Technika. Útočné herní činnosti jednotlivce. 1. Podání (kin. 1)

Transkript

1 Úvod Fotbal tenis je velmi mladý sport mezinárodní asociace IFTA (International FootballTennis Association) byla ustavena teprve v roce 1987 ve Švýcarsku. Fotbaltenis je přímo ideální jako sport pro všechny a proto se rychle šíří do mnoha zemí různých kontinentů. Je totiž nenáročný na vybavení (stačí hřiště a síť na volejbal a míč na fotbal), má jednoduchá pravidla, minimální úrazovost, mohou si zahrát jak mladí, tak i ti dříve narození a také technika je blízká nejpopulárnějšímu světovému sportu fotbalu. Fotbaltenis může ovšem být i výborným doplňkovým sportem a navíc ve své výkonnostní podobě je i technicky náročná a divácky atraktivní sportovní hra. Proto vás nyní seznámíme se základy techniky, metodiky i taktiky fotbaltenisu, zmíníme se stručně o plánování tréninku a vedení družstva, testech hráčů i regeneraci. Brožurka je určena všem zájemcům o tento nový sport, budoucím i současným hráčům, ale může se stát i základní pomůckou trenérů fotbaltenisu.

2 Technika Technická příprava je specifická složka sportovního tréninku. Zabývá se hlavně rozvíjením sportovních dovedností, jejich zdokonalováním a upevňováním. Základní složkou technické přípravy jsou herní činnosti jednotlivce. Herní činnosti jednotlivce Herní činnosti jednotlivce jsou souhrnem pohybových úkonů, kterých hráč používá k řešení dané herní situace. Dělíme je na útočné a obranné a rozlišujeme u nich stránku technickou a stránku taktickou. K útočným herním činnostem jednotlivce patří: - podání - přihrávka - nahrávka - útočný úder - ulití K obranným herním činnostem jednotlivce patří: - blok - vybírání míče Útočné herní činnosti jednotlivce 1. Podání (kin. 1) Podání provádí kterýkoli hráč družstva kopem do míče vypuštěného z ruky. Po nápřahu kopající nohy vzad zahajuje vlastní pohyb a akci stehno kopající nohy, ke kterému se připojuje kyvadlově bérec.účinnost úderu zvyšuje zpevnění chodidla v hlezenném kloubu před úderem do míče (vypnutí nártu). Vlastní úderová plocha je zhruba ohraničena šněrováním obuvi. Trup je při kopu mírně předkloněn, ruce pomáhají udržovat rovnováhu. kin.1 Někdy se také používá kop vnějším nebo vnitřním nártem. Provedení podání je totožné rozdíl je pouze v poslední fázi pohybu kopající nohy, kdy se chodidlo s vypnutým nártem

3 staví špičkou poněkud dovnitř (podání vnějším nártem), nebo vně (podání vnitřním nártem). Míč při tom dostává rotaci. Nejčastější chyby vyskytující se v technice podání: - nesprávné základní postavení (napnuté nohy v kolenou, trup v záklonu nebo ve velkém předklonu), - nepřesné nadhození míče (příliš dopředu, těsně ke stojné noze, stranou), - nesprávné vedení nohy provádějící kop do míče (noha křečovitě napnutá, noha je vedena příliš do strany, nekoordinovanost), - nepřesný úder do míče (špatný náklon nártu kopající nohy, příliš slabý nebo silný úder do míče). Metodika nácviku a průpravná cvičení: a) vysvětlení a správná ukázka (trenér demonstrátor), b) lehké kopy do míče přímým nártem nad sebe s dopadem i bez dopadu na zem pro získání citu v noze, c) totéž na krátkou vzdálenost ve dvojicích, d) nácvik správného vedení kopající nohy bez míče, e) nácvik techniky správného podání bez sítě (ve dvojicích), f) nácvik podání přes síť s menší razancí, g) totéž proti cvičné stěně (s vyznačením výšky sítě), h) nácvik podání z různých míst v poli zahájení, i) nácvik podání z různých míst v poli zahájení do určených prostorů v hřišti, j) postupné zvyšování razance podání, k) zasáhnout podáním vyznačený prostor nebo určenou metu ve hřišti, l) podání přesně na určeného hráče soupeře, m) totéž, protihráč však míč zpracuje (přihrávka nad sebe) a pak provede sám podání, n) hráč procvičuje určitý počet podání v rychlém sledu za sebou, o) totéž, ale podání musí zasáhnout určený prostor. Stránka taktická Podání je ve fotbaltenisu prakticky nevýhodou, protože umožňuje soupeři rozvinutí útoku. Při hře jednotlivců se však podání může stát, pokud je dostatečně prudké a umístěné, i silnou zbraní. Stereotypnost podání usnadňuje soupeři příjem a rozehrání útočné akce. Proto je výhodné mění-li podávající podle situace např. místo odkud podává, prostor kam podává i razanci podání. Při podání může podávající i trochu riskovat při doteku sítě má možnost podání opakovat. Při hře dvojic má razantní podání největší uplatnění v případě, že družstvo soupeře má jednoho hráče (S2) smečařsky výrazně slabšího. Podávající se v tomto případě snaží zahrát míč tak, aby ho musel přijmout S2, protože přesná nahrávka smečaři S1 přímo na ukončení akce útočným úderem je technicky náročná. Méně kvalitní přihrávka pak oslabuje útok stejně jako v případě, kdy S1 musí nahrávat k síti S2, aby ten zaskočil akci (menší razance útočného úderu, větší procento neúspěšnosti). Základním předpokladem je ovšem razantní a přesné podání k pomezní čáře na stranu S2, které nemůže S1 zpracovat. S1 se snaží přijmout podání a rozehrát útok i za cenu toho, že více odkrývá svou polovinu hřiště. Přesouvá-li se pak S1 příliš na stranu S2, je z taktického hlediska občas výhodné zahrát prudké podání podél pomezní čáry na stranu S1, zvlášť hraje-li slabě levou nohou. Výhodné je také střídat podání s razantním

4 podáním z opačného rohu hřiště, a to buď podél pomezní čáry na S2, nebo k pomezní čáře na stranu S1, nejlépe vnějším nártem, kdy míč dostává vnější rotaci a odskakuje ven z hřiště. Při hře trojic je sice účinnost podání ještě menší, ale přesto má z hlediska taktiky své uplatnění. Výhodné je například zahrát míč tak, aby ho musel přijmout nahrávač a musel pak přihrát některému smečaři přímo na útok, (menší přesnost), nebo míč přihrát smečaři, který pak nahrává na útočný úder (nahrávka není tak přesná jako od nahrávače). Podávající může hrát podání také na smečaře, který má slabší techniku zpracování míče. Špatně zpracované podání ovlivňuje kvalitu nahrávky, a tím i vlastní útok. 2. Přihrávka (kin. 2) Přihrávkou rozumíme každé zahrání míče letícího od soupeře (1.dotek), záměrně usměrňované některému spoluhráči k sítí tak, aby ten mohl nahrát nebo zaútočit. Hráč hraje první míč buď při příjmu podání, nebo ve hře, když soupeř zahraje míč do jeho poloviny hřiště. Podání zpracovává hráč buď vnitřní stranou nohy nebo hlavou (příjem je nejpřesnější a nejjistější). Při nahrávce hlavou stojí hráč v mírném stoji rozkročném čelem proti směru letícího míče. Nohy jsou pokrčeny, trup mírně předkloněn. Po odrazu míče od země se hráč mírně zakloní a náklonem těla vpřed se současným napínáním nohou udeří do míče přední plochou čela. Ruce pomáhají udržovat rovnováhu. kin.2 Také zahrání prvního míče ve hře je nejvýhodnější přihrávka vnitřní strany nohou, případně hlavou. Hráč se musí snažit přihrát míč tak, aby se přihrávky mohlo přímo zaútočit (rychlý útok), nebo musí přihrát dobře zpracovaný míč nahrávači, který pak nahraje smečaři (postupný útok). Ostatních způsobů zpracování míče, které nejsou tak přesné, se ve hře používá méně často. Nejčastější chyby vyskytující se v technice přihrávky: - nesprávný odhad letu a dopadu míče a z toho vyplývající špatné postavení hráče v poli (hráč má v okamžiku přihrávka míč příliš blízko nebo příliš daleko od těla), nepřesný úder do míče (přihrávka je nepřesná, míč dostává rotaci a hůře se dále zpracovává), příliš slabý nebo naopak příliš silný úder do míče,

5 - přihrávka je nízká, prudká, nepřesná, obtížně zpracovatelná. Metodika nácviku a průpravná cvičení: a) vysvětlení a správná ukázka (trenér demonstrátor), b) lehké kopy do míče přímým nártem nad sebe s dopadem i bez dopadu na zem pro získání citu v levé noze (levou i pravou), c) hlavičkování míčem nad sebe s cílem udržet míč co nejdéle ve vzduchu, d) střídavé údery do míče hlavou a nohou (bez dopadu i s dopadem míče na zem) se snahou o co nejmenší pohyb ze základního postavení, e) přihrávky na stěnu nebo na desku se změnou vzdálenosti od stěny, f) totéž, ale do označeného místa na stěnu (kruh); při malém počtu míčů jsou hráči v zástupu, hráč se po přihrávce na stěnu zařazuje na konec zástupu, g) nácvik přihrávky do určeného prostoru z vlastního nadhozu, h) ve dvojicích nahazování lehkých a přesných míčů na hráče, který má přihrát do určeného prostoru, i) přihrávky ve dvojicích na přesnost s co nejmenším pohybem hráčů z místa, j) totéž, ale hráči vkládají mezi jednotlivé přihrávky určené úkony (dřep, výskok, sed, vzpor ležmo, kotoul apod.), k) ve dvojicích jeden hráč přihrává míč střídavě vlevo a vpravo, druhý hráč míč přesně vrací, l) postupné zvyšování razance nahazování (nahrávání) míčů hráči, který nacvičuje přihrávku, m) nácvik přihrávek za ztížených podmínek (míče do stran, prudké míče apod.), n) ve dvojích hráč kope prudké míče, druhý mu zpracované míče vrací, o) nácvik přihrávek do určeného prostoru (s využitím pomocného zařízení), - na stále stejné místo, - s pravidelným měněním místa, p) ve dvojicích na hřišti přes síť hráč útočí z vlastního nadhozu (nebo nahrávky), druhý míč zpracuje a přihrává do určeného místa, q) nácvik přihrávek k sítí (smečaři) na rychlý útok - po odrazu ze země - ze vzduchu r) postupné ztěžování podmínek ( nácvik přihrávek z prudkých a umístěných míčů), s) nácvik přihrávek v herních situacích. Stránka taktická Hráč, který přijímá první letící míč od soupeře, by ho měl zpracovat tak, aby míč přihrál buď přímo k sítí smečaři na útočný úder (rychlý útok) nebo spoluhráči, který by potom nahrál smečaři na smeč (postupný útok). Ve hře pochopitelně záleží především na tom, zda jde o míč lehce zpracovatelný (podání, lehce zahraný míč), nebo obtížně zpracovatelný (útočný úder, ulití). Přihrávku na lehky útok volí hráč hlavně při lehce zpracovatelných míčích, zvláště má-li družstvo 2 rovnocenné smečaře (nejlépe levák pravák) v každém případě ji použije ve hře dvojic, má-li družstvo jednoho smečaře výrazně slabšího. Přihrávku na postupný útok rozehrává kterýkoli hráč hlavně při obtížně zpracovatelných míčích, v každém případě ji použije smečař, přijímá-li první míč.

6 Nahrávka (kin.3) Nahrávkou rozumíme každé zahrání míče letícího od spoluhráče (2.dotek), záměrně usměrňované smečaři k útočnému úderu. Nejčastější a nejpřesnější způsob je nahrávka vnitřní stranou nohy. Stojná noha je mírně pokrčena, kopající noha začíná pohyb nápřahem se současným vytočením špičky nohy vně tak, aby její vnitřní strana byla kolmo k předpokládanému směru nahrávky. Vlastní úder se děje vnitřní stranou nohy do zadní, spodní poloviny míče, který je před stojnou nohou, a usměrňuje tak míč vzhůru. Trup je mírně předkloněn, paže v upažení pomáhají udržovat rovnováhu. V menší míře se používá i nahrávky hlavou nebo přímým nártem. kin.3 Nejčastější chyby vyskytující se v technice nahrávky: Chyby jsou v podstatě totožné s chybami vyskytujícími se u přihrávek. Přihraný míč je sice zpravidla snáze zpracovatelný, nahrávky však zase kladou vyšší nároky na přesnost. Metodika nácviku a průpravná cvičení: a) vysvětlení a správná ukázka (trenér demonstrátor), b) navázání na průpravná cvičení a nácvik přihrávek, c) nácvik nahrávky z vlastního nadhozu, d) ve dvojicích hráči stojí ve vzdálenosti 3-7m a nahrávají si míč přesně po čáře, e) nahrávky na přesnost ve dvojicích mezi dvojicemi hráčů je vyznačen kruh, hráči nacvičují vysoké nahrávky tak, aby míč dopadl vždy do kruhu, f) ve dvojicích nácvik nahrávek podél sítě (cvičné stěny) ve vzdálenosti asi 1 m, g) nácvik nahrávek zezadu a z různých prostorů hřiště do určeného místa k síti (určené stěně) pro útok přímo ze vzduchu, h) totéž pro útok po odrazu od země (po nahrávce přímo ze vzduchu), i) nácvik nahrávek v trojúhelníku u sítě: v pořadí podle obrázku se snahou o co největší přesnost nahrávky, j) nácvik nahrávek zezadu a z různých prostorů hřiště do místa, kam si naběhne smečař pro útok přímo ze vzduchu, k) totéž pro útok po odrazu (nahrávka ze vzduchu), l) nácvik speciálních nahrávek (na háček, ulití), m) nácvik nahrávek z obtížných a špatně zpracovaných míčů, n) nácvik nahrávek v herních situacích.

7 Stránka taktická Dobrá nahrávka je základním předpokladem úspěšného útoku. Bez dobré nahrávky nemůže ani sebelepší smečař uspět. Pro většinu útočných úderů (s výjimkou háčků) je nejvýhodnější nahrávka k síti na stranu smečaře (asi 2 4 m od pomezní čáry), cm na d úrovní sítě a asi 1 m od sítě. Smečař může v tomto postavení dobře sledovat jak spoluhráče, tak soupeře a může účinně použít téměř všech útočných úderů do libovolného prostoru soupeřovy poloviny hřiště. Nahrávka k pomezní čáře na stranu smečaře téměř vylučuje smeč s otočkou a háček, nahrávka k protilehlé pomezní čáře naopak téměř vylučuje smeč patou podrážkou a kromě toho ztrácí smečař i částečně přehled o dění na hřišti. Nahrávky těsně k síti jsou sice pro smečujícího hráče výhodné a útok z nich je velmi účinný, ale pouze v případě, že soupeř hraje bez bloku. Svou specifiku má nahrávka na háček, při níž musí být míč nahrán těsně nad úrovní pásky na stranu soupeře. Nahrávač nahrává smečaři většinou pro útok přímo ze vzduchu. V případě rychlého útoku (útok přímo po přihrávce), nebo v případě, že nahrávač přijímá přihrávku přímo ze vzduchu, může nahrát také na útok po odrazu od země. Pro nahrávače i smečaře je snazší nahrávka podél sítě, někdy je však nutno volit obtížnější variantu, tj. nahrávku z pole. 1. Útočný úder Útočný úder je úder do míče směřující do soupeřova pole s cílem znemožnit soupeři udržet míč ve hře. Ve hře používáme nejčastěji těchto útočných úderů: a) smeče, b) nahození míče na blok, c) vytlučení bloku. A. Smeč Je to útočný úder do horní poloviny míče, při němž míč po prudkém úderu klesá do soupeřova pole. Nejběžnější způsoby smeče jsou: smeč vnitřní stranou nohy, smeč hranou podrážky, smeč podrážkou, smeč nártem,háček, rychlík, smeč hlavou a nůžky. a) Smeč vnitřní stranou nohy (kin.4) Je to základní útočný úder, přesný a dostatečně prudký. Jeho nevýhodou však je, že soupeř může dobře odhadnout pravděpodobný směr letu míče. Je-li proveden s dodatečným nápřahem a se zapojením celého těla, je velmi účinný, zvláště na suchém a tvrdém terénu nebo v tělocvičně, kde míč více klouže a má menší úhel odskoku. Stojná noha je mírně pokrčena, švihová noha provází úder vnitřní stranou do zadní poloviny míče, a to před úrovní stojné nohy. Trup je nakloněn na stranu stojné nohy, paže pomáhají udržovat rovnováhu. Svou specifiku má smeč vnitřní stranou nohy hraný podél sítě k pomezní čáře soupeřovy poloviny hřiště s následným otočením těla do směru úderu (po nahrávce blízko k síti).

8 kin.4 b) Smeč hranou podrážky (kin.5) Je to prudký útočný úder, při němž má let míče jiný směr než pohyb nohy. Stojná noha je mírně pokrčena, švihová noha provádí prudkým vytrčením úder do středu míče vnitřní hranou podrážky přibližně na úrovni stojné nohy a dává tak míči mírnou vnější rotaci. Trup je ukloněn na stranu stojné nohy a v konečné fázi úderu je mírně zakloněn, paže pomáhají udržovat rovnováhu. kin.5 c) Smeč podrážkou (kin.6) Je to útočný úder, který má sice menší razanci, ale je velmi účinný, zvláště je-li hrán s dostatečnou rotací míče k pomezní čáře v blízkosti sítě. Technika je shodná s technikou smeče hranou podrážky a švihová noha pokračuje v pohybu směrem ke stojné noze. Míč tím dostává vnější rotaci s odskokem ven z hřiště. d) Smeč patou (kin.7) Je to přesný útočný úder s vrchní rotací míče, velmi účinný, zvláště je-li hraný podél sítě k pomezním čarám hřiště. Stojná noha je mírně pokrčena, švihová noha provádí prudkým vytrčením do směru letu míče úder patou do zadní poloviny míče, který je před stojnou nohou, a dává tak míči vrchní rotaci. Trup je v konečné fázi úderu zakloněn, paže pomáhají udržovat rovnováhu.

9 kin.6 kin.7 e) Smeč nártem Je to útočný úder, který má sice značnou razanci, ale je méně přesný, a proto také ve hře méně používaný. Stojná noha je mírně pokrčena, švihová noha provádí úder přímým nebo vnitřním nártem do zadní poloviny míče. Míč je přibližně na úrovni stojné nohy, poněkud výše než u ostatních útočných úderů. Trup je zvláště v konečné fázi zakloněn, paže v upažení pomáhají udržovat rovnováhu. Předpokladem úspěšnosti je uvolněnost v kyčelním kloubu. f) Háček (kin.8) Je to útočný úder do míče, který je zahraný zpět do sítě nebo podél sítě. Je to úder obtížný, ale při dokonalém provedení je bez obrany blokem téměř nechytatelný. Háček vyžaduje naprosto přesnou nahrávku tak, aby byl míč těsně nad úrovní pásky a asi cm na straně soupeře. Háček je možné zahrát přímým nártem, vnitřní stranou nohy, vnějším nártem nebo patou. Nejpoužívanější je háček vnitřním nártem (kin.8). Hráč stojí v těsné blízkosti sítě a švihovou nohou provádí po přesáhnutí sítě úder vnitřním nártem do horní poloviny míče, který je nad soupeřovou polovinou hřiště. Hráč usměrňuje míč těsně podél sítě, popřípadě přímo do sítě na soupeřově polovině hřiště. Trup je ukloněn na stranu stojné nohy, paže pomáhají udržovat rovnováhu. Háček je možné provádět také ve výskoku (kin.9). kin.8 kin.9

10 g) Rychlík (kin.10) Je to útočný úder, při kterém je míč po odrazu od země udeřen před kulminačním bodem, zpravidla nad úrovní pásky. Nejčastěji se používá úderu vnitřní stranou nohy, popřípadě hranou podrážky. Rychlíku se ve hře používá jako momentu překvapení (nepřipravenost nebo špatné postavení soupeře). Někdy je však nutný, zejména je-li nebezpečí, že by míč po odrazu od země mohl přejít na soupeřovu stranu, aniž by se ho smečař dotkl, nebo že by mohl hrát míčem dříve soupeř (blok). kin.10 h) Smeč hlavou (kin.11) Je to velmi přesný, méně prudký, ale účinný úder, zvláště, je-li hraný blízko sítě. Hráč stojí ve stabilním postoji v těsné blízkosti sítě a po mírném hrudním záklonu a záklonu hlavy prudkým náklonem horní poloviny těla vpřed provede úder do míče plochou čela. Paže v upažení pomáhají udržovat rovnováhu. i) Nůžky (kin.12) Je to efektní, ale také technicky a koordinačně velmi náročný útočný úder. Při dokonalém technickém provedení, a je-li ho použito jako momentu překvapení, má ve hře uplatnění hlavně pro svou razanci. Nevýhodou je obtížnost úderu a z toho vyplývající značné procento neúspěšnosti. Hráč se staví zády k síti a po odskoku nahraného míče se odráží z pokrčené odrazové nohy vzad a vzhůru. Švihová noha současně vykopává vzhůru a v době, kdy je tělo bez opory, zasahuje přímým nártem míč do jeho zadní poloviny. Po úderu do míče zachycuje hráč pád na zem na ruce, popřípadě převede tělo do rotačního pohybu. kin.11 kin.12 B. Nahození míče nad blok (kin.13) Nahození míče na blok je nahození lehkého míče na tělo blokujícího hráče. Smečař naznačí útočný úder a při bloku soupeře lehce nahodí míč na tělo blokujícího hráče

11 nejlépe tak, aby míč zasáhl ruku blokujícího, nebo se mu skutálel po těle, odrazil se od něho do sítě apod. C. Vytlučení bloku (kin. 14) Vytlučení bloku je míč zahraný do bloku soupeře tak, aby se odrazil mimo hřiště, nejlépe na stranu smečaře. Smečující hráč může zvolit libovolný způsob útočného úderu, úder však musí mít dostatečnou razanci. Proto se k vytlučení bloku nejčastěji požívá úderu vnitřní stranou nohy, nártem nebo hranou podrážky. Nejčastější chyby vyskytující se v technice útočných úderů: - chyby, kterých se dopustí smečující hráč v důsledku špatné nahrávky, - nesprávný odhad letu a dopadu míče a z toho vyplývající špatné postavení smečaře u sítě, - malá razance útočného úderu. kin.13 Metodika nácviku a průpravná cvičení: a) b) c) d) e) f) g) vysvětlení a správná ukázka (trenér demonstrátor), speciální tělesná průprava, nácvik správné techniky pohybu bez míče a bez sítě, totéž proti cvičné stěně z vlastního nadhozu, nácvik útočných úderů na speciálním stojánku bez sítě i u sítě, nácvik útočných úderů u snížené sítě z vlastního nadhozu, postupné zvyšování sítě až na výšku stanovenou pravidly,

12 h) nácvik útočných úderů z nadhozu spoluhráče, i) totéž z nahrávky spoluhráče z různých prostorů hřiště, j) střídání otočných úderů z nahrávky s odrazem od země a bez odrazu od země (ze vzduchu), k) postupné zvětšování razance útočných úderů, l) nácvik útočných úderů na vyšší síti, m) smečování do určeného prostoru hřiště, n) střídavé smečování do několika vyznačených prostorů soupeřovy poloviny hřiště (nejdříve pevně stanovené pořadí, později podle rozhodnutí smečaře a podle postavení soupeře), o) nácvik útočných úderů z méně přesných přihrávek, p) nácvik smečování proti bloku (nejdříve pasivnímu, později aktivnímu), q) nácvik útočných úderů v herních situacích. Stránka taktická Smeč, ve hře nejčastěji používaný útočný úder, má různé způsoby provedení (viz technická stránka herních činností jednotlivce), přičemž každý z těchto způsobů má své výhody a nevýhody a různá uplatnění. Dobrý smečař musí ovládat alespoň základní rejstřík smečařských úderů. Jakého smečařského úderu v dané situaci použije, rozhod ne smečař podle své smečařské vyspělosti, způsobu nahrávky a obranného postavení soupeře. Hra smečaře musí být pestrá a nápaditá, stereotypnost snižuje úspěšnost útoku a význam smečaře pro hru družstva. Základní podmínkou úspěšného útoku je razance, bez ní se žádný smečař se sebepestřejším úderovým rejstříkem neobejde. Ovšem stereotypně opakovaný i velmi razantní úder do stále stejného místa na hřišti je pro soupeře daleko méně nebezpečný (zorganizuje si podle toho obranu na síti i v poli) než pestrý útok a smeč s menší razancí. Smečař sleduje při vlastní akci neustále míč, ale současně musí sledovat činnost a postavení hráčů soupeře a podle toho volí způsob smeče i prostor, kam míč zahraje. To znamená, že kromě blokaře (podle jeho postavení se buď bloku vyhýbá a zahraje smečařský úder, nebo volí nahození míče na blok, popřípadě vytlučení bloku) musí sledovat i ostatní soupeře v poli a podle jejich postavení hraje míč do nekryté části hřiště. Volbu způsobu smečařského úderu ovlivňuje i to, hraje-li soupeř bez bloku nebo s blokem a jde-li o utkání jednotlivců, dvojic nebo trojic. Při hře jednotlivců se užívá blok jen výjimečně. Úspěšnost útočného úderu závisí hlavně na kvalitě přihrávky, přehledu hráče a zahrání útočného úderu do nekrytého prostoru. Při hře dvojic se více uplatní smečař technického typu s pestrý úderovým rejstříkem. Ze smečařských úderů je nejúčinnější háček, který má v průměru 80 90% úspěšnost. Smeče podrážkou, patou a hlavou jsou nejúčinnější, jsou-li hrány blízko k síti k protilehlé pomezní čáře, přičemž smeč hlavou je nejvýhodnější, je-li hrán z prudší a nižší nahrávky podél sítě (smečař jde celou plochou čela proti míči, smeč dostává větší razanci a uchovává si přesnost). Smeče vnitřní stranou nohy, hranou podrážky a nártem jsou nejúčinnější, jsou-li hrány na střed ke koncové čáře. Málo účinné jsou smeče na diagonálu. Při hře trojic je rozhodující, zda družstvo hraje s blokem, nebo bez bloku, v obou případech má však větší uplatnění smečař s razantním úderem. Hraje-li soupeř bez bloku, snižuje se proti hře dvojic z pochopitelných důvodů u všech smečařských úderů procento úspěšnosti (prostor hřiště vykrývají tři hráči). Nejúspěšnějším smečařským úderem zůstává háček (v průměru % úspěšnost). Smeče podrážkou, patou i hlavou mají stejné uplatnění jako ve hře dvojic. Smeče vnitřní stranou nohy, hranou podrážky a nártem jsou naopak nejúčinnější, jsou-li hrány na diagonálu blíže ke koncové čáře.

13 Hraje-li soupeř s blokem je hra smečaře ne síti obtížnější, uvolňuje se mu ovšem více prostor soupeřovy poloviny hřiště. Háček je téměř vyloučen, smeče podrážkou, patou a hlavou mají stejné uplatnění jako při hře dvojic. Nejzranitelnějším místem zůstává střed u koncové čáry. Tento prostor by ovšem měl vykrýt blokař postavením bloku. Do tohoto prostoru je nejvýhodnější zahrát razantní útočný úder v případě, že blokař opustí od blokování a sehne se pod síť. Jestliže spoluhráči spoléhají na vykrytí tohoto prostoru blokařem a přesunují se před provedením smeče více dopředu a do stran (lepší zpracování míčů, směřujících k pomezní čáře), je velmi účinné přesné obhození nebo přehození blokaře těsně ke koncové čáře. Upustíli blokař od blokování a vrací se zpět do pole, aby posílil obranu, ale nestačil ještě zaujmout své postavení (je v pohybu vzad), je pro smečaře nejvýhodnější hrát míč buď přímo do něho, případně zahrát na jeho stranu stopbal. Jestliže se blokař stačil včas vrátit, platí zásady jako při hře bez bloku. Všeobecně je velmi účinný smečařský úder do prostoru, odkud právě vyběhl některý z hráčů soupeře (předčasná reakce na náznak útočného úderu smečaře). Nahození míče na blok je po stránce technické velmi náročné a snad proto se ve hře užívá málo, i když je velmi účinné. Zasažení paže nebo zahrání míče tak, aby se skutálel po těle blokaře, znamená přímý bod. Také v případě, že se míč jen lehce odrazí od těla blokaře, mohou ho jeho spoluhráči (kteří zpravidla očekávají útočný úder smečaře a vykrývají prostor ve větší vzdálenosti od blokujícího) jen těžko zpracovat. Předpokladem úspěšnosti je vedle přesného zahrání míče i co nejdelší utajení úmyslu nahodit míč na tělo blokujícího (jinak se blokující stačí nahození vyhnout). Proto smečující začíná celou akci náznakem útočného úderu. Čím je náznak útočného úderu přesvědčivější, tím je pravděpodobnost úspěšnosti větší. Nahození míče na tělo blokujícího je nejúčinnější v okamžiku, kdy je blokující v nejlabilnějším postavení (snaha o maximální přesáhnutí bloku přes síť). Nahození míče na tělo blokujícího není vhodné používat příliš často, neboť pozornější blokující hráč se snadno nahození vyhne a současně získá lehký míč k rozehrání útoku. Vytlučení bloku jako velmi účinného útočného úderu proti bloku soupeře se ve hře používá poměrně často. Podmínka úspěšného provedení je razance. Z hlediska taktického má plné opodstatnění při blocích, které postaví soupeř blíže k protilehlé pomezní čáře, než je smečař, zvláště je-li blok nesprávně postaven (odrazí-li se míč od bloku mimo hřiště nebo polovině smečaře, nemůže ho již blokující ani nikdo z jeho spoluhráčů zpracovat). Je-li blok postaven více na straně smečaře, není již vyloučení bloku tak účinným útočným úderem, protože je třeba počítat s tím, že se míč může odrazit zpět do smečařovy poloviny hřiště a v případě, že ho spoluhráči nezpracují, znamená to bod pro družstvo blokujícího hráče (spoluhráči smečaře musí s touto možností počítat a vykrýt podle toho prostor své poloviny hřiště). 2. Ulití Ulití je zahrání pomalého míče (nejlépe zpětnou rotací) do nekrytého prostoru soupeřovy poloviny hřiště. Smečař naznačí útočný úder a po obranné reakci soupeře (postavení bloku, vykrývání své poloviny hřiště) usměrní míč v poslední chvíli tak, aby nemohl být zpracován blokařem nebo některým z jeho spoluhráčů. Základním způsobem ulití je stopbal. Stopbal (kin.15) Stopbal je velmi účinný, ale také technicky obtížný prvek. Hráč zaujme postavení smečaře a naznačí úder (nejvýhodnější je vyšší nahrávka po odrazu míče od země), švihová noha však v konečné fázi místo úderu do zadní poloviny provede rychlý a lehký úder do spodní poloviny míče a tím dá míči velkou zpětnou rotaci. Míč letí nízko nad sítí a dopadne hned za síť nebo

14 k pomezní čáře. Zpětná rotace zmenšuje odskok míče. Trup je mírně zakloněn, paže udržují rovnováhu. Stopbal zahraný těsně za síť je možno spojit s následným dotykem míče, který se odrazil do soupeřovy poloviny hřiště, a to buď přímo hráčem, který zahrál stopbal (kin.16), nebo jeho spoluhráčem (zášlap). kin.15 kin.16 Speciální způsobem ulití je stažení míče. Nejvýhodněji se provádí ve výskoku, i když je lze provést taky ze stoje ne zemi. Míč musí být nahrán poněkud výše nad úroveň pásky a směřovat do pole soupeře. Hráč se v těsné blízkosti sítě odrazí ze stojné nohy (odrazové) svisle vzhůru, švihová noha jde proti míči, a jakmile se jej dotkne, stáhne (ztlumí) jej přímým nártem tak, aby míč dopadl těsně za síť a měl minimální odskok. Ulití je možno provést také lehkým přiťuknutím míče (bez rotace) do nekrytého prostoru, do místa, odkud předčasně vyběhl protihráč apod. Nejčastější chyby vyskytující se v technice ulití: Chyby jsou s výjimkou posledního bodu totožné s chybami v technice útočných úderů. Základní chyba je, nepodaří-li se hráči dostatečně dlouho utajit svůj úmysl, dále není-li míč zahrán do nekrytého prostoru a má-li míč příliš vysokou dráhu letu. Metodika nácviku a průpravná cvičení: a) b) c) d) vysvětlení a správná ukázka (trenér demonstrátor), cvičení s míčem pro získání citu v noze (viz metodika nácviku nahrávek), nácvik správné techniky pohybu bez míče a bez sítě, totéž s míčem (zpětná rotace),

15 e) f) g) h) i) j) nácvik správné techniky s míčem u sítě z vlastního nadhozu, totéž z nadhozu spoluhráčem, nácvik ulití z nahrávky spoluhráče z různých prostorů hřiště, střídání ulití z nahrávky s odrazem od země a bez odrazu od země (ze vzduchu), ulití do určeného prostoru hřiště, střídání ulití do několika vyznačených prostorů soupeřovy poloviny hřiště (nejdříve pevně stanovené pořadí, později podle rozhodnutí smečaře a podle postavení soupeře), k) nácvik ulití proti bloku (nejdříve pasivnímu, později aktivnímu), l) nácvik ulití v herních situacích. Stránka taktická Ulití má univerzální použití a ve hře se vyskytuje poměrně často. Největší uplatnění má samozřejmě ve hře jednotlivců, ale i ve hře dvojic má plné opodstatnění. Naopak podstatně menší úspěšnost je ve hře trojic. Směr letu míče, sílu úderu a místo volí smečař podle postavení hráčů soupeře. Nejvýhodnější je zahrát míč k pomezním čarám (s odskokem mimo hřiště) podél sítě a do těsné blízkosti sítě (hlavně v případě, kdy jsou soupeřovy hráči příliš daleko od sítě). Ulití do středu hřiště soupeře nebo do prostoru dále od sítě je neúčinné. Smečař si musí uvědomit, že ulití nemůže být základem hry v útoku, ale pouze jednou z možností. Nesmí ho proto používat příliš často, ale pouze v případě, že k tomu hráči soupeře vytvořili svým postavením výhodné podmínky. Velmi účinné je například ulití míče těsně za síť k protihráči, který ustupuje od sítě do pole, nebo ulití do prostoru, odkud protihráč právě vyběhl. Z taktického hlediska je třeba splnit tyto požadavky: 1. nesignalizovat ulití, 2. volit nekrytý prostor, 3. zahrát technický míč (nejlépe zpětnou rotací). Obranné herní činnosti jednotlivce 1. Blok Blok je jedna ze základních obranných činností jednotlivce. Blokem rozumíme zabránění přeletu míče přes síť nebo přehrazení prostoru na sítí proti směru soupeřova útočného úderu. Nejužívanějším způsobem blokování útočného úderu soupeře je blok nohou, který má 2 základní varianty. a) Blok ve stoji (kin.17) Tento způsob bloku je nejvýhodnější, a proto také nejpoužívanější. Hráč stojí v těsné blízkosti sítě čelem ke smečaři. Stojná naha je mírně pokrčena, švihová noha je v okamžiku útočného úderu soupeře uvolněně napjata v přednožení a postavena celou plochou podrážky proti míči do jeho těsné blízkosti tak, aby se míč odrazil zpět na soupeřovu polovinu hřiště. Čím dále se podaří hráči přesáhnout nohou přes síť, tím je blok účinnější. Trup je zakloněn, paže pomáhají udržovat rovnováhu.

16 kin.17 b) Blok ve výskoku (kin. 18) Tento způsob je účinný hlavně proti míčům smečovaným v těsné blízkosti sítě po vysokém odskoku. Klade zvýšené požadavky na správný odhad a koordinovanost pohybů. Jde prakticky o blok nohou bokem k síti provedený e výskoku. V mrtvém bodě výskoku, v okamžiku útočného úderu soupeře, vytrčí hráč švihovou nohu, která je v unožení mírně pokrčena (plochou podrážky proti míči tak, aby se míč odrazil na soupeřovu polovinu hřiště). Dalších způsobů se používá ve hře méně často. kin.18 Blok hlavou, vnější částí nohy nebo tělem se používá jen vynímečně. Nejčastější chyby vyskytující se technice blokování: - pomalé a pozdní přemístění hráče do nejvýhodnějšího prostoru, špatné postavení blokujícího hráče u sítě (stranou, příliš daleko nebo blízko u sítě), při bloku ve výskoku nesprávný odraz (brzy, pozdě, příliš do dálky), špatné postavení nohy blokujícího hráče proti míči,

17 - dotyk sítě. Metodika nácviku a průpravná cvičení: a) b) c) d) e) f) g) h) i) j) k) l) m) n) o) p) vysvětlení a správná ukázka (trenér demonstrátor), speciální tělesná příprava (uvolňovací a posilovací cvičení), nácvik blokování bez míče u nižší sítě, postupné zvyšování sítě, nácvik blokování bez míče proti cvičné stěně (s vyznačením výšky sítě), totéž, ale na stěně jsou vyznačeny míče, které hráč blokuje (ve výskoku s dotykem), hráči stojí proti sobě a provádějí zrcadlově blok s přetlačováním, totéž ve výskoku, nejdříve pouze s dotykem, později s přetlačováním, nácvik blokování míče, který je umístěn na speciálním stojánku, ve dvojicích hráč drží míč v rukou, druhý nacvičuje blok, nácvik blokování smečaře, který útočí z vlastního nadhozu určeným způsobem do určeného prostoru, totéž, ale smečař má určeny dvě nebo více možností zahraní míče (způsob nebo prostor), nácvik blokování proti nahazovaným míčům, cvičení k) a l) s nahazováním, později z nahrávky smečařova spoluhráče, společný nácvik blokujícího a smečaře, nácvik blokování v herních situacích. Stránka taktická: Při hře jednotlivců se používá blok jen výjimečně. Nejvíce se bloku používá ve hře trojic, plné opodstatnění má však i ve hře dvojic. Základní podmínkou úspěšnosti obrany na síti blokem je dobrý blokař. Nemá-li družstvo kvalitního blokaře, je lépe, hraje-li obranu v poli bez bloku (blok je málo účinný a smečař se mu lehce vyhne, blokař se dotkne sítě, míč se odrazí do špatně postaveného bloku mimo hřiště nebo do sítě na straně blokaře apod.). I dobrý blokař však nesmí používat bloku stereotypně a blokovat za každou cenu. Podle vzniklé herní situace se musí včas rozhodnout, co je pro družstvo výhodnější, zda blokovat nebo neblokovat. Blokovat je výhodné v těchto případech: při nahrávce na háček, při všech nahrávkách k síti nebo do její těsné blízkosti, při nahrávkách z pole (hlavně kolmo zezadu) blízko síti, při nízkých nahrávkách blízko síti ( blok podrážkou více ke zemi), při vysokých míčích těsně u sítě. Neblokovat je výhodně hlavně v těchto případech: 1. při vysloveně špatné nahrávce smečaři, 2. při nahrávce daleko od sítě, 3. při míčích v těsné blízkosti pomezní čáry, hlavně na protilehlé straně smečaře (nebezpečí vytlučení bloku). Rozhodne-li hráč neblokovat, musí to dát spoluhráčům jasně najevo, ustoupit od sítě a posílit obranu v poli.

18 2. Vybírání míče Vybíráním míče rozumíme zahrání nesnadno zpracovatelných míčů jakýmkoliv pravidly dovoleným způsobem za účelem udržení míče ve hře. Vybírání míče je nouzovou činností vynucenou herní situací, a má proto vysloveně obranný charakter. Jeho hlavním úkolem je zabránit druhému dopadu míče na zem nebo dopadu míče zahraného spoluhráčem mimo hřiště, míč zpracovat a podle situace přihrát, nahrát nebo zahrát míč do pole soupeře. Při vybírání míče používáme všech základních způsobů úderu do míče, které byly již popsány. V některých situacích při zvlášť obtížných míčích je však vedle nejvýhodnějších a nejpřesnějších způsobů zpracování míče nutné hrát míč přímým nártem těsně po odrazu od země (halfovolejem), tělem apod.. Hra tělem (kin. 19) je neprávem podceňována a opomíjena. Při hře tělem se hráč staví čelem proti míči, zpevní svalstvo trupu a pohybem proti míči zasahuje míč plochou hrudníku nebo břicha. Paže jsou v upažení dolů nebo v zapažení. Hra tělem má své opodstatnění hlavně u obtížných míčů, které letí přímo na hráče, takže hráč nemá dostatek času připravit se na zahrání míče (je zvlášť výhodné na nerovném terénu, u míče s velkou rotací a špatným odskokem apod.). kin.19 Nejčastější chyby vyskytující se v technice vybírání míče: - nedostatek rychlosti nebo obratnosti, pomalá nebo opožděná reakce na let míče, technicky nesprávné zahrání míče. Metodika nácviku a průpravná cvičení: a) b) c) d) e) f) g) h) vysvětlení a správná ukázka (trenér demonstrátor), tělesná příprava se zaměřením na rozvoj rychlosti, obratnosti a rychlé reakce, nácvik vybírání míčů na stěně pod různými úhly, nácvik vybírání míčů z vlastního nahazování, nahazování a vybírání obtížných míčů ve dvojicích, totéž u cvičné stěny, nahazování a vybírání obtížných míčů ve dvojicích na hřišti přes síť, ve dvojicích přes síť hráč hraje určené útočné údery z vlastního nadhozu a druhý míč zpracovává, i) totéž, z nahazování, popřípadě nahrávání smečařovým spoluhráčem, j) totéž, ale smečař hraje libovolný útočný úder,

19 k) nácvik vybírání míče v herních situacích, l) hra jeden proti jednomu. Stránka taktická U obtížně zpracovatelných míčů přicházejí ze soupeřovy poloviny hřiště (smeč, ulití) se většinou nedá předpokládat, že by hráč přihrál svému spoluhráči tak, aby mohl zaútočit přímo z přihrávky. V tomto případě volí družstvo postupný útok. Úkolem hráče však je, zpracovat míč co nejlépe a do takového prostoru, aby měl hráč co nejlepší podmínky k přesné nahrávce. Základní podmínkou úspěšného vybírání míče je správné postavení hráče na hřišti a jeho rychlá reakce na činnosti soupeřova smečaře. Hráč se musí co nejrychleji dostat do prostoru, kam míč letí, a zaujmout zde co nejvýhodnější postavení pro zpracování míče. To předpokládá se maximálně koncentrovat na celou akci, sledovat smečaře a snažit se odhadnout, jak a kam smečař míč zahraje. Hráč přitom musí brát v úvahu styl hry smečaře (je.li jeho hra stereotypní nebo pestrá, smečuje-li razantně nebo technicky), kvalitu svého spoluhráče na bloku a způsob a kvalitu nahrávky. Někteří hráči vybíhají do předpokládaného prostoru dopadu míče o něco dříve, a podaří se jim úmysl smečaře správně odhadnout, vybírají zde míče, které by nemohli jinak zpracovat. Tento způsob je možno ve hře uplatnit, ale nesmí se z něj stát stereotyp. Své opodstatnění má například při háčku, má-li smečař omezenou možnost hrát pestrý útok nebo hraje-li smečař stereotypně a bez přehledu. Málo účinný je proti smečaři, který hraje s přehledem a má pestrý úderový rejstřík (zvláště začíná-li hráč v akci příliš brzy). Při vybírání obtížných míčů hraných spoluhráčem (nepřesná přihrávka, špatně zpracovaný míč, míč odražený od bloku spoluhráče) se snaží hráč především nahrát smečaři na útočný úder. Není-li to možné, pak hráč míč co nejlépe zpracuje,aby mohl jeho spoluhráč bezpečně zahrát míč na stranu soupeře. Přímo přes síť hraje míč pouze v opodstatněných případech (např. soupeř má nevykrytou některou část hřiště, nahrávka smečaři je riskantní). Taktika Taktická příprava, jako důležitá složka sportovního tréninku rozvíjí především schopnost co nejrychlejšího výběru optimálního řešení a způsobu boje v dané konkrétní situaci. Spolu s technickou přípravou vytváří jeden celek, který je nutno respektovat jak v tréninku, tak v utkání. Je pochopitelně rozdílná z hlediska: Hry jednotlivců Hry dvojic Hry trojic Vlastní hru je dále možno rozdělit ještě na dvě základní fáze: A. Útok vč. Vykrývání smečaře B. Obrana proti útoku soupeře V textu je u nákresů použito jednotné grafické značení: Grafické značení:

20 Hra jednotlivců Při hře jednotlivců jde prakticky o individuální sport a proto se taktika liší od hry dvojic a trojic. Vlastní herní činnost je výrazně ovlivněna pravidlem maximálně jednoho dopadu a dvou doteků míče. Ve hře jednotlivců se uplatní především všestranní hráči s výbornou fotbalovou technikou a vynikající kondicí. Ve hře odpadá především součinnost hráčů a jde prakticky hlavně o uplatnění taktické stránky herních činností jednotlivce, jejichž počet se především v útočné fázi snižuje, a mění se také význam a důležitost jejich uplatnění ve hře. Tomu ovšem musí potom také odpovídat i náplň tréninku. Z těchto důvodů bude zřejmě v blízké budoucnosti nutná specializace hráčů pro hru jednotlivců. A nyní několik poznámek k základním fázím vlastní hry: A. Útok (bez vykrývání) Při příjmu podání má hráč prakticky dvě možnosti. Buď hrát míčem ihned zpět na stranu soupeře, nebo míč ztlumit, případně nadrazit a pak přímo ze vzduchu ho zahrát přes síť, na stranu soupeře. Z herních činností jednotlivce se uplatňuje zejména kop přímým nártem a zvyšuje se také význam hry těle. Na jistotu se také užívá kop vnitřní stranou nohy, i když v tomto případě je to zpravidla úder více obranný než útočný. Kop přímým nártem a i hru tělem je nutno v tréninku systematicky nacvičovat. Týká se to zvláště kopu přímým nártem, který se ve hře dvojic a trojic užívá málo. Při hře jednotlivců je to naopak velmi účinná zbraň, zvláště je-li úder dostatečně prudký a míč je zahraný ke koncové čáře nebo do volného neobsazeného prostoru. Po takto zahraném míči může hráč přejít k síti (podobně jako v tenise) a podaří-li se soupeři míč s obtížemi vrátit, smečovat přímo ze vzduchu nejlépe hlavou. Při příjmu míče ve hře, zvláště při lehčím míči, se naskýtá hráči ještě další možnost a sice hrát míč letící od soupeře přímo ze vzduchu, přihrát si ho obloučkem k síti a tam po odrazu od země zakončit akci některým z útočných úderů. Je.li přihrávka přesná, jsou vytvořeny ideální podmínky pro úspěšný útok. V tomto případě pak má soupeř jen velmi malou pravděpodobnost, že míč zpracuje, protože musí sám vykrývat celé hřiště. B.Obrana proti útoku soupeře Ve hře jednotlivců se v obraně blok používá jen výjimečně (odůvodněn je jen v případě, že si soupeř přihraje na útočný úder po odrazu od země míč příliš blízko k síti). Hráč hraje proto většinou obranu v poli a jeho postavení na hřišti závisí na situaci ve hře, odhadu a předvídavosti hráče. Při útoku soupeře na síť se ho snaží buď prohodit nebo lobovat. Hráč

21 v obraně by měl využít každé možnosti hrát lehký míč od soupeře prvně volejem k síti a připravit si tak podmínky pro útok po odrazu míče od země. Hra dvojic Úvodem několik všeobecných poznámek ke hře dvojic: Hra dvojic klade vysoké požadavky na univerzálnost hráčů znamená to, že by hráč měl být všestranný bez větších výrazných slabin, ale také kondičně velmi dobře připravený. I když pochopitelně nemůže dojít k úplnému vyrovnání obou hráčů v útoku i v obraně, rozdíly by v žádném případě neměly být příliš markantní. Ideální požadavky na jednotlivé hráče by byly asi následující: S 1 a) Výborný útok, a to nejen razantní, ale i technický. Ve hře dvojic je zvlášť důležité ovládat oba způsoby útoku. Proti bloku je výhodnější technický útok, bez bloku je naopak lepší razantní útok (i když to nemusí být pravidlem). Protože prostor soupeřovy poloviny hřiště vykrývají maximálně dva hráči, má smečař více volného prostoru, a tím i více možností, jak a kam míč zahrát. b) Velmi dobré pole c) Dobrá nahrávka a přihrávka S 2 a) Dobrý útok, i když nemusí být tak razantní jako u S 1. S 2 by měl však v setu uhrát několik bodů, které mohou být pro vývoj celého utkání rozhodující. Je to velká pomoc pro S 1, kterému jistě na klidu nepřidá vědomí, že všechny body musí získat on (nebo soupeř chybným zahráním míče). Získá-li S 2 zahráním míče bod, pomáhá tím S 1 i psychicky a zároveň ztěžuje obranu soupeře, který se nemůže soustředit výhradně na obranu proti S 1. Není nutné, aby S 2 měl stejně bohatý úderový rejstřík jako S 1; stačí třeba jen dva útočné údery, ale perfektně nacvičené, v každém případě musí umět háček. b) Výborné pole a velmi dobrá přihrávka i nahrávka jsou nezbytným předpokladem a měly by být tím lepší, čím je S 2 vzhledem k S 1 slabší v útoku. Při hře dvojic je nejvýhodnější složení družstva SL SP (smečař levák smečař pravák). Žádný z hráčů ovšem nesmí být v některé z herních činností jednotlivců výrazně slabší. Ideální je, jsou-li hráči rovnocenní (hlavně v zakončování akcí), protože to ztěžuje soupeři obranu. Menší rozdíly si mohou hráči vzájemně vykompenzovat, při výraznějších rozdílech ztrácí toto složení družstva své nesporné výhody. Jinak by se hráči měli pokusit při každé vhodné příležitosti o rychlý útok (t.j. útok ihned po přihrávce). V případě nepřesné přihrávky je vždy ještě možnost nahrát zpět a zakončit akci postupným útokem (po nahrávce). Ve vlastní hře je stále ještě málo uplatňováno vykrývání spoluhráče (smečaře) v okamžiku útočného úderu. Je nutno si uvědomit, že přihrávkou nebo nahrávkou smečaři na útočný úder nekončí činnosti členů družstva na hřišti. Každý hráč by měl po přihrávce nebo nahrávce na útočný úder zaujmout na hřišti takové postavení, které by vytvořilo optimální podmínky k zpracování míče, který dopadne na vlastní polovinu hřiště po současném dotyku protihráčů nebo po odrazu od bloku soupeře. Je to důležité i z hlediska udržení plné koncentrace ve hře a navíc získání takového míče zabrání soupeři získat bod, který by mohl být v dalším průběhu hry brzy rozhodující a naopak dá družstvu možnost založit útok. Zaujetí nejvýhodnějšího postavení záleží především na způsobu nahrávky a předvídavosti hráče a nemůže být proto schematicky vyznačeno (!!!!). Všeobecně platí, že v případě nahrávky do blízkosti sítě, kdy je možno předpokládat současný dotyk protihráčů, zaujímá hráč postavení blíže ke smečaři, v opačném případě se stahují více do pole. A nyní ještě několik ukázek rozehrání útočných akcí ze standardní situace (tj. při příjmu podání). Přímo ve hře musí pak hráči improvizovat ovšem se snahou přiblížit se co nejvíce standardní situaci (zejména nahrávka na útočný úder).

22 Ještě značení: S1 S2 SL SP - první smečař - druhý smečař - smečař levák - smečař pravák S1 blok vykrytý prostor blokařem Rychlý útok to znamená útok po přihrávce (ozn. 1) Postupný útok tzn. útok po nahrávce A.Útok vč. Vykrývání smečaře Dvojice rychlý útok Složení S 1 S 2 Míč od soupeře přijímá S 1 a přihrává ho k síti k pravému kůlu. Tam si nabírá S 2 a v případě kvalitní přihrávky provede útočný úder. S 1 jde po přihrávce okamžitě spoluhráče vykrývat. Složení S 1 S 2 Míč tentokrát přijímá S 2 a přihrává ho k síti S 1 na provedení rychlého útoku (stejné vč.vykrývání). Při nepřesné přihrávce je možno v obou případech provést ještě postupný útok. Složení SL SP Míč od soupeře přijímá SL a přihrává ho podél postranní čáry k síti, kam si naběhne SP a provádí útočný úder. SL ihned po přihrávce svého spoluhráče vykrývá.

23 Složení SL SP Míč od soupeře přijímá SP a přihrává ho k síti SL na provedení rychlého útoku po přihrávce spoluhráče vykrývá. Při nepřesné přihrávce nebo bloku soupeře může ještě SL nahrát SP na postupný útok. Dvojice postupný útok Složení S 1 S 2 S 1 se přesune k S 2, přijímá míč od soupeře a přihrává ho k síti, kam se přesune S 2. Po přihrávce si S 1 nabíhá k levému kůlu, kam dostane od S 2 nahrávku na útočný úder. Po nahrávce s 2 svého spoluhráče vykrývá. Složení S 1 S 2

24 Základní postavení je stejné, míč od soupeře však přijímá S 2 a z obtížného míče přihrává nepřesně S 1. S 2 se přesune k síti, kam mu k pravému úhlu nahraje S 1 na útočný úder a okamžitě svého spoluhráče vykrývá. Složení S 1 S 2 Míč od soupeře přijímá S 2 a přihrává ho podél postranní čáry k síti, kam si nabíhá S 1. Po přihrávce s 2 přebíhá na levou stranu, kam dostane od s 1 nahrávku na útočný úder. S 1 jde po nahrávce svého spoluhráče vykrývat. Složení SL SP Míč od soupeře přijímá SL, přihrává ho SP a přesune se k síti. SP nahrává SL na útočný úder a okamžitě jde svého spoluhráče vykrývat. Při příjmu míče SP je postup stejný v obráceném pořadí.

25 B.Obrana proti útoku soupeře Družstvo se může bránit útoku soupeře buď obranou s blokem nebo bez bloku vykrýváním pole oběma hráči. Který způsob obrany družstvo zvolí, záleží především na kvalitě nahrávky na útočný úder, ale také na kvalitě smečaře i blokaře. Svou úlohu hraje i místo, kam směřuje nahrávka (ke kůlu, nebo na střed hřiště). Blokař by však měl být vždy připraven blokovat. Vzhledem k tomu, že záleží skutečně na momentální situaci je postavení jednotlivých hráčů v poli na nákresu vyznačené jen přibližně a schematicky. Zda v dané situaci blokovat, nebo ustoupit a posílit obranu v poli musí rozhodnout blokař podle situace na hřišti musí se však rozhodnout okamžitě a celou akci provést rychle a rozhodně. Na otázku, co je při hře dvojic výhodnější, zda obrana s blokem nebo bez bloku není možno jednoznačně odpovědět zde skutečně záleží jen a jen na situaci ve hře. Všeobecně by snad bylo možno konstatovat, že čím kvalitnější je nahrávač i smečař soupeře, tím více se uplatňuje obrana s blokem v opačném případě je tomu naopak. Obrana bez bloku Obranu bez bloku hraje zejména to družstvo, které nemá kvalitního blokaře. Dále pak prakticky ve všech případech, kdy soupeřův smečař má nahrán míč nepřesně a dále od sítě. Jak hluboko do pole se hráči v akci vysunou, záleží i na typu a kvalitě soupeřova smečaře (technický, razantní). Hráči však musí v prvé řadě a po celou dobu sledovat smečaře, okamžitě na jeho činnost reagovat, a mnohdy i jednat s určitou předvídavostí a při tom i částečně riskovat (vyběhnout o něco dříve do předpokládaného prostoru, kam bude zahrán míč). V úvahu je přitom nutné brát i místo, odkud smečař hraje útočný úder.

26 Obrana s blokem Prvním předpokladem efektivnosti obrany s blokem je kvalitní blokař v opačném případě se % úspěšnosti bloku výrazně snižuje. I když blokař oslabuje obranu v poli (celý prostor hřiště musí vykrývat jeho spoluhráč), je blok v určitých situacích výhodný, zejména proti smečaři, který ztrácí ve hře přehled. Bezpodmínečně je nutný blok proti háčku (vzhledem k jeho vysokému % úspěšnosti), ale také proti všem míčům nahraným do těsné blízkosti sítě. Blokem vytváří kromě toho hráč i psychický tlak na soupeřova smečaře. Například ho tím může donutit zahrát místo háčku jiný, méně účinný úder, zahrát útočný úder rychleji a menší razancí, případně mu celkově ztížit koncentraci na provedení útočného úderu.

27 Hra trojic V moderním pojetí hry trojic je nutné, aby trojice hrála se dvěma smečaři ( S 1 S 2, nebo S L S P) a jedním nahrávačem. Při hře trojic dochází k větší specializaci než při hře dvojic i když i zde platí, že všichni hráči musí mít dobrou hru v poli, solidní nahrávku i útok. Nejoptimálnější složení družstva je: 1. smečař blokař (nejlépe S 1 není ale podmínkou) musí mít především výborný blok, protože tato činnost je pro něj hlavní. Samozřejmě zůstává kvalitní útok zejména z krátké nahrávky a solidní nahrávka. Nejmenší nároky jsou kladeny na hru v poli. 2. smečař kvalitní útok zejména z dlouhé a vystřelené nahrávky, dobrá nahrávka a výborná hra v poli. Nahrávač Co nejkvalitnější nahrávka jak krátká, tak dlouhá vystřelená přehled (je prakticky dirigentem útočné akce) nahrávky převážně na útok ze vzduchu. Výborná hra v poli. Hraje-li družstvo na dva smečaře, má vždy několik možností pro rozehrání rychlého nebo postupného útoku. Při volbě, kterou možnost momentálně využít je nutno brát v úvahu složení družstva, kvalitu jednotlivých hráčů, jejich momentální formu, situaci a rozestavení hráčů na hřišti a pochopitelně i rozestavení a kvalitu soupeře. Při složení družstva S L S P N není prakticky rozhodující, který smečař plní funkci blokaře záleží to hlavně na jejich kvalitě v této činnosti. Složení družstva S L S P N je výhodné především pro realizaci rychlého útoku.