Ochrana osobnosti v médiích s přihlédnutím k judikatuře

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Juraj Kozic Ochrana osobnosti v médiích s přihlédnutím k judikatuře Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: JUDr. Petr Šustek, Ph.D. Katedra občanského práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 1. 2. 2012

Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne... Juraj Kozic

Poděkováni: Tímto bych chtěl poděkovat JUDr. Petru Šustkovi, Ph.D. za ochotu vést tuto diplomovou práci, čas, cenné rady a poznámky.

Obsah 1. Úvod... 6 2. Všeobecné osobnostní právo... 8 2.1. Prameny úpravy všeobecného osobnostního práva... 8 2.2. Předmět všeobecného osobnostního práva... 11 2.3. Subjekty všeobecného osobnostního práva... 13 2.4. Možnosti omezení všeobecného osobnostního práva... 15 2.4.1. Dobrovolné omezení... 15 2.4.2. Zákonné licence... 17 2.4.3. Omezení výkonem jiných práv... 19 2.5. Odpovědnost za neoprávněný zásah do všeobecného osobnostního práva... 19 2.5.1. Podmínky odpovědnosti za nemajetkovou újmu... 20 2.5.2. Podmínky odpovědnosti za majetkovou újmu (škodu)... 23 2.6. Doplňková ochrana osobnosti a zvláštní osobnostní právo... 24 2.6.1. Doplňková ochrana osobnosti podle zvláštních zákonů... 24 2.6.2. Zvláštní osobnostní právo... 26 3. Média a svoboda projevu... 27 3.1. Média... 27 3.2. Mediální právo... 29 3.3. Svoboda projevu a její meze... 30 3.4. Svoboda projevu versus ochrana osobnosti... 34 3.5. Kritéria vyvažování svobody projevu a práva na ochranu osobnosti... 36 3.5.1. Personální kritérium... 37 3.5.2. Věcné kritérium... 45 3.5.3. Kritéria u specifických zásahů svobody projevu do osobnostních práv... 50 4. Právní prostředky ochrany osobnosti v médiích... 53

4.1. Prostředky ochrany osobnosti v občanském právu... 53 4.1.1. Žaloba na upuštění od neoprávněného zásahu... 55 4.1.2. Žaloba na odstranění následků neoprávněného zásahu... 55 4.1.3. Žaloba na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění... 56 4.2. Prostředky ochrany osobnosti v mediálním právu... 61 4.2.1. Právo na odpověď... 62 4.2.2. Právo na dodatečné sdělení... 65 4.2.3. Podmínky uplatnění práva na odpověď a dodatečné sdělení... 66 4.3. Veřejnoprávní prostředky ochrany osobnosti... 69 5. Ochrana osobnosti podle nového občanského zákoníku... 72 6. Závěr... 76 7. Seznam použitých zkratek... 78 8. Seznam použité literatury a pramenů... 79 9. Abstrakt v českém jazyce... 85 10. Abstract in English... 87 11. Překlad názvu diplomové práce do anglického jazyka/ Translation of the title of final thesis into English... 89 12. Klíčová slova/ key words... 89 5

1. Úvod V demokratických právních státech založených na úctě k právům a svobodám člověka je neodmyslitelnou součástí jejich právních řádů uznání osobnosti člověka spolu s jeho přirozeně vrozenými základními právy a poskytnutí účinného systému k jejich ochraně. Jenom v takových podmínkách má člověk zaručen prostor na svobodný a nerušený osobnostní rozvoj. K těmto zásadám se hlásí i Česká republika, což dokládá její právní úprava ochrany osobnosti, jejíž základy se nachází zejména v Listině základních práv a svobod a dále je konkretizována zejména v občanském zákoníku. Kromě práva na ochranu osobnosti je dalším základním právem svoboda projevu a právo na šíření informací. Právo svobodně vyjadřovat svoje názory, stanoviska a kritiku patří k základním pilířům demokracie. Význam tohoto práva je umocněn v dnešní informační společnosti, která je založená na rychlé a každodenní výměně informací. Specifické postavení vzhledem ke svobodě projevu a šíření informací mají média, která hrají hlavní roli v procesu zprostředkovávání informací. Média informují o věcech veřejného zájmu a působí tak na vytváření pluralitního veřejného mínění. Zvlášť se akcentuje jejich kontrolní funkce ve vztahu k veřejné moci, a proto si vysloužily označení hlídacích psů demokracie. Činností médií však často dochází ke střetu s osobnostními právy třetích osob. Dochází tak ke střetu dvou ústavně zaručených práv, tj. práva na ochranu osobnosti a svobody projevu. Zákonodárce a zejména pak soudy jsou postaveny před složitou otázku, a to najít spravedlivou hranici mezi těmito právy při zachování maximální obezřetnosti, aby nebylo ani jedno právo neodůvodněně zvýhodněno na úkor toho druhého. Cílem této práce je zaměřit se na střet těchto dvou ústavně zaručených práv a na proces jejich vyvažování. Speciální pozornost budu věnovat kritériím, kterými se řídí soudy při rozhodování jednotlivých případů, nakolik nejsou obsaženy v ustanoveních právních předpisů. Vzhledem k důležitosti samotného soudního rozhodování se budu snažit zaměřit na rozhodovací činnost obecný ch soudů, Ústavního soudu a bohatou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a na jejich závěry v této oblasti. Zvláštní pozornost bych rád věnoval analýze právních prostředků ochrany osobnosti, jež český 6

právní řád poskytuje za účelem posílení zpravidla slabšího postavení jednotlivce ve vztahu k médiím. Základní otázkou celé diplomové práce je zhodnocení, zda je současná právní úprava ochrany osobnosti dostačující a zda poskytuje efektivní a účinnou ochranu před neoprávněnými zásahy ze strany médií. Tematicky se dá práce rozdělit na tři základní okruhy. První část vymezuje osobnostní práva včetně jejich subjektů, možných omezení a zásad odpovědnostního mechanizmu za neoprávněné zásahy do nich. Druhá část je zaměř ena na média, svobodu projevu, její meze, střet svobody projevu a osobnostních práv a zejména na kritéria jejich vzájemného vyvažování. A konečně třetí část se věnuje ochranným prostředkům, jež poskytují jednotlivá odvětví našeho práva, zejména právo občanské a mediální. Tato diplomová práce by měla čtenáři poskytnout ucelený výklad výše uvedené problematiky a zároveň by ho měla informovat a poučit o možnostech obrany proti neoprávněným zásahům do osobnostních práv, které budou způsobeny činností médi í. Text diplomové práce odpovídá právnímu stavu ke dni 1. 2. 2012. 7

2. Všeobecné osobnostní právo Pod pojmem všeobecné osobnostní právo se rozumí ochrana těch ryze osobních, resp. osobnostních práv, která jsou zabezpečována zejména právními předpisy občanského práva v čele s občanským zákoníkem, jakožto základním kodexem celého českého soukromého práva. Tato úprava je pak ještě doplněna zvláštními zákony, které jsou ze sféry soukromého i veřejného práva a ve svém celku, tak vytváří komplexní ochranu osobnosti v českém právním řadu. Všeobecné osobností právo, jak už ze samotného názvu vyplývá, přísluší každé fyzické osobě bez rozdílu. Má povahu subjektivního práva absolutní povahy a působí erga omnes. Všeobecné osobnostní právo patří nerozlučně každé fyzické osobě jako individualitě a suverénu (rys všeobecnosti) a jeho předmětem jsou nehmotné hodnoty (statky, stránky) lidské osobnosti v jejím celku, neboli v její fyzické (tělesné) a morální jednotě (rys osobnostní). 1 Podstatou všeobecného osobnostního práva je, aby každý člověk mohl svobodně, důstojně, nikým nerušeně a všestranně rozvíjet svoji osobnost. 2 Kromě toho existují i tzv. zvláštní osobnostní práva, která nejsou takto nerozlučně spjata s každou fyzickou osobou, nýbrž jen s fyzickými osobami, které jsou schopné určité tvůrčí duševní činnosti, například autoři, vynálezci, výkonný umělci atd. 2.1. Prameny úpravy všeobecného osobnostního práva Všeobecné osobnostní právo má v České republice jakožto demokratickém právním státě svůj ústavněprávní základ. Tento základ je soustředěn zejména v Listině základních práv a svobod (dále jen Listina ) v rámci ochrany jednotlivých dílčích osobnostních práv spjatých s osobní integritou fyzické osoby, její autonomií a nedotknutelností. Ve svém souhrnu tvoří tzv. osobní statut fyzické osoby. Konkrétně se jedná zejména o následující práva a svobody: Právo na život (čl. 6) 1 KNAP, K.; ŠVESTKA, J.; JEHLIČKA, O.; PAVLÍK, P.; PLECITÝ, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Praha; Linde Praha, a.s., 2004, str. 17; ISBN 80-7201-484-6. 2 ELIÁŠ, K. a kol.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. Svazek. 1-487; Praha, Linde, 2008, str. 106; ISBN 978-80-7201-687-7. 8

Nedotknutelnost fyzické osoby a jejího soukromí (čl. 7) Svoboda fyzické osoby (čl. 8) Právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a jméno, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě (čl. 10) Nedotknutelnost obydlí (čl. 12) Listovní tajemství (čl. 13) Svoboda pohybu a pobytu (čl. 14) Svoboda projevu a právo na informace (čl. 17) Právo na příznivé životní prostředí (čl. 35) 3 Úprava ochrany osobnosti má své vyjádření i v základních lidsko-právních dokumentech mezinárodního společenství, které vychází z přirozeně-právní povahy a univerzality těchto práv. Jejich hlavní a intenzivní rozvoj nastal po 2. světové válce, v průběhu které docházelo k masivnímu a do té doby nevídanému pošlapávaní elementárních lidských práv. Tyto lidsko-právní dokumenty jsou tak dílem obnovy přirozeně-právního myšlení a odklonu od čistého právního pozitivizmu, k čemuž přispěla právě tato negativní historická zkušenost. 4 Zejména pod vedením nově zformované Organizace spojených národů (OSN) došlo k přijetí následujících dokumentů: Všeobecná deklarace lidských práv 5 - i když není právně závazná, svojí faktickou autoritou je dodržována ze strany většiny států OSN Mezinárodní pakt o občanských a politických právech 6 - ochrany osobnosti se týkají zejména: čl. 6 odst. 1 (právo na život); čl. 9 odst. 1 (právo na svobodu a 3 Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů. 4 TELEC, I.: Přirozené právo osobnostní a jeho státní ochrana; Právní rozhledy, číslo 1/2007, str. 2. 5 Dostupná na internetové stránce: http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/vseobecna-deklaracelidskych-prav.pdf 6 Vyhláška ministerstva zahraničních věcí ze dne 10. května č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. 9

osobní bezpečnost); čl. 17 odst. 1 (zákaz zasahování do soukromého života, rodiny, domova, korespondence, cti a pověsti); čl. 19 odst. 2 (svoboda projevu) Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech 7 Úmluva o právech dítěte 8 Úmluva o ochraně lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny 9, včetně Dodatkového protokolu o zákazu klonování lidských bytostí 10 V naší evropské oblasti má značný význam také úprava osobnostního práva v Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod 11 (dále jen Evropská úmluva ), obzvlášť: čl. 2 odst. 1 (právo na život); čl. 5 odst. 1 (právo na svobodu a osobní bezpečnost); čl. 6 odst. 1 ( právo na spravedlivý proces); čl. 8 (právo na respektování soukromého a rodinného života); čl. 9 odst. 1 (právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání); čl. 10 (právo na svobodu projevu); čl. 14 (zákaz diskriminace). Za zmínku stojí i Listina základních práv Evropské unie 12, která se s platností tzv. Lisabonské smlouvy, tj. od 1. 12. 2009 stala právně závaznou ve všech členských státech EU. Jedná se o nejmodernější kodifikovaný katalog lidských práv, i když jen na regionální úrovni, resp. území členských států EU. Výše uvedené ústavní a mezinárodní základy úpravy osobnostního práva jsou blíže rozvedeny a konkretizovány na zákonné úrovni, především v občanském zákoníku, konkrétně v 11-16. Systematicky je tato úprava zařazena v jeho části první, v hlavě druhé nazvané Ochrana osobnosti, čímž je vyjádřena její přirozeně- právní povaha. Z této úpravy vyplývá, že stát člověku osobnost neposkytuje, nýbrž jen upravuje způsoby jejího uplatnění v soukromoprávních vztazích a zároveň ji náležitě 7 Vyhláška ministerstva zahraničních věcí ze dne 10. května č. 120/1976 Sb., o Mezinárodním paktu o občanských a politických a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. 8 Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte 9 Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 96/2001 Sb. m. s., o přijetí Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny: Úmluva o lidských právech a biomedicíně. 10 Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 97/2001 Sb. m. s, o přijetí Dodatkového protokolu k Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny o zákazu klonování lidských bytostí. 11 Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/ 1992 Sb. o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5, 8. 12 Dostupná na internetové stránce: http://eur-lex.europa.eu/cs/treaties/dat/32007x1214/htm/c2007303cs.01000101.htm 10

chrání. 13 Tato ustanovení tvoří tzv. generální občanskoprávní úpravu ochrany osobnosti, která chápe všeobecné osobnostní právo jako právo jednotné. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby existují jednotlivá dílčí osobnostní práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých typických hodnot osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí její celkové osobní fyzické a zároveň psychicko-morálně-sociální integrity. Již z toho plyne, že jednotlivá dílčí práva na ochranu osobnosti fyzické osoby musí být chápána pouze jako příkladmá (demonstrativní). 14 Tato úprava v občanském zákoníku představuje obecný legislativní základ pro zabezpečení nejen všeobecné ochrany osobnosti v rámci občanského práva, ale také pro zvláštní zákony, které ji doplňují a také pro zvláštní osobnostní práva. Za současného legislativního stavu se těžiště občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby přesouvá do oblasti její realizace, tj. do rozhodovací činnosti soudů. Jejich úkolem jakožto nezávislých a nestranných státních orgánů je poskytovat osobnostním právům účinnou ochranu, a to v přiměřené době a v souladu s ústavněprávními i mezinárodněprávními základy ochrany osobnosti. 15 Důležitost judikatury v oblasti ochrany osobnosti trefně vyjádřil I. Telec: právo osobnostní je výrazným právem soudcovským. Zákonná ochrana tak oživne až v rukou soudce. 16 2.2. Předmět všeobecného osobnostního práva Česká právní úprava všeobecného osobnostního práva vychází podle většiny odborné literatury z tzv. monistického pojetí, což znamená, že ho chápe jako jednotné právo. Předmětem úpravy je osobnost fyzické osoby, resp. její jednotlivé hodnoty, které dohromady tvoří celistvost osobnosti v její fyzické a morální jednotě a se kterou nakládá vůči ostatním subjektům s rovným právním postavením. 17 Názorně to dokládá generální klauzule všeobecného osobnostního práva obsažená v 11 OZ, která obsahuje i demonstrativní výčet těchto dílčích osobnostních hodnot. Obecná (generální) úprava, 13 ŠVESTKA, J.; SPÁČIL, J.; ŠKÁROVÁ, M.; HULMÁK, M.; a kolektiv: Občanský zákoník I. 1-459. Komentář, 2. vydání. Praha; C.H. Beck, 2009, str.127; ISBN 978-80-7400-108-6. 14 Tamtéž, str. 133. 15 KNAP, K.; ŠVESTKA, J.; JEHLIČKA, O.; PAVLÍK, P.; PLECITÝ, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Praha; Linde Praha, a.s., 2004, str. 196; ISBN 80-7201-484-6. 16 TELEC, I.: Chráněné statky osobnostní; Právní rozhledy, číslo 8/2007, str. 273. 17 Tamtéž jako pozn. č. 15, str. 120. 11

která sleduje zabezpečení ochrany osobnosti fyzické osoby a jí odpovídajících dílčích osobnostních práv, umožňuje, aby soudní praxe na základě této elastické právní úpravy mohla v souladu jak s měnícími se podmínkami svobodné společnosti se stavem poznání rozvoje osobnosti fyzické osoby a potřeby její ochrany, tak s veřejnými zájmy pružně konkretizovat a v případě nutnosti uznávat další objektivně existující hodnoty osobnosti fyzické osoby jako právem chráněné hodnoty, i když nejsou v zákoně výslovně uvedeny. 18 V současných společenských podmínkách (bez ohledu na to, zda jsou explicitně uvedeny v demonstrativním výčtu 11 OZ nebo ne) se jako typická dílčí osobnostní práva uvádí následující 19 : a) právo na ochranu života, zdraví (i psychického) a těla fyzické osoby neboli souhrnně označováno jako tělesná integrita a její nedotknutelnost; b) občanská čest a důstojnost - čest nabývá každá fyzická osoba různě pro své postoje a chování ve společnosti, které tak ovlivňují její postavení; důstojnost je naopak stejná pro všechny fyzické osoby; c) soukromí a intimní sféra fyzické osoby, včetně respektování rodinného života; d) jméno jakožto označení a individualizace fyzické osoby - sem řadíme křestní jméno, příjmení i krycí jméno (pseudonym). Podstatné je, aby šlo o dostatečně individualizační znak objektivně vyvolávající dojem, že jde o konkrétní fyzickou osobu. 20 ; e) právo na projevy osobní povahy - sem řadíme právo na zachycení slovného projevu a práva k záznamům slovního projevu zachyceného či už ve formě písemnosti nebo zvukového záznamu; f) osobní svoboda 21 ; g) rovnost; h) svoboda pohybu a pobytu; i) právo na podobu - což je jakékoliv zachycení nebo vyobrazení fyzické osoby, ze kterého je jasně identifikovatelná, např.: obraz, fotka, video, karikatura apod.; 18 KNAP, K.; ŠVESTKA, J.; JEHLIČKA, O.; PAVLÍK, P.; PLECITÝ, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Praha; Linde Praha, a.s., 2004, str. 64; ISBN 80-7201-484-6. 19 ŠVESTKA, J.; SPÁČIL, J.; ŠKÁROVÁ, M.; HULMÁK, M.; a kolektiv: Občanský zákoník I. 1-459. Komentář, 2. vydání. Praha; C.H. Beck, 2009, str. 134; ISBN 978-80-7400-108-6. 20 Viz. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 30 Cdo 181/2004. 21 Viz. Nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 1995, sp. zn. I. ÚS 15/95. 12

j) právo na příznivé životní prostředí. 2.3. Subjekty všeobecného osobnostního práva Subjektem (nositelem) všeobecného osobnostního práva jsou fyzické osoby a pouze fyzické osoby, protože jen u nich lze hovořit o osobnosti. Vychází se ze základní premisy, že každá lidská bytost má osobnost a zároveň jen lidská bytost má osobnost. 22 To znamená, že všeobecné osobnostní právo se nevztahuje na právnické osoby, i když jim právní řád poskytuje podobnou ochranu na základě 19b odst. 2, 3 OZ (ochrana názvu a dobré pověsti právnických osob); 12 ObchZ (ochrana obchodní firmy); 44-55 ObchZ ( ochrana názvu a dobré pověsti při nekalé soutěži). To platí pro oprávněné subjekty, resp. pro nositele všeobecného osobnostního práva. Avšak na straně tzv. povinných subjektů mohou být na základě právního úkonu, zákonné licence, případně neoprávněného zásahu kromě fyzických i osoby právnické a stát (jakožto právnická osoba sui generis). Fyzická osoba se stává právní osobností, a tím taky nositelem všeobecného osobnostního práva, okamžikem narození. Vzhledem k tomu, že právní subjektivita se přisuzuje i tzv. nasciturovi, (tj. dítě ti počatému, dosud nenarozenému, které se narodí živé), lze za subjekt všeobecného osobnostního práva považovat také nenarozené dítě, ale jen pod podmínkou, že se narodí živé. V průběhu těhotenství je dítě chráněno nepřímo prostřednictvím ochrany osobnosti matky a po narození a splnění této podmínky je pak dítě osobnostně chráněno ex tunc od momentu početí. 23 Ochrana osobnosti není vázáná na způsobilost k právním úkonům, a proto mají na ní nárok i fyzické osoby, které vzhledem ke svému věku nebo duševnímu stavu nejsou schopny vnímat nebo chápat újmu na svých osobnostních právech. Pokud se ale jedná o právní disponování se svými osobnostními právy ve formě právních úkonu, je situace opačná a daná fyzická osoba potřebuje odpovídající způsobilost k danému právnímu úkonu. Z povahy věci plyne, že právo na ochranu osobnosti jako takové je provázáno s osobou svého nositele a je nepřevoditelné. Trvání všeobecného 22 KNAP, K.; ŠVESTKA, J.; JEHLIČKA, O.; PAVLÍK, P.; PLECITÝ, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Praha; Linde Praha, a.s., 2004, str. 72; ISBN 80-7201-484-6. 23 TELEC, I.: Chráněné statky osobnostní; Právní rozhledy, číslo 8/2007, str. 272. 13

osobnostního práva je omezeno na dobu života člověka a zaniká tudíž v okamžiku jeho smrti společně s jeho právní osobností. Osobnost člověka je ale chráněna i po jeho smrti prostřednictvím tzv. postmortální ochrany podle 15 OZ. Uvedené ustanovení poskytuje fyzické osobě ochranu osobnosti i po její smrti, s cílem zachování její piety a památky. Z toho důvodu přiznává občanský zákoník z titulu zvláštního právního nástupnictví - neboli sukcese (nikoliv tedy z titulu dědění) určitým - taxativně vypočteným - osobám zvláštní původní (originární) osobnostní právo na uplatnění ochrany osobnosti zemřelé fyzické osoby. 24 Na tomto místě by bylo dobré upozornit, že toto jejich právo není co do obsahu a rozsahu úplně totožné s osobnostními právy zesnulé fyzické osoby. Judikatura například těmto osobám nepřisuzuje právo domáhat se peněžitého zadostiučinění. 25 Nicméně tento názor není přijímán právní doktrínou jednoznačně. 26 Občanský zákoník přisuzuje aktivní legitimaci k postmortální ochraně dvěma skupinám osob: a) 1. skupina- pozůstalý manžel, partner a děti zemřelého b) 2. skupina- rodiče zesnulého Druhé skupině vzniká toto speciální osobnostní právo subsidiárně, až když není osob tvořících první skupinu. V obou skupinách mohou její jednotliví členové uplatňovat právo podle 15 OZ samostatně tj. nezávisle na ostatních osobách dané skupiny, resp. bez jejich souhlasu. Jestliže však byla zesnulé osobě způsobena neoprávněným zásahem do její osobnosti škoda (majetková újma), přechází právo na její náhradu v rámci dědické posloupnosti na dědice. 24 ŠVESTKA, J.; SPÁČIL, J.; ŠKÁROVÁ, M.; HULMÁK, M.; a kolektiv: Občanský zákoník I. 1-459. Komentář, 2. vydání. Praha; C.H. Beck, 2009, str. 220; ISBN 978-80-7400-108-6. 25 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 608/ 2002; Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 1998, sp. zn. 23 C 52/96. 26 Srov. ELIÁŠ, K. a kol.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. Svazek. 1-487; Praha, Linde, 2008, str. 168-9; ISBN 978-80-7201-687-7. 14

2.4. Možnosti omezení všeobecného osobnostního práva Na všeobecné osobnostní právo dopadá soukromoprávní zásada nedotknutelnosti osobnosti. 27 Jako každé jiné právo, ani všeobecné osobnostní právo není ale neomezitelné, a proto jeho občanskoprávní i doplňková úprava umožňuje určitá omezení. K omezení všeobecného osobnostního práva dochází dvěma základními způsoby: a) projevem vůle dotčené fyzické osoby, resp. s jejím svolením; b) bez ohledu na vůli dané fyzické osoby, a tedy i bez jejího souhlasu, v zákonem přesně stanovených případech, které se nazývají tzv. zákonné licence. Najdeme je v občanském zákoníku ( 12 odst. 2, 3) a v ostatních zákonech, které tvoří doplňkovou úpravu osobnostního práva. 28 Bez ohledu zda dochází k omezení osobnostních práv se svolením dotčené fyzické osoby nebo na základě zákonné licence, musí se tak dít přiměřeným způsobem a v souladu s jejími oprávněnými zájmy. Sice je tento požadavek systematicky zařazen v ustanovení týkající se zákonných licencí ( 12 odst. 3. OZ), ale třeba jej vztáhnout i na případy, kdy daná fyzická osoba dá svolení k zásahu do svých osobnostních práv. 29 Další možnost omezení všeobecného osobnostního práva není v občanském zákoníku vyjádřena explicitně. Půjde o výkon jiných, právních řádem garantovaných práv, případně uložených povinností nebo ochranu určitého veřejného statku. 2.4.1. Dobrovolné omezení Udělením svolení fyzická osoba dobrovolně souhlasí se zásahem do svého osobnostního práva, resp. do jeho jednotlivých dílčích hodnot. Možnost svolení je odrazem autonomie vůle, jakožto jedné ze základních zásad soukromého práva. 27 ELIÁŠ, K. a kol.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. Svazek. 1-487; Praha, Linde, 2008, str. 109; ISBN 978-80-7201-687-7. 28 KNAP, K.; ŠVESTKA, J.; JEHLIČKA, O.; PAVLÍK, P.; PLECITÝ, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Praha; Linde Praha, a.s., 2004, str. 105; ISBN 80-7201-484-6. 29 ŠVESTKA, J.; SPÁČIL, J.; ŠKÁROVÁ, M.; HULMÁK, M.; a kolektiv: Občanský zákoník I. 1-459. Komentář, 2. vydání. Praha; C.H. Beck, 2009, str. 181; ISBN 978-80-7400-108-6. 15

Občanský zákoník v 12 odst. 1 stanoví taxativní výčet chráněných hodnot osobnosti, které mohou být zachyceny na hmotných substrátech a k jejichž pořízení a použití je nutný souhlas dané osoby. Tento taxativní výčet zahrnuje písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky, obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo projevů osobní povahy. Předmětem ochrany nejsou samotné hmotné nosiče, na kterých mohou být tyto chráněné hodnoty zachyceny, ale jejich osobnostní obsah. Proto nelze opomíjet vzájemnou nezávislost osobnostního práva a vlastnického práva k těmto hmotním substrátům jakožto věci v právním smyslu, na které je právě zachycena konkrétní hodnota osobnosti. V případě, že tato dvě práva patří různým osobám, dochází k jejich kolizi. Při jejím řešení se dává přednost osobnostnímu právu jakožto právu společensky významnějšímu, kvalitativně a funkčně vyššímu. 30 Svolení se musí vztahovat na jejich pořízení i na případné použití a má formu dispozičního právního úkonu dané fyzické osoby, který může být učiněn jednostranně nebo dvoustranně, resp. dohodou. To znamená, že se na něj vztahují obecné ustanovení o právních úkonech, případně další ustanovení zvláštních právních předpisů. Zákon nepředepisuje pro svolení v duchu soukromoprávní zásady neformálnosti žádnou formu, což lze považovat za rozumné. 31 K udělení svolení tak může dojít písemně, ústně i konkludentně (mlčky). Zejména poslední způsob může být v praxi problematický, např.: konkludentní souhlas s pořízením video záznamu své osoby při vstupu do podniku, který zákazníky na tento fakt upozorní pouze malým nápisem na vstupních dveřích apod. Svolení dotčené fyzické osoby je třeba vztahovat vždy pouze k takovému použití, jehož formu, způsob i rozsah svolující fyzická osoba v době udělování souhlasu znala, popř. znát musela. 32 Smlouvy o užití osobnostních práv jsou přísně kauzálními a jejich interpretace je zásadně restriktivní. Svolení s omezením osobnostních práv je zásadně odvolatelné bez udání důvodu, a to i v případě, že bylo označeno za neodvolatelné. Tento závěr je sice dovozen pouze doktrinálně, o jeho správnosti však nelze pochybovat. Do osobnostní sféry patří totiž i změna přesvědčení o správnosti udělení svolení, která pak může vést k jeho odvolání. Podmínkou je, že k němu musí dojít ještě 30 ŠVESTKA, J.; SPÁČIL, J.; ŠKÁROVÁ, M.; HULMÁK, M.; a kolektiv: Občanský zákoník I. 1-459. Komentář, 2. vydání. Praha; C.H. Beck, 2009, str. 177; ISBN 978-80-7400-108-6. 31 ELIÁŠ, K. a kol.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. Svazek. 1-487; Praha, Linde, 2008, str. 136; ISBN 978-80-7201-687-7. 32 Tamtéž jako pozn. č. 30, str. 178. 16

před uskutečněním daného zásahu do osobnostních práv. Právo odvolat svolení je taktéž omezeno 3 odst. 1 OZ, protože i výkon tohoto práva musí být v souladu s dobrými mravy, právy a oprávněnými zájmy jiných (tj. i příjemce svolení). 33 Dispoziční autonomie při nakládání se svými osobnostními právy a možnost udělit svolení k jejich omezení má určité objektivní meze. Cílem všeobecného osobnostního práva není totiž pouze ochrana fyzické osoby před neoprávněnými zásahy ze strany třetích osob, nýbrž i před sebou samým. Proto je tato dispozice omezena v případě převažujícího veřejného zájmu, např.: zákaz eutanazie, odebrání nepárového a životně důležitého orgánu atd. 2.4.2. Zákonné licence Tzv. zákonné licence umožňují v určitém rozsahu zpřístupnit některé hodnoty osobnosti fyzických osob společenskému využití bez ohledu na svolení těchto fyzických osob 34 Představují výjimku z nedotknutelnosti osobnostních práv, a proto je bude třeba chápat restriktivně. V případě pochybností bude vždy potřeba přiklonit se k ochraně osobnosti. Občanský zákoník upravuje následovní zákonné licence: a) úřední licence ( 12 odst. 2 OZ) - vztahuje se na písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy, které se mají použít k úředním účelům, a to vždy na základě zákona. První podmínkou je, že užití hmotných substrátů osobnostních práv musí být použito výlučně k úřednímu účelu. To znamená, že aplikace této zákonné licence musí mít bezprostřední vztah k předmětu úředního řízení a jeho účelu. 35 Druhou podmínkou je zákonné zmocnění k použití úřední licence, které tak určuje, zdali se na konkrétní případ použití hmotných substrátů úřední licence vztahuje nebo ne. Ve všech těchto směrech by měl být zákon, na základě kterého k použití, resp. pořízení těchto chráněných statků dochází, vždy dostatečně jasný a 33 ELIÁŠ, K. a kol.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. Svazek. 1-487; Praha, Linde, 2008, str. 136; ISBN 978-80-7201-687-7. 34 KNAP, K.; ŠVESTKA, J.; JEHLIČKA, O.; PAVLÍK, P.; PLECITÝ, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Praha; Linde Praha, a.s., 2004, str. 112; ISBN 80-7201-484-6. 35 ŠVESTKA, J.; SPÁČIL, J.; ŠKÁROVÁ, M.; HULMÁK, M.; a kolektiv: Občanský zákoník I. 1-459. Komentář, 2. vydání. Praha; C.H. Beck, 2009, str. 180; ISBN 978-80-7400-108-6. 17

poměrně podrobný (mj. i z toho důvodu, že technické prostředky k použití, resp. k pořízení těchto chráněných statků se vývojem času neustále zdokonalují). 36 b) vědecká a umělecká licence ( 12 odst. 3 OZ) - je o něco užší a vztahuje se jen na podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy. Na rozdíl od úřední licence nevyžaduje zvláštní zákonné zmocnění, a tak je vytvořen prostor pro svobodnou vědeckou a uměleckou tvorbu. Nicméně by bylo na tomto místě vhodné připomenout, že vědecká a umělecká licence musí být používána přiměřeným způsobem a nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby, jak již bylo zmíněno výše pro všechny druhy omezení osobnostních práv. c) zpravodajská (reportážní) licence ( 12 odst. 3. OZ) - rozsah a podmínky jsou stejné jako u licence vědecké a umělecké. Vztahuje se na tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Tato licence je legitimována veřejným zájmem a umožňuje tak uplatnění dalšího ústavně zaručeného práva, a to na svobodu projevu a práva na informace. Musí však jít skutečně o zpravodajství (reportáž) ve smyslu 12 odst. 3 OZ, tj. o zprostředkování, ať již formou informace či kritiky, aktuálních událostí veřejného zájmu, které se staly ve vlastním státě či v zahraničí, přičemž na zprostředkování této informační (zpravodajské) hodnoty má společnost oprávněný zájem. Jen za těchto podmínek je totiž pří nastalém střetu zájmů odůvodněna priorita veřejného zájmu - svoboda projevu a šíření informací jako jeden z ústředních základů demokracie nad individuálním zájmem fyzické osoby jako subjektem všeobecného osobnostního práva. 37 Další zákonné licence kromě občanského zákoníku v souladu s veřejným zájmem upravují i jiné zákony, např.: TŘ ( 67 a následující, 74a, 75, 76, 82 a následující, apod.), OSŘ ( 127), TZ ( 28, 29) atd. 36 KNAP, K.; ŠVESTKA, J.; JEHLIČKA, O.; PAVLÍK, P.; PLECITÝ, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Praha; Linde Praha, a.s., 2004, str. 114; ISBN 80-7201-484-6. 37 Tamtéž str. 117. 18

2.4.3. Omezení výkonem jiných práv Ani všeobecné osobnostní právo není bezbřehé a musí brát ohled na výkon jiných subjektivních práv (případně zákonem uložených povinností), pokud nevybočují z právem aprobovaných mezí ( jinak by již šlo o exces) 38. Obecně se v tomto případě vychází z notoricky známé premisy, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda jiného a dochází tak k jistému vyvažování mezilidských poměrů v místě a čase. 39 V oblasti ochrany osobnosti hraje důležitou roli svoboda projevu, právo na šíření informací a zejména právo na kritiku, které jsou zaručeny čl. 17 Listiny. Právě tyto uvedené svobody jsou považovány za elementární a nezbytný základ každé demokratické společnosti. Výkon práva na kritiku je jedním z důležitých předpokladů pro vytváření celkového ovzduší vysoké náročnosti ve společnosti, pro potřebnou konfrontaci názorů, soutěživost, informovanost, pro nesmiřitelnost k negativním společenským jevům a nešvarům atd., zkrátka pro všestranný svobodný rozvoj osobnosti fyzické osoby, právě tak jako pro rozvoj demokracie v celé společnosti ( ). Na druhé straně však stejně platí a musí platit, že i svoboda projevu, včetně svobody pronášet kritiku (tj. hodnotící úsudky, které mají vždy nutně subjektivní povahu), mají a musí mít v demokratické společnosti své meze. 40 Proto pod právo na kritiku spadá jen kritika přípustná. Protože střet těchto dvou základních práv (práva na ochranu osobnosti a svobody projevu) je jádrem této práce budu se předpoklady přípustnosti kritiky a souvisejícími otázkami podrobně věnovat v dalších částech této práce. 2.5. Odpovědnost za neoprávněný zásah do všeobecného osobnostního práva Jako každá účinná právní ochrana i ochrana osobnosti je spojená s odpovědnostním mechanizmem a s ním souvisejícími sankcemi za neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzických osob. Obecně je třeba k sankcím za porušení (ohrožení) všeobecných osobnostních práv říci toto: jedním z prvořadých úkolů státu a 38 Srov. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 1 Co 176/2005. 39 TELEC, I.: Přirozené právo osobnostní a jeho státní ochrana; Právní rozhledy, číslo 1/2007, str. 4 40 KNAP, K.; ŠVESTKA, J.; JEHLIČKA, O.; PAVLÍK, P.; PLECITÝ, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Praha; Linde Praha, a.s., 2004, str. 159; ISBN 80-7201-484-6. 19

práva je, aby stanovenými pravidly, ale i jejich dodržováním formálními postupy zajistily, že se fyzické osoby nebudou strachovat o své zdraví, život, čest a důstojnost, soukromí atd. V tomto směru je nechrání jen řeči o svobodě a lidských právech a jejich deklarování, nýbrž účinný, tj. spravedlivý, rychlý, ale zároveň neodvratitelný dopad právních sankcí. 41 Neoprávněné zásahy nemusí nutně způsobit porušení osobnostních práv. Sankcionuje se již samotné ohrožení osobnostních práv. Jako již bylo zmíněno, právní ochranu osobnostních práv poskytuje celý právní řád. V oblasti občanského práva je zabezpečována zejména úpravou v občanském zákoníku ( 11-16). Vzhledem k tomu, že neoprávněným zásahem může dojít jak k nemajetkové (imateriální, morální), tak i majetkové (hmotné, materiální) újmě - škodě, se i úprava sankcí obsažená v občanském zákoníku rozpadá na dva základní druhy. Sankce za nemajetkovou újmu upravuje konkrétně 13 OZ. Odpovědnost za majetkovou újmu je upravena v 16 OZ ve spojení s 420 OZ a následujícími, týkající se obecní úpravy odpovědnosti za škodu. Odlišujícím faktorem je, zda se daná újma promítne do majetkové sféry postižené osoby. Pro nemajetkovou újmu je charakteristické, že se nedotýká majetkové sféry dané fyzické osoby, a proto ani nejde vyčíslit konkrétní finanční částkou. Na druhé straně majetková újma (škoda) se do majetkové sféry dotčené osoby bezprostředně promítne a je tedy finančně vyčíslitelná. Sankce, resp. nároky z obou forem újem se mohou vzájemně kumulovat a jsou na sobě nezávislé. Do právní úpravy sankcí za neoprávněný zásah do osobnostních práv můžeme zahrnout i odpovědnost za bezdůvodné obohacení ( 451 OZ a následující). 42 2.5.1. Podmínky odpovědnosti za nemajetkovou újmu Odpovědnost za nemajetkovou újmu resp. její vznik je charakterizován třemi hmotně- právními podmínkami: 41 KNAP, K.; ŠVESTKA, J.; JEHLIČKA, O.; PAVLÍK, P.; PLECITÝ, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Praha; Linde Praha, a.s., 2004, str. 143; ISBN 80-7201-484-6. 42 Viz. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4755/2009. 20

a) existence neoprávněného zásahu do všeobecného osobnostního práva dotčené osoby, který je objektivně způsobilý vyvolat ohrožení nebo porušení její osobnosti; b) nemajetková újma, čímž se má na mysli újma na osobnosti dotčené osoby v její osobní fyzické a psychicko-morálně-sociální integritě; c) příčinná souvislost mezi neoprávněným zásahem a nemajetkovou ujmou. 43 Neoprávněným zásahem je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Neoprávněnost každého zásahu do právem chráněných hmotných statků, a tedy i zásahu do osobnosti fyzické osoby, tvoří objektivní kategorii představující záporné hodnocení zásahu do osobnosti fyzické osoby ze strany státu. Tuto objektivní kategorii je třeba odlišovat od zavinění jakožto subjektivní kategorii. 44 Odpovědnost za nemajetkovou újmu je tedy založena na objektivním principu, což znamená, že k jejímu vzniku a uložení sankcí postačí právě zmíněná neoprávněnost zásahu a nevyžaduje se zavinění původce tohoto neoprávněného zásahu (ve formě úmyslu nebo nedbalosti). Tato podmínka vychází ze skutečnosti, že nemajetková újma na osobnostních právech dotčené fyzické osoby je pro ni stejně závažná, bez ohledu na to, zda jednal její původce zaviněně nebo ne. Z tohoto objektivního principu vyplývá i fakt, že subjektem odpovědnostních právních následků ve formě sankcí může být jak osoba s omezenou způsobilostí, tak také osoba bez způsobilosti k právním úkonům. Speciální kategorií neoprávněných zásahů tvoří zásahy do hodnot občanské cti a důstojnosti. Prostřednictvím nich dochází k hrozbě nebo reálnímu snížení vážnosti dotčených fyzických osob mezi ostatními spoluobčany, což může vést k nežádoucímu vlivu na jejich společenské uplatnění. K těmto zásahům v praxi často dochází prostřednictvím médií. Zde vzniká zajímavá situace v případě určení subjektu odpovědného za tento neoprávněný zásah. V zásadě mohou nastat dvě varianty. V případě, že původce neoprávněného zásahu je zaměstnanec ( autor, redaktor, režisér) 43 ŠVESTKA, J.; SPÁČIL, J.; ŠKÁROVÁ, M.; HULMÁK, M.; a kolektiv: Občanský zákoník I. 1-459. Komentář, 2. vydání. Praha; C.H. Beck, 2009, str. 184; ISBN 978-80-7400-108-6. 44 KNAP, K.; ŠVESTKA, J.; JEHLIČKA, O.; PAVLÍK, P.; PLECITÝ, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Praha; Linde Praha, a.s., 2004, str. 153; ISBN 80-7201-484-6. 21

vydavatele nebo provozovatele daného média, bude za něho odpovídat právě tento vydavatel nebo provozovatel. Musí byt splněn předpoklad, že daný zaměstnanec byl použit k realizaci jeho činnosti a k neoprávněnému zásahu skutečně došlo při výkonu této činnosti. Pokud ne, jednalo by se o exces a odpovídal by samotný zaměstnanec. Druhým případem bude situace, když je původcem zásahu osoba, která není v zaměstnaneckém vztahu k vydavateli nebo provozovateli daného média, prostřednictvím kterého došlo k neoprávněnému zásahu. Odpovědnost za neoprávněný zásah v této situaci bude nést jak původce zásahu, tak i vydavatel, resp. provozovatel. Proto se dotčená osoba může ochrany své osobnosti domáhat na kterémkoliv z nich, eventuálně na obou. 45 Odpovědnost médií není vyloučena ani v případě, že se jedná o citaci třetí osoby. 46 K tomuto názoru společně dospěly Nejvyšší a Ústavní soud. Upozornily na fakt, že v rozhovoru ve formě interview jsou kladeny cíleně otázky v zájmu publicistického záměru vydavatele (provozovatele), vyplývajícího z tématu, ze záměru a z konkrétní situace. Tím pádem je zde určitá publicistická součinnost vydavatele ( provozovatele) a jeho pracovníků. Mají tak podíl na obsahu a celkovém vyznění tohoto rozhovoru, nebo dokonce na tom, zda bude vůbec uveřejněn. 47 Co se týče způsobu neoprávněného zásahu, může k němu v praxi dojít ústně, písemně a dalšími způsoby, ze kterých lze dovodit smysl a význam (např.: karikaturou, obrazem, video snímkem, gestem, atd.). Kromě aktivního chování může být podle judikatury definice neoprávněného zásahu naplněna také pasivním chováním, tj. neplněním některých zákonných povinností. 48 Doktrína v souladu s právní praxí vytvořila skupinu tzv. okolností vylučujících neoprávněnost. Při jejich uplatnění nejde o neoprávněný zásah, i když jde na první pohled o zásah odporující objektivnímu právu. Důkazní břemeno existence některé okolnosti vylučující neoprávněnost leží na původci tohoto zásahu. V podstatě se jedná o okolnosti, tak jak byly vymezeny v kapitole 2.4. Možnosti omezení všeobecného osobnostního práva, tj. souhlas dotčené osoby (dobrovolné omezení), zákonné licence a výkon subjektivního práva, resp. plnění právní povinnosti. 45 KNAP, K.; ŠVESTKA, J.; JEHLIČKA, O.; PAVLÍK, P.; PLECITÝ, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Praha; Linde Praha, a.s., 2004, str. 168; ISBN 80-7201-484-6. 46 ROZEHNAL, A.: Mediální právo, 2. vydání, Plzeň; Aleš Čeněk, 2007; str. 205; ISBN 978-80-7380-033-8. 47 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 214/2000; Nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 73/02. 48 Nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 1995, sp. zn. I. ÚS 15/95. 22

Objektivní kritérium se uplatňuje i u hodnocení nemajetkové újmy a vylučuje se tak její posuzování na základě subjektivních pocitů dotčené osoby. Jinak by mohla vzniknout hrozba případné nerovnosti vůči původcům neoprávněných zásahů. Zároveň by některé zásahy, které by nebyla dotčená osoba sto chápat nebo by se o nich nedozvěděla, zůstaly bez sankce. Nemajetková újma je z podstaty věci nevyjádřitelná a nevyčíslitelná v penězích. To však nevylučuje poskytnutí spravedlivé satisfakce ve finanční podobě. Odpovědnost za nemajetkovou újmu je charakterizována také tím, že není připuštěno její vyloučení důkazem omluvitelného omylu. Tím se má na mysli, že osoba, která způsobila neoprávněný zásah, se jí nezprostí například s odkazem, že jednala v dobré víře. Specifická je situace u zásahů do cti a důstojnosti, kde je nutno rozlišovat, zda se v konkrétním případě jedná o skutkové tvrzení nebo hodnotící úsudek (kritiku). V prvním případě je možné zprostit se odpovědnosti, když se původci zásahu podaří prokázat, že jsou daná skutková tvrzení pravdivá. Důkaz pravdivosti je logicky vyloučen u druhé skupiny difamujících výroků (hodnotících úsudků), protože jsou subjektivní povahy. Nicméně při zásahu do intimní sféry postižené osoby je hledisko pravdivosti irelevantní i u skutkových tvrzení a jedná se o neoprávněný zásah do osobnostních práv. Jediným předmětem dokazování v tomto případě bude to, zda došlo k zásahu do soukromní sféry nebo ne. Nedotknutelnost intimní sféry je samozřejmě možné vyloučit se souhlasem dotčené fyzické osoby, případně když sama dané informace zveřejní a vyloučí je tak z osobní sféry. 2.5.2. Podmínky odpovědnosti za majetkovou újmu (škodu) Při vzniku škody neoprávněným zásahem do osobnostních práv se odpovědnost řídí obecnými pravidly občanskoprávní odpovědnosti za škodu. K jejímu vzniku musí být kumulativně splněny následující podmínky: a) protiprávný úkon b) majetková újma (škoda) c) příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi a) a b) d) zavinění (ve formě úmyslu nebo nedbalosti) 23

Důkazní břemeno ohledně podmínek a)-c) nese osoba dotčená neoprávněným zásahem. Zavinění se ale na druhé straně presumuje, konkrétně ve formě nevědomé nedbalosti. Zde se ovšem poskytuje původci zásahu možnost zprostit se odpovědnosti. Musí však prokázat, že danou majetkovou újmu nezavinil. Z uvedeného plyne, že se jedná o subjektivní odpovědnost a původce zásahu tak musí mít deliktní způsobilost. 2.6. Doplňková ochrana osobnosti a zvláštní osobnostní právo 2.6.1. Doplňková ochrana osobnosti podle zvláštních zákonů Právní úpravu všeobecného osobnostního práva neobsahuje jenom občanský zákoník, ale také další zvláštní zákony. Sice systematicky stojí mimo základní kodex soukromého práva, ale taktéž je řadíme k soukromoprávní ochraně osobnosti, kterou tak významným způsobem doplňují. Konkrétně se jedná o následující předpisy: a) zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (dále jen tiskový zákon ); b) zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen vysílací zákon ); c) zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů fyzické osoby; d) zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce; e) zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon); f) zákon č. 94/1963 Sb., o rodině; g) zákon č. 20/1966 Sb., o péči a zdraví lidu; h) zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon); i) zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské 24

Federativní republiky, České republiky a Slovenské republiky (tzv. lustrační zákon); j) zákon č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti; k) zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí; l) zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Intenzivní veřejný zájem na zabezpečení účinné ochrany všeobecného osobnostního práva se projevuje i v tom, že v některých zvlášť závažných případech se neoprávněný zásah do všeobecného osobnostního práva považuje zároveň za zásah do veřejného pořádku. 49 Proto se za doplňkovou ochranu osobnosti považují také veřejnoprávní sankce, zejména správního a trestního práva. Prostředky soukromého a veřejného práva se navzájem nevylučují. Právě naopak, v případech nejzávažnějších zásahů do osobnostních práv tvoří za účelem poskytnutí efektivní ochrany společný funkční celek, který tak vyjadřuje tzv. komplementaritu ochrany osobnostních práv napříč celým právním řádem. Na tento fakt poukázal i Ústavní soud: zvláštní zájem, který má demokratický právní stát na respektování právní ochrany osobnosti, se projevuje mimo jiné i v tom, že tato ochrana je poskytována komplementárně v různých právních odvětvích, a to prostředky tomu kterému odvětví vlastními. Vyjádřeno jinak, uplatnění odpovědnosti trestněprávní nevylučuje současné uplatnění právní ochrany osobnosti v intencích příslušných právních předpisů ostatních právních odvětví, neboť právní systém je nutno chápat jako celek složený ze vzájemně se doplňujících právních norem 50 Nicméně i tak mají tyto veřejnoprávní sankce podpůrnou povahu k soukromoprávním prostředkům ochrany osobnosti vzhledem k tomu, že trestněprávní sankce jsou ukládány jako nejzazší řešení ( ultima ratio). I když sankce zejména trestního práva mohou být velmi citelné, tak rozsahem a dosahem poskytuje soukromé, resp. občanské právo jednoznačně širší a univerzálnější ochranu osobnosti fyzických osob. 49 ŠVESTKA, J.; SPÁČIL, J.; ŠKÁROVÁ, M.; HULMÁK, M.; a kolektiv: Občanský zákoník I. 1-459. Komentář, 2. vydání. Praha; C.H. Beck, 2009, str. 129; ISBN 978-80-7400-108-6. 50 Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2002, sp. zn. IV. ÚS 315/01. 25

2.6.2. Zvláštní osobnostní právo Zvláštní osobnostní právo vytváří speciální právní ochranu a oproti všeobecnému osobnostnímu právu se poskytuje jen určitému okruhu osob, které jsou schopny vyprodukovat určitou tvůrčí duševní činnost. Označují se proto pojmem práva k nehmotným státkům, případně práva duševního vlastnictví. Ještě výstižnější pojmenování zavádí I. Telec, který hovoří o tzv. tvůrcovském osobnostním právu. 51 I když jsou tyto dvě úpravy (všeobecného a zvláštního osobnostního práva) samostatné a na sobě nezávislé, vzájemně se nevylučují. Lze to vyjádřit i tak, že je- li dán v konkrétním případě pro použití obou právních úprav různý skutkový základ a potřebné podmínky obecného a zvláštního charakteru, může být obojí právní úprava uplatněna souběžně (paralelně) ovšem s tím, že je- li ochrana konzumována podle jedné právní úpravy, kdy je splněn zákonem sledovaný cíl, odpadá použití druhé. 52 Zvláštní osobnostní právo je upraveno zejména v těchto zvláštních zákonech: a) zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon); b) zákon č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích; c) zákon č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích. 51 ELIÁŠ, K. a kol.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. Svazek. 1-487; Praha, Linde, 2008, str. 107; ISBN 978-80-7201-687-7. 52 KNAP, K.; ŠVESTKA, J.; JEHLIČKA, O.; PAVLÍK, P.; PLECITÝ, V.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Praha; Linde Praha, a.s., 2004, str. 66; ISBN 80-7201-484-6. 26

3. Média a svoboda projevu 3.1. Média Samotný pojem médium pochází z latinského jazyka a dá se přeložit jako prostředek nebo prostředník. 53 Tento pojem může být pojímán značně široce, ať již jako technický prostředek přenosu, komunikační kanál nebo samotná instituce, která zprostředkovává a přenáší mediální sdělení svým recipientům. Obecně lze tedy konstatovat, že média ( ) lze charakterizovat jako technický prostředek masové komunikace (nov iny, kniha, televizní vysílání) a jako sociální instituce, které sdělení masové komunikace produkují a rozšiřují (rozhlas, televize, vydavatel). 54 Strana recipientů se vyznačuje kvantitativní neurčitostí resp. masovostí a i proto média dostali přívlastek masová, zkráceně masmédia. Někdy se setkáváme i s rovnocenným pojmem hromadné sdělovací (informační) prostředky, který se používá i v české legislativní praxi. Nikde v české legislativě nicméně nenarazíme na legální definici pojmu média, která ovšem vzhledem k výše naznačené šíří tohoto pojmu není dost dobře možná a ani žádoucí. Rozlišit lze několik druhů médií, která jsou tříděna do dvou základních skupin: a) tisková média - sem řadíme klasická papírová média jako noviny, časopisy, knihy, atd. Tisková média se dále dělí podle frekvence svého vydávání na periodická a neperiodická. Periodická tisková média musí být vydána nejméně dvakrát v průběhu kalendářního roku, např.: deníky, týdeníky, časopisy. Neperiodická jsou na druhou stranu vydávána jednorázově nebo maximálně jednou za rok a patří sem zejména všechny rozmnoženiny autorských děl podle autorského zákona. Toto vnitřní dělení se odráží i v právní úpravě tiskových médií, která je rozdělena do dvou zákonů: zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tzv. tiskový zákon) a zákon č. 37/1995 Sb., o neperiodických 53 JIRÁK, J.; KÖPPLOVÁ B.: Média a společnost: stručný úvod do studia médií a mediální komunikace, 1. vydání, Praha; Portál s.r.o., 2003; str. 16; ISBN 80-7178-697-7. 54 ROZEHNAL, A.: Mediální právo, 2. vydání, Plzeň; Aleš Čeněk, 2007; str. 8; ISBN 978-80-7380-033-8 27