Úvod do politologie. Texty ke studiu Stav k 09/2010. PhDr. Roman Míčka, Th.D.

Transkript

1 Úvod do politologie Texty ke studiu Stav k 09/2010 Předmět: Vyučující: Přednáška: Úvod do politologie PhDr. Roman Míčka, Th.D. ZS, 2/zk Následující text je studijní pomůckou k předmětu Úvod do politologie /pro obor NMgr. Etika v sociální práci/, má sloužit společně s obsahem přednášek jako podklad pro přípravu a další studium ke zkoušce z uvedeného předmětu. Jde o nesourodý text složený z rozličných zdrojů, který neprošel věcnou ani jazykovou korekcí. Je složen z výpisků a kompilací z knih a článků různého původu, úrovně a kvality - učebnic, studijních pomůcek, článků, internetových zdrojů, ale i autorových kvalifikačních prací či publikací. Některé texty či úryvky jsou přímo přejaty či kompilovány z původních zdrojů, mnohdy i bez uvedení citačního zdroje. Tyto texty k výuce proto užívejte ryze jako studijní pomůcku, nikde se na ně neodvolávejte ani je necitujte...

2 Okruhy otázek ke zkoušce z předmětu Úvod do politologie Prezenční i kombinované studium ZS 2007/08 (verze pro ZS 2007/2008) 1. Co je to politologie, předmět, metody, typy politologie, podobory a disciplíny, vztah k jiným vědám, specifika. 2. Politické ideologie charakter, typologie, klasifikace, škály, dichotomie levice x pravice, Eysenckovo dvourozměrné spektrum. 3. Liberalismus charakteristika, základní hodnoty, dějinný vývoj, typy liberalismu klasický, moderní, neoliberalismus. 4. Konzervatismus charakteristika, základní hodnoty, dějinný vývoj, typy konzervatismu tradiční, libertariánský, neokonzervatismus. 5. Nová Pravice konvergence neokonzervatismu a neoliberalismu, hodnoty, vliv, představitelé, budoucnost ideologií, Fukuyamova teze o konci dějin. 6. Socialismus - charakteristika, základní hodnoty, dějinný vývoj, typy socialismu, socialismus na Západě dnes - New Labour, Třetí cesta, hodnoty, vliv, představitelé, Socialismus s čínskými rysy, venezuelský 21st Century Socialism. 7. Feminismus - charakteristika, základní hodnoty, dějinný vývoj, vlny feminismu, druhy feminismu, perspektivy, vliv, kritika. 8. Ekologismus - charakteristika, základní hodnoty, dějinný vývoj, perspektivy, vliv, kritika, současné diskuse. 9. Náboženský fundamentalismus - vztah politiky a náboženství, dějinný vývoj, perspektivy, vliv, kritika, fundamentalismus islámský, křesťanský. 10. Levicový a pravicový politický extremismus krajní levice a krajní pravice, historie, vývoj, ideologické souvislosti, současná situace v ČR. 11. Mezinárodní vztahy stručné dějiny mezinárodních vztahů, teorie MV realismus, idealismus, kritické teorie. 12. Mezinárodní organizace charakter, typologie, funkce, IGO, INGO, příklady, OSN, NATO. 13. Globalizace charakter, perspektivy, názory, kritika, aktéři globalizace, globalizace a rozvojový svět, antiglobalizační hnutí. 14. Válka definice, typologie, charakter války a její proměny, postmoderní válčení, terorismus a jeho formy, aktuální diskuse, konflikty ve světě, Huntingtonova teze o střetu civilizací. 15. Evropská integrace dějiny, mezníky, rozšiřování, perspektivy. 2

3 16. Instituce Evropské unie Rada EU, Evropská komise, Evropský parlament a další - funkce, charakter, struktura, představitelé. 17. Spor o charakter evropské integrace - mezivládní x nadnárodní přístup), kritické pohledy na evropskou integraci, současné diskuse, perspektivy. 18. Demokratický systém, vládní systémy v demokracii parlamentní, prezidentský, poloprezidentský, komparace systémů, volby a volební systémy. 19. Politické strany - vznik stran, charakter, typologie, konfliktní linie, stranické systémy, stranické rodiny v Evropském parlamentu. 20. Politický systém ČR, přechod od totality k demokracii a jeho problémy, ústavní instituce a jejich funkce v politickém procesu. 21. Politické strany v ČR, jejich vývoj, ideologické zaměření, programová orientace, představitelé, volební výsledky. Kromě těchto skript považujte prosím za nezbytné ke zkoušce prostudovat tyto texty, témata k otázkám 19 a 20 nejsou součástí textu: Z knihy VODIČKA, K., CABADA, L. Politický systém české republiky: historie a současnost. Praha: Portál, ISBN kapitolu Ústavní instituce a jejich funkce v politickém procesu, s kapitolu Systém politických stran a vnitrostranické rozhodovací procesy, s (celkem 82 stran knihy) Pro dokonalou přípravu ke zkoušce je optimální nahlédnout do literatury doporučené na začátcích a koncích kapitol a účastnit se přednášek, kde se pokoušíme teorii konfrontovat s praktickými a aktuálními politickými problémy. Ke zkoušce dále požaduji znalost jmen a politické příslušnosti aktuálních představitelů politického života v ČR (ústavních činitelů prezident, premiér, ministři významných resortů, funkcionáře parlamentu, dále aktuální předsedy všech parlamentních politických stran), dále politické představitele (premiéři a prezidenti) s ČR sousedících zemí, a dále významné představitele EU, významné představitele světového politického dění (pozor na aktuální informace). 3

4 Úvod Politologie (political science) - věda o politice je akademická disciplína, která se zabývá studiem vlády a politiky. (polis -historický pojem - řecký městský stát, Platonova Politeia - Ústava) Aristotelův pojem zoon politikon (dílo Politika) - člověk jako živočich politický, člověk žijící v obci, ve společenství s druhými. Lidé však mají různé názory na to, jak společně žít a o tom je politika, politika je podle Aristotela nejdůležitější vědou - činností, kterou se lidé snaží zlepšit podmínky svého žití tím, že vytvoří dobrou společnost, politika je o lidské cooperation and conflict, consensus and compromiss - hovoříme o politickém rysu lidské existence. Politika je o redistribuci moci a zdrojů pro život, jde o kolektivním organizování sociální existence někdo říká, že politika je boj o legitimní význam termínů a pojmů (co je moc, svoboda, demokracie, spravedlnost, sociální stát apod.) Předmětem zájmu politologie je fungování státu, jeho institucí a funkcí, politických systémů, činnost politických stran, politických organizací a zájmových skupin, politické chování lidí, analýza politických ideologií, vztahy mezi státy. Politologie se obvykle chápe jako: - politologie normativní (politická filozofie, preskriptivní charakter, politická teorie), vychází z filozofie a aplikuje její metody či teorie na politickou realitu, vychází od obecného ke konkrétnímu, zahrnuje hodnotové soudy, uvažuje jak by věci měly být, předkládá doporučení, je to vlastně celá tradiční politologie, zahrnuje ideologické směry (úvahy o pojmu svobody, rovnosti, spravedlnosti) - politologie pozitivní (deskriptivní, popisná, empirická politologie), zabývá se popisem (deskripcí) politické reality, vychází z pozorování a výzkumu, analýzy politického systému jako celku nebo jeho částí (strany, jednotlivci), výsledky zobecňuje, komparuje apod. Již Aristoteles se pokusil o soupis a a deskripci ústav jednotlivých 158 řeckých městských států - vědecká politologie (scientisticko behaviorální), odmítá zcela normativní myšlení (pojmy empiricky neverifikovatelné), odlišení faktů a hodnot (objektivní x subjektivní) - vychází z mýtu neutrality Politologie jako každá sociální či humanitní věda je charakteristická názorovým pluralismem, rozličnými modely a interpretacemi (oproti přírodním vědám je to věda o lidském chování a věda o interpretaci faktů) Metody politologie: historická (dějinný vývoj), komparativní (srovnání diachronně či synchronně), empirický výzkum Politologie je průsečíkem snad všech společenských věd - historie, sociologie, ekonomie, právní vědy, filozofie 4

5 Politika jako tři dimenze (polity politics - policy) Polity rozumíme institucionální dimenzi politiky, podmínky za nichž se odehrává celé politické konání, normativní, strukturální a ústavní aspekty. Politics je procesuální dimenzí politiky, utváření politiky konfliktem a konsensem, bojem o moc, dynamickým aspektem vytváření politiky. Policy je obsahovou dimenzí politiky, konkrétní politika, materiál, cíl, politika jednotlivé vlády, strany, výsledek politického konání. Stručně politika je uskutečňováním politiky policy s pomocí politiky politics na základě politiky polity. Podobory politologie tradiční dělení: - politická filozofie a teorie - vnitřní politika - zahraniční politika Na konferenci UNESCO v roce 1948 v Paříži byla politická věda rozdělena do čtyř základních kategorií: 1. politická teorie a politické ideologie (dějiny politických teorií, politická filozofie, dějiny a analýza politických ideologií) 2. politická systémová analýza (ústavní systém, formy vlády, funkce vlády, strany apod.) 3. komparativní systémová analýza (srovnání politických systémů, klasifikace) 4. mezinárodní vztahy (mezinárodní politika, mezinárodní právo, mezinárodní instituce) 5

6 Z dějin politického myšlení: (nesystematický výběr) Kořeny západního politického myšlení jsou pochopitelně ve starověkém Řecku. Za průkopníka úvah o politice se považuje historik Hérodotos, který do svého díla Historie vložil fiktivní debatu sedmi perských vzbouřenců o nejlepší formě vlády, účastníci mezi sebou debatují o výhodách a nevýhodách demokracie, oligarchie a monarchie, ve snaze dobrat se nejlepšího politického uspořádání. Tradice řeckého politického myšlení vrcholí u trojice Sokrates Platon Aristoteles. Sokrates byl příkladem sporu mezi věděním a mocí, od něj se odvozuje nejvýznamnější etickopolitická myšlenka všech dob požadavek žití v pravdě (Gándí, Hus, Masaryk, Havel). Traumatický zážitek jeho žáka Platona z učitelovy smrti, který byl odsouzen demokratickým tribunálem, jej vedl k sepsání díla Ústava (Politeia), ve které koncipuje ideální stát, ve kterém vládnou filozofové. Platon rozlišoval 5 forem zřízení, od nejlepšího po nejhorší: - Aristokracie (podle něj nejlepší forma, nikoli rodová aristokracie, ale vláda filozofů, od vlády mnohých až po monarchii) - Timokracie (vláda ctižádostivých, riziko touhy po bohatství, hrozí proměna v oligarchii) - Oligarchie (vláda bohatých, vyvolává závist a odpor chudých a vede k demokracii) - Demokracie (vláda lůzy, bezbřehá svoboda a chaos, který skončí voláním po vládě pevné ruky - tyranií) - Tyrannida (vláda neomezeného a nespravedlivého vládce, který vše potlačuje a vykořisťuje obec) Aristoteles který vychází z empirie má zato, že žádný ideální stát neexistuje, v tomto smyslu byl realista. Jako první rozlišoval mezi společností (koinonia) a státem (polis). V díle politika přichází s pojmem člověka jako zoon politikon - člověka jako živočicha politického, člověka žijícího v obci (kdo žije mimo společnost je buď bůh nebo zvíře). Aristoteles klasifikuje 6 forem vládního zřízení, tato klasifikace je klasickou typologií vládnutí, je založena na dvou otázkách - kdo vládne? (jedinec, několik, mnozí) - k do z toho má prospěch? (vládci, všichni) tři režimy jsou pokleslé, ve prospěch vládnoucích, tři dobré, ve prospěch celé obce Kdo vládne? Kdo má prospěch? Vládci Všichni Jeden Několik Mnozí Tyranie Oligarchie Demokracie Monarchie Aristokracie Politeia Nejlepší podle Aristotela byla politeia, která tvoří vyvážený střed (mezon), protože u demokracie je riziko, že masy podlehnou demagogovi. Politeia kombinuje prvky demokracie a aristokracie (vládne menšina zvolená většinou, v zájmu všech a podle zákona). Za základ stability státu považuje (!) střední třídu, která není bohatá ani chudá. Po řecké éře vzniká Římské impérium, oproti mocensky rozdrobenému Řecku maximálně centralizované. Právě Pax Romana u římských stoiků (Cicero, Seneca, 6

7 Marcus Aurelius) ladil se stoickým univerzalistickým pohledem. Zatímco klasici řecké filozofie předpokládali, že každá polis má své zákony, římští stoikové jsou přesvědčeni, že existují všeobecné lidské hodnoty a zákony vztahující se na každého všem lidem je společný lidský rozum a z něho odvoditelné přirozené právo. Tuto myšlenku rozvíjí dále křesťanství a také je základem západního konceptu individuálních lidských práv. Po římském impériu přichází éra křesťanství, které odděluje obec pozemskou (civitas terrena) a obec Boží (civitas Dei) [sv. Augustin], respektive moc světskou (impérium) od moci duchovní (sacerdotium) [papež Gelasius]. Spory a soupeření mezi mocí světskou a duchovní v západním křesťanství vedly k jedinečnému vývoji spočívajícímu v růstu a rozvoji lidské svobody. I když křesťanské a stoické ideje a hodnoty bezesporu mohou být podkladem úvah o koncepci lidské svobody a lidských práv a jsou jedním z jejích zdrojů, specifická tvářnost západní politické tradice je dána spíše vývojem vztahů mezi státem a církví. Zakaria 1 tento vývoj nazývá paradoxem katolicismu. Paradoxem proto, že církev jako instituce v dějinách nikdy nebyla velkou přítelkyní svobody jednotlivce. Její struktura byla vždy hierarchická a autokratická, svoboda myšlení a disent byly potlačovány (inkvizice apod.). Jedinečný přínos západní katolické církve ke vzniku západních politických institucí tedy spočíval v tom, že se vytrvale stavěla proti moci státu a tak omezovala jeho moc. Katolická církev systematicky oslabovala moc státu a panovníka, z jiskérek těchto bojů pak vzplály první plamínky svobody. Katolická církev tak byla historicky první a jedinou institucí, která byla nezávislá na světské moci a byla schopná se jí vzepřít. Tím, že uhájila svou autonomii a napadala moc státu, vznikaly v systému mezery a pukliny, kde se mohla rozvíjet moc jednotlivce. Současné klasifikace politických systémů Konvenční typologie zastaraly, jde o provizorní klasifikace, protože v dnešním post-světě, kdy dějiny se zrychlily, nic nevydrží dlouho... - západní polyarchie (polyarchie - vláda mnohých) to co obvykle chápeme jako liberální demokracii západního typu, polyarchie politologové považují za lepší označení, protože liberální demokracie označuje spíše jakýsi normativní ideál a protože polyarchie v mnoha ohledech cíle demokracie nedosahují (ideální model přímé účasti, přímá x zastupitelská, obvykle účast jen části občanů na politickém procesu). Jsou pro ní charakteristické pravidelné volby s účastí několika stran, zastupitelská demokracie, takřka neomezená aktivní i pasivní volební účast, opozice, kapitalistická ekonomika, kulturní a ideologická orientace odvozená od západního liberalismu a individualismu, pro které je charakteristický důraz na svobodu, lidská práva, osobní zájem - nové demokracie režimy vzniklé během Huntingtonovy třetí vlny demokratizace po roce 1974 (pravicové diktatury v Řecku, Portugalsku a Španělsku, ústup latinskoamerických generálů) a dále země po pádu komunismu (vsuvka - Huntington) postkomunistické režimy prochází transformací směrem k polyarchii (přechody k demokracii sleduje obor politologie nazývaný tranzitologie), přičemž čelí specifickým 1 ZAKARIA, F. Budoucnost svobody. Praha: Academia, ISBN , s

8 problémům, neznámým v tradičních polyarchiích, musí se vypořádávat s politicko - kulturními důsledky komunismu (absence občanské společnosti), dále s ekonomickou transformací v liberální tržní hospodářství. - východoasijské režimy odvěká otázka - zda ohromný ekonomický vzestup některých asijských režimů (asijští tygři jižní a JV Asie - J. Korea, Taiwan, Hong-kong, Singapur, Malajsie) je důsledkem přijetí tradičních západních individualistických hodnot (westernizace), nebo vychází ze specifické tradice asijských hodnot. Tyto režimy jsou specifickém jedním rysem - jsou orientovány spíše na ekonomické, než na politické cíle (prioritou je ekonomický růst, ne však rozšiřování sféry individuální svobody), autoritativní, občané mají skupinové myšlení, západní lidská práva zde nemají takovou hodnotu a váhu Přesto nelze přehlédnout zásadní rozdíly (Čína - tržní stalinismus, Japonsko - volební demokracie) i ekonomické - Taiwan, Singapur (technologie, vzdělání), Čína - levná venkovská pracovní síla. Vzniká otázka, jak se tyto režimy budou vyvíjet dál - největší otazníky visí nad Čínou. - islámské režimy jsou specifické vzestupem islámu jako politické síly -islám je nejen náboženstvím, ale ucelená definice morálního, politického a ekonomického chování Severní Afrika, Střední východ a některé části Asie jsou na škále od revoluční teokracie (Írán - vláda duchovních - Imámů - islámská revoluční rada), přes konzervativní absolutistickou Saudskou Arábii, výstřední interpretace islámu až po určitou formu politického pluralismu v Malajsii - vojenské režimy jsou specifickou variantou autoritarismu, vojenské režimy kvetly dříve zejména v Latinské Americe, Blízkém východě, Africe, po roce 1945 byly i ve Španělsku, Portugalsku a Řecku. Dvě základní varianty - junta (skupina důstojníků) - osobní diktatura (Pinochet) Dnes může být příkladem vojenská junta v Barmě či vojenský režim v Pákistánu. 8

9 Politické ideologie K tématu politických ideologií jako úvod doporučuji strany knihy Andrewa HEYWOODA Politické ideologie 2. Pro porozumění současnému i minulému světu politiky je nezbytné nahlédnout do světa politických ideologií. Politické ideologie jsou jakási paradigmata, souborem kréd, tradic, filozofií, představ o člověku, o jeho politické dimenzi, je to specifické vidění politické reality obvykle založené na nějakém světovém názoru. Politické ideologie svádí jakýsi boj o legitimní význam termínů a pojmů... kupř. svoboda je to svoboda dělat si zcela co chci, co chci když to neubližuje druhým, co chci když to neomezuje druhé, je svoboda dělat co je dobré, žádoucí, nebo je svoboda jen iluze jednajících nutně? nebo rovnost co znamená že lidé se rodí rovni měli by mít stejná práva, stejné šance, stejný politický vliv, stejné příjmy? Jsou i další pojmy demokracie, spravedlnost, sociální stát... Úvahy nad takovými pojmy jsou obvykle taktéž předmětem politické filozofie, pokud by někdo chtěl hlouběji proniknout to této oblasti a kompetentněji hodnotit skutečné a žádoucí významy takových pojmů, doporučuji kupř. knihu Adama SWIFTA Politická filozofie. Základní otázky moderní politologie 3. Autor se zde zabývá podrobně čtyřmi pojmy sociální spravedlnost, svoboda, rovnost, pospolitost. Pojmy uváděné výše jsou pojmy ve své podstatě sporné, dějinným vývojem často manipulované, existují kolem nich natolik zásadní spory, že nikdy nelze dospět k jejich obecně přijatelné a ustálené definici, kdy jednotlivé ideologie prosazují jejich rozličné obsahy. Ideologie nelze posuzovat z pozice pravdivost x nepravdivost, protože v sobě ztělesňují hodnoty, sny a tužby, které se samou podstatou vymykají vědecké analýze. Behaviorismus a marxismus chápe politické ideje jen jako jakousi propagandu, navršení slov či hesel, za kterým stojí hlubší realita - boj o moc, determinismus apod. V případě marxismu je to materiální základna, jejíž jsou ideje obrazem. Ideje jsou ovšem něco víc, nejsou pasivním odrazem hmotné reality, zájmů či ambicí, ale i mocným inspiračním zdrojem pro přetváření světa. Podle jiných proto mají ideje naopak zásadní a primární význam (Ideas Have consequences, viz. spor Joch x Bělohladský o škodlivé knihy ) Co je to tedy ideologie? Podle Marxe je to falešné vědomí, pomýlené vidění světa (v kontrastu k vědě) Podle Mannheima (Ideologie a utopie, 1929) jsou ideologie myšlenkové systémy sloužící k obhajobě určitého politického uspořádání, naopak utopie jsou idealizované obrazy budoucnosti. Podle jiného jsou ideologie uzavřené myšlenkové systémy vytvářející totalitu. Vesměs je v těchto příkladech užito pojmu ideologie jako pojmu hodnotícího. 2 HEYWOOD, A. Politické ideologie. Praha: Eurolex Bohemia, ISBN SWIFT, A. Politická filozofie. Základní otázky moderní politologie. Praha: Portál, ISBN

10 Pro potřeby politické vědy je třeba užívat pojmu ideologie neutrálně. Chápejme tedy ideologii jako více či méně provázaný soubor idejí, které se stávají základem organizovaného politického postupu, ať už má tento postup stávající systém moci zachovat, pozměnit nebo svrhnout. Všechny ideologie: - přicházejí s určitým hodnocením stávajícího uspořádání - předkládají model nějaké žádoucí budoucnosti, vizi dobré společnosti - objasňují, jak by se politická změna mohla a měla přivodit Klasifikace ideologií Jsou mnohé pokusy jak klasifikovat a uvádět do vzájemných vztahů politické ideje a ideologie. Historické rozdělení levice x pravice, se datuje od francouzské revoluce a vychází z rozsazení generálních stavů v roce Aristokraté, stavící se za krále a monarchii, tedy reakcionáři, seděli po králově pravici, zatímco třetí stav, radikálové seděli po jeho levici. Odtud: pravice=hierarchie a reakce zatímco levice=rovnost a revoluce V současném dělení na levici a pravici se však již zcela neodráží prostá volba mezi revolucí a reakcí a hlavně již nejde o uchování či odstranění monarchie. Problém je složitější, avšak navzdory mnohým hlasům (obvykle levicovým), že totiž dělení politického spektra na levici a pravici již nemá smysl. Italský politolog Norbert Bobbio (kniha Pravice a levice. Důvod a smysl rozdělení politické scény) levopravou klasifikaci stále hájí. Bobbio srovnává dychotomii levice x pravice s dalšími dichotomiemi, které by mohly levopravému dělení odpovídat, kupř.: ve vztahu k sociální změně pokrokáři x konzervativci ve vztahu k morálce liknavci x mravokárci extremisté x umírnění časová metafora... budoucnost x minulost ateismus x náboženská inspirace inovace x tradice rovnost x hierarchie Revelli navrhuje pro odlišení levice a pravice pět rozlišovacích kritérií: - vzhledem k času (pokrok-konzervace) - vzhledem k prostoru (rovnost-nerovnost) - vzhledem k subjektům (autonomie-heteronomie) - vzhledem k funkčnosti (nižší a vyšší třídy) - vzhledem ke znalostnímu modelu (racionalismus-iracionalismus) 10

11 Bobbio se dále zamýšlí nad dyádou levice x pravice, kdy obhajuje jeho stálou platnost, za základní rozlišovací kritérium považuje v postoji vůči myšlence rovnosti, levice se zasazuje o rovnost a pravice o diferenciaci. Je to vlastně spor o přirozenou míru diferenciace a o míru jejího odstraňování. Na jedné straně stojí ti, kdo se domnívají, že lidé si jsou spíše rovni, na druhé ti, kdo si myslí, že si spíše rovni nejsou. Tento protiklad je také doprovázen odlišným hodnocením vztahu mezi rovností a nerovností přirozenou a sociální a dále odlišným hodnocením toho, zda s nerovností něco více či méně dělat. Levice má sklon zasahovat do chodu společnosti za účelem dosažení rovnosti, pravice je ochotnější přijmout to, co je přirozené. Ostatní výše navržená kritéria jsou vždy problematizována konkrétními protipříklady (kupř. ateismus x náboženská inspirace sekulární pravice x teologie osvobození, inovace x tradice konzervativní stalinismus x revoluční Neokonzervatismus apod., zatímco dnes mnozí konzervativci přicházejí stále více ne chuť radikalismu a ideologické politice, mnozí socialisté se stávají stoupenci konkurence a trhu) Z hlediska tradiční filozofie by bylo možné považovat Rousseaua za filozofa levice (přirozený stav lidí je rovnost, lidé se rodí jako sobě rovní, přičemž společnost činí lidi nerovnými) a Nietzcheho za filozofa pravice (přirozený stav lidí je nerovnost, rovnost kterou utváří společnost, kultura, mravy a náboženství je třeba vykořenit). Ovšem Nietzche tvoří přirozené podhoubí zejména pro ideologie levice nihilismus, odpor k morálce, náboženství, takže neexistuje pravice, která by se Nietzchem inspirovala, s výjimkou nacismu, zde ovšem vzniká otázka, proč bývá nacismus považován za pravicovou ideologii, viz níže. Další pokusy o klasifikaci ideologií: Lineární spektrum, přímka, či dokonce kruh, podkova: komunismus socialismus liberalismus konzervatismus fašismus Tato klasifikace je přehledná, kruh dokonce jako by ukazoval, že extrémní póly jsou vlastně jaksi sobě velmi blízké, ale chybí zde jasný důvod či kritérium pro posazení ideologií do lineárního spektra, je to postoj ke svobodě? rovnosti? majetku? řízení ekonomiky? Ne docela... Problém fašismu: Nejméně jasným je tradiční posazení fašismu na škále nejvíce doprava, tedy do pozice krajní pravice. I když fašismus je vlastně dodnes vnímán jako extrémní pravicový názor (neonacisté pravicový extremismus apod.), zdá se, že již nelze do minulosti dohlédnout, proč tomu tak je. Jak fašismus tak i nacismus byly ideologie z pohledu většiny kritérií výsostně levicové jak ve vztahu ke svobodě, důstojnosti člověka, rovnosti, řízení ekonomiky a proto si byly nacistický a komunistický totalitarismus i tak podobné. Co je na nacismu vůbec pravicového? Dokonce i terminologie nám říká, že nacismus je vlastně socialismus, jen ne internacionální, jako ten komunistický, ale nacionální, je to národní socialismus, jak symptomatizuje i název Hitlerovy strany (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei - Národně socialistická německá a dokonce dělnická strana). Vzniká tedy důvodné podezření, že po druhé světové válce komunisté fašismus cíleně označili za pravicovou ideologii a levicoví intelektuálové v tom dodnes pokračují. Komunisté považovali totiž fašismus a nacismus (navíc nerozlišovali jisté rozdíly mezi těmito ideologiemi) za jakési vyústění krize kapitalistického světa... 11

12 Jednorozměrné spektrum tedy nevyjadřuje optimální třídění ideologií... Tradiční a jednoduché dělení původních politických ideologií, které vznikly jako reakce na modernitu lze vyjádřit tímto trojúhelníkem: Liberalismus Konzervatismus Socialismus Další ideologie jsou více či méně odvoditelné od těchto tří základních idelogií. Ze šesti ideologií, které spatřily světlo světa v 19. a 20. století, můžeme tři označit za klasické: konzervatismus, liberalismus a vědecký socialismus a tři za romantické : anarcho-libertarianismus, fašismus a tradicionalismus. Pokud pomineme totalitní ideologie, tak ve 20. století dochází k jakési konvergenci mezi konzervatismem a liberalismem a naproti tomu i ke konvergenci mezi socialismem a liberalismem. Anarchismus myšlenková tradice bez většího politického vlivu obsahující dva základní, v mnohém protikladné variace anarchosocialismus a anarcholibertarianismus. Ideologie fašismu, nacionalismu a tradicionalismu v určitém smyslu můžeme považovat za historické kategorie. Kromě toho se na základě některých liberálních a socialistických idejí se strukturuje diferencovaná ideologie feminismu. Vlivnou ideologií současnosti je ekologismus, nelze opominout ani tradice a v současnosti velmi aktuální politickou ideologii náboženského fundamentalismu. Asi nejlepší pro klasifikaci ideologií je dvourozměrné spektrum, se kterým přišel psycholog Hans Eysenck (Smysl a nesmysl v psychologii, 1964). Běžné levopravé spektrum vzal za horizontální osu svého spektra (ekonomická škála) a přidal k němu vertikální rozměr politických postojů na škále autorita svoboda (sociální škála), postoje zaryté (tough minded) a postoje měkké (tender minded). Ovšem i toto dvourozměrné spektrum je zjednodušující a zkratkovité. 12

13 Na dalších grafech můžeme vidět odhady umístění některých osobností minulosti i současnosti... Pro toho kdo by chtěl vědět, jak si stojí ve spektru politických ideologií, doporučuji navštívit webovou stránku a podstoupit sadu otázek. Stránka následně vygeneruje graf a na základě zodpovězených otázek odhadne ideologickou orientaci osoby na ekonomické a sociální škále... Výrazně jednodušší obdobou tohoto testu je varianta na: Přejděme nyní k jednotlivým ideologiím... V současnosti dochází k jistému ideologickému chaosu, protože hlavní ideologické proudy musí čelit zcela novým bezprecedentním výzvám a situacím. Po ukončení studené války se optimistům (viz. Fukuyama) zdálo, že ideologické soupeření je u koncem a že v celosvětovém měřítku je jediným životaschopným modelem liberální demokracie. Zejména krize levicové ideologie přispěla k jejímu smíření s mnoha liberálními prvky (New Labour). Dále dochází ke stále větší konvergenci mezi konzervatismem a liberalismem, kdy teroristická hrozba posílila v tomto konvergujícím proudu konzervativní tendence. 13

14 Liberalismus Liberalismus je jakási metaideologie v tom nejširším slova smyslu, ve všech svých variacích formující Západní civilizaci, proto začněme právě jím. Věkem klasického liberalismu byla zejména doba 19. století, ideje a principy pro liberalismus příznačné se vyvíjely od 16. století, jejich podhoubím jsou některé křesťanské hodnoty. Liberalismus byl produktem zhroucení feudálního systému a v jeho rané fázi se v něm odrážely aspirace nově nastupující kapitalistické střední třídy. Původně byl liberalismus spíše politickou doktrínou proti absolutismu a feudálním privilegiím a ve prospěch ústavního a později i zastupitelského státu, v 19. století i ekonomickou doktrínou laissez faire, která odmítala účast státu na ekonomice (proti merkantilismu). Na konci devatenáctého a ve dvacátém století se tzv. moderní, sociální liberalismus zejména díky změně pojetí svobody staví v mnohém proti tradici klasického liberalismu a spojuje své síly dokonce se socialismem. Zde vzniká vlastně typické matení, oba proudy se hlásí ke svobodě jako nejvyšší hodnotě, ale zcela jinak pojaté a jinak prosazované. Rozličné formy chápání svobody však znamenají pestré, až protichůdné, formy liberalismu. Klasický liberalismus usiloval o konstituční a později i reprezentativní vládu, hájil lidská a občanská práva, byl hodnotovým základem rodícího se systému kapitalismu. Naproti tomu moderní liberalismus ve 20. století chápe svobodu jako pozitivní, s možností rozšiřovat autonomii jedince a uspokojovat jeho nároky, přispívat k rozvoji osobnosti a rozkvětu jednotlivce, seberealizaci. Zatímco klasický liberalismus považoval výraznou sociální nerovnost ve společnosti za přirozenou, žádoucí a morální, moderní liberalismus usiluje o vyrovnání sociálních nerovností, za tímto účelem začal usilovat o spojení se státní mocí. Tento tzv. sociální liberalismus reagoval na jevy nespravedlnosti v kapitalismu přijal pozitivní postoj ke státním zásahům, zejména v podobě sociálního zabezpečení, čímž se podle něj rozšířila sféra svobody. Zatímco tedy klasický liberalismus stavěl na individualismu a meritokracii, moderní liberalismus se vyznačuje příklonem ke kolektivismu, pragmatismu a socialismu. Pozitivní sociální práva lze zajistit jedině masivní akcí státu v ekonomické oblasti, proto se moderní, sociální liberalismus, přiblížil v některých aspektech ideologii socialismu. Liberálové ve 20. století taktéž rezignovali na hledání jakéhokoli souboru základních hodnot a filozoficky se přiklonili od universalismu k pragmatismu a pluralismu. Moderní liberalismus je tedy v současnosti z těchto důvodů spíše levicovou ideologií. Klasický liberalismus x moderní liberalismus Principy (klasického) liberalismu: - individualismus víra v zásadní význam lidského individua a v jeho primát před skupinou, víra v hodnotu osobní seberealizace (extrémem je sociální atomismus) - svoboda individuální svoboda je ústřední hodnotou liberalismu, má přednost před rovností, spravedlností, autoritou, žádoucí je co největší míra svobody sladitelná se svobodou ostatních. Důraz na negativní vymezení svobody, tedy svobody od jakéhokoli útlaku, důsledný individualismus primát zájmů jednotlivce, odmítavý postoj ke státu, stát jako nutné zlo, noční hlídač. - rovnost víra v rovnost všech lidí co do jejich morální hodnoty a práv (právní rovnost a politická práva), nikoli v sociální rovnost rovnost výsledků, nýbrž rovnost příležitostí (jednotlivci nemají stejné nadání a nejsou ochotni stejně pracovat), jde o meritokracii (merit - zásluha), tedy o společnost, kde nerovnost talentů a iniciativy se 14

15 odráží v sociální nerovnosti. Meritokracie má tak důvody morální (spravedlivější) i ekonomické (podpora iniciativy) - dále tolerance, konsensus, konstitucionalismus, univerzalita rozumu Vidíme tedy, že centrální spor v širokém proudu liberalismu se vede o pojetí svobody, liberalismus je tak trochu jedním z vyprázdněných pojmů, stejně jako pojem svoboda, ze kterého by měl být odvozován. Někdy se v souvislosti s pokřivením významů slov hovoří o cíleném nepřátelském útoku na jazyk, který je úhelným kamenem civilizace (Srov. JOHNSON, P. Nepřátelé společnosti. s ). Slova s vyprázdněným významem, která mnohdy znamenají pravý opak svých původních významů, jsou předmětem fatálních nedorozumění a ideologických bojů. Hayek poukazuje na jeden z cílených útoků na původní ideji liberalismu - Například američtí socialisté se záměrně dopustili klamu, když si přivlastnili označení liberalismus (HAYEK, F. A. Osudná domýšlivost. Omyly socialismu, s. 120). Pojem svoboda se používá ve smyslu politická svoboda, která má znamenat účast na vládě a kontrolu politických procesů. Tato kolektivní svoboda nemusí být nutně spojená se svobodou individuální - může znamenat svobodu od útlaku lidí jako celku, např. národní svoboda. Jiným užitím pojmu svoboda je její chápání jakožto vnitřní svoboda - metafyzická, subjektivní zde se jedná o rozsah možností, okolností, kterými je člověk omezen ve svém volním konání. Dalším pojetím pojmu svoboda je asi nejnebezpečnější - jako možnost dělat si, co chci. Dokonce se zdá, že pojem svobody v zemích kontinentální Evropy - francouzsky liberté, italsky libertá, španělsky liberdad, a snad i latinské libertas zahrnuje prostor všeho, co není zakázáno. Lidé v latinských zemích tak chápou svobodu jako bezzákonnost. Mnoho raných vůdců liberálních stran v těchto zemích se pyšnilo svým antiklerikalismem, atheismem, někdy i amoralismem, metafyzickou skepsí......snad proto náboženští tradicionalisté v latinských zemích spojují liberalismus s libertinismem. Klerikální tradicionalisté v latinských zemích mají sklon k představě, že svoboda musí vést k chaosu. Tradicionalisté věří, že řád lze uskutečnit jedině silou shora řád je tedy intelektuální konstrukt vládce. V tomto horizontu jsou svoboda a zákon v protikladu. Svoboda jako moc, jako absence vnějších překážek k realizaci tužeb, je též zlověstná a nebezpečná svoboda je ztotožněna s mocí. Berlin rozlišuje svobodu pozitivní svoboda k a svoboda negativní svoboda od 4. Pozitivní koncept svobody má ambici svobodu jednotlivce naplnit nějakým konkrétním obsahem. V klasickém liberálním negativním pojetí je svoboda prostou absencí nátlaku, stav, kdy člověk není podřízen libovůli jiného či jiných, je tedy vymezena negativně. Nátlakem míníme takové ovládání okolí či okolností osoby jinými osobami tak, která aby se vyhnula většímu zlu, je nucena jednat ne podle svého plánu, ale sloužit cílům jiného 5. Adam Swift toto dělení částečně problematizuje 6, hovoří o třech protikladech v pojetí svobody - o svobodě formální v. svobodě účinné - o svobodě jako autonomii v. svobodě dělat si co chci - o svobodě jako poltické účasti v. svobodě která začíná tam, kde končí politika 4 Srov. BERLIN, I. Čtyři eseje o svobodě. Praha: Prostor, ISBN , s HAYEK, F. A. The Constitution of Liberty. Chicago: The univ. of Chicago press, ISBN , s SWIFT, A. Politická filozofie. Základní otázky moderní politologie. s

16 Pro objasnění problematiky je účelné oddělit dva historické proudy liberalismu mající kořeny v 18. století tradici anglickou a francouzskou: Výsledkem je, že dodnes máme dvě odlišné tradice teorie svobody: jednu empirickou a nesystematickou a druhou spekulativní a racionalistickou první založenou na interpretaci tradic a institucí, které spontánně vznikly a byly chápány neúplně, druhou usilující o konstrukci utopie, o což se často pokoušela bez úspěchu (Hayek, s. 54). Anglická tradice vychází zejména z idejí skotských morálních filozofů vedených Davidem Humem, Adamem Smithem a Adamem Fergusonem, následovaných Edmundem Burkem. Proti nim stojí tradice francouzského osvícenství, hluboce zakotvená v karteziánském racionalismu. Jejími reprezentanty jsou encyklopedisté aj. J. J. Rousseau, fyziokraté a Condorcet. Mezi Francouzi jsou výjimkou Montesquieu a zejména Alexis de Tocqueville, kteří svými idejemi náleží na stranu anglickou. J. L. Talmon (O původu totalitní demokracie) v podobné souvislosti výstižně rozlišuje mezi dvěma typy inspirace demokratické vlády liberální, která chrání autonomii a svobodu jedince a preferuje vládu zákona, a totalitní, která má mesianistické rysy a klade důraz na dosahování absolutních kolektivních cílů. Pro klasické liberály tak svoboda znamená větší hodnotu než demokracie, tato se může dokonce stát nepřítelem svobody. Toto rozlišení je od doby vzájemného mísení a splývání obou liberálních tradic na konci 19. století zmateno a zamlženo, sociální liberalismus se vydal spíše cestou francouzské inspirace a postupně absorboval i formy pragmatismu a socialismu. Z tradice klasického liberalismu tedy čerpá Nová pravice, reprezentovaná britskými konzervativci a americkými republikány, zatímco z tradice sociálního liberalismu čerpají labouristické strany v Evropě a Demokratická strana v USA. New Labour sociální liberalismus socialismus 16

17 Konzervatismus Konzervatismus jako ideologický proud se formoval v reakci na zrychlující se tempo politických, sociálních a ekonomických změn, symbolizovaných zejména francouzskou revolucí. Zatímco vlivné politické ideologie nového věku jako liberalismus, socialismus či nacionalismus přispívaly k formování zásadních proměn společenského, ekonomického a politického zřízení, tradiční konzervatismus hájil tradiční společenské uspořádání, ancien régime. Konzervatismus nabíral rozličných podob a stupňů, zejména s ohledem na historický a politický kontext jednotlivých zemí původu. Evropský kontinentální konzervatismus, který ctil autokratické evropské monarchie, byl spíše autoritářský, obhajoval aristokratické hodnoty. Britský konzervatismus naproti tomu v sobě od počátku obsahoval určité liberální a reformní prvky. Ačkoli konzervatismus v archaických formách stále minoritně přežívá, v průběhu 19. a 20. století konzervativní proudy postupně v různé míře a v různých formách absorbovaly ideje liberalismu přijaly moderní liberální politické a ekonomické instituce. U kořene tohoto vývoje je již myšlení klasika konzervatismu Angličana Edmunda Burkeho, který ač konzervativec brojící proti plodům francouzské revoluce, ctil hodnotu lidské svobody. Principy konzervatismu: - tradice úcta k minulosti a k věcem osvědčeným, prověřeným časem, moudrost předků, tradice je demokracie mrtvých (Chesterton) - nedokonalost člověka pesimistický pohled na lidskou přirozenost, vychází z křesťanství (prvotní hřích), zachování pořádku proto vyžaduje silný stát, přísné zákony a tvrdé tresty. Konzervatismus vnímá člověka jako plně odpovědného za své jednání, neuznává tlak sociálních vlivů. Konzervatismus je filozofií lidské nedokonalosti. - pragmatismus skepse vůči racionalitě a lidské tvořivosti v organizaci společnosti, dějinná zkušenost, prověřené hodnoty - organické pojetí společnosti důraz na rodinu a přirozené pospolitosti, národ, region apod., sdílení kultury, proti atomizovanému pojetí společnosti - hierarchie, autorita přirozená stupňovitost společenského postavení, role a s nimi spojené povinnosti (rodičovství), autorita jako zdroj společenské soudržnosti, svoboda limitovaná odpovědností - majetek úcta k instituci majetku jako zdroji nezávislosti a svobody, jistoty Autoritářský konzervatismus kontinentální tradice - proti modernitě jako celku, obhajoba monarchií a starého řádu Paternalistický konzervatismus angloamerická tradice připouští nevyhnutelnost změny, postupné přijetí idejí konstitucionalismu, demokracie, volebního práva Libertariánský konzervatismus ovlivnění konzervatismu hodnotami klasického liberalismu, spojení tradiční konzervativní sociální filozofie (hodnoty, morálka, rodina, kultura) s podporou tržní ekonomiky a moderních politických institucí. 17

18 Nová pravice - neoliberalismus a neokonzervatismus New Right neoliberalismus neokonzervatismus Od 70. let 20. století se datuje vznik a vzestup vlivu tzv. Nové pravice, spojené zejména s vládní administrativou M. Thatcherové ve Velké Británii a R. Reagana ve Spojených státech. Nová pravice kombinuje některé politické a morální konzervativní hodnoty s liberální ideologií svobodné ekonomiky, je pokusem o spojení těchto původně nesourodých tradic. Nová pravice je v ekonomickém smyslu radikální a reformistická, protože protržními reformami napomáhala rozbíjení stávajících ekonomicko intervencionistických a welfaristických struktur. V politické a morální oblasti je naproti tomu Nová pravice konzervativní reakcí na 60. léta, která se vyznačovala morálním úpadkem a bujením sociálních práv. Novou pravici (New Right) lze dělit na proud zdůrazňující spíše liberální hodnoty, zejména v ekonomické sféře neoliberalismus a na proud spíše konzervativní, kladoucí důraz na morálku a řád ve společnosti neokonzervatismus. Neoliberalismus usiluje o to, aby v konzervativní ideologii Nové pravice převážily libertariánské myšlenky nad státně paternalistickými. Ideově neoliberalismus čerpá z tradice klasického liberalismu, která byla oživena v dílech moderních ekonomů, jako jsou kupříkladu F. A. Hayek a M. Friedman, proto bývá neoliberalismus také nazýván neoklasickým liberalismem. Neoliberalismus v ekonomické sféře je antietatistický, obhajuje minimální stát, protože považuje svobodný trh za samoregulující, fungující nejlépe bez zásahů státu. Je tak reakcí na silný vliv keynesianismu, který byl po většinu 20. století převažující ekonomickou teorií, jež vedla jednotlivé státy k výrazné intervencionistické státní politice. Keynesianismus byl považován za klíč poválečného ekonomickému vzestupu Západu v 50. a 60. letech, následná ekonomická krize však obrátila pozornost ekonomů zpět k myšlenkám laissez faire. Neoliberálové kritizují sociální stát, smíšenou ekonomiku a veřejné vlastnictví v jakýchkoli formách. V krajní podobě myšlenky tohoto tzv. libertarianismu míří až k anarchokapitalismu, který přesahuje rámec klasického liberalismu a považuje všechny lidské potřeby za uspokojitelné v rámci tržních vztahů. Neokonzervatismus naproti tomu vychází z některých idejí klasického konzervatismu. Zdůrazňuje význam politické autority, z obavy před oslabením morálních standardů a rozkladu společnosti. Klade proto důraz na právo, pořádek a morálku a to jak v soukromé, tak ve veřejné sféře. Neokonzervativci se ztotožňují s představou, že kořeny nepořádků ve společnosti tkví spíše v nitru člověka, než v sociální nespravedlnosti. Považují člověka za plně svobodnou a odpovědnou bytost, proto usilují o zpřísnění trestů za kriminální činy, případně i znovuzavedení trestu smrti. Odmítají morální pluralismus, který považují za hrozbu pro soudržnost společnosti, volají po návratu k tradičním rodinným hodnotám a národní identitě nenarušené multikulturalismem. Reagují tak na 60. léta, která podle nich znamenala zpochybnění a rozklad konvenční morálky a společenských standardů. V rámci Nové pravice se názory neoliberalismu a neokonzervatismu zpravidla kryjí,...je to právě snaha propojit ekonomický liberalismus a konzervatismus 18

19 v ekonomických otázkách, která dodává Nové pravici její specifickou tvářnost. Nová pravice chce budovat silný, avšak minimální stát silný v oblasti prosazování práva, udržování pořádku, podpory národní jednoty a posilování obrany, slabý v oblasti ekonomické. Konzervativní Nová pravice, zejména v USA, má v sobě i výrazný náboženský prvek, dokonce se dá hovořit o křesťanské Nové pravici (New Christian Right), spojené s hnutím Morální většina (Moral Majority). Socialismus Třetí základní ideologickou reakcí na vznik moderního a industriální svět je socialismus. Socialismus má také svou ideovou prehistorii, utopický socialismus (Thomas Morus - Utopie), ideologický socialismus začíná zejména Marxem. Po celé dvacáté století bylo socialistické hnutí rozděleno na dva tábory, revolučně socialistické a reformě socialistické. Revoluční křídlo (komunismus) šlo ve šlépějích Lenina a ruského modelu, reformě socialistické (sociální demokracie) křídlo respektovalo ústavní politiku. Tento rozpor se týkal zejména prostředků, ale i cílů ohledně socialismu. Zatímco komunismus se dostal po rozkladu komunistického impéria do krize a hovořilo se o jeho zániku (uvidíme, diskuse, Latinská Amerika), socialismus konvergoval se sociálním liberalismem a dále inspiroval i další, moderní ideologické proudy (Feminismus apod.). Typy marxismu se mimo jiné odvíjí od interpretace Marxova díla (mladý x zralý Marx, humanistický socialista x ekonomický determinista). Principy socialismu: - pospolitost člověk je vnímán zejména ve své společenské dimenzi, v kontrastu k individualismu, důraz na prostředí a výchovu v kontrastu k přirozenosti - sociální rovnost ústřední hodnota socialismu, primát rovnosti před ostatními hodnotami, rovnost nikoli šancí, ale výsledků, rovnost je vnímána jako hlavní záruka soudržnosti společnosti - důraz na potřeby materiální dobra by se měla rozdělovat spíše podle jeho potřeb, než podle zásluh, každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb (Marx) - společné vlastnictví preference společného a společenského vlastnictví, užití materiálních zdrojů ke společenskému prospěchu - bratrství, společenská třída... Marxismus Ortodoxní marxismus vychází z dialektického materialismu (Plechanov), je ekonomicky a historicky deterministický. Úhelným kamenem marxistické filozofie je materialistické pojetí dějin (základna x nadstavba). Inspirován Hegelem Marx věřil, že hnací silou dějin je dialektika proces vzájemného působení protichůdných sil, jehož výsledkem je vyšší vývojové stadium. Hlavní rozpor kapitalistické společnosti pramení ze soukromého vlastnictví, které dělí lidi do tříd vládnoucí buržoazie a vykořisťovaný proletariát. Proletářskou revolucí se lid zmocní výrobních prostředků, zavede přechodnou diktaturu proletariátu, která potlačí kontrarevoluci a jakmile zmizí třídní antagonismus, vznikne beztřídní komunistická společnost. Reálný komunismus je spjat se zkušeností sovětského komunismu, šlo o ortodoxní marxismus modifikovaný některými doktrínami Leninovými, zejména teorií revoluční, avantgardní strany, kdy vůdčí role proletariátu jako celku je nahrazena rolí 19

20 komunistické strany elitního sboru profesionálních revolucionářů, a dále Stalinovou druhou revolucí, která formovala reálný komunismus od třicátých let 20. století. Na západě se souběžně s reálným komunismem vyvíjel moderní marxismus, tzv. neomarxismus, méně deterministický, více ovlivněný Hegelem raným Marxem. Materialistický determinismus je zde vyloučen ve prospěch člověka-tvůrce. Neomarxismus se zaměřoval více na ideologické a kulturní, než na ekonomické souvislosti. Tzv. Frankfurtská škola (Adorno, Horkheimer, Marcuse), která svou kritickou teorií kombinovala marxismus, hegelianismus a freudismus, ovlivnila tzv. Novou levici (tzv. 60. léta). Sociální demokracie a Třetí cesta Sociální demokracie se vyznačuje oproti jiným ideologiím určitou teoretickou nedůsledností a výraznou proměnou svých ideových základů během 20. století. Sociální demokracie usilovala o jistou vyváženost trhu a státu, jednotlivce a společnosti. Jádrem sociální demokracie je jistý kompromis mezi schvalováním kapitalismu (jako jediného spolehlivého mechanismu vytváření bohatství) a přáním rozdílet bohatství na principech spíše morálky, než trhu. Sociální demokracie se tedy v průběhu 20. století postupně implicitně i explicitně zříkala marxismu jako základu své filozofie a konvergovala se sociálním liberalismem, se kterým nakonec tvoří určitou jednotu. Sociální demokracie se zasazuje o lidi ve společnosti prohrávající, kdy chce humanizovat kapitalismus zásahy ze strany státu. Rozkvět keynesiánské sociální demokracie v poválečné době zastavila ekonomická recese v 70. a 80. letech, což znamenalo krizi identity. V osmdesátých a devadesátých letech, po nástupu neoliberalismu, globalizačních tendencí a po pádu komunismu, se sociální demokracie vesměs vydaly revizionistickým směrem k postsocialistické tzv. Třetí cestě. Třetí cesta již otevřeně čerpá z tradic ekonomického i sociálního liberalismu, komunitarismu, kdy uznává nezbytnost existence kapitalistické ekonomiky. Oproti neoliberalismu však Třetí cesta uznává životně důležitou ekonomickou a sociální roli státu. Třetí cesta opustila socialistické rovnostářství a osvojila si liberální ideje rovnosti příležitostí a meritokracie, podporuje tzv. workfare state, je neideologická a pragmatická. Třetí cesta se považuje za alternativu staré sociální demokracie a nastupujícího neoliberalismu. Ačkoli akceptuje a integruje řadu ekonomických teorií neoliberalismu, odmítá jeho filozofická východiska, morální a sociální důsledky. V jednotlivých zemích se projevují projekty třetí cesty v USA Bill Clinton spojený s tzv. novými demokraty, ve Velké Británii Tony Blair spojený s New Labour. Sociální demokracie v mnoha dalších zemích přijaly taktéž ideologický koncept Třetí cesty. Guru Tonyho Blaira Anthony Giddens je považován za ideologického architekta Třetí cesty, právě on považuje svůj projekt za překročení hranic dichotomie levice x pravice. Socialismus ve 21. století však není zcela mrtev, jsou zde ještě reliktní komunistické režimy, které přežily pád komunismu, sovětského impéria - Kuba, Severní Korea, Nejzajímavější je v tomto ohledu Čína, ovšem s nejasnými perspektivami dalšího vývoje a s ambicemi asijského hegemona. Bez zajímavosti není vývoj v Jižní Americe a dále se zdá, že humanistický socialismus se může v 21. století zrodit opětně jako boj proti ekonomické globalizaci, antikapitalismus ve formě antiglobalizačního hnutí. 20

21 Socialismus s čínskými rysy je čínský úřední název pro hospodářství Čínské lidové republiky, které je od roku 2006 smíšenou ekonomikou se soukromým i státním vlastnictvím, soutěžícím v tržním prostředí. Jde fakticky o kapitalismus se silnou úlohou státu. Čínská lidová republika dle svého tvrzení neopustila marxismus, pouze redefinovala mnoho jeho konceptů tak, aby odpovídal jejímu současnému hospodářskému systému, který je v souladu se socialismem. Podle některých jiných komunistických ideologií (například severokorejské ideologie Čučche) je "socialismus s čínskými rysy" ve skutečnosti revisionismem, vedoucím k znovunastolení kapitalismu. Na Západě je "socialismus s čínskými rysy" někdy vnímán jako prázdný pojem, který pouze legitimizuje vládu Komunistické strany Číny. Socialismus 21. století (21st Century Socialism) (částečně převzato z wikipedia.cz) pro srovnání dále kupř. je údajně nový model socialismu, který se údajně snaží vyvarovat chyb, jež vedly k neúspěchu socialismu koncem 20. století, a zároveň se snaží reagovat na podmínky 21. století. Za duchovního otce tohoto modelu je považován Heinz Dieterich Steffan (1943), levicově zaměřený politolog německého původu, žijící v Mexiku, poradce venezuelského prezidenta Huga Cháveze. Dalším, kdo se podílel na rozpracování této ideologie, je Michael A. Lebowitz, emeritní profesor ekonomie na Universitě Simona Frasera ve Vancouveru (Kanada), stoupenec marxismu. Podle Heinze Dietericha nezdar socialismu 20. století byl způsoben lidskými chybami a neruší platnost socialismu jako takového. Je třeba vymyslet nový socialismus přizpůsobený podmínkám 21. století. Definování socialismu 21. století není podle H. Dietericha dosud ukončeno, neboť se stále vyvíjí, je však již možné určit jeho základní principy. V politické oblasti: Použití politické moci ve prospěch většiny a účastnická demokracie [5] na místní, regionální a národní úrovni. Respektování politického pluralismu. Odvržení přebyrokratizovaného státu a systému jediné strany, jediné odborové organizace a jediné doktríny. V ekonomické oblasti: Ekonomika sloužící potřebám komunit, kolektivní vlastnictví výrobních prostředků, dále společné řízení (Co-Management), na kterém se podílí kapitál i pracovní síly. Vnitřní a udržitelný rozvoj. Respektování trhu a soukromého vlastnictví. Odmítnutí utlačování pracovníků, výhradní státní vlastnictví výrobních prostředků. V sociální oblasti: Cení si sociálních práv, sociálních hnutí, organizovaných komunit, rovnosti a sociálního zapojení. Respektování třídních rozdílů a odmítnutí třídního útlaku. V geopolitické oblasti: Formování Latinskoamerického mocenského bloku (ALBA) jako integračního modelu. Respektování mezinárodních smluv. Odmítnutí neoliberalismu a US imperialismu. V hodnotové oblasti: Solidarita, kolektivní prospěch, humanismus nad ekonomikou, svoboda a rovnost, flexibilita. Respekt k místním kulturám a historickým podmínkám. Zavržení egoismu, konkurenčních závodů uvnitř komunity, korupce a akumulování velkého množství peněz jednotlivci. Nový socialismus je možný pouze v souvislosti s vysokou úrovní vzdělání, etiky a organizace výrobních sil, je to dlouhodobý projekt. Hugo Chávez a socialismus 21. století Proces údajně vedoucí ve Venezuele k socialismu 21. století je nazýván bolívarovskou revolucí. Hlavní principy socialismu 21. století vyhlásil venezuelský prezident Hugo Rafael Chávez Frias 30. ledna 2005 na V. světovém sociálním fóru v brazilském Porto Alegre a Venezuela se podle tvrzení venezuelského prezidenta stala první zemí, kde je socialismus 21. století uváděn do praxe. Socialismus 21. století podle Hugo Cháveze není synonymem pro marxismus. Ideově má vycházet z bolívarovských tradic, které jsou lidem Latinské Ameriky bližší, než evropské pojetí socialismu. Socialismus 21. století se tak do jisté míry přizpůsobil latinskoamerické mentalitě. Tento model socialismu je údajně inspirován křesťanstvím. To ale údajně neznamená, že musí být náboženský, nýbrž že je založen na sociálních myšlenkách evangelií a Nového zákona jako celku; tedy na prvotní mezilidské vzájemnosti, kterou křesťanství do jisté míry přinášelo již od dob Ježíše Krista. Zároveň se však údajně jedná o socialismus zaměřený do budoucnosti a nekopírující minulé modely socialismu, jako např. socialismus z období studené války v polovině 20. století. Podle Hugo Cháveze se 21

22 nejedná o státní socialismus, jak byl kdysi uplatňován v bývalém Sovětském svazu a Východní Evropě nebo dnes na Kubě. Údajně by měl být více pluralitní a méně státně centralizovaný. Přesto Hugo Chávez podporuje kubánský režim. Socialismem 21. století je tento nový model nazván proto, že je údajně inspirován hodnotami celosvětově uznávanými na počátku nového století. Schválení zmocňovacího zákona, který umožňuje venezuelskému prezidentovi vládnout 18 měsíců prakticky neomezeně prostřednictvím dekretů, je však ostře kritizováno z pozic západních zemí. Tvůrci socialismu 21. století poukazují na dodržování lidských práv, avšak nikoliv jen občanských a politických, ale také ekonomických, sociálních a kulturních, což je ostatně jedno z klíčových témat například i komunismu. Dle slov svých tvůrců je socialismus 21. století založen na solidaritě, bratrství, lásce, spravedlnosti, svobodě a rovnosti. V souvislosti s vyhlášením těchto atributů socialismu 21. století Hugo Chávez také uvedl, že pokud demokracie je mocí lidu a pro lid, nemůže existovat v takovém společenském systému, kde individuální zájmy jsou stavěny nad zájmy kolektivní a kde kapitál je důležitější než lidé. 1. Pět motorů revolučního procesu V rámci bolívarovské revoluce byly realizovány programy boje s negramotností (Mission Robinson, Mission Riba), zavedení bezplatné zdravotní péče pro nejchudší obyvatelstvo (Mission Barrio Adentro), obojí za účasti tisíců kubánských dobrovolníků, a vyvlastnění velkých latifundií a ladem ležící půdy ve prospěch chudých rolníků. Dále dochází ke znovuzestátnění klíčového průmyslu, zejména ropného (za náhradu a s ponecháním menšinového podílu soukromým firmám). 8. ledna 2007 ohlásil Chávez program, soustředěný na pět motorů revolučního procesu. Jsou jimi: 2. Zmocňovací zákon, který Chávezovi umožní po dobu jednoho roku vydávat dekrety se silou zákona. Bude podle něj využíván například k dalšímu znárodňování. (Koncem ledna 2007 parlament tento zákon schválil s platností na 18 měsíců a s omezením na 11 oblastí politického, hospodářského a společenského života. 3. Změna ústavy, kde by mělo být prohlášeno, že Venezuela je bolívarovský socialistický stát a dále by v ní měl být omezen počet funkčních období prezidenta. Otázkou je, co to bolívarovský socialistický stát vlastně je. 4. Zahájení kampaně za bolívarovské lidové vzdělání. To by mělo zbourat staré hodnoty individualismu, kapitalismu a sobectví. 5. Nová geometrie moci národní mapy, což by mělo být hospodářské a kulturní povznesení chudých okrajových regionů země. 6. Výbuch komunální moci by měl podle Cháveze spočívat ve zvětšení pravomoci komunálním radám a postupném vytvoření jakési konfederace komunálních výborů, která by měla nahradit kapitalistický stát. Kritika Socialismus 21. století bývá, stejně tak Hugo Chávez, kritizován. A to jak ze strany levicových, tak i pravicových politiků. Levice argumentuje tím, že se nejedná o skutečný socialismus, protože nedojde k úplnému vyvlastnění a znárodnění kapitálu. Dále neexistuje revoluční dělnická strana typicky marxistického ražení s vedoucí úlohou ve společnosti, naopak je zde snaha Hugo Cháveze o sjednocení a podřízení si většiny politických stran i odborů. Dojde proto pouze k posílení státního kapitalismu a nerovné postavení dělníků a rolníků zůstane. Pravice argumentuje tím, že socialismus 21. století je další utopickou ideologii, kterou Hugo Chávez obratně využívá k udržení si své moci. Penězi ze zestátněného ropného průmyslu si pod záminkou péče o školství a zdravotnictví kupuje přízeň chudého obyvatelstva, které tvoří většinu voličů. Státem řízené podniky ztratí mnoho stimulů své motivace a stanou se neefektivními. Demokracie je omezována potlačováním nezávislých sdělovacích prostředků a přesunem stále větší moci z parlamentu do rukou prezidenta. Hugo Chávez je označován v lepším případě za populistu, v horším za diktátora a je přirovnáván i k Hitlerovi. 22

23 Anarchismus Hlavním přesvědčením anarchismu (an arché bez vlády) je víra, podle níž politická autorita ve všech svých formách, zvláště v podobě státu, je zlem a není vůbec nutná, svobodní jedinci si jsou schopní věci spravovat sami. Z této základní ideje vznikly v rámci anarchismu dvě konkurující si tradice liberální individualismus a socialistický komunitarismus. Anarchismus jako celek je tak jakýsi průsečík liberalismu a socialismu, jakousi formou jak ultraliberalismu (anarcholibertarianismus, anarchokapitalismus), tak ultrasocialismu - obvykle se anarchismem míní spíše tradice stavějící na socialistických idejích (anarchosocialismus, anarchokomunismus). Anarchismus (po vzoru Rousseaua) považuje přirozenou povahu člověka za dobrou a rozumnou, nesouhlasí s argumenty ve prospěch nutnosti existence jakéhokoli státního zřízení. Právě státní útlak a politika je příčinou problémů, které se obvykle považují za důvod nezbytnosti státu (Hobbes, Locke). Jádrem anarchismu jej tedy utopická víra v přirozenou dobrotu lidí, mezi nimiž vzniká přirozený řád a kooperativní harmonie. Cílem anarchismu je tedy zrušení státu a likvidace všech forem politické autority. Chápání ekonomiky ukazuje pnutí v rámci anarchismu zatímco jedni anarchisté jsou spřízněni se socialismem ve věci odporu proti majetku a nerovnosti, druzí hájí vlastnická práva a kapitalismus založený na konkurenci. Nejkrajnější variantou socialismem inspirovaného anarchismu je anarchokomunismus. Je založen na představě lidí žijících v samosprávných komunách, společně kooperujících, soukromé vlastnictví je považováno za příčinu egoismu, řízení je prováděno nezprostředkovanou interakcí prostřednictvím přímé demokracie. Na druhé straně stojí liberalismem inspirovaný individualistický anarchismus, stojící na představě suverénního jednotlivce. Nejzazší formou takové představy je anarchokapitalismus. Zatímco libertariáni propagují ideu minimálního státu, jehož hlavní funkcí je chránit práva jednotlivce, anarchokapitalisté (Rothbard, D. Friedman) dovedli ideu volného trhu do krajnosti až k faktickému odstranění státu. Tradiční role i minimalistického státu ochrana základních práv a bezpečnosti občanů, právní systém a jeho vynucení, tedy statky, které nemůže přinášet trh, je anarchokapitalisty popřena. Tito se domnívají, že všechny lidské potřeby může uspokojovat trh, včetně bezpečnostních a soudních. Tyto služby podle nich mohou provádět soukromá sdružení na principu konkurence (místo policie soukromé ochranné služby, místo soudů soudní a arbitrážní agentury, soukromé věznice apod.), kdy jejich efektivita by byla podle anarchokapitalistů větší, než stávajících státních struktur. Anarchismus díky svému kritickému postoji k jakékoli autoritě je dodnes přitažlivý, zejména mezi mládeží. Ideje anarchismu se projevily výrazněji v hnutí Nové levice Některé ideje, hesla a symboly anarchismu mají svou pozici ve vynořujícím se a sílícím antikapitalistickém a antiglobalizačním hnutí. Vyjádřením současné anarchistické inspirace je mimo jiné i dílo slavného amerického jazykovědce a radikálního intelektuála Noama Chomského. 23

24 Feminismus Za symbolický počátek ženského hnutí lze považovat rok vydání knihy Obrana práv žen (1792) od Mary Wollstonecraftové, napsaná na pozadí francouzské revoluce. Ženské hnutí vychází ze dvou základních premis tedy že ženy jsou pro své pohlaví znevýhodněny a že se s tímto znevýhodněním musí skoncovat. Ve 40. a 50. letech 19. století se objevilo hnutí za volební právo žen, toto hnutí se dnes nazývá první vlnou feminismu. Pro tuto vlnu byl tedy příznačný požadavek, aby ženy měly stejná politická práva a stejné právní postavení jako muži, kdy volební právo bylo vyjádřením tohoto žádoucího stavu. Obhájkyně volebního práva žen byly nazývány sufražetkami (angl. suffrage volební právo, hlas). První vlna feminismu skončila uzákoněním volebního práva žen poprvé to bylo v roce 1893 na Novém Zélandě, ve Velké Británii v roce 1918, v USA to bylo v roce dodatkem k ústavě. V 60. letech, po zjištění že politická práva a stejné právní postavení žen před zákonem, nepřináší plnou emancipaci žen, přichází druhá vlna feminismu, symbolizovaná knihou Betty Friedanové Feminine Mystique (1963). Druhá vlna feminismu navzdory získání plnoprávného postavení žen nepovažuje ženskou otázku dosud za vyřešenou. Ženy jsou totiž podle Friedanové stále omezovány na tradiční role v rodině a domácnosti, matky a hospodyně. Změna stavu není podle nových feministek pouze v rovině zákonů a reforem, ale radikální, možná i revoluční společenské změny. Feminismus zpochybňuje konzervativní mínění, že odlišnosti mezi muži a ženami jsou přirozené, že ženy i muži plní sociální role, které jim přisoudila příroda, ve smyslu výroku biologie je osud (biology is destiny), kdy ženy plní svou roli matek a vychovatelek, pečovatelek o domácnost jaksi z přirozenosti. Má zato, že kupříkladu sepětí mezi rozením a vychováváním dětí je spíš kulturní než biologické, starost o domácnost a výchovu dětí může tedy převzít muž, případně se o tuto starost mohou manželé symetricky dělit, případně že povinnosti, které přináší soukromý život (péče o děti) by se měly přenášet na stát či jiné veřejné instituce. Feminismus, považovaný od 60. let jako politický ideologický proud, zahrnuje tři široké proudy (vycházející především z rozličných představ o rovnosti a o čerpání idejí z různých jiných ideologických proudů): - liberální feminismus Klade důraz především na právní a politickou rovnost s muži, na rovný přístup do veřejné sféry. Liberální feminismus je inspirován především liberalismem, lze jej v mnohém ztotožnit s první vlnou feminismu, ovšem i druhá vlna obsahuje významnou (sociálně) liberální složku Betty Friedanová a její NOW (National Organization of Women) usilovala především o prolomení přetrvávajících právních a sociálních bariér, které bránily ženám mít své povolání a být politicky aktivní, mít podíl na vedoucích místech ve veřejném a politickém životě. Liberální feminismus tedy nechce odstranit rozdíl mezi životem soukromým a veřejným, chápe, že muži a ženy mají jinou povahu vycházející z biologických rozdílů a odtud může pramenit rozdílnost motivací pokud se žena na základě svých přirozených dispozic svobodně rozhodne setrvat v domácnosti a věnovat se rodině, je to v souladu s liberální představou, pouze by měla mít rovnou příležitost uplatnit se ve společenské rovině, pokud by chtěla. Friedanové kniha Druhá fáze (1983), ve které autorka dávala stále prostor roli rodiny a 24

25 dětí v životě ženy, se tedy setkala již s nepochopením u radikálnějších forem feminismu, kdy Friedanová byla kritizována za posilování mystiky mateřství. - marxistický, socialistický feminismus Klade důraz především na sociální rovnost s muži, právní a politická rovnost je nedostačující, jde hlavně o rovnost ekonomickou. Socialistický feminismus má zato, že patriarchát lze pochopit jedině ve světle sociálních a ekonomických faktorů. Tato idea má původ již u Bedřicha Engelse (Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, 1884), který měl zato, že vznik a vývoj kapitalismu spolu s institutem soukromého vlastnictví zásadně změnily postavení žen ve společnosti. Zatímco v prekapitalistických společnostech existoval matriarchát, kapitalismus založený na majetku mužů matriarchát zlikvidoval a (podle Engelse) přivodil světodějnou porážku ženského pohlaví. Útlak ženy se udržuje prostřednictvím buržoazní rodiny, tlakem na monogamii apod. Ženy jsou tedy vykořisťovány, svou prací zdarma v domácnosti vydatně podporují kapitalistickou ekonomiku. Tento útlak je kompenzován uměle vytvářeným kultem ženskosti, oslavou romantické lásky, zdvořilost a pod. Engels měl zato, že v socialistické společnosti dojde k rozkladu patriarchální rodiny i s ní spojené monogamie. - radikální feminismus Ovládl druhou vlnu feminismu, překračuje rámec stávajících politických ideologií, chápe i kulturu, filozofii, morálku a náboženství jako prostoupenou patriarchálními hodnotami. Hlavním rysem radikálního feminismu je názor, že sexuální útlak je nejzákladnějším rysem společnosti (ženy jsou cílevědomě vedeny k pasivní sexuální roli a jsou přeměněny v sexuální objekty). Osvobození z takového útlaku pak některé ženy vede k odmítání podřídit se biologickým danostem, Evina prokletí podporou antikoncepce a interupcí, dokonce k úvahám nad budoucností, která by mohla na základě technologií (klonování, laboratoře, zkumavky) zcela pomoci ženám se vymanit z biologické determinující role a tak se skutečně vyrovnat mužům. Radikální feminismus odmítá tradiční rozlišení na veřejnou a soukromou sféru. Toto rozlišení předpokládá, že osobní a rodinné vztahy jsou součástí soukromé sféry a tudíž nepolitické. Podle feministek však existuje politika všude, kde existuje společenský konflikt, tedy i vztahy mezi manželi, rodiči a dětmi apod. Usilují tedy o politizaci osobní sféry. Nerovnosti mezi pohlavími jsou podle feministek udržovány právě proto, že společenská dělba práce se považovala vždy spíše za přirozenou, než politickou. Tomuto problému se věnuje známá kniha Jean B. Elshtainové Veřejný muž, soukromá žena (1981). Feminismus proto přísně rozlišuje mezi pohlavím (sex) a genderem (gender). Zatímco biologické rozdíly mezi pohlavími jsou dány přirozeně a neměnně, gender označuje různé role, které společnost ženám a mužům přisuzuje, na základě stereotypů (maskulinita x femininita), kdy veškeré sociální rozdíly mezi muži a ženami jsou přisuzovány rozdílům biologickým. Feministky jsou přesvědčeny, že stejně jako rasa, třída nebo náboženství, je i gender významným společenským dělítkem, dokonce nejzávažnějším a politicky nejdůležitějším. Sexismus je pro ně forma útlaku, kdy mocenské vztahy mezi muži a ženami jsou charakterizovány jako patriarchát. Proti tomu stojí alternativa, další proud radikálního feminismu (tzv. pro-women), který spíše než na úsilí o vyrovnání s muži. kladou důraz na pozitivní ctnosti ženství, 25

26 včetně chvály plodnosti a mateřství, odmítají úsilí o podobnost mužům, zdůrazňují ženské hodnoty, specifickou mystiku ženství (viz. ekofeminismus a kult Matky Země), či dokonce jejich superioritu a dokonalejší lidství v mnoha ohledech. Jiné feministky odmítají sexuální útlak ze strany mužů v té míře, že se odmítají heterosexualitu jako nežádoucí identifikaci s mužstvím, proto mají zato, že osvobození žen z útlaku mužů je možné pouze buď cestou setrvání v celibátu nebo příklonu k lesbismu (political lesbism). Proti feminismu Feminismus jak je patrné, se jako celek se vyznačuje širokou škálou dělicích linií a rozporů, v poslední době se hovoří o jisté krizi feminismu a o nástupu postfeminismu. Konzervativní vlna politiky na Západě (Thatcherová, Reagan) propagovala jednoznačně protifeministické postoje, kdy se začaly zdůrazňovat rodinné hodnoty a tradiční role ženy. Vzestup emancipace žen (pracující ženy, svobodné matky) byl považován za příčinu negativních společenských jevů vzestup kriminality, ztráta odpovědnosti mužů, potraty, zatížení sociálního systému apod. Působení nejextrémnějších proudů feminismu dokonce vedlo ke vzniku mužských hnutí, existuje i Český svaz mužů ( které kritizují výstřelky feminismu. Při kritice feminismu se objevují i pojmy jako feminacismus, naznačující velkou nebezpečnost feminismu, který podle kritiků získal postupně podobu totalitní ideologie usilující o ovládnutí společnosti Extrémní feminismus se z nelogické pavědy a snůšky lží o zlých mužích a utiskovaných ženách, vykonstruovaných v polovině 20. století několika bezdětnými, sexuálně úchylnými lesbami, transformoval v agresivní totalitní ideologii. Tato ideologie, protože proti ní neexistují obranné politické mechanismy, infikovala velké části rozhodovacích struktur - jak na evropské, tak na české národní úrovni. Naprosto idiotský náhled feministek na funkční společnost jako nástroj útisku žen, se stal pod názvem Gender Mainstreaming základem sociální politiky celé Evropské unie! NEBEZPEČÍ: Radikální feminismus je totalitní ideologie. Snaží se proto odstraňovat demokratické právní bariery a dostat se tak k moci. A slaví úspěchy! Zdroj: Ekologismus Ekologismus či environmentalismus je nová politická ideologie spjatá s nástupem ekologického hnutí ve 2. polovině 20. století, jeho kořeny lze však sledovat až k revoltě proti industrializaci v 19. století. Kupříkladu v Německu se reakce na modernitu a industrialismus se nesla v duchu šíření ideje o nezkaženosti a důstojnosti rolnického života, která vedla ke vzniku mohutného hnutí zpět k přírodě mezi německou mládeží. Toto tzv. hnutí romantického pastoralismu bylo mimo jiné využito nacistickou 26

27 ideologií k získání venkovského obyvatelstva v duchu hesla krev a půda (Blut und Boden). Ekologie jako podobor biologie studuje vztahy mezi živými organismy a jejich prostředím. Postupně se však ze slova ekologie stal spíše termín politický, začalo jít o ekologismus na jehož základě vznikaly hnutí a politické strany, první stranou hlásící se k ekologismu byli němečtí Zelení (die Grünen). Zelené strany svým voláním po radikální sociopolitické změně v souvislosti s ekologickými problémy vytvořili svébytnou politickou ideologii, čerpající částečně i z jiných tradic, zejména levicových socialismu, feminismu apod. Kromě toho že environmentalismus upozorňoval na ekologické problémy - znečišťování přírody, vyčerpávání přírodních zdrojů, skleníkový efekt a globální oteplování, zaměřil se dále i na širší škálu společenských problémů, zformuloval celou řadu témat v politické oblasti. Proto je obtížné zařazovat ekologismus do ustálených dělení na levici a pravici a porozumět mu v perspektivě tradičních politických filozofií a ideologických doktrín. Němečtí Zelení to vyjadřují heslem ani nalevo, ani napravo, ale vpřed. Ekologické hnutí podrobovalo kritice základní předpoklady tradičního politického myšlení, které bylo považováno za antropocentrické. Politika orientovaná výhradně na člověka podle ekologistů narušila a deformovala vztah mezi člověkem a jeho přírodním prostředím. Lidstvo se tedy nemůže již nadále považovat za střed světa, ale výhradně jako nedílná součást přírody. Proti antropocentrickému vnímání světa navrhují ekologisté ekocentrickou perspektivu. Za ideální ekologii není považována mělká ekologie (shallow ecology), ale hlubinná ekologie (deep ecology). Hlubinná ekologie považuje prostou ochranu životního prostředí, jakousi humanistickou ekologii za nepostačující, usiluje o pojetí zcela oproštěné od antropocentrismu. Hlubinná ekologie, (jakási ekosofie) má podhoubí ve filozofii holismu, odmítá karteziánsko-newtonovské paradigma vědy a poznání, kdy preferuje model inspirovaný východními filozofiemi a náboženstvími (viz. F. Capra, Tao fyziky, 1975). Známou a vlivnou je Lovelockova hypotéza Gaia, chápající svět jako jeden velký organismus. Kromě toho je s ekologickým hnutím spojeno i hnutí za práva zvířat (animal welfare) a za osvobození zvířat (animal liberation). Ekologismus kritizuje tradiční ekonomiku, kterou považuje za neudržitelnou a proti ní navrhuje politiku trvale udržitelného rozvoje (sustainable developement), extrémní formou je idea tzv. budhistické ekonomiky. Ačkoli pochopení pro životní prostředí a jeho ochranu lze nalézt i v jiných ideologiích, kupř. ve formě tzv. ekokonzervatismu založeného na problém konzervace a uchování přírodního dědictví jakožto tradiční hodnoty, envirinmentalismus obvykle konverguje s levicovými ideologiemi, silnou pozici má kupř. ekosocialismus, který za hlavní příčinu environmentální krize považuje kapitalismus s jeho dravostí, egoismem a vykořisťováním přírody, proto usiluje o likvidaci či alespoň eliminaci a sešněrování kapitalismu. Dalším směrem je tzv. ekoanarchismus, anarchistická idea ekonomicky soběstačných komun založených na vzájemné kooperaci, tradičním zemědělství, skromnosti spotřeby konvenuje s ekologickým světovým názorem ohledně limitace spotřeby a vztahu k přírodě. Jednou z hlavních environmentalistických škol je dále ekofeminismus, založený na ideji, že kapitalismus a ekologická devastace vůbec mají kořeny v mužské kořistnické mentalitě západní civilizace. Sexuální dělba práce vedla totiž muže k tomu, aby si podmaňovali ženy i přírodu a sebe pokládali za pány obou. Ekofeminismus vychází dále z představy jakéhosi mystického spojení mezi ženami a 27

28 přírodou, čerpá také z předkřesťanských kultů Bohyně Matky. Chápe svět přírody jako ženský, svět kultury a techniky jako mužský. Ekologismus jako celek, který není jen záležitostí Zelených stran, ale zahrnuje ekologická hnutí (Greenpeace apod.), která mohou zaujímat právě výše zmíněné postoje v čistých formách. Tradiční socialistické strany, ostatně i další politické strany, již z ekologismu částečně převzaly některá témata, ovšem prioritou všech tradičních stran je stále lákat voliče na perspektivu ekonomického růstu, nikoli na ideje nutnosti sebeomezení, dobrovolné skromnosti. Problém čistého ekologismu kromě jiného je i v tom, že nepožaduje jen transformaci ekonomického systému nebo nové uspořádání mocenských vztahů v politickém systému. Usiluje o zcela nový styl života, o zcela nový způsob prožívání existence a jejího chápání. Vychází z filozofie, jež je veskrze cizí kultuře, kterou chce ovlivnit, v tom spočívá i síla jeho přitažlivosti. Proti ekologismu Zelený environmentalismus bývá kritizován, zejména z konzervativně-liberálních pozic, že je jakýmsi novým náboženstvím ovlivněným neopohanským kultem přírody, který je navíc v politické rovině inspirován marxismem, jde tedy o jakýsi ekosocialismus, nový světový socialismus v zeleném hávu. Ekologismus je kritiky chápán jako pesimistická, apokalyptická vize, prezentovaná za pomoci médii, ovšem s politickými ambicemi. Ekologismus tak podle kritiků není hnutím usilujícím o blaho lidstva, jak proklamuje, ale stává se novodobou ideologií předkládající katastrofické scénáře ohledně vývoje populace a životního prostředí. Tato ideologie je jakousi stinnou stránkou, inverzí úspěchu západní civilizace. Současné masové hnutí ekologických aktivistů má parareligiózní novopohanské rysy, jde o jakési zelené náboženství, které přejalo gnosticko - politickou ideologii socialismu. Laický ekologismus se podle kritiků stal socialismem se zelenou tváří, mnohdy s vysokým stupněm agresivity, usilujícím o převzetí politických otěží v úmyslu změnit tvářnost a směřování západní civilizace. Zásadní společenské změny jsou nezbytnou podmínkou řešení postulované ekologické krize. K prezentaci environmentalismu napomáhá mediální asymetrie, která straní čtenářsky atraktivním apokalyptickým vizím o budoucnosti lidstva a znemožňuje tak racionální diskusi kupříkladu o fenoménu globálního oteplování. Problému ekologismu jako totalitní ideologie si všímají i autoři z kulturní oblasti, kupříkladu anglický historik Paul Johnson řadí ekologisty mezi nepřátele civilizace, kteří v současnosti jako vizionáři apokalypsy představují destruktivní stín Západní civilizace. Jejich eschatologie bojující proti globální ekonomice volného trhu výrazně formuje povědomí lidí. Obavy ekologismu považují kritikové, zejména liberální ekonomové, za neopodstatněné, jakož i obavy ohledně možnosti udržitelného rozvoje a limitů dynamiky svobodné tržní ekonomiky. Většina obav pesimistů ohledně přelidnění planety, znečištění životního prostředí či vyčerpání zdrojů se nepotvrzují. Tradice tohoto myšlení stojí na klasikovi - americkém ekonomovi Julienovi Simonovi ( ), který se proslavil knihami The Ultimate Resource [1981] 7 Simon svádí intelektuální boj s environmentalismem a neomalthusianismem, kdy zejména polemizuje s představou o vyčerpání přírodních zdrojů a z ní vyplývající potřebou regulovat a omezovat ekonomický růst. Tato teze je podle něj neobhajitelná před empirickými fakty a poznatky 7 Česky: SIMON, J. L. Největší bohatství. Brno: CDK, ISBN

29 ekonomické vědy. I když lidská intuice vyvolává zdání, že ekonomický růst je limitován zejména z důvodu možného vyčerpání fyzických zdrojů, podle Simona je největším ekonomickým zdrojem lidská mysl, její poznání a tvořivost, které jsou zdrojem nevyčerpatelným, neomezeným - invence je základním obnovitelným zdrojem. Ekonomické ukazatele, jako je vývoj cen komodit, hovoří vytrvale v neprospěch mýtu o vyčerpání zdrojů. Stejně jako doba kamenná nezkolabovala na nedostatku pazourku, základní komodity své doby, ani současná doba neskončí krachem následujícím po totálním vyčerpání fosilních zdrojů. Simonovy závěry ověřoval a potvrzoval dánský ekolog Bjørn Lomborg, který v roce 2001 vydal slavné dílo The Skeptical Environmentalist Measuring the Real State of the World 8. V knize se autor na základě rozsáhlého souboru statistických dat snaží prokázat, že životní prostředí ve světě se nezhoršuje, jak jsou přesvědčeni ekologičtí aktivisté, ale právě naopak. Podle Lomborga bylo mnoho ekologických pozorování dosud interpretováno nesprávně a stav Země není tak špatný, jak tvrdí většina ekologů. Lomborg poukazuje na to, že stav životního prostředí se zlepšuje zejména tam, kde je společnost ekonomicky rozvinutá a bohatá. Lomborg neupírá ekologickým hnutím jejich zásluhy o životní prostředí. Nepopírá ani, že jsou zapotřebí přísná zákonná pravidla ohledně znečištění vzduchu a vody jedovatými zplodinami. Zásadní bod problému ekologických hnutí však spatřuje v jednostrannosti ekologické diskuse a v ekologickém panikaření, které ovládá média, čehož účelem je divácká sledovanost a ohromení veřejnosti. Diskuse pak není věcná a koncentruje se na témata mediálně atraktivní. Lomborg proto v knize shromáždil obrovské množství obecně dostupných statistických údajů o stavu životního prostředí a snaží se v knize na jejich základě dokázat, že svět se navzdory nepříznivým prognózám prakticky ve všech ohledech zlepšuje a obava ze všemožného nedostatku, znečištění a globálních katastrof, které v důsledku přelidnění předpovídají mnohé ekologické bestsellery, je lichá. Množství dostupných surovin a energetických zdrojů se podle Lomborgových výpočtů naopak stále zvyšuje, k dispozici je více čisté vody než kdy dříve a nemoci trápí stále méně lidí. Také lesů podle statistik přibývá, některé biologické druhy sice vymírají, ale mnohem pomaleji, než se obecně tvrdí. Přehnaně se bát není podle Lomborga třeba ani znečištění vzduchu. To dle jeho názoru pomine, jakmile chudé země zbohatnou a přejdou na čisté technologie výroby. Udržení prosperující společnosti proto Lomborg pokládá za důležitější než ochranu přírody, neboť o přírodní prostředí se zajímají podle něj pouze lidé, jejichž méně důležité potřeby jako jídlo, oděv a obydlí jsou uspokojeny. Zkušenost ukazuje, že nejlépe životní prostředí uchrání dostatečný hospodářský pokrok. Ekolog Václav Klaus Mezi nejvýznamnější a nejhlasitější kritiky ekologismu (Simonovské a Lomborgovské inspirace) patří sám náš prezident Václav Klaus. Ve své knize (Modrá, nikoli zelená planeta. Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?) 9 staví do protikladu ekologismus a lidskou svobodu. Má zato, že ideologií environmentalismu je ohrožena svobodná společnost a ekonomický rozvoj. 8 Česky: LOMBORG, B. Skeptický ekolog. Jaký je skutečný stav světa? Praha: Dokořán, Liberální institut, ISBN , KLAUS, V. Modrá, nikoli zelená planeta. Co je ohroženo: klima, nebo svoboda? Praha: Dokořán, ISBN

30 Náboženský fundamentalismus Náboženský fundamentalismus jako specifická ideologie založená na některém z náboženství nelze při studiu ideologií opomenout. Pojem fundamentalismus (lat. fundamentum - základ) se zrodil v USA na počátku 20. století. Fundamentalismem se označovalo hnutí vzešlé z tamějších protestantských církví - jeho stoupence spojoval především odpor k tehdejší moderně, odmítali zvláště historicko-kritickou metodu zkoumání Bible a Darwinovu evoluční teorii vývoje druhů. Své postoje, spočívající na doslovně chápaném výkladu Bible, vyjádřili v řadě dvanácti knih, které vyšly v letech pod názvem The Fundamentals. Moderní náboženský fundamentalismus je reakcí na modernitu, vykazuje zřejmé znaky antimodernismu, ale není pouhým nostalgickým návratem k minulosti, je produktem modernity. Vzestup náboženského fundamentalismu lze nalézt takřka ve všech náboženstvích, nejen islámu, křesťanství či judaismu. Není to tedy pevný soubor politických idejí a hodnot, ale spíše styl politického myšlení. Klíčovým tématem fundamentalismu je odmítání rozdílu mezi náboženstvím a politikou (v čemž spočívá totalitní potenciál fundamentalismu) - v kontrastu k hlavnímu rysu liberální kultury rozlišení veřejného a soukromého. Boží pomsta? V první polovině dvacátého století se mělo obecně za to, že vlivem ekonomické a společenské modernizace bude náboženství jako významný prvek lidské existence pomalu ustupovat. Tento předpoklad sdíleli stejně tak ti, kdo zmíněný trend vítali, jako ti, kteří se jej hrozili. Stoupenci moderního sekularismu nadšeně oslavovali to, jak věda, racionalismus a pragmatismus eliminovaly pověry, iracionalitu, mýty a rituály, které tvořily jádro náboženství. Ještě po 2. světové válce, ba ještě v šedesátých letech se zdálo, že tento trend pokračuje, že se pouto mezi náboženstvím a společenským řádem uvolňuje, že religiozita již nalézá uplatnění jen v ryze soukromé sféře. Sekularizace byla obecným trendem nejen v oblasti kdysi živého křesťanství, kde postupovala zvolna již od dob osvícenství, ale i v oblasti islámského světa, kde se často hovořilo o modernizaci islámu. V letech sedmdesátých ale dochází k nečekanému zvratu - k oživení všech tří Abrahamových náboženství a k zásadním pokusům sekularizační trend zvrátit. Cílem nových proudů a hnutí již není se přizpůsobit sekularizovanému modernímu světu, nýbrž svět změnit a posvětit. To se netýká jen islámu a judaismu, kde sepětí náboženství a politiky nabírá nebezpečných rozměrů, ale i (kdysi) křesťanské euroamerické civilizace - ani v katolické církvi už se tolik nehovoří o aggiornamentu - jako na II. vatikánském koncilu, na scénu přichází druhá evangelizace Evropy. 10 Tento šokující jev zachvacující velkou část světa popsal francouzský sociolog Gilles Kepel ve známé knize La Revanche de Dieu, která vyšla v roce 1991 a je českým čtenářům dostupná pod názvem Boží pomsta - křesťané, Židé a muslimové znovu dobývají svět. Kniha poukazuje na tři symbolické roky (1977, 1978, 1979) - během každého z nich došlo k převratné změně v oblasti jednoho z Abrahamových náboženství - judaismu, křesťanství a islámu. V květnu 1977 poprvé v historii státu Izrael výsledek neumožní labouristům vytvořit vládu a Menachem Begin se stává předsedou vlády. Při této příležitosti sionistická náboženská hnutí proniknou do politiky a získají vliv ve společnosti. 10 Srov. BERGER, P. L., Sekularismus na ústupu, In:PROGLAS - Revue pro politiku a kulturu, Brno: CDK, 1997/5-6, s

31 Významná část voličstva tak zpochybnila převládající laickou a socialistickou sionistickou tradici, kterou se do té doby politika Izraele řídila. V září 1978 zvolilo konkláve papežem katolické církve polského kardinála Karola Wojtylu. Tím nastalo období jistého odklonu od ideálů II.vatikánského koncilu a převládnutí konzervativnějších tradic. Ve stejné době se začaly z USA do Evropy šířit charismatické skupiny se silným misijním nábojem a začaly získávat mnoho přívrženců mezi mladými lidmi a ve vzdělaných vrstvách. V únoru 1979 se ájatolláh Chomejní vrací do Teheránu a vyhlašuje Islámskou republiku v Íránu. Nejen zde, ale v celém muslimském světě dochází k renesanci politické složky islámu a k obnově jeho sociální dimenze. Nová hnutí v judaismu, křesťanství a islámu začínají dobývat ztracené pozice ve svých společnostech a nové pozice v politice. Ke vzniku těchto hnutí došlo v situaci, kdy jistoty padesátých let získané z vědeckého a technického pokroku byly vyčerpány. Byla to reakce na krizi modernity, na situaci, kdy přestala docházet zásoba osvícenského optimismu rozumu a svět začal být chaoticky postmoderním. Další problematický vývoj - populační exploze, pandemie AIDS, rozpad komunistického bloku, bezradnost konzumní společnosti, přicházející ekologická krize - těmto procesům jen napomáhal a potvrzoval falešnou cestu sekularismu. Za výjimku z tohoto celosvětového a obecného trendu vzestupu vlivu náboženství snad lze považovat jen oblast západní Evropy a mezinárodní subkulturu tvořenou lidmi s humanitním vzděláním západního typu. 11 Islámský fundamentalismus Islámský svět utrpěl za posledních sto let mnoho porážek - rozklad jeho politické moci, podkopání autority islámu v důsledku invaze cizích idejí, zákonů a způsobů života, oslabení tradičních patriarchálních rodinných vazeb. V tomto smyslu je obrození nezápadních náboženství nejvýznamnějším projevem protizápadního postoje nezápadních společností. Toto obrození neznamená odmítnutí modernity jako takové, pouze odmítnutí Západu a sekularismu, degenerované kultury spojované se Západem. Je to boj proti westoxifikaci, někdy se též hovoří o západním moru či okcidentóze. Krach arabského socialismu Šedesátá léta jsou pro většinu islámských zemí stále obdobím euforie z nezávislosti - u moci jsou politické elity, které své postavení legitimují svou účastí na vítězství s koloniálními mocnostmi. Těmto nositelům modernosti se ale nepodařilo uspokojivě vypořádat se všemi problémy rychle rostoucích populací, ani solidně uplatnit socialistický model společnosti. Jsou zde zřetelné...paralely s jinými hnutími antiimperialistického odporu společností třetího světa v období úpadku původněosvobozeneckých revolucí. Tyto revoluce byly postupně zdiskreditovány zkorumpovanými elitami obhajujícími status quo, s nímž byla spjata jejich materiální a mocenská privilegia. Islamismus hlásá odpor proti bývalému kolonizátoru - euroamerickému Západu - který si stále drží ekonomicky, vojensky, politicky a kulturně nadřazenou pozici. Z tohoto hlediska se islamismus jeví jako pokračování antikolonizačního zápasu jinými - totiž specificky náboženskými prosředky Rok 1967 se svou totálně neúspěšnou šestidenní válkou vedenou proti Izraeli znamená definitivní prohru vládnoucích elit, připravuje se zde prostor pro radikální islámská hnutí a pro jejich odpor vůči starým režimům. Okupovaná Palestina se stává symbolem odporu vůči Izraeli a vůči západnímu imperialismu....západ je především 11 Srov. BERGER, P. L., Sekularismus na ústupu, In:PROGLAS - Revue pro politiku a kulturu, Brno: CDK, 1997/5-6, s BARŠA, P., Západ a islamismus - Střet civilizací, nebo dialog kultur?, Brno: CDK, 2001, s

32 někdejší kolonizátor a Izrael je mnoha arabskými muslimy považován za předmostí euroamerické globální moci, která - navzdory jejich formální politické samostatnosti - významně ovlivňuje dění v bývalých koloniích. 13 Sionistický útvar v Palestině má být pouze předmostím, základnou pro další infiltraci hnilobné židovské doktríny, jež si klade za cíl přivodit morální, hospodářský a duchovní rozklad islámské pospolitosti v celém světě. 14 Ideolog islámského fundamentalismu Sajjid Kutb Sajjid Kutb, radikální islámský kritik násirovského režimu v Egyptě, proslavený v celém islámském světě svým bojem proti džahilíji, byl prezidentem Násirem popraven v roce Jeho odkaz se měl stát programem pozdější reislamizace. Tvrdí, že pravý muslim má bojovat za zničení současných režimů a společností a na jejich troskách vybudovat islámský stát. V soudobém islámském světě zůstává džihád jedním z nejaktuálnějších náboženských témat. Jedná se stále o sémanticky mnohoznačný pojem, který má tak silný náboj, že s ním pracují nejen soudobí mistři islámské exegetiky, ale příležitostně téměř všechny ideologické proudy. 15 Další válka s Izraelem v roce 1973 skončila opět prohrou, ale zároveň morálním zadostiučiněním - pádem mýtu o neporazitelnosti izraelské armády. Kromě toho se ukázalo, že v použití naftové zbraně mají arabské země, hlavně Saúdská Arábie, silný prostředek nátlaku na západní spojence Izraele. Ropa však je......porodní bábou znovuzrozeného islámu, hybnou silou džihádu, který islámské skupiny vyhlásí proti džahilíji. 16 Za další významný zdroj financování fundamentalismu a terorismu je považován drogový průmysl, zejména v Íránu, Afghánistánu a Libanonu. Období revolučního islámu Bohaté ropné země se staly bankéři reislamizace, štědře podporovaly všechny aktivity dovolávající se islámu. Ve světě sunnitského islámu nakonec k převratným změnám ve smyslu islamizace shora nedošlo, byly vždy potlačeny stávající státní mocí. Kupříkladu v Egyptě, kde roku 1981 aktivisté skupiny Džihád zavraždili prezidenta Sadata - byli popraveni, či v Sýrii - potlačené povstání Muslimských bratří ve městě Hama v roce 1982, které zemi téměř dostalo do stavu občanské války. 17 Cílem je vždy nastolení islámského státu: Podle našich představ by se ústavou stal Korán......Islám zná vlastní pojetí demokracie, jež je stokrát spolehlivější a lidštější, než demokracie Západu......co přinesla světu západní demokracie? Kolonialismus, utrpení, dvě světové války, sionismus, rasismus - samé odporné a islámu cizí jevy. 18 Ve světě šíitského islámu triumfuje v roce 1979 íránská islámská revoluce v čele s ájatolláhem Chomejním. 13 BARŠA, P., Západ a islamismus - Střet civilizací, nebo dialog kultur?, Brno: CDK, 2001, s MENDEL, M., Židé a Arabové - Dialog idejí a zbraní, Prachatice: Rovina, 1992, s Srov. MENDEL, M., Džihád - islámské koncepce šíření víry, Brno: Atlantis, 1997, s KEPEL, G., Boží pomsta, Brno: Atlantis, 1996, s Srov. GOMBÁR, E., Dramatický půlměsíc - Sýrie, Libie a Irán v procesu transformace, Praha: Karolinum, 2001, s MENDEL, M., Židé a Arabové - Dialog idejí a zbraní, Prachatice: Rovina, 1992, s. 104 a

33 Současnost V současnosti je problematika náboženského fundamentalismu spojena zejména s rozvojem islámského terorismu. Revoluční síla islámského fundamentalismu se projevila v podobě režimu Talibanu, který vznikl v roce 1997, v roce 2001 byl svržen řízenou vojenskou akcí USA. Taliban se stal příkladem zásadně nového fundamentalismu, který odmítal jakékoli kompromisy s myšlenkami ať už islámskými či neislámskými, které se rozcházely s jeho světovým názorem. Taliban prosazoval přísnou a represivní interpretaci šaríy, kdy ženy byly vyloučeny ze škol, ekonomiky a veřejného života vůbec, došlo k zákazu jakékoli hudby. Tento zásadně nový fundamentalismus se projevoval i v činnosti široké škály nových džihadistických skupin, které vznikaly již od počátku 90. l.et a z nichž nejvýznamnější je al-kajdá, jejímž reprezentantem je Usama bin Ládin. Věrnost islámu u těchto skupin má podobu džihádu, svaté války, vedené zejména proti USA a Izraeli.. Tento militantní islamismus užívá jako metodu boje zejména teroristické sebevražedné útoky. Křesťanský fundamentalismus Islám ve své podstatě usiluje o sociální reformu společnosti, o změnu dosavadní kvality společenské struktury - o jednotu sociálního a náboženského života. Cílem islámu je totálně prosadit vládu Božího, ideálem je čistá teokracie, 19 křesťanství je poněkud více individualistické, zaměřené na jednotlivce a jeho osobní cestu k Bohu. Revoluční se stala jeho myšlenka etiky nenásilí a nekonfliktní přijetí stávajících společenských a politických struktur - Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu. 20 či...takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se proti Božímu řádu. 21 Křesťanské obce v prvních staletích byly převážně bez jakýchkoli politických ambic - vědomy si opozice vůči většinové společnosti spočívající v alternativním životním stylu. Později, když se křesťanství stalo náboženstvím státním, etablovalo se jako výrazně jednotící ideologický fenomén, jenž ovšem postrádal originální složku náboženského práva. Křesťanství se setkalo s Římem v době, kdy se tam již uplatňoval staletími ověřený sekulární občanskoprávní zákoník, který církev integrovala. 22 Dualita duchovní a světské autority je považována za jeden z hlavních faktorů a podmínek následného vzniku západního chápání svobody a demokracie. 19 MENDEL, M., Náboženství v boji o Palestinu - judaismus, islám a křesťanství jako ideologie etnického konfliktu, Brno: Atlantis, 2000, s Mt 22:21 21 Ř 13:2 22 Srov. MENDEL, M., Náboženství v boji o Palestinu - judaismus, islám a křesťanství jako ideologie etnického konfliktu, Brno: Atlantis, 2000, s

34 Křesťanský fundamentalismus se objevil jako reakce na (z vlastní tradice vzešlou) svobodu myšlení, osobní odpovědnost a osvícenství se všemi svými pluralistickými následky. Křesťanští fundamentalisté akceptují působení v pluralistickém a ústavním rámci, neusilují o jednotu církve a politiky, o teokracii, zpravidla prosazují dílčí témata a vedou boje v morální oblasti. Toto vyjadřuje citace: Náboženství by mělo hrát signifikantní roli v životě občanů a judeo-křesťanská morálka je základem, na níž by měla být vedena veřejná debata. Čili, zatímco církev může a musí být oddělena od státu, náboženství nesmí být nikdy odděleno od politiky 23. V Evropě nemá křesťanský fundamentalismus zásadní vliv na politiku, jiná situace je ale již kupř. v USA, kde v kontrastu k evropské realitě hraje ve Spojených státech amerických náboženství v politice zásadně odlišnou úlohu. Společnost v USA byla od samého počátku silně křesťansky orientovaná. I v současnosti se s křesťanstvím identifikuje % Američanů. Ti se hlásí cca ze 63 % k protestantským denominacím, z 23 % ke katolicismu, z 8 % k jiným náboženstvím a pouhých 6 % je bez vyznání. Náboženství zde formovalo od počátku morální i politickou kulturu. Konzervativní Nová pravice, zejména v USA, má v sobě i výrazný náboženský prvek, dokonce se dá hovořit o křesťanské Nové pravici /New Christian Right/, spojené s hnutím Morální většina (Moral Majority). Vývoj politické situace v USA, zejména od doby prezidenta Ronalda Reagana, znamenal zásadní posílení Republikánské strany a jejího spojenectví s rozličnými proudy amerického konzervatismu a náboženských hnutí. Uvedené dění znamená skutečnou revoluci v politickém životě USA, zejména mezi léty 1990 a 2000 zde začal rapidně růst počet členů některých evangelických denominací a katolicismu a to na úkor etablovaných evangelických církví. Tento rozkvět religiozity s vlivem na víc než 30 procent obyvatel získal institucionální podobu v hnutí křesťanské Nové pravice. Takový vývoj komentuje Huntington: Spojení evangelického a institucionálního aktivismu křesťanských konzervativních organizací a duchovních potřeb a morálních obav značné části americké veřejnosti učinilo z náboženství klíčový faktor veřejného života a křesťanství opět vyzdvihlo do postavení ústředního rysu americké národní identity 24. Nejvýznamnějšími politickými otázkami prezidentských voleb se tak stala témata rodiny, potratů, práv homosexuálů, vlivu náboženství na školní výchovu apod. Dle Huntingtona se stalo náboženství klíčovým faktorem prezidentských voleb roku 2000 a jeho role v těchto volbách byla patrně vůbec nejvýznamnější ze všech dosavadních amerických voleb 25. Náboženská příslušnost a zejména náboženská praxe voličů v USA má nyní zásadní vliv při rozhodování ve volbách. To vedlo ke zvolení prezidenta George W. Bushe, který jako New Born evangelikál výrazně prosazuje a politizuje náboženské hodnoty. Jeho opakované vítězství je v nemalé míře výrazem vůle Američanů přivést a udržet morální a náboženské otázky v politické sféře. Náboženští konzervativci tak přinesli náboženství zpět do veřejného sektoru a zásadně ovlivňují diskusi o politických a morálních otázkách. Výše popsaný ideologický a politický vývoj nazvaný konzervativní revolucí v USA uvedl do pohybu proces ideologického boje, nazývaného kulturní válkou (culture war) mezi tradičními hodnotami a sekularismem. 23 GERSON, M. The Neoconservative Vision. From the Cold War to the Culture Wars. USA Lanham: Madison Books, ISBN , s HUNTINGTON, S. P. Kam kráčíš Ameriko? Krize americké identity. Praha: Rybka Publishers, ISBN , s Ibid., s

35 Nacionalismus Základem nacionalismu je přesvědčení, že národ je nebo by měl být hlavním principem politické organizace. Definovat pojem národ je poněkud obtížnější. V zásadě jsou národy kulturní entity, soubory lidí spojených společnými hodnotami a tradicemi, zejména jazykem, náboženstvím a dějinami, obývajíc týž zeměpisný prostor. U některých národů je to spíše jazyk (evropské národy), u některých vůbec ne (USA, Austrálie, Švýcarsko), Irsko je definováno převážně náboženstvím. Nacionalismus jako politická doktrína v mnoha ohledech přispíval po celé 19. a 20. století k utváření světových dějin. Vlna nacionalismu v 19. století, v období formování národů, změnila mapu celé Evropy, mnohonárodnostní říše se začaly pod tlakem nacionalistů a liberálů drolit. Koncem 19. století se stal nacionalismus hnutím skutečně lidovým, proces formování národních států v Evropě vyvrcholil po 1. světové válce, když na pařížské mírové konferenci Wilson prosadil princip sebeurčení národa. Vznikaly národní státy, tedy takové, ve kterých měly zeměpisné hranice odpovídat hranicím etnickým. Nacionalismus byl zpočátku doktrínou spojovanou s hnutími liberálními a pokrokovými, později jej využívali i politici konzervativní a reakční, ve Třetím světě se nacionalismus mnohdy spojoval s marxismem. Nejstarší formou je liberální nacionalismus, který vycházel z přesvědčení o právu na sebeurčení svobodných národů, staví se proti všem formám cizí nadvlády a cizího útlaku, ať již ze strany mnohonárodnostních říší či koloniálních mocností. Liberální nacionalisté chtějí svět založený na národních státech obecně, nejde jim jen o vytvoření konkrétního národa, národ obvykle spojují s demokratickým systémem vlády. Konzervativní nacionalismus naproti tomu chápal nacionalistickou doktrínu jako spojence při udržování společenského řádu a obhajobě tradičních institucí, objevuje se spíše v národech již etablovaných, než vznikajících Zajímavě spojoval nacionalismus s konzervativní agendou kupř. francouzský prezident Charles de Gaulle. Formou nacionalismu byl taktéž rozpínavý nacionalismus znamenající imperiální expanzi, tento se projevil mezi evropskými mocnostmi kupř. na konci 19. století ve rvačce o Afriku. Imperialismus byl prezentován jako jakási morální povinnost, břemeno bílého muže, šířit západní a národní hodnoty, křesťanství, méně kultivovaným národům světa. Imperialismus učinil nacionalismus celosvětovým fenoménem. V průběhu 20. století se nacionalistická doktrína začala šířit po celém světě, souběžně s tím, jak lid Asie a Afriky povstával proti koloniálnímu panství. Po roce 1945 se od základu změnila mapa Afriky a Asie, britské, francouzské, holandské a portugalské impérium se zhroutily pod tlakem nacionalistických hnutí. Ve věku globalizace svět spěje k zániku politického nacionalismu. Oslabování tradičních národních a občanských pout může však ve věku globalizace vést ke vzniku etnických a někdy i agresivních forem nacionalismu, nacionalismus se stále v celé své rozporné podstatě neustále modifikuje a reprodukuje. 35

36 Pravicový extremismus Pojem extremismus jako takový není pro svou vágnost vhodný k užití v akademickém diskurzu a sociálních vědách, ačkoli je běžným pro jazyk médií a státních bezpečnostních složek (PČR, BIS). Extremismus vybočování a činnost směřující proti stávajícímu demokratickému režimu a ústavnímu pořádku. Pravicový extremismus či radikalismus je široký zastřešující pojem s mnoha společnými aspekty, ale mnohdy i protichůdnými proudy a zájmy. Problematické je částečně již dělení na pravicový a levicový extremismus, jelikož na pravé straně extremistického spektra neexistuje přímé ideové a hodnotové kontinuum mezi akceptovanou a extremistickou pravicí. U krajního nacionalismu neboli ultranacionalismu (neofašismu a nacionalistického populismu) lze hledat pojítko s pravou částí akceptovaného politického spektra v některých konzervativních hodnotách (pojetí národa, autority, morálky, pořádku), kde tyto hodnoty jsou ovšem chápány v radikálních souvislostech a v extrémním duchu, přičemž ústavní zřízení liberální demokracie je zde považováno za slabý a nevhodný nástroj řízení státu. Ultranacionalismus tedy klade důraz spíše na národní identitu, tradiční hodnoty, historii konkrétní země a křesťanství (Národní strana, Vlastenecká fronta, Národní sjednocení, Právo a spravedlnost), kdy hlavním znakem je ideologie nacionalismu. Pro neonacismus naproti tomu není tolik hodnotný samotný národ jako kulturní, politická, historická či jazyková entita, ale vztahuje se spíše k rasové ideologii a má tedy více internacionální charakter, přičemž je pro něj charakteristický silně profilovaný antisemitismus. Neonacistická ideologie je v mnoha směrech ideologií levicovou, jak napovídá sám název (národní socialismus), dále pak i metody prosazování politických cílů, revoluční rétorika, postoje ke svobodě a důstojnosti člověka, rovnosti, kapitalistickému a socialistickému pojetí ekonomiky a mezinárodně-politickým otázkám. Po roce 2005 došlo v ČR v rámci krajně pravicové scény k vzestupu aktivity, k široké spolupráci a s setření rozdílů mezi jednotlivými proudy, tedy k růstu reálné síly extremismu. Levicové spektrum je od roku 2002 (po reakcích veřejnosti na aktivity extremistů v souvislosti se zasedáním MMF a summitem NATO) ve fázi jisté stagnace, ovšem vzestup aktivity pravicového extremismu poslední doby vede k pozvolné aktivizaci antifašistické scény. Dělnická strana Dělnická strana (DS), v současnosti nejsilnější pravicově-extremistická alternativa na naší politické scéně, získala v zatím posledních volbách (do EP, v červnu 2009) celkem voličů, což činilo 1.07 % odevzdaných hlasů, v loňských podzimních krajských volbách dokonce (v koalici s DSSS) hlasů, což poměrově bylo ovšem o něco méně (0.9 %). O dva roky dříve (v roce 2006) v parlamentních volbách společná kandidátka stran Právo a spravedlnost, Národní sjednocení a DS získala pouze hlasů (0.23 %). 36