ESF projekt OP vzdělávání pro konkurenceschopnost Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí Pavel Godický Úvod do právní teorie a praxe Opava 2011
Obecná charakteristika práce Tento studijní materiál vznikl v rámci projektu Inovace a modernizace výuky a zvyšování odborných kompetencí, který je spolufinancován Evropským sociálním fondem (ESF) a státním rozpočtem České republiky. Registrační číslo projektu: Oblast podpory: CZ.1.07/2.2.00/15.0173 7.2.2 Vysokoškolské vzdělávání Datum zahájení realizace projektu: 1. 10. 2010 Datum ukončení realizace projektu: 31. 12. 2012 Název: Autor: Úvod do právní teorie a praxe Pavel Godický Vydání: první, 2011 Jazyková korekce: autor studijní opory Počet stran: 109 Pavel Godický Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě
Obsah 1 Úvodem... 7 2 Rychlý náhled studijního materiálu... 8 3 Stát a právo... 10 3.1 Stát... 11 3.1.1 Státní moc... 12 3.1.2 Územní organizace obyvatelstva... 13 3.1.3 Existence práva... 13 3.2 Funkce státu... 13 3.3 Vztah práva a státu... 14 4 Právo... 17 4.1 Právo v objektivním a subjektivním smyslu... 18 4.2 Světové právní kultury... 19 4.2.1 Kontinentální systém... 19 4.2.2 Angloamerický systém... 19 4.2.3 Islámský systém... 20 4.3 Prameny práva... 20 4.4 Prameny práva v České republice... 21 5 Právní norma... 24 5.1 Struktura právní normy... 25 5.2 Druhy právních norem... 25 5.3 Působnost právní normy... 26 5.3.1 Časová působnost... 26 5.3.2 Prostorová působnost právní normy... 27 5.3.3 Osobní působnost právní normy... 28 5.3.4 Věcná působnost právní normy... 28 5.4 Právní předpis... 28 5.4.1 Formální znaky právního předpisu... 28 5.4.2 Struktura právního předpisu... 29 5.4.3 Legislativa... 29 6 Právní vztahy... 31 6.1 Právní vztahy a právní skutečnosti... 31 6.1.1 Právní úkon... 32 6.1.2 Protiprávní úkon... 33 6.1.3 Právní události... 33 6.1.4 Individuální právní akty... 34 6.2 Prvky právního vztahu... 34 6.2.1 Subjekty právního vztahu a právní subjektivita... 34 6.2.2 Právní subjektivita fyzické osoby... 35 6.2.3 Právnické osoby... 35 6.2.4 Stát... 35 6.2.5 Obsah právních vztahů... 36 3/109
6.2.6 Objekt právních vztahů... 36 7 Systém práva... 38 7.1 Systém práva... 39 7.2 Právní odvětví... 39 7.2.1 Právní instituty... 40 7.3 Právo mezinárodní a vnitrostátní... 40 7.4 Právo veřejné a soukromé... 40 7.4.1 Metody regulace... 41 7.4.2 Právní skutečnosti... 41 7.4.3 Subjektivní práva a povinnosti... 42 7.4.4 Právní záruky... 42 7.5 Právo hmotné a procesní... 43 8 Ústavní právo... 45 8.1 Prameny ústavního práva... 45 8.2 Ústava České republiky... 46 8.2.1 Hlava první - základní ustanovení... 46 8.2.2 Hlava druhá - moc zákonodárná... 46 8.2.3 Hlava třetí - moc výkonná... 47 8.2.4 Hlava čtvrtá - moc soudní... 48 8.2.5 Hlava pátá - Nejvyšší kontrolní úřad... 48 8.2.6 Hlava šestá - Česká národní banka... 49 8.2.7 Hlava sedmá - územní samospráva... 49 9 Listina základních práv a svobod... 52 9.1 Listina základních práv a svobod... 53 9.2 Obsah Listiny... 53 9.2.1 Lidská práva a občanské svobody... 54 9.2.2 Politická práva... 55 9.2.3 Práva národnostních a etnických menšin... 55 9.2.4 Hospodářská, sociální a kulturní práva... 55 9.2.5 Právo na soudní a jinou právní ochranu... 56 10 Mezinárodní právo... 58 10.1 Předmět mezinárodního práva... 59 10.2 Subjekty mezinárodního veřejného práva... 59 10.2.1 Státy... 59 10.2.2 Mezinárodní organizace... 60 10.2.3 Jednotlivci... 60 10.3 Prameny mezinárodního práva veřejného... 61 10.3.1 Mezinárodní smlouva... 61 10.3.2 Mezinárodní obyčej... 61 10.3.3 Pomocné prameny... 62 10.4 Odpovědnost v mezinárodním právu veřejném... 62 10.4.1 Odpovědnost a donucení... 62 10.5 Právo mezinárodního obchodu... 63 10.5.1 Mezinárodní ekonomické právo... 64 10.5.2 Právo zahraničního obchodu... 64 10.6 Právo Evropských společenství... 64 4/109
11 Občanské právo obecná část... 66 11.1 Osoby... 66 11.1.1 Fyzické osoby... 67 11.1.2 Způsobilost k právům... 67 11.1.3 Způsobilost k právním úkonům... 68 11.1.4 Skupiny osob... 68 11.1.5 Právnické osoby... 68 11.2 Zastoupení osob... 69 11.2.1 Zákonné zastoupení... 69 11.2.2 Smluvní zastoupení... 69 11.3 Věci a jiné hodnoty jako objekty práv a povinností... 69 11.3.1 Věci... 70 11.3.2 Práva a povinnosti... 70 11.3.3 Jiné hodnoty... 70 11.4 Právní skutečnosti... 70 11.4.1 Právní úkony... 71 11.4.2 Náležitosti právních úkonů... 71 11.4.3 Protiprávní úkony a stavy... 72 11.4.4 Jiné právní skutečnosti... 72 11.4.5 Presumpce a fikce... 72 11.5 Působení času a jeho vliv na vznik a zánik práva... 72 11.5.1 Promlčení... 73 11.5.2 Prekluze... 73 12 Občanské právo - věcná práva... 75 12.1 Vlastnické právo... 75 12.1.1 Obsah vlastnického práva... 76 12.1.2 Výkon vlastnického práva; tzv. právo sousedské... 76 12.1.3 Zákonná omezení vlastníka... 77 12.1.4 Omezení vlastníka úředním výrokem... 77 12.1.5 Držba... 77 12.1.6 Vznik vlastnického práva... 78 12.1.7 Zánik vlastnického práva... 78 12.2 Spoluvlastnictví... 79 12.2.1 Podílové spoluvlastnictví... 79 12.2.2 Společné jmění manželů... 79 12.3 Věcná břemena... 79 12.3.1 Kategorizace věcných břemen... 80 12.3.2 Vznik a zánik věcných břemen... 80 13 Trestní právo... 82 13.1 Prameny trestního práva... 83 13.2 Základy trestní odpovědnosti... 83 13.2.1 Trestný činu a jeho skutková podstata... 83 13.2.2 Objekt trestného činu... 84 13.2.3 Objektivní stránka trestného činu... 84 13.2.4 Subjekt trestného činu... 84 13.2.5 Subjektivní stránka trestného činu... 84 13.2.6 Věk a příčetnost... 84 13.3 Ukládání trestů... 84 13.3.1 Druhy trestů... 85 5/109
13.4 Ochranná opatření... 85 13.4.1 Druhy ochranných opatření... 86 13.5 Zvláštní část trestního zákona... 86 13.6 Trestní řízení... 87 13.6.1 Trestní řád... 87 13.6.2 Základní zásady trestního řízení... 87 14 Občanské soudní řízení... 91 14.1 Prameny civilního procesu... 92 14.2 Zásady civilního procesu... 92 14.3 Subjekty civilního řízení... 92 14.3.1 Soudy... 92 14.3.2 Účastníci řízení... 93 14.3.3 Procesní úkony... 94 14.4 Řízení v prvním stupni... 94 14.4.1 Průběh řízení... 94 14.4.2 Rozhodnutí... 95 14.5 Opravná řízení... 95 14.5.1 Odvolání... 96 14.5.2 Žaloba pro zmatečnost... 96 14.5.3 Žaloba na obnovu řízení... 96 14.5.4 Dovolání... 97 14.6 Exekuční řízení... 97 15 Vybraná odvětví práva... 99 15.1 Soukromé právo... 100 15.1.1 Právo duševního vlastnictví... 100 15.1.2 Obchodní právo... 101 Podnikatel a podnikání... 101 Obchodní firma... 102 Hospodářská soutěž... 102 Obchodní rejstřík... 102 Obchodní společnosti... 102 Obchodně závazkové vztahy... 103 Cenné papíry... 103 15.1.3 Pracovní právo... 103 Pracovní poměr... 103 Kolektivní pracovní právo... 104 15.1.4 Rodinné právo... 104 15.2 Veřejné právo... 105 15.2.1 Finanční právo... 105 16 Závěr... 108 17 Použitá literatura a zdroje... 109 6/109
1 Úvodem Cílem tohoto studijního materiálu není poskytnout studentům hlubší poznatky o českém právu, nýbrž podat základní výklad o našem právním řádu obecně a o jeho odvětvích zvláště. Orientace v systému našeho práva umožňuje podřadit právní otázku pod příslušnou oblast a tak nalézt základní právní předpis, obsahující danou tématiku. Druhým cílem je vysvětlit studentům nejvýznamnější právní pojmosloví a instituty a to zejména pro potřeby dalšího studia právních předmětů. Fakulta veřejných politik klade značný důraz na výuku práva a to zejména v oboru veřejná správa a regionální politika. Základnu této výuky představuje předmět Úvod do právní teorie a praxe, na který navazují předměty věnované správnímu právu a některým vybraným tématům jiných právních odvětví. Proto je zcela nezbytné, aby naši studenti na prahu práva nabyli vědomosti o tom co právo je, jak vzniká, jaké zákonitosti je ovládají a jak lze systematicky k tomuto fenomenu přistupovat. Absolventi naší fakulty budou směřovat do praxe, kde právní dovednosti mohou sehrát důležitou roli v jejich profesionálním růstu. Vzhledem k faktu proměnlivosti práva v návaznosti na rozvoj společnosti, je tento text koncipován co nejobecněji ve snaze poskytnout vědomosti setrvalé hodnoty. Nelze ve všech tématech zacházet do jejich hlubších vrstev, to bude úkolem u některých z nich v dalších textech obdobného rázu. Proto většina údajů má zjednodušující povahu a nelze je brát jako zdroj pro řešení faktických problémů. K tomu mohou sloužit jen právní předpisy, na které text odkazuje. Ve srovnání s jinými vědními obory, které se promítají do výuky na fakultě, právo vykazuje specifika, která se odrážejí v jeho přístupnosti studentům. Může působit jednak příliš komplikovaně a doslovně a jednak věcně a konkrétně. Tak či tak si jistě všichni uvědomujeme jeho zcela institucionální význam v naší existenci. Moderní demokratický stát stojí a padá s právem, bez něj by naše společnost nemohla poskytovat ochranu potřebám všech jeho obyvatel. Proto jeho studium patří do základní výbavy každého vzdělaného člověka. 7/109
2 Rychlý náhled studijního materiálu Předkládaný studijní materiál je věnován problematice právně teoretickým pojmům, sytému práva a charakteristikám jednotlivých právních odvětví. Struktura a obsah textu vychází z potřeby vybudovat základnu pro další výuku práva. Cíle studijního materiálu: Po prostudování studijního materiálu by měli studenti v prvé řadě nabýt znalosti potřebné k dalšímu studiu právních témat a také pochopit společenský význam práva jako jediného prostředku regulace moderních vztahů mezi obyvateli tohoto státu. Budete umět: Orientovat se v českém právu, zapamatovat si základní prameny práva jednotlivých odvětví českého práva a uvědomit si význam vybraných právních pojmů. Získáte: Představu o významu a původu práva, o jeho tvorbě a o teoretických zákonitostech v právu panujících. Budete schopni: Podřadit právní otázku pod prameny příslušného odvětví a nabyté znalosti využít v dalších právních předmětech. Průvodcem studiem: Text studijního materiálu je rozvržen do třinácti témat. Nejdříve je věnován teorii státu a práva, dále pak jednotlivým odvětvím českého práva v pořadí dle jejich prvořadosti jak objektivní, ve smyslu pramenů práva, tak subjektivní co do významu studia práva na této fakultě. Na úvod každé kapitoly je podána její stručná charakteristika, včetně očekávaných účinků u studentů, zahrnující výčet 8/109
nejdůležitějších pojmů. Závěr kapitoly obsahuje vždy její shrnutí, otázky ověřující pochopení jejího obsahu, námět k úvaze o tématu a odbornou literaturu, která se tématu věnuje podrobněji. Prvních pět kapitol obsahuje výklad teoretický, zaměřený na základní pojmy spjaté se státem a právem. Předně je zde podána zjednodušená geneze práva a jeho formy jak v právu tuzemském tak v zahraničním. Česká republika není izolována vůči státům ostatním, je tedy nutné uvědomit si právní odlišnosti dané různým historickým vývojem států. Další témata jsou zaměřena na teoretické principy tvorby právního předpisu a právní normy, která je stavebním kamenem právního řádu, na strukturu právních vztahů, které jsou smyslem existence práva a jejich předpokladům a na sytém panující v právu, který je rovněž základem pro výuku práva. Další kapitoly jsou věnovány odvětvím českého práva a obsahují vždy jejich prameny, předmět úpravy a nejvýznamnější instituty. Základní význam je pořadím přisouzen právu ústavnímu a právu mezinárodnímu, když na jejich poli se rodí prameny českého práva. Následuje právo občanské, které je základnou soukromého práva, obsahující otázky statusové a majetkové a na které jsou napojeny ostatní odvětví práva soukromého. Právo trestní, chránící zájmy celé společnosti, je zde popsáno jak v oblasti hmotné, vymezující zejména trestní odpovědnost, tak stručně v oblasti procesní. Specifickou kapitolou je téma občanského soudního řízení, procesu, při kterém soudy poskytují ochranu právům a právem chráněným zájmům fyzický a právnických osob. Poslední kapitola obsahuje charakteristiky vybraných odvětví práva soukromého a veřejného, které jsou úvodem k dalšímu studiu některých těchto témat. 9/109
3 Stát a právo RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola je věnována státu jako vrcholné organizaci společnosti na určitém území, který k zabezpečování jejích potřeb používá právo CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Definovat stát a jeho moc, vysvětlit podmínky vzniku práva a popsat funkce státu. Získáte: Představu o provázanosti státu a práva Budete schopni: Vysvětlit příčiny vzniku práva a jeho význam v moderní společnosti. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Stát, právo, státní moc, funkce státu, znaky státu, právní stát, legalita a legitimita. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY Tato kapitola popisuje historické podmínky vzniku společnosti organizované ve stát, znaky, kterými se stát vyznačuje, funkce, které stát naplňuje a vazby mezi státem a právem. 10/109
3.1 Stát Přirozeností lidí je sdružovat se v malá i velká společenství za účelem naplnění zájmů vlastních jejich členům. Existence vedle sebe a navzájem k sobě vede k přirozené potřebě ujednotit se na pravidlech daného soužití. Bez těchto pravidel by společné zájmy oněch společenství byly jen stěží dosažitelné, mnohdy by existence společenství byla ohrožena ve své podstatě. Představíme-li si zájem prvobytně pospolné společnosti na přežití ve světě plném nebezpečí, pak nepochybně stanovení a dodržování řádu v rámci rodové pospolitosti bylo nutnou podmínkou jejího bytí. Vytvořená pravidla se stali obyčeji tradovanými předky na jejich potomky. Jelikož se jednalo o společenství rovných sobě, ustanovovali tyto zvyky nejzkušenější z nich a předpokládalo se jejich dobrovolné zachovávání všemi. Případné prohřešky byly řešeny svépomocně, opět podle zvyklostí, přičemž nejzávažnější z nich vedlo k vyobcování z rodu. S postupným vývojem společnosti, zejména s prohlubováním sociálních rozdílů, se systém obecně uznávaných, z vnitřního přesvědčení dodržovaných pravidel měnil. Tato pravidla začala být nahrazována jinými pravidly, která jsou produktem cílevědomé činnosti osob, které postupně vytvářejí zvláštní systém veřejné moci. V oněch dávných lidských společenstvích dochází ke společenské dělbě práce a následně ke vzniku majetku jako přebytku z některých uskutečňovaných činností. Existence majetku vyvolává potřebu jeho ochrany mnohem intenzivnější, než byla pouhá ochrana příslušníků rodu. Pod tlakem zájmových střetů v rámci mezilidských vztahů vzniká potřeba formulovat obecně závazná pravidla chování, která by zabezpečovala i ve změněných podmínkách vývoje relativní stabilitu. Dochází tak k formování základů právního systému jako soustavy závazných norem, které formulují pravidla chování osob v rámci stávajících společenských vztahů a postupně se prosazují jako srovnatelné měřítko chování osob různého společenského postavení. Vytvářejí tak jednotný normativní celek. Nositelem potřeby stabilizovat rozvinutější společnost je úzká vrstva jejích členů, vyznačující se poskytováním ochrany ostatním jakožto specifické formy společenské práce a to výměnou za zbylé výnosy. Pakliže dostatečně chráněná společnost přestane migrovat a usadí se trvale, tenduje k přeměně ve společnost onou elitou nejen chráněnou, ale také řízenou. V této etapě společenské vývoje se z rodové společnosti vytváří stát a ona pravidla stávají se právem. 11/109
Sepětí práva a státu je od samého počátku úzké a je také možno ho označit jako existenční. Stát vystupuje jako subjekt práva zvláštního druhu, což je zdůvodňováno zejména tím, že stát je současně tvůrcem práva, jeho realizátorem a současně i adresátem. V podstatě to znamená, že stát se při realizaci mocenských, výkonných, organizačních a jiných činností musí řídit normami, které sám vydal. Tato subjektivita není pochopitelně ani libovolná, ani neomezená. Stát jako právodárce je při své činnosti do značné míry vázán tzv. přirozeným právem, to je právem odvozeným z přirozeného uspořádání lidí a věcí v přírodě a zavazujícím veškeré lidstvo. Stát je forma organizace společnosti, podléhající celé řadě vlivů: přírodních, historických, náboženských, demografických a jiných. Proto se setkáváme s různorodými podobami státu v dějinách lidstva i v současnosti. Nicméně lze konstatovat určité základní, tedy společné znaky státu, kterými jsou - státní moc - státní území - územní organizace obyvatelstva - existence práva 3.1.1 Státní moc Státní moc je zvláštním druhem moci veřejné. Ve státě nevykonává veřejnou moc společnost jako celek, ale vykonávají ji zvláštní od společnosti oddělené a nad společností postavené instituce, státní mechanismy nebo státní orgány. Státní orgány se člení podle několika hledisek, za základní se považuje dělení podle pravomocí, kterými disponují. Z tohoto pohledu je důležité členění na orgány moci zákonodárné, výkonné a soudní, pro které platí moderní demokratická zásada jejich oddělenosti, nezávislosti a rovnováhy moci. Státní orgány tak mají určitou pravomoc, a to normotvornou, výkonnou a nařizovací a kontroly, dohledu a dozoru. Stát musí vykazovat navenek suverenitu a výlučnost, jakožto nezávislost státní moci na jakékoliv jiné moci, jak uvnitř, tak i mimo hranic státu. Právním výrazem suverenity je, že státní moc může svými právními akty regulovat společenské vztahy a není při tom vázána žádnými jinými akty, které by vznikly nezávisle na této státní moci. Suverenita má dvě 12/109
stránky, vnější, kdy představuje vztahy státu s druhým státem a je založena na rovnosti států, a vnitřní kdy představuje suverenitu uvnitř státu a projevuje se v tom, že státní moc může fungovat nezávisle na jakýchkoli politických organizacích, ale tyto organizace jí podléhají a podléhají ji i všichni obyvatelé, kteří na území státu žijí. Výlučnost státu znamená, že stát je jedinou organizací svého druhu na daném území. 3.1.2 Územní organizace obyvatelstva Předpokladem územní organizace obyvatelstva je jeho setrvalost v určitém místě na povrchu planety. Kočovnictví jakožto způsob existence některých národů neumožňuje ze své podstaty vznik státu. Státní moc nemůže trvale fungovat mimo reálný územní prostor, protože se vyznačuje vždy určitou perspektivou své činnosti spojenou s daným místem. Jak již bylo řečeno, územní faktor společenského vývoje v něm sehrává nemalou roli. Navíc stát svého území využívá jako prostoru uspořádání obyvatelstva za účelem efektivního výkonu státní moci. Stát pomíjí příbuzenská, profesní či jiná kritéria, platná v prvobytně pospolné společnosti a obyvatelstvo dělí na principu teritoriality tak, že státní moc a právo určitého státu se vztahuje na všechny, kteří pobývají na daném území a také často podle toho, v jaké jeho části. 3.1.3 Existence práva Právo je prostředkem uskutečňování vůle státu v jeho rámci. Funkce práva spočívá v tom, že udržuje sociální pořádek, propůjčuje legitimitu výkonu veřejné moci, vymezuje právo a povinnosti ve společenských vrstvách, usnadňuje vzájemné jednání, podporuje a garantuje smluvní formy jednání. 3.2 Funkce státu Funkcí státu jsou hlavní směry činnosti státu, slouží k plnění jeho úkolu v určitých podmínkách. Dělíme je na funkci vnější, zajišťující obranu státu a zahraniční záležitosti a pak vnitřní funkci v otázkách ekonomických a sociálních. Formou státu je způsob organizace státní moci a režim jejího fungování. Formou vlády rozumíme především vztahy obyvatelstva ke státní moci a povahu a složení nejvyšších státních orgánů. Soustava politických vztahů obyvatelstva ke státní moci, zejména pak jeho účast nebo neúčast na správě veřejných 13/109
záležitostí, na určování úkolu státu a na utváření organizace státní moci, určuje formu vlády jako demokratickou nebo nedemokratickou. Znaky fungování demokracie jsou občanská práva jedince, suverenita a národní svébytnost, vůle lidu se projevuje ve volbách do zastupitelských orgánů, ochrana menšin, právní jistota občana. Demokracie může být přímá, umožňující všem, kterým je přiznáno rovné právo účasti na správě státu, bezprostředně rozhodovat o veřejných záležitostech celostátního nebo místního významu a dále nepřímá, čili demokracie zastupitelská, kdy obyvatelstvo se účastní správy veřejných záležitostí nepřímo, to je prostřednictvím svých zástupců. Uspořádání nejvyšších orgánů státu a vztahy mezi nimi rozlišuje formu státu na monarchie nebo republiku. 3.3 Vztah práva a státu Sepjetí státu a práva je velmi úzké zejména v moderní době. Současné demokratické státy přisuzují právu zcela zásadní význam ve společnosti - fungování státu podřazují právu. V této souvislosti nelze pominout základní právní pojmy: legalita, legitimita a právní stát. Zákonnost čili legalita vyžaduje jednak, aby společenské vztahy byly upraveny právem a jednak vyžaduje zachování práva. Tento požadavek vyplývá z právních norem jako bezvýhradná právní povinnost všech subjektů práva. Požadavek tvorby práva nebývá vyjádřen v právních normách v tom smyslu, aby příslušným státním orgánům z nich vyplývala přesně vymezená povinnost tvorby těch či oněch právních norem, nýbrž hodnotami, které vyžadují to či ono pojetí legitimity jako spravedlnosti, resp. které jsou východiskem a funkcí právního státu. Ve státě se uplatňuje zákonnost, jestliže státní moc zabezpečuje jednak právní regulaci relevantních společenských vztahů, jednak realizaci práva. Legální jsou vztahy a chování, které jsou v souladu s platným právem, ilegální ty, které jsou s ním v rozporu. Při hodnocení z hlediska legality se vztahy a chování měří právě jen platným právem. Legitimita v právu vyžaduje spravedlnost samotného platného práva. Stát musí především zkoumat, zda právní úprava je výsledkem úvah řešení celospolečenských situací pod zorným úhlem přirozených práv člověka. Zejména tvorba positivního práva nemá podléhat vlivům partikulárním a přechodným ani stávající podobě rozložení politických sil v zákonodárném orgánu. 14/109
Koncepce právního státu vyjadřuje primát práva nad státem. Právní stát je takový stát, který je vázán právem. Kategorie právního státu zároveň značí určitý způsob řešení vtahu mezi státem a jednotlivcem: funkcí právního státu je garantovat všem jednotlivcům rovně svobodu v právním smyslu. Právní stát je stát, ve kterém právo má primát nad státem a současně jsou dodrženy dalších principy, jako je: - zákonnost spočívá v důsledném podřízení všech právních subjektů právním normám - garantování základních práv a svobod, právní řád musí poskytovat ochranu základním lidským právům a svobodám, kterých se může občan domoci prostřednictvím nezávislých soudů - právní jistota, vyjadřuje ji stabilita právního řádu, která umožňuje předvídat postup státních orgánů ve vztahu k jedinci - omezení zásahu do svobody jedince, právní řád vychází s toho, že jedinci je dovoleno vše co není zákonem zakázáno, omezit svobodu jedince lze pouze v hranicích dovolených zákonem - dělba a kontrola moci, moc ve státě je rozdělena na zákonodárnou, výkonnou a soudní - legitimita státní moci a demokratismus činnosti státních orgánů, veřejné funkce jsou obsazovány v souladu s právními normami a výkon moci se realizuje na demokratických principech - suverenita lidu, základním nositelem státní moci jsou jeho občané SHRNUTÍ KAPITOLY Stát ke své existenci potřebuje prostředek k ovládání jednotlivců v něm žijících. Jím uskutečňuje smysl své existence přežití a rozvoj společnosti žijící na jeho státním území. Zabezpečuje potřeby vnitřní i vnější všech jeho obyvatel odpovídající jejich podílu na státní moci. Za tím účel vytváří organizační vazby mezi sebou a jednotlivci i společností jako celkem. Míra vázanosti státu jím vytvořeným právem vypovídá o politických poměrech ve státě. 15/109
KONTROLNÍ OTÁZKY Definujte stát pomocí jeho základních znaků. Jaké znáte funkce státu? Vysvětlete rozdíl mezi pojmy legalita a legitimita? Umíte uvést nějaký současný stát, který nenaplňuje kvalitu právního státu? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Najdete v českých dějinách období, kdy se předstátní společnost mění ve stát? V čem byste hledali nejzávažnější příčinu této transformace? Zamyslete se nad srovnáním současného českého státu s protektorátem a pokuste se o odlišení obou co do míry závaznosti práva pro jejich obyvatelstvo. V českých médiích se slova legální a legitimní používají často v nesprávném významu. Můžete se pokusit argumentovat ve prospěch legitimity vůči legalitě, nebo se jedná o zástupné pojmy? PRO ZÁJEMCE Boguszak, Jiří; Čapek, Jiří. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997. ISBN 80-85963-38-8. Janků, M. a kol. Základy práva pro posluchače neprávnických fakult. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. 641 s. ISBN 80-7179-499-6. Spirit, M. a kol. Základy práva pro neprávníky. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. 263 s. ISBN 978-80-7380-116-8. 16/109
4 Právo RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola představuje právo v různých náhledech, zejména rozrůzněné do světových právních systémů, a vymezuje právní prameny. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Vymezit právo objektivní a subjektivní, teorii pozitivně právní a přirozeně právní, světové právní kultury a prameny práva. Získáte: Představy o různorodosti forem práva. Budete schopni: Popsat rozdíly v tvorbě práva ve světovém měřítku. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Právo objektivní, právo subjektivní, teorie přirozeně právní a pozitivně právní, kontinentální právo, angloamerické právo, islámské právo, právní obyčej, precedens, normativní akt a normativní smlouva. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole je nejdříve pojednána teorie původu práva, následuje vymezení tří základních světových právních systému a jsou odlišeny prameny práva v České republice a ve světě. 17/109
4.1 Právo v objektivním a subjektivním smyslu Pojmem práva se zabývají právní teorie od nepaměti. Zkoumají původ práva, jeho formy a jeho společenský smysl a zákonitosti v něm existující. Tyto teorie lze, s určitým zjednodušením, rozdělit na dva směry přirozeně právní a pozitivně právní. Přirozeně právní teorie rozlišují právo přirozené, které vzniká a existuje nezávisle na vůli společnosti a právo dané, vytvořené lidmi, zejména zákonodárstvím, které je na přirozeném právu závislé, když v jeho mezích a duchu stanoví závazná společenská pravidla. Tyto teorie odvozují původ a existenci přirozených práv z přírody a vyššího v ní panujícího řádu. Pozitivně právní teorie se omezují na poznání obsahu právních norem platných pro společnost, chápou právo jako produkt sebeuvědomění se společnosti, tedy jako uměle lidmi vytvořený soubor pravidel podle představ jeho tvůrce. V obou těchto teoriích však platí, že právo jako společenský cílený systém působí ve společnosti a na společnost tím, že ovlivňuje chování lidí. Pod pojmem právo si lze pro názornost představit jakýsi soubor norem, vydaných nebo uznaných státem v písemné formě, které jsou pro společnost závazné, a jejich zachovávání je vynucováno státní autoritou. Těmito normami je regulováno chování fyzických osob, právnických osob a společnosti jako celku za účelem uspořádání vzájemných společenských vztahů. Děje se tak normativním způsobem, tzn., že pomocí zákazů, příkazů, dovolení se stanoví, jaké má být chování v těchto vztazích. Odchýlení se od právně žádoucího chování má za následek určitou újmu - sankci, jež je ukládána orgánem státní moci. Takto se právní normy zejména liší od norem etických, které postrádají donucovací působení. Soubor platných právních norem, vztahujících se na území určitého státu, označujeme jako objektivní právo, ve stejném smyslu se někdy hovoří o platném právu" nebo o právním řádu" určitého státu. Naproti tomu subjektivní právo, někdy označované jako oprávnění", je právní možnost fyzické nebo právnické osoby určitým způsobem se chovat. Tato možnost je vyjádřena a zaručena objektivním právem. Fyzické nebo právnické osoby mají v mezích svého subjektivního práva možnost volby chování, tzn., že mohou, ale nemusí, své subjektivní právo vykonávat. Každé subjektivní právo má své hranice, ty jsou dány 18/109
subjektivními právy jiné fyzické nebo právnické osoby (práva jednoho končí tam, kde začínají práva jiného). Právo jakožto soubor právních norem, regulujících společenské chování je charakterizováno těmito znaky: - je objektivním společenským jevem, tzn., že vzniká a úzce souvisí s existujícími společenskými vztahy, a mění se v závislosti na změnách těchto vztahů, - má zároveň i subjektivní (volní) aspekt, neboť je formulováno konkrétními osobami, - které při formulaci práva interpretují individuální společenské vztahy a potřeby, - musí splňovat formální znaky, tzn. že musí být přesnou státem uznanou formu a splňovat státem určená kritéria, - má normativní charakter, tzn. že je mocenským (vnějším) příkazem k určitému způsobu jednání. 4.2 Světové právní kultury V průběhu historického vývoje práva se vyvinuly, a v současné době ve světě existují, tři hlavní systémy (modely) práva: kontinentální, angloamerický a islámský. 4.2.1 Kontinentální systém Vznikl na základě recepce práva římského v kontinentální Evropě, a odtud se cestou kolonizace rozšířil i mimo Evropu. Člení se na několik okruhů: francouzský, španělský, švýcarský, německý, rakouský a skandinávský model práva. Je to systém práva psaného, základním pramenem práva je zákon. Jiné prameny práva mají jen subsidiární význam. Soudní rozhodnutí zavazují toliko účastníky řízení, takže podle tohoto systému soudce právo nalézá, avšak nevytváří. Přesto mají soudní rozhodnutí význam i pro rozhodování v obdobných případech, neboť je v konečném důsledku ovlivňují cestou interpretace a výkladu práva. 4.2.2 Angloamerický systém Vznikl v Anglii a v současné době se kromě Spojeného království Velké Británie a Severního Irska uplatňuje v zemích Britského společenství a s určitými odchylkami ve Spojených státech amerických. 19/109
Je to systém soudcovského práva, v němž, na rozdíl od systému předcházejícího, soudce právo nejen nalézá, ale i tvoří. Soudcovské právo je vytvářeno rozhodnutími soudu, která mají povahu precedentů. Precedentem rozumíme první individuální rozhodnutí ve věci, které řeší případ dosud právem neregulovaný, a pro příště nabývá obecné závaznosti, neboť v případě, že se v budoucnosti vyskytne stejný nebo obdobný případ, je rozhodování o něm vázáno právním názorem vysloveným při řešení prvního případu. Základním pramenem práva jsou v tomto právním systému precedenty a právní obyčeje. Vedle nich existují i jiné prameny práva, jejichž význam v poslední době vzrůstá, jako právo psané a právní literatura. Stále však platí, že soudcovské rozhodování má v praxi největší váhu. 4.2.3 Islámský systém Pro pochopení islámského systému práva je nutno si uvědomit, že je naprosto odlišný od obou zbývajících systémů, což souvisí se zcela jiným pojetím státu. Stát v islámském chápání je úzce spojen s islámským náboženstvím, je jím ovládán. Proto nemůže být stát tvůrcem práva (zákonodárcem), a představa práva jakožto systému norem vynutitelných státní mocí je islámskému systému zcela cizí. Jediným zákonodárcem je Bůh, jediným islámským božím právem je Šaria (universální systém závazných pravidel chování každého muslima, nikoliv však systém právních norem v našem chápání). Islámskými učenci, interprety islámu, nazývanými Ulamá, byla postupem času vypracována soustava základních (a závazných) pravidel lidského chování, označována názvem Fikh. Jedná se o výklad zákonů božích, které jsou jednou provždy dané, neměnné, avšak interpretační činností Ulamá tato neměnná pravidla postupem času lze aplikovat i na přirozeně se vyvíjející vztahy (pravidla chování) ve společnosti. 4.3 Prameny práva Pramenem práva se v právní teorii rozumějí prameny objektivního práva ve formálním smyslu, tedy formy, v nichž je právo obsaženo, a které jsou bezprostředním pramenem poznání práva. Evropská právní kultura rozlišuje čtyři hlavní druhy pramenů práva: 20/109
- zákony a jiné normativní akty - právní obyčeje - soudní precedenty - normativní smlouvy Normativní akty utváří právo psané, které plyne ze zákonodárné činnosti státu, výjimečně jiných subjektů, pokud jim je taková pravomoc zákonem svěřena (např. zastupitelstva územních samosprávných celků). Právní obyčej, jinak také právo obyčejové, neplyne z legislativní státní činnosti, nýbrž vzniká spontánním zachováváním určitých zvyklostí na určitém území. Aby byl obyčej pramenem práva, musí splňovat určitá kritéria: obyčej je dlouhodobě fakticky zachováván, přesvědčení o nutnosti zachovávat jej je všeobecné, obyčej je určitý, tzn., že lze stanovit jeho konkrétní obsah, ve svém důsledku je státem uznáno, takže lze jeho dodržování vynutit prostředky státního donucení. Soudní precedenty či také právo soudcovské na rozdíl od psaného práva je vytvářeno soudy, nikoliv zákonodárnými sbory nebo pověřenými výkonnými orgány. Rozhodnutí soudů jsou obecně závazná, nevztahují se pouze na jeden individuální případ, který se v daném soudním řízení projednává, nýbrž na řešení všech případů téhož druhu, které se v budoucnosti vyskytnou. Svým rozhodnutím tedy soudce právo nejen nalézá, ale i tvoří. Právo smluvní znamená, že smlouva jakožto shodný projev vůle dvou nebo více stran obvykle zakládá, mění nebo ruší pouze individuální právní vztah, a jako taková nemá obecný, tedy ani normativní význam. Pramenem práva se stává taková smlouva, jejíž alespoň některá ustanovení mají obecnou platnost a závazně regulují určitou skupinu právních vztahů stejného druhu blíže neurčeného počtu subjektů. Normativní smlouvy jsou hlavním pramenem práva v oblasti práva mezinárodního (jedná se tedy o určité mezinárodní smlouvy), ale také např. o kolektivní smlouvy z oblasti pracovněprávní. 4.4 Prameny práva v České republice V České republice jsou pramenem práva normativní akty a normativní smlouvy. Rozlišujeme normativní akty vydávané zákonodárnými orgány (zákony a zákonná opatření), orgány moci 21/109
výkonné (nařízení vlády a vyhlášky ministerstev a jiných ústředních státních orgánů) a orgány územní samosprávy (obecně závazné vyhlášky a nařízení). Mezinárodní smlouvy, jakožto smlouvy normativní, jsou pramenem práva České republiky za předpokladu, že jsou schváleny Parlamentem, ratifikovány a vyhlášeny. Takovéto mezinárodní smlouvy jsou pak součástí právního řádu, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Nálezy Ústavního soudu mají význam rovnající se pramenu práva. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, vyhlašují se ve Sbírce zákonů. Jsou to nálezy, jimiž se rozhoduje o zrušení právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení proto, že jsou v rozporu s ústavním zákonem, zákonem nebo mezinárodní smlouvou. SHRNUTÍ KAPITOLY Teorie původu práva rozděluje nejen právní teorii, ale také praxi. Společnost musí při regulaci vztahů respektovat základní práva každého jedince, která se berou již od lidské existence v přírodě. Míra přirozenosti v objektivním právu odpovídá převládajícímu pohledu na uvozující problém. Odlišnosti se projevují zejména ve světovém měřítku v novotvorbě. Vzhledem k historickému vývoji v České republice převládá v praxi pozitivistický přístup k právu. KONTROLNÍ OTÁZKY Odlište právo objektivní od subjektivního. Do jaké míry se teorie o původu práva projevují ve světových právních systémech? Je precedens pramenem práva v České republice, a pokud nikoli, tak proč? Co je to normativní smlouva a znáte nějaký příklad? Uveďte prameny českého práva. 22/109
ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Zamyslete se nad důvody odlišnosti kontinentálního sytému od angloamerického. Jaké jsou asi příčiny takového rozdílu v pramenech práva a postavení soudců? Proč české právo spadá do kontinentálního a nikoli onoho druhého systému práva? Zkuste si představit rozdíly v aplikaci práva rozhodováním soud u nás, pokud by pramenem práva byly precedenty? PRO ZÁJEMCE Boguszak, Jiří; Čapek, Jiří. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997. ISBN 80-85963-38-8. Janků, M. a kol. Základy práva pro posluchače neprávnických fakult. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. 641 s. ISBN 80-7179-499-6. Spirit, M. a kol. Základy práva pro neprávníky. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. 263 s. ISBN 978-80-7380-116-8. 23/109
5 Právní norma RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola se věnuje teorii právní normy a to jak jednotlivému pravidlu, tak i souboru takových pravidel, který upravuje určitou oblast společenských vztahů CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Definovat právní normu, popsat její strukturu, působnost a její druhy a též definovat právní předpis. Získáte: Povědomí o významných aspektech působení právních norem ve společnosti. Budete schopni: Popsat podmínky vydávání platných právních předpisů jejich dopad do společnosti. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Právní norma, hypotéza, dispozice a sankce právní normy, působnost časová, věcná, osobní a prostorová, normy zákonné a podzákonné, dispozitivní a kogentní normy, právní předpis a legislativa. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole naleznete vymezení pojmu právní norma a popis její struktury. Následuje rozdělení právních norem podle různých kritérií, dále její působnost a nakonec se představí právní předpis a jeho struktura. 24/109
5.1 Struktura právní normy Právní norma je pravidlo chování, charakterizované specifickými znaky, které ji ve své komplexnosti odlišují od jiných společenských norem. Zejména to je všeobecná závaznost, kdy právní norma neupravuje pouze individuální situace ve společenských vztazích, nýbrž všechny situace typové, tedy případy téhož druhu. Dále již zmíněná státní mocí vynutitelnost předepsaného způsobu chování. Státem uznaná forma je pak jevovým znakem právní normy, neboť je vyžadována její vnější určitá podoba. Konečně normativnost právní normy představuje její obsahovou stránku, determinovanou přísnou účelovostí. Právní norma, jako jedno ustanovení právního předpisu, je vnitřně uspořádána hypotézou, dispozicí a sankcí. Hypotéza stanoví předpoklady vlastního pravidla chování. Je to uvozující část právní normy, obsahující podmínky uskutečnění pravidla chování, určeného další částí právní normy. Dispozice stanoví vlastní pravidlo chování, když vymezuje, komu vznikají práva a povinnosti, jsou-li splněny podmínky stanovené v hypotéze. Následuje vždy v jednotlivém ustanovení právního předpisu po hypotéze. Sankce stanoví nepříznivé následky za porušení dispozice, tedy jaké důsledky musí strpět ten, kdo porušil dané pravidlo chování. Zejména v předpisech práva veřejného je sankce od ostatní části oddělena od obou předchozích částí právní normy, jinak tvoří její závěrečnou část. 5.2 Druhy právních norem Právní normy se rozdělují podle nejrůznějších kritérií do několika skupin. Jejich znalost nám usnadní orientaci v právních pojmech. Podle míry vázanosti adresátů právní normy lze rozlišit normy na kogentní a dispozitivní. Kogentní či donucující právní norma je pravidlo, od jehož dispozice se nelze odchýlit, aniž by došlo k porušení práva. Dispozitivní neboli podpůrná právní norma umožňuje dohodou osob, na které se vztahuje, upravit podle jejich vůle práva a povinnosti touto normou stanovené odlišně. Dispozitivní právní norma působí podpůrně, protože její dispozice je závazná, pokud se dané osoby na jiném způsobu vzájemného chování nedohodly. 25/109
Podle jazykového vyjádření lze dělit normy na zavazující a opravňující. Zavazující právní norma ukládá určeným osobám povinnosti, buď jako příkaz nebo jako zákaz. Opravňující právní norma poskytuje těmto určité oprávnění. Taková norma vymezuje pro účastníky právních vztahů možnost chovat se daným způsobem. Právní normy lze také rozdělit podle jejich právní síly. Právní silou se rozumí vlastnost právního předpisu, v němž jsou právní normy obsaženy, ukládat svým adresátům právní povinnosti, tzn. právně je zavazovat. Obecně platí, že právní norma nižší právní síly nesmí být v rozporu s právní normou vyšší právní síly. Určitý právní předpis může být změněn nebo zrušen jen právním předpisem téhož nebo vyššího stupně právní síly. V tomto smyslu dělíme právní předpisy na primární (zákonné), vydávané Parlamentem, a právní předpisy sekundární (podzákonné), které jsou od primárních odvozeny, nesmějí jim odporovat a slouží k podrobnější právní úpravě věcí upravených primárními předpisy, vydávané výkonnou mocí a orgány územní samosprávy. 5.3 Působnost právní normy Právní působností se označuje oblast vztahů, které se právní normou řídí. Působnost právní normy lze označit taky jako stanovení rozsahu, v jakém se pravidlo chování v ní obsažené použije na konkrétní případ. Rozlišuje se působnost časová, prostorová, osobní a místní. 5.3.1 Časová působnost Časová působnost právní normy vyjadřuje od kdy a do kdy se vztahy podle ní upravují. Pro vymezení časové působnosti právní normy jsou určujícími aspekty platnost právní normy, účinnost právní normy a zánik právní normy. Platnost právní normy můžeme vyjádřit těmito podmínkami: - právní norma je součástí právního řádu, - právní norma splňuje předepsané náležitosti a stanovený postup k jejímu vydání, - právní norma byla vydána příslušným orgánem v mezích jeho pravomoci, - právní norma byla oficiálním způsobem vyhlášena (publikována). 26/109
Platná právní norma obvykle ještě nepůsobí právní následky (tzn. nelze podle ní ještě postupovat a používat ji k řešení právních vztahů), tyto působí právní norma až po nabytí účinnosti. Platnost právní normy je předpokladem její účinnosti. Zpravidla norma nabývá účinnosti až po určitém čase od okamžiku, kdy nabyla platnosti. Období mezi okamžikem, kdy právní norma nabyla platnosti, a okamžikem, kdy nabude účinnosti, se označuje jako doba legisvakance. Účinnost právní normy označuje dobu, od kdy je nutno podle právní normy postupovat, jelikož se stala závaznou. Den účinnosti právní normy je obvykle přímo v právní normě výslovně uveden, a pokud není uveden, platí obecné pravidlo, že normy vyhlašované ve Sbírce zákonů nabývají účinnosti 15. dnem po vyhlášení. Většinou právní normy upravují právní vztahy, které vznikly po dni, kdy norma nabyla účinnosti, výjimečně však působí právní normy i zpětně, tzn., upravují i právní vztahy vzniklé před tímto dnem (retroaktivita). Výjimečnost retroaktivity má velký význam z hlediska právní jistoty, protože retroaktivní právní norma vymezuje subjektům plnění povinností, které v době, kdy je měly splnit, vůbec jako právní povinnosti neexistovaly. Vyloučení retroaktivity je významné zejména v trestním právu, kde platí zásada, že nikomu nelze uložit trest za čin, který nebyl zákonem označen jako trestný čin v době, kdy byl spáchán. K zániku právní normy může dojít uplynutím času, na který byla právní norma vydána nebo jejím zrušení jinou právní normou. Velmi často pak dochází ke zrušení jen některých ustanovení právní normy, někdy je původní text některých ustanovení právní normy nahrazen textem novým nebo jsou do právní normy doplněna zcela nová ustanovení. V těchto případech jde o novelizace právní normy. 5.3.2 Prostorová působnost právní normy Prostorová působnost právní normy vymezuje území, na kterém právní norma platí. Celostátní prostorovou působnost mají právní normy, které platí na celém území ČR. Takové právní normy vydávají orgány moci zákonodárné a výkonné a stejnou prostorovou působnost mají mezinárodní smlouvy závazné pro Českou republiku. Omezenou 27/109
prostorovou působnost mají právní normy, které platí jen na určitém omezeném území obce nebo kraje, pokud právní normu vydal orgán územní samosprávy. Exteritoriální prostorová působnost u právní normy znamená, že norma platí i mimo území ČR, přičemž typickou právní normou s touto působností je trestník zákoník. 5.3.3 Osobní působnost právní normy Osobní působnost právní normy vymezuje okruh osob, na jejichž právní poměry se norma vztahuje. Rozlišují se právní normy platné pro všechny osoby, které se nachází na území ČR, tedy občany ČR, cizince a osoby bez státní příslušnosti, což je pro právní normu nejtypičtější. Dále jsou to právní normy, které se vztahují i na občany ČR, kteří se nachází v zahraničí. Konečně lze uvést právní normy vztahující se jen na skupiny osob s určitým osobním nebo profesním statusem, jako jsou například podnikatelé, původci odpadů nebo obyvatelé obce. 5.3.4 Věcná působnost právní normy Věcná působnost právní normy vymezuje okruh společenských vztahů, na které se právní norma vztahuje, tzn., které vztahy upravuje. Může to být oblast velmi široká, jako například pracovně právní vztahy, nebo úzká, jako například vztahy vznikající při ochraně osobních dat. 5.4 Právní předpis Právní předpis je právní norma vyjádřena písemně spisovným úředním jazykem, např. ve formě zákona, vládního nařízení či vyhlášky ministerstva. Jeden právní předpis obsahuje celou řadu právních norem, tedy jednotlivých závazných pravidel chování. Právní předpisy vytvářejí vnitřně propojenou a uspořádanou soustavu, tj. právní řád. V českém právním systému jsou právní předpisy převažujícím pramenem práva. 5.4.1 Formální znaky právního předpisu Formální znaky právního předpisu jsou dány jednak pravomocí orgánu, který předpis schválil, jednak zákonným postupem, kterým byl právní předpis vytvořen a konečně stanovenou 28/109
forma publikace právního předpisu. Právní předpisy moci zákonodárné a výkonné jsou publikovány ve Sbírce zákonů, právní předpisy územní samosprávy pak na tzv. úřední desce. 5.4.2 Struktura právního předpisu Právní předpis má svůj název a pořadové číslo jeho vydání, které umožňují zejména orientaci ve sbírce zákonů. Jeho text je tvořen částmi, které mají daná označení. Úvodní část právního předpisu se označuje jako preambule, která však nemusí být vždy jeho součástí. Je to předmluva právního předpisu, v níž je zpravidla slavnostní formou vyjádřen účel následujícího normativního textu a shrnuty principy jeho tvorby. Další část textu právního předpisu se člení do několika skupin různě označovaných a ještě dále členěných celků. Nejčastěji se používá označení části, hlavy, oddíly, články, paragrafy. Tyto celky tematicky právní předpis rozdělují. Součástí většiny právních předpisů jsou také rubriky. Jde v podstatě o nadpisy určité části právního předpisu a slouží k lepší orientaci. 5.4.3 Legislativa Legislativa je označení pro tvorbu právních předpisů, především zákonů. Tvorba právních předpisů se řídí stanovenými procedurálními pravidly, jako je jednací řád Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. SHRNUTÍ KAPITOLY Tvorba právních norem podléhá celé řadě pravidel. Jednak formálních co do jejího vydání a jednak obsahových co do účinků, jaké působí v společenských vztazích, které reguluje. Legislativa musí při své činnosti vzít v potaz všechny, jinak regulace nedosáhne očekávaných výsledků. Právní předpis musí být zpracován a schválen se stejnou pečlivostí a stejným cílem, má-li být platnou a efektivní právní normou. KONTROLNÍ OTÁZKY Vyjmenujte prvky struktury právní normy. Jaký je rozdíl mezi normou dispozitivní a kogentní? Co je to retroaktivita právní normy? 29/109
Zkuste popsat legislativní proces vydání zákonné normy. Který strukturální prvek právního předpisu je vjímaný? ÚKOLY K ZAMYŠLENÍ Pokuste si vybavit v minulosti našeho státu situace, kdy došlo k vydání právního předpisu s retroaktivní účinností. Který předpis to byl a jaké negativní důsledky tato jeho účinnost měla? Lze ospravedlnit takový legislativní počin, a jaké důvody ke zmíněnému vedly? Proč je společensky retroaktivita právní normy nepřijatelná? PRO ZÁJEMCE Boguszak, Jiří; Čapek, Jiří. Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997. ISBN 80-85963-38-8. Janků, M. a kol. Základy práva pro posluchače neprávnických fakult. 2. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. 641 s. ISBN 80-7179-499-6. Spirit, M. a kol. Základy práva pro neprávníky. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. 263 s. ISBN 978-80-7380-116-8. 30/109
6 Právní vztahy RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY Tato kapitola se věnuje právním vztahům, tedy společenským vztahům regulovaným právem. CÍLE KAPITOLY Po prostudování této kapitoly Budete umět: Vymezit právní skutečnosti a prvky právního vztahu. Získáte: Přehled o skutečnostech ovlivňujících existenci právního vztahu a tom, z čeho je každý právní vztah složen, co jej tvoří. Budete schopni: Vysvětlit dopad lidské vůle do právních vztahů a jeho předpoklady stanovené právem. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Právní vztah, právní skutečnosti, právní úkony a události, individuální právní akty, fyzické a právnické osoby, právní subjektivita a subjektivní práva a povinnosti. PRŮVODCEM STUDIEM KAPITOLY V této kapitole nejdříve najdete okolnosti způsobující vznik, změnu a zánik právního vztahu a pak strukturu právního vztahu, tvořenou jeho subjekty, předmětem a obsahem. 6.1 Právní vztahy a právní skutečnosti Právní vztah je vztah mezi lidmi nebo jejich organizovanými kolektivy, v němž lidé vystupují jako nositelé práv a povinností, které stanoví právní norma. Je to společenský vztah upravený právní normou. Společenský vztah se stává právním vztahem v důsledku určité 31/109
právní regulace. Potřeba regulovat společenské vztahy vzniká a mění se v důsledku vývoje a potřeb společnosti. Právní vztah v jednoduché formě je utvářen tak, že jeden subjekt (účastník) má subjektivní právo a druhý subjekt má tomu odpovídající subjektivní povinnost. Takových jednoduchých vztahů je ovšem málo, pravidlem jsou vztahy obsahově složitější, kdy každý z účastníků právního vztahu má více práv i více povinností. Nejsložitějšími právními vztahy jsou vztahy smluvní, kdy smluvní strany jsou provázány subjektivními právy a povinnostmi směřujícími k naplnění účelu smlouvy. Právní vztahy vznikají, mění se a zanikají na základě podmínek, s nimiž právo spojuje tyto právní následky. Právní normy upravují práva a povinnosti subjektů jednotlivých právních vztahů. Zároveň právní normy stanoví, s jakými skutečnostmi, společenskými nebo přírodními jevy je spojen vznik, změna a zánik jednotlivých právních vztahů. Tyto okolnosti se označují termínem právní skutečnosti. Obecným předpokladem vzniku, změny nebo zániku právního vztahu je tedy právní norma a právní skutečnosti předvídané v hypotéze této právní normy. Právní skutečnosti dělíme na subjektivní a objektivní podle vlivu lidské vůle na jejich uskutečnění. Subjektivními označujeme ty, které spočívají v lidském chování a jsou projevem vůle lidí. Označují se termínem právní úkony. Skutečnosti objektivní nejsou projevem lidské vůle, nastávají nezávisle na lidské vůli a označují se termínem právní události. Typickým právním úkonem je uzavření smlouvy, zatímco právní událostí může být smrt člověka nebo plynutí času. 6.1.1 Právní úkon Právní úkon je jednání v souladu s právními normami. Je to projev vůle určitého subjektu, který takto dává druhé osobě svůj úmysl založit, změnit nebo ukončit právní vztah. Právní úkony lze dělit na základě různých kritérií. Komisivní právní úkon je projev vůle uskutečněný konáním, například dodáním zboží objednateli do místa jeho trvalého pobytu. Omisivní právní úkon je projev vůle uskutečněný nekonáním nečinností. Vycházeje ze známé právní fráze mlčení neznamená souhlas je nutno podtrhnout, že nečinnost lze považovat za právní úkon, pouze pokud ji takto kvalifikuje právní předpis nebo smlouva. Takto lze za právní úkon považovat nesplnění povinnosti poskytnout pomoc zraněnému. 32/109