Výzva jménem Islámský stát

Transkript

1 Shmuel Bar Výzkumný pracovník v Institutu Samuela Neamana pro Národní politický výzkum, zakladatel a CEO IntuView Ltd Tento odborný podklad byl psán pro Prague European Summit 2015 Think-tank Evropské hodnoty je nevládní instituce, která prosazuje zvyšování politické kultury v České republice i na evropské úrovni.

2 1. Úvod Arabský státní systém, který se vyvinul během druhé poloviny 20. století, se zhroutil v Sýrii, Iráku, Jemenu, Libyi a Somálsku a je možné, že bude následovat Libanon a Jordánsko. Podobně jako tomu bylo s Valihrachem v příběhu o Alence od Lewise Carola, země, které zkolabovaly, nelze bez významných politických, ekonomických a/nebo vojenských investic poskládat zpátky dohromady, jenže tento kapitál není v současné situaci k dispozici. Rozpad národního státu a hranic na Blízkém východě vedl k návratu k základním nábožensko-sektářským a kmenovým identitám. Tyto identity byly přítomné a latentní vždycky, ale v současné době se k nim primárně vztahuje velká část populace této oblasti. Hlavními silami v tomto novém regionálním nepořádku jsou a v dohledné budoucnosti budou islámské síly: Islámský stát (ISIS) a další islamistická hnutí. Tyto síly spolu budou soupeřit o převahu na všech úrovních nabožensko-idelogické, ekonomické, vojenské a na poli teroristických útoků na ty, jež vnímají jako své nepřátele, tj. zhroucené režimy, Izrael, prozápadní konzervativní arabské státy a Západ. Znásobí rovněž své snahy získat vyspělé zbraně, chemické zbraně, prostředky umožňující kyber útoky a proti těmto nepřátelům je využijí. Hrozbou tedy není pouze územně definovaný Islámský stát, ale spíše vznik množství lokálních, ale propojených džihádistánů v různých částech regionu a jejich možné rozšíření do dalších zemí v jižní Asii, jihovýchodní Asii a v Evropě. Vzestup Islámského státu ( al-dawlah al-islamiyah ) tak v tomto kontextu představuje pro Blízký východ a postižené regiony rozhodující historický okamžik. Politické a vojenské obrození myšlenky chalífátu má dopad na radikální islámská hnutí a komunity po celém muslimské světě. Muslimské komunity, organizace, vůdci a ideologická hnutí se k existenci Islámského státu nemohou stavět nevšímavě; mohou být buď proti němu a považovat jeho nárok na titul chalífát za nelegitimní, nebo mohou jeho nárok uznat a přislíbit chalífovi věrnost. Zatímco arabské státy, jež Islámský stát přímo ohrožuje, jeho legitimitu odmítají, informace o obrovském množství uprchlíků v sociálních médiích a rovněž image úspěšného Islámského státu přispívají k tomu, že chalífát je z eschatologického hlediska lákavý, a rozdmýchávají oheň radikalizace mezi muslimy na Západě, které vybízí, aby přicestovali na Blízký východ jako zahraniční bojovníci a aby bojovali proti bezvěrcům i na Západě. Současné snahy porazit Islámský stát tuto organizaci nijak závažně nepoškodily a v očích jejích stoupenců jej dokonce vyzdvihly jako muslimskou entitu, která se staví proti vojenské síle bezvěreckých supervelmocí. Zásahy Ruska jen přilévají olej do ohně radikalizace, vyvolávají vzpomínky na Afganistán a ještě více podněcují mladé muslimy, aby se připojili k džihádu. Uprchlická krize, jež je důsledkem občanské války v Sýrii, vyvolala také dalekosáhlé demografické změny v sousedních státech Sýrie, což ohrožuje jejich stabilitu a dokonce i jejich integritu coby států. Další dezintegrace států v regionu je vysoce pravděpodobná a totéž platí o zhoubném dopadu na jeho 1

3 evropské sousedy. Tato studie se věnuje důvodům, proč je Islámský stát tak lákavý a šancím na jeho vojenskou a ideologickou porážku. Rovněž se zabývá tím, jakým způsobem se může mezinárodní společenství a zejména EU k této záležitosti postavit a jaké prostředky použít: jak zabránit přesahu současných událostí do dalších zemí, jak zmírnit společenský a bezpečnostní dopad na Západ a jak zvýšit bezpečnost zemí v první linii na Blízkém východě, jež jsou při řešení tohoto problému ochotny spolupracovat. 2. Co je Islámský stát? Ideologický světonázor za chalífátem Islámský stát je mnohem kontroverznější, směřuje více ven a má větší sklon k násilí než jakýkoli předchozí pokus o vytvoření islámského režimu. Je založen na eschatologickém vnímání současného stádia islámské historie, podle nějž nyní uzrál čas na obnovení jednoho islámského státu pro celý muslimský svět pod vedením chalífy 1 a na znovuobnovení džihádu proti bezvěreckému světu za účelem učinění Alláhova Slova nejsvrchovanějším na Světě. Ačkoliv ideologové Islámského státu prohlašují, že cílem je napodobit režimy Čtyř spravedlivých chalífů, zdá se, že opravdovým modelem, je režim Proroka samotného, který vedl svatou válku proti polyteistům, jimž dal volbu islámu, nebo meče, na Arabském poloostrově likvidoval pohanství a herezi a podrobil či zmasakroval celé populace těch, kteří mu oponovali. Na rozdíl od většiny předchozích chalífátů, pro něž nebyl džihád proti nemuslimskému světu ve středu jejich zájmu, pro Islámský stát je to přímo raison d'être. Nicméně dobytí Říma nelze dosáhnout bez toho, aniž by srdce Blízkého východu nebylo nejprve zbaveno muslimských odpadlíků šíitů, jezídů, Kurdů a alavitů. Alavitský režim v Sýrii a šíitský režim v Iráku představují pro Islámský stát blízké nepřátele. 2 Podstatou chalífátu není režim jako takový, ale osobnost chalífy coby zástupce posla božího ( khalifat rusul allah ). 3 Tento titul asociuje s následujícími politickými vlastnostmi: Úplná autorita chalífy v náboženských i světských záležitostech, což naznačuje nepřijatelnost muslimského náboženského pluralismu v rámci chalífátu. 1 khilafah, česky chalífa nebo kalif tento model je založen na jmenování vůdce. Jde o to, že titul označuje vůdce, nikoli režim, systém zákonů, či jasně definovanou politickou strukturu. Plný titul chalífy je Khalifat Rasul-Allah (zástupce Posla Boha). Podle sunitské tradice není jmenován předchozím chalífou ani nadpřirozenými božskými znameními, ale skupinou, která svazuje a rozvazuje (ahl-al-hal wa al- aqd), a jeho autorita je od toho okamžiku upevněna přísahou věrnosti (ba ya). 2 Posedlost Islámského státu a jeho předchůdců, skupiny Abu Mus ab al-zarkáví šíity byla jablkem sváru mezi nimi a starou gardou džihádisticko-salafistického hnutí. Vůdce al-kaidy, Ayman, al-zavahíri rozlišuje mezi vůdci šíitů a obyčejným lidem. Ti první jsou odpadlíci islámu. Ti druzí byli prostě ideologicky mylně vedeni, a kvůli jejich neznalosti jim má být tudíž odpuštěno. 3 Chalífovi se také říká Velitel věřících ( amir al-mu minin) a Ten, který musí být poslechnut ( wali al-amr ). 2

4 Univerzalita chalífátu a potřeba fyzickéhosjednocení všech částí dar al-islam (domu islámu) pod chalífátem, a tudíž nepřijatelnost stejně legitimních soupeřících chalífátů a implicitní nepřípustnost vestfálského systému mezi muslimskými státy. Podrobení Lidí Knihy (Židů, Křesťanů, Zoroastriánů) a jejich přijetí Umarova paktu, který na ně uvaluje daně a dělá z nich druhořadé občany. Obnovení útočného džihádu (Jihad al-talab wal-ibtida ), vedoucí k agresívnímu vztahu s Dar al- Harb (domem války). Povinnost nabýt nebo v džihádu proti bezvěrcům dokonce použít jaderné zbraně, a to podle příkazu Koránu (8:60) Připravte tedy proti nim všechno, co schopni jste postavit ze síly., abyste zastrašili nepřátele Boží i nepřátele své. 4 Možná, že ve světle výše uvedeného se současné islámské režimy vyhýbaly paradigmatu chalífátu a raději se definovaly jako emiráty, islámské republiky nebo království. Existuje opravdu jen málo islámských hnutí, která se vážně pokusila definovat moderní koncepci toho, jako by měl být chalífát strukturován 5 ; dokonce ani pro Al-Káidu nebylo založení chalífátu bezprostředním cílem, byl to spíše cíl, kterého má být dosaženo postupně 6. Důležitou otázkou je etiologie fenoménu, který Islámský stát představuje dnes. Tento fenomén není nový. Projevil se v období po 11. září v podobě popularity al-kaidy mezi muslimy po celém světě. Pokusy odkrýt fundamentální příčiny niterné nepřátelskosti radikálního islámu vůči Západu vedly k identifikaci dlouhého seznamu základních příčin či hybných faktorů : chudoba (či nerovnoměrnost rozložení bohatství), odcizení, absence demokracie a opresivní autokratické režimy, národní či kulturní ponižování, kolonialismus, vojenské porážky, společenské a ekonomické zasahování Západu a rovněž politické záležitosti jako je palestinská otázka, války v Iráku a Afghánistánu a další. Nicméně nelze říci, že by jedna z těchto příčin sama o sobě či jakákoli jejich kombinace vedly k rozsáhlému terorismu. Mnohé z nich se ve třetím světě běžně vyskytují, zatímco jiné jsou charakteristické pro muslimský či arabský svět, ale žádné z nich nepředstavují křivdy tak obrovské, které by jiné národy neznaly 7. Zatímco se však v jiných společnostech tato ukřivdění přetavila ve vznik lokálních teroristických hnutí, jenom a pouze v muslimském světě jsme svědky toho, že zde vznikla hnutí, která zahrnují příslušníky stejného náboženství či příbuzná etnika z jiných oblastí, která identifikují celý západní svět 4 Toto souvisí s mainstreamovou islámskou diskuzí o jaderných zbraních, která ospravedlňuje, nebo dokonce nutí k získání jaderných zbraní včetně jejich použití proti bezvěrcům. Viz: Shmuel Bar, Warrant for Terror, Rowman and Littlefield, 2006, str Hizb al-tahrir al-islami (Islámská strana osvobození) a její odnože jako al-muhajirun memorial93/ html. Viz také: 6 Viz 7 Okupován a kolonizován je Tibet, stejně jako provincie Xinjiang v Číně; řada Basků a katolíků v Severním Irsku vnímá svou situaci podobně, stejně jako Síkové v Indii, Tamilové na Srí Lance, stát Chiapas v Mexiku a řada dalších etnických skupin na světě. 3

5 (či jakoukoli jinou civilizaci) jako svou nemesis a která zaútočila mimo své domovské země. Fenomén Islámského státu tedy nelze vysvětlit jako výsledek pouze politických a společensko-ekonomických faktorů. Je potřeba vzít v úvahu také faktory kulturní, jako jsou náboženské obyčeje, celkový postoj k násilí nebo tradice tolerance či intolerance k jinému. Na Západě je tendence prohlašovat, že fenomén Islámského státu je iracionální. Avšak jak říká Hamletův Polonius, Je to šílenství, ale je v tom jistá metoda. Na budování vlády teroru za účelem dosažení politické nadvlády (Robespierre, Hitler, Stalin), na využívání náboženského nebo nacionalistického zápalu k dosažení těchto cílů či na uvolnění těch nejatavističtějších hybatelů lidské bytosti za účelem uspokojení voličstva není nic iracionálního. Ačkoli byly syrská a irácká společnost před Islámským státem represivní, muž si nemohl jen tak koupit sexuální otrokyni, znásilnit ženu či rozřezat někomu hrdlo kdykoli se mu zlíbilo. Za Islámského státu si může jakýkoli muž koupit dívky do otroctví (i když pouze Kurdky, jezídky a jiné untermenschen ) a znásilnit kohokoli koho jeho pravá ruka (ruka meče) vlastní. V hobbesovském světě je toto přirozené. Islámský stát racionální je používá prostředky, které dosahují vytoužených cílů. Z našeho pohledu však není rozumný. Druhou stranou mince je tendence nalézat pro vznik a chování Islámského státu racionální ekonomické vysvětlení. I toto je problematické. Žádná racionální ani rozumná ekonomická analýza by neříkala, že stát, který se prezentuje jako existenciální nepřítel všech svých sousedů, by ekonomicky prosperoval. Extrapolací této školy je analogie, kterou někteří západní znalci dělají mezi Islámských státem a organizovaným zločinem. Je pravdou, že mezi terorismem a organizovaným zločinem už nějakou dobu existuje propojení. Dokladem jsou například vazby Hizballáhu na obchod s drogami v Afghánistánu a Latinské Americe. Členové Al-Kaidy byli vybízeni k tomu, aby používali kriminální činnost jako zdroj vlastního financování operací a dostali k tomu nábožensko-právní povolení, že zločiny proti bezvěrcům nejsou v nesouladu s islámem. Chová se tak i Islámský stát. Násilnická povaha ideologie Islámského státu a volné pole působnosti pro páchání násilí na nemuslimech a ženách je navíc lákavé pro mnoho zločinců, kteří v ideologii radikálního islámu nalézají příhodné útočiště. Radikální islám totiž společensky ospravedlňuje brutalitu a zločiny, jež by ve společnostech, v nichž žili, byly nepřijatelné. Mnoho radikálních islamistů (kupříkladu Abú Músá Zarkáví či Richard Read) skutečně zahájilo svoji kariéru jako zločinci. Toto je však pouze okrajový aspekt a rozhodně ne klíčový rys etologie tohoto fenoménu. 3. Jaká je budoucnost Islámského státu? Od té doby, co Islámský stát zaznamenal v červenci 2014 svá první vítězství, nastolil svou vládu v oblastech, které má v Iráku a Sýrii pod kontrolou, zakládá zde místní vlády, obchod a hospodářství a vytváří zdání právního státu byť brutálního a diskriminačního. Dnes představuje mnohem hrozivější sílu a je jasné, že má-li být pokořen, poražen a rozbit (jak se vyslovil prezident Obama), 4

6 je nutná vojenská síla, která současné úsilí koalice podstatně přesahuje. Západní a arabské vojenské kampaně proti Islámskému státu v Sýrii, Iráku, Libyi a Jemenu nepřinesly žádná zásadní vítězství, a pokud od základů nezmění svou strategii, žádná zásadní vítězství se konat nebudou, a to z následujících důvodů: Rozsah bombardovací kampaně je oproti rozsahu veškerých operací zanedbatelný a totéž platí o počtu vojáků Islámského státu, kteří při těchto útocích zahynou jejich počet je ve vztahu k velikosti vojenské síly Islámského státu nepatrný. Snahy mobilizovat prozápadní síly a přimět je k boji s Islámským státem přes značnou finanční podporu selhaly. Jediní, kdo proti Islámskému státu momentálně v terénu bojují, jsou tudíž jeho rivalové v džihádu Jabhat al-nusra a jiní přívrženci Al-Kaidy spolu s několika dalšími jednotkami podporovanými Saúdskou Arábií a Katarem. Tyto jednotky nemají finanční prostředky na to, aby si vybudovaly vojenskou sílu, která by se rovnala s Islámským státem. A i kdyby se jim podařilo dosáhnout lokálních vítězství, pro Západ by to pozitivnější prostředí nevytvořilo. Nasazení a operace ruských vojenských sil v Sýrii je ohlasem na nové rozložení moci v regionu. Je to odraz Rusko-Íránského strategického kalkulu, že: Nebezpečí hrozící Assadovu režimu významně narostlo; Assadův režim nemůže zpětně získat kontrolu ani nad většinou bývalého území Sýrie; Pád syrského režimu by pro Rusko a Írán znamenal strategickou ránu Západ a zejména USA se vyhnou jakékoli konfrontaci s Ruskem či Íránem minimálně do 20. ledna Klíčovými cíli ruské intervence na rovině takticko-vojenské tedy není poražení Islámského státu, nýbrž vytvoření funkčního Alavistánu podél převážně alavitského pobřeží severní Sýrie včetně oblastí při pobřeží s převážně sunitským obyvatelstvem a dále vytlačení rebelů (podporovaných Západem, Araby a Turky) z jejich strategických pozic v Alepu a Hamě. Těmito kroky chce Rusko vytvořit nový status quo, který přesvědčí Západ, sunitské arabské státy a Turecko, aby se vyrovnali s pokračující vládou Assada a ruskou hegemonií v oblasti. Z ruské perspektivy by životaschopný, Ruskem a Íránem podporovaný Alavistán poskytl řadu výhod zástupného vztahu s nefunkčním syrským státem: působivou vojenskou přítomnost ve východním Středomoří, zdůrazňující odchod USA z regionu a nahrazení USA coby prostředníka a vyjednavače mezi Izraelem a Sýrií/Íránem/Hizballáhem na syrsko-libanonské scéně a postupné nabytí výhod, 5

7 kterých lze využít při dalších jednáních s USA v oblastech, které jsou pro Moskvu důležité. Rusko navíc vnímá všechny formy radikálního islámu jako wahhábismus, který nejen pochází ze Saúdské Arábie, ale je Saúdy řízen s tichým souhlasem Američanů s cílem destabilizovat ruské muslimské republiky. Naděje, že odstranění vůdců ISIS povede k zániku Islámského státu má malé opodstatnění. Vůdci Islámského státu patrně formálně přijmou následnické paradigma prvních čtyř chalífů, kdy si vůdci komunit (Ahl al-hal wal aqd, ti, kdož svazují a rozvazují) zvolili nového chalífu, který absolvoval přísahu věrnosti (bay a). Pokud by byl Bakr al-bagdádí zabit, Islámský stát by pravděpodobně na jeho místo vybral z jeho rozsáhlého kmene další nástupce. Je nepravděpodobné, že al-bagdádího současní zástupci mnozí z nich nejsou Arabové by ho byli schopni nahradit 8. Pokud bude al-bagdádí zabit, ale jeho smrt nebude moci být potvrzena, Islámský stát jej dokonce může po určitou dobu nechat virtuálně živého. Nebylo by na tom nic výjimečného: než byl Usama bin Ládin zabit americkými silami v Pákistánu, na veřejnosti se už neobjevoval po mnoho let a tato skutečnost mu na jeho legitimitě coby vůdci Al Káidy nijak neubrala. Tak či onak Islámský stát není v současnosti režimem, k jehož pádu by stačila jedna kulka. 4. Rozšíření chalífátu ISIS chalífátská soustroví Globální aspirace Islámského státu vyjádřil Abú Bakr al-bagdádí ve své výzvě všem muslimům, kteří jsou utlačovaní v Číně, Indii, Palestině, Somálsku, na Arabském poloostrově, na Kavkaze, v oblasti Šamu (Levant), v Egyptě, Iráku, Indonésii, Afghánistánu, na Filipínách, v Ahvazu, rafída Íránu (šíité), Pákistánu, Tunisku, Libyi, Alžírsku, Maroku, na Východě a na Západě a přísahají dobýt Řím (tj. křesťanství) a přivlastnit si svět. Tato výzva na jedné straně rezonuje s muslimskými komunitami na Blízkém východě a na straně druhé s muslimskou diasporou na Západě a v nearabských zemích. Islámský stát je lákavý pro muslimské komunity na Blízkém východě proto, že asociuje s atmosférou blížícího se sunitsko-šíitského armageddonu, který je produktem rozšířeného názoru sunitů ohledně pokroků šíitů v Sýrii, Iráku a Jemenu a íránského směřování k vlastnictví nukleárních zbraní. Za této situace je pro sunity Islámský stát silným koněm. Image nepřemožitelnosti Islámského státu je posilována beztrestností, s níž stíná hlavy americkým a jiným bezvěrcům, a relativně zanedbatelnými výsledky bombardovací kampaně. Potenciální rekruti do tábora Islámského státu jej poměřují ve vztahu k nepříteli: samotný fakt, že ISIS si měří síly s největší supervelmocí na světě, která jej nemůže přemoci, ISIS posiluje. 8 Například Omar al-shesheni (gruzínský Čečen, narozen jako Tarkan Tajumurazovič Batirašvili) a Turkmen Fadil Ahmad Abdallah al Hayyali (Abú Muslim al Turkmani), který dohlíží nad Islámským státem v Iráku, a Abú Ali al Anbari, který dohlíží nad operacemi Islámského státu v Sýrii. 6

8 Na druhé straně nearabští muslimové a muslimové na Západě mají tendenci přijímat převažující ideologie importované z arabského světa a přitahuje je myšlenka chalífátu, kterému údajně vládne potomek Prorokova kmene a ovládá území raných chalífátů Irák a Sýrii. Ať tak či onak, muslimské komunity, organizace a ideologická hnutí se k nárokům chalífátu nemohou stavět nevšímavě jeho výlučný nárok mohou buď přiznat a přísahat věrnost, anebo se mu postavit a v jeho očích se stát spojenci bezvěrců a rebelů proti legitimnímu Vůdci věřících. Do dnešní doby přísahalo věrnost či podporu Islámskému státu přibližně 60 džihádistických skupin ve 30 zemích světa. Řada těchto skupin byla dříve přidružena k al-káidě, čímž naznačují posun v celosvětovém džihádistickém vedení k Islámskému státu. Hlavními dějišti, kde vzniknou pobočky Islámského státu, jsou: další země oblasti al-šam Jordánsko, Libanon a palestinská území, severní Afrika, západní Afrika, Egypt, Pákistán, Afghánistán, Bangladéš, Filipíny/Mindanao a střední Asie. Potenciál na každém z těchto dějišť se liší v závislosti na úrovni kontroly režimu nebo míře chaosu v každé z těchto zemí, politické dynamice domácích islamistických hnutí, statutu místních islámských elit, snadnosti pohybu do irácko-syrské oblasti a regulačnímu mechanismu místní islámské ideologie. V mnoha muslimských zemích, kde se proti Islámskému státu staví tradiční elita, mohou kmenoví, političtí nebo ideologičtí odpůrci této elity spatřovat ve spolupráci s chalífátem příležitost k přeměně jednotlivých místních hnutí na větší a silnější útvar. Proto mohou velitelé malých místních hnutí, které mají k dispozici určitou teritoriální kontrolu, složit chalífovi přísahu bay'a a na oplátku jsou jmenováni místním emírem (velitelem/princem) a získají přístup ke zdrojům poskytovaným chalífátem. Podobné sporadické a oddělené metastáze chalífátu by mohly vytvořit novou realitu chalífátských souostroví, jež by představovala strategický a operační problém v boji proti jádru Islámského státu v hlavních dějištích v Sýrii a Iráku. To platilo do jisté míry i během rozkvětu jádra al -Káidy, kdy jakákoli operace proti al-káidě v Afghánistánu musela počítat s existencí spících buněk, aktivistů a osamělých vlků, jež se ideologicky identifikovali s al-káidou. Nyní se nicméně předpovídá nárůst rozsahu a hrozby podobných rozšířených podpůrných systémů. Již nyní Islámský stát hojně využívá internet pro nábor nových členů, velení a dohled. Pro nové členy vyskytující se mimo hlavní dějiště se jedná o model virtuálního vedení 9 a virtuálního velení a dohledu. Virtuální přísaha věrnosti (bay'a) chalífovi je prováděna, aniž by nový člen někdy viděl toho, komu věrnost přísahá. Zatímco v minulosti mohl tradiční přísahu bay'a složit pouze ten, kdo byl ve fyzickém kontaktu s velitelem, nyní může na internetu neomezený počet muslimů podepsat formulář, ve kterém vyjádří svou věrnost. Tento fakt by se mohl stát Achillovou patou globálního dosahu této organizace, pokud by se jej podařilo moudře využít a rozložit. 9 Virtuální vedení lze definovat jako vedení prostřednictvím osoby, kterou její následovník nikdy osobně nepotkal nebo nespatřil v rámci tradičních masových médií, a taková osoba si nárokuje loajalitu následovníka. 7

9 Zatímco autenticky teritoriálně a ideologicky zakořeněná hnutí v arabském světě mohou na chalífát nahlížet jako na uchvatitelskou sílu, které je nutno se postavit 10, právě obnovení samotné myšlenky chalífátu může povzbudit spící islamistická hnutí v dalších regionech k vyhlášení vlastních samozvaných chalífátů. V důsledku takové chalífátské horečky by mohlo dojít k oddělení území, jež jsou formální součástí uznávaných států (Pákistánu, Malajsie, nebo dokonce evropských měst), a jejich prohlášení za samozvané chalífáty. Takový vývoj otevírá možnost konkurenčních chalífátů. Jen málo z nich bude otevřeno spojenectví se Západem (Korán jasně odsuzuje spojenectví s židy a křesťany ) a mohou mezi sebou přirozeně soutěžit ve snaze vést džihád proti nevěřícím a posílit tak svůj islamistický charakter. 5. Závěr Současné snahy o degradaci Islámského státu za pomoci omezené vojenské síly a o jeho delegitimizaci pomocí prohlašování, že není islámský, nebudou v blízké budoucnosti nést ovoce. Reálná možnost poražení Islámského státu by vyžadovala rozhodující vojenské schopnosti, které nemá ani Syrský, ani Irácký režim a které koalice arabských států proti Islámskému státu nepoužije, zatímco Spojené státy vedou zezadu. Očekávání, že budou sunnitské kmeny z Iráku a Sýrii bojovat s Islámským státem stejně, jako bojovaly proti al-káidě v průběhu sunnitského probuzení v provincii Anbar, jsou lichá. Je chybné si myslet, že Islámský stát je režimem jedné osoby a že cílená likvidace Abú Bakr al-bagdádího je řešením. Situace již dosáhla bodu, kdy by smrt Abú Bakr al-bagdádího nezpůsobila pád režimu, ale byl by dosazen jeho následovník. I v případě, že by Západ výrazně zasáhl, rozklad Sýrie a Iráku (o Libyi a Jemenu nemluvě) již dosáhl bodu, ze kterého není návratu, a neexistuje přijatelný režim, ke kterému by se tyto země mohly posléze navrátit. V Ruském zájmu není ani tak porazit Islámský stát, jako spíš zachovat syrský režim. Z toho důvodu je pokračující existence hrozby Islámského státu zásadní pro ospravedlnění ruské přítomnosti. Současně je ale pokračující existence Assadova režimu spolu s ruskou přítomností jedním z hlavních důvodů, proč roste popularita Islámského státu. Občanské nepokoje v Sýrii, Iráku a Libanonu budou i nadále živit sunnitsko-šíitský konflikt. V Libanonu s populací 4 milionů uspíšila přítomnost 1, 4 milionu sunnitů ze Sýrie demografické a politické změny, jež budou pravděpodobně představovat výzvu pro šíitský Hizballáh, který má podporovat syrský režim. 10 Po triumfu Islámského státu v druhé polovině roku 2014 se stará garda salafistického džihádismu sjednotila proti Abú Bakr al-bagdádímu a jeho rozhodnutí prohlásit se chalífou. Starší salafističtí šejkové vydali fatwy a vyzývali muslimy k boji proti ISIS a přirovnali ISIS k cháridže _ a jeho členy prohlásili za extremisty _ a devianty. Náhlý vzestup Islámského státu a drzost al-bagdádího dokonce vzbudily podezření na islamistických sítích, že se nezastaví u vyhlášení chalífátu, ale že se nakonec prohlásí i za očekávaného Mahdího (al Mahdí al-muntazar), který se má na základě sunnitské eschatologie objevit na konci dnů. Mnozí z jeho odpůrců ani na takové prohlášení nečekali a rovnou ho nazývají falešný Mahdí. 8

10 Komunální a sektářská příslušnost bude určující pro formování nepřátelství i aliancí v daném regionu. Vnější síly (např. USA, Západ a dokonce i Izrael) budou posuzovány na základě vnímané podpory jednotlivým stranám a v současnosti jsou Spojené státy ve veřejném povědomí vnímány jako prošíitské a pro-íránské, a to ve světle jejich postoje vůči Sýrii, Iráku a Íránu. Hromadné masakry a etnické čistky se stanou samozřejmostí. Zhorší se masakrování menšin, což bude na prvním místě mezinárodní agendy týkající se jednotlivých regionů. Situace se bude čím dál tím více přenášet do Evropy spolu s vlnami uprchlíků klepajících na dveře Evropy, kteří utíkají před masakry a kolabujícími státy a kteří nenacházejí azyl za zavřenými dveřmi stále ještě fungujících arabských států. Islámský stát dokázal využít sunnitsko-šíitský konflikt ke svému prospěchu a mnoho sunnitů na něj nahlíží jako na zastánce sunnitů v boji proti šíitské hrozbě. Na základě umírněných odhadů činí počet zahraničních bojovníků přicházejících ze Západu asi 5 7 tisíc. Mnozí z nich se již vracejí domů s pevně zakořeněnými myšlenkami džihádu. A co je důležitější, v rámci muslimských komunit na Západě se jim dostává dostatečné společenské podpory. Průzkumy veřejného mínění v muslimských komunitách v rámci muslimského světa a Západu ukazují vysoké sympatie pro Islámský stát nebo alespoň neochotu připojit se k Západu a prohlásit ho za neislámský. Neochota mezinárodního společenství vyrovnat se se zánikem arabských států a umožnit vznik alternativních udržitelných státních subjektů, kde je to možné, pouze přispěje ke zjitření chaosu a utrpení a zpomalí snahy zabránit šíření vznikající hrozby džihádistů v daném regionu. Ukázkovým příkladem je politické odmítnutí Západu uznat fakt, že Irák a Sýrie jsou nefunkční státy, čímž brání formálnímu vytvoření životaschopného pro-západního Kurdistánu. Kurdský politický útvar by se pravděpodobně spojil se Západem z důvodů jak strategických, tak také kvůli vlastnímu kulturnímu vnímání, podle něhož se od Arabů etnicky odlišují, a kvůli relativně malému vlivu radikálního Islámu, ekonomickým zájmům a společenským hodnotám (včetně vysoké míry rovnoprávnosti žen). Antikurdská politika Erdoganovy vlády v Turecku a turecká lhostejnost vůči masakru Kurdů v Sýrii prováděnému ISIS posílily iredentismus a sebevědomí tureckých Kurdů, kteří budou do roku 2025 tvořit více než polovinu turecké populace. Výsledky parlamentních voleb v Turecku potvrdily tuto tendenci. Čím déle mezinárodní společenství zůstává v zajetí chiméry obnovení arabských států 20. století, tím nižší bude šance na vytvoření takového životaschopného Kurdistánu. Současně dosud nebyl věnován dostatek pozornosti možnému rozšíření problému do dalších, stále ještě fungujících zemí. Pokud by se Libanon prolomil pod tíhou sunnitských syrských uprchlíků, z nichž mnozí se přirozeně identifikují s Islámským státem, jakožto jedinou silou, která se postavila Assadově vládě, pak by mělo rozšíření Islámského státu na břehy Středozemního moře dalekosáhlé důsledky pro bezpečnost východního Středomoří (včetně energetické bezpečnosti a zabezpečení dodávek zemního plynu). Destabilizace Jordánského království by se rychle promítla do Palestinské oblasti a do boje by byl vtažen Izrael. Posílení těchto zemí je proto hlavním zájmem Západu. 9

11 Důsledky vzniku myšlenky chalífátu proto znamenají nejen hrozby terorismu spojené s možnou existencí místních odnoží chalífátu, ale i možnost vzniku výše zmíněných chalífátských souostroví. Možnosti potenciální spolupráce mezi subjekty přiklánějícími se k chalífátu v různých oblastech jsou daleko větší, než jaké byly mezi podobně smýšlejícími hnutími pod různým vedením a se sdílenou podezřívavostí vůči ostatním. Fenomén zahraničních bojovníků bude posilovat, dokud dotčené země nepodniknou kroky pro kriminalizaci samotného činu přistoupení k chalífátu. Na druhou stranu čím brutálnější a zákeřnější budou útoky spojované s chalífátem, tím větší bude dilema pro muslimskou komunitu na Západě. Bez existence aktivní bezpečnostní podpory jednotlivých států budou jejich zájmy zajištěny formální podporou chalífátu. Aby bylo možné proti tomuto společenskému a politickému domácímu problému bojovat a aby byl redukován vliv chalífátu, musí se západní státy pustit do aktivních operací zaměřených na vliv na společnost na vlastním území. To pro západní státy představuje právní, politickou a mentální výzvu. Rizika masivního teroristického útoku v Evropě nebo USA spojeného s místními subjekty jsou vysoká. Oblasti pod kontrolou salafistických džihádistů se stanou magnetem pro zahraniční džihádisty a ti se posléze budou navracet do svých domovských zemí vybaveni ideologií, výcvikem a motivací, která je požene k provádění podobných útoků. Práce na protiteroristických strategiích bude obtížná z důvodu existence více teroristických skupin a také kvůli oslabení sousedních států, jež by mohly přispět v rámci sledování a boje proti terorismu. Pokud při podobných útocích na západní cíle padne velké množství obětí, je možné, že dojde k vyburcování Západu včetně USA a k intervenci v regionu. 6. Doporučení Je nutné zdůraznit, že existující hrozba by neměla být definicí omezována na specifickou organizaci nebo vojenskou sílu Islámský stát, ale měla by být spíše definována jako ideologické hnutí s různou úrovní vlivu na velké počty obyvatel. Omezení na Islámský stát by znamenalo neadekvátní reakci na existující výzvy. Ty musí být vnímány jako dlouhodobý boj nejen proti jednotlivým projevům násilného radikálního islamismu, ale také proti ideologickému světonázoru, který leží u jeho zrodu. To vyžaduje změnu evropského paradigmatu týkajícího se hodnocení hrozeb a rozdělování zdrojů pro jejich řešení. Naléhavost krize navíc vyžaduje zdůraznění krátkodobých opatření. Avšak byla to právě krátkodobá politika, co způsobilo současné rozšíření radikálního islámu. Byla to právě víra arabských zemí, že dokážou využít islamisty jako protiváhu levicové opozice, a také podpora USA a Velké Británie hnutí mudžáhidů během ruského konfliktu v Afghánistánu, zapojení Pákistánu na straně mudžáhidů a později Talibánu v Kašmíru a také přehlížení ideologie Muslimského bratrstva ze strany Afghánistánu 10

12 i Izraele a ponechání volné ruky Hamásu, jakožto protiváhy jiných teroristických organizací. Krátkodobá politika by proto měla být posuzována v závislosti na možných dopadech na dlouhodobou politiku. S ohledem na výše uvedené může být provedeno rozlišení primárních a dalších příčin a dlouhodobých vs. variabilních příčin radikalizace v muslimském světě: Neměnné nebo dlouhodobé příčiny Primární příčiny (nezbytné podmínky) Základní islámské texty a textový základ pro džihád Vlastní vnímání a arabská kultura Wahhábisticko-salafistické výklady Absence firewallu mezi radikály a středním proudem Sekundární příčiny (další podmínky) Společenská struktura muslimské společnosti Strukturální a ekonomické faktory Variabilní příčiny Charismatičtí vůdci radikálů Kmenové koalice vznikající kolem ideologických hnutí Krize sekulárních a náboženských autorit Politické konflikty Státní podpora a tolerance radikalismu Slabé umírněné režimy Slabá vojenská reakce Doporučení ohledně dalšího postupu by se měla nejprve zaměřit na tmavě vyznačenou oblast (variabilní primární a sekundární příčiny) a poté na světle vyznačenou oblast (dlouhodobé sekundární příčiny). K tomu nestačí pouze politické, ekonomické nebo vojenské prostředky. Aby bylo možné vyřešit kulturní a náboženské příčiny, je nutné zapojit náboženské a kulturní prostředky. Nutnost využití obou těchto nástrojů je cizí západnímu strategickému myšlení. Západ má pouze omezený náboženský arzenál. Pokud neexistuje vojenská nebo politická vůle porazit Islámský stát, nejlepší strategie je možná zamezení jeho šíření. To znamená: Z krátkodobého hlediska: Vytvoření silné koalice států nebo politických útvarů na hranicích s hlavní oblastí působení Islámského státu, včetně Jordánska, Turecka, Kurdistánu, částí Libanonu a Izraele. Poskytnutí vojenské, politické a ekonomické podpory těmto zemím zejména Jordánsku a Libanonu. Tato podpora by měla zahrnovat také masivní pomoc s uprchlíky přicházejícími do těchto zemí. Na oplátku by měla být od těchto zemí očekávána/vyžadována aktivní podpora vojenských akcí 11

13 proti Islámskému státu prováděných z jejich území a jasná a aktivní politika zakazující průchod a ekonomickou aktivitu Islámského státu. Jordánsko, Kurdové a Izrael jsou v tomto ohledu přirozenými spojenci. Ale musí se změnit nejednoznačný přístup Turecka umožňující volný průchod zahraničních bojovníků a ropy, aby byla upevněna severní část koalice. Konec pasivní politiky, která se jeví sunnitským Arabům jako podpora íránské/šíitské hegemonie v oblasti. Strategie, která by se spoléhala na Írán jako jediného bojovníka s Islámským státem, by pouze posílila pocit, že Západ a Rusko podporují Írán coby regionálního hegemona, a napomohla by další podpoře Islámského státu. Vojenské a utajené akce, včetně cílené likvidace vybraných radikálních vůdců a cílů na základě analýzy možných způsobů jejich neutralizace, jež zahrnují: cílené zabití, zajetí nebo zadržení (veřejné či neveřejné), veřejný soud, využití k dezinformování. Přimět vlády (Saúdské Arábie, Íránu a Pákistánu) k přijetí odpovědnosti za státem financované náboženské instituce a duchovní jmenované a placené státem. Na projevy takových organizací by mělo být nahlíženo stejně jako na jakékoli jiné oficiální projevy státních orgánů. Režimy v muslimských zemích již dříve prokázaly, že vlastní prostředky k prosazování vlastní vůle u náboženských institucí, pokud se jednalo o zájmy režimu. Ve střednědobém a dlouhodobém horizontu musí Evropa a Západ obecně: Přehodnotit svou strategii založenou na záměru obnovit národní státy, jež byly pohlceny Islámským státem. Irák, Sýrie, Jemen, Libye a Somálsko jsou státy Valihracha. Nikdy neměly požadované charakteristiky jednotného státu, a jakmile byly rozloženy, není možné je znovu obnovit pomocí politických prostředků a neexistují dostatečné ekonomické nebo vojenské zdroje, které by mohly dosáhnout opětovného sjednocení těchto států. Sestavit program pro zablokování vlivu Islámského státu mezi evropskými muslimy. Protiradikalizační úsilí bylo těžce oslabeno politickou korektností a ideologicky motivovaným popřením náboženských/islámských východisek islamistického terorismu. Praktický přístup k boji proti islámskému terorismu (nebo terorismu prováděnému muslimy ve jménu islámu) musí přijmout fakt, že skutečná motivace, jak ji vnímají teroristé, je islám. Vyškolit evropské odborníky znalé příslušných jazyků, kultur a náboženských přesvědčení. Vyvíjet a využívat technologie pro boj proti nabírání nových členů, propagandě a vlastním kybernetickým útokům na sociálních sítích a na internetu obecně. Zavést programy zaměřené na Operaci vlivu na společnost, cílené na radikální skupiny se záměrem je dezorientovat a zdiskreditovat jejich vedení. Vypořádat se s radikálními duchovními, kteří mají vazby na Západě, tím, že bude nakreslena jasná hranice mezi legitimním náboženstvím a přesvědčením, které nebude tolerováno, bez ohledu na jeho platné ukotvení v náboženských textech. To bude vyžadovat jasné vymezení muslimských 12

14 náboženských institucí a duchovních na Západě. Již nebude možné, aby byli součástí obou světů aby byli členy západní ekumenické společnosti a současně ospravedlňovali teroristické ideologie. Z toho vyplývají: 1) právní kroky proti duchovním vyjadřujícím i jen podmíněnou nebo dodatečnou podporu teroristických činů; 2) sankce pro džihádisticky orientované duchovní a pro vyznavače násilí; 3) reinterpretace hranic svobody náboženství a zavedení kriminalizace propagandy nebo ospravedlňování teroru a nábor nových vyznavačů radikálních ideologií, ač založených na náboženských textech; a 4) nové definice principu osobní trestní odpovědnosti, podle nichž budou duchovní vůdci odpovědní za činy svých následovníků, konaných v důsledku náboženského vlivu duchovních. Přehodnotit v Evropě rozšířený předpoklad, že umírněná islamistická fundamentalistická hnutí mohou fungovat jako protiváha džihádistického radikalismu a že by měl být podporován jejich přístup k moci v příslušných zemích. Taková víra je pouze chimérou. Na Západě začal fungovat liberalismus a demokracie až poté, co byla politika oproštěna od náboženství. Proces přeměny radikálního hnutí ve stálý útvar zbavený radikálních odnoží je většinou velmi pomalý, pokud k němu vůbec dojde. Vzestup moci islamistických hnutí je navíc sám o sobě povzbuzením pro radikální odnože hnutí. Nastavit a prosazovat jasná kritéria pro financování z EU a automaticky ukončit financování těch institucí, které umožňují jakékoli formy radikálního kázání nebo vzdělávání. Narušit přísun finančních prostředků radikálních skupin pomocí kriminalizace financování těch hnutí a institucí, které jsou s radikálními skupinami spojovány to by mělo být hlavním cílem. Vypracovat konkrétní sadu nástrojů pro boj s islámským radikalismem v rámci západních muslimských komunit. Tato sada nástrojů musí být podložena skutečným vnímáním islámu, a ne revizionistickým výkladem islámské historie a islámských dogmat. Sada nástrojů musí dále zahrnovat aktivní podporu těch muslimských vůdců, kteří jsou ochotni se jasně postavit proti radikalismu, a tresty jako ukončení dialogu s jednotlivými vládami pro ty, kteří se jasně nevymezí. Dále musí tato sada nástrojů zahrnovat radikální opatření, jako je exkomunikace radikálů a zamezení jejich přístupu ke komunitám, a musí je přimět ke spolupráci tím, že budou prohlášeni za společensky nepřijatelné Tato sada nástrojů obsahuje prostředky pro de-legitimizaci teroristických činů; zahrnuje takfir (exkomunikace) a obvinění teroristů z trestných činů hiraba (destrukce) a Fasad (korupce). Každá fatwa, slibující ráj pro ty, kteří se oddají džihádu, musí být následována závaznou proti-fatwou, která bude hrozit odplatou pekelným ohněm. Viz Shmuel Bar, Warrant for Terror, Rowman and Littlefield, 2006, s

15 Evropské hodnoty o.s Think-tank Evropské hodnoty je nevládní instituce, která prosazuje zvyšování politické kultury v České republice i na evropské úrovni. Politikům předkládáme odborná doporučení a systematicky sledujeme a hodnotíme jejich práci. Za základní prvky vysoké politické kultury považujeme aktivní občany, zodpovědné politiky a soudržnou společnost, která sdílí hodnoty svobody a demokracie. Od roku 2005 se jako nevládní nezisková organizace, která není spojena s žádnou politickou stranou, věnujeme výzkumné a vzdělávací činnosti. Vedle vydávání odborných publikací a komentářů pro média, pořádáme konference, semináře a školení pro odbornou i širší veřejnost. Na svých akcích zprostředkováváme dialog mezi politiky, odborníky, novináři, podnikateli i studenty. POLITICKÁ KULTURA ČESKO V EVROPSKÉ UNII VNITŘNÍ BEZPEČNOST THINK-TANK EVROPSKÉ HODNOTY Vlkova 36, Praha 3 info@evropskehodnoty.cz facebook.com/evropskehodnoty 14