Buddhismus. Historický přehled

Transkript

1 188 Buddhismus Š E S T Á Č Á S T BUDDHISMUS Historický přehled PAUL WILLIAMS Buddhismus je -ismus pojmenovaný po Buddhovi. Buddha není vlastní jméno. Je to titul označující Toho, kdo se probudil. Člověk nazývaný Buddha byl reálnou postavou, která žila a zemřela kdysi před začátkem našeho letopočtem, ale přesné datum jeho narození a smrti se určuje jen obtížně. Současné bádání hovoří o tom, že Buddha žil v severní Indii někdy v pátém století před Kristem. Nejspíše se jmenoval Siddhártha Gautama (v sanskrtu) nebo Siddhátta Gotama (v pálijštině, v níž jsou napsána mnohá raná buddhistická díla). Buddhismus je vnější označení náboženství, které jeho vyznavači často označují prostě Dharma (pálijsky Dhamma). Toto slovo znamená nauku i to, jak se věci mají. Právě proto, že Siddhártha Gautama objevil, jak se věci mají, a učil o tom, stal se Buddhou. Je proto na místě upozornění, že zatímco v západních diskusích se často zdůrazňuje význam zakladatele buddhismu (bezpochyby po vzoru vazby mezi Kristem a křesťanstvím), buddhisté kladou důraz spíše na to, co učil. Buddhisté považují za samozřejmé, že musíme začínat naukou. Učení vede k pochopení, jak se věci skutečně mají, a tudíž k radikálnímu přehodnocení vlastního života. Buddha se probral k této pravdě a učil ji. Není v tom jedinečný, poněvadž jiní se probudili již před ním a po něm se probudí ještě mnozí, mnozí další. Kdo byl Buddha? Začínat životním příběhem Buddhy je naše, západní tradice. Ovšem i když zde začneme, nesmíme životní příběh chápat jako historický fakt. Lze důvodně předpokládat, že Siddhártha Gautama skutečně žil. V očích svých následovníků dosáhl nejvyššího možného pochopení skutečnosti, dospěl k poznání, které je skutečnou svobodou. Historické zázemí zbytku vyprávění můžeme jen těžko posoudit. V některých případech je krajně nepravděpodobné, že se popisované události skutečně staly. Avšak sám buddhismus se vždy více zajímal o to, jak Buddhův životní příběh ilustruje buddhistické nauky, než o jeho historickou pravdivost. Siddhártha Gautama se údajně narodil jako princ a vyrůstal v pře-

2 189 pychu, aniž by si kdy uvědomil nepříjemné stránky života zejména stáří, nemoci a smrt. Oženil se a měl syna. Poznání stáří, nemocí a smrti jím však natolik otřáslo, že se vzdal svého královského světa i rodiny. Siddhártha se vydal na cestu v Indii tehdy ani nyní nikoli neobvyklou putujícího hledače. Hledal nejzazší pravdu, která by vedla k naprostému osvobození od utrpení. Siddhártha vedl tvrdý život meditace, studia a asketismu. Skromné porce jídla získával z milodarů. Nakonec však dosáhl, pohroužen do sebe v hluboké meditaci, pravdy, kterou hledal. Dospěl k náhledu, jak to skutečně je. Tato pravda jej osvobodila. Stal se Probuzeným, tj. Buddhou. Shromáždil kolem sebe skupinu učedníků a na svých cestách severní Indií učil všechny, kteří chtěli naslouchat. Nakonec v požehnaném věku zemřel. Avšak smrt pro něj nic neznamenala. Osvobodil se totiž od smrti, stejně jako se osvobodil od všech ostatních forem nepříjemnosti, nedokonalosti a zmaru. A po smrti? O Buddhovi po smrti už není co vykládat. tů naše nevědomost: nepochopení, jak věci skutečně jsou. Všichni žijeme své životy z této perspektivy selhávajícího poznání. Základním ohledem tohoto nepochopení je přehlížení skutečnosti, že všechno v naší zkušenosti je ze své podstaty pomíjivé. Všechny věci se mění, a ze všeho nejvíce my sami. Utrpení vyplývá z toho, že se ve svých zkušenostech a ve svých životech snažíme zastavit věci, aby se nerozpadly a nepřestaly být; samozřejmě nemůžeme uspět. Musíme se naučit nechat věci být, ale musíme Hlava Buddhovy sochy ve Waikaloa na Havaji v USA. HISTORICKÝ PŘEHLED Co učil? Celý příběh Buddhova života vypráví o věcech, které vypadají jinak, než jaké jsou. Buddha učil, že vidět věci tak, jak jsou, je cesta k překonání všech nepříjemností, nedokonalosti a zmaru. To vše lze souhrnně označit jako dukkha (v pálijštině) či duhkha (v sanskrtu), což doslova znamená bolest či utrpení. Buddha učil, že pokud pohlédneme do hloubky, uvidíme, že naše životy jsou tak či onak od základu dukkha. Buddha se nezajímal o problém Boha; a buddhistická tradice je zajedno v tom, že stvořitelský Bůh, jak ho pojímá například křesťanství, zkrátka neexistuje. Důvodem utrpení je podle buddhis- je nechat být na velmi hluboké úrovni, jinak zůstaneme zmateni a utrpení bude trvat donekonečna. V buddhistickém pojetí se skládáme z proudu vědomí a s ním spjatými mentálními obsahy, jako jsou pocity a záměry, a z těla, které se rovněž neustále mění. Další údajně neměnný prvek zvaný já (pálijsky attá, v sanskrtu átman) už není nezbytný. Vlastně by jeho předpoklad mohl vést k nebezpečné formě sebestřednosti, k naprostému opaku nechávání být. Buddhistic-

3 BUDDHISMUS 190 ká tradice proto učí o ne-já (pálijsky anátta, v sanskrtu anátman). Po smrti tělo přestává existovat, avšak věčně plynoucí nepřetržité vědomí se svým mentálním doprovodem trvá dál a jakoby si vytáčí další tělo podle dobrých nebo špatných skutků člověka (karma). Takové převtělení znamená, že člověk je opět vystaven utrpení (stáří, nemoci, smrti atd.). Tento proces skončí pouze tehdy, pokud necháme věci být na nejhlubší možné rovině, jíž dosáhneme meditací. Toto nechání být pramení z nahlédnutí věcí, jak skutečně jsou, a z naprostého převrácení téměř instinktivních a frenetických vzorců zachytávání věcí. Toto opadnutí buddhisté nazývají osvícení (pálijsky nibbána, v sanskrtu nirvána). Klášterní tradice a doktrinální školy V Buddhově vizi cesty směrem vpřed hrál ústřední roli řád mnichů a jeptišek žijících z almužen, kteří svým odříkáním vyjadřují přijatý závazek radikální přeměny, které je nám všem třeba. Tento řád je znám jako sangha. Spolu s kláštery vznikly klášterní předpisy usměrňující chování příslušníků sanghy a podporující mír a harmonii nezbytné ke sledování Buddhovy cesty. Buddha si nestanovil žádného nástupce. Údajně pravil, že jeho následovníkem má být nauka, dharma. Po jeho smrti se ovšem začaly objevovat neshody. Původně se týkaly klášterních regulí. Spory se braly velmi vážně. Pokud nebylo možné spor vyřešit, mniši, kteří byli v menšině, museli odejít. Vytvořili pak své vlastní skupiny s odlišným souborem klášterních pravidel. Postupně tak vznikla řada různých klášterních tradic. Nejznámější a jediná raně buddhistická indická tradice, která přežila až dodnes, je učení starších (théraváda), v současnosti přítomná například na Srí Lance, v Thajsku, v Kambodži a v Myanmaru (v Barmě). Schizma (sanghabhéda) se technicky vzato týká klášterních pravidel, nikoli doktrinálních neshod. Spory o nauku jsou méně vážné. V průběhu času však vznikly i různé doktrinální pozice, v některých případech sledované určitými školami. Příkladem může být škola (či školy) známá jako pudgalavada ( nauka pudgaly ). Předmětem sporu tu byla osoba (pudgala). Její stoupenci tvrdili, že ačkoli Buddha učil ne-já, přesto existuje cosi (byť je obtížné říci, co to je) zvané pudgala, něco, co je v určitém smyslu skutečně v nás. Odpůrci namítali, že tato pudgala je převlečené já, takže její přijetí znamená odklon od ústředního bodu Buddhova učení. Další diskuse se týkaly toho, kým nebo čím Buddha přesně byl. Někteří říkali, že Buddha je ve skutečnosti mnohem výjimečnější, než se zdá. Ačkoli se například zdá, že učí, ve skutečnosti neustále medituje. Nepotřebuje spát, vyprazdňovat se ani jíst. Dělá tak pouze proto, aby jednal v souladu se světským očekáváním. Jak se Buddhovi následovníci snažili uvést jeho učení do praxe a jasně je vysvětlit ostatním, dostávalo se v raném (ale i pozdějším) buddhismus na pořad dne mnoho podobných témat. Rovněž se diskutovalo o poměrném významu praktikování dharmy pro dosažení osobního osvobození od veškerého utrpení v protikladu k soucitnému učení druhých. Co je mahájánový buddhismus? Chceme-li pochopit rané buddhistické dějiny, musíme odlišovat doktrinální spory a diskuse (tedy doktrinální školy) od disharmonie týkající se chování a schizmatu (různé klášterní tradice). Ještě další

4 191 fenomén, jenž se objevuje v literatuře zhruba od prvního století našeho letopočtu, je vnitřní vývoj v rámci buddhismu, vzrůst mahájány ( velké vůz nebo snad vůz vedoucí k Velkému ). Mahájánový buddhismus není doktrinální škola; v rámci mahájány existuje mnoho škol. Navíc ji musíme odlišovat od klášterní tradice. Neexistuje žádný správný, porovnatelný soubor mahájánových klášterních regulí (vinaja). Například indičtí mniši zastávající mahájánovou perspektivu budou žít v souladu s kterýmkoli souborem již existujících klášterních pravidel. Občas je najdeme v klášterech spolu s mnichy, kteří mahájánovou perspektivu nezastávají. Nemá proto smysl hovořit o dvou buddhistických školách, théravádské a mahájánové. Théraváda je klášterní tradice. Mahájána nikoli. Teoreticky vzato by mohl existovat théravádský stoupenec mahájány. Je to proto, že mahájánu lze nejlépe chápat jako vizi, o níž jediné celý buddhismus vlastně vypovídá. Mahájána se poprvé objevuje ve spisech známých jako mahájánové sútry, které si (což je diskutabilní) nárokují být slovy samotného Buddhy. Klíčové je, že se tu postupně objevuje rozlišení mezi osvobozením od všeho utrpení (jinými slovy osvícením) a skutečným bytím Buddhou. Buddha je z duchovního hlediska více než jen osvobozený od svého vlastního utrpení. Buddha je rovněž dokonale soucitný. Být Buddhou je proto lepší než být prostě osvícený. Platí to nejenom kvůli Buddhově velkému soucitu, ale i kvůli mnoha podivuhodným, ba zázračným schopnostem, které Buddha má, aby pomáhal druhým. Ti, kteří míří k nejvyššímu cíli, by tudíž neměli usilovat jen o své vlastní osvobození od utrpení a znovuzrození. Měli by se spíše zapřísáhnout, že půjdou dlouhou cestou k buddhovství. Touto cestou je třeba jít přes mnohá zrození, záměrně přijímat průvodní utrpení, aby člověk nakonec byl schopen coby Buddha lépe pomáhat druhým. Řečeno ve zkratce, mahájána je cesta těch, kteří se snaží stát dokonalými buddhy. Činí tak pro dobro všech cítících bytostí (všech bytostí majících vědomí). Lidé, kteří se zavázali k této cestě, jsou známi Buddhističtí mniši při ranním sbírání almužny v Kyaiktiyo, Mynmar (v Burmě). HISTORICKÝ PŘEHLED

5 192 Buddhističtí novicové pomáhají při tvorbě mandaly čili posvátného kruhu v Bhútánu. jako bódhisattvové (slovo nejspíš původně označuje ty, kteří jsou schopni probuzení ). Buddhistické texty velmi podrobně popisují stadia cesty, jimiž musí bódhisattva projít, aby se nakonec stal Buddhou. V průběhu času mahájána rovněž podrobněji promyslela, čím je Buddha nadřazen tomu, kdo pouze ukončil vlastní utrpení: dále se zde rozvíjí představa, že Buddha je ve skutečnosti mnohem víc, než se zdá. Dokonce i jeho smrt byla jen představením, které mělo podat obratné poučení o pomíjivosti. Podle mahájánového buddhismu Buddha, vlastně nekonečné množství Buddhů, stále existuje, žijí ve vyšší rovině (v čistých zemích ). Odtud jsou svým velkým soucitem spojeným se zázračnými schopnostmi schopni a ochotni pomáhat těm, kteří je potřebují. Směřují k nim bódhisattvové, kteří jsou rovněž plni soucitu a pomáhají ostatním. Někteří z těchto Buddhů a nebeských bódhisattvů mají jména, například Avalókitéššvara, jenž je údajně přímo vtělením soucitu, nebo Maňdžušrí, vtělení moudrosti a vnitřního zření. Rozšíření buddhismu za hranice Indie Pro dějiny buddhismu v Indii měla značný význam konverze velkého vládce Ašóky (třetí století před Kristem). Náboženství tak získalo důležitý vládní patronát, ačkoli badatelé dnes opouštějí názor, že se Ašóka pokusil udělat z buddhismu státní náboženství. Od Ašókových dob se buddhismus začal šířit. BUDDHISMUS

6 193 Podle tradice v této době dorazil na Srí Lanku, následně se rozšířil do jihovýchodní Asie. V prvních stoletích našeho letopočtu pak toto náboženství dospělo středoasijskými obchodními cestami do Číny, rozšířilo se do Koreje a dalších zemí jižní Asie a v šestém století našeho letopočtu zasáhlo Japonsko. Z různých směrů, včetně Indie a Číny, přišlo do Tibetu. V Indii však z různých důvodů, kterým dodnes plně nerozumíme (zčásti snad kvůli vzestupu zbožných teistických forem hinduismu a kvůli islámskému vlivu) buddhismus nakonec upadl. Od čtrnáctého století v Indii přestal existovat. V posledních stoletích znovu oživl a v současnosti získává globální dimenzi. Patrně neznámějším současným buddhistou je tibetský dalajlama, držitel Nobelovy ceny míru, a opoziční barmský vůdce Aung San Suu Kyi. Je běžné, nicméně však zavádějící hovořit o buddhismu například v Číně, Japonsku a Tibetu jako o mahájánovém v protikladu k théravádskému buddhismu kupříkladu jihovýchodní Asie. Zopakujme, že nejde o srovnatelné fenomény. Řada mahájánových spisů se však dostala do Číny, Japonska a Tibetu, kde získaly nezpochybnitelnou autoritu. Na rozdíl od jihovýchodní Asie můžete u buddhistů v těchto zemích očekávat, že budou mahájánovou vizi považovat za shrnutí svých nejvyšších a nejzazších snah. Pro východoasijský buddhismus je zvláště charakteristická tradice známá jako japonský zen. Zen (samo slovo má úzký vztah k meditaci ) je proslulý důrazem na přímé, neverbální, intuitivní zření vyjadřované uměleckými formami (např. malbou), ale i humorem a šokovými postupy, jimiž se má dosáhnout probuzení. Tato probuzená přirozenost Buddhy je již přítomna v každém z nás, jenom si ji musíme uvědomit. V japonském buddhismu je významná také Šinranova tradice (třinácté století našeho letopočtu). Podle Šinrana probudit se do stavu Buddhy přesahuje schopnosti neosvícených lidí. Pouze pokud přestaneme spoléhat sami na sebe a svěříme se spásné Buddhově schopnosti, může se projevit již osvícená Buddhova přirozenost (Buddha tu má jméno Amitábha). Podle této nauky se lidé musejí zcela vzdát i toho nejjemnějšího egoismu, který je podněcuje k domněnce, že mohou dosáhnout duchovně cenných věcí včetně osvícení vlastními silami. Být mnichem, ba dokonce meditovat, je v posledku bezvýznamné; takové rozptylování je možným zdrojem egoismu. Co znamená tantra (a vadžrajána)? Poslední významný výdobytek, o němž se musíme zmínit, je tantra. Buddhisté od samého počátku v souladu se svým širším okolím uznávali magii. Magie přináší žádoucí výsledky na základě manipulace se skrytými silami, obvykle prostřednictvím rituálních pomůcek, jako jsou posvátné kruhy (mandaly), slabiky se zvláštní mocí (mantry), vizualizace atd. Stejně jako výuku mohou laická společenství žádat od buddhistických mnichů a jeptišek magické rituály pro dobrou úrodu, kvůli zdraví, dětem atp. Ačkoli používání této techniky není hlavní zájem buddhistů, její náležitost (jako aktu péče) a účinnost se nikdy nezpochybňovala. Velmi záhy začaly vznikat buddhistické rituální texty. V některých kruzích se tyto texty, často nazývané tantry, kontroverzně připisovaly samotnému Buddhovi. Podobně kontroverzní (zhruba od sedmého století našeho letopočtu nebo dříve) byl vývoj určitých Nenávist nikdy neuhasí další nenávist; nenávist uhasí jedině opak nenávisti. Takový je Věčný Zákon. Dhammapada, v. 5 HISTORICKÝ PŘEHLED

7 BUDDHISMUS 194 Nikdo ať nikoho neklame a nikým neopovrhuje, ať už kýmkoli a kdekoli. Nikdo ať nikomu ubližuje pro svou zlobu či zášť Nechť celý svět prostoupí myšlenky bezmezné lásky: nahoře, dole i napříč, bez jakýchkoli překážek, bez nenávisti a záště. Z Méttásutty, Sutty o milující laskavosti, Sutta Nipata, verše 6 a 8 tanter, které člověku, který je bude pravidelně používat, slibují možnost stát se Buddhou. Aby se jich člověk naučil používat, musel projít tajným zasvěcením a nekriticky vyznávat svého učitele (guru). Ještě spornější však byly tantry hovořící o možnosti dosáhnout tohoto nejvyššího cíle používáním a nakládáním s jemným psychofyzickým tělem, která údajně máme všichni v sobě. V tomto kontextu bylo zvláště mocnou technikou rituální využití sexuálního styku. A poněvadž probuzený Buddha je mimo světský zmatek a popletenost, doporučuje se nejenom (jakožto výraz probuzené přirozenosti lidství) sexuální aktivita po způsobu, který překračuje uznávané společenské normy, ale i další zvláštní chování, které neosvícené nutně překvapí. Tento vývoj, často spojovaný s výrazem vadžrajána ( diamantové vozidlo, cesta blesku ), přinesl i literární žánr detailně popisující překvapivé výkony probuzených tantrických osob s magickou mocí (siddhů). Je pochopitelné, že tyto věci byly a jsou krajně sporné. Musíme dodat, že během času se dostaly pod ortodoxnější, zejména klášterní kontrolu, takže problematičtější stránky tantrického buddhismu byly zkroceny a začleněny do širšího mahájánového duchovního kontextu soucítění a moudrosti. Právě v této formě dnes tantry najdeme v nejrozšířenější a nejproslulejší podobě v tibetském buddhismu. Posvátné spisy PAUL WILLIAMS Buddha sám nic nenapsal. Prostě učil. Někdy líčil svou vizi světa, hovořil o místě člověka ve světě a o duchovní a mravní cestě ke svobodě nakonec k naprostému osvobození od nedokonalosti, zmaru a utrpení. Jindy urovnával spory mezi svými následovníky a stanovoval nejlepší způsob života, který by vedl k dosažení dokonalé svobody. Podle buddhistické tradice se záhy po Buddhově smrti sešli mniši, kteří dosáhli cíle osvícení (pálijsky nibbána, v sanskrtu nirvána), aby přednesli, co si zapamatovali z Buddhových promluv. Byl to první buddhistický koncil. V literatuře se často uvádí, že v klasické době proběhly takové koncily tři, ale všechny buddhistické tradice uznávají jen dva. Důraz byl od počátku kladen na paměť a přednes; stejnou metodou se tradují například základní spisy hinduismu, védy. Ústní tradování V prvních stoletích se tedy buddhistické texty předávaly spíše ústní než písemnou formou; zčásti se tím vysvětluje důraz na ústní přenos od učitele k žákovi. Různé mnišské skupiny se zaměřovaly na různé texty nebo sbírky textů a navzdory tomu, co bychom očekávali, se ústní předávání ve skupinách ukázalo jako velmi účinná metoda zachování Buddhových slov. Byla přinejmenším stejně přesná jako písemný zápis, poněvadž interpolace dodatečného a zřejmě sporného materiálu stejně jako vynechávky jsou v případě

8 195 skupinové recitace daleko obtížnější. Někdo by si jich ihned všimnul. Podle jedné buddhistické tradice byly spisy poprvé zapsány v prvním století před Kristem. Za rozhodnutím pro psanou formu stál nejspíše zčásti strach, že by se v době společenského a politického útlaku mohly nauky navždy ztratit, pokud by zemřelo příliš mnoho významných mnichů, ať už pro nemoc, kvůli válce nebo hladomoru. Takový osud zřejmě potkal některé džinistické spisy. Buddhistický kánon Texty přednesené na prvním buddhistickém koncilu tvoří základ kánonu. Dělí se na: sútry (pálijsky sútty), obecné Buddhovy promluvy a někdy i nauky jeho následovníků; texty vinaja, týkající se struktury a disciplíny klášterního řádu. Během doby přibyl další oddíl, abhidharma (snad vyšší či přesnější nauka ). Tato část sestává převážně z prací promyšleně popisujících, jak vypadá psychofyzický svět, pokud jej nahlíží osvícený člověk tak, jak věci skutečně jsou, nikoli v běžném neosvíceném pohledu. Kanonické texty abhidharmy nejspíše pocházejí z doby po Buddhově smrti, ale tím či oním způsobem si nárokují jeho autorství. Zmíněné tři oddíly společně vytvářejí Tři koše (pálijsky Tipitaka, v sanskrtu Tripitaka), které se dále dělí. Například v pálijském kánonu (viz níže) se koš súter dělí na čtyři oddíly (a jednu dodatkovou sekci) známé jako nikája. Nejznámější z nich je zřejmě Sbírka dlouhých promluv (Digha nikája). Trvalo několik století, než byl kánon uzavřen, takže k němu nebylo možné přidávat (přinejmenším teoreticky) žádná další díla, která by si mohla nárokovat, že pocházejí přímo od Buddhy. Měli bychom též dodat, že některé buddhistické texty mají autoritu kanonických spisů, ale technicky vzato vůbec nejsou součástí kánonu (například klášterní regule, dosud pravidelně přednášené klášterními mnichy a jeptiškami). Detail muže s voly ze Sútry minulé a přítomné karmy. Být upnut k určitému názoru a dívat se spatra na jiné názory jako na podřadné mudrci to nazývají spoutaností. Sutta Nipata POSVÁTNÉ SPISY

9 196 BUDDHISMUS Buddhistický mnich čte text v indickém Ladakhu. Různé verze Podle tradice Buddha výslovně doporučoval zachování a tradování svých nauk v místních jazycích, nikoli v sanskrtu, celoindickém jazyce vzdělanců. Buddhistické spisy jsou tedy od počátku psány množstvím jazykům a existuje celá řada překladů. Během utváření buddhistických klášterních tradic a doktrinálních škol navíc vznikly poněkud odlišné verze kánonu. Často byly psány různými indickými jazyky. V dnešních dnech je srovnávací studium různých kanonických verzí zjevně totožných textů plodnou oblastí bádání. Spisy potřebují určité autoritativní těleso, které je v průběhu staletí uchovává a předává. V buddhismu, zejména v indickém světě, jím vždy byl klášterní řád (sangha). Jak jsme se již zmínili v předchozí kapitole, jediná klášterní tradice, která přežila od počátku až do dnešních dnů, je cesta starších (théraváda). V souladu s tím je kánon thérávády jedinou verzí, která se dochovala v úplnosti a v původním starověkém indickém jazyce. Tato verze je známa jako Pálijský kánon, poněvadž je napsána v jazyce pálí. I přes své stáří a nedocenitelný význam je však Pálijský kánon pouze jedním z řady buddhistických kánonů, které existovaly ve starověkých dobách. Dochovala se také jednotlivá kanonická díla nebo sbírky textů (buďto v jiných indických jazycích, nebo ve starověkých překladech, například do čínštiny nebo tibetštiny), které byly součástí buddhistické misionářské činnosti. Postupem času a s větším důrazem na psané než ústní tradování začaly určité buddhistické tradice a školy v Indii uchovávat své spisy v sanskrtu. Z tohoto důvodu se buddhistické termíny často uvádějí jak v pálijské, tak v sanskrtské podobě. Obvykle jsou velmi podobné: například nibbána (v pálijštině) a nirvána (v sanskrtu). Jak se buddhismus šířil po Indii, ukazovalo se jako smysluplnější používat jeden jazyk než v různých oblastech spoléhat na různé překlady. Všichni vzdělaní lidé do jisté míry ovládali sanskrt a mnich s textem v sanskrtu jej mohl vzít kamkoli, aniž by jej musel překládat. To, co spis říká, mohl

10 méně vzdělaným lidem vyložit v místním jazyce. Tento přechod k sanskrtu jasně vidíme v případě největšího postkanonického písemného vývoje, u mahájánových súter. Na řadě raných mahájánových súter je znát, že byly přeloženy z jiných indických jazyků, než ve kterých zřejmě byly původně napsány. Apokryfní spisy: mahájánové sútry a tantry Nejstarší doklady, z nichž víme o mahájánovém buddhismu, jsou jeho spisy. Písemné podloží mahájány je dokonce starší než archeologické doklady o stoupencích mahájány! Mahájánové sútry jsou apokryfní a jejich ideje často působí nově a radikálně. I když si nárokují Buddhovo autorství, autorita těchto apokryfních súter se v buddhismu často zpochybňuje a je pravda, že dochované verze těchto súter nemohou být tak staré. Někdo se může domnívat, že určité prvky přinejmenším některých starých mahájánových súter pocházejí z vnuknutí, meditačních vizí a zjevení, jejichž původcem je sám Buddha, který je stále dostupný na jakési vyšší rovině. Ačkoli mohou existovat pokusy doplnit nějaké takové sútry, nejsou součástí jakéhokoli oficiálního kánonu zachovávaného identifikovatelnou indickou klášterní tradicí. Apokryfní sútry nevznikly pouze v Indii. Existuje například celá řada apokryfních súter složených v Číně, které Indie v klasické době neznala. Dokonce i dnes vznikají v oblastech obvykle spojovaných s mahájánovým buddhismem (například v klášterně théravádském světě Srí Lanky) apokryfní buddhistické sútry, jež mají pocházet ze zvláštního typu zjevení; místní hlavní buddhistické klášterní řády je však zjevně neuznávají za kanonické. Tvrdí se, že samotné počátky a přežití mahájány jakožto hnutí vyžadovaly existenci psané formy. Náboženství často vytvářejí kontroverzní texty, které si nárokují, že jsou to autentická nebo vnuknutá slova jejich zakladatelů. Tato díla však mizí, pokud se jich neujmou náboženští entuziasté. V buddhismu kanonická díla uchovává a budoucím generacím traduje instituce sangha. Sangha však zřejmě neuchovávala apokryfní texty, určitě ne texty podobné raným mahájánovým sútrám, často kritickým vůči existující klášterní hierarchii. Dokud se tedy kánon předával ústně, bylo zcela nemožné uchovat významně nové perspektivy, jako je mahájána, které si nárokují Buddhovu autoritu. Právě jejich zapsání proto umožnilo zachovat a předávat apokryfní texty a jejich perspektivy. Psaný text může přežít, existuje-li někdo stačí jeden člověk, kdo jej chce uschovat. Další významný korpus apokryfní, písemné literatury, která si nárokuje Buddhovu autoritu, jsou tantry. Tantry jsou texty spjaté s rituální magií. Jejich počátky v buddhismu (najdeme je rovněž v hinduismu a džinismu) jsou nejasné a nejstarší tantry jsou zcela jistě o několik století pozdější než první mahájánové sútry. Je to velmi rozsáhlá literatura. Provádění rituálů podle těchto textů, k nimž patří techniky na dosažení osvícení jakož i daleko světštější magické aktivity, předpokládá zasvěcení, pevné vedení učitelem (guru) a slib mlčenlivosti. V tantrických textech se používají například magické diagramy, slabiky se zvláštní mocí (mantry) a vizualizace. Tantry se spojovaly s mahájánou, v některých případech se do ní i začleňovaly (zejména v Tibetu); poslední výzkumy však dokládají existenci tantrické literatury v zemích, jako je 197 POSVÁTNÉ SPISY

11 BUDDHISMUS 198 Požádán několika občany Kalamy o to, aby je vedl, Buddha řekl: Nenechte se vést zprávami, tradicemi ani pověstmi. Nenechte se vést autoritou náboženských textů ani pouhou logikou či odvozováním ani uvažováním o jevech Pokud však, Kalamejští, sami víte, že některé věci jsou necelé (akusala) a chybné a špatné, pak jich zanechte A pokud sami víte, že některé jsou celé (kusala) a dobré, pak je přijměte a následujte je. Anguttara Nikája II, Myanma (Barma) nebo Kambodža, které se s mahájánovými perspektivami obvykle nespojují. Exegetická pojednání Kromě spisů (ať už těch přijímaných za kanonické, nebo těch zpochybňovaných a většinou považovaných za apokryfní) najdeme v buddhistické literatuře také ohromné množství exegetických pojednání, obvykle souhrnně označovaných za šástry. Vytvořili je velcí učenci buddhistické tradice, aby osvětlili obtížná témata, nebo aby obhájili své pojetí proti soupeřům a alternativním výkladům; v některých případech, jako je Abhidharmakóša, mají sloužit jako velké kritické kompendium buddhistické nauky a cesty. Taková exegetická pojednání vznikla ve všech zemích, kde se buddhismus usadil, a mají mimořádný význam pro studium dějin buddhistické nauky. Věrouka ELIZABETH J. HARRIS Buddhův žák Malunkjaputta si stěžoval, že jeho učitel nezodpovídá některé nejdůležitější životní otázky. Je svět věčný? Je duše totožná s tělem? A tak dál. Buddha odpověděl příběhem: Jednoho muže zasáhl šíp pomazaný jedem. Jeho přátelé a příbuzní k němu přivedli lékaře. Zraněný řekl: Nedovolím lékaři, aby ze mě vytáhl šíp, dokud se nedozvím, jestli muž, který mě zranil, byl šlechtic, bráhman, obchodník nebo dělník. Nenechám ho, aby ze mě vyndal šíp, dokud nepoznám jméno a klan muže, který mě zranil dokud se nedozvím, zda byl vysoký nebo malý dokud nezjistím, zda luk, z něhož střílel, byl malý nebo velký dokud nepoznám, zda jeho tětiva byla z lýka, z rákosu, ze šlach nebo z třísel Muž se to nedozvěděl a zemřel. ZKRÁCENO Z KULAMALUNKAJSKÉ SÚTTY, ČÁSTI MAHÁJÁNA NIKÁJA PÁLIJSKÉHO KÁNONU Stejně se povede těm, dodal Buddha, kteří trvají na tom, že musejí znát odpovědi na spekulativní otázky o přirozenosti reality dříve, než začnou vést svatý život. Takové otázky totiž nijak nepomáhají k dosažení skutečného cíle, jímž je skončení utrpení. Toto podobenství ukazuje k jádru buddhismu. Buddhismus není ani tak souborem přesvědčení, ale spíše cestou, jež vede od utrpení k jeho konci, od nevědomosti k soucitu a k moudrosti. První Buddhovo pozvání těm, kteří si přáli jej následovat jako mniší nebo jeptišky v pátém století před

12 199 Kristem, znělo: Přijďte a žijte svatý život, abyste učinili přítrž utrpení. Jediné buddhistické krédo je tudíž následující: Hledám útočiště u Buddhy, Hledám útočiště v dhamma, Hledám útočiště v sangha (buddhistická komunita). To jsou tři klenoty či tři drahokamy. Buddhistou je každý, komu se staly jádrem života. Dhamma (v pálí; v sanskrtu dharma) je to, k čemu se Buddha probudil při svém osvícení a co učil následujících čtyřicet let. Slovo doslova znamená to, co je stanoveno. Pro buddhisty je to pravda o povaze existence, pravda, která podpírá kosmos, pravda, kterou učili všichni Buddhové. Odhaluje, jak se věci mají. V různých buddhistických školách se dhamma vyjadřuje různými způsoby. Existují však prvky všem školám společné. Svatý život Buddhistův zbožný život znamená určitý způsob vidění reality a specifický způsob jednání. Způsob vidění začíná spíše zkušeností než metafyzikou: zkušeností, že život je vykloubený, vadný, neuspokojivý, plný utrpení, a uvědoměním si, že jedním z důvodů je pomíjivost všech věcí. Jsme odděleni od těch, které milujeme. Ztrácíme sílu. Stárneme, churavíme a umíráme. Vše, co chováme v lásce, pomíjí: mládí, síla, majetek, vztahy. Buddhismus hovoří o třech určujících charakteristikách existence: pomíjivost (pálijsky anicca, v sanskrtu anitja), neuspokojivost (pálijsky dukkha, v sanskrtu duhkha) a ne-já (pálijsky anátta, v sanskrtu anátman). Rys ne-já uvidíme, aplikujeme-li koncept pomíjivosti na já. Stejně jako ve vnějším světě vše v našich tělech a myslích se mění. Vše je podmíněné. Neexistuje žádné neměnné já, duše či ego. Mahájánoví buddhisté používají slova prázdnota. Všechny věci včetně já jsou ve své podstatě prázdné. Zde začíná buddhistické pojetí existence, ale u těchto zjištění nekončí. Buddha hovořil o tom, že utrpení či neuspokojivost života nejsou nahodilé ani nezměnitelné. Stejně jako všechny ostatní fenomény mají svou příčinu, a pokud tuto příčinu odstraníme, utrpení nevznikne. Buddha stanovil jako příčinu touhu : sebestředné toužení po smyslových rozkoších a životě samém. Pokud odstraníme tuto touhu, utrpení přestane, aby dalo prostor osvobození nibbány (v sanskrtu nirvány). Toto pojetí tvoří první tři ze čtyř ušlechtilých pravd: ušlechtilá pravda dukkhy: v jádru existence tkví nedokonalost a neuspokojivost; ušlechtilá pravda o počátku dukkhy: příčinou je touha či žízeň (pálijsky tanha, v sanskrtu tršná), žízeň po smyslových rozkoších, žízeň po pokračování existence a žízeň po zničení; ušlechtilá pravda o skončení dukkhy: utrpení lze ukončit na základě zákona příčiny a účinku (zničíme-li žízeň, dukkha nevznikne); ušlechtilá pravda o cestě ke skončení dukkhy: Osmidílná cesta (viz níže). V buddhistickému pohledu je tedy svět nemocný, pohlcený žíznivostí, a vládne v něm dukkha, protože lidé nevidí dhammu, pravdu o skutečnosti. Je to svět, v němž jsou lidé zajatci duševního vězení, které si Ať už může nepřítel ublížit nepříteli jakkoli nebo nenávistník tomu, koho nenávidí špatně zaměřená mysl uškodí samotnému člověku ještě více. Dhammapada, v. 42 VĚROUKA

13 BUDDHISMUS 200 Malba buddhistického kola života. Uprostřed je prase, pták nebo kohout a had, kteří symbolizují nevědomost, připoutanost nebo nenasytnost a odpor či nenávist. Další kruh zobrazuje lidi, kteří díky svým dobrým skutkům kráčí vzhůru (bílá cesta), nebo kvůli svým špatným činům klesají dolů (černá cesta). Šest oddílů dalšího kruhu zobrazuje šest říší, do nichž se člověk může narodit (viz str. 202). Dvanáct úseků vnějšího kruhu symbolizuje stadia, jejichž prostřednictvím dochází znovu a znovu k zrození podle zákona příčiny a účinku, jenž započíná nevědomostí. Celý kruh drží Pán smrti. V jednom rohu ukazuje Buddha k nebi, čímž naznačuje, že z tohoto kruhu vede cesta ven. sami vyrobili. Je to však také svět, ve kterém na každého čeká osvobození, pokud změní způsob pohledu na svět a bude pracovat na osvobození od žízně, která je u kořenů nevědomosti a projevuje se v hněvu a nenávisti. Cesta k osvobození Ušlechtilé pravdy jsou domovem, do kterého v buddhismu patří vše ostatní. Součástí čtyř ušlechtilých pravd je ušlechtilá osmidílná cesta, cesta k ukončení utrpení: pravý názor; pravé rozhodnutí; pravá řeč; pravé jednání; pravé živobytí;

14 pravé snažení; pravá bdělost; pravé soustředění či meditace. Často se omezuje pouze na tři kategorie: mravnost (pálijsky i v sanskrtu šíla), soustředění či meditaci (pálijsky i v sanskrtu samádhi) a moudrosti (pálijsky panna, v sanskrtu pradžňá). Někdy se cituje tento verš z Dhammapady, z textu známého a oblíbeného po celém buddhistickém světě: Vystříhat se zlého, konat dobro, očišťovat vlastní mysl; toť učení probuzených. DHAMAPADA, V. 183 Mravnost Mravnost je podložím buddhistické cesty. Zahrnuje vystříhání se zlého, konání dobra. Bez mravní kázně nelze žít svatý život. Většina laických buddhistů staví do středu svých životů pět následujících předpisů: neubližovat žádným živým bytostem; nebrat, cos nedostal; vystříhat se cizoložství; neříkat nepravdu; nepřijímat nic, co zamlžuje nebo opájí mysl (např. drogy a alkohol). Mnozí buddhisté by podotkli, že tyto předpisy nehovoří jen o tom, co se dělat nemá, ale mají i pozitivní stránku. Závazek neubližovat znamená projevovat laskavost a soucit. Závazek nebrat, cos nedostal, znamená uznávat hodnotu a důstojnost ostatních lidí, což platí i pro zákaz cizoložství. Neříkat nepravdu znamená pěstit vlastní poctivost a integritu. Starověký text théravádové tradice Méttásutta popisuje laskavost následujícím způsobem: Stejně jako matka, jež vlastního syna, jediné své dítě, brání životem, nechť (člověk) vůči všem tvorům nitro otevře dokořán. Jeden způsob, jak to lze dělat, je meditovat o dobrotivosti. První krok je představit si, že jste obklopeni laskavostí. Pak se tato dobrotivost, občas představovaná jako bílé, teplé světlo, šíří dál a dál do vnějšího světa. Nejprve si meditující přivede na mysl ty, jež jsou mu drazí. Pak tento okruh rozšiřuje a nakonec dospěje i k těm, které rád nemá nebo je dokonce nenávidí. Tato transformační praktika ovlivňuje buddhistovo každodenní jednání. V očích buddhistů je mravnost spojena se zákonem jednání, zákonem karmy (v sanskrtu, pálijsky kamma), podle kterého mravné jednání nese dobré ovoce, špatné jednání zkažené plody. Neznamená to, že buddhistická mravnost je ze své podstaty sobecká. Spíše se má za to, že vlastní já a druzí jsou vzájemně spojeni. To, co je dobré pro druhé, je dobré i pro mne. Co by člověk neudělal sobě, neměl by činit druhým. Meditace Účelem meditace je očištění mysli. Meditace se váže k jádru Buddhova poselství: příčina naší nemoci tkví v žíznivosti, ve třech nezdravých kořenech nenasytnosti, nenávisti a sebeklamu. Jelikož tuto žíznivost plodí naše mysli a srdce, je podle buddhismu jediná cesta k vymícení žízně práce s vlastní myslí a srdcem. Buddhismus sice nabízí celou řadu meditačních metod, ale můžeme je shrnout do dvou hlav- 201 VĚROUKA

15 BUDDHISMUS 202 Mnich meditující v japonském chrámu v Macušima. Mniši, lze spatřit bytosti, které se dokážou osvobodit od utrpení tělesných nemocí na jeden rok, na dva roky, na tři, čtyři, pět, deset, dvacet, třicet, čtyřicet, padesát let, bytosti, které se dokážou osvobodit od tělesné nemoci i na sto let. Tyto bytosti však lze jen stěží nalézt ve světě, který se dokáže osvobodit od duchovní nemoci pouze na okamžik, a zachrání pouze ty, kteří v sobě zničili ásavy ( porušení jako je nevědomost). Anguttara Nikája II, 143 ních praktik: meditace poklidného prodlévání (pálijsky i v sanskrtu šamatha) a meditace zvláštního vhledu (pálijsky vipassaná, v sanskrtu vipašjaná). Meditace poklidného prodlévání není zvláštností buddhismu. Při této metodě se používá určitý předmět, na nějž se mysl soustředí a dosahuje jednoty. Nejoblíbenějším meditačním objektem je dech. Někteří buddhisté sledují, jak vzduch vchází a vychází z nosních dírek; jiní sledují vzdouvání a pokles břicha. Meditující sedí s narovnanými zády. V některých tradicích má zavřené oči, v jiných je má zčásti otevřené. Pokud se mysl odpoutá od předmětu, vrací se zpět, jemně a mimovolně, k dechu. Podle tradice existuje dalších čtyřicet meditačních objektů, které lze pod vedením učitele zvolit. Tento typ meditace může vést k meditačnímu pohroužení či džhána (dhjána), k vybroušenému stavu mentálního a duchovního uvědomění. Vipassaná znamená jasně vidět : jasně vidět tělo a mysl. Je to unikum buddhismu, jež nemá nic společného se změněnými stavy vědomí. Jeho cílem je přímé ověření dhammy sledováním těla a mysli. K dosažení tohoto cíle vznikly v buddhistické tradici mnohé postupy. Jednou z široce používaných metod je pouhá pozornost či nezáměrné vědomí, jistá forma dbalosti zdůrazňující přítomný okamžik. Cokoli člověku vytane na mysl, stává se předmětem meditace, pozornosti. Může to být sympatie nebo odpor vůči vnějšímu zvuku. Může to být pocit bolesti v nohou. Může jít o pocity nenávisti, závisti či lásky. Nic se nehodnotí jako dobré nebo špatné. Na ničem se nelpí. Všemu se přihlíží a nechává se to odejít. Pozoruje se pomíjivost a nejá. Vidíme tu nenasytnost, nenávist a klam i to, co způsobují. Každá meditace je objevnou výpravou, jak funguje mysl a tělo. Buddhisté věří, že meditací lze vymítit a překonat nenasytnost, nenávist, klam či nevědomost. Pro klam (pálijsky móha) je ústřední přesvědčení, že máme neměnné já či ego, která bychom měli klást do středu všech věcí, ochraňovat je, podporovat a hýčkat. Meditace odhaluje, že většina věcí, které považujeme za já naše pocity, myšlenky, bolesti je pomíjivá a prázdná. Cíl Buddhismus zdůrazňuje, že život po smrti sice existuje, ale není nejzazším cílem náboženské praxe. Nejčastěji se používá pojem znovuzrození. Buddhisté mu dávají přednost před převtělením, poněvadž nevěří v existenci neměnné duše, která by se převtělovala, nýbrž v neustále proměnlivý proces příčiny a účinku. Po smrti vždy znovu přichází znovuzrození, dokud se nevymítí nenasytnost, nenávist a klam. V théravádském buddhismu se člověk může narodit v jedné z pěti říší: (1) v peklech, (2) ve zvířecím světě, (3) v říši hladových duchů, (4) mezi lidmi a (5) v říši bohů. Mahájánoví buddhisté přidávají ještě jednu nebeskou sféru: (6) říši polobohů. S každou sférou je spjata určitá emoce nebo charakteristika. Vlastně jsou to stejně tak stavy mysli jako sféry bytí. Člověk, kterého zachvátí nenávist nebo vztek, v jistém smyslu prodlévá v pekle. Cílem buddhistovy cesty je překročit všechny tyto říše a dosáhnout nirvány tím, že vymítí nenasytnost, nenávist a klam. Některým buddhistům připadá tento cíl nedosažitelný. Vystačí si znovuzrozením v nebeské říši (naplňováním pěti předpisů a dobročinnou laska-

16 203 VĚROUKA

17 BUDDHISMUS 204 vostí). Jiní trvají na tom, že nirvány lze dosáhnout již v tomto životě. Ať už je dosažitelná teď nebo ve vzdálené budoucnosti, všichni buddhisté o ní hovoří s radostí a úžasem. Nirvána znamená konec utrpení a znovuzrození. Nastává ve chvíli, kdy vyhasne plamen touhy. Jde o nejvyšší etický stav, který však přesahuje lidské etické představy. Charakterizuje jej moudrost a soucit, které však předčí cokoli, co si neosvícený člověk dokáže představit. Je to absolutní bezpečí a blaho. Je to osvobození. Mahájánoví buddhisté spojují nirvánu s uvědoměním si své buddhovské přirozenosti. Théravádoví buddhisté hovoří o dosažení stavu arhata. Zůstává otevřené, co se po smrti děje s lidmi, kteří si uvědomili svou buddhovskou přirozenost nebo se stali arhaty. Texty hovoří o tom, že tento stav přesahuje možnosti lidské řeči. Někteří buddhisté mahájánové tradice mají ještě další cíl: osvobodit všechny bytosti. Tito lidé skládají to, co je známo jako bódhisattvova přísaha, a usilují o dosažení osvícení nejen kvůli sobě samým, ale kvůli všem bytostem. Tento slib se někdy pojímá jako závazek zůstat v říši neustálého znovuzrození, dokud se neosvobodí všechny bytosti. Rodina a společnost ELIZABETH J. HARRIS Buddhova výzva původně zněla: Přijďte a žijte svatý život, abyste učinili přítrž utrpení. Někteří z těch, kteří ji zaslechli, opustili domov a rodiny, aby se stali celibátními mnichy a jeptiškami (pálijsky bhikkhu a bhikkhuní, v sanskrtu bhikšu a bhikšuní). Jiní se svými rodinami zůstali jako laičtí stoupenci. Obě skupiny se jasně oddělily, jak to souhrnně vyjadřuje verš z pálijského kánonu (viz Buddhis-

18 mus: Posvátné spisy ) o pávovi a labuti. Čtverá společnost Jednoduše řečeno, lidé bez zodpovědnosti k rodinám měli spět přímo a rychle k nirváně, poněvadž se dokážou snadněji osvobodit od závazků a od sympatií a antipatií s nimi spojených. Laici šli pomalejší cestou, nuceni k hromadění majetku a zneklidňováni starostmi o přežití. To však neznamená, že by byli bezvýznamní nebo nemohli dosáhnout vyšších stupňů náboženské čistoty. V kanonických textech najdeme množství příkladů silných, vysoce duchovních laiků. Starý buddhismus hovořil o čtveré společnosti, o mniších, jeptiškách, laických mužích a laických ženách, a o jejich vzájemné provázanosti: mniši a jeptišky svou obživou a dalšími potřebami záviseli na laicích; zasvěcenci učili laiky dhammu (pálijsky, v sanskrtu dharmu), a laici tak získávali pole pro získání zásluh (pálijsky puňňa, v sanskrtu punja). Koncept zásluh se odvozuje od zákona jednání (pálijsky kamma, v sanskrtu karma), podle nějž má dobré jednání dobré důsledky (viz Buddhismus: Věrouka ). Mniši a jeptišky jsou polem pro zisk 205 Páv s modrým hrdlem, který letí nebem, nikdy nedosáhne rychlosti labutě. Podobně se hospodář nikdy nepřiblíží mnichovi, jenž získal kvality mudrce meditujícího stranou v džungli. Sutta Nipata, v. 221 RODINA A SPOLEČNOST Wat Phrá Singh, největší a nejvýznamnější chrám v Chiang Mai. Menší budova nalevo je nejdůležitější svatyní chrámu, Phrá Wiharn Lai Kam, v níž najdeme Phrá Singh Buddhu.

19 206 BUDDHISMUS Mladá žena zavěšuje zvonečky nad sochu Buddhy v Sule Padoga v Rangoonu, Myanmar (Burma). Stejně jako matka chrání své jediné dítě s nasazením vlastního života, právě tak rozvíjej své nekonečné srdce vůči všem bytostem. Z Rozpravy o milující laskavosti, Sutta Nipata, v. 149 zásluh, poněvadž zajišťují dobré důsledky všem, kteří k nim jsou velkorysí. Tento systém čtyř tříd dosud existuje v mnoha asijských zemích s buddhistickou většinou. Řád jeptišek v některých zemích vymizel, například na Srí Lance a v Myanmaru (v Barmě), ale buddhistické ženy jej v posledních desetiletích obnovují. Ve dvacátém století vznikla buddhistická hnutí, ve kterých řád mnichů či jeptišek není. Platí to například pro Riššó koseikai a Sóka gakkai v Japonsku a pro Přátele západního buddhistického řádu ve Velké Británii. Posledně zmíněné hnutí nicméně rozlišuje mezi členy dharmacari a dharmacarini, muži a ženy sledující dharmu a přáteli. Dodnes platí, že většina buddhistů působí v rámci systému, který jasně rozlišuje mezi těmi, kteří se zřekli rodinných vazeb, a mezi laiky. Nutno říci, že srovnáváme-li různé buddhistické společnosti mezi sebou, vidíme, že jsou ohromně různorodé. Buddhismus při svém rozšíření z Indie zapustil kořeny v rozdílných kulturách. Například čínský a japonský buddhismus působí z kulturního hlediska velmi odlišně od buddhismu na Srí Lance. V současné době způsobuje další změny globalizace a vzestup buddhismu na Západě; buddhismus se přizpůsobuje, inovuje a v některých případech slevuje. Proto je obtížné hovořit obecně o rodině a společnosti. Rodina Rodina má ve všech buddhistických komunitách velký význam. Ve většině tradičních buddhistických společnostech je ovšem sňatek světská záležitost. Patří do sekulárního světa a probíhá bez účasti náboženských činitelů. Neskládají se žádné sliby před Bohem, poněvadž buddhismus není teistickým náboženstvím v přísném slova smyslu. Ze stejného důvodu byl v některých buddhistických společnostech, alespoň před obdobím evropské civilizace, i rozvod přímočarou, světskou záležitostí, která dávala ženám práva, o nichž evropské ženy té doby mohly jen snít. Pod vlivem kolonialismu, křesťanství a globalizace se věci změnily. Některé buddhistické nevěsty na Srí Lance se dnes například oblékají

20 207 bíle, tedy v barvě tradičně spojované s pohřby a neplodností. Během obřadu se pějí náboženské verše a někdy jsou přítomni mniši. A rozvod je mnohem obtížnější. Děti se vítají s radostí. Ačkoli si buddhisté uvědomují, že na lásku a rodičovské vazby je třeba mnoho vynaložit cenu a že způsobují bolest (dukkha), všechny buddhistické školy vnímají rodičovství pozitivně. Na základě buddhistické víry v znovuzrození se k dětem přistupuje tak, že přišly na svět se svou historií. Nejsou vlastnictvím rodičů, poněvadž mají vlastní předešlé životy. Navíc vládne přesvědčení, že život je ohromně vzácný, představuje příležitost k duchovnímu rozvoji, kterou nesmíme promarnit. Zejména v tibetském buddhismu je vnímání vzácnosti života součástí náboženské praxe. Podle jednoho starověkého théravádského textu, Sigalovada sutta, se rodinné vztahy mají řídit vzájemným souborem povinností, jenž působí téměř jako moderní koncept lidských práv. Ženy mají projevovat pohostinnost vůči široké rodině, věrnost, starat se o věci, které přinesl jejich muž, a dovedně plnit své povinnosti. Muži jim mají na oplátku projevovat úctu, zdvořilost a věrnost a obdarovávat je ozdobami, jako je oblečení a šperky. Sloužící mají dobře plnit svou práci a vstávat před svými zaměstnavateli, avšak zaměstnavatelé mají svým zaměstnancům dávat práci podle jejich síly, starat se o ně v době nemoci, dávat jim jídlo a mzdu a umožnit jim, aby odešli. Od doby sepsání tohoto spisu se časy změnily, avšak základní ideály jsou nadále v buddhistických rodinách i v širší společnosti zejména v théravádských zemích vlivné. Společnost Tradiční buddhistický obraz státu představuje vládu monarchy, jenž se řídí dhammou a radami klášterní sanghy (komunity) a zajišťuje společenský blahobyt moudrým systémem zákonů a ekonomickou spravedlností; zajišťuje například, aby chudí měli prostředky k obživě. Šíření demokratických modelů tento obraz pozměnilo, avšak v některých zemích klášterní sangha dodnes chápe sebe sama jako státního rádce. Je ovšem možné tvrdit, že buddhismus vždy nabízel demokratický model klášterní sanghu, inspirovanou snad některými republikánštějšími modely vlády v Buddhově vlastní společnosti. Dnešní buddhismus působí v rámci různých politických modelů. Podle jedné stereotypní představy podněcuje buddhismus člověka k ústupu ze společnosti kvůli svému důrazu na ne-vázanost. Takový názor je zavádějící: buddhistická nevázanost znamená zřeknutí se všeho, co ve společnosti vytváří zmatek: sobectví, nenasytnosti, zlosti, násilí a závisti. Nemá nic společného s nedostatkem soucitu nebo s apatií. Ve skutečnosti může buddhismus nabídnout světu důraz na soucit a dobrosrdečnou laskavost, které zavládnou, opanujeme-li a překonáme-li nenasytnost a nenávist, závist a řevnivost. Jedním z prvních kroků na této cestě je schopnost soucítit s ostatními: Všichni se chvějí před násilím; všem je život drahý. Srovnáš-li se sebou ostatní, neměl bys zabít ani zapříčinit, aby zabíjeli jiní. DHAMAPADA, V. 130 Těm v říši, kteří obdělávají půdu a chovají dobytek, nechť Vaše Veličenstvo rozdává obilí a krmivo; těm, kteří obchodují, kapitál; a lidé, kteří jsou ve státních službách, ať dostanou náležitou mzdu. Rada králi, který se potýkal s nezákonností; Kutadanta Sutta, Digha Nikája I, 135 RODINA A SPOLEČNOST