Majetková práva a jejich ochrana

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Majetková práva a jejich ochrana Bakalářská práce Autor: Adéla Šmídová Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce: JUDr. Ing. Marek Andrášek Praha duben, 2015

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.. Adéla Šmídová Teplice dne 23. 04. 2015

Poděkování Mé poděkování patří JUDr. Ing. Markovi Andráškovi za odborné vedení práce, věcné připomínky a ochotu, kterou mi v průběhu zpracování bakalářské práce věnoval.

Anotace Bakalářská práce je zaměřena na majetkové právo a jeho ochranu. Toto právo lidé řešili uţ v minulosti, proto úvod této práce řeší právě jeho historický vývoj. Práce dále analyzuje některé části majetkového práva jako je například jeho vznik nebo nabývání. Je nutné si uvědomit, ţe s touto problematikou se setkáváme denně, proto by měl kaţdý z nás znát svá práva a povinnosti, která jsou spojena právě s tímto právem. V druhé polovině práce se zabývám bytovým spoluvlastnictvím, dále právem, povinnostmi a ochranou nájemce a pronajímatele, neboť u této problematiky nám NOZ přinesl řadu změn a připadá mi velmi zajímavá a do ţivota určitě důleţitá. Klíčová slova Vlastnictví, vlastník, majetkové právo, vlastnické právo, spoluvlastnictví, bytové spoluvlastnictví, smlouva, drţba, věc, nový občanský zákoník

Annotation Annotation of my thesis is focused on property law and it s protection. Roots of this law can be traced in the past and that is why introduction of my thesis deals with it s historical progress. Thesis analyzes some parts of property law, for example it s origin and growth. We should be aware that property issues are dealt with everyday, and that is why everyone should know his rights and responsibilities, that are tied to property law. Second half of my thesis deals with flat co-ownership, rights, responsibilities and protection of lessee and lessor, because new civil code has brought lot of changes into property issues, which I find very interesting and important in life. Key words Ownership, owner, poperty law, ownership law, co-ownership, flat co-ownership, contract, possesion, thing, new civil code

Úvod... 8 1. Vymezení pojmu majetkové právo... 10 1.1 Pojmy vázající se k majetkovému právu... 10 2. Pojetí majetkového práva v historii... 13 2.1 Římské pojetí vlastnického práva... 13 2.1.1 Druhy vlastnictví... 14 2.1.2 Nabytí vlastnického práva... 15 2.1.3 Ochrana vlastnického práva... 19 2.1.4 Zánik vlastnického práva... 21 3. Pojetí majetkového práva v současnosti... 22 3.1 Objektivní a subjektivní vlastnické právo... 22 3.2 Nový občanský zákoník a jeho vazba na římské právo... 22 4. Absolutní a relativní majetkové právo... 24 4.1 Absolutní majetkové právo... 24 4.1.1 Právo vlastnické... 24 4.1.2 Právo stavby... 28 4.1.3 Věcná břemena... 29 4.1.4 Právo zástavní... 29 4.1.5 Právo zadrţovací... 30 4.1.6 Dědické právo... 31 4.2 Relativní majetkové právo... 32 4.2.1 Prvky závazku... 32 4.2.2 Vznik závazku... 33 4.2.3 Zánik závazku... 34 5. Bytové spoluvlastnictví... 36 5.1 Jednotka... 37 5.2 Společné části... 38 5.3 Podíl na společných částech... 39 5.4 Vznik jednotky... 40 5.4.1 Vznik jednotky výstavbou... 40 5.4.2 Vznik jednotky zápisem do veřejného seznamu... 41 5.4.3 Vznik jednotky rozhodnutím soudu... 42 5.5 Správa domu a pozemku... 42 5.6 Osoba odpovědná za správu domu... 43

5.7 Orgány společenství vlastníků... 45 5.7.1 Shromáţdění... 45 5.9 Zrušení bytového spoluvlastnictví... 46 5.9.1 Dohoda mezi vlastníky na přeměně bytového spoluvlastnictví... 46 5.9.2 Rozhodnutí jediného vlastníka o přeměně bytového spoluvlastnictví... 47 5.9.3 Zrušení bytového spoluvlastnictví se souhlasem třetí osoby... 47 6. Práva, povinnosti a ochrana pronajímatele a nájemce... 48 6.1 Práva, povinnosti a ochrana pronajímatele... 48 6.1.1 Práva pronajímatele... 48 6.1.2 Povinnosti pronajímatele... 49 6.1.3 Ochrana pronajímatele... 49 6.2 Práva, povinnosti a ochrana nájemce... 50 6.2.1 Práva nájemce... 50 6.2.2 Povinnosti nájemce... 50 6.2.3 Ochrana nájemce... 51 Závěr... 52 Seznam použité literatury... 54 Seznam příloh... 57

Úvod Má bakalářská práce se zabývá tématem majetkového práva a jeho ochranou. Uţ podle názvu je snadné odhadnou, ţe je to téma poměrně rozsáhlé. Jelikoţ se s touto problematikou, aniţ si to uvědomujeme, setkáváme kaţdý a velmi často, zvolila jsem právě proto dané téma. Dalším důvodem byl můj samotný zájem sblíţit se s touto problematikou. Cílem práce je vymezení některých pojmů majetkového práva a především pojmu samotného. Dále nastínit historii majetkového práva a charakterizovat absolutní a relativní majetkové právo. Převáţná část je pak zaměřena na problematiku bytového spoluvlastnictví a ochranu s tím související. Bakalářská práce je rozdělena do šesti kapitol. První část práce je zaměřena především na vymezení pojmu majetkového práva a pojmy vázající se k němu. Jelikoţ se s uvedenými termíny často setkáváme v souvislosti s majetkovým právem, proto jsou uvedeny v kapitole 1. Druhá část je věnována majetkovému právu z hlediska historie. Tato část popisuje vývoj majetkového práva, konkrétně práva vlastnického, které je významným druhem právě práva majetkového a vlastnictví v Římě. Dále jsou zde uvedeny druhy vlastnictví, způsob nabývání vlastnického práva, ochrana, kterou zajišťovalo římské právo a samozřejmě zánik tohoto práva. Ve třetí části se setkáváme s majetkovým právem současné doby. Tato kapitola se snaţí definovat obsah majetkového práva. Dále rozdělení na objektivní a subjektivní majetkové právo a závěr je věnován Novému občanskému zákoníku s vazbou na římské právo. Čtvrtá část je zaměřena konkrétně na absolutní a relativní majetkové právo. Absolutní majetkové právo v sobě zahrnuje věcná práva k věci vlastní, věcná práva k věci cizí a právo dědické. Na druhou stranu majetkové právo relativní se pak zabývá závazky, jakoţto vznik závazků, prvky závazků a zánik závazků. 8

V páté části se bakalářská práce zabývá problematikou bytového spoluvlastnictví, co vlastně bytové spoluvlastnictví znamená a stejně tak je vysvětlena správa domu a pozemku. Dále je zde vysvětlen pojem jednotka a její vznik. V závěru je uvedeno, jakými způsoby lze bytové spoluvlastnictví zrušit. Poslední, a to šestá část obsahuje práva, povinnosti a ochranu nájemce a pronajímatele. NOZ obsahuje plnou řadu práv a povinností těchto subjektů. Kapitola však vyzdvihuje jen ty nejdůleţitější a nejpouţívanější z nich. 9

1. Vymezení pojmu majetkové právo Majetkové právo, jehoţ významným druhem je právo vlastnické se snaţí právní věda definovat uţ od vzniku římského práva. Lze jej chápat jako moţnost vlastnit, uţívat vlastněné věci, nakládat s nimi a jiné osoby z toho vyloučit. Zároveň v sobě zahrnuje moţnost domáhat se od všech ostatních osob, aby respektovali oprávněného a zdrţeli se všeho, co by ho rušilo v jeho právu. Účastníci majetkového práva mají stejná práva a povinnosti a poskytuje se jim stejná právní ochrana. V níţe uvedeném textu jsou uvedeny pojmy, které jsou důleţité pro pochopení problematiky majetkového práva a které s ním souvisejí. 1.1 Pojmy vázající se k majetkovému právu Podle 489 Nového občanského zákoníku (dále jen,,noz ) věc v právním smyslu (dále jen,,věc ) je vše, co je rozdílné od osoby a slouţí potřebě lidí. Zákon č. 89/2012 Sb., NOZ pojem věci poněkud zuţuje a rozlišuje vlastnictví hmotných věcí od nehmotných práv. Věcí hmotnou se rozumí hmotné předměty, které jsou ovladatelné a slouţí k potřebám lidí. Nehmotné věci nejsou fyzicky ovladatelným předmětem, 498 odst. 2 NOZ nám říká, ţe jsou to práva, jejichţ povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty. Za vlastnictví lze povaţovat veškeré hmotné i nehmotné věci, které jsou majetkem určité osoby. Zahrnuje se do práv věcných uvedených v hlavě druhé, které patří do části třetí zákona č. 89/2012 Sb. Vlastníkem je individuálně určená osoba, která má právo se svým majetkem libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Spoluvlastnictví je jediný vlastnický vztah stejně jako vlastnictví jediného vlastníka. Rozdíl je však v tom, ţe u spoluvlastnictví je subjektem tohoto vztahu několik osob (spoluvlastníků), kteří mají společné právní panství nad věcí. NOZ 1115 odst. 1 nám říká, ţe spoluvlastníky jsou osoby, jimţ náleţí vlastnické právo k věci společně. Dále dle 1116 NOZ se spoluvlastníci povaţují za jedinou osobu, která s věcí nakládá jako jediná osoba. Kaţdý ze spoluvlastníků má právo k celé věci. Samozřejmě vzájemný poměr spoluvlastníků 10

musí být určen. K tomu slouţí spoluvlastnický podíl, který určí, v jakém poměru se mají spoluvlastníci podílet na výtěţku. Bytové spoluvlastnictví je podle 1158 NOZ definováno jako spoluvlastnictví nemovité věci zaloţené vlastnictvím jednotek. Bytové spoluvlastnictví můţe vzniknout, pokud je součástí nemovité věci dům alespoň s dvěma byty. Podrobněji tato problematika bude rozebrána v kapitole páté. Smlouva není v NOZ přesně definována, přesto se dá chápat jako dvoustranné či vícestranné právní jednání spočívající ve vzájemných a obsahově shodných projevech vůle smluvních stran, směřujících ke vzniku, změně či zániku práv a povinností, které právní předpisy s takovými projevy vůle spojují. 1724 odst. 1 NOZ nám říká, ţe smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy. Jako na právní skutečnost se na smlouvu vztahují všechna právní ustanovení regulující právní jednání například otázky formy ( 559 NOZ), výkladu ( 555 NOZ), neplatnosti ( 574 NOZ), neúčinnosti ( 589 NOZ). Vznik závazku nastává okamţikem uzavřením smlouvy, tedy pravidel chování, kterými se smluvní strany mají nadále řídit (tzv. abstrakční princip), zejména činit právní jednání, jimiţ se závazek splní. Abstrakční princip vychází z římského práva a je charakteristický pro středoevropský kulturně právní okruh. Říká nám, ţe smlouva zakládá jen povinnost se chovat určitým způsobem, aby bylo dosaţeno případně změny právního poměru na rozdíl od právních jednání uskutečněných na základě smlouvy, která jsou plněním smlouvy a teprve ona zakládají, mění nebo ruší stávající právní poměry, nejčastěji například předání věci. Drţba je upravena v 987-989 NOZ. Latinsky possessio je vlastně faktická všeobecná moc nad hmotnou věcí. Na rozdíl od vlastnictví, které je právním panstvím, je drţba panstvím faktickým. Abychom mohli hovořit o drţbě, je nutné, aby faktické panství nad věcí splňovalo dva poţadavky, které tvoří základní pojmové znaky drţby. Prvním znakem je fyzické ovládání věci, které musí být doprovázeno vůlí ovládat věc jako vlastní. Druhý znak nám vyjadřuje vůli drţitele mít věc pouze a úplně pro sebe a nakládat s ní jako s vlastní. 11

Drţitelem je především vlastník, avšak drţitel nemusí být vţdy vlastníkem věci. Drţba je projevem vlastnického práva. Ochrana drţby je pak uvedena v 1003-1005 NOZ. 1 1 Úplné znění: Nový občanský zákoník. Redakční uzávěrka 26.3.2012. Otrava: Sagit, 2012 s. ISBN 978-80-7208-920-8. 12

2. Pojetí majetkového práva v historii Jak uţ bylo zmíněno v kapitole 1, majetkové právo v sobě obsahuje významný druh, kterým je právo vlastnické. Vývojem tohoto práva se uţ tehdy zabývali Římané. 2.1 Římské pojetí vlastnického práva Římské pojetí vlastnického práva, které se řadí do práva majetkového vystihujeme jako právní panství, kde vlastnictví je přímé a výlučné, všeobecné a jeho předmětem jsou věci hmotné. Římané se tehdy soustřeďovali na to, jaká oprávnění má vlastník a jak je můţe prosadit, nikoliv na teoretické úvahy o podstatě vlastnického práva. V pramenech vlastnického práva se nejčastěji setkáváme s prostým označením vlastnictví jako proprietas nebo ještě častěji dominium. První z výrazů nám naznačuje, ţe daná věc je někomu výlučně vyhrazena, ţe je jeho vlastní. Druhý zdůrazňuje, ţe vlastník je pánem (dominus) věci a jeho vztah k věci je panstvím nad ní. Vlastník můţe se svou věcí nakládat jakkoli, vlastnictví je tedy všeobecným právním panstvím. Vlastníkovo působení na věc má ovšem své typické projevy. Vlastník věc především fakticky ovládá drţí; dále ji uţívá, a to buď běţným způsobem, pak hovoříme o prostém uţívání, nebo ji uţívá tak, ţe těţí její plody v tomto případě hovoříme o tom, ţe vlastníkovi je vyhrazeno poţívání věci; důsledkem jeho mocenského vztahu k věci je i to, ţe můţe věc zničit. 2 Pán neboli vlastník má moţnost svoje právo kdykoliv a kdekoliv uplatnit a to bez ničí pomoci nebo prostřednictvím něčeho (přímé právní panství). Dále věc, která je jeho majetkem, je výlučně vyhrazena jemu a můţe vyloučit jakékoliv jiné působení na ni. Výše uvedené znaky vlastnictví jako právní panství všeobecnost, přímost a výlučnost je nutné chápat jako teoretické znaky. Uţ římští právníci si byli tohoto vědomi, a proto počítali s tím, ţe vlastník můţe být omezen ve svém působení na věc; a to buď tím, ţe k věci má jisté oprávnění věcněprávního charakteru osoba jiná, anebo tím, ţe vlastník při výkonu svého vlastnictví naráţí na stejně neomezená práva druhých vlastníků k předmětům jejich 2 KINCL, J., URFUS, V., ŠKREJPEK, M.: Římské právo. 2.vydání. Praha, C. H. BECK 1995, str. 154 13

vlastnictví. 3 omezení vlastnictví. Normy římského právního řádu právě ukládaly vlastníkovi povinnosti pro Jako příklad jsou vlastníci městských pozemků, kteří byli omezeni tím, ţe ve městech měl být mezi stavbami zachován určitý prázdný prostor tzv. ambitus, jehoţ šíře byla jiţ podle Zákona 12 desek stanovena rozměrem 5 stop. Stavebněprávní předpisy určovaly ve městech rovněţ jistou výši staveb, která neměla být překročena. Zvláštními příkazy bylo také omezováno bourání domů. Vlastník pozemku byl omezen i tím, ţe nesměl zrušit hrob, který se na pozemku nalézal, a navíc byl povinen umoţnit k němu přístup. Jiné z takových omezení rovněţ velmi staré, neboť i je zachycuje Zákon 12 desek ukládalo vlastníkům pozemků u veřejné cesty povinnost cestu opravovat s tím, ţe bude-li cesta ve špatném stavu, musí vlastník strpět, aby se chodilo po jeho pozemku. Omezeni byli i vlastníci pozemků, které tvořily břeh veřejné řeky. 4 Pokud je majitel omezován ve prospěch jiných majitelů, jedná se o pravidla, která omezují majitele pozemku ve prospěch sousedů, proto se tyto zásady označují jako právo sousedské. 2.1.1 Druhy vlastnictví Z teoretického hlediska vlastnického práva, které vyplývá z římskoprávních pramenů, nelze hovořit o druzích vlastnického práva. Římské právo v tehdejší době znalo pouze jediné vlastnictví, které bylo všeobecným právním panstvím. Během vývoje římského práva vznikaly vztahy, které počaly být postupně chráněny jako vlastnické vztahy. Jelikoţ římské právní myšlení povaţovalo za rozhodující především otázku právní ochrany určitého práva, tak o druzích vlastnictví lze tedy hovořit právě jen z tohoto hlediska, tedy z hlediska právní ochrany a nikoli z hlediska pojmové, teoretické koncepce vlastnického práva. 5 3 KINCL, J., URFUS, V., ŠKREJPEK, M.: Římské právo. 2.vydání. Praha, C. H. BECK 1995, str. 154 4 KINCL, J., URFUS, V., ŠKREJPEK, M.: Římské právo. 2.vydání. Praha, C. H. BECK 1995, str. 155 5 KINCL, J., URFUS, V., ŠKREJPEK, M.: Římské právo. 2.vydání. Praha, C. H. BECK 1995, str. 157 14

Kviritské vlastnictví také jen civilní vlastnictví je jedno z nejstarších vlastnictví a individuálním právním panstvím. Vlastníkem mohl být pouze římský občan a ochrana se prováděla reivindikací. 6 Uvedené vlastnictví mohlo být prováděno pouze formálním způsobem, původně tedy jen mancipací, později injurecessí. Kviritské vlastnictví bylo uznáno jen u movitých věcí, později u věcí mancipačních. Vlastnictví k půdě zde se vlastnický vztah váţe k pozemku neboli půdě, kde byl umístěn římský dům. Původně byla půda ve vlastnictví státu a byla přidělována jednotlivcům. Vlastnictví k provinční půdě také byla ve vlastnictví státu, který však pozemek nepřiděloval, nýbrţ ho ponechal dosavadním drţitelům. Jejich povinností bylo platit zvláštní pozemkovou daň. Vlastnictví praetorské souviselo s rozvojem obchodních a směnných vztahů, které podléhaly neformálnímu způsobu převodu vlastnického práva. Tento způsob začal při prodeji vítězit nad mancipací, která je nutná k převodu vlastnického práva. Kupec získal pouze drţbu a kviritským vlastníkem zůstal převodce, který byl chráněn civilním právem, tudíţ mohl poţadovat svou věc zpět. Změnu přinesla praetorská publikánská ţaloba actio Publiciana in rem, která dávala nabyvateli, jenţ nabyl mancipační věc tradicí, moţnost domáhat se vydání zakoupené věci. 2.1.2 Nabytí vlastnického práva Podle Římského práva rozlišujeme dva způsoby nabývání vlastnického práva. Jedná se o derivátní způsob, kde se vychází z představ, ţe vlastnické právo dosavadního vlastníka má význam pro nabyvatele. Zde dochází k sukcesi, coţ znamená, ţe majetkové právo přechází z jednoho subjektu na druhý. Podmínkou derivátního neboli odvozeného způsobu nabývání vlastnictví bylo, aby převodce byl oprávněnou osobou toto právo převádět. Druhým způsobem nabývání vlastnictví je způsob originární, kde vznik výše zmíněného práva vzniká nezávisle na nějakém předchůdci. 6 FRÝDEK, M., HORÁKOVÁ, M. a kol.: Římské právo pro bakaláře. Vydala Masarykova univerzita roku 2012, str. 93 15

Derivátní způsob nabývání vlastnického práva níţe uvedeny. Derivátní způsob nabývání majetkového práva má několik forem, které budou nyní Mancipace je jedním z nejstarších způsobů nabývání majetkového práva. Původně se jednalo o prodej věcí, který probíhal z ruky do ruky a docházelo k výměně věci za peníze. Mancipace se muselo účastnit celkem šest subjektů, z toho pět bylo svědků, kteří museli být o tuto funkci poţádáni, a šestý se nazýval váţný neboli libripens, který drţel v ruce váhy, kde se váţil neraţený kov, který byl prvotním platidlem v Římě. Všichni zúčastnění museli být dospělí Římané. Vlastní mancipační akt záleţel v tom, ţe nabyvatel uchopil věc (při mancipaci nemovitostí se mancipace odbývala přímo na pozemku, neboť uchopení věci bylo symbolizováno hroudou země) a pronesl ustálenou slovní formuli, v níţ prohlašoval, ţe věc mu náleţí jako kviritskému vlastníkovi a ţe mu byla prodána. 7 Později byl raţený kov nahrazen raţenými mincemi, čímţ ztrácel svoji funkci váţný, neboť se peníze přestaly váţit. Tím nastala změna, kdy se trh, který probíhal z ruky do ruky, stal trhem imaginárním. Mancipace mohla být uţívána i k převodu věci nemancipačních. Uţívání mancipace bylo odstraněno Justiniánem. Injurecessi bylo nutné uskutečnit před magistrátem. 8 Nabyvatel uchopil věc a pronesl vindikační formuli. Poté se soudní magistrát obrátil na převodce, zda chce pronést kontravidikaci; ten se choval buď zcela pasivně, nebo odpověděl záporně. Soudní magistrát pak potvrdil jednání stran. 9 Jedná se o právní jednání abstraktní. Injurecesse nebyla v Římě v takové oblibě jako mancipace, tudíţ se nevyuţívala tak často a ještě před justiniánskou kodifikací vyšla z úplného uţívání. Tradice byla neformálním převodem majetkového práva, čímţ stoupala obliba této formy nabývání majetkového práva, a nakonec se stala jediným způsobem derivátního převodu vlastnického práva v justiniánském právu. Jednalo se o předání věci z ruky do ruky, které vedlo k nabytí drţby s vůlí dosavadního drţitele. 10 Tradice v uţším smyslu 7 KINCL, J., URFUS, V., ŠKREJPEK, M.: Římské právo. 2.vydání. Praha, C. H. BECK 1995, str. 171 8 FRÝDEK, M., HORÁKOVÁ, M a kol.: Římské právo pro bakaláře. Vydala Masarykova univerzita roku 2012, str. 104 9 KINCL, J., URFUS, V., ŠKREJPEK, M.: Římské právo. 2.vydání. Praha, C. H. BECK 1995, str. 172 10 KINCL, J., URFUS, V., ŠKREJPEK, M.: Římské právo. 2.vydání. Praha, C. H. BECK 1995, str. 173 16

poukazovala na odevzdání věci samé, v širším smyslu se jednalo o odevzdání věci, které zahrnovalo i důvod odevzdání. Originární způsob nabývání vlastnického práva několik forem. Stejně jako derivátní způsob nabývání vlastnického práva, tak i originární způsob má Vydrţení je jedním ze způsobů nabývání vlastnického práva. Zde se jedná o drţbu, která přechází ve vlastnické právo a to po zákonem stanovené době. Nabyvatelem se pak stává oprávněný drţitel. Podle Římského práva bylo k vydrţení potřeba splnit pět podmínek a to: Res habilis zde můţe dojít k vydrţení, jedná-li se o věc, která je způsobilá být objektem majetkového práva, nikoliv o věc, která je kradená nebo byla získána násilím. Titulus drţba, která vedla k vydrţení, musela být odůvodněna, proč drţitel věc drţí. Bona fides (dobrá víra) zde je vydrţitel přesvědčen, ţe jednal oprávněně a ţe nabytím drţby nezpůsobil nikomu ţádné újmy. drţbu Possession (drţba) nejedná se o prostou drţbu, nýbrţ o kvalifikovanou, skutečnou Tempus vydrţení nastává po uplynutí lhůty, která je stanovena Zákonem 12 desek. U movitých věcí se jedná o délku jednoho roku, u nemovitých věcí pak o délku dvou let. Justiniánské právo později provedlo změnu, kdy u movitých věcí byla lhůta změněna na tři roky a u nemovitých na deset let, kdy vlastník a vydrţitel měli bydliště ve stejné obci, dvacet let pak v případě, ţe zúčastnění nebydleli ve stejné obci. Mezi ostatní druhy originárního nabytí vlastnického práva patří: Okupace jedná se o historicky nejstarší nabývání vlastnického práva k věci, která doposud nikomu nepatřila (např.: volně ţijící zvířata, věci nepřátelské nebo opuštěné, dary nebo také opuštěné řečiště). 17

Nález pokladu jak vyjádřil římský právník Paulus: je to jisté mnoţství peněz, které bylo dlouhou dobu ukryto, takţe zaniklo vědomí o tom, kdo je jeho vlastníkem. 11 Pokladem však nemusely být jen peníze, nýbrţ i jiné cennosti. Nalezení pokladu se stalo vlastnictvím nálezce. Pokud byl však poklad nalezen v pozemku jiného vlastníka, měl určité právo k nalezené věci i samotný vlastník pozemku. Akcese nabytí vlastnického práva nastalo v momentě, při kterém docházelo k dodatečnému spojení dvou věcí, kdy jedna věc se stala věcí hlavní (v případě, ţe jedna z věcí byla nemovitá). Pokud se jednalo o spojení dvou věcí movitých, bylo nutné posuzovat případ od případu. Obecně platilo pravidlo, ţe rozhodujícím bylo, která ze spojených věcí ztrácí spojením svoji samostatnou hospodářskou funkci. 12 Commixtio (smíšení) - nabytí vlastnictví nastalo spojením dvou sypkých nebo kapalných látek, kde není moţný návrat k původnímu stavu. Specifikace zde nastalo nabytí vlastnického práva v momentě vzniku nové věci zpracováním jiné věci (např.: při výrobě nábytku, konkrétně stolu, bylo nutné pouţít cizí dřevo). 13 Otázkou však bylo, komu připadne vlastnictví nové věci. Prokuliáni povaţovali za vlastníka věci tvůrce věci. Naopak Subiniáni zastávali názor, ţe vlastníkem by měla být osoba, která byla vlastníkem původní věci, přesněji ten, kdo poskytl materiál pro vytvoření nové věci. Nakonec se za vlastníka povaţoval tvůrce, ale pouze za podmínky, ţe nebylo moţné obnovit původní stav před zhotovením. Nabytí plodů "Vlastník plodonosné věci nabývá vlastnictví k plodům jiţ ve chvíli, kdy plody se stávají samostatnou věcí, tedy ve chvíli jejich oddělení od plodonosné věci, jinak řečeno: nabývá vlastnictví separací. 14 11 KINCL, J., URFUS, V., ŠKREJPEK, M.: Římské právo. 2.vydání. Praha, C. H. BECK 1995, str. 180 12 KINCL, J., URFUS, V., ŠKREJPEK, M.: Římské právo. 2.vydání. Praha, C. H. BECK 1995, str. 180 13 FRÝDEK, M., HORÁKOVÁ, M. a kol.: Římské právo pro bakaláře. Vydala Masarykova univerzita roku 2012, str. 108 14 KINCL, J., URFUS, V., ŠKREJPEK, M.: Římské právo. 2.vydání. Praha, C. H. BECK 1995, str. 182 18

2.1.3 Ochrana vlastnického práva Římské právo poskytovalo vlastníkovi ochranu vlastnického práva několika prostředky. Jeden z nejúčinnějších a nejsilnějších prostředků byla tzv. reivindikace, coţ byla ţaloba k ochraně kviritského vlastnictví. Publiciánská ţaloba (actio Publiciana in rem) byla ţaloba, kde ţalobce nemusel dokazovat vlastnické právo, pouze musel dokázat, ţe věc nabyl v dobré víře a řádným způsobem. Další vlastnickou ţalobou actio negatoria byla ţaloba proti částečnému rušení majetkového práva. Vlastník pozemku měl k dispozici další ochranné prostředky, jako byla mezní ţaloba (actio finium regundorum), nebo ţaloba řešící spory, které vznikly změnou odtoku dešťové vody (actio aquae pluviae arcendae). Dalšími ochrannými prostředky byla záruka proti hrozící škodě (causo damni infecti), zákaz stavby (operis novi nuntiatio) nebo interdikt k odstranění změn, provedených na pozemku násilím nebo tajně (interdictum quo vi aut clam). Reivindikace Reivindikace byla nejúčinnějším prostředkem, kterého vlastník pouţil tehdy, byla-li mu jeho věc odňata nebo byl zbaven drţby, tedy došlo-li k znemoţnění vyuţívat svého majetkového práva. Jednalo se o spor dvou stran, který byl řešen před soudem. Úspěšnější byla ta strana, která před soudem ukázala, ţe má lepší právo. Odpůrce, prokázal-li ţalobce svoje právo, měl dvě moţnosti a to buď věc vydat nebo zaplatit peněţitou částku, která se určovala poměrně vysoko bez vztahu k hodnotě věci. 15 Ten, kdo měl ţalujícímu vlastníkovi věc vydat neboli restituovat, byl vţdy pasivně legitimovaný. Ţalovaný byl povinen věc vydat a navrátit se vším, co k ní náleţelo (cum omni 15 KINCL, J., URFUS, V., ŠKREJPEK, M.: Římské právo. 2.vydání. Praha, C. H. BECK 1995, str. 183 19

causa), tzn. restituovat věc v nezhoršeném stavu se vším, co k ní přibylo, zejména s přírůstky a plody. 16 Publiciánská ţaloba (actio Publiciana in rem) Poubliciánská ţaloba slouţila k ochraně bonitárního praetorského vlastnictví, které se nabývalo tradicí. Převodce zůstal vlastníkem, který mohl proti nabyvateli pouţít civilní vindikaci. Tato ţaloba byla takto nazvaná podle praetora Publicia, jenţ ji někdy kolem r. 70 př. Kr. zařadil do svého praetorského ediktu a stal se tak podle římské tradice jejím tvůrcem. 17 Postupem času se měnila funkce publiciánské ţaloby a mohl jí uţít kaţdý, kdo nabyl věc řádným způsobem (iusta causa) a drţel ji v dobré víře, ale drţbu však pozbyl. 18 U ţalobce bylo nutné, aby především dokázal, ţe věc drţel v dobré víře a nabyl ji řádným způsobem. Nejdříve byli chráněni pouze bonitární vlastníci, kteří uplatnili úspěšnou ţalobu proti kviritskému vlastníkovi či drţiteli v dobré víře, později pak i všichni drţitelé v dobré víře. Ţaloba zápůrčí (actio negatoria) Tato ţaloba se týká věcných práv k věci cizí a slouţí proti částečnému rušení vlastnického práva. Zásahy do toho práva můţou mít různou intenzitu. Nejvýraznějším zásahem je právě odnětí drţby, který byl řešen publikánskou ţalobou. Naopak zásahy menší intenzity vyţadovaly jiné ţalobní ochrany jako je ţaloba negatorní. Tato ţaloba chránila vlastníka před ţalovaným, který rušil jeho vlastnické právo, aniţ by jeho věc zadrţoval. Ţalobce musel své majetkové právo dokázat, avšak nemusel dokazovat neoprávněnost rušení, stačilo zjištění, ţe rušení opravdu proběhlo. Rozsudek nastal v momentě, kdy ţalobce pronesl dostačující důkazy. Poté musel ţalovaný odstranit a zároveň nahradit škodu, kterou ţalobci způsobil svým chováním. 16 KINCL, J., URFUS, V., ŠKREJPEK, M.: Římské právo. 2.vydání. Praha, C. H. BECK 1995, str. 184 17 KINCL, J., URFUS, V., ŠKREJPEK, M.: Římské právo. 2.vydání. Praha, C. H. BECK 1995, str. 185 18 KINCL, J., URFUS, V., ŠKREJPEK, M.: Římské právo. 2.vydání. Praha, C. H. BECK 1995, str. 185 20

2.1.4 Zánik vlastnického práva Podle Římského práva existovaly dva způsoby zániku vlastnického práva. První způsob byla situace, kdy nastal prodej věci, tím zaniklo majetkové právo k dané věci, ale objekt nadále existoval. Druhým způsobem bylo zaniknutí vlastnického práva zároveň s jeho objektem. Jednalo se o zánik fyzický (např. smrt otroka, poţár stodoly) nebo zánik právní, coţ bylo vyloučení věci ze soukromoprávního vlastnictví (např. prohlášení věci za zasvěcenou). 21

3. Pojetí majetkového práva v současnosti Majetkové právo je nadřazenou kategorií vlastnického právu, které je zároveň nejširším věcným právem. Důkladné zakotvení majetkového práva je velice důleţité k rozvoji a funkci trţního ekonomického systému. Vlastnictví je v právním řádu České republiky jedním z ústavně chráněných základních lidských práv a svobod. Jeho úprava počíná na ústavní úrovni článkem 11 Listiny základních práv a svobod. 19 Jelikoţ většina moderních právních řádů vychází svými základy z pojetí římského práva, tak ani úprava majetkového práva není výjimkou. Dá se tedy říci, ţe část majetkového práva, kterým je vlastnické právo je výlučné právní panství určitého vlastníka nad konkrétní věcí. Platí, ţe ostatní subjekty mají povinnost nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva. Jedná se o právo absolutní, které působí vůči všem. Nepromlčuje se ( 614 NOZ). 3.1 Objektivní a subjektivní vlastnické právo Vlastnické právo lze rozlišovat na objektivní a subjektivní vlastnické právo. Objektivní vlastnické právo představuje souhrn právních norem, které se zabývají vlastnictvím. Naopak subjektivní vlastnické právo lze charakterizovat jako oprávnění vlastníka věc drţet, uţívat, a nakládat s ní. 3.2 Nový občanský zákoník a jeho vazba na římské právo Uţ tehdy hrálo vlastnické právo velikou úlohu u starověkých Římanů a ani dnes tomu není jinak. Vlastnické právo je nejrozsáhlejším soukromým právem, které můţe subjekt mít k určité věci. Kdyţ bychom se pustili do zkoumání obsahu NOZ, zjistíme, ţe má několik vazeb na římské právo. Konkrétně v oblasti majetkových práv mají instituty římského práva vliv na moderní občanské zákoníky. 20 19 Vlastnické právo, vlastnictví. www.legalpartner.cz [online]. [cit. 2015-02-25]. Dostupné z: http://www.legalpartners.cz/pojmy/vlastnicke-pravo-vlastnictvi-advokat-advokatni-kancelar-pravni-firma 20 Římské právo a nový občanský zákoník I.: Věci a jejich dělení. www. http://casopis.vsehrd.cz [online]. [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://casopis.vsehrd.cz/2014/04/rimske-pravo-a-novy-obcansky-zakonik-i-veci-a-jejich-deleni/ 22

Věnovali bychom se rozdělení věcí dle NOZ, je nutné uvést, ţe se věci dělí na hmotné a nehmotné. Za hmotné věci se povaţují ovladatelné části vnějšího světa ( 496 odst. 1 NOZ). Nehmotné věci jsou pak práva či věci bez hmotné podstaty ( 496 odst. 2 NOZ). Obojí vymezení je přitom v souladu s římskoprávním pojetím, jak ho nacházíme v justiniánských Institucích: Hmotnými věcmi jsou takové, kterých je moţné se, s ohledem na jejich povahu, dotknout a nehmotnými jsou naproti tomu takové věci, kterých není moţné se dotknout; takového druhu jsou ty předměty, které existují pouze v právu. 21 Ani například právo stavby - zásada superficies solo cedit, které je významnou změnou v NOZ, není výjimkou souladnosti s římskoprávním pojetím. 21 Římské právo a nový občanský zákoník I.: Věci a jejich dělení. www. http://casopis.vsehrd.cz [online]. [cit. 2015-04-26]. Dostupné z: http://casopis.vsehrd.cz/2014/04/rimske-pravo-a-novy-obcansky-zakonik-i-veci-a-jejich-deleni/ 23

4. Absolutní a relativní majetkové právo Jak je jiţ známo, tak NOZ je tematicky rozdělen do pěti částí. Mimo jiné je zde část věnována absolutnímu majetkovému právu, která se zabývá definicí vlastnictví, právem k věci cizí a dědictvím. Další částí a vůbec nejrozsáhlejší jsou majetková práva relativní, která v sobě zahrnují různé druhy smluv a závazky (tedy i odpovědnost za škody). 4.1 Absolutní majetkové právo Třetí část NOZ ( 976-1474), která je pojmenována absolutní majetková práva, nám upravuje věcná práva, která se vztahují jednak k věcem vlastním (právo vlastnické) a jednak k věcem cizím. Věcná práva k věci vlastní zahrnují drţbu, vlastnictví a spoluvlastnictví (definice viz kapitola 1). Hovoříme-li pak o právu stavby, věcném břemenu, zástavním právu nebo zadrţovacím právu, jedná se o věcná práva k věcem cizím, která pak upravuje 1240-1399 NOZ. Hlava III nám pak zahrnuje právo dědické, které upravuje 1475-1720. Jak nám říká 976 NOZ, tak toto právo působí vůči kaţdému, pokud zákon nestanoví něco jiného. A dále 977 NOZ, který říká, ţe pouze zákon můţe stanovit, která práva k majetku jsou absolutní. Největší část absolutních práv spočívá v právu osoby k věci (věcné právo), které se ve společenských vztazích projevuje zejména tím, ţe musí být od všech ostatních osob respektováno. 22 Od absolutních práv se nemohou strany odchýlit, jen v případě, ţe to zákon umoţní. Znamená to, ţe právní úprava tohoto práva je kogentní. 4.1.1 Právo vlastnické Vlastnické právo je právo věcné a zároveň nejrozsáhlejším druhem práva majetkového. Vlastník má právo věc drţet, právo disponovat, právo věc uţívat a právo brát uţitky a plody. To vše jsou sloţky vlastnického práva. Věci hmotné i nehmotné, které někomu patří, jsou jeho vlastnictvím ( 1011 NOZ). 22 RABAN P. a kol.: Občanské právo hmotné. Relativní majetková práva. Brno: Václav Klemm, 2013. str. 21 24

4.1.1.1 Sloţky vlastnického práva Mezi sloţky vlastnického práva patří: Právo věc drţet Drţba věci je povaţována za základní atribut vlastnického práva, a to i přesto, ţe zásadně nelze jednotlivá práva kvalifikovat stupnicí priorit. Drţení věci (drţba) není totoţná s tím mít věc u sebe (to je navíc moţné jen u určitých movitých věcí). Zjednodušeně řečeno je obsahem drţby nakládání s věcí jako s vlastní. 23 Právo disponovat Vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Dispozice je chápána v pozitivním i negativním smyslu Jde tedy především o právo: 1. věc zcizit úplně i bezúplatně (prodej, výměna, odkaz, darování, apod.) 2. věc neuţívat 3. věc zničit 4. věc opustit 24 Právo věc uţívat Vlastník můţe se svým majetkem nakládat podle svého uváţení a to ve svůj prospěch. Jeho povinností není za uţívání věci poskytovat někomu ţádnou náhradu. Za absolutně neplatnou smlouvu se povaţuje smlouva, kterou by vlastník věci sepsal k jejímu uţívání sám se sebou. Pokud se vlastník vzdá uţívacího práva, činí tak zpravidla za úplatu nájemní 23 HURDÍK, J. a kol.: Občanské právo hmotné: Absolutní majetková práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. Str. 203 24 HURDÍK, J. a kol.: Občanské právo hmotné: Absolutní majetková práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. str. 205 25

smlouvou, kterou je moţné uzavřít buď na dobu určitou, nebo neurčitou. Není přípustné, aby věc podléhající nájemní smlouvě byla někomu dána do trvalého uţívání. 25 Právo brát uţitky a plody Toto právo se vztahuje na veškeré uţitky a plody a souvisí s právem věc uţívat. Plod je chápán jako věc, která má obnovitelný charakter a vyrůstá z jiné věci. Právo na plody má poctivý drţitel a to v momentě, kdy jsou plody oddělené od věci ( 996 odst. 2 NOZ). Plody a uţitky ze společné věci (např. strom zasahující do sousedovy zahrady) se pak dělí podle poměru podílu. 26 4.1.1.2 Nabytí vlastnického práva Jak jiţ bylo uvedeno v kapitole druhé, existují dva způsoby nabytí vlastnického práva, o kterých se hovořilo uţ v římském právu. Nabytím vlastnického práva se rozumí případ, kdy se vlastníkem určité věci a nositelem subjektivního majetkového práva stane někdo, kdo jím doposud nebyl, protoţe jejím vlastníkem byl někdo jiný, anebo jím nebyl nikdo. 27 1045-1114 NOZ nám pak podrobněji upravuje nabytí vlastnického práva. Dále je nutno zmínit, ţe NOZ stanoví obecné pravidlo, podle kterého se věci jednotlivě určené převádí účinností převodní smlouvy, pokud zákon nestanoví něco jiného ( 1099 NOZ). Na rozdíl od předchozí právní úpravy, tak NOZ vychází z tzv. konsenzuálního principu převodu vlastnického práva. Vlastnické právo se převádí jiţ okamţikem účinnosti převodní smlouvy. K převodu vlastnického práva tedy není třeba předání věci tak, jak vyţadovala předchozí právní úprava. Strany si však mohou smluvit i jiný okamţik převodu vlastnického práva neţ stanoví zákon. To znamená, ţe si předání věci jako podmínku převodu mohou smluvit. Stejně tak mohou smluvně vázat nabytí vlastnického práva na zaplacení kupní ceny (tzv. výhrada vlastnického práva). Také některá zákonná ustanovení předvídají jiný okamţik převodu vlastnického práva neţ okamţik účinnosti smlouvy např. 2160 25 HURDÍK, J. a kol.: Občanské právo hmotné: Absolutní majetková práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. Str. 206 26 HURDÍK, J. a kol.: Občanské právo hmotné: Absolutní majetková práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. Str. 206 27 KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J.: Občanské právo hmotné 1. 3. dopl. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2002, str.294 26

NOZ, který se uplatní při prodeji zboţí v obchodě a podle kterého se vlastnické právo ke koupené věci nabývá jejím převzetím. 28 U věcí nemovitých se nabývá vlastnictví této věci zápisem do veřejného seznamu, coţ je katastr nemovitostí. Tento veřejný seznam je k nahlédnutí kaţdému a kdykoliv. Je-li do uvedeného seznamu zapsáno právo k věci, nikoho neomlouvá neznalost zapsaného údaje. Stanoví-li právní předpis, zapíše se do veřejného seznamu i právo uţívání, omezení rozsahu nebo způsob uţívání věci spoluvlastníky ( 980 NOZ). Vlastnické právo lze nabýt také na základě dalších právních skutečností, je to například vydrţení, zpracování věci, vytvoření věci, přírůstek věci, nabytí ztracené věci, nabytí věci ze zákona nebo rozhodnutím státního orgánu. 4.1.1.3 Ochrana vlastnického práva Vlastnickému právu je poskytována ochrana celým právním řádem České republiky. Ústava České republiky i Listina (Čl. 11 zejména ve spojení s Čl. 36) jako součást ústavního pořádku, zabezpečují vlastnickému právu ústavněprávní ochranu bez ohledu na to kdo je jeho subjektem (ať fyzická či právnická osoba). 29 Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. 30 Vlastnické právo je chráněno různými občanskoprávními prostředky, a to buď ochranou svépomocí ( 6) upravující Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen,,obč. zák.), ochranou poskytovanou orgánem státní správy ( 5 obč. zák.) a nebo ochranou soudní ( 126 obč. zák.). Ochrana svépomocí Tato ochrana je jednou z výjimek při poskytování právní ochrany. Pouţívá se v krajní nouzi a při nutné obraně. Můţe být pouţita pouze v případě, jedná-li se o bezprostředně neoprávněný zásah do práva. 28 Převod vlastnického práva v novém občanském zákoníku. www.účetní-portál.cz [online]. [cit. 2015-02-25]. Dostupné z: http://www.legalpartners.cz/pojmy/vlastnicke-pravo-vlastnictvi-advokat-advokatni-kancelar-pravni-firma 29 KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J.: Občanské právo hmotné 1. 3. dopl. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2002, str.310 30 viz Čl. 11 odst. 1 Listina základních práv a svobod 27

Ochrana poskytována orgánem státní správy Jedná se o ochranu pokojného stavu před zřejmým zásahem, kterou poskytuje příslušný orgán státní správy. Ochrana se poskytne v momentě, kdy byl zřejmým způsobem a na první pohled narušen pokojný stav (příkladem je, kdy jeden subjekt se rozhodne oplotit svůj pozemek a zabere tím i část pozemku druhého subjektu. Ten se však můţe obrátit na svůj obecní úřad, který můţe zakázat rušivý zásah). Tuto ochranu můţeme nazvat pouze jako předběţnou. Ochrana soudní Soudní ochrana je nejpodstatnější ochranou. Nejdůleţitější jsou dvě specifické ţaloby. Jednak je to ţaloba na vydání věci, kde se ţalobce domáhá ochrany proti tomu, kdo mu odmítá jeho věc vydat a neoprávněně mu ji zadrţuje. Ţalobce musí dokázat, ţe věc koupil nebo zdědil. Druhou ţalobou je ţaloba zápůrčí, kde se vlastník domáhá ochrany proti tomu, kdo do jeho majetkového práva zasahuje jinak, neţ v ţalobě na vydání věci (např. uţívání sousedovy příjezdové cesty). 4.1.1.4 Zánik vlastnické práva Je nutné zmínit, ţe se rozlišuje zánik vlastnického práva absolutního a relativního. Zanikne-li vlastnické právo zničením věci, tuto věc nenabyl někdo jiný, hovoříme o zániku absolutním. Dalším způsobem zániku toho práva je opuštění věci (věc ztratí svého vlastníka). Relativní zánik vlastnického práva nastane tehdy, zemře-li vlastník věci nebo věc nabude někdo jiný. Rozlišujeme zánik práva buď z vůle vlastníka (smlouvou nebo opuštěním věci) nebo nezávisle na vůli vlastníka (smrt vlastníka, nabytí věci vydrţením, ztráta věci, rozhodnutím státního orgánu, ze zákona). 4.1.2 Právo stavby Do NOZ se vrací právo stavby, které je upraveno v 1240-1256 NOZ, neboť se v praxi jedná o velmi přínosný prostředek. Důvodem návratu je právě pravidlo, ţe stavba nemůţe mít odlišného vlastníka, protoţe je součástí pozemku. Pokud vlastník nemá v úmyslu 28

v nejbliţší době na svém pozemku stavět, můţe pozemek dočasně přenechat jiné osobě, která tak učiní. 4.1.3 Věcná břemena Věcná břemena nám upravuje NOZ v 1257-1308. Slouţí k tomu, aby oprávněný mohl vyuţít určitou část uţitné hodnoty cizí věci. Pro vlastníka to znamená, ţe je naopak povinen něco dát, konat, trpět, nebo se něčeho zdrţet. 31 Dále NOZ nově rozlišuje sluţebnosti a reálná věcná břemena. Sluţebnost je charakteristická pasivitou vlastníka věci, který je povinen něco strpět nebo se zdrţet činnosti, a to ve prospěch oprávněné osoby. Naopak reálná břemena se vyznačují tím, ţe zavazují vlastníka sluţebné věci, aby aktivně něco konal nebo poskytoval uţitek ve prospěch jiné osoby. Právním důvodem vzniku věcného břemene můţe být obdobně jako u nabytí vlastnického práva, smlouva, dědění, rozhodnutí státního orgánu, zákon nebo vydrţení. 32 Naopak zánik věcných břemen můţe být uskutečněn dvěma způsoby, a to buď obecnými způsoby, které se uplatňují u všech práv a povinností, nebo způsoby zvláštními. Mezi obecné způsoby zániku věcných břemen řadíme smrt fyzické osoby nebo také zánik právnické osoby. I zánik nemovitosti, na které věcné břemeno vázne, vede k zániku tohoto zatíţení. 33 Zánik věcného břemene zvláštním způsobem můţe být na základě smlouvy, rozhodnutím orgánu nebo ze zákona. 4.1.4 Právo zástavní Další z věcných práv je zástavní právo. Zde můţe mít právo jedna osoba vůči cizímu majetku. Jestliţe dluţník řádně a včas nesplní svůj dluh, vznikne věřiteli oprávnění uspokojit svou pohledávku z výtěţku prodeje zástavy. Předmětem zástavy můţe být jakákoli věc, se kterou lze obchodovat. Novinkou NOZ je úprava zastavení cizí věci v zastavárenském závodu. Protoţe často dochází k tomu, ţe jsou zastavovány věci ztracené či ukradené, reguluje 1344 NOZ tyto případy zvlášť. Důvodem je zvýšená ochrana skutečného vlastníka věci, který můţe poţadovat po zastavárenském závodu její vydání, pokud prokáţe, ţe věc 31 Podrobnější úprava věcných břemen. NOVÝ OBČANSKÝ ZÁKONÍK [online]. [cit. 2015-02-26]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/vecna-prava/konkretni-zmeny/podrobnejsi-uprava-vecnych-bremen/ 32 KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J.a kol.: Občanské právo hmotné 1. 3. dopl. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2002, str.414 33 KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J.a kol.: Občanské právo hmotné 1. 3. dopl. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2002, str.419 29

pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu. 34 Vznik zástavního práva předpokládá spojení těchto tří prvků: 1. zajišťovanou pohledávku existentní, popřípadě budoucí, 2. způsobilý předmět zástavního práva (zástavu), 3. některou z právních skutečností poţadovanou zákonem ke vzniku zástavního práva. 35 Aby mohlo tedy zástavní právo vzniknout, je nutné splnit poţadovanou právní skutečnost, kterou můţe být smlouva (smluvní dobrovolné zástavní právo), smlouva ve spojení s rozhodnutím soudu, rozhodnutí soudu (soudcovské exekuční zástavní právo) nebo jiné skutečnosti stanovené přímo zákonem (zákonné zástavní právo). 36 Zástavní právo je pak obsaţeno v 1309-1394 NOZ. Zánik zástavního práva pak můţe zaniknout, zanikne-li zajištěná pohledávka. Nebo můţe zástavním právo zaniknout, i kdyţ pohledávka trvá, to nám pak upravuje 1377 NOZ. 4.1.5 Právo zadrţovací Zadrţovací právo (právo retence) patří mezi další zajišťovací prostředky s věcněprávním obsahem ( 1395-1399 NOZ). 37 Zadrţovací právo lze zásadně uplatnit jen pro zajištění jiţ splatného dluhu (např. oprava automobilu, kdy majitel této věci není schopný opravu zaplatit). Osoba, která cizí věc zadrţela, má povinnost informovat dluţníka o jejím zadrţení, jakoţ i o důvodu zadrţení. 38 NOZ umoţňuje zadrţet věci pro zajištění dosud nesplatného dluhu i v případech, ţe dluţník dluh nezajistil nebo prohlásil, ţe dluh nesplní. 34 Věcná práva. www.obcanskyzakonik.justice.cz [online]. [cit. 2015-02-26]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/user_upload/informacni_brozury/ms_brozura_vecna_prava.pdf 35 KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J.a kol.: Občanské právo hmotné 1. 3. dopl. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2002, str.389 36 KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J.a kol.: Občanské právo hmotné 1. 3. dopl. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2002, str.391 37 HURDÍK, J. a kol.: Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. Str. 256 38 HURDÍK, J. a kol.: Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. Str. 256 30

Vznik zadrţovacího práva se neopírá o smluvní ujednání. Uskutečňuje se jednostranným aktem zadrţovatele. Zadrţovací právo vzniká v momentě věřitelova vyrozumění dluţníka o zadrţení věci a jeho důvodech. Zadrţovací právo zanikne zánikem zajištěné pohledávky, zánikem zadrţené věci, anebo vydáním zadrţené věci dluţníku. 39 Dále nepochybně zanikne i tehdy, vzdá-li se zadrţovatel tohoto způsobu zajištění své byť neuspokojené pohledávky, 40 nebo dá-li se věřiteli dostatečná jistota ( 1399 NOZ). 4.1.6 Dědické právo Jak jiţ bylo řečeno výše, tak i dědické právo patří do Absolutního majetkového práva, které najdeme ve třetí části NOZ, proto je nutné se o něm zmínit. Dědické právo můţeme definovat jako právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní. 41 Pozůstalost pak tvoří jmění zůstavitele, ale nespadají tam práva a povinnosti, která jsou vázaná na osobu zůstavitele. V případě, ţe byly uznány jako dluh nebo uplatněny u orgánu veřejné moci, pak tam spadají ( 1475 odst. 2 NOZ). Do dědictví spadají jak aktiva, tak i pasiva zůstavitele. Nelze, aby dědic odmítl pasiva a přijal aktiva. Dědické právo nově upravuje tzv. soupis pozůstalosti, který slouţí k ochraně dědiců nebo případného věřitele. Tento soupis slouţí k zjištění pozůstalostního jmění a k určení čisté hodnoty majetku v době smrti zůstavitele. 42 Správa pozůstalosti a její soupis nám pak upravuje 1667-1789 NOZ. Dědické právo pochopitelně vzniká smrtí zůstavitele a dědického práva, které má teprve vzniknout, se lze pouze zříci, nikoliv jej převést. Velkou změnou v NOZ je znovuzavedení dědické smlouvy, kde zůstavitel povolává druhou smluvní stranu nebo třetí osobu za dědice nebo odkazovníka a druhá strana to přijímá ( 1582 NOZ). Tato smlouva musí být ve formě veřejné listiny. Dále je moţné dle NOZ dědit ze zákona nebo ze závěti. 39 KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J.a kol.: Občanské právo hmotné 1. 3. dopl. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2002, str.425 40 KNAPPOVÁ, M., ŠVESTKA, J.a kol.: Občanské právo hmotné 1. 3. dopl. vyd. Praha : ASPI Publishing, 2002, str.426 41 Dědické právo. NOVÝ OBČANSKÝ ZÁKONÍK [online]. [cit. 2015-03-15]. Dostupné z : http://obcanskyzakonik.justice.cz/dedicke-pravo/obecne/ 42 HURDÍK, J. a kol.: Občanské právo hmotné. Obecná část. Absolutní majetková práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. Str. 276 31

Dle 1670 NOZ nabytí dědictví potvrzuje soud. Soud potvrdí nabytí dědictví osobě, jejíţ dědické právo bylo prokázáno. 4.2 Relativní majetkové právo Relativní majetkové právo patří do čtvrté části NOZ. Jedná se o práva závazková, která působí proti všem. Závazkové právo je souhrn právních norem o závazkových vztazích. Závazkový právní vztah můţe být jednoduchý (na kaţdé straně jeden subjekt) nebo společný právní vztah (na kaţdé straně více subjektů). Závazek v právním slova smyslu lze definovat jako společenský vztah, z něhoţ má oprávněná osoba vůči osobě povinné právo na jeho určité plnění a povinný má povinnost toto právo uspokojit. 43 Závazkové právo můţeme téţ nazvat právem obligačním, neboť závazek se nazývá také obligace. Dále je závazek uţíván buď v uţším smyslu, coţ znamená, ţe je to vztah, který zahrnuje právo jedné strany poţadovat konkrétní plnění druhé strany toto plnění poskytnout. Na druhé straně máme závazek v širším smyslu, kde více jednoduchých závazků směřuje navzájem vůči sobě, svázaných kauzou, kterou vzájemně uspokojují. 44 4.2.1 Prvky závazku Závazek, jako právní vztah, má tyto prvky: Subjektem závazkového vztahu můţe být kterákoliv fyzická nebo právnická osoba bez ohledu na to, zda se jedná o osobu podnikající nebo nepodnikající. Subjektem můţe být stejně tak i stát. Subjekty jsou nazývány dluţníkem (osoba povinná něco plnit) a věřitelem (osoba, která má oprávnění poţadovat plnění od dluţníka). U závazkových právních vztahů společných se NOZ však tomuto označení vyhýbá, neboť strany jsou současně nositelem komplexu práv i povinností. Podle jejich charakteru jsou proto ve zvláštní části označovány v rámci úpravy jednotlivých typových závazkových institutů dle charakteru jejich práv a 43 RABAN, P. a kol.: Občanské právo hmotné. Relativní majetková práva. Brno: Václav Klemm, 2013. str. 22 44 RABAN, P. a kol.: Občanské právo hmotné. Relativní majetková práva. Brno: Václav Klemm, 2013. str. 22 32

povinností vţitými názvy (např. u koupě prodávající a kupující nebo u nájmu pronajímatel a nájemce). 45 Dalším prvkem závazku je objekt, kde je předmětem určité chování subjektů. Posledním prvkem je obsah. Obsahem je určité pravidlo chování subjektů, kteří vykonávají povinnost, nebo-li subjektivní práva a povinnosti, které tvoří tento právní vztah. Právo věřitele na určité chování dluţníka plnění nazývá NOZ pohledávka ( 1721 NOZ). 46 4.2.2 Vznik závazku Podle 1723 odst. 1 NOZ je zřejmé, ţe závazek vzniká na základě smlouvy, z protiprávního jednání nebo z jiné právní skutečnosti. Z právních úkonů Tento vznik závazku vychází nejčastěji ze smluv (definice viz kapitola 1). Dá se říci, ţe právní úkony jsou nejdůleţitějším důvodem vzniku závazkových právních vztahů vůbec. Z protiprávních úkonů Protiprávní úkony se rozlišují podle způsobeného výsledku na: 1. způsobení škody, a to v důsledku a) porušení smluvního závazku, nebo b) porušení mimosmluvní zákonné právní povinnosti 2. způsobení jiného protiprávního výsledku. 47 45 RABAN, P. a kol.: Občanské právo hmotné. Relativní majetková práva. Brno: Václav Klemm, 2013. str. 23 46 RABAN, P. a kol.: Občanské právo hmotné. Relativní majetková práva. Brno: Václav Klemm, 2013. str. 24 33