Ivana Duková, Martin Duka, Ivanka Kohoutová. Sociální politika. Učebnice pro obor sociální činnost

Transkript

1 Ivana Duková, Martin Duka, Ivanka Kohoutová Sociální politika Učebnice pro obor sociální činnost

2

3 Ivana Duková, Martin Duka, Ivanka Kohoutová Sociální politika Učebnice pro obor sociální činnost GRADA Publishing

4 Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. SOCIÁLNÍ POLITIKA Učebnice pro obor sociální činnost Hlavní autorka a editorka: Mgr. et Mgr. Ivana Duková Autorský kolektiv: Mgr. et Mgr. Ivana Duková SZŠ, Ruská 2200/91, Praha 10 Mgr. Martin Duka ZZS HMP, Korunní 98, Praha 10 PhDr. Ivanka Kohoutová, PhD. SZŠ, Ruská 2200/91, Praha 10 TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE: Recenze: PhDr. Anna Arnoldová Vydání odborné knihy schválila Vědecká redakce nakladatelství Grada Publishing, a.s. Grada Publishing, a.s., 2013 Schémata a mentální mapy: Mgr. et Mgr. Ivana Duková Cover Photo fotobanka allphoto, 2013 Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou publikaci Odpovědná redaktorka Mgr. Ivana Podmolíková Sazba a zlom Karel Mikula Počet stran vydání, Praha 2013 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků, což není zvláštním způsobem vyznačeno. Postupy a příklady v této knize, rovněž tak informace o lécích, jejich formách, dávkování a aplikaci jsou sestaveny s nejlepším vědomím autorů. Z jejich praktického uplatnění ale nevyplývají pro autory ani pro nakladatelství žádné právní důsledky. ISBN TIRÁŽ ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN ve formátu PDF ISBN ve formátu EPUB

5 Obsah Úvod Sociální stát Lidská práva Všeobecná deklarace lidských práv Mezinárodní dokumenty Účast státu v sociální politice Typy a modely sociální politiky státu Moderní sociální stát ve světě Podstata sociálního státu Podmínky vzniku sociálního státu Původní principy sociálního státu Sociální spravedlnost Historie sociální politiky První vývojová etapa Druhá vývojová etapa Sociální politika vědecká disciplína a její vztah k jiným vědním oborům, definice sociální politiky a související oblasti Sociální politika jako vědecká disciplína a její vztah k jiným vědním oborům Definice sociální politiky Související oblasti Cíle, aktéři, principy, funkce, nástroje sociální politiky Sociální doktrína Cíle sociální politiky Aktéři sociální politiky Nástroje sociální politiky Principy sociální politiky Funkce sociální politiky První pilíř sociálního systému sociální pojištění Nemocenské pojištění Důchodové pojištění

6 6.3 Příspěvek na státní politiku zaměstnanosti Politika zaměstnanosti Nezaměstnanost Zdravotní pojištění Druhý pilíř sociálního systému státní sociální podpora (SSP) Dávky závislé na výši příjmu testované Dávky nezávislé na výši příjmu netestované Třetí pilíř sociálního systému sociální pomoc Oblasti sociální politiky státu Porovnání současné sociální politiky ČR a EU Hospodářská politika a financování sociální sféry Rodinná politika Politika bydlení Politika vzdělávání Zdravotní politika státu Chudoba sociální jev Seznam zkratek Literatura Internetové zdroje Rejstřík

7 Úvod Úvod Sociální politika je jednou ze stěžejních součástí politiky státu. Je základním předmětem pro studijní obory sociální péče. Význam politiky v kontextu s hospodářstvím státu a státní politikou je důležitou veličinou pro všechny občany společnosti, neméně pak pro studenty při studiu v oblasti sociální práce. Je důležitým vodítkem pro pochopení základů a principů politiky v sociálním kontextu. Cílem této publikace je vyjasnění základních pojmů, strategií a dílčích politik státu pro sociální oblast. Cílem bylo popsat základní termíny i systémy dílčích sociálních politik v závislosti na politické situaci ve státě a jejich dopady na občany společnosti. Přesto, že sociálně politická opatření jsou proměnlivá v závislosti na zmiňované politické situaci státu, tyto materiály slouží k pochopení většiny kroků v této oblasti. Každá z kapitol je členěna tak, aby umožnila pochopení předkládané látky, informace na sebe navazují. Jako doplněk bylo použito grafů a tabulek, kontrolních otázek a úkolů. Schémata ve formě mentálních map se osvědčují jako jedna z moderních metod výuky, doplňují text a usnadňují zapamatování některých informací. To vede k jejich upevnění a následné snazší aplikaci v praxi. Text je zpracován v souladu s legislativními normami k

8 Poznání pravdy je zdravím lidského ducha. Descartes

9 Sociální stát 1 1 Sociální stát Martin Duka 1.1 Lidská práva Pojem lidská práva je kategorií právní, ale zahrnuje v sobě i etický, historický, náboženský, filozofický, politický a sociální aspekt. Veškeré počiny v sociální oblasti se řídí závaznými pravidly, jež vycházejí z dokumentů, které definují lidská práva. Lidská práva Jsou rovná a nezcizitelná. Jsou práva přirozená člověk má na ně přirozený nárok a stát ani společnost mu je nepřiděluje, pouze je uznává, prohlašuje a potvrzuje základem svobody, spravedlnosti a míru světa. Vyvíjejí se spolu s vývojem státu a společnosti samé. Státy mají povinnost podporovat respekt k lidským právům a usilovat o jejich rozvíjení a dodržování. Stěžejní ideje a principy vycházely z filozofických směrů. Zvýšený zájem o lidská práva a nový přístup k řešení této problematiky se výrazně projevil v období po skončení 2. světové války (5). Jedná se o subjektivní veřejná práva, která jsou zaručena Ústavou. Základní lidská práva jsou přisuzována každé lidské bytosti (Flegl, 1998, s. 254). Z hlediska historie jsou zmiňována lidská práva již v Mezopotámii, kde je popsán Chammurapiho zákoník (1 700 př. n. l.). Jde o nejstarší dochovaný zákoník, popisuje dělení obyvatelstva na 3 stupně: horní (výsady a privilegia), střední (svobodní občané), nejnižší (otroci bez jakýchkoli práv). V dobách starověkého Říma (451 př. n. l.) platilo tzv. 12 desek, které měly za úkol zaručit rovnost obyvatel před zákonem v případě zákona soukromého, veřejného, procesu dědictví, rodinného a trest ního práva. Historické osobnosti, které se ve svých dílech zabývaly problematikou lidských práv: 9

10 1 Sociální politika Aristoteles ( př. n. l.). Jan Bezzemek anglický král, byl přinucen šlechtou podepsat dokument Magna charta libertatum Velká listina svobod (1215) o dodržování zvykového práva, zavedení jednotných jednotek měr a vah, výběru daní králem se souhlasem šlechty. Došlo ke změně jeho moci, dokument je považován za první krok ve vývoji moderní demokracie. Další osobnosti: Tomáš Akvinský, Thomas Hobbes, John Locke, Jean Jacques Rousseau, Thomas Jefferson, Immanuel Kant a mnoho dalších. Česká země má bohatou historii lidských práv. Pro krále Přemysla Otakara I. byla roku 1212 vydaná Fridrichem II. Zlatá bula sicilská, která zaručovala suverenitu, dědičné právo českého krále, nedělitelnost území. V pozdějším období stojí za pozornost Zlatá bula Karla IV., která zajistila Čechám výjimečné postavení a platnost ústavního zákona až do rozpadu Svaté říše římské v roce Čtyři pražské artikule v dobách husitského hnutí (1420) deklarovaly zajištění svobody náboženství, kázání, přijímání podobojí, konec panování církve, trestání hříchů bez rozdílu. Roku 1781 vznikl Toleranční patent mimo jiné pojednával o zrušení nevolnictví, což bylo počinem Josefa II., syna Marie Terezie. Garantoval svobodu pobytu, přechod obyvatel do měst, možnost podnikat. I v českých zemích máme mnoho vzdělaných osob, které se myšlenkami lidských práv zabývaly např. Komenský, Masaryk, Patočka, Havel a další. (Kahoun, Šimák, 2003, s. 125) Všeobecná deklarace lidských práv Byla vyhlášena Valným shromážděním OSN. Dodnes se tento den připomíná jako Den lidských práv. Deklarace není mezinárodní smlouvou a nemá právní závaznost, ale pouze morální, získala u vlád jednotlivých států a celkově ve vědomí lidstva prestiž, s níž se může stěží srovnávat kterýkoliv jiný dokument. Jsou zde definovány principy lidských práv. Má 30 článků, které popisují právo na život, zdraví, lidskou důstojnost, ochranu dětí, právo na práci, svobodnou volbu povolání, přípravu k němu, právo podnikat, právo na soukromí a svobodu, svobodu projevu, vyznání, právo na vzdělání, vlastnictví, práva majetková, právo na ochranu rodiny, 10

11 Sociální stát 1 právo získat prostředky pro živobytí prací (nebo státem hmotné zajištění), hmotné zabezpečení ve stáří, při nezpůsobilosti k práci a ztrátě živitele sdílení určitého standardu sociálního minima, sociálního zabezpečení proti sociálním rizikům a kulturního dědictví. Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Dokument se skládá z práv občanských, politických, hospodářských, sociálních, práva na vzdělání a kulturní rozvoj. Právo na život základní právo, společnost musí život chránit, poskytnout podmínky pro jeho důstojnost. Občanská práva zaručují člověku život, rovnost, svobodu, ochranu osobnosti, soukromí občanů. Politická práva jsou založena na myšlence, že základem vládní moci je vůle lidu tak, že by se každý mohl podílet na politické moci, zúčastnit se vlády přímo nebo prostřednictvím demokraticky zvolených zástupců právo být občanem státu, svoboda být osobností, právo sdružovat se a hájit své zájmy, právo svobodně se pohybovat. Ekonomická práva vlastnit majetek, právo na práci. Sociální práva práva související s právem na práci či práva zabezpečující člověku náhradní příjmy. Sociální práva zaručují lidem důstojnou existenci. Jsou obsažena v článcích Všeobecné deklarace lidských práv a také zakotvena v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Jsou předmětem sociálního zabezpečení, které zajišťuje stát. Patří mezi ně právo: na práci, na náležitou přípravu na povolání, na uspokojivé pracovní podmínky, na životní úroveň, na rodinu, na sociální zabezpečení, na sdružování. Kulturní práva právo na ochranu materiálních a morálních zájmů, na vzdělání, právo účastnit se kulturního života, právo vědecké a literární nebo umělecké tvorby. (Krebs, 2010, s. 139) 11

12 1 Sociální politika Mezinárodní dokumenty Evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5, 8 a 11, vyhlášena dne Radou Evropy v Římě. Deklarace práv dítěte přijata Valným shromážděním OSN v New Yorku. Evropská sociální charta vyhlášena Radou Evropy v Turíně. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech vyhlášen Valným shromážděním OSN v New Yorku. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech vyhlášen Valným shromážděním OSN v New Yorku. Deklarace o odstranění všech forem nesnášenlivosti a diskriminace založených na náboženství či víře vyhlášena Valným shromážděním OSN. Dodatkový protokol k Evropské sociální chartě přijatý Radou Evropy ve Štrasburku. Úmluva o právech dítěte vyhlášena Valným shromážděním OSN v New Yorku. Protokol pozměňující Evropskou sociální chartu přijatý Radou Evropy v Turíně. Evropská úmluva o výkonu práv dětí vyhlášena Radou Evropy ve Štrasburku. Úmluva Mezinárodní organizace práce o zákazu a okamžitých opatřeních k odstranění nejhorších forem dětské práce vyhlášena Mezinárodní organizací práce v Ženevě. Charta základních práv Evropské unie zveřejněná na zasedání Evropské unie v Nice. Listina základních práv a svobod součást Ústavy České republiky, vyhlášena Federálním shromážděním ČSFR. Tímto dokumentem se ČR důstojně zařadila mezi státy, které ctí jmenované hodnoty. (Francová, Novotný, 2008, s. 142) 12

13 Sociální stát Účast státu v sociální politice Stát vymezuje rámec působnosti pro ostatní sociální subjekty, určuje pravidla v sociální politice. Způsoby angažování státu Konceptor sociální politiky vymezuje sociálně právní legislativu, určuje pravidla součinnosti ostatním sociálním subjektům, dbá na jejich dodržování. Vykonavatel realizátor sociálně politických opatření realizuje poskytování dávky, podpory, pomoci. Podoba účasti státu v sociální politice je závislá na ekonomických, politických a společenských podmínkách země, na její kulturní vyspělosti, tradicích a ideologiích. V historii až do konce 19. století měl stát spíše omezenou roli, neboť významnou úlohu v té době hrála šlechta a její zájmy. V průběhu 20. století nastává zásadní změna, je kladen důraz na regulační zásahy státu v sociální i ekonomické oblasti. Sílící role státu zaznamenává tři priority důraz na dobré zdraví, dobré vzdělání, zajištění obyvatel nezbytnými příjmy s cílem vyrovnat šance při vstupu do života. Sociální politika Formuje vztah jedinců a sociálních podmínek jejich života. Každý je subjektem i objektem sociální politiky. Čelí sociálním a ekonomickým ohrožením, vytváří příznivé podmínky pro rozvoj jedinců a sociálních skupin. V definicích sociální politiky jako praktické aktivity nalezneme tři společné znaky: Prospěšnost občanům Vázanost na ekonomické i mimoekonomické cíle Užívání nástrojů umožňujících přerozdělování (redistribuci) zdrojů Cílem sociální politiky je poskytovat sociální jistoty, umožnit přiměřený životní způsob a realizaci ústavou zaručených lidských práv. 13

14 1 Sociální politika Sociální politika směřuje jednak k ochraně, jednak k osobnostnímu rozvoji lidského potenciálu společnosti (Francová, Novotný, 2008, s. 35). 1.3 Typy a modely sociální politiky státu Typy sociální politiky státu Rozlišujeme druhy sociálních politik podle základních principů zásad a pravidel činnosti, idejí a myšlenkových postupů. Pro volbu a interpretaci těchto základních principů jsou zásadní sociálně politické doktríny. Liberalizmus nejvyšší hodnotu má jednotlivec, kterého charakterizují jeho nezadatelná lidská práva a svobody. Jedinec má přirozená práva, lidská práva a svobody jsou univerzální. Blahobyt každého člověka je závislý na něm samém, na jeho výkonu a ochotě nést případná rizika. Funkčnost sociální politiky je posuzována podle vztahu k ekonomické efektivnosti. Nepodporuje solidarizmus a redistribuční procesy. Preferuje regulace tržního mechanizmu a jeho fungování. Křesťanské sociální učení jedinec není zodpovědný za sociální situaci, v určité míře je to i společenský systém, který předurčuje postavení jedince. Principem je osobní svoboda, díl odpovědnosti za sociální situaci nesou i bohatí a mocní. Primární je snaha o odstranění bídy, dochází k zdůraznění důležitosti sociálních transferů. Vzorem je křesťanské milosrdenství, založené na dobročinné a charitativní aktivitě. Charita je zdroj ctnosti, individuální svoboda musí být podřízena obecnému dobru. Demokratický liberalizmus demokratickou cestou usiluje o zajištění důstojných životních podmínek všem. Tato doktrína se vyznačuje převzetím značné míry sociální odpovědnosti za jedince státem, posílením veřejného sektoru, rozsáhlým přerozdělováním a solidarizmem. Je v protikladu k liberální doktríně tím, že silně zdůrazňuje rovnost nejen v občanských právech, ale i v právech sociálních. Stát může své funkce chápat jako autokratické nebo demokratické. Autokratický přístup státu realizuje péči určenou občanům podle vlastní úvahy, jejich názory nepovažuje za relevantní (důležité). Sociální politika zde funguje formou přídělového systému. 14

15 Sociální stát 1 Demokratický přístup státu nejdůležitější úlohu v rozhodování o míře společenské solidarity mají parlamentní strany. Podle míry demokratického státu v sociální politice se obvykle rozlišují tři klasické modely sociální politiky (Francová, Novotný, 2008, s. 75). Modely sociální politiky státu Redistributivní (paternalistický) je nazýván univerzalistickým s dominantní rolí státu. Sociální ochrana je vysoká, stát je hlavním sociálním subjektem, sociální ochrana je určena celé populaci bez sledování, zda je to zapotřebí. Vyznačuje se značným rozsahem redistribuce (přerozdělení) organizovaného státem. Typickými představiteli jsou skandinávské země, Dánsko, Holandsko. Výkonový (sociálně demokratický) sociální ochrana občanů je závislá na jejich pracovním výkonu a zásluze. Stát je garantem základního minima potřeb, které je realizováno v poskytování definovaných sociálních dávek. Míra redistribuce je ve srovnání s prvním modelem nižší, množství sociálních objektů je značné. K těmto zemím se řadí Německo, Rakousko, Francie. Reziduální je opakem redistributivního typu sociálního státu. Stát je v tomto případě nejméně důležitým sociálním subjektem. Nejlepším distributorem sociálního blaha je trh, pro případ nepříznivé sociální situace se vytváří prostor pro pomoc prostřednictvím rodiny. Teprve v případě, že zmiňované subjekty ve své roli selžou, nastupuje státní sociální politika. Dávky poskytované státem jsou minimální a jejich poskytování je závislé na testování příjmů a majetku. Redistribuce je zde nejnižší. Představiteli tohoto druhu státu jsou USA, Austrálie. Různé sociální systémy zajišťují své občany proti stejným rizikům. Jsou však realizovány v rozdílném rozsahu a s odlišnými způsoby financování. Tato aktivita je diferencovaná podle toho, kdo a v jaké míře provádí sociální politiku, na koho je orientována, v jakém poměru přispívá na sociální politiku, jakou část HDP veřejné sociální výdaje spotřebují (Francová, Novotný, 2008, s. 151). 15

16 1 Sociální politika : Titmussova typologie sociálních států Richard H. Titmuss rozlišil na konci 70. let 20. století tři typy sociálního státu: reziduální, institucionální a pracovně výkonový (schéma 1). Reziduální sociální stát vychází z liberální koncepce, potřeby občanů jsou zde uspokojovány prostřednictvím rodiny a trhu. Jedinec je povinen a zodpovědný postarat se o existenci, budoucnost a slušnou životní úroveň svojí a své rodiny. Pokud základní struktury selhávají, tvoří se prostor pro pomoc státu. Je zde určitý deficit v rozšíření sociálních služeb. Funkce státu spočívá jen v odstraňování následků sociálních událostí. Sociální dávky jsou koncipovány tak, že pouze pokryjí základní existenční potřeby. V tomto systému dochází ke stigmatizaci lidí, ke kterým pomoc směřuje. Testuje se sociální potřebnost. Stát má reziduální zbytkovou povinnost při řešení definovaných sociálních událostí. Jedná se o takzvaný Beveridgeovský atlantský model sociálního státu, který byl velmi populární před velkou krizí v USA. Institucionální sociální stát je opakem reziduálního státu. Univerzalisticky plošně působí na celou populaci. Zásada tohoto modelu spočívá v prevenci sociálních událostí. Cílem je sociální bezpečí a sociální rovnost a systém je charakterizován centrálně organizovaným systémem sociálních služeb, které mají zajišťovat standardní životní potřeby jedinců a skupin. Takový sociální stát má integrovat společnost, vyrovnávat nerovnosti a předcházet sociálním událostem. Sociální pomoc je zde proto vnímána jako naprosto akceptovatelná a oprávněná funkce moderní průmyslové společnosti. Přijetí poskytované sociální pomoci nestigmatizuje objekty. Tato forma je uplatňována ve Skandinávii, dříve v ČSSR a dalších zemích východní Evropy (Keller, 2005, s. 49). Pracovně výkonnostní sociální stát potřeby jsou uspokojovány na základě merit (zásluh), pracovního výkonu a produktivity. Někdy je též definovaný jako dávání přednosti schopnějším, odvíjí se od začlenění do pracovních struktur a výsledků a produktivity práce. Stát garantuje základní společností uznaná minima sociální pomoci. Nachází se zde zejména místo pro působení nestátních subjektů v roli poskytovatelů sociální péče a pomoci. Tento model je aplikován například v Německu, Rakousku, Francii (Potůček, 2005, s. 253). 16

17 Sociální stát 1 reziduální stát institucionální stát Titmussova typologie sociálních států pracovně výkonnostní stát Schéma 1 Titmussova typologie sociálních států Typologie sociálních států podle Gosty Esping-Andersena (schéma 2) Liberální sociální stát pro aplikaci tohoto modelu se testují majetkové poměry, přerozdělování finančních prostředků je skromné, taktéž je skromné sociální pojištění. Sociální pomoc je chápána jako stigmatizující. Zaměřena je především na nízkopříjmové skupiny obyvatel. Dochází k třídně politickému dualizmu. S modelem se setkáváme v USA, Kanadě, Austrálii, Švýcarsku. Korporativistický (konzervativní) sociální stát principem je zachování statusových rozdílů. Objevuje se vliv socializmu a církve. Zabezpečení jednotlivých osob odpovídá předchozímu pracovnímu úsilí, výši pracovních příjmů, předchozí životní úrovni. Základ tohoto modelu tvoří pojištění proti státem definovaným sociálním rizikům. Prostředky na sociální výdaje jsou vázány na příspěvky na sociální pojištění a daně. Tento model lze pozorovat v Německu, Belgii, Francii, Rakousku jako takzvaný kontinentální Bismarckovský model. Sociálně demokratický sociální stát zastává principy univerzality a omezení trhu v oblasti sociálních práv. Ve své podstatě je velmi omezující směrem k objektům sociální pomoci. Univerzalistické postupy zajišťují definovanou sociální pomoc všem občanům společnosti bez rozdílu, systém pojištění je určen pro všechny vrstvy a třídy. Případné dávky jsou odstupňovány podle výše výdělků. Cílem je odstranit chudobu a příjmovou diferenciaci (rozdílnost). Aplikován je v praxi rozsáhlým přerozdělováním prostřednictvím státních institucí. Stát je garantem pro uspokojování minimálních 17

18 1 Sociální politika liberální stát sociálně demokratický stát Esping-Andersonova typologie sociálních států korporativistický stát rudimentální Welfare state Schéma 2 Gosta Esping-Andersonova typologie sociálních států potřeb, zajišťuje nejvyšší standardy. Náklady na financování jsou značně vysoké. Tento model je aplikován skandinávskými zeměmi. (Potůček, 2005, s. 72) Rudimentální Welfare state Rozšiřuje původní Esping-Andersenovu typologii. Popisuje duální stát, kde se objevují prvky Bismarckova modelu. To znamená, že garantuje důchodové zajištění, pojištění v nezaměstnanosti hrazené z příjmů a využívá principu sociálně demokratického modelu pro oblast poskytování zdravotní péče a vzdělání. Tento model je financován z daní, je zde částečně zastoupen i model liberální. Setkáváme se s ním v takových státech, jako je Španělsko, Itálie, Portugalsko, Řecko. Hlavní úlohu zde hraje rozvětvená rodina a prostřednictvím její pomoci vlastnímu členovi dochází k ulehčení úlohy státu v realizaci sociální politiky. Není výjimkou, že v rámci těchto rodin pohromadě žijí i tři generace, funguje tak důležitá rodinná síť při zajišťování zaměstnání, jako opora v nezaměstnanosti, v péči o nemocné, staré a handicapované osoby (Keller, 2005, s. 59). 18

19 Sociální stát Moderní sociální stát ve světě Moderní sociální politika v Německu Již zmiňovaný Otto von Bismarck zavedl roku 1883 soustavu povinného sociálního pojištění pro případ nemoci, pracovního úrazu, invalidity a stáří. Předválečné období dochází k decentralizaci sociální politiky státu, zavedení sociálního pojištění pro nemoc, úraz, invaliditu a stáří. Výmarská republika zavedení základní soustavy zabezpečení a nadstandardních změn spojených s oblastí práce osmihodinová pracovní doba, dovolená, bydlení, prevence v oblasti zdravotnictví atd. Fašistický stát pro státem nekontrolované sociálně politické subjekty neumožňuje aktivitu. Je kladen důraz na rodinnou politiku, což je cesta ke tvorbě čistoty rasy. Poválečné období ustanovovány jsou všechny zásadní sociálně politické instituce. Moderní sociální politika v Anglii Nejvýznamněji do této oblasti zasáhl H. W. Beveridge ( ), britský ekonom, sociální reformátor a politik. Byl zakladatelem myšlenky tzv. Welfare state státu blahobytu. V roce 1942 nabídl britské vládě návrh modelu národní zdravotní služby (national health service NHS), která je veřejně financovaným zdravotním systémem. Po 2. světové válce se intenzivně věnoval studiu v sociální oblasti. Z této doby pochází jeho známá studie Pojištění pro všechny a pro všechno. Prioritou je pomoc v nepříznivých událostech, které souvisejí se zdravím, rodinou, stářím a nezaměstnaností. Vyplácené dávky jsou vždy ve stejné výši (flat rate), kritériem pro poskytování zabezpečení je nedosažení životního minima. Stát má zodpovědnost za vyplácení dávek. Na příspěvku by se měl podílet zaměstnanec, zaměstnavatel a stát (formou kombinace pojištění a podpory). V komplexu je realizována ochrana před nemocemi, nevzdělaností, chudobou, neuspokojivým bydlením, nezaměstnaností. Moderní sociální politika ve Švédsku K. G. Myrdal ( ), švédský právník, později docent politické ekonomie, označil ve 30. letech 20. století jako nejpalčivější problém nízkou porodnost. Švédský sociální stát je založen na silně rozvinuté 19

20 1 Sociální politika rodinné politice formou prorodinných opatření. Dalšími výraznými články jsou sociální podpora v nezaměstnanosti, v mateřství a v poskytování zdravotních služeb. Redistribuce zdrojů je realizována podle potřeby a podle výkonu. V oblasti politiky zaměstnanosti má hlavní místo efektivní, aktivní přístup v podobě vytváření nových pracovních příležitostí, kvalifikace, rekvalifikace (Francová, Novotný, 2008, s. 75). Socialistická sociální politika v ČSSR Politické změny v roce 1989, které zasáhly dosud probíhající socialistickou společnost, ukončily její 40leté trvání. Do roku 1990 téměř vůbec neexistovala sociální politika v našem státě ve smyslu moderních trendů. Do určité míry se jevila jako deformovaná. Fungovala skrytost sociálních problémů, které socializmus údajně odstranil. Namísto toho zde vládla politika řízené zaměstnanosti, monopolní realizátor v sociální politice byl stát. Tato sociální politika byla omezena právě na aktivity státu v sociální oblasti. Stát byl jediným zaměstnavatelem a provozovatelem národního hospodářství, existovaly pětileté plány, státní rozpočet. Využití pracovního potenciálu však bylo nízké a málo produktivní. Toto období bylo typické vysokou zaměstnaností žen, která dokazovala rovnost. Z těchto důvodů byly již v útlém věku děti umísťovány do kolektivních zařízení, např. jeslí. Kompenzací byl dřívější odchod do důchodu. Mzdy byly určovány centrálně pro celá odvětví, někdy bez ohledu na kvalifikační předpoklady, výkonnost zaměstnance a hospodářský výkon podniku. Občan se stal pouze pasivním příjemcem dávek a služeb. Dochází k záměrnému potlačení role dalších sociálních subjektů (občan, rodina, princip subsidiarity) nebo jejich úplnému vyloučení (církve, charity). Typickým rysem tohoto období je sociální rovnostářství všem stejně (systém poskytoval více než 60 sociálních dávek, přičemž některé situace byly řešeny duplicitně a naopak u některých docházelo k jejich přehlížení absence vdoveckého důchodu, neexistence valorizačních mechanizmů). Financování tohoto systému bylo realizováno výhradně ze státního rozpočtu. Nezaměstnanost neexistovala, protože byla povinnost pracovat, a pokud některý občan nepracoval, byl stíhán pro trestný čin. Velké sociální systémy jako zdravotnictví, školství atd. v minulosti relativně dobře fungovaly. Byly však svázány solida 20

21 Sociální stát 1 ristickými prvky tak, že se staly neúnosně ekonomicky nákladnými, projevovala se nadměrná uniformnost (Krebs, 2010, s. 90). K zapamatování Lidská práva Magna charta libertatum Všeobecná deklarace lidských práv Občanská práva Politická práva Sociální práva Typy sociální politiky Modely sociální politiky Titmussova typologie sociálních států Gosta Esping-Andersenova typologie sociálních států Otázky a úkoly 1. Ze kterých práv je složena Všeobecná deklarace lidských práv? 2. Kterými způsoby se účastní stát v sociální politice? 3. Popište typy sociální politiky. 4. Rozlište modely sociální politiky státu. 5. Které typy sociálních států popisuje Titmussova typologie? 6. Popište dělení sociálních států podle Esping-Andersena. 7. Ve kterých zemích je možné pozorovat rudimentální Welfare state? 8. Popište typické rysy socialistické sociální politiky. 9. Který sociální jev nebyl uznáván v socializmu jako sociální událost? 10. Jakou roli hrály ženy v socializmu? 21

22 2 Sociální politika 2 Podstata sociálního státu Ivana Duková Sociální stát usiluje o blahobyt a slušný život občanů. Welfare state je anglický název pro takovýto druh státu. Popisován je jako stát blahobytu, veřejných sociálních služeb, stát asistenční, stát sociálního zabezpečení, sociálních práv či sociální kapitalizmus. Tento název byl poprvé použit v roce 1939, s postupem času se uplatňoval pojmenováním pro systémy sociálních politik vyspělých zemí. Systém je provázán s demokratickým zřízením a vyspělou tržní ekonomikou. Sociální stát má za cíl usilovat o ekonomické a sociální zabezpečení obyvatel, snížení příjmových rozdílů, ekonomický růst a rozvoj státu. Taktikou je boj proti chudobě, rozvoj vzdělávání, systému sociálního zabezpečení, kontrola a regulace trhu, zajišťování zaměstnanosti (Francová, Novotný, 2008, s. 111). Základní cíle Welfare state Prosperita Snižování chudoby Sociální rovnost Sociální integrace a prevence sociální exkluze Sociální stabilita Nezávislost občanů Úkoly Welfare state Má v sociální oblasti výsadní postavení, angažuje se. Sociální zajištění obyvatel přebírá na sebe. Kontroluje prostor pro sociální chování občanů. Je rozsáhlým a jednotným systémem sociálního zabezpečení. Je typický velkým rozsahem služeb, poskytovaných zdarma nebo za nízké ceny. Redistribuuje příjmy ve vysoké míře. Je velmi náročný na ekonomické zdroje, působí byrokraticky, anonymně a centrálně. (Duben, 1994, s. 151) 22

23 Podstata sociálního státu 2 Trojúhelník blahobytu Welfare triangle Welfare state je složen ze tří navzájem propojených součástí: Stát a jeho legislativa Tržní hospodářství, zejména trh práce Občanská společnost rodina, dobrovolné nestátní organizace Jednotlivé součásti reprezentují integrační roviny, kde jsou jednotlivci nebo skupiny obyvatelstva integrováni do společnosti. Krize Welfare state Důvody ekonomické projevují se vysoké náklady, dochází ke ztrátě efektivnosti. Důvody demografické mladí odmítají solidaritu se stále početnější skupinou starých. Důvody společensko-politické solidaritu využívají stále titíž lidé a často neoprávněně. Problémů Welfare state je v současnosti mnoho a jejich příčiny nelze zatím jednoznačně pojmenovat (Francová, Novotný, 2008, s. 110). 2.1 Podmínky vzniku sociálního státu Proces industrializace dochází k poklesu zaměstnanosti v zemědělství u venkovského obyvatelstva. Zvýšená průmyslová činnost způsobuje dlouhodobě zvýšenou nezaměstnanost, úbytek obyvatel na venkově, vytvoření vrstvy námezdních zemědělských dělníků, nároky na kvalifikovanou a gramotnou pracovní sílu, růst zaměstnanosti úředníků, vytvoření střední třídy. Nezanedbatelnou roli hraje rozvíjející se urbanizace. Zvyšuje se potřeba kvalifikované pracovní síly. Nezaměstnanost se stává důležitým negativním sociálním jevem. Růst počtu obyvatelstva s měnící se sociální strukturou dochází ke změně formy rodiny, ke způsobu života komunity. Dochází k narůstajícím rozdílům mezi skupinami pracujících a nepracujících. Klesá dětská úmrtnost, prodlužuje se délka života. Zvláště nepříznivý dopad na jedince má trh práce. Stoupá nezaměstnanost. Nárůst významu národních států jsou budovány na národním principu, jako je vyšší sounáležitost a společenský konsenzus (sho 23

24 2 Sociální politika da), což má vliv na rozvoj sociálních států. Projevuje se centralizace vládnoucí moci a s tím spojený rozvoj profesionálního státního aparátu. Vyvíjí se i státní kompetence, tedy dohled, komunikační prostředky. Růst politické demokracie a politického občanství vývoj si žádá takové kroky jako rozšíření volebního práva, rozvoj sociálně demokratických stran, kladení důrazu na pozornost sociálních otázek dělnické třídy. Faktory determinující strukturu a obsah sociálního státu socioekonomický rozvoj společnosti patří sem již zmiňovaná industrializace a urbanizace. Politická mobilizace dělnické třídy vznikají politické strany a odbory. Dochází k vývoji politických institucí a struktur. Dalšími z faktorů jsou institucionalizace jednotlivých typů sociálních států, změna forem rodiny, způsobu života, narůstající rozdíly mezi pracujícími a nepracujícími, zvyšování délky života, pokles dětské úmrtnosti. Faktor prostoru závislost na ekonomické rozvinutosti, formě společenského uspořádání, kulturní situaci (Potůček, 2005, s. 72). Faktor času sociálně politická opatření, která dělíme na: přítomná: realizace sociálních práv občanů právo na práci, ochranu pracovního poměru, vzdělání atd., realizace řešení aktuálních společenských rozporů kriminalita, imigrace atd. budoucí: očekávání poskytnutí adekvátní pomoci občanům v případě nepříznivé sociální situace ztráta zaměstnání, invalidita atd. Vnitřní faktory vliv politických, ekonomických, demografických, sociálně psychologických faktorů, vliv sociální struktury a nátlakových skupin. Vnější faktory rozvoj techniky, kulturních vlivů, mezinárodní spolupráce a standardizace. (Keller, 2010, s. 10) 2.2 Původní principy sociálního státu Původní principy popisují historickou roli státu v sociální oblasti. Křesťanské sociální učení původ má v křesťanské filozofii, která líčí vzniklou sociální situaci jako souběh faktorů, na nichž má kromě dotčeného jednotlivce podíl i společnost, ve které žije. 24

25 Podstata sociálního státu 2 Ortodoxní konzervatizmus uznává jistý řád ve společnosti, hierarchii v ní. Stát nemá schopnost učinit blaho pro své občany, ale je schopen zajistit prostor, ve kterém občané mohou své štěstí a blaho sledovat. Liberalizmus minimální prostředky zásahu do společnosti, funkce státu je redukována na minimum, dohlíží nad respektováním soukromého vlastnictví, chrání před násilím, vybírá daně. Marxizmus socialistický stát, přímo nebo nepřímo zasahuje do všech oblastí společenského a rodinného života a organizuje je. Stát je jediným subjektem sociální politiky (Krebs, 2010, s. 136). 2.3 Sociální spravedlnost Sociální spravedlnost je relativní pojem. Pro řešení konkrétní sociální situace je třeba přihlížet k různým hlediskům a okolnostem. Principem je zdůraznit postup: Každému stejně Každému podle jeho potřeb Každému podle jeho zásluhy Při posuzování sociální spravedlnosti se řídíme hledisky: Zásluhy a výkon Rovnost Rovné příležitosti Sociální potřebnost Vstupy a výstupy a soulad mezi nimi Ve vyspělých zemích se používá označení pro sociální spravedlnost jako model pevného dna a otevřeného stropu. Znamená to, že každý občan si svou sociální situaci může zlepšit s pomocí vlastních sil a zdrojů, pokud tak nelze, přichází stát, který jej nenechá propadnout ke dnu ve smyslu společenském (Potůček, 1995, s. 14). 25

26 2 Sociální politika K zapamatování Sociální spravedlnost Základní cíle Welfare state Welfare triangle Otázky a úkoly 1. Kdy v historii dochází poprvé k nárůstu sociálních problémů? 2. Vyjmenujte a popište etapy vývoje Welfare state. 3. Jaké jsou důvody krize Welfare state? 4. Jaké byly podmínky vzniku sociálního státu? 5. Vyjmenujte původní principy pro historickou roli státu v sociální oblasti. 6. Popište základní cíle Welfare state. 7. Ze kterých částí je složen Welfare triangle? 26

27 Historie sociální politiky 3 3 Historie sociální politiky Ivana Duková Vývoj v oblasti sociální politiky je členěn do historických období. 3.1 První vývojová etapa Prvotní společnosti charakteristická je vzájemná pomoc v kmenových kulturách, poskytování pomoci starým, nemocným, potřebným v rámci kmene. Starověké civilizace hlavní institucí byla rodina, dále sousedé, různé náboženské celky. Pomoc potřebným je prezentována jako náboženská tradice. Tyto činnosti jsou dokumentovány již ve starověké Indii, Číně, Řecku, Římě. V posledně jmenovaném městě probíhal výběr daní, které sloužily pro zaopatření chudých, nemocných a vysloužilých vojáků, vdovám a sirotkům po vojácích. Zřizovaly se útulky a azylová zařízení pro staré, nemocné a chudé. Poskytováno bylo lékařské ošetření obyvatelům, zřizovány byly veřejné lázně. Opatření byla většinou přijímána jako prevence bouření otroků a chudiny. S příchodem křesťanství je dobročinnost chápána jako mravní povinnost (Matoušek, 2001, s. 83). Středověk péče má zejména dobročinnou podobu. Je poskytována katolickou církví a šlechtou feudály, kteří pečují o své poddané. Dále vznikají cechy mistrů, tovaryšské spolky, řeholní řády, zřizovány jsou sirotčince, špitály, chudobince, nemocní nalézají azyl v klášterech. Doložen je např. i vznik bratrské cechovní pokladny horníků v Kutné Hoře v roce 1443 k podpoře zraněných horníků a jejich rodin. Představitelkami dobročinné činnosti jsou u nás svatá Zdislava a svatá Anežka Přemyslovna. Dá se definovat, že soustavnější sociální péče se stává výhradou církví. V židovské komunitě kupříkladu je kladen důraz na pomoc lidem v nouzi a dobročinnost. Vlivem politických poměrů (války, mor a podobně) dochází k takovým jevům, jako je žebrota a krádeže, zvyšuje se počet osob bez přístřeší. Sílí tedy potřeba pomoci. Součástí organizace této činnosti jsou obce. 27

28 3 Sociální politika Pod vlivem holandské, anglické a francouzské revoluce vzniká moderní liberální pojetí sociální politiky, které razí princip neochuzování daňových poplatníků, podporuje rozvoj solidarity mezi občany princip vzájemnosti. Novověk (18. a zač. 19. století) působením industrializace (vývoj průmyslu) a urbanizace (koncentrace obyvatelstva do měst) dochází k nárůstu sociálních problémů, to s sebou nese narušení takových podpůrných mechanizmů, jako je podpora rodiny, sousedů, komunity. Rodina jako taková ztrácí výhradní postavení sociálního ochránce svých členů. Vzniká dělnická třída a tato skupina obyvatel má své specifické problémy. V Anglii vzniká zákon na obranu práce (1802). Prosazoval zákaz práce dětí a pracovní dobu kratší než 12 hodin (Matoušek, 2001, s. 111). 3.2 Druhá vývojová etapa Období experimentálních počátků (80. léta 19. století až 30. léta 20. století) dochází k vytváření veřejných pojišťovacích schémat (Německo, Rakousko-Uhersko). Koncem 19. století dochází k celé řadě opatření, která pokládají základ pro formující se sociální politiku. Dochází k vytváření nových institucí a institutů živnostenské úřady, pracovní a učňovské smlouvy, sociální pojištění. Za otce idey povinného pojištění je považován Daniel Defoe ( , Anglie), spisovatel a novinář, syn londýnského obchodníka. Další osobností byl Otto von Bismarck, jeden z nejvýznamnějších politiků 19. století, který se zasloužil o sjednocení Německa. Byl premiérem Pruska ( ) a prvním německým kancléřem. V Německu bylo jeho zásluhou zavedeno povinné úrazové pojištění a sociální pojištění pro široké vrstvy zaměstnanců, byly přijaty záko ny o nemocenském pojištění, úrazovém pojištění, zákon o pojištění pro případ invalidity a stáří. Ve známost vešel Bismarck svým nekompromisním přístupem k řešení politických problémů a autoritativním vystupováním ve sněmu. Byl proto nazýván železný kancléř. Eduard Franz Josef Taafe ( ), český šlechtic a rakouský politik, byl významnou postavou tehdejší reformy sociálních snah v politice monarchie (Společnost pro sociální reformu). Během 28

29 Historie sociální politiky 3 aktivní politické kariéry zastával nepřetržitě různé ministerské funkce. Jeho zásluhou byl vstup českých zemí do říšské rady, podporoval vládní politiky. Hospodářská krize ve 20. letech 20. století ovlivnila a komplikovala sociální stabilitu. První světová válka měla vyostřený vliv na sociální dopady. Velký počet rodin zůstal bez živitele, šířily se různé choroby, vlivem nedostatku potravin vznikla u obyvatelstva podvýživa. Rovněž byl nízký počet pracovních míst a bytů. Tento stav se stal výzvou pro nově vznikající Československou republiku. Duchovním otcem institucionálního pojetí státní sociální politiky byl lord J. M. Keynes ( ). Definoval použití daní jako přerozdělovacího nástroje pro zajištění sociální politiky státu a vytvořil ekonomické základy Welfare state (státu blahobytu). Dalším autorem, který ve své práci navazuje na Keynese, byl sir William Beveridge ( ). Byl otcem státního systému (1942), který v Anglii platí dodnes. Principem je snaha čelit nezaměstnanosti, nemocem a nouzi (Keller, 2010, s. 16). Období konsolidace (30. léta 20. století až 2. světová válka) ekonomika je státem regulovaná. Znamená to, že sociální opatření mají skromnější sociální efekt. Dochází nyní k technologickému pokroku, ale poptávka je nedostačující. Přistupuje se ke krácení veřejných výdajů. Jako reakce na světovou hospodářskou krizi se projevuje nutnost a přínos sociálního zabezpečení. V období druhé světové války problematika sociálního zabezpečení ustupuje, v této době je upřednostňováno financování válečných výdajů. Sociální přestavba ( ) po skončení války dochází k rozvoji ekonomiky a současně i k rozvoji zabezpečení pro občany a zaměstnance. Podpora se projevuje zejména v oblasti legislativy. V roce 1948 došlo k vydání Všeobecné deklarace lidských práv OSN. Ta obsahuje i články o tom, že každý člověk má právo na práci a sociální zabezpečení. Toto období se vyznačuje aplikací příspěvků v nezaměstnanosti a zabezpečení existenčního minima občanům. Nejpodstatnějším zástupcem byl sir William Beveridge, který dal vzniknout modelu národní zdravotní služby. Systém byl založen na třech principech: Tradice a zkušenosti Sladit model národní zdravotní služby s ostatními reformami Moderní sociální zabezpečení založené na spolupráci státu a jednotlivce 29

30 3 Sociální politika Prioritou je zabezpečit sociální dávky v jednotné výši. Vzniká princip ochrany od kolébky do hrobu, po celý život člověka. Důraz byl kladen na rozvoj zdravotnictví, zaměstnanosti, školství, příspěvku na bydlení, deklarovaného existenčního minima. Sociální expanze, čili zlatý věk ( ) v tomto období dochází k hospodářskému růstu i rozvoji životní úrovně. Sociální zabezpečení občanů vzrůstá, blahobyt a hospodářská produkce je na maximu, míra nezaměstnanosti nízká. Realizuje se zvyšování podílu veřejných sociálních výdajů na HDP. V tomto období dochází k poklesu podílu dělnictva, vzniká společnost středních vrstev. Stagnace (70. léta 20. století) ve světě probíhá krize ropná a potravinová. V této souvislosti stoupá množství sociálních výdajů. Sociální stát se nyní stává zdrojem fiskální krize rostou výdaje. To se projevuje ve financování důsledků nezaměstnanosti a v souvislosti s demografickými změnami. Tato krize nebyla doposud zcela překonána. Rekonceptualizace (od roku 1980 dodnes) nutná je redukce sociálních programů, hledání nových mechanizmů sociálního státu, nového konceptu financování, míry sociálního zabezpečení a služeb pro občany, opětovná formulace obsahu i činnosti. Udržitelnost veřejných financí je tíživým problémem. Vytrácí se solidarita mezi lidmi a ubývá ekonomicky aktivních obyvatel (Krebs, 2010, s. 137). K zapamatování Industrializace Urbanizace Otto von Bismarck Lord J. M. Keynes Sir William Beveridge Otázky a úkoly 1. Charakterizujte jednotlivá období první vývojové etapy historie sociální politiky. 2. Popište zásluhy O. von Bismarcka v systému sociálních opatření v Německu 19. století. 30

31 Sociální politika vědecká disciplína a její vztah k jiným vědním oborům, definice sociální politiky a související oblasti 4 4 Sociální politika vědecká disciplína a její vztah k jiným vědním oborům, definice sociální politiky a související oblasti Ivana Duková 4.1 Sociální politika jako vědecká disciplína a její vztah k jiným vědním oborům Sociální politika jako vědní obor se zabývá zkoumáním sociální politiky jako praktické aktivity, je tedy analýzou procesů tvorby a realizace politik. Zabývá se nerovnostmi a jejich rozdělením ve společnosti. Zároveň se věnuje politickým procesům, institucím a činnostem, které tyto nerovnosti ovlivňují. Pro sociální politiku jako vědeckou disciplínu je typická problémová a empirická orientace, nikoli vázanost na jedinou vědní disciplínu. Politologie Je úzce svázaná s vědou o státu, předmětem zájmu je fungování státu. Je ovlivněna problematikou participace na moci nového fenoménu politiky. Otázka podílu na moci, dělby moci ve státě, vztah státu a společnosti. Orientace na problematiku řešení konfliktů vnitropolitických i zahraničně politických. Ekonomie a ekonomika Ekonomie je věda, která využívá metody a výsledky mnoha vědeckých disciplín. Ekonomika národní hospodářství je systém, kde se uskutečňuje hospodářský proces vymezený hranicemi státu. Pro oblast sociální politiky jsou ekonomické možnosti státu určující. Všechny instituce jsou určeny k účelu sloužit realizaci společenských potřeb a zájmů. Pro správnou funkci ekonomiky státu je důležitá: Nezbytná výkonnost ekonomiky (účinná hospodářská politika). 31

32 4 Sociální politika Tvorba právních, věcných i institucionálních předpokladů a podmínek pro hospodářský rozvoj, aktivace a kultivace lidského potenciálu (aktivní složky sociální politiky v oblasti školství, zdravotnictví). Hospodářská politika redistribuce (přerozdělení) příjmů ve prospěch sociálně slabých občanů. Sociologie Ze sociologických hledisek a znalostí vycházejí sociálně politická opatření. Úkolem sociologie ve vztahu k sociální politice je vědeckost přístupu k řešení sociálně politických problémů formou analýz sociální reality. Demografie Vědecká disciplína, která se zabývá samými základy existence společnosti reprodukcí lidských populací. Zásadními demografickými událostmi jsou narození, úmrtí a potrat. Demografickými jevy jsou nemoc, sterilita, sňatek, rozvod, ovdovění. Sociální právo Sociální právo je součástí právní vědy. Zabývá se sociálními právy, což jsou: Práva související s právem na práci, s právem získávat prostředky pro svou obživu vlastní prací nebo pomocí vlastního majetku. Práva, která zabezpečují náhradní příjmy v případě, kdy není možno realizovat právo na práci. Sociální práva jsou hlavním prostředkem a nástrojem sociální politiky. Další související vědy jsou filozofie, historie, kriminologie, lékařství, pedagogika, psychologie (Potůček, 2005, s. 10). K zapamatování Politologie Ekonomie a ekonomika Sociologie Demografie 32

33 Sociální politika vědecká disciplína a její vztah k jiným vědním oborům, definice sociální politiky a související oblasti 4 Otázky a úkoly 1. Jaké jsou předpoklady hospodářské a sociální politiky? 2. K jakým jiným vědním oborům se vztahuje sociální politika? 4.2 Definice sociální politiky Sociální z latinského slova socius druh, socio družím, sjednocuji, pojím, sociális společenský, spojenecký, společný. Další význam slova dobročinný, sloužící společnosti, týkající se mezilidských vztahů, mající na mysli blaho, vyžadující pomoc, nesobecký, soucítící. Podle rovin významu znamená v nejširším slova smyslu společenský, týkající se společnosti, vztahů mezi lidmi ve společnosti, prevence dezintegračních procesů úpravou pracovních, zdravotních a životních podmínek. Patří sem tedy politika sociálního zabezpečení, zdravotní politika, politika zaměstnanosti, politika vzdělávání, bytová politika, populační a rodinná politika, nově též péče o životní prostředí (Knausová, 2007, s. 9). V užším slova smyslu sociální jako snaha zdokonalit životní podmínky lidí cílevědomou činností státu, organizací a institucí, usilujících o vytváření podmínek, které omezují sociální nerovnováhu a zajišťují harmonický vývoj jedinců, skupin a společnosti. V nejužším slova smyslu řešení nepříznivých sociálních situací orientace na nouzová řešení a opatření (Matoušek, 2008, s. 207). Politika je popisována jako specifická společenská činnost, kdy různé subjekty na různých úrovních ovlivňují společenskou realitu v nejširším slova smyslu. Politika je: Soustava politických idejí, teorií a názorů. Praktická činnost neboli politický proces vedoucí k pozitivním výsledkům. Realizovaná politickými institucemi. (Potůček, 2005, s. 11) 33

34 4 Sociální politika Existuje několik definicí, které charakterizují sociální politiku: Soustavné a cílevědomé úsilí jednotlivých sociálních subjektů o změnu nebo udržení a fungování svého nebo jiného sociálního systému (Tomeš, 2010, s. 15). Společenská aktivita zaměřená na zlepšení či udržení základních životních podmínek lidí a zabezpečování jejich sociální suverenity a sociálního bezpečí a k omezování sociální závislosti a sociálního ohrožení (Konopásek, 1990, s. 163). Vědecká disciplína, která zkoumá sociální politiku jako praktické aktivity, analyzuje procesy tvorby a realizace politik. Zabývá se nerovnostmi a jejich rozdělením ve společnosti. Zároveň se věnuje politickým procesům, institucím a činnostem, které tyto nerovnosti ovlivňují. V této souvislosti se jedná o činnost, která by měla směřovat k prevenci, neutralizaci, případně ke kompenzaci následků sociální dezintegrace lidí v určitých historických podmínkách, způsobených mimo jiné také sociální nerovnováhou a vyvolávajících sociální napětí. Jako praktická aktivita formuje vztah jedinců a sociálních podmínek jejich života. Každý je součástí sociální politiky, spoluvytváří ji. Každý je tedy subjektem i objektem sociální politiky. Hlavním cílem sociální politiky je čelit sociálním a ekonomickým ohrožením, vytvářet příznivé podmínky pro rozvoj jedinců a sociálních skupin. Společné znaky: prospěšnost občanům, propojenost s ekonomickými i mimoekonomickým cíli, užívání nástrojů umožňujících redistribuci (přerozdělování) zdrojů. (Krebs, 2010, s. 20) Aktivní sociální politika státu podporuje preventivní opatření, kterými se snaží předcházet vzniku sociálních problémů, působí ex ante, reaguje kurativně (léčebně předcházením sociálních problémů). Pasivní (retrospektivní) sociální politika státu zmírňuje důsledky vzniklých sociálních problémů, je reakcí na vzniklé potíže ex post, reaguje paliativně (napravuje vzniklé sociální problémy). Faktor času a prostoru jsou důležitými aspekty sociální politiky. Nezbytné je, aby sociální politika byla pravdivá, transparentní, motivující a aby působila preventivně (Potůček, 2005, s. 245). Sociální politika se zaměřuje nejen na řešení konkrétních sociálních problémů, ale celkově ovlivňuje celospolečenský vývoj. Je součástí 34