v Letovicích v bavlnářský, ale již kolem roku 1767 založil na svém dolnorakouském panství

55 Bohumír Smutný: Hrabata pláteníky a pláteníci barony 55 v Kettenhofu u Vídně bavlnářský podnik a kartounku s pomocí kapitálu nedlouho povýšeného šlechtického rodu Friesů, kteří se zde stali jeho společníky. Blümegen byl vzhledem ke své zaneprázdněnosti funkcemi v řadě úřadů v Brně (od roku 1760 většinou pobýval ve Vídni, kde mu byly svěřeny jako ministrovi vnitřní státní záležitosti), nadměrně zaměstnán. Roku 1761 se stal členem nově zřízení státní rady a roku 1771 dosáhl vrcholu své kariéry, když byl po zemřelém Rudolfu hraběti Chotkovi jmenován nejvyšším kancléřem a postaven do čela spojené česko-rakouské dvorské kanceláře. Neměl tedy příliš času na sledování svých manufakturních podniků, jejichž vedení bylo svěřováno odborníkům, jakým byl v polovině 50. let např. manufakturní správce František Josef Scholtz. V době sedmileté války měl dohled nad manufakturou v Letovicích význačný představitel komerčního úřadu na Moravě a inspektor manufakturního úřadu Ludvík Ferdinand Procop, v polovině 60. let je uváděn jako tovární ředitel Johann Karl Lutz a v 70. letech byl jmenován správcem kartounky J. Thallmann. Majitel byl ve styku se svým podnikem jen prostřednictvím písemných zpráv a korespondence, i když si samozřejmě vyhrazoval zásadní rozhodnutí. Podnik přežil svého zakladatele, jenž se v roce 1782 dostal do sporů s novým císařem Josefem II. a byl spolu s bratrem Janem Kryštofem propuštěn v nemilosti z úřadu bez nároku na penzi. Výroba zde byla zastavena až v roce 1820, kdy noví majitelé Letovic Kálnokyové o ni již neměli zájem a podnik se také stal neschopným konkurence. Roku 1832 odkoupil budovy bývalé kartounky podnikatel Daniel Baum z Vídně, který zde zavedl výrobu anglického tylu a krajek, v níž zde dále podnikali jeho švagr Moritz Faber a Ludvík Damböck, později až do roku 1945 firma M. Faber a spol. 3 Další z významných představitelů šlechty podnikající v plátenictví Josef Jan Maxmilián hrabě Kinský ( ) pocházel ze starého českého rodu byl synem zakladatele chlumeckého rodového fideikomisu Václava Norberta hraběte Kinského. Zprávy o jeho vzdělání se různí, podle jedné byl absolventem Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a v mládí cestoval po západní Evropě, pobýval především ve Francii. Podle jiné měl studovat na arcibiskupském semináři v Praze a podniknout velkou kavalírskou cestu až na Maltu, kde se měl stát rytířem tohoto řádu a přijmout závazek celibátu, což vysvětluje skutečnost, že zemřel svobodný a bez potomků. V hospodářských záležitostech byl také stoupencem merkantilismu a již od mládí působil v úřadech, v letech 1730 až 1740 byl vrchním radou a později viceprezidentem komerčního konsesu ve Slezsku. Jako korunovační komisař byl přítomen v Praze korunovaci Marie Terezie na českou královnu. Když přišla panovnice po prvních dvou válkách s Pruskem o většinu území Slezska 3 K činnosti hraběte Jindřicha Kajetána Blümegena v plátenictví viz SMUTNÝ, B.: K otázkám počátků a změny produkce textilní manufaktury v Letovicích. In: Pocta Janu Janákovi. Předsedovi Matice moravské, profesoru Masarykovy univerzity věnují k sedmdesátinám jeho přátelé a žáci. Brno 2000, s ; Týž: Počátky textilního průmyslu v Letovicích a podnikatel Daniel Baum. In: Historie- -Historica 9. Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity, Ostrava, 2002, s

56 56 Šlechtic podnikatelem s Kladskem, odešel roku 1748 ze státní služby a věnoval se hospodaření na svých severočeských panstvích, především dědictví po otci, na panství Sloup. Výrazněji o něm bylo slyšet od roku 1757, kdy zřídil komerční bělidlo v Lindavě u Cvikova a na jeho žádost panovnice udělila městečku Haida (nyní Nový Bor) právo týdenního trhu na len, přízi a obilí a čtyři výroční trhy. Zde byla také tkalcovská manufaktura vyrábějící jemné plátno a tzv. závoje a apretovna režného zboží vyráběného zdejšími tkalci. Od roku 1756 se ve Svojkově také vyrábělo voskované plátno a Kinský prosadil roku 1759 zákaz jeho dovozu do českých a rakouských zemí. Také on podobně jako Chamaré a další zaměstnával nekatolíky přicházející z ciziny. Kinský stejně jako Chamaré zorganizoval na panství Sloup přádelní a tkalcovskou školu pro poddané nejen ze svých panství, ale též ze statků svých příbuzných Kinských z Rychmburku a Zvíkovce. Jeho podnikání pokračovalo také na panství Sloup, kde zřídil roku 1759 barvírnu, která se roku 1761 rozšířila o kartounku, kde byly vedle plátna potiskovány bavlněné tkaniny. Na panství se také předla bavlna a vyrábělo bavlněné zboží. Přímo ve Sloupu vznikla výrobna barchetu. Kinský se také podílel svojí účastí na činnosti některých konsorcií, kde byli zastoupeni jak šlechtičtí, tak měšťanští podnikatelé. Od roku 1754 se svým kapitálem podílel na obchodní společnosti s plátnem založené rumburským obchodníkem Antonem Salomonem a později se účastnil na provozu další rumburské firmy anglických obchodníků G. Franklina a J. Nurse, která vyvážela Dobová podobizna Jindřicha Kajetána hraběte Blümegena ( ), zakladatele plátenické manufaktury v Letovicích (Kroupa) Hraběcí erb rodu Blümegenů, který získali bratři Jindřich Kajetán, Heřman Hanibal a Kryštof roku 1759 (rakouský hraběcí stav), resp. roku 1761 (říšský hraběcí stav) (Kirnbauer) severočeské plátno do jihovýchodní a východní Evropy a Anglie. Od roku 1767 se podílel na společnosti provozující bavlnářskou manufakturu Vincence hraběte Valdštejna na jeho panství Mnichovo Hradiště v Bělé pod Bezdězem, využívající

57 Bohumír Smutný: Hrabata pláteníky a pláteníci barony 57 dětské práce, a od 70. let se stal jejím majitelem. Byl iniciativní také při založení Španělské obchodní společnosti roku 1767 se sídlem v Nových Zámcích u Hostinného v Podkrkonoší, v jejímž čele stál spolu s Josefem hrabětem Bolzou jako generální ředitel. Konsorcium bylo organizováno jako akciová společnost a bylo společenstvím příslušníků šlechty a pražských bankéřů. Společnost měla za úkol nakupovat plátno, zušlechťovat je na bělidlech v Nových Zámcích a zasílat obchodním partnerům ve Španělsku, kteří je dále posílali do španělských kolonií v Americe. Neznalost obchodu s plátnem a zpronevěry personálu však podkopaly základy tohoto podniku, který se po pěti letech existence rozpadl. Napomohla k tomu však také konkurence slezských obchodníků s plátnem, kteří zaplavili Španělsko svými levnými plátenickými výrobky. Jeho podnikavost se projevila také ve sklářství, kde mohl navazovat na úsilí svého otce, když zorganizoval roku 1756 na panství Sloup manufakturní výrobu zrcadel v Lindavě a Velenicích, kde řídili výrobu odborníci získaní z Německa a Itálie. Poté se mu podařilo prosadit u dvora zákaz dovozu norimberských zrcadel, takže jeho podnik se stal monopolním dodavatelem pro celou monarchii. V posledních dvou desetiletí života a v době svého podnikání byl také jmenován přísedícím komerčního a manufakturního konsesu při českém guberniu v Praze a od roku 1768 byl jeho předsedou. Vedle toho zastával od roku 1767 úřad nejvyššího zemského lovčího, což bylo v rodu Kinských tradiční. Spolu s Josefem hrabětem Pachtou byl roku 1769 pověřen ustavením hospodářské společnosti v Čechách, která měla především propagovat nové metody v zemědělství, což bylo realizováno následujícího roku 1770 vznikem Vlastenecko-hospodářské společnosti v Praze. 4 Pokud je možno učinit nějaké souhrnné závěry o činnosti těchto šlechtických podnikatelů v plátenictví, možno konstatovat, že se takto projevovali jak příslušníci starých usazených rodů (Harrach, Kinský), tak rodů nedlouho pobývajících v zemi (Blümegen), ale také osoby nedávno emigrující do Čech z ciziny (Chamaré). Jednalo se jak o majitele rozsáhlých panství (Harrach, Kinský), tak také majitele menších majetků (Blümegen, Chamaré), ale všude v oblastech, kde se pěstoval len a prováděla plátenická výroba, tedy tam, kde k tomu byly nejlepší podmínky jak po stránce materiální, tak lidské. Jednalo se o příslušníky šlechtických rodů, kteří zastávali dříve nebo současně s podnikáním dvorské a zemské úřady, často ty nejvyšší (Blümegen). Tato skutečnost také ovlivňovala jejich přímou účast či manažerské vedení zřízených manufakturních podniků. Nejintenzivněji se jejich řízením zabýval Chamaré v Potštejně, kde však byla zvláštní situace, neboť se jednalo o polostátní podnik, za jehož vedení dostával roční plat. Ostatní svěřovali vedení jmenovaným správcům, ředitelům či inspektorům, jejichž prostřednictvím 4 Samostatná studie k činnosti hr. Josefa Jana Maxmiliána Kinského v plátenictví není, nejvíce informací v tomto směru je o něm uvedeno v díle KLÍMA, A.: Manufakturní období v Čechách. Praha 1955, s , , , nejnověji o něm VALENTA, A.: Dějiny rodu Kinských. České Budějovice 2004, s

58 58 Šlechtic podnikatelem byli informováni o stavu podniků. U některých majetků docházelo současně k rozvoji dalších druhů výrobní činnosti ve vlastní režii, jako bylo železářství a sklářství (Harrach), jinde byla počáteční lnářská plátenická výroba postupně nahrazena kartounkami a bavlnářstvím (Blümegen, Kinský). S organizací plátenictví také souvisel vznik nových sídlišť, skládajících se z domků pro tkalce zaměstnané v manufakturách, a to jak několika nových vesnic na půdě bývalých vrchnostenských dvorů (Růžená a Harrachov na janovickém panství), tak u stávajících městeček vznik nových čtvrtí (rozvoj Haidy Nového Boru, čtvrť Fabrika v Potštejně a Jindřichov v Letovicích). Všichni byli ovlivněni učením merkantilismu a u takto podnikajících šlechticů je možno sledovat zájem o výrobu a její organizaci, doloženou v písemných pramenech. Co se týká vzájemných styků těchto šlechtických plátenických podnikatelů, navštívil Chamaré v roce 1754 Blümegena v Letovicích a Kinský roku 1760 Chamarého v Potštejně. Je také doložena korespondence mezi Harrachem a Blümegenem, Chamaréem a Blümegenem a Chamaréem a Kinským, která se týká především provozních záležitostí jejich manufakturních podniků (uprchlí poddaní a tkalci). V 70. až 90. letech 18. století vstoupila do plátenictví skupina měšťanských podnikatelů, orientovaná na rozsáhlý vývoz českého plátna do zahraničí. Jen v roce 1771 bylo v Podkrkonoší již 13 velkoobchodníků se lněnými výrobky, jejichž zisky z plátenictví byly odhadovány na desítky tisíc zlatých a majetek na statisíce. Vznikali většinou z tkalců, faktorů nebo zaměstnanců manufaktur, kteří k podpoře vývozu plátna do ciziny dostávali ze státní pokladny zálohy na nákup plátna a příze. Koncem 18. století a počátkem století následujícího bylo již pravidlem, že každý takovýto velkoobchodník vyvážející plátno měl také vlastní úpravářské zařízení nebo bělidlo vedle skladu a početného personálu, který zaměstnával. Organizoval pak rozptýlenou manufakturní výrobu, která zasahovala na venkově do chalup přadláků a tkalců. Tito podnikatelé v době vrcholící konjunktury plátenictví v 90. letech 18. století zaměstnávali stovky přadláků a tkalců v kraji a na svých úpravářských zařízeních desítky dalších běličů a apretérů. Nepotřebovali k tomu žádné výsady majitelů panství, neboť doba již pokročila. Řada těchto podnikatelů a velkoobchodníků s plátnem se tak domohla značných zisků a významného společenského postavení, takže se o nich začalo v jejich okolí mluvit jako o plátenických baronech, zejména když si někteří z nich nejen ve svém okolí zakoupili statky, kam uložili v nejisté válečné době svůj kapitál získaný z plátenictví; také jim byly za jejich zásluhy o rozvoj domácího a zahraničního obchodu s plátnem uděleny panovníkem šlechtické tituly, a stali se tak barony skutečnými. 5 Prvním takovým plátenickým baronem povýšeným za svoje zásluhy do šlechtického stavu byl v Podkrkonoší bývalý hospodářský správce v Hostinném a před- 5 K této problematice viz SMUTNÝ, B.: Formování podnikatelské buržoazie ve lnářském průmyslu v Podkrkonoší. In: Lnářský průmysl Příspěvky k dějinám 4, Trutnov 1981, s

59 Bohumír Smutný: Hrabata pláteníky a pláteníci barony 59 stavený Trutnovské horské obchodní společnosti Jakub Thim, obdařený predikátem z Werthenfeldu. Thim zřídil vlastní bělidlo, barevnu, mandl a valchu, kde upravoval plátno před prodejem do zahraničí. Je třeba podotknout, že povyšování velkoobchodníků a manufakturních podnikatelů měšťanského původu do šlechtického stavu nebylo již v době panování Marie Terezie neobvyklým jevem, jak možno ukázat na příkladu jiných (v letech 1767 do šlechtického a 1773 do rytířského stavu povýšený Johann Leopold Köffiller v Brně nebo 1760 do rytířského stavu povýšený Antonín Adolf Zebo z Brachfeldu v Jihlavě). Za nejvýznamnějšího představitele takovýchto plátenických baronů je třeba považovat Johanna Franze Theera ( ). Pocházel z rodiny barvířského mistra v Polici nad Metují, kde se také u svého otce vyučil barvířskému řemeslu a jako tovaryš pobýval v cizině, kde si rozšiřoval znalosti v oboru. Po návratu domů se rozhodl postavit se na vlastní nohy a roku 1767 se usadil v Hostinném, kde se zabýval barvením plátna a jeho apreturou. V cizině poznal, jaké druhy plátna jsou zde nejvíce žádány a v době, kdy se většina českého plátna vozila stále k úpravě do Slezska, se mu podařilo v tomto oboru dosáhnout úspěchu. Po nashromáždění dostatečného kapitálu začal provozovat obchod s plátnem a jeho úpravu ve velkém pro zahraniční trhy. K tomu ale vedle barevny potřeboval také bělidlo, které si postavil, aby mohl vyhovět všem zájmům svých zákazníků. Zpočátku ještě narážel na překážky, které mu kladla do cesty mocná Trutnovská horská obchodní společnost; proti ní se mu však dostalo ze strany zemských komerčních úřadů ochrany a privilegia pro obchod s plátnem, které nalézalo dobrý odbyt v Itálii, Španělsku a jeho amerických koloniích. Zisky z obchodu s plátnem mu umožnily zakoupit si roku 1790 panství Vlčice se statkem Heřmanovy Sejfy (nyní Rudník). Vedle majetkového vzestupu dosáhl Theer také významného společenského postavení císař František II. jej povýšil roku 1794 za zásluhy o domácí obchod do stavu svobodných pánů neboli baronů. Jako predikát si zvolil jméno starého vymřelého českého rodu z Podkrkonoší, kterému patřily Vlčice v 16. a 17. století, Zilvárů (Silbersteinů) z Pilníkova a Silbersteinu. Jako své sídlo si nový svobodný pán Silberstein nechal postavit roku 1797 ve Vlčicích na místě sešlé zilvárovské tvrze klasicistní zámek a nechal také opravit hradní zříceninu Břečtejn (Silberstein) nad Vlčicemi, aby tak symbolicky spojil starý a nový šlechtický rod. Theerové neboli nyní Silbersteinové si pak na zámku vybudovali rozsáhlou knihovnu s technickým zaměřením a kolem zámku dali zřídit zahradu. Theer však nezůstal jako jeho někteří současníci jen u tezaurace kapitálu do pozemkového majetku, ale zisků z konjunktury českého plátenictví v 90. letech využil také k podnikání v uhelném dolování, které se tehdy začalo prosazovat na Svatoňovicku, když zde zakoupil několik uhelných jam. Když pak došlo v polovině prvního desetiletí 19. století ke krizi v plátenictví v důsledku kontinentální blokády a nepřístupnosti zahraničních trhů, mohl se v roce 1806 stáhnout na své statky a věnovat se hospodaření. Ještě za svého života rozdělil a předal majetek

60 60 Šlechtic podnikatelem svým dvěma synům, kteří se pokoušeli se střídavými úspěchy uplatnit v Podkrkonoší v plátenictví a v uhelném dolování. 6 Podobný byl osud i dalšího významného velkoobchodníka s plátnem Jana Kryštofa Václava Bergera (nar. 1745) z Arnultovic, jenž podnikal také v Hostinném. Pocházel z obchodnické rodiny a pokračoval v činnosti svého otce a v 70. letech posílal velké zásilky plátna do Švýcarska a severní Itálie. Také on si ze zisků z obchodu s plátnem zakoupil roku 1794 panství Fořt a statky Choteč a Valdov. V roce 1811 byl povýšen císařem do šlechtického stavu s predikátem z Bergenthalu a roku 1815 také do rytířského stavu. Také on se však po tezauraci kapitálu do pozemkového majetku přestal věnovat plátenictví. Potomci či dědicové těchto úspěšných plátenických baronů se však v dalších letech nestali úspěšnými podnikateli v období průmyslové revoluce, která v plátenické výrobě začala poněkud opožděně až ve 2. polovině 30. let 19. století. To již bylo záležitostí zcela nové generace obchodnické a podnikatelské buržoazie, tzv. gründerů, rekrutující se sice ze stejného sociálního prostředí výrobců a obchodníků s plátnem, ze kterého vzešli o půl století dříve pláteničtí baroni, avšak za zcela jiných podmínek výroby, tedy mechanizace a parního pohonu. Bylo téměř symbolické, že první mechanická přádelna lnu v Čechách byla založena roku 1836 v Mladých Bukách na panství plátenického barona Theera-Silbersteina Johannem Faltisem, ještě donedávna ředitelem harrachovských plátenických manufaktur v Hrabačově a Janovicích, který první pochopil, kterým směrem vede budoucí cesta českého plátenictví. Vývoj se zde sice do určité míry opakoval, avšak bez kontinuity a se zcela jiným cílem, kterým nebyla již rozptýlená či soustředěná manufaktura, ale tovární průmysl. Této nově vzešlé podnikatelské skupině průmyslníků ve lnářství se dostalo ve 2. polovině 19. století rovněž náležitého společenského ocenění, tedy povýšení do šlechtického stavu, aniž by již bylo vázáno také na pozemkový majetek (roku 1874 povýšený Clemens Walzel do rytířského stavu s predikátem z Wiesentreu, roku 1897 povýšený Karel Faltis do šlechtického stavu s predikátem z Jamného). 7 To však byly jen drobné epizody na cestě k průmyslové revoluci ve lnářství. Die Grafen als Leinweber und die Leinweber als Freiherren. Gesellschaftliche und soziale Gruppen an der Spitze des böhmischen und mährischen Leinwandhandels in der 2. Hälfte des 18. Jahrhunderts Der Beitrag befasst sich mit zwei Gruppen von Unternehmern in der Leinwanderzeugung in der 2. Hälfte des 18. Jahrhunderts. Der Autor achtet der unternehmenden Aristokratie (die Grafen-Leinweber). Hier führt er an Persönlichkeiten wie waren Ferdinand Bonaventura 6 K činnosti J. F. Theera a jeho rodiny v plátenickém a uhelném podnikání viz SMUTNÝ, B.: Plátenický baron Johann Franz Theer a jeho potomci. In: Dissertationes historicae 7, Hradec Králové 2002, s Viz mj. MÜLLER, K.: Několik méně známých znaků lnářských podnikatelů v severovýchodních Čechách. In: Lnářský průmysl Příspěvky k dějinám 4, Trutnov 1981, s

61 Bohumír Smutný: Hrabata pláteníky a pláteníci barony 61 Graf von Harrach ( ), Gründer der Leinwandbetriebe in Hrabačow bei Starkenbach in Böhmen und Janowitz bei Römerstadt in Mähren, Johann Ludwig Graf von Harbuval und Chamaré ( ), schlesischer Emigrant und Errichter des k. k. Leinwandmagazins und Manufaktur in Pottenstein in Ostböhmen, Heinrich Kajetan Graf von Blümegen ( ), hoher Staatsbeamte in Mähren und Wien, Stifter des Leinwandbetriebs in Lettowitz und Josef Johann Maximilian Graf von Kinsky ( ), Gründer der Leinwandmanufaktur auf der Herrschaft Bürgstein in Nordböhmen. Der Autor erörtet ihren Einsatz in der Leitung von den Manufakturen, die am meisten den Wirtschaftsbeamten oder Manufakturdirektoren wegen der Beschäftigung der Besitzer durch andere Angelegenheiten anvertraut wurde. Aus den erwähnten Persönlichkeiten hatte die grösste Teilnahme an der Betriebsleitung Graf von Chamaré, der aber zum Direktor des halbstaatlichen k. k. Leinwandmagazins in Potštejn ernannt wurde. Die zweite Gruppe waren sog. Leinwand-Freiherren, also Unternehmer der bürgerlichen Abstammung, die sich in der böhmischen Leinwanderzeugung in Riesengebirgsvorland in den 90. Jahren des 18. Jahrhunderts in der Zeit der Konjunktur des Flachshandels durchsetzten. Als Beispiel ist Johann Franz Theer ( ) erwähnt. Er war Besitzer der Herrschaften Wildschütz und Hermannseifen und er wurde in den Adelsstand als Freiherr mit dem Prädikat von Silberstein. Weiter sind Jakob Thim von Werthenfeld und Johann Wenzel Berger von Bergenthal erwähnt. Diese Grosshändler und Unternehmer unterhielten rege Beziehungen mit Auslandsmärkten, wohin sie böhmisches Leinen lieferten. Die Gewinne aus diesem Handel ermöglichten ihnen einen ausgedehnten Bodenbesitz erlangen und sie thesaurierten damit ihr Kapital in den ungewissen Zeiten. Der Monarch erhöhte sie für ihre Verdienste um die Entwicklung der Erzeugung und den Handel in den Adelsstand erhöht. Diese Leinwandfreiherren oder ihre Erben partizipierten nicht mehr an der Entwicklung der Leinwanderzeugung in der Zeit des Antritts von der industriellen Revolution im 19. Jahrhundert. Das war schon Angelegenheit der Schicht der Gründer, die aus dem bürgerlichen Milieu stammten. Es war schon eine andere Zeit und es war unter anderen Bedingungen (die Spinnen- und Webenmechanisation, Dampftrieb). (übersetzt von Hana Šústková)

62 62 Zbigniew Kwaśny (Uniwersytet Wrocławski) Struktura społeczna i zawodowa właścicieli zakładów przemysłowych na Śląsku w pierwszej połowie XIX w. Na początku XIX w. przeprowadzono w państwie pruskim ważne reformy, które miały duży wpływ m.in. na kształtowanie się stosunków własnościowych w przemyśle śląskim. W 1807 r. zniesiono poddaństwo chłopów, umożliwiono im dowolną zmianę miejsca zamieszkania. Mieszczanie zyskali prawo swobodnego obracania nieruchomościami i możliwość dowolnego wybierania zawodu. Wkrótce rozpoczął się proces uwłaszczania chłopów. Na koniec XVIII i pierwszą połowę XIX w. przypadają jakościowe zmiany poziomu technicznego produkcji. Nie wchodząc w szczegóły wypadnie przynajmniej zasygnalizować wprowadzanie maszyn do produkcji, w tym maszyny parowej, zastępowanie węgla drzewnego węglem kamiennym czy koksem, zakładanie pudlingarni lub podjęcie produkcji cukru z buraków cukrowych. Zmianom tym towarzyszyło powiększanie się liczby fachowców obsługujących coraz bardziej nowoczesny proces produkcji, stopniowe wydzielanie przemysłu z ogólnej administracji dóbr wielkiej własności i stawianie jej na czele odpowiednich fachowców, przeważnie dobrze płatnych, mających z upływem lat coraz większą chęć przechodzenia do grona właścicieli zakładów przemysłowych. Coraz bardziej rosnąca produkcja i rozwijający się handel kierowały też na nią uwagę kupców, którzy stawali się potencjalnymi kandydatami na współwłaścicieli czy właścicieli zakładów przemysłowych. Podobnie było z finansistami, gdyż unowocześnianie przemysłu łączyło się z coraz większymi wydatkami finansowymi. Trudno by w takiej sytuacji mogła utrzymać się tradycyjna struktura społeczna i zawodowa właścicieli zakładów przemysłowych przez całą pierwszą połowę XIX w. Górny Śląsk znany był przede wszystkim z górnictwa węgla kamiennego oraz hutnictwa żelaza i cynku, gdy na Dolnym Śląsku rozwinięty był szczególnie przemysł włókienniczy. Na przełomie XVIII i XIX w. najłatwiej było szlachcie znaleźć się w gronie właścicieli zakładów przemysłowych, zwłaszcza na Górnym Śląsku, gdzie mieszczaństwo reprezentowało znacznie słabszą pozycję ekonomiczną niż na Dolnym Śląsku. Szlachta ponadto dysponowała pewnymi uprawnieniami, które stawiały ją w korzystnej sytuacji, jeśli idzie o możliwość eksploatacji zasobów ziemi, które występowały na jej terenie, zwłaszcza zasobów węgla i rud. W górnictwie obok kopalń prywatnych występowały też tzw. kopalnie gwareckie. Różne osoby i instytucje mogły nabyć udziały w tych kopalniach, tzw. kuksy.

63 Zbigniew Kwaśny: Struktura społeczna i zawodowa właścicieli zakładów 63 Ze 128 kuksów, którymi dysponowała kopalnia gwarecka, przeznaczano 122 kuksy dla różnych osób i instytucji, po określonej cenie. W wypadku, gdy kopalnia przynosiła dochód, dzielono go według ilości posiadanych udziałów przez poszczególne osoby i instytucje. Gdy kopalnia wymagała inwestycji, obowiązek dostarczenia odpowiedniej kwoty ciążył na posiadaczach kuksów 1. Wśród 62 kopalń węgla kamiennego na Górnym Śląsku, zgłoszonych do 1806 r., około 50 należało do wielkich właścicieli ziemskich, trzy należały do państwa pruskiego oraz po dwie do urzędników, jednego przedsiębiorcy i proboszczów. Przewaga kopalń wielkiej własności wygląda jednak inaczej, gdy popatrzymy na nie z punktu widzenia wysokości wydobycia węgla. W latach kopalnie państwowe dawały % ogólnego wydobycia, a czasami nawet ponad połowę 2. Również w Zagłębiu Wałbrzyskim przeważały kopalnie należące do szlachty. W 1840 r. z ogólnej liczby 38 czynnych kopalń i sztolni 21 należało do szlachty, dziewięć do mieszczan, cztery do chłopów i cztery reprezentowały mieszany typ własności; w połowie były własnością szlachty i również w połowie własnością chłopów lub mieszczan. Warto w tym miejscu podkreślić nie tylko pojawienie się kopalń stanowiących własność mieszczan, a zwłaszcza chłopów, ale przede wszystkim zwrócić uwagę na te z nich, które były wspólną własnością szlachty i mieszczan, a zwłaszcza szlachty i chłopów. Gdy popatrzymy na kopalnie dolnośląskie pod kątem widzenia wysokości wydobycia węgla to jeszcze w 1840 r. największy w nim udział miały kopalnie szlacheckie (43,9 %) gwareckie (26,3 %) i mieszczańskie (20,4 %) 3. Wydaje się, że warto chociaż ogólnie zasygnalizować też strukturę właścicieli jeszcze innych zakładów gwareckich na Dolnym Śląsku. Do takich należały w okręgu jaworskim m.in. kopalnie rudy miedzi. W 1814 r. wśród ich współwłaścicieli znajdowały się osoby wywodzące się z różnych grup i kategorii społecznych. Liczba osób posiadających udziały w poszczególnych kopalniach wahała się od trzech do 22. Stosunkowo bardzo mało udziałów znalazło się w rękach szlachty. Najwięcej mieli ich kupcy i urzędnicy. Spora grupa osób posiadała zaledwie od ⅓ do jednego kuksa. Tak małą liczbę udziałów posiadali m.in. różni rzemieślnicy, nauczyciele, leśniczy, goniec pocztowy, wyjątkowo kupcy oraz szkoły i kasy biednych. Zwraca również uwagę niekiedy znaczne zróżnicowanie terytorialne posiadaczy kuksów. Czasami pochodzili oni z kilkunastu miejscowości 4. 1 Jaros, J.: Słownik historyczny kopalń węgla na ziemiach polskich. Katowice 1984, s Tenże: Historia górnictwa węglowego w Zagłębiu Górnośląskim do 1914 roku. Wrocław Warszawa Kraków, s. 270; KORZENIOWSKA, W.: Ziemiaństwo na Górnym Śląsku w XIX i XX wieku. Opole 1997, s Michalkiewicz, S.: Górnictwo węglowe i położenie robotników w Zagłębiu Wałbrzysko-Noworudzkim w pierwszej połowie XIX wieku. Wrocław Warszawa Kraków, s Archiwum Państwowe we Wrocławiu (dalej APWr), Wyższy Urząd Górniczy (dalej WUG), nr 878, k. 2 9.

64 64 Šlechtic podnikatelem Oprócz szlacheckich właścicieli kopalń rudy żelaza, czy tylko pól wydobywczych, jeszcze w 1822 r. znajdował się tylko pastor z Tarnowskich Gór oraz miasto Bytom. Dopiero od lat trzydziestych pojawia się coraz więcej różnych mieszczan, kupców i bankierów oraz przedstawicieli administracji górniczej i hutniczej, a nawet chłopów 5. Podobnie jak w wypadku kopalń węgla również w górnośląskich kopalniach galmanu przeważała własność szlachecka. Wśród najbardziej znanych właścicieli należy zwłaszcza wymienić hrabiów Henckelów von Donnersmarck, którzy w różnych kopalniach mieli od 30 ½ do 117 kuksów oraz F. Wincklera, który dopiero w 1840 r. uzyskał tytuł szlachecki. W 1851 r. był on współwłaścicielem lub właścicielem wielu kopalń galmanu. W siedmiu kopalniach posiadał kuksów, a w dalszych czterech od 1 do 61, ale wspólnie z kupcem wrocławskim F. E. Loebbecke. W zależności od rentowności i wielkości produkcji wartość Hrabia Hugo Henckel von Donnersmarck ( ), przedsiębiorca w branży przemysłu ciężkiego, działający w pruskiej i austriackiej części Górnego Śląska ( wikipedia.com) Herb, który otrzymał Lazarus II. Henckel von Donnersmarck ( ) w 1636 r. przy podniesieniu do stanu czeskich baronów. W 1651 r. został podniesiony do stanu hrabiów Rzeszy. Po ojcu, nobilitowanym bankierze Lazarusie I., uzyskał fideikomis, złożony z wolnego państwa stanowego Bytom (Beuthen) oraz państw Bogumin (Bohumín, Oderberg) i Tarnowskie Góry (Tarnowitz) (Blažek) kuksów była mniejsza lub większa. We wspomnianych kopalniach wahała się od 10 do 5000 tal. 6 Główną pozycję wśród właścicieli górnośląskich hut żelaza i cynku zajmowała szlachta. Pozycja ta ulegała osłabieniu, co nie oznacza, że niektórzy jej przedstawiciele nie powiększyli w tym czasie swojego stanu posiadania. O ile w 1822 r. do szlachty należało 80 % wielkich pieców, to w 1851 r. już 69 %. W tym samym czasie stan posiadania państwa zmniejszył się z 16 do 9 %. Wzrósł natomiast udział zwłaszcza przedstawicieli kapitału przemysłowego i handlowego. Warto może w tym miejscu zasygnalizować gotowość niektórych przedstawicieli szlachty do podejmowania różnych inwestycji z osobami spoza jej środowiska. Na przełomie lat trzydziestych i czter- 5 Kwaśny, Z.: Rozwój przemysłu na Górnym Śląsku w pierwszej połowie XIX wieku. Wrocław 1983, s. 39. Jeśli w dalszej części referatu znajdą się dane z Górnego Śląska i nie podam miejsca ich pochodzenia to oznacza, że zaczerpnąłem je z powyższej pracy. 6 Archiwum Państwowe w Katowicach, Archiwum Rodziny Tiele-Wincklerów z Miechowic, nr 14, s. 9.

65 Zbigniew Kwaśny: Struktura społeczna i zawodowa właścicieli zakładów 65 Zamek Wolfsberg, którego właścicielem był górnośląski magnat przemysłowy hrabia Hugo Henckel von Donnersmarck ( ) (www. de.wikipedia.com) dziestych nowoczesna huta Laura powstała w wyniku finansowania jej budowy przez hrabiego Henckela von Donnersmarck oraz Oppenfeldów, bankierów berlińskich. Warto też zasygnalizować bezpośrednie włączenie się niekiedy przedstawicieli szlachty w procesy decyzyjne związane z rozwojem przemysłu w ich dobrach. Hrabia Renard, gdy chciał np. podjąć jakąś inwestycję przemysłową, pytał swego pracownika, fachowca z zakresu przemysłu, ile realizacja jego pomysłu będzie kosztować, jaki może przynieść zysk i jak długo będzie trwała. Po uzyskaniu możliwie pełnej, oczekiwanej odpowiedzi, decydował się na realizację pomysłu. Wprawdzie na Dolnym Śląsku hutnictwo żelaza było zdecydowanie słabiej rozwinięte niż na Górnym Śląsku, jednak i tu zachodziły pewne zmiany w składzie społecznym i zawodowym właścicieli zakładów hutniczych. I tu przeważała szlachta. Ponadto wśród właścicieli znalazły się też spółki akcyjne i kamery miejskie, których nie było na Górnym Śląsku. Pierwszą spółką akcyjną w hutnictwie żelaza na Dolnym Śląsku założono w 1827 r. Jeszcze w tym roku rozpoczęła ona budowę huty żelaza w Nowej Soli. Następna spółka powstała w 1830 r. Kapitał spółki w Nowej Soli podzielony był na 60 akcji, które należały do 20 osób. Aż 30 % akcji skupili w swych rękach kierownicy huty, 20 % kupcy, a pozostałe należały do różnych urzędników i wojskowych. 15 akcjonariuszy pochodziło z Berlina 7. Bardziej zróżnicowany niż stan społeczny i zawodowy właścicieli hut żelaza był skład właścicieli hut cynku, które występowały na Górnym Śląsku. W nowej gałęzi produkcji, od czasu uruchomienia jej, obok hut szlacheckich i państwowych pojawiła się znaczna liczba hut, które należały do osób z innych kategorii społecznych. Stosunkowo niewielka liczba osób i instytucji utrzymywała się dłużej w gronie największych producentów cynku. Poza Henckelami von Donnersmarck bardzo rzadko występowali inni przedstawiciele szlachty. Wśród tych, którzy należeli do 7 Kwaśny, Z.: Die Eisenverhüttung im Regierungsbezirk Liegnitz in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts. In: Jahresschrift des Instituts für sorbische Volksforschung 19, Reihe B, 1972, nr 2, s

66 66 Šlechtic podnikatelem Tzw. nowy zamek w Świerklańcu (Neudeck) jego budowniczym byl hrabia Guido Henckel von Donnersmarck ( ). Ród Henckelów von Donnersmarck posiadał dobra świerklanieckie już od 1629 roku ( szlachty spotykamy np. wspomnianego już F. Wincklera, spadkobierców K. Goduli, zarządcy dóbr hrabiów Ballestremów, J. Baildona, pastora, inspektora leśnego, przedsiębiorców czy znanych kupców wrocławskich, trudniących się handlem produktami przemysłowymi. Wśród pozostałych właścicieli hut, którzy nie znaleźli się w czołówce producentów cynku, są również przedstawiciele szlachty i innych grup społecznych. Szczególnie dużo jest kupców, zarówno samodzielnych właścicieli hut, jak i występujących w spółce z innymi właścicielami. Przeważają zdecydowanie kupcy spoza Górnego Śląska. Spotykamy wśród nich m.in. Kopischa z Wrocławia, braci Schreibrów i Kramstów ze Świebodzic, a z powiatu bytomskiego znanych też z innych działów produkcji, bankierów i przedsiębiorców, M. Friedlaendera czy Sz. Löwy. Zainteresowanie się przedstawicieli kapitału handlowego produkcją cynku, znających zasady gry rynkowej, zachęcało zapewne do inwestowania kapitału w tę gałąź produkcji. Można oczywiście śledzić jeszcze strukturę własności w wielu innych działach produkcji, na to jednak nie pozwala czas przeznaczony na moje wystąpienie. Ograniczę się więc do zasygnalizowania zmian własnościowych w tych gałęziach produkcji, które skupiły głównie drobne zakłady. Na początku XIX w. wapienniki należały głównie do szlachty. W 1822 r. w rejencji opolskiej należało do niej aż 82 % ogólnej liczby wapienników. W latach czterdziestych liczba ta oscylowała w granicy 40 %, chociaż w liczbach bezwzględnych wapienniki szlacheckie pozostały na tym samym poziomie. W wykazie z 1841 r. wymieniono 160 cegielni w rejencji wrocławskiej. Prawie połowa z nich (76) należała do szlachty, a pozostałe do innych osób. Jest rzeczą charakterystyczną duże zróżnicowanie społeczne i zawodowe właścicieli cegielni. Ciekawy jest udział chłopów (12), a zwłaszcza te nieliczne wypadki, w których występowali oni wspólnie ze szlachtą jako współwłaściciele cegielni. 8 Zakłady należące do przemysłu rolno-spożywczego były wyraźną domeną szlachty i innych właścicieli ziemskich bez tytułu szlacheckiego. W 1818 r. w powiecie rybnickim na Górnym Śląsku z 47 tamtejszych gorzelni, założonych przed październikiem 1810 r., 96 % należało do dominiów, a pozostałe do wolnych sołectw. 8 APWr, WUG, nr 1669, s

67 Zbigniew Kwaśny: Struktura społeczna i zawodowa właścicieli zakładów 67 Hrabia Guido Henckel von Donnersmarck ( ), pruski magnat przemysłowy, działający głównie na Górnym Śląsku (pruskim i austriackim), w Galicji oraz na północnych Morawach (Przywóz koło Ostrawy), gdzie zakładał cynkownie. Współzałożyciel Schlesische Aktiengesellschaft für Bergbau und Zinkhüttenbetriebe, pierwszej śląskiej spółki akcyjnej. W roku 1901 został podniesiony do pruskiego stanu książęcego (www. de.wikipedia.com) Gorzelnie należące do dominiów były przeważnie (64 %) wydzierżawione. Zapewne podobna sytuacja miała miejsce w wypadku browarów. Młyny zbożowe należały też przeważnie do szlachty. W miarę upływu czasu przyciągały one coraz większą uwagę osób wywodzących się z innych grup społecznych, zwłaszcza chłopów. To właśnie oni starali się, głównie w rejencji opolskiej, o pozwolenie na założenie młyna wodnego czy wiatraka, natomiast dominia o pozwolenie na budowę, powiększenie lub ulepszenie tzw. młynów amerykańskich (8). Obok dominiów z wnioskiem takim wystąpił też jeden kupiec. Również szlachta angażowała się w rozwój cukrowni, przerabiających buraki na cukier, chociaż w miarę upływu czasu coraz większą rolę odgrywały towarzystwa akcyjne, które budowały cukrownie. Przemysł włókienniczy stanowił natomiast domenę kupców i innych przedsiębiorców miejskich. Powstające fabryki tekstylne stawały się w coraz szerszym stopniu udziałem kapitału handlowego i przemysłowego. W pierwszej połowie XIX w. zachodziły ważne zmiany w strukturze społecznej i zawodowej właścicieli zakładów przemysłowych na Śląsku. Stosunkowo najwięcej traciła szlachta i to zarówno w wyniku ograniczania swego stanu posiadania w przemyśle, jak i coraz szybszego przybywania właścicieli zakładów z innych grup społecznych i zawodowych. Trwalszy był stan posiadania szlachty w tradycyjnych gałęziach produkcji przemysłowej, związanych z przetwarzaniem produktów rolnych. Na szczególną uwagę zasługuje wzrastająca gotowość podejmowania przedsięwzięć przemysłowych przez osoby wywodzące się z różnych grup społecznych i zawodowych, nie tylko śląskich. Obok coraz częstszych wspólnych poczynań przemysłowych szlachty oraz kupców czy przedsiębiorców, warto też mieć na uwadze jej współpracę z chłopami. Soziale und berufliche Struktur der Besitzer der Industriebetriebe in Schlesien in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts In der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts vollzogen sich wichtige Wandlungen in der sozialen und beruflichen Struktur der Besitzer der Industriebetriebe in Schlesien. Der Adel verlor verhältnismäßig am meisten auf Grund der Einschränkung des eigenen Besitztums in der Industrie sowie auf Grund einer immer schleunigeren Zunahme der Besitzer der

68 68 Šlechtic podnikatelem Industriebetriebe von anderen sozialen und beruflichen Gruppen. Beständiger war das Besitztum des Adels in den traditionellen Zweigen der industriellen Produktion, das mit Verarbeitung der landwirtschaftlichen Produkte, sowie mit gewissen Berechtigungen auf den Gebieten der eigenen Güter verbunden war, die die Entwicklung einiger Industriebetriebe vereinfachten. Eine besondere Aufmerksamkeit verdient eine zunehmende Bereitschaft zu industriellen Unternehmungen durch Personen, die aus verschiedenen sozialen und beruflichen Gruppen, nicht nur schlesischen, entstammten. Neben immer häufigen gemeinsamen industriellen Unternehmen des Adels und der Käufer oder Unternehmer sollte man der gelegentlichen Zusammenarbeit des Adels und der Bauer Aufmerksamkeit schenken. (übersetzt vom Verfasser)

69 69 Dana Štefanová (Universität Wien) Schwarzenberská banka Firma období osvícenství Hospodářský vývoj habsburské monarchie je ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi, jako např. Anglií, Francií, Německem či Pruskem, označován jako relativně zaostalý relativ backward. Popud k tomuto hodnocení zavdala studie Alexandra Gerschenkrona ze 60. let. 1 Jeho teorie relativní zaostalosti ( of the relative backwardness ) odráží dynamičnost hospodářského vývoje a je v kontrastu s marxistickou ideologií, která zastává názor, že všechny státy musí následovat průmyslový vývoj jedné země Anglie jakožto vzoru industrializace. Obdobně jako Gerschenkronova studie je koncipována nedávno publikovaná monografie H. Freudenbergera, zabývající se obdobím mezi léty 1750 až Hlavní myšlenka je věnována hledání tzv. lost Momentum v hospodářském vývoji habsburské monarchie, tedy okamžiku, který by vedl k ekonomické stagnaci, respektive k relativní zaostalosti. V této monografii bohužel nenajdeme odpověď na kladenou otázku. Jedním ze základních důvodů je nedostatek mikrohistoricky orientovaných výzkumů, které by se zabývaly vývojem firem. Freudenberger však spolu s jinými autory, jako jsou např. James van Horn Melton, Mikuláš Teich či Richard Rudolph, zdůrazňuje, a to jako zvláštnost hospodářského vývoje habsburské monarchie, podíl zvláště české šlechty nejen na zakládání a provozování manufaktur, ale i na reformní politice. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že jejich názory stojí v rozporu s dosud obecně platnými teoriemi týkajícími se hospodářských aktivit šlechty. Ty vycházejí z úsudku, že to byla právě velkostatkářská šlechta v oblastech východně od Labe, která se podílela pouze v omezené míře na hospodářských aktivitách. Důvodem tohoto postoje jsou uváděny např. chybějící kvalifikace v této sféře nebo také jednoduše její nezájem. Neschopnost šlechty učinit ekonomická rozhodnutí je doplněna např. argumentací o charakteru správy panství, ve které museli být dokonce zaměstnáváni úředníci. 2 A to navzdory tomu, že tento argument je z podnikově-hospodářského ohledu nesmyslný, neboť je založen na nepochopení kauzální souvislosti mezi funkčností a efektivitou správy panství; nehledě na to, že výzkumy vztahů a kon- 1 GERSCHENKRON, A.: Economic Backwardness in historical Perspective. A Book of Essays. Cambridge, Mass., 1966, s Freudenberger, H.: Lost momentum, Austrian econimic development 1750s 1830s (Studien zur Wirtschaftsgeschichte und Wirtschaftspolitik Vol. 8). Wien Köln Weimar 2005, s. 147; k profesionalizaci schwarzenbergských úředníků viz tamtéž, s. 37.

70 70 Šlechtic podnikatelem krétních mechanismů rozhodování v rámci velkostatku během důležitých vývojových fází 18. a 19. století až na výjimky stále chybí. Obdobná situace existuje i při výzkumu jednotlivých mikrohistoricky orientovaných studií, které by se měly zabývat otázkou vývoje měšťanských podnikatelských vrstev a jejich vztahu ke šlechtě např. v rámci jedné firmy nebo panství. Takovéto studie zvláště pro 18. a počátek 19. století prakticky neexistují. V rámci politických a ideových dějin období 18. století v rámci dějin habsburské monarchie přitahovalo tradičně enormní zájem badatelů. Tato fascinace je spojena zejména s vládnoucími osobnostmi Marie Terezie a Josefa II. a jejich vnitřní politikou. Právě jejich vlády jsou podle existující teze spojeny se zavedením transformačních procesů v různých společenských oblastech. 3 V této souvislosti je známa obecná vůle obou vlád k provedení reforem. Doložena je zejména snaha o změnu agrárního systému a jeho struktur v habsburské monarchii navazující na reformní snahy 17. století. V popředí zájmu stálo reformování daňového a urbariálního systému, a tím tedy i celého hospodářského sektoru jednotlivých panství. Dříve než přejdeme k našemu konkrétnímu příkladu Vídeňské oktrojované banky, načrtneme skicu poměrů v Čechách, která je nutná pro získání obecného nadhledu na probíhající procesy v habsburské monarchii jakožto společensko-politického rámce, ve kterém zkoumaný finanční ústav vznikl. Obdobně jako v případu zkoumání podnikatelských aktivit existují rezervy také v oblasti posuzování reformních snah habsburské vlády. Studie Romana Rozdolského je podle mého názoru jedním z nejvýraznějších vzorů budoucím studiím, které by se za využití mikrohistorických přístupů mohly těmto procesům věnovat. 4 Rozdolski totiž neanalyzuje pouze reformní snahy na bázi politické proklamace, ale zároveň se ptá na důvod jejich neúspěšnosti. Výsledky jeho výzkumu ukazují v tomto ohledu na určité vzory, které odpovídají tehdejší organizaci společnosti, zvláště významu některých specifických sociálních skupin, zejména šlechty. V tomto souladu definuje jako hlavní důvod ztroskotání reforem podíl šlechty ve správních úřadech na císařském dvoře a také momentální nízkou připravenost šlechty k přijetí a provedení proklamovaných reforem. Ty se nacházely v bezprostředním střetu s jejich zájmy a byly podle mého názoru až příliš začleněny do konfliktu mezi stavy a císařským dvorem, zesíleného mimo jiné jejich oktrojovaným charakterem. V souvislosti s hospodářským vývojem je třeba zdůraznit, že větší část investic šlechty byla až do 18. století omezena na hranice jejích vlastních panství. 5 Teprve v následujícím období se šlechta odpoutává od tradičního 3 Komlos, J.: Institutional Change under Pressure: Englightened government policy in the eighteenth-century Habsburg Monarchy. Journal of European Economic History 15, 1986, s Rozdolski, R.: Die grosse Steuer- und Agrarreform Josef II. Ein Kapitel zur österreichischen Wirtschaftsgeschichte. Warszawa Myška, M.: Der Adel der böhmischen Länder. Seine wirtschaftliche Basis und ihre Entwicklung. In: RE- DERN-DOHNA, A. von MELVILLE, R. (Hg.): Der Adel an der Schwelle des bürgerlichen Zeitalters, Stuttgart 1988, s

71 Dana Štefanová: Schwarzenberská banka hospodaření v rámci velkostatku (Gutswirtschaft). Následně by tedy reformy Josefa II. vedly nejen ke změně, ale pravděpodobně i k restrukturalizaci šlechtického způsobu hospodaření. Podle Rozdolského lze tento předpoklad zviditelnit i na následujícím příkladu: pokud by skutečně došlo k reluici roboty, pak by to vedlo k tomu, že by si šlechta musela pracovní sílu koupit. Náhrada roboty za námezdní práci, alespoň tak zní argument, by vedla k nárůstu nákladů na obhospodařování poplužních dvorů a dalších šlechtických druhů podnikání. Právě tyto aspekty jsou podle Rozdolského zásadním důvodem zaujetí negativního stanoviska většiny zástupců šlechty, které vyústilo v důsledku k jejich odvolání. Šlechta si v tomto okamžiku ještě nebyla vědoma nárůstu produktivity a efektivity námezdní práce ve srovnání s robotou, respektive tento faktor jako součást nákladů na hospodaření pro ni nehrál závažnou roli. Také nesmíme opomenout, rovněž zcela ve smyslu Rozdolského argumentace, nedostatky ze strany státu, zejména vlády Josefa II. Tento panovník v regionech, jako byly Halič a Čechy, kde se nacházela nejrozlehlejší ucelená panství, nepomýšlel na přechodná řešení. K charakteristice poměrů v Čechách Reformy v podstatě sledovaly jeden cíl: zvýšení hospodářských výnosů habsburské monarchie. Paralelně k tomu měla být oslabena i moc šlechty, zvláště její hospodářská vazba s poddanými. Marie Terezie se měla podle H. Freudenberga dokonce pregnantně vyjádřit v tom smyslu, že: to earn her favour, the wealthy merchant-bankers, like the aristocrats, should participate directly in the founding and operations of industrial enterprises. 6 V souvislosti se záměrem reforem, které mířily na zvýšení industrializace země, se můžeme v tomto ohledu domnívat, že zmíněná politika nevyvolala u šlechty žádnou zvláštní nevoli; zejména pokud by měly být hospodářské aktivity při zakládaní firem interpretovány ve smyslu doporučení, resp. přání. 7 Jak v literatuře období osvícenství, tak i v sekundární literatuře je zdůrazňován nejen velký vliv státu na zakládaní podniků, 8 ale např. i vztahy mezi vrchnostenským způsobem hospodaření a poddanými, které byly považovány za 6 Freudenberger: Lost momentum, s Kromě toho lze nalézt mezi českou šlechtou zástupce, kteří byli velmi aktivní a snažili se podporovat např. reformy vedoucí k prosazení moderních hospodářských teorií a technologií. V této souvislosti je třeba uvést především Georga Buquoye, autora práce Die Theorie der Nationalwirtschaft, v níž se snaží poukázat na souvislost mezi náklady a hospodářským ziskem v rámci podnikatelských aktivit. Přestože jeho dílo nebylo obecněji přijímáno, jde o názorný příklad myšlení, jak prosadit platnost existujících ekonomických teorií do praxe. Freudenberger: Momentum, s. 252, Klíma obecně hovoří o obsáhlých státních dotacích. Neuvádí však žádné sumy ročních výdajů, pouze jednotlivé příklady, proto nelze hopodářskou politiku v období osvícenství na základě jeho díla obecněji posoudit. Srov. Klíma, A.: Manufakturní období v Čechách. Praha Naopak John Komlos ukázal, že podnikatelé nemohli koncem 18. století počítat s velkými státními půjčkami. Své tvrzení ilustruje na konkrétních příkladech a dodává, že se jednalo více méně o nízké částky: např. v roce 1786 poskytl stát rýnských zlatých, o rok později poklesl tento obnos na pouhých zlatých. Srov. KOMLOS: Institutional Change, s. 458.

72 72 Šlechtic podnikatelem důvod neúspěšnosti hospodářského růstu, a proto byly definovány jako jeden ze závažných specifických rysů relative backwardness. 9 Sekundární literatura např. dlouho zdůrazňovala špatné postavení poddaných v Čechách. Akcent byl přitom jednostranně kladen na pracovní poměry, jejichž nejvýraznějším znakem byla robota. Aniž bychom chtěli pozici poddaných v Čechách idealizovat, je třeba upozornit na nové výzkumy analyzující praxi vztahu poddaných a šlechty. Jejich výsledky dokázaly nejen v obecné rovině, ale zároveň i specificky pro Čechy, že tyto po dlouhou dobu platné a jednostranně na poddanské poměry zaměřené názory nejsou opodstatněné a je nutné je značně relativizovat. V tomto smyslu není možné např. nadále zastávat generalizační výroky typu: poddaní v Čechách a Rakousku nebyli kvůli nedostatečné produktivitě schopni vyrábět pro trh, 10 anebo že the landlord had the unlimited control over the workforce of their peasants. 11 V případě posledního bodu je třeba zmínit vydání několika robotních patentů, které jsou svým charakterem v rozporu s uvedeným citátem. Jejich snahou bylo sice zlepšit podmínky poddaných, ovšem vzhledem k jejich ignorování regionálních zvláštností došlo k tomu, že poddaní robotovali před vydáním patentu méně dní než poté. Díky tomu mnohdy docházelo k navýšení povinností poddaných. Byla to tedy i role státu, která za těchto okolností působila kontroverzně. Analýza majetkoprávních poměrů poddaných ukazuje nejen na velkoplošně platnou a relativně jistou dědičnost pozemkové držby poddaných, ale i na možnost usedlostmi volně disponovat. Volný prodej usedlostí libovolné osobě, avšak s konsensem vrchnosti, odpovídal běžné praxi. 12 Zaplacení kupní ceny ukazuje nejen na existenci pozemkového trhu (Landmarkt), ale i na existenci kreditního trhu (Kreditmarkt). Právě tyto aspekty ukazují na nutnost poopravit dosud platné názory o životních podmínkách podanných a jejich ekonomických aktivitách. V tomto kontextu ovšem nadále zůstává nevyřešená otázka způsobu, jak se poddaní mohli podílet na komerčně orientovaných aktivitách. Domněnky o neexistujícící tržní produkci poddaných vyvracejí četné studie. Poddaní byli např. ve velké míře zapojeni do proto-industrialní činnosti nebo do zemědělské produkce pro trh, čímž byli zapojeni i do fungujícího kreditního trhu Gerschenkron, Economic Backwardness, s , dále s Freudenberger: Lost momentum, s Tamtéž, s Štefanová, D.: Erbschaftspraxis, Besitz und Handlungsspielräume der Untertanen in der Gutsherrschaft. Die Herrschaft Frýdlant in Nordböhmen Wien, v tisku (zde zejm. druhá kapitola). Také výzkumy F. Grause poukazují na kontinuitu této praxe, a to již od středověku. Graus, F: Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské. Praha 1957, s , , 249, Cerman, M.: Gutsherrschaft und untertäniges Gewerbe: die Herrschaft Frýdlant und Liberec in Nordböhmen. Jahrbücher für Geschichte Osteuropas 47, 1999, s. 2 19; Harnisch, H.: Bauern-Feudaladel- Städtebürgertum. Untersuchungen über die Zusammenhänge zwischen Feudalrente, bäuerlicher und gutsherrlicher Warenproduktion und den Ware-Geld-Beziehungen in der Magdeburger Börde. Weimar 1980; Myška, M.: Proto-Industrialisierung in Böhmen, Mähren und Schlesien. In: CERMAN, M. OGILVIE, S. C. (Hg.): Protoindustrialisierung in Europa. Industrielle Produktion vor dem Fabrikzeitalter. Wien 1994, s ; Ogilvie, S. C.: Zur ökonomischen Welt der Untertanen in Böhmen. Eine Fallstudie zur Herrschaft Frýdlant. In: CERMAN, M. ZEITLHOFER, H. (Hg.): Soziale Strukturen in

73 Dana Štefanová: Schwarzenberská banka Obecně není dosud prozkoumána míra, ve které se poddaní v oblastech velkostatku, a to zvláště v období 18. a první poloviny 19. století, podíleli na komerčně orientovaných aktivitách. Odpověď na tuto otázku je poměrně obtížná, neboť jednotlivá panství je nutné chápat jako samostatné celky s přesně vymezenými hranicemi panství, vlastními právními normami, správou a samostatným hospodářským systémem. Tyto rysy se také musí zohlednit v badatelském přístupu k těmto celkům: vrchnostenská panství vykazují charakter jak mikroekonomický, tak i makroekonomický. Tato skutečnost zdůrazňuje potřebu mikrohistoricky orientovaného bádání, které je nepostradatelné pro srovnání a následnou systematizaci uvnitř Čech a habsburské monarchie. Budeme-li např. pro toto námi sledované období vycházet z platné praxe cechovní organizace řemesel jakož i správní samostatnosti panství, která rozhodovala o udělení souhlasu k vyučení řemesla, nejlépe tak poukážeme na význam a roli vrchnostenské správy, které v případě hospodářských aktivit poddaných připadala mnohem důležitější role než státním úřadům. 14 Na úrovni státní správy existovala snaha změnit načrtnuté poměry. Motivem bylo zvláště zlepšení fiskální situace státu, ktery byl vyčerpán četnými válkami. Reformní snahy tak vychází z momentálního stavu státní pokladny. Viditelné problémy mezi vládou a českou šlechtou vznikly již zmiňovanou snahou prosadit nové agrární a urbariální reformy, která sledovala mimo jiné získání lepšího přehledu o možných daňových příjmech z jednotlivých panství, zejména z dosud nezdaněného dominikálu. Šlechta měla být tímto zbavena daňových privilegií. 15 V této souvislosti právě zástupci šlechty poukazovali na dobrovolnost údajů příjmů z panství odvíjejících se od stavovských svobod. 16 Odborná literatura rovněž přednostně zmiňuje ekonomické motivy šlechty požadující zrušení josefínských reforem. 17 Zároveň se v této době zvyšuje tlak ze strany císaře a stoupenců reforem na zpochybnění právní podstaty poddanských dávek a úkonů. V této souvislosti lze hovořit o tzv. mytických smlouvách (mythische Verträge). 18 Odpor proti daňovým a urbariálním reformám byl charakteristický pro všechny provincie habsburské monarchie. V rámci jejich západních dědičných zemí (Cisleithanien) patřily protesty české šlechty k nejsilnějším. Logika tohoto jednání vychází nejen ze struktur panství a vrchnostenských příjmů, ale také z pozic, které česká Böhmen. Ein regionaler Vergleich von Wirtschaft und Gesellschaft in Gutsherrschaften, Jahrhundert. Wien 2002, s H. Freudenberger cituje studii jednoho státního úředníka, podle níž musel žadatel o státní finanční podporu absolvovat 85 administrativních kroků legitimujících jeho nárok. Freudenberger: Lost momentum, s. 21. Tato zpráva zajisté dokládá jeden z možných průběhů praxe. 15 V literatuře neexistuje jednotnost v názoru, zda šlechta skutečně nemusela odvádět daně. Srov. Rozdolski: Die grosse Steuer- und Agrarreform, s. 9; Freudenberger: Lost momentum, 38, Pekař, J.: České katastry Se zvláštním zřetelem k dějinám hospodářským a ústavním. Praha Rozdolski: Die grosse Steuer- und Agrarreform, s. 16 an, 60, 100 an. 18 Tamtéž, s. 17 an., 97 an.

74 74 Šlechtic podnikatelem šlechta na císařském dvoře zastávala. 19 V literatuře se právě na tuto skutečnost často upozorňuje. 20 Kromě zásadního zamítnutí reforem ze strany šlechty a části úřednictva, zastávajícího v podstatě zájmy šlechty, hrála velkou roli zbrklost, protože šlechta nepomýšlela na žádná přechodná řešení, což byl jeden ze závažných důvodů jejího ztroskotání. Současně byl tlak haličské a české šlechty tak silný, že mu Josef II. podlehl. V důsledku toho bylo tři měsíce po vyhlášení urbariálního patentu vydáno speciální nařízení, podle kterého byli poddaní povinni vykonávat námezdní práci do konce října V této souvislosti zdůrazňuje D. Beales skutečnost, že Josef II. si byl vědom heterogenity poměrů v Čechách. Ve vztahu k reformám zastával názor: conditions varied much in Bohemia that to make general arrangements would be an absurdity. 22 Současně uvažoval o nutnosti provedení reforem: if the peasants obligations to the lords were not reduced, Bohemia would be ruined and her tax-paynents would dwingle. 23 Právě tento stav mohl být chápán jako ohrožení příjmů plynoucích z Čech do státní pokladny. Tato rozporuplnost, vycházející ze sociálně podmíněné provázanosti organizace monarchie, je uváděna jako jeden z důvodů neúspěchu reforem, protože stát se v konečném důsledku obával destabilizace poměrů a byl víceméně lapen mezi reformním kurzem a vlastní hospodářsko-finanční závislostí. Schwarzenberská banka 24 V následující části se budu zabývat otázkami souvisejícími s aktivitami šlechty v rámci K. k. oktroyerten Commerzial-, Leih- und Wechselbank, založené v roce Svoji činnost ukončila přibližně v roce Následující část se bude převážně opírat o analýzy privilegia z roku a 1792, 26 reglementu z roku a a konvence z roku 1787, 29 které definovaly aktivity hlavních aktérů pocházejících z řad měšťanstva a šlechty. 19 Tamtéž, s Tamtéž. 21 Tamtéž, s Beales, D.: Joseph II. In the Shadow of Maria Theresa, Cambridge 1987, s Tamtéž, s K dějinám banky existuje pouze jedna studie ze začátku 20. století RAGER, F.: Die Wiener Commerzial- Leih- und Wechselbank ( ). Wien Tato banka byla před nedávnem znovuobjevena jako objekt historického bádání. Na její význam zvláště pro industrializaci habsburské monarchie upozornil Freudenberger: Lost momentum, s ; týž: The Schwarzenberg Bank: A Forgotten Contributor to Austrian Economic Development, Austrian History Yearbook 27, 1996, s ; viz také Matis, H.: Die Schwarzenberg Bank, Kapitalbildung und Industriefinanzierung in den habsburgischen Erblanden Wien Státní oblastní archiv Třeboň, pobočka zámek Český Krumlov (dále SOA Třeboň, pob. ČK), fond Rodinný archiv Schwarzenbergů (dále RA Schwarzenbergů), privilegium Josefa II., Tamtéž, Familienprimogenitur überhaupt (dále F. p. ü.) fasc. 261, privilegium Františka II., Tamtéž, reglement z Tamtéž, F.p.ü., fasc. 261, reglement z Tamtéž, konvence z

75 Dana Štefanová: Schwarzenberská banka Privilegium Josefa II. k založení Schwarzenberské banky, vydáno ve Vídni (SOA T, ČK) Tato banka, která byla i v obchodním styku označována jako Schwarzenberská banka, byla prvním soukromým bankovním ústavem moderního typu v habsburské monarchii. Její založení bylo iniciováno dánským velkoobchodníkem Henningen Bargumem, který působil ve Vídni. 30 Někteří, jako např. E. Scheffer, jej označili jako der größte Händler der damaligen Zeit. 31 Bargum byl doporučen nejen Colloredo- -Mannsfeldovi, ale zároveň se ho snažil přesvědčit o myšlence, že by: Es zur Ehre und grossem Vortheil des österreichischen Staates gereichen würde, unter dem Schutz vermögender Cavaliere eine Bankanstalt zu errichten. 32 Samotné založení peněžního ústavu ukazuje na úspěšnost jeho jednání. Pro navrhovaný projekt získal nejprve Franze Gundakera hraběte Colloredo-Mannsfelda, Friedricha hraběte Nostitz-Rhienecka a následně i Josefa knížete Schwarzenberga. Tito tři aristokratičtí aktéři souhlasili od prvopočátku s tím, že se stanou nejen členy předsednictva banky (Oberdirektion), ale i jejími hlavními akcionáři. Současně přistoupili na převedení obchodního vedení banky na Barguma. 33 Podíl politicky vlivných a sociálně velmi dobře postavených představitelů šlechty byl bezpochyby správně zvolenou strategií vedoucí k udělení privilegia, o které se Bargum snažil již od roku Ještě než přišel do Vídně, byl v ředitelem Kodaňské společnosti v Guineji, která také obchodovala s otroky. Srov. FREUDENBERGER: The Schwarzenberg Bank, s SCHEFFER, E.: Das Bankwesen in Österreich. Enststehung, Entwicklung, Bedeutung für Wirtschaft und Geist. Wien 1924, s SOA Třeboň, pob. ČK, fond RA Schwarzenbergů, F.p.ü., fasc. 262, zpráva z roku Tamtéž, F.p.ü., fasc. 262, zpráva z roku Srov. RAGER: Die Wiener Commerzial- Leih- und Wechselbank, s. 19 an.

76 76 Šlechtic podnikatelem Jeho společníky a zároveň i členy vrchního ředitelství (direkce) byl Schwarzenberg, Nositz-Rhieneck, Colloredo-Mannsfeld a od roku 1790 i Josef hrabě Wrtba. Zkoumaná banka byla prvním akciovým finančním ústavem ve střední Evropě, a to i při zohlednění takových finančních center, jako je např. Hamburg. Zde bych chtěla na okraj upozornit na otázku, zda se skutečně jednalo o první akciovou banku monarchie. V literatuře se zde uvádí také tzv. Moravská banka, avšak jediná jí věnovaná studie ukazuje na dobově nejednoznačné používání tohoto pojmu. 35 Schwarzenberská banka byla založena za účelem podporovat rozvíjející se průmysl a obecně podnikání v habsburské monarchii. Je třeba zdůraznit, že tito šlechtici nebyli jmenovitě uvedeni v prvém privilegiu z roku 1787, a to přesto, že byli od prvopočátku připraveni převzít funkce vrchních ředitelů. Bargum zřejmě vůbec nepočítal s jejich aktivní rolí. Zmínění šlechtici již od založení banky spoluovlivňovali její chod a etablování jejích bankovních aktivit. Bargum přesto mohl závažnou měrou vyvíjet vliv na rozhodování vrchního ředitelství. Ve srovnání s privilegiem jsou šlechtici jmenováni v reglementu z roku 1787, který přesně stanovil pravidla obchodně-podnikatelských činností banky a konkrétně pojmenoval povinnosti jejích hlavních protagonistů. Takto oficiálně fungovalo složení obou administrativních jednotek do roku 1790, resp. 1792, kdy bylo uděleno nové privilegium, ve kterém byly nově definovány povinnosti obou rovin managementu. Důvodem k žádosti o obnovení privilegia byl finanční podvod, který můžeme vzhledem ke konsekvencím pro oktrojovanou banku nazvat finančním skandálem, v jehož rámci Bargum odcizil rýnských zlatých. Jednalo se o velmi vysokou částku, zvláště vezmeme-li v úvahu skutečnost výše ročního příjmu nejbohatší části šlechty, která se v roce 1780 pohybovala v rozmezí mezi a zlatými. 36 Po odhalení skandálu se muselo vrchní ředitelství rozhodnout, zda pokračovat v započaté finančně-obchodní činnosti. Hlavní rozhodnutí přitom spočívalo na Schwarzenbergovi. Ostatní členové vrchní direkce zastávali názor, že další existence banky plně závisí na spoluúčasti knížete Schwarzenberga. Bez něj by údajně tato instituce měla pramalou šanci na úspěch. Colloredo-Mannsfeld, Nostitz-Rhieneck a Wrtba se v tomto ohledu chtěli plně podřídit jeho rozhodnutí. I přesto, že se šlechtičtí ředitelé snažili dokázat svůj patriotismus, nebyly podnikatelské aktivity v této sféře, alespoň zpočátku, spojeny s velkou sociální prestiží. To dokazuje např. korespondence mezi vrchnostenským správcem Martinim a Schwarzenbergem. Podle mínění správce: ( ) sich dieser Fall [der Betrug; pozn. D. Š.] noch einmal ereignen kann, und das ganze Banque Geschäft sey der fürstlichen 35 Chylík, J.: První obchodní banka u nás. Časopis Matice moravské 69, 1950, s Horn Melton, J. van: The Nobility in the Bohemian and Austrian Lands. In: SCOTT, H. M. (ed.): The European Nobilities in the Seventeenth and Eighteenth Centuries. Vol.II. London New York 1995, s , s V Braniborsku dosáhl pouze jeden šlechtický rod ročního příjmu nacházejícího se v uvedené stupnici. Tamtéž, s. 124.

77 Dana Štefanová: Schwarzenberská banka Würde nicht ganz angemessen und distrahiere Eurer Durchlaucht zu sehr. 37 Tento citát dokazuje, že nebezpečí podvodu nebylo zcela zažehnáno. V této souvislosti si samozřejmě musíme položit otázku, proč by mělo být nebezpečí podvodu větší v rámci jedné firmy než v rámci prostorově mnohem rozlehlejšího panství. Podle mého názoru to vyplývá z chápání zaběhnuté praxe a kontroly správy panství, jakožto i z odpovědnosti a loajality vrchnostenských úředníku vůči své vrchnosti. Oktrojovaná banka představuje v tomto ohledu novou formu hospodářské aktivity, která přesahovala rámec panství, a to nejen svou klientelou, která byla sociálně i regionálně mnohem diferencovanější, ale i vlastní organizací. Právě z tohoto důvodu lze mimo jiné sledovat narůstající vliv knížete Schwarzenberga na provoz banky. Zde je nutné jmenovat např. obsazení dvou důležitých míst. Skutečnost, že jeho vlastní vrchnostenský účetní byl zplnomocněn vedením hlavních účetních knih, nelze interpretovat jako náhodu. Právě tak jako skutečnost, že se pokladníkem stal muž pracující ve vrchnostenské správě. V důsledku možného střetu zájmů byl zproštěn povinností vázaných na správu panství. Jednalo se o vývoj, se kterým pokladník nebyl bezprostředně spokojen, rozhodnutí ale nakonec akceptoval. V každém případě byla motivace pro obsazení těchto dvou postů jednoznačná: es sein für eure Duchlauchr Interesse höchst nöthig, bey der Bank einen Kassierer zu haben, auf den man sich vollkommen verlasen kann. 38 Ze studia aktového materiálu vyplynulo, že se ostatní členové vrchního ředitelství na obsazení míst důležitých úředníků spíše nepodíleli. Jednoznačné ale je, že se Schwarzenbergovými návrhy souhlasili. Na těchto příkladech lze ilustrovat Schwarzenbergův zájem na dění v rámci banky, které kromě jiného vyústilo v neoficiální označení finančního ústavu jako Schwarzenberské banky, jež mělo splnit reklamně-prestižní úlohu v době jeho krize (tedy po odhalení finančního skandálu). Schwarzenberg byl rozhodnut pokračovat ve finančních aktivitách. Manželce zdůvodnil své rozhodnutí tím, že nechce pokračovat v existenci banky kvůli tvrdohlavosti, ale kvůli dobrému důvodu, který však blíže nespecifikoval. 39 Přestože se vrchní ředitelé snažili skrze Emporbringung dokázat svůj wohltätigen Patriotismus, 40 vyplývá z dopisu vrchnostenského správce velmi nízká sociální prestiž, která tuto podnikatelskou činnost provázela. V této souvislosti musíme daný fakt zařadit nejen do obecného rámce dosud existujících finančních ústavů a jejich prestiže, ale zároveň jej rozšířit o kontext vnímání vídeňské veřejnosti. 37 SOA Třeboň, pob. ČK, fond RA Schwarzenbergů, Primogenitur Böhmen (dále F.p.b.), fasc. 530, dopis z , fol Tamtéž, F.p.b., dopis z , fol Tamtéž. 40 Tamtéž.

78 78 Šlechtic podnikatelem Měšťanští a šlechtičtí podnikatelé: kooperující partneři? Společníci Schwarzenberg, Colloredo-Mannsfeld, Nostitz-Rhieneck a v roce 1790 k vrchnímu ředitelství přistoupivší Wrtba nebyli v prvním privilegiu jmenovitě uvedeni. A to přes několikrát zmiňované odhodlání hned od začátku převzít funkce ve vrchním ředitelství banky. (To bylo vedle dolního ředitelství jednou z jednotek managementu banky.) V této počáteční fázi se obě správní jednotky skládaly ze tří členů. V souvislosti s Bargumovou úlohou se nyní budu věnovat několika bodům obsaženým v konvenci z roku Zaměřím se zejména na část kapitoly Von den Stiftern, Privilegieninhabern und respektive Hauptkontrahenten. Z jednotlivých článků vyplývá, že Bargum nebyl členem ani vrchního, ani dolního ředitelství. Jako autor myšlenky založení finančního ústavu stál mimo obě správní jednotky. V této souvislosti bylo ustaveno die Gesellschaft ( ) haftet nicht nur auf gleiche Art mit der Oberdirektion und Unterdirektion in Solidum, sondern sie verbinden sich auch die Regiekosten und die Behausung der Bank so lange aus ihren eigenen Mitteln zu bestreiten, a sice do té doby, než bude banka schopna nést provozní náklady a splácet poskytnuté zálohy. 41 Bargum dále nárokoval 50 procent zisku, tedy podíl, který měl dostat místo řádného platu. 42 I v tomto ohledu je zřetelná Bargumova výjimečná pozice v rámci nově založeného peněžního ústavu. Bargum si v ohledu na rozhodování vyhradil právo být prvním šéfem banky (Bankführer), a to v průběhu celé její existence. V dolním ředitelství disponoval nejen právem jednoho hlasu, v konvenci mu bylo písemně zaručeno in der Unterdirektion mit einer Stimme das Präsidium [zu] führe[n]. 43 Kromě toho měl právo účastnit se jednání vrchního ředitelství, a sice ad deliberandum a bez hlasovacího práva. 44 Současně nesměla být obchodní činnost banky omezena jeho nepřítomností. 45 Rozdělení úřadů mezi Barguma a jeho společníky lze zřejmě vysvětlit Bargumovým rozhodující vlivem na obchodní činnost ústavu. Jeho pozice mu zároveň umožnila neomezený přístup ke všem důležitým informacím a participujícím aktérům ovlivňujících chod banky. Z deliberačních protokolů 46 jednoznačně vyplývá prominence Bargumova postavení v praxi, neboť to byl právě on, kdo vrchní direkci pravidelně informoval o vývoji bankovního ústavu, jeho prosazování se na finančním trhu, možné expanzi apod. Kromě toho spadalo do jeho pravomoci jednání s klienty a bankovními agenty, pro které dostal od vrchní direkce relativně velký jednací prostor. Zároveň je velmi pravděpodobné, že četné povinnosti šlechtických ředitelů v jiných, např. hospodářsko-správních nebo politických otázkách 41 Tamtéž, konvence, článek 40, pag Tamtéž, článek 42, pag Tamtéž, článek 42, pag Tamtéž, článek 42, pag Tamtéž, článek 42, pag Jedná se o jednácí protokoly vrchní direkce. SOA Český Krumlov, fond Ústřední pokladny Schwarzenberského panství (dále ÚP).

79 Dana Štefanová: Schwarzenberská banka na panství, resp. na císařském dvoře, jej vedly k domněnce, respektive naději, že se šlechtici budou spolupodílet na chodu banky spíše symbolickou mírou. 47 Tato domněnka však neměla dlouhého trvání, neboť právě v důsledku nárůstu obchodní činnosti banky pro sebe vrchní direkce úspěšně nárokovala větší pravomoci v rozhodování. Důsledkem byla praxe, podle níž již od roku 1789 dolní direkce, a tím pádem ani Bargum, nemohla bez jejího vědomí učinit žádná platná rozhodnutí. 48 V následující části načrtnu krátkou skicu ilustrující různé postoje a očekávání ve vztahu k obchodním aktivitám banky. Hned v úvodní fázi se obchody vyvíjely velmi slibně. Již v květnu 1788, tedy měsíc před oficiálním datem, kdy měla být splacena první splátka akcií, byla prodána polovina akcií v hodnotě zlatých. Tato skutečnost samozřejmě dodala optimismu nejen dolnímu ředitelství, ale zejména Bargumovi. V neposlední řadě právě díky této skutečnosti se mělo přejít k etablování jednoho z důležitých odvětví bankovní činnosti: vývoji a prodeji bankovních obligací. Tento záměr přijímat kapitál na bankovní obligace měl být zveřejněn v tisku. Jestliže budeme vycházet z faktu, že záznamy z jednání obou ředitelství obsahují nejdůležitější informace, pak z jejich obsahu vyplývá nutnost rozhodnout o nejvhodnějším časovém termínu a druhu média ke zveřejnění uvedeného záměru. Vrchní direkce byla pouze vyzvána učinit rozhodnutí, kdy a kde se má vše zveřejnit. 49 Svým způsobem byla postavena před hotovou věc. V každém případě však nesdílela Bargumův optimismus, chovala se zdrženlivě a navrhla vyčkat s podniknutím dalších kroků. 50 Obecně bylo zapotřebí vytvořit jakýsi obchodně-strategický plán, ve kterém by byly přesně vymezeny oblasti obchodní činnosti a jejich rozsah. Předně se jednalo o otázku, kolik kapitálu by se mělo do jednotlivých operací investovat. Obchodní záměr vypracoval Bargum, který navrhoval soustředit se na poskytování peněžních záloh na hedvábí, obchod se směnkami a s cennými papíry, které by přinášely jisté úroky a byly spojeny s nižším rizikem. Dále to měl být obchod se zbožím, podporující obchod se směnkami a jiné činnosti s opět malým rizikem, odpovídající obsahu reglementu. Tyto obchody by měly být uskutečňovány tak dlouho, dokud v nich bude banka operovat pouze v malém: nur im Kleinen operieren wird. 51 Právě tato poslední věta poukazuje na souvislost, kterou viděl Bargum mezi množstvím nabízených bankovních produktů a jejich objemem. Zatímco např. 47 Již při příležitosti uzavření svatební smlouvy v roce 1771 jsou u Franze Gundakera Colloreda uvedeny funkce císařského komořího a velvyslance na španělském dvoře. SOA Zámrsk, Rodinný archiv Colloredo-Mannsfeldů, kart. 29: Ehevertrag zwischen Franz Gundaker Colloredo und Maria Gabriela geborene Reichsgräfin von Stahremberg, abgeschlossen am SOA Třeboň, pob. ČK, fond ÚP, deliberační protokoly (Deliberations-Protokolle), , pag Tamtéž, , pag Tamtéž, , pag Tamtéž, , pag. 23.

80 80 Šlechtic podnikatelem Obligace Schwarzenberské banky (k. k. Wiener Commerzial- Leih- und Wechselbank) č , vydána ve Vídni (SOA T, ČK)

81 Dana Štefanová: Schwarzenberská banka v první fázi sledoval menší a pravděpodobně i pomalejší růst obchodní činnosti, vyplývá z jeho poznámky i nutnost reagovat ve fázi expanze na objem obratů. V tomto ohledu se bankovní činnost měla nově definovat a přizpůsobit chodu banky. Vrchní direkce sice souhlasila s vypracováním obdobného plánu, nechtěla ale přistoupit na všechny uvedené obchodní aktivity. 52 Víceméně byla navržena vyčkávací politika, ve které byl čas určujícím faktorem. Ten měl potvrdit nejen vývoj objemu finančních operací banky, ale i její obchodní strategii. Závěr, že Bargum založil banku s neupřímnými úmysly, nelze doložit. Jeden z odstavců konvence by mohl, přinejmenším z formálního hlediska, tuto domněnku vyvrátit. Zde byly definovány nároky Bargumových synů. Ti měli mít po dosažení plnoletosti právo účastnit se zasedání ředitelství. Touto cestou jim mělo být umožněno získat kvalifikace v bankovnictví později využitelné pro tento finanční ústav. 53 Pravděpodobně to byly právě ony přesuny na rovině bankovního managementu mezi vrchní direkcí a Bargumem, jež vyústily ve finanční skandál, ve kterém Bargum okradl banku o vysokou částku zlatých. 54 V následující části se budeme věnovat analýze obsahu právních dokumentů banky a jejich pravidel podnikatelské činnosti. Tyto druhy pramenů nám poskytují důležité informace k otázkám rozdělení úloh a vlivu v rámci banky. Privilegium, reglement a konvence z roku 1787: srovnání Ve srovnání s privilegiem z roku 1787 jsou šlechtičtí společníci jmenovitě uvedeni jak v reglementu, tak i v konvenci, a sice na úplném závěru, který společně s Bargumem stvrdili podpisem. V obou posledně zmiňovaných pramenech se šlechtici zavázali zastávat bankovní politiku, na které se mezi sebou shodli. I v těchto případech byly dokumenty schváleny císařem. 55 Zakotvena v nich byla i odchylující se pozice Barguma: šlechtici byli titulováni jako vrchní ředitelé a hlavní akcionáři. Bargumova funkce byla ve srovnání s nimi označena jako Kontrahent und Hauptaktionär. V obou dokumentech jsou definovány sféry vlivů vrchní direkce. V reglementu z roku 1787 se např. praví: Vrchní ředitelé jsou, kromě dolní direkce, povinni poskytnout odpovídající jistotu za výtahy z desek (Tabularextrakte) přičemž se jednalo pravděpodobně pouze o desky zemské za odhady, pojišťovací listiny (Tontinenbriefe) apod. 56 Obdobně definuje i článek 10 a 15 povinnosti klientů. Ti mají povinnost nést náklady za vyhotovení formalit nezbytně nutných pro udělení úvěrů a hypoték. Opět je zde tedy zdůrazňována symbolická funkce šlechtických společníků zodpovědných za uchování listin. Kromě toho nejsou v případě vrch- 52 Tamtéž, , pag SOA Třeboň, pob. ČK, fond RA Schwarzenbergů, konvence, článek 46, pag Tamtéž, F.p.ü., fasc Tamtéž, reglement 1787, pag. 12; konvence, pag Tamtéž, článek 9 c, pag. 3.

82 82 Šlechtic podnikatelem ních ředitelů uváděny žádné rozhodovací pravomoci týkající se obchodní činnosti v rámci bankovního ústavu. 57 Jak bylo rozhodnuto v privilegiu z roku 1787, neměli v této době hlavní aktéři žádné povinnosti samozřejmě kromě vlastního podílu na akciích garantovat kapitál vůči investorům. Tento stav se ale roku 1792 radikálně změnil. Při příležitosti vystavení akcií, bankobligací, poukázek, životních rent atd. byl kladen důraz na zachování obchodní jistoty vzhledem ke klientům i k samotné bance. Formuláře či jiné písemnosti musely nést podpisy dvou vrchních ředitelů a všech tří členů dolní direkce. V případě bankovních směnek, posudků a právních nařízení stačil podpis jednoho z vrchních ředitelů. Současně bylo nutné mít podpisy všech členů dolního ředitelství, aby tyto dokumenty vůbec nabyly právní platnosti. 58 Tato opatření podle mého názoru zdůraznila význam vrchní a dolní direkce jakožto správních celků. Nutnost podpisu dvou členů vrchního ředitelství, tedy šlechtických společníků, může být interpretována jako čistě formální záležitost. Zároveň se však mohlo jednat o existenci různé míry důvěry mezi šlechtici a členy dolní direkce, která byla větší měrou nešlechtického původu. V každém případě tato praxe neodpovídá skutečnosti, podle níž by její úloha byla převážně administrativního charakteru, a rozhodně nepoukazuje na její nízkou míru, respektive pouze formální začlenění do obchodního chodu banky. Tyto závěry nejsou přímo obsaženy v pramenech normativní povahy, které jsou předmětem analýzy této studie. Přesto však platí, že texty reglementu z let 1787 a 1792 se od sebe diamentrálně odlišují, oba jsou vydané za stejným účelem a oba tuto tezi plně podporují. V případě dolních ředitelů hrálo hledání společného rozhodnutí důležitou roli. Zde je ze strany vrchní direkce zřetelný zájem mít k dispozici schopnou a zodpovědnou dolní direkci jako jednu z hlavních jednotek managementu banky, na jejíž expertizu by se mohla vrchní direkce víceméně plně spolehnout. I v této souvislosti připadal Bargumovi velký prostor k jednání. Podle obsahu konvence měla být tato místa obsazena na základě jeho návrhů, tzn. že měl bezprostřední vliv na personální obsazení důležitých postů v rámci banky, který by následně zvyšoval, respektive utvrdil jeho vliv v rámci firmy. Vrchní direkce si však ponechala právo potvrzení příjetí nových úředníků do pracovního poměru. Tito úředníci jí také skládali slib, že budou zastupovat zájmy banky. V první fázi existence banky, tedy do roku 1790, resp. 1792, měli být přímo zodpovědní vůči bance jako takové. V případech, kdy někdo z členů dolní direkce nebyl schopen vykonávat své pracovní povinnosti, byli ostatní členové dolní direkce povinni vypracovat posudek o uchazečích na uvolněné místo a navrhnout jejich pořadí podle jejich kvalifikace. 59 Tímto 57 Tamtéž, článek 10, pag. 3 4, článek 15, pag Tamtéž, 1787, článek 39, pag Tamtéž, konvence, článek 22, pag. 8.

83 Dana Štefanová: Schwarzenberská banka opatřením došlo do určité míry, a hlavně za patřičných okolností, k relativizaci Bargumova vlivu na personální politiku. Pravomoce obou ředitelství byly v konvenci přesněji popsány. V této souvislosti je třeba zvláště zmínit speciální kapitolu Von der Oberdirektion und den Repräsentanten der sämtlichen Aktionäre und Interessentenschaft. Podle ní měli tři vrchní ředitelé reprezentovat budoucí akcionáře a byli zároveň v tomto duchu zplnomocněni k uzavření konvence s Bargumem a jeho společností. V tomto kontextu byli pojmenování a měli být vnímáni jako die Stütze und Protecteurs der Bank, und als Hauptaktionaires anzusehen sind. V konvenci byla zdůrazněna nezištnost šlechtických společníků, kteří se nechali Bargumem přesvědčit, že založení banky je příspěvek k obecné prospěšnosti. Zdůrazněny byly v této souvislosti příklady z praxe posuzující důležitost bank na mezinárodním finančním trhu. Proto také nepřekvapí důraz na význam Bank of England nebo Bank of Amsterdam, jež zároveň sloužily jako vzor při navrhování koncepce Oktrojované banky. 60 Vrchní ředitelství disponovalo právem a to jak jednotlivě, tak in corpore při jakékoliv příležitosti nahlédnout do účetních knih a požadovat zodpovězení jakýchkoliv otázek. Z tohoto důvodu byla dolní direkce povinna každodenně vypracovávat zprávy a předkládat výtahy z právě uzavřených bankovních operací. 61 Článek 47 se vztahuje na potenciální expanzi banky. Podle něho nebylo Bargumovi & Co. dovoleno bez souhlasu vrchního ředitelství zakládat jakékoliv pobočky v rámci monarchie. Jestliže by mělo dojít k založení filiálky, pak nesměly nicht nur niemals eine wechselseitige oder reciproque Garantie unter den verschiedenen Banquen daraus entsteh(en). Byly povoleny pouze ty typy obchodního spojení, welche ebenfalls zu Erweisung wechselseitiger Gefälligkeiten, Assignationen, Auszahlungen u. a. nötig wäre[n]). 62 Pokud se objevily výhledy na expanzi, pak s nimi mohl být vysloven souhlas pouze za splnění okolností zachovávajících jistoty uzavřených obchodních transakcí. Z finančního skandálu vyplynula nutnost podat žádost o obnovení privilegia a reglementu. Oba dokumenty byly potvrzeny v roce 1792 a zpráva o jejich vydání byla zveřejněna mnohojazyčně v četných novinách. Tímto jednáním byly sledovány dva cíle. Nejprve se banka musela bezpodmínečně distancovat od Barguma a jeho podvodného jednání. Jak se ukázalo, Bargum uprchl s důležitými listinami právního chrakteru, s razítky banky a s velkým finančním obnosem. Pokračování podvodných aktivit z jeho strany nemohlo být zcela vyloučeno. Na druhé straně bylo důležité obnovit důvěru ve finanční ústav, a to nejen u nových klientů, ale zejména u akcionářů, kteří od prvopočátku do banky investovali. Při této kampani se finanční ústav opíral hlavně o osoby vrchních ředitelů, jmenovitě Josefa Schwarzenberga. V rámci procesu obnovování důvěry v banku byl 60 Tamtéž, článek 15, pag Tamtéž, článek 22, pag Tamtéž, článek 47, pag. 12.

84 84 Šlechtic podnikatelem ve srovnání s privilegiem z roku 1787 podniknut i jeden velmi významný krok. Vrchní ředitelství na sebe dobrovolně převzalo povinnost garantovat [ ] zum besten des Instituts und des Publikums [ ] für die gegen Bankobligationen erlegte Kapitalien. 63 Kromě toho se význačně posílily jeho pravomoce, a to v tom smyslu, že mu postačovala naprostá většina hlasů k odmítnutí závěrů předložených dolní direkcí. 64 Posíleny byly také kontrolní mechanismy v rámci dolního ředitelství. Tato nová opatření jsou zde uvedena pouze ilustrativně v zastoupení za mnohá další. Četné změny zřetelně poukazují na chyby ve správě banky a potvrzují skutečnost, že Bargumovi byly poskytnuty příliš velké kompetence v rozhodování. Podíl vrchní direkce na etablování banky Již několikrát jsem upozornila na změnu obsahu obnoveného reglementu a privilegia schváleného císařem v roce Tyto nové listiny odpovídaly i požadavkům formulovaným téměř od začátku existence banky vztahujícím se na změnu 32. Myšleno je tím zmiňované převzetí majetkové zodpovědnosti za investovaný kapitál, na který byly vystaveny bankovní obligace. Tento krok se měl pozitivně projevit na vztahu mezi bankou a klienty. Nehledě na to, že se jednalo o krok, který výrazněji posunul banku směrem k soukromé firmě, došlo i ke zvýraznění podnikatelských aktivit šlechticů v pro ně dosud atypickém hospodářském odvětví. Tato změna byla uváděna v pozdější argumentaci, při níž byl zdůrazňován narůst finančního rizika u všech hlavních aktérů. Na druhé straně byly podtrhovány přednosti založení jmenovaného ústavu pro stát, které měly za ideálního vývoje narůstat den ze dne. I pro rodiny šlechticů, jak vyplývá z pramenů, měl tento finanční ústav nabýt zvláštní, blíže nespecifikované, důležitosti. Ta měla dosáhnout takových rozměrů, které by vyrovnávaly vyrovnávajících převzaté obchodní riziko. 65 Pojem zisk není při této příležitosti samozřejmě vůbec zmíněn. Při rozhodování, zda pokračovat v bankovní činnosti, nesměla být ponechána stranou otázka sociální prestiže. Colloredo-Mannsfeld a Nostitz vyjádřili ochotu přerušit podnikatelské aktivity, např. v případě, že by ztráty překročily částku zlatých. 66 Jak další vývoj ukázal, nehrála ve skutečnosti výše ztrát až tak velkou roli, jakou jí tito aktéři přisuzovali. Pro oba bylo mnohem relevantnější Schwarzenbergovo setrvání v hlavním managementu banky (Schwarzenberg měl velký zájem na další existenci banky). Současně však ale byly vyvíjeny plány o zakotvení jeho zvláštní pozice v rámci ústavu. Hledala se jakási střední cesta, a sice v tom smyslu, aby Schwarzenberg figuroval mezi hlavními aktéry banky, a zároveň nenesl hmotnou zodpovědost za možné ztráty. Ostatní členové dokonce na tento návrh, definovaný jako podmínka jeho dalšího setrvání ve firmě, přistou- 63 Tamtéž, F.p.ü., fasc. 261, privilegium z 1792, článek 32, pag Tamtéž, článek 14, pag Tamtéž, F.p.ü., fasc. 261, reglement, s Tamtéž, F.p.b., fasc. 530, dopis z , fol. 2.

85 Dana Štefanová: Schwarzenberská banka pili. Tento ústupek vůči Schwazenbergovi dokazuje i jejich zájem na podnikatelských aktivitách ve finančním sektoru. Zároveň je nutné zdůraznit, že zmíněná klauzule nikdy nevstoupila v platnost a že se Schwarzenbergové v obou generacích kontinuálně snažili o zajištění úspešného chodu banky, a sice více než kdokoli jiný z členů vrchního ředitelství. Josef Schwarzenberg svoje aktivity vnímal jako výzvu uspět v této hospodářské oblasti. Kromě dosažení pozitivního výsledku této činnosti hrála jednu z důležitých rolí pravděpodobně i snaha prospět hospodářskému vývoji v habsburské monarchii. Kromě pozitivních konotací pro stát se v obou zmíněných písemnostech upozorňovalo i na rizika vyplývající z podstaty činnosti pro šlechtické rodiny vrchních ředitelů. Převzaté garance společensky velmi uznávaných osobností/rodů měly vést k obnovení její důvěryhodnosti. Na druhé straně byla osobní zodpovědnost vůči investorům spojená s snahou docílit zisk, a to proto, aby tímto způsobem podnikání neutrpěl rodinný dědičný majetek. Zde existuje i přímá souvislost mezi působením šlechty a snahou obnovit důvěru zákazníků. Tuto snahu lze ostatně doložit na zveřejňovaní inzerátů v německém a italském jazyce, které zdůrazňovaly Schwarzenbergovu roli v Oktrojované bance. Jako jeden z vrchních ředitelů byl v této mediální kampani uváděn na prvním místě, což mělo odrážet jeho sociální postavení v rámci habsburské monarchie, ale zároveň signalizovat míru jeho podílu na obchodních činnostech banky. Vrchní ředitelství, jakožto rohodující část managementu, se zavázalo zůstat věrno vlastním zásadám a principům a souhlasit pouze s prováděním operací, které by přinášely malé riziko. 67 Díky těmto krokům došlo ke zviditelnění struktur vedení banky, což byl důležitý signál pro veřejnost. Zveřejněním privilegia a reglementu se banka jednoznačně distancovala od osoby podnikatele Barguma, státu a v neposlední řadě také pravděpodobně od židovských bankéřů. Jasná dělící linie vedená mezi bankou a státem se ostatně ukázala jako produktivní a motivující klienty již v roce 1705, kdy byla založena Vídeňská městská banka (Wiener Stadtbank). 68 Akcionáři a jejich vliv na obchodní aktivity banky Kromě posunu kompetencí v oblasti managementu došlo také ke změnám v rámci některých obchodních činností banky, které posílily pozice vrchní direkce. Jejich konkrétní podobu ukážu na příkladu akcionářů. Již jsem uvedla, že se jednalo o akciovou společnost s počtem akcií 1000 kusů. Jedna akcie mohla být zakoupena za částku 1000 zlatých a mohla být zapsána na jméno kupce nebo na kohokoliv jiného tedy i majitele, který si přál zůstat v anonymitě. 69 Pro zaplacení akcií byla 67 Tamtéž, F.p.ü., fasc. 260, Nürnbergische K. K. Ober-Postamts-Zeitung auf das Jahr 1793, 5, Januar, Nr. 2., pag Tento ústav však fakticky kryl potřeby státní pokladny. Podíl vídeňské městské rady byl v průběhu její existence stále více odsunován do pozadí. Vencovský, F. Jindra, Z. Novotný, J.: Dějiny bankovnictví v českých zemích. Praha 1999, s. 50 an. 69 SOA Třeboň, pob. ČK, fond RA Schwarzenbergů, F.p.ü., fasc. 261, privilegium, článek 5.

86 86 Šlechtic podnikatelem určena desetiletá doba splátek, tzn. že ročně měla být splacena částka 100 zlatých. V důsledku tohoto postupu neměla na začátku banka k dispozici celý podíl vlastího kapitálu, ale pouze jeho část. Reálná hodnota akcií narostla podle zprávy z roku 1806 o 31 % oproti nákupní hodnotě. Samotné akcie byly pevně úročeny: na začátku činil úrok čtyři procenta, později vzrostl na sedm. Dodatečně byly k této sumě vypláceny i dividendy, přičemž byla zaručena jejich minimální dvouprocentní výše. 70 Z 6 privilegia z roku 1787 můžeme vyvodit Bargumův záměr hned od počátku umožnit akcionářům vliv na chod banky. V odpovídající pasáži se totiž praví: Im übrigen soll jeder Theilnehmer an der Bank, nach Maß seiner Einlage, und nach Vorschrift der Convention gleiches Recht haben, und keinen vor dem anderen ein Vorzug gegeben werden. 71 Tato část textu byla v privilegiu z roku 1792 pozměněna ve větu: [ ] gleiches Recht an reinem Nutzen. 72 Přeformulování obsahu prvního privilegia potvrzuje významový posun obsahu pravidla o roli akcionářů. Je tedy více než pravděpodobné, že první privilegium vycházelo z hlasovacího práva akcionářů. Po odhalení finančního skandálu v roce 1790 přistoupili vrchní ředitelé na garanci příslibu o minimální dvouprocentní výši dividend. Recipročně se akcionáři zřekli jakéhokoliv náhledu do účetních knih, a tím pádem i kontroly bankovních operací. Cílem tohoto opatření bylo především zamezení externího vlivu na definování obchodních strategií a v konečném důsledku i činností banky. Tento postup lze vyložit jako návrat a implementování aspektů z tradice správy vrchnostenských panství, které byly právě ve vztahu k mechanismům rozhodování především jasně strukturovány a orientovány dovnitř na strukturní jednotku panství. Jako jeden z moderních principů v rámci podnikové kultury banky je interpretace skládání slibů bankovních úředníků, kteří se zejména v prvé fázi zavazovali plnit své pracovní povinnosti firmě, a ne šlechtickému vrchnímu ředitelství. 73 Po odhalení finančního skandálu dochází ke změně této praxe, a sice také ve směru skládání zodpovědnosti vůči šlechtické vrchní direkci. Odvětví obchodní činnosti banky Díky bankovnímu privilegiu byla povolena všechna obchodní odvětví finančního obchodu. Banka propůjčovala hypotéky; za vypůjčený kapitál muselo být složeno zboží přesahující rámec zapůjčených peněz. Jak měla konkrétní podoba vypadat v praxi, ilustruje následující pravidlo vztahující se na šlechtické pozemky. Pokud byly bance nabídnuty jako protihodnota hypotéky, pak nesměla výše kreditu pře- 70 Tamtéž, reglement, článek 2, pag. 2. Při příležitosti vydání reglementu byly již všechny akcie prodány. Srov. tamtéž, článek 5, pag Tamtéž, privilegium z 1787, článek 6, pag Tamtéž, F.p.ü., fasc. 261, privilegium z 1792, článek 6, pag Srov. přísaha odhadce: SOA Český Krumlov, ÚP, deliberační protokoly, , pag. 70; přísaha pokladního. Viz tamtéž, , pag. 274; přísaha likvidátora viz tamtéž, , pag. 275.

87 Dana Štefanová: Schwarzenberská banka sáhnout dvě třetiny, ve výjimečných případech tři čtvrtiny oficiální hodnoty nemovitostí. Banka také fungovala jako spořitelna: 74 uspořené peníze, resp. vlastní kapitál zde mohl být deponován. Je ale nutné zdůraznit velký zájem finančního ústavu na získání malých investorů. Ve většině případů se jednalo o krátkodobé (několikaměsíční) vázání finančních prostředků s např. dvoutýdenní výpovědní lhůtou. Minimálně mohlo být uloženo 50 rýnských zlatých. 75 Celkově bohužel nelze vyčíslit počet klientů, kteří právě tuto službu využili, protože jmenné seznamy se nedochovaly. Běžně jsou uváděny obnosy ve výši od několika tisíc do desetitisíců rýnských zlatých. Na příkladu Georga Siny, obchodníka řeckého původu, lze pro habsburskou monarchii ukázat na nepříliš podstatný význam obchodu se směnkami, které se např. v Uhrách jako forma obchodní transakce vůbec neprosadily. 76 V případě obchodní činnosti Schwarzenberské banky ale představují jednu z hlavních položek její obchodní bilance. V roce 1794 byl např. celkově eskomptován obnos ve výši 2,5 milionů rýnských zlatých. 77 O dva roky později už to byly čtyři miliony, a to při celkovém obratu ve výši sedmi milionů rýnských zlatých. 78 Banka prodávala bankovní obligace s cílem zvětšit podíl cizího kapitálu, umožňujícího její další rozvoj. Výše úroku se v jejich případě pohybovala v rozmezí 3,5 6 %. Banka nakupovala rovněž státní cenné papíry. Při jejich nákupech se ale vrchní direkce chovala velmi obezřetně, což mělo příčinu ve dvou důvodech: za prvé zaznamenaly státní papíry mnohdy velký propad hodnoty, a za druhé zde existovalo velké nebezpečí, že se majitel stane přímým finančníkem habsburského soustátí. V průběhu své existence musely být několikrát změněny priority obchodů jako reakce na vnější politicko-ekonomické faktory v Evropě. V jednom z dopisů z roku 1798 bylo požadováno zavedení nových okruhů podnikání, protože durch die natürlich vorzusehende Stockung und Handlung die Discontierung der Handlungsbriefe, dann die Darlehen auf Producenten sowohl als Fabricanten solch täglich verliehren wird. 79 V důsledku tohoto vývoje byl očekáván nejen pokles poptávky po kreditu ze strany producentů, ale i po jejich produktech. Právě proto bylo navrženo vstoupit do obchodu s bavlnou a hedvábím. 80 Aby byl tento obchod ziskový, mělo být podle expertizy dolního ředitelství nakoupeno větší množství surovin. Tento návrh byl 74 SOA Český Krumlov, RA Schwarzenbergů, Fp.ü, Fasz. 261, Art. 55, pag Ve srovnání s tím obdržela tzv. Moravská lenní banka, založená v roce 1751, oprávnění poskytovat krátkodobé úvěry, za které musela být složena požadovaná protihodnota v movitém i nemovitém majetku. Poskytovaním úvěrů měla být zvláště podnikatelům dána možnost získat investiční kapitál. Tato banka vlastnila dále oprávnění k produkci ve vnitrozemí i v zahraničí, a to bez jakéhokoliv omezení sortimentu. Rovněž obdržela monopol na organizování loterií a veřejných licitací. Chylík: První obchodní banka, s Lanier, A.: Die Geschichte des Bank- und Handelshauses Sina. Frankuft am Main 1998, s. 100 an. 77 SOA Třeboň, pob. ČK, fond ÚP, Hlavní kniha kniha kont , pro rok Tamtéž, pro rok Roku 1796 byl eskomptován obchod ve výši cca 4,2 milionů rýnských zlatých. 79 SOA Třeboň, pob. ČK, fond RA Schwarzenbergů, F.p.ü., fasc. 260, dopis z , fol Tamtéž.

88 88 Šlechtic podnikatelem převeden do praxe roku 1798 a ještě téhož roku připadla velká část obratu právě na velkoobchod s bavlnou a hedvábím. Obchodovalo se hlavně se surovinami nakoupenými přes italské a francouzské obchodníky. Suroviny byly dále přeprodávány do Čech a Uher k dalšímu zpracování. Na nákup surovin byly udělovány i kredity. V roce 1799 dosáhl obrat obchodu s hedvábím rýnských zlatých a v roce 1801 narostl na částku téměř 1,4 milionu. 81 Politicko-hospodářská situace v době napoleonských válek motivovala vrchní ředitele k založení filiálky v Terstu s počátečním kapitálem ve výši rýnských zlatých. Její hlavní úlohou měla být specializace na mezinárodní přímořský obchod. K tomuto účelu bylo zakoupeno osm lodí. Kromě toho měli obchodníci se surovinami možnost získat půjčky. Bohužel hlubší nahlédnutí do účetního materiálu terstské pobočky ukázalo negativní obchodní bilanci a v podstatě i nenávratnost investovaného kapitálu. Jejím založením došlo v konečném důsledku k zatížení vídeňské centrály. Vyhodnocení jednotlivých případů potvrdilo intenzitu komunikace mezi oběma správními jednotkami. V průběhu mnohých konferencí byly tematizovány otázky týkající se stavu, návrhů a změny nabízených produktů banky. Vyhodnocením praxe se dospělo ke dvěma aspektům administrativního řízení banky: dolní ředitelství bylo v rámci pracovní náplně strůjcem myšlenky; vrchní ředitelství bylo ovlivněno charakterem přednesených návrhů dolním ředitelstvím a bylo závislé na jeho preciznosti, kompetenci, a zvláště na rozšíření důležitých informací, např. o obchodním profilu klientů. Vrchní ředitelství rovněž garantovalo právní jistotu bankovních operací. Hlavní intencí založení banky bylo podporovat průmyslový vývoj v habsburské monarchii. Jedním z hlavních a přímých bankovních investic bylo založení manufaktury v Pottendorfu v Dolních Rakousích, která je označována jako první moderní továrna monarchie. Dále jsou doloženy investice do textilního průmyslu ve formě firemních kreditů. Největší známou aktivitou banky bylo spojení s jihlavským textilním podnikatelem Johannem Tostem. Tost angažoval finanční ústav, aby převzal garance za státní kredit ve výši jednoho milionu rýnských zlatých. Tento kredit byl povolen válečnou komorou v roce 1804 a Tostův podnik z něj měl nakoupit suroviny a věnovat se výrobě vojenských uniforem. Válečná komora uzavřela s Tostem smlouvu na deset let. Vzhledem k politice vrchního ředitelství by se toto obchodní spojení dalo označit jako méně rizikové, protože Tostovi byl garantován i odběr produkce. I přesto však firma nebyla úspěšná. Její negativní bilance vůči bance dosáhla výše 1,8 milionu rýnských zlatých. Kromě toho se banka rovněž podílela na financování bavlnářské manufaktury v dolnorakouském Ebreichsdorfu. Do konce roku 1811 jí byl udělen kredit v celkové výši rýnských zlatých s tím, že se zadlužení firmy v průběhu 81 SOA Třeboň, pob. ČK, fond ÚP, hlavní kniha (Hauptbuch) , fol , ,

89 Dana Štefanová: Schwarzenberská banka Deliberační protokol Schwarzenberské banky z let (SOA T, ČK) následujících let postupně redukovalo. 82 Velkou finanční podporu obdržel baron Jakob Lang z Telče. V jeho případě dosáhla bankovní aktiva v roce 1811 sumy rýnských zlatých. 83 Velkou kreditní sumou byl podporován i cukrovar ve Wiener Neustadt. V roce 1800 zde dosáhly pohledávky banky výši rýnských zlatých. Záměr podporovat úvěrovou činností převážně podnikatele je patrný i z argumentace, kterou byla zamítnuta Liechtensteinova žádost o půjčku ve výši rýnských zlatých. Zamítnutí jeho žádosti bylo zdůvodněno následovně: udělením půjčky by došlo za existujících okolností k tomu, že by bedürftigen Fabrikanten eine zu grosse Aushilfssumme entzogen werden würde. 84 Dále lze konstatovat pozitivní obchodní politiku banky v případech technologických inovací v oblasti manufaktur. Finanční ústav skutečně důsledně sledoval půjčování kapitálu pokud možno co nejširší skupině podnikatelů. Zároveň byly uzavírány obchody odpovídající tradiční formě obchodního podnikání, jakým byl velkoobchod se surovinami a produkty. A to i přes kritiku jednoho z bankovních úředníků, který ji označil jako nehodnou bankovního ústavu. Závěr Založení k. k. Wiener oktroyierten Commerzial-, Leih- un Wechelbank spadá do poslední fáze vlády Josefa II. Na základě sekundární literatury jsem uvedla dosavadní tvrzení o nemožnosti prosazení agrárních a urbariálních reforem. Důvodů bylo několik. Jedním z nich byla závislost státní pokladny na příjmech z dosud existujícího systému organizace panství. Dalším problémem byl způsob, jakým měly být reformy prosazeny do praxe. Rozdolski se např. domnívá, že volba pro- 82 Tamtéž, hlavní kniha , pag Tamtéž, pag Tamtéž, deliberační protokoly, , pag. 141.

90 90 Šlechtic podnikatelem vést reformy nejprve v Haliči nebyla náhodná. Podle jeho názoru zde státní správa očekávala nejmenší odpor ze strany šlechty. Rozdolski vidí důvod v majetkově- -právních poměrech: největší podíl pozemků byl údajně v rukou pachtýřů a nikoliv šlechty. 85 Obecně můžeme shrnout, že aktivity šlechty nebyly na tomto poli hospodářské činnosti běžné. Vydání privilegia o založení Oktrojované banky lze interpretovat v tomto směru. Udělením privilegia Oktorjované banky měšťanskému podnikateli a jeho šlechtickým společníkům došlo k založení moderního bankovního ústavu. Zmiňovaný podnikatel jako obchodník působící ve Vídni a navrhovatel projektu pochopil důležitost dosud tradičně strukturované společnosti, ve které šlechtě, zvláště české, patřilo významné politické a hospodářské postavení. Není tedy náhodou, že funkce šlechticů byla v konvenci označena jako Stütze und Protecteur. 86 Je zřejmé, že symbolický kapitál jejich působení v bance byl od prvopočátku velký. Tato skutečnost je podle mého názoru navíc podtržena faktem o zakotvení povinnosti Barguma & Co. hradit počáteční režijní náklady z nákladů jeho firmy. Kromě vlastnictví akcií neměli šlechtici žádnou finanční zodpovědnost vůči bance. Nejvýrazněji se význam šlechtických vrchních ředitelů projevil při diskuzi, jejíž závěry měly ovlivnit další osud firmy. Zde se jednalo o otázku, zda v její existenci dále pokračovat, či nikoliv. Při této příležitosti požadoval Josef Schwarzenberg zvláštní kondice, které podmiňovaly jeho setrvání v bance. Ostatní členové vrchního ředitelství si byli vědomi významu jeho aktivní role a jejího pozitivního signálu vůči stávajícím i budoucím zákazníkům, která by měla vést k Vermehrung des Kredits der Banque mit allen Verbindlichkeiten. 87 Schwarzenbergovo setrvání při tomto projektu bankovního ústavu bylo pro ostatní členy vrchní direkce nejdůležitějším předpokladem pokračování ve finančních záležitostech. Kromě jiného měl být vliv šlechticů omezen spíše na rozhodnutí administrativního charakteru. To vyplývá z rozboru hlavních bankovních dokumentů instrukčního charakteru (reglement a konvence) kodifikujících kategorie a podmínky obchodní činnosti. V praxi se tato intence, jejímž iniciátorem byl z větší části Bargum, neprosadila. Konfrontační kurz, vyplývající i z dalších rozhodnutí, lze interpretovat jako konflikt různých představ hlavních aktérů-podnikatelů z řad šlechty a měšťanstva. Po finančním skandálu v roce 1790, po útěku Barguma a následném distancování se od jeho osoby, vzrůstal vliv šlechticů na provoz banky. Jednoznačný je i závěr, že bez pokračujících aktivit jmenovaných šlechticů byla další existence banky velmi nepravděpodobná. Obnovení bankovního privilegia je podle mého 85 V roce 1787 bylo poddaným propůjčeno užívací právo jejich statků. Srov. Rozdolski: Die grosse Steuer- und Agrarreform, s V Čechách existuje toto právo již od středověku, respektive od 16. století, kdy na některých panstvích došlo k přeměně nezákupního práva v zákupní. Srov. Štefanová: Erbschaftspraxis, zejm. druhá kapitola. 86 SOA Třeboň, pob. ČK, fond RA, konvence, článek 15, pag Tamtéž, fond ÚP, deliberační protokoly, , pag. 90.

91 Dana Štefanová: Schwarzenberská banka názoru neodmyslitelně spjato se sociální prestiží vrchních ředitelů, jejich blízkosti k císařskému dvoru, a tedy i přesnou znalostí administrativní praxe. Vrchní ředitelé zároveň dbali na oddělení podnikatelských sfér banky a správně-hospodářských aktivit panství. Tato Josefem II. podporovaná, ale současně neúspěšná forma spolupráce mezi měšťanskými a šlechtickými podnikateli je pouze jedním z příkladů zroskotání pokusů prosadit vydané reformy. Obecně byly rozpoznány nedostatky v hospodářské a sociální politice habsburské monarchie. 88 Při této příležitosti lze doložit snahu šlechty inspirovat se vývojem v jiných zemích, zvláště v Anglii. Jejich reformní snahy byly zaměřeny na přeorganizování a zefektivnění zemědělské produkce, zároveň však měla být zachována existující struktura a správa jednotlivých panství. Je tedy zřejmé, že právě z těchto důvodů nedošlo k prosazení záměru státu včlenit se svým vlivem silněji mezi poddané a šlechtu. Finanční závislost státní pokladny na příjmech ze šlechtických panství byla z ekonomického i správního hlediska příliš silná. Ani nobilitace, prováděné ve větší míře od počátku 18. století, zde příliš nepomohly, protože nobilitovaní byli konfrontováni s nízkou mírou akceptace ze strany tradiční, historické šlechty. 89 Jedním z důvodů neúspěchu agrárních a urbariálních reforem jsou zajisté zaujatá a odmítavá stanoviska šlechty. Na druhé straně je zjistitelná nedůslednost ze strany státu, který pravděpodobně v důsledku přílišného zdůrazňovaní potřeby vlastního prospěchu z hospodářských aktivit zpomalil, resp. zbrzdil individuální motivaci k podnikatelským aktivitám, a tím i rozvoj tržní konkurenceschopnosti. Na příkladu Oktrojované banky, resp. konkrétní situace v rozhodování šlechticů ve vztahu k císaři je samozřejmě patrný proklamovaný úmysl přispět k obecnému dobru. Zárověň je nutné zdůraznit skutečnost, že šlechtici nesledovali dosažení zisku za každou cenu. Spekulačně laděné obchody byly zakázány. V popředí navíc stála starost o dobrou image banky na veřejnosti. Negativním výrokům, zvláště v oblasti licitací, se čelilo veřejnými prohlášeními publikovanými v tisku. V této souvislosti není možné souhlasit s tezí H. Freudenberga, podle níž šlechtici v 18. století jakožto investoři vážně nezohlednili všechny parametry rizika obchodního podnikání. 90 K tomuto okamžiku je stále ještě otevřená otázka, zda šlechta skutečně přispěla k procesu idustrializace. Jedním z důvodů je nedostatečné probádání otázky jejich neúspěšných podnikatelských aktivit v rámci trhu, které musí být podle mého názoru, jako jeden z aspektů podnikání, více zohledněny. Co se týče banky, výsledky z období její počáteční fáze ukazují etablování jednotlivých sfér finanční činnosti a velmi opatrné rozhodování vrchního ředitelství. 88 Komlos: Institutional Change, s. 465, Myška: Der Adel der böhmischen Länder, s Freudenberger: Lost momentum, s. 14. Josef Johann Schwarzenberg je pro Freudenbergera příkladem šlechtického podnikatele méně sledujícího kariéru na císařském dvoře a naopak upřednostňujícího podnikatelské aktivity v rámci svého panství. Tamtéž, s. 225.

92 92 Šlechtic podnikatelem Bohužel ani averze k obchodnímu riziku neuchránila banku od finančního skandálu. Freudenbergovu tezi musíme podle mého názoru poopravit v tom smyslu, že se mění tradiční hodnoty jako např. důvěryhodnost a důvěra (Vertrauen) tyto hodnoty byly často rozhodujícím aspektem při uzavírání obchodů. Na příkladu Oktrojované banky lze sledovat různé cesty, jakými se mohla dosáhnout pozitivní obchodní bilance. Nelze se přitom ubránit dojmu, podle kterého se ve srovnání s Bargumovým jednáním jeví určitá opatrnost vrchních šlechticů upřednostňovali řešení, která byla v jejich očích akceptovatelnější. Freudenberger hovoří v souvislosti s podnikatelskými aktivitami šlechty o altruismu, orientaci na zisk apod. Tyto aspekty představují důležitá kritéria při posuzovaní hospodářských aktivit. Jejich klasifikace je podle mého názoru rovněž nedostačující, protože tyto výroky nevycházejí z anylýz podniků, ale z proklamačních výpovědí aktérůšlechticů. 91 Domnívám se tedy, že je nutná větší diferencovanost při přiřazování výroků typu: pro šlechtický velkostatek bylo cílem dosažení maximálního profitu. 92 Důvodem k silnější reflexi motivace hospodářských aktivit je vícevrstevnost jednání, která tento výsledek implikují. Výsledkem by mělo být hlubší začlenění jednání involvovaných osob v čase a prostoru. Die Schwarzenberg-Bank Eine Firma aus der Zeit der Aufklärung Ein besonderes Merkmal in der industriellen Entwicklung der Habsburgermonarchie, das von mehreren Historikern wie James van Horn Melton, Richard Rudolph oder Mikuláš Teich betont wurde, bezieht sich auf die Rolle des böhmischen Adels. Ihm wurde generell ein großer Anteil an der Gründung von Manufakturen und Unternehmen zugesprochen. Diese Meinung steht im Kontrast zu anderen Zugangsweisen und Ansichten, die von einer geringeren Rolle des Adels im industriellen Sektor ausgehen. Bis zum heutigen Zeitpunkt mangelt es an mikrohistorisch orientierten Studien, die sich mit der Rolle des Adels oder der bürgerlichen Unternehmer in konkreten Firmen auseinandersetzen würden. Die folgende Studie untersucht eben diese These der mangelhaften Involvierung des Adels im Unternehmensbereich. Konkret wird diese am Beispiel der k. k. Wiener oktroyierten Kommerzial-, Leih- und Wechsel Bank überprüft, die 1787 gegründet wurde. In diesem Zusammenhang ist der soziale Hintergrund der involvierten Akteure ausschlaggebend, und es wird am Hintergrund der Reformen der Aufklärung vom Josef II. kontextualisiert. Es wird untersucht, ob die Adeligen nur ihre eigenen, auf Profit ausgerichteten Ziele verfolgten. Diese Fragen werden am Beispiel der normativen Quellen, wie es das Reglement, Privilegium und die Konvention von 1787 und 1792 waren, ausgewertet. In diesen spiegeln sich die Rollenverteilungen zwischen den adeligen und den bürgerlichen Akteuren im Unternehmen wider. (übersetzt von der Vervasserin) 91 Tato argumentace je např. použita v případě Johanna Josepha Waldsteina, a to při příležitosti založení jeho textilní manufaktury. FREudenberger: Lost momentum, s. 211, Tamtéž, s V obecné rovině jsou hospodářské aktivity české šlechty prokazatelné již od 16. století. Srov. Myška: Der Adel der böhmischen Länder, s. 180 an.

93 93 Aleš Zářický (Ostravská univerzita v Ostravě) Krátký pohled do zákulisí moderního podnikání hraběcího rodu Wilczeků Předkové hrabat Wilczeků patřili k velkému rozrodu Kozlů (herb Kozieł ), který je dle některých polských historiků doložen již v 1. polovině 13. století. 1 Zabývat se otázkou, do jaké míry je toto časové zařazení pravdivé, či zda se jedná jen o mýtus, není předmětem této studie. Neméně jednoduché bude také přesně zasadit kořeny tohoto rodu na území Slezska, potažmo v té jeho části, která je dnes součástí České republiky. Dle Jiřího Stibora, který se wilczekovské genealogii před nedávnem intenzivně věnoval, 2 by se mohlo v případě Dolního Slezska jednat o přelom 13. a 14. století, u Těšínska je nutno tento letopočet posunout ještě o století dále, tedy někdy na přelom 14. a 15. století, kdy rytíř Mikuláš von der Kosil získal na Frýdecku ves Dobrou Zemici (dnes Dobrá). Odtud také wilczekovský predikát von Guttenland, který byl po zisku Hlučína rozšířen na dodnes příslušníky rodu užívané von Hultschin und Guttenland. Roku 1506 byl Baltazar, bezdětný předák rodu, spolu se synovcem Mikulášem povýšen císařem Maxmiliánem I. do stavu říšských svobodných pánů. Nejvýznamnějším předkem aktérů tohoto příběhu byl zřejmě polní podmaršálek Heinrich Wilhelm ( ), který byl za zásluhy v boji proti Turkům pod Evženem Savojským povýšen nejdříve roku 1709 do uherského hraběcího stavu a poté v roce 1713 do stavu říšských hrabat. Celý proces byl ukončen roku 1729 nostrifikací pro země Koruny české. 3 Heinrich Wilhelm Wilczek neprošel jen oslnivou vojenskou a politickou kariérou, ale významně rozšířil také rodové državy, což mu umožnilo, aby dal pro své syny, Josefa Mariu Kaspara ( ) 4 a Josefa Mariu Balthasara ( ) 5 vytvořit dva majoráty, čímž došlo k rozdělení rodu na dvě větve. 6 A právě Josef Maria Leopold, syn hraběte Heinricha Wilhema a Marie Charlotty rozené hraběnky de Saint-Hilaire ( ), bude prvním z promotérů tohoto krátkého pohledu do zákulisí moderního podnikání hrabat Wilczeků. Po rodičích 1 BLAŽEK, C.: Der Adel von Oesterr. Schlesien (J. Siebmacher s grosses und allgemeines Wappenbuch, Band 40, Abtheilung 11). Nürnberg 1885, s MYŠKA, M. DOKOUPIL, L. (eds.): Biografický slovník Slezska a severní Moravy Nová řada (dále BSSSM-NŘ) 9 (21). Ostrava 2006, s Tamtéž, s Tamtéž, s. 134; MYŠKA, M. a kol.: Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století. Ostrava 2003, s BSSSM-NŘ 9 (21), s Tamtéž, s

94 94 Šlechtic podnikatelem zdědil vedle panství Kreutzenstein v Dolních Rakousích také panství Klimkovice a Vítkov s řadou dalších vsí a statků ve Slezsku. A právě tam nyní přeneseme svou pozornost. O tom, že moravsko-slezské pomezí, a to zejména jeho východní část, nepatřilo v 18. století k průmyslově nejrozvinutějším částem habsburské monarchie, již bylo napsáno mnohé. Je tedy nabíledni, že snaha zahájit právě v této oblasti těžbu uhlí, která ji o století později tak proslavila, byla v té době spíše chimérou. Úsilí prosadit minerální paliva do širšího povědomí možných těžařů i odběratelů vyvíjel především rakouský tereziánský stát, který se po prohraných válkách s Pruskem snažil co nejdříve nahradit ztráty vzniklé odtržením ekonomicky vyspělejší větší části Slezska. 7 Počátkům dolování černého uhlí na Ostravsku byla věnována již nejedna studie. Zmiňme proto jen ve zkratce polskoostravského kováře Jana Keltičku, jehož jméno je sice v pramenech skutečně doloženo, ale v souvislosti s hornictvím se objevuje až ve 2. polovině 19. století v romantizujících pracích Franze Wattolika, Karla Jaroslava Bukovanského a některých dalších. 8 O dalších dvou prospektorech, hejtmanovi přerovského kraje hraběti Václavu Ladislavu Kořenském z Terešova a držiteli statku Sedlnice u Příbora Franzi Karlu Josefu von Eichendorfovi, sice víme, že uhlí skutečně našli, ale jejich nálezy nebyly dosud přesně lokalizovány. Ale i přesto, že se ani v jednom případě nepřistoupilo k těžbě, písemnosti z let 1753, resp dokládají, že uhlí již tehdy nebylo na Ostravsku zcela neznámé. 9 Za skutečný milník lze pokládat ale až rok 1763, kdy nechal klimkovický mlynář Johann Augustin hornímu úřadu v Kutné Hoře doručit list, v němž sděloval, že na několika místech v Polské Ostravě objevil na povrch vycházející uhelné sloje, a zároveň žádal, aby příslušná instituce vyslala odborníka, který by pravost jeho nálezu ověřil. Vyslaný prospektor výskyt uhlí skutečně potvrdil, ale s dolováním se pro nezájem odběratelů opět nezačalo. 10 Po čtyřech letech se ale pod tlakem dvorské komory přikročilo k průzkumu znovu. Nyní se ovšem nemělo jednat jen o lokálně omezenou sondáž, ale o komplexně pojatý geologický výzkum Těšínského a Bílského Slezska. Koordinátorem celé akce byl jmenován přednosta královského úřadu v Opavě baron Ernest Locella, řízením vlastního průzkumu byl pověřen hornobenešovský šichtmistr Johann Jakob Lutz. 11 Vzhledem k tomu, že prospekce byla opět úspěšná, předložil Lutz ještě téhož roku dvorské komoře návrh na ustavení těžířstva s účastí 17 Nejnověji o této problematice ZÁŘICKÝ, A.: Ve stínu těžních věží. Ostrava 2004, s nebo MATĚJČEK, J. KLÁT, J. ZÁŘICKÝ, A.: Uhelný průmysl na Ostravsku od poloviny 18. století do konce první světové války. In: Uhelné hornictví v ostravsko-karvinském revíru. Ostrava 2003, s BÍLKOVÁ, P.: Biografický slovník techniků, manažerů a hospodářských pracovníků, kteří se zasloužili o rozvoj ostravsko karvinského revíru před rokem In: Studie o Těšínsku 8. Český Těšín 1980, s DRKAL, S.: K počátkům dolování uhlí v ostravsko-karvinském kamenouhelné pánvi. In: Ostrava 1. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města. Ostrava 1963, s NOŽIČKA, J.: K počátkům těžby kamenného uhlí ve Slezsku ( ). Slezský sborník 59, 1961, s O Johannu Jakobu Lutzovi blíže MYŠKA, M. a kol.: Historická encyklopedie, s (zde také seznam další literatury včetně stěžejních prací Václava Štěpána).

95 Aleš Zářický: Krátký pohled do zákulisí moderního podnikání 95 Erb, který získal Heinrich Wilhelm Wilczek při povýšení do říšského hraběcího stavu roku (Witting) eráru a pozemkové vrchnosti. Zdrženlivost státu, který se nebyl ochoten za podnik dostatečně finančně zaručit, a naprostá lhostejnost majitele polskoostravského panství Josefa Marii Kaspara hraběte Wilczeka však realizaci projektu zabránily. Ukončením Lutzova výzkumu počátkem roku 1769 byla završena první fáze geologické prospekce Ostravska. Se systematickou těžbou se sice nezačalo, ale situace již pokročila natolik, že její zahájení bylo již jen otázkou času. Až do tohoto momentu byla iniciativa především na straně státu, jehož snahy však byly handicapovány neujasněnou koncepcí využití nového zdroje paliva. Vše se mělo změnit s nástupem velkých feudálních těžařů. Hrabata jako Johann Florian Larisch 12 či Josef Maria Kaspar Wilczek sice nebyla díky tradičním příjmům nucena se v dosud neznámé oblasti podnikání angažovat, ale když se v průběhu 70. let objevily možnosti ekonomicky profitovat, měla ty nejlepší předpoklady rychle nový byznys ovládnout. Ale ani podnikatelské počátky těchto významných slezských šlechticů nebyly snadné. Například výše zmíněný Johann Florian Larisch, na jehož karvinském panství bylo uhlí objeveno v roce 1776, musel rovněž záhy pro nedostatečný odbyt kutací práce zastavit. Přesto můžeme konstatovat, že na počátku 80. let 18. století byly v Rakouském Slezsku dvě lokality, na nichž mohla být po relativně krátkých přípravách zahájena těžba. Což se také stalo, když se na scéně objevil Martin Augustin Johann von Kühlenz, který během svého krátkého, ale intenzivního podnikatelského působení přiměl budoucí velké šlechtické těžaře ke zvýšenému úsilí. O Kühlenzově mládí víme jen velmi málo. Narodil v roce 1729 a svou profesní kariéru započal jako důstojník pluku arcivévody Karla Josefa. V necelých třiceti letech se vojenské kariéry vzdal, ale ve státních službách setrval. Roku 1758 byl jmenován přerovským krajským subalterem a manufakturním inspektorem v Novém Jičíně. V roce 1767 postoupil na místo komerčního inspektora přerovského kraje a v této funkci se významně se zasloužil o obnovu textilní výroby po požáru města v roce Za příkladné zvládnutí novojičínské katastrofy byl přeložen do Haliče, kde byl pověřen řízením tamní komerce a záhy jmenován guberniálním radou. Po návratu do Slezska byl dekretem Marie Terezie z 27. července 12 MYŠKA, M. a kol.: Historická encyklopedie, s ; BSSSM-NŘ 2 (14). Ostrava 2001, s. 77.

96 96 Šlechtic podnikatelem 1776 ustanoven stálým komisařem svobodného trhu v Těšíně a roku 1778 mu byl udělen titul císařsko-královského rady. Po zrušení veletrhu v roce 1782 mu byla svěřena funkce těšínského městského administrátora. Díky dlouholetému působení v hospodářsko-správních strukturách Moravy a Rakouského Slezska byl Kühlenz dobře obeznámen se situací, která panovala v oblasti těžby a využití minerálních paliv. A jelikož pozvolna rostla i cena dřeva na místních trzích, rozhodl se skrytého potenciálu dosud jen výjimečně užívaného otopu využít a ještě během roku 1782 započal v Polské Ostravě a okolí s geologickým průzkumem. O distribuci a odbytových možnostech měl jasnou představu. Poblíž dopravních tepen hodlal vybudovat uhelné sklady, jejichž prostřednictvím hodlal zásobovat jak místní řemeslníky a drobné výrobce, tak běžné domácnosti. S podporou dvorské komory překonal nezájem správy polskoostravského panství a začal těžit. Formalitám bylo učiněno zadost 25. ledna 1785, kdy udělil souhlas s těžbou i nový majitel panství Franz Josef hrabě Wilczek ( ), načež schválila Kühlenzovy záměry i Vídeň. Kühlenz ovšem ještě neměl ani zdaleka vyhráno. Nevítaným konkurentem se ukázal být především Johann Florian Larisch, který na svém karvinském panství obnovil v roce 1784 těžbu, a hodlal ovládnout podnikání s uhlím v celém rodícím se revíru. Larisch vynaložil nemalé úsilí a využil jako hejtman těšínského kraje celé řady oficiálních i méně oficiálních způsobů, aby Kühlenzovu podnikání zabránil, ale ani přes značný společenský vliv neuspěl. 13 Druhou překážkou byl již rovněž zmíněný klimkovický mlynář Johann Augustin, kterému se po více než 20 letech nejrůznějších peripetií podařilo vytvořit těžířstvo, které hodlalo na Jaklovci, tedy ve stejné lokalitě jako Kühlenz, zahájit těžbu. Napjatá situace se vyřešila až poté, co se zjistilo, že Augustinova těžířská společnost sice získala svolení k těžbě od polskoostravských sedláků, na jejichž pozemcích hloubila, ale dosud nedisponuje souhlasem vrchnosti, což byla dle tehdejších právních norem zcela zásadní bariéra. Její důlní dílo bylo proto předáno Kühlenzovi, který mohl, nyní nikým nerušen, zahájit těžební práce. Toto období však netrvalo dlouho. Již v průběhu roku 1787 předal veškerá svá báňská aktiva Franzi Josefu Wilczekovi a sám těžce nemocen (tuberkulóza) se usídlil v Moravské Ostravě, kde také 7. června 1788 zemřel. 14 Od roku 1787 tak můžeme začít datovat éru samostatného podnikání hraběcího rodu Wilczeků, která v ostravsko-karvinském revíru trvala nepřetržitě až do roku Významnější nárůst těžby však můžeme zaznamenat až od roku 1802, kdy se správy hraběcích dolů ujal hormistr Johann Anton John a učinil z nich největší těžební společnost Moravy a Rakouského Slezska. Další výrazný impulz přineslo zažehnutí vysokých pecí ve Vítkovicích. Už v roce 1829 byla mezi Franzem Jose- 13 O podnikatelských aktivitách Johanna Floriana hraběte Larische blíže DRKAL, S.: K počátkům dolování uhlí v Karviné. In: PLAČEK, V. PLAČKOVÁ M.[red.]: Karviná Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města, Karviná 1968, s ; ZÁŘICKÝ: Ve stínu, s O podnikatelských aktivitách Martina Augustina Johanna von Kühlenze blíže ZÁŘICKÝ: Ve stínu, s

97 Aleš Zářický: Krátký pohled do zákulisí moderního podnikání 97 Stanislaus Wilczek ( ), zakladatel prvního hlubinného dolu v Polské Ostravě, jámy Jan-Maria, pojmenované na synovu počest (Wilczek) fem Wilczekem a majitelem vítkovických hutí olomouckým arcibiskupem Rudolfem Habsburským podepsána smlouva o dodávkách paliva a zahájena společná ražba Jaklovecké dědičné štoly, díky níž byla objevena řada dosud neznámých uhelných slojí. Po smrti Franze Josefa Wilczeka v roce 1834 převzal správu rodového majetku včetně řady drobných důlních děl a od roku 1844 také koksoven v Polské Ostravě syn Stanislaus ( ). Slibný rozvoj hraběcích důlních a koksárenských závodů ovšem zbrzdila Stanislauova předčasná smrt v roce Dosud monopolní postavení Wilczeků začali narušovat další těžaři jako Josef Zwierzina, 15 rakouský stát, 16 ale zejména Rothschildové, 17 kteří se začínali v Polské Ostravě prosazovat právě na konci 30. a v průběhu 40. let 19. století. Situace byla o to složitější, že univerzální dědic, syn Johann Nepomuk ( ), nedosáhl v době otcova úmrtí ještě věku deseti let. Ale i přes tyto těžkosti se Wilczekové jako samostatní důlní podnikatelé v ostravsko-karvinském revíru udrželi. V průběhu 60. a na počátku 70. let se jim podařilo modernizovat stará důlní díla a v zásadě do definitivní podoby dotvořit polskoostravské důlní pole. Provoz byl koncentrován na jámy Trojice, Ema, Michael a Jan-Maria a na počátku 70. let byly na jámu Trojice soustředěny také dosud rozptýlené koksovny. 18 V roce 1897 stál Johann Nepomuk Wilczek spolu s dcerami zesnulého Eugena Larisch-Mönnicha, Heinrichem a Hansem Larisch-Mönnichy, Davidem a Maxem 15 MYŠKA, M.: Josef Zwierzina ( ) měšťanský podnikatel v českém báňském a hutním průmyslu za průmyslové revoluce. In: Studie z dějin hutnictví 12. Rozpravy Národního technického muzea. Praha 1984, s ; Týž: Šance a bariéry měšťanského podnikání v báňském a hutním průmyslu za průmyslové revoluce (Na příkladu olomouckého podnikatele Josefa Zwierziny). Vlastivědný věstník moravský 36, 1984, s Týž: Podnikání rakouského státu v ostravsko-karvinském revíru a založení Dolu Jindřich v Moravské Ostravě (Ke 140. výročí založení dolu). In: Studie z dějin hornictví 19. Rozpravy Národního technického muzea. Praha 1987, s O podnikatelských vztazích mezi Wilczeky a Vítkovickým těžířstvem, resp. Rothschildy blíže ZÁ- ŘICKÝ, A.: Rothschildové a ti druzí. Ostrava 2005, s Informace o technickém a ekonomickém vývoji důlních závodů hrabat Wilczeků před první světovou válkou viz HÖFER, H. von: Geschichte des Graf Wilczek schen Steinkohlenbergbaues. Polnisch Ostrau 1917 (rkp. uložen v Archivu města Ostravy). O majetkoprávním vývoji blíže ZÁŘICKÝ: Rothschildové, s

98 98 Šlechtic podnikatelem Stylizovaná fotografie Hanse Wilczeka z první polární výpravy ( ), pořízena v roce 1872 jejím fotografem Wilhelmem Burgerem (Wilczek) Gutmanny ad. u zrodu Ostravsko-karvinské montánní společnosti. 19 Založil také závod na betonové zboží v Muglinově (dnes m. č. Ostravy), který se specializoval na výrobu dutých betonových desek, cihelnu na jámě Ema a samostatnou parostrojní cihelnu v Muglinově. A konečně v 90. letech otevřel čedičový lom, štěrkovnu a pískovnu na Baranovci v Polské Ostravě. Naopak na některá průmyslová odvětví rezignoval, když např. v letech pronajímal a 1892 prodal svůj malý pivovar ve Velké Polomi Heinrichu Scholzovi. 20 Johann Nepomuk hrabě Wiczek však spíše než jako podnikatel proslul jako filantrop a mecenáš. Náležel k okruhu nejbližších přátel korunního prince Rudolfa. Štědře podporoval vědu a umění. V letech přispěl částkou zlatých a osobně dohlížel na zřízení skladů uhlí a potravin na Nové zemi pro první rakousko-uherskou výpravu k severnímu pólu, která pod vedením Julia Payera a Karla Weyprechta objevila na lodi Admiral Tegetthof v Severním ledovém oceánu souostroví, jenž nazvala Zemí Františka Josefa, mezi jehož největší ostrovy patří i Wilczekův ostrov. V roce 1882 se zúčastnil a spolufinancoval badatelskou expedici k ostrovu Jan Mayen a v letech 1863 a 1868 uskutečnil výzkumné výpravy Afrikou. Od roku 1869 byl členem Antropologické společnosti a spolu s hrabětem von Braunerem stál za prvním, bohužel neúspěšným pokusem o zřízení veřejné zoologické zahrady ve Vídni. Byl rovněž čestným členem Císařské akademie věd, členem kuratoria Rakouského muzea pro umění a průmysl ve Vídni, prezidentem Vídeňské dobrovolné záchranné služby, členem Rakouského komitétu pro olympijské hry v Aténách a podílel se i na celé řadě dalších společenských aktivit. 21 Jak je z předchozího výčtu patrno, hrabě Johann Nepomuk na svých slezských panstvích příliš nepobýval. S rozpadem impéria se uchýlil do ústraní a posledních 19 O Ostravsko-karvinské montánní společnosti blíže ZÁŘICKÝ: Rothschildové, s ; Týž: Ve stínu, s Viz příspěvek Radoslava Daňka publikovaný v tomto sborníku. 21 S životními osudy Johanna Nepomuka hraběte Wilczeka se můžeme blíže seznámit na stránkách jeho autobiografie Erzählt seinem Enkel Errinnerungen aus seinen Leben, kterou pro tisk upravila dcera Elizabeth Kinsky roz. Wilczek (vyšlo ve Štýrském Hradci v roce 1933).

99 Aleš Zářický: Krátký pohled do zákulisí moderního podnikání 99 Fotografie ze zasedání akčního výboru Vídeňské dobrovolné záchranné služby 8. prosince Sedí (zleva doprava): Dr. J. Brüch, prof. Franz Gruber, Johann svobodný pán von Chlumecky, Eduard hrabě Lamezan, Hans hrabě Wilczek sen., Adolf hrabě Dubsky, dr. H. Charas, Hans hrabě Wilczek jun., E. von Spiegel. Stojí: H. Zipperling, G. Chaudoir, prof. Albert Mosetig a V. Angerer, který fotografii pořídil (Wilczek) pět let života strávil jako vášnivý lovec střídavě na svém panství Kreuzenstein nedaleko Vídně a ve Vídni, kde také roku 1922 zemřel. Podobný životní styl měl také jeho syn Maria Josef ( ), který ve svých jednašedesáti letech rodový majetek zdědil, a vnuk, shodou okolností také Johann Nepomuk ( ), který jej převzal v roce Po rozdělení monarchie pobývali zejména na svých statcích v Rakousku a do řízení důlních závodů na Ostravsku výrazněji nezasahovali. V průběhu 20. století, kdy v oblastech nejstarších nalezišť docházelo k vykořistění výše uložených slojí, následnému přesunu těžby do větších hloubek, a v důsledku toho také k růstu nákladů, význam kamenouhelných dolů hrabat Wilczeků pozvolna upadal. 22 Přesto si až do konce druhé světové války udržely status rodinného těžířstva, což lze u starých šlechtických těžařů, a to nejen v ostravsko-karvinském revíru, pokládat spíše za výjimku, která vyžadovala mimořádné kapitálové krytí. A nyní již nezbývá než si položit onu obligátní otázku na závěr. Lze z těchto několika stran a řádků vyvodit alespoň několik zobecňujících závěrů, nebo se jedná o historii ojedinělou a neopakovatelnou? Zcela záměrně jsme se po celou dobu drželi nad příběhem, nevstupovali jsme do něj, nepronikali pod povrh, netrvali na detailu, pro který by nám mohla uniknout podstata. Lze se ale vůbec nějaké obecnější podstaty dopátrat? Domnívám se, že ano. I v této krátké sondě můžeme nalézt několik zlomových momentů, které nejsou typické jen pro Wilczeky, ale lze na ně úspěšně narazit i u jiných šlechtických rodů, jejichž dějiny jsou spjaty s moderním podnikáním. Za zcela zásadní a zlomová považuji zejména 50. léta 19. století, kdy se díky kapitálu získanému prostřednictvím vyvazování z robotních povinností zrodí a zesílí moderní šlechtický průmyslový nebo zemědělský podnik. Právě tehdy se roz- 22 Před velkou hospodářskou krizí 1927 vytěžily jámy Trojice, Ema, Michaeli a Jan-Maria tun uhlí, což činilo asi 5 % celkové těžby ostravsko-karvinského revíru, a zaměstnávaly spolu se stavebním oddělením dělníků a techniků.

100 100 Šlechtic podnikatelem hoduje o tom, kdo bude či nebude úspěšný. Řada šlechticů nezachytí nový kapitalistický vítr a je nucena hledat zdroj příjmů ve více či méně tradičních oblastech jako je státní služba, armáda, popř. církev. Ale ani ti úspěšnější na tom nejsou vždy stejně. I v jejich případě mohou hrát roli záležitosti na první pohled marginální. Srovnáme-li podnikatelský vzestup Wilczeků např. s Larisch-Mönnichy, jejichž výchozí pozice byla tehdy takřka totožná, zjistíme, jakou roli mohl v tomto procesu sehrát schopný a zainteresovaný jedinec. Zatímco Wilczekové se ocitají ve složité situaci vyvěrající ze smrti hlavy rodu a nezletilosti jeho nástupce, jejich soused, Heinrich hrabě Larisch-Mönnich ( ), 23 zakládá v roce 1850 jako první v habsburské monarchii továrnu na zinkové barvy v Petřvaldě, roku 1852 Johann Nepomuk Wilczek ( ) na romantizující fotografii z počátku 20. století (AMO) zahajuje v Petrovicích u Karviné výstavbu továrny na výrobu sody a o rok později uvádí do provozu továrnu na hliněné zboží v Horní Lutyni. V průběhu 40. a 50. let rovněž koncentruje výrobu lihu do tří lihovarů v Karviné a Dolní Lutyni. A těsně před svou smrtí v roce 1859 začíná budovat moderní parostrojní pivovar v Karviné. 24 Lze namítnout, že Heinrich Larisch-Mönnich je svým zájmem o podnikání mezi aristokraty spíše výjimkou. Přesto si dovolím tvrdit, že i přes existenci profesionálních manažerů je v tomto období stále ještě pozice podnikatele-vlastníka, zvláště pak šlechtického, zcela nezastupitelná. Další okamžik, na který je nutno v souvislosti se šlechtickým podnikáním upozornit, je poslední desetiletí 19. a počátek 20. století, kdy můžeme zaznamenat boom akciového podnikání, přičemž tohoto trendu nezůstal přirozeně ušetřen ani ostravsko-karvinský revír. Zakcionováním důlních podniků knížat Salm-Reifferschedtů a habsbursko-lotrinských arcivévodů zůstaly důlní komplexy hrabat Wilczeků a Larisch-Mönnichů posledními báňskými závody v rukou starých aris- 23 MYŠKA, M. a kol.: Historická encyklopedie, s ; BSSSM-NŘ 2 (14). Ostrava 2001, s ZÁŘICKÝ, A.: Ve stínu, s ; Týž: Podnikatelské aktivity hraběte Heinricha von Larisch-Mönnicha a počátky těžby kamenného uhlí ve střední části ostravsko-karvinského revíru ve druhé třetině 19. století. In: Studie z dějin hornictví 33. Rozpravy Národního technického muzea. Praha 2004, s ; Týž: Velkopodnikatel (Příklad Heinricha hraběte Larisch-Mönnicha, Josefa Zwierziny a Wilhelma Gutmanna). In: FASORA, L. HANUŠ, J. MALÍŘ, J. (eds.): Člověk na Moravě v 19. století. Brno 2004, s

101 Aleš Zářický: Krátký pohled do zákulisí moderního podnikání 101 tokratických těžařů v revíru. 25 Do jaké míry bylo rozhodnutí nevpustit do rodinných těžířstev cizí kapitál správné, zůstává otázkou. Zatím co u Larisch-Mönnichů můžeme v zásadě až do konce 30. let 20. století sledovat znaky permanentní podnikatelské expanze, je situace u Wilczeků poněkud složitější. 26 Skutečně lze u nich pozorovat jisté zanedbávání prospektorské činnosti a omezování důlních investic. Objektivně je ovšem nutno podotknout, že na rozdíl od Larisch-Mönnichů neměli vzhledem k lokaci svého důlního pole, které leželo doslova v obležení báňských komplexů Vítkovického horního a hutního těžířstva, Báňské a hutní společnosti a Severní dráhy Ferdinandovy, a za stávajících technických možností kam expandovat. Obecně lze říci, že sepětí Larisch-Mönnichů s regionem, a tudíž i s podnikáním bylo po celé dosud sledované období těsnější než u Wilczeků. I když se vznikem republiky, zejména uskutečněním tzv. pozemkové reformy, i jejich vztah k novému státu silně ochladl, což vedlo mj. k tomu, že se snažili vedle průmyslových závodů v Československu investovat také v Rakousku a dalších zemích. Vůbec lze konstatovat, že podnikatelé z řad bývalé aristokracie, podobně jako další velcí průmysloví investoři či bankéři, nahlíželi na roztříštěnou střední Evropu s jistou nedůvěrou a hledali jiné, z jejich pohledu jistější možnosti tezaurace kapitálu. 27 Tolik k zásadním momentům ve vývoji šlechtického průmyslového podnikání v habsburské monarchii. Samozřejmě bychom mohli věnovat větší pozornost změnám, ke kterým došlo po první světové válce především v souvislosti s parcelací velkostatků, která se dotkla zejména šlechtické pozemkové držby a ovlivnila zvláště ta průmyslová odvětví, která s ní přímo souvisela, hospodářské krizi 30. let či rozpadu Československa na jejich konci. My ale tento krátký pohled do zákulisí moderního podnikání hraběcího rodů Wilczeků zakončíme v okamžiku bezpochyby nejzásadnějším. Vydáním dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, jenž nabyl účinnosti 27. října 1945 a kterým také skončilo téměř dvousetleté období důlního podnikání hrabat Wilczeků v ostravsko-karvinském revíru. Kurzer Anblick in den Hintergrund des modernen Unternehmens von Grafen Wilczeks Erste Versuche die Steinkohlen in Polnisch Ostrau und seinem Umgebung zu gewinnen, wo das Zentrum der Gewinnungsenklave von Grafen Wilczeks war hängt en mit dem Streben des österreichischen Staates zusammen nach verlorenen Kriegen mit Preussen eine neue 25 Týž: Ostravsko-karvinský revír v éře nástupu akciových společností na konci 19. století. In: Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity Historie Historica 10 K sedmdesátinám profesora Milana Myšky. Ostrava 2003, s ; Týž: Vývoj majetkových vztahů v ostravsko-karvinském revíru na konci 19. a počátku 20. století. In: Sborník referátů Mezinárodní konference Landecká Venuše a 11. hornická Ostrava Ostrava 2003, s MYŠKA, M. a kol.: Historická encyklopedie, s ZÁŘICKÝ, A.: Velkopodnikatel (příklad Johanna Larisch-Mönnich a dalších). In: Fasora, L. Hanuš, J. Malíř, J. Vykoupil, L. (eds.): Člověk na Moravě v první polovině 20. století. Brno 2006, s

102 102 Šlechtic podnikatelem ökonomische Basis der Monarchie zu schaffen. Der Königsberger Müller Johann Augustin ist für den ersten erwiesenen Kohlenentdecker gehalten (1763). Der Vorsteher des königlichen Amtes zu Troppau Baron Ernst Locella koordinierte seit 1767 weitere Untersuchung des Teschner und Bielitzer Schlesiens. Die Geländebesichtigung wurde durch Schichtmeister Johann Jakob Lutz durchgeführt. Die Interesselosigkeit des Staates und der Grundobrigkeit sperrte den Gewinnungsbeginn. Zur Veränderung kam es im Jahr 1782, als der Teschner Stadtadministrator Martin Augustin Johann von Kühlenz sich in die Prospektion einschaltete. Im Jahr 1785 gewann er das Einverständniss vom Besitzer der Domäne Grafen Franz Josef Wilczek sowie vom Staat zur Grubeneröffnung. Aber schon 1787 übergab schwer der kranke Kühlenz übergab dem Grafen Wilczek alle seine montane Guthaben. Mit der Übernahme der Grubenwerke von Kühlenz und mit der Entstehung des Excellenz Graf Franz Josef von Wilczek scher Steinkohlen-Bergbaus 1787 beginnt die fast 170 Jahre lange ununterbrochene Bergwerkstätigkeit der Grafen Wilczeks in Schlesisch Ostrau. Man kann eine grössere Zunahme des Abbaues erst seit dem Jahr 1802 verzeichnen, als der Bergmeister Johann Anton John die Verwaltung der Grafengruben übernahm. Ein neuer Impuls für die Grubenentwicklung brachte die Anzündung der Hochöfen in Witkowitz mit. Nach dem Tod von Franz Josef Wilczek 1834 übernahm die Verwaltung des Familienbesitzes sein Sohn Stanislaus. In den 40. Jahren des 19. Jahrhunderts bildete eine Reihe von Schächten und Stollen in Polnisch Ostrau den Grubenbesitz des Geschlechtes. Diese wurden im Lauf der 2. Hälfte des Jahrhunderts entweder verlassen und zugeschüttet oder dienten als Grundbau für neue konzentrierte Betriebe. Im Jahr 1844 wurde auf Wilczek schen Gruben auch die Kohlenverkokung angefangen. Das vorzeitige Ableben von Stanislav Wilczek 1847 verhinderte erfolgversprechenden Aufschwung der Wilczek schen Steinkohlenbetriebe. Die Lage wurde noch durch die Minderjährigkeit des Universalerbes Johann Nepomuk kompliziert er. Trotz diesen Schwierigkeiten erhielten sich Wilczeks als selbstädige Abbauunternehmer im Ostrau-Karwiner Revier. Im Lauf der 60. und am Anfang der 70. Jahre gelang es ihnen alte Bergwerke zu konzentrieren und im Prinzip in die endgültige Form das Polnisch Ostrauer Grubenfeld vollzubringen. Aus der ganzen Reihe der kleinen Gruben erhielten sich als Fördergruben Dreifaltigkeitsschacht, Emagrube, Michaeligrube und Grube Johann-Maria. Die Kokserzeugung wurde auch konzentriert. Trotzdem verfiel die Bedeutung von Wilczeks als Grubenbesitzer allmählich im Lauf der nächsten Jahrzehnte. (übersetzt von Hana Šústková)

103 103 Miloš Řezník (Technische Universität Chemnitz) Desková držba v severovýchodních Čechách od konce 18. do poloviny 19. století mezi konkurencí a kompromisem statkářských elit? Hospodářské proměny dlouhého 19. století patřily v tradičním chápání takzvané modernizace k oněm procesům a předpokladům, jimiž byl neodvratně předurčen ústup tradičních šlechtických společenských elit. 1 Nové ekonomické vztahy a jevy si v tomto chápání od tradiční, stavovsky definované elity vynucovaly různé formy přizpůsobení. To mělo pro šlechtu v zásadě znamenat jediné: buď obětovat vlastního, feudálního ducha a přeměnit se v moderní elitu výkonu, nebo naopak jako elitní skupina ztroskotat a svoji dřívější roli a pozici postoupit novým skupinám. V tradičním, od 19. století předávaném obrazu se šlechtě vesměs nepodařilo využít svých šancí, a šlechta tak většinou stála na straně těch, kdo v důsledku společenským změn ztratili přinejmenším potud, pokud se její příslušníci nedokázali přeměnit v součást moderní kapitalistické ekonomické elity. Jakkoliv bylo toto výkladové schéma vlastní také oficiálnímu dějepisectví ve východní Evropě před rokem 1989, nelze ho považovat za nějaké ideologické nebo interpretační specifikum marxistické historiografie. Jeho kořeny je nutno naopak hledat v širším kontextu a starší době v souvislosti se sebelegitimizací tzv. výkonnostních moderních elit, formujících se v moderní době v průběhu a důsledku hospodářských, sociálních, kulturních a politických proměn a zdůvodňujících svoji novou roli a pozici jednak odkazem na výkon a otevřenou soutěž, jednak cílenou kritikou tradiční elity, vůči níž se vyhraňovaly. Již z těchto příčin lze tušit a na základě empirického výzkumu soudobé výkonnostní elity lze i konstatovat že tyto hodnoty sloužily především právě jako legitimizační nástroje, jako politická formule, a že teprve ve druhé řadě a v omezené míře je lze chápat jako skutečná rekrutační kritéria moderních elit. 2 To nás ale nemusí vést nutně k tomu, abychom takovéto jistě stereotypizované představy (prostá výměna starých feudálních, resp. stavovských elit za nové, moderní; přímočará změna kritéria výběru elit od askripce k výkonnosti) 3 prostě 1 VOCELKA, K.: Österreichische Geschichte In: VOCELKA, K. HERWIG, W. (Hg.): Glanz und Untergang der höfischen Welt. Repräsentation, Reform und Reaktion im habsburgischen Vielvölkerstaat. Wien 2001, s. 307 aj. 2 HARTMANN, M.: Der Mythos von den Leistungseliten. Spitzenkarrieren und soziale Herkunft in Wirtschaft, Politik, Justiz und Wissenschaft. Frankfurt Pojem elity je zde použit např. v návaznosti na G. Endruweita (ENDRUWEIT, G.: Elite und Entwicklung. Theorie und Empirie zum Einfluß von Eliten auf Entwicklungsprozesse. Frankfurt a. M. 1986) jakožto skupiny vykonávající v různých oblastech formální či neformální vliv, tedy v onom

104 104 Šlechtic podnikatelem a beze zbytku odmítli jako pouhá schémata a konstrukty. Jistě lze připustit, že výkon jako rekrutační princip moderní elity získal na svém relativním významu a že přizpůsobení se novému ekonomickému vývoji hrálo podstatnou roli nejen pro možnosti šlechty udržet svůj elitní status, 4 nýbrž i ve strategiích, které příslušníci šlechty v této souvislosti uplatňovali. Je tedy třeba se ptát po aktivním podílu šlechty na mnohostranných společenských proměnách a po podobách a variacích tohoto podílu. 5 V mnoha případech se ukazuje, že také procesy tzv. ekonomické modernizace byly příslušníky šlechty resp. šlechtických vrchností a velkostatkářů zčásti neseny a spoluurčovány. Bylo by zřejmě zjednodušující modernistickou teleologií spatřovat v tom pouhou strategii kulturního sebeobětování (ve smyslu rezignace na centrální části dřívější kolektivní identity, étosu, habitu) té části šlechty, která dokázala více než se snažit postavit proti novým vývojovým tendencím. Pokud je v tomto příspěvku učiněn pokus o krátkou analýzu strukturního vývoje vrchnostenské držby v severovýchodních Čechách a je přitom soustředěna pozornost na malou výseč nastíněného problému, lze toto zaměření zdůvodnit dvěma úvahami: za prvé by při tematizaci společenských proměn souvisejících s industrializací měla být pozornost soustředěna nejen na vznik a rozvoj průmyslu a formování nových sociálních a kulturních skupin průmyslových podnikatelů, 6 nýbrž kromě jiného silněji také na strukturně-vývojové tendence ve skupině vrchností, resp. velkostatkářů. Jednak jako (případný a jistě jen částečný) proces vytlačování staré šlechty ze strany vlastníků občanského původu nebo nobilitovaných, jednak jako proces prorůstání mezi příslušníky obou skupin, nebo dokonce jako indikátor jakési feudalizace bohaté občanské elity, nebo naopak modernizace té části šlechtických statkářů, kteří své statky uzpůsobili novým ekonomicz vícero možných chápání, které je podle názoru autora nejsmysluplnější, neboť odhlíží od mechanického registrování formálně-poziční elity a zároveň je dostatečně otevřené a flexibilní pro historizaci. Ze skromné české historiograficko-konceptuální reflexe elity srov. především SVÁTEK, F.: Politické elity v historiografii a politologii: náčrt problematiky ideologie slova pojmu elity. In: KOUT- SKÁ, I. SVÁTEK, F. (eds.): Politické elity v Československu Praha 1994, s , nověji též ŠTAIF, J.: Obezřetná elita. Česká společnost mezi tradicí a revolucí Praha 2005, v užším vztahu k problematice tohoto příspěvku též BEZECNÝ, Z. LENDEROVÁ, M.: Několik poznámek k proměnám elit v Čechách. In: LENDEROVÁ, M. BEZECNÝ, Z. KUBEŠ, J. (eds.): Proměny elit v moderní době. České Budějovice 2003, s ; ŘEZNÍK, M.: Za naši a vaši svobodu. Století polských povstání ( ). Praha 2006, s V české literatuře bohužel postrádáme vhodný ekvivalent k výstižnému pojmu Obenbleiben, užitému nikoliv bez problémů právě v souvislosti s tématy elitních strategií stavovsko-šlechtické elity v době modernizace. Srov. BRAUN, R.: Konzeptionelle Bemerkungen zum Obenbleiben: Adel im 19. Jahrhundert. In: WEHLER, H.-U. (Hg.): Europäischer Adel Göttingen 1990, s ; REIF, H.: Adel im 19. und 20. Jahrhundert. München 1999, s ; se vztahem k Čechám srov. ŘEZNÍK, M.: Überlebenskonzepte des Adels in der Zeit der Modernisierung. Kriterien eines böhmisch-galizischen Vergleichs. Les noblesses de Bohème et de Moravie au XIXe siècle. Etudes Danubiennes 19, 2003, č. 1/2, s Srov. např. MÜLLER, M. G.: Adel und Elitenwandel. Fragen an die polnische Adelsgeschichte im ausgehenden 18. und 19. Jahrhundert. Zeitschrift für Ostmitteleuropa-Forschung 50, 2001, s K roli šlechty v tzv. kapitalistické modernizaci v českých zemích srov. MYŠKA, M.: Šlechta v Čechách, na Moravě a ve Slezsku na prahu buržoazní éry (Hospodářská aktivita české aristokracie a tzv. kapitalistická modernizace ). Časopis Slezského muzea, série B vědy historické 36, 1987, č. 1, s

105 Miloš Řezník: Desková držba v severovýchodních Čechách 105 kým podmínkám a výzvám. To jsou zároveň různé perspektivy, v nichž nabývají na centrálním významu kategorie konkurence i kompromisu elit. 7 Za druhé pak nabízí desková držba vhodné pole pro položení otázky po pocitech ohrožení ze strany tradiční venkovské elity. Pokud venkovský život a hospodaření spolu s postavením vrchnosti, tedy mocí nad zemí a lidmi, hrály spoluurčující roli v elitním nebo kvazielitním (tj. bez ohledu na explicitní výskyt pojmu/slova elita ) vědomí šlechty, je třeba se vůbec ptát, zda, do jaké míry a z jaké strany se příslušníci šlechty v této pozici mohli cítit ohroženi, zda lze najít případné reálné základy pro takovéto pocity s ohledem na vývoj struktury deskové držby. Odpovědi na tyto otázky by ovšem mohly být jen zčásti uspokojující, neboť tyto pocity mohly vznikat i bez takto reálných základů, nebo by naopak zmenšování podílu šlechty ve skupině držitelů nemuselo nutně vést k odpovídající reflexi v kategoriích vytlačování, ohrožení, ztráty pozic, deklasace a podobně. Také v těchto otázkách se kulturněhistorický výzkum kolektivního a individuálního vědomí jeví jako nezbytný. V této souvislosti a ve vztahu k novým elitně-rekrutačním principům a měnícím se hospodářským vztahům by bylo nutné také tematizovat měnící se význam venkovského života a hospodaření pro sebevnímání šlechty a pro proměny vnímání šlechtictví. 8 Víme přece, že v osvícensko-absolutistických státech jako habsburská monarchie byla šlechta výrazně oslabena ve své vrchnostenské suverenitě a že se ve svém postavení vrchnosti cítila i zásadně poškozena: stále hlubší mocenský zásah státu omezil vrchnostenské pravomoce a práva, kontroloval a reguloval je stále výrazněji a učinil z vrchnostenské správy vlastní, v novodobém smyslu delegovaný správní instrument, na nějž byly ze strany státu přenášeny stále nové úkoly veřejné správy. Pokud a dokud byl tento vývoj nesen stále ještě aristokratickými státními, resp. byrokratickými elitami, nemusela se šlechta nutně cítit zpochybněna nebo ohrožena ze strany nových společenských skupin. To se však mohlo změnit, pokud jako např. v době josefinských reforem byly tyto změny spojeny s osvícenskou kritikou šlechty a stavovského systému a pokud by byrokratické elity státu nebo skupina vrchnostenských držitelů deskových statků byla infiltrována osobami nešlechtického původu. Avšak ani to nemuselo nutně vyústit v pocity ohrožení v řadách šlechty: dalšími předpoklady k jejich vzniku by bylo silnější vymezení se skupinové identity a kolektivního vědomí šlechty vůči jiným stavům a společenským skupinám, především vůči měšťanstvu, a zároveň jistá úroveň skupinové solidarity v rámci staré šlechty, která by ji spolu se zmíněným skupinovým vědomím činila kolektivním subjektem se silnější vnitřní koherencí. 7 REIF: Der Adel im 19. und 20. Jahrhundert. 8 Pozoruhodných výsledků v tomto směru dosáhla mj. moderní polská historiografie a literární historie. Srov. např. WAŚKO, A.: Romantyczny sarmatyzm. Tradycja szlachecka w literaturze polskiej lat Kraków 2001, s ; MOLIK, W.: życie codzienne ziemiaństwa w Wielkopolsce w XIX i na początku XX wieku. Kultura materialna. Poznań 1999, s

106 106 Šlechtic podnikatelem Pro Čechy chybí doposud výzkumy, které by se blíže zabývaly vědomím konkurence a ohrožení v prostředí šlechty mezi koncem 18. a polovinou 19. století. Zároveň byly dosud provedeny jen nedostatečné výzkumy k předpokladům pro vznik takového vědomí. 9 Právě tímto směrem se pokouší jít předkládaná studie: pokud by podíl nešlechtických a nobilitovaných držitelů dominií, resp. velkostatků měl být významným stimulem pro vznik přesvědčení, že šlechta ve svém dosavadním postavení čelí zpochybnění nebo o jeho udržení musí bojovat s jinými skupinami, a pokud tedy strukturní změny v rámci skupiny držitelů dominií měly být významným elementem změny elit, mělo by být také podrobněji zkoumáno, v jaké míře se podíl jednotlivých skupin na této držbě proměňoval a jaké byly určující tendence tohoto vývoje. Předkládaná sonda je prováděna na příkladu dvou českých krajů. Výsledky by tedy měly být přirozeně dále korigovány výzkumem jiných regionů, přesto mohou oba zvolené kraje na severovýchodě země Královéhradecký a Bydžovský z velké části sloužit jako relativně reprezentativní (na rozdíl od jihočeského regionu, ke kterému pro 19. století disponujeme zdaleka nejucelenějším moderním bádáním o aristokracii). 10 K tomu nás vede skutečnost, že oba kraje svou strukturou deskové držby, přírodními podmínkami, osídlením a hospodářskou regionalizací v zásadě odpovídaly situaci ve většině částí země a že v obou krajích byly zároveň zastoupeny snad všechny zásadní hospodářské a sociální procesy, jimiž byl poznamenán tehdejší ekonomicko-sociální vývoj celého království. Nacházely se zde horské předindustriální a raně industriální oblasti Krkonoš a Orlických hor vedle zemědělských regionů na jihu a západě, oblasti s nepříznivou bonitou půdy a drsnějším podnebím vedle plodných oblastí obilní a ovocnářské produkce v Polabí, dominia s velkými lesními revíry vedle téměř odlesněných zón, rozsáhlé dominiální komplexy a fideikomisy vedle středních a drobných statků a konečně dominia, jež se nacházela v aristokratické, drobnošlechtické, občanské, státní nebo církevní držbě, nebo dokonce náležela k nadacím soukromého založení. Ve středu pozornosti zde stojí stručný přehled vývoje držby zhruba mezi léty 1790 a 1836, tedy od konce josefinismu do doby předbřeznové. Konkrétně jde o otázku změn ve skupině držitelů deskových dominií z hlediska zastoupení různých typů držeb a společenských skupin, zejména pokud se týká podílu držitelů občanského původu, resp. nobilitovaných. Poté bude učiněno několik poznámek ke vztahu mezi tímto vývojem na jedné straně a orientací zemědělského chodu dominií a strategií k zajištění držby na straně druhé. K posouzení vývoje držby se přes všechny dílčí problémy jako vhodný základ jeví v literatuře běžně dostupné informace o držbě jednotlivých dominií a dva 19 Přehledněji o výzkumech české šlechty od konce 18. do začátku 20. století srov. BEZECNÝ LEN- DEROVÁ: Několik poznámek k proměnám elit, s ; TÖNSMEYER, T.: Zwischen Revolution und Reform. Neue Forschungen zum böhmischen Adel zwischen 1848 und 1918/21. Geschichte und Gesellschaft 32, 2006, s Viz pozn. 9.

107 Miloš Řezník: Desková držba v severovýchodních Čechách 107 základní popisy Čech z počátku a konce této doby, Schallerova a Sommerova statistická topografie, 11 které přehledně registrují veškerá dominia jednotlivých krajů a jejich vnitřní poměry a majitele. Kromě toho umožňují hrubé zohlednění velikosti dominií podle rozsahu, počtu obyvatel a domů. V návaznosti na ně lze vycházet dále z Palackeho Popisu 12 a z dalších zčásti nevydaných pramenů. Vzhledem k výrazným regionálním rozdílům v populační struktuře a zalidnění zde byl jako pracovní kritérium zvolen udávaný počet domů v jednotlivých dominiích. Jakkoliv je i toto s ohledem na demografické, sociální, ekonomické a sídelní poměry jednotlivých oblastí v rámci sledovaného regionu problematické a nejednoznačné, lze na jeho základě zhruba rozlišit několik skupin dominií podle velikosti. Tak např. pro období Schallerovo konce 18. století by bylo možno rozlišit kategorie dominií s méně než 200, 200 až 500, 500 až 1000 a více než 1000 domy. Vzhedem k průměrnému přírůstku v údajích Sommerových se jeví jako vhodné navýšit hranice jednotlivých skupin pro období od 30. do začátku 40. let 19. století zhruba o polovinu (300, 750, 1500), čímž zůstane zhruba zachován jejich vzájemný proporční poměr, a navíc by bylo nepřímo možné zohlednit rozdílnou dynamiku růstu v jednotlivých dominiích. To umožňuje sledovat podíl různých druhů držby (různých držitelů a jejich skupin) na jedné straně v prostém počtu dominií, na druhé straně se zohledněním jejich velikosti. V prvním případě nejde tolik o to, kolik dominií se nacházelo v jaké držbě, ale o to, do jaké míry se aristokracie nebo jiné skupiny podílely na skupině vrchností, resp. velkostatkářů v severovýchodních Čechách. Ve druhém případě se pak lze zabývat otázkou po skutečném podílu menšího či většího počtu vlastníků z různých skupin na celkovém rozsahu dominiální držby. Porovnáním obou ukazatelů lze navíc vyvodit obecné závěry pro orientaci různých skupin co do velikosti dominií, která jejich příslušníci vlastnili. Tato pozorování pak by bylo možné precizovat jejich samostatným zaměřením na jednotlivé velikostní skupiny dominií. Vzhledem k tomu, že úkolem tohoto příspěvku je načrtnout rámcovou situaci, je zde na bližší analýzu v rámci jednotlivých velikostních skupin rezignováno, i když je k zásadním tendenčním rozdílům mezi nimi učiněno několik poznámek. Navíc při analýze jednotlivých velikostních skupin by vzhledem k možnému většímu vlivu nahodilých případů nebo chyb v údajích na statistické výsledky v rámci relativně malého počtu dominií bylo vhodné zvolit již souhrn většího počtu krajů. Naopak souhrn všech dominií Královéhradeckého a Bydžovského kraje sice nevylučuje jistý statistický význam nepřesností v údajích jak v Schallerově, tak Sommerově topografii, které mohou obsahovat některá zkreslení dost významná při individuálním posuzování jednotlivých dominií, přesto však umožňuje učinit poměrně 11 SCHALLER, J.: Topographie des Königreichs Böhmen. 15. Band, Königszgrazer Kreis; 16. Band, Bidschower Kreis. Prag 1790; SOMMER, J. G.: Das Königreich Böhmen. Statistisch-topographisch dargestellt. 3. Band, Bidschower Kreis. Prag 1835; 4. Band, Königgrätzer Kreis. Prag PALACKÝ, F.: Popis království Českého čili Podrobné poznamenání všech dosavadních krajův, panství, statkův, měst městeček a vesnic, někdejších hradův a tvrzí, též samot a zpustlých osad mnohých v zemi České, s udáním jejich obyvatelstva dle popisu r. MDCCCXLIII vykonaného. Praha 1848.

108 108 Šlechtic podnikatelem spolehlivá obecná konstatování o struktuře deskové držby a tendencích jejího vývoje v celkovém rámci rozsáhlého regionu českého severovýchodu. Jak se tedy vyvíjelo postavení šlechty coby pozemkové vrchnosti a statkářské vrstvy? Údaje k časovému období mezi léty 1788 a 1790 ukazují, že šlechta zdaleka nepředstavovala exkluzivní skupinu držitelů dominií. Šlechta sice disponovala největším podílem na deskové držbě, ten však nepřesáhl dvoutřetinové hranice. Malá dominia se již tehdy nacházela v rukou poměrně čerstvě nobilitovaných, nebo dokonce již občanských vlastníků, jak tomu bylo v případě Johanna Antona Richtera a drobného statku Zvíkov na Bydžovsku nebo šlechtice Josefa Paula von Adlerschwung a jeho statku Velichovky na Královéhradecku. V obou případech se však jednalo o výjimky a zároveň o deskové statky, které v daném regionu patřily k nejmenším. Malý podíl se nacházel v držbě královských věnných měst (Hradec Králové, Dvůr Králové, Jaroměř, Trutnov a Nový Bydžov), jež všechna disponovala deskovou dominiální držbou ve svém nejbližším okolí. Poněkud silnější byl na severovýchodě Královéhradeckého kraje podíl církevních statků, kde vlastnil především břevnovsko-broumovský benediktinský klášter dvě poměrně velká panství (Broumov a Polici), kromě toho se zde nacházel statek Skály (Bischofstein) v držbě královéhradecké kapituly. Celkově však církevní držba výrazně ustoupila v důsledku josefinského rušení řádů a klášterů a následujícího převzetí jejich statků pod státní kontrolu a jejich zařazení do správy náboženského, nebo studijního fondu. To postihlo mezi jinými také početná dřívější jezuitská dominia Žampach na Orlici, Žacléř ve východních Krkonoších, Tuř na Bydžovsku, Milíčeves, Zámek v Kunčicích poblíž Nechanic, postaven v poslední čtvrtině 18. století majitelem Ignácem Clarym. Tehdy byly Kunčice dočasně ( ) odděleny od správy sadovského panství, k němuž příslušely od 17. až do poloviny 19. století. K Sadové byly Kunčice znovu připojeny za Harrachů, kteří je roku 1831 koupili od Josefa Girtlera rytíře von Kleeborn. Zámek pak sloužil pouze správním účelům (foto autor)

109 Miloš Řezník: Desková držba v severovýchodních Čechách 109 Přím u Hradce Králové a Žireč v Podkrkonoší, který patřil k regionálním kulturním centrům, dále pak panství valdického kartuziánského kláštera na Jičínsku (Valdice, Sobčice, Pecka), drobný statek Choteč novopackých paulánů na Bydžovsku, v Orlických horách pak rozsáhlejší panství Solnice malostranských karmelitánů. Na rozdíl od Královéhradecka s velkou církevní držbou v broumovském výběžku se kdysi nijak zanedbatelná církevní držba na Bydžovsku po josefinských sekularizacích zredukovala na minimum; nevelký statek Sloupno poblíž Nového Bydžova, náležející rovněž broumovskému klášteru, který tak zůstal s výjimkou malého, již zmíněného kapitulního dominia Skály po roce 1790 jediným církevním deskovým vlastníkem ve sledované oblasti. Následkem těchto konfiskací se ve druhé polovině 18. století zvětšil zejména státní podíl, takže zde stát byl nakonec po šlechtě druhým největším deskovým vlastníkem. Jádro státních držav představovalo však již dříve a mimo jakoukoli souvislost se sekularizací velké panství Poděbrady, které bylo zároveň vůbec nejrozsáhlejším dominiem sledovaného regionu, přičemž se na vnější straně jižní hranice obou krajů rozkládala další dvě velká komorní panství Kolín a Pardubice, druhé z nich jako jedno z největších dominií přinejmenším západní části monarchie. Drobnějším komorním panstvím na Bydžovsku byly Smrkovice. Do konce 80. let 18. století stát převzal všechna zmíněná sekularizovaná dominia vídeňských, hradeckých a jičínských jezuitů, valdických kartuziánů, malostranských karmelitánů a novopackých paulánů. Kromě toho byly panství Hořice a s nimi společně spravovaný drobný statek Barchov nadačními dominii pražské Invalidovny. Velmi krátce bylo právě kolem roku 1790 v komorní držbě dříve schwarzenberské (od 1675) majorátní panství Vlčice v Podkrkonoší spolu se statkem Heřmanovy Sejfy, které Jan Prokop kníže ze Schwarzenbergu v roce 1789 při scelování jihočeských domén rodu postoupil výměnou za Zlatou Korunu císaři, již v následujícím roce však Vlčice koupil podnikatel Johann Franz Theer, povýšený za zásluhy o rozvoj výroby v této oblasti do stavu svobodných pánů s predikátem von Silberstein. 13 K výraznému rozšíření komorní držby mimo kontext sekularizací došlo v josefinské době v blízkosti Josefova a Hradce Králové v souvislosti se stavbou tamních pevností: Smiřice byly koupeny v roce 1780 od Paarů, Hořiněves byla v roce 1790 převzata od Johanna Karla hraběte Sporcka. Ke společně spravovanému smiřickohořiněveskému dominiu pak byl ještě o šest let později připojen drobný deskový dvůr Světí, který se od 17. století nacházel v rukou měšťanských držitelů. 14 Celkem tři drobnější dominia včechna v Královéhradeckém kraji náležela ke dvěma nadacím soukromého, v obou případech šlechtického založení. Tyto nadace vznikly v 18. století z odkazu posledních mužských příslušníků Šporků a Straků z Nedabylic. V případě strakovské nadace to byla dominia Libčany u Hradce Králové a Horní Teplice (nad Metují) spolu s Okrouhlicemi v Čáslav- 13 SOMMER: Das Königreich Böhmen 3, s SOMMER: Das Königreich Böhmen 4, s

110 110 Šlechtic podnikatelem ském kraji, z jejichž výnosu byla financována studijní stipendia šlechtických synů. Správa dominií příslušela od roku 1792 zemskému stavovskému výboru. Dohledu zemského gubernia naproti tomu podléhalo původně šporkovské, nyní nadační panství Choustníkovo Hradiště, sloužící k financování špitálu v Kuksu. 15 Z čistě početního hlediska držela šlechta mírnou většinu jednotlivých deskových dominií na Královéhradecku a Bydžovsku podobně jako v celých Čechách. 16 Rozlišování panského a rytířského stavu přitom nehraje podstatnější statistickou roli také zde se význam starého rytířstva v raném novověku zcela zredukoval. Mnohem výrazněji se však převaha šlechty jako vlastníka dominií ukáže, pokud není porovnáván jen prostý počet dominií, nýbrž také jejich velikost. Největší dominia, pokud nebyla komorní, se totiž zpravidla nacházela v držení významných rodů rakousko-české aristokracie. Ve skupině největších dominií, na nichž stálo více než 1000 domů, nacházíme jen zřídka jinou než aristokratickou držbu, avšak žádný případ, že by se podobné panství dostalo do rukou držitelů občanského původu, resp. nobilitovaných. Mezi panstvími a statky v držbě takovýchto majitelů bylo panství Sadová mezi Hradcem Králové a Hořicemi největším ostatně s velkým odstupem, a to teprve od roku 1788, kdy je koupil Tobias Grätzel šlechtic von Gränzenstein, a na přechodnou dobu. Před Tobiasem Grätzelem von Gränzenstein náležela Sadová do roku 1788 hrabatům Schaffgotschům, kteří ji byli nuceni pro dluhy prodat, a byla později Grätzelovým synem Vincenzem prodána Harrachům, aby se stala jádrem několika jejich drobnějších držav na západním Královéhradecku. Všechny ostatní deskové dvory, statky a panství, které se nacházela v držbě občanských, resp. nobilitovaných majitelů, měly méně než 90 domů a patřily k vůbec nejmenším v obou krajích. Odhlédneme-li tedy od státních, církevních, městských a nadačních dominií a sledujeme-li pouze deskové jednotky ve vlastnictví fyzických osob, lze pro přelom předposlední a poslední dekády 18. století konstatovat, že se téměř veškerá držba nacházela v rukou příslušníků staré šlechty panského stavu. Podíl jiných držitelů (občanských/nobilitovaných) představoval z hlediska počtu domů v dominiích (a zprostředkovaně, i když s výhradami, tedy i z hlediska rozsahu) zlomek v Bydžovském kraji asi 2,5 %, v Královéhradeckém pak statisticky zastoupen prakticky nebyl (0,1 %). Především tento ukazatel se v následujících 46 letech zřetelně změnil. Napoleonské války, hospodářské problémy řady dominií a především finanční krize státu vedly k proměnám, jejichž výsledkem bylo zásadní posílení měšťansko-novošlechtického podílu. Pokud se týká prostého počtu statků, vzrostl tento podíl v Královéhradeckém kraji z asi 2,3 % roku 1790 přes více než 10 % roku 1810 na více než 20 % v roce Pro Bydžovský kraj lze sledovat nárůst z jedné desetiny na 15 Ke kukské nadaci PREISS, P.: František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách. Praha Litomyšl 2003, s V roce 1802 z celkem 2232 statků v Čechách držela šlechta 1453, z toho přes 90 % náleželo příslušníkům vyšší šlechty. MELVILLE, R.: Adel und Revolution in Böhmen. Strukturwandel von Herrschaft und Gesellschaft in Österreich um die Mitte des 19. Jahrhunderts. Mainz 1999, s. 16.

111 Miloš Řezník: Desková držba v severovýchodních Čechách 111 Zámek ve Stěžerech u Hradce Králové, upraven a rozšířen v letech Arnoštem Kryštofem Harrachem. Harrachové zámek využívali jen ke krátkým návštěvám, jinak sloužil správním účelům. Nové úpravy proběhly roku Ve druhé polovině 19. století zde byla umístěna rolnická škola (vyučoval na ní mj. F. C. Kampelík) a první hospodyňská škola v Čechách. Teprve roku 1944 přešel zámek z vlastnictví Harrachů nakrátko do držby královéhradecké rodiny Janotů (foto autor) bezmála 40 %, který se navíc soustředil z drtivé většiny do prvního dvacetiletí sledovaného odbobí. Při zohlednění velikosti dominií byl tento nárůst skromnější ve svém absolutním výsledku, ale impozantní v dynamice: z téměř nulového podílu na necelých 14 % na Královéhradecku a z asi 2,6 na více než 18 % na Bydžovsku. To ukazuje, že držba občanských a nobilitovaných vlastníků se i nadále orientovala především na menší a malá dominia. Tak v Bydžovském kraji patřilo pět nejmenších deskových statků vlastníkům z této skupiny (Malý Barchov resp. Barchůvek, Puchlovice, Syrovátka, Zvíkov, Popovice 2. díl). Zdaleka to však již nebyla jednoznačná tendence a jednostranná orientace, neboť měšťanskými a nobilitovanými vlastníky byla převzata také některá střední, větší, nebo ve výjimečných případech dokonce velká panství. Tak se např. Žamberk, bývalé fideikomisní panství hrabat z Bubna a Litic na jihovýchodě Královéhradeckého kraje, dostal k svobodným pánům Parishům von Senftenberg, původně hamburské kupecké rodině, která svůj nový predikát odvozovala od německého jména Žamberka. Pražský kupec Martin Wagner se stal vlastníkem bývalého jezuitského panství Žireč a Antonín rytíř Slivka ze Slivic se ve veřejné dražbě roku 1825 stal majitelem dříve církevního a mezitím státního (náboženský fond) panství Solnice v Orlických horách, rozsáhlé enklávy v rámci kolowratského fideikomisu rychnovského. Podobné jevy lze sledovat i na Bydžovsku: do rukou nedávno nobilitovaných svobodných pánů

112 112 Šlechtic podnikatelem Zámecká rezidence v Hrádku u Nechanic, nové reprezentativní východočeské sídlo Harrachů, vystavěno Františkem Antonínem Harrachem ve windsorském stylu v letech Zde bylo ve druhé polovině 19. století umístěno též ředitelství harrachovyských statků v Čechách (foto autor) ze Silberštejna (von Silberstein) či trutnovské kupecké rodiny Falgů se dostala velká panství Vlčice, které byly předtím dokonce majorátním panstvím knížat ze Schwarzenbergu, a Lomnice (nad Popelkou), jež byla do roku 1806 fideikomisem Morzinů. Jak Silberštejnové, tak Falgeové získali také další dominia, v druhém případě dokonce s nezanedbatelnou schopností soustředit a po delší dobu udržet vícero majetků. Kromě toho přešlo vícero středních a drobných dominií na Bydžovsku od staré šlechty do rukou občanských a nobilitovaných vlastníků. Toto posílení podílu lze však při bližším zkoumání sotva označit za rozsáhlejší vytlačování staré šlechty novou skupinou vrchností a velkostatkářů. Na jedné straně byl růst podílu této skupiny v průběhu sledovaného půlstoletí razantní a uskutečnil se z malé části skutečně na úkor podílu tradiční šlechty: příkladem tu může být alodiální panství Adršpach, v jehož držení se od 18. století vystřídali Libštejnští z Kolowrat, Blümegenové, Schaffgotschové a Prokop hrabě Hartmann von Klarstein, který jej v roce 1828 prodal úspěšnému a zámožnému železářskému podnikateli Janu Nádhernému ( ). Nádherný byl původně syn venkovského mlynáře a posléze pražský měšťan, který shromáždil značný deskový majetek v různých českých krajích a který teprve deset let po nákupu Adršpachu dosáhl nobilitace. 17 Na druhé straně to však byla především dřívější komorní dominia, která do rukou této skupiny držitelů přešla. Na pozadí finanční krize v době napoleonských válek došlo k odprodeji velkého dílu státní deskové držby, a to zčásti formou veřejných dražeb. V prvních desetiletích 19. století se tak ve prospěch nové skupiny vlastníků výrazně zmenšil především státní podíl na deskové držbě a to 17 ŽUPANIČ, J.: Nová šlechta rakouského císařství. Praha 2006, s

113 Miloš Řezník: Desková držba v severovýchodních Čechách 113 dokonce na méně než polovinu oproti stavu z konce předešlého století. Přitom se ovšem jednalo většinou o předešlé církevní statky sekularizované v josefinské době a převedené do náboženského a studijního fondu, zatímco kmenová komorní dominia zůstávala tohoto rozprodeje ušetřena vedle tehdy již starých komorních držav jako Poděbrady to byla i spojená dvojice relativně nových a velkých komorních panství Smiřice Hořiněves na Královéhradecku, určená mj. jako dodavatelské a zásobovací zázemí sousední josefovské pevnosti. S výjimkou Milíčevsi s Tuří a Žacléře stát odprodal veškerá sekularizovaná dominia, která tak během několika desetiletí prodělala změnu vlastníka od církve přes stát k fyzickým osobám. U mnoha z nich se jednalo, jak už bylo zmíněno, právě o majitele občanského původu a nobilitované. Mezi takovými většími dominii byly např. již zmíněné Žireč a Solnice či Žacléř ve východních Krkonoších. Přesto se však také stará aristokracie dokázala při prodeji státních dominií prosadit jako zájemce a nabyvatel, zvláště pokud jde o několik větších panství v Bydžovském kraji. Všechna tato panství však získal Ferdinand kníže Trautmannsdorf-Weinsberg, který pak z panství Kumburk/Úlibice, Valdice/Radim a statků Sobčice, Choteč a Pecka vytvořil rozsáhlé společně spravované dominium, šesté největší v kraji. V Královéhradeckém kraji se naopak veškerá státem prodaná komorní dominia dostala nabyvatelům občanského původu a nobilitovaným: Přím v roce 1806 Slivenským a od roku 1811 Riedlům, 18 Žampach Wünschům a od roku 1822 Novákům; Žireč a Solnice již byly zmíněny. Lze však pozorovat několik případů (a to vždy na Bydžovsku), v nichž se majetek těchto držitelů později dostal novým vlastníkům z řad staré šlechty. Zde se jednalo jak o někdejší církevní či státní dominia, tak i o dominia, která staré šlechtě již předtím náležela a nyní se držitelům z jejích řad vrátila. Již zmíněné panství Sadová, roku 1790 zdaleka největší mezi dominii občanských a nobilitovaných vlastníků, přešlo v roce 1829 do držby hrabat z Harrachu a představovalo pak součást jejich rozsáhlého východočeského komplexu držav, táhnoucího se od západních Krkonoš až k Hradci Králové. Podobně získali v roce 1834 knížata Rohanové, v Čechách relativně nedávno usazený emigrantský aristokratický rod z Francie, kdysi morzinská dominia Lomnice a Čistá, která mezitím skoro 40 let patřila trutnovským Falgům. V důsledku tedy zmenšení aristokratického podílu na celkové deskové držbě zdaleka neodpovídalo vzrůstu podílu občanských/nobilitovaných vlastníků: z hlediska prostého počtu dominií klesl podíl šlechtické, vesměs aristokratické držby v Královéhradeckém kraji v letech asi z 54 na 46 %, a pohyboval se tudíž stále kolem poloviny. Dramatičtější byl tento pokles v prvním dvacetiletí sledovaného období v Bydžovském kraji z více než 62 na necelých 44 %, v následujících 26 letech se však podíl aristokratické držby znovu poněkud zvýšil na 50 %. Zajímavější se však zdají být údaje o podílu na celkové držbě se zohledněním velikosti 18 KŘÍŽEK, P. ŘEZNÍK, M.: Hrady, zámky a tvrze na Královéhradecku. Historický průvodce. Hradec Králové 1992, s. 16.

114 114 Šlechtic podnikatelem dominií podle počtu domů: zde se aristokratický podíl stále pohyboval v blízkosti dvoutřetinové většiny, na Královéhradecku s mírně klesající tendencí (pokles z 68 na necelých 61 %), a na Bydžovsku lze pozorovat dokonce jeho celkové posílení z 63 na 69 %, takže v úhrnu obou krajů můžeme konstatovat jeho přibližně konstantní trvání. Z tohoto pohledu tedy stará šlechta zůstala nejen nejčastějším, ale v obou krajích také absolutně a zdaleka největším vlastníkem deskových dominií, který v perspektivě půl století neprodělal žádný citelnější ústup. Rozdíly ve vývoji plynoucí z porovnání podílu šlechty podle jednotlivých dominií na jedné straně a podle jejich velikosti na základě počtu domů na straně druhé lze vysvětlit nikoliv prostým vývojem držby, nýbrž především jinými jevy: za prvé silnějšími tendencemi ke koncentraci a intregraci vícero dominií, která se u držav v majetku aristokracie často nacházela v rukou jedné rodiny (např. Harrachové) a byla někdy spravována jako jedno dominium složené z historicky a deskově různých jednotek (panství a statků), za druhé pak rozdílným tempem růstu jednotlivých dominií, měřeným jejich demografickým a sídelním vývojem. Tím se dostáváme k dalšímu problému, který v této souvislosti musí být alespoň rámcově registrován a naznačen: jednak k hospodářské aktivitě, resp. ekonomické modernizaci jednotlivých statků a panství, jednak k rozdílným způsobům přístupu a zhodnocení deskové držby jakož i strategiím k dlouhodobému a ekonomicky efektivnímu zajištění této držby, což nás v důsledku může vést k přinejmenším předběžným a nepřímým závěrům o sociální a kulturní roli venkovského zemědělského a případně též mimozemědělského hospodaření, jakož i vlastnictví vrchnostenských dominií pro jednotlivé držitele a jejich skupiny jinými slovy se tak můžeme přiblížit k výpovědi o étosu a habitu těchto vlastníků a k otázce, zda a nakolik mohl být tento habitus ovlivněn jejich původem, sociálním a kulturním zázemím. Při posouzení schopnosti ekonomického přizpůsobení a modernizace je však třeba se potýkat se zásadními interpretačními problémy, především pokud se týkají zemědělské produkce. Tak mohou být u jednotlivých vrchností a dominií sledovány tendence k zavádění nových metod (mj. nová hnojiva, moderní ovocnářství, chov dobytka a racionální lesní hospodářství), přičemž se v tomto směru vedle státu a broumovských benediktinů bez zjevných obecných rozdílů angažovali také četní majitelé jak aristokratického, tak občanského a novošlechtického původu. 19 Problematičtější se však z tohoto hlediska jeví otázka posouzení způsobu využití orné půdy a nakládání s ní, zejména pokud se týká takových témat, jako bylo režijní hospodaření, nakládání s dominikální půdou, reluice robot apod. Tak např. stejně emfyteutizace a parcelace dominikálních pozemků jako propachtování dominikálních hospodářských dvorů nelze samy o sobě posuzovat jako jednoznačné symptomy této modernizace, nebo její absence, neboť mohly mít v jednotlivých 19 Srov. mj. DOUBRAVA, A.: Severovýchodní Čechy v období 1781 až Hradec Králové 1979, s. 6 7.

115 Miloš Řezník: Desková držba v severovýchodních Čechách 115 případech rozdílné, individuální příčiny a motivace od nezájmu o hospodaření ve vlastní režii nebo o ekonomické aktivity vůbec přes snahu racionalizovat zemědělskou produkci nebo správu dominia, praktické východisko při ztížených možnostech přímé kontroly za dlouhodobé nepřítomnosti vrchnosti až po orientaci na lesní hospodářství (např. statek Potštejn na Orlici během 19. století za Harbuvalů z Chamaré a Dobřenských z Dobřenic) 20 či na nezemědělskou nebo industriální produkci. Parcelace, emfyteutizace, propachtování tedy nemohou být bez zohlednění dalších souvislostí považovány za projevy modernizace nebo naopak. Symptomatickým příkladem tu může být statek Velichovky nedaleko Jaroměře, kde byly kolem roku 1800 propachtovány dominikální pozemky, neboť se konsorcium soukromých majitelů statku o jeho hospodářský chod prakticky nezajímalo a s jeho držbou spekulovalo za účelem rychlého zisku. Teprve poté, co Velichovky převzal Johann rytíř Podiwin von Höpflingen und Bergendorf, snažil se nový majitel v rámci svých pokusů o modernizaci a dlouhodobou hospodářskou efektivitu svého malého statku také o to, získat propachtované dvory zpět pod přímou kontrolu vrchnosti. Na jiných místech však bylo právě propachtování vrchnostenských dvorů míněno jako krok k racionálnímu zvýšení a stabilizaci příjmu. Velichovský případ přitom ukazuje ještě jiné dilema: nezájem o hospodářský stav statku, o jeho stabilizaci a modernizaci zde byl úzce spojen s přístupem vycházejícím z moderní racionality zisku cestou spekulativního nákupu, rychlé exploatace a prodeje statku, zbaveného během krátké doby velké části svého ekonomického potenciálu proti racionalitě dlouhodobých zájmů se zde prosadila racionalita krátkodobé maximalizace zisku, metoda, která ačkoliv se jednalo o velmi drobné dominium vyvolala negativní ohlas nejen v blízkém okolí, nýbrž i u zemského gubernia. 21 Modernita se tu projevila symptomy, které se vymykají běžným kritériím posuzování hospodářské modernizace statků. Tak se zároveň ukazuje podmíněnost kategorie racionality vůbec: spekulativní nakládání s Velichovkami se přirozeně jeví neracionální z hlediska dlouhodobé stability a výnosnosti statku, je však vysoce racionální z hlediska krátkodobé maximalizace, a tedy i z hlediska intencí tehdejších majitelů. Nejinak je tomu tam, kde snad zájmu udržení tradičních rodových sídel a statků stejně jako odpovídající reprezentaci jsou ze strany aristokracie obětovány velké části potenciálních příjmů: tvrzení o neracionalitě nákladné reprezentace a luxusu je klasickým příkladem kulturní imputace z pozic moderně chápané racionality, přehlížející, že právě tato orientace na reprezentaci a rodový splendor měla v kontextu stavovské a rodové tradice svoji nepopiratelnou racionalitu. Jistě by bylo možné právě takto postavený problém dovést k otázce, zda právě ve schopnosti přiznat prioritu moderním kategoriím racionality nespočívá kritérium k posouzení schopnosti šlechty reagovat 20 ŘEZNÍK, M.: Potštejnská větev Dobřenských z Dobřenic. Východočeský sborník historický. Pardubice 1994, s Statistisch-oeconomische historische Topographie des Gutes Welchow, königgrätzer Kreises in Böhmen. Státní oblastní archiv (dále SOA) Zámrsk, fond Velkostatek Velichovky, inv. č. 6, fol. 8 9.

116 116 Šlechtic podnikatelem na nové výzvy a podmínky kdybychom nevěděli, že právě úspěšní podnikatelé a finančníci nešlechtického původu dokázali časem přebírat elementy staré racionality reprezentace a životního stylu, který se stával svého druhu symbolickým kapitálem. Právě v tomto ohledu životního stylu si aristokracie zčásti jistě uchovala roli vzoru a s tím i velkou míru neformálního vlivu, tedy toho, co ji v tomto kulturním a symbolickém sektoru nadále činilo společenskou elitou. Při posuzování mimozemědělské produkce je třeba vzít v úvahu individuální postoje a aktivity majitelů, vedle toho ale také polohu dominia, přírodní podmínky (poloha, výskyt zdrojů, cesty) a v neposlední řadě i dřívější tradice předindustriální výroby, jakož i jiné předpoklady týkající se odbytu a poptávky. Tak v severovýchodních Čechách hrála velkou roli státní poptávka, související s nutností krýt potřeby pevností v Josefově a Hradci Králové (obě postaveny a vybaveny ve druhé polovině 18. století) a tamních posádek. To byl nakonec patrně i jeden z důvodů nového razantního rozvoje metalurgické výroby v Orlických horách, především v kolowratském fideikomisním panství Rychnov (nad Kněžnou) a na panství solnickém, ale i jinde. Právě v době stavby pevností vznikly např. hamry v Bedřichově, Předních Boudách a Štěpanicích, těžila se železná ruda u Lukavice a Kvasin na Rychnovsku a později i na Vrchlabsku. 22 Jiná dominia se orientovala na sklářství (Nový Svět na panství Harrachů v Krkonoších aj.) nebo na textilní produkci zcela nebo zčásti ve vlastní režii (mj. Potštejn Harbuvalů z Chamaré, četná další na severu a severovýchodě regionu). 23 Vedle toho se mnoho dominií soustředilo na méně nákladné a často i skromnější formy mimozemědělské produkce, obchod zemědělskými produkty nebo na jiné výrobní a hospodářské oblasti: rozsáhlejší prodej dřeva mimo vlastní dominium (Potštejn a Borohrádek na Orlici), zásobávání horských oblastí a měst obilím, výroba piva a pálenky, provozování vrchnostenských bělidel, cihelen či kamenolomů, jež často více než uspokojovaly potřeby vrchnosti nebo poptávku na vlastním dominiu, ale na druhé straně pro vrchnost měly jen zřídka větší než druhořadý ekonomický význam. 24 Obecně by bylo snad možno s jistou dávkou zjednodušení konstatovat, že nejsilnější tendence k aktivitám ve směru moderní protoindustriální nebo industriální produkce vykazovaly především dvě skupiny, dva typy dominií: jednak spíše drobné a malé statky nacházející se v majetku občanských a nobilitovaných vlastníků, jednak naopak největší panství bohaté aristokracie na severu a východě sledovaného regionu tj. zejména v pásmu a podhůří Krkonoš a Orlických hor. Vrchnosti v úrodných, ale jiných přírodních zdrojů prakticky zbavených oblastech v nížinách se naproti tomu orientovaly více na zemědělskou produkci. 22 DOUBRAVA: Severovýchodní Čechy, s K průmyslovému angažmá šlechty kromě M. Myšky srov. MATĚJČEK, J.: Poznámky k vývoji sociální skupiny podnikatelů a vlastníků v českých zemích v 19. století. In: MACHAČOVÁ, J. MATĚJČEK, J. (eds.): Studie k sociálním dějinám 19. století 5. Opava Praha Kutná Hora 1995, s Srov. MYŠKA, M.: Der Adel der böhmischen Länder. Seine wirtschaftliche Basis und ihre Entwicklung. In: MELVILLE, R. REDEN-DOHNA, A. von (eds.): Der Adel an der Schwelle des bürgerlichen Zeitalters Mainz 1988, s

117 Miloš Řezník: Desková držba v severovýchodních Čechách 117 Erb Harrachů v průčelí kostela sv. Marka ve Stěžerách, postaven roku 1832 (foto autor) Posuzuje-li se nikoliv v první řadě vývoj jednotlivých dominií, nýbrž postoje a strategie jejich vlastníků, pak by bylo nutné zohlednit aktivity východočeských aristokratických vrchností také mimo jejich zdejší majetky. Patrně většina rodin z vysoké šlechty vlastnila dominia a majetky mimo tento region, často ve vzdálenějších částech monarchie (Harrachové, Schlickové). U některých z nich představovaly majetky na Královéhradecku a Bydžovsku jen malou nebo významově druhořadou část jejich vlastnických komplexů (Schwarzenbergové do 1789, Trauttmansdorfové, ale i Esterházyové aj.), u jiných se naopak jednalo o jádro jejich rodových držav a hlavní venkovské sídlo. Majitelé nešlechtického původu a nobilitovaní zase často orientovali svůj ekonomický zájem na majetky a podniky mimo dominia ve městech, např. rodina Falgů, která provozovala úspěšný kupecký podnik v Trutnově. U malých statků lze v některých případech sledovat orientaci na co nejefektivnější, avšak dlouhodobý vzestup výnosu v malém, přehledném rámci, v němž bylo možné osobně vést všechny části vrchnostenského hospodaření. V explicitním srovnání s velkými dominii to např. vyjádřil roku 1828 majitel statku Velichovky, bývalý královéhradecký krajský hejtman a pražský guberniální rada Johann rytíř Podiwin von Höpflingen und Bergendorf, když zdůraznil svoji snahu via Facti erweisen, dass nicht die Länge oder Breite des Terrains sondern dessen Benützung auch seinen Werth zu bestimmen das volle Recht habe. 25 Pokud jde o stabilitu držby a strategií k jejímu dlouhodobému zajištění, lze konstatovat rozdíly mezi šlechtickými a měšťanskými, resp. nobilitovanými majiteli. Tendence k trvalému zajištění držby v rukou rodiny a dlouhodobému užívání této držby byla u staré vysoké šlechty zjevnější. Rozhodující význam měly u staré šlechty nejen hospodářské důvody, ale také snaha udržet tradiční rodová sídla a državy, které přispívaly k udržení rodových tradic, jejich symboliky, reprezentace a zachování rodinné identity. To se týkalo mimo jiné také těch rodů, které v daném regionu od středověku držely svá sídla, od nichž zčásti odvozovaly i své jméno, a také se s oblastí dlouhodobě identifikovaly, jak tomu bylo v případě svobodných pánů Dobřenských z Dobřenic, jednoho z nemnoha přečkavších starých rytířských rodů, povýšeného ovšem na konci 17. a v 18. století do panského stavu SOA Zámrsk, Velkostatek Velichovky, inv. č. 6, fol DOBRZENSKÝ, J. M.: Z Dobřenic je cesta dlouhá. S. l. 1987, s. 70, 114.

118 118 Šlechtic podnikatelem Aristokratické rodiny, tvořící největší deskové vlastníky v první polovině 19. století, se zde naproti tomu často usadily až v 17., 18., nebo dokonce 19. století, nechyběly však ani takové, které zde svá sídla kontinuálně držely od starší doby. Některé z aristokrarických rodů zde od 17. století zakládaly své majoráty, resp. fideikomisy. V některých případech se dokonce jednalo o jejich dominia nebo hlavní sídla rodů, které patřily k nejvýznamnějším v Čechách, nebo i v monarchii: Šternberkové-Manderscheidové v Častolovicích, Colloredové-Walsee v Opočně, Schlickové v Kopidlně, Kolowratové-Libštějnští v Rychnově, knížecí linie Kinských v Chlumci aj. Zvláštní případ představovalo dědictví Piccolominiů v Náchodě, které získal na konci 18. století poslední kuronský vévoda Petr II. jako jedno ze svých hlavních dvou sídel (vedle slezské Zaháně) po nuceném odchodu z Kuronska v souvislosti s anexí této pobaltské země k Rusku při třetím dělení Polska. Po několika desetiletích se Náchod od jeho potomků dostal knížatům Schaumburg-Lippe. Na druhé straně bylo ve sledovaném období několik majorátů, resp. fideikomisů zrušeno a prodáno: schwarzenberské Vlčice při postoupení císaři (1789), Vrchlabí (1796) a Lomnice (1806) hrabat Morzinů, v druhém případě při prodeji panství Ignazi Falgemu, a v roce 1809 Žamberk hrabat Bubnů z Litic. Velká panství aristokracie zůstávala také častěji v dlouhodobé držbě jednoho rodu. Ke změnám majitelů zde sice docházelo nikterak zřídka, ale jen v několika případech se tak stalo vynuceným prodejem nebo dražbou. Ve vícero případech se majetky dostávaly jiným, spřízněným rodinám cestou sňatku, dědictví nebo zápisu. Mnohem rychlejší byly na sebe navazující změny majitelů občanského původu a nobilitovaných, kteří, jak už zmíněno, v některých případech i kalkulovali s rychlou expolatací, rychlým ziskem a spekulativním prodejem. Nejmarkantnějším případem by byl zřejmě opět statek Velichovky na přelomu 18. a 19. století. Původně rytířský statek Zárubů z Hustířan se stal za třicetileté války součástí rozsáhlého majetkového komplexu Albrechta z Valdštejna, později přešel do vlastnictví Černínů. Od roku 1731 Velichovky patřily rytířskému rodu Mladotů ze Solopysk, jehož členové o statek pečovali, stejně jako od roku 1777 majitelé z nobilitované rodiny Patzaldů von Adlerschwung. V roce 1799 statek koupili jako společníci major Jakob Koller, Franz Schlindenbuch a hraběnka von Revetera, která se však brzy z tohoto konsorcia stáhla. Noví vlastníci rychle rozprodali vrchnostenské pozemky, pokáceli stromy, pobrali ze statku veškerý možný zisk a chystali se statek znovu prodat. Teprve po zákroku zemského gubernia byla rychlá exploatace a zruinování statku zastaveno. Po smrti Kollerově mohl statek v roce 1803 koupit již zmíněný rytíř Podiwin von Höpflingen (za cenu o 14 % vyšší než r. 1799), který započal také jeho dlouhodobou sanaci SOMMER: Das Königreich Böhmen 4, s ; několik základních informací ke statku Velichovky podává i IVANOV, M.: Čtení o Láznách Velichovkách Velichovky 1997.

119 Miloš Řezník: Desková držba v severovýchodních Čechách 119 Přesto však lze v ojedinělých případech i u měšťanských a nobilitovaných rodin sledovat tendenci k takovému traktování deskové držby, které upomínalo na šlechtické tradice, a k zakládání rodových statků. Šlechtici a pozdější svobodní pánové z Gränzensteinu na malém statku Volanice na Bydžovsku, především ale již vícekrát zmíněná rodina Falgů z Prahy a Trutnova mohly být toho příkladem. Kupci Ignazi Falgemu a jeho synu, rovněž Ignazi, se v letech podařilo získat tři panství a statky Lomnici, Miletín a Čistou. V případě Miletína roku 1798 se jednalo o dražbu předluženého alodiálního panství Josefa Jana Sosnovce svobodného pána z Vlkanova (zemřel 1780), jehož dědici museli Miletín odstoupit věřitelům. Lomnice a Čistá sice byly roku 1834 Ignazem (III.) Falgem prodány do rukou Karla Allaina knížete Rohana, přesto však i ty zůstaly v rodinné držbě po tři generace. To, k čemu vysoké šlechtě sloužily majoráty, se první Ignaz Falge pokusil fakticky zajistit testamentární formou. V roce 1805, krátce před svou smrtí, učinil ze svého jediného syna Ignaze (zemř. 1825) univerzálního dědice, stanovil ale podmínku, že Miletín musí předat jednomu ze svých dětí a upřednostnit při tom syny. Asi z tohoto důvou postihl prodej roku 1834 Lomnici a Čistou, ne však Miletín. Jelikož z manželství Ignaze (II.) Falgeho s dcerou rytíře Bergera von Bergenthal, rovněž nobilitovaného obchodníka z Hostinného, Klarou (zemř. 1824) vzešel kromě pěti dcer taktéž jediný syn, byla otázka dědictví Miletína po jeho smrti snadno vyřešena. 28 Závěrem lze konstatovat, že role a pozice staré šlechty, tedy v podstatě aristokracie jakožto vrchnosti a skupiny z hlediska vlastnictví deskových statků a zároveň jako venkovské statkářské elity, byla v severovýchodních Čechách od konce 18. do sklonku první poloviny 19. století sotva podstatněji narušena. Sice je možné pozorovat zřetelné posílení podílu měšťanských a nobilitovaných majitelů na deskové držbě, to se však dělo z větší části na úkor státní držby a orientovalo se až na výjimky (ovšem výjimky stále častější) na menší a malé statky. Celkový ústup aristokratické držby nebyl v Královéhradeckém kraji nikterak rozsáhlý, na Bydžovsku bylo možné pro období po roce 1810 sledovat dokonce jeho znovuposílení. Z tohoto hlediska lze dokonce v předbřeznové době mluvit o jistých tendencích k restauraci a stabilizaci aristokratické držby. Většina majorátů a fideikomisů zůstala nenarušena a profilovala se jako velká dominia s relativně nejsilnějšími tendencemi k industriálním aktivitám. Aristokratické vrchnosti dokázaly ke svému pospěchu hospodařit ve vlastní režii, nebo naopak využít možnosti parcelace panských dvorů a v mnoha místech i možnosti robotní reluice. V důsledku různých strategií k dlouhodobému zajištění držby disponovala aristokracie zřejmě příznivějšími předpoklady k její stabilitě a kontinuitě, nikoliv však nutně rentabilitě. Přesto však všechny tyto okolnosti mohou jen nepřímo a zčásti odpovědět na otázku po případném pocitu ohrožení, povědomí o konkurenci různých skupin 28 SOMMER: Das Königreich Böhmen 3, s. 236.

120 120 Šlechtic podnikatelem a možnostech kompromisních, otevřených postojů aristokratických vrchností vůči novým skupinám statkářů: jde totiž zdaleka ne jen o reálněhistorickou rovinu vývoje držby, nýbrž také o způsoby jejího vnímání a prožívání ze strany aktérů. Nikoliv jen o reálné poměry deskové držby, ale také o to, co o nich současníci soudili a věřili. Landtäflicher Gutsbesitz in Nordostböhmen vom Ende des 18. bis zur Mitte des 19. Jahrhunderts ländliche Eliten zwischen Konkurrenz und Kompromiß Der vorliegende Beitrag versucht die These über die allmähliche Verdrängung der traditionellen adligen Gruppe durch die Gruppe der bürgerlichen und nobilitierten Besitzer aus dem landtäflichen Großgrundbesitz in Böhmen zu prüfen. Zur Analyse wurden zwei Kreise im nordöstlichen Böhmen der Königgrätzer und der Bidschower Kreis gewählt, die in mehrfacher struktureller Hinsicht für Böhmen repräsentativ sein können. Die Auswertung der Entwicklung des Großgrundbesitzes zwischen den 1780er/1790er und den 1840er Jahren zeigte eine tendenzielle Verstärkung der Vertretung der Eigentümer bürgerlicher oder neuadliger Herkunft am Besitz der landtäflichen Dominien, die insbesondere in den ersten Jahrzehnten des 19. Jahrhundert eine größere Dynamik aufwies. Doch blieb dieser Besitz auf einen relativ kleinen Teil der Güter beschränkt, vor allem weil er sich auf die kleinsten Dominien in der Region orientierte, wogegen die größeren und größten durch die Aristokratie dominiert waren. Außerdem erhöhte sich der Anteil neuer Gruppen meistens nicht auf Kosten des aristokratischen/altadligen Besitzes, sondern auf Kosten des staatlichen Besitzes durch den Ankauf von kleineren staatlichen, in der Regel erst in der Epoche des Josephinismus säkularisierten Gütern. Im Allgemeinen hat sich der aristokratische Anteil durch diese Entwicklung nur unwesentlich verkleinert. Ab der zweiten Dekade des 19. Jahrhunderts kann im Gegenteil eine Tendenz zu einer neuen Verfestigung des aristokratischen Besitzes konstatiert werden. Was die Offenheit für wirtschaftliche Modernisierung der Güter anbetrifft, sind solche Tendenzen einerseits bei den kleinsten Dominien bürgerlicher und nobilitierter Besitzer, andererseits aber bei den größten Herrschaften im aristokratischen, häufig fideikommissarischen Besitz stärker zu beobachten. Während die Aristokratie in der Regel traditionellen adligen Strategien der langfristigen Besitzsicherung treu blieb, zeigten sich bei der anderen Gruppe Tendenzen sowohl zur Nachahmung dieser Strategien als auch zu sehr pragmatischen Betrachtungsweisen bis hin zur kurzfristigen Spekulation. Dies sagt indirekt auch etwas über die symbolische Bedeutung des Landbesitzes für das Selbstverständnis der Angehörigen verschiedener Gruppen aus. (übersetzt vom Verfasser)

121 121 Milan Hlavačka (Historický ústav Akademie věd České republiky / Univerzita Karlova v Praze) Modernizace velkostatků Jiřího Kristiána knížete Lobkowicze v druhé polovině 19. století Vlastník a jeho majetek 1 Jiří Kristián kníže Lobkowicz patřil k nejzajímavějším osobnostem české aristokracie druhé poloviny 19. století. S jeho jménem a úřednickou a politickou kariérou je také spojen bezpříkladný sociální, ekonomický a duchovní vzestup Království českého. Kníže Lobkowicz stál totiž na čele zemské samosprávy nepřetržitě 24 let (od roku 1883 až do 1907) a započteme-li také krátké fundamentální období na začátku 70. let 19. století, totiž od října 1871 do dubna 1872, pak jeho kariéra ve funkci nejvyššího maršálka Království českého trvala více než jedno čtvrtstoletí. Jako předseda českého sněmu, a hlavně zemského výboru Království českého měl mimořádný vliv na fungování samosprávy nejen v oblasti vlastní správní činnosti, ale zvláště v oblasti tvorby ekonomické infrastruktury země v tom nejširším smyslu slova, tedy především v oblasti zemského a okresního peněžnictví (například v roce 1889 vznikla Zemská banka pro Království české či v letech předchozích a následujících četné okresní hospodářské záložny), dále v dopravě (viz například podíl zemského výboru na zemské železniční akci, kanalizace Labe a Vltavy a na výstavbě místních silnic) a také v oblasti rozvoje národního a odborného školství a také osvěty či v oblasti zlepšení kvality občanské vybavenosti zvláště ve městech, například budováním vodáren, kanalizací, tržnic a jatek anebo reformou stavebních řádů či péčí o sociálně a fyzicky slabé apod. Jiří Kristián Lobkowicz se narodil 14. května 1835 ve Vídni jako prvorozený syn knížete Augusta Longina Lobkowicze ( ), pocházejícího z mladší, hořínské lobkowiczké větve, někdejšího spoluzakladatele Vlasteneckého muzea a Jednoty ku povzbuzení průmyslu v Čechách, a kněžny Anny Berthy, rozené princezny ze Schwarzenberku, sestry kardinála knížete Bedřicha ze Schwarzenberku. Zemřel ve svém pražském paláci na Malé Straně těsně před Vánoci V držení knížete Jiřího Kristiána byly koncem 19. století čtyři samostatné velkostatky: 1) fideikomisní velkostatek Mělník s Hořínem a s alodiálními statky Pšovka (dobově zvaný Šopka) a Skuhrov a 2) alodiální velkostatky Drhovle se dvory v Brlohu, Čížové, Kožlí, Dobešicích, Sedlicích a Strážovicích a se zámkem, parkem a oborou v Čížové, Vráži a v Drhovli 1 Všechny citáty, pokud nebude odkázano jinak, pocházejí z fondu Rodinný archiv Lobkowiczové mělnicko-hořínští, korespondence Jiřího Kristiána Lobkowicze s Wilhelmem Janigem, a z fondu Ústřední správa, kart. 2, číslo spisu 1877/17, které se nacházejí ve Státním oblastním archivu Litoměřice, pobočka Žitenice.

122 122 Šlechtic podnikatelem a s patronátními kostely v Čížové, Sedlicích a Strážovicích, 2) polabské Rožďalovice se zámkem a 4) Drahenice se zámkem nedaleko Březnice na pomezí středních a východních Čech o celkové výměře ha. Tyto velkostatky byly řízeny z centrální kanceláře umístěné v domě v těsné blízkosti lobkowiczkého malostranského paláce ve Vlašské ulici. Bonita půdy byla v okolí Mělníku a Rožďalovic prvotřídní, v jižních Čechách průměrná a nadprůměrná. Podle statistické ankety vydané v roce 1891 byla tato půda dělena na ornou, louky, ovocné sady, vinice, zelinářské zahrady, pastviny, rybníky, lesy, neproduktivní půdu a zastavěnou půdu. Na lobkowiczkých velkostatcích tvořila produktivní orná půda přibližně jednu pětinu celkové výměry, velké procento plochy bylo především v jižních Čechách zaplněno lesními porosty a v Polabí pak vinicemi a ovocnými a zelinářskými zahradami. Z výnosu uvedeného pozemkového majetku bylo odváděno ročně více než zl. r. č. přímých daní. Všechny lobkowiczké velkostatky se nacházely na českojazyčném území. Úředním jazykem ústřední správy a velkostatků byla němčina. Úřednictvo ústřední kanceláře stejně jako úřednictvo na velkostatcích bylo však bilingvní. 2 Pro jeho administrativní a soukromé potřeby byly vyčleněny prostory v zámcích v Drhovli, na Mělníku a v Rožďalovicích a zmíněný dům ve Vlašké ulici v Praze č. p Aktéři modernizace Erb knížecího rodu Lobkowiczů (Kirnbauer) Kníže Kníže Jiří Kristián Lobkowicz převzal 1. ledna 1857 z rukou své matky Anny Berthy a dosavadního poručníka, dolnobéřkovického Františka Jiřího knížete Lobkowize, vedení velkostatků Mělník, Drhovle a Rožďalovice. Od roku 1870 spravoval Jiří Kristián také jménem své manželky velkostatek Drahenice. Trvalo mu přibližně celých deset let od převzetí rodinného majetku, než si vytvořil jasnou představu o nové správně-technické organizaci rozsáhlého pozemkového majetku. Nejdříve po smrti dosavadního lobkowiczkého inspektora Karla Ratha angažoval v roce 1867 nového inspektora Wilhelma Friedricha Janiga, který byl vrchním hospodářským správcem knížete Rohana na Sychrově a platil v tehdejších Čechách za prvotřídního zemědělského odborníka. Dne 1. ledna 1872 oznámil Jiří Kristián Lobkowicz prostřednictvím knížecí rezoluce, že zavádí na svých velkostatcích nový správní a účetní systém. Správci jednotlivých hospodářských 2 PROCHAZKA, J. F.: Topographisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreich Böhmen zugleich Adressenbuch sämmtlicher bei demselben angestellten Beamten des Forstpersonals usw. Prag 1891.

123 Milan Hlavačka: Modernizace velkostatků Jiřího Kristiána 123 sekcí, které se v zemědělské produkci kryly s velkostatky a které byly dále děleny na menší produkční jednotky podle povahy výroby, se stali na popud Wilhelma Janiga v podstatě samostatnými manažery s odděleným účetnictvím. Od účetnictví velkostatku byla vydělen pivovar v Pšovce, mělnické vinařství a v 70. letech 19. století i nově postavené cukrovary v Byšicích a Rožďalovicích. Nadřízeným správním orgánem těchto velkostatků a samostatně fungujících podniků se stala pražská ústřední správa. S tímto datem začala na lobkowiczkých velkostatcích Jiřího Kristiána nová správní a agrokulturní a agrotechnická éra, která trvala až do jeho smrti v prosinci Všechna důležitá staregická hospodářská a finanční rozhodnutí ležela však i nadále na bedrech samotného knížete, který však rozhodoval velmi zodpovědně a většinou až po poradě se svým inspektorem. 3 Správní a účetní reforma byla ale jen prvním krokem na cestě k celkové racionalizaci veškeré hospodářské činnosti a k dynamizaci vnitřní agrokulturní výrobní strategie. Inspektor Duší této ekonomicko-organizační reformy a jejího naplňování byl jednoznačně shora zmíněný rohanský správce Wilhelm Friedrich Janig. O jeho osobě mohu prozatím pouze sdělit, že se jednalo o špičkového německojazyčného zemědělského a marketingového experta, který měl zcela jasnou představu nejen o nejmodernějších agrotechnických a zootechnických postupech, ale také o tržních perspektivách tzv. zemědělského průmyslu a mimoto měl i dokonalou znalost fungování českého a vůbec předlitavského trhu s plodinami a nemovitostmi. K jeho expertní práci patřilo například sepisování budoucí společenské smlouvy šlechtických akcionářů právě budovaného cukrovaru či včasné upozorňování svých chlebodárců na výhodné koupě nemovitostí v Čechách. Byl předbřeznovým absolventem pražské techniky. Na začátku 60. let 19. století vstoupil v postavení vrchního ředitele do služeb sychrovského knížete A. Rohana a v roce 1867 se stal inspektorem velkostatků knížete Jiřího Kristiána Lobkowicze. Dvorní rada Wilhelm Janig pracoval pro knížete Lobkowicze až do léta roku 1877, kdy po dokončení účetní reformy a náročných investic do zemědělského průmyslu na velkostaku v Mělníku a Rožďalovicích požádal o propuštění. Jedinečné postavení inspektora v rámci knížecí hospodářské správy bylo dáno především jeho odbornou fundovaností, naprostou finanční a také mentální nezávislostí na místním hospodářském personálu a také tím, že byl obávaným instrumentem každoročního velmi kritického, ale naprosto objektivního písemného hodnocení stavu knížecí ekonomiky. Své zprávy předkládal knížeti a ten po kolektivní konzultaci v rámci pravidelných hospodářských porad pořádaných na mělnickém zámku rozhodoval o realizaci těchto ekonomicko-organizačních podnětů. Janigovy rady byly knížetem Lobkowiczem vždy respektovány a většinou, pokud nepřekračovaly finanční možnosti vlastníka velkostatku, také víceméně okamžitě realizovány. 3 KOPIČKA, P.: Správa velkostatku Mělník v 16. až 20. století. (Diplomatická studie z dějin patrimoniální a hospodářské správy). In: Porta Bohemica. Sborník historických prací 2, 2003, s

124 124 Šlechtic podnikatelem Ústřední ředitel V roce 1867 se stal ústředním ředitelelm lobkowických velkostatků Kašpar Bauer, který až do roku 1896, kdy ho postihla mozková příhoda, úřadoval v pražském malostranském comptoiru ve Vlašské ulici, kde zároveň vykonával funkci hlavního pokladníka. K jeho povinnostem patřilo mimo jiné uvádět Janigovy instrukce schválené knížetem do života velkostatků, respektive předávat je ve formě podrobně rozpracované direktivy všem hospodářským ředitelstvím, tehdy německy zvaným Wirtschaftsdirektionen, v Šopce, Rožďalovicích, Drahenicích a v Drhovli a dohlížet na jejich rychlé zavedení. Formy hospodářské modernizace 1. Zavádění nových hospodářských odvětví, technologií a agrotechnických a zootechnických postupů V 60. letech a počátkem 70. let 19. století došlo na knížecích doménách k masivním investicím do tzv. hospodářského průmyslu, které umožnily využít dočasné konjuktury například v cukrovarnictví a přejít v zemědělské výrobě na pěstování tzv. technických plodin a v živočišné výrobě na chov nových druhů skotu a ovcí. Na knížecích velkostatcích došlo konkrétně po roce 1867, jak už bylo naznačeno, k výstavbě dvou moderních cukrovarů v Byšicích a Rožďalovicích, k totální technologické přestavbě pivovaru v Šopce a v Drhovli, k obnovení pivovaru v Drahenicích, ke stavbě vodního a parního mlýnu na Mělníku, škrobárny v Předoticích, cihelny v Čížové und Sedlicích a draselných fabriček v Dobešicích a ve Zlivicích v jižních Čechach. V zemědělské výrobě stále častěji nahrazovaly řepka, cukrová řepa a brambory výsev obilovin. Rovněž na Janigovu radu byly zakoupeny pro jihočeské velkostatky z alpských oblastí a z Anglie nové druhy hovězího dobytka a ovcí. Takto bylo dosaženo vyšších výnosů z prodeje mléka, masa a kvalitnější vlny. V 70. letech 19. století byl na mělnických vinicích zahájen intenzivní boj s plísněmi oidium a pernospora, které sem byly zavlečeny z Německa. Neodkladné zavedení pravidelných chemických postřiků a nákup rezistentních odrůd vinné révy znamenalo pro mělnické sklepní hospodářství paradoxně rozšíření plochy vinohradů, neboť drobní rolničtí pěstitelé vinné révy byly v důsledku nárůstu vstupních cen do pěstování vinné révy a výroby vína donuceni k více méně dobrovolnému odprodeji vinic velkostatku. 2. Ostatní opatření s ekonomickými důsledky K takovýmto opatřením, která měla druhotné ekonomické dopady, lze zařadit i Janigovy návrhy k ochraně zámeckých a hospodářských budov velkostatku před úderem blesku pomocí bleskosvodů či k ochraně úrody před krupobitím formou výhodného pojištění a nakonec i k ochraně knížecích lesních porostů v Rožďalovicích a v okolí vrážského zámku formou pravidelného finančně dotovaného sběru hmyzích škůdců za pomoci školní mládeže.

125 Milan Hlavačka: Modernizace velkostatků Jiřího Kristiána 125 Metody hospodářské organizace, kontroly a evidence Metody hospodářské organizace se na lobkowiczkých velkostatcích skládaly z tradičních a nových postupů. K těm tradičním patřilo: 1. Direktivní řízení prostřednictvím knížecích rezolucí, které i nadále zůstaly hlavním instrumentem k prosazení knížecí vůle. Těmito rezolucemi byla oznamována zásadní rozhodnutí knížete, například oznámení o převzaní disponibility velkostatku, změna účetního systému či jmenování nových úředníků. 2. Účelné rozvržení knížecích pozemků do pronájmu a vlastní režie pomáhalo přenést mnohá rizika podnikání na pachtýře a zároveň získat trvalé a pravidelné příjmy z pachtu. Například na mělnickém, respektive pšovském velkostatku bylo jen deset dvorů, totiž Hořín, Býkev, Oupor, Vtelno, Posádovice, Malý Dvůr, Byšice, Přívory, Mikov a Přeplat, provozováno ve vlastní režii. Ostatní drobnější, méně kvalitní a nevhodně lokalizované pozemky byly pronajaty. Na drhovelském velkostatku byla zase v trvalém pronajmu občanského pachtýře pila na Otavě a vodní mlýn v Rojicích. 3. Pravidelná rotace řídícího hospodářského personálu zůstávala i nadále nejúčinnější metodou k potlačování korupce a, jak vyplývá i z četných stížností a anonymních dopisů knížeti, také k likvidaci lokálních zájmových uskupení, která mohla profitovat na provozní a obchodní činnosti velkostatku například v době výkupu obilí. Dalším efektem této pravidelné, asi pětileté rotace bylo získávání nových řídících a odborných dovedností úřednictva a prověření organizačních schopností jednotlivců. 4. Nezastupitelná role správců jednotlivých dvorů a jejich ekonomická motivace prostřednictvím každoročního obnovování hospodářských smluv, kde byly šafářům předepsány hospodářské výkony a podmínky jejich vlastního samostatného chování například při držení drůbeže, zaopatřování nářadí, dodávek mléka či osvětlování stájí, zůstala zachována jako v minulosti. Avšak smluvní vztahy mezi šafáři a ředitelstvím velkostatku bývaly daleko detailněji propracovány a šafářům ponechávaly větší prostor pro každodenní operativní rozhodování. 5. Sociálně-hospodářská stabilizace a disciplinace služebného personálu prostřednictvím deputátu, odměňování naturáliemi, ekonomického a fyzického trestání, ubytování na velkostatku, nebo dokonce v případě úřednictva ubytování na zámku či udělování bezúročných půjček po přestálých živelných, přírodních a osobních katastrofách a neštěstích hrála i nadále významnou roli, protože vytvářela prostor pro ponechání některých vztahů mezi vlastníkem velkostatku a jeho personálem v poloze předbřeznových ryze patriarchálních poměrů. Takto byla například udělena v 70. letech 19. století bezúročná půjčka všem pohořelým vesničanům z Drahenic. 6. Silná a přirozená autorita velkostatkáře byla posilována nejen lidovým resentimentem, který někdy zcela iracionálně idealizoval staré dobré (nekapitalistické) časy na bývalém panství, ale nyní také tou prostou skutečností, že velkostatek byl

126 126 Šlechtic podnikatelem na českém venkově vůbec tím největším zaměstnavatelem nemajetného obyvatelstva a zadavatelem nejrůznějších prací a že pracovní podmínky byly na šlechtickém velkostatku mnohdy finančně zajímavější a perspektivnější než u sedláků. K novým metodám organizace hospodářské organizace na lobkowiczkých velkostatcích patřily: 1. Nezastupitelná role vzdělaného, přísného a nezávislého inspektora, který byl většinou, jak bylo ukázáno na příkladu dvorního rady Wilhelma Janiga, iniciátorem hospodářských reforem a inovací a také nejbližším rádcem majitele velkostatku v personálních záležitostech. 2. Vzdělávání vedoucího odborného hospodářského personálu v těch nejprestižnějších domácích a zahraničních učilištích, jak bylo uvedeno na příkladu mělnického sklepmistra Karla Pitschmanna, se stalo v liberální éře již pravidlem. 3. Vypracování přesných instrukcí pro každou hospodářskou činnost bylo provedeno důsledně na všech velkostatcích zásluhou Wilhelma Janiga již v průběhu 60. let 19. století a týkalo se jak jednotlivých dvorů, tak i sklepního hospodářství a pivovarů a cukrovarů. V žitenickém archivu lze z této doby například nalézt i přesnou směrnici k tzv. ledování. 4. Konání pravidelných hospodářských konferencí na mělnickém zámku za účasti majitele velkostatku, jejichž konkrétní program připravoval inspektor Wilhelm Janig, se také stalo pravidelným hospodářským rituálem nové doby, který vedl k motivační spoluúčasti veškerého řídícího personálu na efektivním chodu velkostatku. 5. Každoročně byla vypracována a naplánována produkční strategie pro výrobu nejvýznamnějších komodit velkostatku (mléko, maso, obilí, dřevo a víno) včetně výpočtu preliminárních výnosů jednotlivých dvorů. 6. K novým kontrolním metodám patřila zdvojená evidence všech hospodářských výkonů. Například večernímu dojení mléka ve stájích musely být přítomny pokaždé nejméně dvě osoby, z nichž ta spolehlivější vedla přesný výkaz dojivosti jednotlivých krav. Tím mělo být zabráněno především zkracování výnosů krádežemi a falšování evidence. 7. Důsledná decentralizace venkovských produkčních jednotek se samostatným účetnictvím a vytvoření centrální ústřední správy v Praze přispěly především ke zpřehlednění evidence hospodářských výsledků a k zvýšení souteživosti mezi dvory. 8. Od konce 60. let 19. století byl stále více kladen zřetel na cenové poměry na pražské polodinové burze a také na moderní dopravní možnosti, které poskytovala parostrojní železnice. V lobkowiczkých ekonomických aktech lze velmi často narazit na novinové výstřižky, kde jsou červeně podtrženy jednak pražské ceny zemědělských komodit a jednak tarify železničních společností. Na tomto místě je třeba pouze doplnit, že Mělník byl připojen k železnici Rakouskou severozápadní dráhou v roce 1872, Vráž u Písku a město Písek v roce 1876 prostřednictvím

127 Milan Hlavačka: Modernizace velkostatků Jiřího Kristiána 127 Rakovnicko-protivínské dráhy a že rožďalovický velkostatek získal prostřednictvím České obchodní dráhy spojení na hlavní dopravní tahy až v roce Masivní investice do nových výrobních odvětví a technologických inovací se staly základem budoucích hospodářských úspěchů. K největším investicím patřily novostavby dvou cukrovarů v Polabí. Návratnost těchto investic pak záležela na odbytových podmínkách. Největší lobkowiczké investice byly ale aktivovány vesměs před vypuknutím hospodářské krize 70. let 19. století, což také přispělo k jejich rychlejší návratnosti. 10. U Jiřího Kristiána Lobkowicze přinášelo zapojení do říšské, zemské a lokální politiky také podstatné pozitivní, ale někdy i negativní vedlejší ekonomické efekty. Dobrovolné vystoupení z říšské a někdy i ze zemské politiky v důsledku odbojné státoprávní opozice českého konzervativního velkostatkáře vůči poslanecké sněmovně říšské rady a někdy i českému sněmu znamenalo také ztrátu možnosti ovlivňovat strategicky důležitá rozhodnutí o budoucích říšských a zemských investičních akcích. Kníže Lobkowicz si byl vědom ekonomické hodnoty této společenské a politické prestiže, a proto nikdy neváhal zapojit se ve vhodném okamžiku do zemské a komunální politiky. Pro potřeby mělnické okresní samosprávy, jíž byl předsedou, nabídl k bezúplatnému užívání prostory mělnického zámku. Z pozice oblíbeného předsedy či místopředsedy okresního zastupitelstva v Mělníku a v Písku mohl tedy ovlivňovat investování komunálních financí do stavby pozemních komunikací v blízkosti svých podniků a také průběh konkurzních řízení při zadávání veřejných zakázek, tzv. ofert, a stimulovat charakter a posloupnost všech důležitých ekonomických aktivit v obci a v okrese, kde se nacházelo jeho pozemkové vlastnictví. 11. Lobkowiczké velkostatky se od 60. let 19. století pravidelně prezentovaly na zemských a okresních hospodářských výstavách. Kníže Jiří Kristián Lobkowicz byl také velmi často iniciátorem a protektorem těchto venkovských výstav, které se například konaly v Mělníku v roce 1865 a v Písku v roce 1867 a Produkty z jeho velkostatků pravidelně získávaly ocenění. Takto například triumfovala mělničina na Jubilejní zemské výstavě v Praze v roce 1891, kde byly lobkowiczké velkostatky reprezentovány ve vlastním výstavním pavilonu a ochutnávárně vína K podstatnému stimulu hospodářských úspěchů patřila nerozlučně také rozumná a vyvážená úvěrová politka. Konkrétní důkazy o charakteru úvěrování dobově obřích investic do cukrovarnictví, pivovarnictví, mlynářství, škrobárenství na lobkowiczkých velkostatcích jsem v žitenické archivu doposud nenalezl. Mohu pouze předpokládat, že a/ přístup k bankovním a i k džentlmenským půjčkám byl v důsledku snadného hypotekárního krytí a osobního kreditu aristokratického 4 HLAVAČKA, M.: Písecká hospodářská výstava In: BLÜMLOVÁ, D. RAUCHOVÁ, J. (eds.): Čas výstavního ruchu. Studie a materiály vědeckého sympozia Čas výstavního ruchu požádané Historickým ústavem Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích května 2004 v Kostelci nad Vltavou. České Budějovice 2005, s Weinbaudomäne der Lobkowizer in Melnik. Anlässlich des 250-jährigen Jubiläums der Weindomäne der Lobkowizer in Melnik. Melnik 2003.

128 128 Šlechtic podnikatelem majitele velkostatku jednodušší, b/ že hypotékární zadlužení nebylo v této době asi ani nutné, neboť šlechtický velkostatek mohl svůj nebývalý ekonomický rozvoj financovat z rezerv, které mu po roce 1850 zajistil předchozí výkup z roboty a ostatních podddanských povinností a za c/ že lobkowiczké velkostatky mohly čerpat také dotace, které poskytovala po roce 1872 nově konstituovaná zemědělská rada pro Království české, kterou po mnoho let vedl Lobkowiczův synovec, dolnobéřkovický velkostatkář Ferdinand kníže Lobkowicz. Závěrečné shrnutí Druhá polovina 19. století představuje v Čechách jedinečnou epochu tržní dominance šlechtického velkostatku. Velkostatek vyživoval městské obyvatelstvo, protože byl největším výrobcem a dodavatelem zemědělských komodit. Velkostatek byl v této době také nejdůležitějším zaměstnavatelem nemajetného venkovského obyvatelstva. Ekonomická dominance šlechtického velkostatku byla docílena systematickým zaváděním nových produkčních oborů spojených s rozvojem tzv. zemědělského průmyslu (cukrovarnictví, lihovarnictví, škrobárenství) a proměnou agrotechnických a zootechnických postupů. Velkou proměnou procházela také správa šlechtického velkostatku, kterou na lobkowiczkých doménách reformoval ve funkci inspektora prvotřídní zemědělský odborník Wilhelm Friedrich Janig. Díky němu zaznamenaly lobkowiczké velkostatky podstatné územní rozšíření a hospodářskou krizi 70. let a zemědělskou krizi 80. let 19. století přestály bez otřesů. Modernisierung der Grossgrundbesitze des Fürsten Georg Kristian Lobkowicz in der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts Die zweite Hälfte des 19. Jahrhunderts stellte in Böhmen der einmalige Etappe der marktwirtschaftlichen Dominaz des adeligen Grossgrundbesitzes. Der adelige Grossgrundbesitz war der wichtigste Arbeitsgeber auf dem flachen Lande und der Hauptnahrungsversorger der städtischen Bevölkerung. Er war ebenfalls massgebender Verfechter des agro- und zootechnischen und landwirtschaftlich industriellen Fortschritts und der neuen wirtschaftlichen Verwaltungsmethoden. Der liberale Zeitgeist und die traditionelle ökonomische Übergewicht des Grossgrundbesitzes haben den grösseren Erzeugern der landwirtschaftlichen Produkte, also vor allem dem adeligen Grossgrundbesitzern zur Marktdominanz verholfen. Die Grossgrundproduktion und die Höhe der Einfuhrzölle waren dann auch für die Bildung der Agrarpreise in den Städten massgebend. Diese primäre wirtschaftliche Position wurde auch durch die neuen Konsumgewohnheiten der Bevölkerung verstärkt, denn der Grossgrundbesitz in Böhmen auch zu einem der grössten Erzeuger von Öl, Zucker, Bier, Schnaps, Wein, Sekt, Stärke usw. wurde, die immer mehr konsumiert wurden. Der Grossgrundbesitz wurde auch in der Ära des Liberalismus zur sehr stabilen sozialwirtschaftlichen Einheit, die durch den Deputat, Unterkunft, Besoldung, Naturallöhne, Passierungstabellen, Finanzkredite oder die ökonomische Bestraffung der unverlässigen Angestellten gefestigt wurde. Die wirtschaftlichen Domänen des Fürsten Georg Kristian Lobkowicz gehörten in dieser Zeitspanne zum musterhaften Protagonisten des agro-und zootechnischen Fortschrittes, weiter der Einführung der modernen landwirtschaftlichen Industrie und der modernsten Verwaltungstechnik in Böhmen. (übersetzt vom Verfasser)

129 129 Ivana Lorencová Irena Laboutková (Národní technické muzeum, Praha) Rudolf hrabě z Vrbna šlechtic, podnikatel, diplomat, vědec a mecenáš umění 1. Úvod Rudolf Jan Nepomuk hrabě z Vrbna ( ) byl jedním z prvních šlechticů, kteří začali průmyslově podnikat. Vrbnové vlastnili v letech hořovické panství a rodinné železárny v nedalekém Komárově s výrobou užitkové i umělecké litiny. Rudolf se podílel na jejich správě od roku 1785, stal se pozoruhodnou osobností českého a rakouského železářství konce 18. a začátku 19. století a jeho železárny stály v popředí modernizačních snah v oboru metalurgie. Spojení odborných znalostí v oblasti hutnictví železa a podnikatelského ducha z něj udělalo nejvýznamnějšího představitele slavné tradice komárovského slévárenství. Rudolf z Vrbna působil ve vysokých funkcích u císařského dvora a byl významným představitelem vlastenecké šlechty v počátečním období národního obrození. Jako příslušník české osvícené šlechty a muž všestranných zájmů podporoval rozvoj vědy a techniky a byl zastáncem zavedení moderního technického vzdělávání. Podobně jako jeho otec byl mecenášem umění a stoupencem rozvoje česky psané literatury. 2. Šlechtický rod Vrbnů 1 Starobylý šlechtický rod Vrbnů (Wrbna, Wirben, Werbene, Würben) pocházel pravděpodobně ze vsi Vrbna u Svídnice ve Slezsku (dnes Wierzbna v Polsku). Podrobnou genealogií rodu Vrbnů se ve svém článku zabývá P. Balcárek. 2 Vrbnové často zastávali důležité politické i církevní funkce, byli hejtmanskými úředníky a soudci, působili v císařských službách. Svých pozic ve správě i na císařském dvoře dokázali využít ve prospěch hospodářské prosperity svého rodu. Zakladatelem české linie Vrbnů byl Jan ml. Bruntálský z Vrbna (zemřel 1592). Jeho syn Václav z Vrbna (zemřel 1649), byl v roce 1624 za své zásluhy povýšen do českého hraběcího stavu. Historie hořovické větve Vrbnů je spojena se jménem Václavova syna Jana Františka ( ), který vlastnil panství od roku 1690 a jehož jméno je spojeno s výstavbou nového reprezentačního šlechtického sídla v Hořovi- 1 Moravský zemský archiv Brno (dále MZA), fond G 361 Rodinný archiv Vrbnů (dále RA Vrbnů), inv. č BALCÁREK, P.: Rodinný archiv Rotalů a Vrbnů. In: Studie Muzea Kroměřížska. Kroměříž 1986, s

130 130 Šlechtic podnikatelem cích. 3 Jan František byl královským místodržícím, prezidentem apelačního soudu, nejvyšším zemským hofmistrem a později se stal nejvyšším kancléřem. Pokračovateli na hořovickém panství byli Jan Norbert Vojtěch ( ) a Evžen Norbert Václav ( ). Evžen byl nejvyšším dvorním maršálem ve Vídni, v letech se stal prezidentem Královské české společnosti nauk, 4 podporoval rozvoj česky psané literatury a vybudoval na zámku rozsáhlou knihovnu. Vrbnové se však do českých dějin zapsali především jako podnikatelé v oboru výroby železa. Největší rozkvět slavné tradice komárovského slévárenství nastal v dobách panství Evženova nejstaršího syna Rudolfa. Rudolf z Vrbna vzdělání Rudolf Jan Nepomuk z Vrbna se narodil 23. července 1761 ve Vídni jako prvorozený syn Evžena Norberta Václava z Vrbna ( ) a Marie Terezie hraběnky z Kolonicz ( ). V duchu rodinné tradice bylo rozhodnuto o kvalifikaci pro státní službu a Rudolf absolvoval ve Vídni filozofická a právnická studia. Mezi jeho záliby ovšem od dětství patřila především mineralogie, protože byl silně ovlivněn svým soukromým učitelem, významným přírodovědcem osvícenské doby, Ignácem Antonínem Bornem. 5 Rudolf byl jako nejstarší syn jediným dědicem rodinných železáren a otec si uvědomoval nutnost další odborné přípravy pro rozvoj pod- Johann Baptista Lampi ( ): portrét Rudolfa hraběte Vrbny, 1815 (Zámek v Hořovicích) Erb hraběcího rodu Vrbnů (Meraviglia) 3 Podrobněji se historií zámku zabývá HORYNA, M.: Zámek Hořovice Dějiny a umělecký vývoj zámku v Hořovicích. Praha Seznam představitelů Královské České společnosti nauk přístupný na php. 5 Ignác Antonín Born ( ) byl významným mineralogem, paleontologem, chemikem, propagátorem a organizátorem české vědy. V roce 1774 inicioval vznik Soukromé učené společnosti, která byla o deset let později přeměněna na Českou společnost nauk a v roce 1791 přejmenována na Královskou českou společnost nauk).

131 Ivana Lorencová Irena Laboutková: Rudolf hrabě z Vrbna 131 niku. V roce 1782 se proto Rudolf rozhodl pokračovat ve studiích a vstoupil na hornickou akademii v Banské Štiavnici. 6 Svá studia doplňoval dobrovolnickou prací v dolech i hutích a zkušenosti pro budoucí podnikání získával také při poznávacích cestách v Dolních Uhrách a Rakousku. Rudolf z Vrbna diplomat Rudolfova politická kariéra začala v roce 1785 vstupem do služeb dvorské komory, kde byl jmenován nejprve dvorním sekretářem montánního úřadu a v roce 1801 jeho viceprezidentem. V době napoleonských válek v letech byl zemským dvorním komisařem a nejvyšším komořím rakouského císaře Františka I., který byl jeho blízkým přítelem. Rudolf doprovázel císaře na mírové kongresy do Opavy (1820), Lublaně (1821) a Verony (1822). 7 Na návrh české šlechty byl Rudolf pověřen zřízením tělesné stráže císaře z řad českých šlechticů, jejímž úkolem bylo doprovázet a chránit císaře během válečných tažení. Osobní garda císaře vznikla v roce 1813 a měla 38 členů. Na Vrbnův návrh se od roku 1814 uděluje Český šlechtický kříž, který je považován za nejstarší české vyznamenání. 8 Rudolf z Vrbna podnikatel a inovátor v železářství 9 Výskyt železné rudy a dostatek lesů ve středních Čechách umožnil v 15. století rozvoj železářství; litina tehdy byla používána zejména pro válečné účely. Zásadním mezníkem pro rozvoj slévárenství bylo období třicetileté války, kdy výrazně stoupla poptávka po litinových zbrojních výrobcích. Komárov patřil k nejvýznamnějším železářským centrům v českých zemích, vysoká pec je písemně doložena v roce Před bitvou na Bílé hoře vlastnil komárovské železárny Jindřich rytíř Otta z Losu a v letech získal panství jako konfiskát rod Martiniců. Vrbnové získali panství a železárny jako dědictví koncem 17. století. Rudolfův zájem o hornictví, faktické převzetí železáren v roce 1785 a nutnost finančního zabezpečení rodiny 11 se spojily v záměr zmodernizovat a celkově zreorganizovat ekonomiku hořovického panství a rozšířit a zmodernizovat veškeré podnikání. V tomto období přestala být výroba založena jen na zkušenostech 16 V roce 1763 vznikla při horní škole v Banské Štiavnici první báňská škola na světě, které byl udělen titul akademie. V roce 1770 byla přejmenována na tříletou Kaiserliche königliche Bergacademie pro celé rakousko-uherské mocnářství. Více PŘIBIL, P.: Historie těžby v Banské Štiavnici. In: Zborník Slovenského banského múzea XII. Bánská Štiavnica 1985, s Rudolf si své dojmy z cest na kongresy Svaté aliance v letech zaznamenával do cestovních deníků. MZA, fond RA Vrbnů, inv. č Národní muzeum Praha, Numismatické oddělení, sbírka Řády a vyznamenání evropských zemí 19. a 20. století. 19 LABOUTKOVÁ, I.: Rudolf hrabě Vrbna nejšťastnější horník a hutník své doby. In: Z dějin hutnictví 33. Rozpravy Národního technického muzea 181. Praha 2003, s Podrobněji ONDŘÍČEK, E.: Dějiny železáren Komárovských a hornictví k nim patřícího. Hornické a hutnické listy 7, 1906, č. 1, s. 7 8, č. 2, s. 22; ČEPELÁK, V.: Z dějin železářství na Hořovicku. In: Hořovická ročenka. Hořovice Rudolf se v roce 1785 oženil s Marií Terezií hraběnkou Kaunitz-Rittbergovou ( ).

132 132 Šlechtic podnikatelem Dominik Zafouk: Poslední večeře Páně. Mosazná litá deska, odlitek železárny Hořovice z poč. 1. poloviny 19. století (MGSP) a stala se problematikou pro odborníky. Hlavním rysem Rudolfovy snahy o zlepšení produktivity i ekonomiky výroby železa včetně slévárenských postupů byl vědecký a systematický přístup vyplývající z jeho odborného vzdělání. Rudolf si po úspěšném dokončení štiavnické akademie přizval do Hořovic svého kolegu ze studií, hutnického odborníka Václava Rosenbauma ( ), který se stal ředitelem vrbnovských železáren. 12 Společně prováděli provozní pokusy s různými vsádkami rud a přísad, analyzovali železné rudy z místních ložisek, zkoušeli nové zkujňovací postupy popsané švédským chemikem Svenem Rinmannem. Technologie lití do hlíny byla nahrazena málo známou technologií lití do pískových forem. Díky tomuto úsilí se během krátké doby staly železárny v Komárově moderním středoevropským podnikem se slévárnou, která se proslavila výrobou tzv. umělecké litiny (kamna, dekorativní nádoby, plastiky). Slévárenství a následná výroba umělecké litiny daly vzniknout novým profesím, zavádění nových postupů vyžadovalo vyškolený personál. Výsledné dílo ve velké míře záviselo na zručnosti modelářů, kteří obstarávali návrh a výrobu zpravidla dřevěného modelu, zručnost formíře byla předpokladem kvalitního odlitku. Při výrobě litiny se uplatňovaly slévačské postupy; základní metodou bylo odlévání do písku, kterému předcházela výroba kovového, sádrového či dřevěného modelu. Významným modelérem, který působil v Komárově od roku 1821, byl 12 MZA, fond RA Vrbnů, inv. č. 948 (korespondence s Václavem Rosenbaumem 1790, 1807).

133 Ivana Lorencová Irena Laboutková: Rudolf hrabě z Vrbna 133 Dominik Zafouk ( ). 13 Příkladem jeho práce je litinová plaketa s replikou da Vinciho Poslední večeře. Rudolf se ve svých výrobních záměrech orientoval hlavně na litinu a z kujného železa vyráběl vedle obvyklého tyčového železa i prutové, které podnítilo rozvoj drobného kovářství. 14 Významná byla Rudolfova spolupráce s Františkem Gerstnerem, která začala v roce Oba si uvědomovali, že k lepšímu provozu vysoké pece je potřeba získat účinnější proud vzduchu vháněný do pece. Gerstnerovo vysokopecní dmychadlo se stalo vzorem pro mnoho evropských hutí a postupně byla dmychadla zaváděna i v dalších i zahraničních slévárnách. Gerstner prosazoval zásadu, že technický pokrok nelze stavět pouze na zkušenostech, ale zdůrazňoval nutnost vědeckého poznání. Při svých zeměměřičských pracích v terénu navštívil řadu průmyslových podniků a seznámil se s problémy výroby. Stal se uznávanou autoritou v oblasti aplikace exaktních věd v průmyslu a vyhledávaným konzultantem šlechtických průmyslových podnikatelů, majitelů manufaktur a železáren. Navrhoval, jak zlepšit stávající stroje, a navrhoval zavedení modernějších strojů a technologií. Rudolf byl v kontaktu s nejmodernějšími železárnami v Hlivicích (pol. Gliwice, něm. Gleiwitz) a v Berlíně. V roce 1800 navštívil Komárov Friedrich Wilhelm hrabě Reden ( ), významný představitel středoevropského železářství, ředitel pruských důlních a hutních podniků. 15 Díky jejich spolupráci se hořovická litina brzy prosadila na rakouském trhu a byla všeobecně uznávána i na evropských trzích. 16 V roce 1805 zakoupil Rudolf panství Jince 17 a o rok později nechal postavit založil novou vysokou dřevouhelnou pec Barboru, která byla provozována do roku Modernizační snahy vedly v roce 1823 k vybudování válcovny plechu v Tíhavě, jednalo se o jednu z prvních válcoven plechu v Rakousku Podrobněji se problematikou zabývá LABOUTKOVÁ, I.: Poslední večeře Páně. Dvě podoby litinového reliéfu. Dějiny a současnost 25, 2003, č. 3, s ; LABOUTKOVÁ, I.: Slévačský rod Zafouků z Komárova v matrikách mrtnické fary z let In: Z dějin hutnictví 29. Rozpravy Národního technického muzea 165. Praha 2000, s Jednalo se zejména o domácí cvočkařství, které bylo obživou pro podstatnou část místního obyvatelstva. Více MEVALDOVÁ, H.: Cvočkařství na Podbrdsku. In: Domácká výroba v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Sborník referátů ze semináře konaného ve dnech června 1999 v Měčíně. Měčín 2000, s Podrobněji LABOUTKOVÁ, I.: Friedrich Wilhelm hrabě Reden ( ). Osudy tvůrce moderního železářství Horního Slezska a příběh jeho pomníku. In: Z dějin hutnictví 35. Rozpravy Národního technického muzea 194. Praha 2005, s Možnost srovnání produktů významných evropských sléváren v tomto období nabízí SCHMUT- TERMEIER, E.: Cast Iron From Central Europe The Bard Graduate for Studies in the Decorative Arts. New York Kupní smlouva na statek Jince mezi Rudolfem z Vrbna s Františkem z Mitrovic. MZA, fond RA Vrbnů, inv. č Podrobněji RASL, Z.: Historická huť v Jincích. In: Z dějin hutnictví 4. Rozpravy Národního technického muzea 69. Praha 1977, s První válcovna v českých zemích vznikla v roce 1821 v železárnách Vincenta Tlacha a Vincenta Keila v Ondřejovicích u Zlatých Hor.

134 134 Šlechtic podnikatelem Je potřeba zmínit i Rudolfovy podnikatelské činy v jiné než železářské oblasti. V roce 1801 založil v Hořovicích pokusný řepný cukrovar, jeden z prvních v českých zemích, který pracoval do roku Později vznikaly další cukrovary v Žákách u Čáslavi (1810), v Čáslavi (1811), Liběchově u Mělníka (1811), ale všechny během krátké doby zanikly. Rudolf z Vrbna podporovatel vědy a umění Jak již bylo uvedeno, Rudolf si uvědomoval, že cestou k rozvoji průmyslu a k modernímu technickému pokroku je vědecké poznání. Podporoval Františka Josefa Gerstnera v založení pražské polytechniky, které bylo definitivně schváleno v březnu 1803 a škola byla otevřena v roce Gerstner sám se stal jeho prvním ředitelem a současně profesorem. Ústav byl oficiálně nazván Královské české stavovské technické učiliště v Praze, ale běžně se používalo označení pražská polytechnika nebo polytechnický institut. 20 Škola byla první polytechnikou na světě, která poskytovala vzdělání pro potřeby hospodářství, nikoli pro vojenství. V letech Gerstner postavil na půdě pražské polytechniky první parní stroj v českých a rakouských zemích, používal se ale jen do roku 1834 jako učební pomůcka. Součásti pro stavbu prvního parního stroje byly vyrobeny v komárovských železárnách. Rudolf byl myšlenkou použití parního stroje v hutích nadšen a v roce 1815 pozval do Komárova konstruktéra a mechanika Františka Brunicha, který se stal ředitelem strojního zařízení hutí. V roce 1818 zde Brunich zkonstruoval parní stroj prakticky používaný k čerpání důlních vod a byl to první opravdu funkční parní stroj českého konstruktéra. 21 Další instituce, s kterou je možné spojovat jméno Vrbnů, byla Královská česká společnost nauk (dále KČSN, ustavena 1790). Již na počátku 70. let 18. století se v Praze začala formovat soukromá učená společnost, jejímž iniciátorem a jedním ze zakládajících členů byl již dříve zmíněný přírodovědec a Rudolfův učitel, Ignác Born. Rudolfův otec hrabě Evžen z Vrbna byl v letech spolu s Karlem Egonem knížetem Fürstenberkem prezidentem této společnosti. Rudolf z Vrbna umožnil KSČN provádět v komárovských železárnách teoretické výzkumy a stal se v letech jejím čestným prezidentem. Rudolf působil také jako odborník na metalurgii pro soutěže vypsané KSČN a posuzoval výsledky soutěže. 22 Rudolf hrabě z Vrbna stál mezi prvními u zrodu dnešního Národního muzea v Praze, které bylo ustaveno v roce Muzeu poskytl kromě finančního daru 20 Podrobněji se založení školy ve svém článku věnuje MAYER, D.: František Josef Gerstner tvůrce moderní inženýrské školy. Československý časopis pro fyziku, 2007, č. 3, s JINDŘICH, K.: První parní stroj na Podbrdsku podle zprávy Michaela Ballinga. In: Z dějin hutnictví 28. Rozpravy Národního technického muzea 161. Praha 1999, s PETRÁŇ, J.: Královská česká společnost nauk. Místo České učené společnosti v dějinách a v proudu vědy. Vesmír 74, 1995, č. 11, s. 632; POKORNÁ, M.: Královská česká společnost nauk její místo ve státě, v národě a ve veřejnosti. In: Učená společnost České republiky Praha 2004, s ; TEICH, M.: Královská česká společnost nauk a počátky vědeckého průzkumu přírody v Čechách. Rozpravy ČSAV 69. Řada společenských věd, seš. 4. Praha 1959.

135 Ivana Lorencová Irena Laboutková: Rudolf hrabě z Vrbna 135 kolekci minerálů, zkamenělin, která je součástí sbírek dodnes, a pro sál výrobků ukázky výroby jeho hořovických železáren. Kromě podpory techniky věnoval Rudolf velkou pozornost i umění. Byl milovníkem hudby a na hořovickém zámku pořádal řadu koncertů. Svou finanční podporou pomohl talentovanému českému houslistovi Josefu Slavíkovi ( ), kterému hradil náklady na studium na konzervatoři. 23 Rudolfovi pokračovatelé Po smrti svého otce Rudolfa roku 1823 se držitelem hořovicko-komárovského panství stal jeho nejstarší syn Evžen z Vrbna ( ), c. k. komoří a dvorní rada. 24 Vystudoval hornictví a mineralogii a na svých panstvích se věnoval hospodaření a průmyslovému podnikání. Za jeho působení byly komárovské výrobky oceněny na Zemských průmyslových výstavách v Praze v letech 1829 a 1831 nebo v roce 1835 na Celorakouské výstavě ve Vídni. V roce 1828 zahrnovaly vrbnovské podniky celkem 6 dolů na těžbu železné rudy, 4 vysoké pece, 22 kujíren, zdejší železářské provozy se staly cílem studijních cest mnoha hutních odborníků a zaměstnávaly víc než 1000 lidí. Spolu se šlechticem a průmyslníkem hrabětem Kašparem Šternberkem přišli ve 20. letech 19. století s návrhem pro výstavbu koňské dráhy, která by propojila Plzeň s Prahou. V roce 1830 byl zahájen provoz na části z Prahy do Lán, další výstavba již nepokračovala, sdružení akcionářů rozestavěnou dráhu v roce 1834 prodalo pro nedostatek financí Karlu Evženu knížeti Fürstenberkovi. Posledním majitelem z rodu Vrbnů na Hořovicích byl Dominik ( ), který z finančních důvodů celé hořovické panství i se železárnami v roce 1852 prodal hessenskému kurfiřtovi Friedrichu Wilhelmovi, knížeti z Hanau ( ). 25 Rudolph Graf von Würben der Aristokrat, Unternehmer, Diplomat, Gelehrte und Mäzen Rudolf Johann Nepomuk Graf von Würben (Wrbna, Vrbna) ( ) war einer von den ersten Adeligen, der sein eigenes Industrieunternehmen zu betreiben begann. Die Familie von Würben besass zwischen den Jahren die Domäne Horschowitz und das Eisenwerk bei Komorau. Dieses Eisenwerk war auf die Erzeugung vom Kunst- und 23 Podrobněji KLÍMA, S.: Josef Slavík. Praha 1956; ČEPELÁK, V. MIKODA, B.: Josef Slavík. Hořovice Osobní doklady, vysvědčení, diplomy, deníky z cest, diplomatické písemnosti, rodinná korespondence, vlastnoruční poznámky, hospodářská korespondence viz MZA, fond RA Vrbnů, inv. č Za technické revoluce v 19. století, kdy byly české země industrializovány a byly položeny základy průmyslové současnosti, hrála železná litina nemalou úlohu a našla široké uplatnění nejen ve stavbě strojů, ale i ve stavitelství a architektuře, a to jak v nosné konstrukci nových staveb (nádražních hal, tržnic, dvoran, lázeňských kolonád, zámeckých skleníků, mostů a obytných domů), tak i jako architektonický prvek. Když Vrbnové roku 1852 předávali svůj majetek knížeti z Hanau, byla komárovská litina pojmem a Hanavští železářskou tradici rozvinuli a zdokonalili. Sto let trvající tradice výroby umělecké litiny byla završena instalací tzv. Hanavského pavilonu na Jubilejní výstavě v Praze v roce Tradice nezanikla ani po další změně majitele železáren v roce 1902, kdy byly zakoupeny vídeňskou firmou C. T. Petzold, a přetrvávala ještě po 2. světové válce, kdy se železárny staly národním podnikem Buzuluk.

136 136 Šlechtic podnikatelem Nutzgusseisen spezialisiert. Rudolf führte die Eisenhütte seit 1785 und bald wurde er zu einem von den bemerkenswerten Persönlichkeiten der böhmischen sowie österreichischen Eisenhüttenindustrie am Ende des 18. Jahrhundert und Beginn des 19. Jahrhunderts. Sein Eisenwerk machte sich um die Modernisation der Metallurgie verdient. Dank der Verbindung von naturwissenschaftlichen Kenntnissen und Unternehmensgeist wurde Rudolf einer aus den bedeutsamsten Vertretern der bekannten Giesserei von Komorau. Rudolf war auch ein hochgestellter kaiserlicher Beamter und Mitglied der vaterländischen Nobilität, er nahm auch an der Nationalwiedergeburt teil. Er war sogar Förderer der Einführung von der modernen technischen Bildung, ein Patron der Kunst und ein Anhänger der Entwicklung von tschechischsprachiger Literatur. (übersetzt von Hana Šústková)

137 137 Miloš Hořejš (Národní technické muzeum, Praha) Podnikatel z donucení? Podnikatelské aktivity Josefa Jeronýma knížete Colloredo-Mannsfelda ( ) Můj příspěvek je věnován osobnosti šlechtice-podnikatele Josefa Jeronýma knížete Colloredo-Mannsfelda (* Praha, Paříž) a jeho rozporuplné, ale nesporně pozoruhodné podnikatelské dráze. Ve studii se snažím dílčím způsobem postihnout problematiku hospodaření velkostatku na konci 19. století a přibližně v prvních dvou dekádách století 20. Některá zde předložená fakta víceméně potvrzují již synteticky zpracované závěry o fungování velkostatkových hospodářství ve vytčeném období, nicméně některé informace dále rozšiřují stav našeho poznání podnikatelských aktivit a poznatky o pohnutkách a uvažování osoby šlechtického podnikatele. Josef Colloredo-Mannsfeld byl od mládí předurčen k roli dědice a správce rodinných velkostatků. Jeho role, jak bude názorně ukázáno, však nespočívala v pouhém pasivním uchování úctyhodného, po generace budovaného majetku, tak se to zprvu mohlo dle vývoje jeho zájmů zdát a jak bylo i v pokročilém 19. století v aristokratických kruzích stále běžné. Jeho podnikatelské počiny nesou výrazné stopy vlastní iniciativy, i když je třeba říci, že v mezích únosného podnikatelského rizika. Byl člověkem mnohých aktivit vedle správy rodinných velkostatků, postižených zde především, stačil být za svůj život diplomatem, cestovatelem, vojákem, politikem a zároveň aktivním filantropem, sběratelem, bibliofilem a v neposlední řadě spisovatelem. Pocházel z tzv. Weikardovy větve starého italského šlechtického rodu, který obdržel roku 1724 říšský hraběcí stav a v roce 1763 knížecí stav pro říši i české země. Mediatizovaná knížecí rodina Colloredo-Mannsfeldů patřila k předním aristokratickým rodinám v Habsburské monarchii, a jak bude vidno i z textu samotného, patřila i k jedněm z nejmovitějších. Josef Colloredo-Mannsfeld byl prvorozeným synem Jeronýma Ferdinanda hraběte Colloredo-Mannsfelda ( ) 1 a Aglaë hraběnky Festetics von Tolna ( ). Narodil se dne v paláci svého strýce Karla Viléma Filipa Auersperga 2 1 Titul knížete byl vyhrazen pouze hlavě rodu. Ostatním mužským příslušníkům, vyjma dědice fideikomisu, který nosil zvláštní titul hraběte z Mannsfeldu (přičemž užíval jen mannsfeldský znak), příslušel hraběcí titul. ŽUPANIČ, J.: Nová šlechta rakouského císařství. Praha 2006, s Za Karla Viléma Filipa Auersperga ( ) byla provdána sestra matky Josefa knížete Colloredo-Mannsfelda. Karel Vilém byl zakrátko po Josefově narození jmenován rakouským ministerským předsedou na tzv. občanském ministerstvu.

138 138 Šlechtic podnikatelem na malostranském Valdštejnském náměstí v Praze. 3 Bylo to v době nadmíru pohnuté, kdy napětí mezi Rakouskem a Pruskem dostupovalo svého vrcholu. Dětství prožil spolu se sourozenci Johanou ( ), Marií Terezií ( ), Jeronýmem ( ), Ernestinou ( ) a Idou Markétou ( ) na rodinném velkostatku Dobříš. Držitelem rodinných statků byl oficiálně Josefův dědeček, kníže Josef Jeroným Colloredo-Mannsfeld ( ), ale prakticky stál v čele správy velkostatků ve funkci tzv. plnomocníka alter ego Josefův otec Jeroným. Hrabě Jeroným se angažoval i ve veřejném životě. Stal se prezidentem české zemědělské rady, byl zvolen starostou Dobříše, následně poslancem zemského sněmu. Za velkostatkářskou kurii zasedal i v říšské radě. Dne 19. května 1875 a znovu 15. února 1879 byl jmenován ministrem orby v kabinetu knížete Adolfa Auersperga. Stal se tajným radou a v Auerspergově vládě vydržel do 12. srpna 1879, kdy byl celý kabinet nucen odstoupit. Z iniciativy hraběte Jeronýma došlo k zakoupení panství a zámku Zbiroh, na něž byl 28. října 1875 uvalen krajským soudem v Plzni a okresním soudem ve Zbiroze konkurz. Zbirožské panství patřilo od roku 1880 dr. Bethelu Henrymu baronu von Strousberg, který se dostal se svými podnikatelskými aktivitami do nemalých finančních potíží. 4 Josef Jeroným kníže Colloredo-Mannsfeld ( ) (Colloredo-Mannsfeld) Paradoxně se tak příslušník staré šlechty ujal původních majetků nobilitovaného podnikatele, ač běžně byl tento postup spíše opačný. 5 Společně s bratrem Jeronýmem prošel mladý Josef od roku 1874 nejprve domácí výukou, 6 následně dojížděli oba chlapci jako externisté (privatisté) na zkoušky do malostranského gymnázia, kde později na- 3 Při křtu obdržel jméno Josef Jeroným Rudolf Ferdinand František Maria. 4 Blíže STROUSBERG, B. H.: Strousberg und sein Wirken von ihm selbst Geschildert. Berlin 1876; KYNCL, J.: Sláva a pád krále železnic na Zbirožsku. In: Kulturní přehledy Rokycanska, září. Rokycany 1963, s. 37; HOFMANN, G.: Strousbergovy železárny na Zbirožsku. Minulostí Rokycanska 5. Rokycany 1969, s. 2 5; HOŘEJŠ, M.: Historie strojírenské výroby v holoubkovských strojírnách Maxe Hopfengärtnera v l In: Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka v Rokycanech. Tradice a současnost železářské výroby IV. Materiály z konference konané v Rokycanech. Rokycany 2004, s Do trhové smlouvy nebyly zahrnuty velké průmyslové podniky, jako byly železárny a doly. Lesní půda čítala téměř ha a jen necelých 1400 ha tvořila zemědělská půda a 32 rybníků. 6 Domácím učitelem byl matematik a přírodovědec František Cichra. Josef Colloredo-Mannsfeld. In: Sborník statí k sedmdesátým narozeninám Praha 1936, s. 10.

139 Miloš Hořejš: Podnikatel z donucení? 139 stoupili i interní studium. 7 V době, kdy Josef navštěvoval oktávu malostranského gymnázia, se rodina přestěhovala do Prahy, 8 kde si od knížete Kinského pronajala letohrádek na pražském Smíchově. 9 Po maturitě roku studoval Josef Colloredo-Mannsfeld práva na vídeňské univerzitě. Poslední ze státních zkoušek absolvoval v dubnu roku Ač neměla rodina ani samotný Josef v úmyslu věnovat se diplomatické kariéře, vstoupil mladý hrabě po úspěšném ukončení univerzitních studií Erb knížat Colloredo-Mannsfeld (Kirnbauer) v roce 1888 do diplomatických služeb. Měl si tak v zájmu pozdějšího převzetí rodinných statků rozšířit duševní obzory a poznat cizí poměry. 12 Jako aspirant nastoupil 15. července 1888 na rakousko-uherské velvyslanectví v Berlíně k hraběti Széchényimu. Úspěšně složil diplomatickou zkoušku a v roce 1890 se zde stal vyslaneckým attaché. V roce 1891 byl přeložen na velvyslanectví do Paříže. Byla to doba, kdy se velmi srdečně utvářely poměry mezi oběma hlavními mocnostmi trojspolku Rakousko-Uherskem a Německem, zatímco docházelo k stále většímu zhoršování vztahů mezi Vídní a Petrohradem. Právě v době přeložení Josefa Colloredo-Mannsfelda nastal v mezinárodní politice velmi vážný, dalekosáhlý obrat sblížením Francie s Ruskem, které se projevilo 17 Dle dochovaných vysvědčení z let studoval Josef Colloredo-Mannsfeld zpočátku s prospěchem výtečným (vorzüglich) až chvalitebným (lebenswert), ke konci studia však častěji (v předmětech jako matematika či fyzika) i s výsledkem dostatečným (befriedigend). Státní oblastní archiv Zámrsk, fond Rodinný archiv Colloredů-Mannsfeld Opočno (dále SOA Zámrsk, fond RA Colloredo-Mannsfeld), kart Po smrti Jeronýma Colloredo-Mannsfelda v roce 1881 žila rodina ovdovělé hraběnky Aglaë v Dobříši. Zbirožský zámek, hlavně z důvodů hraběnčiných vzpomínek na zdejší společné pobyty na sklonku manželova života, nebyl k bydlení rodiny využíván. Prázdniny trávila rodina pravidelně na Opočně, v zimních měsících navštěvovala rodinný palác ve Vídni. V době, kdy rodina pobývala v Dobříši, udržovala blízké styky s orlickou větví Schwarzenbergů, s hraběcí rodinou Clam-Martiniců ve Rtišovicích a také s baronem Mladotou, který měl tehdy v nájmu nedaleký dvůr Dlouhou Lhotu. Josef Colloredo-Mannsfeld, s V této době v Praze rodina hojně navštěvovala koncertní, divadelní a operní představení. Jelikož švagr a strýc Karel Vilém Filip Auersperg byl tehdy nejvyšším maršálkem Království českého, užíval lóži vyhrazenou zemskému maršálkovi, a přenechal tak rodinnou lóži své švagrové a synovcům. Tamtéž, s Maturitní zkoušku absolvoval dne 25. června 1883 s prospěchem výtečným ve zkoušených oborech německý jazyk, zeměpis a dějepis, dějiny přírodních věd, úvod do filozofie; s prospěchem chvalitebným obory náboženství, fyzika; s prospěchem pouze dostatečným obory latina, řečtina, matematika. SOA Zámrsk, fond RA Colloredo-Mannsfeld, kart Na vídeňské univerzitě obdržel i doktorát z filozofie a ekonomie. V průběhu studií si odsloužil roční dobrovolnou vojenskou službu u husarského pluku č. 11 vévody Alexandra von Württemberg v uherském Rábu, od 1. listopadu 1884 v hodnosti kadeta, od 24. ledna 1885 jako poručík. Josef Colloredo-Mannsfeld, s Tamtéž, s. 13.

140 140 Šlechtic podnikatelem okázalou návštěvou francouzského loďstva v Kronštatu. Francie se vymaňovala ze své izolace a stala se opět významným aktérem evropské politiky. V Paříži zůstal až do června 1892, kdy se vrátil do Dobříše. Zde se až do jara 1895 připravoval na úkol, který na něj jako na majorátního čekatele rodinných statků v brzké době čekal. Dne 22. dubna 1895 zemřel Josefův dědeček, a poněvadž jeho otec zemřel již před více než patnácti lety, převzal tehdy devětadvacetiletý Josef II. Colloredo-Mannsfeld 13 titul knížete, dědičné členství v panské sněmovně a řízení a alodních rodinných statků Dobříš 14 a Zbiroh a majorátního 15 velkostatku Opočno. 16 Své dědictví nastoupil kníže Josef za značně tíživých poměrů. Splaceny musely být vedle dědických poplatků, výloh soudního odhadu a inventury pozůstalostního jmění zejména milionové podíly ostatním testamentárně zajištěných dědicům. Když se strýc nově ustaveného knížete hrabě František zřekl funkce generálního plnomocníka, byl po vzájemné dohodě knížete a ostatních testamentárních dědiců zplnomocněn k zastupování knížete na úřadech a pověřen správou všeho pozemkového majetku ústřední ředitel, pozdější hospodářský rada knížecích velkostatků Jan Kolda. 17 Hodnota velkostatku Dobříš činila podle tehdejších odhadů K, velkostatku Zbiroh K a velkostatku Opočno K. 18 Dle tabulky sestavené dr. Mackem pro pozdější účely pozemkové reformy částečně na základě Tittlova schematismu byly majetky Colloredo-Mannsfeldů ( ha) 13 Testamentem knížete Josefe Františka ze dne 11. července 1894 bylo ustanoveno, že veškeré alodní jmění připadne tomu, kdo se ujme reálného fideikomisu. Státní oblastní archiv (dále SOA) Praha, fond Ústřední ředitelství (dále ÚŘ) colloredo-mannsfeldských statků, inv. č. 170, kart. 57. Knížeti Josefovi připadl jakožto svěřenecký majetek také vídeňský rodový palác (Zedlitzgasse 8). Paláce v hlavním městě tehdy velmi často patřily fideikomisům, jak dokládá dalšími příklady William D. Godsey (GODSEY, W. D.: Quarterings and Kinship: The Social Composition of the Habsburg Aristocracy in the Dualist Era. Chicago 1999, s. 83). Naproti tomu panství Sierndorf v Dolních Rakousích odkázal kníže Josef František svému druhorozenému synu hraběti Františkovi. 14 Dobříšské panství bylo roku 1627 propůjčeno Brunovi hraběti Mansfeldovi, jemuž bylo o tři roky později prodáno trhovou smlouvou za zlatých. Když roku 1780 zemřel poslední mužský člen tohoto rodu, došlo na základě rodinné smlouvy z 1775, potvrzené 1789 panovníkem, ke spojení jmen a majetků rodů Colloredo a Mannsfeld. 15 Majorátní, fideikomisní či svěřenecké panství jeho držitel prakticky nevlastnil, ale byl spíše správcem jmění, které mělo přecházet nerozdělené z generace na generaci, a to v převážné míře na prvorozeného potomka (odtud majorát, primogenitura či seniorát). Z tohoto důvodu náležela jistá práva také nástupcům. Ti mohli vychovávat zejména tzv. právo dohledu nad zachováním fideikomisní podstaty, tedy kontrolovat, aby nedocházelo ke zmenšování majetku. Naproti tomu s alodiálními, čili svobodnými, samostatnými statky, mohli majitelé volně nakládat, mohli je prodat, svobodně odkázat i zadlužit. Srov. ŽUPANIČ: Nová šlechta, s. 253; JAKUBEC, I. JINDRA, Z. a kol.: Dějiny hospodářství českých zemí, od počátku industrializace do konce Habsburské monarchie. Praha 2006, s. 103; GEORGIEV, J.: České fideikomisy v posledních letech své existence (Poznámky k aspektům archivním a právním). In: Paginae historiae. Sborník státního ústředního archivu v Praze 9. Praha 2001, s ; GODSEY: Quarterings and Kinship, s Knížeti Josefovi připadl jakožto svěřenecký majetek také vídeňský rodový palác (Zedlitzgasse 8). Paláce v hlavním městě tehdy velmi často patřily fideikomisům jak dokládá dalšími příklady William D. Godsey (GODSEY: Quarterings and Kinship, s. 83. Naproti tomu panství Sierndorf v Dolních Rakousích odkázal kníže Josef František svému druhorozenému synu hraběti Františkovi. 17 Kurátorem se nakonec stal kníže Franz Josef Auersperg. Tamtéž. 18 SOA Praha, fond Velkostatek Dobříš (dále fond VS Dobříš), inv. č. 1278, kart. 351; SOA Praha, fond Velkostatek Zbiroh (dále VS Zbiroh), inv. č. 3854, kart ; SOA Zámrsk, fond RA Colloredo- -Mannsfeld.

141 Miloš Hořejš: Podnikatel z donucení? 141 co do rozlohy třetí největší v Čechách 19 po majetcích Schwarzenbergů (myšleno hlubocké primogenitury i orlické sekundogenitury ha) a hraběcí rodiny Czernínů (opět jde o součet majetku několika větví ha). 20 O přibližně 100 ha Colloredo-Mannsfeldové se svým majetkem převyšovali pozemkové vlastnictví Habsburského rodu v Čechách. Správa jmenovaných velkostatků byla dle instrukcí, které vstoupily v platnost 1. ledna 1883, centralizována a jednotlivými správami velkostatků se stalo od té doby ředitelství knížecích colloredo-mannsfeldských velkostatků Opočna, Dobříše a Zbirohu (Direction der Fürst Colloredo-Mannsfeldschen Dominien Opočno- Dobříš-Zbiroh) se sídlem v Dobříši. 21 V roce 1887 došlo k menší úpravě zmíněných instrukcí a jako vrcholný orgán správy všech colloredo-mannsfeldských velkostatků bylo v Praze zřízeno ústřední ředitelství (Colloredo-Mannsfeldschen Dominien Central Direction) v čele s centrálním ředitelem, již jmenovaným Janem Koldou. 22 Stav velkostatků v době převzetí novým majitelem nám zhruba přibližuje Tittelův schematismus z přelomu století. Celková výměra alodního panství Dobříš tak činila v roce ha, z čehož připadalo ha na lesy. Z celkového počtu 14 hospodářských dvorů byly ve vlastní režii obhospodařovány pouze dva Dobříš (207 ha) a Obořiště (220 ha). Ostatní dvory (o rozloze ha) byly pronajaty různým nájemcům. Z průmyslových podniků byly obhospodařovány v režii majitele železárny se strojírnou a smaltovnou ve Staré Huti u Dobříše, železárny v Obecnici u Příbrami, parní pila a cihelna v Dobříši. Pivovar (vystavěn roku 1879) 19 V Čechách vlastnilo 14 fyzických osob (velkostatkářů) 11,4 % celkové plochy země. STEKL, H.: Zwischen Machtverlust und Selbstbehauptung. Österreichs Hocharistokratie vom 18. bis 20. Jahrhundert. In: WEHLER, H. U. (Hg.): Europäischer Adel Göttingen 1990, s Bezecný ve své práci uvádí pořadí majetků dle vlastního sčítání, přičemž nesčítal dohromady majetky jednotlivých větví. V tomto případě figurují majetky Colloredo-Mannsfeldů na druhém místě za majetky hlubockých Schwarzenbergů ( ,94 ha). BEZECNÝ, Z: Příliš uzavřená společnost. Orličtí Schwarzenbergové a šlechtická společnost v Čechách v druhé polovině 19. a na počátku 20. století. České Budějovice 2005, s. 32. Bezecného pořadí je citováno i u ŽUPANIČ: Nová šlechta, s Pomyslného druhého místa za krumlovskými Schwarzenbergy ( ha) se majetkům Colloredo-Mannsfeldů dostalo i ve statistice Wilhelma Medingera. Colloredo-Mannsfedové (zde ha) jsou zde následováni Fürstenbergy ( ha) a Liechtensteiny ( ha, míněna rozloha jen českých majetků). MEDINGER, W.: Grossgrundbesitz, Fideikommis und Agrarreform. Wien 1919, s. 34. Co do vnitřní společenské hiearchie však stáli společně s dalšími říšskými knížecími rody Colloredo-Mannsfeldové až za rody, jakými byli Lobkowiczové, Auerspergové, Fürstenbergové, Schwarzenbergové či Thurn-Taxisové. BEZECNÝ: Příliš uzavřená společnost, s Ředitelství velkostatků bylo rozděleno na čtyři základní oddělení: I. všeobecná správa velkostatků, II. ústřední ředitelství včetně taxace, III. ústřední účtárna, IV. ústřední stavební správa. Všeobecné správě velkostatků byly podřízeny jednotlivé správy velkostatků, v jejichž čele stál správce (administrátor). Na velkostatku Dobříš se tato správa dělila na: a) užší správu velkostatku (správa a evidence pozemkové držby, rybníky, cihelny apod.), b) lesnictví (vedle správy lesů a myslivosti i pily a uhlířství), c) železárny. V čele železáren sídlících ve Staré Huti u Dobříše stál ředitel, který železárny vedl po stránce technické, administrativní a obchodní. V čele ředitelství velkostatků stál ústřední ředitel, který byl zároveň zástupcem majitele vůči úřadům či při volbách a patronátních záležitostech. Byl představeným všech úředníků a zaměstnanců velkostatků, uzavíral koupě produktů a výrobků, přičemž stanovoval i jejich ceny, dohlížel na účetnictví a vedl např. i právní zastoupení železáren. S jistými změnami přetrvala tato struktura správy velkostatků až do r HOFMANN, G.: Velkostatek Dobříš, Inventář SOA Praha. Praha 1962, s. V VII. 22 Vedením jednotlivých velkostatků byli nově pověřeni administrátoři, kteří převzali působnost zrušené správy velkostatků na daném panství. Tamtéž, s. VII.

142 142 Šlechtic podnikatelem a lihovar v Dobříši byly propachtovány. Ve vlastní režii bylo obhospodařováno celkem 13 lesních revírů. 23 Zbirožský velkostatek hospodařil na celkové ploše ha, z čehož většinu rozlohy ( ha) zaujímaly lesy. Z celkového počtu čtyř hospodářských dvorů byl ve vlastní režii ponechán pouze jediný Malý Újezd (98 ha). Pivovary ve Švabíně a v Točníku byly propachtovány. Propachtovány byly i parní pily ve Zbirohu a v Holoubkově. Ve vlastní režii tak z průmyslových podniků zůstala pouze cihelna v Kařeze a mlýn pod Čapským rybníkem. Celkem 11 lesních revírů bylo na zbirožském panství obhospodařováno ve vlastní režii. 24 Třetí colloredovské a zároveň co do rozlohy nejmenší panství fideikomisní panství opočenské mělo ke konci 19. století rozlohu ha, z čehož lesní plochy zaujímaly více než polovinu ha. Všech 11 hospodářských dvorů bylo na opočenském panství propachtováno. 25 Ve vlastní režii bylo podrženo lesní hospodářství (celkem 9 revírů) a cihelna a strojírenský podnik v Pulicích. 26 Cukrovar v Podzámčí a pivovar v Opočně byly propachtovány. 27 Období, v němž se ocitáme, bývá v zemědělském hospodářství označováno za vrcholnou etapu přechodu ke kapitalistickým formám hospodaření. Zhruba do roku 1886 probíhalo tzv. vyvazování, a šlechtický a ostatní velkostatek tak získal úctyhodný kapitál v hodnotě 56,93 mil. zl. k. m. (zlatých konvenční měny), který byl rozdělen mezi osob a korporací, z čehož bylo 1231 bývalých vrchnostenských velkostatků. 28 Tento vyvazovací proces ekonomicky posílil šlechtu a ta své prostředky ve velké míře využila k budování zemědělského zpracovatelského průmyslu i ke kapitálovému pronikání do takových segmentů průmyslu, jakými 23 K velkostatku přináležel dále zámek v Dobříši s rozsáhlým parkem. Patronát byl vykonáván nad farními kostely v Dobříši ve Svobodném Poli a ve Višňové a nad filiálními kostely V Dobříši, Dlouhé Lhotě a Suchdole. TITTEL, I.: Schematismus des Grossgrundbesitzes und grösserer Rustiklagüter. Prag 1900, s Tamtéž, s ha půdy bylo propachtováno formou propůjčených pozemků. Tamtéž, s Kruhová cihelna v Pulicích byla v letech zmodernizována vybudováním dvou kruhových pecí a umělých sušáren. Roku 1900 zde byly postaveny další tři periodické pece na pálení tašek (později přeměněny na muflové glazovací pece). Josef Colloredo-Mannsfeld, s Srov. TITTEL: Schematismus, 1900, s Průmyslové podniky na colloredo-mannsfedských velkostatcích vznikaly, či byly skupovány podobně jako u jiných tehdejších šlechtických velkostatků převážně z prostředků získaných výkupem někdejších poddaných z feudálních břemen. Odstranění robotní práce po roce 1848, následné vyvazování a vládní kompenzace přinesly především šlechtickým vlastníkům nečekaný zisk, který obratem investovali do průmyslu a vylepšení stávajících majetků GLASSHEIM, E.: Noble Nationalists. The Transformation of the Bohemian Aristocracy. London 2005, s. 13. Výši této sumy udává ve své studii M. Myška pro Čechy samotné vychází částka 54,2 mil. zl. k. m., z čehož bývalým vrchnostem připadlo 45,2 mil. zl. MYŠKA, M.: Šlechta v Čechách, na Moravě a ve Slezsku na prahu buržoazní éry (Hospodářská aktivita české aristokracie a tzv. kapitalistická modernizace ). Časopis Slezského muzea, série B vědy historické 36, 1987, č. 1, s Přestože Colloredo-Mannsfeldové vlastnili jeden z největších pozemkových majetků v Čechách, co do výše náhrad nefigurovali na pomyslných prvních příčkách (Schwarzenbergové 2,2 mil. zl,, Lobkowiczové 1,2 mil. zl., Liechtensteinové 890 tis. zl., Waldsteinové 875 tis. zl., Kinští 600 tis. zl., Dietrichsteinové 550 tis. zl.). Srov. MYŠKA, M.: Der Adel der Böhmischen Länder. Seine wirtschaftliche Basis und ihre Entwicklung. In: REDEN-DOHNA, A. von MELVILLE, R. (Hg.): Der Adel an der Schwelle des bürgerlichen Zeitalters Stuttgart 1988, s. 178.

143 Miloš Hořejš: Podnikatel z donucení? 143 bylo hutnictví, železářství či výstavba železnic. 29 Rozvoj kapitalismu v zemědělství přispěl i k územní specializaci zemědělské výroby. Přechod k rozsáhlejšímu pěstování průmyslových plodin těsněji spojoval zemědělství s průmyslem a dále podporoval důležitá odvětví zpracovatelského, později potravinářského průmyslu, jako bylo cukrovarnictví, pivovarnictví, sladovnictví, lihovarnictví či mlynářství. 30 Právě v této době se přibližně dotvořila také síť průmyslových podniků i struktura pěstovaných plodin na velkostatcích Colloredo-Mannsfeldů. Současně se však mezi lety hovoří o druhé fázi agrární krize, která v souvislosti s řepařskou krizí dosáhla svého vrcholu právě v letech Velkostatky obecně byly však krizí zasaženy jen minimálně, a to hlavně z důvodu lepšího a rychlejšího přizpůsobení změněným podmínkám a přirozeného potenciálu lépe čelit poklesu zisku. V poslední třetině 19. století probíhala závěrečná fáze technické a vědecké revoluce v zemědělství, která podstatně měnila jeho technickou základnu. Byly to opět většinou velkostatky, které začaly ve svém podnikání koncem 19. století hojně uplatňovat různé technické vymoženosti. K základním projevům patřila mechanizace zemědělství a pozdější chemizace zemědělské výroby. Více než kdy jindy bylo zpracování zemědělských produktů závislé na rozvoji vědy a techniky. V tom nebyly výjimkou, jak uvidíme, ani colloredo-mannsfeldské velkostatky. Pilířem colloredo-mannsfeldské ekonomiky bylo po celé sledované období lesní hospodářství. Tomu odpovídal nejen poměr rozlohy lesních a zemědělských ploch, ale i příjmová stránka. Největší podíl na příjmech mělo u všech třech panství na konci 19. a v prvních třech dekádách století 20. lesní hospodářství. S velkým odstupem následovaly příjmy z režijních či propachtovaných zemědělských dvorů a průmyslových podniků, případně z rybničního hospodářství. I přes svou značnou rozlohu a poměrně hustou síť průmyslových podniků nebyla ekonomická situace knížecích velkostatků v době převzetí novým dědicem nikterak valná a příčinou tohoto stavu nebyla jen povinnost splácení finančních závazků spojených s dědickým řízením. Ke zlepšení došlo v následujících letech jen velice pozvolna. 32 Hospodaření na knížecích statcích bylo tedy zprvu ovládáno snahou o omezení vydání, jmenovitě snížením investic na co nejnižší míru, redukcí výloh na udržování budov a komunikací, či například i vzdáním se 29 JAKUBEC JINDRA a kol.: Dějiny, s Tamtéž, s Tamtéž, s K období dědického řízení se později ve svých úvahách vyjádřil i Josef Colloredo-Mannsfeld: V roce 1895 jsem převzal všechen průmysl a hospodářské velko- a malopodniky dominií. Vyjma železáren, dvora a pily v Dobříši a kruhové cihelny v Opočně byly všechny podniky ve velice špatném stavu. Colloredo-Mannsfeld vyjádřil povzdech i nad tím, že většina podniků tehdy nebyla spravována ve vlastní režii: U propachtovaných hospodářství se projevil nedostatek vlastnického ducha a podnikových prostředků. Docházelo tak k neodvratnému zastarávání pronajatých podniků, protože pachtovné stačilo pouze na pokrytí nezbytných oprav a veškerý zisk plynul do rukou pachtýře. Kdyby podle Josefa Colloredo-Mannsfelda byly všechny podniky řízeny ve vlastní režii, vyhnul by se navíc dlouholetým právním sporům s ostatními dědici, které by podle svých slov mohl jednoduše vyplatit. SOA Zámrsk, fond RA Colloredo-Mannsfeld, kart. 47.

144 144 Šlechtic podnikatelem najatých společenských honiteb apod. Celkové příjmy začaly stoupat nejen jmenovanými úsporami, ale i zlepšením odbytových a tržních poměrů v obou hlavních sektorech knížecího hospodářství, tedy lesního a zemědělského. Polnímu hospodářství značně napomohla celní úmluva s Uhrami z roku 1898, která vyvolala zvýšení cen obilí o % a ostatních produktů o %. 33 Lesní hospodářství, které od roku 1885 trpělo zejména clem uvaleným Bismarckovou vládou na veškeré druhy užitkového dříví, začalo zažívat oživení již počátkem devadesátých let. To se projevovalo jednak sice pozvolným, avšak přece jen znatelným stoupáním cen, jednak stupňujícím se zájmem dřevního obchodu i o takové sortimenty, které byly dosud neprodejné. O příjmech, jaké velkostatky svému majiteli v tuto dobu poskytovaly, si můžeme učinit představu z přiložené tabulky č. 1. Výnosy všech tří panství v roce 1895 vykazovaly výjimečnou shodu a dohromady dávaly svému majiteli čistý příjem takměř korun. V následujících letech se podařilo centrálnímu řediteli Koldovi výnosy zvýšit, takže o deset let později dosahoval čistý výnos ze všech tří velkostatků takměř čtyř a půlnásobku K. 34 Čistý výnos / celkové příjmy colloredo-mannsfeldských velkostatků v letech Velkostatek Rok Dobříš Zbiroh * ** Opočno Sumy v závorkách udávají celkový příjem z daného velkostatku před odečtením ztrát, tj. výdajů na penze, platů za správu majetku, platy zaměstnanců, podpory, patronát, účty za vodovod, výdaje na honitbu, úrazové pojištění, výdaje na nemocenskou pokladnu, provoz automobilů, výstavbu silnic, amortizace apod. * dostupné údaje pouze pro rok 1901 ** dostupné údaje pouze pro rok 1911 Samotný Josef Colloredo-Mannsfeld se však v této době správy svých statků účastnil jen v případech mimořádné důležitosti a pobýval převážně v cizině Josef Colloredo-Mannsfeld, s SOA Praha, fond VS Dobříš, inv. č. 1278, kart. 351; SOA Praha, fond VS Zbiroh, inv. č. 3854, kart ; SOA Zámrsk, fond Velkostatek Opočno (dále VS Opočno), neinventarizováno. 35 Často bylo velmi obtížné přimět Josefa Colloredo-Mannsfelda k schůzkám a poradám nad závažnými rozhodnutími týkajícími se rodového majetku a rodinných záležitostí. SOA Praha, fond ÚŘ colloredo-mannsfeldských statků, inv. č. 127, kart. 29. Dopisy a telegramy r

145 Miloš Hořejš: Podnikatel z donucení? 145 A nejenže pobýval z Josefa se stal doslova zanícený cestovatel. Na počátku 20. stol. pod vlivem tehdejší módy exotických výprav podnikl několik cest do Afriky, zejména do oblastí dnešního Súdánu ( ), do Severní Ameriky, do Wyomingu a na Aljašku ( ). Z těchto cest si přivezl velké množství loveckých trofejí a etnografických předmětů, ze kterých následně vybudoval vyhlášenou etnografickou sbírku na zámku v Opočně. Svou první ženu si našel také v cizině: dne 18. dubna 1903 se v Paříží oženil s Francouzkou Lucy Sophie Yvonn Jonquet ( ). 36 Po smrti centrálního ředitele Koldy v roce 1906 se Josef Colloredo-Mannsfeld osobně ujal správy svých velkostatků, čímž se zároveň začala psát i nová kapitola jeho života. Z do té doby poměrně lehkovážného šlechtice, trávícího bezstarostný život v Paříži, případně na cestách po exotických zemích, se stal zodpovědný hospodář. 37 Velkostatky se nacházely v době převzetí správy majitelem prakticky v identickém stavu. 38 Josef Colloredo-Mannsfeld byl podle všeho s problematikou hospodářství velkostatku, zvláště pak s problematikou lesního podnikání, dopodrobna seznámen. Napovídají tomu vzpomínky tehdejších zaměstnanců, ale i hospodářské výsledky jím vedeného hospodářství. 39 Ve služebních instrukcích, jichž byl autorem, si vymiňoval, že bude pravidelně informován do nejmenších podrobností o programech prací, postupech a výsledcích. 40 Do lesního podnikání, nadále primárního segmentu colloredo-mannsfeldského hospodářství, přinesl četné inovace a odstranil i nedostatky minulých let. 41 K zvýšení výnosů z lesního hospodářství přispěla tehdy i zvýšená poptávka po dřevě. Značná část těžby se v té době vyvážela voroplavbou po Vltavě nebo po ne- 36 Manželství s Lucy Sophií Yvonn Jonquet (ovdovělá Graham) bylo v roce 1925 rozvedeno, přičemž bylo v Paříži i v Praze vedeno několik soudních pří o rodinné šperky a další cennosti. SOA Praha, fond ÚŘ colloredo-mannsfeldských statků, inv. č. 127, kart Nutno ovšem pro úplnost uvést, že například své cesty do Súdánu využil vedle loveckých požitků i k nákupu akcií The London and Sudan Mining Syndicate. Tamtéž. 38 Na dobříšském velkostatku došlo k propachtování dvoru Obořiště (292 ha), jednoho ze dvou ve vlastní režii původně obhospodařovaných dvorů. K velkostatku byly přikoupeny vodní mlýn a hamer v Poušti a mlýn ve Vackově (propachtovány). TITTEL: Schematismus, 1906, s Na zbirožském panství byly oproti předchozímu stavu propachtovány cihelny v Kařeze a čapský mlýn. Tamtéž, s Lifka například k jeho erudici v řízení hospodářství poznamenává: Časté jeho výnosy svědčily o obdivuhodné odborné znalosti a výstižném posouzení projednávaných záležitostí, jakož i o přímo obrovské paměti urozeného držitele velkostatků. Viz Josef Colloredo-Mannsfeld, s Vyřizování každého písemného podání věnoval kníže Josef plnou pozornost. S napětím bylo vždy očekáváno, zda schvalovací klausule bude ukončena plným podpisem, nebo jen značkou C. M. Z prvého bylo usuzováno, že podání bylo přijato s uspokojením, kdežto značka C. M. byla náznakem opaku. Tamtéž, s Inovací byl například přechod k mýcení lesů směrem od severovýchodu k jihozápadu, čímž byly ochráněny později vysazené mladé stromky před ničivým poledním žárem. Ke zvýšení výnosů vedlo i zřizování nových lesních silnic a úprava komunikací stávajících. I v lesním hospodářství byly v této době zavaděny ve zvýšené míře moderní stroje. S výstavbou lesních silnic započalo se v rozsáhlém měřítku ( ), aby byla umožněna doprava dříví parním motorem, který byl z Anglie zakoupen. Tento dopravní prostředek bylo možno výměnou předních kol za těžký ocelový válec přestrojiti na parní silniční válec, který se při stavbě a opravách silnic znamenitě osvědčil. Viz Josef Colloredo-Mannsfeld, s

146 146 Šlechtic podnikatelem Velkostatek Dobříš, pivovar v Dobříši (Colloredo- -Mannsfeld) dávno zprovozněné dráze z Modřan do Měchenic a Dobříše (cílem bylo převážně Sasko). 42 Na Dobříšském panství fungující železárny ve Staré Huti a v Obecnici zaměstnávaly v roce osob. V době, kdy se vedení velkostatků ujal Josef Colloredo- -Mannsfeld osobně, byly již hutě v Obecnici tři roky uzavřeny. 43 Provoz vysoké pece ve Staré huti byl zastaven v roce a v roce 1914 prodal kníže Colloredo- -Mannsfeld Živnostenské bance v Praze veškeré železnorudné doly v Mníšku, Dobříši, Kleštěnici, Malé Vísce, Kozojedech, Kvani a Ohrazenici ze K. Zbylé provozy slévárny se smaltovnou litinového nádobí a strojírna, vyrábějící tehdy pod vedením a podle patentu Ing. Antonína Skůčka 45 výbušné motory však dosahovaly ziskovosti. Nový majitel věnoval pozornost i dalším průmyslovým podnikům po požáru byla v roce 1909 obnovena dobříšská parní pila, nově vybaveny byly pivovary v Točníku a ve Švabíně i parostrojní pivovar v Dobříši, který byl převzat od nájemce do vlastní režie v roce I když zemědělské hospodářství nepatřilo na panstvích Josefa Colloredo-Mannsfelda k výraznějším zdrojům příjmů, i zde provedl nový majitel několik progre- 42 Trať z Modřan do Měchenic a Dobříše byla zprovozněna Její stavební délka činila 39,6 km. Stavba byla zahájena v listopadu 1895 podnikateli staveb panem Osvaldem Životským a panem J. Hrabětem. Zejména značná rozloha colloredovských lesů zajišťovala železnici trvalou přepravu dřeva. Podobným způsobem měla na opočenském velkostatku sloužit ke svozu a zvýšení odbytu zemědělských produktů, produktů cukrovaru a dřeva dráha ze Solnice do Josefova projektovaná a realizovaná v letech SOA Praha, fond ÚŘ colloredo-mannsfeldských statků, inv. č. 167, kart Ke konečné likvidaci tzv. Aglainy huti s jednou vysokou a pražící pecí, dvěma kuplovnami a dvěma tyčovými hamry došlo až v červnu 1912 s dovětkem, že železná huť bude sotva v dohledné době obnovena. HOFMANN, G.: Železárny na bývalém velkostatku Dobříš. In: Vlastivědný sborník Podbrdska III. Příbram 1969, s Železárna ve Staré huti, nazývaná Terezina huť, byla složena z vysoké pece, dvou pražících pecí, dvou kuploven se smaltovnou a strojírnou. Tamtéž, s Antonín Skůček byl zároveň docentem oboru výbušných motorů na pražském českém Vysokém učení technickém.

147 Miloš Hořejš: Podnikatel z donucení? 147 sivních změn. Pozemky byly v následujících letech arondovány a meliorovány, značné prostředky byly věnovány na adaptace a opravy budov dvorů, u dobříšského dvora byla například zřízena parostrojní sušička brambor. 46 V této době se začínal vyrovnávat i pokles cen zemědělských produktů, který byl způsoben hospodářskou krizí ze 70. a 80. let 19. století, a nastával jejich cenový vzestup. 47 Josef Colloredo-Mannsfeld tak po příjmové stránce úspěšně navázal na tendenci zvyšování výnosů z rodinných velkostatků nastoupenou již za centrálního ředitele Koldy. Čistý výnos tří velkostatků tak v roce 1910 dosahoval v součtu K. Výnosy všech segmentů velkostatkového hospodářství tak v této době majiteli dovolovaly věnovat značné sumy nejen na financování četných patronátů, ale i na filantropické podniky. Jméno Josefa Colloredo-Mannsfelda bylo v prvé řadě spojeno se vznikem prvního lůžkového sanatoria pro léčbu TBC a plicních chorob v Čechách, na jehož výstavbu věnoval v roce 1907 spolu s manželkou rozsáhlý pozemek o celkové rozloze 160 ha na jižním svahu lesnatého vrchu Pleš. 48 Podobnou měrou vděčily za svůj vznik i instituce, jakými byla Hospodářská a hospodyňská škola v Opočně či Sokol v Dobříši. Prosperita knížecích velkostatků stála v roce 1909 i za založením penzijního fondu pro zaměstnance. Majitel však neusnul na vavřínech a spřádal četné plány, jimiž měla být zabezpečena prosperita velkostatků a s nimi spojeného průmyslu i v budoucnu. Colloredo-Mannsfeld si byl vědom, že je stále ještě třeba vylepšit řadu věcí, a trnem v oku mu byly pronájmy dvorů, cukrovarů, pivovarů či pil. Uvažoval i o přeložení průmyslových podniků z Dobříšska na výhodnější lokalitu na hlavní trať poblíže Prahy. 49 Do těchto úvah však významně vstoupila událost světových rozměrů první světová válka a poválečné zásahy do půdní držby spojené s prvními lety existence nového státu. 50 Období první světové války se neslo ve znamení zvýšených zásahů státní správy do hospodářského života v zemědělství a nevyhnuly se jim ani šlechtické velkostatky. Časté rekvizice měly zamezit vzmáhajícímu se nedostatku potravin a všech 46 S úspěchem se setkalo šlechtění na Opočensku chovaného skotu českých červinek importem býků z alpských zemí. Křížení dalo vzniknout výborným dojnicím, tzv. opočenkám. Josef Colloredo- -Mannsfeld, s JAKUBEC JINDRA a kol.: Dějiny, s Slavnostní položení základního kamene k sanatoriu na Pleši budovaného po vzoru podobně koncipovaného ústavu v Allandu se uskutečnilo 6. prosince Blíže DVOŘÁK J.: Vznik a vývoj organizace boje proti tuberkulose v Čechách. Díl II. Praha 1916, s ; SOA Praha, VS Dobříš, inv. č. 487, kart Ještě krátce před ukončením první světové války došlo k nákupu rozsáhlých pozemků ve Vršovicích, kam měly být přemístěny dobříšské železárny i tamější pila. Josef Colloredo-Mannsfeld, s. 19; SOA Praha, fond ÚŘ colloredo-mannsfeldských statků, inv. č. 127, kart V roce 1914 byl zvolen podobně jako jeho otec starostou Dobříše a zůstal jím po dobu trvání první světové války. Tamtéž, s. 19. Mobilizován byl v hodnosti nadporučíka dne ke štábu 21. brigády (později 22. brigády) v Lemberku (později v Brzezanech), kde sloužil s vlastním automobilem coby Ordonanz Officier. SOA Praha, fond ÚŘ colloredo-mannsfeldských statků, inv. č. 126, kart. 28, Deníky z bojiště.

148 148 Šlechtic podnikatelem surovin a prostředků nezbytných k dalšímu vedení války. Neustálými rekvizicemi byl značně redukován stav dobytka a pole při nedostatku hnojiv rychle ztrácela na plodnosti. Tehdejší obtížnou situaci velkostatků, a nejen těch colloredo-mannsfeldských, nám mohou pomoci objasnit úvahy Josefa Colloredo-Mannsfelda zapsané v posledním roku první světové války, v lednu roku Na základě jeho úvahy si můžeme učinit reálnější představu o podnětech k různým podnikatelským krokům i o ekonomickém myšlení tehdejšího držitele velkostatků. 51 Významná část je věnována právě analýze nutných změn na velkostatcích a řešení problémů aktuálních v době vzniku textu. Autora k sepsání těchto úvah podle jeho slov přivedly tehdejší nelehké poměry a starosti o budoucnost velkostatku. Současné daně, poplatky, jiná vládní nařízení výrazně ohrožují dispoziční práva majitelů, píše v úvodu své první výtky. 52 Válečné poplatky, stanovené maximální ceny a další omezení podle něj ohrožovaly volný prodej produktů zemědělských a lesních podniků, zatímco průmysl a obchod, ale i zprostředkovatelský obchod a banky se mu zdály být očividně protěžovány. Vláda podle Josefa Colloredo-Mannsfelda nepodnikla nic, čím by zemědělskou produkci zvýšila, spíše naopak. To vše podle něj zatěžovalo větší měrou velkostatky než malé zemědělce a samozásobitele. Neustále stoupající režijní náklady, platy, odměny, stavební a strojní náklady a obtížné obstarávání pracovních sil přinášely těžko překonatelné překážky, které podle Colloredo-Mannsfelda často vedly ke ztrátě rentability velkostatků, jejich zadlužování a začasto také k ukončení činnosti či k rozdělení velkostatku na malopodniky. 53 Vláda vskutku přistupovala k nutným opatřením v agrární sféře často nekoncepčně, velmi často opožděně a nerozhodně. Právem bývá právě zemědělství označováno za nejslabší článek rakousko-uherského válečného hospodářství v posledním roce války. Koncem války bylo skutečně vyčerpání Předlitavska jen v málo sférách tak úplné a hluboké, jako tomu bylo na poli zemědělství. 54 I když nebyla situace colloredo-mannsfeldských velkostatků v průběhu válečných operací v žádném případě jednoduchá, přesto se v případě colloredo-mannsfeldských velkostatků nedá hovořit o velkých propadech, co se hospodářských výsledků týče (viz tab. 1). 55 Situace byla komplikovaná, ale pro velkostatky nikoli krizová. Nezměnila se ani snaha majitele o další rozvoj velkostatků. Více než skvělým dokladem předchozích slov je další část citovaných úvah. 51 Záběr úvahy je však širší. Vedle analýzy hospodářských problémů, s nimiž se potýkaly velkostatky v průběhu války, věnoval totiž autor pozornost i hospodářské situaci colloredo-mannsfelsdkých velkostatků na přelomu 19. a 20. století v době převzetí dědictví po svém dědovi Josefovi Jeronýmovi ( ). Blíže viz poznámka č SOA Zámrsk, fond RA Colloredo-Mannsfeld, kart Tamtéž, kart JAKUBEC JINDRA a kol.: Dějiny, s V této době byl Josef Colloredo-Mannsfeld navíc činný i ve veřejném životě, když byl roku 1914 zvolen jednomyslně starostou města Dobříše, kterýžto úřad pak vykovával po celou dobu první světové války.

149 Miloš Hořejš: Podnikatel z donucení? 149 Středobodem autorových úvah se stal průmysl na velkostatcích. Josef Colloredo- -Mannsfeld ve svých úvahách poukázal na nutnost udržovat a nově zřizovat na dominiích průmyslové podniky, a to zejména podniky spojené se zpracováním a obchodem se zemědělskými a lesními produkty či podniky využívající místní zdroje nerostných surovin. Z vlastní zkušenosti prý může potvrdit, že bez průmyslu by velkostatky rychle dospěly k bankrotu. Dodává však, že u nově zakládaných podniků by se mělo zamezit přístupu cizího kapitálu. Alarmujícím příkladem toho, kam až situace může dospět, je mu situace ve Franci a v Anglii, kde majitelé velkostatků na svých panstvích dovolili ve zvýšené míře zakládat průmyslové podniky cizím (sic!) podnikatelům, tak že dnes původní majitelé latifundií vlastní již jen zámek s parkem, v nejlepším případě jeden či dva hospodářské dvory. 56 Uvědomoval si ale, jak obtížně je takové soběstačnosti dosáhnout. Hlavní problémy viděl a) v nedostatku nutného provozního kapitálu a b) v obtížném hledání schopných lidí do technického a obchodního řízení správ dominií. 57 Co se týče provozního kapitálu, konstatoval Colloredo-Mannsfeld fakt, že průmyslové podniky i zemědělské velkopodniky pod správou dominií neměly žádný vlastní podnikový fond. Veškeré výtěžky byly ihned převáděny do ústřední pokladny a z té se na provoz daného podniku týdně či měsíčně uvolňovala jen nezbytně nutná částka. Vlastník, zvláště měl-li podle Colloredo-Mannsfelda více dětí, nebyl často schopen použít větší částky na investice. Autor navíc poukázal na problém, který dělal těžkou hlavu nejednomu správci fideikomisu. 58 Hlavní problém podle něj spočíval v tom, že při předání novému dědici fideikomisu všechen kapitál, stejně jako pohledávky a zásoby, připadl k alodnímu dědictví. To je podle Josefa Colloredo-Mannsfelda jeden z důvodů, proč se do fideikomisu tak málo investovalo. Výhody fideikomisu jako záruky udržení majetku pro další generace jsou podle něj oslabeny špatným stavem těchto velkostatků. Druhý důvod, tedy nedostatečné komerční a technické vedení dominií, spočíval podle Colloredo-Mannsfelda často v jisté zkostnatělosti a konzervativnosti ředitelů dominií. Není prý možné, aby ředitel dominia dokonale rozuměl všem podřízeným podnikům. Současný vývoj a požadavky průmyslu stejně jako zemědělských velkopodniků požadují odborníky s moderním vzděláním a rozsáhlými znalostmi v komerční a technické 56 SOA Zámrsk, fond RA Colloredo-Mannsfeld, kart Tamtéž, kart Výhrady k institutu fideikomisu jsou takměř stejně staré jako instituce sama. Blíže ŽUPANIČ: Nová šlechta, s Existence fideikomisu vycházela z podstaty tzv. děleného vlastnictví. Odlišuje tzv. vrchní vlastnictví, které u svěřenectví patří nejen současnému držiteli, ale také všem jeho budoucím nástupcům, od užitků, jejichž výhradním vlastníkem je současný držitel. Slušnou existenci zajišťovaly držiteli fideikomisu jen výnosy z něj, protože se samotnou majetkovou podstatou nemohl volně disponovat. Zato mu však patřily úroky z kapitálu, úroda na polích a příjmy z těžby nerostných surovin i prodeje dřeva. Všechny tyto zdroje zisku navíc mohl dát do pronájmu, či do zástavy, jejíž doba ale byla limitovaná dobou jeho vlastni držby. Pokud zemřel, smlouva zanikala. To samozřejmé ale neznamenalo, že nemohla být následné uzavřena nová s jeho nástupcem, ale bez souhlasu nového držitele bylo k prodloužení takového kontraktu nezbytné rozhodnutí soudu. Tamtéž, s. 253.

150 150 Šlechtic podnikatelem Velkostatek Zbiroh, varna pivovaru ve Švabíně (Colloredo-Mannsfeld) sféře. Odborníky, kteří jen nesedí u psacího stolu, ale také cestují po světě a získávají zkušenosti. 59 Do čela podniků musí být podle Colloredo-Mannsfelda přijaty odborné síly s nejmodernějším vzděláním a vědomostmi, komerčně osvědčené. Samotné podniky měly být odděleny od poněkud byrokratického správního aparátu velkostatku. Stav, v jakém se nacházely jeho velkostatky krátce po převzetí, dává Colloredo-Mannsfeld za negativní příklad výše jmenovaných problémů. 60 Pro nedostatek vlastní iniciativy a potřebného kapitálů byla většina průmyslových podniků a hospodářských dvorů na jeho velkostatcích propachtována, navíc musel podle svých slov na svém dominiu trpět cizí, nově založenou továrnu na celulózu a konkurenční cukrovar. 61 Josef Colloredo-Mannsfeld se chtěl vyvarovat chyb předchozích generací a řádnou údržbou stávajícího majetku a zakládáním nových podniků chtěl dědicům předat rozmnožený majetek. To bylo podle něj možné za podmínek, že a) průmyslové podniky budou vyjmuty ze správy dominií, b) budou podřízeny vlastnímu technickému a obchodnímu vedení, c) povedou si vlastní účetnictví a budou disponovat vlastním kapitálem, d) budou dávat pozor na to, aby tento kapitál zůstal daným subjektům, aby s kapitálem nemohl majitel libovolně manipulovat, případně aby při dědickém řízení nedošlo k vyplacení dědických podílů z těchto prostředků. Josef Colloredo-Mannsfeld dospěl k závěru, že je potřeba průmyslové podniky či zemědělské velkopodniky přeměnit ve společnosti s ručením omezeným, nebo v akciové společnosti, a to buď bez cizího kapitálu, anebo s takovou jeho účastí, aby majorita zůstala majiteli a rodině, a utvořit tak jakýsi anonymní rodinný majetek, jak se to již podle Colloredo-Mannsfelda stalo u mnohých velkoprůmyslníků. Tento postup měl podle něj odpovídat v každém ohledu požadavkům nové doby a přednosti takového systému jsou vidět na první pohled SOA Zámrsk, fond RA Colloredo-Mannsfeld, kart Viz i poznámka č SOA Zámrsk, fond RA Colloredo-Mannsfeld, kart Tamtéž.

151 Miloš Hořejš: Podnikatel z donucení? 151 Zmíněné úvahy nezůstaly pouze na papíře. Podle vytčených zásad se Josef Colloredo-Mannsfeld dokázal i přes ztížené podmínky probíhající války řídit a povedlo se mu dovést své úvahy k realizaci. Tím podnikem, kde se uskutečnil popsaný převod na akciovou společnost v praxi, se stal cukrovar v Opočně. Nejprve dostal nově přijatý hospodářský ředitel dipl. agr. Jiří Beck za úkol, aby provedl přípravy k převzetí cukrovaru i ostatních s touto továrnou propachtovaných objektů do vlastní režie. Za kapitálové spoluúčasti Josefova bratra Jeronýma Colloredo-Mannsfelda došlo roku 1917 k převzetí doposud propachtovaných sedmi zemědělských dvorů a cukrovaru s pivovarem v Opočně. V roce 1918 byla utvořena samostatná Colloredo-Mannsfeldská správa hospodářství a průmyslových podniků v Podzámčí. 63 Obnosy, stejně jako veškerý inventář, který nebyl fideikomisní, tvořil majetek společnosti. Cizí kapitál neměl mít do podniku přístup. V případě potřeby měl být opatřen úvěr, který měl pokrýt příjmy na jeden rok či více let. 64 Ve své úvaze z ledna 1918 Josef Colloredo-Mannsfeld ve výčtu hlavních bodů vzniku akciové společnosti uvedl podmínku, že on sám spolu se svým společníkem bratrem Jeronýmem musí vlastnit majoritu, nebo alespoň musí mít práva na majoritu zajištěna jiným způsobem ve společenské smlouvě. Po zkušenostech z převzetí svého dědictví zde dopodrobna řešil i problematiku převodu podílu na dědice. Colloredo-Mannsfeld mínil, že k zajištění přenesení podílů či vlastnictví akcií fideikomisního vlastnictví na dalšího uchazeče se může zřídit testament. Akcie však mohly být podle jeho názoru následovníkovi předány již za života vlastníka fideikomisu, a to alespoň tři měsíce před skutečným nástupem dědického řízení. Poslední variantou převodu mohlo být převedení na nadaci. 65 Důležitou podmínkou fungování dotčených společností muselo být vedle zajištění finančního i zajištění geografické, což podle autora znamenalo ovládnutí okolí podniku, tak aby případným konkurenčním podnikům byla znemožněna existence a podnikům vlastním se nabízela větší šance na úspěch. Josef Colloredo- -Mannsfeld se tak zjevně chtěl vyvarovat opakování zkušeností s nekalou konkurencí na dobříšském panství, se kterou se setkal krátce po svém nástupu dědictví. Výhody popsaného systému správy oproti dosavadnímu byly podle Josefa Colloredo-Mannsfelda na první pohled jasné a shrnul je do následujících bodů: 1) Tímto způsobem vznikne anonymní rodinný majetek, který v budoucnu nebude dále dělen; 2) Podniky nebudou zasaženy pozůstalostním řízením; 3) Efektivní čistý výnos domény bude klesat, což však při současném způsobu zdanění není nevýhoda jelikož takto navržené společnosti před válkou neexistovaly, nemůže jejich bilance sloužit jako základ pro daň z válečných zisků; 4) Dosavadní režijní 63 Josef Colloredo-Mannsfeld, s Vůči opočenskému fideikomisu stáli spolumajitelé se svými vloženými obnosy jako třetí osoby. Nemovitosti si společnost od fideikomisního velkostatku pronajímala na dobu let. Po této době zařízení společnosti připadla dominiu. SOA Zámrsk, fond RA Colloredo-Mannsfeld, kart Tamtéž.

152 152 Šlechtic podnikatelem náklady domény a obrovský, často neužitečný úřednický aparát bude významně redukován; 5) Akciové společnosti zaručují již svou strukturou a zákonnými předpisy větší jistotu pro obchodní činnost a její kontrolu, než je běžné u soukromých, neodpovědných a více či méně nepružných podniků; 6) Majiteli odpadá větší část jeho osobních starostí a péče spojené se správou domény, aniž by tím však byla zmenšena účast na majetku a jeho správě; 7) Akciová společnost může účtovat a sestavovat bilanci zcela jinak než soukromník, může odepsat více do rezervních fondů, speciálních a daňových rezerv, provizí, reprezentačních poplatků atd. Akciová společnost navíc nebude dotčena pozůstalostním řízením jednoho ze svých akcionářů a je výhodná i po stránce daňové; 8) Takovéto podniky musí být při správném řízení a výhodných podmínkách schopny růstu a expanze, a to prostřednictvím zapojení dalších odbytišť, připojením k sousedům nebo k jiným podobným podnikům apod. Toto vše by nebylo možné u podniků v režii dominia; 9) Pokud majetek takové společnosti reprezentuje jednotný celek, pak je přesto dělitelný prostřednictvím podílů nebo akcií, tím je vždy otevřená možnost podělit dědice, aniž by takovýmto dělením byl podnik narušen v dalším provozu. 66 Zakrátko se mělo ukázat, jak prozřetelným krokem převod na akciovou společnost byl. Ve svých úvahách dosvědčuje Colloredo-Mannsfeld poměrně velkou prozíravost i krátkou poznámkou o tehdejší politické scéně: Hloupost a nejednotnost vlastníků velkostatků, kteří nemají v jednotlivých zemích ani v celé říši jednotnou stranu a žádné voliče, jako například v Německu, na jedné straně a téměř dvoutřetinová sociálnědemokratická a socialistická většina (a speciálně u českého obyvatelstva stoupající obliba komunistických myšlenek) je skvělým podhoubím pro stupňující se útoky na velkostatkáře. 67 Josef Colloredo-Mannsfeld si tedy nedělal velké vyhlídky do budoucnosti a události následující krátce po konci první světové války mu více méně daly za pravdu. Přelomovým okamžikem pro colloredo-mannsfeldské velkostatky se stejně jako pro většinu velkých pozemkových majetků v českých zemích stal vznik první československé republiky a v krátkém sledu následující zákony nové republiky, které přivodily radikální změny v pozemkovém vlastnictví. 9. listopadu vstoupil v platnost zákon o obstavení velkostatků coby předzvěst blížící se pozemkové reformy. Záborovým zákonem z dubna 1919, přídělovým z ledna 1920 a náhradovým z dubna 1920 měla být přerozdělena půda velkostatků nebo všeobecně veškerého pozemkového majetku nad 150 hektarů zemědělské půdy nebo nad 250 hektarů půdy vůbec. V souvislosti s reformou se vzedmula i silná vlna protišlechtických nálad. Známá je argumentace spojující československou pozemkovou reformu s odčiněním bělohorské porážky a s odvetnými opatřeními vůči pobělohorským 66 Na konec svých úvah Josef Colloredo-Mannsfeld uvedl: Neočekávám provedením zmíněných návrhů žádné zvláštní osobní zisky, naopak jsem připraven přinést zde velké oběti a vynaložit velké částky, které bych mohl vydat klidně za úplně něco jiného. Jsem ale zcela přesvědčen, že dosavadní způsob spravování domény nestačil požadavkům současné a nadcházející doby a skrývá v sobě velké nebezpečí a že je pouze přikázáním obezřetnosti tímto způsobem na každý pád oddělit majetkové rezervy, které by byly vhodné pro vytvoření jistých a trvalých statků pro pozdější generace. Viz tamtéž. 67 Tamtéž.

153 Miloš Hořejš: Podnikatel z donucení? 153 konfiskátorům. 68 V této optice Colloredo-Mannsfeldové jednoznačně k takovým uzurpátorům patřili. Tento argument nakonec při rozhodování o výši záboru nehrál významnou roli a stejně jako šlechtické rody pobělohorské postihly zákony československé pozemkové reformy i mnohé další šlechtické občanské či církevní velkostatky. Cílem studie není zabývat se dopodrobna oprávněností pozemkové reformy. Postihnout ale může dopady, jaké reforma měla na hospodářství colloredo-mannsfeldských velkostatků. Před provedením pozemkové reformy byla soupisová výměra dobříšského velkostatku ha, z čehož ha bylo zemědělské půdy. V souladu s představami Josefa Colloredo-Mannsfelda a celkově podle tehdejšího trendu byly provozovány, na rozdíl od původních dvou dvorů, ve vlastní režii dvory Buková (130 ha), Dobříš (225 ha), Kotenčice (149 ha), Dlouhá Lhota (206 ha), Obořistě (230 ha), Ouběnice (119 ha), Svaté Pole (140 ha), Suchdol (249 ha), Trnová (107 ha). Zbylé dvory Bytíz (27 ha), Slovanská Lhota (80 ha), Nové Dvory (130 ha), Něčín (134 ha), Stěžov (127 ha) byly propachtovány. Pozemkovou reformou se dostalo drobným nabyvatelům ha zemědělské půdy, nabyvatelům zbytkových statků 605 ha veškeré půdy (z toho 557 ha zemědělské půdy). Polesí Obecnice a Stará Huť (3 718 ha veškeré půdy) byla zestátněna pro potřebu vojenské střelnice. Vlastníku velkostatku bylo ze záboru propuštěno ha veškeré půdy (z toho 526 ha zemědělské půdy). V záboru zůstalo nadále ha veškeré půdy (z toho 662 ha zemědělské půdy). Se státním pozemkovým úřadem se nakonec podařilo sjednat dohodu, podle níž mělo být od dalšího provádění pozemkové reformy upuštěno po dobu několika let, takže nakonec pozemková reforma na velkostatku podle původních předpokladů dokončena nebyla. 69 Pozemkovou reformou byly na dobříšském panství zasaženy i průmyslové podniky Dosud ve vlastní režii provozovaný pivovar v Dobříši byl prodán společnosti Středočeský pivovarský průmysl, s. r. o., která se vytvořila roku V roce 1931 byl však pivovar znovu odkoupen a přiřazen k velkostatku. Parní pila v Dobříši a mlýn Plechhamr musely být odprodány Středočeskému dřevařskému průmyslu v Dobříši, s. r. o. Tato společnost roku 1928 provoz na pile zastavila a v následují- 68 Za všechny odcituji obhájce pozemkové reformy a přednostu kolonizačního odboru české strany agrární dr. Ing. Jana Voženílka: Pro tento požadavek má český lid i silné důvody historické spravedlnosti. On žádá plným právem, aby půda v době pobělohorské národu násilně odňatá byla národu zase vrácena, aby odčiněna byla staletá křivda na národu jeho utlačovateli páchaná. VOŽENÍLEK, J.: O rozdělení velkostatků k účelů vnitřní kolonisace. Praha 1919, s. 34. Ředitel nově zřízeného Státního pozemkového úřadu dr. Viškovský prohlásil v podobném duchu, že úkolem pozemkové reformy je i dílo politické odvety a odčinění křivd pobělohorských. PEROUTKA, F.: Budování státu. Díl II. Praha 1991, s V následujících letech byla, alespoň z oficiální míst, vidět zřetelná snaha tyto radikální názory poněkud korigovat: Pozemková reforma nesmí býti pojímána jako akt stavovské, politické nebo národnostní nenávisti či odvety za přetrpěné strasti v dobách poroby, nýbrž jako nutnost, diktovaná naléhavými potřebami státu, jehož život následkem vadného rozdělení půdy vykazuje těžké poruchy. VOŽENÍLEK, J.: Pozemková reforma v Československu. Praha 1924, s Během pozemkové reformy i po ní došlo k některým dalším odprodejům, z nichž nejvýznamnější byl prodej dvora Dlouhá Lhota (137 ha), polesí Kozí Hory (1 221 ha), Chotobuš a část polesí Chlumec (404 ha) a polesí Rochoty (360 ha). VOŽENÍLEK, J.: Předběžné výsledky československé pozemkové reformy. Praha 1930, s

154 154 Šlechtic podnikatelem cím roce byla pila koupena zpět k velkostatku. Prodán byl i mlýn V Drásově, dále dobříšské železárny (Akciové společnosti Dobříšské železárny v Dobříši), a lihovar v Dobříši (Družstevnímu lihovaru, s. r. o. v Dobříši). 70 Z rozsáhlého průmyslového zázemí byl tak Josefu Colloredo-Mannsfeldovi ponechán pouze mlýn v Poušti. 71 Pozemková reforma na velkostatku Zbiroh byla provedena na celkové výměře ha půdy (z toho ha lesů). Před pozemkovou reformou byly čtyři dvory Janušky (126 ha), Malý Újezd (155) a Švabín (125 ha) obhospodařovány ve vlastní režii, dvory Osek (253 ha) a Točník (198 ha) byly v pachtu. Velká část lesní půdy (8 587 ha) připadla pro účely vojenského výcvikového prostoru ministerstvu národní obrany. S tímto komplexem byly převzaty také pily v Kařízku a Obecnici. Městu Rokycany připadlo 218 ha půdy, ha zůstalo v záboru a zbytek, více než ha, bylo ze záboru propuštěno. 72 Po některých následných menších změnách v pozemkové držbě byla dle údajů z roku 1933 celková výměra velkostatku Zbiroh ha (z toho lesní půdy ha). Na lesní půdě se provozovalo 6 revírů. 73 Zemědělská půda byla z větší části podrobena pozemkové reformě (při velkostatku zůstalo kolem 300 ha z ha). Původně propachtované dvory se proměnily na zbytkové statky. Dalším hospodářským odvětvím zbirožského velkostatku bylo rybniční hospodářství, které spravovalo nezanedbatelných 440 ha rybniční plochy v 8 soustavách s 28 rybníky. Z průmyslových podniků byly pozemkovou reformou vedle již uvedených pil zasaženy pivovar v Točníku a ve Švabíně (prodáno Středočeskému pivovarskému průmyslu s. r. o. v Dobříši), mlýn v Dobřívi a cihelna v Kařezu (prodáno Středočeskému dřevařskému průmyslu, s. s r. o. v Dobříši). Mlýn v Padrti zůstal prozatím v záboru a následně byl vrácen majiteli. Jediným ze záboru propuštěným průmyslovým podnikem byla pila ve Zbirohu (Švabín). V následujících letech byly opět k velkostatku přikoupeny cihelny v Kařezu, pivovar a sladovna ve Švabíně. 74 Nově byl krátce po pozemkové reformě v roce 1925 na velkostatku Zbiroh zaveden chov kanadských stříbrných lišek, který se časem rozrostl na jednu z největších liščích farem v českých zemích. Krátce poté, co byl v opočenském cukrovaru po řepné sklizni a pod novým vedením akciové společnosti zahájen provoz, přišel 28. říjen Jak již bylo uve- 70 Tamtéž, s Radikální zmenšení rozsahu velkostatku vyvolalo potřebu změny struktury správy. V čelo správy velkostatku byl postaven lesmistr, který měl k ruce tajemníka, účetního a lesního geometra. Od ledna 1921 přestala být správa, nyní již marginálních režijních dvorů, rybníkářství a lihovaru samostatnou samosprávnou hospodářskou jednotkou, jak bylo zavedeno v prvním desetiletí 20. století podle představ majitele a řízení přešlo opět na administraci velkostatku. HOFMANN: Velkostatek Dobříš, s. IX. 72 VOŽENÍLEK: Předběžné výsledky, s Pro provozování myslivosti si velkostatek vyhradil pouze třetinu plochy a ostatní honební plocha byla pronajata. ŠTĚPÁNEK, J.: Velkostatek Zbiroh a přidružené statky Mirošov, Králův Dvůr, Osek, Točník Inventář SOA Praha. Praha 1961, s VOŽENÍLEK: Předběžné výsledky, s. 96; LUSTIG, R. SVĚTNIČKA, F.: Schematismus velkostatků v Čechách. Praha 1933, s. 256.

155 Miloš Hořejš: Podnikatel z donucení? 155 Velkostatek Zbiroh, pivovar Švabín (Colloredo-Mannsfeld) deno, ukázalo se, jak prozřetelným byl převod na akciovou společnost. Akciová společnost vlastně předznamenala popřevratový vývoj a díky zakcionování se tento majetek podařilo zachovat v majetku knížete a jeho bratra 75 s tou obměnou, že na společnosti měli mít od nynějška účast nejen dosavadní majitelé, nýbrž i rolnické a zaměstnanecké kruhy. Po menším počátečním nezdaru se podařilo s úspěchem zahájit jednání s příslušnými zájemci, a to pod patronací Československé ústřední jednoty řepařů a za pomoci Moravské agrární a průmyslové banky. Akce byla přijata i tehdejšími politickými kruhy a definitivní dohoda na sebe nedala dlouho čekat. Jejím výsledkem bylo založení akciové společnosti pod názvem Rolnický cukrovar, zemědělské a průmyslové podniky, akciová společnost v Podzámčí. 76 Akciové společnosti byl prodán cukrovar v Podzámčí a zároveň jí byly dány od července 1921 na 24 let do pachtu pozemky velkostatku o výměře ha půdy, dále jí byly propachtovány cihlářské podniky v Půlicích a Opočně a pivovar v Opočně, 77 později ještě pila Ptáčnice, zelinářská zahrada v Opočně a celé rybniční hospodářství o výměře 137 ha. Rozloha velkostatku Opočno před pozemkovou reformou činila ha (z toho ha zemědělské půdy). Očekávání, že při cukrovaru zůstane zachováno sedm velkostatkem propachtovaných dvorů, se nesplnilo a akciová společnost hospodařila po pozemkové reformě na dvoru Podzámčí (150 ha), přiděleným pozemkovým 75 Cukrovar a cihelny v Opočně a Pulici byly vyloučeny ze záboru dle 3 a) záborového zákona. VOŽENÍLEK: Předběžné výsledky, s Akciová společnost disponovala kapitálem 10 milionů Kč, rozdělených na akcií po 1000 Kč nominale. 40 % převzal Josef Colloredo-Mannsfeld se svým bratrem, 10 % Moravská banka a o zbytek 50 % se podělili ostatní akcionáři, jejichž počet dosáhl přibližně 800 a jimž stála v čele Československá jednota řepařů. Ve správní radě měl velkostatek 4 zástupce, skupina rolnická spolu se zástupci banky 6 zástupců. Josef Colloredo-Mannsfeld, s Pivovar v Opočně nebylo možno udržet v činnosti a byl po zastavení výroby pronajat coby sklad. Tamtéž, s. 198.

156 156 Šlechtic podnikatelem úřadem, a na dvoru v Pulicích (161 ha), který měla v nájmu od opočenského velkostatku. Velkostatku zůstal ještě zachován dvůr Vranov-Lhotka (217 ha), který byl následně propachtován. Ze zbývajících 8 dvorů byly vytvořeny zbytkové statky. Ze záboru propuštěné pily v Opočně a v Sedloňově byly propachtovány. Úhrnem měl opočenský velkostatek po pozemkové reformě rozlohu ha (z čehož ha připadalo na lesy). Čistý výnos / celkové příjmy colloredo-mannsfeldských velkostatků v letech Velkostatek Rok Dobříš ( ) ( ) ( ) Zbiroh ( ) ( ) * ( ) ( ) Opočno ( ) * ( ) Sumy v závorkách udávají celkový příjem z daného velkostatku před odečtením ztrát, tj. výdajů na penze, platů za správu majetku, platy zaměstnanců, podpory, patronát, účty za vodovod, výdaje na honitbu, úrazové pojištění, výdaje na nemocenskou pokladnu, provoz automobilů, výstavbu silnic, amortizace apod. * dostupné údaje pouze pro rok 1929 První světová válka a následně zejména první československá pozemková reforma znamenaly přelom i v osobním životě a podnikatelských aktivitách Josefa Colloredo-Mannsfelda. Nebylo možno navázat na předválečnou minulost a nebylo rovněž možné v zamýšleném duchu pokračovat v plánech nastíněných majitelem na konci války. Josef Colloredo-Mannsfeld pobýval ještě jistý čas po převratu v Čechách a zapojil se do konsolidace velkostatků po proběhlé reformě, kdy se mu podařilo ze záboru vymanit několik průmyslových podniků a hektarů půdy. Jeho pobyty mimo Čechy se však neustále prodlužovaly, až se prakticky natrvalo usídlil ve Francii, kde pobýval zejména v Paříži a na středomořském pobřeží. 80 Potvrdily se tak do jisté míry předtuchy Josefa Pekaře, které uvedl ve své knize Omyly 78 LUSTIG SVĚTNIČKA: Schematismus velkostatků, s SOA Praha, fond VS Dobříš, kart ; SOA Praha, fond VS Zbiroh, inv. č. 3854, kart ; SOA Zámrsk, fond VS Opočno, neinventarizováno. 80 Vedle pobytů ve Francii trávil období od ledna do konce března 1933 v Maroku a v Alžírsku, téhož roku trávil 6 týdnů v Anglii, úhrnem 126 dnů trávil v Československu v Mariánských Lázních, v Praze (Grandhotel Steiner a Esplanade), v Opočně a Dobříši. V roce 1934 byl od ledna do konce března v Západní Indii, v dubnu v Anglii, v květnu a opakovaně v říjnu ve Francii, od června do konce září a poslední dva měsíce v roce (celkem 184 dny) v Československu. Vedle poznávacích cest podnikal i obchodní cesty za účelem prodeje obilných produktů, cukru či nákupu dobytka. SOA Praha, fond ÚŘ colloredo-mannsfeldských statků, inv. č. 127, kart. 29.

157 Miloš Hořejš: Podnikatel z donucení? 157 a nebezpečí pozemkové reformy: budou-li zákony o tzv. pozemkové reformě v duchu a textu svém vskutku provedeny, bude velká část našich šlechtických i nešlechtických velkostatkářů ochuzena tak, že jí nebude možno nésti zvýšené náklady na opravy velikých zámků, na udržování zvlášť cenných parků nebo nésti ztráty spojené s láskyplným šetřením drahých porostů krajinných a lesních. A i ti z nich, kteří boháči zůstanou, i když jim nechá Pozemkový úřad jen dva dvory s kouskem lesa (tak aby vše dohromady vydalo nejvýše 500 ha), ztratí zájem o své opravdu»nadbytečné«zámky a hrady ( ). Roztrpčeni a uraženi budou v nejednom případě hledati nový domov v cizině, kde budou utráceti renty, jež jim bude republika platiti za vykoupené statky. 81 Josef Colloredo-Mannsfeld byl sice nastalou situací a redukcí svého majetků roztrpčen, ale o zámky, patronáty a rodinná hospodářství bylo pečováno i nadále, a to i přes jejich poměrně velký počet a z toho vyplývající finanční nároky. 82 V Čechách se naopak trvale usadil Josefův mladší bratr hrabě Jeroným, 83 který se nejprve ujal ředitelství zbirožského velkostatku a následně na něj v roce 1925 přešla správa všech tří velkostatků. Josef Colloredo-Mannsfeld se v Paříži podruhé oženil, a to s Marií Sidonií de Smit ( ). Stejně jako z předchozího vztahu ani z druhého manželství nevzešel žádný potomek. V roce 1929 se proto rozhodl adoptovat čtyři syny svého mladšího bratra Jeronýma, mezi něž mínil přerozdělit rodový majetek. Nejstarší, tehdy patnáctiletý, Josef Leopold ( ) obdržel velkostatek Opočno, Jeroným Medard ( ) Zbiroh, Weikard Karel ( ) Dobříš a nejmladší Bedřich Jeroným ( ) malou nemovitost v Rakousku PEKAŘ, J.: Omyly a nebezpečí pozemkové reformy. Praha 1923, s Další ze známých historiků té doby August Sedláček, ač jinak obhájce pozemkové reformy, vyjádřil podobné obavy: Zabírají-li se velkostatky, musí se to díti s náležitou rozvahou, aby se nepoškodily ústavy osvětové a průmyslové na nich se nacházející, a nebyla tak města uvržena v bídu. Na mnohých panstvích jsou zámky nákladně vystavené, při nich průmyslné závody čile pracující, krásné knihovny a dobře spořádané archivy, jsou to železné krávy, jejichž vydržování vyžaduje nemalých nákladů. Aby se to dělalo tak jako při rušení klášterů po r. 1780, byla by to holá devastace. SEDLÁČEK, A.: O místech, jež by mohla neb měla se znárodněním vrátiti v lůno národa. České slovo, 1921, č. 73, s Nadále byl udržován a finančně podporován zaměstnanecký penzijní ústav. V roce 1930 byla navíc návštěva Josefa Colloredo-Mannsfelda v Čechách spojena nejen s oslavou stoletého držení velkostatku Dobříše, ale v průběhu oslav zaštítil také nový filantropický podnik. Založil studijní nadaci, na jejíž provoz věnoval částku Kč. Josef Colloredo-Mannsfeld, s. 25. Co se týče výše finančních prostředků, se kterými Josef Colloredo-Mannsfeld v této době disponoval pro své osobní účely, jistou představu si můžeme učinit z podání okresnímu finančnímu ředitelství z roku Během dvou let spotřeboval z prostředků svých českých velkostatků (část osobních nákladů byla navíc kryta z lesního velkostatku jeho ženy ve Francii a z pronájmu několika pařížských domů) na stravování, nákup zboží, mezd z titulu obsluhy, lékařského ošetřování, účtů hotelových, členských přípěvků, podpor, nákupy uměleckých předmětů, obrazů a zbraní, ale i na hony, hostiny, dary, hry úctyhodných Kč (pro doplnění po 100 tis. Kč ročně bylo určeno Josefovým sourozencům). SOA Praha, fond ÚŘ colloredo-mannsfeldských statků, inv. č. 127, kart Jeroným Colloredo-Mannsfeld ( ), bývalý korvetní kapitán rakousko-uherského námořnictva a námořní attaché na rakousko-uherském velvyslanectví v Berlíně. 84 Pokud by Jeroným a Weikard zemřeli bezdětní před dosažením 30. roku života, měl jejich podíly zdědit nejmladší Bedřich. Testamentem měla být ošetřena i vdova, která měla nárok na roční rentu ve výši Kč ročně. SOA Praha, fond ÚŘ colloredo-mannsfeldských statků, inv. č. 127, kart. 29, testament z roku 1935.

158 158 Šlechtic podnikatelem Josef Colloredo-Mannsfeld pobytem v cizině a převodem majetku na své synovce nikterak neztratil zájem o osud českých zemí. 85 Josefův bratr Jeroným spolu se svými syny Josefem, Jeronýmem a Weikardem 17. září 1938 podepsal Prohlášení členů starých rodů vzhledem k nedotknutelnosti území českého státu přednesené prezidentu Benešovi. Podpis Josefa Colloredo-Mannsfelda již nechyběl vedle podpisů bratra a synovců v Prohlášení české a moravské šlechty ze září 1939, jímž se signatáři mimo jiné jednoznačně přihlásili k české národnosti. Josef tak spolu se svou rodinou tímto postojem ohrozil po celá staletí pečlivě udržovanou vlastnickou doménu rodu. Nemohl pravděpodobně předpokládat následné kroky nacistů, jež vedly k uvalení nucené správy na rodový majetek, to ale ryzí občanský postoj jeho samotného i jeho rodiny nikterak nesnižuje. Ein Unternehmer aus dem Zwang? Unternehmensaktivitäten vom Fürsten Colloredo-Mannsfeld ( ) Der Beitrag befasst sich mit den Unternehmensaktivitäten des Fürsten Josef Hieronymus Colloredo-Mannsfeld ( Prag Paris). Er studierte Jura, später noch Wirtschaft und Philosophie an der Wiener Universität. Im Jahr 1895 ererbte er nach seinem Grossvater einen Landbesitz von ha, der drei Allodial-Herrschaften verscharrte: Dobříš, Zbiroh und Fideikomiss Opočno. Anfänglich verwaltete die drei Domänen ein Direktor, weil der junge Fürst reisste. Im Jahr 1906 übernahm Josef selbst die Verwaltung und führte eine Menge von Reformen ein, die als erfolgreiche erwiesen. Die Gewinne wurden nicht nur in die Familiendomänen zurückinvestiert, sondern auch wurden sie für philanthropische Aktivitäten wie Errichtung vom Tbk-Sanatorium auf Pleš verwendet. Er fuhr die Reformen auch in den verwickelten Zeiten des I. Weltkrieges fort. Damals schrieb er auch seine Bemerkungen zu den Schwierigkeiten der Landbesitzer in der Kriegszeit nieder und er schlug verschiedene fortschrittliche Veränderungen in der Herrschaftsverwaltung vor. Er entwurf auch mögliche Wege aus den schlechten Wirtschaftsbedingugen von den Fideikomissherrschaften. Josef Colloredo-Mannsfeld erreichte einen Erfolg und manche von seinen Anträgen waren ins Leben gerufen. In der Zeit seines grössten Unternehmerenthusiasmus kam die erste tschechoslowakische Landesreform, die seine Bemühengen beeinflusste. Der Grund und Boden der Herrrschaften samt Industriebetriebe wurden bedeutsam reduziert. Das war eine von den Gründen warum Josef Colloredo-Mannsfeld in den nächsten Jahren hauptsächlich im Ausland lebte und er seinen Bruder Hieronymus mit der Verwaltung der verkleinerten Familienbesitz beauftragte. (übersetzt von Hana Šústková) 85 Ve svém proslovu proneseném při oslavách 300leté přítomnosti rodu v Dobříši mimo jiné řekl: Tato významná rodová slavnost ( ) jest pro mne mimořádně slavnostní příležitostí, abych s uctivou oddaností vzdal hold prvému občanu našeho státu, naší republiky Československé, prvému jejímu představiteli panu Tomáši G. Masarykovi, jehož 80tileté narozeniny v době nedávno minulé s vděčností oslavili všichni občané tohoto státu ( ). Obdivuji celé jeho životní dílo a vděče mu za veškerou úspěšnou práci pro náš stát vykonanou, vzdávám mu svou nejoddanější občanskou úctu s vřelým přáním, aby pro dobro republiky Československé, a tudíž nás všech jejich občanů ještě mnohá léta byl nám ve své dosavadní zdravé svěžesti zachován. Josef Colloredo-Mannsfeld, s. 22. O tom, že to ze strany Josefa Colloredo-Mannsfelda nebylo jen plané řečnění či oportunismus, dosvědčily události v krátké době následující.

159 159 Radoslav Daněk (Ostravská univerzita, Archiv města Ostravy) Šlechtičtí podnikatelé v procesu industrializace pivovarnictví s přihlédnutím k situaci v ostravsko-karvinském revíru Výroba piva má v českých zemích tisíciletou tradici. Vzhledem k jeho rozšířené konzumaci ve všech vrstvách společnosti se původní privilegované oprávnění k výrobě a prodeji piva (tzv. pivní regál a na něj navazující propinační právo) stalo zdrojem vysokých finančních příjmů, a tím i příčinou četných ekonomických bojů. Šlechta původně význam pivovarnictví nedoceňovala. Jednak považovala tento druh hospodářské činnosti za nedůstojný svého společenského statusu, jednak jí ani feudální rentové hospodaření neposkytovalo patřičné předpoklady pro zakládání vlastních pivovarů. Proto také dlouhou dobu přenechávala v tomto směru iniciativu poddaným ve městě i na venkově, s jejichž pomocí zvyšovala postupně své zisky z obchodu pivem na úkor královských měst. 1 I když mezi jednotlivými zeměmi Koruny české existovaly rozdíly, v obecné rovině byl vývojový trend pro celou oblast společný a šlechta se časem domohla svého podílu na této významné hospodářské výsadě. V první fázi bylo jejím cílem pouze vytlačit z trhu na vlastních panstvích královská města. Za tím účelem podporovala pivovarnictví v poddanských městech i na venkově, odkud pak čerpala nové renty pokrčemné, povarné, posudné aj. Přestože šlechta vařila na svých sídlech pivo pro vlastní potřebu již dříve, skutečné zakládání panských pivovarů se datuje až od 40. let 16. století a souviselo s přechodem šlechty k režijnímu hospodaření a s rostoucí poptávkou po bílém pšeničném pivu. 2 Tím začala další fáze ekonomických sporů, v jejichž průběhu se šlechta snažila selské vaření piva zcela eliminovat a pivovarnictví měšťanů zatlačit zpět do prostoru vyhrazeného městskými hradbami, aby pak mohla nerušeně zaplavit trh vlastní produkcí. 3 Vrchnostenské pivovarnictví světských feudálů na přelomu 16. a 17. století výrazně přepsalo hospodářskou mapu českých zemí. Šlechta, zformovaná do panského a rytířského stavu, se např. na Moravě stala vlastníkem převážné většiny pivovarů. Z celkového počtu 329 pivovarů na Moravě v roce 1598 bylo 82 (24 %) ve vlastnictví pánů a 136 (41 %) v držbě rytířů. 4 Výnosy z výroby a prodeje piva 1 Nástup vrchnostenského pivovarnictví dokumentoval na úpadku pivovarnictví městského JANÁ- ČEK, J.: Pivovarnictví v českých královských městech v 16. století. Praha MÍKA, A.: Feudální velkostatek v jižních Čechách (XIV. XVII. stol.). In: Historický sborník 1, 1953, s MATĚJEK, F.: K otázce budování pivovarů na našem feudálním velkostatku v 1. polovině 16. století. Časopis Matice moravské 75, 1956, s JIRÁSEK, J.: Pivovary na Moravě koncem 16. století. Časopis Moravského muzea 47, 1962, s

160 160 Šlechtic podnikatelem tvořily často rozhodující část příjmů šlechtice-feudála, převyšující výnosy z jiných režijních podniků. Na příkladu vybraných moravských a českých panství činil tento podíl pivovarnictví na vrchnostenských důchodech nejčastěji ⅕ až ⅓, v některých případech (panství Lomnice, Laškov, Jindřichův Hradec, Nové Hrady) ovšem dosahoval až 60 %. 5 Podobná zjištění učinili též badatelé u našich jižních sousedů. V dolnorakouském Waldviertlu rovněž spadalo budování vrchnostenského pivovarnictví do 40. let 16. století a kulminovalo někdy kolem roku Výnos výroby piva v režii šlechty se v této oblasti podílel na jejích celkových příjmech přibližně z 30 %. Pozemkové vrchnosti začaly v průběhu 17. století budovat systém povinného odběru piva (tzv. přímusu) jako důležitého pilíře ekonomiky režijního velkostatku. Současně s tím rostly náklady na samotnou výrobu piva, která podmiňovala další složky hospodaření, především zemědělství a lesnictví. To vedlo ke vzniku konkurenčních tlaků, v jejichž důsledku se počet vrchnostenských pivovarů začal během 17. a 18. století snižovat. Pivovary zanikaly v první řadě na panstvích s nízkými kapitalizovanými příjmy a s malým počtem poddaných, tzn. omezeným odbytem. 6 Výstav vrchnostenských pivovarů u středně velkých panství činil v 16. až 18. století řádově několik stovek hektolitrů, jen u těch největších dominií dosahoval i několika (ne však více než pěti) tisícovek hektolitrů. I když se výnos pivovarnictví stále pohyboval v rozmezí 30 až 40 % všech příjmů šlechty a náklady na něj činily pouhých 1,3 %, dávaly pozemkové vrchnosti v 18. století před možností provozovat pivovar ve vlastní režii stále častěji přednost pronájmu. Skutečnost, že se tak zbavily všech rizik a starostí spojených se samostatnou výrobou piva, byl pro ně důležitější než fakt, že jejich příjmy z pivovarnictví poklesly o třetinu, někdy až o polovinu. 7 Tento jev se zintenzivnil po vydání tereziánských a josefínských patentů. Zrušení nevolnictví a snížení robotních povinností poddaných vyvolalo nutnost postupného zavádění kapitalistických prvků do hospodaření velkostatku a tedy i vrchnostenského pivovaru. Šlechta si udržovala své dominantní postavení v oblasti výroby piva a využívala jí jako výhodného zdroje akumulace kapitálu, ať už pivovar provozovala ve vlastní režii, nebo jej propachtovávala. 8 Pivovarnictví tvořilo podstatnou součást hospodářství velkostatku i z jiného hlediska: pivo bylo běžně užívanou formou deputátních platů a až pětina produkce panských pivo- 5 Tamtéž, s. 70. MÍKA: Feudální velkostatek, s Viz též VÁLKA, J.: Hospodářská politika feudálního velkostatku na předbělohorské Moravě. Brno K tomu rovněž VAŘEKA, M.: Pivovarnictví a pivovar na plumlovském panství v předbělohorské době. Střední Morava. Vlastivědná revue 20, 2005, s KNITTLER, H.: Dominium und Brauhaus herrschaftliche Bierbrauerei als vorindustrielles Gewerbe. In: FEIGL, H. ROSNER, W. BEZEMEK, E. MAY, W. (Hg.): Versuche und Ansätze zur Industrialisierung des Waldviertels. Wien 1990, s Tamtéž, s MYŠKA, M.: Šlechta v Čechách, na Moravě a ve Slezsku na prahu buržoazní éry (Hospodářská aktivita české aristokracie a tzv. kapitalistická modernizace ). Časopis Slezského muzea, série B vědy historické 36, 1987, č. 1, s

161 Radoslav Daněk: Šlechtičtí podnikatelé v procesu industrializace 161 varů sloužila k tomuto účelu. 9 Proto také oblast výroby piva tak dlouho odolávala liberalizačním změnám vyvolaným průmyslovou revolucí v polovině 19. století. Revoluční rok 1848 sice nakrátko odstranil starou feudální výsadu propinace, 10 ovšem následná restaurace vývoj opět zvrátila. Vlivné konzervativní síly se intenzivně bránily prolomení svého dosavadního monopolu a zatuhlý systém povinného odběru piva nadále brzdil industrializaci pivovarnictví. Teprve definitivní odstranění propinace v Čechách, na Moravě a ve Slezsku roku 1869 uvolnilo stavidla volné soutěže také v této oblasti. 11 V jeho důsledku došlo během několika málo desetiletí k proměně původně malých řemeslných dílen s tradiční rukodělnou výrobou a výrobními postupy, založenými na empirii, v průmyslové, parní energií poháněné a mechanizované závody s několika desítkami až stovkami zaměstnanců, jejichž technologické postupy vycházely z nejnovějších poznatků chemické vědy. 12 Moderní technologie spodního kvašení nyní umožňovala vyrobit mnohem více piva v lepší kvalitě a s delší trvanlivostí, rozvoj dopravní sítě uvolnil závislost pivovarnictví na surovinové základně a současně skýtal nebývalé odbytové možnosti, které navíc umocňoval příliv venkovského obyvatelstva do měst a průmyslových center za prací. 13 České země se v průběhu 19. století staly nejvýznamnějším producentem piva v rámci habsburské monarchie a kvalitní české výrobky se prosazovaly na evropských i zámořských trzích. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku se nacházela více než polovina pivovarů celé říše, stejná část z celkového objemu produkce piva se zde vyráběla a plných 83 % rakouského exportu piva se vyrábělo v Čechách. 14 Pivovarnictví přitom za jistých podmínek nabízelo nejen možnost šlechtě, aby vzhledem ke svým zkušenostem s provozováním pivovarů a do značné míry zvýhodněným startovním podmínkám převzala vůdčí roli v této podnikatelské činnosti, ale současně též skýtalo schopným lidem příležitost proniknout až k vrcholu 19 CIRONISOVÁ, E.: Valdštejnské pivovary na Plzeňsku v 19. a 20. století. In: Minulostí západočeského kraje 39, Plzeň 2004, s Zjednodušeně řečeno bylo propinační (výčepní) právo založeno na dvou protekcionistických zásadách, a sice lokálním chráněném trhu a povinném odběru zboží. Podrobněji viz RIEGER, F. L. (ed.): Slovník naučný. Díl 6. Praha 1867, s. 884; Ottův slovník naučný. 20. díl. Praha 1903, s Stalo se tak na základě zákonů přijatých jednotlivými zemskými sněmy v Čechách to byl zákon č. 55/1869 z. z., na Moravě zákon č. 23/1869 z. z. a ve Slezsku zákon č. 18/1869 z. z. Zrušení propinace bylo jejím držitelům kompenzováno finanční náhradou, která v případě Čech byla vyplácena z tzv. propinačního fondu, do nějž musel v ochranné 20leté lhůtě po vydání zákona odvést každý zájemce o oprávnění k výrobě piva taxu 5000 zl., na Moravě a ve Slezsku se náhrada vyplácela přímo ze zemských prostředků a vypočítávala se z průměrného výstavu pivovaru v posledních 10 letech před zrušením propinace. Další náhrady inkasovali privilegovaní od majitelů propinačních výčepů, kteří se ze své odběratelské závislosti mohli (avšak nemuseli) vykoupit. 12 BRETTSCHNEIDER, A.: Nástin vývoje techniky československého pivovarství od konce 18. století do r In: Sborník pro dějiny přírodních věd a techniky X. Praha 1965, s DUDEK, F.: Potravinářský průmysl v sociálně ekonomickém vývoji českých zemí v 19. století. In: Hospodářské dějiny 12, 1984, s BERNAT, J.: Statistik der Bierproduktion im Königreich Böhmen. Prag 1875, s. XVI XVII; URBAN, K.: Die Brau- und Malz-Industrie Oesterreichs. In: Die Gross-Industrie Oesterreichs. Bd. V. Wien 1898 (dále jen GIÖ), s

162 162 Šlechtic podnikatelem Jan Adolf II. kníže ze Schwarzenbergu ( ). Na rozdíl od svých bratrů Felixe a Bedřicha, jejichž jména se více pojila k vrcholné politice a diplomacii, se Jan Adolf II. věnoval zejména otázkám hospodářským. S vědeckým přístupem pečoval na svých jihočeských panstvích o rozvoj zemědělství, lesnictví, rybníkářství a průmyslové výroby. Zaváděl do praxe nové technologické a intenzifikační postupy i moderní podnikatelské formy. Byl předsedou hospodářské společnosti v Praze a ve Vídni a založil lesnické muzeum na zámku Ohrada u Hluboké ( společenské pyramidy a svůj vzestup stvrdit ziskem šlechtického titulu. Jako příklad prvého tedy šlechtice- -podnikatele nelze pro české země uvést asi nikoho většího než Jana Adolfa II. knížete Schwarzenberga, který provozoval v Čechách až dvanáct průmyslových pivovarů, z nichž Louny, Třeboň a zejména Protivín patřily na konci 19. století mezi 30 největších pivovarů v celé monarchii. 15 Na všech panstvích knížecího domu Schwarzenbergů bylo ještě v roce 1862 v provozu celkem 32 pivovarů. Většina z nich byla ale v rámci nezbytné modernizace a racionalizace výroby přeměněna na pivní sklady a sladovny, takže na konci 19. století zůstalo v provozu výše zmíněných 12 pivovarských podniků. Kromě oněch tří velkopivovarů to byly dále závody v Českém Krumlově, Postoloprtech, Vimperku, Černé v Pošumaví, Lovosicích, Chýnově, Petrově Dvoře, Plavnicích a propachtovaném Zdíkově. V kampani 1895/96 vystavily schwarzenberské pivovary úhrnem hl piva. 16 Schwarzenbergové sehráli důležitou roli v rozvoji českého pivovarského průmyslu 19. století a stali se pionýry v zavádění nových výrobních postupů. V jejich knížecích pivovarech působil jako sládek zakladatel moderního pivovarnictví František Ondřej Poupě a jako první v českých zemích začali s výrobou spodně kvašeného piva. Z protivínského pivovaru vybudoval Jan Adolf II. kníže Schwarzenberg v 70. letech 19. století středisko svých závodů, zaměstnal v něm přední odborníky, investoval do výstavby nových výrobních budov a nechal je vybavit nejlepším technickým zařízením své doby. V Protivíně fungovala rovněž exportní sladovna a propagační stanice pro pěstování čistých várečných kvasnic. V roce 1896 se protivínskému pivovaru zaregistrováním nové firmy dostalo samostatného postavení v rámci knížecích statků a od roku 1908 se prostřednictvím Vývozní 15 URBAN: Die Brau- und Malz-Industrie, s Die Brauindustrie des Fürstenhauses Schwarzenberg. In: GIÖ, s

163 Radoslav Daněk: Šlechtičtí podnikatelé v procesu industrializace 163 kanceláře schwarzenberských pivovarů v Čechách vyvážely jeho výrobky pod registrovanými známkami do řady zemí Evropy, Středomoří i za Atlantik. 17 Druhá skupina podnikatele-šlechtice je spojena spíše s městským pivovarnictvím a v českých zemích není přímo zastoupena, tedy alespoň ne v čisté podobě jako pivovarníka, jenž by se díky svým podnikatelským úspěchům dopracoval cestou nobilitace až ke šlechtickému titulu. Takové případy jsou ovšem známé např. z blízké Vídně, kde nalezneme hned několik nobilitovaných šlechticů z řad pivovarských velkoprůmyslníků, u nichž však jisté vazby na české země přesto existují. Předně to byl rodák ze Smiřic Adolf Ignaz Mautner von Markhof, majitel druhého největšího rakouského pivovaru v St. Marx ve Vídni i pivovaru St. Georg ve Floridsdorfu a pozdější společník Antona Drehera jun. a Georga Meichla ve Spojených vídeňských pivovarech. 18 Dále je možné uvést spoluzakladatele pivovaru v Ottakringu Ignatze Kuffnera, pocházejícího z moravské Břeclavi, či Karla Adolfa Bachofen von Echt, majitele pivovaru ve vídeňském Nussdorfu, a jeho syna Adolfa Karla, jenž vlastnil pivovary též v severních Čechách. 19 To však neznamená, že by nobilitace pivovarníků v habsburské monarchii byly podmíněny působením v samotném centru říše. Na důkaz toho zmiňme např. Johanna Petera von Reininghaus, pocházejícího z Vestfálska, který ve druhé polovině 19. století vybudoval ve Steinfeldu u Štýrského Hradce pátý největší rakouský pivovar a do dějin pivovarnictví se zapsal jako majitel řady patentů a zlepšovacích návrhů. 20 Podobně i Johann Götz, původem z Bavorska, se jako majitel pivovarů v Krakově, Okocimě a Słotwině významně zasloužil o rozvoj průmyslového pivovarnictví v Haliči a roku 1881 za svoji podnikatelskou i veřejnou činnost obdržel šlechtický titul. 21 V českých zemích je otázka novošlechticů v pivovarnictví provázána s problematikou pronikání neurozených do oblasti deskové velkostatkářské držby, která byla s provozem pivovarů silně propojena až do druhé poloviny 19. století. Motivací k tomuto jednání byla jednak potřeba bohatnoucí buržoazie tezaurovat nashromážděný kapitál v nemovitostech, jednak jejich snaha přiblížit se svým životním stylem předobrazu staré rodové šlechty. Proto tito lidé skupovali statky, šlechtická sídla a s nimi i pivovary, k čemuž mj. přispívalo zchudnutí některých šlechtických rodů v důsledku hospodářského rozvratu za napoleonských válek i masivní výprodej státního pozemkového majetku SMOLKOVÁ, A. ŠEDA, O.: Protivínský pivovar v proměnách času. Rudolfov Jelmo WELZL, L.: Anton Dreher und Adolf Ignaz Mautner von Markhof. Wien 1987 (rkp. diplomové práce, Universität Wien). 19 MYŠKA, M. a kol.: Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století. Ostrava 2003, s , Dienes, G. M. Kubinzky, K. A. (Hg.): Eggenberg. Geschichte und Alltag. Graz Johann P. von Reininghaus byl mimochodem, stejně jako jeho bratr Julius, zetěm Adolfa Ignaze Mautnera von Markhof. 21 WłODEK, J. M.: Goetz-Okocimscy. Kronika rodzinna Kraków POKLUDA, Z.: Pronikání buržoazie do sféry deskového velkostatkářského vlastnictví na Moravě v polovině 19. století. Vlastivědný věstník moravský 33, 1981, č. 2, s

164 164 Šlechtic podnikatelem Vlastnictví velkostatku a s ním spojeného pivovaru se tak stávalo nástrojem rodících se novodobých elit k hmotnému vyjádření čerstvě nabyté společenské prestiže, přičemž samotné pivovarnictví nebylo jejich hlavní a už vůbec ne jedinou činností. Přesto však mnozí z nich pivovarnictví jako součást svého hospodářství či podnikání nepodceňovali a systematicky a cílevědomě pracovali na jeho udržení i rozvíjení. Jako příklad bychom mohli pro Čechy uvést advokáta JUDr. Karla Ungera (šlechtický stav 1872), velkostatkáře, zemského poslance a majitele pivovaru v Malém Rohozci, který v roce 1850 modernizoval jeho otec Ferdinand, či Franze Seraphina Ringhoffera (stav svobodných pánů 1873), strojírenského velkoprůmyslníka, majitele několika velkostatků, zemského a říšského poslance a zakladatele pivovaru ve Velkých Popovicích. 23 Na Moravě lze zase zmínit např. JUDr. Eduarda Ulricha (rytířský stav 1898), majitele velkostatku s pivovarem v Třemešku na Šumpersku, který se rovněž významně angažoval ve stavovské organizaci moravských pivovarníků, nebo JUDr. Karla Chiariho (stav svobodných pánů 1908), rovněž majitele velkostatku, říšského poslance a podnikatele v textilnictví, který spolu s bratry Eduardem a Karlem Oberleithnerovými vlastnil v Hanušovicích již od roku 1881 jeden z největších a nejmodernějších moravských pivovarů té doby. 24 Právě posledně jmenovaný stejně jako Franz S. Ringhoffer jsou ovšem ojedinělými případy, u nichž je pivovar více než okázalým vyjádřením materiálního bohatství spíše součástí realizace širšího podnikatelského záměru. Pojďme se tedy nyní podívat blíže, jaký byl podíl a struktura šlechtických pivovarů v rámci českých zemí v době probíhající industrializace tohoto výrobního odvětví. Jako základní pramenný zdroj pro následující výpočty jsem použil Schematismus pivovarů Čech, Moravy a Slezska z roku Z něj jsem excerpoval všechny pivovary, u nichž byl jako vlastník uveden šlechtic (včetně příslušníků panovnických rodů) či duchovní se šlechtickým titulem (knížata arcibiskupové/ biskupové). Takto široce pojatou skupinu šlechty jsem se následně pokusil vnitřně diferencovat. Kromě standardního dělení na vyšší šlechtu (svobodní páni, hrabata, knížata, členové panovnických rodů) a nižší šlechtu (prostí šlechtici, rytíři), jsem se ve svých úvahách snažil rozlišovat šlechtu starou a novou. 26 Ve sledování novošlechticů jsem však nešel před rok 1790, a to z toho důvodu, že vzhledem k výše nastíněným souvislostem výskytu nobilitantů mezi vlastníky pivovarů 23 MYŠKA, M. a kol.: Historická encyklopedie, s ; JÁKL, P.: Encyklopedie pivovarů Čech, Moravy a Slezska. 1. díl. Střední Čechy. Praha 2004, s MYŠKA, M. a kol.: Historická encyklopedie, s JANDÍKOVÁ, Z.: Pivovar Hanušovice Hanušovice Šumperk 1999; MELZER, M.: 125 let pivovaru v Hanušovicích. Vlastivědné listy 25, 1999, č. 1 2, s BERNAT, J.: Schematismus der Bierbrauereien in Böhmen, Mähren und Schlesien. Prag K určení, zda se v tom kterém konkrétním případě jedná o šlechtu novou či starou, jsem využil následujících soupisů: MEGERLE VON MÜHLFELD, J. G.: Österreichisches Adels-Lexikon. Wien 1822; SCHIMON, A.: Der Adel von Böhmen, Mähren und Schlesien. Böhmische Leipa 1859; DOERR, A. von: Der Adel Böhmischen Kronländer. Prag 1900; FRANK-DÖFERING, P.: Adelslexikon des Osterreichischen Kaisertums Wien Freiburg Basel 1989.

165 Radoslav Daněk: Šlechtičtí podnikatelé v procesu industrializace 165 Moderní parostrojní pivovar ve Velkých Popovicích vybudoval Franz Seraphin Ringhoffer a jeho synové v letech Podnik měl nahradit výrobu v zastaralých pivovarech na jednotlivých ringhofferských panstvích ve středních Čechách, ale současně měl být také výkladní skříní sladovnických a pivovarnických strojů produkovaných jejich smíchovskou továrnou. Ještě před první světovou válkou dosáhl zdejší výstav více než 230 tisíc hl piva ročně, čímž se Velké Popovice zařadily mezi čtyři největší české velkopivovary (Starec) v českých zemích se posouvání dělící čáry mezi novou a starou šlechtou hlouběji do minulosti nejevilo účelným. V roce 1883 fungovalo v Čechách celkem 851 pivovarů s úhrnným výstavem hl. Šlechtický vlastník se vyskytoval u 397 (47 %) pivovarů, které dohromady vyrobily hl piva (44 %). Drtivá většina pivovarů patřila staré šlechtě, čemuž odpovídal také její podíl na objemu výroby. Téměř polovina produkce šlechtických pivovarů ( hl) se vyráběla v pouhých 60 závodech, které vlastnila stará rodová šlechta zejména hlubocko-krumlovská větev Schwarzenbergů, Czerninové, Lobkowiczové, Thunové, Fürstenbergové, 27 ale také např. císař František Josef I. Pomineme-li zcela výlučné postavení plzeňského Měšťanského pivovaru, tvořila šlechta rozhodující část pivovarských podnikatelů a v době industrializace dokázala držet krok s novou konkurencí představovanou podnikateli buržoazními i prvními akciovými společnostmi. Pochopitelně zde hrála roli též jistá komparativní výhoda vyplývající z výše zmiňovaného propinačního práva, která díky oddalování nastolení volného trhu a konkurenčního prostředí umožňovala privilegovaným akumulovat potřebný kapitál na nezbytnou modernizaci. Z celkem 114 pivovarů v Čechách, které byly k roku 1883 vybaveny parním pohonem, mělo 51 šlechtického vlastníka, z čehož na novou šlechtu připadalo pouze 9 parostrojních závodů. 27 FENCL, J.: Die Fürstenbergischen Brauereien in Böhmen. In: Die Fürstenberger, 800 Jahre Herrschaft und Kultur in Mitteleuropa. Schloss Weitra, Niederösterreichische Landesausstellung 1994, s

166 166 Šlechtic podnikatelem Mezi patnácti největšími českými pivovary se vyskytovalo pět šlechtických: na předním místě to byl pivovar Klášter (Klášter Hradiště nad Jizerou) Ernsta hraběte Waldstein-Wartenberga, který jako jediný z šlechtických podniků tehdy vystavoval více než 50 tisíc hl piva, dále pivovar Edmunda knížete Clary-Aldringen v Trnovanech u Teplic, schwarzenberské Postoloprty a Třeboň a pivovar Františka hraběte Thuna v Podmoklech (m. č. Děčína). Velmi solidním výstavem kolem 30 tisíc hl se mohly pyšnit rovněž Protivín (viz výše), pivovar Ferdinanda knížete Kinského v České Kamenici a z řad novošlechticů pivovary Ludwiga svob. pána von Oppenheimer ve Vrkoslavicích (dnes m. č. Jablonce nad Nisou), Františka rytíře Horského v Císařevsi (dnes m. č. Kolína) a Emanuela svob. pána von Ringhoffer ve Velkých Popovicích. Na Moravě bylo ve stejné době v provozu celkem 189 pivovarů s úhrnným výstavem hl. Z toho přibližně polovinu tvořily šlechtické pivovary, v nichž se vyrábělo hl piva (44 %). Ve Slezsku pak fungovalo 49 pivovarů s celkovým objemem produkce hl, z čehož na 18 šlechtických pivovarů připadalo hl (42 %). Jak vidno i na Moravě a ve Slezsku byl význam šlechty coby pivovarských podnikatelů nezanedbatelný, i když ve srovnání se sousedními Čechami nedosahovala zdaleka takových výsledků. Tak např. z 29 moravských pivovarů s výstavem přesahujícím 10 tisíc hl bylo 9 v držení šlechty (7 stará, 2 nová šlechta) a vyrobilo se v nich dohromady hl piva. Závodů vybavených parními stroji bylo na Moravě 27 a 11 z nich vlastnila šlechta, přičemž pouze v jediném případě se jednalo o šlechtice povýšeného až v 19. století. Tím byl Karel rytíř Czaderský z Badenfeldu vlastnící pivovar v Ivanovicích (m. č. Brna). Ve Slezsku se nacházelo 6 parostrojních pivovarů, z toho 2 provozovala stará šlechta (pivovar arcivévody Albrechta Habsburského v Těšíně a pivovar hraběte Larisch-Mönnicha v Karviné) a 1 nobilitovaný šlechtic (pivovar Alberta Kleina svob. pána von Wiesenberg v Jindřichově ve Slezsku). V případě Moravy a Slezska si můžeme zároveň ukázat, jak šlechta své poměrně dominantní postavení v pivovarnictví postupem doby ztrácela. Přestože řada šlechtických pivovarů se udržela až do 20. století, celkově tato podnikatelská skupina zaznamenala nejprve v důsledku nastolení konkurenčního prostředí a následně pod tlakem koncentrace kapitálu a výroby zjevný regres. Vzhledem k neexistenci ucelených statistických přehledů o počtech a vlastnické struktuře pivovarů na Moravě a ve Slezsku ve druhé polovině 19. století jsem ke svým výpočtům využil data, která shromáždil dr. Zbyněk Likovský. 28 I při vědomí neúplnosti tohoto dosud jediného soupisu takového druhu se domnívám, že jako východisko ke zjištění určitých obecných trendových charakteristik je více než dostačující. Přesto upozorňuji, že následující čísla je třeba brát pouze jako orientační, neboť jejich větší zpřesnění by si vyžadovalo časově neúměrný analytický výzkum LIKOVSKÝ, Z.: Pivovary Moravy a rakouského Slezska Praha Likovského data byla částečně ověřena, respektive doplněna s pomocí topografických příruček zejména HOSÁK, L.: Historický místopis země Moravskoslezské. I VIII. Brno ; BARTOŠ, J. a kol.: Historický místopis Moravy a Slezska Sv Ostrava Olomouc

167 Radoslav Daněk: Šlechtičtí podnikatelé v procesu industrializace 167 V období 1869 až 1900 nacházíme na Moravě celkem 334 pivovarů, ve Slezsku pak 57 pivovarů. Z tohoto počtu se v případě Moravy vyskytuje šlechtic jako majitel u celkem 212 pivovarů, v prostoru rakouského Slezska u 33 pivovarů. V drtivé většině (cca z 83 %) se jednalo o vlastníky pocházející z řad staré rodové šlechty. Z hlediska výstavu se převážně jednalo o pivovary malé, jejichž roční objem produkce dosahoval jen několika stovek až tisíců hektolitrů piva. Po technické stránce byly velmi primitivně zařízené, často fungovaly ještě na bázi tradiční rukodělné výroby a do jejich modernizace a technologické inovace vlastníci příliš neinvestovali. Po dobu existence propinace je k tomu ani nenutil žádný výraznější konkurenční tlak, odbyt byl zajištěn v rámci protekčního trhu. Šlechta pivovary provozovala buď ve vlastní režii, anebo je pronajímala. Institut pronájmu se v případě moravských pivovarů vlastněných šlechtou týkal 44 % z nich, ve Slezsku byl tento podíl ještě vyšší až 71 % šlechtických pivovarů zde bylo pronajímáno. Pokusme se nyní zrekonstruovat změny v počtech a struktuře vlastnických vztahů moravských a slezských pivovarů po zrušení propinace. Na počátku sledovaného období, tedy v roce 1869, fungovalo na Moravě 316 pivovarů, z toho 212 (67 %) bylo ve vlastnictví šlechty. Na konci 19. století, kdy v českých zemích vrcholil konkurenční boj mezi pivovary a toto výrobní odvětví potravinářského průmyslu postupně přecházelo do fáze koncentrace a následné kartelizace, klesl počet moravských pivovarů na 132 a v držení šlechty zůstalo jen 64 (48 %) pivovarů. Celkově mezi léty 1869 a 1900 zaniklo na Moravě 202 pivovarů, z toho 137 (68 %) šlechtických, a 11 pivovarů přešlo formou prodeje z rukou šlechty do vlastnictví buržoazních podnikatelů, či akciových společností. Z hlediska diference mezi starou a novou šlechtou můžeme konstatovat, že u nové šlechty byl úbytek pivovarů méně strmý a co do percentuálního zastoupení ve struktuře vlastníků si nová šlechta na rozdíl od té staré v podstatě zachovávala své postavení. Největší vlna zániku šlechtických pivovarů proběhla v období bezprostředně po zrušení propinace, zejména v souvislosti s hospodářskou krizí roku 1873 tehdy ukončila činnost více než polovina šlechtických pivovarů zaniklých mezi léty 1869 a Podobně tomu bylo v rakouském Slezsku. V roce 1869 se zde nacházelo 55 pivovarů, z nichž šlechta vlastnila 33 (60 %). Do konce 19. století se počet pivovarů ve Slezsku snížil na 35 a šlechta zůstala vlastníkem pouze u 9 pivovarů (26 %). Po zrušení propinace tak ve Slezsku zaniklo na 22 pivovarů, z toho 18 (82 %) šlechtických. Prodejem přešlo 7 šlechtických pivovarů do vlastnictví buržoazních podnikatelů, u jednoho pivovaru byla zaznamenána majetkoprávní změna opačným směrem. Typickým příkladem k výše uvedenému by nám mohl být Jan II. kníže Liechtenstein, jemuž ještě v roce 1869 patřilo na Moravě a ve Slezsku celkem 24 pivovarů, z nichž ovšem v průběhu 70. a 80. let 19. století 17 zaniklo. Přestože své zbývající závody v Břeclavi, Moravském Krumlově, Moravské Třebové, Rudě nad Moravou, Uherském Ostrohu i Dolanech (odkoupených od Moritze hraběte Saint-Genois) Liechtenstein pronajal nájemcům a modernizoval, konkurenčním tlakům nakonec

168 168 Šlechtic podnikatelem čelit nedokázal a na počátku 20. století téměř všechny jeho moravské pivovary ukončily výrobu nebo byly prodány. V té době produkovaly dohromady více než 80 tisíc hl piva ročně, činným nadále zůstal pouze břeclavský pivovar. Vzhledem k historickému vývoji měla v pivovarnictví na Moravě a ve Slezsku větší podíl také duchovní šlechta. Kníže arcibiskup olomoucký vlastnil až 13 pivovarů, z nichž však 8 zaniklo ještě před rokem 1885, další pak v roce 1895 a jeden byl prodán nešlechticům. Do 20. století tak přežily nakonec pouze arcibiskupské pivovary ve Vyškově, Kroměříži a Hukvaldech. Podobně kníže biskup vratislavský držel ve Slezsku 4 pivovary: Javorník a Jeseník ukončily činnost roku 1898, Jánský Vrch byl zrušen roku 1907 a o dva roky později došlo k prodeji biskupského pivovaru v Žulové. Jak z uvedeného vyplývá, zrušení propinace a uvolnění tržních mechanismů v oblasti produkce piva znamenalo pro majitele pivovarů z řad šlechty vážné komplikace. Převážná většina z nich nebyla na nastalé hospodářské změny schopna adekvátně reagovat. Konkurenční boj mezi pivovary, který nabíral na stále vyšších obrátkách zejména od 80. let 19. století, nutil všechny účastníky soutěže k modernizaci výrobního zařízení, postupnému zvyšování produkce za současného snižování výrobních nákladů a rovněž k hledání nových odbytišť na nadregionálních trzích. Přibližně dvě třetiny šlechtických vlastníků na Moravě a ve Slezsku však nebyly něčeho takového schopny ať už kvůli neochotě investovat do odvětví, jež považovaly pouze za tradiční zdroj renty, který se historicky vyčerpal, či kvůli neschopnosti držet krok s technickým a technologickým vývojem odvětví za současného akcentování jiných priorit svého hospodaření. Nutno však dodat, že podobné problémy nastaly i u dalších typů tradičních vlastníků pivovarů, jakými byly právovárečná měšťanstva či církevní instituce, ale na konci 19. století již také u nových buržoazních podnikatelů. Ti všichni se museli vyrovnávat se sílícím tlakem směřujícím ke koncentraci kapitálu a výroby v pivovarnictví, v němž začaly hrát rozhodující roli silné akciové společnosti. V praktické rovině se to projevovalo klesajícím počtem pivovarských podniků za současného růstu objemu produkce piva. V zásadě existovaly tři varianty možného vývoje: 1. šlechta likvidovala zastaralé a konkurence neschopné pivovary; 2. šlechta odprodávala své pivovary kapitálově silnější konkurenci z řad buržoazních podnikatelů, případně akciovým společnostem; 3. šlechta měla dostatek kapitálových prostředků k tomu, aby se s konkurenčními tlaky sama vyrovnala investicemi do modernizace a rozšíření výroby. V prostoru ostravsko-karvinského revíru můžeme ve druhé polovině 19. století zaznamenat všechny tři možné varianty vývoje šlechtického pivovarnictví. První představují hrabata Podštatští-Liechtensteinové, jejichž staletý zámecký pivovar ve Staré Vsi nad Ondřejnicí zanikl bez bližších zpráv po roce Jistý přechod mezi variantami postupného zániku a prodeje reprezentují polskoostravští Wilczkové. Tento hraběcí rod vlastnil na svých slezských panstvích Klimkovice a Polská Ostrava dva vrchnostenské pivovary ve Velké Polomi a přímo v Polské Ostravě.

169 Radoslav Daněk: Šlechtičtí podnikatelé v procesu industrializace 169 Wilczkův polskoostravský pivovar tvořil součást hospodářského dvora při zámku a jeho dlouholetým nájemcem byl již od 30. let 19. století místní židovský obchodník Šimon Frankl. V severovýchodním křídle polskoostravského zámku se nacházela nejen samotná varna, ale také sklady ječmene a sladovna. V roce 1844 se vlivem důlní činnosti propadl velký sál zámku a místo, které dříve zaujímal, bylo využito k rozšíření pivovaru. V té době se zde vyrábělo 1770 věder (tj. cca hl) piva, což bylo srovnatelné s ročním výstavem sousedního měšťanského pivovaru v Moravské Ostravě. Jednalo se tedy o malý rukodělný pivovar zásobující svou produkcí poddanské vesnice zavázané povinným odběrem v rámci propinace a současně těžící z dodávek piva pro dělníky Wilczkových důlních závodů. Vlastníci však pivovar využívali pouze jako zavedený zdroj renty, proto jej pronajímali a pravděpodobně se o jeho provoz příliš nezajímali ani neinvestovali žádné větší prostředky do jeho údržby a obnovy. A to přesto, že se zde nabízela možnost začlenit výrobu piva do zemědělsko průmyslového komplexu, který Wilczkové na svém panství v průběhu 19. století vybudovali. 30 Polskoostravský pivovar po roce 1848 silně zaostával ve své konkurenceschopnosti a jeho nevyhnutelný zánik po zrušení propinace jen urychlil ničivý požár v roce Vaření piva sice bylo následně přeneseno do tzv. harendy v podzámčí a roku 1878 se novým nájemcem stal Albert Wechsberg, ale kvalitativní i kvantitativní úroveň výroby nadále stagnovala. Ještě v roce 1880 se pivo v Polské Ostravě vyrábělo stále ručně a roční výstav se pohyboval kolem hl. Nejpozději v roce 1885 zde vaření zcela ustalo a pivovar byl pronajat jako sladovna nájemci měšťanského pivovaru v sousední Moravské Ostravě. Podobný osud postihl i druhý wilczkovský pivovar ve Velké Polomi. Ten před úplným zánikem zachránil pouze prodej dřívějšímu dlouholetému nájemci Jindřichu Scholzovi roku Teprve sládek Scholz s pomocí svého bratra-společníka provedl v letech nákladnou rekonstrukci pivovaru a převedl zdejší výrobu na parní pohon, čímž prodloužil jeho existenci až do roku V souvislosti s pivovarnictvím na panstvích hrabat Wilczků bych se rád zmínil ještě o jednom zajímavém reliktu pozdně feudální ekonomiky, kterým byly tzv. emfyteutické pivovary. Na základě středověkého práva emfyteuze povolovaly pozemkové vrchnosti na svých panstvích zřizování pivovarů v dědičném nájmu. Zpravidla se jednalo o dosti primitivně vybavené varny při zájezdních hostincích, jejichž nájemci získali za určitou rentu oprávnění k vaření vlastního piva pro návštěvníky hostince, respektive pro danou poddanskou ves. Je tedy otázka, zda vůbec podobné dílny považovat za skutečné pivovary. Nicméně existence takového emfyteutického pivovaru je před rokem 1848 prokázána např. u slezských Radvanic. Zdejší propinační právo ovládli právě Wilczekové, kteří je pronajímali rodině Neumannů. V době nejistoty další existence propinace po roce 1848 pak 30 Viz příspěvek Aleše Zářického v tomto sborníku.

170 170 Šlechtic podnikatelem Neumanné hostinec včetně práva výroby piva od Wilczků odkoupili a na tomto základě v pozdějších letech vybudovali průmyslový parostrojní závod. 31 Možnosti zřídit emfyteutický pivovar chtěl při budování svého průmyslového impéria na Ostravsku využít také Salamon Mayer svob. pán von Rothschild. Při zásobování své početné armády dělníků pivem byl zpočátku odkázán na pronájem měšťanského pivovaru v Moravské Ostravě, neboť právě ostravští měšťané měli od olomouckých arcibiskupů propůjčeno právo výčepu ve vsi Vítkovice. Měšťané z této situace až kořistnickým způsobem těžili a za pronájem svého pivovaru účtovali majiteli železáren neúměrně vysokou sumu více než 5,5 tisíce zl. k. m. ročně. 32 Když v roce 1848 vypršel pacht propinace ve Vítkovicích, chtěl zde Rothschild na vlastní náklady vybudovat emfyteutický pivovar. Podle smlouvy, kterou uzavřel se správou hukvaldského panství, směl za roční paušální náhradu 800 zl. k. m. vyrobit ve Vítkovicích až 1500 sudů piva, za každý další sud nad tuto hranici měl do hukvaldské důchodní pokladny odvádět 30 kr. Vzhledem k revolučním událostem však z původního záměru sešlo, a jelikož kroměřížský sněm zrušil feudální výsadu povinného odběru piva, považoval Rothschild celou věc za uzavřenou, neboť mohl nyní pivo nakupovat odkudkoli. V roce 1856 ovšem došlo k plnému obnovení propinace, což v praxi znamenalo, že nový majitel železáren Anselm von Rothschild musel Friedrichu Egonovi knížeti von Fürstenberg nejen zpětně zaplatit ušlé pachtovné, ale navíc nadále odvádět paušální náhradu až do definitivního zrušení smluvního závazku v roce Celkově tak nakonec Rothschildové zaplatili olomouckému arcibiskupovi za emfyteutický pivovar ve Vítkovicích, který nebyl nikdy postaven a nevyrobil ani jediný žejdlík piva, více než 25 tisíc zlatých. 33 Na tomto jinak spíše atypickém příkladě se v krystalické formě ukazuje složitost transformace pivovarnictví v přechodu od pozdně feudální ekonomiky k ekonomice tržní v podmínkách habsburské monarchie a současně střet zájmů tradiční šlechty se zájmy nové nobilitované šlechty z řad podnikatelstva v éře industrializace. Ne vždy však muselo být šlechtické pivovarnictví v tak příkrém rozporu s principy ekonomického liberalismu. Jak nám ukazují příklady hrabat Stolbergů či Larisch-Mönnichů, existovala i jiná cesta. Günther hrabě Stolberg zu Stolberg sen. odkoupil paskovské panství včetně tamního pivovaru od Moritze hraběte Saint-Genois v roce Na výzvu, kterou před něj stavěla volná konkurence, se rozhodl reagovat a v letech přistoupil k rozsáhlé přestavbě svého pivovaru v Paskově. Nový parostrojní závod 31 DANĚK, R.: Podnikatelská rodina Neumannů z Radvanic u Ostravy. In: PÁLKA, P. (ed.): Židé a Morava XI. Sborník z konference konané v Muzeu Kroměřížska dne 3. listopadu Kroměříž 2005, s DANĚK, R.: Měšťanský pivovar v Moravské Ostravě v době průmyslové revoluce ( ). In: Ostrava 22. Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska. Šenov u Ostravy 2005, s Archiv akciové společnosti Vítkovice, fond Vítkovické horní a hutní těžířstvo, inv. č. 73, evid. č. 8.

171 Radoslav Daněk: Šlechtičtí podnikatelé v procesu industrializace 171 Hraběcí pivovar v Paskově byl na konci 19. století stále jen malým venkovským pivovarem, byť se staletou tradicí. Z hlediska industrializace regionu mohl těžit pouze z blízkosti vratimovské továrny na celulózu. Na severněji položeném Ostravsku již dominovaly silné akciové pivovary, v jejichž gravitačním poli se nakonec paskovský závod nedokázal konkurenčně prosadit ( byl sice vybaven pouze jednoduchou varní garniturou, ale moderní ležácké sklepy s kapacitou až 2 tisíce hl umožnily hned v prvním roce obnoveného provozu zvýšit výstav na více než trojnásobek původní produkce (tedy až 7 tisíc hl), přičemž její růst pokračoval i v následujících letech. 34 Hrabě Stolberg původně zamýšlel převzít výrobu v parním pivovaru zpět do vlastní režie, ovšem jeho nástupce k tomu zřejmě nenašel dostatek odvahy a nakonec raději závod předal do nájmu osvědčeným pivovarníkům bratrům Albínovi a Eugenovi Jurnovým. Těm se sice podařilo do konce století zvýšit výstav paskovského hraběcího pivovaru až na 13 tisíc hl, ovšem jeho další rozvoj pravděpodobně narazil na rozpínající se akciové pivovary v nedaleké Moravské Ostravě. Günther hrabě Stolberg zu Stolberg jun. tak nakonec neměl roku 1913 jinou možnost než prodělečné vaření piva v Paskově ukončit. Bezkonkurenčně největším šlechtickým pivovarem nejen v ostravsko-karvinském revíru, ale v celém rakouském Slezsku byl pivovar hrabat Larisch-Mönnichů v Karviné. Původní rukodělný pivovar z roku 1830, nacházející se poblíž ředitelství larisch-mönnichovských statků v dnešní části Karviná-Doly, přestal s rozvojem průmyslové činnosti brzy dostačovat. Proto nechal Johann hrabě Larisch- -Mönnich v letech poblíž stanice Košicko-bohumínské dráhy vybudovat zcela nový závod s dvěma parními stroji o výkonu 12 HP. Už tehdy tvořil pivovar v Karviné na Solci významnou součást larisch-mönnichovského zemědělsko průmyslového komplexu zahrnujícího kromě rozsáhlých polností také doly, cihelny, lihovar, octárnu a další podniky. 35 Pivovar musel být vzhledem ke stále rostoucí produkci v pozdějších letech stavebně i technicky inovován a v letech prošel rozsáhlou přestavbou. Ještě do konce 19. století proběhly v karvinském pivovaru další stavební investice a z mimořádně kvalitního vodního zdroje na Solci k němu bylo položeno 2,3 km 34 Zemský archiv Opava (dále ZAO), Státní okresní archiv (dále SOkA) Frýdek-Místek, fond Okresní úřad (dále OÚ) Místek, inv. č. 889, kart ZÁŘICKÝ, A.: Rothschildové a ti druzí aneb Dějiny velkopodnikání v Rakouském Slezsku před první světovou válkou. Ostrava 2005, s Obecně k problematice zemědělsko průmyslového komplexu DUDEK, F.: Utváření základů zemědělsko průmyslového komplexu v procesu kapitalistické industrializace českých zemí. In: Hospodářské dějiny Economic History 9. Praha 1982, s

172 172 Šlechtic podnikatelem Tradice panského vaření piva v Karviné sahá až do 16. století, ale teprve mohutný průmyslový rozvoj regionu v polovině 19. století vytvořil příznivé předpoklady pro vybudování skutečného velkopivovaru. Larisch-mönnichovský hraběcí pivovar se sladovnou se stal spolu s arciknížecím pivovarem v Těšíně největším závodem svého druhu v rakouském Slezsku a ještě před první světovou válkou překročila jeho roční produkce hranici 100 tisíc hl. (Starec) dlouhé potrubí. 36 Nový parní pivovar se pyšnil moderní dvojgarniturní varnou s kapacitou 90 hl na jeden var, kvasírnou se 150 káděmi, které mohly pojmout až 4500 hl piva, a především rozsáhlými ležáckými sklepy s kapacitou 30 tisíc hl. Výrobní zařízení byla stále poháněna dvěma parními stroji, které však nyní dosahovaly celkového výkonu 210 HP. K pivovaru patřila rovněž parní sladovna s roční produkcí 2 tisíce tun sladu, takže celý pivovarský podnik Larisch-Mönnichů zaměstnával na konci 19. století více než 230 lidí. 37 Vedení hraběcích závodů věnovalo patřičnou pozornost také zaměstnanecké otázce. Již v roce 1892 byl vyhotoven pracovní řád pivovaru přesně vymezující práva a povinnosti zaměstnanců. 38 Pivovarští dělníci byli na jeho základě pojištěni proti nemoci u závodní nemocenské pokladny Larisch-Mönnichů a proti úrazu u úrazové pojišťovny pro Moravu a Slezsko v Brně. Kromě toho bylo pro přespolní zaměstnance pivovaru zajištěno ubytování v kasárnách, vybavených jídelnou a ošetřovnou. V roce 1904 pak byla povolena výstavba kolonie 12 dělnických a úřednických domků ZAO, SOkA Karviná, fond OÚ Fryštát, inv. č. 314, kart. 120 a inv. č. 635, kart Excellenz Graf Larisch-Mönnich sche Dampfbrauerei Karwin. In: GIÖ, s ZAO, SOkA Karviná, fond OÚ Fryštát, inv. č. 239, kart Tamtéž, inv. č. 510, kart. 144.

173 Radoslav Daněk: Šlechtičtí podnikatelé v procesu industrializace 173 Počet a výstav šlechtických pivovarů v českých zemích k roku 1883 Čechy Morava Slezsko Počet pivovarů Výstav v hl Počet pivovarů Výstav v hl Počet pivovarů Výstav v hl Abs. % Abs. % Abs. % Abs. % Abs. % Abs. % Nová šlechta Stará šlechta Celkem Podíl šlechty na vlastnictví pivovarů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku k roku ČECHY Podíl šlechtických pivovarů na celkovém výstavu piva k roku 1883 ČECHY MORAVA MORAVA SLEZSKO SLEZSKO (grafy autor) Larisch-Mönnichové, 40 provozující svůj hraběcí pivovar vždy ve vlastní režii, dokázali nejen uhájit v konkurenčním boji své autonomní postavení pivovarských podnikatelů, ale navíc ze svého závodu učinili jeden z největších a nejdynamičtěji se rozvíjejících velkopivovarů ve Slezsku. Na přelomu 19. a 20. století 40 Skupina nešlechtických pivovarů nebyla vzhledem k tematickému zaměření této studie podrobněji strukturována, a jsou v ní tedy zahrnuty pivovary vlastněné právovárečnými měšťanstvy, obcemi a městy, církevními institucemi, nadacemi a fondy, buržoazními podnikateli, akciovými společnostmi, bankami, věřitelskými konsorcii aj.

174 174 Šlechtic podnikatelem zde vyráběli již bezmála 90 tisíc hl piva ročně a svůj široký sortiment konzumních i zdravotních piv expedovali prostřednictvím sítě skladů do celého Slezska a sousední Haliče. Johann hrabě Larisch-Mönnich ( ). Základ larisch-mönnichovského zemědělsko průmyslového impéria na Karvinsku tvořily zejména doly, ale jeho nedělitelnou součástí byly rovněž potravinářské závody. Praktické zkušenosti s řízením zemědělských a průmyslových podniků sbíral Johann hr. Larisch-Mönnich mj. na studijní cestě v Anglii. Působil též jako slezský zemský hejtman a ministr financí v Belcrediho vládě. Ještě za jeho života převzal postupně řízení rodinných statků a podniků jeho syn Heinrich ( ) (MŚC) Pokusíme-li se na závěr stručně charakterizovat postavení šlechty v rámci českého pivovarnictví 19. století a načrtnout jeho základní vývojové mezníky, můžeme konstatovat, že ještě na samém počátku procesu, jejž v celé jeho složitosti a komplexnosti nazýváme průmyslovou revolucí, byla šlechta jako držitel oprávnění k výrobě a prodeji piva naprosto výlučnou a dominantní strukturou. Její pivovarský monopol byl dán staletým vývojem ekonomiky režijního velkostatku a zároveň přežíváním dávnověkých feudálních privilegií. Revoluční politické změny v polovině 19. století spustily nezadržitelný proces pozvolné demontáže těchto právních a hospodářských anachronismů, jejichž odstranění bylo podmínkou sine qua non pro industrializaci pivovarnictví. Zrušení propinace v českých zemích roku 1869 dalo prostor konkurenci, která jediná byla schopná motivovat jednotlivé účastníky hospodářské soutěže k výkonům, jež v konečném výsledku učinily z Rakouska- -Uherska druhého největšího producenta piva na evropském kontinentě a české země největším přispěvatelem k tomuto úspěchu. Podílela se na tom i šlechta se svými pivovary. Zpočátku sice vlastním konzervatizmem účinně bránila prudkému uvolnění tržních principů, současně však její progresivnější část využila získaného prodlouženého času k přípravě na nevyhnutelnou modernizaci výroby. Konkurenční boj mezi pivovary v druhé polovině 19. století pak ve své počáteční dravé fázi pročistil výrobně obchodní prostředí a oddělil životaschopné od odsouzeného k zániku. Šlechta jako jeden z tradičních provozovatelů pivovarů v tomto procesu přišla o své někdejší až dvoutřetinové zastoupení na trhu, nicméně jako specifická vlastnická skupina si na konci 19. století stále uchovávala výrazný podíl. Ještě v roce 1913 bylo v Čechách z celkového počtu 544 pivovarů 203 (37 %) šlech-

175 Radoslav Daněk: Šlechtičtí podnikatelé v procesu industrializace 175 Úbytek šlechtických pivovarů na Moravě a ve Slezsku Morava SLEZSKO (graf autor) tických a vyrobilo se v nich hl piva (31 %). Na Moravě ve stejné době fungovalo 27 (30 %) šlechtických pivovarů, ovšem s úhrnným výstavem pouhých hl (14 %). Ve Slezsku se naproti tomu situace vyvinula tak, že pivovarů ve vlastnictví šlechty zde zůstalo jen 5 (23 %), ale díky závodům v Karviné a Těšíně se na celkové produkci podílely z 55 %, neboť produkovaly až hl piva Vypočteno podle KRATOCHVÍLE, A.: Pivovarství českých zemí v proměnách 20. století. Praha 2005, s

176 176 Šlechtic podnikatelem Přestože šlechta bezpochyby těžila ze zvýhodněných startovních podmínek a řada jejích pivovarů nebyla provozována ve vlastní režii, jako celek podle mne prokázala schopnost adaptovat se na nové hospodářské podmínky a orientovat se v nich. Je pochopitelné, že ztrátou propinačního monopolu se velká část starých vrchnostenských pivovarů stala ekonomicky neudržitelnými. Zároveň se ukázalo, kdo je skutečně schopen a ochoten čelit podnikatelským rizikům a obstát v konkurenci a kdo jen pasivně těžil z protekčních výhod. Pomyslné kolo dějin jako by se znovu otočilo: význam šlechtického pivovarnictví v procesu industrializace a s ní úzce související urbanizace zřetelně oslabil ve prospěch modernizovaného pivovarnictví městského a měšťanského, jakož i nových akciových společností. Navzdory zjevnému propadu, který vyplývá ze strohých čísel, si však dovolím tvrdit, že stará rodová šlechta jako poměrně úzká sociální Struktura šlechtických pivovarů dle výstavu k roku 1883 ČECHY MORAVA SLEZSKO (graf autor) třída projevila úctyhodné podnikatelské schopnosti v oblasti výroby piva, a navíc dala českému pivovarnictví z vlastního středu několik význačných podnikatelských osobností. Tradice šlechtických průmyslových pivovarů se přes všechny změny udržela i ve 20. století a v ojedinělých případech pokračuje dodnes. Úbytek pivovarů na Moravě a změna v jejich vlastnické struktuře Abs. % Abs. % Abs. % Abs. % Šlechta Stará Nová Nešlechtické Celkem

177 Radoslav Daněk: Šlechtičtí podnikatelé v procesu industrializace 177 Úbytek pivovarů ve Slezsku a změna v jejich vlastnické struktuře Abs. % Abs. % Abs. % Abs. % Šlechta Nešlechtické Celkem Die adeligen Unternehmer im Prozess der Industrialisierung in der Bierbrauerei mit der Berücksichtigung zur Situation im Ostrau-Karwiner Revier 42 Der Adel als eine enge aber ausgeprägte Sozialklasse wurde in der Epoche der Frühneuzeit ein bedeutsames protoindustrielles Unternehmungssubjekt im Bereich der Biererzeugung und des Bierhandels. Diese seine Tätigkeit hing eng mit der Entwicklung der Gutswirtschaft zusammen. Im Lauf einiger weniger Jahrzehnte gelang es ihm fast dominant den Biermarkt zum Nachteil der Stadt- und Bürgerbrauerei in den einzelnen Kronländern zu beherrschen. Dazu halfen dem Adel einerseits ausserökonomische Zwangsmittel wie Bierpflichtabnahme andererseits Protektionsschutz des lokalen Marktes mit der Hilfe des Propinationsrechts. In dieser Gestalt dann fungierte die adelige Bierbrauerei einige Jahrhunderte im Rahmen der Gutswirtschaft bis den Antritt der industriellen Revolution. Mit welcher Weise beeinflussten die umfangreichen gesellschaftlich-ökonomischen Veränderungen des 19. Jahrhunderts die Adelsstellung im Bereich der Bierproduktion bemüht sich diese Studie zu schildern. Trotzdem es schon seit 1848 zur allmählichen Beseitigung der alten feudalen Privilegien kam, erfolgte die definitive Entspannung des Marktmillieus erst nach der Aufhebung der Propination im Jahr Damit kam es auch zum Beginn der vollständigen Industrialisierung dieses Bereiches in den böhmischen Ländern. Der Konkurrenzkampf unter Brauhäusern erreichte den Gipfelpunkt hauptsächlich in dem letzten Viertel des 19. Jahrhunderts. Vormalige bis zum Zweidrittel hohe Vertretung des Adels unter Brauhausbesitzern in Mähren und Schlesien sank in seinem Verlauf auf eine Hälfte bzw. ein Fünftel und ungefähr Zweidrittel der adeligen ländlichen Brauhäuser verschwanden zu dieser Zeit. Samt und sonders handelte es sich um veraltete Brauhäuser mit primitiver technischer Ausstatung und Methoden der Erzeugung. Herstellungskapazität dieser Betriebe war nur ein paar Hunderte bis zu Tausenden Hektoliter des Biers pro Jahr und ihre Existenz wurde mit dem Beenden des Monopols der Propination unhaltbar. Anderseits war hier auch alter Geschlechtsadel aus den Reihen der grössten Landbesitzer, der genüge Geldmittel hatte, um dem Wettbewerb durch Investitionen in die Modernisierung seiner Bierbrauhäuser standzuhalten. Er gliederte auch die Brauhäuser in seine landwirtschaftlich-industrielle Komplexe ein. Der neue Adel bildete ungefähr ein Zehntel aus der gesamten Anzahl der adeligen Brauhausbesitzer und sein Vorkomnis hing vorwiegend mit der Durchdringung der Nobilitierten in den Grossgrundbesitz zusammen. Die Bierbrauerei des neuen Adels war mit der Ausnahme von der Regel eher ein Bestandteil der Nachbildung der gesellschaftlichen und ökonomischen Verhaltensmuster des alten Geschlechtsadels. Bei der Dokumentierung des Fortfalls der adeligen Brauhäuser am Ende des 19. Jahrhunderts kann man bei den neuen Adel einen allmählicheren Rückgang beobachten als bei seinem älteren Vorbild. (übersetzt von Hana Šústková) 42 Vzhledem k malému počtu pivovarů ve Slezsku není sledována zvlášť stará a nová šlechta.

178 178 Petr Popelka (Ostravská univerzita v Ostravě) Podíl šlechty na železničním podnikání v habsburské říši. Základní srovnání situace v Anglii, Německu a habsburské říši Není dnes sporu o podstatném vlivu, jaký sehrály železnice v procesu evropské industrializace 19. století. Výstavba železniční sítě představovala leading sector významně ovlivňující celý evropský průmysl. Stavba železnic vytvářela investiční multiplikační efekt, vysokou poptávku po energetických zdrojích a surovinách a v neposlední řadě také po inovacích. Železnice 19. století vytvořily zcela nové předpoklady pro lokalizaci průmyslu, staly se významným bezprostředním odběratelem produktů těžkého průmyslu a hornictví a poskytovaly dopravní služby za podstatně nižší cenu než dopravní systémy v předchozích obdobích. Z hlediska zaměstnanosti přinesla železnice práci velkému množství dělníků i nových kvalifikovaných pracovních sil a mobilizovala nové podnikatelské a technické talenty. Z finančního hlediska představovala výstavba železnic sféru do té doby nevídaných investic a oblast mohutné akumulace kapitálu. 1 Není třeba zdůrazňovat, že poznání podnikatelských struktur éry evropské industrializace 19. století je bez analýzy podnikatelstva v železničních akciových společnostech značně neúplné. Výzkum podnikání v železniční dopravě habsburské monarchie a českých zemí 19. století je sice tématem dosti frekventovaným, avšak dodnes v podstatě nepříliš probádaným. Jestliže známe poměrně dobře jednotlivé fáze výstavby železniční sítě, hospodářské výsledky zvláště větších železničních společností, případně některé vlivy výstavby železnice na hospodářství, stále neznáme onu skupinu podnikatelů, které za železnice vděčíme. 2 Následující studie je pouze skromným úvodem do značně obsáhlé a komplikované problematiky. Inspirováni slušnými výsledky prací zahraničních autorů se zaměříme na otázku, z jakých sociálních vrstev se rekrutovalo podnikatelstvo železničních akciových společností a jakou roli sehrávala v železničním podnikání 1 Blíže Wehler, H.-U.: Deutsche Gesellschaftsgeschichte. Band II. München 1996, s , Hlavačka, M.: Dějiny dopravy v českých zemích v období průmyslové revoluce. Praha 1990; Myška, M.: Vliv výstavby železnic na rozvoj hutnictví železa v habsburské monarchii a v českých zemích ( ). In: Rozpravy Národního technického muzea 118. Z dějin hutnictví 18. Praha 1989, s ; Týž: Eisenbahnen Eisenhüttenindustrie Wirtschaftswachstum (Der Einfluß des Ausbaus des Eisenbahnnetzes auf die Entwicklung des Eisenhüttenwesens in der Habsburgermonarchie ). In: Prager wirtschafts- und sozialhistorische Mitteilungen / Prague Economic and Social History Papers 7 ( ). Prague 2006, s. 9 47; Praschinger, H.: Die österreichischen Eisenbahnen als wirtschaftlicher Faktor. In: Gutkas, K Bruckmüller, E. (Hg.): Verkehrswege und Eisenbahnen. Beiträge zur Verkehrsgeschichte Österreichs aus Anlass des Jubiläums 150 Jahre Dampfeisenbahn in Österreich. Wien 1989, s

179 Petr Popelka: Podíl šlechty na železničním podnikání 179 Anglie, Německa a habsburské říše tradiční vůdčí sociální skupina šlechta. Jestliže se v anglickém a německém případě můžeme opřít o solidní a často obsáhlé analýzy dobových písemných i tištěných pramenů, v případě habsburské monarchie musíme vzít zavděk jen základním rozborem několika železničních společností. Předběžná konstatování pro tuto oblast budou mít proto pouze charakter hypotéz, které bude třeba potvrdit, či vyvrátit dalšími výzkumy. Hned na úvod je třeba vymezit pojem podnikatele v železničních dopravních společnostech, se kterým budeme dále pracovat. Jak již v několika studiích zdůraznil M. Myška, pojem podnikatel je možné chápat v několika rovinách. 3 V následujících řádcích se zaměříme na skupinu podnikatelů-investorů (ve smyslu Schumpeterova typu podnikatel- Kapitalgeber), kteří se na výstavbě železnic podíleli svým kapitálem. Skupina vlastních tvůrců železnice železničních stavitelů zůstává v této analýze prozatím stranou. Pokud chceme analyzovat sociální skupinu podnikatelů-investorů železničních společností, potom je třeba si nejprve zodpovědět dvě základní otázky: 1. V jakém stavu se nacházel kapitálový trh dané země? 2. Jaké byly investiční možnosti potencionálních investorů? Kapitálový trh Historikové jsou dnes zajedno ve tvrzení, že anglická průmyslová revoluce a samotná výstavba železnic v Anglii byla ovlivněna relativním dostatkem kapitálu. Přinejmenším od poloviny 18. století Anglie disponovala silným kapitálovým trhem, který od 20. let 19. století rychle vstupoval do oblasti výstavby železnic. Jen v letech činily investice do železnic 6 % celkových britských investic, v období železničního boomu let dokonce 21 % celkových britských investic. Avšak ani před érou výstavby železnic nečinily investice do dopravního systému zanedbatelnou položku a tvořily podle odhadů až pětinu celkových britských investic. 4 Bylo to dáno mimo jiné také budováním nákladné sítě silnic a vodních kanálů, které patřily k nejkvalitnějším v Evropě. 5 Železnice však představovaly podnikání, které se vyznačovalo mimořádně vysokým fixním kapitálem. Tento fixní kapitál byl mnohem vyšší než u ostatních 3 Myška, M.: Sociální skupina podnikatelstva jako předmět historického výzkumu. In: MYŠKA, M. (ed.): Podnikatelstvo jako předmět historického výzkumu. Protokoly kolokvií konaných ve dnech prosince 1992 a prosince 1993 v Ostravě. Ostrava 1994, s. 8 19; Týž: Rytíři průmyslové revoluce. Šest studií k dějinám podnikatelů v českých zemích. Ostrava 1997, s Handbuch der Europäischen Wirtschafts- und Sozialgeschichte. Band 4. Stuttgart 1993, s V Anglii započalo masivní vylepšování silniční sítě již v 50. letech 18. století, tedy bezprostředně před průmyslovou revolucí a rozmachem výstavby sítě říčních kanálů. Důležitou úlohu přitom sehrávali soukromí podnikatelé, sdružení v mnoha tzv. turnpike trusts, které vystavěly celý systém mýtních silnic ( turnpike roads ). Turnpike trusts začaly být zakládány v hojné míře po polovině 18. století, přičemž do roku 1800 parlament schválil 870 takových společností. Do nástupu železnice v roce 1830 existovalo již 1116 silničních společností, provozujících 22 tisíc mil (35 tisíc km) soukromých zpoplatněných silnic. To odpovídalo asi pětině britské silniční sítě, zbytek provozovaly obce. Podrobněji Bagwell, P.: The Transport Revolution from London 1974, s. 35 ad.

180 180 Šlechtic podnikatelem průmyslových odvětví, která do té doby průmyslová revoluce vytvořila. Velké podniky sekundárního sektoru průmyslové revoluce první poloviny 19. století, např. strojírny, tkalcovny, doly či pivovary, dosahovaly v Anglii zřídkakdy vyššího základního kapitálu než liber. 6 Velká část tehdejších bank si proto vystačila s nižším kapitálem, než potřebovala dopravní infrastruktura. Proto když nastoupila výstavba vodních kanálů a železnic, jejichž pořizovací náklady se pohybovaly v řádu statisíců (u železnic spíše milionů) liber, musel se změnit i systém financování. Zprvu hrála v oblasti průmyslových investic velkou roli sociální síť rodinných příslušníků, příbuzných, a především obchodních partnerů, kteří přinášeli potřebný kapitál. Investice do dopravní infrastruktury však nabývaly takového rozsahu, že předpokládaly pomoc burzy a rozvíjející se sítě bankovního sektoru. Rozvinutý anglický bankovní sektor v zásadě zvládl pokrýt požadované objemy peněz ze strany železničních společností, takže v polovině 19. století tvořily železniční akcie na londýnské burze druhou nejpočetnější skupinu obchodovaných cenných papírů hned po státních dluhopisech (bylo jich obchodováno za 250 milionů liber). 7 V Německu problém kapitálových zdrojů spočíval především ve velkých regionálních rozdílech. Např. v oblasti Porýní nebyl v první polovině 19. století tolik problém s nedostatkem kapitálu, ale spíše s obchodními vztahy, s nedostatky trhu, případně s řešením některých technických problémů. V jiných německých regionech se naopak setkáváme s odlišnou realitou. Wehler např. pro Prusko první poloviny 19. století obecně konstatuje absenci kapitálově silných soukromých investorů, kteří by byli schopni činit riziková rozhodnutí (rizikovost investice vyplývala na počátku z malého know-how), na rozdíl od Anglie. 8 Přesto však nebyly vyhlídky zájemců o železniční investice špatné, neboť v Prusku existovalo méně možností kapitálových investic. Akciové banky byly právně povoleny až po roce 1848 a v Prusku jich existovalo minimum. Na pruském akciovém trhu téměř absentovaly soukromé akciové společnosti (k roku 1845 se obchodovalo na trhu s cennými papíry soukromých akciových společností v hodnotě pouhých dvaceti milionů tolarů, o deset let dříve pouze v hodnotě osmi milionů tolarů). Investoři mohli před rokem 1848 investovat na finančním trhu buď do státních cenných papírů, nebo do železnic. Teprve od 40. let 19. století se v Prusku objevují první pojišťovací akciové společnosti a akciovky působící v těžkém průmyslu. 9 Investice do pruských státních cenných papírů přitom nebyly nijak zvlášť výhodné. Jelikož Prusko mělo kolem roku 1840 nejnižší zadlužení v Evropě, nedosahovaly úroky ze státních půjček vysokých čísel a klesaly až pod 4 %. Naopak průměrné dividendy z pruských privátních železnic oscilovaly v období Např. výstavba a zařízení velké přádelny přišlo na konci 19. století jen na cca liber. 7 Then, V.: Eisenbahnen und Eisenbahnunternehmer in der Industriellen Revolution. Göttingen 1997, s Tamtéž, s. 133 an. 9 Tamtéž, s. 135.

181 Petr Popelka: Podíl šlechty na železničním podnikání 181 mezi 3,2 % 6,2 %. 10 To pochopitelně připravilo relativně příznivou půdu pro investice do německých železnic. V období do roku 1879 bylo do železnic investováno cca 12 % veškerých německých investic. Ve fázi největšího železničního boomu v 50. letech investice do železnic tvořily 17,5 % 26 % veškerých pruských investic. Na druhé straně je třeba si uvědomit delší dobu návratnosti investic v případě železnic. Kapitálový trh v habsburské monarchii se před rokem 1848 nacházel v podobné situaci jako trh německý. Přibližně do poloviny 19. století byl kapitálový trh středoevropské monarchie v podstatě chudý. V habsburské říši fungovala od roku 1816 Österreichische Nationalbank, která však představovala pouze cedulovou banku sloužící výhradně potřebám státu, ve výjimečných případech potřebám velkých privátních bankéřů. Financování podnikatelských aktivit tak bylo téměř výhradně odkázáno buď na vlastní finanční prostředky podnikatele (případně okruhu rodinných příslušníků či obchodních partnerů), nebo na úvěr od jiných soukromých osob. Finančními obchody se zabývala před polovinou 19. století v habsburské monarchii především řada velkých soukromých bankéřů, kteří byli ze značné části cizího původu (Rothschild, Geymüller, Fries, Sina, Arnstein, Eskeles, Stametz-Meyer, Wertheimstein), a ještě pestřejší skupina menších bankéřských rodin zemského či lokálního formátu. Akciové společnosti existovaly v habsburské říši sice již v 18. století, avšak do poloviny 19. století představovaly spíše výjimečný zjev. 11 Teprve po roce 1850 dochází ve vývoji rakouské ekonomiky k některým významným změnám. Základní projev těchto změn představuje koncentrace dosud rozptýlených finančních prostředků do akciových společností a vznik hned několika významných vídeňských akciových velkobank (Niederösterreichische Escomptegesellschaft 1853, Österreichische Credit-Anstalt für Handel und Gewerbe 1855, Anglo-Österreichische Bank 1863 a Boden-Kredit-Anstalt 1864). Tyto velkobanky pak sloužily primárně k financování podnikání (včetně velkopodnikání) a jejich investice (především investice Credit-Anstalt) šly také do nákladného budování železniční infrastruktury. 12 Stejně jako v případě německých zemí také v habsburské říši představovaly investice do železničních společností relativně dobře úročené peníze. Např. průměrné zúročení akciového kapitálu u koněspřežné dráhy České Budějovice Linec Gmunden činilo v letech přibližně 7,5 %. V roce 1842 vyplácela 10 Wehler: Deutsche Gesellschaftsgeschichte, s Jindra, Z.: Rozvoj akciového podnikání v Rakousku a v českých zemích do roku In: Podnikatelstvo jako předmět historického výzkumu. Ostrava 1994, s ; Bruckmüller, E.: Sozialgeschichte Österreichs. Wien 2001, s Rudolph, R.: Banking and Industrialization in Austria-Hungary. Cambridge 1976, s. 68 an; Handbuch der Europäischen Wirtschafts- und Sozialgeschichte. Bd. 4. Stuttgart 1993, s ; Jakubec, I. Jindra, Z.: Dějiny hospodářství českých zemí od počátků industrializace do konce habsburské monarchie. Praha 2006, s ; Hájek, J.: Bankovnictví v českých zemích v 50. a 60. letech 19. století. In: Hospodářské dějiny 22. Praha 1999, s. 83 an.

182 182 Šlechtic podnikatelem Budějovicko-linecká dráha dividendu ve výši 6,1 %, Severní dráha Ferdinandova 5 % a dráha Wien Gloggnitz 4,3 %. Severní dráha Ferdinandova se později stala v průběhu několika desetiletí patrně nejlépe prosperujícím železničním podnikem a vyplácela dividendy dosahující až 19 %. Naopak státem vystavěné dráhy dosahovaly spíše nižšího zúročení základního kapitálu. 13 Investiční možnosti Schopnost a ochotu investovat v oboru železničního podnikání můžeme očekávat přinejmenším v zakladatelském období železnic jen u omezeného okruhu osob, jen u určitých sociálních skupin. Hned na počátku můžeme z oblasti železničních investic vyřadit nejpočetnější nižší sociální skupiny (Then je vymezuje jako Unter- und Kleinbürgerliche Gruppen ), které neměly dostatečný kapitál, aby mohly být v železničním podnikání úspěšné, respektive aby prosadily výrazněji svůj vliv v železničních akciových společnostech. Jejich účasti bránila přinejmenším v počátečním období dosti vysoká nominální hodnota akcií (v Anglii v rozmezí liber, v Prusku tolarů, v habsburské říši zlatých konvenční měny). 14 Získat dostatečný kapitál pro železniční investice by znamenalo pro nižší vrstvy buď dlouhodobě spořit, nebo získat velký obnos např. dědictvím. Sociální skupina šlechty, kterou se budeme v naší studii zabývat především, nesehrávala ve vztahu ke kapitálovým investicím do železnic vždy jednoznačnou roli. V případě šlechty nehraje roli nominální velikost majetku, ale schopnost disponovat dostatečným objemem likvidních prostředků. Ta byla ve šlechtickém prostředí podmíněna dostatečným úspěchem ve vlastním podnikání, spojeným především s feudálním velkostatkem a jeho pokroky (agrární revoluce, kapitálové investice, meliorace apod.), případně s průmyslovým podnikáním či ziskem hotových finančních prostředků jinými způsoby (v habsburské říši např. obrovské zisky z vyvazování osob z poddanství). Proto také, jak si ukážeme, nacházíme tak zásadní rozdíly v podílu šlechty na podnikání v železnicích mezi Anglií, habsburskou monarchií a Německem (Pruskem). Navíc u sociální skupiny šlechty mohla existovat přinejmenším v počátcích jistá mentální zábrana šlechtic, podnikající v tradičních odvětvích, by musel začít investovat do nového odvětví symbolizujícího nejen hospodářskou, ale též společenskou modernizaci. Významné postavení v železničním podnikání náleží nesporně sociální skupině podnikatelů měšťanského původu (Wirtschaftsbürgerthum). Podnikatelé měšťanského původu, respektive alespoň jejich část, mohla mít dostatečně vysoký kapitál a tomu odpovídající hospodářské zájmy včetně zájmu na dopravních inovacích. Elitu podnikatelů měšťanského původu, která měla oba základní předpoklady, 13 Nejhorších výsledků dosahovala Lombardsko-benátská státní dráha (v letech cca 1,7 %) a Jižní státní dráha (v letech cca 3 %). Blíže Praschinger: Die österreichischen Eisenbahnen, s Then: Eisenbahnen, s. 143.

183 Petr Popelka: Podíl šlechty na železničním podnikání 183 představovali velkoobchodníci a bankéři. Tato špička měšťanského podnikatelstva tvořila pomyslný vrchol v možnostech a schopnostech investovat do železnice, jak dokazují Rubinsteinovy výzkumy pro Anglii. 15 Dá se říci, že role bankéřů (v první polovině 19. století především privátních bankéřů) byla tím vyšší, čím byl slabší systém kreditních ústavů dané země. Skupiny velkoobchodníků, velkoprůmyslníků a bankéřů si všímá také Redlich, který předpokládá, že v Německu existovalo v období rané industrializace a průmyslové revoluce pravděpodobně jen několik stovek rodin, které byly s to díky svým produkčním a finančním možnostem probíhající industrializaci uvést do chodu a následně ji udržovat. 16 V případě německých zemí disponovali špičkovými možnostmi i příjmy především privátní bankéři. Dosti slušně jsme zpraveni o finančních poměrech např. u Oppenheimů, u kterých se majetek pohyboval v řádu milionů marek. Obdobná situace panovala v případě dalších velkých bankéřských rodů (např. Mendelsson, Rothschild, Beckmann). 17 Jiné to bylo v případě továrníků, kde chudší továrníci vládli ročními příjmy tolarů, ti movitější potom příjmy v řádu desítek tisíc tolarů. Před rokem 1848 však mohou být průmyslnické příjmy převyšující tolarů považovány v prostředí měšťanského podnikatelstva za velmi slušné a většina měšťanských podnikatelů jich nedosahovala. 18 Relativně nízkými ročními příjmy disponovali vyšší němečtí úředníci pohybovaly se od tolarů (vládní rada) do tolarů (vládní prezident). Velká část anglických železničních podnikatelů (investorů) patřila k nejbohatším anglickým vrstvám. Přesto jen malá část disponovala příjmy a jměním, které můžeme označit za špičkové. Špičkovými příjmy disponovalo pouze několik tradičních rodů z vysoké aristokracie (které přitom podnikaly), jejichž majetek se počítal na miliony liber a roční příjmy v řádu statisíců. Příjmy ze železničních akcií přitom tvořily jen zlomek příjmů, portfolio těchto rodů bylo pochopitelně mnohem širší. Ostatní železniční podnikatelé na tom byli pochopitelně mnohem hůře. Obecně Then konstatuje, že každý velkostatkář, který podnikal v anglických železničních společnostech, pobíral ze svého hospodářství ročně alespoň liber, tedy příjem, který postačoval na stavovsky odpovídající způsob života. U ostatních sociálních skupin se majetek v řádu milionů liber dostavuje nejdříve až v následující generaci, a to i u privátních bankéřů a obchodníků. Milionového majetku mohli dosáhnout především potomci privátních bankéřů (merchant bankers). Tito bankéři a obchodníci počítali v první polovině 19. století svůj majetek v řádu statisíců a roční zisk v řádu desetitisíců. V případě anglických továrníků, kteří se podíleli na železničních akciových společnostech, bohužel chybí informace o celkovém majetku a příjmech. K dispozici jsou jen informace o výši 15 Rubinstein, W. D.: Men of Property. The Very Wealthy in Britain since the Industrial Revolution. London Redlich, F.: Der Unternehmer. Wirtschafts- und sozilageschichtliche Studien. Göttingen 1964, s Wehler: Deutsche Gesellschaftsgeschichte, s Then: Eisenbahnen, s Kurs tolar libra činil přibližně 7:1.

184 184 Šlechtic podnikatelem kapitálu jejich podniků. Obecně lze říci, že možnosti větších anglických továrníků přesahovaly částku liber a velký zdroj financí nacházeli nejen v průmyslovém podnikání, ale také ve výnosu svých statků. 19 V oblasti habsburské říše první poloviny 19. století panovala co do struktury přibližně obdobná investiční situace jako v Anglii jen s tím rozdílem, že celý kapitálový potenciál společnosti byl podstatně nižší. Předně si vystačila i tzv. velkovýroba (jak dokazuje J. Matějček) s relativně nízkými investicemi. 20 Soukenické manufaktury potřebovaly základní kapitál ve výši desítek tisíc zlatých, velké šlechtické textilní manufaktury maximálně v řádu několika stovek tisíc zlatých. V železářství si i největší hutě první poloviny 19. století vystačily maximálně s několika sty tisíci zlatých základního kapitálu. 21 Teprve železnice, nastoupivší ve 20. a 30. letech 19. století, vyžadovala investice v řádech milionů zlatých konvenční měny. 22 Od konce 18. století existovaly v rámci habsburské říše v zásadě dvě kapitálově nejsilnější skupiny možných investorů šlechta a privátní bankéři (případně největší z velkoobchodníků). Základnou hospodářského postavení šlechty, jejího politického vlivu a společenské prestiže byl její pozemkový majetek a na něm provozované zemědělské, lesnické a průmyslové závody. Nejsilnější pozici přitom zaujímal šlechtický velkostatek v Haliči a v českých zemích (naopak nejslabší pozici měl v Horním i Dolním Rakousku). Právě v českých zemích pak dosahovala průměrná velikost panství nejvyšších hodnot v celé monarchii. 23 Průměrné roční výnosy šlechtického nemovitého majetku se pohybovaly na konci 18. století okolo 4 % a v případě knížecích majetků se pohybovaly v řádu statisíců, u hrabat už jen v řádu desetitisíců a u svobodných pánů a rytířů pouze v řádu tisíců. Pokud od průměrných výnosů odpočítáme náklady na šlechtickou domácnost a reprezentaci, je zřejmé, že na větší investice do průmyslové výroby a železnic v řádu desetitisíců a statisíců měla jen vysoká šlechta, tj. arcivévodové a knížecí, případně bohatší hraběcí rodiny a církevní instituce. Ostatní šlechta byla pro větší podnikání v habsburské říši v první polovině 19. století relativně chudá. 24 Do investičních možností šlechty však zasáhlo pozitivním způsobem zrušení poddanství a roboty v roce 1848, které však byly rušeny za náhradu. Bývalé feudální vrchnosti získaly výkupem z poddanství a roboty od svých někdejších pod- 19 Tamtéž, s O nízkých kapitálových potřebách obecně např. Österreichische Industriegeschichte bis Die vorhandene Chance. Wien 2003, s Matějček, J.: Majetky, důchody a investiční možnosti v českých zemích v 19. století. In: Studie k sociálním dějinám 19. století 6. Opava Praha Kutná Hora 1996, s Přehled výše základního kapitálu železničních akciových společností habsburské říše k roku 1856 uvádí Hlavačka: Dějiny dopravy, s MYŠKA, M.: Šlechta v Čechách, na Moravě a ve Slezsku na prahu buržoazní éry (Hospodářská aktivita české aristokracie a tzv. kapitalistická modernizace ). Časopis Slezského muzea, série B vědy historické 36, 1987, č. 1, s Machačová, J. Matějček, J.: Nástin sociálního vývoje českých zemí Opava 2002, s

185 Petr Popelka: Podíl šlechty na železničním podnikání 185 daných a od státu obrovské peněžní prostředky, které potom mohly investovat do rozsáhlé podnikatelské činnosti. Většina někdejších vrchností využila přílivu financí k dalšímu rozvinutí podnikatelské činnosti, především v zemědělství, potravinářském průmyslu, ale také hutnictví. Část prostředků akumulovaných vyvazováním použili někteří zástupci velkých aristokratických rodů (např. Fürstenberg, Schwarzenberg, Auersperg, Chotek) k bankovním a finančním transakcím (často např. v Credit-Anstalt für Handel und Gewerbe). Díky tomu pronikl šlechtický kapitál do řady dalších průmyslových podniků a železničních společností. 25 V první polovině 19. století, především ve 30. a 40. letech, vzniká vedle šlechty a privátních bankéřů, disponujících likvidními statisíci či miliony Adalbert I. Lanna ( ), podnikatel v uhelném průmyslu a železářství, provozovatel říční dopravy na Vltavě a Labi, přední železniční podnikatel (Hons) zlatých, také v habsburské říši a potažmo v českých zemích skupina měšťanských podnikatelů investujících velké peníze do kapitálově náročných hospodářských odvětví (především do výstavby železnic, velkých železáren, uhelných dolů atd.). Tato skupina špičkových podnikatelů, čítající řádově desítky podnikatelů či podnikatelských rodů (např. H. D. Lindheim, Kleinové, A. Lanna, Nádherní, J. D. Starck), disponovala majetky v řádu milionů a jejich investiční možnosti se pohybovaly v řádu stovek tisíců zlatých. Investiční možnosti ostatních průmyslníků byly v první polovině 19. století dosti omezené. Roční zisky středních i velkých průmyslových podniků se pohybovaly většinou mezi tisíci a desetitisíci zlatých. Patrně jen zcela výjimečně se zisk mohl pohybovat v řádu statisíců. Obdobnou situaci konstatuje J. Matějček také v případě bankéřů a velkoobchodníků zemského formátu. 26 Investiční možnosti společně s motivací investorů a stavem kapitálového trhu tvoří rámec, uvnitř kterého se formuje skupina železničních podnikatelů 19. století. Struktura investorů železničních společností základní srovnání Anglie a Německa Dnes již máme k dispozici výsledky analýzy sociálního původu investorů železničních akciových společností z oblasti Anglie a Německa. Na základě rozboru dochovaných pramenů (soupisů akcionářů, soupisů kapitálových účastí a hlasovacích práv) vytvořil německý historik Volker Then kolektivní biografii 645 německých 25 Blíže Myška: Šlechta, s Machačová Matějček: Nástin, s. 56.

186 186 Šlechtic podnikatelem Dr. Siegfried Werner (1859?), dvorní rada, ředitel K. k. priv. österr. Kreditinstitut für Verkehrsunternehmungen und öffentliche Arbeiten, spolutvůrce mnoha lokálních drah (Hirsch) a 218 anglických železničních podnikatelů (investorů). 27 Tuto skupinu posléze podrobil zevrubné analýze, takže již známe její základní sociální i demografickou charakteristiku. Hned v úvodu je však třeba upozornit na několik důležitých skutečností. V případě německých zemí se autor soustředil především na analýzu situace v Prusku (s částečným přesahem do Saska), ostatní německé regiony zůstaly stranou pozornosti. Autor se také zaměřil na nejstarší železniční společnosti, které působily ve svých zemích jako svého druhu pionýrské. 28 Jaké jsou základní autorovy poznatky? V případě Německa Then potvrdil vysoký podíl bankéřů na investovaném kapitálu. Ačkoliv bankéři netvořili nejsilnější sociální skupinu účastnou na akciových společnostech (v Německu jejich podíl kolísal od 3,5 % do 9,5 %, v Anglii pouze 1,4 % 3 %), investovali alespoň v Německu ze všech sociálních skupin nejvíce (jejich vklady tvořily minimálně čtvrtinu veškerého akciového kapitálu železničních společností). Domněnka, že bankéři převzali v Německu klíčovou funkci v procesu zajišťování kapitálu, se tedy plně potvrdila. Velmi silnou pozici zastávali bankéři také v případě anglických společností. Bankéři vykazovali v obou zemích největší koncentraci vkladů. Tvořili sice na počet malou, avšak kapitálově velmi silnou skupinu. Proto se ze skupiny bankéřů rekrutovala vrstva velkoakcionářů. 29 V Německu překročilo hranici pro velké akcionáře 97 % bankéřů, v Anglii více než 80 % bankéřů. Druhou mimořádně silnou skupinu představovala sociální skupina obchodníků. Podíl této skupiny na investicích tvořil v některých případech až polovinu veškerých investic, což platilo jak v Anglii, tak v Německu. Skupina bankéřů a obchodníků v Německu představovala vůdčí skupinu investorů, neboť v analyzovaných případech zastupovala až 75 % všech investic. Navíc existovalo reciproční propojení mezi bankéři a obchodníky, minimálně ve velkých centrech obchodu. Avšak 27 Then: Eisenbahnen. 28 V případě Anglie analyzoval Liverpool-Manchester Railway, London-Birmingham Railway a Grand Junction Railway (později fúzující v London and North Western Railway) a dále Great Western Railway a London and South Western Railway. V případě Pruska analyzoval Lipsko-drážďanskou dráhu, Berlínsko-postupimskou (později Berlínsko-postupimsko-magdeburskou dráhu) dráhu, malou železniční společnost dráhy Düsseldorf Elbersfeld, dále tři dráhy v Porýní a Porúří (Bergisch-Märkische Eisenbahn, Rheinische Eisenbahn-Gesellschaft, Köln-Mindener Eisenbahn- Gesellschaft) a další tři dráhy v Prusku (Niederschlasisch-Märkischen Eisenbahn, Berlin-Anhaltischen Eisenbahn a Berlin-Hamburg Eisenbahn). 29 V Anglii osoby nad 2000 liber akciového podílu, v Prusku osoby nad 2000 tolarů akciového podílu. Tyto sumy určovaly faktickou hranici pro možnost volby ředitele akciové společnosti.

187 Petr Popelka: Podíl šlechty na železničním podnikání 187 Emanuel Alois Ziffer šlechtic von Teschenbruck ( ), těšínský rodák, ředitel Krakovsko-černovické dráhy, iniciátor výstavby lokálních drah v Haliči a na Bukovině (Hirsch) mezi Anglií a Německem existoval viditelný rozdíl. V Anglii se obchodníci podíleli na celkovém počtu akcionářů v průměru 13 % 26 %, avšak tito obchodníci vlastnili 35 % 50 % veškerého kapitálu. Z většiny tedy tvořili skupinu velkých akcionářů (70 % 80 %). V Německu byla skupina investujících obchodníků ještě mnohem početnější a tvořila 30 % 52 % akcionářů. Obchodníci pak ovládali 25 % 48 % akciového kapitálu, což je o něco méně než v případě Anglie. Z toho vyplývá, že německý kupecký kapitál byl slabší než britský a podíl velkých akcionářů menší. Překvapivě malý podíl na investicích měli v německém případě továrníci, kteří investovali maximálně kolem 8 % akciového kapitálu, někdy dokonce méně než 1 %. Odlišné postavení zaujímali továrníci v anglickém případě, neboť jejich investice dosahovaly 11 % 18 % akciového kapitálu. To dosti jednoznačně ukazuje na sílu kapitálu anglických průmyslníků a naopak na slabší postavení kapitálu rodící se skupiny německých továrníků. Na druhé straně když srovnáme podíl sociální skupiny továrníků na celkové skupině akcionářů (v Německu 1 % 5 %, v Anglii 4,5 % 16 %), dojdeme k závěru, že továrníci většinou představovali buď velké, nebo střední akcionáře. Naopak překvapivě ve velké míře investovala do německých železnic skupina vzdělanostních vrstev (Bildungsbürgertum, úředníci, právníci, profesoři atd.) a důstojníků (zpravidla vysoké důstojnictvo). Největší zastoupení v rámci vzdělanostních vrstev přitom měli právníci. Podíl vzdělanostních vrstev včetně důstojnictva na investicích kolísal ve sledovaných případech mezi 8 % 16 %, což se blížilo anglickému prostředí (podíl na celkovém kapitálu 9 % 21 %). Tento pěkný výsledek byl však umožněn pouze tím, že tato sociální skupina investovala do železnic ve velkém množství relativně malé kapitály. Jestliže v Anglii skupina vzdělaných tvořila 11 % 16 % akcionářů, Max rytíř von Gomperz ( ), bankéř, brněnský textilní podnikatel a ředitel společnosti České západní dráhy (Hirsch) v Německu to bylo dokonce 13 % 30 %. To ukazuje na silnou pozici pruské byrokracie, které se dostávalo v Prusku mimořádné důležitosti (v případě německých úředníků činila účast na akcio-

188 188 Šlechtic podnikatelem vých společnostech 10 % 21 % všech akcionářů). Avšak skupina vzdělanostních vrstev tvořila především drobné, případně střední akcionáře. Pouze v Anglii se skupina podílela více než 50 % na skupině velkých akcionářů. Zásadní rozdíl mezi Anglií a Pruskem vidíme v případě zastoupení šlechty v investicích do železnic. V Prusku kolísal podíl šlechtických a velkostatkářských investic do železničních společností kolem 2 %, pouze v jediném případě dosáhl 11 %. Šlechtické investice se nedají v německém případě srovnat s investicemi britské šlechty a ukazují na slabou investiční možnost německé šlechty, ale také na rezervovaný postoj, který německá šlechta k železnicím zaujala. Then označuje podíl německých šlechtických investic do železnic jako bezvýznamný. 30 Naopak britská šlechta, především nižší, se investicí do železnic účastnila v mnohem větší míře. Jestliže podíl investic vyšší britské šlechty nabýval v různých společnostech dost rozdílného poměru (kolísal ve sledovaných případech od 0,5 % do 11 %), potom podíl nižší šlechty byl poměrně vyrovnanější (5 % 7 % veškerých investic). Podíl šlechty na železničním podnikání v habsburské říši základní východiska Pro oblast habsburské říše bohužel nemáme k dispozici žádnou obdobnou analýzu železničních podnikatelů či investorů. Problém vyvstává také v základním pramenném materiálu, kterého Then využíval. Jestliže pracoval se soupisy akcionářů, kapitálových účastí a hlasovacích práv železničních akciových společností, potom se jedná o materii, která je v prostředí habsburské říše prozatím v podstatě neznámá. Navíc akciové společnosti v sobě vždy nesly značnou míru anonymity. Akciová společnost je totiž právní formou čistě kapitálové společnosti prakticky bez přítomnosti osobních prvků. Není v této souvislosti bez zajímavosti, že francouzský ekvivalent českého výrazu akciová společnost je société anonyme. Typické jak pro dnešní akciové společnosti, tak pro akciové společnosti 19. století je tedy jistá neprůhlednost toku investic, a především jejich rychlá proměnlivost, kterou nelze (i kdybychom prvotní soupis akcionářů nalezli) na základě jednoho soupisu zachytit. V případě akciových společností se často setkáváme s osobami, které pouze zastupovaly osoby třetí. Na valné hromadě akciové společnosti se tak sice účastník prokazoval plnou mocí (existují alespoň pro některé společnosti seznamy hlasujících akcionářů na valných hromadách), ale zastupoval často jen některou z bank spravujících portfolio pro neznámo koho. V případě, že se emise akcií ujala banka, potom tyto akcie zněly na doručitele, které je ovšem těžko jednoznačně ztotožnit s investorem. Jistou cestou, jak alespoň částečně zaplnit citelné vacat, je analýza proměn obsazení představenstev (správní či dozorčí rady, případně ředitelství) železničních 30 Then: Eisenbahnen, s. 170.

189 Petr Popelka: Podíl šlechty na železničním podnikání 189 akciových společností. 31 Přitom má tento přístup několik výhod. Předně se nám při analýze představenstva zužuje doposud sledovaná skupina podnikatelů-investorů pouze na skupinu osob, která činila v akciové společnosti strategická rozhodnutí. Představenstvo totiž nebylo tvořeno pouhými úředníky, ale naopak osobami, které danou společnost fakticky řídily, právně zastupovaly a vytvářely její hospodářskou politiku. Jen představenstvo svolávalo valné hromady akcionářů, předkládalo výroční zprávy, kontrolovalo roční účetní uzávěrky, vedlo obchodní knihy a zodpovídalo se za své činy pouze valné hromadě akcionářů. Nespornou výhodou je také skutečnost, že je možno pro výzkum použít relativně dobře přístupné seznamy členů správních rad uveřejněných jak ve výročních zprávách akciových společností, tak v některých dalších tištěných pramenech (pro železnice např. Eisenbahn-Jahrbuch, Compass či jubilejní dobové publikace). 32 Především je však možno sledovat dynamiku změn, tj. proměny složení představenstev, respektive správních rad po relativně dlouhá období (trvající řádově až desítiletí). Jistou nevýhodou tohoto postupu je nemožnost komparace se závěry zahraničních výzkumů, které analyzují celé spektrum akcionářů (tedy s předloženými Thenovými závěry). Druhá nevýhoda vyplývá ze samotného postavení představenstva v akciových společnostech. Většinou v jeho řadách zasedali nejsilnější akcionáři (případně jejich zástupci), snažící se tak uplatnit svůj vliv na hospodářskou politiku společnosti, ale občas se zde objevují osoby, které mezi akcionáře nepatřily (např. zástupci vlády). Analýzami správních rad železničních akciových společností však můžeme, podle mého názoru, alespoň přibližně určit podíl šlechty na železničním podnikání 19. století. Z dosavadních informací (které přináší především dobová literatura) je zřejmé, že od počátku železničního podnikání sehrávala v habsburské monarchii rodová šlechta společně s bankéři a velkoobchodníky (zvláště vídeňskými Georg Sina von Hodos, Johann Simon Sina von Hodos, S. M. Rothschild, Johann Heinrich Freiherr von Geymüller) klíčovou roli. 33 Zcela markantní je to v případě prvních koněspřežných drah v habsburské říši. V případě první koněspřežné dráhy České Budějovice Linec se financování celého podniku ujali většinou vídeňští bankéři (Johann Heinrich Geymüller, Johann a Georg Sina, později také S. M. Rothschild) a velkoobchodníci (J. H. Stametz & Co., Johann Mayer). U akciové společnosti Pražsko-lánské dráhy, která však představovala podnik zcela ekonomicky neúspěšný, tvořili nejvýznamnější akcionáře přední rakouští šlechtici: Eugen hrabě Wrbna, Kašpar Maria hrabě Šternberk, Carl hrabě Clam-Martinic, Karl Egon kníže 31 O akciových společnostech v Předlitavsku 19. století zevrubně PACE, A. (Hg.): Handbuch für den politischen Verwaltungsdienst in den im Reichsrathe vertretenen Königreichen und Ländern. Wien 1901, s Österreichisches Eisenbahn-Jahrbuch. Wien 1868; Eisenbahn-Jahrbuch der österreichisch-ungarischen Monarchie. Wien Geschichte der Eisenbahnen der Oesterreichisch-Ungarischen Monarchie. Bd. I. Theil I. Wien Teschen Leipzig 1898.

190 190 Šlechtic podnikatelem Libor Klein ( ), bratr Franze Kleina, spolupodílel se na výstavbě silniční a železniční sítě (ZAO-O) Fürstenberg (který v roce 1834 rozestavěnou dráhu koupil), a dokonce sám státní kancléř Clemens Wenzel kníže Metternich. Obdobná situace panovala také v případě Uher. Pro výstavbu koněspřežné dráhy z Prešpurku do Trnavy byla ustavena společnost sedmnácti velkoobchodníků a šlechtických velkostatkářů v čele s Georgem svobodným pánem Walterskirchenem, která následně výstavbu financovala. Šlechta si však udržovala poměrně významné postavení ve vedení železničních akciových společností i v éře parostrojní dráhy. Za účelem zjištění postavení šlechty v železničních akciových společnostech jsme analyzovali složení šesti představenstev (správních rad či ředitelství) v časovém horizontu minimálně desíti let. 34 Jako hlavní pramen nám slouží seznamy obsazení správních rad (případně ředitelství) uveřejněné v Rakousko-uherských železničních ročenkách. 35 Severní dráha Ferdinandova se vyznačovala nemalým podílem šlechty v řadách svých správních rad a v ředitelství společností, ale téměř bez výjimky se jednalo osoby z řad tzv. nové šlechty. V ředitelství, tj. nejvyšším voleném orgánu společnosti, se za prvních padesát let existence Severní dráhy vystřídalo celkem 44 osob, z nichž 21 neslo šlechtický titul. 36 Jednalo se však z velké části o nobilitované bankéře (ze staršího období např. S. M. von Rothschild, Leopold von Wertheimstein, Heinrich Freiherr von Geymüller, později také např. ředitel Credit-Anstalt für Handel und Gewerbe Theodor von Hornbostel, velkoobchodník a bankéř Gustav Ritter von Schoeller či bankéř a nejváženější osobnost rakouského židovství Moritz baron von Königswarter). Významnou složku ředitelství a správní rady Severní dráhy Ferdinandovy pak tvořili přední železniční odborníci a osobnosti 34 Severní dráha císaře Ferdinanda, Košicko-bohumínská dráha, Rakouská severozápadní dráha, Moravsko-slezská centrální dráha, Moravská pohraniční dráha a Ostravsko-frýdlantská dráha. 35 Viz pozn Seznam uveřejněn v jubilejní publikaci Die ersten fünfzig Jahre der Kaiser Ferdinands-Nordbahn Wien 1886.

191 Petr Popelka: Podíl šlechty na železničním podnikání 191 společenského a politického života druhé poloviny 19. století. 37 Ze staré šlechty se ve správní radě ocitl krátkodobě pouze Ferdinand hrabě Troyer. Opačný případ představuje Společnost Rakouské severozápadní dráhy. Vznik této společnosti byl iniciován Franzem starohrabětem Salm- -Reifferscheidt, Hugem knížetem Thurn-Taxis a Luisem von Haber. Šlechtická iniciativa se projevila také na složení správní rady společnosti. V počátečních letech jí prošlo celkem 25 osob, z nichž osm můžeme zařadit do skupiny vyšší šlechty (kníže, hrabě, baron), dalších pět osob Franz Klein ( ), velkopodnikatel, stavitel silnic, železnic, těžař a zakladatel hutí (ZAO-O) neslo rytířský titul a jedna osoba patřila k tzv. jednoduché šlechtě. 38 O osm let později (rok 1880) se správní rada skládala z dvaceti osob, z nichž většina zasedala již v první správní radě. Šest správních radů pocházelo ze sociální skupiny vyšší šlechty a osm bylo nižších šlechticů (z toho šest rytířů). 39 Teprve o dalších sedm let později (1887) doznala správní rada výraznější změny. Ze čtrnácti členů můžeme k vyšší šlechtě přiřadit pouze dvě osoby a dalších pět osob neslo titul nižší šlechty (z toho tři rytíři). Přitom v případě zástupců nižší šlechty se jednalo často o členy tzv. nové šlechty, nejednou přímo o čerstvě nobilitované osoby (guvernér Boden- Credit-Anstalt Theodor Ritter von Taussig, podnikatel Johann Freiherr von Liebig či Paul Ritter von Schöller). Obdobně aristokratická byla také správní rada (od roku 1876 ředitelství) Košicko-bohumínské dráhy. V průběhu let prošlo představenstvem 22 osob, z nichž šest patřilo mezi vyšší šlechtu, dalších sedm pocházelo ze skupiny 37 Ze skupiny železničních expertů např. významný rakouský inženýr a architekt, povýšený do rytířského stavu v roce 1866, Joseph Stummer rytíř von Traunfels (prezident společnosti po neuvěřitelných 35 let) či přední železniční odborník a první prezident Spolku rakouských architektů a inženýrů Adalbert rytíř von Schmidt, nobilitovaný v roce Ze společensky známých osobností např. dolnorakouský maršálek a někdejší vídeňský starosta Cajetan svobodný pán von Felder. 38 K vyšší šlechtě patřili: Franz starohrabě Salm-Reifferscheidt, Hugo kníže Thurn-Taxis, Rudolf hrabě Chotek a Victor hrabě Widmann-Sedlnitzsky a svobodní páni: Luis von Haber-Linsberg sen., Johann von Liebig, Luis von Haber-Linsberg jun. a Max von Scharschmid. 39 Ke skupině správních radů se šlechtickým titulem přibyli pouze Josef rytíř von Bauer, Theodor rytíř von Taussig a Franz von Siegmund.

192 192 Šlechtic podnikatelem jednoduché šlechty s predikátem a jedna osoba byla v daném časovém úseku nobilitovaná (Bernhardt von Deutsch). 40 Mezi správními rady se objevila zvučná jména, jako např. bývalý ministr obchodu Josef Kalchegger svobodný pán Kalchberg, přední uherský šlechtic a státník Anton hrabě Forgách či bývalý uherský kancléř Nicolaus svobodný pán de Vay. Vedle silné šlechtické kliky však ve společnosti působily také občanské kruhy, především z okruhu vzdělanostních vrstev (např. čtyři osoby užívaly titulu dr.), a v roce 1880 byly do správní rady také dosazeny dvě osoby zastupující rakouskou a uherskou vládu (dlouholetý poslanec Říšské rady Emanuel svobodný pán Spens a Franz Oetl). Naopak výrazně občanská se zdá být správní rada Moravské pohraniční dráhy. 41 V průběhu prvního desetiletí existence podniku ( ) se ve správních radách vystřídalo celkem patnáct osob. Z toho pouze tři nesly titul svobodného pána (Hermann von Pillersdorf, Hubert Klein a Franz Klein jun.) a jedna titul rytíře (Albert Klein). Podíl osob se šlechtickým titulem vzrostl v roce 1874, kdy byli povýšeni do šlechtického stavu šumperští textilní průmyslníci Eduard a Carl Oberleitnerové, kteří dlouhodobě zastávali posty správních radů ve společnosti. Celkově však byla správní rada pod jednoznačným vlivem podnikatelské rodiny Kleinů. Ti měli ve správní radě většinou dva zástupce, dále manžela Marie Kleinové právníka dr. Eduarda Ulricha a ředitele Kleinovských sobotínských a štěpánovských železáren Aloise Scholze. Obdobnou sociální strukturu bychom nalezli v případě Moravsko-slezské centrální dráhy. V letech (tedy prvních jedenácti letech existence společnosti) se ve křeslech správní rady vystřídalo na 31 osob. Velmi silnou pozici v radě zastávaly občanské vrstvy, především z okruhu vzdělanostních vrstev (sedm ze členů mělo titul dr., mj. i Innocenz Zaillner, přední představitel německé liberální strany), průmyslníci (např. podnikatel v potravinářském průmyslu, v roce 1872 povýšený do šlechtického stavu, Emanuel Proskowetz, továrník a velkostatkář Anton Luft či podnikatel Moriz Primavesi) a v neposlední řadě také zástupci Union banky, která podnik ovládala. 42 Ze staré šlechty krátkodobě zasedal ve správní radě pouze Adolf hrabě Dubský. 43 Patrně nejvíce občanská ze sledovaných správních rad (avšak personálně velmi stabilní) byla správní rada Ostravsko-frýdlantské dráhy. V počátečním období ( ) ve správní radě zasedlo dvanáct radů, z nichž šlechtický 40 Vyšší šlechta: Anton hrabě Forgách, Alexander baron Vécsey, Nicolaus baron de Vay, Exc. Josef Kalchegger baron Kalchberg, Exc. a Emanuel baron Spens. Z nižší šlechty: Josef von Justh, Ignaz von Boczkay, Niolaus von Földváry, August von Tréford, Emerich von Fest, Josef rytíř von Demel a Rafael Mayer von Alsó-Ruszbach. 41 O Moravské pohraniční dráze blíže POPELKA, P.: Vznik a vývoj Moravské pohraniční dráhy do jejího zestátnění v roce Střední Morava 12, 2006, č. 12, s Blíže Popelka, P.: Moravsko-slezská centrální dráha a vznik železniční sítě v západním Slezsku. Časopis Matice moravské 125, 2006, č. 1, s Z ostatních členů se šlechtickými tituly: Lazar baron Hellenbach, Carl svobodný pán von Lippe, Otto baron Wächter, dr. Ludwig Mauthner rytíř von Markhof, Arthur Mayer von Alsó-Ruszbach, Viktor rytíř von Boschan a Carl rytíř von Feistmantel.

193 Petr Popelka: Podíl šlechty na železničním podnikání 193 Franz Schön (1830?), stavitel, spolupracovník firmy Gebrüder Klein, spoluzakladatel firmy Schön & Wessely, zaměřující se na železniční a státní zakázky (Hirsch) titul měli pouze ředitel a administrátor arcivévodských statků v Těšíně Friedrich baron Klein. Převahu měly osoby občanského původu, často z oblasti vzdělanostní inteligence. Vždyť tři z nich se honosili titulem JUDr., další dva byli civilní inženýři a nechyběli ani podnikatelé a manažeři (Ignaz Wondraček, Alois Scholz či David Gutmann). V průběhu sedmdesátých let pak byli dva členové správní rady (zmíněný David Gutmann a JUDr. Eduard Sochor) povýšeni do šlechtického stavu. Na občanském charakteru správní rady to však mnoho neměnilo. Tato drobná sonda přinesla některé výchozí hypotézy. Předně se jeví podíl šlechty (zvláště šlechty staré ) v jednotlivých představenstvech akciových železničních společností značně nerovnoměrný. Existovaly typy železničních společností s poměrně silným zastoupením staré šlechty, avšak na druhé straně fungoval také typ občanské správní rady. Navíc i v rámci prvního typu správní rady můžeme být svědky postupné proměny a úbytku šlechtických členů. Naopak často ve správních radách narůstal počet nově nobilitovaných osob, neboť v těchto orgánech vedle technických odborníků a právníků zasedaly průmyslové, manažerské a finanční špičky, které byly často povyšovány do šlechtického stavu. Téměř ve všech analyzovaných správních radách zastávaly významné postavení osoby z okruhu vzdělanostních vrstev, především právníci, případně techničtí odborníci. Představenstva většiny společností se vyznačovala značnou stabilitou. K větším personálním obměnám docházelo hlavně v případě převzetí společnosti novou finanční skupinou apod. Pokud dochází k obměně členů správní rady, setkáváme se také s výměnou členů správní rady v rámci jedné rodiny či jedné finanční skupiny. Složení představenstev akciových společností odráží alespoň v hrubých rysech podíl rodové šlechty na železničním podnikání v habsburské Paul rytíř von Schoeller ( ), velkopodnikatel, od roku 1883 veřejný společník firmy Schoeller & Co., přední rakouský podnikatel (Hirsch) říši, který nebyl v některých případech rozhodně zanedbatelný. Základní vývojový trend však směřoval s velkou pravděpodobností k postupnému vytlačování šlechtických investic v železnicích vzmáhajícím se průmyslnickým a obchodnickým

194 194 Šlechtic podnikatelem kapitálem a později iniciativou zemských orgánů, městských samospráv atd. Úlohu rodové šlechty v železničním podnikání však bude třeba ještě podrobit dalšímu, důkladnému výzkumu. Anteil des Adels am Eisenbahnunternehmen im Habsburgerreich. Ein grundlegender Vergleich der Situation in England, Deutschland und im Habsburgerreich Die vorliegende Studie beschäftigt sich mit der Rolle des Adels im Eisenbahnunternehmen in England, Preuβen und der Habsburger Monarchie. Der Adel hat im englischen, preuβischen und österreichischen Unternehmensmilieu jeweils eine unterschiedliche Rolle gespielt. Besonders markant ist diese Feststellung beim Vergleich der Investitionen des Adels bei Errichtung der modernen Verkehrsinfrastruktur. Die Investitionen des Adels in den Aufbau der Eisenbahnen lassen sich im deutschen Fall nicht mit den Investitionen des britischen oder österreichischen Adels vergleichen. Der Anteil der deutschen adeligen Investitionen in der Eisenbahn kann man als bedeutungslos bezeichnen. Der britische Adel hatte hingegen nicht nur genügend liquide Finanzmittel, sondern hat sich auch aktiv an dem Unternehmen beteiligt und hatte spätestens seit dem 18. Jahrhundert ein Interesse am Aufbau eines modernen Verkehrsnetzes (Wasserkanäle, Straβennetze, Eisenbahnen). Der hohe traditionelle Adel stellt in der Anfangsphase des Eisenbahnnetzaufbaus im Habsburgerreich (zusammen mit privaten Bankiers und Groβhändlern) die entscheidende Gruppe der Investoren dar. Die Investitionsmöglichkeiten des österreichischen Adels hat in der Mitte des 19. Jahrhunderts noch dazu positiv die Aufhebung der Untertänigkeit und Frondienst beeinflusst, die den ehemaligen Obrigkeiten enorme Finanzmittel gebracht hat. Dank dieser Sache kam das Kapital des Adels in das Umfeld der Industriebetriebe und Bahngesellschaften. Der Autor hat die Struktur der Vorstände von sechs Bahngesellschaften des Habsburgerreiches analysiert, mit dem Ziel, der Anteil des Adels in den leitenden Organen von Bahnaktiengesellschaften zu bestimmen. Die Beteiligung des Adels in den einzelnen Vorständen erweist sich als ziemlich ungleichmässig. Es gibt einen Typ Bahngesellschaften, in der der Adel stark vertreten war (z. B. Österreichische Nordwestbahn oder Kaschau-Oderberger Bahn), aber daneben hat auch der Typ des bürgerlichen Verwaltungsrats funktioniert (z. B. Mährisch-Schlesische Centralbahn, Mährische Grenzbahn oder Ostrau-Friedlander Bahn). Der traditionelle Adel hat diesen Analysen zufolge schrittweise die leitenden Positionen in den Aktiengesellschaften (z. B. Österreichische Nordwestbahn) verlassen. In den Verwaltungsräten ist die Anzahl der neu nobilitierten Personen dagegen angestiegen (z. B. Kaiser Ferdinands Nordbahn). In fast allen analysierten Verwaltungsräten sind die bedeutenden Positionen von Personen aus dem Kreis der gebildeten Schichten (besonders die Anwälte und technische Fachleute) besetzt worden. (übersetzt von Lenka Králová)

195 195

196

197 197 Tomáš Krejčík (Ostravská univerzita v Ostravě) Nobilitace podnikatelů v habsburské monarchii v století. Několik úvah k problematice 1 Při dosavadním studiu podnikatelských aktivit nové šlechty se někdy nemůžeme ubránit dojmu, že toto téma je typickým příkladem situace, kdy předmět studia pozměňuje samotného badatele. Předpokládáme totiž celkem automaticky, že podnikatelé v 19. století přistupovali ke své podnikatelské činnosti jako vrcholu svého života, a mlčky nepochybujeme, že zvyšování zisku a prosperity jejich podniku bylo hlavní náplní jejich života. Také přitom nepochybujeme, že většina podnikajících šlechticů i nešlechticů takto uvažovala a působila. Dlouhé devatenácté století je na druhé straně dobou rozvoje mnohých konceptů jednotlivých skupin a celých tříd. Potýkají se zde koncepce tradiční i nové vzájemně se kombinují, doplňují, ale i popírají. Právě v řadách nové šlechty nelze nevidět, že její příslušníci často kolísají ve svých postojích. Jen někteří, jakmile dosáhli určitého bohatství a postavení, zjistili, že peníze a majetek je ještě neučinil součástí elitních vrstev rakouské společnosti, a tehdy museli hledat svůj nový životní styl. 1 Nová šlechta je definována poměrně přesně z právního hlediska, neboť ji tvoří rody, které své šlechtictví získaly prostřednictvím panovníkovy nobilitační listiny. Toto vymezení se shoduje s německým pojmem Briefadel. Složitější je definování nové šlechty v časovém sledu; prvé nobilitační listiny se objevily již v 14. století! Snad pracovně můžeme vymezit pojem nová šlechta podle staročeského práva, 2 kdy byli za příslušníky novožitných rodů považováni ještě synové a vnuci původně nobilitovaného. 3 1 Tato studie vznikla díky podpoře grantu GAČR č. 404/06/ Toto pojetí bylo důležité při přijímání do příslušného stavu. Problematice se věnoval již dříve KLECANDA, V.: Přijímání do rytířského stavu v zemích českých a rakouských na počátku novověku. Příspěvek k dějinám nižší šlechty. Praha 1928; a nověji STARÝ, M.: Přijímání moravských a slezských šlechticů do panského stavu království českého v 16. a na počátku 17. století. In: BOBKOVÁ, L. KONVIČNÁ, J. (eds.): Korunní země v dějinách českého státu II. Společné a rozdílné Česká koruna v životě a vědomí jejích obyvatel ve století. Sborník příspěvků přednesených na kolokviu pořádaném ve dnech 12. a 13. května 2004 v Clam-Gallasově paláci v Praze. Praha 2005, s ; týž: Udělování erbu a stavu v českém zemském právu před a po Bílé hoře. In: ŠIŠMIŠ, M.: (ed.): Erbové listiny. Patents of Arms. Martin 2006, s Různé pojetí nové šlechty viz KROUPA, J.: Alchymie štěstí, pozdní osvícenství a moravská společnost Brno 2006; KREJČÍK, T.: Výzkum nobilitovaných osob z českých zemí v letech In: VOREL, P. (ed.): Heraldica viva II. Pardubice 2002, s ; týž: Neue Adel in Böhmen, Mähren und Schlesien im 19. Jahrhundert. In: Les noblesses de Bohème et de Moravie au XIX e siècle. Etudes danubiennes, 19, 2003, Num. 1 2, s ; týž: Kultivace a dekultivace nové šlechty na Moravě stav poznání a možnosti dalšího zkoumání. In: MACHAČOVÁ, J. MATĚJČEK, J. (eds.): Studie k sociálním dějinám 11. Opava 2004, s ; MYŠKA, M.: Šlechta v Čechách, na Moravě a ve Slezsku na prahu

198 198 Podnikatel šlechticem Podnikatelé, ať již nobilitovaní, či nikoliv, viděli v získání majetku nejen cíl, ale často spíše prostředek k realizaci svých společenských či ryze osobních cílů. Vzpomeňme známý případ Heinricha Schliemanna, který, ukončiv svou úspěšnou kariéru obchodníka, věnoval své síly uskutečnění svého snu objevení starověkého města Trója. Za jeho český protějšek můžeme považovat Josefa Hlávku, asi nejznámějšího českého mecenáše 19. století. 4 Do tohoto kontextu vhodně zapadá rovněž údajný výrok amerického milionáře a mecenáše Andrewa Carnegieho ( ): Není hanba být bohatý, je hanba bohatý zemřít. Jistě i zde musíme počítat s jedním osobním momentem: podnikatel, který neměl mužské potomky, ztrácel častěji a rychleji zájem o další podnikání chybělo mu patřičné osobní zaujetí. V našich úvahách o nobilitacích úspěšných podnikatelů a jejich studiu je možné vyjít z představy, že nobilitovaná osoba měla splňovat dobové představy o vlastnostech šlechtice, měla svým životem plnit rytířské (šlechtické) ctnosti. Panovník měl pak povinnost takové osoby odměňovat (tuto svou povinnost často sám proklamoval). Nelze na tomto místě podrobněji ukázat, kdy vznikl a jak se vyvíjel ideál vlastností a schopností, kterými měl uchazeč o šlechtický titul disponovat; ostatně tento vývoj trval dlouhá staletí. Pro stručnost stačí uvést, že v 18. a 19. století můžeme pod tento pojem zahrnout tyto vlastnosti: a) služba panovníkovi a vlasti uskutečněná ve vojenské i civilní oblasti; b) podpora chudých a nemocných zprostředkovaná církví; c) péče o vlastní poddané; d) způsob života hodný šlechtice. Poslední bod způsob života na úrovni šlechtice je nutné poněkud rozvést, protože se úzce dotýká našeho tématu: šlechtic se neměl podle staletých tradic věnovat řemeslům a obchodu, neměl se cítit jako příslušník městského stavu atd. Právě tato okolnost byla často zdůrazňována těmi, kteří se snažili novou šlechtu nepustit do svých řad. V 18. století se s požadavkem vedení stavovského života vázala záruka k tomu dostatečného majetku. Ačkoliv je jistě dostatečně patrné, kolik bylo již vykonáno na poli poznání nové šlechty, 5 řada významných problémů nebyla z metodologického hlediska dosud řešena. Z tohoto důvodu si v dalších řádcích můžeme otázky spíše klást než na ně odpovídat či reagovat. Východiskem našich následujících úvah bude statistika, kterou již před značnou dobou publikoval rakouský badatel Hans Jäger-Sunstenau. V jeho poměrně stručném článku není bohužel podrobněji popsána metoda, s níž došel ke svým výsledkům (podle předběžných výsledků soudobého bádání v jeho statistice chybí větší část nobilitací vydávaných českou dvorskou kanceláří), avšak buržoazní éry (Hospodářská aktivita české aristokracie a tzv. kapitalistická modernizace ). Časopis Slezského muzea, série B, vědy historické 36, 1987, č. 1, s ; týž: Nová šlechta z řad peněžníků, obchodníků a průmyslníků v českých zemích v 19. století (Poznámky problémy perspektivy výzkumu). In: CHOCHOLÁČ, B. MALÍŘ, J. (eds.): Pocta Janu Janákovi, předsedovi Matice moravské, profesoru Masarykovy univerzity věnují k sedmdesátinám jeho přátelé a žáci. Brno 2002, s POKORNÝ, J.: Odkaz Josefa Hlávky. Historie České akademie věd a umění, Hlávkových studentských kolejí, Nadání Josefa, Marie a Zdenky Hlávkových, jakož i Národohospodářského ústavu. Praha BRŇOVJÁK, J. KREJČÍK, T.: Ke studiu nové šlechty v českých zemích v století. Genealogicko- -heraldický hlas 17, 2007, č. 2, s

199 Tomáš Krejčík: Nobilitace podnikatelů v habsburské monarchii 199 Dobový portrét Salomona Meyera svobodného pána von Rothschild ( ), významného vídeňského finančníka a velkopodnikatele v těžkém průmyslu, pocházejícího z německo-rakouské novoštítné bankéřské šlechty. Roku 1816 byl povýšen do prostého šlechtického stavu a roku 1822 do stavu svobodných pánů ( Erb, který získal Salomon Meyer Rotschild při svém povýšení do stavu svobodných pánů roku 1822 (Kadich-Blažek) jeho zjištění jsou pro základní ilustraci dobových tendencí zcela dostačující. Jäger-Sunstenau napočítal celkem mužů a žen, kteří dosáhli v letech nobilitace. Celkový počet vydaných listin byl ovšem vyšší, bylo zjištěno kusů, tedy o 20 % více, což je dáno skutečností, že část příjemců dosáhla během svého života dvou (výjimečně i více) stupňů nobilitace. Z oněch listin připadlo na (prosté) šlechtice (tj. 60,6 %), na rytíře (24,6 %), na barony (12,6 %), na hrabata 240 (1,9 %) a na knížata 38 (0,3 %). Nápadný je zejména vysoký počet nových baronů, což byl stupeň řazený již k vyšší šlechtě: do roku 1848 bylo do stavu svobodných pánů povýšeno 609 osob a po tomto roce H. Jäger-Sunstenau také rozdělil příjemců šlechtických, rytířských a baronských listin podle jejich sociálního původu, respektive podle charakteru zásluh, za něž byli nobilitováni. U 1772 osob se mu to nepodařilo zjistit, u dalších osob byla situace následující: důstojníci osob (49,5 %), úředníci (33,4 %), průmyslníci, obchodníci a bankéři (12,0 %), umělci a vědci 520 (5,1 %). Již tato stručná statistika zřetelně ukazuje, že největší panovníkův zájem přetrvával na odměňování důstojníků a úředníků, tedy osob, jejich užitečnost pro stát byla očividná a které nejlépe splňovaly uvedená kriteria nutná k nobilitaci. 7 Ovšem osoby těchto dvou profesí se často nemohly prokázat vedením šlechtického způsobu života. Nezámožný úředník nebo důstojník, jenž se dočkal nobilitace až v druhé polovině svého života, již zřejmě jen stěží změnil svůj životní styl. Ale jistě byli i takoví, kteří žili životem zámožných vrstev, což bylo obvykle způsobeno vhodným sňatkem. V drtivé většině případů však dokázali nobilitace společensky využít až synové nebo vnukové nobilitovaných osob. 6 STACH, J.: Vliv řádů rakouské monarchie na získání a polepšení erbů. Heraldická ročenka 1975, s ŽUPANIČ, J.: Nová šlechta rakouského císařství. Praha 2006.

200 200 Podnikatel šlechticem Na prvý pohled se může zdát, že nobilitace podnikatelů (12 %) znamená vzhledem k předchozím skupinám výrazný propad. 8 Co bylo příčinou tak malého počtu nobilitací podnikatelů? Než na tuto otázku odpovíme, musíme předem poznamenat, že v řadách osvíceného či později liberálního podnikatelstva byli lidé, kteří o tuto poctu nestáli. Sotva ji mohli odmítat, ale většinou nevyvíjeli žádnou iniciativu, která by k získání šlechtické korunky vedla. 9 Jejich postoj však počty nobilitovaných podnikatelů může ovlivňovat. Je ale zřejmé, že lesk šlechtického stavu v souvislosti s rozvojem občanské společnosti spíše klesal. Odpovědí na položenou otázku bude zřejmě ta skutečnost, že podnikání, reprezentované především obchodem a finančnictvím, nikdy nepatřilo mezi činnosti, které se shodovaly s tradiční šlechtickou etikou, v 19. století již značně konzervativní. Tento způsob obživy byl naopak ze strany šlechtické společnosti (i většiny vzdělanců a filozofů) vnímán jednoznačně negativně jako nečestný zdroj majetku stojící na stejně nečestné úrovni jako lichva. Představitelům tradiční šlechty šlo také o to, aby noví šlechtici přebírali spolu s privilegii šlechtického stavu rovněž jeho povinnosti. Přestože se tyto výhrady vůči obchodnickému, resp. nešlechtickému stavu obecně jen pozvolna lámaly, vždy existovaly významné výjimky: např. Brněnský textilní podnikatel a továrník Karl I. Offermann ( ), stál v čele rodinné firmy. Vedle podnikatelských aktivit se angažoval rovněž v komunální a dobročinné oblasti např. se zasloužil o přeměnu brněnské čtvrti Lužánky v anglický park, po bitvě u Aspern se na vlastní náklady staral o zraněné rakouské vojáky, převezené do Brna atd. Roku 1863 byl povýšen do rytířského stavu. Typickou symboliku průmyslového podnikání a podnikatelských (resp. občanských) ctností zobrazují figury ozubeného kola a tří včel. Jeho syn Karl II. ( ) převzal vedení rodinné firmy a zaměřil se na export výrobků do zahraničí. Za své zásluhy byl odměněn řádem Železné koruny II. stupně a následně na to povýšen do stavu svobodných pánů (Kadich Blažek) již od středověku a v raném novověku požívaly určité vysoké společenské prestiže špičky velkoobchodnického patriciátu. Některé rody italských nebo středoevrop- 8 MAHRINGER, P.: Österreichischer Wirtschaftsadel von 1701 bis Wien 1968 (rkp. dizertační práce, Universität Wien); ANDEL, B.: Adelsverleihungen für Wirtschaftstreibende während der Regierungszeit Maria Theresias. Wien 1969 (rkp. dizertační práce, Universität Wien); MYŠKA, M.: Merita mercatorum aneb jak tři obchodníci z Moravy a Slezska za časů Marie Terezie přišli k šlechtickým titulům. In: PANIC, I. WANATOWICZ, M. W. (eds.): Wieki stare i nowe. Prace naukowe Uniwersytetu Śląskiego Katowice 2000, s Stranou ponechávám potíže, které mohla nobilitace způsobit politikům a jiným veřejně činným osobám; v tomto ohledu typický případ F. L. Riegra je již dostatečně znám. NOVOTNÝ, R.: Nobilitace Františka Ladislava Riegra. Z Českého ráje a Podkrkonoší, 13, 2000, s ŽUPANIČ, J.: Nobilitace českých elit v Rakousko-uherské monarchii. In: František Ladislav Rieger a česká společnost 2. poloviny 19. století. Sborník referátů z vědecké konference konané 25. a 26. dubna 2003 v Semilech. Semily 2003, s

201 Tomáš Krejčík: Nobilitace podnikatelů v habsburské monarchii 201 ských patricijů (Fuggerové, Thurzové, Henckelové von Donnersmarck) byly přijímány i ve vyšších kruzích, a dosáhly dokonce i knížecího stavu. Jejich postavení a mezinárodní obchodní kontakty či vazby ke dvoru otevíraly cestu dalším úspěšným obchodníkům a bankéřům. 10 Od konce 17. století vidíme po celé 18. století snahu o skloubení tradičních stavovských hodnot a fiskálních zájmů státu, podpořených merkantilistickými myšlenkami. V období vlády císaře Karla VI. bylo povoleno velkoobchodníkům, zejména slezským, pokračovat v podnikání, ačkoliv jim byl udělen rytířský titul s inkolátem, a tím jim bylo umožněno vstoupit do stavovské společnosti. Kancelář se obávala, že se nobilitací a zakoupením zemského statku bude ze slezského obchodu stahovat cenný kapitál. 11 V době vlády Marie Terezie museli někteří žadatelé o nobilitaci dokonce složit písemný revers, že i po obdržení šlechtického titulu budou ve svém podnikání pokračovat. Tento revers jako předcházející podmínka k nobilitaci se objevuje poprvé podle Brigitte Andelové roku 1750 u jednoho štýrského obchodníka se železem a táž autorka jej našla také v dalších sedmi případech. Jiným podnikatelům a obchodníkům byla přímo kladena podmínka k nobilitaci podpořit státní hospodářství např. nuceným odkupem zboží, vybudováním nové či podporou stávající manufaktury nebo fabriky. 12 Brněnský textilní fabrikant a cukrovarník Edmund Bochner (1832 po 1903) získal roku 1885 za své zásluhy v oblasti obchodu a průmyslu, pozvednutí chovu koní a obecně prospěšnou činnost prostý šlechtický stav s přídomkem Edler von Stražisko (vytvořen podle statku Stražisko na Prostějovsku, jehož byl majitelem). V jeho nově získaném erbu je zřetelná symbolika dvě ozubená kola, odkazující na Bochnerovo průmyslové podnikání (Kadich Blažek) Předpokládáme, že další asi méně významné skupiny podnikatelů měly v soutěži o nobilitaci oslabené pozice. Lze také připomenout známou skutečnost, že v řadách ekonomicky činných osob působila řada židů, což mohlo mít vliv na rozhodování panovníkovy kanceláře. Kořeny této skupiny představují dvorní dodavatelé (Hoffaktoren), a to především židovského původu (Hofjuden). Jejich emancipace byla dlouhým procesem a dosažení nobilitace bylo dlouho nedostižným vrcholem jejich snažení o společenské uznání, či dokonce stavovský vzestup. Řada těchto osob řešila svou komplikovanou společenskou pozici konvertováním ke křesťanské víře. Teprve v průběhu 2. poloviny 19. století začali tito podnika- 10 SCHNEE, H.: Die Nobilitierung der ersten Hoffaktoren. Zur Geschichte des Hofjudentums in Deutschland. Archiv für Kulturgeschichte XLIII, 1961, č. 1, s ; KELLENBENZ, H.: Der Merkantilismus und die soziale Mobilität in Europa. Wiesbaden 1965; MAHRINGER: Österreichischer Wirtschaftsadel. 11 BRŇOVJÁK, J.: Nobilitační politika císaře Karla VI. v českých zemích Rkp. dizertační práce, Ostrava 2005 (FF OU), s ANDEL: Adelsverleihungen für Wirtschaftstreibende, s

202 202 Podnikatel šlechticem telé více využívat náboženských svobod a vyrovnávat se se svými křesťanskými konkurenty nebo společníky. 13 Pokud si chceme položit další zásadní otázku jak panovníci na habsburském trůně ve sledovaném období nahlíželi na nobilitace ekonomicky činných osob musíme se zastavit u problematiky nobilitačního procesu. Jeho studium nám ukazuje, jak byla žádost o nobilitaci projednávána úřady, které panovníka v této záležitosti zastupovaly (dvorské kanceláře, později ministerstvo vnitra). 14 Rozbor nobilitačních spisů ukázal, že původně mohly být vlastní podnikatelské aktivity takřka přehlíženy a žadatel musel své zásluhy dokládat jako přínos státu (resp. eráru). Rovnice byla zcela jednoduchá panovníkovu nobilitaci si zasloužil ten, kdo se zasloužil o panovníka (resp. stát). Teprve později, zřejmě v souvislosti s rozvojem nejprve osvícenské a následně občanské společnosti a jejích hodnot, se uváděné podnikatelské zásluhy emancipují v samostatnou položku rovnocennou se zásluhami vojenskými, úředními a fiskálními. V tomto kontextu lze vysvětlit postupné přibývání odkazů žadatelů na jejich charitativní a humanitární činnost. Těmito všemi skutečnostmi se žadatelé snažili dokázat, že uznávají tradiční šlechtické ctnosti, které jsme připomenuli v druhém bodě našeho výčtu. Postupovat touto cestou bylo ovšem zdlouhavé a zejména v době rakouského císaře Františka I. se takové projednávání mohlo táhnout i léta. Kolem poloviny 19. století, což je jen přibližné vymezení, které bude nutno v dalším výzkumu prověřit, podnikavější žadatelé vysledovali, že cesta k nobilitaci je snazší, pokud se opřou o stanovy civilních záslužných řádů rakouské monarchie (Leopoldův řád, zaveden 1808; řád Železné koruny, zaveden 1816). 15 Podle jejich stanov mohl nositel určitého stupně daného záslužného řádu požádat o bezplatné povýšení do příslušného šlechtického stavu (nejčastěji prostého šlechtického či rytířského, Řád Leopoldův (Österreichisch-Kaiserlicher Leopolds-Orden), rytířský kříž ( steiermark.at) 13 KREJČÍK, T.: Moravští nobilitovaní židé v 19. století. In: Moravští Židé v rakousko-uherské monarchii ( ). 26. mikulovské sympozium října Brno 2003, s Týž: Nobilitovaní bankéři 19. století. In: DVOŘÁK, T. VLČEK, R. VYKOUPIL, L. (eds.): Milý Bore Profesoru Ctiboru Nečasovi k jeho sedmdesátým narozeninám věnují přátelé, kolegové a žáci. Brno 2003, s ZÁŘICKÝ, A.: K počátkům důlního podnikání židovské rodiny Gutmannů v Ostravsko-karvinském revíru v letech In: Židé a Morava. Kroměříž 1999, s ; týž: Wilhelm a David Gutmannové, aneb Jak dva chudí lipničtí židé k rytířským titulům přišli. In: Genealogické a heraldické informace 2004, s PFEIFER, G.: Wappenbriefe (unter besonderer Berücksichtigung der Tiroler Verhältnisse). In: PAUSER, J. SCHEUTZ, M. WINKELBAUER, T. (Hg.): Quellenkunde der Habsburgermonarchie ( Jahrhundert). Ein exemplarisches Handbuch (Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschitschforschung, Ergänzungsband 44). Wien München 2004, s Naposled viz KOLÁČNÝ, I.: Řády a vyznamenání habsburské monarchie. Praha 2006.

203 Tomáš Krejčík: Nobilitace podnikatelů v habsburské monarchii 203 výjimečně baronského). 16 Pokud se pak uchazeč o nobilitaci odkázal na příslušných paragraf řádových stanov, probíhala nobilitace už zcela formálně a nemusely být znovu zkoumány zásluhy. Takto nobilitované se v literatuře stalo zvykem nazývat jako Ordensadel. Domníváme se, že právě volnější způsob projednávání žádostí o nobilitaci povyšování na základě udělení záslužného řádu způsobil jejich oblibu. Ani po roce 1882, kdy byly na nátlak uherských politických kruhů tyto paragrafy zrušeny, se již nobilitační proces příliš nezměnil. I pak byli uchazeči o nobilitaci v drtivé většině řádovými rytíři a kancelář již neviděla žádný větší důvod znovu pečlivě zkoumat důvody jejich nobilitace. Studium příslušných archivních materiálů je k posouzení nobilitací (nejen) podnikatelů zcela zásadní. V něm obsažené informace nám pomáhají udělat si obrázek o motivech žadatelů o nobilitaci i o přístupu panovníka, resp. jej zastupující kanceláře, k žadateli. Bohužel v případech tzv. Ordensadel je vypovídací hodnota nobilitačních spisů minimální. Pokud si budeme myslet, že chybějící informace nalezneme při studiu písemností z úředního Řád Železné koruny (Österreichisch-Kaiserlicher Orden der Eisernen Krone), III. třída ( procesu jednání při udělení řádu, budeme zklamáni. Zdá se, že podněty pro udělení řádu podávaly různé instituce a úřady, jejichž dobrozdání bylo samo o sobě zárukou. Proto asi navrhovaný nemusel tolik prokazovat své zásluhy jako v případě nobilitačního řízení. Řádové archivy uložené ve Vídni jsou bohužel místem, kde badatel najde jen málo informací. Řádové kanceláře představovaly spíše formální úřady, které obvykle vedl některý z vyšších úředníků některého z centrálních dvorských úřadů. Není těžké si představit, že tento úředník byl svou hlavní činností již natolik vytížen, že se správě řádové agendy nemohl věnovat s plným nasazením. Koncepty udělovacích listin, pokud jsme je měli možnost studovat, jsou velmi obecné; mají podobu litograficky namnoženého textu, do nějž se zapsalo pouze jméno příjemce. O profesi a zásluhách dekorované osoby text mlčí. Písemné podklady, které by teoreticky mohly obsahovat více informací, byly po vyhotovení udělovací listiny vráceny původcům. Pokud se žadatel mohl prokázat uděleným řádem a poukázat na určitý paragraf stanov, nemusel dále nic dokládat. Spis o jeho zásluhách mlčí a cesta k nobilitační inflaci byla otevřena přinejmenším do roku 1882, kdy bylo udělování šlechtictví na základě řádu zrušeno. Navíc panovnická kancelář v 60. letech 19. století značně zjednodušila a zmechanizovala samotné projedná- 16 K dispozici máme pouze dílčí sondy, které srovnávají počty udělených řádů s nobilitacemi udělenými na jejich základě. Viz např. ŽUPANIČ, J.: Rakousko-uherské záslužné řády a udílení šlechtictví v Podunajské monarchii. Heraldická ročenka 2006, s ; POUZAR, V.: Rok 1848, přelom v udělování rakouských záslužných řádů. Tamtéž, s

204 204 Podnikatel šlechticem vání nobilitací, což se přirozeně často projevilo na obsahu přípravných písemností. Pro poslední třetinu 19. století tedy z těchto podkladů nemůžeme podrobněji sledovat detaily nobilitační politiky vůči podnikatelům. 17 Poslední otázka zní: Jaké výhody nobilitace podnikateli přinášela?, což je rovněž otázka vlastní motivace žadatelů o šlechtické tituly. Jistě na ni lze obecně odpovědět, že až do konce monarchie si lesk šlechtické korunky udržel vysokou prestiž ve společnosti. Musíme však mít na paměti, že až do zániku stavovských ústav v letech 1848/1849 však povýšení do rytířského a vyšších stupňů šlechtictví mělo řadu praktických významů: majitel takového titulu mohl zakoupit deskové statky. Tím se mu otevřela možnost zasedat ve sněmu a zapojit se do zemského politického dění. 18 Ale i ti, kteří neměli takové ambice, tím získali možnost investovat své volné prostředky do nákupu pozemků a celých panství coby osvědčeného prostředku zajištěného ukládání finančních prostředků. Naše dílčí úvahy k tematice nobilitací podnikatelů lze tedy uzavřít konstatováním, že panovnická kancelář v proměnách času měnila své hodnocení osob, které měly být povýšeny za hospodářské zásluhy. V konkurenci s důstojnickými a úřednickými žadateli se mohli prokázat jasným přínosem. Rozmnožovali výnos eráru v podobě cel, daní a finančních půjček. I řada majitelů manufaktur se ve spisech z doby Karla IV. přiznává raději k příslušnosti k obchodním grémiím. Své bohatství využívali podnikatelé k financování charitativní a sociální sféry, podporovali školy a církevní instituce. Zde se ztotožnili s tradiční šlechtou a tradičním křesťanským pojetím bohatství, které je třeba v určitých intencích poskytovat potřebným. Někdy se, na základě obsahu nobilitačních spisů, zdá, že tyto aktivity byly ceněny více než vlastní podnikatelská činnost. Podnikatelé, kteří rozšířili řady šlechty, se přiznávali k tradičním hodnotám 19. století, společnosti na rozhraní mezi epochami. Svým způsobem představovali most mezi feudální a občanskou společností. Ale ani oni nedokázali překonat rozpory mezi rakouskou monarchií a českým národem. Nobilitierungen der Unternehmer in der Habsburger Monarchie im Jahrhundert Das lange 19. Jahrhundert ist Zeit der Entwicklung vieler Konzeptionen der einzelnen Gruppen und ganzen Klassen. Hier ringen sich die traditionelle sowie neue Konzeptionen. Sie kombinieren, ergänzen einander aber auch negieren. In den Reihen des neuen Adels 17 Viz např. BRŇOVJÁK, J.: Nová šlechta z řad úřednictva moravské státní správy In: Slezský sborník, 101, 2003, 1, s. 1 16; týž: Nobilitační politika císaře Karla VI.; ŽOUŽELKA, Z.: Nobilitovaní příslušníci státního úřednictva na Moravě a ve Slezsku v první polovině 19. století. Příspěvek k dějinám státního úřednictva na Moravě a ve Slezsku v době předbřeznové. In: Genealogické a heraldické informace 2005, s ; týž: Nobilitační spisy jako pramen k dějinám státního úřednictva v na Moravě a ve Slezsku v 1. polovině 19. století. In: ŠIŠMIŠ (ed.): Erbové listiny, s ; týž: Nobilitace šumperského obchodníka a podnikatele v plátenictví Franze Xavera Tersche v roce In: Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity Acta Facultatis Philosophicae Universitatis Ostraviensis 219. Historie Historica 12. Ostrava 2005, s Viz např. BAXA, B.: Inkolát (a indigenát) v zemích koruny České Praha 1908, s

205 Tomáš Krejčík: Nobilitace podnikatelů v habsburské monarchii 205 kann man sehen, dass seine Mitglieder oft in ihren Stellungnahmen schwanken. Manche, wenn sie gewissen Reichtum und Position erreichten, ermittelten, dass Geld und Vermögen sie nicht zum Bestandteil der Elite machten und damals müssen sie ihren neuen Lebensstil suchen. Wir können aus der Voraussetzung herauskommen, dass die Vorbilde der alten Eliten immer noch eine wichtige Rolle spielten. Die Unternehmer, entweder nobiliert oder nicht, sahen oftmals im Gewinn des Vermögens nicht nur ein Ziel aber auch ein Mittel zur Realisation ihrer Zwecke. Die Studie kommt aus der Vorstellung heraus, dass nobilitierter Mensch die zeitgemässen Bilder über Eigenschaften des Edelmannes erfüllen sollte. Er sollte durch sein Leben die ritterlichen (adeligen) Tugenden nachkommen. In Kürze genügt es zu erwähnen, dass im 18. und 19. Jahrhundert können wir unter diesem Begriff diese Eigenschaften einbeziehen: 1. Dienst dem Herrscher und dem Vaterland, militärisch sowie auch zivil. 2. Unterstützung der Armen und Kranken vermittelt durch die Kirche. 3. Sorge um eigene Untertanen. 4. Adelige Lebensart. Ein Teil des Textes ist der Frage gewidmet, wie die Habsburger Herrscher in der verfolgten Periode über Nobilitierungen der ökonomisch tätigen Personen urteilten. Das Unternehmen gehörte nie zur Tätigkeiten, die der typische Bestandteil der adeligen Tugenden wäre. Die herrscher Kanzlei setzte verschiedene Hindernisse ihrer Beantragungen. Es existierten auch Ausnahmen, wo die Kanzlei ihre Ansprüche mildern konnte. Sie musste den Beantragungen um Nobilitierung mancher Personen entgegenkommen. Häufig waren es Militärlieferanten und Finanzmänner. Wie wir voraus setzen, die weiteren minderwertigen Gruppen von Unternehmern hatten im Wettbewerb um Nobilitierung abgeschwächte Positionen. Die Achtsamkeit ist deswegen gewidmet dem Nobilitierungsprozess, also wie die Gesuche um Nobilitierung besprochen waren. Eine Reihe von Menschen stellte fest, dass günstiger für eine spätere Nobilitierung war der Gewinn mancher österreichischen verdienstvollen Orden und aufgrund ihrer Statuten um Nobilitierung zu ersuchen. Noch verwickeltere ist die Frage, welche Beziehung die liberal denkende Bourgeoisie zu den Nobilitierungen hatte. Vielleicht machen wir keinen Fehler, wenn wir konstatieren, dass ein Teil der Unternehmer kein Interesse an dieser Beehrung hatte. Kaum konnten sie sie ablehnen, aber am meisten entwickelten sie keine grössere Initiative, die zum Gewinn adeliges Krönchens führen würde. Es ist aber ohne Zweifel, dass es immer zu den Tugenden der reichen Menschen gehörte, Mittel für die Karitas, das Schulwesen und humanitäre Bedürfnisse geben. Es bleibt noch über das nachdenken, was für eine Veränderung die Nobilitirung ins Leben des neuen Edelmannes brachte. Die Unternehmer stellten oft eine Gruppe vor, die schon bevor die Nobilitierung dank ihrem Reichtum der adelig entsprechenden Lebensart führte. Zu dieser Lebensweise gehörte Domäne mit Schloss, auf welchem ein Teil des Jahres verbracht wurde. Manchmal diese Stellungen reichten nicht, um die traditionellen Eliten ohne Distanz über neue Adeligen anzusehen. Vielleicht wird es zum Abschluss reichen, wenn wir konstatieren, dass am Ende der Monarchie die beiden Gruppen, der alte sowie der neue Adel, in manchen Stellungen und Interessen sich allmählich näherten. (übersetzt von Hana Šústková)

206 206 Podnikatel šlechticem Lukáš Fasora (Masarykova univerzita, Brno) Možnosti a limity aristokratizace veřejného vystupování brněnských podnikatelů Z metodologického hlediska je průzkum tzv. aristokratizace veřejného vystupování špiček brněnské měšťanské společnosti opřen především o práce německých historiků, kteří aristokratizaci definují jako mechanismus přebírání sociálních vazeb, norem chování a myšlení vlastních tradiční rodové aristokracii. 1 V kontrastu k tomu německá historiografie hojně používá pojem Verbürgerlichung označující naopak mechanismus přebírání norem typických pro měšťanstvo v aristokratickém prostředí. Wehler konstatuje, že největší úspěch v tomto smyslu slavila měšťanská hodnota výkonu a (hmotného) profitu, která nejsnáze pronikala přes hradbu konzervativního myšlení aristokratů, byť pochopitelně spíše do jejich ekonomického života než do jiných sfér. Pro bližší aplikaci pojmu aristokratizace na brněnské nebo moravské prostředí používám pojmové konstrukce vymezené Radmilou Slabákovou-Švaříčkovou jako mantinely životního stylu rodové aristokracie, jako mentální mapa konzervativního aristokrata 2 -velkostatkáře, kterého vnímám jako nejvlastnějšího představitele tradiční šlechty a k němuž svoji pojmovou konstrukci koneckonců vztahuje také Wehler: V aristokratické defenzivě se slučovala sociální uzavřenost a přizpůsobení se novému světu. Obě strategie přinášely omezené úspěchy. Tu se podařila měšťanským špičkám aristokratizace, tam se u aristokracie projevovala měšťanská mentalita v oblasti podnikání princip výkonu nevyjímaje. 3 Při bližším ohledání zjišťujeme, že proměna předního příslušníka měšťanské společnosti v respektovaného aristokrata a zakladatele nové šlechtické dynastie si žádala zisk řady atributů. Z pohledu podnikatele, který usiloval o nobilitaci a přiblížení se kruhům první společnosti, byly některé znaky šlechtictví dosažitelné snáze a jiné obtížněji. Mezi snadno získatelné atributy je třeba počítat vlastní akt nobilitace, vždyť éra císaře Františka Josefa přinesla takovou vlnu nobilitací, že tvrzení o devalvaci hodnoty šlechtického titulu v této době je nepochybně na místě. 4 Vyšších stupňů šlechtictví však přesto nešlo dosáhnout bez významných zásluh, tedy bez převzetí určitých žádaných pravidel chování. Sem jistě patřila manifestovaná neochvějná loajalita k habsburskému domu, společenská noblesa a vypjaté 1 WEHLER, H. U.: Deutsche Gesellschaftsgeschichte. Band III München 1995, s SLABÁKOVÁ, R: Šlechtic. Příklad Alfonse hraběte Mensdoff-Pouilly. In: FASORA, L. HANUŠ, J. MALÍŘ, J.: Člověk na Moravě 19. století. Brno 2004, s WEHLER: Deutsche Gesellschaftsgeschichte, s Srov. ŽUPANIČ, J.: Nová šlechta rakouského císařství. Praha 2006.

207 Lukáš Fasora: Možnosti a limity aristokratizace veřejného vystupování 207 lpění na vlastní cti, angažmá v sociální oblasti a také ve sféře tlumení nacionálního radikalismu, pro říši v posledních letech její existence nadmíru důležité oblasti veřejného dění. K velmi obtížně získatelným atributům šlechtictví, které ovšem již nebyly předpokladem aktu nobilitace, ale spíše jejího společenského akceptování, patřila rodová a pokud možno též vojenská tradice, společenské vazby k jiným vysoce urozeným rodinám a umění společenské reprezentace, opřené o specifické zacházení se symboly výlučnosti. K zisku těchto atributů bylo třeba přinejmenším dvou generací šlechtického rodokmenu. 5 Pokud se k zisku řady aristokratických znaků sledované skupině brněnských podnikatelů dostávalo peněz, jen malému počtu z nich se dostávalo pro společenské uznání vlastní nobilitace důležitější hodnoty, totiž času, který byl v tomto ohledu příslovečně k nezaplacení. Cílem této studie je na sledovaném vzorku podnikatelů prozkoumat možnosti a limity aristokratizace výhradně veřejného vystupování, tedy segmentu, který je ve srovnání s intimní sférou prozkoumatelný relativně snáze. Vybraný vzorek podnikatelů reprezentuje 17 rodin, které spojuje jejich postavení v čele brněnského byznysu a také měšťanské společnosti. 6 Jejich vztah k aristokratickým kruhům byl proměnlivý větší část z nich dosáhla nobilitace, přenesla své sídlo na venkov a přiblížila se takto alespoň vnějškově životnímu stylu první společnosti, část z nich sice dosáhla nobilitace, ale setrvala nadále ve městě a nakonec třetí skupina rodin o nobilitaci snad perspektivně usilovala, ale do konce monarchie jí nedosáhla. Analýza se opírá o sledování působení zmíněných podnikatelských rodin biografickou metodou ve trojím prostředí: 1) ve městě Brně jako centru jejich podnikatelské a původně také veřejné činnosti, 2) ve venkovském prostředí jejich velkostatku a sousedních obcí, 3) na půdě moravského zemského sněmu. Výzkum byl realizován s předpokladem, že se ve všech sledovaných případech nobilitantům podařilo podstatně přiblížit vnějškovým znakům životního stylu šlechty a prioritám jejich veřejného vystupování, že se ovšem atributy zařazené výše do druhé skupiny nepodařilo v plném slova smyslu získat žádnému příslušníku brněnské podnikatelské elity. V městském prostředí předchozí výzkum potvrdil nepochybnou příslušnost podnikatelské elity ke špičce brněnské měšťanské společnosti. Nejen čestné členství v nejvýznamnějších brněnských německo-liberálních spolcích a průmyslových sdruženích, ale především členství v některých spolcích s účastí členů aristokratické společnosti ukázalo exkluzivitu textilních baronů a snad ještě více jejich manželek (Mährischer Kunstverein, Brünner Frauen-Erwerb-Verein, katolicky orientované charitativní spolky). I když tituly aristokratů-členů spolku zněly blíže 5 Tamtéž, s Seznam podnikatelských rodin sledovaných v rámci studie biografickou metodou: Bauer, Bochner von Stražisko, Gomperz, Haupt von Buchenrode, Herring von Frankensdorf, Kellner von Brünnheim, Löw, Löw-Beer, Mundy, Offermann, Rohrer, Schoeller, Skene, Strakosch, Suchanek von Hassenau, Teuber, Urban.

208 208 Podnikatel šlechticem Alexander Suchanek sen. ( ) byl synem hostinského z brněnských Zábrdovic, který výrobou likérů nabyl kapitál a začal v Brně působit jako směnárník. Od konce 70. let již stál v čele známého bankovního domu a výrazně spolupracoval s předními brněnskými podnikateli. V roce 1882 byl povýšen do prostého šlechtického stavu s predikátem von Hassenau (AMB) nezasvěceným jistě honosně, pravda byla, že se brněnští podnikatelé stýkali bez výjimky s méně významnými členy vysoké kavalírské společnosti (Poche, Chlumecky, Mazuchelli), jména příslušníků starobylých knížecích a hraběcích rodů říše na seznamech členů spolku nenajdeme. To již spíše v prostředí charitativních spolků byla tato možnost dána manželkám velkopodnikatelů (Clary-Aldringen, Belrupt, Hohenlohe). Dalším znakem exkluzivity velkopodnikatelů v městském prostředí bylo osobní angažmá a rozhodně nemalé výdaje spojené s okrašlovacími projekty. Rodina Offermannů se takto dlouhodobě angažovala v parkové úpravě Lužánek a mohutně finančně podporovala Průmyslové muzeum, Gomperzové prosluli jako štědří mecenáši uměleckého dění, Suchankové se zasloužili o stavbu vyhlídkové vížky na Špilberku apod. 7 Žádaným atributem aristokratického chování se zřejmě nejpozději od přelomu 80. a 90. let stalo v Brně veřejné působení na poli péče o dělnictvo, do této polohy se ve městě ostrých sociálních protikladů a souvisejících politických střetů transformoval obecný a tradiční požadavek na angažmá aristokrata v oblasti charity. Pokud se doposud v boji s chudobou veřejně angažovaly manželky podnikatelů a sociální práce měla převážně tradiční podobu darů peněz a šatstva, po velkých stávkách brněnských textiláků v letech 1885 a 1889 se situace změnila do té míry, že během císařské návštěvy v roce 1892 i při pozdějších návštěvách členů panovnické rodiny byly v průběhu setkání váženého hosta s představiteli průmyslových kruhů inscenovány situace, kdy brněnští průmyslníci čestným slovem garantovali slušné zacházení s dělníky a u některých byl tento slib veřejností vnímán jednoznačně jako daň ze společenského vzestupu. Příznačné bylo, že když se dělníci továren firmy Löw & Sohn dožadovali písemné garance slušného zacházení, Karl Löw to aristokraticky odmítl s tím, že moje slovo platí jako můj podpis. 8 Hlášení brněnského policejního ředitele z roku 1889, a později i z dalších vypjatých střetů zaměstnanců se zaměstnavateli, podrobně zaznamenávalo, ve kterých továrnách se majitel s dělníky korektně dohodl na podmínkách, kde se majitel 7 FASORA, L.: Svobodný občan ve svobodné obci? Občanské elity a obecní samospráva města Brna Brno 2007, s Zde také bližší životopisné údaje a odkazy na literaturu k jednotlivým osobám a rodinám. 8 Moravský zemský archiv Brno (dále MZA), fond B13 Místodržitelství mladší, fol. 339, čj. 6542/98.

209 Lukáš Fasora: Možnosti a limity aristokratizace veřejného vystupování 209 upřímně a velkoryse snažil o dohodu s příliš zarputilými zaměstnanci a kde naopak byla k vidění ze strany vedení spíše snaha stávku potlačit silou či machiavellismem. Počínání příslušníků sledované skupiny nobilitantů se v tomto ohledu vyznačovalo značným rozptylem přesně naplňujícím intence hlášení pozorného policisty: v podnicích Gomperzů a Löw-Beerů jevili dělníci poměrně málo chuti k ostrým střetům s majitelem a zaměstnavatel byl v obou případech policejním ředitelem i měšťanským tiskem uváděn jako příklad korektního zacházení, Schoellerové naopak neváhali před okamžitým nasazením stávkokazů a uspořádali na jejich ochranu malé vojenské a policejní manévry. Ve škále postojů můžeme také zaznamenat shora oceňovaný nekonfliktní a zprostředkující postoj Sigismuda Strakosche, který ovšem narážel na neústupnost až radikalismus svých vlastních dělníků, 9 Alfred Skene ( ) byl majitelem přerovského cukrovaru a spolumajitelem firmy Gebrüder Skene. Spolu s bratrem Louisem zakoupili v roce 1878 statek Pavlovice u Přerova, kde nechali v 90. letech vystavět novorenesanční zámek s rozlehlým parkem. Roku 1889 byl oběma bratřím uznán skotský šlechtický původ a o dvacet let později byl Alfred Skene povýšen do stavu svobodných pánů (MMB) 9 Tamtéž, kart. 307, inv. č. 5148/89. a obratné vyjednávání Rudolfa Rohrera, který dokázal metodou cukru a biče často zabránit stávce zaměstnanců své tiskárny v samém počátku. 10 Za specifický znak prvního řádu v chování nobilitovaných podnikatelů je ovšem třeba označit především jejich zakoupení statků na venkově. Právě tímto krokem se odlišili od zbytku měšťanské společnosti více než čímkoliv jiným, i když i toto tvrzení má svá slabá místa. Jde hlavně o to, že se většina zakoupených venkovských statků nacházela v relativní blízkosti Brna (Mundy na Veveří, Herring v Habrovanech na Vyškovsku, Gomperzové v Habrovanech a v Oslavanech, Offermannové v Jehnicích u Brna). Vlastně pouze odchod Teuberů do tehdy obtížně dostupného Křižanova a Hauptů do odlehlého Zlína je možno označit za skutečný odchod na venkov. Žádný z velkostatků nebyl zakoupen od příslušníků vysoké aristokracie, vždy šlo buď o koupi z ruky státu, nebo od jiného nobilitanta. 11 V tomto ohledu přece jen snazší cesta k zisku venkovského majetku, zámku a s ním spojené prestiže trochu bledla při pohledu na 10 JANÁK, J.: Brněnské tiskárny v letech Od tiskařských oficín k polygrafickému průmyslu. In: Knihtisk v Brně a na Moravě. Brno 1987, s Srov. FIALA, Z.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Jižní Morava. Praha 1981.

210 210 Podnikatel šlechticem Eduard Urban ( ) byl synem rolníka ze severomoravského Vajglova na Šumpersku. Po dosažení jistého kapitálu začal v Brně podnikat jako směnárník. Své postavení potvrdil sňatkem s Sofií Platzovou, dcerou zámožného zlatníka a klenotníka, a svůj podnik transformoval do podoby bankovního domu. Své veřejné renomé cíleně budoval prostřednictvím četných darů, v rodné obci např. nechal zpevnit veškeré veřejné cesty. Ačkoliv patřil k velmi známým brněnským podnikatelům, o jeho úsilí o nobilitaci nemáme zprávy (AMB) prestiž aristokratických sousedů připomeňme, že za sousedy nobilitanti mohli počítat Liechtensteiny, Kounice, Harrachy, Haugwitze, Belcredi, statky v sousedství držel také olomoucký arcibiskup a další církevní instituce. V tomto prostředí se nově se etablující šlechtě věru obtížně navazovaly sousedské či dokonce přátelské vazby sociální propast a odlišnosti světonázorové a politické byly příliš velké. Snad i proto se vzájemně spřízněné a obchodně propojené nobilitované rodiny Teuber a Skene sestěhovaly do těsné blízkosti. O jistých náznacích bližších kontaktů nás prameny informují, jen pokud jde o vztahy Hauptů na Zlíně k sousední rodině Baltazzi, kde snad cestu otevřel společný zájem o plemenitbu koní Baltazzi také ovšem zrovna nepatřili mezi aristokratickou smetánku. 12 Změnu v těchto vztazích a náznaky prolomení společenských bariér ukazují některé zprávy až pro meziválečné období. 13 Podstatnou stránkou působení nobilitantů na venkově je otázka, zda se jim podařilo hrát roli aristokratické vrchnosti, byť po roce 1849 již bez formálního nároku na tuto funkci, alespoň ve vztahu k okolnímu obyvatelstvu. Právě zánik patrimoniální správy jim totiž převzetí role aristokratické špičky místní společnosti neusnadnil, spíše vytvořením určité schizofrenie rolí mezi rolí de iure řadového občana a rolí de facto pána-vrchnosti, přinejmenším v očích velké části venkovanů, podstatně zkomplikoval. Formální nezávislost obcí na velkostatku totiž skutečně velkostatkáře v síti místních vazeb odstavila v mnoha ohledech na vedlejší kolej a nutila jej hrát jiné role, než jaké například na svém patrimoniu ještě sehrával Mundy nebo Herringové v předbřeznovém období. Pokud dokázala rodová aristokracie hrozící pokles svého společenského vlivu po zániku patrimoniální správy často dobře vyvážit zvýšeným veřejným angažmá a využíváním své ekonomické moci a historické prestiže, nobilitovaným novopečeným velkostatkářům zbývalo v ruce podstatně méně trumfů. V případě židovské rodiny Gomperzů, jejíž 12 MZA, fond F 213 Velkostatek Zlín, kart. 23, inv. č HARTMAN, T.: Životní styl české nobility ve 2. polovině 19. a na počátku 20. století v exemplární komparaci s moravským velkostatkářem Františkem Harrachem. Brno 2008 (rkp. diplomové práce, FF MU), s. 34.

211 Lukáš Fasora: Možnosti a limity aristokratizace veřejného vystupování 211 Gustav rytíř von Schoeller ( ) se stal po otcově smrti v roce 1977 šéfsenioren vídeňského bankovního domu Schoeller et Cie. a ředitelem brněnské továrny na sukna Gebrüder Schoeller. Spolu s bratrem Philippem Johannem stál u zrodu Lipnicko-břeclavských cůkrovarů, a. s., jednoho z největších zemědělsko-potravinářských komplexů habsburské monarchie (MMB) členové svoji konfesi mimochodem vnímali velmi formálně a později již zřejmě jako vyslovenou přítěž, 14 se dokonce setkáváme s ostrým konfliktem spojeným s jejich zakoupením oslavanského velkostatku, kdy zejména místní duchovní správci podporovaní brněnským biskupstvím nepřipouštěli možnost gomperzovského patronátu nad místními kostely a chtěli celou obchodní transakci zmařit. Právě situace Gomperzů ukazuje, že nobilitanté přicházeli na venkově do prostředí, které se k nim stavělo přinejmenším nedůvěřivě. 15 Snad žádný z autorů excerpovaných (obecních, školních, farních) kronik v příslušných obcích neopomněl při první zmínce o novém zámeckém pánu na okraj poznamenat, že nejde o rodovou šlechtu, a také řada zmínek o vstřícných krocích zámeckého pána ve vztahu k obci či škole v prvních letech soužití nese v podtextu jistou nedůvěru, snad jakési překvapení, že brněnský fabrikant může být takto angažován. Pro brněnské podnikatele musel být přechod na venkov v mnoha ohledech zkouškou jejich diplomatických schopností, míry velkorysosti, trpělivosti a tolerance. Zejména Gomperzové v tomto ohledu prokázali velkou dávku diplomatického taktu, byť ani u nich z kolektivního povědomí obyvatel venkovských obcí nikdy nezmizel střípek, že šlo o židy zbohatlé podnikáním v Brně. Gomperzové záležitost s patronátem vyřešili převodem práv na funkci svého (závazně katolického) správce velkostatku a ani v konzervativně katolických Habrovanech dále neregistrujeme žádné náznaky kolizí. Z meziválečného období je i vzpomínka jednoho ze sloužících, který zaznamenal, že oslavanský farář patřil do okruhu vášnivých hráčů taroků kolem zámeckého pána. 16 Rodina se ovšem angažmá v církevních záležitostech, byť zprostředkovanému, zřejmě tak trochu vyhýbala, snad z obavy z reakce okolí. Naprostou náhradu si v tomto smyslu bývalá operní hvězda Karoline Bettelheim-Gomperz i její muž Julius našli v podpoře místního 14 JURČÍKOVÁ, S.: Gomperzové na oslavanském velkostatku. Brno 2007 (rkp. oborové práce, Historický ústav FF MU). 15 MZA, Státní okresní archiv (dále SOkA) Brno-venkov se sídlem v Rajhradě, Zápisy ze schůzí obecního výboru v Oslavanech JURČÍKOVÁ: Gomperzové, s. 16.

212 212 Podnikatel šlechticem školství, což patřilo k signifikantním znakům i ostatních podnikatelských rodin. 17 U ostatních rodin lze vzhledem k jejich postoji k víře a katolické konfesi v podrobnostech, o nichž máme jinak málo zpráv, předpokládat podobný vývoj, snad jen trochu méně ostré hrany v případných konfliktech 18 vždyť snad jen s výjimkou Suchanků byli všichni sledovaní spíše matrikovými katolíky, velkou část sledované skupiny tvoří také evangelíci (Schoeller, Offermann) a židé (Strakosch, Löw- -Beer). Třetím sledovaným polem veřejného působení je zemský sněm Markrabství moravského. Téměř všechny nobilitované rodiny měly mezi zemskými poslanci své zástupce, v některých případech se v poslaneckých lavicích vystřídalo (i setkalo) několik členů rodiny (Gomperzové, Hauptové, Teuberové, Skene, Herringové). Mezi brněnskými nobilitanty najdeme i skutečné rekordmany v počtu let strávených v zastupitelské funkci Julius Gomperz byl např. zemským poslancem v letech , v téže době zastával také poslanecký mandát v dolní komoře říšského parlamentu ( ), aby se posléze přesunul do lavic horní komory. Pozoruhodná stabilita v držbě mandátů příslušníky sledované skupiny měla několik příčin. Bezpochyby hrála hlavní roli značná daňová poplatnost a držba velkostatku, která umožňovala kandidaturu vlastně hned ve třech kuriích velkostatku, obchodních a živnostenských komor a městské. Nejjistější mandáty nabízela zjevně kandidatura Josef Teuber ( ) vlastnil dvě mechanické přádelny vlny v Brně. V roce 1853 se spolupodílel na založení cukrovaru v Modřicích u Brna. Za zásluhy o rozvoj průmyslu a zemědělství byl roku 1873 povýšen do šlechtického stavu (AMB) za brněnskou obchodní a živnostenskou komoru, také vyhlídky ve II. sboru velkostatku nebyly zlé, naopak kandidaturu v městské kurii z taktických důvodů podnikatelské špičky přenechávaly kandidátům ze středních stupínků podnikatelské hierarchie a příslušníkům vzdělaného měšťanstva, akceptovatelnějším ze strany méně zámožných městských voličů. Druhým pilířem stability v držbě mandátu byla neochvějná příslušnost všech sledovaných osob a rodin k německému liberálnímu (později tzv. měšťanskému) bloku, kde i v době nástupu nacionálně radikálních stran tvořili až na výjimky pilíř liberálních a v národnostním ohledu spíše umírněných sil. Ani 17 HLAVÁČEK, P.: Habrovany. Habrovany 2000, s. 140; MZA, SOkA Vyškov se sídlem ve Slavkově u Brna, Kronika školní Habrovany, s. 5, 9 a 148; GOMPERZ, J.: Historische Notizen über Lulč, Habrovany und Hobitschau. Brünn MZA, fond F 61 Velkostatek Křižanov, kart. 127, inv. č. 127, fol. 4, 12 23; Úřední list c. k. hejtmanství a c. k. okresní školní rady ve Velkém Meziříčí XV, , č. 7, s. 28; MZA, fond F 213 Velkostatek Zlín, kart. 23, inv. č. 326 a kart. 35; MZA, fond F 50 Velkostatek Habrovany, kart. 3.

213 Lukáš Fasora: Možnosti a limity aristokratizace veřejného vystupování 213 Leopold Haupt ( ) v roce 1851 zdědil kožedělný závod a textilky v Šumperku a Brně. V roce 1862 se spolupodílel na založení Moravské eskontní banky. Roku 1875 byl za zásluhy o říši povýšen do šlechtického stavu s přídomkem von Buchenrode a v roce 1901 byl povýšen do stavu svobodných pánů (MMB) osoba se snad nejradikálnějšími názory ze sledovaného souboru, totiž turnerský předák Rudolf Rohrer, během své politické kariéry nikdy zcela neopustil platformu liberální politiky, i když zajisté představoval mluvčího či patrona sil stojících na pomezí liberálně-nacionálního tábora. 19 Pojítkem veřejných aktivit všech sledovaných osob ve vyšších patrech politiky bylo odmítání ekonomického nacionalismus ve vztahu k Čechům a antisemitismu ve vztahu k příslušníkům německého jazykového tábora, u obou těchto postojů můžeme tušit ekonomické pohnutky. 20 Hospodářské otázky představovaly také hlavní námět vystoupení příslušníků sledované skupiny na moravském zemském sněmu a hlavní společný jmenovatel jinak různorodých vystoupení. O některých ze sledovaných osob se dá hovořit jako o skutečných finančních expertech v zemských službách, byť jistě nezapomínali ani na zájmy své strany či zájmy vlastní. Mezi poslanci projevoval mimořádnou kompetenci při správě zemských kontribučenských fondů a později vlastně celých zemských financí především Julius Gomperz, v závěru kariéry již vlastně vystupující v roli snad všeobecně uznávaného strážce zemské pokladny. Gomperzovi v této oblasti sekundoval jeho synovec Phillip nebo také Stefan Haupt. Dalším společným znakem převážně ekonomických expozé nobilitovaných podnikatelů bylo propojování ekonomických otázek spojovaných dosud převážně s městským prostředím s venkovskými hospodářskými problémy (otázka zemědělského úvěru a role velkokapitálu, otázka podpory cukrovarnictví, výstavba místních komunikací), jen ojediněle bylo zaznamenáno vystoupení, v němž by byla formulována snaha o přilepšení konkrétní venkovské obci (typické pro rolnické poslance), také vystoupení akcentující nacionálně výbušná témata (jazyková otázka, školství) jsou naprosto zřídkavá (Rohrer) a mají většinou také ekonomický podtext. Právě výše zmíněná umírněnost ve vztahu k nejkonfliktnějším otázkám doby a snaha o realistickou politiku snad mohla být jako politická deviza využita v mediační funkci, tento trend však nebyl na půdě sněmu zjištěn. Kromě zmíněných ekonomických analýz chybí také vystoupení či podpora dokazující snahu o sehrávání zprostředkovatelské role ve směru k velkostatku, českému bloku nebo později bloku sociálně 19 FASORA, L.: Představitel obecní samosprávy. Příklad Rudolfa Rohrera. In: FASORA HANUŠ MALÍŘ (eds.): Člověk na Moravě, s FASORA: Svobodný občan, s a

214 214 Podnikatel šlechticem demokratických poslanců. 21 Roli zprostředkovatele si v moravském zemském sněmu uzurpovala tzv. Střední strana moravského velkostatku a skupina nobilitantů nedokázala (a snad ani nehodlala) nabízet toto politické zboží podobně efektivně. Z uvedeného vyplývají jak limity aristokratizace veřejného vystupování, tak možnosti, kterých mohlo být nobilitovanými brněnskými podnikateli využito. Především samotné lákadlo vpuštění mezi první společnost účinkovalo na členy sledovaných rodin s rozdílnou intenzitou, zejména s ohledem na generační výměnu a na období, kdy se (zdánlivě) možnost tohoto vstupu pro příslušnou rodinu otevřela. Vyšší míra aristokratizace je u první (nepočetné) vlny nobilitantů v předbřeznovém období, těmto jediným byl dopřán tolik nedostatkový čas. Vlna nobilitantů z let zůstala již měšťany na venkově, později nobilitované rodiny již styky s venkovem ani nevyhledávaly (Rohrer, Suchanek). Od 90. let lákadlo aristokratizace markantně ztrácí na atraktivitě ve prospěch hledání specifického životního stylu. Nastíněná periodizace přibližně kopíruje trend poklesu společenské prestiže a moci aristokracie jako společenské vrstvy 22, a je tedy důkazem, že snaha o nobilitaci a převzetí aristokratických zvyklostí byla u sledované skupiny podnikatelů spojena především s konjunkturální snahou patřit k elitě říše v té podobě, jak ji znala ještě první a částečně druhá generace podnikatelských rodin. S proměnou, resp. otřesením dosavadní mocenské hegemonie této elity ztrácel i model jejího chování a priorit veřejného angažmá na atraktivitě. V ostatních parametrech výzkum nepotvrdil předpoklad, že se brněnští podnikatelé v oblasti veřejného angažmá jako získatelného atributu přiblížili aristokratickým kruhům takříkajíc na dohled. Spíše je jejich chování třeba hodnotit jako dvojznačné, snad schizofrenní, v každém případě jako chování, které se vymyká modelům sestaveným sociálními historiky pro dvě důležité společenské vrstvy 19. století, měšťanstvo a aristokracii. V městském prostředí bylo veřejné vystupování příslušníků sledované skupiny jistě spojeno s vyššími náklady na reprezentaci, jinak se až tak zásadně od veřejných postojů ostatních příslušníků měšťanstva neodlišovalo. V řešení sociálních otázek byli přece často více angažováni někteří vzdělanci, tradiční model charity byl blízký také špičkám řemeslnictva rozdíl je tedy především ve vynakládaných prostředcích a v následné odměně, totiž v členství ve spolcích po boku rodové šlechty. Snad více očekávání ve smyslu zvýšení společenské prestiže bylo ze strany podnikatelských špiček spojeno s jejich přesídlením na venkov. Zde se ukazovala jako hlavní cesta k srdcím venkovanů obvyklá role podporovatele a laskavého příjemce prosebníků všeho druhu, ani obyvatelé venkova, ani aristokratičtí sousedé však, zdá se, nezapomínali na původ nových zámeckých pánů a ti si nakonec pod tlakem okolností (a to spíše ve druhé gene- 21 Viz seznam v závěru této studie. 22 MALÍŘ, J.: Od spolků k moderním politickým stranám. Brno 1996, s

215 Lukáš Fasora: Možnosti a limity aristokratizace veřejného vystupování 215 raci) vytvořili spíše specifický životní styl než model postavený na křečovité snaze o převzetí norem aristokratického chování. Překvapením byly výsledky excerpce rozsáhlých údajů o jednáních zemského sněmu v Brně, které dokázaly velmi pevnou integraci nobilitantů do prostředí měšťanského tábora a téměř nulový mediační potenciál ve vztahu k dalším politickým blokům. Přitom vysoká erudice v oblasti ekonomie a praktického hospodaření u velké většiny poslanců z prostředí nobilitovaného podnikatelstva byla nezpochybnitelná, a mohla tedy snad být základem předpokládaného koaličního potenciálu sledovaných osob i jejich strany. Především vystupování poslanců z řad rodové aristokracie a velmi slabé kontakty nobilitantů směrem k velkostatkářské aristokracii ukazují, že politika velké většiny poslanců z prostředí rodové aristokracie byla řízena vysokou mírou loajality k politickým prioritám habsburskému domu a vlády a v personální rovině určována intimními vazbami. 23 Při takto rozdaných kartách a při napjaté politické situaci neměli zřejmě poslanci-podnikatelští nobilitanti mnoho na výběr a stigma zrádců politických zájmů vlastního národa bylo při vyšší míře snahy o zprostředkování mezi rozvaděnými tábory i pro takto významné osoby nebezpečnou hrozbou. Celkově se výsledky výzkumu jistě pohybují v přece jen příliš širokých mantinelech vyslovených Wehlerem. Na základě sledovaného vzorku osob s vazbou na brněnské či později moravské prostředí je možno konstatovat, že proces aristokratizace podnikatelských špiček narážel ze strany šlechty a celé společnosti na podstatně větší bariéry, než sumarizoval Wehler pro německé země, a nezdary v úsilí první a někde ještě druhé generace podnikatelů na tomto poli směřovaly následně bezprostředněji spíše k hledání vlastního specifického stylu veřejného angažmá nobilitovaných podnikatelských rodin. Konstruující se životní styl a model veřejného angažmá stál sice snad na první pohled na pomezí mezi oběma společenskými vrstvami, přece však ve svých nejpodstatnějších rysech nikdy neztratil kontury měšťanského prostředí. Moritz Kellner ( ) patřil k největším stavebním podnikatelům na Moravě. Jeho firma se specializovala na stavby obytných domů jen v Brně jich postavil několik desítek. Firma expandovala do oblasti výroby stavebních hmot a materiálu a její součástí bylo také architektonické studio. Kellner se angažoval ve všech větších stavebních projektech realizovaných městem Brnem, v závěru života se živě zajímal např. o velikou zakázku na stavbu vodovodu z Březové. Roku 1883 dosáhl povýšení do prostého šlechtického stavu s predikátem von Brünnheim (AMB) 23 Tamtéž, s

216 216 Podnikatel šlechticem Seznam významnějších vystoupení nobilitovaných brněnských podnikatelů na půdě zemského sněmu (zachycena vystoupení k podpoře návrhů zákonů, petic, interpelace a rozsáhlejší diskuzní příspěvky) 24 Theodor Bochner SL , s. 307: zlepšení organizovanosti zemských inženýrů SL , s. 95: petice za úlevu cukrovarům SL , s. 99: stavba silnic v okolí Mohelnice a z Moravy směrem na Lanškroun SL s. 215: umístění zemské hypoteční banky SL , s. 227: subvence pro stavbu silnice Lomnice u Tišnova Černovice a další cesty v regionu Julius Gomperz SL , s. 622, 652: rozklad otázky vypořádání kontribucí SL , s. 79: subvence spolku studujících německé techniky v Brně SL , s. 272: subvence tkalcovské školy v Brně a stavbu léčebny choromyslných u Šternberka SL , s. 258: zvýšení subvence Moravskému průmyslovému muzeu SL , s. 230: doporučuje přijetí zdravotního zákona SL , s. 229: organizační zařízení zemského stavebního úřadu SL , s. 693: důkladná analýza zemských financí Každoroční desítky vystoupení proti neuváženým výdajům ze zemského rozpočtu Phillip Gomperz SL , s. 580 an.: podpora petice učitelů a jejich vdov SL , SL : řada vystoupení na podporu materiálních požadavků učitelstva SL , s. 985: podpora petice soukeníků z Vizovic za přeložení strouhy a stavbu splavu pro valchu SL : přebral roli od J. Gomperze a často vystupuje proti mrhání zemskými prostředky, SL a : dtto Leopold Haupt SL , s. 353: podpora kongregace Milosrdných bratří ve Vizovicích SL , s. 357: subvence spolku pro podporu chovu koní na Moravě, zřízení hypoteční banky 24 Pramen: Sněmovní list (dále SL) o sezeních zemského sněmu Markrabství moravského, svolaného Nejvyšším patentem ze dne (variabilní datum).

217 Lukáš Fasora: Možnosti a limity aristokratizace veřejného vystupování 217 SL , s. 39: subvence pro stavbu školy ve Vsetíně SL , s. 110: navýšení platů úředníků ve Znojmě, s. 110 SL , s. 133: zvýšení daně ze psů v Brně Stefan Haupt SL , s. 1249: úpravy honebního zákona SL , s. 987: podpora meliorací SL , s. 456: úprava zemědělského úvěru SL od , s. 1356: návrh na návrat sborového velitelství z Přemyšlu zpět do Brna SL od , s. 2037: modernizace výuky hluchoněmých dětí SL , s : makroekonomická analýza příčin zdražování potravin a opatřeních proti drahotě základních potřeb SL : modernizace ústavů pro slepce SL a , s. 1407: zemská podpora aviatické přehlídce, s. 1315: drahotní příplatky učitelům, s : analýza systému dávek s ohledem na nutnost reformy zemských financí. Alfred Skene sen. SL 1863: analýza hospodaření vojenského ubytovacího fondu SL 1865, s : stavba brněnské nemocnice z finančního hlediska, s. 207: kontribučenské otázky SL 1864, s. 18, 49 51: řada dobročinných podpor ze zemských prostředků, stavba četných silnic SL , s. 114: rozklad otázky stavebního řádu, s. 242 an.: stavby brněnské nemocnice, podpora půjček obcím Svitavy a Jevíčko, subvence pro Františkovo muzeum a Společnost pro povznesení orby Alfred Skene jun. SL : drobná vystoupení k otázce meliorací, zvláště zvýšení a zlepšení vybavení zemských inženýrů. SL : subvence velkomeziříčskému učitelskému spolku za účelem kartografických prací SL : podpora mnoha sociálně orientovaných petic SL , s. 332: meliorace SL s. 119: podpora stavby pohořelého kostela v Kostelním Vydří SL , s. 130, 225: subvence jednotlivým obcím, s. 707: stavba místních drah SL , s. 644: podporuje návrh vlády o zvedení výuky druhého zemského jazyka na státních školách, s : kritizuje nedbalé provedení regulací Bečvy a Jevišovky, s. 710: 991: rázná přímluva za razantní škrty ve výdajích zemského rozpočtu

218 218 Podnikatel šlechticem SL , s. 526, 274, 1008: změna volebního řádu SL od do , s. 2025: regulace toku říčky Valové u obce Bedihošť SL , s. 1919: vybudování hospodářské školy v Přerově SL , s. 1328: regulace Bečvy Eugen Teuber SL a , s. 1922: subvence na stavbu místní dráhy Jihlava Velké Meziříčí Křižanov. Josef Teuber SL : četné podpory vdovám a sirotkům SL , s. 667: dtto Die Möglichkeiten und Limite der Aristokratisierung des öffentlichen Auftretens der brünner Unternehmer Der Beitrag schließt an die Grundthese über von H.-U. Wehler, Z. Bezecný und R. Slabáková formulierte gegenseitige Beziehungsmechanismen. Auf der Grundlage einer beobachteten Stichprobe von Personen mit Verbindung zum Brünner und später mährischen Umfeld stellt der Autor fest, dass der Aristokratisierungsprozess der Unternehmerspitze seitens des Adels und der gesamten Gesellschaft auf weitaus größere Barrieren stieß als in Deutschland und in Westeuropa und dass Misserfolge bei Bemühungen der ersten und mancherorts auch noch der zweiten Generation von Unternehmern auf diesem Feld in der Folge eher auf die Suche nach einem eigenen spezifischen Stil öffentlichen Engagements nobilitierter Unternehmerfamilien hinausliefen. Ein sich konstruierender Lebensstil und das Model öffentlichen Engagements stand zwar auf den ersten Blick an der Schneide zwischen beiden Gesellschaftsschichten, verlor aber trotzdem in seinen grundlegendsten Zügen nie die Konturen eines bürgerlichen Umfelds. (übersetzt von Petra Kočí)

219 219 Jiří Brňovják (Ostravská univerzita v Ostravě) České nobilitace podnikatelů v období vlády císaře Karla VI. ( ). Nobilitace stavovství merkantilismus 1 I. Tento příspěvek vychází z mého studia českých nobilitací císaře Karla VI. z let Vzhledem ke zvolené tematice musím nejprve učinit několik obecných poznámek sloužících jako stručný úvod k problematice nobilitací a nobilitačního řízení v pobělohorském období. Právo nobilitovat patřilo v tomto období mezi výhradní panovnická práva a jeho realizace spadala do kompetence příslušné dvorské kanceláře. Záležitosti českých nobilitací vyřizovala česká dvorská kancelář (dále ČDK). Ostatní dvorské kanceláře rakouská a uherská se zabývaly šlechtickými záležitostmi svých zemí; oblast říše spadala do kompetence říšské dvorské kanceláře. Okruhy pravomocí dvorských kanceláří při vyřizování nobilitačních řízení přirozeně vycházely z hranic zmíněných historických státních celků, které zároveň vymezovaly právní platnost konkrétní nobilitace. Šlechtický titul doplněný o zemské občanství (v českých zemích to byl inkolát) zaručoval jeho nositeli možnost participace na právech a privilegiích, která příslušela pouze stavům dané země, pro kterou byly nobilitace a zemské občanství vydány. ČDK zastupovala panovníka jako českého krále ve šlechtických záležitostech až do roku 1749, kdy byla na základě rozhodnutí Marie Terezie sloučena s rakouskou dvorskou kanceláří. Společným nástupcem obou kanceláří se stalo Directorium in publicis et cameralibus. 1 V pobělohorském období byl v českých zemích zaveden nový vícestupňový systém vnitřního dělení šlechty. Tento nový systém v podstatě vycházel ze systému říšského, byl ovšem přizpůsoben českým poměrům. V sestupném pořadí se jednalo o vévodský stav (Herzogenstand), knížecí stav (Fürstenstand), hraběcí stav (Grafenstand), stav svobodných pánů (Freiherrnstand / Herrenstand), rytířský stav (Ritterstand) a prostý šlechtický stav (Adelstand). 2 Pro účely tohoto příspěvku je důležité pracovní odlišení prosté šlechty od ostatních šlechtických stupňů, pro které používám souhrnný termín stavovská 1 Tato studie vznikla díky podpoře grantu GAČR č. 404/06/ GINDELY, A.: Entwicklung des böhmischen Adels und der Incolatsverhältnisse seit dem 16. Jahrhunderte. Abhandlungen der köngl. böhm. Gesellschaft der Wissenschaften 7, 1886, č. 1, s ; KALOU- SEK, J.: České státní právo, s ; MEJTSKÝ, J.: Příspěvky k dějinám šlechty v Čechách. Praha 1901, s Z nejnovější literatury srov. ŽUPANIČ, J.: Nová šlechta rakouského císařství. Praha 2006, s

220 220 Podnikatel šlechticem šlechta. 3 Rozdíl mezi prostou a stavovskou šlechtou spočívá v tom, že prostý šlechtic neměl právo získat inkolát, který by jej opravňoval ke vstupu do stavovské společnosti. V právním smyslu lze prostou šlechtu řadit spíše k svobodným nešlechticům, od nichž se však lišila držbou erbu a přídomku, udělenými panovníkem. Prostý šlechtický stav byl v tomto smyslu pokračováním předbělohorské instituce erbovníků (erbovních měšťanů). 4 Ovšem ani nositel stavovského titulu se v momentu jeho zisku nestal automaticky členem stavů českých zemí. Aby toho dosáhl, musel ještě získat již zmíněný inkolát (často se tak dělo současně s nobilitací) a složit revers k zemi (tj. přísahu dodržovat práva a povinnosti v té zemi, kde se hodlal zakoupit) a slib věrnosti panovníkovi. Mezi tyto povinnosti se počítalo rovněž zakoupení deskového statku. Poté byl uchazeč formálně schopen zasedat na zemském sněmu a zastávat zemské úřady. V Čechách a na Moravě platila od 17. století pro udílení inkolátu stejná pravidla a obdobně jako nobilitace byl udělován prostřednictvím ČDK. Ve Slezsku byla situace odlišná: až do počátku 18. století zde bylo možné držet svobodný majetek (adeliche/ritterliche Gütter, Landgütter) bez inkolátu. Proto se Habsburkové po celou první polovinu 18. století snažili o sjednocení slezských poměrů s českými a moravskými. Jejich ne zcela úspěšnou snahu, vyjádřenou vydáním několika inkolátních nařízení (1701, 1712, 1725 a 1726), zmařil pruský zábor Slezska. 5 Jistou zvláštností doby císaře Karla VI. bylo poměrně časté udělování inkolátu platného pouze pro vévodství slezské. Ale jen v několika případech bylo udělení tohoto inkolátu vysvětleno nekatolictvím žadatele. 6 Nobilitační spisy 7 již od druhé poloviny 17. století zobrazují nobilitaci jako byrokratický proces započatý podáním žádosti u kanceláře a ukončený panovníkovým schválením. Ze studia nobilitačních spisů zjišťujeme, že pro zdárné vyřízení žádosti musel žadatel naplnit řadu podmínek. Zásadní byly dostatečné zásluhy žadatele vykonané v zájmu císaře a státu. Tyto zásluhy mohly být trojího druhu: úřední, vojenské, nebo fiskální. Vedle nich se žadatel o nobilitaci musel prokázat 3 Termín použil již MYŠKA, M.: Šlechta v Čechách, na Moravě a ve Slezsku na prahu buržoazní éry (Hospodářská aktivita české aristokracie a tzv. kapitalistická modernizace ). Časopis Slezského muzea, série B vědy historické 36, 1987, č. 1, s KALOUSEK: České státní právo, s ; BAXA, B.: Inkolát (a indigenát) v zemích koruny České od roku Praha 1908, s. 3 22; KLECANDA, V.: Tři kapitoly o českomoravských erbovnících. In: Zprávy Českého zemského archivu 7, 1931, s ; PILNÁČEK, J. MARKUS, A.: Znamení a znaky nešlechticů. Časopis Rodopisné společnosti československé v Praze 5, 1933 (reprint Praha 2004). 5 D ELVERT, Ch.: Das Incolat, die Habilitierung zum Lande, die Erbhuldigung und Intabulations-Zwang in Mähren und Oesterr. Schlesien. Notizen-Blatt der Historisch-Statistischen Section der K. K. Mähr.- Schles. Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues, der Natur- und Landeskunde (dále NtB), 1882, č. 4, s Normálie viz Národní archiv Praha (dále NA), fond ČDK, inv. č. 752, sign. IV-D-1, k BRŇOVJÁK, J.: Otázka konfese Slezanů v nobilitačních řízeních České dvorské kanceláře za vlády císaře Karla VI. a tzv. slezský inkolát. In: NEŠPOR, Z. Z. (ed.): Čeští nekatolíci v 18. století. Mezi pronásledováním a náboženskou tolerancí. Praha 2007, s ; srov. KAPRAS, J.: Právní dějiny zemí Koruny české. Díl třetí: Dějiny státního zřízení. Část druhá: Doba pobělohorská. Praha 1920, s Nobilitační spisy viz NA, fond ČDK, inv. č. 752, sign. IV-D-1, kart

221 Jiří Brňovják: České nobilitace podnikatelů 221 také jistými osobními a rodovými kvalitami, které jej společensky kvalifikovaly k získání žádaného stavu (zásluhy předků a příbuzných; určitá míra urozenosti, tj. šlechtičtí předkové nebo vlastní předchozí nobilitace minimálně v prostém šlechtictví; dostatečný majetek pro důstojné vystupování v požadovaném stavu zde lze hovořit o vícegenerační kumulaci tzv. společenského kapitálu). Přijetí mezi stavovskou šlechtu bylo přísnější než přijetí mezi prostou šlechtu proto, že se stavovskými tituly a se současným ziskem inkolátu bylo spojeno plnoprávné členství v zemské stavovské obci. O skutečném či pouze formálním naplnění zmíněných požadavků rozhodovala kancelář. Ještě před definitivním schválením žádosti ze strany kanceláře musel žadatel zaplatit příslušné poplatky. Kancelář poté vyhotovila své přednesení panovníkovi (Vortrag), v němž navrhovala, jak v dané kauze rozhodnout. Císař se většinou s názorem ztotožnil a svým podpisem nobilitaci schválil. Pokud to bylo nutné, nechávala si kancelář ještě před vytvořením přednesení vyhotovit dodatečná dobrozdání od nejvyššího zeměpanského úřadu země, ve které žadatel působil (české král. místodržitelství, moravský král. tribunál, slezský král. vrchní úřad k. Oberamt). 8 II. Dostatečné zásluhy vykonané ve prospěch panovníka a státu byly základním kamenem úspěchu každého nobilitačního řízení, zejména pokud žadatel usilující o stavovský titul nebyl schopen vykázat se potřebnými osobními či rodovými kvalitami. Důležitost vojenských zásluh jistě není vzhledem k dobovému kontextu třeba vysvětlovat, přítomnost úředních zásluh v procesu rostoucí byrokratizace všech úrovní správy habsburské monarchie rovněž. Pod pojmem fiskální zásluhy rozumím finanční přínos eráru vytvářený především odvodem berní a cel a poskytováním finančních půjček (v pramenech označovaných jako anticipace). Osvětlení významu fiskálních zásluh si zaslouží bližší pozornost. V druhé polovině 17. století se habsburská monarchie nacházela v permanentní finanční krizi. Státní pokladna byla neustále vyčerpávána obrovskými výdaji na vedení válek na západě s Francií a na východě s Turky a uhersko-sedmihradskými povstalci. Rovněž v celé první polovině 18. století se Habsburkové angažovali v několika vojenských konfliktech, které situaci monarchie stále zhoršovaly: válka o španělské dědictví, obě války Karla VI. s Turky a válka o polské následnictví, která přerostla v neslavný střet s Francií v Porýní. Velkou nervozitu způsoboval také konflikt probíhající u severních hranic monarchie časem pojmenovaný jako velká severní válka. Svůj podíl na tristní finanční situaci měla jistě i neschopnost státního aparátu efektivně hospodářsky uvažovat a obrovské výdaje vynakládané na diplomatické prosazování zahraniční velmocenské politiky a na barokní reprezen- 8 BRŇOVJÁK, J.: Nobilitační spisy české dvorské kanceláře z období vlády císaře Karla VI. ( ). Sborník archivních prací 56, 2006, č. 1, s

222 222 Podnikatel šlechticem taci vládnoucího domu. Všechny tyto skutečnosti vyčerpávaly hospodářské i lidské zdroje monarchie. Pro vyřešení situace stát vítal každý zdroj, jenž přinášel finanční hotovost do státní pokladny. Vedle daňového zatížení a velkých půjček, poskytovaných jak spojenci Anglií a Nizozemím (subsidie), tak domácí aristokracií, představovaly tradiční zdroj půjčky zámožných obchodníků. Dokud to bylo možné, stát se za ně zaručoval zastavováním komorních statků. Avšak potenciál komorního majetku byl v průběhu 17. století takřka vyčerpán. Druhou možností ručení bylo zastavování výběru kontribucí či některých dalších státních příjmů, především bankálních. 9 S pronikajícími merkantilistickými myšlenkami se státní aparát začal aktivně zajímat o možnosti povznesení hospodářské situace v monarchii. Zahájil proto cílenou podporu průmyslové produkce (těžba a zpracování kovů, textilní výroba) a vývozu hotových výrobků za hranice monarchie. Exportované zboží mělo být pokud možno drahé a luxusní. Cílem politicko-hospodářského snažení bylo vytvoření systému co nejvíce soběstačného hospodářství schopného zásobovat vnitřní i zahraniční trh, které by finanční kapitál jak drželo v zemi, tak pomocí exportu přitahovalo ze zahraničí. Alfou i omegou veškerých státem podporovaných merkantilistických aktivit bylo zvýšení finančních příjmů plynoucích do státní kasy. 10 Obecná situace tedy přála tomu, že císař a jej zastupující kancelář byli v zásadě ochotni šlechtickými tituly odměňovat všechny, kdo svou hospodářskou a obchodní činností přispívali k povznesení císařských financí. Tyto jejich zásluhy se poměřovaly především přínosem eráru na clech a daních, podporou válečného úsilí a poskytováním finančních půjček. 11 Fiskálními zásluhami ve výše popsaném 9 K obecné situaci viz např. WINKELBAUER, T.: Nervus rerum Austriacarum. Zur Finanzgeschichte der Habsburgermonarchie um In: Maťa, P. Winkelbauer, T. (Hg.): Die Habsburgermonarchie 1620 bis Leistungen und Grenzen des Absolutismusparadigmas (Forschungen zur Geschichte und Kultur des östlichen Mitteleuropa 24. Stuttgart 2006, s Srov. dále PEKAŘ, J.: České katastry Praha 1932, s ; k půjčkám české aristokracie např. MUK, J.: Po stopách národního vědomí české šlechty pobělohorské. Praha 1931, s ; ke komorním statkům např. MAUR, E.: Komorní velkostatek v 17. století. Praha 1975, s K obecné hospodářské situaci a merkantilismu v habsburské monarchii a českých zemích viz např. SCHINDLER, E.: Merkantilismus a státní praxe v Rakousku za Leopolda I. In: Obzor národohospodářský IX, 1904, s , , , ; KLÍMA, A.: Manufakturní období v Čechách. Praha 1995, s ; OTRUBA, G.: Schlesien im System des österreichischen Merkantilismus. Die Auswirkungen des Verlustes Schlesiens auf die österreichische Wirtschaft. In: BAUMGART, P. SCHMI- LEWSKI, U. (eds.): Kontinuität und Wandel. Schlesien zwischen Österreich und Preussen. Ergebnisse eines Symposions in Würzburg vom 29. bis 31. October Sigmaringen 1990, s KELLENBENZ, H.: Der Merkantilismus und die soziale Mobilität in Europa. Wiesbaden 1965; SCHNEE, H.: Die Nobilitierung der ersten Hoffaktoren. Zur Geschichte des Hofjudentums in Deutschland. Archiv für Kulturgeschichte XLIII, 1961, č. 1, s ; MAHRINGER, P.: Österreichischer Wirtschaftsadel von 1701 bis Wien 1968 (rkp. dizertační práce, Universität Wien); ANDEL, B.: Adelsverleihungen für Wirtschaftstreibende während der Regierungszeit Maria Theresias. Wien 1969 (rkp. dizertační práce, Universität Wien); MYŠKA, M.: Merita mercatorum aneb jak tři obchodníci z Moravy a Slezska za časů Marie Terezie přišli k šlechtickým titulům. In: PANIC, I. WANATOWICZ, M. W. (eds.): Wieki stare i nowe. Prace naukowe Uniwersytetu Śląskiego Katowice 2000, s

223 Jiří Brňovják: České nobilitace podnikatelů 223 významu se mohly nejlépe prokázat dvě skupiny nobilitovaných osob: 12 a) podnikatelé 13 a b) úředníci určitých oblastí finanční správy (hl. bankální). Nejvýznamnější a nejpočetnější část nobilitovaných podnikatelů tvoří obchodníci (Händler, Kauf- und Handelsleuthe) a finančníci (Wechsler, Bankier). Mezi nimi převažují Slezané, především z Vratislavi, což svědčí o charakteru dobového obchodu v českých zemích. Vratislav byla centrem slezského obchodu rovnajícím se svou vysokou úrovní vyspělým německých obchodním centrům. Český a moravský obchod byl v porovnání se slezským spíše provinční; na rozdíl od Slezanů zdejší obchodníci nedokázali tak významně proniknout do zahraničí. Nobilitovaní slezští obchodníci a finančníci patřili mezi špičku své společenské vrstvy, zabývali se zejména zahraničním velkoobchodem, orientovaným hlavně na export zboží ze Slezska na západní trhy (přes Německo dále do Holandska, Anglie, Portugalska a zámoří). 14 Finančníci se specializovali na finanční transakce založené na rozdílnosti kurzovních hodnot různých měn, spojené s komisionářským obchodem a zasílatelstvím. Velmi silná komunita finančníků sídlila přirozeně ve Vratislavi; druhou, avšak mnohem menší, představovala známá pražská, resp. malostranská konfraternita tvořená především směnárníky italského původu. 15 Mnoho z nobilitovaných obchodníků a směnárníků zastávalo vysoké funkce v čele tamních městských obchodnických společenstev (senioři nebo jejich zástupci) a městských správních institucí (radní apod.) a angažovalo se v nově ustavovaných komerčních kolegiích (1710/1714 české komerční kolegium v Praze, 1716 slezské komerční kolegium ve Vratislavi). Bohatí obchodníci a finančníci, opět především slezští, se věnovali podnikání v manufakturnictví a těžbě a zpracování kovů. Např. vratislavský obchodník Jiří Gische (R 1712) investoval svůj majetek získaný z obchodu se suknem do těžby 12 Jelikož v následujícím textu uvádím řadu případů konkrétních nobilitovaných osob, pro odlehčení poznámkového aparátu jsem zvolil následující metodu: odkaz na nobilitaci dané osoby je uveden v závorce, která obsahuje zkratku uděleného šlechtického stavu, případný přídomek a rok nobilitace. Zkratky šlechtických stupňů jsou vytvořeny podle prvního písmene německého termínu: A (Adelstand) = šlechtický stav, R (Ritterstand) = rytířský stav, F (Freiherrstand) = stav svobodných pánů; starožitné tituly jsou označeny písmenem A (alter) před zkratkou konkrétního stupně, př. AR (alter Ritterstand) = starožitný rytířský stav). Pomocí této informace může čtenář nobilitaci dohledat v Doerrově soupisu českých nobilitací (DOERR, A. von: Der Adel der böhmischen Kronländer. Prag 1900) nebo, pokud jej zajímá příslušný nobilitační spis, v inventáři ČDK. 13 K definicím podnikatele v století srov. MYŠKA, M.: Sociální skupina podnikatelstva jako předmět historického výzkumu. In: MYŠKA, M. (ed.): Podnikatelstvo jako předmět historického výzkumu. Protokoly kolokvií, konaných ve dnech prosince 1992 a prosince 1993 v Ostravě. Ostrava 1994, s ; srov. MATĚJČEK, J.: K metodice výzkumu sociální skupiny podnikatelů. Podnikatel v systému sociální stratifikace. Tamtéž, s MALECZYŃSKI, K. a kol.: Historia Śląska. Tom I. Do roku Część III od końca XVI w. do r Wrocław Warszawa Kraków 1963, s ; DŁUGOBORSKI, W. GIEROWSKI, J. MALE- CZYŃSKI, K.: Dzieje Wrocławia do roku Warszawa 1958, s , ; KRÜNITZ, J. G.: Oekonomische Encyklopädie oder allgemeines System der Staats- Stadt- Haus- und Landwirthschaft. Bd. 20. Berlin 1780, s (heslo Groβ-Handel an.). 15 Jan Kristián Antoni (R + von Adlersfeld 1728), Bernard Ignác Bulla (A + Bullenau 1722) a Jan Baptista del Curto (A + von Curto und Mohrenbach 1736). Srov. URFUS, V.: Pražští merkantilisté po třicetileté válce a na počátku 18. století. In: Pražský sborník historický 22, 1989, s

224 224 Podnikatel šlechticem kalamínu v Bobrkách v těšínském knížectví (něm. Bobreck, pol. Bóbrka). K těžbě kalamínu v Horním Slezsku získal roku 1704 dvacetileté císařské privilegium. Ze svých finančních zisků poskytoval půjčky císařským plukům a podporoval priv. soukenickou manufakturu v Linci. 16 Gischeho podnikatelských aktivit si kancelář velmi cenila, o čemž svědčí příslušná pasáž z konceptu Gischeho rytířského diplomu, podle níž svou činností in Unserem Herzogth. Schlesien durch Viel Zeith Todt gelegene Landes Nutzung mit sehr großen Verlag empohr gebracht, und dardurch auß frembden Ländern daß Geldt dahin zubringen, sich bemühet. V manufakturnictví a těžbě a zpracování kovů podnikali také další dva Slezané: Jiří Jindřich de Campo a Castel Campo a Jan Jiří Jänisch. De Campo (F 1723), pocházející z francké větve poměrně starého jihotyrolského šlechtického rodu, vlastnil ve vratislavském knížectví svobodné královské hradské léno Auras (pol. Uraz). 17 Na tomto panství ve spolupráci s žitavským obchodníkem Janem Kristiánem Losou (R 1726) zbudoval privilegovanou fabriku na zpracování juchty. Jänisch (R 1738) byl majitelem manufaktury na výrobu plechu, drátu, mosazi a jiných železných výrobků na statku Sklawentzitz (Ehrenforst, dnes pol. Sławięcice) v Opolském knížectví. Do zkoumaného souboru nobilitovaných podnikatelů jsem zařadil několik úředníků finanční správy, kteří vedle své hlavní profese vykazovali také samostatné podnikatelské aktivity. 18 Tito úředníci mohli své profesní zkušenosti a znalosti velmi dobře využít k samostatnému podnikání, resp. mohli jej spolu vhodně propojit. Příhodné podmínky pro tuto koexistenci či propojení nabízelo působení v oblasti správy a pronájmu státních monopolů a regálů (tabákový monopol tzv. tabákové apalto, solní monopol, poštovní a horní regál). Systém správy zmíněných státních monopolů byl založen na jeho pronájmu jedné nebo více osobám, které se jako hlavní administrátoři či generální nájemci starali o nižší složky systému zajišťující zpracování a distribuci konkrétní komodity. Odměnou jim bylo jisté procento ze zisku, popř. veškerý zisk převyšující zálohu zaplacenou státu za určité období. Názorný příklad přináší správa tabákového apalta, která byla ve letech 18. století pronajata generálnímu nájemci (říšskému pachtýři), jemuž byli podřízeni jednotliví zemští administrátoři a správci lokálních skladů a manufaktur (subpachtýři). 19 Administrátoři tabákového apalta byli v podstatě samostatnými podnikateli, byť organizovanými po úředním vzoru. Např. B. A. Bulla, který byl 16 Z Gischeho těžařského podniku, ve kterém pokračovali jeho potomci, vzešla roku 1860 poměrně známá slezská firma Giesches Erben A. G. Viz GALAS, A. GALAS, A.: Dzieje Śląska w datach. Wrocław 2001, s. 138; srov. Codex Diplomaticus Silesiae. Bd. XXI. Schlesiens Bergbau und Hüttenwesen. Urkunden und Akten ( ). Breslau 1901, s. 263, 273. K linecké manufaktuře viz SCHINDLER: Merkantilismus a státní praxe, s SINAPIUS, J.: Des schlesischen Adels anderer Theil oder Versetzung Schlesischer Curiositäten. Leipzig Breslau 1728, s Drtivá většina úředníků finanční správy včetně radů komerčních kolegií a správců komorních panství své zásluhy podávala jako zásluhy úřední (jako přínos správě státu), nikoliv jako hospodářské (jako přínos eráru), ačkoliv již z podstaty jejich povolání se museli zabývat státními financemi. S proklamací jejich přínosu eráru se setkáme jen zcela výjimečně. 19 ČAPEK, A.: Tabák v Čechách. Praha 1947.

225 Jiří Brňovják: České nobilitace podnikatelů 225 Hornoslezský manufakturista Jan Jiří Jänisch navrhoval tento erb: skála se šachtou v dolním modrém poli (symbol těžby surovin k výrobě mosazi); vlnité břevno (voda pohánějící hamry); horní červené pole (oheň pro tavbu kovů); v klenotu anděl držící meč (symbol boží ochrany Jänischova podniku). Erbovní censor O Kelly anděla odstranil (figuru považoval za vhodnou spíše pro duchovní) a červenou barvu horního pole i přikrývadel nahradil černou (NA) v letech administrátorem tabákového monopolu pro české království, nebyl úředníkem s trvalým platem, ale podnikatelem s právem na 6 % zisku. Bulla navíc do jemu svěřeného podniku investoval vlastní kapitál a snažil se o rozšíření podnikání zakládáním nových zpracovatelských manufaktur. 20 Peter Mahringer, který se zabýval problematikou nobilitovaných podnikatelů (Wirtschaftsadel) v letech , zařadil do svého souboru také správce privilegovaných cís. solních skladů ( Salzversilberer ). Mahringer tak učinil zřejmě proto, že solní monopol byl patrně organizován jako kooperace státní a soukromé sféry, obdobně jako tabákové apalto. 21 Z těchto úředníkůpodnikatelů získali českou nobilitaci pouze Jan Antonín Pino (Pino A + von Friedenthal 1719; R 1728) a Josef Ludvík Piller (Piller A + von Pillersdorf 1719; R 1733). Opavský měšťan Pino byl správcem tamního solního a celního důchodu a členem cís. solní vizitační komise pro Horní Slezsko. V žádosti o druhou nobilitaci (1727) uváděl, že rovněž působil jako člen cís. ministeriální bankodeputace ve Vratislavi a komise pro potírání pašování polské soli do Slezska, přičemž byl v této věci vyslán k polskému královskému dvoru. Pino dodával, že za své zásluhy o císařský erár získal roku 1726 říšský šlechtický titul. V padesátých letech byl jmenován slezským vrchním celním a solním administrátorem pro rakouskou část Slezska a později také radou a asesorem slezské reprezentace a komory. Pino se již v žádosti o první nobilitaci (1719) mohl prokázat poskytováním anticipací 20 Z nobilitovaných úředníků tabákového apalta jmenuji také vratislavského obchodníka Jan Jiřího Kircheysena (A + von Rosencron 1723), vrchního ředitele administrace tabákového monopolu ve Slezsku a poté ředitele tabákového apalta v Čechách, nebo moravského a posléze českého administrátora Jiřího Ondřeje Hagena (A 1719; R 1735). ČAPEK: Tabák v Čechách, s ; MYŠKA, M. a kol.: Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století. Ostrava 2003, s V tabákovém apaltu podnikal také vídeňský obchodník a manufakturista Paul Guggenberger (R + von Guggenberg 1733), který byl v letech dolnorakouským administrátorem, nebo Maxmilián Hillebrandt von Prandau (R 1730), bohatý vídeňský kupec a rada dvorské komory, který byl v letech generálním (říšským) pachtýřem. ČAPEK: Tabák v Čechách, s. 277 an. 21 MAHRINGER: Österreichischer Wirtschaftsadel, s. 133; KRÜNITZ: Oekonomische Encyklopädie, Bd Berlin 1824, s. 62 (heslo Salzversilberer ).

226 226 Podnikatel šlechticem eráru a blíže neurčenými dodávkami pro cís. armádu, což považuji za typické pro nobilitované podnikatele ve studovaném období. Pino zřejmě díky svému podnikání ve státním monopolu zbohatl natolik, že si mohl dovolit zakoupit několik deskových statků v Opavském knížectví. 22 Josef Ludvík Piller po absolvovaných studiích vstoupil do komorní služby a sloužil nejprve u Vídeňského solního úřadu, poté působil jako správce solného skladu v Uničově. Držel se tak profese svého otce Salzversilberera v dolnorakouském Mistelbachu. Za své úspěchy při prodeji soli a zvyšování příjmu eráru ( zl. ročně) byl jmenován Salzversilberem v Brně a od roku 1732 koadministrátorem bankální administrace na Moravě. Z nobilitovaných úředníků horního regálu se samostatnou podnikatelskou činností při nobilitačním řízení vykazoval pouze Kryštof Vojtěch Putz (R + von Breidenbach 1719), staroměstský měšťan a král. perkmistr v Horní Blatné v Krušných Horách. Putz své zkušenosti a nashromážděný kapitál investoval do provozování manufaktur na výrobu modré kobaltové barvy (Blaue Farb-Wercks-Fabrique), vyráběné z jáchymovské kobaltové rudy. Putz tuto barvu díky svým korespondentům vyvážel do severomořských přístavních měst, především holandských. Za úředníky i podnikatele současně lze jistě považovat poštovní správce. Tyto osoby sice zajišťovaly poštovní spojení v rámci poštovního monopolu dědičně pronajatého rodině Paarů, ale vedle svých pracovních povinností ještě provozovaly další soukromé výdělečné aktivity. Místa poštmistrů bylo možno zakoupit a poté je dědičně držet v rámci jedné rodiny. Z poštmistrů se brzy staly zámožné osoby, které si mohly dovolit nobilitaci i investici do deskového majetku. I po roce 1722, kdy došlo k inkameraci poštovního monopolu a kdy se z poštovních správců a poštmistrů stali státní (resp. komorní) úředníci, nelze jejich vlastní podnikatelské aktivity zlehčovat. 23 U poštovních úředníků je však důležité dodat, že ačkoliv u nich předpokládáme podnikání, jejich nobilitace byly založeny zásadně na úředních zásluhách. Druhou skupinou nobilitovaných osob, jež řadím mezi podnikatele, ale kteří se obdobně jako poštmistři nevykazovali fiskálními zásluhami, byli pachtýři soukromých statků. 24 Za podnikatele považuji také malostranského tiskaře Karla Ferdinanda Arnolta (A + von Dobroslau 1725), který v žádosti o nobilitaci rovněž uváděl pouze úřední zásluhy, vykonané v malostranské městské správě (radní, primátor, inspektor několika městských komisí). 22 Roku 1729 zakoupil statek Stěbořice a roku 1732 Štemplovec. D ELVERT, Ch.: Zur m. schl. Adelsgeschichte LXVII. Die Freiherren und Ritter Pino von Friedenthal. NtB, 1875, 8, s HÁJEK, J. KRIEGER, M.: Merkantilismus a vývoj poštovní organizace v Čechách. In: Sborník poštovního muzea 1987, s. 63; HÁNL, J.: Poštovní regál a státní správa. In: Tamtéž 1982, s. 101 an.; ČTVRT- NÍK, P.: Dědičné pošty a poštmistři. In: Tamtéž, s. 137 an. 24 Často se jednalo o osoby, které se tomuto druhu podnikání začaly věnovat po opuštění jiné profese (zejm. vojenské); někteří začínali jako soukromí hospodářští úředníci, kteří se později osamostatnili. Např. Kristián Josef John von Johnsfeld (A + von Johnsfeld 1709; R 1730), veterán velké turecké války ( ), si po odchodu z aktivní vojenské služby pronajal v Opavském knížectví statky Vikštejn a Klokočov. Zdroj zisku v pachtování soukromých zemědělských statků viděli také někteří obchodníci, jako např. brněnský obchodník Tomáš Sekora (A + von Sekenberg 1733; R 1734), hospodařící na panství Židlochovice Filipa Ludvíka hr. Sinzendorfa.

227 Jiří Brňovják: České nobilitace podnikatelů 227 Nobilitované osoby vykazující podnikatelské aktivity 25 České země Č M S DR HL Celkem Podnikatelé Fin. úředníci Obchodníci a finančníci Manufakturisté a majitelé dolů a hutí 2 2 Nájemci soukromých statků Ostatní (tiskař Arnolt) 1 1 Poštovní regál Solní regál Tabákové apalto Horní regál 1 1 Celkem Vysvětlivky: Č = Čechy, M = Morava, S = Slezsko, DR = Dolní Rakousy (Vídeň), HL = saská Horní Lužice III. 25 Podnikatelé žádající o nobilitaci si byli finančních zájmů státu velmi dobře vědomi a ve suplikách proto uváděli všechny relevantní informace o svém přínosu státu odvodem berní a cla, o poskytování či zařizování půjček a pomoci cís. armádě. Bohužel se většinou jedná o informace pouze proklamativního charakteru neuvádějící žádné větší porobnosti. Typická jsou prohlášení v žádostech o nobilitaci jako např. u pražského směnárníka Jana Baptisty del Curto, že mit denen Anticipationibus und schleiniger Aufbringung deren zu Kriegs- und anderen Nothdürften erforderlichen Geldern sich alle Mühe gegeben, und dero Böhmischen Landt-Ständen in derley Geld-Negotiis willfährigste Hülf nach seiner Möglichkeit allerzeit geleistet hatte, nebo u atislavského obchodníka Jana Kryštofa Rennera, který dem Publico ersprießliche Dienste geleistet und dem kayserlichen Aerario viel Tausend Rth. an Zoll und anderen Anlagen beygetragen habe. Podstatná byla proklamace věrných služeb císařskému arcidomu, jako např. v žádosti pražských směnárníků bratří Antonína a Josefa Sigků (A 1736): Sie Supplicanten selbsten bey letzt fürgewesten Krieg zu Bezeigung ihrer Treue mit denen abgeforderten Anticipationen nach aussersten Kräfften Euer May. Aerario ihre Devotion 25 Podíl podnikatelů (48 osob, viz první skupina tabulky) tvoří pouhý zlomek (7 %) z celkového počtu 646 nobilitovaných osob ve studovaném období. Podle předběžných výsledků dosavadního výzkumu bylo v tomto období nobilitováno nejvíce úředníků (320 osob, tj. 50 %). Další skupiny tvoří vojáci (71 osob, 11 %), duchovní (18 osob, 3 %), skupina pracovně nazvaná ostatní profese (soukromí lékaři a lékárníci; 6 osob, 1 %). Tyto výsledky jsou bohužel zkresleny skutečností, že u 183 osob (28 %) nebyla profese zjištěna.

228 228 Podnikatel šlechticem erwiesen. Tyto informace byly ve shodném znění převzaty kanceláří, díky čemuž se ve stručnější podobě objevily v předneseních v naracích nobilitačních diplomů. Obecnost uváděných informací ukazuje na možnost, že o žadateli a jeho zásluhách panovala v příslušných dvorských kruzích jistá povědomost,vytvořená buď jeho vlastními aktivitami, nebo prostřednictvím najatého dvorského agenta, který během nobilitačního řízení zastupoval žadatele při kontaktu s dvorskými úřady. Jen málokdy jsou informace žadatelů o nobilitaci přesnější, jako např. v následujících příkladech: otec vratislavského obchodníka Jana Jakuba Caroveho (A 1722) každý rok přinesl eráru na clu 1500 zl. a jako měšťan až 300 zl. ročně an oneribus publicis ; hiršperkský obchodník Daniel Buchs (A 1731) spolu se svým otcem za jejich dosavadní podnikání odvedli na mýtu celkem zl.; J. L. Piller jako administrátor uničovského solného skladu odvedl eráru ročně zl.; český tabákový administrátor a manufakturista B. Bulla Anno 1701 die damahlige jährliche Cameral-Tabacks-Ertragnuß per 7651 Fl. ohne aggravio des Nächsten auf järliche 24/m Fl. erhöhet. Představitelé slezských obchodníků a finančníků dokázali svým podnikáním vydělat natolik vysoké sumy, že byli schopni poskytovat eráru značné finanční půjčky. Stát se jim za jejich anticipace zaručoval pronájmem, resp. zastavením části svých příjmů, především výnosů z nepřímých daní. 26 V literatuře nalezneme příklad vratislavského obchodníka a bankéře Bernarda Bonita (k jeho osobě a nobilitaci viz níže), který od dvorské komory převzal splácení liber holandských subsidií poskytnutých císaři Josefu I. roku Bonitovi byl za tímto účelem přenechán výběr odpovídající části slezských kontribucí. Podle názoru rakouského historika Hanse Lea Mikoletzkého zmíněná holandská půjčka vystačila k financování císařské armády v severní Itálii jen na pět měsíců, ale dopomohla císařskému vojevůdci princi Evženovi k vítězství nad Francouzi v bitvě u Turína (1706). 27 Brněnský měšťan a obchodník Tomáš Sekora dodával vojenský proviant císařskému vojsku, válčícímu v Uhrách s Turky. Proto je v prostém šlechtickém erbu (1733) v dolním modrém poli štítu vyobrazena loď plovoucí na řece (zřejmě symbol Dunaje), naložená sudy, se dvěma vojenskými stany na zelené půdě v pozadí. Polepšení rytířského erbu (1734) nastalo pouze změnou přílby (z kolčí s točenicí na korunovanou rytířskou) (NA) 26 PEKAŘ: České katastry, s MIKOLETZKY, H. L.: Österreich. Das große 18. Jahrhundert. Von Leopold I. bis Leopold II. Wien 1967, s ; OTRUBA, G.: Bedeutung der Englische Subsidien und Antizipationen für die Finanzen Österreichs Vierjahrtelschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte. Bd. 51, Wiesbaden 1964, s ; SINAPIUS: Des schlesischen Adels anderer Theil, s. 813; MAHRINGER: Österreichischer Wirtschaftsadel, s. 44. Peter Mahringer ukázal, že studiem materiálů z archivu dvorské komory ve Vídni (Hofkammerarchiv, Hoffinanzakten) si lze učinit dosti přesný obrázek o výši anticipací po-

229 Jiří Brňovják: České nobilitace podnikatelů 229 Velmi důležitou položkou v portfoliu vykonaných zásluh bylo poskytování válečných dodávek, především výstroje a potravin. Těmito aktivitami bylo možné také zbohatnout, jak dokazují příklady jihlavského obchodníka se suknem Josefa Ignáce Zeba (A von Breitenau), 28 brněnského měšťana a obchodníka Tomáše Sekory (A + von Sekenberg 1733; R 1734), který pokračoval v tradici svého otce Augustina Sekory a zaměřil se na dodávky potravin pro císařskou armádu během tažení na Bělehrad a Temešvár ve válce s Turky v letech , či opavského obchodníka Františka Jindřicha Řeplínského (R + von Bereczko 1717; F 1731), který zbohatl na finančních půjčkách a dodávkách uniforem slezským odvedencům do císařské armády. 29 Do dobového systému zásluh potřebných k nobilitaci nepatřily ještě aktivity, vykonané v oblasti charity a dobročinnosti. Důvodem bylo jistě to, že tyto aktivity byly považovány za soukromou záležitost, která státu nepřinášela žádaný užitek. Proto také v nobilitačních spisech nalezneme pouze několik ojedinělých případů, kdy uchazeč o nobilitaci uváděl rovněž svou charitativní činnost. Např. B. Bulla zastával čtrnáct let bez nároků na plat funkci rektora pražského špitálu u sv. Karla Boromejského, čímž podle názoru kanceláře (vedle svých dalších zásluh) gute dienste Euer May. Aerario sowohl als dem publico grossen Nutzen verschaffet habe; pražský směnárník František Sigk, otec nobilitovaných bratří Antonína a Josefa, v průběhu poslední morové epidemie v Čechách roku 1713 podporoval pražské špitály a chudobince; jihlavský podnikatel J. I. Zebo svou činností prospíval svému městu a tamní soukenické společnosti tak, že poskytoval obživu soukeníkům a mnohým dalším specializovaným řemeslníkům (kloboučníkům, páskařům, šňůrařům, krejčím atd.). V citovaných příkladech je ale zřetelné, že tyto dobročinné zásluhy byly nějak spjaté s přínosem státnímu aparátu a jeho pokladně. V tomto smyslu je zcela výmluvné znění narace konceptu nobilitačního diplomu král. perkmistra K. V. Putze, že dotyčný zřízením a vedením jáchymovské manufaktury produkující kobaltovou barvu přispěl zu Beförderung Unserer Zehent-Intraden viele Jahr blaue Farben fabriciren, durch Seine außländige Correspondentien nach Holland und andere See-Städte große Quantitäten derley Farben veralienirten, einfolglichen dem Pubskytovaných bohatými obchodníky a podnikateli. Na tomto místě lze použít příklad vratislavského velkoobchodníka a bankéře Gottfrieda Kristiána Schreyvogela, který se však tím, že rytířský titul získal spolu se svým bratrem Janem Rudolfem (působícím ve Vídni) již roku 1701 (R 1701), z našeho souboru vymyká. Schreyvogel roku 1700 půjčil císařské armádě zl., za což obdržel poukaz na výběr slezských kontribucí. V únoru roku 1702 poskytl na válečné výlohy půjčku zl., zatíženou šestiprocentním úrokem, a roku 1710 dalších zl. Schreyvogel se rovněž podílel na státním exportu hornouherské mědi z Banské Bystrice zastaveného císařovým nizozemským věřitelům. Oba bratři získali za své zásluhy roku 1707 říšský rytířský titul a Gottfried Kristián obdržel roku 1728 inkolát pro Slezsko. MAHRINGER: Österreichischer Wirtschaftsadel, s ; srov. SRBIK, H. Ritter von: Der staatliche Exporthandel Österreichs von Leopold I. bis Maria Theresia. Untersuchungen zur Wirtschaftsgeschichte Österreichs im Zeitalter des Merkantilismus. Wien Leipzig 1907, s SMUTNÝ, B.: K obchodním aktivitám rodiny Zebů s jihlavským suknem v 18. století. In: Vlastivědný sborník Vysočiny XI. Oddíl věd společenských. Jihlava 1998, s D ELVERT, Ch.: Zur m. schl. Adelsgeschichte XXXXVII. Die Freiherren von Bereczko. NtB, 1870, 9, s ; MYŠKA a kol.: Historická encyklopedie podnikatelů, s. 403.

230 230 Podnikatel šlechticem lico zum besten, besonders aber zur Erhaltung vieler armen Bergleüthen und Königlich- Bergstädtischen Contribuenten große Geld-Summen in alldortige Bergwercks Revier verschaffen und dardurch Unsere Gefähle mercklich verstärcken thut. Do stejného kontextu jako dobročinné zásluhy je třeba postavit také častá tvrzení žadatelů či hodnocení ze strany kanceláře, že uváděná činnost byla vykonávána rovněž ve veřejném zájmu (dem publico). IV. Ze studia jednotlivých nobilitačních řízení vyplynulo, že pokud dotyčný žádal o prosté šlechtictví, šlo mu především o zvýšení či potvrzení jeho společenského postavení. Nobilitace byla v tomto smyslu vhodným prostředkem, jak zvýšit či udržet svou společenskou prestiž. Nobilitaci se snažil zdůvodnit jako ocenění dosud vykonaných služeb, popř. jako motivaci pro svou další kariéru. Názorný příklad poskytuje nobilitace pražského obchodníka a rady českého král. komerčního kolegia Františka Josefa Mosera (A 1719), který žádal o prostý šlechtický stav pro majori decore funkce komerčního rady, kterou již tři roky zastával. Pro značnou část osob z vybraného souboru nebyla nobilitace ani tak cílem, vyvrcholením jejich snahy jako spíše nezbytným prostředkem k dosažení legální držby svobodného (deskového) majetku. K tomu bylo nutné získat inkolát minimálně v rytířském stavu. Jelikož v těchto případech nobilitace zahajovala rovněž vstup do stavovské společnosti zemí Koruny české, byly na uchazeče o nobilitaci kladeny vyšší nároky. Kancelář od žadatele již vyžadovala šlechtické předky nebo jeho předchozí povýšení do prostého šlechtického stavu. Tento požadavek měl zaručit jistou míru urozenosti odlišující žadatele od zcela neurozených osob, teoreticky oprávněných žádat jen o prosté šlechtictví. V praxi to ale vypadalo často tak, že pokud žadatel prokázal dostatečně významné zásluhy, kancelář mu vyhověla i přes nedostatek požadované urozenosti. Tento vzájemný poměr vykonaných zásluh a požadovaných vlastností mohl samozřejmě fungovat i opačně. 30 Někdy zřejmě ani vykonané zásluhy ani potřebné vlastnosti k žádané nobilitaci nestačily Např. bratři Konrád a Jan Valentin Wagnerové, oba slezští obchodníci (R + von Wagenhofen 1719), žádali o renovaci ztracené říšské nobilitační listiny, která byla důkazem nobilitace jejich prapraděda Tomáše Wagnera, měšťana z bavorského Nördlingenu, později usazeného ve slezském Schmiedebergu (pol. Kowary). Tato listina byla údajně zničena při válečných událostech roku Bratři Wagnerové se odvolávali jak na nobilitaci jejich prapředka, tak na přínos jejich otce Valentina Wagnera, taktéž schmiedeberského obchodníka. O vlastních obchodnických aktivitách či jiných zásluhách se již nezmiňovali. ČDK si nechala tvrzení bratří Wagnerů přešetřit vrchním královským úřadem (viz výtah z rodinné genealogie s rodokmenem přiložený do spisu) a jejich žádosti vyhověla. 31 Např. již zmíněný perkmistr a hornoblatenský manufakturista K. J. Putz žádal o povýšení do starožitného rytířského stavu a vedle vlastních zásluh uváděl také zásluhy svého otce Jana Putze (třicet let sloužil jako blatenský Bergzehnter ) a vojenské činy svého děda během třicetileté války. Putz se dále odvolával na svůj majetek (dům na Starém Městě pražském a rytířský statek v žateckém kraji; obojí doložil výtahy z úředních knih), spřízněnost jeho dětí s rytířskými a šlechtickými rody a erb užívaný již jeho předky. Kancelář ve svém votu konstatovala, že tyto skutečnosti die Führung des Ritterstandes unterstizet ČDK záměrně hovořila o udělení pouze rytířského stavu (tj. novožitného), nikoliv starožitného, aniž by své rozhodnutí blíže komentovala.

231 Jiří Brňovják: České nobilitace podnikatelů 231 V případě povyšování do rytířského či vyššího stavu se podnikatelé mohli, na rozdíl od uchazečů o prosté šlechtictví, dostat do konfliktu s dobovým pojetím stavovství, jak ukazuje několik zajímavých případů udělení českého rytířského stavu a inkolátu slezským velkoobchodníkům v období let V jejich nobilitacích byl totiž řešen problém skloubení fiskálních zájmů státu na jedné straně, a slučitelnosti stavovství a obchodnického povolání na straně druhé. Prvním z celkem osmi případů je nobilitace bratří Bernarda a Jana Martina Bonitů von Mohrenthal (AR 1714). Oba bratři, velkoobchodníci z Hiršperku (něm. Hirschberg, pol. Jelenia Góra), žádali o starožitný rytířský stav a inkolát pro legální držbu zakoupených zemských statků. Odvolávali se přitom na své předchozí povýšení do stavu prostých šlechticů (A + von Mohrenthal 1705) a již zakoupené statky ve Svídnicko-Javorském knížectví. Svou žádost doplnili vyjmenováním zásluh, vykonaných pro blaho země a císařského eráru: úspěšně vedli zahraniční obchod, v době války o španělské dědictví se podíleli splácení anglických a holandských subsidií a angažovali se při zakládání nových manufaktur. Tím vším přinášeli do země cenný kapitál, posilovali zdejší obchod a eráru přispívali odvedenými cly a daněmi. Podstatné je, že oba bratři také žádali, aby mohli i po nobilitaci pokračovat ve svém obchodu, vedeném al grosso. Kancelář ve votu svého přednesení jejich zásluhy ocenila (Dem publico aber daran gelegen ist, damit solche Negotia fortgesetzet, und deren beförderer durch landesfürstl. Gnaden animiren werden, damit sie nicht die Gelder aus den Commercio zihen oder sich in solch Landt begeben, zu welchen die Negotianten in größeren Existimation stehen.) a žádanou nobilitaci doporučila. O rytířský stav s inkolátem žádal také vratislavský velkoobchodník a komerční rada Jan Jáchym Flacht (R 1715). 32 V posudku slezského král. vrchního úřadu nalezneme závažnou poznámku: Welchemnach Occasione dieses Flachenfeldischen Gesuchs daβselbe zugleich vorgestellet, daβ die Erhöhung der Kauf- und Handelsleuthe in den Ritterstand, weillen selbte bey diesem Negotium, ja sogahr die Handlung al minuto zu treiben kein Bedenken trügen, nicht nur dem Ritterstand zu entwelcher Verkleinerung, sondern auch bey Ausswürkung des Inkolats, und Erkauffung der Landgütter, wordurch gemeiniglich nahmhaffte Capitalia auss der Handlung gezogen worden, dem Commercio zum Nachtheil gerreiche thäte. Král. vrchní úřad navrhoval situaci řešit tak, že rytířský stav by měl být udělen jen těm obchodníkům, kteří by své negotium ukončili. Toto pravidlo by se mělo týkat rovněž potomků nobilitovaného. Kancelář ve svém votu názor král. vrchního úřadu uznala (weilen sie [obchodníci] partim personam equestrem, partim civicam repraesentiret, propter diversum forum unterschiedene Inconvenienzien untersuchet), ale v zájmu slezského obchodu radila nobilitaci povolit pouze obchodníkům podnikajícím ve velkém (all in groβo). Pokračování obchodu v malém (al minuto) je stavovsky nepřípustné, a proto jej nobilitovaní 32 Obdobně jako bratři Bonitové získal již dříve prosté šlechtictví (A + von Flachenfeldt 1706). Jednalo se odměnu za jeho přínos zeměpanskému celnímu regálu a také za zásluhy otce, hamburského obchodníka, a děda, radního říšského svobodného města Wormsu. Srov. také SINAPIUS: Des schlesischen Adels anderer Theil, s. 623.

232 232 Podnikatel šlechticem musí ukončit. Na toto své rozhodnutí se kancelář odvolávala rovněž v nobilitaci Jana Adama Haberkhorna (A 1713; R 1715), obchodníka ze Stínavy (něm. Steinau, pol. Ścinawa). 33 Se stejným názorem se také setkáme v nobilitaci Jana Jošta Holtzhausena, bývalého císařského důstojníka a hejtmana městské posádky ve Frankfurtu nad Mohanem, usilujícího o starožitný rytířský stav a inkolát kvůli zakoupení statků ve Slezsku. Holtzhausenovu žádost se snažil svým dopisem podpořit jeho mladší syn Bernard, hiršperský grosista, zabývající se podle svých slov obchodem s Holandskem, Anglií, Francií, Itálií, Španělskem a Portugalskem. 34 Bernard se odvolával na předchozí nobilitace slezských grosistů (např. Bonitů), kterým bylo v zájmu panovníka i země povoleno ve svém obchodu pokračovat i po nobilitaci. Z uvedených případů jasně plyne, že obchod nebyl přijatelným zdrojem obživy pro členy stavovské obce, avšak z ekonomických (resp. fiskálních) zájmů státu bylo možno tolerovat pokračování strategicky významného obchodu ve velkém. 35 V letech 1723 až 1726 nalezneme ještě několik zajímavých příkladů řešení výše popsané situace. Roku 1723 žádal o povýšení do rytířského stavu a udělení inkolátu vratislavský grosista Jan Tobiáš Taborsky. Cílem jeho nobilitace bylo zakoupení svobodného majetku, do kterého chtěl investovat prostředky získané svým obchodem a dědictvím po otci a sourozencích. Ve své žádosti se snažil vedle osobních zásluh dokázat, že jeho otec i děd vedli zahraniční obchod, a navíc jeho předkové a příbuzní byli šlechtického původu. Rovněž žádal o možnost pokračovat ve vedení svého obchodu. Král. vrchní úřad ve svém posudku potvrdil všechny Taborským uvedené skutečnosti a ocenil zejména jeho značnou majetnost a příbuzenství se slezskými šlechtickými rody. Současně ale navrhl limitovat Taborského investici do deskových statků maximálně do zl. Kancelář se závěry král. vrchního úřadu souhlasila, ale kvůli nedostatečnému prokázání Taborského šlechtických předků navrhla udělit pouze prostý šlechtický stav. Současně bylo Taborskému doporučeno, že jako prostý šlechtic může po určitém čase znovu požádat 33 Jedoch, daβ derselbe alβo, wie es Euer Kay. und König. May. in einem die Flachenfeldische Erhöhung in den Ritterstand betrefenden Referat occasione der Handelsleuthe allergnädigst decidiret haben, sich, und seine Descendenten, wann selbte des Ritterstandes oder Inkolats sich zu praevalieren gedachten, zu Vermeidung unterschiedenen Inconvenienzien des Bürgerrechtes begeben, wie auch der Handlung all minuto enthalten, im widrigen dieser Begnädigung Unfähig werden sollen, bedeuthen lassen könnten. 34 SINAPIUS: Des schlesischen Adels anderer Theil, s Tento přístup kanceláře je plně v souladu s názory, které na počátku 50. let 18. století publikoval Němec Johann Michael von Loen. Ve své knize Der Adel (Ulm 1752) věnoval problematice vztahu obchodu a s tavovství celou obsáhlou kapitolu (Von dem Kaufmans-Adel, s ). Loen zde popisuje doposud přežívající pojetí o neslučitelnosti výkonu nešlechtického povolání šlechticem a mezi těmito nedůstojnými způsoby obživy uvádí také obchodování. Jako osvícený a racionálně uvažující člověk však vnímá obchod jako veskrze čestné a mravné zaměstnání, přinášející vedle hmotného zisku také významné společenské hodnoty. O obchodnících, usilujících o šlechtický titul, se nevyjadřuje příliš kladně považuje to za nemístnou domýšlivost. Tuto snahu ale uznává, pokud dotyčný podniká ve velkém a vlastní dostatečné finanční prostředky, díky kterým by mohl důstojně vystupovat jako šlechtic. Loen navíc připouští další přednosti šlechtictví, např. pokud potomci nobilitovaného se chtějí věnovat vojenské službě nebo politické, správní či vědecké profesi. Šlechtictví není podle Loena rozhodně slučitelné s maloobchodem.

233 Jiří Brňovják: České nobilitace podnikatelů 233 o rytířský stav, neboť splní podmínku titulárního postupu a získá potřebnou urozenost. Taborsky tak učinil hned dalšího roku a bez problémů uspěl. 36 Stejný finanční obnos jako Taborsky nabídl pro pokračování své firmy jiný vratislavský grosista Jan Kryštof Renner (1725). Kancelář s jeho nobilitací souhlasila a pověřila král. nejvyšší úřad, aby dohlédl na splnění dohodnutých podmínek. Oproti Taborskému však Renner neměl s žádostí o rytířský stav, ačkoliv byl nešlechtic, žádné problémy (Rennerovi vedle prokázaných zásluh mohl pomoci jeho sňatek se šlechtičnou). Kristián Kluge (R 1726), vratislavský velkoobchodník s plátnem, manufakturista a rada komerčního kolegia, chtěl ve svém podniku ponechat celých zl. Renner vysvětloval svůj zájem o nobilitaci úmyslem zakoupit šlechtický statek, na kterém by mohl zřídit novou manufakturu na výrobu jemného plátna francouzského typu ( Bretagne a Roans ). Kancelář Klugeho nabídka zaujala a přikázala král. nejvyššímu úřadu, aby s pomocí slezského komerčního kolegia celou záležitost detailněji prošetřil. Král. nejvyšší úřad dodal tyto informace: oněch slíbených zl. se skutečně nachází v obchodě a na statcích, které Kluge chce koupit ke zřízení manufaktury, je dostatek poddaných k práci včetně zkušených tkalců. Přestože byl král. vrchní úřad mínění, že se obchodníci mají držet své profese a neinvestovat do zemědělství ( Land-Wirtschaft ), výjimka učiněná v Klugeho případě nebude slezskému obchodu na škodu, neboť Klugeho obchodní firma bude dál pokračovat a současně vznikne podnik nový. Král. vrchní úřad ale navrhl ve všech obdobných budoucích případech omezit podobné investice na částku zl. ČDK s tímto názorem a Klugeho nobilitaci doporučila císaři ke schválení. Jen inkolát bez jakéhokoliv zdůvodnění změnila na pouhý slezský. Z výše popsaných příkladů vyplývá, že kancelář považovala obchod za stavovsky nepřijatelný zdroj obživy a mohla žádat jeho zastavení. Souhlasila však s obavami král. vrchního úřadu, že slezští grosisté svým zakupováním hodlají přejít od podnikatelské činnosti ke stavovskému způsobu života, čímž by došlo ke ztrátě kapitálu, tolik důležitého pro rozvoj slezského obchodu. A ve svém důsledku by tím byly ohroženy státní příjmy. Proto byla kancelář v nobilitacích slezských grosistů ochotná učinit výjimku a jejich stavovské povýšení císaři doporučit, ovšem za předpokladu pokračování jejich obchodu. Později přistoupila na radu král. vrchního úřadu limitovat investice velkoobchodníků do zemských statků, či zajistit jistou výši kapitálu, jež byla ponechána pro pokračování jejich firmy. Obchod v malém (al minuto/alla minuta) nebyl z hlediska přínosu císařskému eráru dost zajímavý a jistě zde mohla být také obava, že by žadatel nedokázal financovat své stavovské postavení. To se stalo např. opavskému obchodníkovi F. J. Řeplínskému při jeho žádosti o povýšení do rytířského stavu. Král. vrchní úřad ve svém dobrozdání pro ČDK mínil, že Řeplínský gegen Quittirung der Handlung al minuto der ausgebetene Ritterstand cum Anexis verleihen werden könnte. ČDK ve votu přednesu uvedla dass 36 Problémy s postupem v hierarchii českých šlechtických titulů neměli díky předchozímu zisku prostého šlechtictví také bratři Bonitové, J. J. Flacht, J. A. Haberkhorn či T. Sekora.

234 234 Podnikatel šlechticem Euer Kay. und Königl. Mayestät schon hiebevor allergnädigst resolviret, dass künfftighin denen Jenigen Handelsleuthen, welche sich des Ritterstands und Incolats zu praevaliren vermeinen und durch Erkauffung adeliche Gütter im Land possessioniren machen wollen, die Handelsschaft und das Commercium zu Befördung Handels und Wandels im Land al in grosso fortzusetzten, und zu treiben zwar nicht verwehret, jedoch deneselben, die Quittir- und Auflassung des Bürgerrechts mitgegeben auch beynebenst denenselben die Handlung al minuto untersaget werden solte. Proto Řeplínský může být nobilitován, ale s podmínkou, že se vzdá opavského měšťanského práva a svého maloobchodu. Zdá se, že Řeplínský uposlechl, neboť rytířský stav a inkolát získal (1726) a záhy zakoupil několik významných statků v opavsko-krnovském knížectví. Po své druhé nobilitaci, do stavu svobodných pánů roku 1731, se zapojil do tamních stavovských struktur. 37 O Řeplínského úspěšné konverzi z podnikatele na šlechtice dokresluje skutečnost, že když byl podruhé nobilitován, v písemnostech příslušného nobilitačního spisu nenalezneme o jeho dřívějším podnikání již žádnou zmínku naopak jsou zde uvedeny jeho věrné služby in politicis a in cameralibus, údajný otcův šlechtický původ, držba statků a manželství se šlechtičnou. Kancelář se mohla postavila proti porušení stavovských pravidel rovněž v případech, pokud nebyla vyhlídka na udržení velkoobchodní firmy. Ukazuje na to příklad vratislavského velkoobchodníka s voskem a juchtou Tomáše Roebela (A 1725), žádajícího o rytířský stav s inkolátem. Bohužel jeho jediný syn a dědic Jan Teofil se věnoval zcela jiné profesi (patrně ve vratislavské městské správě) a otcův obchod nehodlal převzít. Kancelář se domnívala, že in gegenwärtigen Casu auch es ohnedem dahin ankombt, daß, weilen des Supplicanten Sohn und einziger Erb der Handlung nicht nachgehet, sondern in einer anderen Proffession oder Verrichtung sein Leben zu zubringen gemeinet ist, er seinem Convenienti nach die in der Vätterlichen Handlung stehende Capitalien nach dem Tod des Vatters heraus ziehen und anderwerts hin verwenden dörffe. Proto nebylo podle mínění kanceláře třeba činit výjimku proti stavovským pravidlům a Tomáš Roebel získal pouze prostý šlechtický stav. Uvedené příklady z prvních dvou desetiletí 18. století názorně ukazují, jak merkantilistické myšlenky ovlivňovaly přístup kanceláře a dalších zainteresovaných úřadů k žádostem o nobilitaci. Pro úplnost je třeba dodat, že se zmíněnými problémy se setkáme pouze v případě jmenovaných slezských grosistů. Prakticky posledním případem, kdy se v nobilitaci hovořilo o obchodu al grosso, je nobilitace již zmíněného Jana Teofila von Roebel roku 1733 (R 1733). Roebel však ve své žádosti pouze poukazoval na to, že otcův obchod al grosso nepřevzal a nadále se věnuje veřejným záležitostem. S použitím značné generalizace se zdá, že v období bezprostředně po nástupu Karla VI. (cca ) se v nobilitacích podnikatelů 37 V letech vlastnil panství Náměšť na Hané a roku 1722 koupil statky Bravantice a Studénka včetně přináležejících drobnějších statků. Roku 1734 byl jmenován cís. komerčním radou a poslancem slezského veřejného konventu, později také knížecím lichtenštejnským radou, přísedícím resp. nejvyšším sudím zemského práva a zemským hejtmanem knížectví Opavského a Krnovského ( ). Viz D ELVERT, Ch.: Zur m. schl. Adelsgeschichte XXXXVII. Die Freiherren von Bereczko. NtB, 1870, 9, s

235 Jiří Brňovják: České nobilitace podnikatelů 235 projevoval konzervativní přístup nového panovníka a jeho úředníků (minimálně ve srovnání s předchozím obdobím konce vlády Leopolda I. a vlády Josefa I.), 38 období let jakoby znamenalo hledání řešení umožňujícího kompromis mezi stavovskými a státními (ekonomickými) zájmy. Ve třicátých a čtyřicátých letech 18. století se situace v nobilitacích podnikatelů již jeví jako mnohem uvolněnější; pragmatický zájem státu zřejmě převládl nad starostmi o stavovské hodnoty. Oceňování podnikatelů nobilitacemi pokračovalo dále i v období po smrti Karla VI. Tereziánský státní aparát dbal o to, aby nobilitovaní podnikatelé i přes stavovský vzestup dále pokračovali v podnikání, a přispívali tak k hospodářskému rozvoji monarchie. Jsou doloženy případy, kdy kancelář (resp. direktorium) před schválením nobilitace vyžadovala od uchazeče o stavovský titul podepsání písemného reversu zavazujícího jej k pokračování jeho podniku. Tento revers se jako podmínka předcházející nobilitaci objevuje poprvé roku V případech, kdy kancelář shledala dřívější hospodářské zásluhy žadatele o nobilitaci za nedostatečné, vybízela jej ke konkrétnímu rozšíření hospodářské činnosti (investice do konkrétního podniku, poskytnutí finanční podpory přímo určenému hospodářskému odvětví např. formou výkupu zboží apod.) a teprve poté nobilitaci schválila. 39 V. Všechny výše popsané příklady nobilitací podnikatelů jsou v podstatě dokladem jejich úspěšného sociálního vzestupu založeného jak na vlastní úspěšné podnikatelské kariéře, tak také často na zásluhách a společenských kvalitách předků a příbuzných. Ale nobilitaci nesmíme vnímat jako vyvrcholení snahy po společenském vzestupu nový šlechtic mohl být (a často jistě byl) v novém prostředí vnímán jako parvenue, tedy někdo, kdo si urozenost pouze koupil spolu s titulem. Nobilitovaného tedy čekalo ještě mnoho námahy, než skutečné akceptace své papírového postavení opravdu dosáhl, a mnohdy se to zdařilo až jeho synům či vnukům. Není proto neobvyklé, že řada nobilitovaných nadále žila svým původním způsobem života a se šlechtickou společností se nesžila. Někteří nobilitovaní podnikatelé se ale pokusili šlechtický životní styl napodobit a do této snahy investovali nemalé finanční prostředky. Výmluvný příklad poskytuje již zmíněný opavský obchodník F. J. Řeplínský, který zakoupil několik panství, mj. Studénku spolu se zámkem. Dědic tohoto panství, jeho starší syn Josef Kryštof Ondřej, nechal v letech v blízkosti tzv. Starého zámku postavit barokní Nový zámek. Rod Řeplínských si svou získanou pozici, zdá se, zachoval, jak o tom svědčí kariéry synů Františka Jindřicha ve stavovských úřadech opavského knížectví a jejich hospoda- 38 Srov. jednotlivé nobilitační kauzy z tohoto období. MAHRINGER: Der Wirtschaftsadel. 39 ANDEL: Adelsverleihungen für Wirtschaftstreibende, s

236 236 Podnikatel šlechticem Fotografie Schreyvogelova paláce ze 70. let 19. století, kdy v této budově sídlilo Kaiserliche Oberpostdirection (www. breslau-wroclaw.de) ření na zděděných statcích. 40 Mimořádná zámožnost umožnila vratislavsko-vídeňskému obchodníkovi a bankéři Gottfriedovi Kristiánovi Schreyvogelovi nechat si ve Vratislavi vystavět městský palác (tzv. Schreyvogelhaus), přičemž autorem byl již tehdy věhlasný vídeňský barokní architekt Jan Lukáš von Hildebrandt. 41 Oběma podnikatelům, Řeplínskému i Schreyvogelovi, štěstí přálo. Avšak skloubení podnikání a investic (obojí bylo velmi finančně náročné) do nového způsobu života zřejmě mohlo být velmi riskantní, jak o tom vypovídá příběh velmi úspěšného hiršperského finančníka a velkoobchodníka Bernarda Bonita. Ten roku 1705 (tedy ještě před svou první nobilitací) zakoupil panství Peterswaldau (Pieszyce) poblíž Hiršperku v podhůří Sovích Hor. Součástí panství byl také skvostný zámek, barokně přestavěný předchozím majitelem Arnoštem von Gellhorn. Také Bonit investoval do dalších významných úprav, jejichž realizací pověřil Martina Frantze, stavitele hiršperského kostela milosti (Bonit patřil mezi nejvýznamnější mecenáše stavby kostela a byl jedním z jeho kurátorů). Avšak Bonitovy finančnické aktivity nakonec skončily krachem a uvězněním ve vězení pro dlužníky v Javoru, kde roku 1720 zemřel. Tragédie symbolicky vyvrcholila jeho pohřbem bez ceremoniálu na Dobové vyobrazení zámku v Peterswaldau (pol. Pieszyce) z roku 1765, kdy se jeho majitelem stal Kristián Fridrich hr. Stolberg- Wernigerode. Roku 1705 koupil Peterswaldau nobilitovaný hiršperský podnikatel a finančník Bernard Bonit von Mohrenthal, který investoval do další přestavby zámku. Roku 1721, již po Bonitově smrti, koupil Peterswaldau Erdman hr. Promnitz (www. zamki.res.pl/pieszyce.htm) 40 Viz D ELVERT, Ch.: Zur m. schl. Adelsgeschichte XXXXVII. Die Freiherren von Bereczko. NtB, 1870, 9, s ; STIBOR, J.: Řeplínští z Berečka. Zpravodaj Klubu genealogů a heraldiků Ostrava IV, 1982, č. 1 2, s ; ŠERÝ, Z. TICHÁNEK, J.: Šlechtická sídla na Novojičínsku. Opava 2003, s Hildebrandt tento palác vystavil v letech Dům, nacházející se poblíž Dominikánského náměstí, byl roku 1886 zbořen a na jeho místě byla vystavěna budova hlavní pošty. Vzácný barokní portál byl však zachován a přenesen do domu U zlatého orla na hlavním vratislavském náměstí (dnes Rynek č. 4). Viz článek A. Kreula na

237 Jiří Brňovják: České nobilitace podnikatelů 237 evangelickém hřbitově v Javoru. 42 Obdobně, byť ne tak tragicky, dopadl jiný nobilitovaný podnikatel Josef Ignác Zebo z Jihlavy, dodávající výstroj císařské armádě. Část svého zisku tezauroval roku 1730 do koupě nedalekého statku Plandry, kde započal s výstavbou barokního zámku, obklopeného parkem. Roku 1741 byl za své zásluhy o císařskou armádu povýšen do rytířského stavu. Jeho podnikatelské aktivity kulminovaly v období mezi slezskými válkami a sedmiletou válkou, avšak státem nesplácené dodávky nakonec způsobily jeho bankrot a soudně nařízený rozprodej majetku věřitelům. Mnohem lépe se dařilo jeho mladšímu bratrovi Antonínu Adolfovi (R + von Brachfeld 1760), který roku 1765, po smrti svého bratra, zaplatil část jeho dluhů a ve veřejné dražbě odkoupil Plandry. 43 Fotografie průčelí zámku v Peterswaldau v podobě, jakou získal roku 1710, zřejmě již po přestavbě, provedené hiršperským podnikatelem Bernardem Bonitem von Mohrenthal ( Die böhmischen Nobilitierungen der Unternehmer im Zeitalter der Regierung des Karl VI. ( ). Nobilitierungen-Ständetum-Merkantilismus Die Studie befasst sich mit den Nobilitierungen von Unternehmern, die durch Vermittelung der böhmischen Hofkanzlei in der Regierungszeit des Kaisers Karl VI. ( ) ausgerichtet wurden. Die Grundbedingung für die Nobilitierung waren ausreichende Verdienste des Bewerbers, die in den Kaisers- und Staatsinteressen geleistet wurden. Diese Verdienste waren dreien Typen: amtlich, militärisch und fiskalisch. Unter dem Begriff fiskalische Verdienste verstehe ich finanzielle Zuführung dem kaiserlichen Ärar geschafft vornehmlich durch die Steuer- und Zollabgaben. Diese Verdienste könnten hauptsächlich die Unternehmer und Beamten der Finanzverwaltung erweisen. Diese Personen brachten durch ihre Tätigkeit dem Ärar erhebliche Geldsummen, die durch Steuer, Zölle und Mauten entrichtet wurden. Auch ihre Aktivitäten bei der Gewährleistung der Kriegslieferungen (vornehmlich die Ausrüstung und Nahrungsmitteln) waren wesentlich. Reiche Geschäftsmänner und Unternehmer waren fähig dem Ärar auch ziemlich grosse finanzielle Darlehen gewährleisten. Alle diesen Tatsachen wurden in den Beantragungen um die Nobilitierung erwähnt. Wesentliche Wichtigkeit der Verdienste um den kaiserlichen Fiskus ist im Kontext der verwickelten finanziellen Lage der Habsburger Monarchie im 17. und 18. Jahrhundert voll zu verstehen. In den Jahren können wir begegnen einigen Fällen der Erteilung von dem böhmischen Ritterstand und Inkolat den schlesischen Grosshändlern. In ihren Nobilitierungen wurde das Problem von der Zusammenfügung der fiskalischen Staatsinteressen und 42 SINAPIUS: Des schlesischen Adels anderer Theil, s. 813; srov. LAN- GER, A.: Die Gnadenkirche Zum Kreutz Christi in Hirschberg. Zum protestantischen Kirchenbau Schlesiens im 18. Jahrhundert. Stuttgart 2003, s. 25 a MYŠKA a kol.: Historická encyklopedie podnikatelů, s. 515; SMUTNÝ: K obchodním aktivitám, s ; k zámku viz pdf-dokument Stará historie obce na webových stránkách obce Plandry (

238 238 Podnikatel šlechticem der Vereinbarkeit des Ständetums mit der Händlerprofession, die die Kanzlei für die Stände als nicht akzeptabele Quelle des Lebensunterhalts fand, behandelt. Sie konnte deswegen um ihre Einstellung ansuchen. Aber sie stimmte mit Sorgen des schlesischen königlichen Oberamtes überein, wo mit Ankaufen der schlesischen Grosshändler das Kapital bedeutsames für die Entwicklung des schlesischen Handels verloren wurde, womit die Staatseinkommen bedroht waren. Die Kanzlei machte eine Ausnahme sofern der Gesuchsteller al grosso handelte und war gewillt im Handel fortzusetzen. Später tritt die Kanzlei an Beschränkung der Investitionen von den Grosshändlern in die Landgüter heran oder an Sicherung irgendeiner Höhe des Kapitals, der für die Fortführung ihrer Firmen bestimmt war ( fl.). Der Handel al minuto war nicht aus der Sicht der Zuführung dem kaiserlichen Ärar so interessant und es existierte eine Besorgnis, dass der Ansucher seine ständische Stellung nicht finanzieren schaffte. Der Unternehmer al minuto musste auf seinen Handel verzichten. In den 30. und 40. Jahren des 18. Jahrhunderts erscheint die Lage in den Nobilitierungen der schlesischen Händler als mehr gelöst. Das pragmatische Staatsinteresse offenbar überwog die Sorgen um ständische Werte. (übersetzt von Hana Šústková)

239 239 Zbyněk Žouželka (Vlastivědné muzeum v Šumperku, Muzeum Mohelnice / Ostravská univerzita) Nobilitace úředníků správních institucí českých zemí za zásluhy v hospodářské sféře v letech (stručný nástin problému) V 1 tomto příspěvku bych rád stručně nastínil problematiku nobilitací příslušníků státního úřednictva v tereziánské éře za zásluhy na hospodářském poli. Úřednictvo jako sociálně-profesní skupina společnosti nebylo, až na výjimky, do počátku 90. let 20. století preferovaným historiografickým tématem. 2 Teprve počínaje 90. léty 20. století se úřednictvo, stejně tak jako ostatní skupiny elit, začalo těšit zájmu řady badatelů. 3 Mezi méně probádaná témata stále náleží otázka úřednických nobilitací, 4 podobně tak i otázka účasti příslušníků úřednictva na rozvoji státního hospodářství. Vezmeme-li v úvahu 18. století, jednoznačnou výjimku zde tvoří v době svého vzniku ojedinělá publikace J. Kroupy o pozdním osvícenství a moravské společnosti na přelomu 18. a 19. století. 5 Opřít se lze i o práce sledující obecně otázku nobilitací za zásluhy získané v hospodářské sféře, 6 případně práce 1 Tato studie vznikla díky podpoře grantu GAČR č. 404/06/ Většina prací, vzniklých ve zmíněném období, nesledovala primárně úřednictvo jako sociálně-profesní skupinu společnosti, ale zaměřovala se na správní vývoj. Existovaly i výjimky, např. URFUS, V.: Rektor pražské univerzity Jan Jindřich Turba a jeho rodina (k postavení právnické inteligence a úřednické šlechty v pobělohorských Čechách). In: Acta Universitatis Carolinae-Historia Universitatis Carolinae Pragensis 24, 1984, fasc. 2, s ; BRODESSER, S.: Abecední soupis úředníků moravského a moravskoslezského gubernia v letech Katalog Moravského zemského archivu v Brně č. 27. Brno Např. MACHAČOVÁ, J.: Úředníci v 19. století jako sociální skupina středních vrstev. Slezský sborník 99, 2001, 3, s ; VOŠAHLÍKOVÁ, P.: Z moci úřední. Úřady a úředníci za vlády Františka Josefa I. Český časopis historický 92, 1994, 3, s Např. VAŠKŮ, V.: Moravský zemský advokát a fiskální adjunkt Johann Joseph (Edler von) Rosenzweig ( ). Časopis Matice moravské 116 (dále ČMM), 1997, 1, s ; SMUTNÝ, B.: Ludvík Ferdinand Procop z Rabštejna aneb Život a kariéra komerčního úředníka na Moravě v 18. století. ČMM 118, 1999, 1, s. 5 26; BRŇOVJÁK, J.: in Anerkennung seiner vieljährigen, trauen und ausgezeichneten Dienste Nová šlechta z řad úřednictva moravské státní správy Slezský sborník 101, 2003, 1, s. 1 16; ŽOUŽELKA, Z.: Nobilitovaní příslušníci státního úřednictva na Moravě a ve Slezsku v první polovině 19. století. Příspěvek k dějinám státního úřednictva na Moravě a ve Slezsku v době předbřeznové. Genealogické a heraldické informace 2005, s ; KASNYÍKOVÁ, K.: Úradníctvo a nobilitácia v štátnej správe Uhorska za Márie Terézie v rokoch Historický časopis 46, 1998, 1, s KROUPA, J.: Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnost Brno Předně se jedná o sérii disertačních prací vzniklých v období let 20. století na Vídeňské univerzitě; z nich bych uvedl např. MAHRINGER, P.: Österreichischer Wirtschaftsadel von Wien 1968 (rkp. dizertační práce, Universität Wien); ANDEL, B.: Adelsverleihungen für Wirtschaftstreibende während der Regierungszeit Maria Theresias. Wien 1969 (rkp. dizertační práce, Universität Wien); KOMANOVITS, R.: Der Wirtschaftsadel unter Kaiser Franz II. (I.) in der Zeit von 1792 bis Wien 1974 (rkp. dizertační práce, Universität Wien). Z dalších prací bych uvedl např.: MYŠKA, M.: Merita mercatorum aneb Jak tři obchodníci z Moravy a Slezska za časů Marie Terezie přišli k šlechtickým titulům. In: PANIC, I. WANATOWICZ, M. W. (Eds.): Wieki stare i nowe. Tom 1. Prace Naukowe Uniwersytetu Śląskiego nr Katowice 2000, s

240 240 Podnikatel šlechticem sledující obecně otázku hospodářského a sociálního vývoje habsburské monarchie v 18. a na počátku 20. století. 7 Předložený příspěvek se opírá o studium výběrového souboru úředníků nobilitovaných za zásluhy v hospodářské sféře v letech Soubor byl stanoven a dále zpracován na základě studia tzv. Salbuchů, úředních knih obsahujících opisy panovnických listin z období první poloviny 16. až první třetiny 19. století. Salbuchy byly pořízeny v období od konce 18. do první poloviny 19. století v česko- -rakouské dvorské kanceláři ve Vídni. Kromě opisů ostatních typů listin obsahují i opisy listin nobilitačních (jimž jsou věnovány samostatné svazky). Salbuchy jsou rozděleny podle teritoriálního hlediska (podle jednotlivých habsburských korunních zemí). Pro studium byly využity svazky Salbuchů bohemikální povahy, tedy svazky obsahující opisy nobilitačních listin udělených příjemcům z českých zemí. 8 Pozornost byla soustředěna zejména na narace nobilitačních listin, obsahující charakteristiku zásluh a okolností, díky kterým byla nobilitace uskutečněna (svým charakterem tedy vlastní centrum informací prosopografického charakteru o příjemcích nobilitací, viz níže). V několika případech byly ke studiu využity i nobilitační spisy, aktový materiál vzešlý z úředního procesu nobilitace (nobilitačního řízení), materiál, který předcházel vydání nobilitační listiny a z nějž nobilitační listina vycházela. 9 Výběrový soubor úředníků, kteří jsou předmětem příspěvku, je tvořen zástupci všech správních institucí, jejichž výkon profese souvisel s oblastí hospodářství. Jako takový prochází takřka celou strukturou dobové správy. Předmětem studia jsou úředníci politických úřadů, spravující přímé daně, úředníci královské komory, spravující královské komorní statky, úředníci finanční správy, spravující nepřímé daně a cla; z dalších skupin potom zejména úředníci poštovní správy. Jedná se o úředníky působící na úrovní zemí, krajů, měst a panství. Studium výběrového 7 Např. URBAN, O.: Kapitalismus a česká společnost. K otázkám formování české společnosti v 19. století. Praha 2003; OTRUBA, G.: Die Wirtschaftspolitik Maria Theresias. Wien 1963; MITTEZWEI, I.: Zwischen Gestern und Morgen. Wiens frühe Bourgeoisie an der Wende vom 18. zum 19. Jahrhundert. In: Bürgertum in der Habsburgermonarchie 7. Wien Köln Weimar Vedle příjemců z českých zemí se svazky bohemikální povahy vztahují rovněž i k příjemcům z řad cizinců. Nobilitace, které jsou zastoupeny v nobilitačních listinách těchto svazků, lze charakterizovat jako české nobilitace (byly uděleny habsburskými panovníky z titulu českého krále prostřednictvím České, od roku 1749 Česko-rakouské dvorské kanceláře). České nobilitace se do roku 1752 (z právního hlediska) vztahovaly výhradně k teritoriu českých zemí, po tomto datu i k teritoriu rakouských zemí. Svazky Salbuchů bohemikální povahy jsou uloženy v Národním archivu v Praze ve fondu Salbuchy (dále NA, Sal.). Pro potřeby studia byly využity svazky Salbuchů č. 174 z let (inv. č. 66), č. 192 z let (inv. č. 74), č. 204 z let (inv. č. 80), č. 209 z let (inv. č. 82), č. 216 z let (inv. č. 84), č. 221 z let (inv. č. 86), č. 228 z let (inv. č. 88). K Salbuchům blíže viz ROUBÍK, F. CULKOVÁ, D. KOLLMANN, J.: Salbuchy. Sal Numerický inventář a abecední rejstřík. Inventáře a katalogy fondů Státního ústředního archivu v Praze. Praha 1981, s. I. an. 9 Nobilitační spisy, jejichž původcem je Česká dvorská kancelář, jsou uloženy v Národním archivu v Praze ve fondu České dvorské kanceláře (dále NA, ČDK), inv. č. 752, sign. IV D 1, kart Nobilitační spisy, které vznikly po zániku ČDK (1749) ve spojené Česko-rakouské dvorské kanceláři, jsou uloženy v Šlechtickém archivu Rakouského státního archivu ve Vídni (Österreichisches Staatsarchiv Wien, Allgemeines Verwaltungsarchiv, Adelsakten).

241 Zbyněk Žouželka: Nobilitace úředníků správních institucí 241 souboru úředníků se zaměřilo na dvě základní oblasti: 1. na osvětlení okolností nobilitací zahrnujících motivy nobilitací zvané v dobové terminologii Motiva a okruhy zásluh, které byly zohledňovány při udělování nobilitací, zvané Merita; na zařazení skutečností zjištěných ze studia jednotlivých nobilitací do kontextu klíčových dobových událostí: válečných konfliktů (válek o rakouské dědictví a sedmileté války) a provádění reformních kroků (mj. velké správní reformy přelomu 40. a 50. let 18. století). Lze říci, že zvláště Merita můžeme považovat za vlastní centrum prosopografických informací zohledňovaných v rámci jednotlivých nobilitací. Tereziánské období bylo výraznou měrou prostoupeno reformním úsilím. Reformovány byly v podstatě všechny sféry státu, správu nevyjímaje. V době předbělohorské byli zemští úředníci především představiteli stavovské korporace, jejíž zájmy ochraňovali. Po Bílé hoře, přestože se v zemské správě, jako v celém státě, výrazněji prosadil zeměpanský prvek, si správa i nadále podržela stavovský charakter, zejména ve vyšších (správních) úrovních. 11 Zásadní zvrat na tomto poli přineslo tereziánské období. Úřady se staly zástupci a představiteli státní moci a vykonavateli jejích zájmů. Společně s tím se změnil i charakter úředníků; ti se stále více stávali úředníky-byrokraty zcela závislými na státu, a to po stránce ideové i po stránce hmotné. Nutno ovšem podotknout, že popsaný trend se plnou měrou prosadil až za vlády následníka císařovny Marie Terezie, císaře Josefa II. Nové tereziánské správní instituce, které byly organizovány státem v rámci velké správní reformy přelomu 40. a 50. let 18. století, Directorium in publicis et cameralibus na úrovni centra, reprezentace a komory na úrovni zemí, byly již instituce výrazně prostoupené byrokratickým prvkem. Byrokratický element posílil i na úrovní krajů. Významně vzrostly nároky na výkon úřední profese; v podstatě nezbytným předpokladem se stalo právnické vzdělání, pro úředníky hospodářského charakteru rovněž znalosti v oblasti ekonomie a agronomie. Postupně se konstituovala sociálně-profesní skupina úřednictva jako specifická část společnosti. Ta začala být ve sledovaném období výraznou měrou indoktrinována dobovou ideologií státu, prosazováním absolutisticko-osvícenských principů. 12 Nová 10 Motiva i Merita byly hodnoceny příslušnými úřady (především dvorskou kanceláří). 11 Ke správní struktuře poloviny 18. století viz např. HASSENPFLUG-ELZHOLZ, E.: Böhmen und die böhmische Stände in der Zeit des beginnenden Zentralismus. Eine Strukturanalyse der böhmischen Adelsnation um die Mitte des 18. Jahrhunderts. München Wien 1982, s. 53 an.; JANÁK, J. HLEDÍKOVÁ, Z. DOBEŠ, J.: Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost. Praha 2005, s. 118 an. 12 K problematice velké správní reformy poloviny 18. století, k jejím východiskům a důsledkům viz např. WALTER, F.: Die Theresianische Staatsreform von Wien 1958; KLABOUCH, J.: Osvícenské právní nauky v českých zemích. Praha 1958, s. 163 an.; BĚLINA, P.: Teoretické kořeny a státní praxe osvícenského absolutismu v habsburské monarchii. Československý časopis historický 29, 1981, 6, s ; ROUBÍK, F.: K vývoji zemské správy v Čechách v letech In: Sborník archivních prací 19, 1969, 1, s ; KUKLÍK, J. ml.: Byrokratizace státního aparátu v pobělohorské době do vlády Josefa II. In: Dějiny právnického stavu a právnických profesí. Praha 1997, s ; JANÁK HLEDÍKOVÁ DOBEŠ: Dějiny správy, s. 136 an. Speciálně k problematice vzniku moderního úřednictva v habsburské monarchii viz např. OGRIS, W.: Der Beamte in der Habsburgermonarchie. Die Verwaltung. Zeitschrift für Verwaltungswissenschaft, 18. Band, 2. Heft, 1985, s

242 242 Podnikatel šlechticem byrokratická vrstva se stále více rekrutovala z řad nešlechticů, tj. z řad měšťanských vrstev (přestože toto úplně neplatí pro vyšší úřední pozice v rámci politických úřadů, které byly i po správní reformě doménou příslušníků šlechty). Co se týká úřadů hospodářského charakteru, lze říci, že tyto byly obsazovány již před reformou, stejně tak i po ní, z valné většiny příslušníky měšťanských vrstev (což platí např. pro oblast výběru a správy nepřímých daní). Tereziánská éra s sebou přinesla i větší prostor pro uplatnění pro příslušníky tzv. úřednické šlechty, tj. nobilitovaných rodin, které byly po generace spojeny se službou v úřední, respektive úřední a vojenské sféře. Z takových rodin pocházeli i dva čelní představitelé správy českých zemí poloviny 18. století, kteří se významně exponovali mj. i v oblasti hospodářství. Byli to Heinrich Kajetan hrabě Blümegen (* 1715, 1788) a Wenzel Kasimir hrabě Netolizky von Eisenberg (* 1700, 1760). Oba započali svoji úspěšnou úřední kariéru v období počátku válek o rakouské dědictví, kdy stáli v čele generálního zemského válečného komisariátu (Blümegen na Moravě, Netolizky v Čechách). Jako takoví zodpovídali za zásobování armády. Vzhledem k tomu, že se oba této funkce úspěšně zhostili, měli do budoucna zajištěný závratný kariérní postup v hierarchii zemských úřadů. Oba náleželi ke stoupencům reforem poloviny 18. století (sám Blümegen měl blízko k tvůrci reformy Friedrichu Wilhelmovi hraběti Haugwitzovi) a byli předními exponenty reformní tereziánské politiky v českých zemích. Oba byli v roce 1749 postaveni do čela nově vzniklých zemských úřadů reprezentací a komor; oba dosáhli v roce 1759 za zásluhy ve státní službě povýšení do hraběcího stavu (Netolizky nejprve povýšení do panského stavu v roce 1741). 13 Vezmeme-li v úvahu hledisko sociálního původu, je sledovaný soubor úředníků tvořen téměř bezvýhradně příslušníky měšťanských vrstev. Kromě výše charakterizovaných osob Blümegena a Netolizkeho náleží mezi výjimky i Karl Gotthard Allmann von Allmstein a Karl Anton Kfeller von Sachssengrünn. Zatímco prvně jmenovaný pocházel, stejně jako Blümegen a Netolizky, z řad úřednické šlechty, druhý ze starorytířské rodiny. Allmann von Allmstein působil vedle správy jihlavského krajského úřadu zároveň i v jihlavském soukenickém a vlnařském společenstvu, současně vykonával úřad inspektora královské soukenické manufaktury v Jihlavě. Zásluhy si získal v době válek o rakouské dědictví, kdy zastával funkci generálního zemského válečného komisaře na Moravě. 14 Kfeller von Sachssengrünn se jako hejtman plzeňského kraje podílel na vzniku hospodářského direktoria v Plzni Sal., 209, pag. 270r 277r, opis nob. listiny Heinricha Kajetana von Blümegen (1759); NA, fond ČDK, kart. 467, nob. spis Wenzela Kasimira Netolizkeho von Eisenberg (1741); Sal., 209, pag. 220r 227r, opis nob. listiny Wenzela Kasimira Netolizkeho von Eisenberg (1759); bližší portrét Blümegena podává SMUTNÝ, B.: Jindřich Kajetán Blümegen portrét státního úředníka, velkostatkáře a manufakturního podnikatele na tereziánské Moravě. Studie k sociálním dějinám 7, 2001, s. 5 14; bližší portrét Netolizkeho podává PEKAŘ, J.: Kniha o Kosti. Kus české historie. Díl 1 3. Praha 1998, zde díl 3, s NA, fond ČDK, kart. 410, nob. spis Karla Gottharda Allmanna von Allmstein (1743). 15 Tamtéž, kart. 448, nob. spis Karla Antona Kfellera von Sachssengrünn (1745).

243 Zbyněk Žouželka: Nobilitace úředníků správních institucí 243 Erb, který získal Karl Gotthard Allmann von Allmstein, k. rada a vrchní inspektor soukenické manufaktury v Jihlavě, roku 1743 při povýšení do českého panského stavu (NA) Význam úřadů a úředníků hospodářského charakteru rostl úměrně s potřebou finančních zdrojů, které byly spotřebovávány válečnými konflikty prvních dvou decennií tereziánské vlády. Toto období bylo plně prostoupeno snahou vlády o mobilizaci finančních zdrojů, jež byly určeny na prvním místě k financování armády. Úspěšná mobilizace se stala jedním z klíčových aspektů pro zachování integrity habsburských držav, narážela ovšem na limity, neboť válečné události tím, že se zčásti bezprostředně dotýkaly českých zemí, s sebou nesly v prvé řadě devastaci jejich ekonomického potenciálu. 16 Jak vyplývá z výše uvedeného, centrálním bodem zásluh ve sféře hospodářství u příslušníků úřednictva byl úspěšný výběr finančních prostředků, prosazování inovací při výběru finančních prostředků vedoucích k zvýšenému objemu jejich výběru, v neposlední řadě také eliminace škod způsobených válkami. Zajímavé jistě je, že tyto okruhy zásluh se u velkého počtu úředníků snoubily s okruhem zásluh, který lze definovat jako válečný patriotismus. Ten se projevoval např. aktivní účastí úředníků ve válečných konfliktech (např. v měšťanských setninách, ve výzvědné a kurýrní službě) či materiální podporou armády. Merita sledovaného souboru úředníků v hospodářské sféře ve velké většině souvisely s výkonem samotné profese jako takové. Popis Merit se u většiny úředníků omezoval na osvětlení průběhu kariéry, kde byl na prvním místě kladen důraz na počet ve službě odsloužených let. Popis průběhu kariéry byl v řadě případů kombinován s popisem zvláštních Merit, a to Merit souvisejících s výkonem úřední profese, ale i Merit nad rámec výkonu úřední profese. 17 V druhém jmenovaném případě se v drtivém počtu jednalo o zásluhy spojené s válečnými konflikty prvních dvou decennií tereziánské vlády. Významný podíl v rámci nobilitací úředníků ve sledovaném období měli úředníci správy spotřebních daní. Ti působili na úrovni zemských center či jednotlivých měst. Správa spotřebních daní byla jednoznačně doménou nešlechticů (měšťanů), kteří mohli dosáhnout i pozoruhodné kariéry. Příkladem je Johann Baptist von Grimm. Ten dosáhl během třicetileté služby na poli komorním a finančním titulu 16 České země stály v centru pozornosti nepřátelských armád v průběhu válek o rakouské dědictví (tažení francouzských, bavorských, saských a pruských vojsk v letech , tažení pruských vojsk v letech ), stejně tak v počátečních fázích sedmileté války (tažení pruských vojsk v letech ). 17 Kromě osobních Merit náležely k často užívanému okruhu zásluh též Merita předků a příbuzných.

244 244 Podnikatel šlechticem rady císařské dvorské komory a úřadu bankálního vrchního reprezentanta u královského rentovního úřadu na Moravě. Kromě toho dosáhl tří nobilitací, z toho dvou říšských. 18 Podobnou kariéru můžeme sledovat u Ignaze Wellsche, který během třicetileté služby v komorní a finanční správě dosáhl úřadu bankálního administrátora a komerčního rady na Moravě. Za své zásluhy při výkonu služby a v době sedmileté války (kdy se mj. vyznamenal záchranou zásob soli a finančních prostředků získaných z jejího prodeje před Prusy) dosáhl dvou nobilitací. 19 Dvou nobilitací dosáhl díky kariéře ve službě státu i Johann Georg Geissler, královský rychtář ve Znojmě a zemský výběrčí daní v Markrabství moravském. Za zásluhy při výkonu tohoto úřadu v době sedmileté války obdržel úřad celního administrátora v rakouských zemích. 20 K úředníkům správy spotřebních daní, kteří se zasloužili při výkonu svěřeného úřadu, náleželi i Johann Georg Neupauer (výběrčí cla v Těšíně), Franz Kölbel von Löwengrimm (kontrolor solného úřadu v Německém Brodě), Franz Wilhelm Nagel (výběrčí daní ve Starém Městě pražském) a Franz Ignaz Hassenwein, bývalý administrátor správy daní ze spotřební přirážky v Markrabství moravském (který se mj. zasloužil o zavedení této daně v zemi). 21 Jak již bylo výše uvedeno, nobilitace úředníků ve sledovaném období velmi významně souvisely se zásluhami získanými v době válek o rakouské dědictví a sedmileté války (což je ostatně i případ výše charakterizovaných zásluh dvou předních zemských úředníků tereziánské éry, hraběte Blümegena a hraběte Netolizkeho von Eisenberg). Z úředníků správy spotřebních daní se to týká, mimo již výše zmíněných I. Wellsche a J. G. Geisslera, nobilitace Johanna Karla Fuchse, vrchního bankálního výběrčího v žamberském obvodu. Ten se vyznamenal v době válečných operací let , kdy se mj. podařilo zachránit zavazadla rakouských důstojníků, důležité spisy a pokladní hotovost, které by jinak padly do rukou Prusů. 22 Vyznamenal se i Joseph Bernard Du Brueil, vrchní bankální výběrčí v Olomouci. V roce 1758, když se schylovalo k obléhání olomoucké pevnosti pruským vojskem, se mu podařilo dopravit do města zásoby soli a finanční prostředky Erb, který získal Johann Georg Piati, poštmistr v Pohořelicích, při povýšení do českého rytířského stavu roku 1744 (NA) 18 NA, fond ČDK, kart. 435, nob. spis Johanna Baptisty von Grimm (1744). 19 Sal., 209, pag. 374r 380r, opis nob. listiny Ignaze von Wellsch (1760). 20 Tamtéž, 221, pag. 174v 180r, opis nob. listiny Johanna Georga von Geissler (1769). 21 Tamtéž, 221, pag. 531r 536v, opis nob. listiny Franze Ignaze Hassenweina (1773). 22 Tamtéž, 209, pag. 215r 219v, opis nob. listiny Johanna Karla Fuchse (1758).

245 Zbyněk Žouželka: Nobilitace úředníků správních institucí 245 Erb, který získal Johann Georg Neupauer, výběrčí cla v Těšíně, při povýšení do českého prostého šlechtického stavu roku 1742 (NA) z vybraných spotřebních daní. Tímto činem jednak zajistil olomouckému měšťanstvu a rakouské posádce dostatek zásob soli, jednak způsobil její nedostatek pruským obléhatelům. 23 Podobnými zásluhami se mohl vykázat i Johann Nepomuk Linck, důstojník přepravy soli a bankální výběrčí v Novém Jičíně. V roce 1758 se mu podařilo zachránit před Prusy pokladnu s finančními prostředky z vybraných spotřebních daní a zásoby soli. 24 Válečné zásluhy byly centrálním bodem Merit u poštovních úředníků. Jak již vycházelo z charakteru jejich profese, jednalo se zejména o zásluhy v kurýrní službě a výzvědné činnosti. Karl Leopold Khautz zastával nejprve úřad polního poštmistra; jako takový se účastnil sedmi polních tažení válek o rakouské dědictví. Později byl jmenován správcem poštovního úřadu v Brně. 25 Zajímavý je osud Antona Franze Königa. Ten zastával před pruským vpádem do Slezska úřad správce pošty ve Velkém Hlohově. Po pruském záboru zachoval loajalitu rakouskému domu a přesídlil do zbytku vévodství, které nadále zůstalo součástí monarchie. Za svůj postoj byl odměněn úřadem správce poštovního úřadu v Opavě. 26 Díky zásluhám v době válek o rakouské dědictví dosáhl úřadu poštmistra ve Zdicích Johann Karl Gobeš a úřadu poštmistra v Pohořelicích Johann Georg Piati. 27 Za sedmileté války se vyznamenali Joseph Anton von Holzbecher, vrchní poštovní správce v Markrabství moravském, Johann Franz Hermann, poštmistr v Jeníkově, Joseph Zich, poštmistr v Sobotce, a Franz Anton Palckel, poštmistr v Kroměříži. Palckel se vyznamenal při pruském obléhání Olomouce v roce 1758, kdy prováděl rekognoskaci pruského ležení a získané informace o postavení a záměrech nepřítele předával velení pevnosti. Navíc se mu podařilo provést skrze nepřátelská postavení oddíl rakouských dělostřeleckých důstojníků a dělostřelců určených pro posílení obrany pevnosti. Zajišťoval též kurýrní službu mezi olomouckou pevností a rakouským velením mimo pevnost. 28 Královská komora je ve výběrovém souboru zastoupena především úředníky správy komorních statků (panství). Typickými představiteli těchto úředníků, no- 23 Tamtéž, 209, pag. 204r 209v, opis nob. listiny Josepha Bernarda du Brueil (1758). 24 Tamtéž, 209, pag. 575r 580v, opis nob. listiny Johanna Nepomuka Lincka (1761). 25 NA, fond ČDK, kart. 448, nob. spis Karla Leopolda Khautze a Johanna Petera Khautze (1743). 26 Sal., 204, pag. 1r 7r, opis nob. listiny Antona Franze Königa (1753). 27 Tamtéž, 228, pag. 190v 195r, opis nob. listiny Johanna Karla Gobeše (1779); NA, fond ČDK, kart. 473, nob. spis Johanna Georga Piatiho (1744). 28 Sal., 209, pag. 285r 290r, opis nob. listiny Franze Antona Palckela (1759).

246 246 Podnikatel šlechticem bilitovaných ve sledovaném období, jsou Johann Michael Oppelt, hospodářský hejtman komorních panství Poděbrady a Kolín, a Johann Fedinand Rauss von Rausenbach, hospodářský ředitel českých komorních statků. Oppelt projevil statečné chování v době francouzské okupace Čech, Rauss byl v době válek o rakouské dědictví jmenován hospodářským ředitelem komorních statků, přičemž se zasloužil o jejich ekonomickou stabilizaci (po devastaci v důsledku předchozích válečných událostí). 29 Z nobilitovaných hospodářských úředníků komorních panství bych uvedl ještě Ignaze Friedricha Oppelta (bratra výše uvedeného Johanna Michaela) a Johanna Antona Klugera, vrchního regenta těšínské komory. V několika případech jsou ve výběrovém souboru zastoupeni i úředníci zeměpanských hospodářských úřadů na úrovni královských měst (hospodářští inspektoři, hospodářští ředitelé), které byly v praxi často vykonávány společně s úřady ryze municipální povahy, ať již politického charakteru (např. s úřadem primátora či radního), či hospodářského charakteru (s úřady pro správu městského majetku, např. při důchodních úřadech jednotlivých měst či např. na Starém Městě pražském při šestipanském úřadu). Mezi tyto úředníky náleží ze sledovaného souboru Wilhelm Ferdinand Krauseneck, radní a hospodářský administrátor na Starém Městě pražském, a Franz Anton Sartori, primátor a hospodářský inspektor v Olomouci. Nobilitace obou se významně opírala o zásluhy získané v době válečných událostí. Krauseneck se vyznamenal při obraně pražských měst proti francouzsko-bavorsko-saské armádě v roce 1741 a proti pruské armádě v roce Za své zásluhy dosáhl dokonce dvou nobilitací. Sartori byl nobilitován za svůj podíl při obraně Olomouce proti Prusům v roce Na tomto místě je nutné zmínit rovněž úředníky působící v politické správě, jejichž správní funkce se dotýkala i hospodářské sféry. Jednalo se např. o stavovský vrchní berní úřad (Johann Joseph Leiner, Johann Christian Peche), zemskou pokladnu (Ignaz Valentin König, Franz Anton Lang) či úřad zemského účetního (Johann Andreas Scheiner, Christian Leopold Kastner). Osoba J. Ch. Pecheho je příkladem závratné kariéry, které mohl nešlechtic dosáhnout v zeměpanské správě tereziánské éry. Peche působil nejprve v nižších úředních pozicích českého místodržitelství, později byl ustanoven ředitelem vrchního berního úřadu v Království českém. Po zisku šlechtického stavu pokračoval v úřední službě, jeho kariéra vyvrcholila v roce 1763, kdy dosáhl pozice českého guberniálního rady. Ve stejném roce dosáhl rytířského stavu. 31 I. V. König působil nejprve v komorních službách ve Slezsku. Po pruském záboru této provincie zachoval, podobně jako výše uvedený A. F. König, loajalitu vůči rakouskému domu a odebral se na Moravu. Zde byl 29 NA, fond ČDK, kart. 469, nob. spis Johanna Michaela Oppelta (1747); Sal., 204, pag. 244r 250r, opis nob. listiny Johanna Ferdinanda Rausse von Rausenbach (1755). 30 NA, fond ČDK, kart. 452, nob. spis Wilhelma Ferdinanda Krausenecka (1743, 1746); Sal., 209, pag. 247r 252r, opis nob. listiny Franze Antona Sartoriho (1759). 31 Sal., 192, pag. 522v 527v, opis nob. listiny Johanna Christiana Pecheho (1750); tamtéž, 216, pag. 14v 20r, opis nob. listiny Johanna Christiana von Peche (1763).

247 Zbyněk Žouželka: Nobilitace úředníků správních institucí 247 nejprve úředníkem královského rentovního úřadu, později (v roce 1747) dosáhl pozice výplatčího zemské pokladny. 32 Zásluhy spojené s válečnými událostmi, tentokrát v období sedmileté války, je možné zmínit i v případě osob F. A. Langa a Ch. L. Kastnera. 33 Někteří úředníci se mohli vykázat i zásluhami v oblasti rozvoje dopravy. Počátek kariéry Johanna Liebleina byl spojen s počátkem sedmileté války v Čechách; tehdy působil ve funkci zemského vojenského komisaře v Království českém, jako takový se účastnil obrany pražských měst proti Prusům v roce Erb, který získal Wilhelm Ferdinand Později se jako ředitel lodní kompanie podílel na zřízení nové pražsko-drážďanské lodní Krauseneck, administrátor hospodářské administrace na Starém Městě pražském, při povýšení do českého prostého šlechtického stavu roku 1743 (NA) směrem (z Prahy do Českých Budějovic), 35 usi- plavby. O rozvoj plavby, ovšem opačným loval Johann Heinrich Fells von Hartenstein, c. k. rada a asesor Consessu delegato in causis summi principis et commissorum. 36 O rozvoj silniční dopravy se zasloužil Wenzel Joseph Rudolph, královský rychtář na Novém Městě pražském. Od roku 1750 působil u české reprezentace a komory, později gubernia, kde vykonával úřad správce pokladny pro výstavbu cest a silnic. Díky energickým opatřením (mj. na organizační bázi) se podílel na rozmnožení finančních prostředků pro potřeby úřadu. Za tyto zásluhy byl jmenován inspektorem cest a silnic. Vyznamenal se i při obležení pražských měst Prusy v roce K často zohledňovanému okruhu zásluh u nobilitovaných úředníků náležela jejich participace na práci rozličných komisí. To se týká např. výše zmíněného J. J. Leinera, který se účastnil daňové rektifikace, prováděné zemským výborem a vrchním berním úřadem. Poté dosáhl titulu c. k. rady a úřadu ředitele vrchního berního úřadu v Království českém. 38 Johann Georg Zürchhauer nejprve získal zásluhy v chebské rektifikační komisi (v níž dosáhl pozice rektifikačního účetního); později, v letech 1762 a 1764, byl vyslán do Korutan k provedení šetření rektifikace dominikálu. V letech provedl revize komorních panství 32 Tamtéž, 192, pag. 546r 551v, opis nob. listiny Ignaze Valentina Königa (1751). 33 Tamtéž, 228, pag. 200v 205r, opis. nob. listiny Franze Antona Langa (1779); tamtéž, 228, pag. 245r 250r, opis. nob. listiny Christiana Leopolda Kastnera (1779). 34 Tamtéž, 209, pag. 559r 564v, opis nob. listiny Johanna Liebleina (1761). 35 Pro účel dovozu soli z Českých Budějovic do Prahy. 36 Sal., 216, pag. 641v 647r, opis. nob. listiny Johanna Heinricha Felsse von Hartenstein (1767). 37 Tamtéž, 221, pag. 346v 351v, opis nob. listiny Wenzela Josepha Rudolpha (1771). 38 Tamtéž, 221, pag. 615r 618r, opis nob. listiny Johanna Jakoba Leinera (1774).

248 248 Podnikatel šlechticem Pardubice a Poděbrady. 39 Dalším příkladem je rovněž výše zmíněný J. H. Felss von Hartenstein, který se účastnil revize cel v Království českém, rozvrácených v důsledku válečných událostí. Později, v pozici vizitačního komisaře, revidoval bankální a komorní daně v Království českém. Poté dosáhl pozice skutečného c. k. rady a asesora Consessu delegato in causis summi principis et commissorum. 40 Řady revizí v českých zemích se účastnil i Ludwig Zaas, dvorní komisař daní z tabáku v Markrabství moravském; zásluhy v komisi pro úpravu roboty si získal Mathias Joseph Holfeld, jízdní rada zemské účtárny v Království českém. 41 Poněkud odlišným příkladem jsou zásluhy Josepha Johanna Vogla, který se (jako úředník v zemských službách) vyznamenal vypracováním instrukce určené pro potřeby zemského účetního a hospodářských úředníků v Království českém. 42 Zohledňováno bylo i získané vzdělání v oboru hospodářství, které bylo spojováno i s nabytou praxí. Obojí se mohlo stát předpokladem dosažení daného úřadu. Ch. L. Kastnera (viz výše) vynesly získané zkušenosti a znalosti v oblasti agronomie, společně s praxí v patrimoniálních službách, do úřadu zemského účetního v Království českém. 43 Získaná erudice v oboru agronomie byla zohledněna i v případě nobilitace Mathiase Josepha Holfelda, jízdního rady zemské účtárny v Království českém (viz výše). Holfeld byl díky svým znalostem přizván do hospodářské společnosti v Království českém. 44 Dalším příkladem je osoba Johanna Karla Sobcka, vrchního administrátora daní z kolků v českých zemích, který díky nabytým znalostem v komerční oblasti dosáhl i úřadu asesora komerčního konsesu v Království českém. 45 Závěrem lze konstatovat, že válečné události prvních dvou decennií tereziánské éry a z nich vycházející specifické zásluhy získané některými úředníky českých správních institucí měly významný vliv na nobilitace této sociálně-profesní skupiny obyvatelstva v celém sledovaném období. Můžeme říci, že kombinace zásluh v hospodářské sféře s uvedenými specifickými zásluhami doby válečné (které nabyly v rámci nobilitačních řízení jisté formy stereotypu) lze považovat do značné míry za mimořádné (vzhledem k okolnosti, že tyto specifické zásluhy vycházely ze specifické situace). Na druhé straně ovšem studium sledovaného souboru nobilitovaných plně prokázalo, že to byly právě hospodářské zásluhy (obecně), které se, zejména pod vlivem prosazujícího se osvícenství, dostávaly stále více do centra pozornosti státu. V rámci tohoto trendu byl stát stále ve větší 39 Tamtéž, 221, pag. 150r 155r, opis nob. listiny Johanna Georga Zürchhauera (1769). 40 Tamtéž, 216, pag. 641v 647r, opis nob. listiny Johanna Heinricha Fellse von Hartenstein (1767). 41 Tamtéž, 228, pag. 219r 223v, opis nob. listiny Ludwiga Zaase (1779); tamtéž, 228, pag. 272v 277v, opis nob. listiny Mathiase Josepha Holfelda (1780). 42 Tamtéž, 221, pag. 86v 92v, opis nob. listiny Josepha Johanna Vogla (1768). 43 Tamtéž, 228, pag. 245r 250r, opis. nob. listiny Christiana Leopolda Kastnera (1779). 44 Hospodářské společnosti byly zakládány na sklonku tereziánského období. Sloužily jako institucionální platformy pro rozvoj racionálního zemědělství v jednotlivých habsburských korunních zemích. 45 Sal., 216, pag. 394r 400v, opis. nob. listiny Johanna Karla Sobcka (1765).

249 Zbyněk Žouželka: Nobilitace úředníků správních institucí 249 míře ochoten akceptovat takový okruh zásluh jako předpoklad (respektive jeden z předpokladů) uskutečňovaných nobilitací. Přehled výběrového souboru úředníků správních institucí českých zemí nobilitovaných v letech za zásluhy v hospodářské sféře: 46 Karl Gotthard Allmann von Allmstein, k. rada, vrchní inspektor soukenické manufaktury v Jihlavě panský stav, čestný titul Wohlgeboren. Heinrich Kajetan von Blümegen, tajný rada, zemský hejtman v MM hraběcí stav, čestný titul Hoch- und Wohlgeboren. Joseph Bernhard Du Brueil, vrchní bankální výběrčí v Olomouci šlechtický stav, predikát von Brueil und Madelon. Johann Heinrich Fells von Hartenstein, skutečný c. k. rada, asesor Consessu delegato in causis summi principis et commissorum rytířský stav. Johann Karl Fuchs, vrchní bankální výběrčí v žamberském obvodu šlechtický stav, predikát von Grünfeld. Johann Georg Geissler, královský rychtář ve Znojmě, administrátor nápojové daně a správce daní ze škrobu v MM šlechtický stav, čestný titul Edler, predikát von, rytířský stav. Johann Karl Gobeš, poštmistr ve Zdicích šlechtický stav, predikát von Treuenfeld. Johann Baptist von Grimm, rada císařské dvorní komory, vrchní bankální reprezentant v MM rytířský stav. Franz Ignaz Hassenwein, bývalý administrátor správy daní ze spotřební přirážky v MM rytířský stav, predikát von Festenberg. Johann Franz Hermann, poštmistr v Jeníkově šlechtický stav, predikát von Herrnritt. Mathias Joseph Holfeld, jízdní rada zemské účtárny v KČ šlechtický stav, čestný titul Edler, predikát von Ehrenhold. Joseph Anton von Holzbecher, k. rada, vrchní poštovní správce v MM rytířský stav. Christian Leopold Kastner, zemský účetní v KČ šlechtický stav, predikát von Kastenberg. Karl Anton Kfeller von Sachssengrünn, bývalý hejtman plzeňského kraje panský stav, čestný titul Wohlgeboren. Karl Leopold Khautz, rada královské české komory, správce poštovního úřadu v Brně šlechtický stav, predikát von, rytířský stav, predikát von Abendthal. Johann Anton Kluger, vrchní regent těšínské komory šlechtický stav, čestný titul Edler, predikát von Teschenberg. 46 KČ = Království české; MM = Markrabství moravské.

250 250 Podnikatel šlechticem Franz Kölbel von Löwengrimm, kontrolor solného úřadu v Německém Brodě rytířský stav. Ignaz Valentin König, výplatčí komorní a vojenské pokladny (zemské pokladny) v MM rytířský stav, predikát von Cronwald. Anton Franz König, správce poštovního úřadu v Opavě šlechtický stav, predikát von Königsberg. Wilhelm Ferdinand Krauseneck, administrátor hospodářské administrace na Starém Městě pražském šlechtický stav, predikát von, rytířský stav. Franz Anton Lang, výplatčí komorní a vojenské pokladny (zemské pokladny) v MM šlechtický stav, čestný titul Edler, predikát von. Johann Joseph Leiner, c. k. rada, ředitel vrchního berního úřadu v KČ šlechtický stav, čestný titul Edler, predikát von. Johann Lieblein, ředitel pražsko-drážďanské lodní plavby šlechtický stav, predikát von. Johann Nepomuk Linck, důstojník přepravy soli a bankální výběrčí v Novém Jičíně šlechtický stav, predikát von. Franz Wilhelm Nagel, výběrčí daní na Starém Městě pražském šlechtický stav, titul Edler, predikát von Nagel und Königshofen. Wenzel Kasimir Netolizky von Eisenberg, zemský podkomoří v KČ; prezident reprezentace a komory v KČ, nejvyšší dvorní lenní sudí v KČ , starý panský stav, čestný titul Wohlgeboren, hraběcí stav, čestný titul Hochund Wohlgeboren. Johann Georg Neupauer, výběrčí cla v Těšíně šlechtický stav, predikát von Wiesenfeldt. Johann Michael Oppelt, hospodářský hejtman komorních panství Poděbrady a Kolín šlechtický stav, predikát von Werthenfeld. Ignaz Friedrich Oppelt, vrchní úředník komorních statků v KČ šlechtický stav, predikát von Werthenfeld. Franz Anton Palckel, poštmistr v Kroměříži šlechtický stav, predikát von Sternfeld, rytířský stav. Johann Christian Peche, ředitel vrchního berního úřadu v KČ; rada gubernia v KČ šlechtický stav, predikát von, rytířský stav. Johann Georg Piati, poštmistr v Pohořelicích rytířský stav, predikát von Tirnowitz. Johann Ferdinand Rauss von Rausenbach, c. k. rada, hospodářský ředitel statků královské České koruny rytířský stav. Wenzel Joseph Rudolph, k. rychtář na Novém Městě pražském, bývalý správce pokladny pro výstavbu cest a silnic při guberniu v KČ šlechtický stav, čestný titul Edler, predikát von Ehrenwald. Franz Anton Sartori, primátor a hospodářský inspektor v Olomouci šlechtický stav, predikát von.

251 Zbyněk Žouželka: Nobilitace úředníků správních institucí 251 Johann Andreas Scheiner, rektifikační a zemský účetní v KČ šlechtický stav, predikát von. Johann Karl Sobeck, vrchní administrátor kolkového úřadu a asesor komerčního konsesu v KČ šlechtický stav, čestný titul Edler, predikát von. Joseph Johann Vogl, zemský úředník v KČ rytířský stav, predikát von. Ignaz Wellsch, bankální administrátor a komerční rada v MM šlechtický stav, predikát von Wellschenau, rytířský stav. Ludwig Zaas, c. k. rada, dvorní komisař daní z tabáku v MM šlechtický stav, čestný titul Edler, predikát von Wiesenfeld. Joseph Zich, poštmistr v Sobotce šlechtický stav, predikát von Rosenfeld. Johann Georg Zürchhauer, zemský účetní v KČ šlechtický stav, čestný titul Edler, predikát von. Nobilitationen der Beamten in der tschechisch-verwalteten Institutionen für wirtschaftliche Verdienste in den Jahren Zu der, am meisten hervorgehobener Sozialgruppe der Bewohner aus den tschechischen Ländern, welche die Nobilitation im Regierungszeitabschnitt der Kaiserin Maria Theresia ( ) erhalten haben, gehörten die Beamten der Landesämter und der Landesherrenämter an. Zwischen ihnen nahmen die bedeutsame Stellung die Beamten ein, welche in wirtschaftlicher Sphäre wirkten. Informationen über die Verdienste der Beamten wodurch sie die Nobilitation erworben haben, dazu dienen uns zwei Grundquellen: 1/ Die Saalbücher, welche die Abschriften der Nobilitationsurkunden beinhalten; 2/ Die Adelsakten, die Aktenmaterialien, welche aus den amtlichen Prozess der Nobilitation sich ergeben. Markiert wird der Theresianerzeitabschnitt durch zwei charakteristische Risse: Der erste Riss, war eine enorme Reformbestrebung, welche sich im Gebiet der Verwaltung abspielte (wo sich auf Grund der Bürokratisierung der Ämter im grösseren Ausmass die Angehörigen der bürgelichen Schicht durchsetzen). Der zweite Riss bezieht sich hauptsächlich an die ersten zwei Regierungsjahrzehten von Maria Theresia; es waren die Kriegskonflikte (der Krieg um das österreichische Erbe und der siebenjährige Krieg). Durch die Folgen der Kriegskonflikte stieg die Bedeutung der Ämter und der Wirtschaftsbeamten. Der Staat war gezwungen die Finanzquellen zu mobilisieren, vor allem zur Finanzierung der Armee. Erfolgreiche Mobilisierung der Finanzquellen, war eine von dem Schlüsselaspekt für die Erhaltung der Integration gekrönter habsburgischen Gebiete. Der Zentralpunkt für die Verdienste bei den Beamten in der Wirtschaftsphäre war eine erfolgreiche Auswahl der Finanzmitteln, auch z. B. die Einführung der Inovationen zur Erhöhung des Umfangs ihrer Auswahl, oder zur Elimination der Schaden, verursacht durch die Kriege. Charakteristisch war, dass die beschriebenen Verdienste im verfolgten Zeitabschnitt eng mit kriegerischen Patriotismen verbunden waren. Diese drückten sich mit aktiver Teilnahme der Beamten in den Kriegskonflikten aus (z. B. im Spion- und Kurierdienst) oder materiele Unterstützung der österreichischen Armee. Die Beamten, welche die Nobilitation für die Verdienste in der Wirtschaftsphäre im verfolgten Zeitabschnitt erhalten haben, wirkten vor allem im Gebiet der politischen Verwaltung, Kommerz-, Finanz- und Postverwaltung. Ein aussergewöhnlicher Anteil gehörte auch 47 V pramenech blíže nespecifikováno.

252 252 Podnikatel šlechticem den Beamten für die Verwaltung der Verbrauchsteuern an. Am meisten aktiev beteiligt waren in den Kriegskonflikten die Postbematen der Postverwaltung, welche oft eine Spion und Kurierarbeit zum Vorteil der österreichischen Armee vollbrachten. Manche Beamten haben sich z. B. im Gebiet als Manager durchgesetzt (z. B. die Beamten, welche an der Spitze der Kammergüter standen). Eine ganze Reihe von Beamten wirkten in verschiedenen Komisionen, beteiligten sich an Revisionen und an der Regelung der Steuern und weiter an der Erneuerung des Auswahlsystems der Steuern und Zölle, welche die Folgen der Kriege und devastierten Wirtschaft waren. (übersetzt von Hildegarda Kaplová)

253 253 Wacław Gojniczek (Uniwersytet Śląski w Katowicach) Manufaktura drogą do odzyskania pozycji społecznej (przypadek Johanna Gottlieba Tschammera z Iskrzyczyna) Przez kilka stuleci w księstwie cieszyńskim żyło wiele rodzin szlacheckich posiadających z reguły jedną wioskę lub jej działy, rzadkością były majątki większe. W pierwszej połowie XVIII wieku na terenie księstwa cieszyńskiego znajdowało się około 150 majątków ziemskich (nie licząc wolnych domów w Cieszynie), które znajdowały się w rękach około 100 właścicieli 1. Wojny śląskie, a następnie reformy oświeceniowe cesarzowej Marii Teresy i jej syna Józefa II spowodowały stosunkowo szybki upadek drobnej szlachty księstwa cieszyńskiego. Dodatkowo na przełomie XVIII i XIX stulecia ówcześni właściciele księstwa książę Albert sasko-cieszyński wraz z żoną Maria Krystyną skupili kilkanaście wiosek pozostających na prawie ziemski, co wraz ze stopniowym powiększaniem dużych majątków szlacheckich np. Larischów-Mönichów czy Wilczków z Dobrej Zemicy i Hulczyna spowodowało prawie całkowity zanik drobnej szlachty. Zubożała szlachta szukała nowych miejsc do życia przede wszystkim w miastach, ale z reguły poza księstwem cieszyńskim, gdzie zostawali urzędnikami bądź wojskowymi. Jednak ich marzeniem pozostawał majątek ziemski i powrót do stylu życia ojców i dziadów. Jedną z wielu cieszyńskich rodzin szlacheckich która w wyniku wspomnianego wcześniej procesu utraciła majątki ziemskie byli Tschammerowie z Iskrzyczyna 2. Rodzina ta, żyjąca w księstwie cieszyńskim od połowy XV wieku, nigdy nie należała do elity księstwa cieszyńskiego i nie odegrała tu żadnej znaczącej roli. W trakcie wojen śląskich Tschammerowie utracili majątki ziemskie i od tego czasu imali się różnych zawodów: adwokata ziemskiego, syndyka miejskiego czy wojskowego. Żyjący w drugiej połowie XVIII wieku Johann Georg Tschammer 1 Obliczenia na podstawie śląskiego katastru karolińskiego zob. BRZOBOHATý, j. drkal, S. (eds.): Karolínský katastr Slezský, sv. 2, Praha 1972, s , Zarys dziejów cieszyńskiej szlachty w XVIII i XIX wieku przedstawił GOJNICZEK, W: Z dziejów szlachty w księstwie cieszyńskim ze szczególnym uwzględnieniem protestantów. Szkice Archiwalno-Historyczne, nr 2. Katowice 2000, s , zob. tam też przyp. 1 5, gdzie znajduje się zestawienie literatury dotyczącej szlachty księstwa cieszyńskiego; zob. też MYŠKA, M.: Šlechta v Čechách, na Moravě a ve Slezsku na prahu buržoazní éry (Hospodářská aktivita české aristokracie a tzv. kapitalistická modernizace. Časopis Slezského muzea, série B, vědy historické 36, 1987, č. 1, s Tschammerowie z Iskrzyczyna byli jedną z linii rodu Tschammerów, o których istnieje już spora literatura. Podstawowe prace na ich temat zebrane są w SZERSZNIK, L. J.: Materiały genealogicznoheraldyczne do dziejów szlachty księstwa cieszyńskiego. Wyd. W. Gojniczek (Bibliotheca Tessinensis 1, Series Polonica 1). Cieszyn 2004, s. 77. O wiele skromniejszy dorobek dotyczy linii z Iskrzyczyna zob. PILNÁČEK, J.: Rody stareho Slezska. Tom 1. Brno 1991, s ; GOJNICZEK, W.: Tschammerowie z lskrzyczyna w drugiej połowie XV i w XVI wieku. Familia Silesiae. Tom 2. Cieszyn 1997, s

254 254 Podnikatel šlechticem (* 1759), najmłodszy syn Erdmanna Wilhelma służył jako porucznik w pruskim wojsku w regimencie kirasjerów nr 12 von Dalwiga w Raciborzu. Tam też roku poślubił w miejscowym kościele ewangelickim pochodzącą ze stanu mieszczańskiego Johannę Eleonorę, córkę zarządcy Gottfrieda Jäckela 3. Wkrótce po założeniu rodziny opuścił armię i wraz z żoną około 1789 roku osiadł w galicyjskim mieście Biała (dzisiejsze Bielsko-Biała) na granicy Śląska Austriackiego, gdzie narodziło się ich pierwsze dziecko, Johanna Gottlieba (* ) 4. Biała była wówczas rozwijającym się ośrodkiem rzemieślniczym specjalizującym się przede wszystkim w produkcji sukna, a poza tym znaczny procent mieszkańców miasta stanowili protestanci 5. Najpewniej koneksje rodzinne lub kontakty z wojska wpłynęły na wybór miejsca do życia. Niemniej Tschammer pozostawał w kontaktach z przedstawicielami protestanckiej części cieszyńskiego stanu szlacheckiego, z których kilku służyło także w raciborskim pułku Dalwiga. Właśnie tym kontaktom Tschammer zawdzięczał protekcję bogatego i wpływowego szlachcica barona Friedricha Gottloba Kalischa z Kisbirocz, który odstąpił mu roku grunt chłopski nr 15 w swoim majątku w Drogomyślu za kwotę 3500 guldenów. Z całą pewnością w zamiarach Tschammera miał to być etap na drodze do nabycia majątku ziemskiego i powrotu do grona posesjonatów księstwa cieszyńskiego. Niestety swych zamierzeń nie zrealizował, gdyż po pięciu latach, roku zmuszony był sprzedać to gospodarstwo i za uzyskaną kwotę tegoż dnia kupił inne o wiele mniejsze chłopskie gospodarstwo również w tej wsi o wartości 1000 guldenów 6. Niedługo pozostał właścicielem i tego gruntu, gdyż zmarł roku. Jego żona przeżyła go zaledwie o sześć lat, zmarła roku 7. Z tego związku pozostała przy życiu trójka dzieci: Johann Gottlieb Friedrich (* ) oraz Benigna Helena (* ) i Eleonora Karolina (* ) 8. Po śmierci matki sąd ziemski w Cieszynie regulując spadek w wysokości 5156 talarów, podzielił go między trójkę sierot. Opiekunem dzieci wyznaczył Traugotta Radeckiego z Radoczy, pana Pogórza 9. Z braku odpowiednich źródeł nie można odtworzyć losów dzieci Johanna Georga po śmierci matki. Pewne jest, że wówczas opuściły Drogomyśl. Istnieją trzy możliwości, gdzie one przebywały: 1. w Pogórzu, we dworze ich prawnego 3 GOESSEL, G. von: Auszüge aus den Kirchenbüchern der evangelischen Gemeinde und der Militärgemeinde des Kürassie-Regiments v. Dallwig von zu Ratibor. Familiengeschichtliche Blätter. Monatsschrift zur Förderung der Familiengeschichtsforschung, 1910, Nr. 8, s Parafia Ewangelicko-Augsburska w Bielsku-Białej (dawniej w Białej), Metryka chrztów, Tom 1, fol KOLATSCHEK, J. A.: Geschichte der evangelischen Gemeinde zu Biala in Galizien. Teschen 1860, s. 167, 205; HANSLIK, E.: Geschichte der Stadt Biala. Wien 1909; POLAK, J.: Miasto Biała w 1779 roku. Bielsko-Bialskie Studia Muzealne. Tom 3. Bielsko-Biała 1997, s Archiwum Państwowe w Katowicach, Oddział w Cieszynie (dalej AP Cieszyn), Komora Cieszyńska (dalej KC), sygn. 2148, s , Parafia Katolicka w Ochabach, Metryka chrztów, Tom 1, k. 24, Tamże, k. 29, 34, AP Cieszyn, KC, sygn. 1934, f

255 Wacław Gojniczek: Manufaktura drogą do odzyskania pozycji społecznej 255 opiekuna; 2. w Białej u nieznanych dzisiaj krewnych, na co wskazują związki Johanna Gottlieba z tym miastem w późniejszych latach i fakt że zmarła tam najstarsza córka Johanna Georga, Johanna Gottlieba 10 lub 3. w Cieszynie. Jedynie losy chłopca są lepiej udokumentowane, bowiem wiadome jest, że uczęszczał do gimnazjum ewangelickiego w Cieszynie i wówczas pisał się z Cieszyna. Świadczy to, że młody Tschammer mieszkał w bursie przy gimnazjum lub wynajmowano dla niego pokój w mieszczańskiej kamienicy. Pewne jest, że Johann Gottlieb uczęszczał do gimnazjum w Cieszynie w latach Szkoła ta stanowiła wówczas kuźnię elit ewangelickich w księstwie cieszyńskim. Na przełomie XVIII i XIX wieku większość uczniów stanowili synowie bogatych chłopów cieszyńskich oraz Herb Rogala Tschammerów z Iskrzyczyna (KC) synowie mieszczan z Bielska i Białej, przedstawiciele szlachty byli wówczas już nieliczni 11. W kolekcji rękopisów Biblioteki im. Tschammera w Cieszynie zachowało się kilka pisemnych wypracowań egzaminacyjnych Johanna Gottlieba z języka niemieckiego, łacińskiego i polskiego 12. Kolegą szkolnym Tschammera był Wilhelm Bathelt, przyszły teść syna Johanna Gottlieba. Po ukończeniu gimnazjum Johann Gottlieb przeniósł się do Białej, gdzie u mistrza sukienniczego Ernsta Wilhelma Tschickardta (* ca. 1770, 1825) uczył się zawodu. Na trzyletnią naukę został przyjęty 10 marca 1808 roku, jego wprowadzającymi byli bialscy mieszczanie Jacob Bukowsky i Gottlob Jahn. W dniu roku zakończył naukę egzaminem czeladniczym, po którym zapewne udał się na zwyczajową wędrówkę tzw. wander do różnych miejscowości w celu uzupełnienia wiedzy zawodowej. Po dwóch latach ponownie pojawił się w Białej, gdzie władze cechu sukienniczego przyjęły go roku w poczet majstrów Parafia Ewangelicko-Augsburska w Bielsku-Białej (dawniej w Białej), Metryk zgonów ( ), Tom 1, f MENDROCH, P.: Szkolnictwo ewangelickie na Śląsku Cieszyńskim po Patencie Tolerancyjnym. Z Problemów Reformacji, , 3/4, s ; PATZELT, H.: Geschichte der evangelischen Kirche In: Österreichisch-Schlesien. Dülmen 1989, s ; GOJNICZEK, W.: Gimnazjum Ewangelickie w Cieszynie a elity społeczności protestanckiej na Śląsku Cieszyńskim ( ). In: SPYRA, J. (ed.): Książka biblioteka szkoła w kulturze Śląska Cieszyńskiego. Cieszyn 2001, s W pracach tych jest zawarta starsza literatura dotycząca tej szkoły. 12 Biblioteka im. Tschammera w Cieszynie (dalej BT Cieszyn), Rękopisy, sygn. 6096/52; 6095b/3, 6095b/ Archiwum Państwowe w Katowicach Oddział w Bielsku Białej, Cech sukienników w Białej, sygn. 3, f. 4v, 129v; sygn. 2, f. 55. W tym miejscu pragnę podziękować koledze Piotrowi Kenigowi z Bielska- -Białej za udostępnienie mi większości materiałów zawartych w niniejszym opracowaniu a dotyczących bielsko-bialskich losów Johanna Gottlieba Tschammera.

256 256 Podnikatel šlechticem Tablica genealogiczna: rodzina Johanna Gottlieba Tschammera z Iskrzyczyna (graf J. Brňovják) W tym czasie łączyły go coraz bliższe stosunki z wcześniejszym pryncypałem Wilhelmem Tschickardtem, czego ukoronowaniem było małżeństwo Tschammera z jego młodszą siostrą Christiną Beatą. Wprawdzie nie jest znana data ich ślubu ale świadczy o tym fakt, iż w połowie następnego roku urodziło się im pierwsze dziecko. Małżonka Johanna Gottlieba urodziła się roku w Bielsku, w rodzinie Carla Ernsta Tschickardta (* ca. 1743, 1808), kantora, organisty i nauczyciela, oraz Anny Rosiny z domu Gottwald 14, którzy przybyli do Bielska z okolic Jeleniej Góry 15. Christina Beata była najmłodszą spośród sześciorga rodzeństwa. Jej najstarszy brat, Carl Ernst, był nauczycielem w Białej, drugi, Ernst Wilhelm, został fabrykantem sukna. Miała jeszcze dwie siostry, Friederikę, która poślubiła Johanna Gottloba Volkelta i Charlottę, żonę Gottlieba Heinricha Schikedanza 16. Pierwsze dziecko Johanna Gottlieba i Christiny Beaty Tschammerów, Henrietta Augusta, urodziło się roku. Tschammerowie mieszkali wówczas w Białej pod nr 136 (później Zinngießergasse, a dzisiaj to ulica Cyniarska 16). Drugie ich dziecko przyszło na świat w Białej pod nr 311 (przy późniejszej ulicy Johannes- 14 Parafia Katolicka p.w. św. Mikołaja w Bielsku-Białej, Metryka chrztów ( ), f Chrzestnymi byli Adam Zipser, nauczyciel i Anna Eleonora Sennewaldt. 15 Za nim osiedlili się w Bielsku, przez kilka lat mieszkali w Holčovicach (Hillersdorf), dziś w powiecie Bruntál, gdzie Tschickardt był przez kilka lat nauczycielem. Bialaer Chronik. In: WAGNER, R. E. (Hg.): Das Buch der Bielitz-Bialaer Chronika. Posen 1938, s KOLATSCHEK: Geschichte, s. 167, 205; HANSLIK: Geschichte, s. 171.

257 Wacław Gojniczek: Manufaktura drogą do odzyskania pozycji społecznej 257 gasse 24, a dziś ulica Sempołowskiej). Friedrich Wilhelm, bo o nim mowa, urodził się roku 17. Prawdopodobnie właśnie w tym budynku, istniejącym do dzisiaj, funkcjonowała manufaktura Tschickardta i Tschammera. Ernst Wilhelm Tschickardt, dawny mistrz, a następnie szwagier Tschammera należał do najbogatszych mieszkańców w Białej. W tym czasie łączyły ich wspólne interesy w branży sukienniczej, bowiem w świetle lakonicznego zapisu od 1814 roku Johann Gottlieb był również fabrykantem sukna w tym mieście 18. Momentem zwrotnym dla pozycji i zamożności Tschickardta stała się transakcja kupna sprzedaży galicyjskiej wioski Lipnik sąsiadującej z Białą, którą roku kupił Wilhelm Tschickardt za złotych reńskich. W lipnickich dobrach nowy właściciel czerpał zyski nie tylko z rolnictwa ale również z rozwijającego się rzemiosła szewskiego, sukienniczego ale również z funkcjonujących tam firm spedycyjno- -handlowych. Po zakupieniu Lipnika przez Wilhelma Tschickardta, zamieszkali w jego dobrach inni członkowie rodziny, w tym również Tschammerowie. Świadczy o tym fakt, iż ich syn Friedrich Wilhelm, gdy był w latach 1830 i 1831 uczniem ewangelickiego gimnazjum w Cieszynie, pisał się właśnie z tej miejscowości 19. Lipnik pozostał w rękach Tschickardta do jego śmierci roku, po czym na skutek zapisów testamentowych przeszedł na syna Wilhelma, Karla Ernsta oraz jego siostry Fryderykę, Karolinę i Beatę czyli Tschammerową. Spadkobiercy założyli wspólnotę majątkową pod nazwą Wilhelm Tschickardt Erben, która działała do 1838 roku, tj. do śmierci Karla Ernsta. Wtedy jego ciotki zdecydowała się na zbycie Lipnika, a uzyskaną kwotę rozdzielić. Na mocy umowy z roku nowym właścicielem stał się Georg Thomke, bogaty lipnicki kupiec 20. Tschammerowie uzyskane pieniądze pragnęli zainwestować w majątek ziemski, co jeszcze tego samego roku udało się zrealizować. W dniu roku Tschammer zawarł umowę, na mocy której kupił wraz z żoną Górne Domasłowice w księstwie cieszyńskim od barona Moritza Gastheimba 21. W ten sposób Tschammerowie ponownie znaleźli się wśród posesjonatów księstwa cieszyńskiego, lecz nagle pojawiły się problemy z potwierdzeniem ich szlacheckiego rodowodu. Dla uprawomocnienia kontraktu został zobowiązany do przedstawienia dyplomu szlacheckiego, którym nie dysponował i w tym celu zwrócił się w 1843 roku do cesarza 17 Parafia Katolicka p.w. św. Mikołaja w Bielsku-Białej, Metryka chrztów ( ), f Parafia ewangelicka w Bielsku-Białej (dawniej w Białej), metryka chrztów ( ), f. 198, Staatsarchiv in Wien (dalej SA Wien), Allgemeine Verwaltung Archiv (dalej AVA), Tschammer 1847, s BT Cieszyn, Rękopisy, sygn. 6095b/185, s. 115, 6095b/188, s. 119, 6095b/189, s Archiwum Państwowe w Katowicach, Oddział w Żywcu, Dyrekcja dóbr ziemskich żywieckich, sygn. 422 (Sprawy własnościowe Lipnika. Beata Tschammer z domu Tschickardt). POLAK, J.: Zarys dziejów Lipnika. Bielsko-Biała 2002, s. 151, 153, , 391 (tablica genealogiczna Tschickardtów). 21 AP Cieszyn, Das Teschner Herzogliches Landrecht (dalej THL), sygn. 15, f. 30. Umowa konfirmowana 20 grudnia 1838 roku wyciągi z najważniejszych dokumentów majątku Górne Domasławice znajdują się w tzw. księgach głównych cieszyńskiego sądu ziemskiego zob. AP Cieszyn, THL, sygn. 7, f , , ; sygn. 8, f por. wstęp do inwentarza Zemský archiv v Opavě (dalej ZA Opava), Velkostatek Horní Domaslovice

258 258 Podnikatel šlechticem Ferdynanda I ( ) z prośbą o potwierdzenie szlachectwa. Po dwóch latach załatwiania sprawy kancelaria dworska (Hofkanzlei) w Wiedniu zabroniła mu tytułować się szlachcicem 22. Problemy z potwierdzeniem szlachectwa zaczął miewać zapewne niedługo po nabyciu Domasłowic. Wskazuje na to fakt, iż po pięciu latach, roku, prawo własności do Górnych Domasłowicach przeniósł na Christinę Beatę 23. Jeszcze w 1845 roku napisał do kancelarii dworskiej odwołanie, do którego dołączył kilka nowych dokumentów, łącznie osiemnaście załączników. Prosił o unieważnienie decyzji Guberni Morawsko-Śląskiej z 1844 roku i kancelarii dworskiej z Wiednia z 1845 roku, a także o zwolnienie z obowiązku przedłożenia dyplomu szlacheckiego. Pismo to podpisał zgodnie z poleceniem urzędu wiedeńskiego jako Johann Gottlieb Tschammer und Iskrzin / frűher stets Johann Gottlieb Ritter von Tschammer und Iskrzin / Herr auf Ober Domaslowitz 24. Stwierdził przy tym, iż w przypadku negatywnego załatwienia sprawy, z powodu upokorzenia jakie go spotkało, będzie zmuszony opuścić Cesarstwo Austriackie i szukać azylu na Śląsku Pruskim 25. Do ponownego rozpatrzenia sprawy Tschammera zaangażowano obok kancelarii dworskiej także Gubernię Morawsko-Śląską w Brnie (Mährisch Schlesisches Gubernium), Książęcy Sąd Ziemski w Cieszynie (Teschner Herzogliches Landrecht) oraz Urząd Obwodowy w Cieszynie (Kreisamt) 26. Korespondencję prowadzono z Pruskim Ministerstwem Spraw Zagranicznych, a także z urzędami we Wrocławiu, Raciborzu, Jaworze i z baronami Tschammerami z Osetna. Tak szeroko zakrojona kwerenda ujawniła wiele faktów, w odniesieniu do tablic genealogicznych, na podstawie których można było dopiero potwierdzić szlachectwo Johanna Gottlieba Tschammera 27. W dniu roku Tschammer otrzymał potwierdzenie szlachectwa (Ritterstand) i inkolat dla Czech, Moraw i Śląska. Koszty potwierdzenia przynależności do stanu szlacheckiego wynosiły 1575 florenów 28. Krótko przed otrzymaniem z Wiednia wiadomości o pozytywnym załatwieniu sprawy w pałacu w Domasłowicach sporządzono roku umowę między Johannen Gottliebem, jego żoną Christiną Beatą a ich synem Fridrichem Wilhelmem dotyczącą przekazania majątku górnodomasłowickiego. Umowa zawierała zabezpieczenie dożywotnie rodziców, m.in. odsetki od guldenów zapisanych na hipotece tej wsi i prawo do dożywotniego mieszkania w domasłowic- 22 SA Wien, AVA, Protocoll 19667, s AP Cieszyn, THL, nr 15, f. 231 ; ZA Opava, Sbírka pozemkových knih, sygn. G 218, f SA Wien, AVA, Tschammer 1847, s Tamże, s Część tej korespondencji zachowało się w aktach Urzędu Obwodowego w Cieszynie zob. AP Cieszyn, KC, sygn. 245, s , Urzędy wiedeńskie badały również jego zasoby finansowe, a także postawę moralną. Jednym z załączników był dokument wystawiony przez Parafię Katolicką z Domasłowic stwierdzający ludzkie postępowanie z poddanymi, opiekę nad chorymi i starcami, a także wspieranie darami w naturze poddanych w czasach nieurodzaju w połowie lat czterdziestych XIX wieku o łącznej wartości 2000 guldenów SA Wien, AVA, Tschammer 1847, s FRANK-DÖFERING, P.: Adels Lexikon des Österreichischen Kaisertums Wien Freiberg Basel 1989, s. 653.

259 Wacław Gojniczek: Manufaktura drogą do odzyskania pozycji społecznej 259 ckim pałacu 29. W lutym następnego roku Friedrich Wilhelm Tschammer zwrócił się o intabulację majątku Górne Domasłowice, prosząc jednocześnie o wpisanie do ksiąg ziemskich księstwa cieszyńskiego dyplomu szlacheckiego Tschammerów 30. Johann Gottlieb Tschammer zmarł roku w swym majątku w Górnych Domasłowicach. Ceremonia pogrzebowa miała miejsce w kościele ewangelickim w Ligotce Kameralnej dnia 29 kwietnia tegoż roku. Podczas żałobnego nabożeństwa pastor Filipek (Philipek) wygłosił kazanie w języku niemieckim i polskim (sic!), a zwłoki złożono do grobowca przy tym kościele 31. Jego żona zmarła kilka lat później, roku, także w pałacu w Górnych Domasłowicach i pochowano ją 12 maja tegoż roku u boku męża 32. Grobowiec, zachowany do dzisiaj, przykrywa płaska płyta z piaskowca z żeliwnym herbem Rogala i wyrytym napisem. Jedyny syn Johanna Gottlieba i Cristiny Beaty, Friedrich Wilhelm Tschammer kontynuował rodzinną tradycję, gdyż i on pobierał naukę w gimnazjum ewangelickim w Cieszynie. Z 1830 roku, kiedy chodził do trzeciej klasy, zachowało się jego wypracowanie egzaminacyjne 33. Po ukończeniu nauki gospodarował z ojcem na majątku w Górnych Domasłowicach. W wieku trzydziestu czterech lat poślubił dziewiętnastoletnią Emmę Carolinę Bathelt. Obrzęd zaślubin miał miejsce roku w kościele ewangelickim w Bielsku 34. Jego małżonka była córką Friedricha Wilhelma Bathelta, bielskiego fabrykanta sukna, i jego drugiej żony Augusty z domu Wenzel. Urodziła się wraz z bratem bliźniakiem, Eduardem Gustawem, roku w Bielsku 35. Na uwagę zasługuje fakt, iż w 1804 roku do 29 AP Cieszyn, THL, sygn. 15, f Tamże, f ; dyplom ten wpisano również do metryki szlacheckiej prowadzonej przez Książęcy Sąd Ziemski w Cieszynie zob. AP Cieszyn, KC, sygn. 2034, s ; karta z s jest w trzech czwartych oderwana, prawdopodobnie znajdował się tam wizerunek herbu, który wyrwano. 31 ZA Opava, Duplicitní sbírka evangelických matrik Severomoravského kraje, farnost (parafia) Komorní Lhotka, karton 1, metryka chrztów, ślubów i zgonów w jednym tomie ( ), s Tamże, s BT Cieszyn, Rękopisy, sygn. 6095b/185, s Grobowiec Johanna Gottlieba Tschammera z Iskrzyczyna ( 1852) i jego żony Christiny z domu Tschichard Beaty ( 1858). Cmentarz przy kościele ewangelicko-augsburskim w Ligotce Kameralnej (czes. Komorní Lhotka) (foto autor) 34 Parafia Ewangelicko-Augsburska w Bielsku-Białej (dawniej w Bielsku), Metryka ślubów, T. 3 ( ), s Parafia Katolicka p.w. św. Mikołaja w Bielsku-Białej, Metryka chrztów ( ), s. 15; rodzice Emmy Karoliny pobrali się 11 października 1829 roku w Bielsku zob. tamże, Metryka ślubów ( ), s. 275.

260 260 Podnikatel šlechticem gimnazjum ewangelickiego w Cieszynie uczęszczał zapewne ojciec Emmy Caroliny, Friedrich Wilhelm Bathelt, a więc był on kolegą szkolnym Johanna Gottlieba Tschammera. Można jeszcze dodać, że teść Tschammera wraz z bratem Karlem i ich ojcem zaliczali się do pierwszych fabrykantów sukna w Bielsku, którego produkcję rozpoczęli w 1809 roku 36. Konkludując należy stwierdzić, iż na przykładzie Johanna Gottlieba Tschammera i jego ojca widać jak ważnym dla zubożałej szlachty było pragnienie odzyskanie pozycji społecznej i posiadanie majątku ziemskiego. Do realizacji tych celów wykorzystali i mezalianse małżeńskie i naukę rzemiosła czy posiadanie manufaktury. Gdy już dysponowali odpowiednim kapitałem, pozwalającym na realizacje planów, sporym utrudnieniem dla usankcjonowania ich pozycji był brak dokumentów z archiwów rodzinnych, potwierdzający ich rycerski rodowód, zniszczonych bądź rozproszonych podczas burz dziejowych w ciągu XVIII stulecia. Johann Gottlieb nie wiedział dokładnie nawet jakie barwy występują w jego herbie ale miał świadomość, że w jego żyłach płynęła błękitna krew. Wie die verloren gegangene soziale Stellung dank einer Manufaktur zurückerlangt werden konnte (Am Beispiel der Lebensgeschichte von Johann Gottlieb Tschammer auf Iskrzyczyn) Die Schlesischen Kriege sowie die in der Aufklärungsepoche von den Habsburgen durchgeführten Reformen hatten den Niedergang des Kleinadels im Teschener Herzogtum zu Folge. Der veramte Adel mußte sich deshalb neue Wohnsitze und neue Aufgaben suchen. In der Regel fand er sie außerhalb der Grenzen des Teschener Herzogtum, wo seine Angehörige z. B. Mitglieder des Beamten- oder Militärstandes wurden. Nie hatte dieser Adel jedoch aufgehört, davon zu träumen, wieder Landgüter zu besitzen und zu dem Lebensstil seiner Vorfahren zurückzukehren. Zu den vielen Teschener Familien, die in damaliger Zeit ihr Vermögen verloren, gehörten die Tschammers aus Iskrzyczyn. Die neue Realität zwang sie, verschiedene Berufe zu ergreifen. Ein Vertreter dieser Familie, der seit seiner Jugend verwaiste Johann Gottlieb Tschammer, absolvierte zuerst das Evangelische Gymnasium in Teschen und wurde später Meister und Mitglied der Tuchmacherzunft in Bielitz. Die Eheschließung mit Christine Beate, einer Schwester des reichen Fabrikanten Ernst Wilhelm Tschickardt hatte seine Position in der Zunft gestärkt. Die Einkünfte aus einer Manufaktur sowie die bedeutende Erbschaft von seinem Schwager erlaubten Tschammer 1838 den Ort Oberdomaslowitz im Teschener Herzogtum zu kaufen und dadurch wieder Grundbesitzer zu werden. Bald darauf kam auf Tschammer ein ernstes Problem zu: er konnte nämlich vor dem Landgericht nicht mehr beweisen, Nachfahre einer adeligen Familie zu sein. Erst nach Bemühungen, die einige Jahre gedauert hatten, erhielt er die Bestätigung, dem Ritterstand anzugehören sowie das Indigenat für Böhmen, Mähren und Schlesien. Damit waren auch automatisch die vollen Rechte verbunden, die der Adel damals genoß. Auf diese Weise gelang es Tschammer die von seinen Vorfahren eingebüßte soziale Stellung zurückzuerlangen. (übersetzt von Magdalena Engelmann) 36 HASSE, T.: Die Bielitz-Bialer Schafwollwaaren- Industrie in ihre historischen Entwicklung. Teschen 1873, s. 112; KENIG, P.: Wkład Żydów w rozwój przemysłu wełnianego Bielska i Białej do końca XIX w. In: PO- LAK, J. SPYRA, J. (eds.): Żydzi w Bielsku, Białej i okolicy. Bielsko-Biała 1996, s. 65, przyp. 18.

261 261 Jan Županič (Univerzita Karlova v Praze) Nobilitace spojené se světovou výstavou roku Nedlouho poté, co 3. listopadu 1867 zavřela své brány světová výstava v Paříži, začala se myšlenkou uspořádání podobné akce intenzivně zabývat řada předních osobností Rakouského císařství. Od prvních myšlenek k reálným krokům byla ještě dlouhá cesta, protože teprve o tři roky později vyjádřil císař František Josef I. s tímto plánem souhlas. Koncepce celé akce ale byla již v hrubých rysech hotova, neboť ještě roku 1870 byl zřízen zvláštní garanční fond k zajištění financování výstavy. 1 Uspořádání světové výstavy ve Vídni nebylo rozhodně náhodné. Po předchozích, které se konaly v Londýně a Paříži, 2 mělo být jejím pořadatelem hlavní město říše, která sice v nedávné době utrpěla několik porážek, ale rozhodně nebyla na kolenou a chtěla tímto způsobem demonstrovat své postavení velmoci i hospodářský vzestup. Během čtvrtstoletí, které uplynulo od zrušení poddanství roku 1848, totiž podunajská monarchie prošla bouřlivým vývojem. Zatímco politický kurz po rozehnání Kroměřížského sněmu výrazně přitvrdil a došlo k výraznému omezení politického i společenského života, na ekonomickém poli byla realizována řada reforem s cílem oživit a podpořit rozvoj císařství. Během několika let tak byly například dobudovány základní osy železniční sítě, která propojila i dosud nejodlehlejší oblasti monarchie. Skutečný hospodářský boom ale Rakousko zažilo až ve druhé polovině 60. let, po uklidnění, které mu přineslo rakousko-uherské vyrovnání. Osvobozena od neustálého napětí v italských provinciích, zbavena námahy o zachování Německého spolku a usmířena s Maďary, začala se monarchie rozvíjet do té doby nepoznaným tempem. Roku 1867 dosáhlo gründerské období zdejšího kapitalismu vrcholu a pro říši začalo sedm tučných let. 3 Po válce roku 1866 byla opuštěna deflační politika propagovaná ministrem financí baronem Plenerem, 4 která sice sanovala státní finance, ale znamenala také vážný nedostatek disponovatelného kapitálu. Jen během roku 1866 stoupla hodnota obíhajících bankovek z 337,9 na 608,3 mi- 1 Tato studie vznikla díky podpoře grantu GAČR č. 404/06/ V letech 1851 a 1862 v Londýně a 1855 a 1867 v Paříži. 3 Sieben fetten Jahre. Srov. Rumpler, H.: Österreichische Geschichte Eine Chance für Mitteleuropa. Bürgerliche Emanzipation und Staatsverfall in der Habsburgermonarchie. Wien 2005, s Ignaz svobodný pán Plener ( ) ministr financí a předlitavský ministr obchodu.

262 262 Podnikatel šlechticem Alegorie města Vídně s Rotundou karikatura, publikovaná v humoristickém magazínu Die Bombe ( lionu zlatých. 5 Tento krok sice na jedné straně zvýšil inflaci, ale na straně druhé poskytl hospodářství konečně dostatek peněz na investice. Příliv financí nevídaným způsobem zvýšily i dvě rekordní úrody let 1867 a Protože ostatní evropské zemědělské oblasti (s výjimkou Ukrajiny) byly v téže době postiženy neúrodou, stalo se Rakousko-Uhersko na konci 60. let jedním z hlavních exportérů mouky a obilí. Železniční společnosti monarchie dokonce nebyly schopny zvládnout takový nápor a musely významně rozšířit svůj vozový park. Také Dunajská paroplavební společnost prosperovala například rok 1867 byl nejúspěšnější v její historii. Protože na dopravu tak velkého množství zemědělských výrobků z Uher neměla vybavení, musela si dokonce pronajímat vlečné lodě až v Bavorsku. 6 Aby byl usnadněn do té doby značně obtížný transport zboží z lodí na vídeňská nádraží, začala roku 1869 regulace Dunaje mezi Nußdorfem a Fischamendem. Rychlý hospodářský boom byl podpořen i uzavřením smluv o volném obchodu nejprve s Pruskem a Anglií a následně Švýcarskem, Siamem, Čínou, Japonskem, jihoamerickými státy a roku 1873 také se Švédskem a Norskem. Tyto kroky podnítily především rychlý rozvoj zemědělského průmyslu, který zažíval nebývalý rozkvět zejména v českých zemích a Uhrách. 7 Velké zisky z obchodu obilím a mou- 5 Pressburger, S.: Österreichische Nationalbank 1816 bis Geschichte des österreichischen Noteninstituts. Wien 1966, s. 166 an. 6 Matis, H.: Österreichs Wirtschaft Konjukturelle Dynamik und gesellschaftlicher Wandel im Zeitalter Franz Josephs I. Berlin 1972, s Jakubec, I. Jindra, Z. a kol.: Dějiny hospodářství českých zemí. Od počátků industrializace do konce habsburské monarchie. Praha 2006, s Uzavření dohod o volném obchodu ale zároveň velmi zkomplikovalo situaci jiných odvětví průmyslu, zejména textilního a báňského. Již na přelomu let 1869/70 proto proti liberální obchodní politice Vídně protestovala brněnská obchodní a živnostenská komora. Rumpler: Österreichische Geschichte, s. 461.

263 Jan Županič: Nobilitace spojené se světovou výstavou roku kou přinesly potřebný kapitál pro vzestup dalších odvětví průmyslu a umožnily další rozvoj železniční sítě. Dosud téměř nevýdělečné tratě začaly vyplácet svým podílníkům vysoké dividendy a železnice se stala jedním ze symbolů pokroku. Vzniklo velké množství nových tratí, některé dokonce bez do té doby obvyklých státních garancí. Právě během sedmi tučných let vznikla železniční síť, která plně umožnila využívat nerostný potenciál monarchie, ulehčila přesun pracovních sil a propojila říši s mezinárodní dopravou. 8 Stejný, ba možná ještě výraznější vzestup zažilo rakousko-uherské bankovnictví. Jen během let bylo založeno 36 nových bank. Některé sice nepřežily první malou krizi na podzim roku 1869, jiné ale zdatně konkurovaly starým bankovním domům. Šlo zejména o Wiener Bankverein, dceřinou společnost Boden-Credit-Anstalt, Union-Bank či Živnostenskou banku pro Čechy a Moravu. 9 Během poměrně krátké doby se podunajská monarchie proměnila z agrárního státu v agrárně-průmyslový kolos s velmi slušnou hospodářskou základnou. Třebaže v mezinárodním srovnání stále zaostávala za Velkou Británií, Francií a nově vzniklým Německem a třebaže byl boom především důsledkem exportu plodin a surovin, vzbuzoval růst rakousko-uherského hospodářství úctu. A právě světová výstava ve Vídni měla dokumentovat nově získanou prosperitu a moc monarchie a umlčet kritiky zpochybňující trvalost tohoto ekonomického zázraku. 10 Již pátá světová výstava byla pojata skutečně velkolepě. Od počátku měla působit mnohem honosněji než všechny dosud uspořádané. Jako výstavní plocha byl zvolen Prátr, oblíbené výletní středisko obyvatel Vídně ležící mezi Dunajem a dunajským kanálem. Příroda vytvořila poutavou kulisu, kterou tvůrci výstavy začali záhy doplňovat podle vlastních představ. Do čela přípravného výboru byl postaven dr. Wilhem svobodný pán Schwarz ze Senbornu, který se teprve v létě 1871 vrátil z Němci obsazené Paříže. Schwarz byl mezinárodně uznávaným expertem na pořádání výstav a své schopnosti osvědčil i při světové výstavě v Paříži roku Všechny budovy ležící na budoucím výstavišti byly strženy a nahrazeny novými stavbami vznikajícími podle pečlivě vytvořeného plánu. Celkem bylo výstavě vyhrazeno 233 hektarů, několikanásobně větší plocha, než kterou se mohly chlubit výstavy v Londýně a Paříži. Největší rozruch vzbudila centrální stavba nazývaná Rotunda (Rotunde), budova s ocelovou konstrukcí o průměru 108 a výšce 84 metrů, 8 Rumpler: Österreichische Geschichte, s März, E.: Österreichische Industrie- und Bankpolitik in der Zeit Franz Josephs I. Am Beispiel der k. k. priv. Österreichischen Credit-Anstalt für Handel und Gewerbe. Wien 1968, s Urban, O.: František Josef I. Praha 1991, s Wilhelm Schwarz ( ) získal za své zásluhy řád Železné koruny II. třídy, na jehož základě byl povýšen do stavu svobodných pánů s predikátem Senborn (nadále se většinou psal baron Schwarz-Senborn). Tehdy zastával úřad ředitele kanceláře uherského generálního konzulátu v Paříži. Byl tedy v jistém smyslu v uherských službách a jeho jmenování do čela výstavy pořádané ve Vídni je možné chápat i jako zdvořilostní krok vůči Pešti. Nedlouho po skončení výstavy byl jmenován vyslancem v USA ( ).

264 264 Podnikatel šlechticem nabízející překvapeným návštěvníkům pohled na dosud největší vybudovanou kopuli. 12 Původní plány anglického inženýra Johna Scotta Russela byly z příkazu hlavního architekta výstavy Karla Hasenauera pozměněny a přes odmítavé stanovisko některých umělců a stavitelů, kteří zpochybňovali její uměleckou hodnotu, byla Rotunda veřejností přijata s nadšením. 13 Během velmi krátké doby vyrostly na připravené ploše desítky budov, některé jako například stánek rakousko-uherského Lloydu již na první pohled přitahovaly pozornost neobvyklou architekturou. Hlavní část plochy zaujímaly pavilony vystavující nejrůznější druhy výrobků, rozdělených do celkem 26 skupin. 14 Žhavou současnost doplňovaly tematické výstavy, mezi které patřily například Dějiny vynálezů či dějiny živností, a velký ohlas vzbudil svým důrazem na sociální otázku také pavilon zabývající se problematikou vzdělání. Kromě toho byla výstava poprvé v dějinách spojena s vědeckými kongresy (např. národohospodářským, lékařským, umělecko-vědeckým či meteorologickým). 15 Celkem se na výstavu přihlásilo firem i jednotlivců z 35 zemí; 9000 z nich pocházelo právě z Rakousko-Uherska. Oproti předchozím světovým výstavám byly méně zastoupeny nejvyspělejší průmyslové země, zejména Spojené státy a Velká Británie, místo nich se ale ve Vídni objevili zástupci řady balkánských zemí i mimoevropští vystavovatelé. Právě zde se poprvé na mezinárodní scéně objevilo tehdy ještě velmi exotické Japonsko. 16 Velkoryse pojatá akce však vyžadovala stále větší přísun financí. Původní rozpočet 6 milionů zlatých tak musel být již roku 1872 navýšen o dalších 7 milionů. Celkově bylo na výstavu vydáno neuvěřitelných 19 milionů zlatých. Vysoké náklady měl provozovatelům bohatě vrátit příliv návštěvníků z celého světa, Rotunda se dokonce stala jedním ze symbolů tehdejší Vídně (srov. list Die Bombe, , s. 1). Není bez zajímavosti, že stavbu nerealizoval žádný z vystavujících rakousko-uherských podniků, ale firma Johanna Caspara Harkorta z německého Duisburgu. Rotunda padla za oběť požáru a byla stržena. 14 Raptis, K.: Kaufleute im alten Österreich Ihre Beziehungen zur Verwaltung und ihre Stellung in Wirtschaft, Gesellschaft und öffentlichen Leben. Wien 1996, s Ottův slovník naučný, XXVII, s. 57 (heslo Výstava). 16 Urban: František Josef I., s Hlavní vstupní brána na výstaviště vídeňské světové výstavy roku 1873 (

265 Jan Županič: Nobilitace spojené se světovou výstavou roku jejichž počet se optimisticky odhadoval na 10, či dokonce 20 milionů. 17 Vídeňská světová výstava byla zahájena velkolepou slavností 1. května Všeobecné veselí jako by mělo rozvířit obavy z konce hospodářského zázraku. Ve vládních kruzích bylo již delší dobu známo, že kapitál 2,25 miliard zlatých vykazovaný akciovými společnostmi založenými mezi lety 1867 a 1873 existuje z velké části jen na papíře a v případě potřeby nemůže být vyplacen. Přestože se na nebezpečných akciových obchodech podílely i staré a vážené bankovní domy Rothschildů či Königswarterů, obávaly se centrální úřady katastrofy. Když v dubnu 1873 vypověděl Credit-Anstalt na základě znepokojujících zpráv z Frankfurtu nad Mohanem krátkodobé úvěry, ukázalo se, že velká část firem není schopná dostát svým závazkům. Ještě před 1. květnem 1873 tak musely první podniky vyhlásit bankrot. Zahájení výstavy nepříznivou situaci nezvrátilo a zázrak se nekonal. Nejistota na světových trzích se přenesla i do podunajské monarchie a měla katastrofální důsledky. Již 7. května se ukázalo, že většina dosud údajně prosperujících společností disponuje jen malou finanční hotovostí a o dva dny později, na černý pátek 9. května 1873, se celá burza zhroutila. Důsledkem byl bankrot do té doby nevídaného množství firem. Již 8. května vyhlásilo platební neschopnost 110 firem, 9. května pak 120 dalších. Klasickým příkladem hospodaření té doby byl bankovní dům J. B. Placht. V jeho pokladně se po krachu našlo zlatých, ačkoli pohledávky věřitelů a vkladatelů činily zlatých. 18 Obchodníci z Haliče pro tuto katastrofu jako první použili slovo krach, který byl nejprve přijat deníkem Wiener Zeitung a postupně i širokou veřejností a později užíván nejen v hospodářském, ale i politickém významu. 19 Katastrofa dosud nepoznaných rozměrů nadlouho ukončila vzestup rakousko-uherské ekonomiky. Celkové škody na bankovním trhu monarchie byly odhadnuty na neskutečnou sumu 1,5 miliardy zlatých. Soudobí pozorovatelé poměrně trefně krach přirovnávali k druhému Hradci Králové. 20 Osud si s vídeňskou světovou výstavou zahrál skutečně prapodivně. Namísto apoteózy vzestupu Rakousko-Uherska se stala symbolem první velké hospodářské krize. Uprostřed léta navíc v metropoli vypukla cholerová epidemie, do města údajně zavlečená obchodníkem z italského Trevisa. Dosavadní příliv návštěvníků skončil a Vídeň začali houfně opouštět i její stálí obyvatelé. Přepychové hotely, budované právě kvůli světové výstavě (zejména Grand Hotel vystavěný na nejprestižnější části Okružní třídy, Kärtnerringu, nedaleko Schwarzenberského náměstí) zely prázdnotou. Nakoupené zboží muselo být prodáno se ztrátou. Pře- 17 Urban udává číslo 20 milionů (Urban: František Josef I., s. 144), zatímco Rumpler střízlivějších 10 milionů (Rumpler: Österreichische Geschichte, s. 464). Protože cena vstupenky činila 50 krejcarů, znamenalo to, že by při deficitu 14,8 milionů zlatých (měly-li být náklady pokryty ze vstupného) muselo výstavu navštívit neuvěřitelných 29,6 milionu osob! Rumpler: Österreichische Geschichte, s unserem zweiten Königsgrätz. Cit. dle: DEUTSCH, O. E. (Hg.): Ferdinand Kürnbergers Briefe an eine Freundin. Schriften des Literarischen Vereins in Wien 8. Wien 1907, s. 247.

266 266 Podnikatel šlechticem stože do Prátru přišlo sedm a čtvrt milionu návštěvníků, na pokrytí nákladů to nestačilo. Velkolepá výstava tak skončila katastrofálním neúspěchem a deficitem ve výši 14,8 milionů zlatých, které musela uhradit státní pokladna. 21 Když výstava 31. října 1873 definitivně zavřela své brány, bylo zcela jasné, že sedm tučných let Rakousko-Uherska skončilo. Žádná velkolepá zakončovací slavnost se nekonala a tisk se spíše než výstavou zabýval zdravotním stavem císařovny Alžběty, která v Gödöllő onemocněla. 22 Neúspěch výstavy a krach na vídeňské burze ale neznamenaly, že by se centrální orgány monarchie od provozovatelů a vystavovatelů odvrátily. Právě naopak. Patronát nad akcí přijal bratr císaře Františka Josefa I. arcivévoda Karel Ludvík a sám panovník výstavu několikrát navštívil. A nejpřepychovější část výstaviště vedoucí kolem Rotundy byla dokonce pojmenována podle císařovny: Elisabeth-Avenue. Námaha stovek, ba tisíců osob podnikatelů, obchodníků, vědců i státních úředníků samozřejmě musela být patřičným způsobem odměněna. Ještě během výstavy rozdal arcivévoda Karel Ludvík na medailí, diplomů, cen a čestných uznání, ale hlavní ocenění měla přijít až z rukou samotného panovníka v závěru výstavy. Protože bylo těžko myslitelné, že by sám císař pořídil seznam vyznamenaných, byl tímto úkolem pověřen ministr obchodu dr. Anton Banhans. Ten předložil 21. října 1873, deset dnů před ukončením světové výstavy, císařově kabinetní kanceláři memoran- Perokresba karikující krach bankovního domu J. B. Placht Die Bombe ( 21 Pemsel, J.: Die Wiener Weltausstellung von Das gründerzeitliche Wien. Wien 1989, s Srov. např. list Innsbrucker Nachrichten, , s. 1.

267 Jan Županič: Nobilitace spojené se světovou výstavou roku dum obsahující jména stovek osob z monarchie i zahraničí navržených k vyznamenání. Mnohastránkový spis František Josef podepsal o šest dní později na svém zámku Gödöllő. 23 Záplava odměn, kterými vladař Rakousko-Uherska zahrnul osoby více či méně spojené se světovou výstavou, dosud neměla v dějinách monarchie (s výjimkou válečných let) obdoby. 24 Císař přitom mohl využít celé palety řádů a vyznamenání, kterými jeho říše disponovala. Roku 1873 mohl panovník udílet celkem osm řádů, ale dva z nich, Zlaté rouno a dámský Hvězdový kříž, měly charakter řádů dynastických a byly vyhrazeny příslušníkům vysoké katolické aristokracie, zatímco vojenský řád Marie Terezie se udílel důstojníkům výlučně za statečnost v boji. 25 Vedle vzácně udílené zlaté Medaile za umění a vědu 26 (nazývané Literis et artibus) a Záslužného kříže ve čtyřech stupních 27 tak v tuto chvíli přicházely v úvahu řády Sv. Štěpána, Leopoldův, Železné koruny a Františka Josefa, jejichž hodnostní pořadí bylo následující: 11. velkokříž řádu Sv. Štěpána 12. velkokříž Leopoldova řádu 13. I. třída řádu Železné koruny 14. velkokříž řádu Františka Josefa 15. komandérský kříž řádu Sv. Štěpána 16. komandérský kříž Leopoldova řádu 17. II. třída řádu Železné koruny a komturský kříž s hvězdou řádu Františka Josefa 18. malý kříž řádu Sv. Štěpána 19. rytířský kříž Leopoldova řádu 10. komturský kříž řádu Františka Josefa 11. III. třída řádu Železné koruny a rytířský kříž řádu Františka Josefa Mimo výše uvedený hierarchický systém stálo panovníkovo nejvyšší uznání (Allerhöchste Anerkennung), jehož vyslovení nebylo v této době spojeno se ziskem žádné dekorace. 28 Je přitom velmi zajímavé, že právě nejvyšší uznání bylo v Ban- 23 Haus-, Hof- und Staatsarchiv, Kabinettsarchiv, fond Kabinettskanzlei (dále HHStA, KK), Vorträge, 4025 ex Pouzar, V.: Rok 1848, přelom v udělování rakouských záslužných řádů. In: Heraldická ročenka 2006, s Županič: Nová šlechta, s. 123 an. 26 Medaile ale nebyla určena k nošení. To umožňovalo teprve založené Vyznamenání za umění a vědu o jedné třídě, nošené na červené stuze u krku. Bylo však (podobně jako Medaile za umění a vědu) udíleno jen velmi vzácně. Lobkowicz, F.: Encyklopedie řádů a vyznamenání. Praha 1995, s. 129; Müller, H.-T.: Die zivilen Dekorationen der Monarchie. Das Ehrenzeichen für Kunst und Wissenschaft. In: Stolzer, J. Steeb, Ch. (Hg.): Österreichs Orden. Vom Mittelalter bis zur Gegenwart. Graz 1996, s Šlo o zlatý Záslužný kříž s korunou, zlatý Záslužný kříž, stříbrný Záslužný kříž s korunou a stříbrný Záslužný kříž zřídil František Josef (jen na dobu války) ještě další dva stupně: železný Záslužný kříž s korunou a bez koruny. K vývoji tohoto vyznamenání: Müller, H.-T.: Die zivilen Dekorationen. Das Verdienstkreuz, s Teprve od roku 1890 získávali vojáci po vyslovení nejvyššího uznání Vojenskou záslužnou medaili (tzv. Signum laudis). Podobná dekorace pro civilní osoby byla zavedena teprve císařem Karlem I. roku Koláčný, I.: Řády a vyznamenání Habsburské monarchie. Praha 2006, s a

268 268 Podnikatel šlechticem hansově memorandu uvedeno na prvním, tedy nejprestižnějším místě a právě tímto způsobem byli oceněni i členové habsbursko-lotrinského domu arcivévodové Albrecht, Karel Ludvík a Rainer, představitelé vysoké šlechty Jan II. kníže z Liechtensteina a Adolf kníže ze Schwarzenbergu a také ministr obchodu Anton Banhans. Nejvyšší uznání bylo vysloveno i výstavním komisím ze všech zemí Předlitavska, dále pak devíti cizincům a 88 zástupcům monarchie. Mezi mimořádná vyznamenání patřilo i udělení některého ze šlechtických titulů. Ve srovnání se štědře rozdávanými řády a Záslužnými kříži dosáhlo na tuto poctu jen poměrně málo jedinců. Celkem bylo při příležitosti zakončení výstavy povýšeno do stavu svobodných pánů šest osob, do rytířského dvě a jedenáct získalo prosté šlechtictví. Také jen málokteří byli odměněni některým z titulů státní služby např. dvorního či sekčního rady. Zbylé řády a vyznamenání pak byly řazeny podle platného hodnostního pořadí. Zejména nižšími třídami dekorací však císař rozhodně neskrblil. Např. jen rytířský kříž řádu Františka Josefa byl udělen 142 obyvatelům Rakousko-Uherska, což představuje plných 46 procent z celkového počtu udělení z tohoto roku. 29 Dalších 299 jedinců pak získalo některý ze stupňů Záslužného kříže. Při takovém množství ocenění pochopitelně nebylo možné sledovat důvody jednotlivých ocenění. Zatímco při běžném vyznamenávání předcházelo nejvyššímu rozhodnutí dobrozdání příslušného státního úřadu, byla v říjnu 1873 císaři předložena jen složka s více než tisícovkou jmen, jejíž obsah prakticky neměl možnost kontrolovat. Je sice pravděpodobné, že vladař s takovou pamětí, jako měl František Josef I., znal nejvýše postavené: budoucí nositele řádů Železné koruny II. třídy, malého kříže Sv. Štěpána, nobilitované a nositele titulů státní služby. V případě příjemců nižších tříd řádů Železné koruny III. třídy, rytířského kříže řádu Františka Josefa a Záslužných Erb udělený továrníkovi Friedrichu svobodnému pánovi Leitenbergerovi, povýšenému do stavu svobodných pánů roku 1873 (kresba Michal Fiala) 29 Roku 1873 dosáhlo udílení řádu Františka Josefa dosavadního rekordu. Celkem 349 osob získalo některý ze stupňů tohoto řádu, což bylo nejvíc za jeho krátkou historii. Tento počet nebyl řadu dalších let překonán. Příslušné statistiky jsou však k dispozici jen do roku 1885, pro pozdější dobu bohužel ještě nebyly zpracovány. (Pouzar: Rok 1848, s. 160.) Je ale vysoce pravděpodobné, že k udělení většího počtu řádů Františka Josefa došlo při příležitosti padesátiletého panovnického jubilea roku (Ve všech případech byl udělen za civilní zásluhy. Za válečné zásluhy mohl být řád udílen až od 14. října Županič: Nová šlechta, s. 124.)

269 Jan Županič: Nobilitace spojené se světovou výstavou roku Erb udělený Josefu Herzfeldovi, generálnímu sekretáři Pešťské pojišťovny ve Vídni a rytíři řádu Železné koruny III. třídy, při povýšení do rytířského stavu roku 1874 (kresba Michal Fiala) Erb udělený Juliu Zwiedinekovi šlechtici von Südenhorst, rakousko-uherskému generálnímu konzulovi v Bejrútu a rytíři řádu Železné koruny III. třídy, při povýšení do rytířského stavu roku 1875 (kresba Michal Fiala) křížů velmi pravděpodobně vůbec netušil, o koho jde. A právě v soupisech těchto vyznamenání můžeme nalézt velmi zajímavé záležitosti, jejichž důvod si můžeme pouze domýšlet. Z konečného návrhu totiž bylo několik osob bez udání důvodu vyškrtnuto a naopak řada dalších později dopsána. Protože císař v tomto případě nesignoval udělení každého jednotlivého vyznamenání, ale memorandum jako celek, mohlo k změnám samozřejmě dojít až později a bez jeho vědomí. Nabízí se zde tedy otázka, zda šlo o napravování omylů, nebo o důsledek korupce. Přestože se šlechtickými tituly ani s držbou řádu a vyznamenání nebyla v této době spojena žádná významnější privilegia, byl jejich zisk nadále otázkou prestiže a vyšší třídy byly ochotny vydat za tímto účelem obrovské sumy. Tuto skutečnost ostře kritizoval ve svých vzpomínkách Ludwig rytíř Przibram: v padesátých a šedesátých letech 19. století se zdálo, jako by se celý společenský život ( ) převrátil naruby. Namísto někdejší přívětivé skromnosti nastoupil (občas velice pompézní) luxus, a to zejména jmenovitě v kruzích blízkých vídeňské burze. 30 Se značným roztrpčením konstatoval, že prázdná knoflíková dírka 31 vzbuzovala víc pozornosti než udělení řádu. Při spatření takové osoby se každý ptal, co asi takový člověk provedl, že si jej ještě nevysloužil. 32 Nepřekvapí proto, že se ve Vídni záhy rozšířilo rčení: Železná kasa, železné čelo a Železná koruna. 33 Mnohem sarkastičtěji se o něco později vyjádřil známý vídeňský bouřlivák přelomu 19. a 20. století 30 Cit. dle Przibram, L. Ritter von: Erinnerungen eines alten Österreichers. Bd. 1. Stuttgart Leipzig 1910, s Tím myslel chybějící stužku či miniaturu řádu, která byla knoflíkovou dírkou obvykle provlečena. 32 Cit. dle Przibram: Erinnerungen eines alten Österreichers, s Tamtéž, s. 363.

270 270 Podnikatel šlechticem Vojtěch hrabě Sternberg, když konstatoval, že sociální postavení je mnohem důležitější než peníze. 34 Je jen logické, že na tuto poptávku vládnoucí kruhy záhy zareagovaly a že se ve druhé polovině 19. století nobilitace velké části obchodnických a průmyslnických elit změnily v regulérní i když samozřejmě utajovaný obchod. Přestože byl vyšším kruhům obecně znám, oficiálně se o něm mlčelo. Zatímco ale v 60. a 70. letech 19. století se podobné záležitosti praktikovaly spíše ad hoc, na konci 19. století dostal tento systém pevně stanovenou podobu. Cena jednotlivých titulů byla odstupňována a poskytnutí příslušných financí na humanitární účely nebo úhrada předem domluvené taxy do tajného fondu bylo nobilitací či řádem odměňováno stejně jako služba v armádě či na úřadě. 35 Prodej šlechtických titulů za peníze či lépe řečeno za poskytnutí jistých služeb nebo financování nákladných projektů nebyl ve druhé polovině 19. století ničím neobvyklým a rozhodně se neomezoval jen na podunajskou monarchii. 36 Pokud obrátíme pozornost k samotným příjemcům řádů a vyznamenání, pak zjistíme, že zatímco mezi příjemci méně prestižních ocenění (rytířského kříže řádu Františka Josefa a Záslužných křížů) skutečně dominují osoby úzce spojené se samotnou výstavou (průmyslníci, velkostatkáři, ale i obyčejní řemeslníci a dělníci), vyšší třídy řádů, nobilitace a nejvyšší uznání byly vyhrazeny pro osoby na horních stupních společenského žebříčku. Je přitom zajímavé, že procento podnikatelů je mezi nimi mnohem nižší, zato narůstá počet státních i soukromých úředníků, umělců a intelektuálů, kteří byli spjati spíše s organizací výstavy než se samotným provozem (viz příloha 1). Z nobilitovaných baronů tak patřila mezi podnikatele jen polovina, a pokud bychom vzali v úvahu osoby, které tohoto titulu dosáhly na základě systematizovaného šlechtictví, je toto procento ještě nižší. Podobný poměr najdeme i u rytířů. Přestože osob, které obdržely šlechtický titul přímo od císaře, bylo relativně málo, můžeme v souvislosti se světovou výstavou napočítat několik desítek nobilitací. Příčinou bylo udělení některého z řádů, jejichž statuta přinášela nárok na udělení rytířského stavu či stavu svobodných pánů. 37 V této souvislosti je ale zajímavé, že mnoho jedinců tohoto privilegia nikdy nevyužilo. Jmenovitě šlo o nositele řádu Železné koruny III. třídy, u kterých o rytířský titul požádalo z 43 jen 23 tedy jen o málo více než polovina. Zda zde hrály roli finanční důvody (za povyšovací listinu bylo nutné zaplatit), nebo odmítavý postoj ke šlechtickým titulům, není možné za současného stavu poznání uspokojivě vysvětlit. Ze stejného úhlu je také nutné nazírat na poměrně nízký počet vydaných nobilitačních diplomů u osob povýšených do šlechtického stavu nejvyšším rozhodnutím (viz příloha 2). 34 Citováno dle Sternberg, A. Graf von: Politische Federzeichnungen, Berlin 1905, s K této otázce viz Županič: Nová šlechta, s Srov. Hertz-Eichenrode, D.: Wilheminischer Neuadel? Zur Praxis der Adelsverleihung in Preußen vor Historische Zeitschrift, Bd. 282, Heft 3 (Juni 2006), s. 654 a Šlo o řády Sv. Štěpána, Leopoldův a Železné koruny. Podrobně viz Županič: Nová šlechta, s. 133.

271 Jan Županič: Nobilitace spojené se světovou výstavou roku Mezi nobilitovanými a vyznamenanými však můžeme najít řadu osob, které se během druhé poloviny 19. století propracovaly mezi průmyslnickou elitu a založily dynastie, jež se nezřídka v pozdější době spříznily i se starými šlechtickými rody, nebo alespoň vytvořily rozsáhlá majetková impéria. Mezi svobodné pány tak byl povýšen např. textilní Výstaviště vídeňské světové výstavy roku 1873 z ptačí perspektivy ( velkopodnikatel Friedrich rytíř Leitenberger, 38 rytířem řádu Železné koruny III. třídy (a následně i skutečným rytířem) se stal cukrovarník August Skene, 39 českobudějovický továrník Karl Hardtmuth 40 byl odměněn šlechtickým titulem a továrník a velkostatkář Čeněk Daněk 41 získal císařské nejvyšší uznání. I když se současníkům mohlo zdát, že déšť odměn dosáhl roku 1873 svého vrcholu, opak byl pravdou. Zatímco osoby vyznamenané při příležitosti světové výstavy ve Vídni byly v seznamu pečlivě vyjmenovány, při příležitosti padesátiletého panovnického jubilea roku 1898 byl císaři předložen jen stránkový soupis bez konkrétních jmen, který u jednotlivých vyznamenání udával jen počet oceněných a jejich původ podle korunních zemí. 42 Snad až příliš časté udílení šlechtických i jiných titulů, řádů a vyznamenání bylo kritizováno už ve své době a později vedlo k tomu, že např. meziválečná Československá republika svým občanům žádné řády a vyznamenání neudělovala. Když byla na podzim 1873 rozdána poslední ocenění a jediným zbytkem Světové výstavy zůstaly prázdné pavilony v Prátru, bylo Rakousko zcela jiné než před několika měsíci. Zatímco tehdy byla většina obyvatel říše přesvědčena o trvalosti hospodářské konjunktury, jejímž měla být výstava symbolem, nyní se její občané museli smiřovat s hlubokou ekonomickou depresí, která svého vrcholu dosáhla roku Gründerská horečka provázející sedm tučných let definitivně skončila. 38 Österreichisches Staatsarchiv Wien, Allgemeines Verwaltungsarchiv, Adelsarchiv, fond Adelsakten (dále AVA, AA), Friedrich Josef Leitenberger, Freiherrnstand Tamtéž, August Skene, Ritterstand Tamtéž, Karl Hardtmuth, Adelstand (Edler von) 1873/ Daněk byl do šlechtického stavu s čestným titulem šlechtic povýšen 5. VI. (25. VIII.) Tamtéž, Vinzenz Danek, Adelstand (Edler von Esse) HHStA, KK, 3634/ Jakubec Jindra: Dějiny hospodářství, s

272 272 Podnikatel šlechticem Příloha 1: Ocenění za světovou výstavu roku Návrh ministra obchodu dr. Antona Banhanse z 21. října 1873 doplněný přílohami se jmennými soupisy podepsaný a schválený formou nejvyššího rozhodnutí císařem Františkem Josefem I. v Gödöllő 27. října Cizinci Nejvyšší uznání Brazílie 1 Egypt 46 1 Německo/Prusko 2 Německo/Württembersko 1 Španělsko 1 Švédsko a Norsko 1 Švýcarsko 1 USA 47 2 Řád Železné koruny I. třídy Belgie 1 Dánsko 1 Německo 1 Francie 2 Japonsko 1 Rusko 3 Švédsko a Norsko 1 Velkokříž řádu Františka Josefa Brazílie 2 Čína 1 48 Francie 1 Velká Británie 3 49 Itálie 1 Japonsko 1 Portugalsko 1 Rusko 2 Švédsko a Norsko 2 Španělsko 1 Komandérský kříž Leopoldova řádu Turecko 1 Řád Železné koruny II. třídy Dánsko 2 Německo/Württembersko 1 Egypt 1 Rusko 11 Švédsko a Norsko 1 Švýcarsko 1 Komturský kříž řádu Františka Josefa s hvězdou Belgie 2 Dánsko 1 50 Německo/Bádensko 2 Německo/Hesensko 2 Německo/Prusko 3 51 Egypt 2 Francie 5 Řecko 1 Velká Británie 1 Itálie 2 Nizozemí 1 Rumunsko 1 Rusko 7 Švédsko a Norsko 1 Španělsko 3 Turecko 1 44 HHStA, KK, 4025 ex V příloze je zachováno řazení jednotlivých osob i vyznamenání. Za pomoc při identifikaci řady firem děkuji Prof. PhDr. Ivanu Jakubcovi, CSc. (Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta). 45 V případě cizinců uvádím jen počty vyznamenaných, nikoli jména, která jsou vzhledem k obsahu studie podle mého názoru nadbytečná (nobilitační paragrafy řádů monarchie neplatily pro cizince a císař také v tomto případě žádného cizince nenobilitoval). Jména příjemců může zájemce najít ve výše uvedené složce v HHStA. 46 Výlučně cizinci s egyptskými tituly. 47 V textu uvedeno Amerika. 48 Generální inspektor čínského námořního cla Robert Hart. 49 Mezi nimi sir Anthony de Rothschild. 50 Vyznamenaným byl ovšem dánský generální konzul a velkoobchodník [a rakouský občan pozn. J. Ž.] Moriz svob. pán Königswarter. 51 Mezi nimi tajný komerční rada v Essenu Krupp (křestní jméno neuvedeno).

273 Jan Županič: Nobilitace spojené se světovou výstavou roku K Hvězda ke komturskému kříži řádu Františka Josefa Německo/Bavorsko 1 Německo/Prusko 2 Německo/Sasko 1 Francie 1 Komturský kříž řádu Františka Josefa Belgie 16 Brazílie 1 Dánsko 3 Německo/Bádensko 2 Německo/Bavorsko 3 Německo/Hamburk 1 Německo/Meklenbursko-Schwerin 1 Německo/Prusko 13 Německo/Württembersko 2 Egypt 1 Francie 8 Řecko 1 Velká Británie 13 Itálie 11 Monako 1 Nizozemí 1 Portugalsko 1 52 Rusko 14 Švédsko a Norsko 4 Siam 1 53 Tunis 1 54 Turecko 5 55 Řád Železné koruny III. třídy Belgie 3 Brazílie 1 Čína 3 56 Dánsko 2 Německo 1 Německo/Anhaltsko-Dessavsko Německo/Bádensko 2 Německo/Bavorsko 4 Německo/Hesensko 2 Německo/Prusko 11 Německo/Sasko 4 Německo/Sasko-Výmarsko 1 Německo/Württembersko 4 Francie 16 Řecko 4 Velká Británie 2 Japonsko 2 57 Persie 1 58 Rusko 2 Švédsko a Norsko 1 Švýcarsko 3 Španělsko 1 Rytířský kříž řádu Františka Josefa USA 10 Belgie 10 Čína 4 59 Dánsko 6 Německo/Bádensko 3 Německo/Bavorsko 5 Německo/Hamburk 1 Německo/ Hesensko-Darmstadtsko 1 Německo/Prusko 24 Německo/Sasko 5 Německo/Württembersko 9 Egypt 9 60 Francie Řecko 6 Velká Británie 38 Itálie 17 Japonsko 5 Nizozemí 13 Rusko 18 Švédsko a Norsko 5 52 Generální konzul Eduard Wiener rytíř Wieten. 53 Siamský komisař Viktor Schönberger. 54 Tuniský generální komisař rytíř von Morpurgo de Nilma. 55 Mezi nimi Marie de Launay. 56 Vše Britové. 57 Zde ovšem oba cizinci. 58 Perský generální konzul a generální komisař v Budíně Emanuel Goldberger. 59 Vše cizinci. 60 Z toho zřejmě tři domácí Hassan Efendi, Lufti Efendi a Naschat Bey. 61 Mezi nimi i Adolphe Violet-le-Duc.

274 274 Podnikatel šlechticem Švýcarsko 7 Španělsko 1 Turecko 5 62 Venezuela 1 Zlatý Záslužný kříž s korunou Německo/Bavorsko 1 Německo/Prusko 2 Německo/Württembersko 1 Dánsko 1 Francie 5 Velká Británie 2 Nizozemí 3 Švýcarsko 2 Turecko 4 Zlatý Záslužný kříž Německo/Sasko 1 Německo/Prusko 1 Francie 2 Velká Británie 1 Itálie 1 Japonsko 1 Stříbrný Záslužný kříž Německo/Sasko 1 Francie 2 Zlatá medaile za umění a vědu Dánsko 2 63 USA 1 Domácí příjemci titulů a řádů 6263 Nejvyšší uznání (79 osob) Alber von Glanstätten, dr. August Albert rytíř: prezident námořního úřadu v Terstu Biedermann, Albert rytíř: civilní inspektor ve Vídni Braumüller, Wilhelm rytíř: dvorní a univerzitní knihkupec ve Vídni Červený, V. F.: majitel továrny na dechové nástroje v Hradci Králové Daněk, Vinzenz: továrník a velkostatkář v Praze Dieduszycki, Julius hrabě: velkostatkář v Haliči Drasche von Wartinberg, Heinrich rytíř: továrník a majitel realit ve Vídni Edelmann, Johann: ministerský rada na ministerstvu spravedlnosti Ehrbar, Friedrich: majitel dvorní a komorní továrny na klavíry ve Vídni Falk, Karl Ludwig: ředitel přádelny česané příze ve Vöslau Felder, dr. Cajetan: purkmistr města Vídně Ferstel, Heinrich rytíř: vrchní stavební rada a profesor na vysoké škole technické ve Vídni Folliot de Crenneville, Franz hrabě: nejvyšší komoří císaře Františka Josefa Führich, Josef rytíř: profesor Akademie výtvarných umění ve Vídni Ganahl, Karl: majitel továrny na bavlněné zboží ve Feldkirchu Gasser, Josef: sochař ve Vídni Getzner, Josef: šéf firmy Getzner, Mutter et Companie přádelna bavlny a tkalcovna v Bludenz Mutter, Christian: šéf firmy Getzner, Mutter et Companie přádelna bavlny a tkalcovna v Bludenz Grünne, Karl hrabě: nejvyšší štolba císaře Františka Josefa Guttmannsthal-Benvenuti, dr. Ludwig rytíř: penzionovaný prezident námořního úřadu v Terstu Hanusch, Alois: majitel dvorní továrny na bronzové výrobky ve Vídni Hardt, Emil: doktor práv ve Vídni Hartl, Georg: majitel továrny na svíčky a mýdlo ve Vídni Hauer, Franz rytíř: dvorní rada a ředitel Geologického říšského úřadu ve Vídni Herbert, Franz Paul svob. pán: továrník v Klagenfurtu 62 Mezi nimi člen turecké komise Leonidas Baltazzi. 63 Jedním byl pastor Hans Rasmus Johann Malling Hansen ( ), vynálezce prvního komerčně vyráběného psacího stroje.

275 Jan Županič: Nobilitace spojené se světovou výstavou roku Herr, dr. Josef: ministerský rada a profesor na Vysoké škole technické ve Vídni Herrmann, dr. Emanuel: sekční rada na ministerstvu obchodu Hlasiwetz, dr. Heinrich: dvorní rada a profesor na Vysoké škole technické ve Vídni Höfler, dr. Constantin rytíř: vládní rada a univerzitní profesor v Praze Hyrtl, dr. Josef: dvorní rada a univerzitní profesor ve Vídni Jacoby, Louis: profesor akademie ve Vídni Jägermayer, Samuel: dvorní obchodník lněným prádlem ve Vídni Klepeczka, Julius: ministerský rada na ministerstvu obchodu Köcherl, A. E.: dvorní a komorní klenotník ve Vídni Krückl, dr. Josef: vrchní finanční rada ve Vídni Küfferle, August: majitel továrny na lněné výrobky v Jeseníku Kundmann, Karl: profesor akademie ve Vídni Larisch-Mönnich, Johann hrabě: nejvyšší dvorní maršálek císaře Františka Josefa Lazzer, Karl: policejní rada ve Vídni Leibenfrost, Franz: dvorní dodavatel a velkoobchodník vínem ve Vöblingu Liebig, Johann svob. pán: továrník v Liberci Lohner, Jakob: továrník ve Vídni Lorenz, dr. Josef Roman: ministerský rada na ministerstvu orby Marx, Wilhelm: prezident policejního ředitelství ve Vídni Migerka, dr. Franz: ministerský rada na ministerstvu obchodu Militzer, dr. Hermann: sekční rada na ministerstvu obchodu Moro, Leopold rytíř: spolumajitel továrny na sukno Moro ve Viktringu Mosetig-Moorhof, dr. Albert rytíř: primář nemocnice ve Vídni-Wiedenu Potocki, Alfred hrabě: tajný rada Prucha, Prokop: policejní rada ve Vídni Werner von Riese-Stallburg, Friedrich svob. pán: velkostatkář v Praze Rodeck, Emil: dvorní dodavatel a továrník ve Vídni Rokitansky, dr. Karl: dvorní rada a univerzitní profesor ve Vídni Rosenberg, Friedrich rytíř: továrník a obchodník ve Vídni Schäffner, dr. Maxmilian: ředitel továrny Spolku pro chemické a metalurgické výrobky v Ústí nad Labem Scheidtenberger, Karl: profesor na Vysoké škole technické ve Vídni Schlumberger, Robert: velkoobchodník vínem ve Vídni Schmitt, Franz rytíř: majitel továrny na ovčí vlnu v Českém Dubu Schmidt, Friedrich: profesor Akademie výtvarných umění a vrchní stavební rada ve Vídni Schöller, Alexander rytíř: továrník ve Vídni Schöller, Philipp rytíř: továrník v Brně Schrötter von Kristelli, dr. Anton rytíř: ministerský rada a ředitel hlavního mincovního úřadu ve Vídni Schröckenfux, Franz: majitel továrny na mýdlo v Roßleitenu Sigl, Georg: majitel strojírny ve Vídni Sina, Simon svob. pán: tajný rada Stark, Johann: vrchní finanční rada a ředitel vrchního úřadu hlavního celního úřadu ve Vídni Steinberger, Laurenz: policejní rada ve Vídni Streicher, Emil: majitel dvorní a komorní továrny na klavíry ve Vídni Thomas, Franz: majitel továrny na ovčí vlnu v Kraslicích Trenk von Tonder, Heinrich svob. pán: továrník ve Vídni Trenkler, Gustav: majitel továrny na sukno v Liberci Tunner, Peter rytíř: ministerský rada a ředitel horní akademie v Leobenu Wachtler, Géza rytíř: prezident zemské komise pro chov koní ve Štýrsku Washington, Max svob. pán: prezident zemské hospodářské komise ve Štýrském Hradci

276 276 Podnikatel šlechticem Weil, MUDr. Heinrich rytíř: císařský rada a ředitel ortopedického léčebného ústavu ve Währingu Welt, dr. Wilhelm Karl šlechtic: ministerský rada v penzi a vlastník Dvorního a hlavního skladu přírodní minerální vody ve Vídni Werndl, Josef: generální ředitel zbrojovky ve Steyeru Wertheim, Franz svob. pán: továrník ve Vídni Wessely, Josef: emeritní ředitel lesnické akademie v Mariabrunnu Dále bylo nejvyšší uznání vysloveno výstavním komisím ze všech zemí Předlitavska. Řád Železné koruny II. třídy bez taxy (2 osoby) Engerth, Wilhelm rytíř: dvorní rada a zástupce generálního ředitele privilegované rakouské Státní dráhy Offermann, Karl rytíř: továrník v Brně Rakouský stav svobodných pánů bez taxy (5 osob) Conrad, dr. Gustav rytíř: rada vrchního zemského soudu v penzi a velkostatkář Hasenauer, Karl: architekt ve Vídni Leitenberger, Friedrich rytíř: továrník z Kosmonos Parente, Salomon šlechtic: prezident obchodní a živnostenské komory v Terstu Stark, Anton šlechtic: majitel panství, dolů a hutí Hvězda ke komturskému kříži řádu Františka Josefa (1 osoba) Eichler von Eichkron, Wilhelm rytíř: dvorní rada a generální inspektor výhradní privilegované Severní dráhy císaře Ferdinanda Komturský kříž řádu Františka Josefa (8 osob) Arenstein, dr. Josef: majitel realit ve Vídni Dormitzer, Max rytíř: prezident obchodní a živnostenské komory v Praze Enzenberg, Rudolf hrabě: komoří a velkostatkář ve Schwazu Gomperz, Max rytíř: továrník v Brně Haas, Eduard rytíř: majitel tkalcovny ve Vídni Hirsch, Julius: obecní rada a spisovatel ve Vídni 64 Maurer, Heinrich rytíř: majitel realit ve Vídni Raymann junior, Adolf: majitel továrny na lněné výrobky v Jeseníku Reckenschuss, Josef rytíř: prezident obchodní a živnostenské komory ve Vídni Rytířský kříž Leopoldova řádu bez taxy 65 (1 osoba) Hamm, dr. Wilhelm rytíř: ministerský rada na ministerstvu orby Řád Železné koruny III. třídy bez taxy (49 osob) Attems, Anton hrabě: prezident zemské komise pro chov koní v Dolních Rakousích Babo, August W. svobodný pán: ředitel Zemské školy pro pěstování vína a ovoce v Kloseterneuburgu Barré, Adolf: zemský ředitel dolů privilegované rakouské Státní dráhy Breuer, Josef: prezident obchodní a živnostenské komory ve Lvově Ditmar, Rudolf: továrník ve Vídni Farkas-Vukotinović, Ludwig: vedoucí chorvatsko-slavonského oddělení uherské výstavy Friedländer, Friedrich: žánrový malíř ve Vídni 64 Jméno přeškrtnuto bez dalšího vysvětlení. 65 U předchozích řádů neuvedeno, zda byly uděleny s taxou, nebo bez ní.

277 Jan Županič: Nobilitace spojené se světovou výstavou roku Grimus von Grimburg, Rudolf rytíř: profesor technické vysoké školy ve Vídni Groner, Leopold: c. k. dvorní knihvazač 66 Gülcher, Oskar: prezident živnostenského spolku Bělsko-Bílá Gugitz, Gustav: architekt ve Vídni Härdtl, Josef svobodný pán: majitel realit ve Vídni Hanslick, dr. Eduard: univerzitní profesor ve Vídni Herzfeld, Josef: ředitel vídeňské pobočky Pešťské pojišťovny Hornbostel, Otto: majitel továrny na hedvábné výrobky ve Vídni Jesse, Wilhelm: ředitel statků arcivévody Albrechta ve Vídni Isbary, Rudolf: viceprezident dolnorakouské obchodní a živnostenské komory Klein, August: majitel dvorní továrny na galanterní zboží ve Vídni Kress, Josef: generální ředitel privilegované Buštěhradské dráhy 67 Kuh, Angelo: centrální inspektor Výhradní privilegované Severní dráhy císaře Ferdinanda Kutschera, Franz: knížecí schwarzenberský dvorní rada ve Vídni Lechner, Ludwig: generální ředitel Městské úvěrové banky v Pešti Lobmeyer, Ludwig: dvorní obchodník skleněným zbožím ve Vídni Melingol, Achilles von: kurátor Uměleckoprůmyslového muzea ve Vídni Metternich-Winneburg, Lothar kníže: dvorní rada zemského úřadu v Lublani Németh von Nyék, Emerich: sekční šéf uherského ministerstva obchodu Paget, John: velkostatkář v Sedmihradsku Pethe, Friedrich: technický ředitel paroplavební společnosti rakousko-uherského Lloydu v Terstu Pettenkofer, August: malíř historických obrazů (Historienmaler) ve Vídni Pollak, Moriz: obecní rada a továrník ve Vídni Posner, Karl Ludwig: uherský odborný komisař pro textilní průmysl Pretis de Cagnodo, Anton de: sekční rada na ministerstvu orby Preys, Ludwig: notář a ústřední ředitel svob. pána Siny ve Vídni Ritter-Zahony, Wilhelm rytíř: továrník v Gorizi Robert, Julius: cukrovarník v Židlochovicích Romaszkan, Jakob svob. pán von: statkář v Horodence v Haliči Rómer, dr. Florian: královský rada a univerzitní profesor v Pešti Schmidt, Heinrich: stavební inspektor privilegované rakouské státní železniční společnosti Schöller, Gustav rytíř: majitel továrny na ovčí vlnu v Brně Schüller, dr. Friedrich Julius: dopravní ředitel privilegované společnosti Jižní dráhy Skene, August: cukrovarník ve Vídni Stejskal, Franz: vrchní policejní komisař ve Vídni Stettner, Karl Georg Julius: viceprezident obchodní a živnostenské komory v Terstu Storck, Josef: profesor Umělecképrůmyslové školy rakouského Uměleckoprůmyslového muzea ve Vídni Suess, Friedrich: obecní rada a majitel továrny na kožené výrobky ve Vídni Szabóky, dr. Adolf: profesor královské vrchní reálné školy v Pešti Thun, Ernst hrabě: prezident zemské komise pro chov koní v Salcbursku Walzel, Clemens: majitel bělídla a appretury v Poříči u Trutnova Wiener, Wilhelm: prezident spisovatelského spolku Concordia ve Vídni Rakouský rytířský stav bez taxy (2 osoby) Engerth, Eduard: ředitel obrazárny v Belvederu, vládní rada Manner, Jakob: majitel papírny ve Vídni 66 Dopsáno později jiným inkoustem a jinou rukou. 67 Taktéž.

278 278 Podnikatel šlechticem Rakouský šlechtický stav bez taxy (11 osob) Bäuerle, Adolf: velkostatkář v Erlaa Fehringer, Michael: sekční rada ministerstva obchodu Frei, Karl August: generální ředitel železářské společnosti v Hüttenbergu Friese, Franz: sekční rada ministerstva orby Hardtmuth, Karl: továrník v Českých Budějovicích Oberleithner, Eduard: majitel továrny na lněné výrobky v Šumperku Oberleithner, Karl: majitel továrny na lněné výrobky v Šumperku Siegmund, Franz: prezident obchodní a živnostenské komory v Liberci Syrski, dr. Simon: konzervátor městského muzea v Terstu Teuber, Josef: majitel přádelny v Brně Walzl, Julius: vládní rada zemského úřadu v Černovicích Tituly státní služby 68 Titul a charakter dvorního rady bez taxy (2 osoby) Weiss, Anton: vládní rada policejního ředitelství ve Vídni Gross, dr. Gustav Robert: generální ředitel privilegované rakouské Severozápadní a Jihoseverní německé spojovací dráhy Titul a charakter sekčního rady bez taxy (1 osoba) Hohenbruck, Arthur svob. pán: ministerský sekretář na ministerstvu orby Titul a charakter vládního rady bez taxy (4 osoby) Dudik, dr. Beda: císařský rada a zemský historiograf v Brně Exner, dr. Wilhelm: profesor Lesnické akademie v Mariabrunnu Kick, Friedrich: profesor techniky v Praze Seckendorf-Gudent, Arhur svob. pán: profesor Lesnické akademie v Mariabrunnu Titul a charakter vrchního policejního rady bez taxy (1 osoba) Rauscher, August: ústřední inspektor bezpečnostní stráže ve Vídni Titul a charakter vrchního stavebního rady bez taxy (1 osoba) Zettel, Ludwig: stavební rada ve Vídni Titul a charakter stavebního rady bez taxy (2 osoby) Kaiser, Eduard: městský stavební mistr ve Vídni Schumann, Karl: stavební ředitel Vídeňské stavební společnosti Titul a charakter císařského rady bez taxy (6 osob) Artaria, August: obchodník uměleckými předměty ve Vídni Gerold, Friedrich: majitel tiskárny ve Vídni Martin, Anton: knihovník Vysoké školy technické ve Vídni Paffrath, Leopod G.: obecní rada ve Vídni Schebek, Edmund: sekretář obchodní a živnostenské komory v Praze Ulrich senior, Johann Christian: majitel továrny na zrcadlové rámy ve Vídni 68 Soupis průmyslníků a živnostníků navržených na nejvyšších dvorních titulů viz Příloha G uložená v HHStA, KK, Separatakten, Separatprotokoll 423/1873.

279 Jan Županič: Nobilitace spojené se světovou výstavou roku Rytířský kříž řádu Františka Josefa (134 osoby) Abel, Lothar: architekt ve Vídni Abel, Rudolf: umělecký záhradník v Hintzingu Michael Achtner: zemský školní inspektor v Praze Adametz, Karl: velkostatkář v Mölternu Aegidi, Conrad: dvorní klenotník ve Vídni Ahrens, Albrecht: majitel cukrovaru v Čakovicích Aichleiter, Anton: viceprezident buda-pešťské 69 obchodní a živnostenské komory Angeli, Georg: majitel továrny na lana v Terstu Arenzi, Karl: ředitel obchodní akademie v Praze Bažant, JUDr. Johann: sekretář obchodní a živnostenské komory v Brně Bossi, Josef: majitel továrny na ovčí vlnu v Unter St. Veit Bruckmüller, MUDr. Andreas: viceprezident dolnorakouské zemědělské komise Bühlmayer, Konrad: dvorní pozlacovač ve Vídni Costenoble, Karl: akademický sochař ve Vídni Dorn, Karl: policejní komisař ve Vídni Dosswald, J.: Válcové mlýny, a. s., v Pešti Drasche, Wilhelm: ředitel Wienerberské továrny na cihly ve Vídni Dreher, Anton: majitel pivovaru v Klein Schwechatu 70 Eckhel, Heinrich: obchodník v Terstu Edelmann, Ernst rytíř: prezident korutanské zemědělské společnosti Eichmann, Bernhard: majitel strojírny v Praze Engel, Wilhelm: majitel knihtiskárny ve Vídni Falk, Siegmund: ředitel pešťské knihtiskárny. Faltis, Johann: majitel továrny na přízi v Trutnově Feldscharek, Rudolf: architekt ve Vídni Figarolli, Fidelis: bývalý prezident obchodní a živnostenské komory v Roverettu Fiscali, Ferdinand: ředitel Lesnického studijního ústavu v Bělé pod Bezdězem Foltz, Karl: sekretář hornorakouské zemědělské společnosti Forcher, Konrad: Seufengewerker v Judenburgu ve Štýrsku Friedrich, Anton: majitel továrny na nitě v Krásné Lípě Fröhlich, L. G.: majitel továrny na lněné a bavlněné zboží ve Varnsdorfu Fromme, Karl: majitel knihtiskárny a nakladatelského knihkupectví ve Vídni Fürth, Josef W.: majitel továrny na fezy ve Strakonicích Geipel, Christian: majitel továrny na vlněné a bavlněné zboží v Aši Ginskey, Ignaz: majitel továrny na koberce ve Vratislavicích u Liberce Glasner, Gustav: šéf obchodní a směnárenské společnosti Glasner a Janotta v Opavě Graff, Karl: architekt ve Vídni Gunkel senior, Josef: krejčí ve Vídni Haardt, Friedrich Wilhelm: majitel továrny na kovové výrobky ve Vídni Hafenrichter, Oswald: prezident obchodní a živnostenské komory v Chebu Hallwich, dr. Hermann: sekretář obchodní a živnostenské komory v Liberci Hartmann, Ludwig: soustružník ve Vídni Henneberg, Brunno: ředitel přádelny bavlny v Pottendorfu Hiess, Franz: soustružník ve Vídni Hochstetter, Karl: majitel továrny na chemické výrobky v Hrušově Hölzel, Eduard: majitel litografického uměleckého ústavu pro tisk olejovými barvami a kartografii ve Vídni 69 Ke sjednocení Budína, Starého Budína a Pešti v město Budapešť došlo teprve Dopsáno později, ale stejným inkoustem a rukou.

280 280 Podnikatel šlechticem Hofmeier, Julius: majitel realit a továrník v Praze Holdhaus, dr. Karl: sekretář obchodní a živnostenské komory ve Vídni Janesch, Eduard: majitel továrny na kožené výrobky v Klagenfurthu Jenny, Karl: horní rada a profesor Vysoké školy technické ve Vídni Jordan, Karl Leopold: obecní rada a stavební inženýr ve Vídni Kallir, Nathan: prezident obchodní a živnostenské komory v Brodech v Haliči Knaust, Wilhelm: majitel strojírny ve Vídni Koch von Langentreu, Adolf: poštovní rada dolnorakouského poštovního ředitelství Koch, Julius: profesor na vrchní reálné škole ve Schottenfeldu Kölle, Wilhelm: policejní komisař ve Vídni König, Otto: profesor Uměleckoprůmyslové školy rakouského Uměleckoprůmyslového muzea ve Vídni Kolmeyer, August: okresní hejtman v Leobenu Kosch, Franz: chemik ústředního ředitelství erární továrny na tabák Kraft, Wilhelm: majitel továrny na matematické a fyzikální přístroje ve Vídni Krause, Franz: majitel sklárny v Kamenickém Šenově Kreisl, Franz: policejní komisař ve Vídni Kwisda, Eduard: inspektor velkostatku hraběte St. Genois ve Velkých Kunčicích Landsteiner, Anton: vrchní policejní komisař ve Vídni 71 Langie, Karl: rolník v Krakově Latzel, Josef: velkostatkář a majitel cukrovaru v Barsdorfu Laufberger, Ferdinand: malíř historických obrazů a profesor ve Vídni Leyer, dr. Karl: továrník v Praze 72 Lichtenfels, Eduard rytíř: předseda umělecké společnosti ve Vídni Luckhart, Friedrich: dvorní fotograf ve Vídni Ludwig, Bernhard: truhlář ve Vídni Lützow, dr. Karl von: profesor na Vysoké škole technické ve Vídni Machanek, J. C.: prezident obchodní a živnostenské komory v Olomouci Markert, Michael: vedoucí první rakouské továrny na dveře, okna a podlahy ve Vídni Masopust, Hugo: zbožový makléř v Terstu Matscheko, Michael: společník továrny Gustava Wagemanna na chemické výrobky ve Vídni Mayer, Josef: dvorní klenotník ve Vídni Mieg, Ludwig: majitel porcelánky v Pirkenhammeru Morgenstern, Alfred: architekt ve Vídni Mosch, Karl: majitel továrny na chemikálie v Pešti Murnik, Johann: sekretář obchodní a živnostenské komory v Lublani Neugebauer, Josef: malíř historických obrazů ve Vídni Obermüller, Adolf: zástupce předsedy umělecké společnosti ve Vídni Olschbauer, dr. Karl: notář a předseda vídeňského mužského pěveckého spolku ve Vídni Oppler, Franz: vrchní inženýr ve Vídni Passini, Ludwig: malíř akvarelů v Berlíně Payr, Karl: sekretář obchodní a živnostenské komory v Innsbrucku Pecival, Johann: inženýr a městský stavební mistr Piesslinger, Michael: námořní lodník v Steierlingu Pisko, dr. F. J.: ředitel reálné školy v Sechshausu Pöschl, Josef: kontrolor vrchního kontrolního úřadu hlavního kontrolního úřadu ve Vídni Prohaska, Julius: ředitel továrny na železné a plechové výrobky ve Vídni Putzker, Leopold: ředitel pobočky vídeňské banky Creditanstalt v Brně 71 Dopsáno později jiným inkoustem a jinou rukou. 72 Taktéž.

281 Jan Županič: Nobilitace spojené se světovou výstavou roku Quioka, A.: sekretář spolku rakouských cukrovarníků ve Vídni Reichert, Gustav: majitel továrny na hedvábné a sametové výrobky ve Vídni Reithoffer, Moriz: majitel továrny na gumové výrobky ve Wimpassingu Richter, dr. Carl: univerzitní profesor v Praze Rodakowski, Heinrich rytíř: malíř historických obrazů ve Lvově Rozwadowski, Ladislaus: profesor technické akademie v Krakově Ruppert, Karl rytíř: vrchní inženýr privilegované rakouské Státní železniční společnosti Sarg, Karl: majitel továrny na svíčky a mýdlo Schiller, Eduard: 73 majitel továrny na sideritové zboží v Podmoklech Schimmer, Gustav: dvorní sekretář při ředitelství administrativní statistiky Schmidt, Franz: majitel továrny na kožené výrobky v Křemži 74 Schmidt, Philipp: dvorní truhlář ve Vídni Schönne, Alois: žánrový malíř ve Vídni Schreiber, Josef: majitel sklárny a šéf firmy J. Schreiber & Neffen ve Vídni Schuchart, August: ředitel Innerberského těžařstva. Schwaab, Wilhelm: Inspektor privilegované rakouské státní železniční společnosti Seibt, Anton: rada a šéf knížecí liechtensteinské dvorské kanceláře Seidel, Ignaz: majitel přádelny lnu a cukrovaru v Šumperku Skrivan, Johann: dvorní kloboučník ve Vídni Stehling, Albert: vrchní policejní inspektor Steirer, Franz: předseda těžařské společnosti ve Vorderbergu Straschiripka (Canon), Johann: žánrový malíř ve Vídni Szvetennay, dr. Nikolaus von: sekretář buda-pešťské obchodní a živnostenské komory Theyer, Theodor: obchodník ve Vídni Thieben, Emanuel: továrník ve Vídni Thonet, Josef: majitel továrny na nábytek ve Vídni Wachler, Karl: okresní policejní inspektor ve Vídni Wagner, Ladislaus von: profesor polytechniky v Pešti Weigel, dr. Ferdinand: sekretář obchodní a živnostenské komory v Krakově Weitmann, Vinzenz Eduard: obchodní vedoucí papírny Elbenmühl Wenzel, Franz: magistrátní rada ve Vídni Wilhelm, Franz: obchodník potravinami ve Vídni Wilhelm, dr. Gustav: profesor zemědělství na Vysoké škole technické ve Vídni Wissgrill, Heinrich: vrchní školní inspektor privilegované české Západní dráhy Wottitz, Ignaz: vedoucí inženýr privilegované Dráhy císařovny Alžběty Zachar, Anton: sekretář zemského výboru v Černovicích Zamara, Alois: nautický inspektor námořního úřadu v Terstu Zawrzel, Franz: hospodářský rada vévody coburského ve Vídni Zeitlinger, Caspar: výrobce kos v Blumau Zenker, Anton: sekretář obchodní a živnostenské komory v Terstu Zimmermann, Viktor: majitel továrny na tapety ve Vídni Zlatý Záslužný kříž s korunou 75 (146 osob) Zlatý Záslužný kříž (74 osob) 73 Původně omylem uvedeno Wilhelm. 74 Dopsáno později jinou rukou a tužkou! 75 Také u držitelů Záslužných křížů uvádím jen počty vyznamenaných, nikoli jména, která zájemce může najít ve výše uvedené složce v HHStA, KK. Záslužnými kříži totiž byly (až na výjimky) oceněny osoby menšího významu. Také ze soupisu navržených na Záslužné kříže byly některé osoby škrtnuty. Později byla ale dopsána jen jediná osoba, a to u stříbrného Záslužného kříže.

282 282 Podnikatel šlechticem Stříbrný Záslužný kříž s korunou (41 osob) Stříbrný Záslužný kříž (38 osob) Zlatá medaile za umění a vědu 76 Geyling, Karl: malíř skla Schönthaler, Franz: dvorní malíř Úředníci c. a k. ministerstva zahraničí a rakousko-uherští konzulární funkcionáři Nejvyšší uznání (1 osoba) Haan, svob. pán: konzul v Bukurešti Rytířský (malý) kříž řádu Sv. Štěpána bez taxy (1 osoba) Schwegel, Josef rytíř: dvorní a ministerský rada ministerstva zahraničí Rakouský stav svobodných pánů bez taxy (1 osoba) Overbek, Gustav rytíř: generální konzul v Hongkongu Komturský kříž řádu Františka Josefa (1 osoba) Scherzer, dr. Karl rytíř: generální konzul ve Smyrně Řád Železné koruny III. třídy bez taxy (4 osoby) Ghezzi, Johann: generální konzul v Alžíru Schlick, Rudolf: konzul v Šanghaji Schmidl, dr. Max: konzul v Tangeru Zwiedinek von Südenhorst, Julius: generální konzul v Bejrútu Titul a charakter dvorského a ministerského sekretáře bez taxy (1 osoba) Plason, dr. Adolf: dvorský a ministerský koncipista Rytířský kříž řádu Františka Josefa (5 osob) Elmalek, J. A.: konzulární agent v Mogadoru Franceschi, Richard: konzul v Alexandrii Koppel, Cav. Gustav 77 Sax, Karl: 78 konzul v Káhiře Texeira de Mattos, J. Henry: konzul v Chioggii Soupis zaměstnanců c. a k. ministerstva války oceněných v souvislosti se světovou výstavou 79 Nejvyšší uznání (7 osob) Hauslab, Franz rytíř: tajný rada, c. k. polní zbrojmistr, prezident skupiny XXII. Ebner von Eschenbach, Moriz: c. k. generálmajor, vedoucí skupiny XVI. 76 K tomuto vyznamenání se vztahuje příloha F uložená v HHStA, KK, Separatakten, Separatprotokoll 412/1873. Zde soupis všech osobností původně navržených na udělení zlaté Medaile za umění a vědu. 77 Bez dalších údajů. 78 V soupise uveden bez křestního jména. 79 Na rozdíl od předchozích materiálů neřazeno abecedně, ale podle hodností příjemců.

283 Jan Županič: Nobilitace spojené se světovou výstavou roku Bylandt-Rheidt, Arthur hrabě: c. k. generálmajor, prezident technicko-vojenského výboru, prezident skupiny XVI. Millosich, Georg rytíř: kontraadmirál, viceprezident skupiny XVII. Mengen, Ferdinand von: generálmajor na penzi a vojenský inspektor státních hřebčínů Roskiewicz: 80 podplukovník (dodatečná výstava) Felicetti von Liebenfels, Moriz: c. k. hejtman na penzi, vystavovatel ve skupině XXVI. Komturský kříž řádu Františka Josefa (1 osoba) Vetter, Ferdinand hrabě: penzionovaný generálmajor, předseda zemědělské pobočky Brucke v Graschnitz Rytířský kříž Leopoldova řádu 81 (1 osoba) Nadosy von Nados, Alexander: komoří a generálmajor, inspektor státních hřebčínů Řád Železné koruny III. třídy 82 (1 osoba) Attems-Petzenstein, Heinrich hrabě: major na penzi Rytířský kříž řádu Františka Josefa (1 osoba) Müller, F.: profesor zvěrolékařství ve Vídni, vedoucí sanitní služby na výstavě zvířat Uherští občané ocenění v souvislosti se světovou výstavou 83 Nejvyšší uznání (1 osoba) Limiginowics-Stanfe, Ludwig Adolf: učitel na římskokatolickém vrchním gymnáziu v Brašově v Semihradsku Rytířský kříž řádu Františka Josefa (2 osoby) Boutibonn, Charles Ed: malíř Balasch, Sigmund: generální důlní inspektor Státní železniční společnosti Zlatý Záslužný kříž (1 osoba) Nagy, Wilhelm: majitel továrny na makaróny v Raabu Nejvyšší uznání formou nejvyšších listů členům císařského domu, příslušníkům vysoké šlechty a členům vlády arcivévoda Albrecht arcivévoda Karel Ludvík arcivévoda Rainer princ August Sasko-Cobursko-Gothský suverénní kníže Jan II. z Liechtensteina kníže Adolf ze Schwarzenbergu Banhans, dr. Anton: ministr obchodu 80 Bez křestního jména. 81 Neuvedeno, zda s taxou, či bez ní, ale nepochybně bez. 82 Taktéž. 83 Žádná logika řazení. Zřejmě řazeni jen dle vyznamenání. Není ani vysvětleno, proč zde tato skupina je. Řada uherských občanů totiž byla zařazena již do výše uvedených seznamů.

284 284 Podnikatel šlechticem Příloha 2: Udělení řádů s nobilitačními paragrafy 84 a udělení šlechtictví, realizované prostřednictvím systematizovaného šlechtictví a nejvyššího rozhodnutí Řád Železné koruny II. třídy bez taxy (stav svob. pánů) Engerth, Wilhelm rytíř 27. VII Offermann, Karl rytíř 16. IX Rakouský stav svobodných pánů bez taxy 85 Podnikatelé Leitenberger, Friedrich rytíř X. (28. XII.) 1873 Parente, Salomon šlechtic X. (20. XII.) 1873 Stark, 88 Anton šlechtic 27. X (16. I. 1874) Ostatní Conrad, dr. Gustav rytíř X (20. II. 1874) Hasenauer, Karl 27. X (18. III. 1896) 90 Overbek, Gustav rytíř X (26. VIII. 1893) Rytířský (malý) kříž řádu sv. Štěpána bez taxy (stav svob. pánů) Ostatní Schwegel, Josef rytíř VII Řád Železné koruny III. třídy bez taxy (rytířský stav) Podnikatelé Barré, Adolf Breuer, Josef 9. VII (von Bertemilian) 93 Ditmar, Rudolf Farkas-Vukotinović, Ludwig Gülcher, Oskar Herzfeld, Josef 20. XII Hornbostel, Otto Isbary, Rudolf Zmíněny jen osoby, u kterých nobilitace přicházela v úvahu. Osoby vyššího stavu (např. Heinrich hrabě Attems-Petzenstein, který získal řád Železné koruny III. třídy) jsou uvedeny jen v příloze V případě nobilitací nejvyšším rozhodnutím je jako první uvedeno datum nobilitace, druhým datem v závorkách je vydání diplomu. V případě, že diplom vydán nebyl, je datum jen jedno. K nobilitacím bez diplomu viz Cornaro, A.: Nobilierungen ohne Diplom und Ausfertigunsgebühr. Scrinium. Zeitschrift des Verbandes österreichischen Archivare, 44, 1990, s ; též Županič: Nová šlechta, s. 204 an. 86 Rytířský stav (na základě řádu Železné koruny dále jen ŽK III. třídy) 14. XI Aron Isaak Parente byl povýšen do šlechtického stavu s čestným titulem šlechtic 6. 12I V soupise nobilitací (Frank-Döfering, P.: Adelslexikon des Österreichischen Kaisertums Wien 1989, s. 517) uváděn jako Starck. Ze spisu není jasné, z jaké rodiny pocházel. Se jménem Starck a s čestným titulem šlechtic byli nobilitováni: Adolf ( ) a Johann David ( ). 89 Rytířský stav (ŽK III. třídy) O listinu požádala až po jeho smrti vdova Viktoria a byla vydána jí a dětem Richardovi, Therese a Karlovi. 91 Rytířský stav (ŽK III. třídy) Rytířský stav (ŽK III. třídy) V závorkách je uveden predikát (pokud byl udělen) (diplom z 4. 4.) 1894 byla do stavu svobodných pánů povýšena vdova po velkoprůmyslníkovi Luise Isbary se synem Rudolfem.

285 Jan Županič: Nobilitace spojené se světovou výstavou roku Klein, August 19. IV (von Ehrenwalten) Lechner, Ludwig Lobmeyer, Ludwig Paget, John Petke, Friedrich 5. X. (25. XI.) Pollak, Moriz 21. I Posner, Karl Ludwig 22. I Ritter-Zahony, Wilhelm von IX Robert, Julius Skene, August 31. X Stettner, Karl Georg Julius 6. VIII Suess, Friedrich 6. XI (6. V. 1909) 97 Walzel, Clemens 9. III (von Wiesentreu) O nobilitaci požádalo 11 z 21, tj. 52 %. Ostatní Friedländer, Friedrich 21. VII (von Malheim) Ghezzi, Johann Groner, Leopold Gugitz, Gustav Hanslick, dr. Eduard Jesse, Wilhelm 28. II Kress, Josef 16. II Kuh, Angelo 20. IX Kutschera, Franz 2. I (von Aichbergen) Melingol, Achilles von Pettenkofer, August 12. II Preys, Ludwig 13. II (von Steinbühl) Rómer, dr. Florian Schlick, Rudolf 30. VIII Schmidl, dr. Max 15. V (von Moraville) Schmidt, Heinrich Schüller, dr. Friedrich Julius Stejskal, Franz 26. VII Storck, Josef 19. V Szabóky, dr. Adolf Wiener, Wilhelm 22. IV Zwiedinek šlechtic von Südenhorst, Julius 20. IX O nobilitaci požádalo 13 z 22, tj. 59 %. Rakouský rytířský stav bez taxy Podnikatelé Manner, Jakob 27. X. (21. XII.) Identitu nobilitovaného je třeba prověřit. Vyznamenaný Friedrich Petke nemusel jako rytíř řádu ŽK III. třídy o rytířský stav žádat. 96 Protože existovalo více linií tohoto rodu, z toho některé se šlechtickým, jiné s rytířským titulem, dopustili se pracovníci kabinetní kanceláře omylu a zařadili Wilhelma do seznamu s rytířským titulem pod jménem Wilhelm Ritter von Ritter-Zahony. 97 Nutno ověřit, zda nejde o syna, nebo o jmenovce. Vyznamenaný Friedrich Suess jako rytíř řádu ŽK III. třídy nemusel o rytířský stav žádat. 98 Frank-Döfering: Adelslexikon, s. 377, chybně uvádí datum Z nejvyšší milosti byl rytířský stav přenesen ( ) 1894 na jeho synovce a adoptivního syna Karla Stejskala-Stejskala. AVA, AA, Stejskal, Adelsakt,

286 286 Podnikatel šlechticem Ostatní Engerth, Eduard 27. X (12. V. 1892) Rakouský šlechtický stav bez taxy Podnikatelé Bäuerle, Adolf 27. X (13. I. 1874) (Edler von) Frei, Karl August 27. X Hardtmuth, Karl 27. X (16. I. 1874) (Edler von) Oberleithner, Eduard 27. X (18. VIII. 1874) Oberleithner, Karl 27. X Siegmund, Franz 27. X. (21. XII.) 1873 (Edler von) Teuber, Josef 27. X (1. I. 1874) O listinu požádalo 5 ze 7 nobilitovaných, tj. 71 %. Ostatní Fehringer, Michael 27. X Friese, Franz 27. X Syrski, dr. Simon 27. X Walzl, Julius 27. X O listinu nepožádal pravděpodobně nikdo. Die mit der Weltausstellung von 1873 verbundenen Nobilitierungen Die Wiener Weltausstellung im Jahre 1873 sollte die Wirtschaftserfolge Österreich-Ungarns demonstrieren, das zwar vor kurzem einige Niederlagen erlitt aber seine Stellung der Weltmacht noch weiter behielt. Der Leiter des Vorausschusses wurde Dr. Wilhelm Freiherr Schwarz von Senborn, ein international bekannter Ausstellungsfachmann. Der Hauptarchitekt der Ausstellung wurde Karl Hasenauer. Die Ausstellung war sehr grandios konzipiert und ihr Prestige wurde auch dadurch unterstrichen, dass sie zum ersten Mal in der Geschichte mit wissenschaftlichen Kongressen verbunden wurde. Die Vorbereitung der Ausstellung benötigte jedoch einen größeren und größeren Finanzzufluss, wobei die hohen Kosten durch den Zustrom der Besucher aus der ganzen Welt zurückerstattet werden sollten. Die Ausstellung wurde am 1. Mai 1873 eröffnet. Ein Paar Tage später, am 9. Mai, kam es zum österreichischen Börsenkrach und kurz danach brach in Wien eine Choleraepidemie aus. Der bisherige Zustrom der Besucher endete und auch die ständigen Einwohner verließen haufenweise die Stadt. Die Ausstellung endete mit einem Riesendefizit von 14,8 Millionen Gulden. Der Misserfolg der Ausstellung und der Wiener Börsenkrach bedeuteten nicht eine Abkehr der zentralen Organe der Monarchie von den Betreibern und Ausstellern. Am 27. Oktober 1873 genehmigte der Kaiser Franz Josef I. einen Vorschlag des Handelsministers Dr. Anton Banhans vom 21. Oktober 1873 und erhob eine ganze Reihe von Personen in den Adelsstand. Hunderte Personen (einschließlich Ausländer) erhielten einen Orden oder andere Auszeichnung der Monarchie. Unter den Ausgezeichneten können wir viele Personen finden, die sich während der 2. Hälfte des 19. Jahrhunderts in die industrielle Elite hinausarbeiteten und Dynastien gründeten, die sich später mit alten Adelsgeschlechtern verschwägerten oder mindestens weitreichende Vermögensimperien bildeten. Eine Liste der Ausgezeichneten ist in der Anlage zu dieser Studie zu finden. (übersetzt von Michaela Kořistová) 100 Frank-Döfering tuto nobilitaci nezmiňuje. Frank-Döfering: Adelslexikon. 101 Frank-Döfering tuto nobilitaci nezmiňuje. Tamtéž. 102 Frank-Döfering tuto nobilitaci nezmiňuje. Tamtéž.

287 287 Janusz Spyra (Uniwersytet Śląski w Katowicach) Drogi społecznego awansu Żydów na prowincji w monarchii habsburskiej na przykładzie Adolfa Landsbergera von Friedeck Awans społeczny Żydów, po okresie, kiedy sama ich obecność na terenie wielonarodowej monarchii Habsburgów w Europie Środkowej była zakazana lub jedynie tolerowana, odbywał się różnymi drogami. Bezpośrednio z interesem reformujących się państw absolutnych związana była tzw. emancypacja, oferta przyznania Żydom praw obywatelskich, w zamian za uznanie przez nich za swoje norm obowiązujących w społeczeństwie pozażydowskim. Proces rzeczywistego wchodzenia Żydów do życia społecznego, zakładający opanowanie miejscowego języka, w Europie Środkowej przede wszystkim niemieckiego, odbywał się poprzez przejmowanie zasad obowiązujących w warstwie burżuazji, którą konstytuowały pojęcia Besitz und Bildung oraz przez współpracę z nieżydowskim otoczeniem w ramach coraz liczniejszych instytucji wyznaniowo neutralnych (salony, stowarzyszenia, prasa). Był więc zależny od norm prawnych kształtowanych przez władze państwowe, aktualnych poglądów na temat równouprawnienia dyskryminowanych grup społecznych oraz własnego wysiłku Żydów 1. Po 1848 r., a ostatecznie po 1867 r., kiedy w monarchii austro-węgierskiej zaczęły obowiązywać zasady konstytucyjne, ludność żydowska zajęła znaczącą pozycję nie tylko w życiu ekonomicznym, ale także społecznym, nie tylko w stolicy i krajach koronnych, będących dużymi skupiskami Żydów, ale także na prowincji, jaką mimo wszystko był Śląsk Austriacki 2. Najbardziej widoczną oznaką awansu w czasach monarchii było podniesienie do stanu szlacheckiego. W każdym przypadku awansowało ono wyróżnioną jednostkę oraz jej rodzinę w oczach otoczenia, chociaż akt ten zależny był od woli panującego i od jego oceny racji stanu, jak też interesu dynastii i własnych korzyści. W latach nobilitowano w Austrii 444 Żydów, na ogólną liczbę nobilitacji 3. Przed 1848 r. znaczna część nobilitacji dotyczyła osób oddają- 1 Por. Sorkin, D.: The Transformation of German Jewry New York Oxford 1987, s Por. Spyra, J.: Żydzi na Śląsku Austriackim Od tolerowanych Żydów do żydowskiej gminy wyznaniowej. Katowice 2005, s. 177 i nast. Ogólnie Mc Cagg, W. O.: A History of Habsburg Jews, Bloomington Indianapolis Przy czym 186 Żydów otrzymało zwykłe szlachectwo, a 198 zostało podniesionych do stanu rycerskiego [Ritter]. Tytuł barona otrzymało 65 Żydów (Bihl, W.: Die Juden. In: Wandruszka, A. Urbanitsch, P. (Hg.): Die Habsburgermonarchie Band III. Wien 1980, s ; Jäger-Sustenau, H.: Statistik der Nobilitierung in Österreich In: Österreichisches Familienarchiv Band 1. Neustadt an der Aisch 1963.

288 288 Podnikatel šlechticem cych bezpośrednio znaczne usługi Habsburgom (jako nadworni Żydzi, bankierzy itd.). W pierwszej połowie XIX w. często była to pośrednio nagroda za współudział w dziele emancypacji, z czym nierozłącznie związane były procesy asymilacji oraz odchodzenia od judaizmu 4. To m.in. przypadek potomków Jakuba Singera z Cieszyna, który w 1739 r. przyjął chrzest i imię Macieja, w 1745 r. uzyskał prawa miejskie, a potem został członkiem władz miejskich. Z sześciu synów Macieja Singera jeden został doktorem prawa, dwóch doktorami medycyny, dwóch zajmowało wysokie stanowiska w administracji fiskalnej Galicji. Czterech z nich uzyskało indygenat galicyjski z predykatem Singer von Wisogursky, przy czym w największym stopniu zapewne nagrodzono zasługi w dziele integracji włączonej w 1772 r. do monarchii Habsburgów Małopolski 5. W czasach konstytucyjnych nobilitacje traktowano raczej jako formę nagradzania osób za ich osobiste zasługi i sukcesy (np. na polu nauki), ale także za realizację w szerokim zakresie powszechnie uznawanych (często jedynie deklaratywnie) ideałów społecznych. Dotyczyło to m.in. aktywności dobroczynnej czy samorządowej, które pośrednio podnosiły prestiż monarchii oraz dynastii. Częste były też nobilitacje w kręgu zawodowych wojskowych 6. Także teraz największą szansę uzyskania tytułu posiadały osoby znane w całej monarchii, działające w stolicy albo posiadające koneksje na cesarskim dworze. W tym okresie tytuły szlacheckie otrzymała znaczna liczba żydowskich naukowców, polityków, czy lekarzy, ale ⅔ nobilitowanych Żydów to przedsiębiorcy, bankierzy i kupcy (294) 7. W drugiej połowie XIX w. także Żydzi na Śląsku Austriackim uzyskali pełne możliwości działania, wiele żydowskich rodzin w bliższej lub dalszej rodzinie mogło się poszczycić tytułem szlacheckim 8. Nie powstała tu jednak w czasach austriackich żadna uczelnia wyższa, co m.in. przyczyniało się do wyjazdów najbardziej zdolnych i ambitnych jednostek do większych ośrodków, zwłaszcza do Wiednia. Przykładem osoby żydowskiego pochodzenia, urodzonej na Śląsku Cieszyńskim, która dzięki zdolnościom, wykształceniu i pracy osiągnęła sukces zawodowy oraz osobiste uznanie, uhonorowane tytułem szlacheckim, był syn kupca Emanuel A. Ziffer ( ), cywilny inżynier po studiach technicznych w Wiedniu. Specjalizował się w budownictwie kolejowym, projektował i kierował budowami wielu linii kolejowych zwłaszcza na wschodnich terenach monarchii 4 Przed 1848 r. 74 % uszlachconych rodzin żydowskich przyjęło potem chrzest (Bihl, W.: Die Juden, s. 921, w oparciu o klasyczne dla tej problematyki dzieło Jäger-Sustenau, H.: Geadelte Judenfamilien in vormärzlichen Wien. Wien 1950, s ). 5 Górzyński, S.: Nobilitacje w Galicji w latach Warszawa 1997, s Ogólnie o zmianie wyznania przez Żydów na Śląsku Cieszyńskim Spyra, J.: Conversion of Jews in Cieszyn Silesia in the Seventeenth and Eighteenth Centuries. In: Wodziński, M. Spyra, J. (eds.): Jews in Silesia. Cracow 2001, s Por. Županič, J.: Nová šlechta rakouského císařství. Praha 2006, s , gdzie dobry przegląd problematyki żydowskich nobiltacji. 7 Bihl: Die Juden, s. 921; Županič, J.: Cesty k urozenosti. Nová šlechta v Rakousku-Uhersku. Český časopis historický 104, 2006, s Np. rodziny Lazarus, Herz, Hochstetter, Hoffmann, Klein, Lindner, Pollak, Roth i in.

289 Jabusz Spyra: Drogi społecznego awansu Żydów 289 (m.in. Lwów Czerniowce). Był członkiem wielu krajowych i międzynarodowych zrzeszeń naukowo-technicznych, długoletnim przewodniczącym Izby Inżynieryjnej Dolnej Austrii. Przez władze kilku miast wyróżniony został honorowym obywatelstwem, a r. został podniesiony do stanu rycerskiego jako Edler von Teschenbruck 9. Nie zdarzały się też nobilitacje miejscowych Żydów za zasługi dla wojska, co notowano np. na Morawach 10. Pozostawała droga, dzięki której najczęściej Żydzi otrzymywali tytuł szlachecki, sukcesy na polu działalności ekonomicznej. Przykładem kariera Adolfa Landsbergera, który całe życie związany była z prowincjonalnym ośrodkiem, w tym przypadku śląskim Frydkiem oraz morawskim Mistkiem i okolicami. Także losy jego rodziny przez kilka pokoleń związane były z oddalonym od Wiednia pograniczem, choć o jego przodkach niewiele wiadomo 11. Nazwisko Landsberger pierwszy raz pojawia się w dokumentach cieszyńskich w 1792 r. w gronie tolerowanych Żydów, przebywających na tym terenie za wiedzą władz (wcześniej Rządu Krajowego w Opawie, obecnie Gubernium morawsko-śląskiego w Brnie). Na listach tzw. nietolerowanych Żydów odnajdujemy m.in. Jakuba Landsbergera, który urodził się ok r. w Szobiszowicach w rodzinie tolerowanych Żydów, a ożenił się w 1769 r. w Katowicach. Formalnie przynależał do Domasłowic, ale został zatrudniony przez swego tolerowanego brata w gorzelni w Koniakowie (państwo Kocobędz), dorabiał jako trafikant tytoniu (ustanowiony według certyfikatu z r. za zezwoleniem Urzędu Królewskiego). W połowie 1792 r. miał bardzo liczną rodzinę: żonę, 4 synów i 8 córek; dla dzieci zatrudniał żydowskiego nauczyciela. Jakub Landsberger pochodził więc z grona tzw. tolerowanych (potem familianckich) rodzin i zapewne w późniejszym czasie (sądząc z dopisku przy nazwisku tol. ) sam został tolerowanym Żydem 12. Nie wiadomo w jakim stosunku pokrewieństwa do Jakuba (może był jego wnukiem) pozostawał Philipp Landsberger 13, który urodził ok r. Wilamowicach, wsi koło Skoczowa, należącej do dóbr Komory Cieszyńskiej. Tu w 1831 r. wziął w najem na sześć lat gorzelnię oraz uprawnienia szynkowe Komory odnoszące się 9 Frank-Döfering, P.: Adels Lexikon des Österreichischen Kaiserthums Wien Freiberg Basel 1989, s. 577, poz Krótki biogram Emanuela A. Ziffera zob. Spyra, J.: Židovské rody na Těšínsku. 3. část Zifferové. Těšínsko 42, 1999, č. 1, s Por. Krejčík, T.: Moravští nobilitovaní židé v 19. století. In: Kordiovský, E. Starek, J. Teufel, H. (eds.): Moravští Židé v rakousko-uherské monarchii Mährische Juden in der österreichisch-ungerischen Monarchie ( ). XXVI. Mikulovské sympozium října Brno 2003, s O ustawodawstwie dotyczącym tolerowanych i nietolerowanych Żydów na Śląsku Austriackim zob. Spyra: Żydzi, s. 42 i nast. 12 Moravský zemský archiv v Brně, f. Moravské místodržitelství, k Niestety nie udało się ustalić imion jego rodziców ani brata, bowiem Żydzi dopiero w 1787 r. przyjęli stałe imiona i nazwiska. 13 Jego biogram zamieścił M. Myška w Biografický slovnik Slezska a severni Moravy 2, Opava Ostrava 1994, s oraz w: Myška, M. a kol.: Historická encyklopedie podnikatelů Čech, Moravy a Slezska do poloviny XX. století. Ostrava, 2003, s Nie znał jednak daty zgonu, przez co błędnie przypisał mu wiele działań, których autorem był jego syn.

290 290 Podnikatel šlechticem do karczmy na tzw. Wygodzie 14. Był już wtedy, zapewne po rodzicach, właścicielem realności nr 15 w Wilamowicach, a kontrakt najmu był następnie przedłużany co najmniej do 1842 roku 15. W tym czasie Philipp Landsberger należał już oficjalnie do grona tzw. familiantów 16, wcześniej, w 1835 r., poślubił Netti Ripper. W Wilamowicach pozostał właścicielem zajazdu z nieruchomością, wartości fl. w 1850 r. (tu jeszcze ok r. urodził się jego syn Leopold). Jednak w pierwszej połowie lat czterdziestych XIX w., najpóźniej w 1845 r., był już najemcą arendy wódczanej w Koloredowie, przedmieściu Mistku. Odtąd związał swój los z leżącymi na morawsko-śląskiej granicy miastami, które w poł. XIX w. zaczęły się przekształcać w ośrodek przemysłu tekstylnego. Prowadząc gospodę przy ul. Cieszyńskiej i sprzedając produkty rolnicze (jak masło i słonina) handlował też przędzą bawełnianą oraz tkaninami, co pozwoliło mu zgromadzić znaczny majątek 17. Zmiany zapoczątkowane Wiosną Ludów w 1848 r. ułatwiły Żydom prowadzenie działalności ekonomicznej, chociaż w czasach neoabsolutyzmu Bacha przywrócono wiele ograniczeń, m.in. zakaz posiadania przez nich nieruchomości bez osobistej zgody cesarza 18. W 1851 r. Philip Landsberger założył we Frydku zakład drukowania tkanin, na co 23 lipca otrzymał zwykłą fabryczną koncesję. Już we wrześniu tegoż roku starał się o udzielenie koncesji wyższego stopnia, co umożliwiło mu otwieranie składów w innych miastach monarchii. W 1855 r. wprowadził w ruch dalsze warsztaty swej manufaktury na podzamczu, stary młyn przekształcił w maglownię, bielidło i apreturę, napędzane początkowo wodą, w 1856 r. zainstalował w swoich zakładach (jako pierwszy we Frydku) napęd parowy. Przedsiębiorstwo Philipa Landsbergera działało jako fabryka bawełny, nadal jednak prowadził działalność nakładczą, oddając tkaczom do domu przędzę do obrabiania za zapłatą. Na początku lat sześćdziesiątych XIX w. firma popadła w bliżej nieznane kłopoty, w każdym razie r. jej właściciel zgłosił w Sądzie Obwodowym w Cieszynie wstrzymanie płatności; następnego dnia sąd zdecydował o wszczęciu postępowania wyrównawczego do całego majątku ruchomego i nieruchomego Landsbergera. Czy i w jakim stopniu po zaspokojeniu pretensji wierzycieli prowadził nadal działalność gospodarczą nie wiadomo Leżącą przy cesarskiej drodze z Cieszyna do Bielska karczmę zwaną Zum weißen Rössel na tzw. Wygodzie w dobrach Wilamowice koło Skoczowa,wymienia Kneifel, R.: Topographie des kaiserl. königl. Antheiles von Schlesien. Band I, Theil 2. Brünn 1804, s Archiwum Państwowe w Cieszynie, f. Komora Cieszyńska, sygn Dokument podaje 1821 r. jako datę najmu karczmy w Wygodzie, co jednak musi być pomyłką. 16 Zapewne jest wymieniony, choć bez imienia, w spisie familiantów z terenu księstwa cieszyńskiego z 1840 r., który opublikował Gorge, S.: Zur Geschichte der Juden in Ostschlesien. Bielitz-Bialaer Anzeiger, Nr z , s O żydowskich familiantach Spyra, J.: Żydzi, s , Myška, M.: Opožděná industrializace. Lnářský a bavlnářský průmysl na Frýdecku a Místecku od počátků tovární výroby. Trutnov 1991, s Jeszcze w 1854 r. Landsbergerowi odmówiono wpisu do ksiąg wieczystych zakupionej przez niego realności (Zemský archiv Opava, Zemská vláda slezská v Opavě, k. 2016). 19 Silesia, Nr. 15 z , s. 147 i 148. Został tu nazwany Kottundruckfabrikant.

291 Jabusz Spyra: Drogi społecznego awansu Żydów Od początku swojego pobytu w okolicach Frydku Philip Landsberger zaangażował się w poczynania działającego tu zgromadzenia modlitewnego, którego początki sięgają co najmniej 1823 r., a który pierwotnie miał swoją siedzibę w Koloredowie. Landsberger m.in. zakupił sefer i jedną z sukienek zdobiących Torę, używaną w czasie modlitw 20. Minjan stopniowo rozszerzał zasięg swego oddziaływania oraz formy organizacji, pozostając jednak w ramach jednej gminy żydowskiej, obejmującej cały Śląsk Cieszyński. Po przełomie politycznym z 1859 r. Żydzi z Frydku, Mistku i Koloredowa na zebraniu r. wybrali pięcioosobowy wydział, który miał doprowadzić do powstania związku odpowiadającego ustawom państwowym oraz rozważyć możliwość wybudowania własnego domu modlitwy. Na czele wydziału stanął Philip Landsberger. Na kolejnym zebraniu r. jednogłośnie zdecydowano o konieczności budowy domu modlitwy we Frydku. Landsberger zrezygnował z przewodzenia wydziałowi r., jednak w późniejszym okresie został wybrany do władz Związku Wyznaniowego dla Frydku, Mistku i Koloredowa, który został zatwierdzony przez władze w Opawie 1864 r. Pozostawał w jego władzach przez całą kadencję lat , został także wybrany do nowych władz od roku 21, zmarł jednak r. Został pogrzebany na starym cmentarzu żydowskim w Cieszynie Nagrobek Philippa Lansbergera na starym cmentarzu żydowskim w Cieszynie (fot. Aleksander Spyra) 20 Kraus, B.: Denkschrift zur Feier des sechzigjährigen Bestandes des Tempels der israel. Kultusgemeinde Friedek-Mistek. Friedek-Mistek s. d. [1925], s W związku z działalnością minjanu Landsberger jest wymieniany już w 1845 r. (Moravský zemský archiv v Brně, Moravské místodržitelství, kart. 636). Por. Spyra: Żydzi, s. 148, Kraus: Denkschrift, s. 9, 11, 28. Por. Myška, M.: Přispěvek k dějinam frýdeckych židů. Těšínsko 17, 1974, č. 4, s Nagrobek szczęśliwie zachował się do dzisiaj [zob. ilustracje].

292 292 Podnikatel šlechticem Niewątpliwie to Philip Landsberger stworzył podstawy ekonomicznej pozycji rodziny, ale jak większość wyznawców judaizmu swego pokolenia musiał dopiero walczyć o uznanie zdobytej pozycji społecznej. Tą cieszyć się mogli dopiero jego potomkowie, a pozostawił czterech synów: Adolfa, Ignatza, Jakoba oraz Leopolda. Interesujący nas najbardziej Adolf Landsberger urodził się w Wilamowicach roku 23. Już w 1860 r. podjął własną działalność gospodarczą, uruchamiając we Frydku małą fabryczkę tkanin lnianych, stosując jeszcze wciąż w dużej mierze system nakładczy. W 1868 r. kupił wynajmowany przez ojca obiekt Na Příkopě i urządził tu tkalnię ręczną. W 1871 r. zmodernizował ją i zaopatrzył w maszyny sprowadzone z Anglii, tworząc pierwszą we Frydku scentralizowaną i w pełni zmechanizowaną fabrykę 24. Firma Adolfa Landsbergera została przez właściciela zaprotokołowana w Sądzie Obwodowym w Cieszynie roku 25. Po śmierci ojca, po którym Adolfowi przypadła część spadku, nastąpiły dalsze inwestycje: w 1876 r. odkupił od firmy Josef Munk i synowie tkalnię, którą w 1892 r. przebudował i zmodernizował; w 1882 r. przy ul. Dworcowej uruchomił pierwszą na Śląsku Austriackim mechaniczną przędzalnię bawełny. Uzyskał dla niej tytuł k.k. privilegirte 26, w związku z czym nastąpiła zmiana nazwy firmy na Adolf Landsberger, K. u. k. privilegierte erste österreichisch-schlesische Baumwoll- und Flachsspinnerei und Weberei. Po pożarze w 1894 r. obiekt w latach zmodernizowano, dobudowano jeszcze jedno piętro. W latach firma wybudowała przędzalnię produkującą z odpadów, zarówno własnych, jak i innych zakładów tekstylnych we Frydku, na przełomie XIX i XX w. dwie nowe przędzalnie mechaniczne, w Noszowicach powstał obiekt przetrwarzający odpady bawełniane. W 1895 r. Adolf Landsberger odkupił do firmy Buczek i Spółka dawną fabrykę Viktora Schwabenskeho w Mistku 27. Aby zapewnić sobie surowiec firma wspierała uprawę na Morawach i na Śląsku Austriackim lnu. W 1907 r. firma dysponowała 41,5 tys. wrzecionami we Frydku, 3,4 tys. w Mistku oraz ponad 2,6 tys. w przędzalni odpadowej; w tkalni zainstalowanych było krosien mechanicznych. W 1912 r. ogółem posiadała wrzecion i krosien tkackich. Na przełomie XIX i XX w. firma zatrudniała ok. 1,5 tys. robotników, w 1907 r. 23 Jego biogramy, niestety pełne błędów, znaleźć można w wielu słownikach biograficznych, np. Österreichisches Biographisches Lexikon. Band 4, Wien Köln Graz 1969, s ; STURM, H. (Hg.): Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Länder. Band 2, München 1964, s ; MYŠKA, M. DOKOUPIL, L. (eds.): Biografický slovnik Slezska a severni Moravy. Sešit 2. Ostrava Opava 1994, s. 72; Myška a kol.: Historická encyklopedie, s Podkreślają ten fakt poświęcone mu notki prasowe (Silesia, nr 87 z , s. 3; Bielitz-Bialaer Anzeiger, nr 2750, z , s. 2). 25 Najlepszy zarys rozwoju firmy A. Landsberger dał Zářický, A.: Rothschildově a ti druzí aneb Dějiny volkopodníkání v Rakouském Slezsku před první světovou válkou. Ostrava 2005, s Por. także Polášek, J. Polášková, J.: Ve stínu frýdecké synagogy. Historie Židů na Frýdecko-Místecku. Didaktický materiál pro učitele základních a středních škol. Frýdek-Místek 2000, s Silesia, Nr. 153 z , s Za ponad 130 tys. fl. (Silesia, Nr. 149 z , s. 3). Dotychczasowa literatura podaje, że nastąpiło to w 1897 r.

293 Jabusz Spyra: Drogi społecznego awansu Żydów 293 Adolf Landsberger ( ), znaczący przedsiębiorca w branży tekstylnej, działający we Frydku na Śląsku Austriackim (SOkA FM) 2 tys., będąc największą fabryką we Frydku i okolicy 28. Sukces jaki Adolf Landsberger odniósł w sferze zawodowej był niewątpliwy. Mniejszy był udziałem jego braci, z których Ignatz ( ), początkowo był jego wspólnikiem, potem działał jako samodzielny fabrykant, właściciel przędzalni bawełny i tkalni mechanicznej. Długie lata był przewodniczącym Stowarzyszenia Śpiewaczego [Gesang-verein] we Frydku, był też honorowym członkiem Związku Weteranów Wojennych [Weteranen-Verein], działał w innych niemieckich organizacjach 29. Także drugi z braci Jakub (ok ) był samodzielnym przedsiębiorcą, kolejny Leopold (ok ), fabrykantem i kupcem tekstylnym. Leopold Landsberger był bardzo widoczny w publicznym życiu swego miasta, jako przełożony miejscowych zrzeszeń muzycznych ( Gesang- Verein, potem Verein der Musikfreunde für Friedek, Mistek und Umgebung ) 30. Był także współzałożycielem i aktywnym działaczem Związku Niemieckiego [ Deutsches Verein ], ekspozytury na terenie Frydku i okolic niemieckiej partii liberalnej, od końca XIX w. zachowującej wpływy już tylko w niektórych miastach 31. Bracia aktywnie współpracowali przy organizacji miejscowego niemieckiego gimnazjum im. Kronprinza arcyks. Rudolfa. Także Adolf Landsberger mocno angażował się w działalność miejscowych stowarzyszeń niemieckich o nastawieniu liberalnym, choć jego udział w pracach różnych stowarzyszeń jest trudny do uchwycenia, zwłaszcza dla wcześniejszego okresu, kiedy nie był jeszcze osobą publicznie znaną. Wiadomo że w 1872 r. został członkiem wspierającym stowarzyszenia Verein d. Oesterr. Schlesier w Wiedniu, że wspierał działalność frydeckiego oddziału Deutsches Schulverein, był też honorowym członkiem Weteranen-Verein 32, a w wyborach do Rady Państwa 28 Bezpośrednio przed wojną liczba pracowników uległa pewnej redukcji (Zářický: Rothschildové, s. 107). 29 Zmarł w 1898 r. w wieku 57 lat, a pogrzeb przekształcił się, zdaniem prasy, w wielką manifestację (Silesia, Nr. 231 z , s. 5). 30 Silesia, Nr. 148 z , s. 4; Nr. 118 z , s Silesia, Nr. 59 z , s. 4 5; Nr. 68 z , s. 4. Por. Spyra: Żydzi, s Silesia, Nr. 36 z , s. 414; Nr. 58 z , s. 7; Nr. 9 z , s. 3.

294 294 Podnikatel šlechticem zawsze publicznie popierał kandydatów niemieckich liberałów 33. Słynął też z hojności na cele dobroczynne, wspierając, jak podkreślała prasa, wszystkie organizowane w mieście i okolicy akcje dobroczynne 34. W poźniejszym czasie uświetniał licznymi datkami ważne wydarzenia swego życia osobistego, jak np. ślub z Marianne Lewi 35 albo urodziny córki. Z okazji Bar-micwy swego syna Alfreda w 1907 r. ufundował wraz z żoną fundację wspierającą dzieci, w wysokości 10 tys. koron 36. Związek z obozem liberałów umożliwił Landsbergerowi awans do władz miasta Frydku, które przez cały okres konstytucyjny zdominowane były przez dobrze sytuowanych niemieckich mieszczan, opowiadających się za tą opcją polityczną, którą popierali też miejscowi Żydzi. Kiedy pierwszy raz został wybrany do Rady Miejskiej nie wiadomo, najpóźniej w 1888 r. wszedł także w skład magistratu, jako jeden z pięciu radców magistrackich 37, odpowiedzialny m.in. za sprawy finansowe. Pozostał we władzach miejskich do swojej śmierci, wybierano go we wszystkich kolejnych wyborach 38. Przez trzy dekady należał do grona osób w decydujący sposób wpływających na funkcjonowanie władz komunalnych Frydku i podejmowane decyzje. Z ramienia władz miasta był w latach członkiem wydziału komunalnej kasy oszczędności we Frydku 39. W przeciwieństwie do swego ojca Adolf Landsberger nigdy nie wszedł w skład władz miejscowego Związku Wyznaniowego, ale nie skąpił swojej pomocy dla celów wspólnych dla wyznawców judaizmu we Frydku i okolicy. Podobnie jak ojciec wspierał finansowo budowę synagogi we Frydku, którą ukończono w 1865 roku 40. Wspierał też różnymi dotacjami i znacznymi fundacjami działalność żydowskiej 33 Tamże, Nr. 36 z , s Wspomnienie pośmiertne zamieszczone w Bielitz-Bialaer Anzeiger, Nr z , s. 2 3 wymienia jego dary na rzecz Czerwonego Krzyża, Stowarzyszenia Walki z Gruźlicą [Lungenhilfverein], oraz inicjatywną rolę przy powstaniu szpitala we Frydku. Nawet gdy występował urzędowo jako radca magistracki, np. na zebraniu Genossenschaft gemischte Gewerbe we Frydku, nie omieszkał darować jego członkom 200 fl. (Silesia, Nr. 121 z , s. 5). 35 Ogółem podarował 5300 fl. na rzecz 13 instytucji (takich jak Armenfond, Witwen- und Weisenfond, przedszkole czy żeński klasztor boromeuszek) oraz różnych stowarzyszeń. Najwięcej, bo po 1000 fl. otrzymała Ochotnicza Straż Pożarna oraz Związek Weteranów (Silesia, Nr. 145 z , s. 3. Por. tamże Nr. 103 z , s. 2 (na biednych z tej okazji 100 fl.). 36 Židovské muzeum Praha, Dokumentace židovských obcí: Frýdek-Místek (dále ŽMP, DŽO, FM), poz. 6. Por. Silesia, Nr. 86 z , s Polášek, J.: Ve stínu frýdecké synagogy. In: Židé a Morava. Sborník z konference konané v listopadu 1996 v Kroměříži. Kroměříž 1997, s. 53 napisał, że Landsberger został dokooptowany do rady w 1891 r., kiedy M. Spitzer został radcą magistrackim, a sam został radcą w 1898 r. Jest to błędem, Adolf Landsberger wymieniany jest jako radca magistracki już w marcu 1888 r. (Silesia, Nr. 32 z , s. 5), ponownie Silesia, Nr. 121 z , s. 5). 38 Silesia, Nr. 224 z , s. 3; Nr. 177 z , s. 3 oraz 267 z , s. 4 i później, np. w 1904 r. (Silesia, Nr. 162 z , s. 5). 39 Mazur, L. (ed.): 60 let frýdecké spořitelny s. l. [Přibor] 1930, s. 37 i nast. 40 Imiona Philipa jak i Adolfa Landsbergerów znalazły się na pamiątkowej tablicy, z nazwiskami wszystkich 28 osób zasłużonych wokół budowy synagogi, którą odsłonięto w 1905 r. w jej przedsionku (Chronik der Kultusgemeinde Frydek-Mistek. ŽMP, DŽO, FM, poz.1, sygn. 1798, s (maszynopis).

295 Jabusz Spyra: Drogi społecznego awansu Żydów 295 Dzielnica fabryczna we Frydku, gdzie znajdował się m.in. zakład Landsbergera (SOkA FM) gminy wyznaniowej we Frydku-Mistku, która powstała w 1893 r. po przekształceniu miejscowego Związku Wyznaniowego. Jednak rzadko bezpośrednio angażował się w jej działalność 41. Niewątpliwy wysiłek, odnoszone sukcesy oraz ofiarność największego frydeckiego przedsiębiorcy dość szybko zostały docenione i uhonorowane. Już w końcu 1888 r. za zasługi dla miasta Adolf Landsberger został wyróżniony honorowym obywatelstwem miasta Frydku (jako trzecia osoba wyznania mojżeszowego po lekarzach Josefie Zifferze i Moritzu Spitzerze). Uzasadnieniem były wieloletnie zasługi dla dobra mieszkańców, wspieranie wszystkich humanitarnych instytucji w mieście, podkreślono też, że jest dobroczyńcą dla swojej liczącej ponad osób załogi 42. Dla samego Landsbergera ważniejszy był związek z Izbą Handlową i Przemysłową [Handel- und Gewerbekammer] w Opawie, której był członkiem korespondentem 43. Mianowany też został przez ministra handlu (wraz z niektórymi innymi przemysłowcami z Frydku) członkiem stałej komisji do spraw statystyki wymiany handlowej z Węgrami [Permanenzkommision für die Handelswerte der Zwischenverkehrstatistik] 44, do czego jako fabrykant, ekspor- 41 Wszedł do komitetu, który w 1909 r. miał doprowadzić do budowy murów wokół cmentarza żydowskiego we Frydku (ŽMP, DŽO, FM, poz. 28). Jego żona Marianna by działaczką Żydowskiego Kobiecego Związku Charytatywnego [ Isr. Frauenwohltätigkeitverein ] (Chronik der Kultusgemeinde Frydek-Mistek, pod 1903 r.). 42 O czym szerzej Silesia, Nr. 145 z , s Festschrift herausgegeben von der Handels- und Gewerbekammer für Schlesien in Troppau anlässlich der Eröffnung ihres neuen Amtsgebäudes. Troppau s. d. [1911], s Silesia, Nr. 294 z , s. 2; Nr. 297 z , s. 3.

296 296 Podnikatel šlechticem tujący znaczną część swoich wyrobów poza Cislitawię, miał odpowiednią kompetencję i wiedzę. Związany z tą funkcją był tytuł radcy komercjalnego [Kommerzial-Rat]. Działalność w tych zawodowych gremiach przyczyniła się na pewno do tego, iż w 1903 r. Adolf Landsberger otrzymał od cesarza order Żelaznej Korony III klasy 45. Jego firma była już w tym czasie zaliczana do grona największych w monarchii austriackiej 46. Przyjęcie w skład kawalerów zakonu Żelaznej Korony otworzyło przed frydeckim fabrykantem drogę do nobilitacji, gdyż zgodnie z obowiązującymi przepisami posiadanie orderu uprawniało jego posiadacza do starań o nadanie szlachectwa 47. W przypadku Adolfa Landsbergera doszło do tego po niespełna dziesięciu latach, kiedy został zaliczony do stanu szlacheckiego 48. W roku następnym, r. został nobilitowany do Adolf Landsberger z żoną Marianną, de domo Löwy / Lewi (Landsberger) stanu rycerskiego z predykatem von Friedeck 49. Z okazji swojej nobilitacji nowo mianowany rycerz z Frydku darował rodzinnemu miastu 20 tys. koron na urządzenie szpitala 50. Zmarł już po roku, r., pozostawiając syna Alfreda oraz córkę Teresę. Zgon został odnotowany przez wszystkie gazety lokalne, wspomnienie pośmiertne poświęciła mu także wiedeńska Neue Freie Presse, uważana za najbardziej wpływową gazetę o nastawieniu liberalnym w Środkowej Europie 51. Po śmierci rodzina przekazała na rzecz żydowskiej gminy wyznaniowej we Frydku-Mistku 5 tys. koron na urządzenie fundacji imienia Adolfa i Marianny Landsbergerów Tamże, Nr. 87 z , s. 3. O orderze Żelaznej korony Županič: Nová šlechta, s Die Großindustrie Österreichs. Band 3. Wien 1908, s Županič: Nová šlechta, s Frank-Döfering: Adels Lexikon, s. 385, poz Tamże, s. 385, poz Tu błędnie jego imię podano jako Karl Landsberger. 50 Silesia, Nr. 86 z , s Neue Freie Presse z ; Silesia, Nr. 123 z , s. 6; Bielitz-Bialaer Anzeiger, Nr z , s Księga protokołów Wydziału gminy wyznaniowej we Frydku-Mistku (ŽMP, DŽO, FM, poz. 2).

297 Jabusz Spyra: Drogi społecznego awansu Żydów 297 Adolf Landsberger był jedynym Żydem działającym i mieszkającym na stałe na Śląsku Cieszyńskim, który został nobilitowany przez cesarza. Fakt żydowskich korzeni w jego przypadku, jak się wydaje, nie miał żadnego znaczenia. Jak wiele innych osób zasłużonych w życiu publicznym Śląska Austriackiego, został podniesiony do stanu szlacheckiego, a potem rycerskiego, za sukcesy na polu przemysłu i dobroczynności, czyli w uznaniu odniesionego sukcesu zawodowego oraz za szczególne zasługi na polu aktywności społecznej i dobroczynnej 53. Bardzo ważne, być może najważniejsze, były jednak usługi oddane centralnemu ośrodkowi władzy w Wiedniu, uhonorowane wcześniej orderem Żelaznej korony, który w drugiej połowie XIX w. i na początku XX w. był dla członków niższych warstw społecznych najczęstszym środkiem dochodzenia do szlachectwa 54. W szerszej społecznej skali uznanie awansu społecznego ludności żydowskiej na Śląsku Austriackim potwierdza raczej fakt częstego honorowania wysiłku Żydów na rzecz swoich miast i wsi tytułami honorowych obywateli, nadawanymi przez reprezentantów miejscowych społeczności 55. Wie aus Juden Herren wurden. Wege des sozialen Aufstiegs von Juden in der Provinz der österreichischen Monarchie (am Beispiel Adolf Landsbergers von Friedeck) Adolf Landsberger ( ), Sohn eines jüdischen Unternehmers aus Friedek, war von 1860 an selbst als Unternehmer tätig. Als Ergebnis davon besaß er Anfang des 20. Jh. s in Friedek, Mistek und der Umgebung einen Komplex von Textilfabriken, in dem mehr als zweitausend Arbeiter beschäftigt waren. Er wurde 1912 vom Kaiser geadelt, und zwar als einziger aller Juden, die damals einen Wohnsitz in Teschener Schlesien hatten und dort auch tätig waren. Im kommenden Jahr erhob ihn der Kaiser mit dem Prädikat von Friedeck in den Ritterstand. Diese Auszeichnung verdankte Landsberger seinen herausragenden Erfolgen in der Industrie sowie den sozialen und wohltätigen Aktivitäten. Er wurde auch zum Ehrenbürger seiner Stadt ernannt und dies bedeutete, ähnlich wie bei vielen anderen Juden, die Anerkennung der lokalen Gesellschaft. (übersetzt von Magdalena Engelmann) 53 Županič, J.: Židovská šlechta v podunajské monarchii ( ). Historický časopis 55, 2007, s W latach co drugi nobilitowany przemysłowiec był Żydem (Tamże, s. 444). 54 Županič: Cesty, s Przykłady osób z terenu Śląska Austriackiego, które uzyskały szlachectwo na podstawie wcześniejszego wyróżnienia orderem Żelaznej korony zob. Šustková, H.: Nobilitovaní příslušníci slezského zemského sněmu v letech In: Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity Acta Facultatis Philosophicae Universitatis Ostraviensis 232. Historica 14 (Doc. Ph.Dr. Ludmile Nesládkové, CSc. k narozeninám). Ostrava 2007, s Kilka przykładów Spyra: Żydzi, s. 179, przypis 11.

298 298 Podnikatel šlechticem Hana Šústková (Ostravská univerzita v Ostravě) Podnikatelské aktivity nobilitovaných poslanců slezského zemského sněmu 1 Úvod 1 Zejména v posledním desetiletí se otázka tzv. nové šlechty, tedy nobilitantů, stala jedním z často diskutovaných historických témat. Zahraniční i česká historická literatura byla obohacena o celou řadu inspirujících a nová fakta přinášejících prací publikovaných na stránkách odborného tisku či v samostatných monografiích. 2 Povyšování nešlechticů do šlechtického stavu se dělo, a v některých dosud existujících evropských monarchiích děje i dnes, od středověku. V našem středoevropském prostoru pak do roku Zejména v 19. století dosáhl počet novošlechticů vrcholu a dá se říci, že došlo i k určité devalvaci aktu nobilitace a poklesu společenského respektu vůči jeho nositelům. Avšak privilegia spojená s příslušností ke šlechtě a společenská prestiž, která se s tím pojila, byla pro mnohé dostatečně lákavou pobídkou pro usilování o vstup mezi tuto uzavřenou elitu. 3 Zásluhy, které se spojovaly s možností požádat o nobilitaci, byly následující: za vynikající službu ve státní správě, za významné vědecké či umělecké počiny (spíše vzácněji), za vojenské zásluhy, za zásluhy v oblasti hospodářství a v neposlední řadě bylo povýšení do stavu šlechtického spjato s udělením některých řádů, jako např. Řádu železné koruny atp. 4 1 Tato studie vznikla díky podpoře grantu GAČR č. 404/06/ Viz např. JÄGER-SUNSTENAU, H.: Statistik der Nobilitierungen in Österreich In: Österreichisches Familienarchiv 1. Neustadt a. d. A. 1963, s. 3 16; ŽUPANIČ, J.: Nová šlechta rakouského císařství. Praha 2006; KREJČÍK, T.: Možnosti studia heraldiky nové šlechty v 19. století. In: STARÝ, M. (ed.): Genealogia ac heraldica Bohemica. Sborník příspěvků z odborné konference pořádané Českou genealogickou a heraldickou společností v Praze ve dnech na zámku Nečtiny. Praha 2002, s ; ŽOUŽELKA, Z.: Nobilitovaní příslušníci státního úřednictva na Moravě a ve Slezsku v první polovině 19. století. Příspěvek k dějinám státního úřednictva na Moravě a ve Slezsku v době předbřeznové. Genealogické a heraldické informace 2005, s ; MACHÁŇ, R.: Josef Schön Edler von Corbizthal. Příklad nobilitace důstojníka rakouské armády v 1. polovině 19. století. In: Historie-Historica 13. Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity 226, Ostrava 2007, s ; BRŇO- VJÁK, J.: Nová šlechta z řad úřednictva moravské státní správy Slezský sborník (dále SlSb) 101, 2003, č. 1, s. 1 16; ŠÚSTKOVÁ, H.: Nobilitovaní příslušníci slezského zemského sněmu In: Historie-Historica 14. Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity 232. Ostrava 2007, s ŽUPANIČ, J.: Cesty k urozenosti. Nová šlechta v Rakousko-Uhersku. Český časopis historický 104, 2006, č. 2, s Právě od počátku 19. století přibývalo nobilitací spojených s osobami, které se významně zasloužily o rozkvět hospodářství a ekonomický rozvoj monarchie bankéřů, velkoobchodníků a majitelů manufaktur a později továren měšťanského původu. V období let bylo povýšeno do stavu šlechticů 1242 osob z tohoto okruhu. Blíže viz MYŠKA, M.: Šlechta v Čechách, na Moravě a ve

299 Hana Šústková: Podnikatelské aktivity nobilitovaných poslanců 299 Na stránkách této studie se budeme zabývat osudy několika mužů, kteří dosáhli udělení šlechtického titulu právě za své hospodářské zásluhy, v některých případech ve spojení se zásluhami ve státní správě. Mimo to naše hrdiny pojí poslanecký mandát ve slezském zemském sněmu. V únoru 1861 vstoupila v platnost tzv. Schmerlingova (či také únorová) ústava a spolu s ní i ústavy a volební řády jednotlivých zemí habsburského soustátí. Na základě této skutečnosti vznikly jednotlivé zemské sněmy. Ve vévodství Horní a Dolní Slezsko (Rakouské Slezsko) 5 mělo toto politické těleso 31 poslanců volených na šestileté období. 6 Ve sledovaném období let se v jeho lavicích vystřídalo na 161 zastupitelů. Z nich 28 pocházelo ze starých šlechtických rodů a 12 poslanců bylo nobilitováno, případně vzešlo z nobilitovaných rodin. 7 Z významných slezských šlechtických rodů se na půdě zemského sněmu angažovali pouze Larisch-Mönnichové v osobách hrabat Johanna, Heinricha a Hannse. Ostatní představitelé vysoké šlechty ve Slezsku, jako např. Wilczekové, Liechtensteinové či Lichnowští, neparticipovali na aktivní účasti v zemské politice. Kromě Larisch-Mönnichů se stali poslanci aristokraté, např. Beess-Chrostinové, Pillerstorffové, hrabě Bellegarde, Belcredi, svobodní páni Mattencloitové aj. Novošlechticů prošlo zemským sněmem méně. Z 12 nobilitantů bylo 7 povýšeno do šlechtického stavu, 3 se narodili do nobilitovaných rodin a u 2 se nezdařilo dohledat doklady o jejich nobilitaci. 8 Z těchto 12, respektive 10 nobilitovaných bylo třeba vybrat ty, kteří byli povýšeni do šlechtického stavu za zásluhy na poli hospodářském, tedy podnikatele. Při rozhodování, koho za podnikatele považovat, byla použita kombinace dvou existujících definic (Redlichova funkcionální definice, odlišující kapitalistu, podnikatele a manažera, a Biermannova poziční definice, považující za základní kritérium pozici podnikatele v podniku podnikatel je osoba vybavená nejvyšší formální autoritou v podniku). Definovat pod- Slezsku na prahu buržoazní éry. Hospodářská aktivita české aristokracie a tzv. kapitalistická modernizace. Časopis Slezského muzea (dále ČSM) 36 B, 1987, č. 1, s ; týž: Nová šlechta z řad peněžníků, obchodníků a průmyslníků v českých zemích v 19. století. (Poznámky problémy perspektivy výzkumu). In: CHOCHOLÁČ, B. MALÍŘ, J. (eds.): Pocta Janu Janákovi, předsedovi Matice moravské, profesoru Masarykovy univerzity věnují k sedmdesátinám jeho přátelé a žáci. Brno 2002, s Po prohrané válce s Pruskem v roce 1742 bylo Slezsko dosud patřící Habsburkům rozděleno mezi pruského krále Friedricha II. a císařovnu Marii Terezii. Z bohaté provincie zůstalo v habsburské moci pouhé torzo asi km². Jednalo se o jižní části opavského, krnovského a niského knížectví, knížectví těšínské a svobodné stavovské panství Bílsko. 6 9 za kurii velkostatku (z toho 2 za tzv. svěřenecké velkostatky, což byla I. kurie velkostatku; 7 za nesvěřenecké velkostatky, tedy II. kurii velkostatku ), 12 za města a opavskou OŽK (10 v městské kurii a 2 za OŽK), 9 za kurii venkovských obcí a 1 virilní (kníže-biskup vratislavský) viz ŠÚST- KOVÁ, H.: Proměna struktury poslanců slezského zemského sněmu v letech Ostrava 2001, s. 48 (rkp. diplomové práce, FF OU). 7 Anhang zu der Sammlung der Beschlüsse des schlesischen Landtages I. und II. Teil I. XXXIX. Session, Jahr Opava 1905; ŠÚSTKOVÁ: Nobilitovaní příslušníci, s Österreichisches Staatsarchiv (dále ÖStA), Allgemeines Verwaltungsarchiv (dále AVA), Adelsakten (dále AA). U dvou poslanců, kteří jsou v Anhang zu der Sammlung uvedeni jako nobilitovaní se nepodařilo nobilitační spisy dohledat, nebyli v inventáři (inventářem je v tomto případě příručka FRANK-DÖFERING, P.: Adels-Lexikon des österreichischen Kaisertums Wien 1989). Jednalo se o JUDr. Carla Dietricha a JUDr. Maxe Mengera von Wolfensgrüna.

300 300 Podnikatel šlechticem nikatele pouze jako osobu, která by podnik vlastnila, by bylo velmi omezující a z pohledu dnešní historiografie zavádějící. 9 Nakonec byla upřednostněna kombinace obou posledně zmíněných přístupů. Mimo majitelů podniků či předsedů akciových společností byli vybráni i vrcholní manažeři, tedy celkem 6 osobností (Josef Kalchegger von Kalchberg, Mathias Kasperlik von Teschenfeld, Franz von Miller zu Aichholz, Adolf Gurniak von Schreibendorf, Ferdinand Pohl von Schleswald a Heinrich von Janotta). A to i přesto, že např. nobilitace J. Kalcheggera von Kalchberga či M. Kasperlika von Teschenfeld byla udělena na základě zásluh na poli státní správy či obecní samosprávy, avšak podstatná část těchto zásluh tkvěla v jejich přínosu pro ekonomický rozvoj Těšínska, neboť oba dva působili mimo jiné i jako ředitelé, a tedy vrcholní manažeři, Těšínské komory. 10 Josef Kalchegger von Kalchberg Původně štýrská měšťanská rodina byla povýšena do šlechtického stavu osobou Josefa Erharda Kalcheggera, který byl nobilitován udělením šlechtického diplomu Dne 6. srpna 1763 byl jako rytíř přijat mezi štýrské stavy s právem zasedat v tamním zemském sněmu. 11 Později bylo jeho povýšení do rytířského stavu zpochybněno a rodině (vnukům) byl přiznán pouze titul prostých šlechticů (Edler von Kalchberg) a bylo jí odňato právo zasedat ve štýrském sněmu. Jak k tomu došlo? Ve druhé polovině 18. století nerozlišovala tehdejší praxe v některých dědičných habsburských zemích při vystavování šlechtických diplomů, zda se jedná o povýšení do stavu prostých šlechticů či rytířů. Docházelo tedy ke zmatkům i ke zneužívání titulů. Tomuto nešvaru se snažil zabránit výnos z roku 1753, podle kterého si každý nobilitovaný měl nechat úřady výslovně potvrdit stupeň šlechtictví. V roce 1769 úřady varovaly nositele rytířských titulů, Josef Kalchegger von Kalchberg ( ), ředitel arcivévodské Těšínské komory, slezský a haličský místodržitel, státní ministr (ZAO) že mají povinnost zažádat úřad o potvrzení této skutečnosti. Avšak oba dva výnosy se do značné míry minuly účinkem. Vzhledem k tomu, že vydání potvrzení muselo být žadatelem zaplaceno, 9 Viz MYŠKA, M.: Problémy a metody hospodářských dějin. Část 1. Metodické problémy studia dějin sekundárního sektoru. Ostrava 1995, s Těšínská komora patřící v 19. století habsburským arcivévodům se rozprostírala na 643 km². Vedle zemědělství a lesnictví provozovala i uhelné a rudné dolování, hutní prvo- a druhovýrobu a různá odvětví potravinářského průmyslu (cukrovar, pivovar, lihovar, olejárnu, likérku) viz DOKOUPIL, L. MYŠKA, M. a kol.: Kulturněhistorická encyklopedie Slezska a severovýchodní Moravy. N Ž. Ostrava 2005, s ÖStA, AVA, AA, spis Kalchegger von Kalchberg Josef.

301 Hana Šústková: Podnikatelské aktivity nobilitovaných poslanců 301 mnoho rodin se touto záležitostí nezabývalo. Pravděpodobně to byla příčina pozdějších potíží von Kalchbergů při uznání titulu. 12 Druhou příčinou, která přispěla k nedorozumění, byla skutečnost, že Josef Erhard byl dvakrát ženatý. Poprvé se svobodnou paní Marií Annou von Gabelkosen zu Pichl. Bez úředního povolení začal používat ke svému jménu i přídomek Pichl a pod jménem Josef Kalchberg von Pichl figuroval v seznamu štýrských inkolátů, přičemž správně měl být zapsán pod jménem Josef Erhard Kalchegger von Kalchberg. Po smrti své první ženy ( ) se oženil s Annou Katharinou svobodnou paní von Sommerstorff a přídomek zu Pichl přestal používat. Zcela jistě netušil, kolik obtíží tím svým potomkům způsobí. Josef Erhard měl 4 syny Josefa, Franze, Aloise a Johanna. Nejvýznamnějšími příslušníky rodu byli potomci Franze, velkostatkáře a stavovského stavebního inspektora. Měl tři syny Josefa (pozdější rakouský ministr obchodu), Franze (významný rakouský politik a státní úředník) a Hermanna (kapitán c. k. armády). Z těchto tří bratří nás zajímá právě Josef von Kalchberg, narozený ve Štýrském Hradci. 13 Dětství strávil na zámku Herbersdorf u Wildonu ve Štýrsku. Gymnázium i lyceum studoval v rodném městě, ve kterém započal i svá univerzitní studia, pokračoval v nich ve Vídni. Původně se zajímal o estetiku, avšak později se začal zabývat studiem matematiky, národního hospodářství a práv. Ve Vídni získal doktorát z obojího práva a stal se nakrátko suplentem občanského práva a posléze adjunktem katedry státovědy na tamní univerzitě. Dostalo se mu vzdělání, které svému nositeli v první polovině 19. století umožňovalo nastoupit dráhu státního či patrimoniálního úředníka vyššího stupně. Po odchodu z univerzity se stal řádným profesorem Tereziánské rytířské akademie a zároveň dostal příležitost jako soukromý učitel arcivévodů Albrechta a Karla Ferdinanda přiblížit se panovnické rodině. Právě arcivévoda Karel, majitel Těšínské komory a otec obou arcivévodů, jmenoval v roce 1843 Josefa von Kalchberga ředitelem komorních statků. Do jejích služeb vstoupil již v roce 1839, tehdy se stal asistentem jejího ředitele Karla von Kleylea. Byl pověřen řízením 4 politických vrchnostenských úřadů, 5 smíšených okresních úřadů a mimoto vedl i několik sirotčích úřadů. Měl možnost dobře se seznámit se sociální situací poddaných Komory a poznal, že se poměry staly neúnosnými a schyluje se k povstání. Již v roce 1841 navrhl zrušení robotních povinností za náhradu. Jeho návrh byl odmítnut a o rok později byl Kalchberg jmenován ředitelem arcivévodského statku Židlochovice nedaleko Brna. Zabýval se tu především rozvojem tehdy de facto nové plodiny cukrové řepy a jejího využití v cukrovarnictví. Spolupracoval při tom s tamním cukrovarem v majetku vídeňské firmy Robert and Comp. Záhy, v září 1843, byl znovu povolán do Těšína, aby vystřídal von Kleylea na ředitelském postu. Hned v úvodu se musel vypořádat s celou řadou problémů hospodářského i poli- 12 ŠÚSTKOVÁ: Nobilitovaní příslušníci, s MYŠKA, M. DOKOUPIL, L. (eds.): Biografický slovník Slezska a severní Moravy 6 (dále BSSSM). Ostrava 1996, s

302 302 Podnikatel šlechticem tického charakteru. Většina obci patřících Komoře byla tehdy postižena epidemii dobytčího moru, navíc kvůli kombinaci neúrody brambor a epidemií napadajících hospodářská zvířata se rozšířil mezi rolníky hladomor. Na samotných hranicích komorních statků v Haliči vypuklo rolnické povstání a vzbouření sedláci napadali i majetek Komory. Proto Kalchberg založil v roce 1846 ozbrojenou stočlennou gardu složenou z lesního personálu, hutníků a horníků ve službách Komory. Jako ředitel Knížecí těšínské komory nespravoval pouze velkostatek, ale manažersky zasahoval i do řízení průmyslové výroby přičleněné ke Komoře, která vlastnila i uhelné a rudné doly a hutě. Na zemědělskou produkci navazovala plynule i průmyslová potravinářská výroba cukru, oleje, lihu, piva a likérů. Podniky měly v čele své vlastní ředitele, avšak hlavní zodpovědnost ležela na řediteli komorních statků, Kalchberg zastával vlastně funkci jejich generálního ředitele. Aktivní politikou se von Kalchberg začal zabývat v roce V tomto pohnutém období se stal poslancem rozšířeného slezského veřejného konventu i frankfurtského parlamentu. Politické postoje vyjádřil ve své biografii těmito slovy: V prvé řadě jsem vlastencem milujícím monarchii a potom úředníkem, plnícím v zájmu svého pána službu na komorních statcích. 14 Nevystoupil otevřeně proti revoluci jednak z taktických důvodů, ale také tu snad vystoupil do popředí motiv reforem, které se začaly uskutečňovat a v nichž Kalchberg již před rokem 1848 viděl klíč k dalšímu rozvoji. Jeho snahou bylo usměrňovat nápady horkých hlav revolucionářů, aby neuškodili státu a Komoře. V chudobě těšínských bezzemků sužovaných robotními povinnostmi viděl živnou půdu pro šíření komunistických idejí. Ve snaze těšínských Čechů vytvořit slovanskou národní gardu spatřoval nebezpečí panslavismu, ačkoliv nebyl žádným germanizátorem podporoval zavedení češtiny do úředního styku na Těšínsku. Snažil se zabránit volbě do frankfurtského parlamentu, protože tento krok považoval za příliš radikální a obával se dopadu parlamentních jednání na osud monarchie. Toto se mu nezdařilo a paradoxně byl do Frankfurtského sněmu sám zvolen. Zastával zde přísně monarchistické pozice, při projednávání otázky zavedení všeobecného hlasovacího práva se střetl v ostré debatě s německým filozofem Ludwigem Feuerbachem a tuto myšlenku zcela zavrhl. Po návratu z Frankfurtu zůstal dále politicky aktivní. Účastnil se práce Německého národního klubu v Bílsku. Dále se zabýval otázkami vyvázání poddaných z robotních povinností a vrchnostenských dávek. Své názory na tyto záležitosti vyložil v dopise hraběti Stadionovi z února V témže roce se vzdal postu ředitele Těšínské komory a rozhodl se přejít do státní služby. V červnu 1849 jej ministr vnitra Alexander Bach jmenoval ministerským radou a posléze coby odborníka na problematiku vyvazování z poddanských povinností prezidentem Zemské vyvazovací komise pro Slezsko. V prosinci téhož roku byl povolán na post c. k. místodržícího Horního a Dolního Slezska se sídlem v Opavě. Z této funkce byl odvolán 14 GROBELNÝ, A.: Češi a Poláci ve Slezsku. Ostrava 1958, s. 89.

303 Hana Šústková: Podnikatelské aktivity nobilitovaných poslanců 303 v lednu 1853 pro své údajně příliš liberální postoje, ale především kvůli neshodám, které měl s velitelem opavského garnizonu. Evidentně se však nejednalo o příliš vážné problémy, které by narušily jeho další kariérní postup. Ihned byl jmenován viceprezidentem haličského místodržitelství a zastupujícím místodržitelem se sídlem ve Lvově. I zde se jeho úkolem stalo dokončit vyvazování sedláků z robotních povinností, které ve specifickém haličském prostředí naráželo na mnoho problémů především ze strany polské šlechty. V prosinci 1859 byl poslán administrativou hraběte Goluchowského do výslužby, ani v penzi nelenil a stal se členem správní rady vídeňského Credit-Anstalt für Handel un Gewerbe. Po pádu Goluchowského vlády byl v prosinci 1860 ministrem Schmerlingem povolán na místo sekčního šéfa ministerstva obchodu. O dva roky později se stal správcem tohoto ministerstva a v říjnu následujícího roku jeho šéfem. V této funkci setrval až do roku V roce 1864 jej císař František Josef I. jmenoval řádným tajným radou. Nadále zůstal i aktivním politikem. Ve volbách 1861 se stal zemským poslancem ve Slezsku za venkovské obce politického okresu Jeseník a zároveň poslancem dolnorakouského zemského sněmu za okres Klosterneuburg. Ve slezském zemském sněmu byl zvolen do funkce viceprezidenta a zároveň byl sněmem vyslán do Říšské rady. 15 Zajímal se o problematiku vztahu obcí a šlechtického majetku, dále o otázky kolem živnostenského řádu a katastru pozemkových výnosů. Své úvahy o společenských, hospodářských a politických otázkách a problémech zpracoval literárně, anonymně vydal brožuru zabývající se vlivem hospodářských a sociálních změn na obecní samosprávu, zemským zastoupením, autonomií, novým postavením a úkoly aristokracie, postavením židů, vztahem mezi Rakouskem a Německem, který pojmenoval Kleine Beiträge zu grossen Fragen (Vídeň 1860). Literární činnosti se více věnoval po svém konečném penzionování v roce Sepsal mimo jiné autobiografii. 16 Působil i nadále v řadě správních rad. Během svého života byl několikrát vyznamenán povýšením do stavu svobodných pánů roku 1857, dále řádem Železné koruny II. stupně, stal se čestným občanem Lvova a Opavy. Konec jeho života byl ovlivněn slepotou. Zemřel v rodném Štýrském Hradci 27. dubna Mathias Kasperlik von Teschenfeld Druhým představitelem kategorie manažerů je Mathias Kasperlik, který rovněž působil jako ředitel komorních statků. Rodina Kasperliků patřila mezi staré těšínské rody svobodných sedláků, tedy k elitě venkovské společnosti. Mathias se narodil 24. února 1801 v Dolních Bludovicích v rodině učitele a panského vrchního správce Johanna Kasperlika. Gymnázium začal studovat v Těšíně, středisku východního Rakouského Slezska, pokračoval v nich na piaristickém ústavu 15 Až do roku 1873 byli poslanci Říšské rady voleni prostřednictvím zemských sněmu z poslanců těchto sborů. 16 Mein politisches Glaubensbekenntnis in Gedenkblättern einer achtzigjährigen Pilgerfahrt. Leipzig 1881.

304 304 Podnikatel šlechticem v moravském Příboře. Po jeho absolvování odešel na lyceum do Olomouce a hodlal se stát řádovým bratrem, vstoupil jako klerik do příborské piaristické koleje. 17 Po dvou letech však kolej opustil a rozhodl se studovat práva na vídeňské univerzitě. Za svých studií se stal vychovatelem v rodině hraběte Hoyose von Sprinzenstein, který u císařského dvora zastával funkci vrchního dvorního lovčího. 18 Po ukončení právnických studií se Kasperlik rozhodl navštěvovat zemědělský kurz, kde získal potřebné teoretické i praktické zkušenosti, které později ve funkci ředitele Těšínské komory využil především při spravování komorních velkostatků. V roce 1829 složil soudcovskou zkoušku, stal se správcem statku, justičním a politickým vrchním úředníkem dolnorakouského panství Ottenstein, které bylo v majetku hrabat von Lamberg. Mathias Kasperlik von Teschenfeld ( ), ředitel arcivévodské Těšínské komory, historik Těšínska (ZAO) V jejich službách setrval po 9 let. 19 V roce 1839 nastoupil u Těšínské komory na místo justiciára. V roce 1841 byl ve funkci úředního představeného přeložen ke správě arcivévodských statků v haličské Bestwině. Od roku 1844 působil jako vrchní dalšího z arcivévodských panství Želovice. O pět let později byl povolán zpět do Těšína, a to do funkce zástupce ředitele Komory, ředitelem byl jmenován v roce Mathias Kasperlik byl prototypem reformátora. Na všech působištích se snažil uskutečňovat co nejekonomičtější způsob hospodaření a zaváděl celou řadu technických a vědeckých novinek jak do zemědělské, tak průmyslové výroby. Jedním ze zásadních kroků, které uskutečnil ve snaze zlepšit zemědělskou produkci na komorních statcích, bylo odvodnění podmáčených pozemků vybudováním drenážního systému; takto získaná půda byla dále hospodářsky využívána převážně jako pastvina pro dobytek. Zaváděl pěstování nových plodin a vylepšil stav chovu skotu dovozem plemene z Holandska. Živelnou těžbou a pastvou odlesněné části Beskyd nechal znovu zalesnit. V samotném Těšíně nechal vybudovat novou továrnu na zpracování lněné příze, která poskytla zaměstnání bezzemkům z podhorských beskydských oblastí sužovaných nezaměstnaností. Živě se zajímal o novinky v oblasti zpracování železa. Výsledkem pak byla modernizace hutních provozů v Bašce, Karlově Huti, Třinci, Ustroni, Węgierskiej Górce, Obszaru a Liptovském Hrádku v Horních Uhrách. 17 ŠÚSTKOVÁ: Nobilitovaní příslušníci, s Anhang zu der Sammlung, s. XXVIII. 19 BSSSM 3 (15). Ostrava 2002, s. 73.

305 Hana Šústková: Podnikatelské aktivity nobilitovaných poslanců 305 Za zásluhy o ekonomický rozvoj panství, která spravoval, byl 6. srpna 1864 povýšen do dědičného prostého šlechtického stavu s predikátem von Teschenfeld. 20 Město Frýdek mu udělilo čestné občanství. Kasperlik nezůstal stranou politického života. V roce 1861 úspěšně kandidoval do slezského zemského sněmu za městskou kurii Frýdek Bohumín Fryštát. Daleko více než politikou se zabýval historií a slezskou vlastivědou. Už za svého působení u Lambergů se začal zaobírat historií, uspořádal hraběcí rodinný archiv a sepsal dějiny jejich rodu ( Die Burg Ottenstein und seine Besitzer ). 21 Ve středu jeho zájmu však stálo především rodné Těšínsko, jeho záměrem bylo vydávat kodex listin vztahujících se k němu. Tento nápad již nestačil realizovat, zemřel náhle 29. listopadu 1865 v Těšíně. Ferdinand Pohl von Schleswald Posledním představitelem kategorie manažerů je Ferdinand Pohl. Muž, jehož kariéra prodělala nejpozoruhodnější vzestup a který se svým rodinným původem vymyká všem svým nobilitovaným souputníkům z řad slezských poslanců. Narodil se 21. května 1843 ve Zlatých Horách (tehdy Zuckmantel) chudému měšťanskému tkalci Eduardu Pohlovi a Sophii, rozené Neupert. Rodina patřila mezi obecní chudé a navíc otec i matka záhy zemřeli. Ferdinand byl vychováván u dalšího tkalce Franze Neugebauera v podobně sociálně nepříznivých podmínkách. Tyto okolnosti handicapovaly Ferdinanda Pohla při získávání vzdělání, na něj se však usmálo štěstí. Po absolvování povinné školní docházky v místě bydliště a vyučení se otcovskému řemeslu se v roce 1856 stal tovaryšem. Ale již na obecní škole si jeho inteligence a píle všimli místní farář i učitelé a podařilo se jim získat pro mladého Ferdinanda Pohla stipendium na katolickém gymnáziu v Těšíně. Ve školním roce 1856/57 nastoupil do primy. Dochovaná školní vysvědčení dokládají neobyčejnou píli i nadání a zodpovědnost, s jakou ke studiu přistupoval. 22 Jako cílevědomý člověk si dobře uvědomoval jedinečnost příležitosti, které se mu dostalo. Téměř ve všech předmětech byl klasifikován výborně a při maturitě v roce 1864 mu pro neustálý vynikající prospěch byly ústní zkoušky z některých předmětů odpuštěny. Po absolvování gymnázia a složení dobrovolné 20 ÖStA, AVA, AA, spis Kasperlik von Teschenfeld, Mathias. 21 Kasperlíkova bibliografie viz HAVLÍČEK, B.: Matěj Kašprlík zapomenutý historik Těšínska. (Příspěvek k soupisu jeho díla). Těšínsko, 1957, č. 1, listopad, s ÖStA, AVA, Nachlass Dr. Ferdinand Pohl, kart. 1. Ferdinand Pohl von Schleswald ( ), právník, ředitel biskupské komory v Javorníku (ÖStA)

306 306 Podnikatel šlechticem zkoušky z francouzštiny se vydal do Vídně, aby se zapsal na tamní univerzitě na práva. Jeho finanční zázemí se nijak nevylepšilo, a proto se na studiích živil tím, že dávál kondice. Univerzitní studia absolvoval mezi lety Pak následovala dvouletá soudní praxe ve Vídni, byl advokátním koncipientem ve vídeňské právní kanceláři dr. Edmunda Kolbeho. 23 Vykonal předepsané advokátní zkoušky a v září 1875 se jako soudní advokát nechal zapsat do dolnorakouské advokátní kanceláře. Svou vlastní praxi si otevřel ve Vídni. Orientoval se především na obchodní právo, stal se právním poradcem řady firem. Mimo to byl také činný v mnoha spolcích v roce 1874 byl jmenován správním radou I. všeobecného spolku úředníků, v této funkci setrval po 20 let. Ačkoliv se plně etabloval ve Vídni, stále se velmi zajímal o dění v rodném Slezsku. Podporoval slezské studenty, kteří stejně jako on pocházeli z neutěšených sociálních poměrů. Stál také od roku 1879 v čele Spolku rakouských Slezanů ve Vídni. V červenci roku 1882 se oženil, svou budoucnost spojil v javornickém farním kostele s dcerou nájemce javornického pivovaru Sophii Műllschitzki. Narodili se jim dvě dcery a syn. Zejména starost o hospodářskou situaci v domovině jej přivedla na kandidátku německých nacionálů v zemských volbách. Byl zvolen v roce 1885 za městskou kurii Jeseník Javorník Zlaté Hory Žulová Vidnava a tento volební obvod zastupoval až do roku 1918, respektive Ferdinand Pohl střídavě pobýval ve Vídni, kde provozoval svou úspěšnou advokátní praxi, a Opavou, kde zasedal minimálně jednou ročně v zemském sněmu, ale kam dojížděl poměrně často jak kvůli pracovním záležitostem, tak kvůli politickým jednáním. Během roku 1903 dostal nabídku ředitelství javornických komorních statků vratislavského biskupa stát se jejich právním poradcem. Podmínkou, kterou si ředitelství kladlo, bylo vzdát se vlastní vídeňské praxe a odstěhovat se do Javorníku. Funkce právního poradce totiž vyžadovala trvalou přítomnost dr. Pohla na místě. Nabídka byla s největší pravděpodobnosti velmi lákavá, neboť Pohl ještě v roce 1903 praxi zavřel a odstěhoval se i s rodinou do Javorníku. Tam na něj čekal služební byt a další požitky. O dva roky později byl dosavadní komorní ředitel penzionován a jeho nástupcem se stal právě Ferdinand Pohl. Funkci nového právního poradce po něm převzal syn Ernest Ferdinand. Na rozdíl od Těšínské komory ležel základ hospodářské činnosti komory javornické vzhledem ke klimatickým podmínkám nikoliv v zemědělství, ale v lesním hospodářství a z toho vyplývajícím dřevozpracujícím průmyslu a v omezené míře i v rudném hornictví. Nové funkce se ujal s nadšením a pečlivostí sobě vlastní. Vratislavský biskup dr. Kopp proto nešetřil pochvalami. Jeho činnost byla už v roce 1901 oceněna řádem Železné koruny III. třídy, v roce 1908 se stal komturem řádu Františka Josefa a v roce 1911 obdržel saský Albrechtův řád II. třídy. Roku 1913 na základě udělení řádu Železné 23 ŠÚSTKOVÁ: Nobilitovaní příslušníci, s. 277.

307 Hana Šústková: Podnikatelské aktivity nobilitovaných poslanců 307 koruny požádal o povýšení do šlechtického stavu, ke kterému došlo 13. listopadu téhož roku (včetně udělení přídomku von Schleswald). 24 První světová válka poznamenala osobní i pracovní život Ferdinanda Pohla, nyní již šlechtice von Schleswald. Jeho jediný syn, také právník Ernest Ferdinand, padl jako důstojník rakousko-uherské armády. Zůstala po něm dcera, o kterou se začali starat dědeček Ferdinand a babička Sophie. Po pracovní stránce musel řešit mnoho složitých problémů, jakými byl např. úbytek mužských pracovních sil, protože muži byli posíláni na frontu, zároveň nutnost dodržovat dodávky důležité pro válečné hospodářství, udržení alespoň trochu přijatelných pracovních a životních podmínek dělníků. Toho docílil mimo jiné i zvýšením mezd manuálně pracujících zaměstnanců a zvýšenými dodávkami potravin do nejchudších domácností. Na svém místě zůstal přes svůj pokročilý věk i po vzniku Československé republiky. Roku 1921 se však jeho zdravotní stav natolik zhoršil, že se necítil schopen vykonávat naplno povinnosti plynoucí z funkce a požádal tehdejšího vratislavského biskupa dr. Bertrama o penzionování. Žádosti bylo vyhověno a Pohl odešel do výslužby s roční penzí korun československých. Poslední léta života trávil společně s manželkou a vnučkou v Opavě, kde také 5. června 1924 zemřel na následky mozkové mrtvice. Franz von Miller zu Aichholz Největší podnikatelské i společenské úspěchy rodiny Miller zu Aichholzů jsou spojeny se jménem zakladatele jejich podnikatelské a finanční moci Josefem Mariou Millerem. Ten se narodil v roce 1797 v jižním Tyrolsku majetnému obchodníku s kůží, železem a majiteli malé výrobny hedvábí Franzi Millerovi a Marii Anně, rozené Stefenelli von Prenterhof und Hohenmauer. 25 Původně rodina pocházela ze Švýcarska. Zajímavé je, že jako dítě v době okupace francouzskými vojáky přepravoval Josef Maria tajné zprávy pro tyrolského bojovníka proti Napoleonovi Andrease Hofera. 26 Jako čtrnáctiletého jej otec poslal do Vídně ke své dceři, která tu byla provdána za lékaře. Josef Maria se stal volontérem v malém drogistickém obchodě. Mimoto se dále vzdělával nejenom v obchodnickém řemesle, ale studoval pilně francouzsky a také německy. Doma se u Millerů totiž mluvilo buďto tyrolským nářečím, mimo Tyrolsko prakticky nesrozumitelným, anebo italsky. V červenci 1812 nastoupil u firmy Michael Grittner & Co., což byla jedna z nejvýznamnějších drogistických firem ve Vídni. Už zde předvedl podnikatelský potenciál, který v něm dřímal. Velice rychle se vypracoval z učně přes příručího až k podílníkovi firmy, ze které 24 ÖStA, AVA, AA, Pohl von Schleswald, Ferdinand. 25 Bližší informace o rodimě von Miller zu Aichholz viz KŰHSCHELM, O.: Vom glanzvollen Aufstieg bis zur Tragödie alten Reichtums. Familien- und Firmenstrukturen im Haus Miller-Aichholz. In: STECKL, H. (Hg.): Bűrgerliche Familien. Lebenswege im 19. und 20. Jahrhundert. Bürgertum in der Habsburgermonarchie VIII. Wien 2000, s ÖStA, AVA, AA, Miller zu Aichholz, Josef Maria und August von.

308 308 Podnikatel šlechticem vystoupil v roce 1818 a stal se tichým společníkem v podniku F. G. Öhlera. Nejprve však musel získat potřebný kapitál, který mu nakonec poskytl otec ve výši zlatých, jež během několika málo let splatil. Tak začala jeho strmá podnikatelská kariéra. V roce 1825 se Josef Maria oženil s Flore d Heur, dívkou pocházející ze zchudlé belgické patricijské rodiny. 27 Ze svazku vzešlo 15 dětí. Syn Franz se narodil jako čtvrté dítě 4. září 1831 ve Vídni. V roce 1826 vystoupil Josef Maria z firmy Öhler & Miller, koupil Grittnerovu drogerii a s J. Amicem založil firmu Josef Maria Miller & Co. V roce 1836 založil s F. Sandrinim a H. d Heurem obchodní firmu Miller & Co. v Terstu. Roku 1839 koupil ve Vídni první rafinerii surového cukru. 28 V roce 1851 společně s Carlem Hochstetterem založili ve slezském Hrušově nedaleko Moravské Ostravy podnik Erste österreichische Soda-Fabrik; údajně na tento nápad přišli za svého pobytu v lázních Karlova Studánka, kde se seznámili. Byla to první továrna na výrobu sody v českých zemích. O rok později byla založena továrna na výrobu kameninových nádob, ve kterých se přepravovala a skladovala kyselina sírová. Josef Maria budoval finanční impérium a prostředky investoval do dalšího podnikání v chemickém, potravinářském, textilním a papírenském průmyslu. V roce 1857 zaslal nyní již ředitel Rakouské národní banky žádost o uznání šlechtického titulu pro svou rodinu, považoval se totiž za potomka Jacoba von Millera, povýšeného do šlechtického stavu císařem Rudolfem I. roku Josef Maria byl skutečně povýšen, avšak pouze do stavu prostých šlechticů, a to na základě svých hospodářských zásluh. V roce 1865 se stal rytířem díky udělení řádu Železné koruny III. třídy. Jeho syn Franz, který není tak známý a významný jako jeho bratři August a Viktor, vystudoval vídeňské gymnázium a pak chemii na soukromé vysoké škole ve Wiesbadenu, kde byl žákem profesora Fresenia. Praktikoval u různých chemických podniků, v roce 1856 vstoupil do otcovských hrušovských firem, 1867 se stal ředitelem obou továren. 30 Franz se tedy přestěhoval do Hrušova, kam se za ním později vydal i mladší bratr Heinrich a posléze se k nim přidali i bratři Viktor a Vinzenz, i když ti pouze jako praktikující volontéři. K ubytování jim sloužila vila vybudovaná roku 1861 v blízkosti závodu na výrobu kameniny. Hrušovským továrnám se dařilo. Poptávka po sodě a dalších produktech vzniklých při její výrobě strmě stoupala. Do roku 1882 byly závody v Hrušově jedním z pouhých čtyř producentů této komodity a poptávka výrazně převyšovala nabídku. V této 27 KÜHSCHELM: Vom glanzvollen, s BSSSM 4 (16). Ostrava 2003, s Blíže ke genealogickým vývodům rodiny Miller-Aichholzů a jejich nárokům na šlechtictví viz ŠÚSTKOVÁ: Nobilitovaní příslušníci, s O majetkoprávních poměrech obou hrušovských podniků Miller-Aichholzů a Hochstetterů viz ZÁŘICKÝ, A.: Rothschildové a ti druzí aneb Dějiny velkopodnikání v Rakouském Slezsku před první světovou válkou. Ostrava 2005, s

309 Hana Šústková: Podnikatelské aktivity nobilitovaných poslanců 309 Franz von Miller zu Aichholz ( ), podnikatel v oboru chemické výroby, člen významné rakouské bankéřské rodiny (Pohludka) době však byly vystavěny dvě nové továrny na sodu, které vzhledem ke svému modernímu zařízení vyráběly a prodávaly produkty levněji než závody Miller-Aichholzů a Hochstetterů. Důsledkem byl tvrdý boj o ceny. Hrušovské závody se dostaly do složité finanční situace, kterou se sice podařilo již v roce 1883 vyřešit, ale ne definitivně. Ve skladech se hromadily zásoby neprodaného materiálu. Situaci vyřešil vznik kartelu v roce 1888, což bylo v tehdejším období naprosto běžným obranným opatřením před volnou soutěží. Do určité míry byla omezena samostatnost podniku a majitelé museli při strategických rozhodnutích brát zřetel na zájmy celého kartelu. Ale ani tak se nepodařilo zvýšit produktivitu závodu na výrobu sody. Moderním provozům, ve kterých se tato výroba děla prostřednictvím amoniaku, nemohl zastaralý závod konkurovat a přistoupilo se k jeho modernizaci. Získat úvěr nebylo těžké Millerové se ve Vídni těšili dobré pověsti, navíc měli svou vlastní banku. Úvěr však získali od banky Bodenkreditanstalt. Konkurence podniku hraběte Larisch-Mönnicha a chemičky v Ústí nad Labem však byla tvrdá. Velká konkurence, modernizace továren, snaha obstát na trhu, to vše spadalo do éry ředitelování Franze von Millera zu Aichholze. Franz se angažoval i ve veřejném životě. V roce 1866 se stal prvním voleným hrušovským starostou, brzy se vzhledem ke své zaneprázdněnosti této funkce vzdal. I jeho bratr Viktor byl zvolen starostou Hrušova, a to v roce 1873, funkce se vzdal o tři roky později, kdy se přestěhoval do Vídně. V obecních volbách 1876 byl znovu zvolen starostou Franz, tentokrát svůj úřad vykonával až do roku 1895, byť se často nechal zastupovat. Zasloužil se o vybudování nového hrušovského kostela. V letech zasedal za opavskou Obchodní a živnostenskou komoru (OŽK) ve slezském zemském sněmu. Koncem 90. let 19. století se začal jeho zdravotní stav zhoršovat, postupně se vzdal veřejných funkcí, odstěhoval se do Vídně, kde 17. března 1897 zemřel. Adolf Gurniak von Schreibendorf Adolf Gurniak, od roku 1868 šlechtic von Schreibendorf, pocházel ze starého těšínskoslezského rodu svobodných statkářů. Rodina byla protestantská. Tradovalo se v ní, že byla odjakživa šlechtická, přičemž dokumenty, které by tuto skutečnost potvrzovaly, se v průběhu staletí ztratily. 31 Nakolik se jednalo o pověst, či 31 ÖStA, AVA, AA, Gurniak von Schreibendorf, Adolf.

310 310 Podnikatel šlechticem Adolf Gurniak von Schreibendorf ( ), velkostatkář a podnikatel v potravinářství (ZAO) zda měla tato věc pravdivé jádro, je dnes již jen těžko dokazatelné. Adolfův otec Johann Gurniak byl majitelem několika deskových statků na Těšínsku i v Haliči, část z nich zdědil po svém otci. Mimo zemědělství a na ně navazující potravinářský průmysl se Johann angažoval i v hornictví. V období, kdy se průmysl dolování černého uhlí na Těšínsku teprve rodil, založil společně s bratrem Georgem, majitelem Dolních Bludovic, těšínským obchodníkem Karlem Gorgoschem a orlovským hormistrem Gustavem Berndorfem těžební společnost Orlovsko-lazecké těžířstvo. Johann Gurniak se stal prokuristou firmy. Úkolem bratří Gurniaků byly především dodávky dřeva z jejich panství do dolů. 32 Společnost byla v roce 1853 prodána Těžířstvu olomouckého arcibiskupství a kapituly především kvůli velké konkurenci rothschildovských a larisch-mönnichovských důlních impérií. Adolf Gurniak se narodil 15. června 1826 v Těšíně, kde absolvoval základní i gymnaziální studia. Pak se odebral do Vídně, aby se na tamní univerzitě zabýval právně-politickými studiemi. Po univerzitě se vrátil domů a věnoval se především práci v otcově cukrovaru a lihovaru. V roce 1855 zemřel Johann Gurniak a jeho majetek byl rozdělen mezi děti. Adolfovi připadl deskový statek Dolní Tošanovice společně se zámkem, cukrovarem, lihovarem a sýrárnou. Ujal se hospodářství s plnou vervou. Velkou péči věnoval drenážování pozemků, které pak přeměňoval v ornou půdu, zajímal se o ovocnářství byl jedním ze zakladatelů ovocnářství na Těšínsku. Stal se členem opavské OŽK, těšínského okresního silničního výboru a obecního výboru Dolních Tošanovic. V letech reprezentoval ve slezském zemském sněmu II. kurii velkostatku. Přestože byl protestant, podporoval finančně i katolické dobročinné ústavy, které se nalézaly na jeho panství. Mimo jiné byl spoluopatronem katolického kostela, fary a školy v Domaslovicích, zasloužil se o vybudování katolického kostela v Dobraticích. 33 Již jeho předci (děd i otec) byli loajálními občany rakouské monarchie a vřelý vztah k habsburské dynastii měl i Adolf, což prokázal ve válečných dobách, kdy poskytoval armádě bez okolků přípřež i dobrovolné finanční dary. Dopisem z roku 1868 požádal o uznání šlechtického stavu. Uváděl, že již jeho otec byl císařem Ferdinandem I. (V.) povýšen do šlechtického stavu. To se však úřadům nepodařilo dokázat, v registraturách nebyly nalezeny žádné doklady, které by toto tvrzení prokazovaly. Adolf operoval 32 ZÁŘICKÝ, A.: Ve stínu těžních věží. Historie dobývání kamenného uhlí v petřvaldské dílčí pánvi od počátku prospektorské činnosti do roku Ostrava 2004, s Jeho otec Johann získal v roce 1853 v Dobraticích tři železnorudné důlní míry.

311 Hana Šústková: Podnikatelské aktivity nobilitovaných poslanců 311 i s údajně starou příslušností rodiny ke šlechtě, na což také nebyl brán ohled. Nicméně jeho hospodářské zásluhy o ekonomický rozvoj Těšínského Slezska došly uznání a Adolf byl skutečně povýšen do stavu prostých šlechticů s přídomkem von Schreibendorf. V roce 1867 Dolní Tošanovice prodal knížeti Jerzymu Czartoryskému a v Haliči zakoupil od knížete Vincence Bobrowského statky Wielka Poremba a Łazy nedaleko Białé. Pokusil se je hospodářsky oživit, avšak neuspěl a o tři roky později je prodal. Pak koupil v Haliči statek Żylowice, kde v roce 1881 zemřel. Heinrich von Janotta Heinrich von Janotta ( ), podnikatel v cukrovarnictví, činovník Rakouského Červeného kříže (ZAO) Janottové patřili k oporám vybrané opavské společnosti. Heinrichův otec Josef byl významným obchodníkem a jedním z akcionářů Opavské rafinerie cukru a. s. Syn Heinrich se mu a jeho ženě Theresii, rozené Heinz, narodil 18. dubna 1856 v Opavě. V rodném městě vystudoval gymnázium, poté se odebral do Vídně na Vysokou školu technickou. Na výběr školy měl zřejmě vliv předpoklad, že se bude věnovat práci v cukrovaru jako budoucí dědic otcova podílu. Po absolutoriu byl odveden a konal povinnou vojenskou službu u polního dělostřelectva. 34 V roce 1880 nastoupil ve firmě Opavská rafinerie cukru a. s., jejímž akcionářem byl již jeho otec, a stal se zde záhy ředitelem. V té době byla hodnota akciového kapitálu ustálena na výši zlatých rozložených do akcií. V roce 1906 činila výše akciového kapitálu podniku korun v akciích. Společnost vlastnila i rafinerie cukru, lihovar a výrobnu potaše v Opavě, cukrovary v Kateřinkách a Skrochovicích a 1948 ha půdy. 35 Janotta se však angažoval i v celé řadě jiných firem. Mimo jiné byl od roku 1888 správním radou Braneckých železáren, místopředsedou akciové společnosti Továrna na tkalcovské stavy a stroje v Opavě, správním radou Společnosti moravských cukrovarů v Olomouci, Chropyňského cukrovaru a. s., druhým zástupcem ředitele rakousko-slezské filiálky Pozemkového úvěrního ústavu, v roce 1901 se stal jejím správním radou, druhým zástupcem ředitele Komerčního úvěrního ústavu pro Slezsko a Akciové společnosti pro zpracování a využití zemědělských produktů v Sarajevu. Janotta bezesporu patřil mezi přední ekonomické odborníky monarchie. Svědčí pro to jeho 34 BSSSM 5. Opava Ostrava 1996, s ZÁŘICKÝ: Rothschildové, s. 134.

312 312 Podnikatel šlechticem jmenování do mnoha regionálních i celoříšských zájmových sdružení podnikatelů. V roce 1884 byl jmenován do výboru Ústředního spolku pro cukrovarnický průmysl rakousko-uherské monarchie a v roce 1890 se stal členem Společnosti rakousko- -uherských rafinerií cukru. V roce 1894 vstoupil do opavské OŽK, o tři roky později se stal jejím místopředsedou a roku 1905 předsedou. 36 Za opavskou OŽK zasedal v letech ve slezském zemském sněmu. Heinrich Janotta se zabýval i kulturním a politickým děním. Od roku 1897 působil ve funkci místopředsedy kuratoria Muzea Františka Josefa pro umění a řemesla v Opavě, byl činným v Německém pokrokovém spolku a velice aktivním členem rakouského Červeného kříže, kde se angažoval především v době I. světové války především v péči o zraněné vojáky a o rodiny postižené ztrátou živitele. Heinrich Janotta se oženil 12. května 1881 v Brně s Marianne Franziskou Krachhardt podle protestantského ritu. O rok později se páru narodil syn Ernst August, pozdější legační rada rakousko-uherského velvyslanectví ve Švýcarsku, po něm ještě jeden syn a dcera. V roce 1904 odkoupil od bratra Huga zámek a deskový statek Stěbořice, kde se usadil. Po vypuknutí prvního světového konfliktu pomáhal organizovat přechod rakouského průmyslu na válečné hospodářství. Za tuto svou činnost na poli hospodářství a humanitární péče byl císařem Karlem I. 14. února 1918 povýšen do šlechtického stavu. Celá procedura, zakončená vydáním šlechtického diplomu, byla ukončena až v březnu 1919, paradoxně celých pět měsíců po rozpadu monarchie. 37 Heinrich von Janotta, který již ani nestačil začít svůj nový titul užívat, se vzhledem ke změněným společenským podmínkám a svému věku stáhl do ústraní na své sídlo ve Stěbořicích, kde v opatrování své dcery zemřel 12. května Závěr Na šesti životních osudech, které byly představeny na předcházejících stranách, se pokusíme nalézt společné rysy spojující tuto sociální skupinu. Můžeme konstatovat, že pět ze šesti představitelů novošlechticů pocházelo víceméně ze stejného sociálního prostředí. Kromě Ferdinanda Pohla, patřily rodiny ostatních k místní společenské elitě. V době narození Josefa Kalcheggera von Kalchberga byla rodina již po dvě generace počítána ke šlechtě a dá se předpokládat, že její příslušníci se svým životním stylem ztotožnili s příslušníky starých nižších šlechtických rodů. Gurniakové i Kasperlikové jakožto představitelé svobodných selských rodů patřili ke špičce venkovské společnosti. Gurniakové byli majiteli deskových statků, jejichž součástí byla i panská sídla-zámky a, jak dokazují zachované fotografie, pořádali na svém majetku hony, které bývaly ještě na počátku 19. století téměř výhradně zábavou šlechty. Je otázkou, na kterou je ještě třeba nalézt odpověď, nakolik vědomě přijímali šlechtické způsoby života a co v jejich životech ovlivňoval spíše 36 ŠÚSTKOVÁ: Nobilitovaní příslušníci, s ÖStA, AVA, AA, Janotta, Heinrich von.

313 Hana Šústková: Podnikatelské aktivity nobilitovaných poslanců 313 jejich měšťanský (Heinrich von Janotta, Franz von Miller zu Aichholz) respektive selský původ. Nakolik vnímali své šlechtictví se stavovskou hrdostí a vědomě přejímali způsoby šlechtického chování anebo považovali tuto poctu spíše jen za oficiální ocenění své společenské prospěšnosti, které nezanechalo hlubší změny na jejich životních postojích? Např. u Miller-Aichholzů vedla snaha vylepšit rodinnou šlechtickou historii až k falšování genealogických vývodů a k směšným soudním sporům. A to vše v době, na počátku 20. století, kdy rodinná firma prožívala první těžké hospodářské potíže. Což nás vede k závěru, že se minimálně pro část rodiny stala záležitost vyrovnání se starým aristokratickým rodům celoživotní náplní a úkolem. Tedy, že i v tomto období stále ještě část společnosti pociťovala velkou touhu patřit do elitního klubu historické šlechty. Dá se říci, že nobilitanti z řad podnikatelů dosti často žili šlechtickým způsobem života, vzhledem k majetku, jímž disponovali (již výše zmíněný lov, mecenášství, jezdectví, šerm, cesty za poznáním cizích zemí atp.). Jinak to bylo u nobilitovaných manažerů: pokud se u nich vůbec projevil sklon k napodobování šlechty, pak až v další generaci/generacích (syn Heinricha von Janotty nalezl uplatnění v rakousko-uherské diplomacii, která zůstávala v rukou šlechty až do pádu monarchie). Přesto všechno se dá říci, že mezi starou historickou šlechtou a novou šlechtou (Briefadel) existovaly po celé 19. století až do zániku monarchie v roce 1918 pevné společenské překážky (dědičné členství v panské sněmovně bylo vyhrazeno příslušníkům aristokracie, jen členové starých rodů byli držiteli fideikomisů, sňatky mezi starou a novou šlechtou byly spíše výjimkou). Ačkoliv liberální společnost 19. století kladla důraz na majetek, byla starobylost rodu pro historickou šlechtu daleko důležitější než hmotné statky, takže ani nobilitovaní průmyslníci a bankéři nebyli do této uzavřené společenské skupiny přijímáni. Co se však týkalo hospodářské sféry, nebyla spolupráce podnikatelů-aristokratů a občanských, posléze třeba i nobilitovaných, podnikatelů vyloučena, ba naopak šlo např. o členství ve správních radách či spolufinancování různých podniků či výstavby železničních tratí. Všichni nobilitovaní slezští poslanci ve svých žádostech o povýšení do šlechtického stavu adresovaných ministerstvu vnitra uváděli mezi jinými důvody k získání šlechtictví na jednom z předních míst své zásluhy o hospodářský rozvoj monarchie. Popisy kariér obsahovaly přesné výčty hospodářských opatření, které žadatelé uvedli v život. Odvolávání se na přínos pro ekonomický rozvoj říše bylo plně v souladu liberalistického přístupu státních orgánů k hospodářskému rozvoji c. k. monarchie. Vytváření svobodného trhu v podunajské monarchii probíhalo dříve než utváření svobodné občanské společnosti. Nicméně i přes snahu státu zabránit občanské emancipaci se ukázalo, že tržní ekonomika pro své fungování potřebovala existenci občanské společnosti silná individua pocházející z původně neprivilegovaných vrstev společnosti, která se stávala nositeli hospodářského rozvoje a jež byla v mnoha případech oceněna mimo jiné udělením šlechtictví.

314 314 Podnikatel šlechticem Die Unternehmensaktivitäten der nobilierten Abgeordneten des schlesischen Landtages Der präsentierten Beitrag bemüht sich um die Schicksalsbeschreibung von den manchen Mitglieder des schlesischen Landtages zwischen den Jahren , die das verbindet, dass sie in den Adelsstand erhoben wurden oder sie stammten aus den erhobenen Familien. Die weitere Gemeinsamkeit ist ihre Unternehmensaktivität, die sie als Spitzenmanageren (J. Kalchegger von Kalchberg, M. Kasperlik von Teschenfeld und F. Pohl von Schleswald) oder als selbständige Unternehmer an der Spitze ihrer eingenen Firmen oder Familienfirmen verrichteten (F. von Miller zu Aichholz, Adolf Gurniak von Schreibendorf und H. von Janotta). Die Studie schliesst an die Bemühungen zeitgenössischer Historiographie um Erfassung des Phänomens der Nobilitierungen in der Zeit der Umwandlung der ständischen Gesellschaft in die bürgerliche Gesellschaft an. Sie stellt zum Ziel nicht manche allgemeingültigen Ergebnisse zu schaffen, aber sie will als Materialstudie weiterer Forschung als Informationsquelle dienen. Auf den Seiten dieses Aufsatzes sind die ausführlichen Lebensschicksale von den sechs Repräsentanten des sog. neuen Adels einschliesslich der Auskünfte über die Abstammung, erreichene Bildung, den Karriereprogress und das Privatleben. Im abschliessenden Teil sind manche Fragen gestellt, die noch die Achtsamkeit der Historiker erlangen, aber es wird ein verwickeltes Problem sein, sie objektiv zu beantworten. (überstetzt von der Verfasserin)

315 315 Michael Viktořík (Univerzita Palackého v Olomouci) Wilhelm a Ignatz Briessovi osudy významných moravských podnikatelů na pozadí vývoje sladovnického průmyslu Rodina Briessova byla rozvětvenou moravskou podnikatelskou a patricijskou rodinou, jejíž akční rádius dalece překročil území Moravy. Jak už tomu u těchto židovských rodin bývá, ani u Briessových se nám nedochovalo takové množství archiválií (pozůstalostí, rodokmenů či fotografického materiálu), které by odpovídalo jejich významu. Rodina byla z velké části vyvražděna v koncentračních táborech. Potomky těch, kteří přežili, nebo jimž se podařilo včas uprchnout, dnes najdeme doslova po celém světě. 1 Po více než tříletém pátrání se podařilo nalézt a kontaktovat potomky Ignatze Briesse a některých dalších větví této rodiny v Austrálii, na Novém Zélandu, v Izraeli a v Londýně. Množství od nich obdržených informací bylo velmi malé, což ovšem platí i o údajích získaných od přímých potomků Wilhelma Briesse. Ti dnes žijí hlavně v Coloradu v USA a autorovi se podařilo se s nimi osobně setkat. Nejvíce informací o kořenech rodiny Briessovy a podnikatelských začátcích Wilhelma a Ignatze (byli nejen společníky, ale i bratranci a současně švagry) jsme se dozvěděli z pamětí samotného Ignatze sen. (přízvisko senior získal kvůli odlišení od svého stejnojmenného bratrance), jejichž jedna verze byla několikrát publikována, další pak autorovi poskytli potomci Wilhelma Briesse. I. Wilhelm Briess se narodil v roce 1840 jako první ze sedmi potomků obchodníka obilím Abrahama a jeho ženy Rozálie. Rodina žila v přerovském židovském ghettu, kde své děti vychovával i Abrahámův bratr Jakub rovněž obchodník obilím. Jakubovým nejstarším synem byl Ignatz (nar. 1833), který ve svých již výše avizovaných pamětech nazvaných Jugend Erinnerungen eines 78 jährigen und Schilderungen aus dem Prerauer Ghettoleben barvitě zavzpomínal na poměry v přerovském židovském ghettu na konci 30. a během 40. let 19. století. 2 Z jeho líčení se mimo jiné 1 Podrobné informace o osudech některých členů rodiny Briessovy (v podstatě až do současnosti) jsou uvedeny v autorově monografii Osudy olomouckých sladoven a sladovnických firem v kontextu vývoje sladovnického průmyslu (od 60. let 19. století do roku 1948). Olomouc 2007, v tisku; dále také KLEnovský, J. Papoušek, M.: Židovská obec v Olomouci. Historie, osobnosti, památky. Olomouc Briess, I. sen.: Jugend Erinnerungen eines 78 jährigen und Schilderungen aus dem Prerauer Ghettoleben vom Jahre 1838 bis 1848, (1912 2, upravené, upravené, na 5. vydání Briess pracoval od roku 1928, zda nakonec bylo vydáno, nevíme. V českém jazyce byly Briessovy paměti vydány v roce 2000 pod názvem Vzpomínky na přerovské ghetto. Sborník Státního okresního archivu Přerov, Supplementum 2. Přerov Také viz Osobní archiv Harryho Bentona, nepublikovaná verze pamětí Ignatze Briesse.

316 316 Podnikatel šlechticem Rodokmen rodu Briessů (sestavili Lenka Procházková a Miroslav Papoušek) (Klenovský Papoušek) dozvídáme, že příjmení Briess existovalo již 200 let před zavedením povinných německých jmen v roce Kořeny své rodiny Ignatz vystopoval až ve Vídni, odkud se Briessovi v roce 1670 vystěhovali do Kroměříže a později do Přerova. Wilhelm i Ignatz strávili v Přerově pouze část svého dětství. Starší Ignatz zde až do svých 13 let navštěvoval německou triviální školu a soukromou náboženskou školu, kde si osvojoval znalosti hebrejštiny a náboženské nauky. Po dosažení 13 let studoval dva roky talmud v Lipníku nad Bečvou. Školu však předčasně opustil a jeho další vzdělávání se ubíralo praktičtějším směrem. V letech navštěvoval latin-

317 Michael Viktořík: Wilhelm a Ignatz Briessovi 317 ské gymnázium v Jihlavě a poté další dva roky piaristické gymnázium v Kroměříži. V letech vzdělání dovršil studiem obchodu na vídeňské polytechnice. Životní etapu vymezenou roky prožil jako účetní a vedoucí pracovník v různých obchodních a pivovarských společnostech. Působil v Přerově, Budapešti a v Segedíně, odkud se na konci 50. let 19. století vrátil zpět na Moravu do pronajatého pivovaru bratří Hatscheků v Těšeticích. Na rozdíl od Ignatze směřovalo vzdělání o sedm let mladšího Wilhelma od počátku k obchodní činnosti. Po absolvování reálky v Kroměříži studoval komerční nauku na vídeňské polytechnice. Praktické znalosti a zkušenosti pak získával v podniku svého otce Abraháma i u firmy bratří Mayů v Olomouci-Hejčíně. V roce 1864 definitivně opustil

318 318 Podnikatel šlechticem Ignatz Briess ( ), přerovský sladovnický podnikatel (Sborník SOA) Přerov a usadil se v Olomouci. O dva roky později sem přesídlil i Ignatz. Zda se podnikatelské aktivity obou bratranců již v této době proplétaly, nelze bezpečně doložit. Každopádně v letech provozoval Ignatz Briess pod vlastní protokolovanou firmou obchod zemědělskými komoditami a pronajatý pivovar v Citově nedaleko Přerova. Od roku 1864 se věnoval samostatně obchodu zemědělskými produkty i Wilhelm. Propojení aktivit obou bratranců lze doložit až na přelomu 60. a 70. let 19. století, kdy jako veřejní společníci působili spolu s Markusem Grünem (Wilhelmovým švagrem) v protokolované firmě Briess, Grün & Co. Pravděpodobně až v této společnosti získali první bezprostřední kontakt s rodícím se sladovnickým exportním průmyslem (stali se věřiteli jedné z již existujících sladoven v Olomouci). Brzy odhalili jeho nesmírnou lukrativnost i budoucnost a začali veškeré své podnikatelské aktivity orientovat tímto směrem. V roce 1873 založili veřejnou obchodní společnost Ignatz & Wilhelm Briess, jež se zabývala obchodem zemědělskými produkty a od roku 1875 také tovární výrobou sladu v propachtovaném pivovaru se sladovnou ve Skrbeni. 3 V polovině 70. let 19. století tedy byla založena sladovnická tradice rodiny Briessů, kterou na našem území přerušila až druhá světová válka. Exkurz: Vývoj sladovnictví do doby zahájení podnikatelských aktivit Wilhelma a Ignatze Briessových Výroba sladu má v naší zemi bohatou tradici. Sladovnictví, jež patřilo k nejstarším cechovním řemeslům u nás, bylo dlouhou dobu samostatným doplňkem pivovarnictví. Vaření piva bylo považováno za obchodní činnost (později za necechovní řemeslo), které bylo výsadou majitelů právovárečných domů. Sladovníci vyráběli za mzdu slad ze surovin, které dodávali do sladoven měšťané. Vlastní výroba sladu probíhala zcela odděleně od pivovarů, povětšinou na periferiích tehdejších měst. K postupnému splývání obou oddělených, leč na sobě zcela závislých oborů docházelo během 15. století, kdy šlechta začala na svých panstvích zakládat pivovary, a výrazně tak konkurovala pivovarům měšťanským. Funkce sladovníka pomalu splývala s funkcí sládka a dosud samostatné sladovnické řemeslo se postupně stávalo nedílnou součástí řemesla pivovarského. 4 3 Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc (dále ZAOpO), fond Krajský soud Olomouc, firemní agenda, sign. Sp I 164, kart Např. Staněk, J.: Blahoslavený sládek. Kapitoly z dějin piva. Praha 1998, s ; Basařová, G. Hlaváček, I.: České pivo. Pacov 1999, s

319 Michael Viktořík: Wilhelm a Ignatz Briessovi 319 Ve druhé polovině 19. století se sladovnictví opět osamostatnilo vzniklo zcela svébytné průmyslové odvětví. Příčiny je třeba hledat nejen v technologickém a technickém pokroku v pivovarnictví, ale především v nadbytku produkovaného moravského ječmene, o který byl v zahraničí enormní zájem. V 60. letech 19. století se zrodila myšlenka nevyvážet pouze ječmen, ale i z ječmene vyráběný slad. Autorství této myšlenky je často přisuzováno příslušníkům rozvětvené německé rodiny Kubelků. 5 Jejich úspěšně realizované obchody se staly vzorem pro mnohé další podnikatele (hlavně židovského původu), kteří začali na Hané i v dalších ječmenářských oblastech Moravy (posléze také v Čechách a na Slovensku) vyrábět slad výhradně na export. Tato výroba byla zpočátku realizována především v propachtovaných pivovarských sladovnách a až posléze v nově budovaných továrnách. Jediná dochovaná fotografie společníků firmy I. & W. Briess. Jedná se o zvětšení záběru ze 16mm kinofilmu z roku V popředí tehdy devítiletý Harry Bermann (vnuk Wilhelma Briesse), který autorovi poskytl tento snímek Nebývalý rozmach sladovnického průmyslu byl odstartován na počátku 70. let 19. století, (tedy v době, kdy svou firmu zakládají i Ignatz a Wilhelm Briessovi) a trval tři desetiletí. II. Jak již víme, Briessové vyráběli slad na export v propachtované nízkokapacitní sladovně ve Skrbeni. Na počátku 80. let byla jejich klientela tak rozsáhlá, že měli problémy uspokojovat poptávku. V roce 1881 proto vystavěli velkokapacitní sladovnu v Olomouci-Pavlovičkách, která náležela bez nadsázky k největším a nejmodernějším závodům rakouské monarchie (soudobé prameny uvádějí, že jejich sladovna měla k dispozici dokonce vlastním chemikem, kterého v té době neměl ani plzeňský pivovar). 6 Výstavbou vlastního závodu, jenž byl neustále rozšiřován, se jejich firma stala čelní společností rakouského sladovnického průmyslu. Pod značkou Maltbriess a se symbolem rudého půlměsíce vyváželi slad plzeňský, bavorský, vídeňský a různé druhy speciálních sladů nach allen Länder, jak uvádí soudobé Compassy. 7 Hlavními odbytišti byly Německo, Belgie, USA, státy Jižní Ameriky, jižní 5 Vilikovský, V.: Dějiny zemědělského průmyslu v ČSR od nejstarších dob až do vypuknutí světové krize hospodářské. Praha 1936, s Více o rodině Kubelkově viz Viktořík: Osudy. 6 Výlet pražské sladovnické školy na Moravu. Pivovarské listy, časopis pro průmysl pivovarský v království Českém 2, 1884, č. 9, s Např. Compass. Finanzielles Jahrbuch für Oesterreich-Ungarn. Bd. I. Wien 1913, s. 853.

320 320 Podnikatel šlechticem Afriky, Austrálie a Japonsko. Společnost Briessů byla také vůbec první firmou, jež započala s námořním exportem. 8 Zajistila si tak u některých zámořských pivovarů na dlouhá léta monopol v jejich zásobování (firma díky této klientele a pevným osobním vazbám překonávala bez větších potíží všechna krizová období sladovnického průmyslu a těch nebylo málo). Vzhledem k renomé a finanční síle této společnosti jí také celá řada bankovních domů poskytovala neomezený úvěr bez jakýchkoliv záruk. 70. léta i první polovina 80. let 19. století se vyznačovaly po všech stránkách příhodnými podmínkami pro export sladu. Vývozci nebyli vážně ohrožováni vysokými dopravními tarify ani celními opatřeními okolních států. Hanácký slad měl výsadní postavení na evropských i zámořských trzích. Expanzi rakouského sladu (i ječmene) umožňovalo několik faktorů: zejména celosvětová konjunktura pivovarnictví, nerozvinutý sladovnický průmysl v cizině, chabá surovinová základna evropských i zámořských států a v neposlední řadě finanční aspekty (např. pro Švýcary bylo mnohem výhodnější dovážet hotový slad, než si ho vyrábět ve vlastní režii). Na druhou stranu se již v tomto období objevily první náznaky budoucího nebezpečí, jež představoval pozvolný vzestup konkurenčních sladařských průmyslů. K prvnímu vážnému útoku na dominantní postavení rakouského sladu došlo v roce 1878, kdy se sešli němečtí sladovníci v Mohuči a usnesli se, že zavedou cla na dovoz rakouského sladu a ječmene a zvýší dosavadní dopravní tarify. U rakouských sladovnických firem vyvolal tento postoj prudkou reakci. V srpnu 1878 se sešlo předních třicet exportérů sladu ve Vídni a založili zde spolek, jehož cílem byl společný postup vůči všem akcím směřujícím proti zájmům rakouského sladovnictví. 9 Není třeba dodávat, že v pětičlenném řídícím výboru Verein Österreichischer Malzfabrikanten zasedal také Wilhelm Briess. Wilhelm se až do své smrti velmi aktivně podílel na činnosti celého Spolku. Od roku 1887 byl jeho viceprezidentem (dokonce se mu podařilo byť jen na jedno desetiletí prosadit přeložení sídla této celorakouské instituce do Olomouce) a v prvním desetiletí 20. století byl jeho prezidentem. Kromě toho zasedal ve Státní železniční radě a v Průmyslové radě ministerstva obchodu. Intenzivně apeloval na příslušná ministerstva, aby bezprostředně reagovala na neustálé zvyšování cel ze strany hlavních odběratelů rakouského sladu (uzavíráním nových mezistátních obchodních smluv) a aby nesnižovala konkurenceschopnost rakouských sladoven vysokými dopravními tarify na železnici. Přestože se mu podařilo docílit několika dílčích úspěchů, nastoupený trend ochranářské politiky hlavních odběratelů rakouského sladu (hlavně Německa) nebylo možné zastavit. V 90. letech 19. století se objevil na trhu levnější německý slad, který definitivně zastavil dosavadní expanzi sladu rakouského, a co více, začal ho zatlačo- 8 Korespondence s Harry Bentonem z června 2005; také viz Die Gross-Industrie Oesterreichs V. Wien 1898, s ZAOpO, fond Obchodní a živnostenská komora v Olomouci, inv. č , kart Denkschrift anlässlich des 25-Jährigen Bestandes des Vereines Österreichischer Malzfabrikanten. Wien 1904, s. 2.

321 Michael Viktořík: Wilhelm a Ignatz Briessovi 321 vat do defenzivy německé sladovny začaly přebírat zákazníky rakouským sladovníkům nejen na evropských trzích. 10 Zakládání nových tuzemských sladoven bylo v posledním desetiletí 19. století v podstatě ukončeno a mnoho rakouských sladovnických firem, které neměly takové zázemí jako společnost Ignatze a Wilhelma Briesse, začalo mít existenční problémy. Aby bylo vůbec možné udržet německý trh, který byl životně důležitý (směřovalo sem více než 60 % veškeré produkce rakouského sladu), musely tuzemské firmy radikálně snižovat cenu svého výrobku. Vzhledem k vysokým dopravním tarifům a dovozním clům toho bylo možné dosáhnout pouze snižováním vlastních zisků. Lukrativnost sladovnictví byla na konci 19. století už minulostí, prosperovat dovedly pouze firmy se stabilní a rozsáhlou klientelou, které navíc dokázaly kompenzovat finanční ztráty na evropských trzích v zámoří. Wilhelm Briess intenzivně prožíval tíživou situaci rakouského sladovnictví, a jak již bylo řečeno, snažil se ze své pozice vymoci různé úlevy pro tuzemské sladovníky. V roce 1896 docílil četnými osobními intervencemi rychlého schválení vývozních prémií za každý vyvezený metrický cent rakouského sladu. Tím se alespoň na čas podstatně zvýšila konkurenceschopnost rakouských sladovníků na zahraničních trzích. 11 Těžký úder dostal rakouský sladovnický průmysl v roce 1906, kdy Wilhelmovi zbývaly poslední tři roky života. Až do tohoto roku bylo možné považovat export sladu za stabilizovaný, v mnoha ohledech omezený, ovšem stále zajišťující zisk. Vlivem výrazného zvýšení německých dovozních cel na slad i ječmen bylo období ve znamení velmi ostrých bojů o trhy, přičemž do některých zemí byl slad vyvážen s minimálními zisky, někdy dokonce při dumpingových cenách. Hektický vývoj sladovnického průmyslu se značně podepsal na zdravotním stavu Wilhelma Briesse. Připomeňme, že poslední roky svého života strávil ve funkci prezidenta Spolku rakouských sladovníků. Wilhelm zemřel na infarkt 15. dubna 1909 kolem třetí hodiny odpolední, na cestě z Olomouce do Vídně, kde měl zasedat v Průmyslové radě ministerstva obchodu. Zanechal po sobě manželku Julii (byla sestrou jeho společníka Ignatze sen.) a pět dětí. V nekrologu zveřejněném v Mährisches Tagblatt byl jeho život označen za zřetězení pracovních dnů, jeho osoba pak za muže činu a muže silné vůle. Wilhelm byl za svého života členem mnoha spolků a korporací. jeho jméno tyto spolky zviditelňovalo a dávalo jim glanc. 12 Spolu se svým bratrancem byl zastáncem liberálních myšlenek a v náboženských otázkách zastával umírněný přístup. Byl čestným občanem Pavloviček a Moravské Ostravy. V letech zastával funkci viceprezidenta olomoucké obchodní a živnostenské komory, kde byl činný od roku Kromě výše uvedených členství v celostátních odborných radách byl členem daňové zem- 10 Ehrenstein, T.: Die Lage der Malzindustrie in Oesterreich-Ungarn. Wien 1898, s Schindler, A.: Obchodní smlouvy a průmysl sladařský. Brno 1919, s Mährisches Tagblatt, , s. 2 3.

322 322 Podnikatel šlechticem ské komise pro Moravu, v radě Moravské zemské dráhy a působil i jako cenzor u olomoucké filiálky Rakousko-Uherské banky. Za své zásluhy o rozvoj průmyslu se honosil Řádem železné koruny 3. třídy a Řádem císaře Františka Josefa I. Wilhelm Briess byl vlivným člověkem a již za svého života, jak je z výše uvedeného patrné, dosáhl uznání i mnoha ocenění. Nobilitován však nebyl, přestože se v pamětech jeho bratrance několikrát objevilo, že byl na nobilitaci navržen. Sám císař mu navrhoval udělit titul svobodného pána. Z jakého důvodu k tomu nedošlo, se v Ignatzových pamětech nedočteme. Z korespondence s Harry Bentonem, Wilhelmovým pravnukem, vyplývá, že příčinou nezdařené nobilitace byla protižidovská atmosféra, která zmítala na přelomu 19. a 20. století (nejen) hlavním městem monarchie. 13 Další pokus o nobilitaci pak pravděpodobně zmařila Wilhelmova smrt. Wilhelm Briess zažil převratnou etapu sladovnického průmyslu. Co se však proměn struktury a fungování tohoto odvětví týče, zdaleka ne tak barvitou jako jeho bratranec Ignatz sen. Nahlédněme tedy na závěr tohoto příspěvku na život Ignatze Briesse a na fungování sladovnického průmyslu ve druhém a třetím desetiletí 20. století. Ignatz Briess sen. si v šíři aktivit se svým bratrancem v ničem nezadal. Kromě řízení firmy Ignatz & Wilhelm Briess působil v různých hospodářských orgánech v Antverpách, Vídni a Bruselu. Za své zásluhy v oblasti průmyslu získal významná ocenění: v roce 1898 belgický Řád krále Leopolda a v roce 1905 Řád císaře Františka Josefa I. Od roku 1912 byl titulován komerčním radou a zasedal v mnoha obchodních, daňových a dalších komisích ve Vídni, Olomouci i v Pavlovičkách (zde např. v místní školní radě). 14 Po smrti svého dlouholetého společníka Wilhelma řídil firmu nejen s jeho nástupci (tj. synem Emilem a zetěm Josefem Bermannem), ale i se svým synem Richardem. S manželkou Charlottou měl však ještě tři dcery, z nichž se dvě provdaly za členy dalších dvou moravských sladovnických rodin Morgensternů a Zweigů. I kapitálová a sňatková provázanost utužovala neochvějné postavení firmy Ignatz & Wilhelm Briess ve sladařské branži. Ignátzi Briessovi bylo na rozdíl od bratrance Wilhelma dopřáno prožít dlouhý život. Zažil počátky sladovnického průmyslu i jeho nebývalý rozmach. Byl svědkem narůstající oborové krize a zažil i celkovou strukturální proměnu tohoto odvětví, kterou přinesla první světová válka. Od roku 1915 s výjimkou krátkého intermezza v meziválečném období byl totiž sladovnický průmysl nepřetržitě podrobován různým formám řízeného hospodářství. V roce 1915 byl Spolek rakouských sladovníků pověřen, aby zřídil speciální orgán, jenž by přerozděloval kontingenty ječmene na výrobu sladu. Tímto orgánem byla tzv. Gerste- und Malzverteilungszentrale des Vereines Österreichischer 13 Korespondence s Harry Bentonem, únor Přepis vzpomínek Ignatze Briesse sen. (Osobní archiv Harryho Bentona); Klenovský Papoušek: Židovská obec, s. 36.

323 Michael Viktořík: Wilhelm a Ignatz Briessovi 323 Sladovna v Pavlovičkách (SOkA Ol) Malzfabrikanten. 15 Zkráceně se této instituci říkalo Malzcentrála. Zástupci firmy Ignatze a Wilhelma Briesse zde nemohli chybět. V řídících orgánech zasedal nejen Josef Bermann, ale i Ignatzův zeť Otto Zweig. Dodejme ještě, že vzhledem k těžké zásobovací situaci vyrábělo slad pouze minimum sladovnických podniků (sladovna v Pavlovičkách mezi ně patřila). Zbytek byl odstaven nebo byla ve hvozdech těchto sladoven sušena zelenina. O exportu sladu v době prvního celosvětového válečného konfliktu nelze hovořit. Po vzniku ČSR se pochopitelně změnila i vnitřní organizace sladovnického průmyslu. Sladovny na území ČSR byly od roku 1919 organizovány v Odboru sladařského průmyslu při ÚSČsP v Praze, který vedl Kuneš Sonntag. Veškeré záležitosti spojené s příděly ječmene pro sladařský průmysl i export vyrobeného sladu pak měla na starosti Československá komise sladová se sídlem v Brně. 16 I v tomto administrativně velmi složitém útvaru najdeme v čele různých podkomisí potomky Wilhelma a Ignatze Briessových (a to nejen příslušníky druhé generace této sladovnické rodiny, ale už i třetí např. Wilhelmova vnuka Pavla Bermanna). Ve vedoucích funkcích se setkáme se stejnými jmény i v organizaci, jež převzala štafetu po Československé komisi sladové v Syndikátu československých sladoven (1921). Toto uskupení 135 tuzemských sladovnických firem bylo jediným možným řešením, jak překonat exportní potíže a eliminovat konkurenční boje na tuzemském i zahraničním trhu. V rámci Syndikátu vznikla ještě Československá komisionářská akciová společnost pro slad v Brně, která regulovala příděly ječ- 15 Rechenschaftsbericht der Gerste- und Malzverteilungszentrale des Vereines Österreichischer Malzfabrikanten in Wien für das Geschäftsjahr Wien Více o fungování této komise viz Viktořík: Osudy.