B. Divadlo autorské a kamenné 1. Divadlo jako součást tradiční i moderní kultury / 2. Vznik a nejstarší vývoj divadla / 3. Divadlo autorské a kamenné / 4. Oscar Wilde: Jak je důležité míti Filipa / 5. Zdeněk Svěrák Ladislav Smoljak: Vyšetřování ztráty třídní knihy / 6. Divadlo dnes V našem běžném životě divadlo zpravidla prohrává souboj s filmem: navštívit divadelní představení se může zdát náročnější na čas i další okolnosti (jde zpravidla o společenskou událost) než zajít do kina či si pustit film na počítači nebo ho zkouknout v televizi. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že divadlo a film jsou úzce provázány, že lidé kolem divadla se těší značné popularitě i prestiži a že filmy natáčené podle divadelních her mívají úspěch zaručen. Divadelní prvky prvky záměrné esteticky zaměřené (sebe)prezentace ovšem potkáváme i sami prožíváme každodenně. Bližší proniknutí do divadelního světa nám tedy přináší nejen příběhy obsažené v divadelních hrách, ale také nový, inspirující pohled na naši osobní skutečnost. 1. Divadlo jako součást tradiční i moderní kultury 1-1 Co to vlastně je divadlo?; 1-2 Divadlo a drama; 1-3 Jak můžeme dramata třídit; 1-4 Divadelní hra: jak vzniká a co všechno v ní najdeme; 1-5 Divadelní prostor; 1-6 Lidé pracující v divadle; 1-7 Další divadelní pojmy; 1-8 Divadlo a okolní svět. 1-1 Co to vlastně je divadlo? Pojem divadlo je odvozen od slovesa dívat se (příponou -dlo, označující prostředek k uskutečnění nějakého děje), podobně jako je tomu u starořeckého výrazu théatron (θέατρον), pocházejícího od slovesa theáomai = dívám se, pozoruji. Divadlo je jevištní (scénické) umění, založené na syntéze složky literární, herecké, výtvarné, hudební, případně i taneční. Divadlo zobrazuje skutečnost prostřednictvím komplexního konstruování umělecké verze reality. Předstupněm divadla stále přítomným v našem životě jsou performanční aktivity, založené na neformální dohodě mezi aktéry a obecenstvem o přijetí veřejně prezentované fiktivní reality. Takové performanční aktivity najdeme v hrách, v některých školních činnostech, v tanci, v některých svátečních oslavách, v náboženských obřadech, sportovních událostech, politických kampaních apod. Nejzazší počátky divadla najdeme tedy již v pravěku, ovšem počátky divadla v euroamerické kultuře spatřujeme ve starověkém Řecku. Divadelní vývoj se pak obohacoval dalšími vlivy, včetně např. středověkých křesťanských pašijových her. 1-2 Divadlo a drama Pod pojmem drama rozumíme literární složku divadelního umění, byť ta obsahuje i pokyny pro pohybovou, výtvarnou apod. složku divadelního představení.
Drama je nejkomplexnější literární druh. S tím souvisí fakt, že drama náleží do obou trojic základních literárních druhů, a to jak podle způsobu vyjádření skutečnosti (epika, lyrika, drama), tak podle jazykové formy (próza, poezie, drama). Drama (divadelní hra) je totiž vymezeno obsahově (vždy je postaveno na lidském příběhu) i formálně (dramatický text je tvořen promluvami postav a scénickými poznámkami). Z promluv vzniká konflikt mezi postavami, jenž je motivací pro rozvoj příběhu; stoupá napětí a rozvíjejí se cesty řešení. Zároveň se prostřednictvím promluv (v rozhovoru, tedy v dialogu, nebo samostatně, tedy v monologu) projevuje vnitřní život postav (jejich povaha, přání, záměry atd.). Drama je předváděno na scéně jako dění současné: diváci jsou přímými pozorovateli děje, jenž se před nimi teprve rozvíjí. Zatímco pro epiku je příznačný minulý vyprávěcí čas, drama preferuje čas přítomný; minulý čas se používá jen tam, kde se z řeči postav dozvídáme retrospektivní dějové pasáže. Drama počítá s interakcí s jinými druhy umění, jak už jsme uvedli. Průběh jednotlivé realizace konkrétního dramatu v konkrétním divadle se označuje jako nastudování; výsledkem je inscenace, která se veřejnosti prezentuje v jednotlivých představeních. Mezi principy divadla patří fakt, že každá inscenace je zároveň svébytnou interpretací daného dramatu. Inscenátoři tvoří tým, jenž drama zasazuje do nových kontextů. Děje se tak různými cestami. Inscenátoři mohou v dramatu pozměnit scénické poznámky, např. přenést děj do jiného prostředí. Někdy takové úpravy vycházejí z technických možností divadelního prostoru; jindy je inscenace dramatu vzniklého v dávnější minulosti situována do přítomnosti. Někdy inscenátoři škrtají menší části textu či drama naopak doplňují zpravidla ovšem jen o akci mimo text. V případě cizojazyčných dramat je situace obohacena i možností nových překladů. Souhrnně řečeno, smyslem inscenačního umění je dosáhnout toho, aby divadelní hra vstupovala do interakce s dnešními diváky a jejich světem. Každá generace či kulturní prostředí se snaží konkrétní drama znovu přečíst a nalézt v něm odpovědi na otázky, jež si klade; pokud se to podaří, drama tím osvědčuje svou uměleckou hodnotu. 1-3 Jak můžeme dramata třídit Dramata se dělí podle různých hledisek na jednotlivé žánry: A. Podle kompoziční formy a diváckého účinku: 1. Tragédie (divadelní hra o nesmiřitelném konfliktu, který se dotýká otázek života a smrti a zpravidla končí záhubou jedné z hlavních postav); 2. Komedie (veselohra); 3. Tragikomedie (hra, v níž se prolínají účinek tragický a komický); 4. Fraška (hra s drsnou, posměvačnou komikou, určenou především širokému, lidovému obecenstvu); 5. Komedie dell arte (komediálně laděná hra s předem danými charaktery postav a s výraznou měrou improvizace herci dotvářejí děj až v průběhu představení); Nové žánry od 20. století: 6. Lyrické drama (hra, jejíž konflikt je prezentován především ve zdůrazněných vnitřních prožitcích postav); 7. Epické drama (hra, v níž je iluze bezprostředního příběhu záměrně narušována postavou vypravěče, který svými komentáři, glosami, výklady apod. udržuje kontakt mezi děním na jevišti a diváky); 8. Revue [reví] (hra s oslabenou dějovou linií a skládající se z řady výstupů dialogických, pěveckých a tanečních);
9. Scénické pásmo (scénická montáž; obdoba revue, ale ještě rozvolněnější, bez náznaku dějové spojitosti); 10. Monodrama (divadlo jednoho herce); 11. Laterna magika (hra, v níž se herecká akce kombinuje s jinými, nedivadelními druhy umění, zejména s filmovým promítáním). B. Podle převažujícího druhu umění: 1. Činohra: drama slovesné, s promluvami v próze; 2. Opera: drama hudební, se zpívaným textem; 3. Opereta: drama, v němž se střídají mluvené slovo a zpěv i tanec (hudební složka je odvozena od klasické evropské hudby); 4. Muzikál: drama, jehož hudební složka je odvozena od jazzové, rockové či pop hudby; ve starším, původním pojetí se v muzikálu střídají mluvené slovo a zpěv (i tanec), v novějším pojetí jde zpravidla o hru celozpívanou; 3. Balet: drama založené na syntéze hudebního a tanečního umění; 4. Pantomima: drama pohybové, obsah je vyjadřován mimikou, gestikulací a tanečními prvky, bez použití hlasu; 5. Divadlo loutkové: ve své původní podobě určeno dětem i dospělým. 6. Rozhlasová hra: drama zvukové, zaznamenávané na zvukových nosičích a určené k reprodukci v rozhlasovém vysílání nebo v přehrávači. C. Podle uměleckého slohu nebo námětové oblasti: Drama renesanční, barokní, klasicistní, romantické, realistické, impresionistické, poetistické, postmoderní ; drama společenské, historické, absurdní 1-4 Činohra: jak vzniká a co všechno v ní najdeme V souvislosti s literaturou se pochopitelně budeme věnovat především činohře a činohernímu divadlu a divadelní život budeme nahlížet především z jejich hlediska. Autor divadelní hry se označuje jako dramatik. Někteří dramatici píší hry, které jsou pak inscenovány v různých divadlech, jiní tvoří výlučně nebo především pro jedno konkrétní divadlo. Text divadelní hry obsahuje: a) Někdy předmluvu: autor v ní objasňuje svou představu o inscenačním pojetí hry; inscenátoři se předmluvy mohou držet, ale nemusejí; b) Seznam jednajících postav s jejich velmi stručnou charakteristikou (obsahuje zpravidla jen povolání nebo vztah k některým jiným postavám); c) Rozdělení hry na základní části, jež se nazývají jednání, dějství nebo akty (v počtu nejčastěji 3 5); každé jednání se pak člení na výstupy, ohraničené příchodem nebo odchodem některé z jednajících postav; prvnímu jednání někdy předchází Prolog (dramatizovaná předmluva), inscenačně oddělená od vlastní hry; d) Scénické poznámky: obsahují informace o podobě scény, o pohybech a způsobu jednání či tónu mluvy postav apod., základní informace o zvucích a světle; bývají psány kurzivou; e) Promluvy postav (jméno promlouvající postavy je psáno velkými písmeny):
Konkrétní nastudování hry řídí režisér. Ten text dramatu doplňuje o detailnější režisérské poznámky. Bývá obvyklé, že pro konkrétní inscenaci je zkomponována scénická hudba. 1-5 Divadelní prostor Pod pojmem divadlo rozumíme samozřejmě nejen dramatické umění, ale také, ba často především, místo, kde inscenace dramatu vzniká a kde je pak prezentována veřejnosti. Divadlo, to je ovšem nejen budova, ale zároveň celá instituce. Prostor divadla má své zvláštnosti. Nalezneme v něm zejména: Vestibul [vestybul]: vstupní hala; Foyer ([foajé / foajér]; předsálí, diváci je využívají o přestávkách mezi dějstvími k občerstvení a společenským kontaktům; Sál: hlavní prostor v divadle, diváci tu sledují inscenaci, která se před nimi odehrává; Hlediště: prostor pro diváky; Parter: přízemí v hledišti; Galerie: nejvýše položená, patrová část hlediště mající podobu obvodového ochozu; Balkon: patrová část hlediště vyčnívající nad část parteru; Bidýlko: místa k stání, zpravidla nad boční částí galerie; nejlacinější a nejméně pohodlná část hlediště; Jeviště: místo, kde hrají herci; scéna; Portál: ozdobný boční a horní okraj jeviště; Orchestřiště: místo pro divadelní hudební soubor, zpravidla vpředu pod úrovní jeviště; Scéna: výraz používaný jako synonymum pro jeviště nebo pro celé divadlo; Opona: spouštěný nebo zatahovaný závěs na přední straně jeviště s kukátkem (nenápadným otvorem na vnitřní straně opony, sloužícím pro pozorování hlediště před začátkem představení); Předscéna: úzký pruh jeviště před oponou, někdy využíván ke svébytným divadelním výstupům; Aréna: jeviště kruhového nebo půlkruhového půdorysu, který navozuje užší kontakt mezi herci a diváky. 1-6 Lidé pracující v divadle Kromě profesí obvyklých v každé firmě existují v divadle i zaměstnání specifická (příznačná): Dramaturg: sestavuje divadelní repertoár soubor her v programu divadla a případně ovlivňuje inscenační úpravy textu hry, zpravidla se zřetelem na diváka; Dramatik: píše dramata; Režisér: řídí nastudování divadelní inscenace; Herec: na základě dramatického textu a režisérových pokynů vytváří a představuje postavu v dramatu; Choreograf: vytváří a s tanečníky nacvičuje taneční výstupy; Dekoratér: tvoří divadelní výpravu, tedy výtvarné řešení divadelní inscenace; Kostymér: tvoří divadelní kostým, tedy herecký oděv; Maskér: upravuje hercův obličej pomocí líčidel, paruk apod. Rekvizitář: zajišťuje pomůcky používané herci během inscenace; Osvětlovač: nasvěcuje jeviště během divadelního představení; Inspicient: režisérův pomocník, řídí technickou stránku divadelních zkoušek i představení; Suflér: nápověda; Biletář: uvaděč.
S divadlem souvisí i divadelní publicistika, včetně divadelní kritiky. Té se zpravidla věnují lidé zaměstnaní mimo divadlo, zejména novináři. 1-7 Další divadelní pojmy S činností divadla jsou spjaty ještě další skutečnosti: Představení: jednotlivé předvedení nastudované inscenace divadelním souborem; Program: předem sestavený sled představení v divadle; též tištěný, zpravidla ilustrovaný několikastránkový text o uváděné hře, o jejím autorovi, o okolnostech vzniku inscenace a o hereckém obsazení, prodávaný divákům před představením; První a druhé obsazení: ve velkých divadlech je v náročnějších inscenacích herecké obsazení alespoň některých rolí zdvojené: první obsazení někdy zahrnuje více zvučných hereckých jmen než obsazení druhé; Hlavní a titulní role: hlavní rolí je nejpřednější herecká úloha, často však je takových rolí v jedné hře několik přinejmenším po jedné v mužské a ženské části hereckého souboru; titulní role je pouze ta, jejíž jméno je obsaženo v titulu názvu hry; Epizodní role: drobná, zřetelně vedlejší role; Generální zkouška (generálka): závěrečná zkouška inscenace, poslední před premiérou; v ideálním případě což bývá často se její průběh neliší od skutečného představení; bývá tu i za snížené vstupné obecenstvo, např. studenti; Premiéra: první, zpravidla slavnostní představení divadelní inscenace; Prapremiéra: světová premiéra, vůbec první představení nové hry; Repríza: opakované předvedení divadelní hry; Derniéra: poslední představení divadelní inscenace, v případě úspěšných inscenací mívá slavnostní charakter; Abonent: předplatitel, majitel abonentní, tedy předplatní vstupenky do konkrétního divadla, např. na jednu sezonu nebo na určitý cyklus her. 1-8 Divadlo a okolní svět Divadlo je tradičně považováno za kulturně závažnou skutečnost, a to ze 3 hlavních důvodů: a) Divadlo nazírá a prezentuje nejširší rejstřík charakterů, osudů, situací a konfliktů, takže v sobě koncentruje schopnost analyzovat všechny zásadní otázky lidské existence, byť si takto samozřejmě počíná v tónu vážném i lehkém; b) Do divadla jako diváci chodí, v divadle se setkávají, inscenovanou hru společně prožívají a spolu pak diskutují lidé různých profesí, zájmů a názorových proudů, kteří by se jinak v takovém počtu, s takovou četností a v tak příhodném prostředí nesešli; c) Divadlo a život kolem něj umožňují, aby se produktivně setkávali umělci a další tvůrci se širokou veřejností. V dějinách různých národů včetně dějin českých se divadlo vícekrát stalo katalyzátorem převratných dějinných událostí.
Dobré divadlo promyšleně buduje svůj repertoár, jímž využívá všechny své možnosti personální a technické a jímž si buduje stálou a kvalitní diváckou obec. Dobrá divadelní dramaturgie vidí dál než jen do příští sezony. Vytváří tematické cykly či řady divadelních her (klasické hry, divadlo mladého diváka, cyklus současné světové dramatiky ). Divadlo nabízí své prostory pro pořádání nedivadelních akcí: přednášek, slavnostních shromáždění, výstav Divadelní osobnosti vystupují v médiích a vyjadřují se k různým otázkám často i k těm, jež s divadlem nesouvisejí, což z hlediska obsahu takových vystoupení s sebou často nese i jistá rizika. Kontakt se studenty a se studentským prostředím by pro dobré divadlo měl představovat jeden z prioritních zájmů.