CARITAS- Vyšší odborná škola sociální Olomouc

Transkript

1 CARITAS- Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Koncept Bazální stimulace a jeho uplatnění v institucionální péči o seniory Téma práce: Koncept Bazální stimulace a jeho uplatnění v institucionální péči o seniory Martina Komárková Vedoucí práce: Mgr. Jana Procházková Olomouc 2013

2 Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. V Olomouci Martina Komárková

3 Děkuji vedoucí mé práce Mgr. Janě Procházkové za odborné vedení mé práce. Děkuji také respondentům za ochotu a čas, který mi věnovali při zpracování výzkumné části této práce. Děkuji také své rodině za podporu, kterou mi věnovali.

4 Obsah Obsah... 4 Úvod Historický vývoj konceptu Bazální stimulace Současná situace v Evropě a v České republice Současná situace v Evropě Současná situace v České republice Teoretická východiska konceptu Bazální stimulace a její uplatnění Stimulace vnímání Podstata vnímání Podstata hybnosti Podstata komunikace Základní prvky Bazální stimulace Somatická stimulace Somatická stimulace zklidňující Polohování hnízdo Polohování mumie Vestibulární stimulace Vibrační stimulace Optická stimulace Auditivní stimulace Orální stimulace Olfaktorická stimulace Taktilně haptická stimulace Moţnosti péče o seniory v České republice Demografické aspekty stárnutí Současný systém péče o seniory Rozdělení zdravotních sluţeb Rozdělení sociálních sluţeb Cíle organizace péče o seniory Ošetřovatelský proces u seniorů Definice ošetřovatelství Cíle ošetřovatelství Charakteristické rysy ošetřovatelství Etapy ošetřovatelského procesu Specifičnost ošetřovatelské péče u seniorů Přístup k seniorům při poskytování ošetřovatelské péče Integrace Bazální stimulace do ošetřovatelského procesu Práce s biografií v integraci konceptu Bazální stimulace do ošetřovatelské péče Uplatnění vzdělávání při integraci konceptu Bazální stimulace Metodologie výzkumu a jeho etické souvislosti Kvalitativní výzkum Tzv. zakotvená teorie Etické souvislosti Výzkumná otázka Metoda výzkumu Metody zpracování dat... 38

5 6.7 Charakteristika zkoumaného prostředí a výběr respondentů Výzkumné otázky Výsledky kvalitativního výzkumu Shrnutí Závěr Seznam pouţitých zdrojů Přílohy

6 Úvod Koncept Bazální stimulace je světově uznaným přístupem, jak pracovat s lidmi, kteří mají z důvodu zhoršeného zdravotního stavu změněné vnímání okolního světa i sebe sama. Tento přístup ač vyšel z praxe a pozorování toho, jak pečovat o druhého člověka, je některými vychvalovaný jinými zavrhovaný. Nemůţeme ovšem pominout fakt, ţe tím, jak se mění systém poskytování péče v důsledku dosaţení určité kvality, určitého uznaného standardu, je nutné měnit i zajeté koleje v poskytování péče v pobytových zařízeních sociálních i zdravotnických. V dnešní době vychází péče od potřeb konkrétního člověka klienta a tím se mění i způsob péče. Ne na skupinový, ale individuální, právě za vydatné pomoci různých přístupů. Mé první setkání s konceptem nastalo v době, kdy jsem jiţ byla zaměstnaná v domově pro seniory. Toto zařízení se stará o lidi seniorského věku, kteří se ocitli ve váţné situaci a jejich zdravotní stav se změnil natolik, ţe jiţ nemohou zůstávat ve svém přirozeném prostředí, ale ke svému ţivotu vyţadují pomoc někoho druhého. Velmi často jsem se setkávala s lidmi, jejichţ stav byl natolik váţný, ţe jim neumoţňoval vykonávat běţnou sebeobsluhu ani v těch nejzákladnějších činnostech. Jejich schopnost komunikovat s okolím byla do velké míry narušena. V důsledku pozorování těchto klientů a způsobu práce jsem si čím dál více uvědomovala, do jak těţké situace se člověk tímto omezením dostává. Stejně tak jsem si uvědomovala, jak obtíţné je pečovat o takovéto klienty pro personál domova, kdyţ není moţné se s klientem normálně domluvit, ale jeho potřeby, přání, pocity lze odhadovat pouze na základě intuice či vypozorovaných znaků. Proto kdyţ jsem získala informace o konceptu Bazální stimulace, přišla mi myšlenka tohoto konceptu velmi vhodným řešením toho, jak zlepšit péči o takovéto klienty. Začala jsem se proto zabývat myšlenkou, ţe by bylo vhodné vyškolit zaměstnance v tomto přístupu a začlenit jej do péče. Proto jsem se rozhodla, ţe se pokusím zmapovat uţití konceptu v institucionální péči o seniory a zjistit, zda tento koncept napomáhá zlepšovat péči o seniory. Svoji práci jsem koncipovala jako práci induktivního charakteru s tím, ţe jsem se nejprve zaměřila na pomyslnou teoretickou základnu. Proto se první kapitoly zaměřují na popis samotného konceptu Bazální stimulace tak, aby čtenář pochopil souvislosti a dokázal si koncept a prvky, na nichţ stojí, lépe představit. V dalších kapitolách se také zmiňuji o tom, jaké jsou moţnosti péče o seniory v České republice, 6

7 přičemţ se snaţím stočit pozornost čtenáře k péči o seniory ve zdravotnických a sociálních institucích. Čtvrtá kapitola je věnována ošetřovatelské péči. Tuto kapitolu jsem zařadila do své práce záměrně. Chtěla jsem ukázat jak nezbytný je ošetřovatelský proces v institucionální péči. Popisuji zde základní charakteristiku a zaměřuji se na specifičnost ošetřovatelské péče u seniorů. Část této kapitoly je věnována tomu, jak je moţné koncept Bazální stimulace integrovat do péče, ačkoli zde nenajdeme výrazného rozlišení v tom, jaké cílové skupině je tento koncept aplikován. Poslední kapitolou je popis výzkumné aktivity, která proběhla na základě rozhovorů se zaměstnanci jednoho specializovaného oddělení. Mým záměrem je zjistit, zda koncept Bazální stimulace opravdu napomáhá zlepšit péči o seniory. K tomuto vyuţiji provedení výzkumu a pokusím se určit, zda je koncept prakticky vyuţíván lidmi, kteří jsou v tomto proškoleni a zda je uplatnění konceptu do péče natolik efektivní. Při psaní textu pouţívám pro označení konceptu jako myšlenky velké písmeno, z toho důvodu, ţe jde o oficiální název, který vlastní i ochrannou známku. Ke zpracování tématu bylo velice obtíţné sehnat dostatek literatury od různých autorů. Téma Bazální stimulace je v podstatě zpracované především jedním autorem paní PHDr. Karolínou Friedlovou, která se jako jedna z prvních zaslouţila o to, aby se koncept dostal do podvědomí těch, kdo poskytují péči o druhé. Bylo mojí snahou text doplnit i o další autory, kteří jiţ zkušenosti s uplatněním konceptu mají. 7

8 1 Historický vývoj konceptu Bazální stimulace Původ konceptu Bazální stimulace je v oblasti speciální pedagogiky. Na počátku 70. let minulého století propracoval tento koncept Prof. Dr. Andreas Fröhlich, který pracoval od roku 1970 v Rehabilitačním centru Westpfalz/Landstuhl ve Spolkové republice Německo. V tomto centru pracoval s dětmi vykazujícími těţké kombinované postiţení v mentální i tělesné oblasti. Během pětiletého vědeckého projektu vypracoval koncept Bazální stimulace. U dětí, u nichţ nebylo moţné navázat kvůli hluboké mentální retardaci klasickou verbální komunikaci, přinesl tento koncept výrazné zlepšení dorozumívání s jejich okolím. Během pětiletého vědeckého projektu vypracoval koncept Bazální stimulace. Předpokladem bylo, ţe lidské tělo vnímá a přijímá signály a reaguje skrze somatické, vestibulární a vibrační vnímání. Tento koncept otevřel dveře speciálním pedagogům k jejich klientům a zkvalitnit jim tak jejich ţivot. Poznatky Prof. Fröhlicha ukázaly, ţe poznatky konceptu Bazální stimulace mají velký význam pro všechny lidi, (Friedlová, 2007, str. 13). Po více neţ 10letých zkušenostech s integrací byl koncept transformován do ošetřovatelské péče. Koncept Bazální stimulace upoutal zdravotní sestru a kvalifikovaného pedagoga Prof. Christel Biensteinovou. Pracovala mnoho let ve Vzdělávacím centru Německého profesního svazu pro ošetřovatelská povolání v Essenu v Německu. Aplikací tohoto konceptu prokázala úspěšnost především u pacientů ve vigilním kómatu. (Friedlová, 2005, s. 100). Dosaţené výsledky v klinické praxi a rozvoj schopností klientů byl podnětem pro mnoho odborníků z oblasti medicíny, aby se začali konceptem zabývat a podpořili jej svými vědeckými výzkumy. Tak se stal uznávaným pedagogicko-ošetřovatelským konceptem. Po dlouhodobém úsilí o rozvoj máme nyní k dispozici takovou formu Bazální stimulace, která je dobře integrovatelná do kaţdodenní ošetřovatelské péče. To znamená, ţe ten, kdo ošetřuje, zohledňuje koncept Bazální stimulace i individualitu klienta. Koncept umoţňuje lepší kontakt mezi ošetřujícími a klienty, protoţe v určitých kritických ţivotních situacích se stává koncept základem kvalitní ošetřovatelské péče. (Friedlová, 2002, s ) Prof. Biensteinová a prof. Andreas Fröhlich se společně podílejí na vědeckých konceptech v oblasti konceptu Bazální stimulace a vypracovali systém vzdělávání lektorů tak, aby byl zajištěn relevantní přenos do klinické praxe. Lektoři konceptu musí absolvovat na vybraných vzdělávacích institucích v zahraničí čtyřsemestrální studium a 8

9 sloţit závěrečné zkoušky. Lektoři jsou sdruţeni v Mezinárodní asociaci Bazální stimulace a jsou nositeli licence, díky níţ mohou tento koncept dále vyučovat. Jsou povinni se dále v tomto konceptu vzdělávat. Aplikovat koncept do péče lze jen na základě absolvování certifikovaného kurzu pod vedením lektora Bazální stimulace. (Friedlová, 2007 s. 14) 1.1 Současná situace v Evropě a v České republice Bazální stimulace patří v zemích Evropské unie k nejpopulárnějším ošetřovatelským konceptům v ošetřovatelství. Koncept je v zahraničí integrován do osnov ve výuce ošetřovatelství na zdravotnických školách, v klinické praxi se s konceptem pracuje na mnoha pracovištích. (Friedlová, 2007, s ) Současná situace v Evropě V současnosti patří Bazální stimulace v zemích Evropské unie k uznávaným a aplikovaným metodám jak v oblasti ošetřovatelství i speciální pedagogiky. Pro lidi, kteří jsou jakkoli tělesně či mentálně postiţeni, také pro ty, u nichţ je vnímání jakýmkoliv způsobem narušeno, zkrátka pro většinu klientů ústavů sociální péče, domovů pro seniory, pacientů v nemocnicích je tento koncept neodmyslitelnou součástí jejich ţivota. Významné místo zaujal především v péči o nedonošené děti. Koncept Bazální stimulace má za sebou fázi dokazování a přesvědčování a nyní se nachází v období zavádění do praxe a realizace. Počet terapeutů se rozšiřuje a sním i zkušenosti s konceptem. Terapeuté si mohou navzájem vyměňovat zkušenosti a vést diskuze na různých konferencích, seminářích. V současnosti jsou v zahraničí k dispozici učebnice pro práci s konceptem v jednotlivých oborech ošetřovatelství, protoţe v zahraničí je uţ koncept integrován do osnov ve výuce na zdravotnických školách. Většina velkých zahraničních zařízení má vlastní lektory a školí zaměstnance a podporují je formou supervize. (Friedlová, 2007 s ) Současná situace v České republice V České republice jako první o konceptu informovala PhDr. Karolína Friedlová publikováním článků do časopisu Sestra a na multioborové konferenci v Olomouci v roce První kurz Bazální stimulace proběhl v roce 2003 na lékařské fakultě 9

10 Univerzity Palackého v Olomouci. Od té doby proběhlo mnoho základních a nadstavbových kurzů, kterými prošli pracovníci z různých oblastí ošetřovatelství, ale také učitelé, fyzioterapeuti, logopedové apod. (Friedlová, 2007, s. 17) Od roku 2004 je koncept Bazální stimulace zařazen do studijního programu oboru zdravotnický asistent na středních zdravotnických školách. Pro sestry je vyuţití konceptu uvedeno ve vyhlášce MZ ČR o stanovení činnosti všeobecné sestry ve sbírce zákonů č. 424/2004. (Malíková, 2011, s ). V říjnu 2005 byl zaloţen ve Frýdku- Místku Institut Bazální stimulace za účasti Prof. Christiana Biensteina. (Friedlová, 2007, s. 17) Tento institut se zabývá vzdělávacími aktivitami a všechny vzdělávací programy jsou akreditované MZ ČR, MPSV ČR, MŠMT ČR a Ministerstvem zdravotnictví Slovenské republiky. Absolventi obdrţí certifikát platný v celé EU. (Friedlová, , s. 3) v současné době s konceptem Bazální stimulace pracují různá zdravotnická zařízení (např. fakultní nemocnice v Brně, Ostravě, Plzni), sociální zařízení (domovy pro seniory v Praze, Hlučíně, Červené Vodě, Velehradě apod), ale také agentury domácí péče. (Friedlová, 2007, s. 17). 10

11 2 Teoretická východiska konceptu Bazální stimulace a její uplatnění Bazální stimulace jako pojem je chápána jako koncepční přístup k řešení problémů a obtíţí u těţce postiţených jedinců. Tato koncepce, ač zde není jasně formulována terapie či vzdělávání, stojí spíše na myšlenkách, které mohou být neustále přehodnocovány a přizpůsobovány. V centru stojí člověk ve své fyzické realitě, coţ nám dává osobní přístup, kdy zdánlivě všechny komunikativní a intelektové vztahy jsou zakázány.( Stelzl, 2003, s. 7), Friedlová (2007, s. 19) popisuje Bazální stimulaci jako koncept, který podporuje v nejzákladnější (bazální) rovině lidské vnímání. Kaţdý člověk vnímá pomocí smyslových orgánů svět kolem sebe. Díky schopnosti vnímat jsme se naučili pohybovat a komunikovat a právě pohyb, vnímání a komunikace se vzájemně ovlivňují. Koncept se zaměřuje na tyto tři oblasti a umoţňuje lidem se změnami v těchto třech oblastech uchovávat své ţivotní návyky a to cílenou stimulací smyslových orgánů. Touto cílenou stimulací se aktivuje mozková činnost a tím se podporuje vnímání, komunikace a hybnost klientů. Kaţdý člověk má jiný poţadavek na komunikaci, coţ koncept zohledňuje a přistupuje k člověku v rovnocenném vztahu. Hlavními cíli Bazální stimulace je poskytnout podporu a umoţnit vnímání jedincům s postiţením tak, aby se mohla rozvíjet jejich identita, mohl být navázán kontakt s okolím a zlepšily se funkce organismu jako celku. Tento koncept vychází z respektu autonomie kaţdého člověka, a proto si terapeuti dávají pozor na kvalitu doteků a neverbální komunikaci. (Friedlová, 2007, s. 32) Pokud je okolní prostředí z jakýchkoli důvodů málo podnětné, dochází k sensorické deprivaci. Struktura mozku je poté podmíněna nedostatkem stimulů a to vede k redukci schopnosti jeho výkonu. Lidé, kteří mají těţší změny v hybnosti bývají omezeni ve svých aktivitách, protoţe nemoţnost vykonat samostatný pohyb vede k podnětové deprivaci. Toto se projevuje zejména při dlouhodobé hospitalizaci, která sebou nese následně i deprivaci sociální. Fröhlich hovoří v této souvislosti nejen o primárních, nýbrţ dodatečně o sekundárních poškození mozku na základě masivní podnětové deprivace. (Friedlová, 2007, s. 25) 11

12 Teoretická základna pro koncept Bazální stimulace je zaloţena na předpokladech neurofyziologického modelu vývoje člověka, genetických prvcích vývojové psychologie, poznatků fyzioterapie a psychologie. (Friedlová, 2007, s. 47) Koncept se tedy uplatňuje především v péči o (Friedlová, , s. 4): Děti a dospělé s těţkými změnami v oblasti smyslového vnímání nebo hybnosti Klienty v komatózních stavech Umírající klienty Klienty dlouhodobě upoutané na lůţko Klienty neorientované a neklidné Seniory s demencí a geriatrické klienty 2.1 Stimulace vnímání Bazální stimulace respektuje různé vývojové stupně vnímání, ve kterých se člověk nachází. Schopnost vnímat se vyvíjí jiţ v embryonální fázi. Na základě vědeckých poznatků bylo zjištěno, ţe se nejprve vyvíjí somatické vnímání, které člověka informuje o vlastním těle. Dále vnímání chvění a vibrací a vnímání vestibulární, které člověka informuje o změně polohy těla. Tyto tři druhy vnímání vzbuzují u člověka primární pocit jistoty. (Friedlová, 2007, s , 64) Podstata vnímání Vnímání bývá definováno jako lidské vědomí, bdělý stav, v němţ je člověk schopen sebeuvědomování, orientované pozornosti a záměrného jednání a myšlení na základě smyslových a paměťových informací. (Trojan, 2007, s. 708). Zatímco neurologie popisuje vědomí jako stav, kdy je člověk schopen správně vnímat sebe i své okolí a správně reagovat na podněty vnějšího prostředí (Friedlová 2011, s. 65). Podnětem se chápe kaţdá změna zevního i vnitřního prostředí organismu. Podnět je v podstatě energie, která vyvolá určitý fyziologický děj ve všech nervových vláknech, tzv. vzruch. Vzruch se přenáší pomocí receptorů, které je i dále zpracovávají. Schopnost uloţit a uchovávat informace je jedním z projevů činnosti nervového systému. Informace si lidský mozek uchovává v paměťových drahách, a proto je lze cílenou činností opět aktivovat. Pokud je okolní prostředí člověka z jakýchkoli důvodů bezpodnětné, dochází k sensorické deprivaci. A nedostatek pohybové aktivity má za 12

13 následek motorickou deprivaci. Tímto dochází k redukované činnosti výkonu mozku. (Friedlová, 2007, s. 22) Kvantitativní poruchy vědomí mohou být: Somnolence lehká porucha vědomí, člověk na oslovení i dotek reaguje Sopor hlubší porucha vědomí, člověk reaguje na bolestivý podnět Kóma hluboké bezvědomí, kdy člověk nereaguje na zevní podněty Apatický stav téţ nazýván vegetativní stav je to stav změněného vědomí, kdy člověk vypadá jako ţe je při vědomí, ale nemluví a reaguje zcela reflexně (Friedlová, 2007, s. 68) Podstata hybnosti Schopnost pohybu má člověk skoro po celý ţivot. Pohyb je spojen se základními lidskými potřebami, ale umoţňuje také komunikaci s okolním světem a vnímání sebe i okolí. Pohybu předchází myšlenka na pohyb, proto není moţné tyto dvě sloţky oddělit. Na řízení motoriky se podílí CNS a je úzce spjata s vestibulárním systémem, který slouţí k udrţení rovnováhy a stabilitě těla. Koncept vychází z vědeckých poznatků tzv. senzomotorické inteligence, která trvá po celý první rok ţivota člověka. Toto období nemůţe být přeskočeno. Sensomotorická inteligence obsahuje aktivity, které se týkají vnímání, drţení těla a pohybu. Výchozí myšlenou při tvorbě konceptu se pro Prof. Fröhlicha stal koncept manţelů Bobathových 1. Tento koncept je také celosvětově uznávaný a pracuje s předpokladem, ţe určitými cílenými formami cvičení je moţno zlepšit pohyblivost. (Friedlová, 2007, s ) Podstata komunikace Komunikovat znamená být ve spojení. Je to vědomá činnost lidského chování a slouţí k udrţení a vytváření mezilidských vztahů. Pomocí komunikace získáváme nové vědomosti a znalosti. Schopnost komunikovat má zřetelný vliv na kvalitu ţivota. Komunikační proces má pět sloţek. Pokud některá chybí, nemůţe komunikace probíhat. Sloţky komunikačního procesu: 1 Autory konceptu jsou manţelé Karel a Berta Bobathovi, kteří v roce 1938 emigrovali do Británie. Pediatr-neurolog a fyzioterapeutka rozvíjeli svůj terapeutický koncept na základě svých praktických zkušeností. Specifickým rysem Bobath konceptu je individuální vyšetření pacienta v rámci konkrétní funkce, individuální plánování a aplikace terapie specifickými terapeutickými technikami jsou inhibice, facilitace a stimulace. Velký důraz se klade na erudici rodičů a osob pečujících o pacienty. 13

14 Komunikátor osoba, od níţ sdělení vychází Komunikant osoba, které je sdělení určeno Komuniké sdělení, vysílaná zpráva Zpětná vazba zpráva o tom, ţe byla komunikace přijata Kontext prostředí a situace, ve které komunikace probíhá Aby byla komunikace úspěšná, musí komunikant i komunikátor informace vnímat, analyzovat a reagovat na ně. (Friedlová, 2007, s. 30) V ošetřovatelské péči musí mít ošetřující personál dostatečné dovednosti k navázání komunikace s klientem. Nemoc a dlouhodobé odloučení od blízkých, nemoţnost se realizovat, to vše má za následek zhoršení komunikačních dovedností. (Venglářová, Mahrová, 2006, s. 11). Komunikaci můţeme rozdělit na verbální a neverbální, z níţ neverbální komunikace tvoří asi 70-90%. Terapeuti se často při pouţití konceptu dostávají u svých klientů do oblasti intimity a svojí komunikací by neměli vzbuzovat u klienta pocit ohroţení. (Friedlová, 2007, s. 32). Koncept Bazální stimulace pracuje s doteky. Doteky by měly být cílené a promyšlené. Cílem doteku je vzbudit v klientovi orientaci a důvěru. Ruce terapeutů jsou médiem a umoţňují získat klientovi informace o svém těle. Bazální stimulace není doteková terapie a nelze ji s tímto pojmem zaměňovat. Koncept ale s dotekem pracuje a klade velký důraz na kvalitu doteku. (Friedlová, , str. 6) Malíková (2011, s ) poukazuje na projevy klienta, které jsou reakcí na prováděnou aktivitu. Pokud má klient příjemné pocity, pozorný pracovník zaregistruje změnu v kvalitě dýchání, spontánní otvírání a zavírání očí, sníţení svalového napětí. Jestliţe se ale klient cítí nepříjemně, projeví se to např. změnou barvy v obličeji, zavíráním očí, tuhnoucí mimikou. Klient můţe klást odpor, bránit se. V konceptu Bazální stimulace musí být dodrţeny tyto zásady komunikace: před zahájením a po ukončení kaţdé činnosti je klient stejně osloven zahájení a ukončení kaţdé činnosti je spojeno s provedením tzv. Iniciálního doteku (vţdy na stejném místě na těle, např. levé rameno). Informace musí být zaznamenána do dokumentace klienta. Na klienta je třeba mluvit zřetelně a srozumitelně, nezvyšovat hlas Verbální a neverbální komunikace musí být v souladu Všichni pracovníci by měli pouţívat stejný způsob komunikace a to takový, na jaký byl klient zvyklý Při péči je nutné mluvit pouze na něj a nemluvit s další osobou. 14

15 Minimalizovat komunikační šum např. neustálé zavírání a otevírání dveří, zajistit soukromí Je nutné vytvořit prostor, aby mohl klient reagovat na slova pracovníka Komunikace s lidmi, jejichţ vědomí či vyjadřovací moţnosti jsou narušené, vyţaduje znalosti a dostatečnou dávku schopností zaznamenávat reakce klienta, i kdyţ někdy mohou být zcela nepatrné. První osobou, která je mnohdy zachytí, bývá rodinný příslušník. Proto koncept integruje příbuzné do péče a chápe je jako partnery v procesu ošetřovatelské péče. (Friedlová, 2007, s. 34) Péče o nemocného klade vysoké nároky jak na příbuzného, popř. pečovatele. Pokud je příbuzný popř. pracovník nepřipravený, můţe jednat zkratkovitě a nevšimnout si důleţitých signálů klienta, coţ můţe vést ke zhoršení vztahu s klientem a péče přestane mít daný efekt. Je nezbytné, aby příbuzný, popř. pracovník dobře porozuměl projevům klienta, dokázal je popsat a uměl adekvátně odpovědět. Příbuzný, popř. pečovatel by neměl být čistým amatérem. Je vhodné, aby byl patřičně vzdělán a aby mu byla poskytnuta podpora a rada v pečovatelském procesu. Edukace a podpora pracovníka či příbuzného zahrnuje několik kroků. Je to především dostatečný přísun adekvátních informací, které objasní problematiku. Pro pracovníky či příbuzné je důleţité si uvědomit, aby se vyhnul přehnaným očekáváním, a aby si uvědomil náročnost dlouhodobé péče. (Pidrman,V., Kolibáš, E., 2005, s ) 15

16 3 Základní prvky Bazální stimulace V této kapitole se budu zabývat základními prvky Bazální stimulace v návaznosti na teoretická východiska konceptu Bazální stimulace. Ve své práci uvedu pouze základní a nejznámější techniky z kaţdého prvku Bazální stimulace, jejichţ praktické pouţití bych chtěla zkoumat prostřednictvím provedeného výzkumu na konkrétních pracovištích. Jak jiţ bylo řečeno, Bazální stimulace se vyznačuje potřebou celistvosti ve vnímání pohybu a vnímání, coţ se odráţí na rovině zkušenosti z prenatální vývojové psychologie. Pouze ten člověk, který vnímá své tělo, můţe v případě, ţe ošetřující pracovník zvolí vhodný komunikační kanál vnímat svoje okolí. Není tím ovšem myšlena komunikace v úrovni verbální. Zvláště u lidí nacházejících se v těţké situaci dlouhodobě upoutáni na lůţko či stav coma vigilie se komunikace odvíjí ve formě ranné komunikace. (Friedlová, 2009, s. 15) Koncept se člení na základní a nadstavbovou Bazální stimulaci. Prvky základní Bazální stimulace jsou somatická, vestibulární a vibrační. Prvky nadstavbové Bazální stimulace jsou optická (zraková), auditivní (sluchová), taktilně-haptická (hmatová), olfaktorická (čichová) a orální (chuťová). 3.1 Somatická stimulace Somatická stimulace slouţí ke zprostředkování vjemů klientovi z jeho vlastního těla. To je základní předpoklad k tomu, aby si klient uvědomil své okolí a svou schopnost komunikovat. Míra účinnosti závisí na kvalitě, lokalitě a intenzitě dotyku terapeuta. (Malíková, 2011, str. 193) Koncept Bazální stimulace poskytuje mnoho moţností, jak podpořit vnímání. Byly vytvořeny techniky, které umoţňují vnímat své tělo např. během celkové koupele či různými způsoby polohování jak na posteli tak i v křesle a s pouţitím různých materiálů pomáhají klientům rozpoznat a uvědomit si hranice vlastního těla. Jelikoţ Bazální stimulace vychází z myšlenky, ţe kaţdý člověk v jakémkoli stavu dokáţe něco vnímat, dostává se zde klientovi pomocné ruky prostřednictvím rukou pečujícího pracovníka. Proto je tolik důleţité, aby se klientovi dostávalo jasných a cílených dotyků. Intenzivního kontaktu v somatické stimulaci se dá docílit ţínkou nebo ručníkem, coţ umoţní klientovi kvalitnější vjem o hranicích těla. 16

17 Tato stimulace se dá aplikovat při koupeli klienta, při které pracovník dle pozorování klienta vyhodnotí nejvhodnější techniku koupele. (Friedlová, 2009, s ) Somatické stimulace dle konceptu jsou (Friedlová, 2007, s ): somatická stimulace zklidňující somatická stimulace povzbuzující neurofyziologická stimulace symetrická stimulace rozvíjející somatická stimulace diametrální stimulace polohování hnízdo polohování mumie kontaktní dýchání masáţ stimulující dýchání Somatická stimulace zklidňující Somatickou stimulaci stejně jako ostatní druhy stimulace můţeme do péče integrovat během koupele klienta. Při aplikaci této techniky pouţijeme vodu o teplotě o C. Cílem této techniky můţe být stimulace vnímání tělesného schématu redukce neklidných stav, stavů zmatenosti a dezorientace navození celkového tělesného uvolnění navázání komunikace stimulace vnímání Zklidňující stimulaci můţeme pouţít u klientů se změnou v oblasti mentální (např. těţká mentální retardace), s těţkým somatickým postiţením, u klientů s poruchami spánku nebo různými typy demencí nebo je moţné ji pouţít u umírajících jako doprovázející péči. (Friedlová, 2007, s ) Před započetím koupele klienta informujeme, co se bude dít tak, aby věděl, ţe se nejedná o vyšetření. Ponoříme jeho ruku do vody (taktilně-haptický vjem), mácháním umoţníme akustický vjem a olfaktoricky podpoříme vnímání přičichnutím k mýdlu. Mytí začneme obličejem a pokračujeme přes trup ke končetinám. Vţdy ve směru růstu chlupů. Na hrudníku postupujeme od středové linie ke stranám trupu vţdy oběma 17

18 rukama současně. Musíme zachovat symetrii a kontinuitu. Při osušování těla pouţíváme stejný postup jako u mytí. (Friedlová, 2009, s ) Polohování hnízdo Vnímání vlastního těla se mění při klidném leţení jiţ po 30 minutách. Dochází k pocitu ztráty tělesných hranic. Tento stav se ještě umocňuje u klientů dezorientovaných, imobilních leţících na antidekubitních matracích. (Friedlová, 2007, s. 91) Poloha hnízdo umoţňuje klientům odpočívat a navozuje u nich příjemné pocity. Zároveň tato poloha nabízí pocit bezpečí a jistoty. Polohování provádíme tak, ţe klienta uvedeme do oblíbené polohy, srolujeme dvě deky a srolovanými dekami ohraničíme klientovo tělo. Třetí dekou klienta přikryjeme. (Friedlová, 2009, s. 38) Polohování mumie Poloha mumie se vyuţívá především u těch klientů, u kterých je nutná velmi intenzivní stimulace. Jde především o klienty ve vigilních kómatech a také ty, u nichţ je potřeba eliminovat stavy neklidu a agresivity. Klienta zabalíme do deky a to tak, ţe začínáme u nohou klienta a končíme v horní části těla, kde vedeme deku kolem hlavy a konce přeloţíme pod tělo klienta. Kontraindikací pro tuto polohu je strach z těsných prostor, tzv. klaustrofobie. (Friedlová, 2007, s ) 3.2 Vestibulární stimulace Zdravý člověk se neustále pohybuje, mění polohu těla v závislosti na vykonávaných činnostech. Lidem, kteří ztratili pohybové aktivity či je mají omezeny lze prostřednictvím této stimulace poskytnout podporu rovnováţnému ústrojí, zlepšit prostorovou orientaci a vnímání pohybu. (Trojan, 2003, s. 606) Vestibulární stimulace podporuje to, aby si klient uvědomil své lineární, rotační a statické pohyby hlavy a zabránilo se u něj poruchám vnímání prostoru, bolesti hlavy, svalového napětí nebo nauzee. (Malíková, 2011, str. 194) vestibulární stimulaci můţeme provádět u klienta pomocí zcela nepatrných pohybů jeho hlavou. Vhodné je zavádět stimulaci před kaţdou změnou polohy těla. 18

19 Tato stimulace se provádí tak, ţe pracovník za klientem klečí, fixuje ho a provádí s ním pohyb leţaté osmičky či pohupování ze strany na stranu. (Friedlová, 2007, s. 106) 3.3 Vibrační stimulace Vibrační stimulace slouţí ke stimulaci koţních receptorů pro vnímání vibrací a současně stimuluje receptory hluboké citlivosti ve svalech, šlachách a kloubním aparátu. Ke stimulaci se pouţívají různé vibrační předměty, např. vibrující lehátka, elektrický zubní kartáček, vibrující hračky nebo hudební nástroje. U seniorů se nesmějí pouţívat elektrické vibrátory z důvodu moţného rizika mikrotraumatizace. (Malíková, E., 2011, s. 194) Pokud je to vhodné, aplikujeme tuto stimulaci na kloubech horních a dolních končetin nebo pouţijeme dlaně a obejmeme kloub a přiměřeným tlakem vibrujeme. (Friedlová, 2007, s. 107) 3.4 Optická stimulace Zrakový vjem je spolu se sluchovým aparátem nejčastěji vyuţívaným smyslem k poznávání světa a navázání komunikace. Prostředí v nemocničních či sociálních zařízeních bývá pro většinu klientů prosté veškerých vizuálních podnětů. Můţeme říci, ţe je nestimulující a po delší době aţ stresující. (Friedlová, 2007, s. 112). Pro optickou stimulaci je důleţitá jakákoli změna polohy těla. Optická stimulace vychází z toho, ţe kaţdý z nás má ve své paměti uloţenou řadu obrazů. Pokud je klient v neznámém prostředí, vloţením známého předmětu mu pomáhá navodit zklidnění, protoţe předmět poznává. (Malíková, 2011, s. 194) Pro optickou stimulaci je potřeba dodrţovat tyto zásady (Friedlová, 2007, s. 113): pomoci klientovi si uvědomit rozdíl mezi dnem a nocí umoţnit klientovi sledovat hodiny vystavit klientův obličej aspoň krátce slunečnímu svitu jasně odlišit, kde končí zeď a začíná strop umístit do pokoje obrázky, fotografie tak, aby byly v jeho zorném úhlu pouţívá-li klient brýle, nezapomenout mu je nasadit. 19

20 Optická stimulace neznamená pouze pasivní přijímání podnětů, ale také moţnost změnit prostředí či s podněty aktivně pracovat. Zvláště u klientů v geriatrické péči vyuţíváme jejich vyprávění a vzpomínání. Je nutné ale vysledovat, zda podněty u klienta nevyvolávají negativní reakce. Důleţitá v této stimulaci je akceptace věcí klienta (respekt autonomie klienta). (Fiedlová, 2007, s ): 3.5 Auditivní stimulace Jedná se o stimulaci sluchu pomocí jakýchkoliv zvukových podnětů známých z klientovi minulosti. Pouţitím této stimulace se sleduje několik cílů, např. Navázání komunikace, zprostředkování informací, aktivizace prostřednictvím vzpomínek, vybudování pocitu jistoty, učení novým slovům nebo zvýšení rozlišovací schopností sluchového aparátu. V této technice se vyuţívá hra na hudební nástroje a zpěv. (Malíková, 2011, str. 195) Do této techniky se mohou zapojit i rodinní příslušníci či přátelé, kteří klientovi přinášejí nové informace o tom, co dělali, co je doma nového apod. měli by klienta oslovovat tak, jak byli zvyklý. Klienti především v geriatrické péči, kteří neslyší či trpí částečnou ztrátou sluchu, mohou být agresivní, pokud v jejich přítomnosti mluvíme se třetí osobou. Důvodem je neschopnost zaznamenat slova a na základě tohoto se poté klienti domnívají, ţe se hovoří o nich a bývají vztahovační. Proto aby byla auditivní stimulace efektivní musíme dbát na to, abychom znali klientův deficit, sledovali reakce klienta a minimalizovali rušivé a matoucí zvuky z okolí. Pro dorozumívání s klienty, kteří nerozumí mluvenému slovu (např. klienti s demencí), je vhodné, aby pracovník vyuţil analogové karty, na kterých jsou nakresleny jednotlivé předměty a prostřednictvím nich se pokusit s klientem domluvit. (Friedlová, 2007, s ) 3.6 Orální stimulace Chuťový proţitek patří mezi významný stimul, protoţe ústa jsou z pohledu vnímání nejcitlivější tělesnou zónou. Pomocí této stimulace pomáháme klientovi vnímat vjemy z jeho úst. Prostřednictvím této stimulace navazujeme kontakt s klientem a současně provádíme hygienu dutiny ústní. Tím se sniţuje svalové napětí a aktivizuje se paměť klienta. (Malíková, 2011, s. 195) 20

21 Předpokladem pro úspěšnou orální stimulaci je umoţnit klientovi být v takové poloze, která je mu příjemná. Dále umoţnit mu ochutnat to, co je mu příjemné a známé a bedlivě sledujeme jeho reakce. Nikdy neprovádíme orální stimulaci, pokud je klient zřetelně unavený. Během orální stimulace se nekombinují více jak tři různé chutě a také platí zásada nevnikat do úst násilím. Pro orální stimulaci je vhodné pouţívat tzv. cucací váčky. (Friedlová, 2007, s ) 3.7 Olfaktorická stimulace Tato stimulace vyuţívá vůní a pachů pro lidský organismus jako výrazný provokatér vzpomínek. Nejvhodnější jsou oblíbené osobní toaletní potřeby, které byl klient zvyklý dlouhodobě pouţívat. Olfaktorické podněty se ovšem klientovi nenabízejí často, aby si na ně nezvykl a nesníţil se jejich efekt. (Malíková, 2011, s. 195). Mnoho vůní a pachů je obsaţeno v autobiografii klienta a to ve spojení s pozitivními či negativními proţitky. Kaţdý člověk má své oblíbené vůně. Před tím neţ začneme klienta konfrontovat s olfaktorickou stimulací, je nutné zjistit, které vůně klient upřednostňuje, abychom nevyvolali negativní reakce a tím by nedošlo k navázání kontaktu. Při výběru vůně dbáme také na to, abychom znali vůně z jeho prostředí, zaměstnání apod. U klientů s demencí můţe vůně vlastních toaletních prostředků pomoci klientovi pochopit danou situaci, např. příprava koupele. Kontraindikací u této stimulace jsou vonné svíčky, které mohou olfaktorickou schopnost klienta sniţovat. (Friedlová, 2007, s ) 3.8 Taktilně haptická stimulace Ruce jsou velmi činorodou částí lidského těla. Vykonávají spoustu pohybů a umí rozeznávat mnoho předmětů. Tohoto vyuţívá tato stimulace k tomu, aby si klient obnovil paměťovou stopu a získal orientaci v prostředí. Při této stimulaci vkládáme klientovi do rukou známé předměty spojené např. s domovem, povoláním, oblíbenou zájmovou činností apod. (Malíková, 2011, s. 95) Schopnost lidské ruky poznat předměty umoţňuje během ţivota získat zkušenosti a ty pak uchovávat v paměti. Někteří klienti se projevují značnou aktivitou rukou, která se projevuje např. tím, ţe si tahají zavedené močové cévky, neustále rolují deku, rozepínají si oblečení a svlékají se, hrají si se stolicí či ţmoulají kapesník. Mnohé tyto situace jsou 21

22 pro klienty nedůstojné a nepříjemné pro pracovníky. Koncept Bazální stimulace chápe tento projev jako nedostatek podnětů ve stimulaci hmatu. Vkládané předměty stimulují mozek a omezují neklid v rukou. (Friedlová, 2007, s ) 22

23 4 Možnosti péče o seniory v České republice Ţivot kaţdého probíhá od narození aţ do okamţiku smrti v určitých vývojový etapách. Kaţdá etapa má své charakteristické znaky, které ovlivňují kvalitu ţivota a dává člověku určité moţnosti ale i limity. To platí i pro období stáří. (Malíková, 2011, s. 13) V této kapitole se zaměřím na cílovou skupinu seniorů jako jedné ze skupin, u kterých je moţné Bazální stimulaci implementovat do péče. Nejprve vymezím aktuální demografickou situaci a z ní vycházející opatření, kterými je zajištěna péče o seniory v České republice. Dále uvedu systém sluţeb určených seniorům, přičemţ se více se zaměřím na institucionální péči vzhledem k cíli mé práce. 4.1 Demografické aspekty stárnutí Ţijeme ve společnosti, která stárne. Pro demografický vývoj v České republice je stárnutí typickým jevem, který bude i v dalších letech pokračovat. Takto je společnost nucena se touto situací zabývat a přizpůsobovat se tomuto trendu. Současně je nutno počítat s tím, ţe se prodluţuje střední délka ţivota a tím se poměr seniorů a pracujících lidí výrazně mění. (Malíková, 2011, s. 26) Důsledek demografického stárnutí je spatřován v ekonomickém zajištění osob, které dosáhnou v budoucnu důchodového věku. Současně s tím se bude měnit i společenské klima a zvýší se počet osamoceně ţijících jedinců, zejména ţen. S tím bude souviset potřeba specifických sluţeb a péče určených seniorům. Prostřednictvím různých sluţeb institucí a rodiny bude třeba nabídnout seniorům smysluplnou péči tak, aby respektovala plně jejich potřeby a směřovala k uspokojení jejich potřeb materiálních, duševních a duchovních tak, aby se senioři mohli aktivně podílet na veřejném ţivotě. (Jarošová, 2006, s ) Ministerstvo práce a sociálních věcí vytváří politiku přípravy na stárnutí. Z toho důvodu byl vypracován a realizován Národní program přípravy na stárnutí na období , který navazuje na předchozí Národní program přípravy na stárnutí na období V březnu 2006 byla zřízena Rada vlády pro seniory a stárnutí populace, která vykonává funkci poradního a iniciativního orgánu. Mezi její priority patří mimo jiné i ochrana seniorů v rizikových situacích, podpora rodiny a zlepšování funkčního zdraví seniorů. (Malíková, 2011, s. 27) 23

24 Ke dni však účinnost Národního programu přípravy na stárnutí na období let 2008 aţ 2012 skončila. Proto se v roce 2012 začal připravovat nový strategický dokument vlády, který by měl navázat na předchozí programy. Do jeho přípravy se aktivně zapojili zástupci neziskových organizací, podnikatelských subjektů, místních a krajských samospráv, dalších ministerstev, sociální partneři i odborníci z akademické sféry. Nová verze dokumentu Národní akční plán podporující pozitivní stárnutí pro období let 2013 aţ 2017, byl dne předloţen vládě ČR k projednání. Pro období 2013 aţ 2017 byly identifikovány následující priority (MPSV, 2008): Zajištění a ochrana lidských práv starších osob Celoţivotní učení Zaměstnávání starších pracovníků a seniorů ve vazbě na systém důchodového pojištění Dobrovolnictví a mezigenerační spolupráce Kvalitní prostředí pro ţivot seniorů Zdravé stárnutí Péče o nejkřehčí seniory s omezenou soběstačností Spolu s problémy, které přináší demografická situace do ekonomické sféry, vyvstává také otázka, jak se co nejlépe postarat o staré občany především v oblasti sociální a zdravotní. Při vytváření zdravotně sociální péče o seniory je nutné respektovat velkou různorodost této populace. Z toho důvodu je nutné přistupovat v péči individuálně k potřebám seniorů. (Jarošová, 2006, s. 43) 4.2 Současný systém péče o seniory V oblasti péče o seniory existují dva základní typy sluţeb zdravotní a sociální sluţby. Jejich cílem je podpořit zdraví seniorů, šířit prevenci nemocí, posilování soběstačnosti, zajistit základních ţivotních potřeb a podpoření co nejdelšího setrvání ve svém domácím prostředí. Zhorší-li se zdravotní stav, nastupuje pomoc ve formě institucí, především dlouhodobá péče. (Jarošová, 2006, s. 44) 24

25 4.2.1 Rozdělení zdravotních služeb Geriatrická ambulance nachází se v geriatrických odděleních nemocnic. Zaměřují se na provázanost léčby akutní a následnou, diagnostiku a léčbu specifických syndromů, poradenství, zajišťují péči o seniorskou populaci. Geriatrické oddělení je oddělením nemocnice, kde je prováděna akutní péče o seniory. Zaměřují se na stavy, které sice bezprostředně ohroţují člověka, ale nejsou podnětem k hospitalizaci. Např. nutriční poruchy, pády, deliciózní stavy apod. Zařízení následné péče (rehabilitační a doléčovací) je určeno seniorům, jejichţ zdravotní stav je stabilizovaný, je u nich stanovená diagnóza, ale potřebují časově delší doléčení. Ošetřovatelské oddělení jedná se o oddělení, kde se provádí krátkodobá i dlouhodobá ošetřovatelská péče. U seniora je nutné znát diagnózu a jeho zdravotní stav je stabilizovaný nebo neovlivnitelně progredující. Obsahem péče je zajištění základních potřeb, aktivizace a rehabilitace, také péče o defekty a sledování zdravotního stavu. (Jarošová, s 45-46) Rozdělení sociálních služeb V roce 2006 vstoupil v platnost zákon č. 108/2006 Sb, o sociálních sluţbách, který mimo jiné přesně stanovuje druhy sociálních sluţeb, definuje základní činnosti při poskytování sociálních sluţeb. Podle místa poskytování dělí sociální sluţby na: Terénní služby jsou poskytovány v prostředí, kde jedinec ţije. Řadíme sem pečovatelskou sluţbu, osobní asistenci či terénní programy pro ohroţenou mládeţ Ambulantní služby jedná se o sluţby, kdy jedinec dochází sám na specializovaná pracoviště. Např. poradny, denní stacionáře, kontaktní centra) Pobytové služby jsou to zařízení, kde jedinec pobývá celoročně nebo celodenně. Např. domovy pro seniory či zdravotně postiţené, chráněná bydlení, azylové domy. (Malíková, 2006, s ) Janečková (2005, s. 177) poukazuje na fakt, ţe dva typy zařízení se svým charakterem velice podobají. Jsou to léčebny dlouhodobě nemocných (LDN) a domovy důchodců, zejména jejich tzv. ošetřovatelská oddělení. Povaha péče v LDN a na 25

26 ošetřovatelských odděleních je dnes povaţována za tolik podobnou, ţe jsou některé domovy důchodců zaregistrovány jako nestátní zdravotnické zařízení. 4.3 Cíle organizace péče o seniory Mezi obecně platné cíle organizace péče o seniory v České republice patří: rozšiřování ambulantní péče, obecně zkracování hospitalizací na nejkratší moţnou optimální dobu a minimalizace dlouhodobé, popřípadě trvalé ústavní péče. V péči platí princip komplexnosti a neoddělitelnosti zdravotní a sociální sloţky, které musí být poskytovány současně. V posledních letech u nás dochází k výrazné geriatrizaci ošetřovatelství a medicíny, proto se musí struktura zdravotnických zařízení, charakter péče i spektrum poskytovaných sociálních sluţeb přizpůsobit starým a většinou nemocným lidem. Zkracuje se hospitalizace, omezují se dlouhodobé a trvalé ústavní pobyty, rozvíjí se nové netradiční formy péče o staré občany. Cílem jakékoli gerontologické (geriatrické) péče, včetně péče ošetřovatelské, je zajistit všestrannou, vysoce odborně erudovanou a lidsky kultivovanou péči o staré nemocné. Proto vznikla strategie 4x D, která formuluje základní principy (Jarošová, 2006, s ): Demedicionalizovat: Medicína má samozřejmou povinnost postarat se o staré lidi, ale problém celého stáří vyřešit nemůţe. Zdravotníci by však měli být seznámeni nejen se svými kompetencemi, ale i s moţnostmi následné péče, a to jak ve smyslu lékařském, tak psychologickém a sociálním. Důleţitost je kladena na kvalitu ţivota seniora, přirozenost prostředí a na autonomii. Deinstitucionalizovat: Péče o potřebné seniory by měla být realizovaná mimo instituce, samozřejmě nejlépe doma, i kdyţ třeba s intervencí zdravotnické nebo sociální pomoci. Pobyt starého člověka na lůţku v nejrůznějších institucích (léčebny pro dlouhodobě nemocné, domovy důchodců apod.) je často nutná, někdy vhodná, jindy však nadbytečná nebo vysloveně zbytečná. Prioritou je ošetřování a zabezpečení v domácím prostředí, dále rozvoj terénních zdravotních a sociálních sluţeb a podpora integrace seniora do společnosti. Desektorizovat: Je třeba opustit představu, ţe jeden nebo dva resorty (zdravotnictví a sociální sluţby) pokryjí všechny opodstatnělé potřeby starších a starých nemocných lidí. Opak je pravdou kaţdý resort lidské činnosti můţe přispět k řešení dílčích problémů 26

27 lidí: např. výroba a prodej vhodných potravin, obuvi, šatstva, speciálních pomůcek, časopisů a knih, bezbariérové přístupy na úřady, městskou hromadnou dopravu a v kulturních zařízeních. Je potřeba povahu potřeb a sluţeb, týmovou práci, propojení zdravotních a sociálních sluţeb, propojení rodinné a profesionální péče. Deprofesionalizovat: Na péči o staré lidi se samozřejmě musejí podílet určité jednoznačně definované profese (zdravotní sestra, lékař, sociální pracovník, pečovatel ad.), ale nikomu z těch, kteří jsou ochotni a schopni participovat na péči, by nemělo být bráněno v prospěšných aktivitách. Koordinace nejrůznějších typů pomoci je však ţádoucí. 27

28 5 Ošetřovatelský proces u seniorů Bez kvalitní, odborné a dlouhodobé ošetřovatelské péče není moţné zajistit sluţby v plném rozsahu. Vlastní realizace bývá náročná a je nutné si uvědomit specifické odlišnosti v souladu s cílovou skupinou. V této kapitole se chci zaměřit na důleţitost a význam ošetřovatelství v péči o seniory. Pokusím se vysvětlit pojem ošetřovatelství, charakterizovat základní znaky a cíle. Jelikoţ ošetřovatelský proces je pouţíván prakticky stejně, pokud jde o instituce zdravotnického charakteru nebo jde o pobytovou sociální sluţbu, nebudu kapitolu v popisu ošetřovatelské péče členit dle typu zařízení. Zmíním pouze určitou podobnost s vypracováváním individuálního plánu v pobytových sociálních sluţbách. Tuto kapitolu jsem do své práce zvolila i z toho důvodu, ţe koncept Bazální stimulace se integruje právě do ošetřovatelské péče. 5.1 Definice ošetřovatelství Světová zdravotnická organizace definuje ošetřovatelství jako systém typicky ošetřovatelských činností týkajících se jedince, rodiny a společenství, v němţ ţijí, který jim pomáhá, aby byli schopni pečovat o své zdraví a pohodu. (Jarošová, 2000, s. 39) První světově uznávaná definice ošetřovatelství však říká, ţe úlohou ošetřovatelství je pomáhat nemocným i zdravým při provádění činností podporujících zdraví, uzdravování nebo zabezpečení klidné smrti, který by tyto osoby mohly vykonávat bez pomoci, kdyby k tomu měly potřebnou sílu, vůli nebo znalosti, a toto dělat tak, aby jim sestra pomohla co nejrychleji dosáhnout samostatnosti. (Jarošová, 2006, s. 67) Obě definice vykazují společné charakteristiky jako např. zaměření na zdraví, individuální přístup či zacílení na rodinu. Proto je také ošetřovatelství charakterizováno svým komplexním přístupem k člověku ve čtyřech oblastech (Jarošová, 2006, s. 67): podpora zdraví zachování zdraví navrácení zdraví péče o umírající 28

29 5.1.1 Cíle ošetřovatelství Hlavní cíle ošetřovatelství jsou tyto (Jarošová, 2000, s. 40): Pomáhat jednotlivci, rodině či skupině dosáhnout bio-psycho-sociální pohody v souladu s jejich ekologickým prostředím. Vytvořit z člověka aktivního účastníka péče o vlastní zdraví. Provádět prevenci onemocnění. Spolehlivě zajišťovat péči nařízenou lékařem. Předcházet komplikacím spojeným s nemocí. Znát a uspokojovat potřeby lidí s porušeným zdravím Charakteristické rysy ošetřovatelství Pro uskutečnění stanovených cílů musí mít ošetřovatelství tyto charakteristické rysy (Jarošová, 2000, s ): 1. Individualizovaná péče a komplexní přístup k nemocnému Individualizovaná péče je zaloţena na holistickém přístupu a uspokojení biopsycho-sociálních potřeb. Předpokládá se zde stanovení a systematické uspokojování základních ţivotních potřeb, které si zdravý člověk dokáţe za běţných okolností uspokojit sám. 2. Preventivní charakter ošetřovatelské péče V primární prevenci je nutné předcházet vzniku nemocí prostřednictvím výchovy, očkování, zlepšení prostředí a zlepšení výţivy. Sekundární prevence se zaměřuje na předcházení zhoršování soběstačnosti a zvyšování závislosti člověka na okolí. Středem terciární prevence je zabránění komplikací probíhající onemocnění včasnou ošetřovatelskou péčí. 3. Týmová práce sestry S rostoucí specializací medicíny se péče o nemocné stává více záleţitostí sester, ale je zde předpoklad pro spolupráci odborníků a předávání si informací. 4. Vědeckost ošetřovatelské péče Ošetřovatelství si nevystačí pouze s poznatky z předávaných zkušeností. Musí stát na dobré teoretické základně. Uvědomění si ošetřovatelství jako vědního oboru je poté snáší i pro zdravotníky tak, aby mohli čerpat z teoretických znalostí a dokázali je pouţít v praxi. 29

30 5. Aktivní ošetřovatelská péče Pojmem aktivní je myšlena péče, která je prováděna tvůrčím, činorodým způsobem. Zapojení zájmu na uzdravení nemocného je nezbytné. 5.2 Etapy ošetřovatelského procesu Ošetřovatelský proces je procesem zhodnocení zdravotního stavu jedince, vytyčení potřeb a poskytnutí specifických postupů k dosaţení uspokojení těchto potřeb. Proto bývá rozdělen do 5pěti základních etap (Jarošová, 2006, s ): 1. Posuzování - jde o shromaţďování dat o pacientovi rozhovorem, pozorováním, měřením, studiem dokumentace. 2. Diagnostika analýza získaných poznatků, identifikace potřeb a stanovení diagnózy. 3. Plánování zde se stanoví cíl ošetřovatelské péče, návrh vhodných opatření pro jeho dosaţení. 4. Realizace zde se uplatňují zvolené postupy stanoveného ošetřovatelského procesu 5. Vyhodnocení v tomto stádiu zhodnocujeme a měříme účinek zvolených postupů, efekt péče. Obdobně rozděluje ošetřovatelský proces i Malíková (2011, s. 201), která jej ale připodobňuje k procesu vytváření individuálního plánu. 1. Sběr informací a zhodnocení vs. posouzení pacienta v ošetřovatelském plánu pro sestru je nezbytným krokem sběr informací o pacientovi a zhodnocení jeho celkového stavu. Klíčový pracovník se také musí před tvorbou individuálního plánu seznámit s klientem a sesbírat oněm co nejvíce informací. 2. Stanovení diagnózy sestra analyzuje zjištěné informace o problému pacienta, klíčový pracovník se zaměřuje na výčet problémů, které je potřeba řešit a oblasti potřeb, které nemohou být uspokojeny. 3. Tvorba ošetřovatelského/individuálního plánu sestra s pacientem projednává způsob, jakým bude probíhat ošetřovatelská péče. Vysvětluje význam jednotlivých kroků a zajímá ji, zda s tím pacient souhlasí. Klíčový pracovník postupuje stejně. Dle stanovených cílů navrhuje klientovi moţná opatření. Vše zapisuje do individuálního plánu. 4. Realizace ošetřovatelské péče sestra i klíčový pracovník se podílejí na tom, aby se plán ošetřovatelský i individuální mohl realizovat. Informuje i ostatní pracovníky, kteří se na procesu budou podílet. 30

31 5. Hodnocení efektu ošetřovatelské péče/vyhodnocení dosažení stanovených cílů sestra spolu s pacientem hodnotí to, jaký efekt měly stanovené postupy. Pokud zde není efekt patrný, pokračuje se v ošetřovatelském procesu dále. Pokud byla péče úspěšná a došlo k vymizení problému, je péče uzavřena. Klíčový pracovník také s klientem hodnotí jeho individuální plán, spolu s klientem hodnotí pokroky či to, co mohlo bránit úspěšnému dosaţení stanovených cílů. 5.3 Specifičnost ošetřovatelské péče u seniorů Náročnost ošetřovatelské péče u seniorů je způsobena změnami v organismu v období stáří. S věkem se mění spektrum chorob, častěji se vyskytují v chronických formách. S tímto souvisí polymorbidita, coţ znamená výskyt několika nemocí najednou. A typickým znakem ve spojitosti s výskytem chorob ve stáří je sociální rozměr nemoci. Onemocnění seniora má velký vliv na ztrátu soběstačnosti a změnu sociálního statutu. Při opomenutí těchto poznatků můţe dojít k nerozpoznání skutečného onemocnění a následky špatně stanovené diagnózy mohou být pro seniora mnohem závaţnější, protoţe ošetřovatelské postupy nebudou odpovídat skutečným potřebám. (Malíková, 2011, s. 215) 5.4 Přístup k seniorům při poskytování ošetřovatelské péče Poskytování ošetřovatelské péče u seniorů můţeme nazvat účinným pouze za předpokladu, ţe bude vytvořen správný vztah mezi sestrou a klientem. Tento vztah musí být zaloţen na respektu, důvěře a oboustranné spolupráci. Pro obě strany je důleţité uvědomění toho, ţe se společně podílejí na zlepšení situace klienta. Dosaţení tohoto cíle bývá mnohdy náročné a vyţaduje od sestry znalosti a dobré komunikační schopnosti. Předpokladem správného přístupu k seniorům při poskytování péče je dodrţení těchto základních bodů (Malíková, 2011, s ): Mít schopnost empatie, být citlivý k proţívání klienta Mít znalost psychologie a geriatrie Mít schopnost pouţívat různé komunikační techniky Mít trpělivost při řešení problémů Mít schopnost nevztahovat osobně negativní postoj klienta 31