Název: Proměny. Ateliér Intermediální tvorby. Teoretická část diplomové práce. Alexandra Atlasová. škola Milana Knížáka

Transkript

1 Ateliér Intermediální tvorby škola Milana Knížáka Akademie výtvarných umění v Praze Teoretická část diplomové práce Název: Proměny Alexandra Atlasová 2013

2 Poděkování: Ráda bych několika slovy vyjádřila poděkování vedoucímu diplomové práce prof. Milanu Knížákovi a odbornému asistentovi ateliéru doc. Milanu Peričovi za jejich cenné rady, trpělivost a inspiraci, v průběhu studia, extra při vypracování této diplomové práce. Rovněž mé poděkování patří oponentovi Mgr. Michalovi Singerovi za podnětné rady a pomoc a také PhDr. Jiřímu Křížovi za vstřícnost a nasměrování k podstatě teoretické obhajoby. Poděkování patří také doc. PhDr. Jiřímu Bystřickému, PhD. za konzultace o literárních pramenech. Nemohu vynechat Kateřinu Tichou a všechny spolužáky, také ostatní pedagogy a všechny pracovníky Akademie, kteří mně po celou dobu studia podporovali. Děkuji také své rodině a přítelovi. 2/6

3 Téma práce: Proměny Nemá ni téhož vzhledu nic na světě: obnovitelka věcí, příroda, v nový vždy tvar dřívější mění. Publius Ovidius Naso (8 let př. n. l.). Východiskem k tématu diplomové práce je dílo římského autora P. O. Nasa. Ovidius v několika mýtech vyjadřuje metamorfózy Bohů a jejich různorodé příběhy. Proměny vyplývají z příčin a chování postav. Mytologické metamorfózy jsou vymyšlené lidmi pro potřebu lepšího pochopení chodu života a světa. Podávají obraz, jak tehdejší člověk chápal přirozené změny přírody, které se zdály být nevysvětlitelné a jiné. Básník je popisuje jako mýtická zvířata, hrdiny římských a řeckých bájí, kteří se mění v živá a neživá těla. Tato epická báseň začíná počátkem světa a končí metamorfózou Caesara v kometu. Téma proměn mě fascinuje svou záhadností a magií, spletí a deformací těl. Chaosem, který je aktuální i v současnosti, kdy máme potřebu dělat si věci krásnějšími. Kdy vše je podloženo vědeckou argumentací (potopa, geneze). Objektem mého zájmu jsou nadpřirozené bytosti a člověk. Člověk, věřící v mýty se přes víru v různé proměny v životě odevzdá, podřídí třetí osobě (tvorovi). Musí se chovat uctivě, používat vybraná slova, mluvit slušně, užívat určité úkony (rituály), tak aby jeho život mohl být šťastný a poctivý. Např. domovní duchové, mluví se s nimi slušně, oni na oplatu ochraňují člověka a přinášejí mu štěstí. Nebo víly, co u jezera operou plátno a nechají ho sušit, kdo na to plátno šlápne, ochromne. Tzn. spoustu morálních zákonů pro člověka proč se chovat k cizím věcem a lidem slušně Tyto bytosti člověk v této době nepotřebuje. Je ale jeho život krásný, magický a zajímavý, nepostrádá řád? Myslím, že je potřebné věřit ve věci mezi nebem a zemí, které nelze popsat a odůvodnit a které jsou tabu. Člověk je jako strom, který se nevzdal svých temných kořenů. Roste nahoru a také dolů. Je důležité to, kam člověk jde, ale stejně důležitá otázka je. Kdo kam jde? A ono,,kdo vždycky vede k,,odkud.(c. G. Jung, 2004) Zabývala jsem se mýty, které vyprávějí o původu světa a o všech prvotních událostech, ve smyslu Eliade (2011): Nadpřirozené bytosti zasáhli do života lidí a tím se člověk stal pohlavní, kulturní 3/6

4 a smrtelnou bytostí. Mýtus je jakási záruka ke zbavení strachu a pochyb člověka, protože to co by chtěl udělat, už bylo dávno uděláno. Vycházím z životní imaginace a deprivace, které jsou nedílnou součásti, jak duchovního, tak reálného života. Zamýšlím se nad proměnami, smrtelností, dramatem a protiklady, v neposlední řadě také bytostmi jako objekty. Aby člověk našel to, co je duchovní, aby našel celek, nepotřebuje proto ani tak transcendenci směrem ven, jako mnohem spíš metamorfózu sil poznání. Goethe hovořil o,,duchovních očích a,,duchovních uších, umožňujících,,nazírající myšlení. Zatímco u celé řady ostatních lidí je poznání shrnováním pojmů, které odděleně tvoří, je u Goetha poznání ponořením se do světa bytostí, sledováním toho, co roste, co se rodí a ustavičně se proměňuje (Wehr, 2003). Praktická část: Na základě výše popsaného byla namalována série 24 ks obrazů různých formátů, ze kterých bylo vybráno 13 ks k obhajobě. Během celého studia na AVU to byly série kreseb jako kvantitativní záznamy spontánně vytěsněných pocitů. V diplomové práci jsem také pokračovala a malovala převážně figurativně. Obrazy jsou založené na zpodobnění figury, která má povahu symbolu. Nahota jako součást obrazů je čirou alegorií měkkosti. Figuraci vidím jako zúčastnění se v konkrétním světě postrádajícím morální zázemí. Figuraci považuji za nejbližší vyjádření se člověka, protože figuraci člověk obsahuje a je přes ni schopen nahlédnout k podstatě bytí. Abstraktní podoba díla má jistý podíl figurace obsaženou v energii světla a stínu, tvaru určitého obrazce. Přes obrazy expresivní povahy, které považuji spíš za abstraktní, než za konkrétní, jsem se postupně odklonila od návaznosti na mýty k objektu,,jakési bytosti, tzn. od určitelné složky k složce neurčité, kterou je drama věčně se objevující v životě člověka. A tím jsem dospěla k vytěsnění těchto protikladů, k rozpadu obrazu prostřednictvím až kýčovitých barevných manýr, kterých je zapotřebí v budoucnu odstranit, nebo nahradit jiným symbolem. Obrazy jsou plné nepříjemných gest a šklebů, mohou naznačovat ustrnutí tohoto dramatu, proto jsou potlačené barevností. Dá se říci, že nevědomou povahu obrazu zastupuje drama a vědomou jsou bytosti, které disponují určitým prahem vědomí. Vše ostatní zastupuje nesourodý prostor. Chtěla bych poděkovat 4/6

5 konzultantovi PhDr. Křížovi, který mi naznačil slovy to, co je obsaženo v obrazech. Protože myšlenky občas těkají od figury k dramatu, od barevnosti k prázdnu a je těžké utříbit si je. Záměrem této práce je zamýšlení nad tématy, které si volím jako cestu k hledání harmonického celku. Jako inspirační vzor, který na mně působil, uvádím hlavně umělce Nové figurace Francise Bacona a Jeana Fautiera. Mezi české představitele patří z minulosti Jozef Váchal a současnosti. Jiří Sopko. Čerpám také z knihy Zohar (Michael Laitman ), a Jungových svazků (alchymie). Závěr: Mám pocit, že člověk pořád touží poodhalit vše, smysl nekonečna a dopouští se velké chyby v tom, že vše, co hledá, ho zahrnuje, stačí jenom nalézt harmonii a otevřít své smysly něčemu co cítíme jako neegoistické dávání. Nalézt vnitřek a střed ve všech imaginacích života. To znamená nemalovat a netvořit pro sebe, egoisticky, ale vytvářet něco pro třetí osobu, pro bytost, která neexistuje, pro větší energii obsahující nás. Ovidiovo dílo, ve své rozmanitosti s rouškou erotična, inspirovalo řadu výtvarných umělců z různých období. Nejvíce děl vzniklo v baroku a renesanci, dále pocházejí výrazná díla z rokoka, symbolismu jako i celého moderního umění. 1. Renesance: Leonardo da Vinci Léda s labutí. Michelangelo Buonarroti Léda s labutí. Lucas Cranach Aktaión. 2. Baroko: Jan Brueghel starší Diana a Aktaión. Giovanni Battista Tiepolo Dafné a Apollón. Karel Fabritius Merkur a Aglauros. 5/6

6 3. Rokoko: Francois Boucher Kallistó a Arkás 4. Symbolismus: Odilon Redon Orfeus. Gustave Moreau Semelé. William Blake Kerberos. Moderní umění: Josef Šíma Léda s Labutí. Pablo Picasso Ilustrace k Proměnám. Emil Filla Přemožení Kerbera. V literatuře, Proměny rezonují zejména v pracích William Shakespera a Franze Kafky. Ve volbě tématu diplomové práce mě ovlivnila potřeba věřit ve věci, které jsou mimo logický rámec života, jako jsou fantazijní zvířata, nevysvětlitelné jevy a příběhy, bytosti a duchové, věci neprobádaného světa a relativně skutečného jsoucna. Práce zahrnuje soubor obrazů olejových maleb různých formátů. P.S.: Prosím omluvte moji češtinu, není to můj mateřský jazyk. Literatura: Naso, P. O. (1969): Proměny. Odeon. Praha. Jung, C. G. (2004): V. Svazek, výbor z díla Snové symboly individuačního procesu-psychologie a alchymie I Nakladatelství Tomáše Janečka. Praha. Laitman, M. (2003): Kniha Zohar. Volvox Globator. Praha. Eliade, M. (2011): Mýtus a skutečnost. Oikoymenh. Praha. Wehr, G. (2003): C. G. Jung-R. Steiner-Konfrontace a synopse. Fabula. Praha. Máchal, J. H. (1995): Bájesloví slovanské. Votobia. Praha. 6/6