IKS-TYFLOPEDIE 1. Úvod

Transkript

1 IKS-TYFLOPEDIE 1 Úvod Studijní opora je určena studentům Fakulty tělesné kultury bakalářského studijního programu oborů Aplikovaná tělesná výchov a Aplikované pohybové aktivity. Je určen pro studenty prezenčního i kombinovaného studia těchto oborů. Tento studijní materiál se vztahuje k modulu speciální pedagogika Tyflopedie 1. Studenti získají základní teoretické i praktické vědomosti z oblasti tyflopedie a prostorové orientace. Absolventi studijního programu oborů Aplikovaná tělesná výchova a Aplikované pohybové aktivity využijí získané teoretické znalosti a praktické dovednosti, které jsou nezbytné pro práci s osobami se zrakovým postižením. Seznámí se s historickými kořeny péče o osoby se zdravotním postižením. Získají teoretické informace z oblasti anatomicko - fyziologického základu vidění, seznámí se se zrakovými vadami, indikacemi a kontraindikacemi zrakových vad. Jsou schopni zařadit osoby se zrakovým postižením do jednotlivých kategorií dle stupně zrakového postižení. Chápou systém péče o osoby se zrakovým postižením a vnímají aspekty, které rozhodují o kvalitě života osob se zrakovým postižením. Zvládnou základy průvodcovských služeb pro osoby se zrakovým postižením. Seznámí se se základy prostorové orientace a samostatného pohybu osob se zrakovým postižením. Požadované znalosti: Ikona2 Základní znalosti z anatomie a fyziologie vidění, pochopení zákonitostí psychomotorického vývoje dětí se zrakovým postižením, základní orientace v kompenzačních pomůckách pro nevidomé, osoby se zbytky zraku i slabozraké, Po prostudování studijní opory budete schopni: Ikona1 Orientace v paradigmatech a otázkách odborné terminologie tyflopedie (oftalmopedie), popsat historické aspekty péče o osoby se zrakovým postižením, využívat znalosti z anatomie a fyziologie k vysvětlení a pochopení principů vidění, orientovat se v klasifikaci zrakových vad a indikacích a kontraindikacích zrakových vad, pochopit zákonitosti vývoje osobnosti se zrakovým postižením a specifika psychomotorického vývoje kongenitálně a později osleplých, specifikovat kompenzační pomůcky pro různé kategorie osob se zrakovým postižením, vnímat podstatné aspekty ovlivňující kvalitu života osob se zrakovým postižením, zvládnout základy průvodcovských služeb, prostorové orientace a samostatného pohybu osob se zrakovým postižením, orientovat se v odborné literatuře zaměřenou do oblasti tyflopedie (oftalmopedie). Čas potřebný k prostudování učiva: Ikona1a 20 hodin 00 minut

2 1 Historické aspekty péče o osoby se zrakovým postižením Záměr kapitoly: Ikona1 Cílem kapitoly je zprostředkovat základní historické mezníky ve vývoji péče o osoby se zrakovým postižením. Po prostudování kapitoly budete schopni: orientovat se v historii vývoje péče o ZrP, pochopit klíčové mezníky, které ovlivnily směr vývoje péče o ZrP, Identifikovat klíčové osobnosti, které přispěly k rozvoji péče o osoby se ZrP. Klíčová slova: Ikona8 Historie péče o ZrP, historické mezníky v péči o ZrP, osobnosti v oblasti tyflopedie (oftalmopedie). Požadované znalosti Ikona2 Chápání historických souvislostí vývoje společnosti v souvislosti s péčí o osoby se zrakovým postižením. Čas potřebný k prostudování učiva: Ikona1a 50 minut Historické aspekty péče o osoby s různým stupněm zrakového postižení Přijetí osob se zrakovým postižením většinovou společností nebyla v minulosti samozřejmostí. Vztah k lidem, kteří se výrazným způsobem lišili, se vyvíjel postupně. Prvním předpokladem bylo dosažení určité ekonomické úrovně společnosti. V prvobytně pospolném uspořádání společnosti představovalo přijetí osoby se zrakovým postižením obrovskou ekonomickou zátěž, která ohrožovala rodinu rod i společnost. Proto se v těchto dobách osob, společnost zbavovala tím, že je nechávala napospas svému osudu. Tato situace přetrvávala i v dobách otrokářské společnosti, kdy osoby se zrakovým postižením byly společností odmítány nebo na základě legálních zákonů usmrcovány. Příkladem může být Sparta, kde děti narozené se zdravotním postižením byly shazovány se skály. Důvodem toho bylo zaměření společnosti, ta potřebovala zdravé a zdatné vojáky. Obdobně tomu bylo i v Římě. Zde však byl osud dítěte ponechán na otci, který mohl o jeho osudu rozhodnout. Nevidomé dítě v rodině představovalo velkou ekonomickou zátěž pro rodinu a ne každá rodina si to mohla dovolit. Ve starověké Číně byla situace obdobná, přesto existovaly výjimky. Dochovala se první písemná zmínka o organizaci, která již v roce 206 před naším letopočtem v Pekingu

3 vzdělávala nevidomé hudebníky. V Japonsku ovlivnil vztah k nevidomým budhismus. Další okolností, která napomohla přijetí osob se zrakovým postižením, byl výskyt závažného zrakového postižení v císařské rodině. Císař Koko dokonce jmenoval svého nevidomého bratra guvernérem v jedné z provincií císařství. Zároveň nevidomí obdrželi právo provozovat masérství a vzdělávat se v oblasti hudby. Příprava nevidomého maséra byla velmi dlouhá, studium trvalo devět let. První tři roky se učil masážím, další tři roky se věnoval akupunktuře a poslední tři roky pracoval pod supervizí zkušeného učitele. Tomu odevzdával polovinu své mzdy. Toto privilegované postavení nevidomých v oblasti masérství se v Japonsku udrželo až do 19. století. V Evropě se začal měnit vztah k osobám se zrakovým postavením s rozšířením křesťanství. To hlásalo lásku k bližnímu svému. Ekonomická situace států pak umožnovala poskytnout zrakově postiženým alespoň azylovou péči, která zabezpečovala jejich základní zaopatření. Velký počet nevidomých narůstal v dobách křižácký výprav. Francouzský král Ludvík IX proto nechal založit špitál pro osleplé vojáky. Období masovějšího rozvoje péče o osoby se zrakovým postižením jsou spojovány s obdobím renesance. Vznikají svépomocné spolky, které umožňují osobám se zrakovým postižením jejich sdružování a vzájemnou pomoc. Díky tomu se řada nevidomých začíná prosazovat v řadě profesí. Francesco Landiny komponoval, Konrád Paumann ovládal virtuózně hru na několik hudebních nástrojů, William Kenedy byl hodinářem a čalouníkem. Všechny tyto skutečnosti vedly k zásadní změně vnímání postavení osob se zrakovým postižením v tehdejší společnosti. To se zároveň stává prvním a rozhodujícím mezníkem v oblasti péče o osoby se zrakovým postižením. Společnost nejenom přijímá osoby se zrakovým postižením. Ale zároveň začíná vytvářet podmínky pro jejich důstojnější život. Významné společenské, ekonomické i sociální změny ve společnosti od poloviny 17 století vyúsťují v potřebu změny přístupu ke vzdělání pro nejširší vrstvy společnosti. Průmyslová revoluce, která započala v Anglii kolem roku 1733 v textilním průmyslu, stála za řadou změn i v oblasti vzdělávání. S rozvojem kapitalismu rostla potřeba kvalifikovanější pracovní síly. Reformami Marie Terezie a Josefa II. byly položeny základy všeobecnému lidovému vzdělání v Českých zemích. Habsburkové chápali tyto změny jako prostředek k řešení politické a ekonomické krize. K jejich realizaci přispělo zavádění státního dozoru nad školstvím a zavedením sankcí rodičům, kteří své děti neposílali do školy. Lidové školství bylo jednotné pro všechny země habsburské monarchie. Marie Terezie si pro reformu školství v monarchii vybrala jako vzor pruský školský řád, který ve Slezsku vytvořil augustiánský opat Johann Ignazvon Felbinger. Ten pak ve Vídni roku 1774 vypracoval návrh nového školského zákona. Návrh zákona byl dne 6. prosince 1774 vydán jako Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech císařsko-královských dědičných zemích. Zákon se skládal ze 79 paragrafů a rozlišoval školy triviální, hlavní a normální. Tyto skutečnosti se později promítly i do potřeby vzdělávání osob se zrakovým postižením. První vzdělávací instituce však nebyla založena v českých zemích, které v té době byly součástí Rakousko Uherské monarchie. Tu založil roku 1784 Valentin Haűy v Paříži na žádost Societé philantropique. Tak vznikl Ústav pro nevidomé hochy. Obsahem výuky bylo vzdělávání v oblasti hudby, rukodělných činností a naukových předmětů, které tvořily čtení, psaní počítání, zeměpis, dějepis a výuka jazyka. Existence ústavu byla po mnoho let utajována. Teprve, když se prokázalo, že nevidomí mohou být vzděláváni, byl ústav v roce 1791 zveřejněn. Obdobné ústavy se pak otevírají i v Anglii je otevřen ústav v Liverpoolu, 1793 ústavy v Edingburgu a Bristolu a 1799 v Londýně. Další ústav v Paříži založil Napoleon pro své vojáky, kteří přišli o zrak při jeho válečných taženích. Hospital, který byl prakticky zaměřen, zaměstnával bývalé vojáky ve tkalcovně a na tabákové plantáži. Ve druhém ústavu tzv. Muzeu byli osleplí vojáci vzděláváni.

4 Zřízení ústavu pro nevidomé v Rusku je opět spojen se jménem Valentin Haűyho. Toho pozval v roce 1806 Ruský car do Petrohradu, aby zde otevřel ústav podobný tomu pařížskému. Přestože se zřízení ústavu v Petrohradě příliš nepovedlo, inspiroval Haűy celou řadu kolegů, kteří zakládali podobné instituce v dalších zemích. August Zeune otevírá roku 1806 ústav v Prusku, Per Aron Borg ve Švédsku zřizuje ústav pro nevidomé dívky. Ten pak následně otevírá i ústav v Lisabonu, kde zakládá ústav po nevidomé a hluchoněmé. Počátky vzdělávání v Rakousku Uhersku je spojeno se jménem Johanna Wilhelma Kleina. Klein se setkal se vzděláváním nevidomých prostřednictvím osmiletého nevidomého chlapce, který po jeho soukromé výuce byl schopen složit veřejnou zkoušku. Tím i v Rakousku Klein prokázal, že nevidomí jsou pod dobrým vedením schopni vzdělávání. V Ústavu, který následně založil, bylo na tu dobu velmi dobré personální obsazení. V čele ústavu stál ředitel, ve sboru byli tři učitelé všeobecně vzdělávacích předmětů, tři učitelé hudby, několik dílenských mistrů, tři lékaři, vychovatelé a vychovatelky. Klár je průkopníkem rozdílného přístupu ke vzdělávání úplně nevidomých a osob se zbytky zraku. Bohužel v té době nebyla propracována metodika práce s touto skupinou osob se zrakovým postižením, tak jejich vzdělávání nemělo dlouhého trvání. Druhým ústavem v Rakousku Uhersku byl hradčanský ústav v Praze zřízený roku Na jeho vzniku se podílí i Aloys Klár. Ten po následných neshodách s vedením ústavu zakládá v roce 1832 vlastní ústav. Ten po jeho smrti dostává název Klárův ústav. V jeho čele se pak vystřídala celá generace Klárů. Posledním z Klárů byl Rudolf Mária Klár. Ten pozvedl tento ústav mezi evropskou špičku. Významné jsou i jeho další aktivity. Díky jeho iniciativám byla založena v roce 1897 i první mateřská škola v Praze a zařízení azylového typu pro zrakově postižené seniory. Další významnou osobností, která se zapsala do dějin v oblasti školství pro mládež se zrakovým postižením, byl český oční lékař Jan Deyl. Ten založil první školu, kde vyučovacím jazykem byla čeština, neboť v ostatních ústavech se vyučovalo německy. Prvním ústavem na Moravě se stala škola v Brně založená díky finanční podpoře továrníka Františka Esse. Ta vznikla roku O několik let dříve založil v Brně malý soukromý ústav i Jan Rafael Bietl. Ten však i s celým sborem přešel do ústavu zřízeného za finanční pomoci Františka Esse. Tento brněnský ústav byl tedy třetím ústavem v českých zemích. Záměrem tohoto zařízení bylo nejenom zdělávat žáky se zrakovým postižením. Zároveň řešil i přípravu osob se zrakovým postižením na povolání, tak aby mohli být v budoucnu soběstační a co nejméně závislí na cizí pomoci. Z historického hlediska je druhým výrazným mezníkem vznik speciálních škol a vzdělávacích institucí, které pečovaly o osoby se zrakovým postižením. Tím se definitivně otevírá cesta pro zrakově postižené k normálnímu životu ve společnosti. Otázka k zamyšlení: Ikona6a Co je prvním významným mezníkem pro život osob se zrakovým postižením ve společnosti Jak druhý významný mezník ovlivnil kvalitu života osob se zrakovým postižením Použitá a doporučená literatura: Ikona7 Finková, D., Ludíková, L. & Růžičková, V. (2007). Speciální pedagogika osob se zrakovým postižením. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

5 Hronek, J. et. al. (1971). Vybrané kapitoly z historie péče o děti s vadami zraku. Olomouc: Univerzita Palackého. Smýkal, J. (2000). Tyflopedické kalendárium. Brno: Slepecké muzeum SONS. 2 Paradigmata a terminologické otázky tyflopedie (oftalmopedie) Záměr kapitoly: Ikona1 Cílem kapitoly je vytvořit základní terminologický rámec předmětu tyflopedie (oftalmopedie). Po prostudování kapitoly budete schopni: Orientovat se v základních paradigmatech tyflopedie (oftalmopedie) Orientovat se v základní terminologii tyflopedie (oftalmopedie) Klíčová slova: Ikona8 Paradigma, základní terminologie Požadované znalosti Ikona2 Znalost současných paradigmat tyflopedie (oftalmopedie), Orientace v terminologii tyflopedie (oftalmopedie) Čas potřebný k prostudování učiva: Ikona1a 1 hodiny 30 minut Paradigmata tyflopedie (oftalmopedie) Paradigma oftalmopedie představuje pochopení specifických potřeb zrakově handicapovaných s odpovídajícím přístupem v oblasti postižení a následný normální postoj k jeho životu s cílem zajišťování standardní životní pohody. (Květoňová-Švecová 2000). Specifičnost přístupu tyflopedie (oftalmopedie) spočívá v nutnosti upravit podmínky zpřístupnění informací o okolním světě do podoby, kterou budou moci zrakově postižení vnímat. Odborná terminologie tyflopedie (oftalmopedie) Odborná terminologie podtrhuje srozumitelnost každého odborného textu. Podívejme se na ni z pohledu některých našich autorů, které teď uvedeme v abecedním pořadí jejich jmen. Bláha a Pyšný: Domníváme se, že zrakově handicapovaná populace nemá optimální podmínky k udržení, natož kultivaci zdravotně orientované zdatnosti, ba v mnohem vyšší

6 míře se u ní projevily důsledky hypokinézy jako dopadu postižení (Bláha & Pyšný, 2000, 8). Dále oba autoři ještě používají termín zrakově postižený (Bláha & Pyšný, 2000). Žádný z používaných termínů blíže nedefinují. Čálek: Významem této matčiny reakce pro vývoj nevidomého dítěte se budeme (Čálek, 1984,15). Stejný autor používá ještě termíny vrozeně nevidomé dítě (Čálek, 1984), a těžce zrakově postižená osoba, nebo osoba s těžkou či úplnou ztrátou zraku (Čálek, 1986). Žádný z těchto termínů autor blíže nedefinuje. Defektologický slovník uvádí k termínu tyflopedie: věda o speciální výchově a vzdělávání zrakově postižených osob (Defektologický slovník, 2000, 367). Flenerová (1985,11): Osoby zrakově postižené jako kategorie osob vyžadující zvláštní péči (tj. specifickou péči pozn. autora) jsou z hlediska speciálně pedagogického děti, mladiství a dospělí, jejichž defekt spočívá v poruše zrakového analyzátoru, a to v takovém rozsahu, že dochází k postižení zrakového vnímání v důsledku vady zraku. Jednotlivé stupně zrakového postižení pak autorka člení do následujících kategorií: Osoby: a) slabozraké, b) se zbytkem zraku, c) nevidomé, d) tupozraké a šilhavé. Ty potom definuje. Pro příklad uveďme její definici zrakově handicapovaných osob nevidomých. Osoby nevidomé jako kategorie osob zrakově postižených jsou děti, mladiství a dospělí, jejichž vada zraku spočívá na vadě nebo poruše zrakového orgánu v rozsahu, že dochází k postižení zrakového vnímání na stupni nevidomosti (Flenerová,1985,14). Jesenský: pedagogika zrakově handicapovaných (Jesenský, 2002, 9). zrakově postižené nejvíce omezuje (Jesenský, 2002, 12). téměř 2/3 dotázaných se domnívá, že těžce zrakově postižení občané mají i přes svůj handicap motivaci (Jesenský, 2002, 13). Jesenský je jedním z mála autorů, který definuje používanou speciálně pedagogickou terminologii, aniž by se uchyloval ke spíše používané oftalmologické specifikaci. Jesenský tedy rozumí zrakovým postižením víc nežli pouhé poškození (patologie, defekt) anatomických struktur a poruchy funkcí zrakového analyzátoru. Jde o stav, při kterém se toto poškození nebo porucha promítá negativně do všech dimenzí charakterizující kvality života člověka (Jesenský, 2002, 25). K frekvenci a používaní speciálně pedagogických termínů pak Jesenský uvádí: Negativní charakter uvedených deviací představuje znevýhodnění handicap ZP ve srovnání s intaktními. Zde je důvod pro druhé nejčastěji používané označení: zrakově handicapovaní (ZH) vedle označení zrakově postižení (ZP) (Jesenský, 2002, 25). Ke klasifikaci zrakově handicapovaných uvádí Jesenský, že ukazatele a kritéria oftalmologického typu leží také v osnově klasifikací (třídění) skupin ZH a jím příslušné terminologie (Jesenský, 2002, 27). Jedná se o stručné vyjádření obecně srozumitelných příznaků poškození zraku nebo vidění. V podstatě jde o tyto hlavní skupiny: e) nevidomí (slepí), f) se zbytky vidění (zbytky zraku, prakticky slepí), g) slabozrací (těžce, středně, lehce), h) binokulárně vadní (tupozrací, šilhaví, jednoocí) (Jesenský, 2002, 27). Dále Jesenský uvádí: do budoucna s prohlubováním procesu emancipace a identifikace tyflopedie lze očekávat, že se v tyflopedii ve větším rozsahu prosadí kriteria, která spíše než

7 poškození zraku budou akcentovat zrakový handicap a další ukazatele. Již dnes se v tomto smyslu prosazuje používání termínu člověk se specifickými potřebami (Jesenský, 2002, 29). Květoňová-Švecová: V následujícím odstavci se budeme zabývat senzorickou deprivací, jíž jsou zrakově postižené děti nejvíce vystaveny (Květoňová-Švecová, 2000, 41). Pro specifikaci stupně zrakové vady využívá oftalmologického hlediska vycházejícího ze zrakové ostrosti, postižení zorného pole, okulomotorických problémů, poruchy barvocitu a obtíží při zpracování zrakových informací. Ludíková: Tyflopedie je pedagogická disciplína, jejímž předmětem zkoumání není výchova obecně, ale zabývá se speciální výchovou zrakově defektních (Ludíková, 1988, 7). K pochopení dnešních cílů a úkolů škol pro děti s vadami zraku je nezbytně (Ludíková, 1988, 25). Socializace zrakově postižených je tedy proces, při němž dochází k postupnému vrůstání těžce zrakově postižených jedincůdo (Ludíková, 1989, 11). V tyflopedickém pojetí (Ludíková, 2005, 192) je za jedince se zrakovým postižením chápána ta osoba, která po optimální korekci své zrakové vady či poruchy má dále problémy při zrakovéím vnímání a při zpracování zrakem vnímaného v běžném životě. Pro přesnější diferenciaci zrakově postižených osob pak používá kategorizaci vycházející z oftalmologických hledisek a dělí je na osoby nevidomé, se zbytky zraku, slabozraké, osoby s poruchami binokulárního vidění. Štréblová: Zrakově postižené dítě je v průběhu života v kontaktu s okolím (Štréblová, 2002, 41). Terminologicky vychází z Flenerové (1985). Vágnerová: V postojích ke zrakově handicapovaným lidem je zřejmá i tendence ke generalizaci (Vágnerová, 1995, 7). Zrakové postižení tak není jen záležitostí jedince, ale stává se i společenským handicapem (Vágnerová, 1995, 7). Reakce těžce zrakověpostižených dětí bývají odlišné (Vágnerová 1995, 54). K termínu zrakové postižení udává, že: je obecný pojem, označující skupinu velmi různorodých onemocnění a poruch, které mají společné jenom to, že nějakým způsobem omezují schopnost zrakového vnímání. Jejich rozdílnost je ovšem daleko větší, každá vada má svoje specifické znaky, a ty mohou, opět mnohdy specificky, ovlivnit vývoj postiženého dítěte a jeho další život (Vágnerová, 1995, 12). Proto klade důraz i na práci s individuálními diagnózami jednotlivých dětí. Pro určení závažnosti defektu využívá autorka opět oftalmologickou terminologii, s kriteriem zrakové ostrosti. Zraková ostrost znamená přesnost vizuální diferenciace a měří se z hlediska schopnosti vidět na blízko a na dálku. Orientace v prostředí a snadnost získávání informací toho typu závisí i na rozsahu zrakové percepce, to znamená na funkčním zorném poli (Vágnerová, 1995, 11,12). Vašek: V súčanosti sa v súladě s členením š.p. v iných kulturných krajinách sveta uprednostnuje členenie s.p. na: pedagogiku telesne postihnutých a zdravotne oslabených, pedagogiku zrakovo postihnutých (Vašek, 1994, 216). Na závěr naší malé terminologické exkurze několik myšlenek jak je publikoval Požár. Terminologické nejasnosti, které se týkají označení člověka s různým druhem postižení, se vyskytují dávno. Jistě si všichni pamatujete, že se dříve používal velmi pejorativní pojem defektní. U nás byl nahrazen pojmem jedinec vyžadující zvláštní péči, což je pojem výstižný, ale velmi dlouhý. Mimo toho vzniká problém s označováním jednotlivých druhů postižení. Jak nazvat člověka, který špatně vidí anebo špatně slyší atd.? Jako jedinec vyžadující zvláštní zrakovou péči? To je asi problematické. Právě proto se začal používat pojem postižený, i když není úplně bez negativního emocionálního zabarvení. Mimo to může být člověk postižený i jiným způsobem (např. politicky a nebo ve smyslu okradený apod.). Odpadly však problémy s označováním jednotlivých skupin zrakově postižení, tělesně postižení (Požár, 2002, 67, v překladu autora). Analýzou dalších termínů pokračuje Požár rozborem

8 nejčastěji frekventovaných slov. Z USA k nám pronikl termín handicapovaný, který jsme obvykle ani nepřekládali (někdy se překládal jako znevýhodněný ) a dodnes jej sporadicky používáme.v Čechách se často používá pojem zdravotně postižený. Má svoje výhody, protože jednoznačně určuje, čím je postižení způsobené, i když samozřejmě záleží na tom, co rozumíme pod pojmem zdraví. Je mentálně postižený nebo jedinec s poruchou komunikačních schopností nemocný? (Požár, 2002, 68, v překladu autora). K používání dalších termínů Požár uvádí: V řadě případů se časem upustilo od sice výstižných nebo všeobecně známých a srozumitelných označení, protože v průběhu času získala pejorativní charakter. Např. místo hluchý jsme začali používat termín neslyšící (i když hluchota zůstala stejně jako hluchoslepota), místo slepý pojem nevidomý (i když pojem slepota zůstal podobně jako pojem slepecká hůl a některé další), místo invalida zdravotně postižený. (Požár 2002, 69, v překladu autora). Jaký pojem tedy Požár preferuje? Všude tam, kde to situace dovoluje, doporučuje používat pojem žák nebo dítě či jedinec s některým druhem postižení. Např. žák se zrakovým postižením a ne zrakově postižený (Požár, 2002, 69). Dále doporučuje, aby se autoři rozhodli používat vždy jenom jeden termín. Různé termíny vedou k nejednotnosti a nejasnostem. Květoňová-Švecová v souvislosti s terminologií uvádí, že: vývoj terminologie je, měl by být, v souladu se změnami ve speciální pedagogice jako takové. V současné době je pozvolna překonáváno členění na jednotlivé pedie, neboť předmětem či jedním z paradigmat speciální pedagogiky není postižení (handicap), ale dítě, žák, klient s určitým problémem, který nastává při jeho výchově a vzdělávání (Květoňová-Švecová, 2000, 9). Termín jinak zrakově disponované dítě, klient, osoba je příspěvkem Janečky do diskuse na toto téma. Je to termín, který je široký a otevřený. Zahrnuje dle našeho názoru celou problematiku zrakových vad od těch nejméně závažných až po ty nejtěžší. Vždyť i člověk s presbyopíí (z řec. presbys = starý, óps = oko, Defektologický slovník, 2000), není bez brýlové korekce schopen číst za nevhodného osvětlení drobné písmo. Je to sice drobnost, ale tato osoba již není bez brýlové korekce plně zrakově kompetentní, a proto i ji můžeme považovat za jinak zrakově disponovanou. Navíc tento termín překonává některé výrazy, které mají z dnešního pohledu vnímání (zvláště mezi dětmi a mládeží) pejorativní zabarvení: defekt, defektní, slepec, handicapovaný. Při respektování této jinakosti však vnímáme osobnost jinak zrakově disponovaného člověka jako integrální součást celé společnosti překračující dnes aktuální myšlení prezentované pojmem integrace. Jsme si však vědomi, že toto vymezení respektuje spíše filozofickou rovinu problému (srovnej - Jesenský, 2002; Požár 2002). Pro vědecko-výzkumnou práci u osob, které jsou jinak zrakově disponované, kde musí být zraková vada jasně a exaktně vyjádřena stupněm, úrovní etiologií apod., musíme označení zrakové jinakosti doplnit o kriteria oftalmologická tak, jak to respektuje většina výše uvedených autorů. V podstatě jde o tyto skupiny: osoby nevidomé, osoby se zbytky zraku, slabozrací, osoby s poruchami binokulárního vidění, osoby s poruchami barvocitu. Pro oblast kinantropologie je velmi často používána klasifikace, která vychází ze standardů IBSA (International Blind Sport Association), která se používá pro oblast sportu. Tato klasifikace je nadnárodní, v oblasti sportu jasně vymezená má jednotlivé kategorie označené jako B 1, B 2, B 3. V německy mluvících oblastech patří k nadřazeným pojmům pro osoby se zrakovým postižením termín Sehgeschädigte ( se zrakovou újmou - poškozením). Scherer et al. (1983, 10) tím rozumí různé stupně a druhy poškození tohoto smyslu, od lehkého zrakového postižení (Sehbehinderung) až do úplné slepoty (Blindheit). Jako zrakově postižený - omezený (sehbehindert - beeinträchtigt) se označuje ten, kdo přes optimální korektury své zrakové vady získá jen silně omezené možnosti vidění (Sehvermögen). Postupně se také zavádí termín low vision. Pro nižší stupně postižení se objevuje termín slabozrakost (Sehschwäche), pro těžší stupně a také v souvislosti se sociálním zabezpečením se hovoří o

9 tzv. zákonné slepotě a slepotě (gesetzlich blind und blind ekvivalent praktická slepota a nevidomost pozn. autora). V anglické terminologii se nejčastěji objevují termíny visual impairment a blind(ness), které můžeme přijmout jako zrakové postižení (zhoršení) a nevidomost. Zrakové postižení (někdy také vision impairment poškození vidění ) je u člověka stav ztráty nebo významného snížení schopnosti vidění, které je zapříčiněno onemocněním, úrazem nebo vrozenou vadou či v důsledku degenerace, a nemůže být korigováno běžným způsobem, který zahrnuje refrakci, medikamentozní léčbu či chirurgický zákrok. Objevují se také texty s termínem visually disabled, které by v českém ekvivalentu odpovídaly termínu zrakově postižení ve smyslu lidé s postižením zraku a také zrakové postižení. V současnosti se z etických důvodů doplňuje termínem lidé, žáci apod. Termíny visually handicapped, handicapé visuel (fran.), persona con discapacidad visual (špan.) by odpovídaly českému zrakově handicapovaný, popř. zrakově handicapovaná osoba. Musíme si ale uvědomit, že handicapem se rozumí nevýhoda, znevýhodnění určitého jedince, vyplývající z jeho poruchy či postižení, které pak omezuje nebo zabraňuje splnění určité normální role, která se od tohoto jedince očekává (Evropská charta sportu pro všechny: zdravotně postižené osoby, 1996). Ani tento termín není v kinantropologii, speciální pedagogice, popř. v českém sociálním nebo zdravotním systému používán příliš často a správně. Pro naši praxi jsou srozumitelné a eticky přijatelné termíny osoby (lidé) se zrakovým postiženíma zrakové postižení (zkráceně ZrP), které budeme v textu nadále používat. Na závěr snad již poslední poznámku k problematice terminologie. Ve snaze o absolutní terminologickou čistotu by se však neměla vytratit podstata problému a především sám člověk se zrakovým postižením, což se bohužel v praxi mnohdy stává. Jsme si ale vědomi toho, že jsme nepostihli, a ani jsme nemohli postihnout, všechny terminologické problémy. Pokud však naše úvahy, postřehy, poznámky a citace některých autorů podnítí váš zájem o tuto problematiku, splnilo to náš záměr. Otázka k zamyšlení: Ikona6a Z jakých základů vychází chápání paradigmat tyflopedie (oftalmopedie) v současné době? Jaké označení lidí se zrakovým postižením odpovídá současnému etickému kodexu? Shrnutí: Ikona4 Pro označení osob se zrakovými problémy jsou v současnosti používané a eticky přijatelné termíny osoby lidé, děti se zrakovým postižením. Zkratku, kterou používáme je ZrP. Ve sportovním prostředí jsou jednotlivé stupně postižení označovány jako kategorie B 1, B 2 a B 3. Úkol k vypracování: Jaká terminologie odpovídá dnešnímu pohledu na osoby se zrakovým postižením? Které označení používaná v minulosti doporučujeme nepoužívat vzhledem k jejich pejorativnímu zabarvení. Použitá a doporučená literatura:

10 Ikona7 Flenerová, H. (1985). Kapitoly z tyflopedie. Praha: Univerzita Karlova. Jesenský, J. (2002). Vývoj, stav a strategie rozvoje v referenčním poli typologie. In J. Jesenský et al. (Eds.), Edukace a rehabilitace zrakově postižených na prahu nového milénia (pp ). Hradec Králové: Gaudeamus. Ludíková, L. et.al. (1988). Tyflopedie I. Olomouc: Univerzita Palackého. Ludíková, L. et.al. (1989). Tyflopedie II. Olomouc: Univerzita Palackého. Ludíková, L. (2001). Dítě se zrakovým postižením. In O. Müller et al. (Eds.), Dítě se speciálními vzdělávacími potebami v běžné škole (pp ). Olomouc: Univerzita Palackého. Ludíková, L. (2005). Speciální pedagogika osob s postižením zraku. In M. Renotiérová, L. Ludíková et al. (Eds.), Speciální pedagogika (pp ). Olomouc: Univerzita Palackého, Pedagogická fakulta. Požár, L. (2007). Základy psychológie ludí s postihnutím. Trnava: Vydavatelstvo Typi Universitatis Tyrnaviensis. Vágnerová, M., Hadj-Mousová, Z., & Štech, S. (2004). Psychologie handicapu. Praha: Karolinum. Vítková, M. Řehůřek, J. Květoňová-Švecová, L., & Madler, I. (1999). Možnosti reedukace zraku při kombinovaném postižení. Brno: Paido. Vašek, Š. et al. (1994). Špeciálna Pedagogika - terminologický a výkladový slovník. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľsvo. Štreblová, M. (2002). Poznáváme svět se zrakovým postižením. Úvod do tyflopedie. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně. 3 Anatomicko fyziologické základy vidění, zrakové vady a poruchy včetně kontraindikací Záměr kapitoly: Ikona1 Cílem kapitoly je seznámit s anatomií a fyziologií zrakového vnímání. Charakterizovat zrakové vady a jejich indikace a kontraindikace ve vztahu k pohybovým aktivitám. Po prostudování kapitoly budete schopni: Popsat anatomii zrakového ústrojí, objasnit fyziologické principy vidění, charakterizovat nejčastější příčiny vniku zrakových vad, vysvětlit jaké pohybové aktivity jsou vhodné a nevhodné z hlediska jednotlivých zrakových vad. Klíčová slova: Ikona8 Stavba oka, oční bulbus, zrakové dráhy, chiasma opticum, zrakové centrum mozkové kůry, vizus, zorné pole, binokulární vidění, barvocit.

11 Požadované znalosti Ikona2 Základní anatomické znalosti zrakového ústrojí, pochopení fyziologických principů vidění. Základy refrakce a odchylky od normy. Binokulární vidění a zorné pole. Barevné vidění a jeho poruchy Čas potřebný k prostudování učiva: Ikona1a 8 hodiny 30 minut Zrak Morfologie zrakového ústrojí Oko Lidské oko má podle Syky, Oldřicha a Vrabce (1981) podobu dutého váčku vyplněného tekutou až polotekutou substancí. Má kulovitý tvar. Projekcí obrazů na zadní citlivou vrstvu se oko podobá fotografickému aparátu. Proti fotografickému aparátu má však oko některé výhody. Jeho optický systém má malou ohniskovou délku, a proto má velkou hloubku ostrosti. Tím, že obraz je promítán na kulovou plochu, nemá okrajové zkreslení jako při projekci na rovnou plochu filmu nebo čipu. Postavení očí díky posunutí obrazů umožňuje prostorové, tzv. binokulární vidění. Stěna oční koule (bulbus okuli) se skládá ze tří na sebe naléhajících vrstev. Zevní vrstvu tvoří vpředu rohovka (cornea), vzadu bělima (sclera). Další střední vrstvou stěny bulbu je živnatka (uvea). Je to tenká, velmi jemná vrstva a její stavba se v různých úsecích liší podle funkční diferenciace. V místech odpovídajících optické části je to jemná blanka složená z velkého množství cév, proto se nazývá cévnatka (chorioidea). Těsně za okrajem rohovky se uvea vzdaluje od zevní stěny a přepažuje prostor za rohovkou jako svislá přepážka, která se nazývá duhovka (iris). Je složena z cév, nervů, řídkého vaziva a pigmentových buněk. V centru duhovky je kruhový otvor zvaný zornice (pupila). Za duhovkou je uložena čočka (lens). Do pouzdra čočky se upíná velký počet jemných vláken, na kterých je čočka upevněna. Závěsný aparát čočky (zonula zinni), udržuje čočku v centrální poloze za zornicí a umožňuje změny lomivé mohutnosti čočky při zaostřování do blízka. Mezi čočkou, zadní plochou duhovky a sklivcem je štěrbinovitý prostor, zvaný zadní oční komora. Mezi přední plochou duhovky, čočkou a zadní plochou rohovky leží přední oční komora. Vnitřní vrstvu stěny bulbu tvoří sítnice (retina). Je to průhledná blanka o síle 0,1 až 0,25 mm. Přední část sítnice (pars caeca retinae) pokrývá vnitřní stranu řasnatého tělesa a zadní stranu duhovky. Obě části jsou odděleny zubovitou linií ora serata. Její zadní část (pars optica retinae) obsahuje pět druhů nervových buněk uložených ve třech vrstvách. Postupujeme-li ve směru od zadního povrchu do nitra oční koule, je první vnější vrstvou nukleární vrstva a sousedí s vrstvou pigmentovou, která obsahuje vlastní fotoreceptory (tyčinky a čípky). Druhou buněčnou vrstvou je vnitřní nukleární vrstva. Obsahuje bipolární, horizontální a amakrinní buňky. Nejvnitřněji uložená je vrstva gangliových buněk, jejíž axony se sbíhají na papile zrakového nervu a opouštějí oční bulbus jako nervus opticus (Králíček, 2004). Sítnice volně přiléhá k cévnatce a pevně je fixována pouze k okraji zrakového terče a v ora serata.

12 Obr. 1 Schématické zobrazení lidského oka Obr. 2 Zjednodušený princip projekce obrazu na sítnici oka Zrakové dráhy a zraková mozková centra Zraková dráha je cesta po, které se převádí vizuální informace ze sítnice oka do příslušné korové projekční oblasti centrálního nervového systému. Na obrázku č. 1 (Králíček, 2002, 35) vidíme uspořádání celého systému. Axony gangliových buněk se sbíhají na sítnici do papily zrakového nervu, opouštějí zde oční bulbus a vytvářejí nervus opticus (Králíček 2002, 34). Zrakové nervy z obou očí se pak sbíhají v chisma opticum (místo křížení zrakových nervů. Zde se vlákna optických nervů částečně kříží. Axony přicházející z vnitřních (mediálních, nasálních) polovin sítnic se kříží na druhou stranu. Axony z vnějších (laterálních, temporálních polovin) sítnice se nekříží a zůstávají na téže straně. Vlákna, která pak opouští chiasma opticum pak vytváří nervus tractus. Celá dráha pak končí ve zrakovém centru týlní oblasti mozku. 80 procent těchto vláken končí na neuronech v corpus geniculatum laterale. Zbývajících 20 procent těchto vláken odstupuje prostřednictvím radix medialis tractus optici do mesencephala.

13 Obrázek č.3 Zraková dráha Rozšiřující text Ikona3 Pokud bychom se podívali na průběh zpracování vizuální informace podrobněji, tak její začátek je na sítnici, kde je v důsledku světelného podráždění dochází k nárůstu nebo útlum elektrické aktivity neuronu. Ta je tvořena následujícími typy nervových buněk. První neuron tvoří fotoreceptory, druhý bipolární buňky a třetí gangliové buňky sítnice. Axony gangliových buněk se sbíhají za sítnicí do papily zrakového nervu (nervus opticus, který je II. hlavovým nervem) a opouštějí zde oční bulbus. V dutině lebeční se pak levý a pravý zrakový nerv sbíhá, až se oba spojí v chiasma opticum. V něm se vlákna optických nervů částečně kříží. Vlákna přicházející z mediálních polovin (vnitřních blíže nosu) se kříží na druhou stranu, vlákna jdoucí z laterálních polovin (vnějších blíže spánku) se nekříží a zůstávají na téže straně. Vlákna přicházející ze žluté skvrny (macula lutea) se v chiasmatu částečně kříží a z části pokračují dále nezkřížené. Po opuštění chiasmatu pak vytváří optický nerv (tractus opticus). Ten obsahuje díky křížení vlákna obou stejnostranných (homolaterárních) polovin sítnic a vlákna z obou žlutých skvrn (macula lutea). Po opuštění chiasmatu se promíchaná vlákna rozdělí na jednu větší a dvě menší části. Hlavní zraková dráha vede do jádra talamu (nucleus geniculatus lateralis) a odtud se jako široká stuha rozbíhá v optické radiaci, která končí v týlním laloku ve zrakové kůře (V 1). Menší část zrakových vláken směřuje do pretektální oblasti mozkového kmene, do colliculus superior středního mozku a do asociačních zrakových oblastí (Moravcová, 2004). Asi 80 % neuritů optického traktu končí na neuronech v corpus geniculatum laterale. Zbylých 20 % axonů odstupuje prostřednictvím radix medialis tractus optici do mesencephala. Tato vlákna zajišťují například reakci pupilárních reflexů nebo reflexních pohybů očí. Axony neuronů z corpus geniculatum laterale pak vytvářejí tractus geniculocorticalis (radiato optica Gratioleti), který končí v tzv. primární zrakové

14 oblasti, někdy označované jako area striata. Nalézá se na mediální straně okcipitálního laloku kolem sulcus calcarinus a cytoarchitektonicky odpovídá Brodmanovu políčku 17. Primární zraková kůra provádí dekódování vizuální informace a přeměňuje ji v nejjednodušší smyslový vjem zvaný počitek (Králíček, 2004). Je nezbytná pro identifikaci přesných tvarů (Mysliveček, 2003). Vlákna vedoucí informaci ze žluté skvrny (macula lutea) končí v zadní části mediálního povrchu okcipitálního laloku včetně jeho zadního pólu. Vlákna z okrajových částí sítnice se zakončují ventrálněji na mediální ploše týlního laloku. Vlákna vedoucí vizuální informaci z horních kvadrantů sítnic přitom končí v kůře nad sulcus calcarinus (cuneus), vlákna dolních kvadrantů sítnic končí v kůře pod sulcus calcarinus (gyrus lingualis) (Králíček, 2004). Oblast parastriální V 2 a 3, area 18 a 19 jsou zodpovědné za asociace a integrace zrakových vjemů. Peristriální část oblastí V 4 a 5 a STS (sulcus temporalis superior) area 20 a 21, zahrnující části inferotemporální, mediotemporální, posteriorní parientární a frontální. Ty zajišťují specializovanou zrakovou analýzu (Mysliveček, 2003). Podle různých teorií jsou asociačním centrům V 2 a 3 připisovány funkce rozpoznávání předmětů. Porovnávají vjem s informací uloženou v paměti, pracuje přitom detektor tvarů a rozpoznávání předmětů. V 2 zaznamenává stereoskopické vidění. Umožňuje vnímání rozdílů v poloze předmětů ležících v zorném poli pravého a levého oka. V 4 je citlivá na barvu. V případě její dysfunkce mohou být čípky plně funkční, přesto bude porušeno vnímání barev. Oblasti pro rozpoznávání tvarů a barev jsou blízko sebe, proto často bývá neschopnost rozeznat tvary spojena s poruchou vnímání barev. STS slouží k zaznamenávání pohybů a složitějších obrazců. Hlouběji pod touto oblastí je uložena oblast, podílející se na rozpoznávání obličejů. Porucha v této oblasti má za následek prosopagnosii (neschopnost rozeznávat tváře). Obecně lze tedy říci, že asociačním oblastem jsou přiřazovány funkce rozlišování předmětů a pozadí což vede k vytváření celkového obrazu. Další funkcí je sledování pohybů (Moravcová, 2004). Vedle genikulokalkarinního systému se předpokládá oddělený kolikulární systém, podporující periferní vidění. Neurony, kterými je tvořen, se nachází ve zrakovém nervu, v colliculus superior, v pullvinaru talamu a asociační mozkové kůře V 2, 3, 4 a STS. K funkcím tohoto systému patří akomodace, reflexní pohyby očí, mrknutí konvergence a reakce zornice na světlo. Podílí se na udržování směru pohledu, na skenovacích i sakadických pohybech bulbu. Colliculus superior má přímé spojení s jádry řídícími okohybné svaly. Umožňuje s největší pravděpodobností vnímání pohybu a vyhýbání se překážkám při lokomoci (Moravcová, 2004). Vestibulární projekce je lokalizována na rozhraní projekce sluchové a parietální oblasti, blízko oblasti A III. Zde potom pravděpodobně dochází k integraci podnětů nejenom z vestibulárního aparátu a z proprioreceptorů, ale i ze somestetické, zrakové a sluchové oblasti (Mysliveček, 2003). Všechny složky navzájem umožňují bdělou pozornost nutnou k vidění a vnímání a subjektivnímu vnímání viděného. Vyšetřovací metody v očním lékařství O problematice vyšetřovacích metod v očním lékařství se zmíníme jenom velmi stručně, protože přesahují rámec této publikace. Podrobnější informace naleznou případní zájemci v publikaci Kompendium očního lékařství (Kraus et al., 1997, 23 36). Vyšetřovací metody tvoří komplex postupů, kterými oftalmolog vyšetřuje celé oko od víček, slzného aparátu přes vyšetření předního segmentu bulbu, spojivek, rohovky, přední komory a komorového úhlu. Důležitou součástí vyšetření jsou vyšetření duhovky, zornice, čočky a vyšetření slivce a očního pozadí. Nezbytnou součástí vyšetření je měření nitroočního tlaku. Dále zjišťujeme rozsah zorného pole a v neposlední řadě se vyšetřuje refrakce a refrakční vady. V současné době mají oftalmologové řadu přístrojů, které pomáhají lepší a přesnější diagnóze. Zmiňme se o rentgenovém a ultrazvukovém vyšetření včetně dopplerovské

15 tomografie uplatňované při vyšetření cévních poruch. Důležitou roli hraje i využití metod počítačové tomografie a magnetické rezonance. Tyto metody se uplatňují zejména při poruchách zrakových drah a centrálních poruchách zraku (Cortical Visual impairment CVI). Díky těmto metodám má oftalmolog možnost zjistit případné vady a poruchy s velkou přesností. To se pak projeví na kvalitě diagnóz Cílem vyšetření je zjištění příčin zrakových problémů, odchylek od normálu a důvody nevidomosti či slabozrakosti. Na základě toho dělí (Kraus et al., 1997) zrakové vady na: 1) Vrozené i) dědičné změny j) změny na podkladě intrauterinního infekce 2) Získané k) náhlé úrazy, vaskulární léze l) postupné retinopatie, záněty, nádory, intoxikace, odchlípení sítnice, glaukom, senilní katarakta, senilní degenerace sítnice Psychofyziologická vyšetření Morfologicko fyziologické předpoklady Abychom mohli správně přistupovat k dítěti, které je jinak zrakově disponované, musíme vycházet z možností jeho zrakových funkcí, pokud zůstaly zachovány v míře použitelné pro běžný život. Potřebné informace nám poskytnou následující vyšetření (Moravcová, 2004): vizu do dálky a do blízka zorného pole okulomotoriky, binokulárního vidění a stereopse barvocitu citlivosti na kontrast adaptace na tmu a oslnění Vizus (zraková ostrost) Pro určení refrakčního stavu oka je podstatná míra zrakové ostrosti. Zraková ostrost vyjadřuje schopnost vizuální diferenciace a hodnotí se vidění na blízko a na dálku. Případné odchylky v refrakci do plusu i mínusu nám pak určují míru zrakového postižení. Hodnocení vizu do dálky Východiskem pro určování vizu je zjištění rozlišovací schopnosti oka. Ta označuje schopnost identifikovat dva prostorově oddělené objekty jako dva. To je označováno jako minimum separabile. Předpokladem je, aby obraz těchto objektů na sítnici byl oddělen alespoň jedním neosvětleným čípkem, na který se promítne mezera mezi dvěma osvětlenými čípky. Ve foveální oblasti sítnice mají čípky průměr v rozmezí 2 2,5 μm. S použitím zásad geometrické optiky lze vypočítat, že jedna oblouková minuta v objektovém prostoru odpovídá na sítnici délce 5 μm. To znamená, že v jednom čípku se zobrazí objekt o úhlové velikosti 0,5 0,4. Tato velikost je současně mírou minimálního úhlu rozlišení (MÚR). To je veličina, kterou při určování vizu zjišťujeme. Vizus je pak reciprokou hodnotou MÚR, vyjádřenou v obloukových minutách: V = 1/MÚR (min). Pro MÚR = 0,5 je tedy V = 2. Pro vyšetřování vizu se používá znaků (písmen, číslic nebo u dětí různých obrazců), nazývaných optotypy. V posledních letech došlo k revizi zastaralých tabulí Snellenova typu a jejich náhradě

16 tabulemi log MÚR (logaritmus minimálního úhlu rozlišení) (Kraus et al., 1997). Při vyjadřování vizu Snellenovým zlomkem (např. 6/24) označuje čitatel vzdálenost, z níž je proband testován, a jmenovatel vzdálenost, z níž kritický detail optotypů tohoto řádku svírá úhel 1 obloukové minuty. Za referenční hodnotu se při tom považuje správné určení obloukového úhlu 1 minuta z předepsané vzdálenosti (např. 6 m). Za této situace je V = 6/6 a log MÚR = 0. Převrácená hodnota Snellenova zlomku se rovná velikosti MÚR. Vizus se často vyjadřuje také decimálním převodem těchto zlomků. Vizus do dálky vlastně reprezentuje vizus při vzdálenosti blížící se nekonečnu. Nejčastěji používané vyšetřovací vzdálenosti (6,5 nebo 4 m) ovšem neleží v nekonečnu a vyžadují zapojení určitého akomodačního úsilí. Pro přesné určení korekce proto musíme odečíst od zjištěné sférické složky refrakční korekci 0,25 D. Podstatou určování vizu je zjišťování nejmenšího zorného úhlu kritického detailu optotypu, který pokusná osoba právě ještě vidí. To je zároveň definice prahového podnětu. Ta vyjadřuje velikost MÚR, který pokusná osoba v 50 % odpovědí určí správně a v 50 % nesprávně (po korekci na náhodná správná určení). Při celořádkové metodě určování vizu jde o MÚR, kterou subjekt určí správně ve 100 % případů. Použijeme-li při této metodě tabulí log MÚR, můžeme z celořádkového výsledku odhadnout prahový vizus, který je přibližně o dva normalizované řádky vyšší, to znamená asi 58 %. Pro Snellenovy optotypové tabule, které nemají ekvidistantní intervaly řádků, tento odhad pochopitelně neplatí (Kraus et al., 1997). Nepřečte-li osoba ani největší optotypy na tabuli, je nutné zkracovat vzdálenost mezi jeho okem a tabulí až na 0,5 m. Za praktickou slepotu je považován vizus snížený tak, že člověk se zrakovými obtížemi není schopen aktivně používat zrak. Bývá to při V = 3/60 2/60. Vizus 6/60 3/60 je považován za legální slepotu. Ještě nižší stupeň vizu je dán vnímáním pohybu ruky před okem a další nižší pak rozlišení světla a tmy světlocit. Takto nízký stupeň vidění musí být ještě doplněn údaji o projekci světla z různých míst zorného pole. Dalším nižším stupněm je přítomnost světlocitu bez jakékoliv správné projekce. Teprve oko bez světlocitu je označeno jako oko amaurotické V = 0 (Řehák et al., 1989). Vizus do dálky vyšetřujeme pomocí optotypů. Snellenovy tabulky jsou sestaveny z písmen nebo číslic. Plűgerovy háky tvoří různě otočená písmena E. Landoltovy prstence jsou kroužky ve tvaru písmene C s přerušením v různých kvadrantech. Pro děti, které ještě neumějí číst, se používají obrázkové optotypy. Na následujících obrázcích uvádíme příklady některých z nich.

17 Obrázek č. 4 Optotypová tabule typu log MÚR s Landoltovými prstenci

18 Obrázek č. 5 Optotypová tabule Snellenova typu s písmeny a číslicemi typu Obrázek č. 6 Optotypy pro děti Vizus do dálky vyjádřený v jednotkách log MÚR se výrazně mění v průběhu věku. V osmnácti letech má vizus průměrnou hodnotu 1,25 do dvacátého devátého roku se zvyšuje (V = 1,47). S přibývajícími léty se pak snižuje a přibližně v osmdesáti letech klesá až na hodnotu V = 1. Normální hodnoty vizu lze hodnotit i pomocí psychofyziologických testů, při nichž se posuzované osobě předkládají obrazce světlých a tmavých pruhů nebo různých známých předmětů a kontrolou očních pohybů a fixačního úsilí můžeme sledovat vývoj vizu prakticky od jednoho měsíce věku dítěte, kdy se objevuje makulární fixace, paralelní postavení očí a sledovací pohyby (Kraus et al., 1997, 39). U dětí se ZrP lze využít pro diagnostikování

19 zrakové vady i optokinetického nystagmu, principu periferního nazírání nebo můžeme registrovat vyvolané korové odpovědi. Možnosti včasné diagnózy jsou jednou z rozhodujících podmínek včasné rané intervence. Stupně zdravotního postižení jak je uvádí Moravcová (2004) a Kraus (Kraus et al., 1997): Stupeň zdravotního postižení podle skupin zrakové ostrosti dle (Moravcová 2004, 50). Stupeň zdravotního postižení podle skupin zrakové ostrosti podle Krause et al. (1997): A) Nevidomost Praktická nevidomost: m) pokles centrální zrakové ostrosti pod 3/60 do 1/60 včetně, n) binokulární zorné pole menší než 10 0, ale větší než 5 0 kolem centrální fixace. Skutečná nevidomost: o) pokles centrální zrakové ostrosti pod 1/60 světlocit, p) binokulární zorné pole 5 0 a méně i bez porušené centrální fixace. Plná nevidomost: světlocit s chybnou světelnou projekcí až do ztráty světlocitu (amauróza). B) Slabozrakost: je ireverzibilní pokles zrakové ostrosti na lepším oku pod 6/18 až do 3/60 včetně. Z praktického hlediska dělíme slabozrakost na: těžkou slabozrakost 6/60 do 3/60 včetně, lehkou do 6/60 včetně. Pro úplnost přehledu doplňujeme ještě klasifikaci IBSA (Mezinárodní organizace sportu zrakově postižených). Písmeno B je označením Blind nevidomý, číselný index udává stupeň postižení. Tabulka 1. Kategoriální systém rozlišení zrakového postižení podle IBSA Stupeň (třída) Funkční schopnost

20 I. stupeň (B1) zahrnuje zrakovou ostrost slabší než LogMAR II. stupeň (B2 III. stupeň (B3) zahrnuje zrakovou ostrost v rozmezí od LogMAR 1.50 po 2.60 (včetně) a/nebo zorné pole zúžené na méně než 10 stupňů. zahrnuje zrakovou ostrost v rozmezí od LogMAR 1.40 po 1 (včetně) a/nebo zorné pole zúžené na méně než 40 stupňů. Hodnocení vizu do blízka Při testování vizu do blízka je možné vycházet z podmínek vyšetřování do dálky a pouze upravit úhlovou velikost optotypů s ohledem na vyšetřovací vzdálenost 30 nebo 40 centimetrů. Takové tabulky jsou komerčně dostupné (Topkon, Oculus Rosenbaum apod.) a obsahují nejčastěji Landoltovy prstence. Základním cílem vyšetření vizu do blízka je ovšem zhodnocení probandovy schopnosti číst a vykonávat práci s jemnými detaily. Pro tento účel se používá tabulek se souvislým textem, jehož odstavce jsou vytištěny v různé velikosti a označeny pořadovými čísly (např. Jägerovy tabulky) (Kraus et al., 1997, 41). Na obdobném principu potom fungují i diagnostické tabulky pro vyšetření vizu do blízka typu Zeiss, LH optotypy s čísly nebo symboly. Vizus do blízka se vyšetřuje ze vzdálenosti 30 cm. Následující tabulka uvádí příklad Jägerových tabulek. Princezna se zlatou hvězdou na čele Čís. 12 Šel kupec na kopec a rozhlédl se kolem Čís. 11 V přístavu kotvily lodě z celého světa Čís. 10 V každé vesnické škole bývala celá řada dětí z Čís. 9 Pro hluk motorů nebylo na startu rallye slyšet vlastního Čís. 8 Pouštění draka na podzim patří mezi oblíbenou zábavu dětí Čís. 7 Obchodníci si letos pospíšili s nabídkou zboží na Mikuláše i vánoce Čís. 6 Rybníky na Třeboňsku se leskly v ranním slunci. Rybáři se pomalu Čís. Čís. 5 Soutěž mladých modelářů je pro kluky a holky, kteří této zálibě propadli Čís. 4 Sníh ještě místy ani neroztál a v lesích Litovelského Pomoraví se začaly objevovat první Čís. 3 Honzík se vždycky těšil na příjezd babičky. Nikdo neuměl číst jeho oblíbené pohádky jako ona. Vydržel by ji Čís. 2 Přehlídka historických letadel se pravidelně konala na letišti v Praze Kbelích. Již dlouho před zahájením přicházely davy zvědavých

21 Čís. 1 Tabulka č. 2. Příklad tabulky pro hodnocení vizu do blízka Zorné pole Zorné pole představuje dle (Moravcové, 2004), součet všech bodů, které se při nehybném očním bulbu a pohledu vpřed zobrazí na sítnici. Při fyziologickém stavu dosahuje zorné pole 90 o temporálně a 60 o nazálně. Nahoře pak 60 o a dole 70 o. Zorné pole obou očí se v rozsahu asi 60 o kolem fixačního bodu překrývají. To umožňuje stereoskopické prostorové vidění (Autrata & Vančurová, 2002, 93) uvádí, že na realizaci binokulárního vidění spolupůsobí tři funkční složky zrakového orgánu. Optická složka moderuje tok paprsků přes lomivé prostředí oka, tak aby na sítnici dopadal ostrý obraz. Motorická složka nastavuje bulby do takového postavení, aby obraz dopadal do optického centra obou očí. Úlohou senzorické složky je vést podráždění ze sítnice jednoho i druhého oka do korových center. Tam se uskutečňuje jejich splynutí a my si je uvědomujeme. Vidění je zprostředkováno dvěma očima, ale obě sítnice fungují za fyziologických podmínek jako jeden orgán. Správná funkce binokulárního vidění je podmíněna vrozenou koordinací očních pohybů ve všech směrech, dále identickými (korespondujícími) místy sítnic obou očí a konečně fúzí senzorických podnětů z obou očí. Disparátní (nekorespondující) místa sítnic, která jsou od sebe jen málo vzdálena, umožňují prostorové vidění (Panumův prostor) (Syka, Oldřich, & Vrabec, 1981). Kvalitativní stupně binokulárního vidění: Simultánní vidění je schopnost vidět každým okem jednotlivě okolí. Fůze je schopnost oběma očima vnímat obraz okolí jako jediný vjem. Stereoskopické vidění je schopnost nejen vnímat okolí jako jediný obraz, ale i schopnost vidět ho trojrozměrně, tedy hloubkou ostrosti. Periferní vidění (převážně tyčinkové) umožňuje prostorovou orientaci a adaptaci na snížené osvětlení. Je barvoslepé. Směrem od centrální jamky (fovea centralis retinae) k periferii ubývá čípků a přibývá tyčinek. V periferii sítnice jsou již jen tyčinky, kterých je v sítnici asi 120 milionů. Periferní vidění je skotopické, neboť při úplné adaptaci při nočním vidění je charakterizováno centrálním skotomem. Adaptace na tmu se neúčastní čípky, které jsou situovány právě v centru zorného pole. Orientace v prostoru závisí na rozsahu zrakové percepce, to znamená funkčním zorném poli. Zorné pole může být vlivem některých druhů očních onemocnění omezeno v periferii, centrální oblasti nebo celkově. Prostorové vidění je velmi významné, proto osoba s koncentricky zúženým zorným polem na lepším oku pod 10 i při normálním centrálním vidění 6/6 = 1,0 je ze zákona považována za prakticky slepou, stejně jako osoba s centrálním viděním na lepším oku rovným nebo horším než 3/60 (Syka, Oldřich, & Vrabec, 1981). Okulomotorika Pohyb očního bulbu umožňuje šest příčně pruhovaných svalů. Ty zabezpečují pohled směrem nahoru (elevaci) a dolů (depresi), vlevo (nazálně addukce) a vpravo (temporálně abdukce) a krouživé pohyby očí (intorze a extorze) v případě pravého oka. Oční pohyby můžeme rozdělit na: