Výbava hrobů Keltů a její výpověď v keltské společnosti

Transkript

1 Iva Hrušková Seminář pro protohistorii Zimní semestr 2009/2010 Výbava hrobů Keltů a její výpověď v keltské společnosti Keltové brali pohřební ceremoniál a s ním spojené náležitosti jako určitý prostředek propojení života a života do kterého mrtvý vstupoval, tedy propojení se světem mrtvých. Keltové věřili, že poté co mrtvý zemře ve světě mrtvých, narodí se opět ve světě živých. Flavios Filostratos (žil ve 4 stol. př. n. l.) zaznamenal, že Keltové narození vítali smutkem a smrt radostně slavili. Toto přesvědčení společnosti vedlo jistě k proslulému hrdinství keltských bojovníků. Keltové ukládali své mrtvé v období století př. n. l. téměř výhradně kostrovým ritem. V Čechách byl typický způsob uložení těla mrtvého takový, že nebožtíka uložili do úzké hrobové jámy naznak v přirozené anatomické poloze s orientací sever (hlava) a jih (nohy). Samozřejmě jsou i výjimky s lebkou směřující na západ, ale tento způsob zastupuje pouze jedno procento. Také se zatím mnoho neví o symbolice jiného položení rukou než podél těla a o jiné poloze nohou. Zatím máme zaznamenaných 11 anomálních způsobů, kdy nebožtík měl např. ruce uložené na břiše (Libkovice), levou ruku v klíně (Makotřasy), překřížené nohy (Dobšice) nebo mrtvý ležel na břiše (Libčeves). Bohatí nebo významně postavení jedinci byli pohřbíváni v rakvích, které byly vydlabané nebo vypálené z kmene stromů. Svědčí o tom tmavý obdelník v hrobové jámě, který je zbytkem po organickém materiálu. Výjimku tvoří hrob nebožtíka s průměrnou výbavou z Radovesic, který byl pohřben také v rakvi a hrob z pohřebiště u Jenišova Újezda I., který byl úplně bez výbavy. Na dně některých hrobových jam zaznamenáváme otisky větévek, které svědčí o pokrytí dna hrobové jámy během samotného aktu pohřbu. Mrtvý byl také zřejmě zabalen do látky a v látce uložen do rakve. Doložit to můžeme nálezem z hrobu č. III/67 z pohřebiště Hostovice I., kde se na meči zachoval kus textilie ve rzi, nebo nefunkčním uložením spon v bohatších hrobech (Radovesice II, Libkovice, Jenišův Újezd). Hrobovou výbavu keltských hrobů ve 4. až 3. století př. n. l. tvořily meče, kopí, štíty, spony, ozdoby (nákrčníky, náramky, nápadníky, nánožníky a prsteny), opasky, zlaté perly, keramické nádoby a předměty z organických materiálů (opasky, dřevěné předměty), atd. Základní garnitura hrobu (podle Archeologie pravěkých Čech) MUŽI 1. zbraně (meč, kopí, štít) opasek 1 až 2 železné spony ojediněle železné/bronzové náramky 2. beze zbraní železná spona ojediněle náramek 3. bez výbavy předpokládá se spinadlo oblečení ze železa ŽENY nákrčník (torguese) nápadníky a náramky nánožníky bronzové spony opasek prsteny nepočetná výbava 1 až 2 náramky spony převážně železné bez výbavy předpokládá se spinadlo oblečení ze železa

2 Meč Velký výskyt mečů v tzv. bojovnických hrobech Keltů naznačuje, že meč byla věc permanentní potřeby, určená pro boj. V průměru se vyskytuje ve 22 hrobech ze sta ze všech pohřebišť v Čechách. Meče jsou ukládány v plechové pochvě po nebožtíkově pravici a vždy se jedná o dvoubřité meče se zaostřeným hrotem a s dřevěnou rukojetí. Meč s pochvou vážil okolo čtvrtiny kilogramu a jeho délka dosahovala až jednoho metru. Byl zřejmě vyráběn na zakázku a z toho se dá vypozorovat, že čím bohatší byl majitel meče, tím delší měl meč. Ojedinělou skupinu tvoří tzv. velitelské mečíky, dlouhé cm, jejichž rukojeť připomíná čtyři lidské končetiny a hlavu (Nemilany na Moravě, Klučov, Údernická Lhota). Tyto mečíky patřily příslušníkům vojenské a tedy společenské elity. Kopí Kopí se vyskytovalo přibližně ve čtyřech hrobech z pěti. Zachoval se pouze železný hrot (dřevce se občas zachovaly v tuleji), který měl listovitý tvar a měřily většinou okolo 30 cm. Známe i kovové zakončení dřevce, které se nazývá botka (6 11 cm). Délka kopí se pohybovala od cm. Vzhledem k délce, která většinou přesahovala délku hrobu, docházelo k jejich rituálnímu zlomení a následnému uložení do hrobu. Štíty Štít byl třetí nejdůležitější výbavou keltského bojovníka. V Čechách nejčastěji měřily okolo 45 cm (Nový Bydžov), poté kolem 1 m (Jenišův Újezd) a největší přibližně 124 cm (Letky), ale z Velké Mani na Slovensku známe i štít měřící 170 cm. Štíty keltských bojovníků měly různé tvary (oválné, kruhové, pásové a hexagonální (šestiúhlý, šestihranný) a jako materiál užívaly jak tvrdé, tak i měkké dřevo. Štít byl v jeho středu z vnější strany opatřen puklicí (umbem) a z vnitřní strany držadlem, nejčastěji kovovým nebo lýkovým. V Čechách se kovové součásti štítu vždy nedochovají. Uvažuje se o tom, že se na území Čech vyráběly štíty celodřevěné nebo se tyto kovové části do hrobu z nějakého důvodu nedostaly. Do hrobu se ukládaly nad hlavu nebožtíka nebo štít překrýval nohy. Pokud byl jeho obvod širší než hrobová jáma, tak se štít opřel o její stěnu nebo byl rituálně zlomen (Stránce na Mostecku). Antičtí historikové Titus Livius a Diodóros Sicilský píší o pomalovaných štítech, ale na našem území se ještě žádný nenašel, známe pouze štíty zdobené kruhovými rosetkami (Letky, Sulejovice). Spony Spony se nachází zhruba v jednom ze dvou hrobů. Byly jak bronzu tak železa a ke konci 3. století i ze zlata a stříbra. Sloužily ke spínání úboru a pravděpodobně i pohřebního rubáše. V hrobech se většinou dochovaly rozepnuté, což může symbolizovat leccos. Princip zapínání spony se dochoval dodnes v podobě zavíracího špendlíku jehla zapadá do zachycovače. Části spony: vinutí, lučík, jehla, zachycovač a patka. Spony se vyráběly buď tvarováním kovového drátu nebo se odlévaly lučíky v kadlubu (forma) a poté se dotvarovala jehla a patka spony. Některé až barokní typy lučíků mohly pocházet z tzv. ztracených forem (lučík vymodelován z vosku, obalen hlínou se dvěma otvory a do jednoho otvoru naléván kov přičemž z druhého otvoru vytékal vosk) a poté dopracován jako v prvním případě. Lučíky se zdobily: plechem ve tvaru růžice řezanými schránkami mlžů a plžů (import až z Indického oceánu) Jenišův Újezd tvarovanou vložkou rudého mořského korálu ovou vložkou jantarem lidským zubem (Jenišův Újezd, hrob č. 104) kostěným korálem pozlaceným nýtem

3 Délka celé spony kolísá mezi 29 mm do 21,6 cm (Jenišův Újezd), měřily tedy 5 7 cm. Ve 3. století se nosily hlavně dlouhé spony železné. Bronzové spony vážily 6 10 g (podle Václava Kruta). Nejvíce spon v jednom hrobě v Čechách se nalezlo v Jenišově Újezdě, a to 13 spon. Nejvzácnější je však Duchcovský poklad, který čítal min 850 exemplářů spon. Pro archeology je spona nejcitlivější datovací metodou. Nyní je možno podle spony datovat s přesností na let. Některé jsou pojmenovány podle místa nálezu (duchcovská, münsingenská, marzabottská) nebo jsou označeny čísly a písmenem. Nákrčník Ohledně funkce nákrčníků se názory badatelů liší, protože poznatky z archeologických nálezů z pohřebišť a ikonografické prameny (hlavně plastiky) se liší. Nákrčníky se totiž vyskytují téměř vždy v ženských hrobech (zde se naskytne otázka, jak přesné je určení, že se jedná o kostru ženy), ale na dochovaných plastikách jsou nositeli torguese muži (např. hlava ze Mšeckých Žehrovic). V Čechách máme jenom jeden hrob muže, který měl ve výbavě nákrčník (Praha Hloubětín). Hroby s nákrčníky se řadí do laténské fáze LT B2a a LT B2b (4. a 3. stol). Na území Čech jsou nákrčníky poměrně početně zastoupeny. Majitelky nákrčníků musely být velice bohaté a překročily věkovou hranici 20-ti let (výjimku tvoří pár hrobů holčiček, které se našly po celé keltské Evropě). Co mohl nákrčník symbolizovat? Mohl se vkládat pouze do hrobu, nebo nákrčník mohl znamenat zvláštní výsadu ženy, která ho nosila. Také mohl symbolizovat mimořádnou úlohu majitelky (druidka, léčitelka) nebo její stav (svobodná, vdaná, vdova). Náramky (i černé náramky), nápažníky, nánožníky Náramky a nánožníky: nejčastěji z bronzu, daleko méně ze železa a jednou (Praha 6 Vokovice/Veleslavín) ze zlata. Necelá desítka náramků v hrobech je ze skla. Jejich rozměry u dospělých okolo 5 krát 5,5 cm, přičemž nápažníky větší, cca 7,5 krát 7,5 cm. Bronzové náramky vážily často až 2 3 dkg. Bohaté ženy upřednostňovaly nošení náramků na obou rukách. Podle stop opotřebování se náramky nosily celý život, ale mohly být i obměňovány a to 1 nebo 2krát za život. Ve střední keltské Evropě byly velice oblíbené černé náramky z kounovské švarty (sapropelit hornina jezerního původu, která obsahuje zbytky rostlin a živočichů). V době laténské byly rozšířeny po celém území od Rýna až po Karpaty. V hrobě byly navlečeny vždy na levé ruce pohřbeného. Na lokalitě u vesnice Mšecké Žebrovice byla objevena dílna na výrobu černých náramků, které se staly importem např. do Bavorska nebo i Solnohradska. Nánožníky: tato ozdoba byla v Čechách oblíbena u žen a dívek pouze v době laténské. Kruhy se zapínaly buďto tak, že se konce daly roztáhnou nebo se konce daly spojit šňůrkou a řemínkem. Druhým způsobem bylo západkové zapínání. Ve 4. století byly nánožníky hladké nebo jemně vroubkované. Pro 3. století jsou typické kusy s dutými polokoulemi. Tyto nánožníky prokazatelně vadily při chůzi a byly těžké (pár vážil mezi čtvrt a půl kilogramem). Možná že sloužily pouze jako součást výbavy do hrobu. Kdo nosil nánožníky? Možná je domněnka, že nánožníky nosily pouze ženy bojovníků, tedy ty, které měly významné postavení v komunitě. Nánožníkům se připisuje magická moc, o tom svědčí i nález nánožníků, který byl uložen na hrudi zemřelé a nebo rozlomené nánožníky (Sulejovice). Prsteny Na území Čech se podařilo objevit 16 prstenů v hrobech. Prsteny nosili jak muži tak ženy. Vyráběly se ze zlata, stříbra a bronzu, který vypadal jako zlatý. Nejvíce prstenů se nalezlo ve Strakonicích( 10 kusů). Nejdříve se prsteny nosily výhradně na pravé ruce, ale ve 3. století se začaly nosit i na ruce levé.

4 Opasky Opasky se zhotovovaly z kovu nebo z organického materiálu. Činil se rozdíl mezi opaskem ženským (zavěšeny o sebe zvonící kuželky závěsků) a mužským (nalezen se zbrojí, na upevnění zbraně). Ve 4. stol. se nosily opasky s bronzovými nebo železnými kroužky. Ve 3. stol. nastoupily opasky celokovové. V hrobech dětí se zatím žádné opasky nenašly. Zlaté mince Známá je pověst o zaplacení Cháronovi za převoz mrtvého za řeku Styx. U nás se nalezly tři zlaté mince v hrobu v Hostomicích a v Praze 3 Žižkov. Hostovická mince je import z Gálie, ale bohužel se ztratila za 2. sv. války. Našla se v hrobě ženy, která zemřela přibližně ve věku let a byla zřejmě Germánka (podle tzv. berušek ve vlasech, které nosily germánské ženy). Dvě zlaté mince ze Žižkova jsou zřejmě mladší než pohřebiště, takže je nemůžeme počítat do výbavy hrobů. Ovšem za doby keltské vlády nebylo zřejmě zvykem dávat do hrobu mrtvého mince. Nádoby Hliněných nádob hrnců bylo na území Čech v keltských hrobech nalezeno docela málo. Nejčastěji byly nádoby ukládány za hlavu mrtvého. Některé hrnce byly pomalovány červeně. Vzácně jsou nalézány poháry a mísy. Co v nich bylo uloženo? Na to jsou dnes ještě archeologové krátcí. Nejznámější je teorie o uložení jídla a pití, kterou potvrzuje i nález z Radovesic II. (kde byly expertízou zjištěny slupky lískových oříšků v nádobě) nebo Dürnbergu (kde byl prokázán alkoholický nápoj medovinového typu v bronzové konvice knížecího hrobu). To jestli dostal mrtvý Kelt do hrobu nějaké jídlo uložené mimo nádoby, např. kus masa, se dnes již zjistit nedá, pokud se nedochovala kost (např. Dobrá Voda u Hořic srnčí kýta) Keltové do hrobu neukládali nic jiného než nebožtíka v úboru a s osobními zbraněmi (muži) nebo se šperky (ženy) a s předměty denní potřeby. Do určité míry se akceptovalo přiložení nápoje nebo jídla v hliněné nádobě. Na území Čech ovšem máme i předměty, které byly mrtvému dány do hrobu výjmečně (např. nákrčník s mušlí (Milčice), bronzové kolečko s loukotěmi (Velvary), kostěné jehlicovité předměty (Libčeves u Loun), ovčácké nůžky (Dobšice na Poděbradsku) nebo kamenný brousek (Sobčice na Jičínsku). Některé nálezy z hrobů neumíme pojmenovat a ani tedy nevíme na co tyto předměty byly užívány. Sociální postavení jedinců v keltské společnosti Při studiu sociálního postavení jedince se vychází právě z poznatků nashromážděných z pohřebišť. Při vyhodnocování se musí přihlížet i na postavení jedince v rámci rodiny a komunity. Hrobová výbava může vyjadřovat i rodinný stav, věk, ale i společenskou roli (jestli byl jedinec svobodný nebo měl rodinu, bojovník/nebojovník, atd). Nově se vědci pokoušejí identifikovat společenský status podle obsahu chemických prvků v kostech (složení jídelníčku jaká strava) a porovnat výsledky s hrobovou výbavou, ale dosud je to ve fázi hypotéz. Podle Ceasara (Zápisky o válce galské) můžeme keltskou společnost rozdělit na tři skupiny: 1.equites (jezdec/bojovník), 2. druides, 3. plebs (prostý lid), přičemž první dvě skupiny se řadí do elity. Dnes na pohřebišti pozorujeme jen skupinu 1. a skupinu 3. Skupina druides zatím chybí. S tímto problémem se snažil vypořádat Jiří Waldhauser a utřídil jedince v hrobech do pěti základních skupin. Při svém vyhodnocení bral v potaz pohlaví a věk (podle J. Filipa) a vlastní výbavu hrobu. Tyto faktory ztotožnil s pohřbenými vesnické elity, vrstvou řemeslníků a zemědělců a vrstvou chudých a nesvobodných. 1. muž bojovník 2. bohatě vybavená žena/dítě

5 3. pohřeb s průměrnou výbavou 4. pohřeb s chudou výbavou 5. pohřeb bez výbavy Ovšem v jeho vyhodnocení chybí význam paleoetnologické variace kroje a také význam některých předmětů (jejich přítomnost/absenci). Představa např. o tom, že druid mohl být pohřben bez výbavy není nemožná. Tím, že nemá výbavu je automaticky zařazen do skupiny bez výbavy (chudý), i když za svého života zastával velmi důležité postavení (Archeologie pravěkých Čech: doba laténská). Také Josef Bujna rozdělil keltskou společnost na V. základních skupin (Památky archeologické LXXIII, ). Jako materiál mu posloužily hroby z pohřebišť z laténského období v Karpatské kotlině. Celkový počet zkoumaných hrobů byl 910. Z toho bylo 466 kostrových (4.-3. stol.), 444 žárových (mladší doba laténská (oppida). Antropologicky se určily pouze skupiny I. III. (91 hrobů jako mužských, 80 hrobů jako ženských a 46 hrobů jako dětských). I. hroby bojovníků a ženské hroby bohaté na výbavu s opasky = hroby vedoucí vrstvy II. hroby s výbavou (min 1 kopí u mužů) a hroby beze zbraní, ale ty musely obsahovat součást oděvu a min 1 předmět denní potřeby, u některých hrobů bylo poznat, že jde o pohřby řemeslníků (vzácné nálezy nástrojů), u ženských pohřbů je to absence opasku, ale s výbavou = bohatá vrstva III. úplná absence zbraní u mužů a ojedinělé součásti oděvu, malý inventář výbavy ztěžuje rozlišení mezi ženskou a mužskou výbavou = možno tuto skupinu považovat za výrobní sílu IV. hroby s keramickými nádobami (většinou 1) V. hroby bez výbavy Podle Josefa Bujny tato situaci na pohřebištích vyjadřuje pokročilou sociální diferenciaci keltské společnosti v oblasti Karpatské kotliny. V době laténské se vyčlenila početnější majetkově a sociálně privilegovaná vrstva, která vyrostla z dřívější společnosti. V této době už se nepohřbívalo s tak obrovskými rozdíly jako v kulturách doby halštatské. Zmizely např. tzv. knížecí hroby. Ve společnosti již nebyl tak výrazný rozdíl v majetku, který by se výrazněji projevil v hrobové výbavě.