UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE. Rozvoj střeleckých dovedností v ledním hokeji

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta tělesné výchovy a sportu Rozvoj střeleckých dovedností v ledním hokeji Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Pavel Arnošt Dis. Vypracoval: Tobiáš Slavíček Praha 2016

Prohlášení Prohlašuji, že jsem svou bakalářskou práci vypracoval samostatně a použil jsem pouze podklady uvedené v přiloženém seznamu. Tato práce, ani její podstatná část nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu.. Podpis

Poděkování Děkuji vedoucímu práce, panu Mgr. Pavlu Arnoštovi, za pomoc a odborné vedení při vypracovávání bakalářské práce. Dále bych chtěl poděkovat své rodině za podporu při studiu.

Evidenční list Souhlasím se zapůjčením své bakalářské práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že tuto bakalářskou práci použil ke studiu a prohlašuje, že ji uvede mezi použitými prameny. Jméno a příjmení: Fakulta/katedra: Datum: Podpis:

Abstrakt Název práce: Rozvoj střeleckých dovedností v ledním hokeji Cíle práce: Cílem bakalářské práce je vyhledat, shromáždit poznatky o střelbě a střeleckých dovednostech v ledním hokeji a na základě těchto poznatků vytvořit rozbor střelby z forhendového postavení. Metody práce: V bakalářské práce je použita metoda vyhledávání informací v elektronické databázi, vyhledávání a studium odborné literatury a rozhovory se zkušenými trenéry. Další metodou je rozbor grafického zpracování v praktické části. Klíčová slova: Lední hokej, herní činnosti jednotlivce, střelba, forhend

Abstract Title: Development of shooting skills in Ice Hockey Objective: Main goal of this bachelor s thesis is to search and complete knowledges of shooting and its skills in Ice Hockey. Based on these findings is to make analysis of shooting from forhand side. Methods: In this bachelor s thesis is used the method of searching and studying scientific literature of this issue. Next method is analysis of graphic treatment. Keywords: Ice hockey, individual skills, shooting, forhand

OBSAH 1 ÚVOD... 9 2 TEORETICKÁ ČÁST... 10 2.1 Lední hokej... 10 2.2 Herní činnosti jednotlivce... 11 2.2.1 Útočné herní činnosti jednotlivce... 11 2.2.2 Obranné herní činnosti jednotlivce... 18 2.3 Střelba... 23 2.3.1 Biomechanika střelby... 24 2.3.2 Střelba po ruce... 25 2.3.3 Střelba přes ruku... 27 2.3.4 Jiné způsoby střelby... 27 2.3.5 Střelba z bezprostřední vzdálenosti před brankou... 29 2.3.6 Střelba obránců... 30 2.3.7 Metodika nácviku střelby... 30 2.4 Hokejová hůl... 32 2.4.1 Historický vývoj hokejové hole... 33 2.4.2 Nové technologie ve výrobě hokejových holí... 33 3 CÍL A METODIKA PRÁCE... 35 3.1 Cíle práce... 35 3.1.1 Úkoly práce... 35 3.2 Metodika práce... 35 4 PRAKTICKÁ ČÁST... 36 4.1 Rozbor trenérských hodnocení turnajů reprezentací ČR... 36 4.2 Porovnání metodiky střelby ČSLH a USA Hockey... 38 4.3 Vliv vývoje hokejové hole na techniku střelby... 40 7

4.4 Zpracování vybraných technik střelby... 41 4.4.1 Střelba dlouhým švihem... 41 4.4.2 Střelba krátkým švihem... 42 4.4.3 Střelba z vnitřní nohy... 44 5 DISKUSE... 46 6 ZÁVĚR... 47 Seznam použité literatury... 48 Seznam grafů... 52 Seznam obrázků... 52 8

1 ÚVOD Bakalářská práce se zabývá rozvojem střeleckých dovedností v ledním hokeji, rozborem současné metodiky střelby ČSLH a zhodnocení střelby českých juniorských reprezentací ve světovém hokeji. Teoretická část práce se zabývá charakteristikou ledního hokeje a herních činností jednotlivce, dále vymezením střelby a střeleckých dovedností a jejich metodiky. Praktická část bakalářské práce je zaměřena na rozbor střeleckých úspěchů mládežnických reprezentačních týmů ČR na světových turnajích a také srovnání metodiky střelby ČSLH a USA Hockey. Dále pojednává o vývoji hokejové hole a jeho následném vliv na techniku střelby. V závěru této části najdeme zpracování vybraných technik střelby. Lednímu hokeji se věnuji již dlouhá léta, a proto jsem si tento populární sport vybral nejen pro téma bakalářské práce, ale i pro specializaci ve vysokoškolském studiu. Při výběru sportu mě velmi ovlivnil úspěch českých hokejistů na zimních olympijských hrách v Naganu v roce 1998. Prošel jsem mládežnickými kategoriemi v pražské Spartě a momentálně hraji lední hokej na poloprofesionální úrovni třetí nejvyšší ligu mužů v České republice. Zároveň se věnuji tréninku dětí a mládeže, převážně na letních a zimních hokejových kempech (Czech International Hockey Camp v Nymburce a Sparťanská hokejová škola v Litoměřicích). Lední hokej je jeden z nejrychlejších týmových sportů, který vyžaduje nejen rychlost, ale i tvrdost, koordinaci práce dolních i horních končetin, schopnost rychlého rozhodování, odolávání tlaku a nebojácnost. V České republice i ve světě se těší velké popularitě. Myslím si, že hlavním důvodem zájmu u nás, jsou velké úspěchy českých hokejistů na světové scéně a výborná schopnost českého svazu ledního hokeje ve využití těchto úspěchů pro popularizaci tohoto sportu u dětí, jako je například akce Sporťáček atp. 9

2 TEORETICKÁ ČÁST 2.1 Lední hokej Táborský (2005) vymezuje lední hokej jako sportovní hru brankového typu, kde se šestičlenná družstva hráčů (pět v poli a brankář), kteří se na ledové ploše pohybují na bruslích a jsou vybaveni hokejkami, snaží dopravit co nejčastěji hrací kotouč do branky soupeře a ubránit branku vlastní. Dle Kostky, Bukače a Šafaříka (1986, s. 9) je lední hokej sportovní hra branková, jejíž děj se odehrává na ledové ploše a je tvořen činností všech hráčů zaměřenou celkově na útok nebo obranu a jejímž cílem je, aby bruslící hráči vstřelili kotouč vedený hokejovou holí do branky soupeře. V jiné publikaci Kostky, Bukače a Šafaříka (1981) je lední hokej popisován takto: Lední hokej je hra kolektivní s plným uplatněním individuálních kvalit hráčů. Je to hra taktických variant, které jsou řízeny trenérem ve shodě s aktivitou a tvořivostí hráčů. Dle Periče (2002) je lední hokej charakteristický množstvím neobvyklých činností. Jen málokterý jiný sport má tak nezvyklý pohyb, jako je bruslení, ovládání hracího předmětu (kotouče) hokejovou holí, a to vše v atmosféře neustálého (a často velmi tvrdého) fyzického kontaktu mezi soupeři. K tomu je potřeba přičíst tvar a váhu chráničů, které hráče chrání před údery kotouče i soupeřů (a často i ledu), abychom si uvědomili, že jen zvládnutí základního pohybu na ledě s holí a kotoučem vyžaduje dlouhou dobu učení. Lední hokej je sport prostý i komplikovaný. Je k němu potřeba ovládat techniku i strategii, ale neobejde se ani bez přímých střetů. A přesto, že se hraje ve velké rychlosti na nepříliš rozlehlé hrací ploše, nedovolí ani divákovi, ani samému hráči, aby se nudil. Je to sport, který každého nadchne. (Evdokimoff, 1998) Dle systematiky ledního hokeje dělíme činnosti podle vztahu družstva ke kotouči (útok, obrana) a podle počtu hráčů, kteří se na dané činnosti podílejí (herní činnosti jednotlivce, herní kombinace a herní systémy). 10

2.2 Herní činnosti jednotlivce Herní činnosti jednotlivce jsou definovány jako činnosti, které jsou komplexem dílčích útočných úkolů jednotlivce /tj. hráče družstva, které má v držení kotouč/ a obranných úkolů jednotlivce /tj. hráče družstva, které nemá v držení kotouč/, které na sebe navazují a vzájemně se podmiňují. Jsou charakterizovány snahou hráče udržet či získat kotouč v kterémkoliv pásmu hřiště a vytvořit tak možnost rozvinutí či zakončení útočné fáze. (Pavliš, 1998) Podle Periče (2002) je pojem herní činnosti jednotlivce chápán jako souhrn akcí, které hráč dělá s kotoučem a které slouží k získání kotouče či k zabránění vstřelení branky. Herní činnosti jednotlivce můžeme rozdělit podle držení kotouče na útočné (hráč nebo jeho spoluhráči jsou v držení kotouče) a obranné (kotouč má soupeř). Všechny herní činnosti jednotlivce považujeme za komplex dílčích individuálních úkolů, které jsou propojeny a vzájemně se podmiňují. Snahou hráče je udržet či získat kotouč v kterémkoliv pásmu a vytvořit tak možnost rozvinout útočnou fázi, nebo ji úspěšně zakončit. 2.2.1 Útočné herní činnosti jednotlivce Útočné herní činnosti jednotlivce jsou úkoly jednotlivce, když má kotouč v držení on nebo jeho spoluhráči. Z hlediska systematiky ledního hokeje rozlišujeme následné útočné herní činnosti jednotlivce: 1. Uvolňování hráče s kotoučem 2. Uvolňování hráče bez kotouče 3. Přihrávání a zpracování přihrávky 4. Střelba 5. Klamání a fintování 2.2.1.1 Uvolňování hráče s kotoučem Vojta (2015) tuto útočnou herní činnosti jednotlivce označuje jako činnost, jíž hráč získává prostor pro přihrávku nebo střelbu. Objetím soupeře dosahuje na určitý čas pro své mužstvo početní převahy a vytváří předpoklad pro úspěšnost útočné akce a její zakončení. V obranném pásmu má za cíl odpoutání od soupeře a založení útoku, v útočném pásmu vede k důležitému 11

přečíslení, k finální přihrávce nebo úspěšnému zakončení. Pavliš (1998) rozděluje uvolňování hráče s kotoučem: 1. Vedením kotouče 2. Kličkou 3. Jiným způsobem obratem, pomocí brusle Uvolňování hráče s kotoučem vedením kotouče je základní činnost, při které se hráč snaží dostat do výhodnějšího postavení při rozvíjení či zakončování útoku. Hráč může vést kotouč driblinkem, od sebe k sobě, tažením nebo tlačením. (Pavliš, 1998) Dle Pavliše (1998) je vedení kotouče driblinkem nejčastějším způsobem vedení kotouče. Kotouč se pohybuje před tělem a měl by být přibližně uprostřed čepele. Podle rozsahu pohybu čepele hole s kotoučem před tělem rozlišujeme driblink krátký, kde je pohyb přibližně v šíři ramen, a dlouhý, kde je snaha o velký rozsah pohybu. Hráč kontroluje kotouč periferním viděním. V případě, že při driblinku sleduje jen kotouč, ztrácí přehled o soupeři a o postavení svých spoluhráčů. Způsob vedení kotouče od sebe k sobě používají hráči před soupeřem, který se pohybuje před nimi nebo jako klamný pohyb před střelbou či před přihrávkou. Kotouč se pohybuje paralelně vedle těla na forhendové straně a je střídavě oddalován a přisunován zpět. Hráč se dívá před sebe, kotouč sleduje pouze periferním viděním. (Pavliš, 1998) Dále Pavliš (1998, s. 59) ve své publikaci poukazuje na vedení kotouče tažením. Píše o něm toto: Tento způsob vedení kotouče používají hráči především při vyjíždění oblouků a při překládání. Je vhodné ho používat při objíždění soupeře pomocí dlouhé kličky nebo při úniku kolem hrazení s navázáním změny směru. Poslední způsob vedení kotouče, jež určil Pavliš (1998), je vedení kotouče tlačením. Používají ho hráči většinou při rychlém startu do volného prostoru, neboť ochrana kotouče je velmi malá. Čepel je přiklopena k ledu a kotouč je tlačen čepelí před tělem. Spodní ruka hůl pouští a je využívána jako dopomoc pro vyvinutí maximální rychlosti. Uvolňování hráče s kotoučem kličkou je individuální herní činnost patřící k nejdůležitějším dovednostem. Obcházení a překonávání soupeře pomocí individuální akce patří spolu s přihrávkou k základním rysům hry. Vojta (2015) určuje různé způsoby uvolňování hráče s kotoučem kličkou. A to, po ruce přes ruku, stranou, stažením a prohozením a obhozením. 12

Klička po ruce přes ruku je jednou ze základních individuálních dovedností každého hráče při obcházení soupeře. Dává příležitost okamžitě přihrát svému spoluhráči, či vystřelit. Kličku je vhodné začínat tak, že se hráč těsně před soupeřem postaví na obě nohy a provede mírný pohyb s kotoučem do bekhendové (forhendové) strany s klamným pohybem ramen a hlavy. V okamžiku, kdy bránící hráč reaguje na tento pohyb, provede útočící hráč před tělem rychlé stažení kotouče do forhendu (bekhendu) v maximálním rozsahu se současným odrazem z nohy na bekhendové straně. (Pavliš, 1998) Dle Pavliše (1998) používá hráč kličku stranou v případě, kdy je vhodnější objet soupeře po straně, kde drží hůl. Uvolňující hráč střídá krátký a dlouhý driblink, těsně před bránícím soupeřem provede prudké stažení kotouče do strany. Dále Pavliš ve stejné publikaci píše, že klička stažením se s výhodou používá proti bránícímu hráči, který hraje proti kotouči svou holí. Útočící hráč vysunuje kotouč co nejvíce proti soupeři. V okamžiku, kdy soupeř udělá pohyb proti kotouči, hráč stáhne kotouč až k bruslím a přikopne ho dopředu na opačnou stranu na svou hůl. Při obhození hráč posílá kotouč kolem obránce, může přitom využít např. přihrávku o hrazení. Poté se klamným pohybem a prudkým zrychlením dostává za obránce, zpracovává kotouč a pokračuje v akci. Prohození vychází z obdobných principů, kotouč se však posílá mezi obráncovým tělem a holí nebo přímo mezi jeho nohama. (Perič, 2002) 2.2.1.2 Uvolňování hráče bez kotouče Vojta (2015) uvádí, že uvolňování hráče bez kotouče je činnost útočícího hráče, při níž se odpoutává od bránícího hráče do postavení, které mu umožňuje převzetí přihrávky a pokračování v útočné akci, zrychlení útočné akce, střelbu po přihrávce, vázat na sebe soupeře a jeho pozornost a tím vyvářet prostor jak pro činnost hráče s kotoučem, tak i pro herní spolupráci s dalšími spoluhráči bez kotouče a uvolnění silného prostoru na hřišti se současným vytvářením otevřených prostorů. Dle Pavliše (2002) jsou součástí dnešní hry neustálé přechody z obrany do útoku a naopak. Tyto změny z pohledu útoku představují hlavně pohyb hráčů bez kotouče. Tento pohyb umožňuje zrychlení celé akce a vytváří také lepší podmínky pro příjem a zpracování kotouče u více hráčů současně s následnou možností rozvinutí útočné akce ve vzájemné spolupráci. Je to herní činnost jednotlivce, která je základem pro týmovou spolupráci hráčů v útoku. 13

Tato herní činnost je ovlivněna mnoha vzájemně se podmiňujícími faktory: 1. Bruslařské schopnosti 2. Dovednost zpracovat kotouč 3. Schopnost čtení hry 4. Prostor a pásmo 5. Druh a způsob obsazování útočícího hráče soupeřem 6. Součinnost v pohybu hráčů bez kotouče 7. Systém hry mužstva Pavliš (2000) píše, že rychlé změny pohybu, vyjíždění krátkých a dlouhých oblouků se zrychlením, obraty, starty a zastavení jsou nezbytnou podmínkou pro úspěch v této útočné činnosti. Při hře neprovádí uvolňování bez kotouče jen jeden hráč, ale i ostatní útočící spoluhráči. Pohyb hráče bez kotouče se tedy neuskutečňuje jen v závislosti na pohybu a postavení hráče s kotoučem, ale také na pohybu a postavení dalších spoluhráčů bez kotouče. Vzájemný pohyb a postavení hráčů bez kotouče má umožnit útočníkovi s kotoučem těmto hráčům přihrát a současně být ve vhodném obranném postavení pro případnou ztrátu kotouče. Kromě toho hráč bez kotouče, který se v pohybu uvolňuje, váže na sebe soupeře a tím vytváří volný prostor pro hráče s kotoučem. Dále Pavliš (2000) uvádí, že uvolňování bez kotouče je na rozdíl od obranného pásma a středního pásma odlišné. Útočící družstvo má ztíženou situaci zejména v tom, že se hra odehrává na malém přehuštěném prostoru a soupeř je maximálně soustředěn na obranu. V těchto situacích se musí útočící hráči bez kotouče umět uvolnit rychlými změnami směru s klamnými pohyby, být schopni zpracovat kotouč pod tlakem a vystřelit či ještě přihrát lépe postavenému spoluhráči. Do střeleckého prostoru se hráči uvolňují na poslední chvíli tak, aby znesnadnili soupeři své obsazování. Pohyb vychází vždy z myšlenky na obranu. 2.2.1.3 Přihrávání a zpracování přihrávky Přihrávání je činnost, při níž hráč směřuje kotouč některému ze svých spoluhráčů tak, aby jej spoluhráč mohl zpracovat. Přihrávání je umožněno neustálým uvolňováním hráčů bez kotouče a jeho dokonalé zvládnutí je základním předpokladem pro osvojení si útočných kombinací a systémů. Včasnost, přesnost a účinnost jsou základní podmínky pro úspěšnou přihrávku. Úspěšnost přihrávky také závisí na hráči, který přihrávku přijímá. Ten se musí 14

umět uvolnit od soupeře a přihrávku bezpečně zpracovat. Zpracování je činnost, která umožňuje získat kontrolu nad přihrávkou. (Vojta, 2015) Perič (2002) popisuje přihrávání jako herní činnost jednotlivce, při které se kotouč úmyslně předává spoluhráči. Je základem většiny herních kombinací a týmové spolupráce. Techniku přihrávání můžeme rozdělit na: 1. Po ruce přes ruku 2. Po ledě vzduchem 3. Přímé s využitím mantinelu 4. Švihem přiklepnutím 5. Bruslí Pro přihrávku po ruce i přes ruku musí stát hráč ve správném postoji. Hlava je zvednuta, oči sledují hůl hráče, kterému je přihrávka směřována. Kotouč je mírně za tělem mezi patkou a středem čepele. V okamžiku přihrávky se váha přesouvá na vzdálenější nohu, kotouč rotuje po čepeli a přes špičku ji opouští. Čepel sleduje dráhu kotouče. V případě přihrávky na místě je směr kotouče na spoluhráčovu hůl, pokud přihrávka je v jízdě, musí být směřována dopředu. (Pavliš, 1998) Přihrávání po ledě se podle Pavliše (1998) provádí hráč buď dlouhým švihem, má-li možnost určité přípravy, nebo krátkým švihem, chce-li přihrát bez přípravy z vedení kotouče, zvláště po kličce. První přihrávka je prudší, používá se na větší vzdálenost, druhá je rychlejší. Kotouč má při ní minimální rotaci a může být rychle předán spoluhráči. Je využívána také při časované přihrávce, tj. přihrávce do volného prostoru, kde ji převezme najíždějící spoluhráč. Podle Gwozdeckyho a Stenlunda (1999) je nejefektivnější krátká, přímá přihrávka přesně na spoluhráče, ale poměrně často se v utkání vyskytnou situace, kdy to není možné. V těchto případech musí hráč zvolit přihrávku do volného prostoru, kde najíždějí spoluhráči. Měli by se však vyvarovat přihrávky na brusle či za spoluhráče, jelikož tím dojde ke zpomalení hry a větší pravděpodobnosti osobního kontaktu s protihráčem, případně ztrátě kotouče. Přihrávka vzduchem je techniky náročnější. Vyžaduje přesný odhad vzdálenosti. Pokud hráč chce přihrát vzduchem, stojí v obdobném postoji jako u přihrávky po ledě. V okamžiku pohybu hole s kotoučem dochází pomocí pohybu zápěstí k odklopení čepele hole od kotouče a k následnému nadzvednutí hole (obvykle do požadované výšky přihrávky). Tím dojde 15

k nadzvednutí kotouče z ledu. Přihrávka by měla dopadnout na led před spoluhráčem, kterému je adresována. (Perič, 2002) Dále Pavliš (1998) popisuje přihrávku bruslí, kterou provádíme v situacích, kdy je kotouč u nohou a není možné ho rychle odehrát holí. Někdy stačí jen usměrnit pohyb kotouče tak, že vytočíme brusli vnitřní částí do směru, kterým chceme přihrát a přikopneme ho. Techniku zpracování můžeme rozdělit na: 1. Po ruce 2. Přes ruku 3. Nepřesná přihrávka Při zpracování přihrávky po ruce a přes ruku je hráč postaven kolmo proti kotouči. Hráč by měl mít hlavu vzhůru a sledovat kotouč. Při zpracování je velmi důležitý uvolněný pohyb zápěstí a paží. V okamžiku přihrávky vysouvá hůl poněkud před sebe. Těsně před dotykem čepele hole s kotoučem provádí hráč pohyb holí ve směru letu kotouče a tím kotouč po úderu do čepele zbrzdí pohyb. Důležité je, aby po zpracování zůstal kotouč na holi pro možnost okamžité další přihrávky. (Pavliš, 1998) Další možnosti zpracování kotouče, o kterých píše Perič (2002) se využívají zvláště pro zachycení nepřesných přihrávek. Jedná se o zpracování rukou, bruslí či holí. Jejich podstatou je zachycení kotouče tak, aby neodskočil pryč, ale směrem k holi hráče. 2.2.1.4 Klamání a fintování Herní činnost, klamání a fintování, popsal Vojta (2015, s. 37) ve své publikaci takto: Úspěšnost uvolňování hráče s kotoučem je podmíněna nejen zvládnutou technikou, ale i předcházejícími či doprovodnými činnostmi. Klamným pohybem se snaží útočící hráč soupeře oklamat, vnutit mu svoji představu a v závěru uskutečnit zamýšlenou činnost. Klička je podle Periče (2002) pravděpodobně spolu s vedením kotouče nejčastější činnost s kotoučem, kterou hráči při zápasech provádějí. Při hře dochází ke splývání vedení kotouče a kličky v jeden komplexní pohyb, který slouží k objetí bránícího soupeře a získání prostorové početní převahy. Její četnost v utkání je velmi vysoká a tím získává i na zásadním významu z hlediska zaměření při tréninku. 16

Rozlišujeme klamání a fintování: 1. Tělem 2. Změnou směru a rychlosti bruslení 3. Pohybem hole 4. Klamání pohybem hole bez pohybu kotouče 5. Klamání naznačením přihrávky 6. Klamání naznačením střelby Klamání tělem v sobě zahrnuje pohyb hlavy, ramen, paží, horní i dolní části trupu. Hlavním cílem je přinutit bránícího hráče udělat pohyb nebo se naklonit do nesprávného směru. Hráč s kotoučem těsně před bránícím hráčem se nakloní vlevo /vpravo/ a začíná tam převádět kotouč, přičemž se snaží vzbudit dojem, že hodlá právě z této strany soupeře obejít. Jedná se o rychlý pohyb hlavy, horní části těla a ramen do strany s přenesením váhy na skluzovou nohu na stranu, kam se vykloní. V okamžiku reakce soupeře se z této nohy odráží a udělá pohyb na opačnou stranu s následným zrychlením. Důležité při tomto způsobu obcházení je sledovat soupeře a provádět klamné pohyby v takovém rozsahu, aby přesvědčily a následně donutily bránícího hráče k předčasné reakci. Klamání je možné provádět také naznačením pohybu nohama. Další možná varianta je provedení dvou i více klamných pohybů tělem a rameny do stran s následným rychlým vyjetím na opačnou stranu, než soupeř naposled reagoval. (Pavliš, 2000) Dle Pavliše (2000) je klamání změnou směru možné provádět ve dvou variantách. První pomocí překládání, druhá vyjížděním krátkých oblouků. Při použití klamání se změnou směru překládáním útočící hráč provede ještě před tím, než se dostane do kontaktu s bránícím soupeřem, několik velmi rychlých přeložení na jednu i druhou stranu. Důraz je dán na rychlost provedení s dostatečným rozsahem pohybu. V okamžiku, kdy soupeř zareaguje na změnu směru, mění útočící hráč prudce směr a obchází ho po volnější straně. Druhá možnost, která využívá krátkých prudkých oblouků, je výhodnější v situacích, kdy je útočící hráč zády k protivníkovi. Hráč stojí na obou bruslích a nadlehčením prudce vytáčí obě brusle na jednu stranu, s mohutným zatlačením hran do ledu. Podle reakce soupeře se útočící hráč uvolňuje volnější stranou. Klamání změnou rychlosti popsal Pavliš (2000, s. 28) takto: Hráč s kotoučem se pohybuje různou rychlostí /změna tempa a rytmu pohybu/, což znesnadňuje bránícímu hráči obranný zákrok. Příkladem může být situace, kdy útočící hráč s kotoučem v plné rychlosti před soupeřem zpomalí a opět nečekaně zrychluje. 17

Klamání pohybem hole je dle Pavliše (2000) způsob, při kterém hráč s kotoučem přenese čepel těsně nad kotoučem poblíž soupeře. Rychlým pohybem do strany naznačuje pohyb na jednu stranu. Ihned přiloží čepel hole ke kotouči a stahuje ho na opačnou stranu, než naznačoval klamný pohyb. Dále, podle stejné publikace Pavliše (2000), jsou dalšími způsoby klamání naznačením přihrávky a střelby. Na naznačení přihrávky bránící hráči většinou reagují pohybem. Předstíráním přihrávky poskytuje přihrávající hráč čas k výběru řešení sobě a svým spoluhráčům. Při klamání naznačením střelby útočící hráč provede nápřah, při kterém vysoko zvedne hůl. Jakmile bránící hráč provede obrannou činnost ve snaze zachytit střelu, ztrácí okamžitou schopnost další reakce. Útočící hráč co nejrychleji bere kotouč a provádí kličku do strany se zrychlením. 2.2.2 Obranné herní činnosti jednotlivce Obranné herní činnosti jednotlivce jsou hráčem využívány v situaci, kdy jeho tým nemá kotouč pod kontrolou. Zaměřují se na dvě základní oblasti obrany, které spolu úzce souvisí a navzájem se doplňují odebírání kotouče soupeři, resp. získání kontroly nad kotoučem a zabránění protihráči v pokračování další činnosti. (Perič, 2002) Z hlediska systematiky ledního hokeje rozlišujeme následné obranné herní činnosti jednotlivce: 1. Obsazování hráče s kotoučem 2. Obsazování hráče bez kotouče 3. Obrana prostoru 4. Blokování střel a chytání kotouče 2.2.2.1 Obsazování hráče s kotoučem Obsazování hráče s kotoučem je obranná činnost jednotlivce, jejímž hlavním cílem je získat kotouč zpět pod svoji kontrolu nebo zpomalit útočnou akci se záměrem vytlačit soupeře do prostoru, který je výhodný pro další obranu. Napadání soupeře s kotoučem je základem celé obranné hry. 18

Její kvalita rozhoduje o úspěšnosti hry a plní tři nejdůležitější funkce: 1. Získat kotouč pod svoji kontrolu 2. Oddělit soupeře od kotouče 3. Zpozdit útok a tím umožnit svým spoluhráčům dobruslit situaci a obsadit soupeře Vojta (2015) popisuje také obranné postavení Defensive Side, což je dle jeho publikace postavení bránícího hráče vzhledem k soupeři a k vlastní brance. Podle toho rozeznáváme dva způsoby obsazování: 1. Obsazování mezi soupeřem a kotoučem a vlastní brankou 2. Obsazování mezi soupeřem s kotoučem a soupeřem bez kotouče Tato obsazování dále rozděluje na volné obsazování, kdy obránce není v kontaktu se soupeřem (útočná polovina hřiště) a těsné obsazování, kdy je vzdálenost mezi obráncem a soupeřem na dosah hole (obranná polovina hřiště). Perič (2002) rozděluje obsazování hráče s kotoučem na obranné zákroky holí, aneb odebírání kotouče, a obranné zákroky tělem (osobní souboje). Přičemž odebírání kotouče popisuje jako základní obrannou herní činnost jednotlivce a rozděluje ji na tři základní zákroky: 1. Vypíchnutí kotouče 2. Nadzvednutí hole 3. Úder do hole nebo do kotouče Vypíchnutí kotouče se používá, jestliže bránící hráč bruslí jízdou vzad. Hůl drží pouze horní rukou. Sleduje útočícího hráče a periferním viděním kontroluje kotouč. Ve vhodném okamžiku, kdy se útočící hráč dostane na dosah, bránící hráč prudce vysune hůl před sebe proti soupeřově holi s kotoučem a čepelí své hole zasahuje kotouč. Velmi důležité je být v takovém postavení, aby bránící hráč mohl pokračovat ve hře. (Pavliš, 1998) Nadzvednutí hole popisuje Pavliš (1998, s. 79) takto: V okamžiku, kdy se dostane hráč na stejnou úroveň se soupeřem s kotoučem, nadzvedává soupeři hůl blízko patky čepele, a co možná nejrychleji dává svoji hůl na led a bere kotouč. Dále Pavliš (1998) rozepisuje obranný zákrok holí úderem do hole nebo do kotouče. Bruslí-li bránící hráč paralelně se soupeřem s kotoučem, je možné provést tento obranný zákrok. V okamžiku, kdy má soupeř kotouč na čepeli, ale na opačné straně než je bránící hráč, 19

provede tento hráč rychlý úder svou čepelí hole do hole soupeře. Aby tento zákrok byl co nejefektivnější, je nutné udeřit soupeřovu hůl do spodní části rukojeti. Vojta (2015) popisuje napadání soupeře jako činnost, která zahrnuje fáze přístupu k soupeři, osobního souboje, odebírání kotouče, hru tělem a bodyček. Techniky hry tělem, bodyčeků a jejich trénink ukazuje na svém DVD Pavliš (2011) a říká, že kontakt a hra tělem jsou jednou ze základních obranných hokejových dovedností, kterým se musí každý mladý hráč učit. Jsou potřebné pro úspěšnou obrannou i útočnou hru. Vyžadují od hráčů odvahu, disciplinu a dodržování etických zásad. Učíme jak hře tělem útočné, tak i hře tělem obranné umět přijmout náraz a být schopný hrát. Osobní souboj je pokračováním napadání přiblížení k soupeři. Osobní souboje určují míru tlaku na soupeře s kotoučem a stupeň těsnosti obrany. Představují tedy fyzický kontakt se soupeřem, který má v držení kotouč. Hlavním cílem bránícího hráče v osobním souboji je oddělit protivníka od kotouče se snahou tento kotouč získat či nedovolit soupeři přihrát. Důležité je klást důraz na dočasné vyřazení protivníka ze hry jeho těsným obsazováním v okamžiku, kdy odehraje kotouč a snaží se dál uvolnit. (Pavliš, 2000) Dle Periče (2002) je lední hokej charakteristický osobními souboji hráčů. Dochází k nim především u hrazení, ale i na volné ploše. Cílem bývají hráči s kotoučem, ale i bez něj. Osobní souboj hráč absolvuje při čelném nebo bočném postavení. Podobně jako při odebírání kotouče jede při čelném postavení obránce jízdou vzad ve směru pohybu útočníka a při bočném jede obránce vpřed vedle útočníka. Souboj probíhá ve třech fázích, a to přiblížení se k hráči, navázání kontaktu a získání kotouče. Bukač (2005) je toho názoru, že bodyčekování, dříve tak typický způsob zastavování soupeře ramenem a tělem se vyskytuje zřídka. Důvodem je bruslařská obratnost. Dnešní hráč byť na malém prostoru a v plné rychlosti se této nástraze dokáže vyhnout. Při těsném přechodu 1-1 je častěji vidět bodyček kyčlí. Pavliš (1998) uvádí další 3 způsoby odebírání kotouče, a to přitažení kotouče, zametení kotouče a přitlačení hole. 2.2.2.2 Obsazování hráče bez kotouče Dle Vojty (2015) se jedná o činnost zabraňující soupeři se uvolnit k převzetí kotouče. Základním předpokladem správného obsazování protivníka bez kotouče je správné postavení bránícího hráče. Bránící hráč může obsazovat soupeře bez kotouče jízdou vpřed nebo jízdou vzad. Dále uvádí, že při obsazování protivníka jízdou vpřed ve středním pásmu hovoříme 20

o bekčekinku (dobruslování). Při obsazování soupeře jízdou vzad se bránící hráč dostává do postavení mezi soupeře a vlastní branku. Dbáme na neustálou kontrolu těsnosti obsazování vzhledem k herní situaci a prostoru na hřišti. Vojta ve své publikaci (2015) rozlišuje stupeň těsnosti obsazování, podobně jako u obsazování hráče s kotoučem. 1. Těsné Hráči jsou spolu v kontaktu. Toto obsazení může být provedeno tělem, rukou nebo holí. V prostoru před brankou je nutno obsazovat těsně všechny útočníky a také hůl soupeře. Obsazující hráč by měl sledovat nejen svého soupeře, ale také soupeře s kotoučem a ostatní hráče. 2. Volné Hráči nejsou spolu v kontaktu. Při volném obsazování je důležité zachovávat takovou vzdálenost a postavení od soupeře, které zaručuje v každé herní situaci možnost těsného obsazení. 2.2.2.3 Obrana prostoru Pod tímto pojmem máme na mysli jak krytí prostoru, tak i obsazování hráče v prostoru, který tam stojí nebo hlavně do něj vjíždí. Obsazování hráče v prostoru je v podstatě činnost navazující na obsazování hráče bez kotouče. Krytí prostoru je obranná činnost, kdy v herní situaci dochází k číselné převaze útočících hráčů. Nejčastěji se jedná o situace 2-1, 3-1, 3-2, kdy bránící hráč brání vhodným postavením prostor a snaží se znesnadnit soupeři činnost. Povinností bránícího hráče je nejen těsně obsazovat soupeře v prostoru, ale současně krýt a kontrolovat prostor na odvrácené straně od kotouče. (Vojta, 2015) Dle Pavliše (2002) při této činnosti se vyžaduje od bránících hráčů určitý stupeň taktické vyspělosti z hlediska výběru řešení. Proto je nácvik a zdokonalování této obranné činnosti otázkou hráčské zkušenosti. Bukač (2005) uvádí, že při krytí prostoru hráč udržuje stálý čelní postoj ke kotouči. Dalším požadavkem pro krytí prostoru je pozorná práce s holí. Koridory pro možný průchod přihrávek se pohyby holí uzavírají. 2.2.2.4 Blokování střel a chytání kotouče Dle Vojty (2015) se jedná o obrannou činnost jednotlivce, při které se hráč snaží zabránit proniknutí vystřeleného kotouče směrem k brance. Blokování střel se provádí většinou v obranném pásmu s cílem zvýšit účinnost obranné hry. Blokování střel zvedá morálku mužstva v utkání. 21

Podle Periče (2002) je blokování střel jednou z důležitých součástí obranné hry. Vystřelený kotouč letí ve vrcholovém hokeji tak prudce, že brankář často nemá velkou šanci na něj reagovat. Proto je důležité, aby bránící hráči uměli vystřelený kotouč blokovat a zvýšili pravděpodobnost, že soupeř branku nevstřelí. Pavliš (2000) dále uvádí, že schopnost hráčů ve správném okamžiku blokovat či zachytit střelu nebo pouze změnit směr letu kotouče se stává nedílnou součástí obranných činností hráčů. Velký význam má tato obranná činnost při střelbě obránců od útočné modré čáry ať již při hře 5-5 nebo ve hře v oslabení. V praxi se blokování střel a chytání kotouče provádí většinou čtyřmi základními způsoby: 1. Ve stoji 2. V pokleku a kleku 3. Skluzem 4. Holí Blokování střel ve stoji lze použít proti střelbě z různé vzdálenosti. Hráč blokující střelu stojí v čelném postavení k soupeři, ve sníženém postoji, nohy má u sebe. Hůl drží v jedné ruce stranou nebo před sebou. Volná ruka je podél těla vytočena dlaní vpřed. Takovéto postavení je výhodné nejen pro blokování střely, ale dává i možnost okamžitě zaujmout obranné postavení v případě, že soupeř místo střelby provádí klamný pohyb. (Pavliš, 2000) Dle Pavliše (2000) je při blokování střelu v pokleku a kleku důležité, aby bránící hráč nebyl příliš daleko od střílejícího soupeře a byl kolmo na jeho hůl. Bránící hráč si při pokleku na jedno koleno ponechává možnost rychlého zaujmutí základního postavení. Klekem na obě kolena se může zachytit střela nad ledem i po ledě. Tento zákrok se často uskutečňuje při jízdě vzad, kdy bránící hráč ustupuje před soupeřem až do okamžiku, kdy chce vystřelit. V tomto okamžiku provádí rychlý pád na obě kolena. Dále Pavliš (2000) popisuje blokování střel skluzem. Bránící hráč provádí skluz tak, že si lehá proti střele na bok a pokládá nohy na sebe. Hráč by měl padat nohama směrem na stranu hole střílejícího hráče. Chytání kotouče skluzem má velkou prostorovou akční účinnost. Bukač (2005) doplňuje, že při rychlém přístupu skluz nebo pád při klamání soupeře vylučuje potřebnou změnu rozhodnutí. V oslabení bránící hráči pokud možno veškeré aktivity vybruslují. 22

2.3 Střelba Hokejová střelba patří k technicky velmi náročné činnosti, a to především proto, že je třeba spojit mnoho různých pohybových složek a návyků v jeden harmonický celek. Při střelbě jde o vzájemnou souhru bruslení, vedení kotouče s vlastní technikou střelby se správným odhadem situace ve hře, postřehem, přesností a v neposlední řadě i s fyzickou připraveností každého hráče. (Pavliš, 1998) Dle Periče (2002) je střelba zakončením drtivé většiny útočných akcí. Její efektivita tedy určuje počet vstřelených branek a tím výsledek utkání. Proto má nezastupitelné místo v dnešním hokeji. Vojta (2015) dodává, že střelba je útočná herní činnost jednotlivce, při níž se hráč snaží dopravit kotouč do soupeřovy branky. Bukač (2005, s. 120) ve své knize píše: Kognitivním problémem střelby je rozhodování kdy, odkud a jak často střílet. Střelba je obvykle napojena na klamání, kličkování a přihrávku. Časté váhání se střelbou promarňuje a znehodnocuje veškerou předchozí útočnou námahu. Na druhé straně častá střelba z takticky nevýhodných situací nejenže znehodnocuje útok a minimalizuje opakované vytváření střeleckých příležitostí v útočném pásmu, ale připravuje soupeři dokonce podmínky pro velmi nebezpečný útok. (Bukač, Dovalil, 1990) Vojta (2015) ve své publikaci určuje předpoklady pro střelbu, jimiž jsou fyzická zdatnost, kdy má velký význam svalová síla při střelbě. Dále technika, jelikož zvládnutí techniky střelby je předpokladem nejen pro uvolnění síly správným směrem i pro dosažení potřebné přesnosti střelby. Výběr správného postavení je důležitým předpokladem pro střelbu. A posledním uvedeným předpokladem je rychlé zhodnocení situace. Tyto předpoklady doplňuje ještě jedním Pavliš (1998), a tím je psychická odolnost ve vypjatých herních situacích jako je trestné střílení. Základní pravidla techniky střelby je periferní vidění kotouče a cíle, pevné držení hole, ruka svírající střed rukojeti určuje směr střelby, ruka svírající konec rukojeti provádí doprovodný páčivý pohyb předloktí, dotažení pohybu vychází z pořadí trup ruka zápěstí hůl čepel, kotouč má rotovat podél čepele hole a má mít plochou dráhu letu. 23

Dle Pavliše (1998) rozdělujeme způsoby střelby do tří skupin podle techniky provedení: 1. Střelba po ruce 2. Střelba přes ruku 3. Jiné způsoby střelby 2.3.1 Biomechanika střelby Hokejová střelba je technicky velmi náročná pohybová činnost. Provedení střelby je možné pomocí biomechanických metod detailně analyzovat, vyhodnocovat a tím nalézat kritéria techniky pro kvantitativní a kvalitativní hodnocení úrovně pohybu. Při stanovení techniky střelby je základním předpokladem pro správný nácvik biomechanický rozbor pohybu, při kterém se sleduje soustava hráč hokejová hůl kotouč. Analýza techniky vychází z pohybu jednotlivých částí těla, sleduje vyvíjené síly, které působí prostřednictvím hokejové hole na kotouč, sleduje dráhu, zrychlení a rychlost zejména čepele hole a kotouče. Při rozboru je nejvíce využívána kinematografická metoda analýzy, při které se pohyb zachycuje na vysokofrekvenční kameru. (Pavliš, 2003) Pavliš (2003) rozeznává 4 základní fáze pohybu: 1. Nápřah maximální vykývnutí hole proti pozdějšímu směru pohybu kotouče 2. Švih tj. do okamžiku, kdy se čepel hole dotkne kotouče 3. Interakce působení čepele hole na kotouč do okamžiku, kdy kotouč opouští čepel 4. Protažená okamžik, kdy se čepel dostane ve směru pohybu do nejkrajnější polohy Dále publikace Pavliše (2003) uvádí, že z jednotlivých prací, které Pavliš použil, vyplývá, že nejdůležitější část pohybu pro rychlost kotouče je fáze švihu. Je to z důvodu, že čepel hole udílí kotouči zrychlení, které je přímo úměrné následné rychlosti kotouče. Dále bylo zjištěno, že silové schopnosti, zejména trupu a horních končetin, nejsou přímo úměrné rychlosti letícího kotouče, ale rozhodujícím faktorem je technika střelby. 24

2.3.2 Střelba po ruce Střelba po ruce je základní způsob střelby, kterou podle Vojty (2015) můžeme rozdělit na: 1. Švihem krátkým a dlouhým 2. Přiklepnutým švihem 3. Krátkým přiklepnutím 4. Golfovým úderem 2.3.2.1 Střelba po ruce krátkým švihem Tento způsob střelby patří k základnímu vybavení hráčů všech věkových kategorií, a proto ho řadíme v nácviku na prvé místo. Umožňuje hráči přesně vystřelit na cíl v časové i prostorové tísni. Rychlost střely je závislá na dobré koordinaci mezi prací paží a zápěstí. Technika provedení má velmi blízko k technice přihrávání švihem. Šíře úchopu hole rukama je přibližně v šíři ramen. Kotouč je u patky čepele hole, která je k němu přiklopena, a to v prostoru šikmo od těla na úrovni zadní nohy. Současně se silným zatlačením hole na kotouč a páčivým pohybem rukou přenáší hráč hmotnost těla na opačnou nohu. Hráč svírá pevně hůl spodní rukou ve středu rukojeti a rychlým vytočením zápěstí odklání čepel od kotouče. Důležité při tomto způsobu střelby je správné přenesení síly z trupu, paží a rukou do hole. (Pavliš, 1998) 2.3.2.2 Střelba po ruce dlouhým švihem Pavliš (1998) popisuje, že na rozdíl od střelby krátkým švihem je kotouč umístěn více za tělem (za zadní nohou). Čepel hole je ke kotouči přikloněna a působí ve fázi interakce déle, než je tomu u střelby krátkým švihem. Je důležité, aby čepel hole i po opuštění kotouče pokračovala směrem na cíl. Důležité je dotažení pohybu v pořadí: trup paže zápěstí hůl čepel. Perič (2002) doplňuje, že hůl se zvedá z ledu přibližně tak vysoko, jak vysoko chceme, aby kotouč letěl. Váha se přesunuje na přední nohu, zadní provádí vykývnutím vzad kompenzaci pohybu paží a trupu. 2.3.2.3 Střelba přiklepnutým švihem Kotouč vedeme u patky čepele hole. Před vlastní střelbou dochází na okamžik k oddálení čepele od kotouče. Čepel se vytáčí kolem podélné osy a patkou se zvedne od ledu. Následným zrychlením pohybu dojde k udeření do kotouče přibližně středem čepele se současným dokončením rotačního pohybu. V okamžiku úderu do kotouče je důležité pevné sevření středu 25

rukojeti hole spodní rukou. Hmotnost těla je přitom na souhlasné noze. Druhá provádí vyrovnávací pohyb švihem dozadu stranou. Na přiklopení či odklopení čepele ke kotouči v okamžiku úderu závisí výška letu kotouče. (Pavliš, 1998) 2.3.2.4 Střelba krátkým přiklepnutím Perič (2002) uvádí, že střelba krátkým přiklepnutím je využívána především pro střelbu v prostoru před brankou soupeře. Kotouč při ní hráč vystřeluje pouze pohybem zápěstí, čímž je docíleno velmi krátké doby provedení a zároveň dobré přesnosti, nemá však vysokou rychlost. Ta ale díky krátké vzdálenosti nemusí být velká. Důležitá je včasnost a přesnost. Dle Pavliše (1998) je tato střelba výhodná z důvodu rychlosti, překvapivosti a není podmíněna přípravou. 2.3.2.5 Střelba golfovým úderem Jak uvádí Perič (2002), golfovým úderem dosahuje hráč obvykle nejprudšího vystřelení. Nevýhodou je dlouhá doba provedení a nižší přesnost umístění střely. Proto tento druh střelby většinou využívají obránci nebo se používá v situaci, kdy má hráč potřebný čas pro její provedení. Pavliš (1998, s. 73) popisuje techniku střelby golfovým úderem takto: Při střelbě golfovým úderem držíme hůl v širším úchopu /spodní ruka níže/ než je tomu u střelby švihem. Velmi důležité je pevné sevření hole spodní rukou. V okamžiku úderu je kotouč na úrovni osy těla. Při nápřahu dochází k výraznému oddálení hole vzad a vzhůru /až nad úroveň ramen/. Poté dochází k zpětnému švihovému pohybu hole ke kotouči, do kterého čepel udeří mezi patkou a středem. Dále Pavliš (1998) tvrdí, že je velice důležité dotažení pohybu hole ve směru střelby. V okamžiku úderu do kotouče dochází k prudkému zášvihu souhlasné nohy v důsledku vyrovnání pohybu paží a trupu. Výška letu kotouče je opět závislá na přiklopení čepele ke kotouči v okamžiku, kdy kotouč opouští čepel hole. Klíčové body správného držení hole při střelbě golfovým úderem popisuje Vojta (2015) tak, že vrchní ruka drží hokejovou hůl dlaní pevně na jejím horním konci kladívkovým držením. Zápěstí vrchní ruky by mělo být zpevněné. Spodní ruka drží hůl pevně, ale rozdíl od držení hole při střelbě tahem je ten, že spodní ruka je na rukojeti posunuta trochu níže, tak aby mezi vrchní rukou a spodní rukou vznikla větší páka. Při střelbě golfovým úderem je důležité využít energii celého těla, která zvýší razanci střely. Čepel by měla být mírně sklopená směrem k ledu. Hůl by měla při správné technice střelby udeřit čepelí do ledu mírně 26

před kotoučem. Hůl se o led vypruží a toto vypružení přidá razanci, kterou udeří čepel do kotouče. Zásadní věcí při střelbě golfovým úderem je stabilní postavení nohou. Toto postavení pomůže hráči v přesnosti i razanci jeho střely. 2.3.3 Střelba přes ruku Střelba přes ruku je řazena k obtížnějším způsobům střelby, kterou rozdělujeme dle Vojty (2015) na střelbu přes ruku švihem a přiklepnutím. Perič (2002) uvádí, že střelba přes ruku švihem je velmi podobná technice střelby po ruce. Hráč stojí souhlasným bokem ke směru střelby, kotouč je na úrovni zadní nohy. Hůl je pevně sevřena, kotouč je na patce čepele. Prudkým pohybem rukou (především dolní ruky) a trupu je kotouč vystřelen, výšku střely určuje odklopení čepele od kotouče a zvednutí hole od ledu. Váha těla se přesouvá na souhlasnou nohu. Střelba přiklepnutím má podobný průběh, kotouč je na úrovni přední nohy, a proto chybí nápřah. Pavliš (1998) tvrdí, že nácvikům této techniky střelby je třeba se věnovat již od nejmladších věkových kategorií. Vysvětlení a nácvik základního pohybu provádíme na místě v bočném postavení. Vlastní nácvik je vhodnější pak provádět v mírném pohybu, a to nejlépe při vyjíždění oblouků. 2.3.4 Jiné způsoby střelby Další oblast hokejových dovedností představují činnosti po střelbě. Z metodického hlediska a pro potřeby tréninku a utkání je Pavliš (2000) dělí na: 1. Tečování vystřeleného kotouče 2. Dorážení vyražených kotoučů 3. Střelba z otočky, ze vzduchu, z pádu 2.3.4.1 Tečování vystřeleného kotouče Dle Vojty (2015) je tečování útočná herní činnost jednotlivce, při které se hráč snaží změnit směr dráhy kotouče. Bukač (2005) doplňuje, že změna směru se provádí nastavením čepele, 27

naklopením čepele nebo sklepnutím kotouče. Tuto činnost je možné provádět v postavení před brankou a vedle ní najetím do těchto prostor v okamžiku střelby. V základním postavení stojí hráč před brankou (před brankářem či vedle) čelem ke střílejícímu spoluhráči s čepelí hole na ledě. Jinou možností je postavení útočícího hráče vedle branky, přičemž čepel hole položená na ledě určuje směr střely střílejícímu hráči. Vložením čepele hole (popřípadě v rámci pravidel i jiné části těla) do dráhy letu kotouče se útočící hráč snaží usměrnit kotouč do branky. Náhlá změna směru kotouče ztěžuje brankáři jeho reakce. Výsledkem často bývá vyražený kotouč, po kterém může následovat opakovaná střela (dorážení kotouče). Náročnější varianta tečování kotouče je ta, kdy střílející hráč střílí do místa, kam jeho spoluhráč (tečující hráč) najíždí. Do tohoto prostoru vjíždí hráč v okamžiku střelby na základě čtení hry a předvídavosti (před branku i mimo ni). (Pavliš, 2000) Dále Pavliš (2000) uvádí, že střely by měly být takové, při kterých letí kotouč po ledě nebo těsně nad ledem. Tečování takovýchto kotoučů je jednodušší, přesnější a nevzniká nebezpečí zranění. Proti tomuto tvrzení by bylo vhodné napsat, že v současném hokeji, kdy nabývá obětavosti hráčů a požadavků trenérů na blokování střel, jsou vhodnější střely nad ledem i do úrovně horní brankové tyče (břevna). Tyto kotouče se obtížněji blokují bránícím protihráčům, kteří si většinou kleknou nebo lehnou proti střele, aby zabrali co největší prostor pro blokování střely. Šikovnost dnešních hráčů je taková, že dokážou tyto střely sklepávat holí, pokud tuto střelu nezablokuje obránce, který se správně neváže na útočící hráče před brankou. Důležitou útočnou činností jednotlivce pro tečování, je clonění brankáři. Hráč se snaží zakrýt výhled brankáři a současně rozptylovat jeho koncentraci. Pavliš (2000) uvádí, že hráč svou holí neustále zasahuje do hole brankáře dovoleným způsobem a respektuje pravidlo o brankovišti. Touto činností ztěžuje brankáři chytání a vyrážení střel po ledě a snižuje jeho koncentraci. Dobrá kontrola hole vytváří útočníkovi další příležitost ke střelbě (vyražený nebo odražený kotouč). 2.3.4.2 Dorážení vyražených kotoučů V současné hře se tato činnost stává čím dál více důležitější pro možnost vstřelit branku. Nejedná se o technicky náročnou činnost. Často souvisí s tečováním kotouče a s cloněním brankáři. Vzhledem k tomu, že se jedná o činnost v přehuštěném prostoru před brankou soupeře, je důležitá také dobrá orientace ve spojení se silovými prvky. Obvykle se jedná 28

o střelbu krátkým švihem a přiklepnutím po ruce či přes ruku v různém postavení hráče (stoj, sed, klek, pád apod.). Důležitou zásadou je připravenost hráče na tuto činnost. Je výhodné mít čepel položenou na ledě. K těmto situacím patří i ta, kdy kotouč je záměrně vystřelen těsně mimo branku a po odrazu od zadního hrazení následuje druhá střela. (Pavliš, 2000) Bukač (2005, s. 121) píše o dorážení toto: Dostat se do pozice pro dorážení je výsledkem herního myšlení a zkušenosti.. 2.3.5 Střelba z bezprostřední vzdálenosti před brankou Pavliš (2000) uvádí, že střelba z bezprostřední vzdálenosti před brankou je specifickou činností, které je třeba v tréninku věnovat velkou pozornost ve všech věkových kategoriích. Dovednost vstřelit branku je zcela zásadní a rozhoduje o úspěchu či neúspěchu družstva. Tréninková cvičení zaměřená na zakončování útočných akcí provádíme s mladými hráči v okamžiku, kdy si osvojí základní techniky střelby švihem a příklepem a současně zvládnou techniku střelby po ruce a přes ruku. Úspěšnost v této činnosti je podmíněna technickými, taktickými, psychickými a kondičními faktory. Koncentrace hráče, vnímání prostoru a orientace v něm jsou vlastnosti, které u hráčů vytváříme. Hráč v situacích před brankou by měl minimálně odhadovat své záměry brankáři a obráncům. S tím souvisí schopnost rychlého uvolnění, zpracování kotouče a střelby bez přípravy. Jediná pohotová, překvapivá a dobře mířená střela, může přinést úspěch. Rychlost střely je závislá na rychlosti pohybu čepele. V těchto situacích je důležitá vynaložená síla /především z důvodu odporu soupeře/. Stabilita v postavení v předbrankovém prostoru dává hráči větší naději na úspěch v koncovce. V situacích v blízkosti branky je důležitá rozhodnost a rychlost zpracování kotouče všemi možnými způsoby ve spojitosti se střelbou. Po střelbě vytváříme návyk sledování kotouče a branky se zachováním střeleckého postavení pro možnost opakované střely. Pavliš (2000) uvádí hlavní zásady pro mladé hráče při situacích před brankou: - Hlava nahoře - Sledovat brankáře a kotouč / následovat střelu/ - Hůl mít na ledě a pevně ji svírat - Zůstat ve střeleckém postavení /možnost druhé střely/ 29

2.3.6 Střelba obránců Dle Pavliše (2002) je schopnost obránců rychle a přesně vystřelit od modré čáry v útočném pásmu, zejména ve spojení s přemístěním, jedním z ukazatelů jejich technické a taktické úrovně. Obránce ve většině případů dostává přihrávky od útočníků ze své strany nebo od druhého obránce, a to jak ve hře pět na pět, tak i ve hře v početní převaze. Má-li obránce situaci zakončit, je velice důležité, aby se rychle přemístil do vhodného postavení. Přemístění provádí rychlým silovým odrazem bruslí do strany, laterálním /bočným/ pohybem nebo přechodem do jízdy vzad. Požadujeme, aby obránci ovládali jednotlivé technik střelby a s tím spojené přemístění po modré čáře. Trenér by měl dbát, aby osvojování těchto dovedností bylo prováděno ze správných základních pozic, které vyplývají ze hry. Od počátku se zaměřujeme především na přesnost střely. Střela nemusí být vždy nejtvrdší, provedená golfovým úderem. Zejména rychlá střelba švihem nebo jen nahození kotouče do předbrankového prostoru bývá mnohdy účinnější než prudká nepřesná střela trvající dlouho. Rozhodující je včasnost a přesnost střelby. 2.3.7 Metodika nácviku střelby Nácvik střelby patří mezi nejdůležitější tréninkové úkoly. Je to proces, který nikdy nekončí ať již z hledisek věkových kategorií /od nejmladších až po seniorské/, či výkonnostních /od začátečníků až po reprezentaci/. V tréninkové praxi je žádoucí, aby cvičení střelby byla prováděna ve velké variabilitě /jak z hlediska obtížnosti, tak i širokého výběru/. (Pavliš, 1998) S nácvikem střelby začíná Pavliš (1998) po částečném osvojení a zvládnutí techniky přihrávání. Z počátku se soustředíme na střelbu krátkým švihem. Pro nácvik můžeme stanovit několik základních kroků: - Ukázka, instrukce a popis příslušného způsobu techniky střelby - Nácvik z místa /později na určitý cíl/ - Nácvik z místa na branku - Nácvik střelby z pohybu - Jízda na branku střelba 30

- Převzetí přihrávky driblink střelba - Převzetí přihrávky přímá střela na branku - Dorážení kotouče - Opakovaná střelba - Střelba pod tlakem Důležité je nacvičovat střelbu na určitý cíl a učit se od počátku střílet přesně. Jednou z možností je použití pneumatiky (cíl na ledě), vyznačeného bodu na hrazení, makety brankáře apod. Je třeba dbát na přesnost střelby tak, aby hráči věděli, že dokážou umístit střelu do volných prostor branky. Cvičení s přímou střelbou na branku by se mělo v nižších kategoriích vyskytovat často. Kromě požadavku na přesnost střely je velmi důležité klást důraz na její maximální prudkost bez ohledu na vzdálenost od branky. Jakmile hráči získají dostatečnou sílu v zápěstí a zvládnou zásady techniky, mohou s úspěchem nacvičovat střelbu zápěstím tzv. rychlou střelbu. Kromě požadavků na přesnost a prudkost střely je zapotřebí nacvičovat dovednosti převzít odražený kotouč a vystřelit, tečovat letící kotouč, umět správně jednat v těžkých osobních soubojích před brankou soupeře. Cvičení s přímou střelbou na branku by se mělo v nižších kategoriích vyskytovat často. V prvních fázích nácviku by se měl trenér nejdříve zaměřit na techniku, později na přesnost a umístění střely v návaznosti na její prudkost. Nácvik střelby je nutné po zvládnutí základní techniky provádět se stresovým momentem. Při tom se využívá cvičení na různých typech stresů. (Pavliš, 1998) Cvičení na střelbu volíme a zařazujeme do tréninku tak, že vycházíme z určitých zásad a principů, které postupně přenášíme do tréninkové praxe. Tyto body uvádí Pavliš (2002): - V tréninku rozlišovat, zda se jedná o speciální cvičení střelby, nebo je střelba pouze součástí cvičení - Střelba by měla být bez přípravy, nebo jen s minimálním časem na zpracování kotouče - Zaměřit se na přesnost střelby do odkryté části branky - Střelba z úhlu by měla směřovat k tyčce, nejlépe ke vzdálenější - Má-li hráč střílet po přihrávce, pak by přihrávka měla být prudká a přesná - Přihrávky před branku by měly směřovat z různých směrů - Při zakončení akce by měl hráč při střelbě používat techniku, která je nejrychlejší, nebo jen správně nastavenou čepelí hole změnit dráhu pohybu kotouče - Procvičovat koncovku střelbou po ruce i přes ruku - Po střelbě vždy sledovat kotouč následuje možnost dorážení kotouče 31

- Při střelbě spoluhráče sledovat kotouč možnost tečování a dorážení kotouče - Veškeré činnosti nacvičujeme nejdříve bez odporu se zaměřením na přesnost a rychlost, později je provádíme na malém prostoru a pod tlakem - Nedílnou součástí zdokonalování střelby v žákovských kategoriích je i taktická složka - Cvičení střelby je nutné zařazovat do každé tréninkové jednotky všech věkových kategorií - Nejdříve používat jednoduchá cvičení, později obtížnost zvyšovat Pavliš (2002) ve své publikaci vymezuje různé způsoby a omezení vedoucí ke ztížení cvičení: - Větší počet užitých dovedností vystřelit dva a více kotoučů po sobě - Koordinační náročnost mezi opakovanou střelbou provádět další činnosti obrat, přeskok překážky, poklek atd. - Časové omezení přihrávky následují rychle po sobě, po určité době se zapojuje bránící hráč - Prostorové omezení hráč musí vystřelit pouze do určitého místa, nesmí stát v určitém prostoru, před brankou jsou rozestavěny kužely, které nesmí zasáhnout atd. - Technické omezení hráč smí zakončovat jen určitým druhem či způsobem střely 2.4 Hokejová hůl Hokejová hůl je část výzbroje, jejíž pomocí se ovládá kotouč. Je zhotovena ze dřeva, umělé hmoty nebo z jiného materiálu (laminát, kálat, grafit, titan) schváleného Mezinárodní hokejovou federací (IIHF). V současné době jsou nejběžnější kompozitové hole. Musí být zaoblené a můžou se obmotávat páskou na kterékoli části. Maximální délka rukojeti hole je 163 cm a maximální délka čepele nesmí překročit 32 cm. Hráči si vybírají hole podle tvaru zakřivení a tvrdosti hole, tzv. flexu. Podle Periče (2002) musí mít hokejová hůl správnou délku. Pokud hráč stojí na bruslích, hůl mu jde pod bradu. Na konci hole je koncovka pro lepší uchopení hole, aby hráči nesklouzávala ruka. Tuto koncovku má hráč v dlani, nesmí být proto příliš velká. Druhý konec hole, tzv. čepel, je mírně zahnutý a většinou se obaluje hokejovou páskou lépe tak tlumí kotouč, který po holi i méně klouže. Hráč drží hůl na levou či pravou stranu. Z tohoto důvodu také rozeznáváme horní a spodní ruku. Kvalita hole je důležitá pro nácvik činností s kotoučem. 32

2.4.1 Historický vývoj hokejové hole Hůl s rovnou čepelí, spočívající celou dolní hranou na ledě, byla spolu s plochým kotoučem rozhodující změnou, která vedla k vytvoření ledního hokeje. Hůl vznikla v Kanadě, kde se vyráběla už v osmdesátých letech devatenáctého století. První hokejové hole se u nás objevili po turnaji v Chamonix v roce 1909, kterého se zúčastnili i čeští hráči. První zakřivené čepele se objevily v Kanadě roku 1962 zásluhou hráčů Stanleyho Mikity a Roberta Hulla, kteří si tyto čepele sami vytvořili. Tyto hole se zakřivenou čepelí se začali používat v sedmdesátých letech dvacátého století. Zakřivená čepel zvýhodňuje manipulaci s kotoučem. (Gut, Pacina, 1986) Dále Gut s Pacinou (1986) píší, že první hole byly vyráběny z bukového nebo jasanového dřeva. Původně z jednoho kusu, později se začaly skládat z jednotlivých dílů, které se lepily lepidly a zpevňovali se na čepeli a patce izolační páskou. V pozdější době pronikly do výroby nejrůznější lamináty, kombinované a lepené se dřevem v několika vrstvách (frézování laminátových plátků, lamelová rukojeť, čepel obalovaná sklolaminátem a prosáklá pryskyřicí, apod.). Pro špičkové hráče se vyrábějí individuální vzory holí na míru. Od roku 1982 výrobci hokejových holí pronikají na trh s holemi vyrobenými z kovových slitin, či umělých hmot, které zaručují vyšší životnost. V polovině osmdesátých let minulého století přišla firma Easton s vyměnitelnými, nasazovacími čepelemi. 2.4.2 Nové technologie ve výrobě hokejových holí V současnosti se hokejové hole dělí na dvě skupiny, kompozitové a dřevěné. Dřevěné hokejky jsou nejstarším typem hokejek. Nejběžnější formou v současnosti je speciálně upravené lisované dřevo se sklolaminátovou čepelí. Bohužel příznivci dřevěných hokejek mají stále omezenější výběr, jelikož pokrok ve výrobě je obrovský a prosazování kompozitu nabírá na obrátkách. Kompozitová hůl je v současnosti nejprodávanější a nejběžnější variantou hokejky, které pomalu ale jistě začíná kralovat ve všech výkonnostních třídách. Základním materiálem je tzv. composite, jehož základní vlastnost je nízká váha, extrémní tuhost a snadná tvarovatelnost při výrobě. Velkou výhodou těchto holí je vyšší cit a lepší přenost energie při střele a přihrávce. (Na ledě, 2016) 33

Elektronický zdroj Na ledě (2016) říká, že zásadní vlastností kompozitových holí, která má velký vliv na zdokonalení současné střelby, je tvrdost hole, tzv. flex. Ten se značí číslem a platí, že čím vyšší číslo, tím tvrdší hůl. Při výběru flexu vycházíme především z vlastní hmotnosti, síly, dovednosti a postu hráče. U profesionálních hráčů ledního hokeje je výběr tvrdost hole velmi individuální a nemusí platit, že obránci mají většinou tvrdší hole. Seniorští hráči běžné výkonnostní úrovně mají tvrdost hokejky asi 85-100 flex. Optimální tvrdost hole hráči zajišťuje mnohem účinnější přenos energie do střely a se správnou technikou může vyvinout mnohem razantnější střelu. 34

3 CÍL A METODIKA PRÁCE 3.1 Cíle práce Hlavním cílem bakalářské práce je vyhledat a shromáždit poznatky o střelbě a střeleckých dovednostech v ledním hokeji. Na základě těchto poznatků vytvořit v praktické části rozbor střelby z forhendového postavení. 3.1.1 Úkoly práce - vyhledat vývoj střeleckých dovedností v literatuře - zmapovat vývoj hokejových holí - rozebrat střeleckou úspěšnost reprezentace ČR - prakticky ukázat střelecké dovednosti z forhendového postavení - komparace metodiky ČSLH a USA Hockey 3.2 Metodika práce Bakalářská práce je psána rešeršním způsobem, tedy vyhledáváním poznatků dané problematiky, které jsou dále rozčleněny a popsány. Pro zpracování bakalářské práce je použita metoda vyhledávání informací v elektronické databázi, vyhledávání a studium odborné literatury, rozhovory se zkušenými trenéry a záznamy ze seminářů. V praktické části pomocí rozboru grafického zpracování je názorně vysvětlena daná problematika. 35

4 PRAKTICKÁ ČÁST Praktická část obsahuje rozbor trenérských hodnocení turnajů reprezentací České republiky, která dokazují propad českého juniorského hokeje ve střelbě a dávají podnět k tomu, aby se něco změnilo. V dalších částech praktické části je snaha o vyhledání problému porovnáním metodiky ČSLH a amerického vývojového programu pod záštitou USA Hockey. Poslední kapitolou praktické části je metodické zpracování vybraných technik střelby. 4.1 Rozbor trenérských hodnocení turnajů reprezentací ČR Trenérská hodnocení jsou dokumenty o odehraných turnajích, které hlavní trenéři českých reprezentací sepisují těsně po odehrané akci. Zpravidla obsahují stručnou charakteristiku akce, odehrané zápasy, statistiky a celkové hodnocení. Případně také doporučení do klubů, co je potřeba s hráči trénovat. Na základě konzultací s reprezentačním trenérem U20 Jakubem Petrem a prostudování obsahu trenérských hodnocení jsem zjistil, že český mládežnický hokej má oproti jiným hokejovým národům velkou mezeru, co se týče střelby. Velmi výstižně to vyjadřuje například Jakub Petr ve svém trenérském hodnocení dvou zápasů U20 s Finskem (8.8.2016), kde píše, že nejmarkantnější rozdíl byl bohužel již tradičně v zakončení, rychlosti, razanci a pohotovosti střelby. S tím automaticky souvisí proměňování šancí v klíčových okamžicích utkání a turnajů. Jelikož jsme byli na tréninkovém kempu společně s naším soupeřem, máme rovněž možnost porovnání v rámci tréninkových jednotek a logicky zakončení v jednotlivých cvičeních je u našeho severského soupeře na jiné úrovni. Výše zmíněné se již tradičně opakuje v našich hodnoceních a bohužel je nutno přiznat, že rozdíl v individuálním vývoji v rámci dvouletého cyklu (od kategorie U18) je bohužel znatelný. I v mnoha dalších hodnoceních se trenéři jiných reprezentačních kategorií zmiňují o střelbě spíše v negativním slova smyslu. Grafy v této části bakalářské práce to názorně vykreslují. Graf č. 1 obsahuje data 6 vybraných hodnocení a graf č. 2 obsahuje data všech hodnocení uvedených v seznamu literatury. 36

180 160 140 120 100 80 60 40 20 0 MS U18 2016 MS U20 2016 Turnaj U18 2016 MS U18 ženy 2016 MS ženy 2016 MS U20 2015 Počet střel ČR Počet střel soupeř Graf č. 1 Počty střel na branku Pro graf č. 1 byla použita trenérská hodnocení mistrovství světa (plus turnaj v Raumě) těchto trenérů: Roberta Reichela, Jakuba Petra, Miroslava Přerosta, Jana Fidrmuce a Jiřího Vozáka. Jsou zpracovány údaje o výsledných stavech střel na branku na šesti větších akcích reprezentací ČR. Z tohoto grafu vyplývá, že máme nedostatek střel na branku a soupeř nás ve většině případů dokáže přestřílet. Výjimku zde tvoří MS U20 dvou posledních let, což je příjemné vidět, avšak v hodnocení těchto dvou akcí, svá negativa trenéři směřují na velký počet neproměněných šancí i přes výrazné přestřílení soupeře. Celkový počet střel na branku ze všech akcí v grafu dává záporné skóre 765 : 828. Hodnocení střelby Pozitiva 19% Negativa 81% Graf č. 2 Hodnocení střelby Graf č. 2 je vyhodnocen z 21 trenérských hodnocení (včetně z grafu č. 1) z různých reprezentačních akcí kategorií od U15 až do U20 mužů i žen v letech 2015 2016. 37

Graf zaznamenává celkem 136 zmínek o hodnocení střelby čtrnácti reprezentačními trenéry. Graf ukazuje, že množství negativních hodnocení výrazně převyšuje pozitivní. Mezi negativní hodnocení střelby patří poznámky trenérů o množství neproměněných šancí, malá četnost střelby, přestřílení soupeřem v zápase apod. Příkladem mohou být poznámky trenéra Reichela z MS U18 v Grand Forks (12.5.2016), který píše, že si jeho hráči v tomto turnaji dokázali vytvořit příležitosti ke skórování, ale největším kamenem úrazu bylo proměňování šancí. Tedy nízká efektivita, důraz, tvrdost a přesnost v zakončení. Posledním uvedeným příkladem je trenérské hodnocení U16 Petra Hakena (25.5.2016). Toto hodnocení uvádí, že největší rozdíl, mezi reprezentací ČR a ostatními zeměmi účastnící se turnaje, byl v kvalitě střelby a proměňování šancí. Projevilo se to na počtu vstřelených branek, kde na tom byla reprezentace ČR nejhůře. Petr Haken na závěr hodnocení říká, že zakončení, které je nedůrazné a nepřesné, mají hráči možnost trénovat na střelnicích v klubech, ale je to jen o jejich píli a přání se zdokonalit. Vyhodnocené údaje a jednotlivá hodnocení dokazují, že máme ve střelbě problém, zaostáváme v razanci, přesnosti, pohotovosti i prudkosti střelby. S vývojem hokeje tento problém neustále narůstá a mezera mezi námi a jinými hokejovými velmocemi se rozšiřuje. 4.2 Porovnání metodiky střelby ČSLH a USA Hockey V závislosti na analýze trenérských hodnocení v předchozí kapitole je snahou najít důvod problému, který je příčinou tak velkých rozdílů ve střelbě. Logicky se nabízí porovnání metodiky nácviku střelby ČSLH, která je uvedená v teoretické části, a jiné zahraniční metodiky. V tomto případě práce porovnává metodiku USA Hockey. Právě zámořské juniorské reprezentace mají oproti těm českým obrovský náskok a stává se opravdu málokdy, že bychom je dokázali předčit. Metodika nácviku střelby dle USA Hockey (2016a) velmi podobná metodice ČSLH. Menší rozdíly jsou například v tom, že v uvedené publikaci píší i o důležitosti tréninku střelby mimo led, který není náročný. A to jak s kotoučem, tak dříve pouze trénink techniky střelby bez kotouče. Metodika USA Hockey se zmiňuje o nevyrovnanosti hráčů v oblasti fyzických parametrů při stejném věku. Stejná publikace (2016a) uvádí, že střelba vyžaduje značné množství síly paží a zápěstí. Starší hráči by měli zlepšovat sílu a prudkost střely, naopak mladší hráči by se měli soustředit především na perfektní techniku střelby nezávisle na její 38

prudkosti. Tito hráči mohou s úspěchem využívat lehčí (modré) kotouče. K zapojení silových prvků dojde později. Metodika nácviku střelby po ruce i přes ruku švihem, přiklepnutím i golfovým úderem je stejná. Větší důraz přikládá metodika USA Hockey střelbě zvané Flip Shot. Pavliš (2000) se o této střelbě zmiňuje jako o přehození ležícího brankáře nebo jiné překážky, kterou hráči využívají při střelbě v bezprostřední blízkosti před brankou. Flip Shot je v americké literatuře popisována jako velmi efektivní střelba, kterou používají hráči rovněž v blízkosti brankoviště, ale také při vyhazování kotouče z vlastního obranného pásma tak, aby nedošlo k zakázanému uvolnění. Je velmi podobná střelbě švihem, ale základním principem techniky této střelby je odklopení hole od kotouče a snaha dostat při švihu čepel pod kotouč. Dokončením švihu hráč dostane kotouč velmi rychle do horních prostor branky. Provádí se forhendem i bekhendem. V publikaci USA Hockey (2016b) autoři rekapitulují všechny způsoby techniky střelby, které vidíme i v metodice ČSLH. Avšak na rozdíl od českých publikací, do kterých jsem měl možnost nahlédnout, uvádí způsoby střel, které jsou o momentu překvapení. USA Hockey (2016b, s. 63) uvádí: Překvapení rychlou a nečekanou střelou je možná důležitější, než přesnost a prudkost. Střelba, kdy ji brankář nečeká, je pravděpodobně největší zbraní útočníků, tito hráči se musejí naučit střílet: - při vyhýbání se nebo unikání soupeři (za jízdy) - z první (ne jen golfovým úderem) - během provádění kličky (ještě před jejím dokončením) - pokud je hráč bodyčekován nebo těsně bráněn - z obou nohou Důležité je při těchto variantách střel umět zapojit celé svaly trupu, to zaručí větší přenos síly do střely. Střílet nečekaně s nepřerušením bruslení a bez viditelné přípravy na střelu je nejlepší způsob provedení. Tento způsob střely, tzv. Shot In Stride je nejpoužívanější variantou střelby forhendem v současném hokeji. Jsou dva způsoby tohoto provedení, prvním je střelba ze vzdálenější nohy od hole (tj. u leváka pravá a naopak), která je velmi podobná technice střelby švihem. Druhým způsobem provedení je střelba z opačné nohy (tedy bližší holi). Zásadní pro provedení této střely je, že trup a ramena jsou vždy směrem na cíl (branka), kam budeme střílet. Obě tyto varianty střelby je nutné si osvojit. 39

4.3 Vliv vývoje hokejové hole na techniku střelby Lední hokej prochází neustálým vývojem už od jeho objevu. Vývoj se netýká jen změn pravidel a zrychlením celé hry, ale také nezadržitelného vývoje hokejové výstroje a výzbroje, který je umožněn díky objevování nových technologií ve výrobě těchto potřeb pro hráče. Z teoretické části jasně vyplývá, že jedním z největších pokroků se odehrál v oblasti hokejových holí. Z původních dřevěných holí se stali moderní hokejky se znatelně lepšími vlastnostmi. Zásadními parametry hokejové hole jsou váha a tvrdost. Současné hokejky jsou o poznání lehčí a dovolují hráčům rychlejší manévrování jak bez kotouče, tak i s ním. Tvrdost hokejové hole, tzv. flex, umožňuje vyvinout mnohem razantnější střelu vypružením. Technologickým vývojem se však částečně mění i technika střelby. Páčivý pohyb horních končetin je s moderními holemi mnohem účinnější. Při zapojení celého těla a správného přenesení váhy do střely vyvineme daleko rychlejší střelu, mnohdy na úkor přesnosti, ale i tu je potřeba trénovat. Markantním zrychlením ledního hokeje vídáme střelbu dlouhým švihem jen zřídka. Vrcholoví hráči upřednostňují rychlé nečekané střely s co nejkratší přípravou, kterou mohou překvapit bránícího soupeře i brankáře. V dnešním hokeji jsou vidět střely krátkým švihem, přiklepnutím, z kroku, z první a další způsoby střelby, které nevyžadují časově náročnou přípravu. Z analýzy trenérských hodnocení je patrné, že ve střelbě výrazně zaostáváme za dalšími světovými hokejovými národy v mládežnických kategoriích. Jelikož ale máme stejné podmínky, co se týče výstroje a výzbroje, není tato skutečnost dána technologickým pokrokem. To potvrzují nejen názory reprezentačních trenérů, kteří mají tu možnost vidět ostatní reprezentace na přátelských utkáních a turnajích, ale i výzkum Gefferta (2008), který říká, že technologický vývoj nemá na pozici českého hokeje vliv, nýbrž přístup k tréninku, a vývoj ledního hokeje. 40

4.4 Zpracování vybraných technik střelby Tato kapitola zpracovává techniky střelby z forhendového postavení dlouhým švihem, krátkým švihem a střelbou z vnitřní nohy. 4.4.1 Střelba dlouhým švihem Střelba dlouhým švihem je v praktické části zmíněna, protože se jedná o jeden ze základních způsobů střelby, třebaže již není tolik používán ve hře, jako dříve. Dlouhý švih sice při správném provedení zajišťuje rychlou střelu, ale málokdy je na takto dlouhou přípravu v dnešním hokeji čas. Můžeme ji vidět například při odstupování obránce jízdou vzad po modré čáře od hrazení po své ruce, kdy je příprava provedena právě při jízdě vzad a po dostavení se do výhodné střelecké pozice obránce dokončuje střelu rychlým švihnutím. Jak je uvedeno výše, technika tohoto způsobu střelby je podle ČSLH a USA Hockey v podstatě stejná. Obrázek č. 1 - Zahájení Obrázek č. 2 - Interakce 41

Obrázek č. 3 Vystřelení kotouče Obrázek č. 4 - Protažení Na obrázku č. 1 je hráč znázorněn při zahájení střelby dlouhým švihem. Kotouč je na středu čepele hole za zadní nohou a úchop hole je v šíři ramen. Váha je na zadní noze a s odrazem této nohy hráč provádí švih prudkým páčivým pohybem rukou se současným zahájením přenosu váhy na přední nohu, čímž zrychluje kotouč. Tuto fázi střelby dlouhým švihem znázorňuje obrázek č. 2. Dalším krokem v technice střelby dlouhým švihem vyobrazuje obrázek č. 3, kde dochází k dokončování fáze interakce. S přenesením váhy na přední nohu dochází k odklopování čepele hole od kotouče (v úrovni přední nohy) a ke zvedání hole z ledu. Společně s čepelí se zvedá kotouč, který je vystřelen do požadovaného prostoru prudkým pohybem zejména dolní ruky a zápěstím. Na obrázku č. 4 je vidět fáze protažení, ve které dochází k úplnému přenesení váhy na přední nohu a kompenzačnímu vykývnutí vzad nohy levé. Ruce a trup hráče jde za holí, která následuje kotouč, dokud její čepel neopustí. Hůl se zvedá z ledu přibližně tak vysoko, jak chceme, aby kotouč letěl. 4.4.2 Střelba krátkým švihem Způsob střelby krátkým švihem je nejzákladnějším způsobem střelby, který metodika ČSLH dává na první místo v nácviku, jak je uvedeno v teoretické části. Tento způsob střelby je výrazně rychlejší než střelba dlouhým švihem, a proto se využívá častěji. Oproti popisu techniky podle ČSLH, je technika střelby krátkým švihem uvedená níže mírně odlišná. 42

Důvodem je použití tohoto způsobu, jako prvního kroku k nácviku střelby z kroku, který uvádí USA Hockey (2016) a který je v současném hokeji používaný nejčastěji. Obrázek č. 6 - Zahájení Obrázek č. 5 Vystřelení kotouče Obrázek č. 5 znázorňuje hráče v pozici zahájení střelby krátkým švihem. Kotouč je na patce čepele, která je k němu přiklopena, a to šikmo od těla přibližně na úrovni bližší nohy k holi (vnitřní). Úchop hole je v šíři ramen. Zde můžeme vidět odlišnost oproti znázorněné technice střelby v publikaci Pavliše (1998, s. 72). Tím rozdílem je, že brusle vyobrazeného hráče jsou v pozici směrem k brance, stejně jako bude směřována střela. Další odlišností je otevřená pozice trupu, to znamená, že trup i ramena směřují také proti brance, na kterou chceme vyslat střelu. Současně se silným zatlačením hole na kotouč a páčivým pohybem rukou provádí hráč mírný náklon trupu na stranu k holi a přenáší váhu na nohu stejné strany (v tomto případě vlevo). Při správné koordinaci přenesení váhy a přenosu síly trupu, paží a zápěstí směrem do hole, může hráč rychle vyvinout velmi prudkou střelu. (Obrázek č. 6) Přenášení váhy při tomto způsobu střelby je dalším rozdílem, oproti technice uvedené Pavlišem (1998). Ten píše, že hráč přenáší váhu stejně, jako u způsobu střelby dlouhým švihem, tedy na nohu přední. U vyobrazeného hráče v této práci by to byla noha dále od hole. Tento rozdíl je však pouhým vyústěním toho, že je zde uvedena střelba z jiného základního postavení. 43

Pro lepší pochopení přenosu váhy této techniky střelby slouží obrázek č. 7, kde je znázorněna stejná technik střelby, avšak z pohybu. Obrázek č. 7 Krátký švih z pohybu Z obrázku je jasné, že váha je přenesena na nohu bližší k holi, tedy opačně než tuto techniku popisuje Pavliš (1998). Noha hráče dále od kotouče zůstává na ledě, ale v okamžiku střely se sune mírně vzad. 4.4.3 Střelba z vnitřní nohy Posledním ze zpracovaných způsobů střelby forhendem je tzv. Shot In Stride. Jak je uvedeno výše, jde o způsob střelby hráče, který bruslí a bez přerušení této činnost nečekaně vystřelí z přední nohy. Velmi účinná varianta střelby, která je technicky náročná a je třeba ji neustále trénovat. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že mě i mé spoluhráče to žádný trenér cíleně neučil v žádné věkové kategorii. 44

Obrázek č. 9 - Zahájení Obrázek č. 8 Vystřelení kotouče Zahájení této střelby vidíme na obrázku č. 8. Hráč nepřerušovaně bruslí s kotoučem na holi, kterou drží v šíři ramen. V momentě rozhodnutí vystřelit se dostává na vnější nohu. Mohutným odrazem z vnější nohy dochází k přeskoku na vnitřní nohu spolu s přenosem váhy celého těla a současnému vypuštění kotouče na úrovni této nohy (obr. č. 9). Trup, koleno vnitřní (přední) nohy a špička brusle směřuje proti brance. Během akce na obrázku č. 9, hráč zatlačí holí mírně před kotoučem do ledu, čímž využije flex hole a vypružením dosáhne kotouč ještě větší rychlosti. Stejně jako u uvedené střelby krátkým švihem, je velmi důležitý náklon trupu a vůbec správný přenos energie celého těla do hole. Tento způsob střelby je velice technicky náročný, protože dochází k mnoha činnostem v rychlém časovém sledu. Nácvik tohoto způsobu střelby by měl začít ihned po osvojení všech způsobů střelby, které uvádí metodika USA Hockey i ČSLH. Podle Prodigy-Hockey (2015) by měl začínat nácvikem na místě tak, že hráči dávají důraz na přeskok do přední nohy a na přenos váhy. Pokračovat by měl v krátké pomalé jízdě a postupně se dostat až do plné rychlosti. Od okamžiku osvojení této techniky je možné trénovat tuto střelbu stejně, jako uvádí metodika ČSLH pro ostatní způsoby střelby. 45