Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta. Tomáš Haluška. Odkaz v NOZ. Diplomová práce

Transkript

1 Univerzita Palackého v Olomouci Právnická fakulta Tomáš Haluška Odkaz v NOZ Diplomová práce Olomouc 2014

2 Prohlášení:,,Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma,,odkaz v NOZ zpracoval samostatně a citoval jsem všechny pouţité zdroje. V Olomouci dne 30. března 2014 Tomáš Haluška

3 P o d ě k o v á n í Rád bych poděkoval JUDr. Václavu Bednářovi, Ph.D. za jeho pomoc, rady, náměty, cenné připomínky a odborné konzultace při vedení této diplomové práce. Dále bych chtěl poděkovat své drahé přítelkyni Mgr. Veronice Suchánkové za její ochotu, trpělivost a pomoc při psaní této diplomové práce.

4 Já, níţe podepsaný Tomáš Haluška, autor diplomové práce na téma Odkaz v NOZ, která je literárním dílem ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, dávám tímto jako subjekt údajů svůj souhlas ve smyslu 4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, správci: Univerzita Palackého v Olomouci Kříţkovského Olomouc, Česká republika ke zpracování osobních údajů v rozsahu: jméno a příjmení v informačním systému, a to včetně zařazení do katalogů, a dále ke zpřístupnění jména a příjmení v katalozích v informačních systémech Univerzity Palackého, a to včetně neadresného zpřístupnění pomocí metod dálkového přístupu. Údaje mohou být takto zpřístupněny uţivatelům sluţeb Univerzity Palackého. Realizace zpřístupnění zajišťuje ke dni tohoto prohlášení vnitřní sloţka Univerzity Palackého, kterým je Informační centrum Univerzity Palackého. Souhlas se poskytuje na dobu ochrany autorského díla dle zákona č. 121/2000 Sb. V Olomouci dne 30. března 2014 Tomáš Haluška

5 Obsah Seznam zkratek Úvod Představení institutu odkazu Odlišení odkazovníka od dědice Historický vývoj odkazu Odkaz v římském právu Fedikomisum Odkaz v ABGB Odkaz v SZO Úprava odkazu v NOZ Návrat odkazu do našeho právní ho řádu Zřízení odkazu Náleţitosti subjektů Náhradnictví při odkazech Obtížení odkazem Omezení míry odkazů Právo dědice vyhradivšího si soupis Pododkaz Odkaz veřejně prospěšný Přednostní odkaz Nabytí odkazu Právo odkazovníka na zajištění Odvolání odkazu Uvolněný odkaz Jednotlivé druhy odkazů Odkaz věci určitého druhu

6 4.7.2 Odkaz věci určité Odkaz pohledávky Jiné odkazy Odkaz v BGB Závěr Literatura Monografie Komentáře Odborné články Právní předpisy Internetové zdroje Judikatura Shrnutí Summary Klíčová slova

7 Seznam zkratek ABGB Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch, (Všeobecný zákoník občanský), císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., ve znění zákona č. 65/ 1965 Sb. účinném ke dni 16. června 1965 BayOblG BayOblG Bayerisches Oberstes Landesgericht (Bavorský nejvyšší zemský soud) BGB Bürgerliches Gesetzbuch (občanský zákoník), zákon říšského sněmu, ve znění pozdějších předpisů Gl. U. Sbírka rozhodnutí Glaser- Unger Gl. U. N. F. Sbírka rozhodnutí Glaser- Unger neue Folge NOZ zákon č. 89/ 2012 Sb., občanský zákoník OZ zákon č. 40/ 1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů SZO Zákon č. 141/ 1950 Sb., občanský zákoník (Střední zákoník občanský), ve znění zákona č. 65/ 1965 Sb. účinném ke dni 16. června 1965

8 1. Úvod Jak jiţ napovídá samotný název, předkládaná práce je zaměřena na problematiku odkazu v NOZ. Autor se hodlá drţet zvoleného tématu a zaměřit se především na úpravu odkazu v NOZ a jednotlivé aspekty s tím související. Zmíněn bude ovšem i jeho historický vývoj a úprava v právu zahraničním. Autor povaţuje téma za aktuální, neboť se tento tradiční institut dědického práva vrací do našeho právního řádu po více neţ čtyřiceti letech absence a v evropských zemích se jedná o zcela standardní součást dědických systémů. 1 Na území dnešní České republiky byl odkaz upraven v ABGB platícím zde od roku 1811 do roku Obsaţen byl ještě i v SZO, který platil v Československu od roku 1950 do roku 1964, ovšem jiţ tehdy se na jeho podobě negativně podepsala tehdejší ideologie. OZ jej jiţ ze svých osnov vypustil zcela. 3 Byť se jedná o institut s dlouhou tradicí v našem právním řádu, jeho návrat provázejí různé otázky, na které by chtěl autor v průběhu práce nalézt odpovědi. Co se týká současné literatury k danému tématu, nelze dle autora povaţovat tento stav za uspokojivý. V době psaní práce bylo téma odkazu, potaţmo dědického práva v NOZ, zpracováno pouze v publikacích od prof. Eliáše a kol. Občanské právo pro každého: pohledem (nejen) tvůrců občanského zákoníku a Dědické právo podle nového občanského zákoníku od Ilony Schelleové a Karla Schelleho. Tyto publikace jsou schopny poskytnout základní informace o tématu, ale svým zpracováním jsou spíš literaturou populárně naučnou neţ čistě vědeckou, proto jejich vyuţití bylo pro účely práce pouze omezené. Za největší deficit autor povaţuje to, ţe doposud nebyl vydán velký akademický komentář (jeho vydání je plánováno na duben ), který by poskytl cenný výklad od samotných tvůrců kodexu a svou obsáhlostí a podrobným zpracováním by byl pro práci tohoto zaměření tím nejlepším zdrojem. Absence těchto zdrojů byla do určité míry suplována pouţitím různých článků v odborných časopisech jako např. Právník, Ad Notam, případně Rekodifikační novinky. 1 Odkaz je upraven např. v občanském zákoníku francouzském, belgickém, lucemburském, polském či rumunském- Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze). Obcanskyzakonik.justice.cz, 28. října 2013[cit. 28. října 2013]. Dostupné na < s BÍLEK Petr, ŠEŠINA, Martin. Dědické právo v předpisech let vydání. Praha: C. H. Beck, s SCHELLEOVÁ, Ilona, SCHELLE, Karel. Dědické právo podle nového občanského zákoníku. 1. vydání. Praha: Linde Praha, s WKE.cz, [cit. 26. února 2014]. Dostupné na

9 Články se zaměřovaly buď na ideové základy NOZ, nebo na jednotlivé instituty dědického práva odkaz nevyjímaje. Čerpáno bylo rovněţ z internetových zdrojů (zde bych vyzdvihl zejména upravený přepis přednášky Dědické právo- Návrat k evropským standardům od Václava Bednáře a přepis přednášky Pojmové vymezení odkazu, jeho právní význam od Karla Eliáše). Neocenitelným zdrojem byla při tvorbě Důvodová zpráva k NOZ, kterou autor povaţuje v současné době za zdroj nejobsáhlejší a nejpodrobnější. Jelikoţ současná úprava odkazu vychází do značné míry z úpravy obsaţené v ABGB (resp. Vládního návrhu občanského zákoníku z roku 1937), 5 lze pro účely této práce vyuţít i literaturu týkající se tohoto zákona. Dokonce lze říci, ţe nedostatek současné literatury byl adekvátně vyváţen literaturou prvorepublikovou vztahující se k ABGB. Zde autor pouţil zejména Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi 3. díl od Františka Roučka a Jaromíra Sedláčka a dílo Jana Krčmáře Právo občanské V. díl. Právo dědické. Tyto publikace poskytly svou obsáhlostí a podrobností ideální informační základ pro tvorbu této práce a spolu s Důvodovou zprávou k NOZ je lze povaţovat za její základní zdroj. Cílem této práce je pomocí důkladné analýzy představení tohoto institutu jako takového a zodpovězení otázky, zdali je právní úprava odkazu, tak jak ji předkládá NOZ, dostatečná a zdali odkaz nalezne vyuţití i v současných poměrech. Dále by chtěl autor objasnit, z jakých důvodů byl vůbec tento institut opětovně zařazen našeho právního řádu. V problematických aspektech úpravy by autor chtěl přijít s vlastními návrhy de lege ferenda. Práce byla vypracována za pouţití vědeckých metod dále uvedených. Zejména byla pouţita analytická metoda, kdy jejímu rozboru byla podrobena především ustanovení NOZ. Byla zde zkoumána jak ustanovení přímo upravující odkaz, tak ustanovení týkající se dědického práva jako celku. Tato metoda se rovněţ týkala ABGB, z něhoţ současná úprava obsaţená v NOZ vychází. Dále byla rovněţ vyuţívána metoda komparace. Tato metoda byla subsidiárně vyuţita v rámci kapitoly zabývající se historickým vývojem odkazu, kde došlo ke komparaci vybraných ustanovení NOZ s odpovídajícími ustanoveními ABGB a SZO. Největší prostor této metodě byl poskytnut v kapitole 5, kde autor porovnával úpravu NOZ s úpravou v BGB. Práce bude členěna na jednotlivé kapitoly, podkapitoly a díly. 5 SCHELLEOVÁ, Ilona, SCHELLE, Karel. Civilní kodexy Praha: Doplněk, s

10 V druhé kapitole autor uvádí definici samotného institutu a odlišení osoby odkazovníka od dědice, které autor pro náleţité pochopení problematiky povaţuje za vhodné zařadit jiţ na začátek práce. Kapitola třetí stručně uvádí historický vývoj úpravy odkazu v římském právu, v ABGB a v SZO. Základní odlišnosti těchto úprav jsou zde navzájem konfrontovány a autor se pokouší objasnit jejich východiska. Stěţejní kapitolou práce je kapitola čtvrtá. Předmětem této kapitoly jsou veškeré základní aspekty současné právní úpravy odkazů- pořízení odkazu, osoby jím obtíţené, nabytí odkazu, odvolání odkazu, uvolněný odkaz a jednotlivé druhy odkazů. Autor zde uvádí dle jeho názoru problematická ustanovení úpravy a rovněţ se pokouší objasnit důvody opětovného zavedení odkazu. Kapitola pátá je věnována komparaci základních aspektů úprav odkazu v NOZ a v BGB. V závěru práce autor zhodnotí výsledky jeho dosavadního výzkumu a reflektuje, zda bylo dosaţeno v úvodu stanovených cílů. Rovněţ by chtěl přijít s moţnými návrhy de lege ferenda v práci zmíněných problematických aspektů úpravy

11 2. Představení institutu odkazu Na uvedení do problematiky povaţuji za vhodné uvést definici samotného institutu. Důvodová zpráva k NOZ uvádí, ţe odkaz je jednání, kterým se přikazuje dědici nebo odkazovníku, aby vydal určitou věc z pozůstalosti nebo ze svého majetku osobě, vůči níţ je odkaz zřízen. 6 Jak vidno, stojí proti sobě dva subjekty odkazovník a obtíţený. Odkaz je třeba chápat jako pohledávku, kterou má odkazovník za obtíţeným. 7 Nevzniká zde tedy vůbec vztah mezi odkazovníkem a zůstavitelem, poněvadţ odkazovník nabývá předmět odkazu zprostředkovaně přes obtíţeného. Uspokojení odkazovníkovy pohledávky za obtíţeným není součástí dědického řízení a nebude-li odkazovníkovi vydán předmět odkazu, můţe jej na obtíţeném vymáhat soudní cestou pomocí civilní ţaloby. 8 Pozice odkazovníka je ovšem chráněna tak, ţe soud potvrdí nabytí dědictví aţ poté, co bude prokázáno, ţe byl odkazovník obtíţeným vyrozuměn o odkazu ( 1691 NOZ). 2.1 Odlišení odkazovníka od dědice Jelikoţ úprava odkazu v SZO poněkud setřela rozdíl mezi odkazovníkem a dědicem, 9 NOZ explicitně stanovuje, ţe odkazovník není dědicem. Rovněţ definuje osobu dědice jako toho, komu náleţí dědické právo. Dědickým právem se rozumí právo na pozůstalost či její poměrný díl ( 1475 NOZ). 10 Jedním ze základních principů dědického práva je princip 6 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze). Obcanskyzakonik.justice.cz, 28.října 2013[cit. 28. října 2013]. Dostupné na < s. 396; srovnej s. odkazem z pohledu římského práva:,,bezplatné testamentární nařízení majetkového prospěchu, zakládající singulární sukcesi nabyvatele k tíži ustanoveného dědice. BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. 1. vydání. Praha:Panorama, 1981 s Odkaz z pohledu ABGB:,,Odkazem lze nazývati přímé poskynutí osobě třetí posledním pořízením, pokud nejde o povolání k posloupnosti univerzální. ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi- 3. díl. Praha: V. Linhart, 1936, s. 221 ( 647 ABGB). 7 Rozhodnutí Gl. U. 6459, citováno dle ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi- 3. díl. Praha: V. Linhart, 1936, s. 264 ( 684 ABGB). 8 Viz rozhodnutí Gl. U. 9468, citováno dle ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi- 3. díl. Praha: V. Linhart, 1936, s. 24 ( 535 ABGB). 9 Podrobněji kapitola Pro úplnost je nutné uvést, ţe zatímco OZ nečiní rozdíl mezi pozůstalostí a dědictvím, NOZ tyto pojmy striktně odlišuje. Pozůstalostí se rozumí veškeré jmění zůstavitele, kromě práv osobní povahy. Pokud však jsou

12 univerzální sukcese, na jehoţ základě dochází k přechodu všech práv a povinností zůstavitele na osobu dědice. Dědic tak vstupuje jako zůstavitelovo alter ego i do zůstavitelových dluhů. 11 V souladu s tím, co jiţ bylo řečeno, nemůţe dojít k přímému přechodu práv z osoby zůstavitele na odkazovníka a z toho důvodu nemůţe být odkaz povaţován ani za sukcesi singulární. 12 Z výše uvedených důvodů odkazovník neodpovídá za úhradu zůstavitelových dluhů. Tento problematický aspekt právní úpravy odkazů byl hojně diskutován mezi odbornou veřejností. Vznikaly četné obavy z toho, ţe by mohlo zneuţíváním odkazů docházet ke krácení zůstavitelových věřitelů a znevýhodňování jejich postavení. 13 Zákon však v této souvislosti poskytuje ochranu jak obtíţeným, tak dědicům. Vzhledem k tomu, ţe tuto ochranu povaţuji za stěţejní, bude jí v průběhu práce věnována náleţitá pozornost. práva resp. povinnosti osobní povahy za ţivota zůstavitele uznány jako dluh nebo uplatněny u orgánu veřejné moci, tak se rovněţ stávají součástí pozůstalosti. Dědictvím se naopak rozumí jen ta část pozůstalosti, která náleţí dědici. PAVELKA, Jan, TITLBACHOVÁ, Soňa, ŠMÍD, David. Dědické právo po rekodifikaci soukromého práva. Rekodifikační novinky, 2013, roč. 2, č. 5, s MIKEŠ, Jiří, MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo: praktická příručka: kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního i procesního. 3. aktualizované vydání. Praha: Linde, s BEDNÁŘ, Václav. Dědické právo- návrat k Evropským standardům [online]. Pravni- sympozium.cz, 2011 [ cit. 28. října 2013]. Dostupné na < %20přednášky/Bednář_PS_2011_Dědické%20právo,%20návrat%20k%20evropským%20standardům.pdf>. s.10. Příkladem singulární sukcese byl vindikační odkaz v římském právu, či odkaz v SZO- Podrobněji viz. kapitola 3.1 a BEDNÁŘ, Václav. Dědické právo- návrat k Evropským standardům [online]. Pravni- sympozium.cz, 2011 [ cit. 28. října 2013]. Dostupné na < %20přednášky/Bednář_PS_2011_Dědické%20právo,%20návrat%20k%20evropským%20standardům.pdf. s

13 3. Historický vývoj odkazu 3.1 Odkaz v římském právu Odkaz (neboli legatum příp. legát) je institut, který znalo jiţ římské právo. První zmínka o jeho úpravě se objevila v zákoně XII desek. 14 Jelikoţ ve své práci kladu důraz na odkaz v NOZ, zmíním jeho římskou úpravu pouze stručně, přesto ale její zařazení do vlastní práce povaţuji pro názornost vývoje tohoto zajímavého institutu za přínosné. Původním účelem odkazu bylo existenčně zabezpečit manţelku a děti vyloučené z dědické posloupnosti. 15 Mezi starými Římany se odkaz těšil velké oblibě a jeho uţívání, resp. naduţívání povaţují někteří autoři dokonce za národní zlozvyk. 16 Za jeho oblibou jistě stál fakt, ţe v římském právu nebyla moţná kombinace testamentární a intestátní posloupnosti. 17 Díky nadměrné oblibě odkazů a z toho pramenící vyčerpávání pozůstalostí odkazy, byly jiţ v době římské republiky zaznamenány snahy o omezení míry odkazů. Výsledkem těchto snah byl zákon Lex Falcidia, podle kterého musela dědici zůstat alespoň čistá jedna čtvrtina z pozůstalosti nezatíţená odkazy, pro niţ se vţilo označení falcidiánská kvarta 18 Římské civilní právo rozlišovalo čtyři druhy odkazů. Jednalo se o legát vindikační, damnační, sinendi modo a legát precepční. 19 Vindikačním legátem docházelo k přímému nabytí odkázané věci. Odkazovník se stává vlastníkem odkázané věci v momentu, kdy dědic nabyde dědictví. Náleţela mu reivindikace proti kaţdému, kdo by měl odkázanou věc ve svém drţení. Vindikačním legátem šlo odkázat pouze věci, které byly v kviritském vlastnictví zůstavitele, a to jak v době pořízení odkazu, tak v době jeho smrti. Pouze u věcí genericky určených stačilo, pokud se nacházely ve vlastnictví zůstavitele v době jeho smrti BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. 1. vydání. Praha: Panorama, s Tamtéţ, s SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. Praha: Nákladem vlastním, s SALÁK, Pavel. Odkaz- římskoprávní institut ve světle českého práva 20. stol. [online]. Dny práva, 2010 [ cit. 1. listopadu 2013]. Dostupné na< >. 18 Podrobněji k výpočtu falcidiánsklé kvarty BONFANTE, Pietro, VÁŢNÝ, Jan. Instituce římského práva. Brno: Právník, s ; Nutno dodat, ţe tento princip zná i současná úpravu odkazu NOZ. 19 MOUSOURAKIS, George. Fundamentals of Roman private law. New York: Heildberg, s KINCL, Jaromír. GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Plzeň: Aleš Čeněk, s

14 Dalším druhem odkazu byl legát damnační. Ten zakládal pouze obligační nárok na vydání věci. Odkazovník mohl uplatnit proti dědici actio in personam. Tímto druhem odkazu mohla být odkázána nejen věc zůstavitele, ale i věc osoby cizí, rovněţ hmotné či nehmotné pohledávky či věci, které měly teprve vzniknout. 21 Dále římské právo znalo legát sinendi modo. Na základě tohoto druhu odkazu dědic nebyl povinen nic konat, pouze musel strpět, aby si odkazovník příslušnou věc vzal. Tento druh legátu zakládal odkazovníkovi pouze obligační nárok vůči dědici na vydání odkázané věci. Takto šlo odkázat nejen věci vlastní, ale rovněţ i věci svého dědice. Tyto věci musely být ve vlastnictví zůstavitele anebo takto obtíţeného dědice v době smrti zůstavitele alespoň v podobě praetorského vlastnictví. 22 Poslední druh legátu, který upravovalo římské civilní právo, se nazýval legát per praeceptionem. Zde docházelo k přímému nabytí vlastnictví odkázané věci (tak jako u vindikaního legátu), proto tato věc musela být v kviritském vlastnictví zůstavitele. 23 Legáty vycházející z civilního práva podléhaly přísnému formalismu. Aby se předešlo zbytečné tvrdosti civilního práva, vţilo se mezi Římany kombinování jednotlivých druhů odkazů tak, aby daný odkaz mohl být povaţován alespoň za odkaz damnační. Toto bylo následně ztvrzeno SC Neronianen. 24 V průběhu klasického období docházelo ke stírání rozdílů mezi jednotlivými druhy odkazů, coţ vyvrcholilo za Justiniána, který sloučil jednotlivé formy odkazů do jednoho. Kaţdý odkaz bylo navíc moţno nárokovat jak ţalobou obligační, tak ţalobou věcnou BONFANTE, Pietro, VÁŢNÝ, Jan. Instituce římského práva. Brno: Právník, s KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, s Tento druh odkazu nebyl soudobou jurisprudencí vnímán jednotně. Sabiáni jej povaţovali za odkaz, kterým lze odkázat pouze dědici, a tento dědic je obdarován k tíţi ostatních spoludědiců. Názor opírali o slovo,,praeceptio, které mělo tomuto obdarovaného dědici zajistit přednost v rámci odkázané věci před ostatními spoludědici. Naproti tomu dle názoru Prokuliánů se jednalo pouze o obdobu odkazu vindikačního. Nutno dodat, ţe později převáţil názor Prokuliánů. SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. Praha: Nákladem vlastním, s KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, s BONFANTE, Pietro, VÁŢNÝ, Jan. Instituce římského práva. Brno: Právník, s

15 Fedikomisum Oproti legátům, podléhajícím tvrdosti civilního práva, se v římském právu utvořil zvláštní typ odkazu, který byl naopak zcela neformální - fideikomisum. Vznikl na půdě extraordinačího procesu v případech, kdy nebylo moţné dostát všem ustanovením civilního práva. Jednalo se o ústní prosbu bez jakékoliv formy, ze které vyplýval pouze závazek morální. Obtíţeným mohl být nejen dědic testamentární (jako v případě legátů), ale i dědic intestátní a vlastně kdokoliv, kdo měl z majetku zůstavitele nějaký prospěch. 26 S příchodem principátu získávají fideikomisy postupně právní vynutitelnost, nejprve pouze v jednotlivých případech, posléze všeobecnou. Svou povahou se fideikomisy přibliţovaly damnačnímu legátu- vznikal zde obligační závazek a předmětem mohlo být jakékoliv dovolené plnění. 27 V době poklasické docházelo k postupnému sbliţování civilních odkazů a fideikomisů. Za Justiniána došlo k jejich úplnému sloučení. 28 Jedinou výjimku představoval ústní fideikomis, kterým zůstavitel pouze oznámil přítomnému dědici prohlášení o své poslední vůli. 29 Oproti civilnímu odkazu (legátu), kterým mohla být odkázána maximálně polovina majetku (a to pouze v případě legátu damnačního), bylo moţno fideikomisem odkázat nejen část pozůstalosti, ale dokonce i pozůstalost celou. V tomto případě hovoříme o univerzálním fideikomisu. Díky neformálnosti fideikomisu bylo moţno pro jeho realizaci stanovit neskutečné mnoţství moţností, např. vázat odkaz celé pozůstalosti lhůtou či podmínkou nebo ustanovit, aby jím byl vázán aţ dědicův dědic. Dědic takto obtíţené pozůstalosti se nazýval heres fiduciarus- neboli fiduciář. Měl obligační povinnost převézt pozůstalost (či její část) na fideikomisáře, která nastala dnem, kdy fiduciář nabyl pozůstalost. Splněním této povinnosti ovšem fiduciář zůstával nadále univerzálním sukcesorem. 30 Bylo proto nutné, aby si s fideikomisářem pomocí vzájemných stipulací upravili svá postavení ohledně závazků plynoucích z pozůstalosti. 31 Zjednodušení přineslo SC Neronianun, na jehoţ základě přecházely všechny dědické ţaloby, ve kterých byl aktivně či pasivně legitimován dědic, na 26 Takto šlo obtíţit i osoby nemající dědickou způsobilost- zejména cizince, osoby blíţe neurčené. 27 KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, s BONFANTE, Pietro, VÁŢNÝ, Jan. Instituce římského práva. Brno: Právník, s KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, s Tamtéţ. s BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. 1. vydání. Praha: Panorama, s

16 fideikomisáře, pokud fiduciář vydal dědictví. 32 I zde však docházelo k přetěţování dědictví odkazy, díky čemuţ dědici často odmítali dědictví a docházelo ke zmaření fideikomisů. Zabránit tomu mělo SC Pegasianum, které zachovávalo dědici právo na část dědictví ve výši falcidiánské kvarty - tedy čisté čtvrtiny dědictví. 33 Další z moţností fideikomisu bylo utvoření tzv. fideikomisární substituce, která nastávala v případě, ţe zůstavitel nařídil fideikomisiáři, aby po určité době sám předal předmět fideikomisu dalšímu fideikomisáři a to i v případě, pokud by se jednalo o osobu, která doposud neexistuje ani jako nasciturus. Následkem toho nemohl fideikomisář zcizit takto získaný majetek. 34 Zvláštním typem fideikomisární substituce byl tzv. rodinný fideikomis, kdy zůstavitel stanovil, ţe po smrti prvního fideikomisáře musí nadále odkaz zůstat v rodině. Kaţdý další fideikomisář musí odkaz předat nejbliţšímu zákonnému dědici. Justinián ukončil rodinný fideikomis ke čtvrté generaci, takţe u čtvrtého drţitele fideikomisární omezení přestalo Odkaz v ABGB V právním řádu panujícím na našem území se institut odkazu objevil v roce 1811, kdy byl vyhlášen ABGB pro všechny rakouské země, kterými byly myšleny všechny země, ze kterých se skládalo rakouské mocnářství s výjimkou Uher. 36 Jeho základním východiskem byla přirozeně právní teorie a koncepčně vycházel především z římské právní nauky, byť bral částečně inspiraci i v Koldínově zákoníku městských práv. 37 Institut odkazu byl upraven v hlavě jedenácté - jmenovitě v ust ABGB. Po roce 1918 bylo ABGB recepčními normami převzato do právního řádu nově vzniklého Československa. Vytvořil se zde ovšem právní dualismus, neboť na území Slovenska a Podkarpatské Rusi nadále platilo právo uherské. 38 V průběhu dvacátých a třicátých let mimo jiné i kvůli odstranění panujícího právního dualismu probíhaly práce na revizi občanského 32 BONFANTE, Pietro, VÁŢNÝ, Jan. Instituce římského práva. Brno: Právník, s Tamtéţ. 34 SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. Praha: Nákladem vlastním, s KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, s SCHELLEOVÁ, Ilona, SCHELLE, Karel. Civilní kodexy vydání. Praha: Doplněk, s Tamtéţ. s SCHELLEOVÁ, Ilona, SCHELLE, Karel. Civilní kodexy vydání. Praha: Doplněk, s

17 práva. Tyto snahy byly zakončeny v roce 1937, kdy byla představena osnova pod názvem Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník (dále jen,,vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937 ). 39 Návrh se nevyhnul ostré kritice a díky politickému klimatu konce třicátých let, který byl završen podpisem Mnichovské dohody a následným rozpoutáním druhé světové války, byly veškeré rekodifikační snahy zmařeny. 40 Těţištěm mé práce je úprava odkazu v NOZ, proto se v této podkapitole zaměřím pouze na ty nejzásadnější odlišnosti úpravy odkazu v ABGB oproti NOZ. V první řadě je namístě říci, ţe obě úpravy se z velké části shodují, neboť hlavním inspiračním zdrojem NOZ je výše zmíněný Vládní návrh občanského zákoníku z roku Návrh samotný měl za úkol především revizi ABGB s přihlédnutím k novějším evropským zákoníkům (především k německému a švýcarskému). 41 Dle mého názoru je nejvýraznějším rozdílem oproti současné úpravě odkazu absence ustanovení obsahují princip falcidiánské kvarty, který byl dobře znám právu římskému a jehoţ úkolem bylo ochrana dědice před odkazy přetíţenou pozůstalostí. 42 Je třeba vzít v potaz, ţe ABGB na rozdíl od římského práva umoţňoval kombinaci dědění ze závěti a intestátní dědické posloupnosti ( 534 ABGB). Navíc ještě zavedl další institut dědického práva dědickou smlouvu. 43 Z toho vyvozuji zákonodárcův předpoklad, ţe zůstavitelé pro uspořádání svých majetkových poměrů přednostně vyuţijí tyto nově poskytnuté moţnosti, čímţ dojde k poklesu vyuţívání odkazů. V rozporu s touto úvahou ale ABGB počítal s přetíţením pozůstalosti odkazy. Pokud k přetíţení došlo, tak dědic nemohl ţádat více, neţ náhradu za námahu a vynaloţené náklady při správě pozůstalosti. Pokud dědic nechtěl vykonávat správu pozůstalosti, mohl poţádat o ustanovení opatrovníka (690 ABGB). Vzhledem k výše uvedenému se domnívám, ţe důvod nezařazení falcidiánské kvarty do ABGB nelze jednoznačně určit. Dalším výrazným rozdílem je úprava jednotlivých druhů odkazů. ABGB se shoduje 39 THöNDEL, Alexandr. Stručný historický vývoj práva na našem území. In DVOŘÁK, Jan, ŠVESTKA, Jiří, ZUKLÍNOVÁ, Michaela a kol. Občanské právo hmotné 1 Díl první: Obecná část. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, s SCHELLEOVÁ, Ilona, SCHELLE, Karel. Civilní kodexy vydání. Praha: Doplněk, s Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze). Obcanskyzakonik.justice.cz, 28.října 2013[cit. 28. října 2013]. Dostupné na < s KRČMÁŘ, Jan. Právo občanské V. díl. Právo dědické. Praha: Všehrd, s Tamtéţ. s

18 s NOZ v úpravě základních druhů odkazů - a to odkazu věci určitého druhu, věci určité a odkazu pohledávky. 44 NOZ tato ustanovení z velké části recipoval z Vládního návrhu občanského zákoníku z roku V ABGB kromě výše zmíněných druhů nalezneme například úpravu odkazu věna, schránky, klenotů a šperků, svršků a domácího zařízení. 46 Tato úprava dle mého názoru působí dnes přece jen příliš kazuisticky a archaicky a já nevidím důvod, proč by drahokam nebo svršek nešlo odkázat při pouţití ustanovení o odkazu věci určité. I samotná důvodová zpráva k NOZ proklamuje, ţe i přes výraznou inspiraci ABGB (respektive Vládním návrhem občanského zákoníku z roku 1937) je zde znát působení zubu času, a proto je potřeba provést jejich výraznou obsahovou revizi. 47 NOZ na rozdíl od ABGB rovněţ neobsahuje zvláštní ustanovení pro výklad odkazu a vymezení předmětu odkazu. Dle mého názoru nedošlo k jejich recepci, aby se zabránilo zbytečné duplicitě jednotlivých ustanovení. 48 Pro výklad odkazu se pouţije analogicky ustanovení o výkladu závěti, 49 a co se týká předmětu odkazu, pouţijí se obecná ustanovení o věci v hlavě IV. NOZ. Nutno zmínit, ţe jiţ v období první republiky se vyskytoval názor povaţující institut odkazu za zbytečný a volající po jeho zrušení. Mezi odpůrce odkazu patřil Oldřich Hora, 50 slovenský tab. soudce, který se při své argumentaci opíral o právní stav na Slovensku, kde byl institut odkazu od dědictví stěţí rozlišitelný. 51 Rovněţ viděl problém v poválečné situaci, kdy došlo k výraznému poklesu cen nemovitostí. V případě odkazu zřízeném před první světovou 44 Srovnej ABGB s NOZ. 45 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze). Obcanskyzakonik.justice.cz, 28.října 2013[cit. 28. října 2013]. Dostupné na < s ABGB. 47 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze). Obcanskyzakonik.justice.cz, 28.října 2013[cit. 28. října 2013]. Dostupné na < s Zbytečným duplicitám se snaţí NOZ předejít například při úpravě obchodní firmy, či obchodního tajemství. Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze). Obcanskyzakonik.justice.cz, 28.října 2013[cit. 28. října 2013]. Dostupné na < s. 108, Tamtéţ. s HORA, Oldřich. Je-li záhodno a potřebno odstraniti při revisi obč. z. rozlišování dědictví a odkazu, resp. dědice a odkazovníka? Právny obzor, 1922, roč. 5, č. 1, s Tento rozdíl mezi závětí a odkazem mizí především ve chvíli, kdy by došlo k označení poměrné části pozůstalosti. Odkazovník stejně jako dědic odpovídá za pozůstalostní dluhy, ovšem pouze subsidiárně a pouze do výše dědictví. Podrobněji ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Jan. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi- 3. díl. Praha: V. Linhart, 1936, s. 24 ( 535 o slovenském právu); Tamtéţ. s. 225 ( 650 ABGB)

19 válkou tak mohl dědic nakonec získat menší část pozůstalosti neţ odkazovník. 52 Byl však pro zachování odkazu dle 651 ABGB, tedy odkazu, kterým se pamatovalo na určitou skupinu osob - např. chudých či příbuzných a rovněţ pro odkaz ve prospěch nadací či církevních institucí Odkaz v SZO Střední občanský zákoník platil na našem území od do Zákoník je poznamenán společenskými změnami té doby a s nimi spojenou nastupující sovětizací našeho právního řádu, i kdyţ ta není zatím tak rozsáhlá jako v dobách pozdějších. 54 Co se týká dědického práva, došlo zde k rozsáhlému zúţení jeho úpravy, kdy v ABGB se mu věnovalo 293 paragrafů, střední občanský zákoník jich obsahoval pouze padesát dva. 55 Zákoník proklamoval, ţe dědické právo směřuje především k utuţení nové socialistické rodiny, následkem čehoţ docházelo k preferování intestátní posloupnosti. 56 Došlo rovněţ ke zrušení institutů dědické smlouvy a darování pro případ smrti a neplatností byly stiţeny podmínky a příkazy vůči dědicům, čímţ došlo ke značnému omezení zůstavitelovy vůle. 57 Významnou změnou bylo upuštění od koncepce leţící pozůstalosti (hereditas iacens), kdy k nabytí dědictví došlo aţ odevzdáním pozůstalosti dědicům. Nově bylo stanoveno, ţe k jeho nabytí dojde jiţ smrtí dědice. 58 Samotný odkaz byl upraven pouze v jediném paragrafu SZO. Nutno říci, ţe jeho úprava byla zcela odlišná od úpravy obsaţené v ABGB. Zákon výslovně stanovil, ţe pro odkazovníka a odkaz platí přiměřené ustanovení o dědictví a dědici. Z této přiměřenosti lze vyvodit, ţe odkaz v SZO zakládal věcně právní nárok, a nikoliv nárok obligační jak tomu bylo v úpravě odkazu v ABGB či v soudobém NOZ. Docházelo tedy k přímému nabytí odkázané 52 HORA, Oldřich. Je-li záhodno a potřebno odstraniti při revisi obč. z. rozlišování dědictví a odkazu, resp. dědice a odkazovníka? Právny obzor, 1922, roč. 5, č. 1, s. 162, Tamtéţ. s Zákoník ještě v rozsáhlé míře respektoval soukromé vlastnictví, formálně neodlišoval regulaci mezi občany a organizacemi. Podrobněji SCHELLEOVÁ, Ilona, SCHELLE, Karel. Civilní kodexy vydání. Praha: Doplněk, s BÍLEK, Petr, ŠEŠINA, Martin. Dědické právo v předpisech let vydání. Praha: C. H. Beck, s SZO. Nenabude-li dědic dědictví na základě testamentu, nastoupí dědicové dle posloupnosti intestátní. 57 Podrobněji BÍLEK, Petr, ŠEŠINA, Martin. Dědické právo v předpisech let vydání. Praha: C. H. Beck, s THöNDEL, Alexandr. Stručný historický vývoj práva na našem území. In DVOŘÁK, Jan, ŠVESTKA, Jiří, ZUKLÍNOVÁ, Michaela a kol. Občanské právo hmotné 1 Díl první: Obecná část. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, s

20 věci, a proto šlo tento odkaz povaţovat sukcesi singulární. 59 Odkazovník tak nabyl odkázané věci jiţ v okamţiku smrti zůstavitele bez toho, aby odpovídal za zůstavitelovy dluhy. 60 Odkázaná věc musela být v době smrti zůstavitele v jeho vlastnictví, jinak byl odkaz postiţen neplatností. 61 Na základě toho lze říci, ţe svou povahou se podobal vindikačnímu odkazu z římského práva. 62 Na rozdíl od dřívější úpravy v ABG či současné úpravy v NOZ nemohla být předmětem odkazu pohledávka ani nemovitost, nýbrţ pouze věc movitá či peněţitá částka ( 537 SZO). V případě peněz ovšem ze znění zákona vyplývala nemoţnost takto odkázat rentu či jakékoliv jiné právo opakované peněţité částky - muselo jít tedy pouze o odkaz jednorázové částky. 63 Odkázaná věc musela být svou hodnotou nepatrná k hodnotě zanechaného majetku. Zda se jednalo o věc nepatrné hodnoty či nikoliv, bylo odvislé od majetkových poměrů zůstavitele. 64 Co se týká souhrnu všech odkazů, obsahoval střední občanský zákoník princip známý římskému právu (a ostatně i NOZ) - princip falcidiánské kvarty, ovšem zde ve zcela převrácené podobě, kdy odkazovník mohl zatíţit odkazy pouze jednu čistou čtvrtinu pozůstalosti ( 539 SZO). Pokud odkázaná věc nebyla nepatrné hodnoty nebo zatíţil-li odkazovník odkazy více neţ jednu čtvrtinu pozůstalosti, odkaz se nestal neplatným. Namísto toho nastoupila subsidiární odpovědnost za zůstavitelovy závazky a náklady jeho pohřbu, čímţ byl prakticky smazán poslední rozdíl mezi odkazovníkem a dědicem, poněvadţ v ostatním se na odkazovníka pouţila přiměřeně ustanovení o dědici. 65 Takové řešení ovšem povaţuji za zcela nevhodné, neboť jím dochází k mazání rozdílů mezi jednotlivými instituty práva, k právní nejistotě a vlastně i k nerespektování vůle zůstavitele. 59 BEDNÁŘ, Václav. Dědické právo- návrat k Evropským standardům [online]. Pravni- sympozium.cz, 2011 [ cit. 28. října 2013]. Dostupné na < sympozium.cz/files/ke%20staţení/právní%20sympozium%202011%20- %20přednášky/Bednář_PS_2011_Dědické%20právo,%20návrat%20k%20evropským%20standardům.pdf>. s BLAŢKE, Jaromír. Odkaz v novém právu dědickém. Právník, 1951, roč. 91, č. 1, s Tamtéţ. s Zejména proto, ţe zakládal věcně právní nárok a odkázaná věc musela být v době pořízení odkazu ve vlastnictví zůstavitele. Srovnej se SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. Praha: Nákladem vlastním, s BLAŢKE, Jaromír. Odkaz v novém právu dědickém. Právník, 1951, roč. 91, č. 1, s Tamtéţ. s BÍLEK, Petr, ŠEŠINA, Martin. Dědické právo v předpisech let vydání. Praha: C. H. Beck, s

21 4. Úprava odkazu v NOZ 4.1 Návrat odkazu do našeho právní ho řádu Odkaz byl v našem právním řádu naposledy upraven v občanském zákoníku z roku 1950, a to ještě v poněkud zdeformované podobě. 66 OZ jej do své osnovy jiţ nezařadil vůbec. 67 Jeho návrat provází pochopitelně následující otázky:,,z jakého důvodu se vrací do našeho právního řádu? Bude tento institut plnohodnotně vyuţitelný i v dnešní době? A jak často bude vyuţíván? Pokusím se odpovědět nejprve na první otázku. Návrat odkazu do našeho právního řádu povaţuji za důsledek koncepčních změn dědického práva, ale i práva občanského jako celku. Zcela zásadní je obrat paradigmat u nové právní úpravy soukromého práva obsaţené v NOZ. Občanské právo jiţ není koncipováno jako nástroj k řízení společnosti, ale jeho úkolem je slouţit člověku jako prostředek k prosazování svobody. Za tímto účelem mu má poskytnout co nejširší prostor pro jeho vlastní iniciativu. Největší důraz je kladen na zásadu autonomie vůle, která se dostává do popředí zásad, na nichţ je soukromé právo vybudováno. 68 Opětovné zařazení odkazu vnímám jako projev této zásady. 69 V OZ byl zůstaviteli pro případ smrti ponechán jen velmi omezený prostor k dispozici s jednotlivou pozůstalostní věcí. Na jedné straně nebylo vyloučeno odkázat dědici jednotlivou věc, na straně druhé však tento nesl pozůstalostní dluhy a účastnil se dědického řízení. Dané řešení bylo moţná dostačující za minulého reţimu, kdy dluhy přetíţená pozůstalost byla velmi ojedinělá. 70 Ovšem v současné době, v naprosto odlišné společenské i ekonomické 66 Podrobněji kap Samotná důvodová zpráva se důvody pro vyřazení takřka nijak nezabývá. Salák se domnívá, ţe zákonodárce dotáhl do důsledku zásadu, ţe,, kdo má mít prospěch, musí také nést povinnosti. Dále ve vyřazení odkazu spatřuje další omezení dispozice s majetkem. Podrobněji SALÁK, Pavel. Odkaz- římskoprávní institut ve světle českého práva 20. stol. [online]. Dny práva, 2010 [ cit. 1. listopadu 2013]. Dostupné na< >.s Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze). Obcanskyzakonik.justice.cz, 28.října 2013[cit. 28. října 2013]. Dostupné na < s Dalším projevem posílení vůle zůstavitele je dle mého názoru i opětovné začlenění dalších staronových institutů - např. dědické smlouvy, náhradnictví, popř. moţnost určení podmínek, příkazů, či časové doloţky v závěti. 70 SALÁK, Pavel. Odkaz- římskoprávní institut ve světle českého práva 20. stol. [online]. Dny práva, 2010 [ cit. 1. listopadu 2013]. Dostupné na< >.s

22 situaci, jej dle mého názoru nelze dále povaţovat za vyhovující, jelikoţ zadluţených pozůstalostí je celá řada a zůstavitel raději obdaruje někoho předmětem menší hodnoty jiţ za svého ţivota, neţ aby obdarovaného zatěţoval pozůstalostními dluhy. Největším pozitivem odkazu je to, ţe takové nakládání s jednotlivými věcmi umoţňuje a s odkázanou věcí nepřechází na odkazovníka pozůstalostní dluhy. V tomto ohledu je posílení autonomie vůle zůstavitele zcela evidentní. Zásada autonomie vůle se v rámci dědického práva promítá v zásadě volnosti zůstavitele při volbě dědice, jedné z jeho hlavních zásad formulovaných jiţ na počátku 20. století E. Tilschem. 71 Dále bych chtěl nalézt odpověď na otázku, zdali je odkaz vyuţitelný i v současnosti. Jak jsem jiţ uvedl v kapitole 2, hlavní odlišností odkazu oproti dědictví je skutečnost, ţe s odkázanou věcí nepřechází pozůstalostní pasiva. Navíc se odkazovník neúčastní dědického řízení, nýbrţ o její vydání zaţádá přímo osobu obtíţenou. Ta je mu v řadě případů povinna vydat odkázanou věc ihned. 72 Vše by tedy mělo proběhnout rychle a efektivně a bez zbytečných průtahů. 73 Domnívám se, ţe díky těmto zcela zásadním aspektům odkazu jej lze vyuţít v řadě situací, které by byly klasickým děděním jen velmi těţko proveditelné. Zůstavitel jím můţe například zanechat nějakou věc na památku příteli z dětství či osobě, která o něj ve stáří pečovala. Pouţití odkazu připadá dále v úvahu pro různé veřejně prospěšné účely, např. poskytnout jím plnění církvím, charitativním nadacím, nemocnicím, dětským domovům či školám. Nabízí se moţnost jej zřídit i jako dotaci politické straně nebo jím poskytnout předmět do různých galerií či muzejních sbírek. 74 Zkrátka moţností, kde můţe odkaz najít své uplatnění, je nepřeberné mnoţství. Odkaz je standardní součástí dědické práva v mnoha evropských zemích. Jeho úpravu bychom nalezli např. v německém BGB, švýcarském ZGB, francouzském Code Civil 71 ELIÁŠ, Karel. Základní pojetí návrhu úpravy dědického práva pro nový občanský zákoník, Ad Notam, 2003, roč. 9, s O splatnosti odkazů podrobněji v kap Viz BEDNÁŘ, Václav. Dědické právo- návrat k Evropským standardům [online]. Pravni- sympozium.cz, 2011 [ cit. 28. října 2013]. Dostupné na < sympozium.cz/files/ke%20staţení/právní%20sympozium%202011%20- %20přednášky/Bednář_PS_2011_Dědické%20právo,%20návrat%20k%20evropským%20standardům.pdf>. s SCHELLEOVÁ, Ilona, SCHELLE, Karel. Dědické právo podle nového občanského zákoníku, Praha: Linde Praha, s

23 či v italském Codice Civile. 75 Mimo výše uvedené jej ale do svých osnov zařadily i zákoníky nové - např. nizozemský, estonský, lotyšský, quebecký či nový ruský zákoník. 76 Tato skutečnost dle mého jasně ukazuje, ţe se jedná o institut stále aktuální, nikoliv archaistický přeţitek z doby minulé. Vzhledem k zde předloţeným argumentům proto nemám o vyuţitelnosti odkazu v dnešní době sebemenších pochyb. Jinou otázkou je, jak často bude odkaz vyuţíván. Jako zcela zásadní pro jeho vyuţívání v horizontu několika následujících let povaţuji povědomí laické veřejnosti o jeho existenci, protoţe lidé budou jen stěţí vyuţívat institut, o jehoţ existenci nemají sebemenší tušení. Z tohoto hlediska vnímám institut odkazu za znevýhodněný, poněvadţ dědické právo není přítomno v kaţdodenním ţivotě běţného občana, na rozdíl např. od koupě zboţí v obchodě. Proto se domnívám, ţe jeho případné změny a s nimi spojenou úpravu odkazu nemusí lidé po dlouhou dobu vůbec zaznamenat a mohou dál ţít ve stereotypech zaţitých z minulé právní úpravy. Za rizikovou shledávám i dlouhodobou neměnnost dědického práva. Podíváme-li se na demokratizační novely OZ po roce 1989, zjistíme, ţe některé oblasti občanského práva doznaly zcela zásadních změn - např. úprava věcných práv či závazků. 77 Oproti oblasti závazkového práva, kde se výrazně projevila mj. i evropská harmonizace, zůstala oblast dědického práva těmito změnami takřka nedotčena. Domnívám se tedy, ţe tento hluboký přeryv mezi dědickým právem v OZ a NOZ 78 způsobí, ţe lidem bude trvat delší čas, neţ takto zásadní změny vstřebají a naučí se vyuţívat jeho znovuobnovené instituty, odkaz nevyjímaje. Právě znovuobnovení dalších tradičních institutů dědického práva - náhradnictví, dědické smlouvy, podmínek, příkazů a časových doloţek v závěti povaţuji za další faktor, který 75 Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze). Obcanskyzakonik.justice.cz, 28.října 2013[cit. 28. října 2013]. Dostupné na < s ELIÁŠ, Karel. Rekodifikace občanského práva v postmoderní době, Právní rozhledy, 2008, roč. 16, č. 1, s. 6; SCHELLEOVÁ, Ilona, SCHELLE, Karel. Dědické právo podle nového občanského zákoníku, Praha: Linde Praha, s Zcela zásadní význam měla novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb. Novela v preambuli odstranila systém socialistických zásad a nahradila je zásadami soukromoprávními. Přestalo se rozlišovat mezi socialistickým a soukromým vlastnictvím. Zcela nově byla upravena osmá část zákoníku týkající se závazků. Podrobněji DÁVID, Radovan. Občanské právo hmotné. In LAMKA, Roman, SCHELLE, Karel a kol. Demokratizace českého právního řádu ( ). 1. vydání. Ostrava: Key Publishing, s. 32, Nový občanský zákoník. Dědické právo [online]. Justice.cz. [cit. 25. října 2013]. Dostupné na <

24 ovlivní četnost vyuţívání odkazů. Ty poskytují zůstaviteli další nepřeberné moţnosti pro uspořádání jeho poměrů a je otázka, zdali nebudou upřednostňovány na úkor odkazu. Určitou představu by jistě poskytly údaje o četnosti vyuţívání jednotlivých institutů v zahraničí. Tyto údaje při tvorbě práce bohuţel nebyly k dispozici. S přihlédnutím k výše uvedenému nejsem schopen otázku četnosti vyuţívání odkazu náleţitě zodpovědět. Přesto ale věřím, ţe si dříve či později své příznivce najde. A i kdyby v následné praxi bylo jeho vyuţívání pouze marginální, povaţuji za lepší mít upraven institut nepouţívaný, neţ nemít vůbec moţnost takto pořídit o svém majetku. 4.2 Zřízení odkazu Odkaz zřídí zůstavitel tak, ţe v pořízení pro případ smrti nařídí určité osobě, aby vydala předmět odkazu odkazovníku ( 1594 NOZ). Odkaz můţe znít například takto:,,svému příteli Václavovi odkazuji svou sbírku motýlů. Tu mu vydá můj dědic Petr. Z výše zmíněného vyplývá, ţe odkaz není samostatným pořízením pro případ smrti a můţe být pořízen pouze v závěti, dovětku nebo dědické smlouvě. 79 Pro platnost odkazu je nezbytná platnost pořízení pro případ smrti, v němţ byl nařízen. 80 Jelikoţ slovo,,odkazuji je širokou veřejností obecně pouţíváno i pro ustanovení dědice, v praxi zcela jistě nastane potřeba náleţitého výkladu pořízení pro případ smrti. 81 Ten obstará ustanovení 1494(2) NOZ, které výslovně poţaduje takový výklad závěti, který co nejvíce vyhovuje vůli zůstavitele. Je zde patrná snaha, aby závěť byla pokud moţno platná, coţ ve vztahu k odkazu rozhoduje i o platnosti odkazu samotného, je-li v ní nařízen ŠEŠINA, Martin. Pořízení pro případ smrti podle nového občanského zákoníku. Ad Notam, 2012, roč. 18, č. 3, s Pro platnost závěti jsou vyţadovány obecné poţadavky na právní jednání uvedené v části první NOZ. Vůle musí být pravá a váţná, prostá omylu. Dále musí být projevena určitě a srozumitelně. Vedle toho je vyţadováno dodrţení speciálních ustanovení týkajících se formy závěti obsaţených v NOZ. Na dovětek se vztahují ustanovení o závěti. Pro platnost dědické smlouvy je pro její smíšený charakter nutné dodrţet jak ustanovení o závěti, tak obecná ustanovení o uzavírání smluv a speciální ustanovení obsaţené v Podrobněji Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze). Obcanskyzakonik.justice.cz, 28.října 2013[cit. 28. října 2013]. Dostupné na < s. 370, Viz SVOBODA, Emil. Dědické právo. Praha: Vesmír, s BEDNÁŘ, Václav. Dědické právo- návrat k Evropským standardům [online]. Pravni- sympozium.cz, 2011 [ cit. 28. října 2013]. Dostupné na < sympozium.cz/files/ke%20staţení/právní%20sympozium%202011%20- %20přednášky/Bednář_PS_2011_Dědické%20právo,%20návrat%20k%20evropským%20standardům.pdf>. s

25 Pokud tedy bude v závěti stanoveno např.:,,bratru Ivanovi,,odkazuji můj dům, neteři Anně svůj osobní automobil a tetě Iloně svou tenisovou raketu, bude v první řadě třeba zjistit, zdali je tímto výčtem pozůstalost téměř vyčerpána, či nikoliv. Pokud ano, závěť se vyloţí tak, ţe bratr Ivan a neteř Anna jsou dědicové, a teta Ilona odkazovník. Pokud ovšem tímto výčtem pozůstalost vyčerpána není, např. proto, ţe obsahuje ještě např. větší obnos peněz na bankovním účtu, rozsáhlé pozemky, či obchodní podíl, k pozůstalosti budou povoláni zákonní dědicové a bratr Ivan, neteř Anna a teta Ilona budou povaţováni za odkazovníky. 83 Pro vyjasnění rozdílu mezi dědictvím a odkazem NOZ stanovuje, ţe pokud povolal zůstavitel dědice s určením, ţe tento dědit nemá, povaţuje se to za zřízení odkazu zákonným dědicům ( 1594 odst. 1 NOZ). V případě nejasností zda se jedná o odkaz, či o darování pro případ smrti, se za odkaz povaţuje, pokud si dárce v darování závislém na podmínce, ţe obdarovaný přeţije dárce, zachoval právo dar odvolat ( 1594 odst. 2 NOZ ). Pokud má být platná listina obsahující jen odvolatelné darování pro případ smrti, musí být splněny náleţitosti pořízení pro případ smrti Náležitosti subjektů Zákon v rámci odkazů klade nároky jak na odkazovníka, tak na zůstavitele. Za odkazovníka můţe být povolána pouze osoba způsobilá dědit. 85 Pro určení způsobilosti dědit podpůrně pouţijeme a contrario ust NOZ vymezující dědickou nezpůsobilost. Znamená to tedy, ţe odkazovníkem nemůţe být osoba, která se dopustila činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manţelu ( 1481 NOZ). NOZ oproti OZ opouští výraz,,trestný čin, neboť jím na rozdíl od stávající 83 SCHELLEOVÁ, Ilona, SCHELLE, Karel. Dědické právo podle nového občanského zákoníku. 1. vydání. Praha: Linde Praha, s Rozhodnutí Gl. U. 1327, citováno dle ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Jaromír. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi- 3. díl. Praha: V. Linhart, 1936, s. 221 ( 647 ABGB). 85 ELIÁŠ, Karel, ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. 1. vydání. Praha: Linde, s