lidové věštecké a magické praktiky, jež jsou od starověkého řeckého i římského náboženského systému neoddělitelné, a proto o nich stručně pojednáváme

Transkript

1 ÚVOD Tato práce se zabývá tématem reliktů antického náboženství a mytologie v novořeckém folklóru. Jejím cílem je upozornit na skutečnost, že se dodnes můžeme v novořecké lidové literatuře a v lidových zvycích setkat s množstvím pozůstatků antického náboženství a mytologie. Práce je rozdělena na dvě hlavní části. První část se věnuje reliktům v novořecké ústní lidové slovesnosti, druhá část pozůstatkům v lidových zvycích a obyčejích. V závěru je práce doplněna překladem jedné novořecké pohádky a jedné lidové písně. Sám fakt, že vůbec hovoříme o reliktech, které se dodnes v řeckém lidovém prostředí vyskytují, dosvědčuje, že ve starověku bylo náboženství a mytologie důležitou složkou každodenního duchovního života antických Řeků, jež byla zakořeněna v jejich vědomí tak hluboce, že prošla tisíciletími a významnou roli v mentalitě Řeků hraje i dnes. Tím, kdo zanechal v povědomí moderních Řeků nejhlubší stopu ovšem nebyli velcí olympští bohové ani slavní homérští héroové, kteří bezpochyby ve fantazii antických Řeků hráli významnou roli, ale právě naopak to byli malí bůžci, přírodní síly a různí místní daimoni, se kterými se starověcí Řekové setkávali a s nimiž komunikovali v každodenním životě. Tak jako budeme v případě novodobých Řeků hovořit o tradičním folklóru venkovského prostředí, nachází se nejvýznamnější zdroj reliktů rovněž v antickém prostém venkovském prostředí, kam vliv velkých státních bohů nedoléhal tak silně. Protože existence antického venkovana závisela téměř výhradně na tom, co vypěstoval, pak samozřejmě své náboženské úsilí soustřeďoval nejvíce na božstva zajišťující plodnost přírody a úrodnost polí. Vzhledem k tomu, že charakter řeckého venkova od té doby nezaznamenal změny markantnějšího rozsahu, logicky se setkáváme s rituály a zvyky připomínajícími obřady, které se v antice konaly k poctě vegetačních božstev. Tato vazba na přírodu a vegetační cyklus samozřejmě není výhradně řeckou záležitostí, oslavy jara, masopust či dožínky registrujeme v lidových zvycích všech tradičních evropských společností. Z úzkého spojení s přírodou zřejmě pramení také existence množství nadpřirozených postav, se kterými jsme se setkávali např. i v homérských eposech a se kterými se dnes setkáváme v novořecké lidové literatuře, zejména v lidových písních, pověstech, pohádkách a také v pověrách. Důsledkem silné personifikační tendence v archaickém období bylo, že veškeré přírodní síly i abstraktní pojmy byly chápány jako personifikovaná božstva, která daný jev řídí či ovládají. Zde mají pravděpodobně původ novořecká stichia. Z přirozené lidské vlastnosti, ze strachu z neznámých jevů, jež lidé vnímají jako síly nebezpečné a škodlivé, vznikla představa personifikovaných strašidel a příšer, kterými jsou v novořeckém folklóru např. Stringly, Lamie, drakonti, různá zlá stichia, vrikolakes atp., jež byly ve většině případů také součástí starověké lidové fantazie. Další důležitou složkou duchovního života antického i moderního řeckého venkovana je potřeba odpovědět na otázky týkající se lidské existence. Některé představy zůstaly od dob Homérových takřka nezměněny. Dodnes určují průběh lidského života v prostých lidových představách tři Moiry, a v okamžiku, kdy jedna z nich přestřihne vlákno lidského života, se duše zemřelého zmocní Charos a odvádí ji do temného Hádu. Téma smrti a posmrtného života se ostatně dá považovat za tu oblast novořeckého folklóru, která je se starověkými představami v nejužším sepětí. Dokladem toho je nám nejen množství lidových písní vztahujících se k tomuto tématu, ale také rozsáhlý systém pohřebních zvyků, rituálních úkonů a pověr spojených s péčí o duše zemřelých, a pozornost, která je památce zesnulých věnována. Ze zvyků spojených s životním cyklem nesou jisté analogie také zvyky vážící se k narození a svatbě, o nichž se také zmiňujeme. Jiným významným pozůstatkem jsou zvyklosti připomínající starořecké krvavé i nekrvavé oběti či antické hry. Součástí tradičního řeckého folklóru nadále zůstávají také 1

2 lidové věštecké a magické praktiky, jež jsou od starověkého řeckého i římského náboženského systému neoddělitelné, a proto o nich stručně pojednáváme i v této práci. Text je doplněn množstvím ukázek v novořečtině, jež mají doplňovat představu o způsobu, jakým se starořecké mýty, mýtické postavy, božstva a rituály a slavnosti spojené s jejich kulty promítají do novořeckého folklóru. Při přepisu ukázek bylo uplatňováno pouze pravidlo o monotonickém přízvuku, ortografická podoba pramenných zdrojů zůstala s ohledem na autentičnost nezměněna. 2

3 1 RELIKTY V LIDOVÉ LITERATUŘE Už antičtí Řekové začali už na přelomu 6. a 5. stol. př. n. l. pociťovat jisté odcizení od velkých (státních) bohů, jejichž starostí bylo zajišťovat blaho obce, a s nimiž se obyčejní lidé začali setkávat pouze u významných státních svátků a oslav. Proto se v této době upevnila víra v místní bůžky a přírodní síly, která byla součástí jejich každodenního života, se kterými dennodenně komunikovali, a kteří zajišťovali duchovní i praktické potřeby obyčejného člověka. Protože pro existenci prostého venkovana starověkého Řecka bylo nejdůležitější vycházet s přírodou a také pociťovat ochranu ze strany vyšší instance, jednalo se vesměs o bůžky a nadpřirozené síly těsně spjaté s přírodou, a o různá domácí ochranná božstva. To, že se dnes v novořeckém folklóru s velkými Olympany setkáváme jen zřídka, je důsledkem právě této situace. Pokud přece jen registrujeme v řeckém prostředí postavy, jež přejaly vlastnosti starořeckých velkých bohů, jedná se nejčastěji o křesťanské světce, kteří tyto bohy v řeckém povědomí nahradili. Tak je tomu např. v případě sv. Ilia, který nahradil Dia nebo v případě sv. Nikolaose, který vystřídal Poseidona (viz níže). Malí přírodní bůžci, místní božstva, daimoni a duchové byli natolik spjati s každodenním životem, že v podvědomí lidí zakořenili mnohem hlouběji, a stali se neodmyslitelnou součástí jejich mentality. To, že se s některými z nich můžeme stále setkávat v novořeckých pověstech, pohádkách, písních či pověrách je způsobeno mimo jiné také faktem, že charakter řeckého venkova se od antiky příliš výrazně nezměnil - základním zdrojem obživy je i nadále zemědělství a pastevectví, přičemž míra úrody je stále závislá na množství vody. A protože Řecko vždy bylo a je zemí s nedostatkem sladké vody, připadá pak prostému člověku logické, že místa oplývající vodou mají dostatek vody proto, že jsou posvěcena přítomností božstev. 1 Většina lidových zvyků je dodnes pevně vázaná na vegetační cyklus, cílem množství lidových obřadů je zajištění plodnosti a úrodnosti. V antickém Řecku byly nejdůležitějšími božstvy zajišťujícími tyto potřeby Démétér a Dionýsos. Relikty jejich kultů nacházíme dodnes ve zvycích, ale v lidové slovesnosti se s nimi prakticky nesetkáváme. Možná je to proto, že slovesnost spojená s plodností byla postupem času považována za tolik nemravnou, že došlo k jejímu postupnému zatlačení a zapomnění. 2 Rovněž zde sehrála svou roli selekce, k níž, pod vlivem romantismu, v počátcích etnografie při sběru folklóru docházelo. I když náboženství antického řeckého venkova nepatřilo k nejvyšší úrovni řeckého náboženství, je to právě toto náboženství, které zanechalo nejvýraznější stopy v novořeckém folklóru. 3 1 NILSSON, M. P., Greek folk religion, New York 1965, s Cit. z SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 190, heslo fallos: [...] Mládež nesoucí fallos prozpěvovala nevázané popěvky, předváděla mimické scénky a pronášela obscénní žerty [...], Ibid, s. 194, heslo fescennijské písně: Staroitalské lidové písně [...]. Vyznačovaly se vtipností, často obhroublou a dialogickou formou. Zpívaly je zvláště při svatbách skupiny popíjejících hodovníků, často maskovaných [...] MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s. 109: o písních zpívaných ženami v průvodu o svátku porodních bab: Πολλές γυναίκες ήταν µεταµφιεσµένες. Τα τραγούδια τους ήταν «καλά και αχαµνά», οι αστεϊσµοί τους ξεπερνούσαν τα όρια της κοινής ευπρέπειας. [...] Στα γύρω από τη Μεσηµβρία ελληνικά χωριά το συπόσιο των γυναικών, µε όλες τις γλωσσικές ελευθεριότητες, συνηθιζόταν και τη δεύτερη µέρα του γάµου, αλλά και την Πρωτοµαγιά. 3 NILSSON, M. P., Greek folk religion, New York 1965, s

4 1.1 OLYMPŠTÍ BOHOVÉ ZEUS Zeus byl v lidové mentalitě nahrazen křesťanským světcem sv. Iliasem. Ajos Ilias (Άγιος Ιλίας, Προφήτης Ιλίας, česky svatý Eliáš) je v tradičním folklóru pokládán za nositele deště, hromu a blesku, a také větru. Také fakt, že je nazýván Prorokem podporuje domněnku, že je nástupcem Dia (Diovi byla zasvěcena slavná věštírna v Dodóně). 4 Όταν αστράφτει και βροντά, είναι πάλι ο Προφήτης που τρέχει στον ουρανό µε το αµάξι του καταδιώκοντας κάποιον δράκο ή το διάβολο και έχοντας ως όπλο του τον κεραυνό. 5 Kostelíky a kaple jemu zasvěcené se stavěly na kopcích, podobně jako se ve starověku na vrcholcích hor nacházely svatyně zasvěcené Diovi. Kromě jména sdílí sv. Ilias určité společné znaky také se starořeckým bohem slunce Héliem. 6 Přesto se na Krétě zachovala lidová pověst, která je jedním z mála útvarů lidové slovesnosti, jež se o Diovi výslovně zmiňuje. Fakt, že se pověst o Diovi zachovala právě na Krétě, bychom pravděpodobně mohli přičíst mýtu, podle nějž Dia jeho matka Rhea ukryla na Krétě před jeho otcem Kronem. Του ία το µνήµα Σ τα Ριζοβούνια του Γιούχτα, κοντά ς το χωριό Αράχναις, είναι µία θέση πού λέγεται ς του ία το µνήµα, γιατί εκεί λένε πως ήταν ο τάφος του ία. Άλλοι όµως λένε πως ήταν αλλού και πως το χωριό Ζού το λάκκο ς το δήµο Ανωγείων του Μυλοπόταµου, γι αυτό το ωνόµασαν, πως είναι ο τάφος του ία. Και λένε µάλιστα πως ο ίας από την κορφή του βουνού κατέβαινε συχνά κάτω ς το χωριό. Και οι Ανωγειανοί όλοι θυµούνται τo ία και όταν του συµβή κανένα έχταχτο ή σπουδαίο πράµα ο Ανωγειανός φωνάζει: «Ζάνε θεέ!». Και καµµιά φορά όταν ακούσουν κανένα τέτοιο ή κανένα πολύ δυσάρεστο, σηκώνουν τα χέρια και λένε: «Ηκούτε µου, Ζώνε θεέ» ή «Ηκούτε µου για τα θρονία του θεού» ή «για το θρόνος του θεού». Και ς το βουνό τον Κέντρο ς την επαρχία του Αµαρίου υπάρχει ένας κάµπος, πού λέγεται Ζού κάµπος. 7 Existuje také jedna aitologická lidová pověst, která vysvětluje, proč je Ajos Ilias uctíván na vrcholcích hor, která sv. Iliase neuvádí do žádné souvislosti s Diem, ale tematicky je inspirována příběhem z Odyssey, kdy Kirké poslala Odyssea ke vchodu do podsvětí, aby se tam zeptal Teiresia, jaký ho čeká osud. 8 DIONÝSOS O Dionýsovi se v novořecké ústní lidové slovesnosti příliš zmínek nedochovalo. O to více reliktů jeho kultu ale zaznamenáváme v lidových zvycích (viz níže). Jedna z mála pověstí o Dionýsovi vypráví o tom, jak Dionýsos daroval lidem víno. 4 více viz Ajos Ilias, s. 35 a Klidonas, s MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s Na některých místech Řecka býval k poctě sv. Ilia obětován kohout. Kohout, jakožto zvěstovatel nového dne, byl atributem starořeckého boha Hélia. Viz: MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s VURNAS, T., GARIDI, E., I paradosi ke i epiviosi tis sto simerino politismo mas, Athény 1979, s Viz Odysseus u Teiresia, s

5 Ο ιονύσιος Όταν ο ιονύσιος ήταν ακόµη µικρός, εταξίδευε για να πάη ς την Αξιά. Επειδή ήταν πολύς ο δρόµος απόστασε και κάθησε ς ένα κοτρώνι για να ξεκουραστή. Εκεί που κύτταζε πέρα δώθε, βλέπει µπρός ς τα πόδια του να φυτρόνη ένα βοτάνι, πού του έφανη τόσο πολύ όµορφο, ώστε αποφάσισε να το πάη µαζί του και να το µεταφυτέψη. Το ξερίζωσε το λοιπόν και το κουβαλούσε µαζί του. Αλλά ο ήλιος έκαιγε πολύ και φοβήθη µην ξεραθή προτού να φτάση ς την Αξιά. Εκεί βρήκε ένα κόκκαλο πολιού, τό βαλε το βοτάνι µέσα και τράυηξε το δρόµο του. Αλλά στα ευλογηένα χέρια του το βοτάνι τόσο γρήγορα µεγάλωσε, που έβγαινε κι αποπάνω κι αποκάτω από το κόκκαλο. Εφοβήθη πάλι µην ξεραθή και συλλογιζότανε τι να κάµη. Τότε βρήκε ένα κόκκαλο λιονταριού, πού ήταν χοντρήτερο από του πουλιού το κόκκαλο, και ς αυτό έχωσε το κόκκαλο του πουλιού µε το βοτάνι. Σε λίγο πάλι µεγάλωσε και έβγαινε όξο και από του λιονταριού το κόκκαλο. Βρήκε µια γαϊδουροκοκκάλα, πού ήταν µεγαλύτεη από αυτό κ έχωσε µέσα του πουλιού και του λιονταριού το κόκκαλο, και έτσι έφτασε ς την Αξιά. Όταν ηθέλησε να φυτέψη το βοτάνι, επαρατήρησε πως οι ρίζαις του ήσαν κολληµένες ς τα κόκκαλα, και δεν µπορούσε να το βγάλη χωρίς να χαλάση τοις ρίζαις το εφύτεψε λοιπόν όπως ήταν. Σε λίγο φύτρωσε το βοτάνι και πρόκοψε κ έγινε αµπέλι κ έβγαλε σταφύλια. Απ αυτά έφτειασε το πρώτο κρασί, και έδωκε ς τους ανθρώπους να πιούν. Και ώ του θάυµατος! Οταν οι άνθροποι έπιναν, ς την αρχή κελαϊδούσαν σαν τα πουλιά, όταν έπιναν περισσότερο, γινόταν δυνατοί σα λιοντάρια κι όταν ακόµη περισσότερο έπιναν, γινόταν σαν τα γαϊδούρια. 9 ARTEMIS Postava podobná starořecké Artemidě se v novořeckém folklóru objevuje pouze v příbězích o Neraidách, jejichž vůdkyně je nazývána η κυρά Κάλω, η Μεγάλη Κυρά, η βασίλισσα του βουνού nebo jen Κυρά, tedy podobnými jmény, jakými byla označována i Artemis, ale které rovněž ukazují k předřeckým bohyním jako byla např. Paní zvířat (Potnia thérón), jíž pak byla Artemis inspirována. [...] Η Μηλίτσα ορθή µέσ τη µέση του κύκλου, θαρρούσε πως έβλεπε όνειρο. Τότε σηκώθηκε η βασίλισσα, η Κυρά, όπως τη λέγανε, κι ήρθε κοντά της. [...] 10 POSEIDON Vzhledem k důležitosti, jakou vždy hrálo moře v životě Řeků, patřil Poseidon k těm bohům, které bylo nutné v lidové mentalitě někým nahradit. Tak se, na základě příběhu o tom, jak se jednou za bouře na lodi modlil k Bohu tak dlouho, až se bouře utišila, stal nástupcem Poseidona křesťanský světec Ajos Nikolaos (Άγιος Νικόλαος, česky svatý Mikuláš). K němu se obracejí námořníci, když je zastihne bouře, ikona sv. Nikolaose je na palubě každé lodi a slouží jako amulet pro šťastnou plavbu. Také se věří, že bouře na moři se utiší, pokud se v moři smočí ikona sv. Nikolaose a vhozením do moře se mu obětuje kollyva POLITIS, N. G., Paradosis I. Melete peri tu viu ke tis glossas tu elliniku lau, Athény 1904, s 98. Viz také VURNAS, T., GARIDI, E., I paradosi ke i epiviosi tis sto simerino politismo mas, Athény 1979, s PAPALUKA, F., Istories san paramythia, Athény 1986, s Κollyva (τα κόλλυβα) je směs vařených obilovin, popř. luštěnin, doplněná většinou rozinkami, mandlemi a jinými ořechy, fíky, medem a dalšími pochutinami, která odpovídá starořecké nekrvavé obětní směsi panspermia, jež se původně, jako první sklizené plody, obětovala vegetačním božstvům jako poděkování za úrodu. Později se rozšířila na univerzální obětinu. Vlivem Anthestérií se donedávna obětovala kollyva také duchům zemřelých. Viz níže. 5

6 1.2 OLYMP Tak jako už Homér umístil sídlo bohů na Olymp, udržovala se ještě dlouho mezi lidmi představa, že se nejedná o obyčejné hory. Četné doklady nacházíme v lidových písních, hlavně v tzv. kleftských písních (κλέφτικα τραγούδια), neboť hory byly po celou dobu turecké nadvlády místem, které kleftové ovládali, a které se staly jejich útočištěm a jejich druhým domovem. Právě v kleftských písních se také často setkáváme se souslovím ο γέρων Όλυµπος, které vyjadřuje určité pouto a pocit úcty, který kleftové k Olympu chovali; považovali ho za svého strážce, ochránce a spojence. 12 Olymp je stále považován také za sídlo Moir: A také nadále zůstává místem mýtickým: Σ τον Όλυµπο, τον Κόρυµβον, τα τρία άκρα τ ουρανού όπου η Μοίραις των Μοίρων... [...] 13 Ψηλά ς την κορφή του Όλυµπου είναι ένα παλάτι µε κολόννιας µαρµαρένιαις, πού ένας βόσκος µόνο το είδε µια φορά, κι άλλος κανίς ποτέ δεν θα το ιδή. Είναι κ ένα πλατύ αλώνι, πού τον παλαιόν καιρό επάλευαν και παράτρεχαν, να ιδούν ποιός θα νικήσει TYCHÉ (Τύχη, novořecká výslovnost tychi) Ze starořecké, původně abstraktní představy Tyché jakožto náhody, nepředvídatelného hybatele osudu (její nevypočitatelnost byla vyjadřována tím, že si buď pohazovala míčem, který představoval lidský osud, nebo že byla znázorňována, jak balancuje na kulatém balvanu), tajemné moci, jíž nelze uniknout, se postupně již v antice vyvinula představa Tyché jakožto Štěstěny 15, s níž se dodnes setkáváme např. v novořeckých příslovích. Zde už opět představuje spíše abstraktní pozitivní princip a opouští svou antropomorfní podobu, kterou Tyché, jako samostatné božstvo, dostala v období helénismu 16. Τον αγαπάει η Τύχη. Όθι και αν πάη τον ακολουθάει η τύχη. Ευχαριστώ σε, τύχη µου, που µου έκαµες την χάριν... Εσύ κάθεσαι κ η τύχη σου δουλεύει MOIRY (pl. Μοίρες, sg. Μοίρα, novořecká výslovnost mires, mira) Stejně jako ve starověkém Řecku se v novořecké lidové slovesnosti Moiry objevují jako tři stařeny, které určují osud člověka (řecky µοίρα = úděl, osud, ale také los; sloveso 12 POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia I. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1871, s Ibid., s VURNAS, T., GARIDI, E., I paradosi ke i epiviosi tis sto simerino politismo mas, Athény 1979, s SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 636: [...] Původně neutrální obsah výrazu si vyžádal bližší označení agathé, tj. dobrá. Obrat agathé tyché pak znamená štěstěnu, zdar atp. 16 HOŠEK, R., Náboženství antického Řecka, Praha 2004, s POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia II. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s

7 popisující činnost sudiček: µοιραίνω = určovat osud, přisuzovat, popř. καλοµοιράζω = přisuzovat dobrý osud) a představují jakousi konkretizaci abstraktního pojmu tyché. Přicházejí k novorozeněti třetí noc po porodu a určují průběh celého jeho následujícího života. Fatální moc Moir je zřejmá z přísloví, která říkají, že to, co bylo sudičkami předepsáno, nelze změnit. Ό,τι µέλλει δε ξεµέλλει, κι ό,τι γράφει δε ξεγράφει. Ό,τι γράφει Μοίρα δε ξεγράφει χείρα. Τα χει η Μοίρα µου γραµµένα δεν παρέρχεται κανένα. 18 Zde je na místě připomenout, že také v chápání antických Řeků byly Moiry nadřazeny Diovi, nejmocnějšímu z bohů, že ani Zeus nebyl schopen změnit to, co jednou sudičky předurčily. Představa životního údělu, losu, se vyvinula už v raném období, kdy se výtěžky práce kolektivu přidělovaly jedinci losem. Z toho pak plyne také představa, že každý má svůj díl, svou moiru, což doplňuje pojetí Moir v novořeckém folklóru: a) moira je personifikovanou představitelkou osudu každého jedince; b) Moiry jsou tři sudičky určující osud člověka po narození; c) moira označuje abstraktní pojem osud. Magická funkce čísla tři (tři sudičky přicházející třetí den po porodu) pravděpodobně ovlivnila další lidovou představu, a to že Moiry předurčují 3 nejdůležitější okamžiky života (narození, sňatek, smrt), i představu, že první určuje délku života (κλώθει το γνέµα 19 ), druhá předpovídá dobrý osud (Καλόµοιρα) a třetí špatný osud (Κακοµοίρα). S funkcemi, které Moirám přisoudil Hésiodos (Klóthó - Předoucí, Lachesis - Udělující, a Atropos - Neodvratná) se v novořeckém folklóru nesetkáváme. Η µάννα κάνει παιδί και η µοίρα το µοιραίνει κι όπως του γράφη, γράφεται, κι όπως του πη, πεθαίνει. 20 Οι Μοίρες είναι τρεις αδερφάδες και κατοικούν στην άκρη του κόσµου, σ ένα µεγάλο και πλούσιο παλάτι, πόχει ολόγυρα έναν ωραίον κήπο και κατεβαίνουν σ αυτόν συχνά και παίζουν όργανα και τραγουδούν. [...] Συχνά οι Μοίρες αφήνουν την κατοικία τους και γυρίζουν όλη τη γη για να µοιραίνουν τα παιδιά που γεννιούνται. Τα µοιραίνουν την τρίτη ηµέρα, και το ξέρουνε αυτό όλοι, γι αυτό ετοιµάζουν το παιδί και συγυρίζουν το σπίτι για να δεχθούν τις Μοίρες, και βάνουν και στη µέση στην κάµερη που είναι η λεχώνα τραπέζι µε τρία καθίσµατα, και στο τραπέζι απάνου έχουν µέλι και τρεις καρδιές από µύγδαλα και τρία κουταλάκια µέλι, τρία ποτήρια νερό και τρία βαγιόλια. Και κάνουν ό,τι µπορούν για να ευχαριστήσουν τις Μοίρες και καλοµοιράνουν το παιδί. [...] CHAROS (Χάρος, Χάροντας) Ve srovnání se starořeckým Charónem prodělal novořecký Charos, či Charondas, značné změny. Už se nejedná o pouhého převozníka duší zemřelých přes podsvětní řeky, v novořeckém folklóru se Charos stal vládcem podsvětí, Hádu 22, a také tím, kdo do podsvětí 18 Ibid., s Ibid., s KAPETANAKU, E. K., Lakonika perierga, Athény 1911, s Kol. autorů, Ellinikos laikos politismos I, Athény 1985, s V novořeckém folklóru se jménem Hádés označuje prostor pod zemí (novořecky také Kato kosmos) a se starořeckým vládcem podsvětí už toto pojmenování nemá nic společného. Viz níže. 7

8 duše zesnulých odvádí. Zde pravděpodobně přejal funkci Herma Psychopompa (tj. ten, který provází duše zesnulých). Je zosobněním smrti - personifikovaná smrt Thanatos (v řecké mytologii Thanatos, bůh smrti, syn Noci (Nyx)) se v novořeckém folklóru vyskytuje jen zřídka. Zároveň je Charos pokládán za vykonavatele vůle vyšší moci, odvádí lidi z tohoto světa tak, jak bylo předurčeno. V lidových písních se Charos většinou zjevuje mladíkům, aby jim dle božího rozhodnutí vzal duši:... που µένα µ έστειλ ο θεός να πάρω την ψυχή σου A když ho mládenec žádá, aby několik dní počkal, Charos odpovídá:...nemohu, mládenče, bylo mi to nařízeno, poslal mě bůh, abych ti vzal duši... (... εν µπορώ, λεβέντη µου, γιατ είµαι προσταµµένος, εµένα µ έστειλ ο θεός να πάρω την ψυχή σου ). V jedné kyperské písni dokonce říká Charos Digenisovi: Ήρτε φωνή που τον θεόν και από τους Αρχαγγέλους. 25 Na těchto příkladech vidíme, že v chápání prostého člověka je to křesťanský bůh, kdo pověřuje Charose, aby odvedl na onen svět ty, jejichž čas vypršel. Věří se, že osud člověka je napsán na nebi, a že jakmile nadejde poslední den života, posílá bůh Charose, aby odvedl duši do říše stínů: Πουλάκι πάησε κ έκατσε ς του Κωσταντή τη στέλλα, κι ουδε λαλούσε σαν πουλί κι ουδε σα χηλιδόνι, µούν ελαλούσε κ έλεγε ανθρώπινη κουβέντα - Κώστα µου, µην ξοδεύεσαι, µη χάνης και το βίο σου, εσένα σούρθ ο θάνατος, σούρθε ν αποθάνης. - Πού ξέρεις σύ, πουλάκι µου, πού ξέρεις, χηλιδόνι; - Εψές ήµουν σ τους ουρανούς, και τώρα ήρθ απέκει, κι άκουσα που σε έγραψαν µε τους αποθαµµένους. 26 Poměrně rozšířená je také představa, že délka lidského života odpovídá množství oleje v lampičce, kterou má každý člověk v Charosově podzemním království, a která když dohoří, vyhasne i život člověka, kterému patřila. Nejstarší představa tohoto typu, kdy je délka lidského života ztotožňována s vytrvalostí nějakého plamene, se nám dochovala ve starořeckém mýtu o Meleagrovi, jemuž Moiry předpověděly, že bude žít jen tak dlouho, dokud nedohoří poleno, které bylo právě v krbu 27. Rozhodnutí o smrti je nezvratné, každý, kdo se kdy odvážil rouhat se a říkat, že se Charose nebojí či se mu vysmívat, na to vždy tvrdě doplatil a byl potrestán. 28 Převážně z lidových smutečních písní a balad se dozvídáme, že po smrti se duše v podobě stínu dostane do Hádu, do podzemní říše zbavené všech pozemských radostí, kde čeká všechny stejný osud: věčný stesk po pozemském životě. Charos je z výše uvedených důvodů vykreslován jako tvrdý, ponurý, bezcitný, neúprosný a nemilosrdný tvor, který nebere ohled na lidské city, který rozděluje rodiny a přátele a způsobuje velký žal. εν είµαι µάνα να πονώ, πατέρας να λυπούµαι, Εγώ είµαι Χάρος χλιβερός και παραπονεµένος 23 POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia II. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s Ibid., s Ibid., s Ibid., s SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, s Analytické pojednání o přežití tohoto mýtu v novořecké lidové slovesnosti viz KAKRIDIS, I. Th., I archei Ellines sti neoelliniki laiki paradosi, Athény POLITIS, N. G., Dimotika tragudia. Ekloge apo ta tragudia tu elliniku lau, Athény (rok neuveden), s (Της Λυγερής και του Χάρου). Viz také: VURNAS, T., GARIDI, E., I paradosi ke i epiviosi tis sto simerino politismo mas, Athény 1979, s

9 χωρίζω µάν απ τα παιδιά, παιδάκι απ τον πατέρα χωρίζ αδέρφια γκαρδιακά και πολυαγαπηµένα χωρίζω και τ αντρόγυνα και τα βουνά ραγίζουν. 29 Εγώµ εκείνος το λοιπό απ όλοι µε µισούσιν, και σκυλλοκάρδη, και τυφλό, κι άπονο µε λαλούσιν. 30 V lidové slovesnosti je Charos považován za nositele veškerého neštěstí a zkázy. Většinou je popisován jako černě oděný jezdec na černém koni (černá je ostatně barvou podsvětních božstev již od dob Homérových), z očí mu srší blesky a za jízdy popadá za vlasy ty, co mu přijdou do cesty. Někdy bývá zobrazován jako stařec, popř. kostlivec. Často se setkáváme s epitety jako λεβέντης, καβαλάρης, µαύρος, άραχλος, θλιβερός, ανυποχώρητος, ανίκητος. 31 Μα να τον και κατέβαινε στους κάµπους καβαλλάρης, µαύρος ήταν, µαύρα φορεί, µαύρο και το άλογό του 32. Z lidových písních vztahujících se k tématu smrti (µοιρολόγια, χαροντικά, viz. níže) je evidentní, že se zachovala představa cesty, na kterou se vydává duše po opuštění tělesné schránky. Častá jsou slovní spojení jako např. το ταξίδι του Χάρου 33, το καϊκι / το καράβι του Χάρου. 34 Cesta do podsvětí je realizována buď pěšky, na koni nebo na lodi, objevují se také motivy podsvětní řeky. 35 Boj se smrtí je metaforicky nazýván bojem s Charosem, což vystihují úsloví jako παλεύει µε το Χάρο, χαρουπαλεύω, χαρουπάλεµα, ψυχοµαχώ, ψυχοµάχηµα atp. 36 Nicméně Charos je ten, kdo vždy zvítězí. Další metaforou užívanou v lidových písních je smrt popisovaná jako sňatek s hrobem. Politis tvrdí, že tato představa má původ v mysterijních kultech, hlavně v mystériích Démétry a Persefony v Eleusině, kde se rovněž zvláštním způsobem spojují představy lásky a smrti, zrození a zániku (Persefona - nevěsta Hádova, Démétér - vegetační božstvo symbolizující mimo jiné koloběh přírody, kdy jaro symbolizuje zrození, zima zánik a smrt). 37 To, že smrt je neodvratná a Charos neúprosný naznačují také některé z tzv. gnomických písní (γνωµικά τραγούδια), které upozorňují na fakt, že nikdo neví, co ho čeká zítra: Χαρήτε νιοί, χαρήτε νιαίς, κ ηµέρα ολοβραδιάζει, κι ο Χάρος τοις ηµέρες µας µια µια τοις λογαριάζει. Τραύα το χορό κι ας πάη, µαύρη γης θενά µας φάη. εν έχει ο Χάρος διάκριση, δεν έχει εµπιστοσύνη, παίρνει παιδιά απ το βυζί, γερόντους δεν αφήνει. Ας χορέψουµε γιατί, ο χορός καλά κρατεί. Χαρήτε νιοί, χαρήτε νιαίς τα δροσερά σας νιάτα, γιατί θενά ρθη ένας καιρός να τα πλακώση η πλάκα. 29 POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia II. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s Ibid. 31 Kol. autorů, Ellinikos laikos politismos I, Athény 1985, s ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980, s POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia II. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s Ibid., s ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980, s POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia II. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s Ibid., s

10 Ας χορέψουµε κι ας πάη, τούτη η γης που θα µας φάη. Χαρήτε νιοί, χαρήτε νιαίς, του χρόνου ποιος θα ζήση, κι ο Χάρος έχει απόφαση, ψυχή να µην αφήση. Αιντε δώστε της να πάρη, δώστε της µε το ποδάρι. Τούτ η γής που την πατούµε, όλοι µέσα θενά µπούµε τούτ η γής µε τα χορτάρια τρώγει νιαίς και παλληκάρια τούτ η γής µε τα λουλούδια τρώγει νιαίς και κοπελούδια τούτ η γής θα φάη και µένα που έχει η µαννούλα µ ένα. Τούτ η γής που θα µε φάη, βάρτε την µε το ποδάρι HÁDÉS, KATO KOSMOS (Άδης, Κάτω κόσµος, novořecká výslovnost adis, kato kosmos, česky podsvětí) Hádés bývá někdy označován také jako Κάτω γή (podzemí). V novořeckém folklóru se Hádés, podsvětí, místo pobytu duší zesnulých příliš neliší od Homérova pojetí. Překvapivě zůstává představa Řeků o místě, kam se jejich duše dostane po smrti, potažmo tedy představa o posmrtném životě, nedotčena jak pozdějšími antickými představami pramenícími z mysterijních kultů (orfismus, pythagoreismus, mithraismus), tak ani usilovnou tisíciletou snahou křesťanství. Do Hádu po smrti odcházejí duše všech zemřelých bez rozdílu, idea posmrtného odpykávání trestu je novořeckému folklóru stejně cizí jako homérským eposům. Hádés je i v novořeckém pojetí temný studený prostor pod zemí, kam nesvítí slunce, kde není ani vzduch ani voda, nerostou tam stromy ani květiny, nezpívají tam ptáci, duše lidí v Hádu trpí hlady, žízní, atp. V lidové literatuře se setkáváme s charakteristikami jako πικράν την κάτω γή, φοβερό και πικρό το σκοτάδι του Άδου, 39 τη µαύρη γη nebo κόσµο τον αξηµέρωτο. 40 Vládcem Hádu je, jak už bylo řečeno, Charos, který má klíče od podsvětí, což nám připomíná nejen Plutóna Pylatrise 41 (Πυλάτρης = vrátný), který drží v rukou klíče, ale také Herma Pylaia 42. Podobně je např. v Mithrově kultu majitelem nebesklíče Aión, božstvo plynoucího věku 43, v Apokalypse je majitelem klíče od brány vedoucí do Hádu Ježíš Kristus. Častým tématem lidových textů je touha duší dozvědět se, co se děje na zemi POLITIS, N. G., Dimotika tragudia. Ekloge apo ta tragudia tu elliniku lau, Athény (rok neuveden), s POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia II. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s Kol. autorů, Ellinikos laikos politismos I, Athény 1985, s Plutón je v podstatě druhé jméno Hádovo, které je odvozeno od řeckého plutos = bohatství. Plutos byl původně samostatným bohem bohatství, ale asi od 5. stol. př. n. l. se vlivem Démétřina kultu v Eleusíně začíná objevovat pod jménem Plutón jako vládce podsvětí. To, že se jména Plutón začalo později běžně používat pro označení vládce podsvětí, pravděpodobně podpořil i fakt, že bohatstvím bylo původně míněno obilí uložené ve velkých hliněných sudech v zemi, stejně jako se pod zemí nacházelo např. nerostné bohatství, a také zvyk nazývat člověku nebezpečná a nepřátelská božstva různými eufemismy, protože pouhé vyslovení jejich jmen by mohlo vyvolat jejich hněv (dalšími takovými jsou např. Erínye - bohyně pomsty - eufemisticky nazývané Eumenides = Blahovolné). 42 POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia II. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s DOSTÁLOVÁ, R., HOŠEK, R., Antická mystéria, Praha 1997, s Viz např. už krétská báseň Apokopos z konce 15. století. 10

11 V Hádu je každý úplně sám, přesto je ale v lidových písních zřejmá víra a naděje, že se v Hádu člověk setká se svými blízkými. Často se setkáváme se vzkazy, že nahoře je vše při starém, někdy dokonce pozůstalí žádají toho, kdo je na cestě do Hádu, aby tam někomu něco zanesl atp. Dokonce existuje zvyk šeptat zemřelému do ucha, co má vyřídit těm, kteří na onom světě už jsou. Μια φρόνιµη νοικοκυρά, µια τακτική γυναίκα βουλήθη κι απεφάσισε να καταιβή στον Άδη, κι οπώχει λόγια, ας της πη, παραγγελίες κι ας στείλη, κι όποια χει γυιό ξαρµάτωτο, ας στείλη τ άρµατά του, κι όποια χει γυιό γραµµατικό, ας στείλη τα χαρτιά του, και όποια χει και µικρό παιδί, ας στείλη τα πανιά του. 45 Návrat z podsvětí mezi živé je pro obyčejného smrtelníka stejně nemožný, jako tomu bylo ve starověku (θάνατος είναι αγύριστο ταξίδι 46 ). V písních se často setkáváme s touhou duší zemřelých podívat se na zem. Jejich touha bývá dle lidové víry naplněna každé jaro, kdy je duším umožněno strávit na zemi padesát dní. 47 [...] Πάρτε µε αντρειωµένοι µου, να βγω ς τον Πάνω κόσµο, να πάω να ιδώ τη µάννα µου πώς χλίβεται για µένα. [...] 48 Z antické mytologie se rovněž zachovala představa, že v podsvětí duše zemřelých požívají určitý prostředek, nebo prochází nějakým místem, které způsobí zapomnění na pozemský svět (v řecké mytologii to byla voda z řeky Léthé). Tak se setkáváme s výrazy jako Αρνησιάς το ποτάµι, Άρνας τα λαγκάδια, Άρνης τα βουνά, Αρνησιάς τον τόπο, χόρτο της αρνησιάς, λησµοβότανο 49, βρύση της Άρνης / Αρνησιάς 50 atp. Το νερό της αλησµονιάς Κάθε άνθρωπος άµα πεθάνη πηγάινει ς τον Κάτω κόσµο. Εκεί κλαίει και κόβεται που πέθανε, γιατί ο απάνω κόσµος του φαίνεται γλυκός. Οι άλλοι πεθαµένοι γελάνε που τον βλέπουνε και κάνει έτσι. Τούτο γίνεται µια µέρα σε κάθε πεθαµένονε. Έπειτα τον λυπώνται και τον πάνε σε µια βρύση και του λένε να πιή νερό. Αφού πιή νερό, αµέσως αλησµονάει κ εκείνος τον απάνω κόσµο και γελάει µε κεινούς π ωρχώνται την άλλη µέρα. Τούτο γίνεται ς όλους τους πεθαµένους MIROLOJA Významnou roli Charose a Hádu v novořeckém folklóru bezesporu dokládá existence samostatné kategorie smutečních lidových písní zvaných miroloja (µοιρολόγια). Někdy se tento okruh lidových písní rozděluje na dvě samostatné kategorie: miroloja, nářky nad zesnulým vyjadřující bolest způsobenou smrtí blízkého člověka, a tzv. charondika (χαροντικά), výpravné písně popisující zápas se smrtí, metaforicky představované Charosem, a strašný život v podsvětí. 45 KAPETANAKU, E. K., Lakonika perierga, Athény 1911, POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia II. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s Viz Velikonoce, s. 31 a Pohřební rituál a kult mrtvých, s POLITIS, N. G., Dimotika tragudia. Ekloge apo ta tragudia tu elliniku lau, Athény (rok neuveden), s POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia II. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980, s VURNAS, T., GARIDI, E., I paradosi ke i epiviosi tis sto simerino politismo mas, Athény 1979, s

12 Miroloja mají prastarý původ. Původní význam nářků souvisel jednak s kultem předků, který u primitivních společností vyjadřoval úctu k mrtvým předkům, původcům rodu, jednak bezpochyby také s primitivními náboženskými představami. Nářky tedy měly magickou funkci. Měly být projevem náležitého smutku duchovi zesnulého a zaručit jeho přízeň. Zároveň však, podobně jako mnoho dalších primitivních rituálů provázených hlukem, měly ochránit pozůstalé před možností působení zlého ducha zemřelé osoby, před jeho případnými návraty; hluk (naříkání, někdy až kvílení) měl odehnat zlé duchy a smrt. Magickou funkci nářků nad mrtvým potvrzuje také fakt, že se vyvinula profese plačky, odbornice na nářky nad mrtvým. 52 Za nejstarší doklady smuteční písně v řeckém prostředí se považují žalozpěvy nad padlým Hektorem či Priamem v Homérově Iliadě, nebo Elektra oplakávající svého mrtvého bratra Oresta. 53 Jsou ovšem doloženy i lidové smuteční písně a žalozpěvy nad mrtvými. 54 Plačky doby homérské oplakávaly mrtvého a bědovaly nad ním devět hodin, a přitom se bušily do hrudi, rvaly si vlasy (nebo je stříhaly), sypaly si na hlavu popel a drásaly si tváře a prsa. To, že charakter smutečních nářků a vůbec celého pohřebního rituálu postupně nabyl poněkud pompézní podoby dokládají mimo jiné i např. Solónovy reformy dotýkající se rovněž této problematiky. 55 Tématem mirolojí je smrt, pocit smutku, odloučení, křivdy způsobené pozůstalým odebráním milovaného člověka, ale také život v podsvětí, stesk po pozemských krásách, boj s Charosem (viz ukázka s překladem v závěru práce). Plačky ale také vychvalují dobré skutky a vlastnosti zesnulého, popisují jeho radosti a zvyky, dávají mu rady na cestu do podsvětí, předávají mu vzkazy pro ty, kteří do Hádu odešli už dříve 56, a také rozmlouvají s Charosem. 57 Τι στέκω κι ακροµάζοµαι και καίγετ η καρδιά µου; Θα βάλω απ άγρια τη φωνή κι άγρια το µοιρολόγι, να τρέξ η πάνου γειτονιά, να δράµ η κάτου ρόυχα, να µαζωχτρούν η θλιβερές κι όλες η λυπηµένες, ν αρθούνε µάτια θολερά, ναρθούν καρδιές καϋµένες, να σµίξωµε τα δάκρυά µας να κάµωµε ποτάµι, κι απέ να το δηγέψουµε να πάη στον κάτω κόσµο, για να νιφτούν οι άνιφτοι, να πιούν οι διψασµένοι, να βάλουν κ οι γραµµατικοί νερό στο καλαµάρι, να πλύνουν και τα ρούχα τους οι λεροφορεµένοι STICHIA (pl. στοιχεία, sg. στοιχείο) Stichia nahradila starořecké daimony, místní bůžky a personifikované přírodní síly. Jejich rozšířenost v novořecké ústní lidové slovesnosti je značná. Je to způsobeno pravděpodobně tím, že, zatímco velcí (státní) antičtí bohové se obyčejným lidem postupem času odcizili, neboť přestali uspokojovat jejich každodenní náboženské potřeby, s místními a domácími bůžky a s přírodními daimony byli neustále v úzkém kontaktu, čímž se do lidského 52 MADAJOVÁ, Karolína, Řecké nářky, In: Přednášky české společnosti novořeckých studií, Brno 2004, s FAURIEL, C., Ta dimotika tragudia tis synchronu Ellados, Athény 1955, s SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, s Ibid. s Více viz Pohřební rituál a kult mrtvých, s Kol. autorů, Ellinikos laikos politismos I, Athény 1985, s KAPETANAKU, E. K., Lakonika perierga, Athény 1911, s

13 povědomí vryli mnohem hlouběji. Fauriel říká, že starořecký zvyk personifikovat všechny přírodní síly a jevy, kdy každý měl své jméno, se udržel, ale protože Řekové už zapomněli všechna ta jména, nahradila je abstraktnější pojmenování jako πνεύµατα, στοιχεία, δαιµόνια atp. 59 V novořeckém folklóru se traduje, že stichia sídlí ve stromech, v řekách, v kamenech, v pramenech, ve skalách, ale také v domech a na různých στοιχειωµένα µέρη (místa v moci bůžků, duchů či nadpřirozených sil). Τα στοιχεία Στοιχεία έχουν τα σπίτια, οι σπηλιαίς, τα χωράφια, τα πηγάδια. Βγαίνουν τη νύχτα και σπανίως καµµιά φορά και την ηµέρα και δεν είναι µιας λογής, µον πότε είναι το στοιχείο σα φίδι, πότε σα γουστέρα ή άλλο τέτοιο, πότε σα ανθρωπάκος, τοις περισσότεραις φοραίς αράπης. εν πειράζουν τους ανθρώπους του σπιτιού, το εναντίο µάλιστα φέρουν ευτυχία. Και όταν καµµιά φορά παρουσιαστεί τέτοιο ζώο, που φαίνεται πως είναι στοιχείο, είναι αµαρτία και δεν βγαίνει σε καλό αν του κάµη κανείς τίποτε. [...] 60 Významným reliktem antického náboženství je tzv. stichio tu spitiu (στοιχείο του σπιτιού), domácí bůžek, který má mnoho společného se starořeckým Agathem daimonem (Αγαθός δαίµων = dobrý daimón). Agathos daimon byl strážcem domu a ochráncem měst a obcí, každé denní jídlo končívalo úlitbou tomuto ochrannému bůžkovi. Byl často zobrazován jako had, podobně jako další ochránce domu Zeus Ktesios či Zeus Melichos (starořecký οικουρός όφις, strážný duch domu ve ztělesněné podobě). Podobně i Římané uctívali ochranná božstva domu Penáty a Lary. Na některých místech Řecka se dokonce v určitých dnech udržoval zvyk předkládání obětin pro stichia tu spitiu. Tak například ženy na ostrově Leros chystají večer 31. srpna pro stichio tu spitiu tác se sladkostmi δια να φάγη την νύκτα το στοιχείο του σπιτιού. 61 Podobně i druhý kousek svátečního novoročního pečiva vasilopity (βασιλόπιτα), tzv. kommati tu spitiu (κοµµάτι του σπιτιού) je určeno pro stichio tu spitiu, aby si obyvatelé domu zajistili jeho přízeň i pro příští rok. 62 I v novořeckém folklóru se často stichio tu spitiu objevuje v podobě hada, stejně jako každý had je považován za potenciálního ochránce domu. 63 Τα στοιχεία Κάθε σπίτι, κάθε πηγάδι, κάθε περιβόλι έχουν το στοιχείο τους, και αυτό δεν παρουσιάζεται το ίδιο πάντα, αλλά κάθε τόσο αλλάζει και φαίνεται αλλιώτικο. Άλλοτε παρουσιάζεται σα φίδι µεγάλο και λέγεται προβολάρης, κάποτε σα φίδι µε δύο κεφαλαίς και λέγεται και λαφιάτης [...] Τοις περισσότεραις φορές παρουσιάζεται σα µνοιωµατίνα µικρή µε χρυσή τη ράχη, και λέγεται µνοιώµα. [...] Το λεν το στοιχείο αυτό και χρυσοφλιδάκι και καµµιά φορά κλειδί της γής. Το στοιχείο είναι το ούρι του σπιτιού, και αν το σκοτώσουν πολλαίς φοραίς βρίσκουν το σπίτι και καταστρέφεται. 64 Svá stichia mají také rostliny a stromy. Z této představy se pravděpodobně vyvinul i oblíbený motiv lidových písní a balad, že život určitého člověka je spojen s nějakou rostlinou. 59 FAURIEL, C., Ta dimotika tragudia tis synchronu Ellados, Athény 1955, s POLITIS, N. G., Paradosis I. Melete peri tu viu kai tis glossas tu elliniku lau, Athény 1904, s MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s Ibid., s NILSSON, M. P., Greek folk religion, New York 1965, s. 72: The cult of the house snake also survive in Modern Greece. 64 POLITIS, N. G., Paradosis I. Melete peri tu viu ke tis glossas tu elliniku lau, Athény 1904, s, 251. Had byl odpradávna rovněž symbolem spojení se zemí, a odtud také symbolem smrti. Viz např. SVOBODA, L. (ed.), Encyklopedie antiky, Praha 1973, s. 221 nebo HOŠEK, R., Náboženství antického Řecka, Praha 2004, s

14 Ta dobře prospívá, pokud je člověk, s nímž je propojená, v pořádku. Pokud je ale daná osoba v ohrožení, rostlina začíná vadnout. Τα στοιχειωµένα δέντρα Τα µεγάλα και τα παλαιά δένδρα είναι στοιχειωµένα, και οι άνθρωποι αποφεύγουν να κάθωνται πολλήν ώρα αποκάτω ς αυτά, ή να κοιµώνται ς τον ήσκιο των, για να µην πάθουν. Και όταν κόβουν κανένα απ αυτά οι ξυλοκόπτοι και το ιδούν πως γέρνει να πέση πέφτουν προύµυτα καταγής και δε βγάνουν µιλιά, για να µην τους εννοήση η ψυχή του δέντρου, όταν θα βγαίνη πως είναι εκεί, και καθώς είναι αγαναχτισµένη τους λαβώση. Και ς τον κορµό ς τη µέση όταν τον κόβουν βάνουν µια πέτρα για να εµποδιστή να µην έβγη µε ορµή η ψυχή του δένδρου τι αλλιώς θα τους κάµη κακό θα τους κοψοµεσιάση και θα έχουν πόνους δυνατούς ς τη µέση. 65 Své stichio, svého bůžka (daimona) má také každá řeka, pramen, studánka či studna, stejně jako tomu bylo v antickém Řecku (θεοί των ποταµών, později nahrazeni Nymfami). Zde tedy dochází k překrývaní působnosti s Neraidami, o nichž se tvrdí, že sídlí právě na těchto místech. Někdy je tedy stichiem řeky či jiné vodní plochy myšlena přímo Neraida, což dokládají vyprávění o tom, jak se stichio tu pigadiu (στοιχείο του πηγαδιού, stichio studny) promění v krásnou ženu a zláká mladého muže, kterého pak do shodí studny. 66 Podobně jako v případě stichia tu spitiu, bývají na Nový rok, u příležitosti obnovování vod (Ανανέωση του νερού την Πρωτοχρονιά), kladeny oběti pro stichia místního pramene či studny. Από το βράδυ την παραµονή οι γυναίκες χύνουν όλο το νερό απ τις στάµνες και το πρωί, µόλις τελειώση η λειτουργεία, απολείτουργα, θα πάνε να φέρουν το νιο νερό, να δροσίζουν τα σπίτια τους. Παίρνουν στην τσέπη τους σύκα, σταφίδες, µουστόπιττες, καρύδια, κι ό,τι άλλα έχει η καθεµιά, για να γλυκαίνουν τα νερά. Σα θα ρίξουν τις τα δώρα τους στο νερό, εύχονται µουρµουριστά και λένε: Ως τρέχει το νερό, έτσι να τρέχουν τα καλά µέσ στο σπίτι µας. 67 Někdy, když se nedaří stavba domu nebo např. mostu, může to být tím, že místo je posedlé zlým stichiem. Zde se setkáváme se zvykem usmířit si stichio smírnou obětí. Obětoval se např. kohout či ovce, někdy bylo dokonce nutné přistoupit k lidské oběti (viz Balada o mostě přes řeku Artu, kde byla do základů mostu zazděna manželka vedoucího stavitele, z antické mytologie připomeňme tragickou postavu Ifigenie.). Krví obětovaného zvířete se potřísnil základní kámen, což mělo zajistit úspěch stavby, její dlouhou životnost a blahobyt jejím budoucím obyvatelům. Zde se jedná o pozůstatek starořeckých votivních obětí, které měli zajistit přízeň bohů pro zdar plánované akce. V tomto rituálu se rovněž setkáváme s magickou praktikou objevující se již v antickém Řecku v podobě zaklínacích tabulek či pohřbíváni voskových panenek představujících nepřítele 68 : pokud se potřebuje někdo zbavit nepřítele, stačí ho přeměřit provázkem na délku a na šířku a provázek pak zazdít do základů stavby. 69 Objevují se také další místa posedlá zlým stichiem, většinou se jedná o staré neobydlené domy, staré hrady a různá temná místa, kde je pro člověka nebezpečné se zdržovat. 65 VURNAS, T., GARIDI, E., I paradosi ke i epiviosi tis sto simerino politismo mas, Athény 1979, s POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia I. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1871, s Viz také PAPALUKA, F., Istories san paramythia, Athény 1986, s MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s NILSSON, M. P., Greek folk religion, New York 1965, s POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia I. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s

15 Το στοιχειωµένο σπίτι Πολλά σπίτια είναι στοιχειωµένα, και κανείς δεν τολµάει να µείνει εκεί τη νύχτα και πολλοί πού έτυχε να µείνουν εµελάνιαζαν τα σώµατά τους και επρήσκοντο [...]. 1.9 NERAIDY (pl. Νεράιδες, sg. Νεράιδα) Ač je jméno novořeckých Neraid odvozeno pravděpodobně od starořeckých Nereoven 70, svými vlastnostmi jsou prakticky totožné se starořeckými Nymfami. Neraidy jsou v novořecké lidové slovesnosti popisovány jako nadpřirozená krásná stvoření s uhrančivou mocí, která se člověku zjevují nejčastěji v pravé poledne a o půlnoci, protože v té době je jejich moc nejsilnější. Rovněž je člověku nebezpečné chodit v těchto hodinách na místa, která jsou Neraidám zasvěcena. Dle lidových pověr se ten, kdo viděl Neraidy tančit nebo se koupat, zblázní (viz. níže). Neraidy mají dlouhé vlasy a na sobě průsvitné bílé šaty, které jsou ale, někdy ještě společně s šátkem, atributem jejich moci - jediný způsob, jak může člověk získat vládu nad Neraidou je, že se zmocní jejich šatů či šátku (viz ukázka s překladem v závěru práce). Často jsou vídány, jak zpívají a tančí u řek a jezer, nebo se koupou, někdy také v horkém létě tančí na vyprahlých polích a polních cestách. Již ve starověku bylo slovo νύµφη, podobně jako je tomu dnes v případě slova νεράιδα, pokládáno za synonymum k adjektivu ωραία (krásná). Také se setkáváme s přívlastkem νεραϊδοπαρµένος (očarovaný, posedlý Neraidou), který plně odpovídá starořeckému νυµφόληπτος (posedlý Nymfou). 71 Oběťmi Neraidiných kouzel se stávají nejčastěji mladí muži. Οι Ανεράιδες από το πηγάδι Μια φορά, ένας χωριάτης γερός και δυνατός επερνούσε ένα µεσηµέρι από ένα πηγάδι πού τανε µοναχό του εκεί, και καθώς ήτανε κουρασµένος εκάθησε και εξαπλώθηκε ς τα χορτάρια, και αποκοιµήθηκε. Τότες εβγήκανε οι Ανεράιδες αφ το πηγάδι και τόνε ελαβώσανε. Όταν εξύπνησε, ς την αρχή δεν εµπορούσε να προβατήση ούτε να µιλήση. Ύστερα εκατόρθωσε να πάη το χωρίο του, µα έµεινε από τότες παρµένος 72. Stejně jako průvodkyně předřecké Paní zvířat, později pak společnice Artemidiny Nymfy, se Neraidy vyskytují převážně na odlehlých vlhkých místech, u pramenů říček, u studánek, v jeskyních, na lesních paloucích, ve stržích a roklích, na což nám ukazují složeniny jako Νεραϊδόσπηλα, Νεραϊδόκηποι, Νεραϊδόβρηση atd. Podobně jako starořeckým Nymfám jsou Neraidám zasvěceny také léčebné prameny. Protože v některých vyprávěních jsou Neraidy popisovány jako krásná ale člověku nepřístupná a nebezpečná stvoření tančící na vrcholcích hor, s kozlí či oslí nohou, C. Fauriel byl přesvědčen, že Neraidy jsou evidentní směsí Oreád 73, Charitek 74 a Satyrů. 75 Vůdkyní Neraid je η κυρά Κάλω, η Μεγάλη Κυρά, η βασίλισσα του βουνού, 76 někdy dokonce i Lamia (viz níže). 70 nebo také Nereidy, mořské nymfy, dcery mořského boha Nérea. 71 MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s POLITIS, N. G., Paradosis I. Melete peri tu viu ke tis glossas tu elliniku lau, Athény 1904, s horské nymfy 74 dcery Dia a Eurynomy, bohyně půvabu, krásy a slavnostního veselí, obvykle se vyskytovaly v počtu tří: Aglaiá (Skvělá), Eufrosyné (radostná) a Thaliá (Kvetoucí). Římané je uctívali pod jménem Grácie. 75 POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia I. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1871, s. 92. FAURIEL, C., Ta dimotika tragudia tis synchronu Ellados, Athény 1955, s MEGAS, G. A., Ellinikes jortes ke ethima tis laikis latrias, Athény 2005, s

16 Někdy se setkáváme s rozdělením Neraid na βουνήσιες (horské) a θαλασσινές (mořské), podobně jako tomu bylo v případě starořeckých Nymf, které se dělily na Oreády (horské nymfy), Nereovny a Okeánovny (mořské nymfy), Dryjády (stromové nymfy), Najády (nymfy sladkovodních toků a pramenů) ad. V novořeckém folklóru se horské a mořské Neraidy většinou navzájem nenávidí a často spolu válčí. 77 Když fouká vítr, lidé věří, že přicházejí Neraidy, a říkají: Μέλι και γάλα εις τον δρόµον σας. Možná od tohoto vznikla kletba Να σε πάρει ο άνεµος, se kterou se setkáváme již v Iliadě a Odyssei. Říká se, že Neraidy si samy tkají látky na své tenounké šaty a při tom si tiše zpívají (starořecké Nymfy, podobně jako Moiry, předly 78 ). Na jisté společné vlastnosti s Múzami ukazují příběhy o tom, jak Neraidy naučily hrát na lyru muže, který toužil hrát na lyru jako Orfeus 79. Neraidy, stejně jako Nymfy, mají dlouhý život, ale nejsou nesmrtelné. Οι Ανεραΐδες Οι Ανεραΐδες είναι ωραίαις γυναίκες ασπροφόραις, αλλά έχουνε ένα µεγάλο κουσούρι, πως το πόδι τους είναι γαϊδουρινό. Αυταίς µπορούν να βλάψουν όποιο θέουν, ς άλλους όµως κάνουν καλό. Έναν από τον τόπον µας τον έµαθαν να παίξη τη λύρα, και κανείς άλλος δεν µπορούσε να παίξη σαν κι αυτόν. Αν αρρωστήση κανείς ς την εξοχή, όλοι ξέρουν πως από τοις Ανεραΐδες το έπαθε KALIKANTZAROVÉ (Καλικάνζαροι,Λυκοκάντζαροι, Καρκαντζόλοι, Καλιοντζήδες 81 ) Kalikantzarové jsou podle novořeckých pověr a pověstí veselá ale poněkud záškodnická stvoření. Vzhledem Kalikantzarové připomínají Satyry, mají koňskou (či kozlí nebo oslí) nohu a jsou velmi oškliví. Politis naznačuje, že samo jejich jméno by mohlo být etymologicky příbuzné s adjektivem kalos (καλός, dobrý), které se u Satyrů často vyskytovalo jako epiteton. 82 Na zemi se Kalikantzarové objevují jen v období tzv. Dodekaimeru ( ωδεκαήµερο, období dvanácti dní od do 6.1.). Během svého pobytu na zemi tráví dny v temných jeskyních, v noci, za svitu měsíce tancují a veselí se (nejčastěji s Neraidami, podobně jako Satyrové tančili s Nymfami). 83 V noci také rádi straší ve mlýnech, někdy navštěvují i domy - přicházejí komínem a mizí klíčovou dírkou v podobě kouře. Působí jim nesmírné potěšení dělat nepořádek, šířit chaos a zmatek v domě. [...] Κάθε βράδυ ούλι µπλώναν τοις στάµναις, για να µην πάνε τα Καρκαντσέλια κι κατ ρήσουν µέσα. Κι όσο νιρό απόµενε το βράδυ, τν άλλ µέρα έπρεπε να το χύσουν ούλο, να τς πλύνουν τρείς και τέσσιρις φουραίς τοις στάµνις, κ ύστ ρα να τς γιοµώσουν νιρόν για να πιούνε.[...] PAPALUKA, F., Istories san paramythia, Athény 1986, s POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia I. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1871, s ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980, s , PAPALUKA, F., Istories san paramythia, Athény 1986, s , Kol. autorů, Ellinikos laikos politismos I, Athény 1985, s VURNAS, T., GARIDI, E., I paradosi ke i epiviosi tis sto simerino politismo mas, Athény 1979, s POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia I. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s Ibid., s Ibid., s POLITIS, N. G., Paradosis I. Melete peri tu viu ke tis glossas tu elliniku lau, Athény 1904, s

17 Jediné, čeho se obávají, je oheň. 85 Někdy také číhají na lidi, aby se jich zmocnili a utancovali je k smrti, proto lidová moudrost v tomto období nedoporučuje vycházet bez zapálené louče. [...] Όποιους έβγινι τη νύχτα όξου απ του σπίτι τ, τουν έπιαναν απ του χέρ, κι τον ανάγκαζαν θέλουντας κι µη θέλουντας να χορέψει. Όντας χόρευε έπρεπε να µην κουβεντιάζ καθόλ γιατί αν κουβέντιαζε θαλά τουν πάρουν τα Καρκαντσέλια τη συντ χιά τ.[...] 86 Aktivní jsou ovšem jen do okamžiku, než zakokrhá kohout. Kohoutí zakokrhání je koneckonců v novořeckém folklóru vždy spolehlivým znamením toho, že se všechna nadpřirozená stvoření odebrala k odpočinku. Po zbytek roku se tato záškodnická stvoření v podzemí snaží podetnout pilíř (nebo kmen stromu), který nese zemi. Οι Λυκοκατζαραίοι Οι Λυκοκατζαραίοι έρχονται από τη γής αποκάτου. Ούλον το χρόνο πελεκάν µε τα τσεκούρια να κόψουν το δέντρο που βαστάει τη γής. Κόβουν όσο που µεινέσκει λιγάκι ακόµα ως νιά κλωνά άκοπο, και λέν «χάιστε νε πάµε, και θα πέση µοναχό του». Γυρίζουν πίσω της Βάφτισης, και βρίσκουν το δέντον ολάκερον, ακέριον µπίτι. Και πάλε κόβουν, και πάλ έρχονται κι ούλο φτόνι τη δουλειά κάνουν DRAKONTES (pl. δράκοντες, sg. δράκος, δράκοντας) O lidových představách o drakontech se dozvídáme nejvíce z lidových písní a pověstí a z pohádek, přičemž představy drakontů se v těchto třech lidových literárních druzích podstatně liší. V pohádkách se setkáváme spíše s orientálními vlivy, kdežto v písních a pověstech se dochovaly mnohé stopy antických mýtů. 88 Drakonti do sebe absorbovali charakterové rysy starořeckých Kentaurů, Gigantů, Titánů a Kyklopů, 89 ale také podobu a vlastnosti některých antických příšer, jakými byli např. draci, lernská Hydra, Chimaira, Charybdis a Skylla ad. V lidových pověstech jsou drakonti popisováni jako vysoká, silná, obří stvoření, charakterizována např. tím, že si domů nosí vodu v obrovských kádích a místo dřeva na topení sbírají rovnou celé stromy. 90 Jejich paláce mají obrovské železné brány, se kterými by tisíce lidí nedokázalo pohnout. Často figurují také ve zveličujících metaforách (ήτο τόσο µεγάλη µία πέτρα, ώστε ούτε σαράντα δράκοντες δεν µπορούσαν να την σηκώσουν; δράκου δύναµη 91 ). Drakonti jsou stejně jako starořečtí Kyklopové považováni za lidožrouty. Někdy jsou drakontům ponechána jejich mýtická jména, a tak se můžeme setkat přímo s Kyklopy či s Giganty. Η Σέριφος είναι το νησί των Κυκλώπων. Βρήκανε τις σπηλιές τους, όπου σωρίαζονταν ως απάνω η κοπριά των προβάτων. Οι Κύκλωπες ήταν τρεις και έβοσκαν τα κοπάδια τους. Ο ένας από αυτούς ήταν µονοµάτης. Λίγο πιο πάνω από τη σπηλιά, στον Πύργο που λέµε, βλέπεις πέτρες θεόρατες, που τις 85 ROMEOS, K., Konda stis rizes. Erevna ston psychiko kosmo tu elliniku lau, Athény 1980, s POLITIS, N. G., Paradosis I. Melete peri tu viu ke tis glossas tu elliniku lau, Athény 1904, s Ibid., s POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia I. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s Ibid., s Viz MEGAS, G. A., Ellinika paramythia I, Athény 1962, s POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia I. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s

18 είχαν ανεβάσει εκεί πάνω οι Κύκλοπες µε τα χέρια τους. Οι Κύκλωπες ήταν άγριοι και δυνατοί. Εγώ έχω πάει στη Σέριφο, και αυτά που σου λέω τα είδα µε τα µάτια µου. 92 Οι Γίγαντες Οι γίγαντες είναι ψηλότεροι και δυνατώτεροι από τσού ανθρώπους έχουνε µεγάλα γένεια κι ένα µάτι µοναχά ς το κούτελο πού βγαζε σπίθαις σαν φωτία. Το πρώτο γίγαντα τον έκαµε ο διάολος µε µία λάµνισσα ή µε µία µάγισσα. Μένουνε µέσ ς τα άφαντα τση γής και άλλη δουλειά δεν κάνουνε παρά να σηκώνουνε από χάµου µεγάλα λιθάρια και να χτίζουνε πύργους και άλλα χτίρια [...] 93 V souvislosti s povědomím o mýtických Gigantech, Kyklopech a dalších obrech, a s přímým kontaktem s hmotnými pozůstatky antické kultury, který měli Řekové po celé byzantské období a období turecké nadvlády, aniž by v této době vlivem křesťanství o antických Řecích věděli o mnoho více než to, že byli velcí muži leč pohané (slovo Ελλήν označovalo pohana nikoliv Řeka), došlo v novořeckém folklóru ke vzniku tzv. nového mýtu, tedy ke smíšení identity antických Řeků s mýtickými obry, a tím k jejich mytizaci. 94 Tak se v lidových pověstech setkáváme s postavami jako αντρειωµένοι Έλληνες aj. Οι παλαιοί Έλληνες Οι παλαιοί Έλληνες ήσαν ψηλοί σαν τοις ψηλότεραις λεύκαις, και όταν έπεφταν χάµω πέθαιναν, γιατί δεν µπορούσαν να σηκωθούν. Γι αυτό ο µεγαλύτερος όρκος των ήταν «Να πέσω, α δε λέου αλήθεια.» 95 V pohádkách si lidé většinou představují drakonty tak, jak známe draky např. i z českých pohádek, nejedná se o antropomorfní stvoření. Tato představa pravděpodobně odráží popisy homérovských několikahlavých draků (drakon původně označoval velkého hada) a dalších nestvůr, jakou byla např. lernská Hydra, v kombinaci s orientálními prvky. Drakonti obývají jeskyně nebo paláce, jsou také často strážci různých pokladů 96, zde připomeňme draky hlídající zlatá jablka Hesperidek (Ladón) či zlaté rouno. Drakonti v novořeckém folklóru, pokud mají více hlav, jsou zpravidla tříhlaví, stejně jako byl např. gigant Géryon. V pohádkách se dozvídáme, že drakonti mají manželky ( ράκαινες, ράκοντισσες, ράκισσες 97 ), děti, matky, sestry, které se snaží provdat za nějakého prince, jindy si naopak drakos zamane, že by chtěl za ženu princeznu, a dokud ji nedostane, obsadí místní pramen a lidé zůstanou bez vody STRI(N)GLY (pl. Στρίγγλες, Στρίγκλες, Στρίγλες sg. Στρίγκλα) Stringly jsou škodlivá ženská nadpřirozená stvoření, která požírají děti a všemožně škodí lidem, hlavně rodičkám a novorozencům, a mají čarodějnické schopnosti. Lidová představivost je popisuje jako ošklivé stařeny praktikující černou magii. Vnější podobnost bychom snad mohli najít u starořeckých Harpyjí, jež byly popisovány jako okřídlené nestvůry s tělem napůl ženským, napůl ptačím, které svými ostrými drápy uchvacovaly děti a také duše 92 KAKRIDIS, I. Th., I archei Ellines sti neoelliniki laiki paradosi, Athény 1979, s POLITIS, N. G., Paradosis I. Melete peri tu viu ke tis glossas tu elliniku lau, Athény 1904, s. 66. Viz také VURNAS, T., GARIDI, E., I paradosi ke i epiviosi tis sto simerino politismo mas, Athény 1979, s KAKRIDIS, I. Th., I archei Ellines sti neoelliniki laiki paradosi, Athény 1979, s POLITIS, N. G., Paradosis I. Melete peri tu viu ke tis glossas tu elliniku lau, Athény 1904, s MEGAS, G. A., Ellinika paramythia II, Athény 1962, s POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia I. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1874, s

19 zemřelých; takto byly zobrazovány např. i na náhrobcích. 98 V některých pohádkách se setkáváme se třemi Stringlemi, jež mají k dispozici pouze jedno oko, jedno ucho a jeden zub. 99 Ze starořecké mytologie jsou nám známy tři Graie, stařeny žijící v pohoří Atlas, sestry Gorgon, jež mají dohromady jedno oko a jeden zub, které si navzájem půjčují, k nimž se vydal Perseus, aby se dozvěděl, kde hledat Medúsu, jednu z Gorgon. 100 Když si vybavíme Pamfilu a Fótidu, čarodějnice z Apuleiova románu Zlatý osel 101, snad bychom mohli dojít k závěru, že vzhled novořecké Stringly je inspirován mytologickými ženskými obludami, ale své vlastnosti získala mytizací schopností žen provozujících magii od starověku přes středověk až do dob nedávných. Οι Στρίγγλαις Οι Στρίγγλαις είναι γριαίς φτωχαίς και ελεειναίς, πού δεν µπορούν να κάµουν καλό σε άνθρωπο, και όλο σε µαγικά είναι παραδοµέναις και κάνουν πράµατα πού αρέσουν του διαβόλου, σκόναις και αλοιφαίς και βότανα και άλλα τέτοια. Τους άντρες δεν πολυπειράζουν, αλλά πολύ κακό κάνουνε ς τοις γυναίκες και τα παιδιά, αν τους φέρουνε κανένα εµπόδιο ς τα µάγια τους, και µε την ανάσα τους µόνο και το φύσηµά τους µπορούν ή να τα κάµουν παλαβά ή και να τα θανατώσουν. Πηγαίνουν το ς τα µωρά τα νεογέννητα πού κλαιν, και τους βυζαίνουν το αίµα τους και τ αφίνουν σαν ξερά αυτά κι αν δεν πεθάνουν, µεινέσκουν ελεεινά κι αρρωστιάρικα όλη τους τη ζωή. Γι αυτό προτού να βαφτιστή το παιδί ποτέ δεν τ αφίνουν µονάχο και αν προτού να του ρουφήξουν οι Στρίγγλαις όλο το αίµα καταλάβουν οι γοωείς πως κινδυνεύει τα παιδί απ αυταίς, τοις διώχνουν µε κρότους και χτυπιώντας τα χέρια. Κι αυταίς για να µην τοις πιάσουν ξεκουµπίζονται από το σπίτι LAMIE (pl. Λάµιες, sg. Λάµια) Vlastnostmi jsou novořecké Lamie podobné výše zmiňovaným Stringlám, ale na rozdíl od nich z antické mytologie známe stvoření se stejným jménem. Starořecká Lamia byla podle mýtu vládkyní v Libyi, krásnou milenkou Diovou, s nímž měla několik dětí, která se stala obětí pomstychtivé a žárlivé Héry. Héra zabila kromě Skylly všechny její děti. Lamia se pak mstila, hubila děti jiným a chovala se tak ukrutně, že se její tvář změnila v děsivou masku. 103 V pověrách jsou Lamie prezentovány jako zlá a ošklivá stvoření, která rdousí malé děti; hlavní potravou Lamií je lidské maso a krev. Lamie byly vždy považovány za nenažrané, na což ukazuje mimo jiné i byzantské sloveso λαµυώνω, přežírat se; i dnes se v Nedělkově slovníku 104 pod heslem λάµια dozvíme, že toto slovo přeneseně označuje nenasytného člověka. Podobně jako slovo Stringla bylo i slovo Lamia ve středověku užíváno pro označení čarodějnic. V jiném okruhu lidových pověstí však mají Lamie společné některé rysy s Gorgonami či Neraidami (Lamia je někdy označována za vládkyni Neraid), na což ukazují slovní spojení jako λάµια του γιαλού či λάµια του πελάγου 105, jsou krásné a nejčastěji jsou vídány, jak si češou své dlouhé vlasy. 98 MARTIN, R. (ed.), Slovník řecko-římské mytologie a kultury, Praha 1993, s PAPALUKA, F., Istories san paramythia, Athény 1986, s , POLITIS, N. G., Paradosis I. Melete peri tu viu ke tis glossas tu elliniku lau, Athény 1904, s MARTIN, R. (ed.), Slovník řecko-římské mytologie a kultury, Praha 1993, s APULEIUS, Zlatý osel, přel. Václav Bahník, (Antická knihovna 22), Praha POLITIS, N. G., Paradosis I. Melete peri tu viu ke tis glossas tu elliniku lau, Athény 1904, s 500. Viz také VURNAS, T., GARIDI, E., I paradosi ke i epiviosi tis sto simerino politismo mas, Athény 1979, s GRAVES, R., Řecké mýty, Praha 2004, s NEDĚLKA, T., Novořecko-český slovník, Praha POLITIS, N. G., Neoelliniki mythologia I. Meleti epi tu viu ton neoteron Ellinon, Athény 1871, s

20 Οι Λάµιαις έκα λεφτά της ώρας από το Πραστείο είναι ένα ρέµα δασώδες, που τα λεν Μορτσίλια όταν πέσουν πολλαίς βροχαίς σε µία θέση εκεί, που λέγεται Λάµια, βγαίνει µε κρότο πολύ νερό, και τρέχει κάµποσες ηµέραις. Λίγο παραπάνω είναι µια µικρή σπηλιά, που κάθονται οι Λάµιαις. Τοις είδαν πολλαίς γυναίκες κατά το µεσηµέρι ήσαν όµορφες κ εκαθόνταν κ εχτένιζαν τα µακρυά µαλλιά τους GORGONY (pl. Γοργόνες, sg. Γοργόνα) Jméno dostala tato novořecká mýtická stvoření po starořeckých Gorgonách, třech nestvůrných okřídlených ženách s kovovými pěstmi, šupinatým krkem a s hady místo vlasů, které každého člověka, který na ně pohlédl nechaly zkamenět (nejznámější z nich byla Medúsa), ale dnešní řecké Gorgony se jim prakticky vůbec nepodobají. Svým vzhledem jsou podobné Sirénám (napůl žena, napůl ryba), stejně jako ony žijí v moři a komunikují s námořníky. V novořeckém folklóru se nejčastěji vyskytují ve spojení s Alexandrem Velikým. Οι Γοργόναις Οι Γοργόναις είναι ωραίαις γυναίκες, µα από τη µέση και κάτω έχουνε ορά ψαριού. Βρίσκονται ς τη Μαύρη θάλασσα, και πολλαίς φοραίς κατεβαίβουν και κάτω ς τα νερά µας. Σ τα εξήντα τόσα ένα καράβι τοις απάντησε απόξω από τη Θάσο. Μερικοί λέν πως τοις περσότεραις φοραίς φαίνονται το Σάββατο κατά τα µεσάνυχτα. Άµα τύχη κανένα καράβι ς το δρόµο της Γοργόνας, το αδράχνει από την πλώρη και ρωτάει «Ζή ο βασιλιάς ο Αλέξανδος;» Οι ναύταις πρέπει να ειπούν «Ζή και βασιλεύει» ή «Ζή και βασιλεύει και τον κόσµον ειρηνεύει», ή «Ζή και βασιλεύει και ζωή νά χετε και σείς». Τότε η Γοργόνα από τη χαρά της γίνεται ωραία κόρη, παύει τους ανέµους και τα κύµατα, και παίζει τη λύρα της και τραγουδεί γλυκά τραγούδια και απ αυτή µαθαίνουν οι ναύταις τους καινούριους σκοπούς. Γι αυτό όταν ακουστή κανένα καινούριο τραγούδι µε νεόβγαλτο σκοπό, λέν για κείνον πού το τραγουδεί, πως τ άκουσε από τη Γοργόνα. Αν όµως δεν ηξεύρουν οι ναύταις και κάµουν το λάθος να ειπούν πως ο βασιλιάς ο Αλέξανδρος επέθανε, αγριεύει η Γοργόνα και δίνει µια και πετά ψηλά το καράβι και πέφτει, και πνίγονται όλοι ς τη θάλασσα. Η φεύγει µε θρήνους και µοιρολόγια κι από τα κλάµατά της σηκώνεται φοβερή φουρτούνα και πνίγει το καράβι και δε γλυτώνει κανείς. 107 Jak došlo k proměně starořeckých Gorgon v mořská stvoření a z jakého důvodu pátrají po tom zda žije Alexandr Veliký není známo DALŠÍ MÝTICKÉ POSTAVY Divoký přírodní daimon Pan byl nahrazen sv. Dimitriem, který je ochráncem pastýřů a stád, a také sv. Minasem, který pomáhá najít ztracené věci, a tak se stal i patronem pasáků pomáhá najít ztracené ovce a chrání je před vlky. Dochovalo se několik vyprávění, která pocházejí převážně z Arkádie, původní vlasti antického Pana, o tom, že se stále ještě někdy můžeme s Panem na horách setkat. Jisté rysy jeho polozvířecího vzhledu nesou novořečtí Kalikantzarové. 106 POLITIS, N. G., Paradosis I. Melete peri tu viu ke tis glossas tu elliniku lau, Athény 1904, s Ibid., s Viz také VURNAS, T., GARIDI, E., I paradosi ke i epiviosi tis sto simerino politismo mas, Athény 1979, s. 181, PAPALUKA, F., Istories san paramythia, Athény 1986, s. 7-13, Kol. autorů, Ellinikos laikos politismos I, Athény 1985, s