Rozvoj komunikační schopnosti dětí s vadou zraku

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY Rozvoj komunikační schopnosti dětí s vadou zraku Diplomová práce Brno 2017 Vedoucí práce: PhDr. Barbora Bočková, Ph.D. Autorka práce: Mgr. Bc. Dana Juránková

Prohlašuji, že jsem závěrečnou diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V Brně 27. 3. 2017 Mgr. Bc. Dana Juránková

Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Barboře Bočkové, Ph.D. za odborné vedení mé diplomové práce, za její vstřícnost, čas a cenné rady. Děkuji mamince chlapce, o němž je vedena kazuistika, za trpělivost, ochotu a veškeré podklady k případové studii. Velký dík patří také kolektivu učitelek mateřské školy, která mi umožnila provést výzkumné šetření a obohatila empirickou část diplomové práce o cenné poznatky z praxe. Poděkování patří všem dětem, které se aktivně a s velkou chutí zapojily do výzkumného šetření, a v neposlední řadě také celé mé rodině, bez jejichž podpory by práce vznikla jen stěží.

OBSAH ÚVOD... 5 1 ZRAKOVÉ POSTIŽENÍ... 7 1.1 Vymezení zrakového postižení... 7 1.2 Etiologie zrakového postižení... 10 1.3 Kategorie zrakového postižení... 12 2 SPECIFIKA KOMUNIKAČNÍ SCHOPNOSTI U DĚTÍ SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM... 18 2.1 Charakter zrakového postižení ve vztahu ke komunikační schopnosti dětí... 18 2.2 Charakteristika komunikačních obtíží z hlediska jazykových rovin... 21 2.3 Psychomotorický vývoj dětí s vadou zraku... 25 3 ROZVOJ KOMUNIKAČNÍ SCHOPNOSTI DĚTÍ S VADOU ZRAKU... 31 3.1 Reedukační a kompenzační metody u dětí s vadou zraku... 31 3.2 Specifika rozvoje komunikační schopnosti u dětí s vadou zraku... 37 3.3 Legislativní rámec vzdělávání žáků se zrakovým postižením... 40 4 ANALÝZA KOMUNIKAČNÍ SCHOPNOSTI DĚTÍ S VADOU ZRAKU... 44 4.1 Cíle a metodologie výzkumného šetření... 44 4.2 Charakteristika místa výzkumného šetření... 47 4.3 Kazuistika dítěte s vadou zraku... 51 4.4 Analýza komunikační schopnosti dětí s vadou zraku... 59 4.5 Závěry výzkumu... 65 ZÁVĚR... 72 RESUMÉ... 74 SUMMARY... 75 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY... 76 SEZNAM ELEKTRONICKÝCH ZDROJŮ... 80 SEZNAM GRAFŮ... 81 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK... 81

ÚVOD Diplomová práce bude věnována tématu rozvoje komunikační schopnosti u dětí s vadou zraku. Pozornost bude věnována přístupům, které jsou využívány ve speciální mateřské škole při práci s dětmi s vadou zraku, či pomůckám, jež se v praxi osvědčily. Cílem výzkumného projektu je analyzovat rozvoj komunikační schopnosti dětí s vadou zraku. Publikací, kde by byla popsána problematika rozvoje řeči u dětí s vadou zraku vč. poukázání na dostupné pomůcky, vhodné metody a cvičení, v dostupné literatuře není mnoho. Pokud se odborná literatura dětem se zrakovým postižením věnuje, pak se zaměřuje především na jedince s těžkým zrakovým postižením či nevidomé. Téma rozvoje komunikační schopnosti dětí s vadou zraku, jako je např. strabismus či amblyopie, by si jistě zasloužilo větší pozornost. Počet dětí s těmito vadami není zanedbatelný, a proto by bylo vhodné poskytnout jak rodičům, tak i širší odborné veřejnosti aktuální informace. Nekladu si za cíl komplexně obsáhnout veškeré dostupné přístupy, pomůcky a metody, protože to vzhledem k rozsahu práce není v mých silách. Ráda bych připravila alespoň přehled toho, jakými způsoby je možné s dětmi s vadou zraku pracovat, jakými pomůckami je rozvíjet a napomáhat jim tak v řečovém vývoji. Mám k dané problematice osobní vztah a budu ráda, pokud práce poslouží dalším rodičům či pedagogům. Oba mí synové trpí vrozenou zrakovou vadou. Do té doby, než jsme se o zrakových vadách dětí dozvěděli, všímali jsme si mnoha věcí v běžném životě, které jim činily potíže, i když pro nás zcela bezdůvodně. Poté, co byly stanoveny diagnózy, začalo všechno dávat smysl. I nikterak závažné vady, jako je astigmatismus a amblyopie, dokáží bez správné korekce ztížit mnohé motorické dovednosti. Neschopnost prostorového vidění, nejistota pohybu ve venkovním či neznámém prostoru, vyhýbání se aktivitám, které jsou pro dítě z důvodu zhoršeného zrakového vnímání náročné, ve svém důsledku ovlivňují sociální interakce dětí a s tím související rozvoj řeči. Ze zkušeností nejen svých, ale i rodičů, kteří se u svých dětí potýkají se stejnými diagnózami, jsem přesvědčená, že i lehká zraková vada se může nepřímo projevit ve 5

vývoji řeči. Motorika mluvidel úzce navazuje na dovednosti motoriky hrubé i jemné. Podpoříme-li děti ve zvládnutí motorických dovedností, můžeme jim velmi pomoci v jejich řečovém vývoji. Navíc oslabené zrakové vnímání vede ke snížené schopnosti správně napodobit artikulaci. A zde se kruh uzavírá k tomu, aby děti s jistotou a přesností zvládaly veškeré motorické dovednosti, potřebují zrak. Téma rozvoje zraku, řeči a psychomotoriky bude proto stěžejní pro teoretickou část práce. Diplomová práce bude rozdělena do dvou částí teoretické a praktické. V teoretické části se nejprve zaměřím na definování zrakového postižení, jeho kategorizaci a etiologii. Dále budou popsána specifika komunikační schopnosti dětí s vadou zraku, projevy v jednotlivých jazykových rovinách a dopady na psychomotorický vývoj dětí. Třetí kapitola teoretické části se zaměří na reedukační a kompenzační metody užívané při práci s dětmi s vadou zraku, metodiku rozvoje komunikační schopnosti a legislativní rámec vzdělávání dětí se zrakovým postižením. Praktická část bude věnována kazuistice chlapce s vadou zraku. Aby byl výzkumný projekt co možná nejvíce komplexní, bude zahrnovat také orientační analýzu rozvoje komunikační schopnosti dětí s vadou zraku, které navštěvují speciální třídu mateřské školy spolu se sledovaným chlapcem. Využiji kvalitativní výzkumné metody. Polostrukturovaný rozhovor, písemné dotazování, přímé pozorování, analýza výsledků činnosti a analýza dokumentů budou užity nejen k sestavení kazuistiky, ale také ke sběru dat od pedagogických pracovníků mateřské školy a rodičů dítěte. Součástí projektu bude též analýza komunikační schopnosti dětí s vadou zraku. Pevně věřím, že závěry výzkumného šetření i představené poznatky z praxe využijí při své práci s dětmi nejen pedagogové, ale i rodiče, jichž se daná problematika dotýká. 6

1 ZRAKOVÉ POSTIŽENÍ 1.1 Vymezení zrakového postižení Zrak je jedním z pěti lidských smyslů a jeho úkolem je získávat informace o okolním světě. Přestože není jediným naším smyslem, jeho funkce je výjimečná přináší nám celých 70 90 % informací. Odborníci se sice neshodnou na přesném vyjádření v procentech, jisté ale je, že ze všech smyslů zrak přináší zdaleka největší množství informací (Kochová, K. a M. Schaeferová, 2015). Jak uvádí A. Keblová (1995), zrak podává maximum informací v minimálním čase, umožňuje orientaci v prostředí, rozlišování tvarů, barev, velikostí, vzdálenosti, hloubky, směru, pohybu a klidu v okolním prostředí. Má tak rozhodující vliv na utváření představ, rozvoj paměti, myšlení, pozornosti, řeči i emocionálně volní sféry. Zhoršení zrakového vnímání tak významně ovlivňuje možnosti studia, vykonávání profese a celkovou míru samostatnosti a nezávislosti (Moravcová, D., 2007). S. Newman (2004) zdůrazňuje, že zrak patří při vývoji k nejdůležitějším smyslům, protože má největší vliv na to, co se učíme a naučíme a jak toho docílíme. Mezi zrakem, schopností manipulovat předměty a vnímáním světa kolem nás je navíc velmi těsná souvislost. Podle K. Kochové a M. Schaeferové (2015) je nutné rozlišovat dvě rozdílné skutečnosti: dívat se a vidět. Člověk, který se dívá, nezískává stejné vjemy jako člověk, který doopravdy vidí. Abychom dokázali vidět a ne se jen dívat, musíme mít v součinnosti zapojeny tři části tzv. zrakové dráhy: oko, oční nerv a mozkové centrum. Z. Nováková (2010) uvádí, že lidské oko je vybaveno ke vnímání světelných podnětů různé vlnové délky, což je podstatou vidění. Světlo, které se do oka dostává, tak prochází soustavou průhledných tkání, které označujeme jako optická prostředí oka (rohovka, oční komorová voda, čočka, sklivec). Tato prostředí paprsky propouštějí a dále lámou. Na sítnici oka pak vzniká obraz pozorovaného předmětu, v místě dopadu světla dojde k podráždění a vzniklý vzruch je převeden zrakovou dráhou do zrakového centra mozku, který informace zpracuje. Pokud je činnost jakékoliv z těchto částí narušena, člověk může získat 7

zrakovou informaci nejasnou, neúplnou nebo dokonce žádnou (Kochová, K. a M. Schaeferová, 2015). Na základě vymezení toho, jak fyziologický proces vidění probíhá a jakými způsoby může být narušen, se dostáváme k samotnému definování zrakového postižení. Z medicínského hlediska je osoba se zrakovým postižením ta, která má postižení zrakových funkcí trvající i po medicínské léčbě anebo po korigování standardní refrakční vady a má zrakovou ostrost horší než 0,30 (6/18) až po světlocit, nebo je zorné pole omezeno pod 10 stupňů při centrální fixaci, přitom tato osoba užívá nebo je potencionálně schopna používat zrak na plánování a vlastní provádění činností. (Hamadová, P., Květoňová-Švecová, L. a Z. Nováková, 2007, s. 10) Nicméně definovat zrakové postižení pouze na základě ostrosti vidění a rozsahu zorného pole není vždy zcela dostačující ( NICM). Pokud chceme provést komplexní diagnostiku, je nutné zohlednit také další zrakové funkce, jako je kontrastní citlivost (světloplachost, šeroslepost), schopnost rozlišovat barvy (barvocit), vnímání hloubky, schopnost lokalizovat, fixovat předměty a sledovat je v pohybu. J. Janková a kol. (2015) doplňují, že na kvalitě vidění se mimo výše uvedeného podílí také úroveň okulomotoriky, konvergence očí, schopnost vnímat kontrast a zpracování zrakových vjemů v mozkových centrech. MKN-10 (WHO, 1992) rozlišuje pět kategorií zrakového postižení: Střední slabozrakost: zraková ostrost s nejlepší možnou korekcí: maximum menší než 6/18 (0,30) minimum rovné nebo lepší než 6/60 (0,10); 3/10 1/10. Kategorie zrakového postižení 1. Silná slabozrakost: zraková ostrost s nejlepší možnou korekcí: maximum menší než 6/60 (0,10) minimum rovné nebo lepší než 3/60 (0,015); 1/10 10/20. Kategorie zrakového postižení 2. Těžce slabý zrak: zraková ostrost s nejlepší možnou korekcí: maximum menší než 3/60 (0,05) minimum rovné nebo lepší než 1/60 (0,02); 1/20 1/50, nebo koncentrické zúžení zorného pole obou očí pod 20 stupňů, či jediného funkčně zdatného oka pod 45 stupňů. Kategorie zrakového postižení 3. Praktická slepota: zraková ostrost s nejlepší možnou korekcí: maximum menší než 1/60 (0,02), 1/50 až světlocit nebo omezení zorného pole do 5 stupňů kolem centrální fixace, i když centrální ostrost není postižena. Kategorie zrakového postižení 4. 8

Úplná slepota: stavy od naprosté ztráty světlocitu až po zachování světlocitu s chybnou světelnou projekcí. Kategorie zrakového postižení 5. D. Finková (2011) upozorňuje, že lidé se zrakovým postižením netvoří homogenní skupinu, a je tedy nutné věnovat se jejich další charakteristice v závislosti na typu zrakového postižení. Můžeme tak vymezit osoby s orgánovou zrakovou vadou slabozrakost, zbytky zraku, slepota, a osoby se zrakovou vadou převážně funkční tupozrakost, šilhavost (Keblová, A.,1996). Pět typů narušení vizuální percepce uvádí L. Květoňová-Švecová a P. Šumníková (2010): ztráta zrakové ostrosti, postižení šíře zorného pole, okulomotorické problémy, obtíže se zpracováním zrakových informací v centrálním nervovém systému a poruchy barvocitu. Slabozraké osoby často zaznamenávají zvýšenou unavitelnost v důsledku vyšší potřeby neustálé koncentrace pozornosti na dění kolem sebe. Mohou se také objevit potíže s nepřesným vnímáním detailů a souvislostí (Finková, D., 2011). Slabozraké osoby se vyznačují takovou poruchou zraku, při které je vidění oběma očima i při korekci brýlemi sníženo natolik, že jim neumožňuje číst písmo běžné velikosti, dále nerozeznávají detaily, nevidí vzdálené předměty a v mnoha případech obtížně rozeznávají barvy. (Keblová, A., 1996, s. 6) Skupina osob se zbytky zraku je dle D. Finkové (2011) skupinou velmi specifickou. Tuto výjimečnost autorka vidí v jejich mezním postavení mezi skupinou osob s těžkou slabozrakostí a s praktickou slepotou. Zrakové schopnosti jsou sníženy, omezeny a deformovány takovým způsobem, který vede k narušení představ o světě. Potíže se týkají také prostorové orientace a samostatného pohybu. Mezi osoby s nejtěžším typem zrakového postižení řadíme skupinu osob nevidomých. P. Šumníková a L. Květoňová (2011) podotýkají, že toto závažné poškození zraku nelze korigovat ani řešit operativně či medikamentózně. Skupina osob s poruchami binokulárního vidění bývá v odborné literatuře považována za nejpočetnější. Vzhledem k tomu, že poruchy binokulárního vidění řadíme mezi poruchy funkční, lze je včasným odhalením a péčí zmírnit, nebo dokonce úplně odstranit. Toto však platí pouze do věku 7 8 let. Poté je pravděpodobnost odstranění poruch čím dál menší. Poruchy v oblasti vývoje jednoduchého binokulárního vidění mohou vést především ke vzniku amblyopie a strabismu, což má za následek, že 9

na sítnicích obou očí se nevytváří správný vjem. Lidé s těmito vadami mají potíže v prostorové orientaci. (Finková, D., 2011, s. 21 22) Výchovou, vzděláváním a celkovým rozvojem všech výše definovaných osob se zrakovým postižením se zabývá obor oftalmopedie. Původ označení tohoto speciálněpedagogického oboru nalezneme v řeckých slovech oftalmos oko a paidea výchova (Nováková, Z., 2010). Oftalmopedie je jedním z oborů speciální pedagogiky a zabývá se výchovou, vzděláním a rozvojem osob se zrakovým postižením. (Hamadová, P., Květoňová- Švecová, L. a Z. Nováková, 2007, s. 9) Často užívaným názvem tohoto oboru v České republice je také tyflopedie, které vzniklo z původně řeckého označení tyflos slepý (Nováková, Z., 2010). Autorka doplňuje, že důvodem k terminologické změně směrem k oftalmopedii byla skutečnost, že v kategorii osob se zrakovým postižením převažují osoby slabozraké nad nevidomými. Dále uvádí, že ve starších pramenech se objevovaly názvy jako optopedie, oftalmologická defektologie či tyflopedagogika. V zahraniční odborné literatuře se ve velké míře používá názvu speciální pedagogika zrakově postižených. Setkáme se tak s anglickým termínem visual impairment nebo německým pojmem Sehbehinderung. 1.2 Etiologie zrakového postižení Zrakové postižení jsme definovali jako takový stav zrakového vnímání, který i přes optimální korekci člověku způsobuje obtíže v běžném životě. Rozdělení osob se zrakovým postižením bylo učiněno na základě jistých společných znaků. Pro potřeby speciálněpedagogické praxe je důležité zohlednit, nejen jakým typem zrakového postižení daná osoba trpí, ale i dobu a příčinu jejího vzniku. Zajímáme se tedy o etiologii zrakového postižení, kterou můžeme následně rozdělit na příčiny vrozené, dědičné a získané (Finková, D., Ludíková, L. a V. Růžičková, 2007). Vrozené vady jsou způsobené patologickými noxy, jež zapříčiňují různé vývojové anomálie oka. Projev anomálií závisí na druhu škodlivin, gestačním věku a zdravotním stavu matky. Zpravidla je porucha tím závažnější, čím dříve je embryonální vývin oka patologicky zasáhnut. Vrozené vady jsou zjišťovány asi u 2 % všech novorozenců a v průběhu dalšího života je zjištěno dalších 0,5 % vad, jež nebyly 10

při narození odhaleny. (Hamadová, P., Květoňová-Švecová, L. a Z. Nováková, 2007, s. 24) Diagnostika zrakového postižení dítěte může proběhnout již v období těhotenství, pokud se na ultrazvukovém vyšetření zjistí nestandardní vývoj očí, nebo v případě genetického zatížení rodiny (Kochová, K. a M. Schaeferová, 2015). Autorky ovšem dodávají, že odchylky od běžného vývoje lze častěji zjistit až v prvních měsících po narození. Jsou to pak většinou rodiče, kteří si všimnou, že dítě zrakem nereaguje na své okolí, nedívá se nikomu do tváře či nenavazuje oční kontakt. D. Finková, L. Ludíková a V. Růžičková (2007) podrobněji vymezují etiologii zrakového postižení. Mezi geneticky podmíněná onemocnění řadí dystrofii sítnice a onemocnění s autozomálně recesivní dědičností. Do intrauterinního období zařazují onemocnění vzniklá v důsledku působení radioaktivního a rentgenového záření, léčiv a jiných chemických látek, vlivem infekcí či celkového onemocnění matky. Perinatální faktory pak stojí za vznikem retinopatie nedonošených (ROP) a postižením centrální nervové soustavy. V době postnatální a dětství se objevuje zrakové postižení v důsledku deficience vitamínu A či po prodělaných spalničkách. Za vznikem zrakového postižení může stát i neznámý původce. Z. Nováková (2010) podotýká, že velkou roli v oblasti prenatálních příčin výskytu zrakového poškození hraje dědičnost, a to u diagnóz, jako je achromatopsie, aniridie atrofie zrakového nervu, degenerativní onemocnění sítnice, vrozený šedý a zelený zákal, u těžké krátkozrakosti a při zákalu rohovky. P. Hamadová, L. Květoňová-Švecová a Z. Nováková (2007) uvádí, že dědičné příčiny způsobují asi 20 % vrozených vad. Výčet diagnóz zapříčiněných endogenními vlivy doplňují o astigmatismus, konkomitující šilhání, albinismus a retinoblastom. Kolektiv autorek se zabývá také etiologií získaných vad zraku, které vznikají často působením celkových chorob, jako jsou diabetes (hovoříme pak o diabetické retinopatii), revmatická onemocnění, anginy, tuberkulóza, roztroušená skleróza. Po 45. roce věku se objevuje pokles zrakové ostrosti, příčinou bývá skleróza oční čočky (presbyopie). V průběhu celého života je pak člověk vystaven nebezpečí úrazu, který může vést ke ztrátě nebo poškození zraku. Z. Nováková (2010) uvádí, že na poli vad získaných bývají příčinou těžkého poškození zraku ve vyspělých zemích nejčastěji věkem podmíněná makulární degenerace a glaukom. 11

Z raně postnatálních faktorů podílejících se na vzniku zrakové vady je nutné zmínit oxygenoterapii předčasně narozených dětí, na jejíž negativní vliv upozorňuje např. D. Finková (2011). Dochází k situaci, kdy je následkem pobytu dítěte v inkubátoru zasažen zdravý vývoj oka. Na vznik vizuomotorických obtíží předčasně narozených dětí upozorňují také J. Langmeier a D. Krejčíková (2007). 1.3 Kategorie zrakového postižení Jak uvádí Z. Nováková (2010), největší skupinu mezi dětmi se zrakovým postižením tvoří osoby s poruchami binokulárního vidění. Jedná se o vady funkční a řadíme k nim zejména šilhavost (strabismus) a tupozrakost (amblyopii). Obě zrakové vady mají za následek špatné prostorové vnímání, zhoršenou orientaci v prostoru a dochází také k problémům v koordinaci oko ruka. Autorka zdůrazňuje, že při včasné reedukační a medicínské péči může dojít k výraznému zlepšení či naprostému vymizení obtíží. Nejčastější terapeutickou metodou jsou pleoptická a ortoptická cvičení nebo okluze. Šilhání (strabismus) definuje J. Hycl (2000) jako zrakovou vadu, při které je narušena spolupráce obou očí. Každé oko míří jiným směrem. Dívá-li se při strabismu jedno oko přímo vpřed, je druhé oko odchýleno dovnitř, ven, nahoru nebo dolů. Úchylka může být patrná neustále nebo se občas objeví a zase zmizí. P. Šumníková a L. Květoňová (2011) doplňují, že pokud se mozek rozhodne přestat jedno oko používat, vyřazené oko přestává být posilováno a ztrácí svou sílu. Vzniklé šilhání potom může být občasné nebo trvalé, jednostranné nebo oboustranné. Strabismus je velmi časté onemocnění, které dle J. Hycla (2000) postihuje přibližně každé 30. dítě. Stejnou měrou postihuje chlapce i děvčata. Šilhání bývá často dědičné, ale přesná příčina jeho vzniku není dosud objasněna. Dle H. Krause (1997, s. 271) je nutné vyloučit při diagnostice šilhavosti tzv. pseudostrabismus. Jedná se většinou o anatomické úchylky vzdálenost očnic, široký kořen nosu a s ním spojený epikantus (kožní řasa při kořeni nosu), konfigurace očních štěrbin a vrozeně větší úhel, který svírá optická a anatomická osa oka. Čím dříve se zahájí léčba, tím větší jsou šance na uzdravení. Šilhání se léčí cíleným cvičením zraku. U jednostranného šilhání se zakryje oko zdravé, aby se slabší 12

oko zaktivovalo. Často se upravují i brýle. Některé typy šilhavosti lze odstranit operativně (Šumníková, P. a L. Květoňová, 2011). Z. Nováková (2010) řadí mezi příčiny vzniku šilhavosti sníženou zrakovou ostrost odchylujícího se oka. Proto lze šilhání napravit nasazením brýlové korekce. Podle názoru P. Šumníkové a L. Květoňové (2011) do konce 6. měsíce věku trochu šilhají všechny děti, teprve v pěti letech jsou mozková centra natolik vyvinutá, že se obraz může sjednotit a šilhání zmizí samo. Zmiňují také, že šilhání projevující se později, někdy až v dospělosti, je většinou vyvoláno chorobnými změnami očí nebo poškozením mozku. Při tupozrakosti (amplyopii) dochází k podstatnému snížení zrakové ostrosti jednoho oka bez viditelných známek nemoci, které nelze vykorigovat brýlemi. Je následkem abnormálního vývoje vidění v důsledku nepřítomnosti zrakového vjemu nebo vzniká aktivním potlačením kvalitativně horšího vjemu v mozku. Nedochází k žádným viditelným organickým změnám oka jako u šilhavosti. U amblyopie se pro nápravu vady kryje okluzí vedoucí nebo zdravé oko, a postižené oko se tak trénuje (Nováková, Z., 2010). Děti s touto zrakovou vadou ztrácejí výhody vidění oběma očima, tzv. binokulární vidění. Jak uvádí J. Hycl (2000), amblyopie je většinou jednostranná a postihuje přibližně 3 % dětí, přičemž asi u poloviny z nich se přidružuje ke strabismu. P. Šumníková a L. Květoňová (2011) doplňují podrobnější dělení tupozrakosti s důrazem na její etiologii. Připomínají, že jednotlivé typy se mohou vzájemně kombinovat. Tupozrakost při šilhání: vyskytuje se u dětí nejčastěji, způsobená potlačením vjemu jednoho oka na základě šilhání. Tupozrakost z nepoužívání oka: vzniká po zamezení vstupu zrakových podnětů do oka, patří sem např. okluzní tupozrakost, která se vytváří po déletrvajícím obvazu oka kvůli oční chorobě. Tupozrakost ametropická: objevuje se na jednom nebo obou očích při vysoké refrakční vadě, především dalekozrakosti. Tupozrakost meridionální: přidružuje se k astigmatismu. Tupozrakost anizometropická: vzniká při rozdílu dioptrií mezi oběma očima. Tupozrakost vrozená: vyskytuje se při albinismu nebo nystagmu (mimovolné kmitavé pohyby oka). 13

Základem léčby je odstranění příčiny, která vedla ke vzniku tupozrakosti. Je tedy nutno operovat šilhání, při dioptrické vadě předepsat brýle a je-li přítomno jiné onemocnění, podniknout příslušná léčebná opatření. Pokud není amblyopie včas léčena, zafixuje se trvalá, těžká a neodstranitelná zraková vada postiženého oka, a dojde tak k trvalé ztrátě prostorového vidění. Dojde-li v budoucnosti k úrazu či k onemocnění jediného zdravého oka, může to mít katastrofální důsledky na kvalitu života postiženého jedince. (Hycl, J., 2000, s. 12) Další funkční zrakovou vadou je kortikální poškození zraku (CVI cortical visual impairment, korová slepota), jež způsobuje potíže se zpracováním zrakových vjemů. Dochází k ní např. při krvácení do mozku, při zamezení přívodu okysličené krve k mozkovým buňkám apod. (Kudelová, I. a L. Květoňová-Švecová, 1996). Jedná se tedy o poruchu funkce mozku a mozkových drah. Častým projevem je proměnlivé užívání zraku, často i z hodiny na hodinu. Dle Z. Novákové (2010) se korová slepota často vyskytuje v kombinaci s neurologickými poruchami, jako je např. dětská mozková obrna nebo epilepsie, u dospělých se objevuje po mozkových příhodách. Vážnou funkční poruchu, kdy degeneruje nervová tkáň druhého neuronu zrakové dráhy, nazýváme atrofie papil zrakového nervu. Projevuje se změnou barvy papily (terče) zrakového nervu až do bělavého zbarvení. Výsledkem je úbytek vidění různého stupně. Příčinami mohou být dědičnost, úraz, intoxikace organismu či tumor. Tato zraková vada se vyskytuje u dětí s kombinovaným postižením (Kudelová, I. a L. Květoňová-Švecová, 1996). Prakticky nejméně závažnou poruchou vidění jsou tzv. refrakční vady. Jsou způsobeny nesprávným poměrem mezi lomivostí optických prostředí oka a jeho délkou. Mezi refrakční vady patří krátkozrakost (myopie), dalekozrakost (hypermetropie) a astigmatismus (Nováková, Z., 2010). J. Hycl (1999) vysvětluje, že u oka krátkozrakého se paprsky setkávají před sítnicí, výsledný obraz je neostrý a je nutná náprava rozptylovými čočkami. V případě dalekozrakého oka se paprsky setkávají až za sítnicí a k zaostření obrazu je potřebná spojná čočka. Astigmatismus definuje H. Kraus (1997, s. 294) následovně: Je to stav, při kterém nemá optický aparát oka ve všech meridiánech stejnou optickou mohutnost. 14

A. Keblová (2001) doplňuje, že při astigmatismu se vlivem nepravidelného zakřivení rohovky bod na sítnici nezobrazuje jako bod, ale jako čárka. Vzniká tak nepřesný obraz viděného jak při pohledu do dálky, tak i do blízka. Malý (zvláště fyziologický) astigmatismus do + 0,5 D zpravidla není nutné dle H. Krause (1997) korigovat. S tímto názorem se ztotožňuje i P. Rozsíval (2006). Autoři však zdůrazňují nutnost individuálního přístupu, jelikož u některých osob vede korekce i malého astigmatismu k překvapivému zlepšení zrakové ostrosti a k ústupu subjektivních problémů. Těžká krátkozrakost (myopia gravis) je označením pro krátkozrakost nad 8,0 D, která je doprovázena dalšími změnami v oku (Moravcová, D., 2004). Toto onemocnění se projevuje již v předškolním věku. Těžkou formu krátkozrakosti provází snížení zrakové ostrosti, změna zorného pole, v pokročilém stadiu dochází k odchlípení sítnice. U dětí je zvlášť důležité, aby se vyhýbaly riziku odchlípení sítnice především v podobě fyzické námahy např. při sportu. Albinismus patří mezi vady metabolismu aminokyselin. Postižení je charakteristické nedostatkem melaminu. V případě okulokutánního albinismu jsou zasaženy jak oči, tak kůže. Pokud se jedná o albinismus oční, chybí pigment pouze v očích. Zraková ostrost je snížena, současně se objevuje nystagmus, strabismus a světloplachost (Vágnerová, M., 1995). K dalším chorobám oka řadíme retinopatii nedonošených (ROP), která je způsobena narušením normálního vývoje cévního zásobení sítnice oka. Z. Nováková (2010, s. 262) onemocnění podrobně popisuje: Jedná se o specifickou chorobu předčasně narozených dětí, které jsou nejzranitelnější pod 1250 g porodní hmotnosti a pod 28 týdnů gestačního věku. Tyto děti nemají při narození dokončenou vaskularizaci sítnice. Je u nich nutný pobyt v inkubátorech se zvýšeným přívodem kyslíku. Po jeho vysazení začínají v periferii sítnic bujet cévy, objevuje se krvácení, krev proniká až do sklivce. Celý stav se hojí tvorbou vaziva. To přivodí svraštěním odchlípení sítnice s následnou ztrátou vidění. Jak uvádí I. Kudelová a L. Květoňová-Švecová (1996), retinopatie nedonošených se podle závažnosti a rozsahu dělí do pěti stupňů. První stupeň je spojen s nejlehčí formou postižení, tedy s nejmenšími následky v oblasti vidění. Pátý stupeň přináší velmi těžké postižení, jehož následkem bývá pouhý světlocit, tj. schopnost rozeznat světlo a tmu, případně i úplná nevidomost. Zpravidla však nebývá 15

na obou očích stupeň retinopatie stejný. V této souvislosti je nutno uvést, že i pouhý světlocit je pro dítě důležitý alespoň jako pomocník při orientaci v prostoru. M. Vágnerová (1995) uvádí, že se k nedonošenecké retinopatii často přidružují další onemocnění, zejména neurologická, a je tedy zvýšená pravděpodobnost vzniku kombinovaného postižení. Mezi nezánětlivá vrozená onemocnění sítnice řadí Z. Nováková (2010) sítnicové degenerace. Nejznámější je zřejmě pigmentová degenerace sítnice. Toto dědičné onemocnění nelze léčit. V první fázi se vyskytuje u dětí šeroslepost, pokračuje zužováním zorného pole až do trubicovitého vidění a končí poklesem centrálního vidění. V dospělosti tak přivodí pacientovi úplnou slepotu. Vrozený šedý zákal (kongenitální katarakta) znamená zákal oční čočky dětského oka. Zkalená čočka brání přenesení obrazu na sítnici. P. Hamadová, L. Květoňová-Švecová a Z. Nováková (2007) vymezují jako možnou příčinu dědičné faktory, nitroděložní infekce nebo systémové onemocnění. Někdy se mohou vyskytnout i poškození centrálního nervového systému. Zkalení čočky může být jak jednostranné, tak oboustranné. Doprovodným jevem jsou další patologické změny na postižených očích (šilhání, atrofie papil zrakového nervu, nystagmus). Často musí být čočka operativně odstraněna a nahrazena brýlemi nebo kontaktní čočkou. Následně je nezbytné začít co nejdříve s výcvikem operovaného oka, aby se zabránilo vzniku tupozrakosti. Dalším onemocněním očního bulbu je zelený zákal (glaukom). I. Kudelová a L. Květoňová-Švecová (1996, s. 10) glaukom definují následovně: Jedná se o poruchu zraku, při které dochází k nadměrnému zvyšování tlaku nitrooční tekutiny. Oko je viditelně větší, hmatatelně tvrdší a dochází k jeho zarudnutí, následkem čehož pacient pociťuje bolest. Vysoký nitrooční tlak pak může přivodit poškození sítnice, její odchlípení a následné závažné poruchy až ztrátu zraku. Medikamentózní léčba zpravidla nebývá účinná, dalšímu postupu onemocnění lze zabránit chirurgickým zákrokem. V případě anoftalmu a mikroftalmu se jedná o vrozené onemocnění. Obě vady jsou buď jednostranné, nebo oboustranné. Vyskytují se v důsledku dědičnosti, případně infekčního onemocnění matky v průběhu těhotenství. Při anoftalmu bulbus zcela chybí, nebo se vytvářejí jen jeho některé části. Při mikroftalmu je velikost bulbu různá (Nováková, Z., 2010). 16

Bezděčné rytmické pohyby očí vykonávané v jednom nebo i několika směrech nazýváme nystagmus. D. Moravcová (2004) uvádí, že vzniká poruchou inervace okohybných svalů, která je řízena souměrně z obou polovin centrální nervové soustavy a obou sítnic. Etiologie nystagmu je rozmanitá, H. Kraus (1997) rozeznává nystagmus původu očního, ušního a nervového. Závažným onemocněním je retinoblastom, kdy ze sítnice dětského oka vyrůstá zhoubný nitrooční nádor. Z Nováková (2010) upozorňuje na nebezpečnost onemocnění, které spočívá v tom, že v začátcích probíhá skrytě. Při rozsáhlejším nádoru je následně nutné vyjmutí oka. Speciálněpedagogickou disciplínou, která se zaměřuje na výchovu, vzdělávání a rozvoj osob se zrakovým postižením je oftalmopedie, dříve označovaná také tyflopedie. Mezi osoby se zrakovým postižením řadíme jak jedince s orgánovou zrakovou vadou, tak osoby se zrakovou vadou převážně funkční. Světová zdravotnická organizace pak definuje pět kategorií zrakového postižení: střední slabozrakost, silná slabozrakost, těžce slabý zrak, praktická slepota a úplná slepota. Příčiny vzniku postižení zraku mohou být dědičné, vrozené či získané. Může dojít i ke kombinaci několika faktorů, což určení příčiny onemocnění značně ztěžuje. Mezi onemocnění zraku a zrakové vady, které se v dětském věku mohou vyskytovat, řadíme refrakční vady (krátkozrakost, dalekozrakost, astigmatismus), tupozrakost, šilhání, korovou slepotu, atrofii papil zrakového nervu, albinismus, šedý zákal, zelený zákal, retinopatii nedonošených, anoftalmus, mikroftalmus, pigmentovou degeneraci sítnice, nystagmus či retinoblastom. 17

2 SPECIFIKA KOMUNIKAČNÍ SCHOPNOSTI U DĚTÍ SE ZRAKOVÝM POSTIŽENÍM 2.1 Charakter zrakového postižení ve vztahu ke komunikační schopnosti dětí Narušená komunikační schopnost může být primární příčinou osobnostních nebo sociálních problémů dítěte. Může se ale vyskytovat i jako následek či průvodní projev jiného postižení, onemocnění nebo poruchy. Symptomatické poruchy řeči jsou většinou prvním indikátorem, který upozorňuje na potřebu pomoci. Mohou specificky manifestovat určitý druh postižení, nemoci či poruchy, nebo jsou nespecificky přítomné v těch případech, v nichž nejsou očekávané nebo spíše nejsou běžné. (Lipnická, M., 2013, s. 35) Vliv zrakového postižení na řeč je nejzřetelnější u dětí s úplnou slepotou. V. Lechta, který se v domácí odborné literatuře podrobně věnoval symptomatickým poruchám řeči u osob se zrakovým postižením, se v publikaci Symptomatické poruchy řeči (2008) zabývá především dětmi s vrozenou slepotou a analýzou řečového vývoje dětí se slabozrakostí se zaobírá pouze okrajově v případech, kdy se v jejich vývoji vyskytují nápadné odlišnosti. Na tomto místě je ale důležité upozornit, že ačkoliv se vlastní začátky ontogeneze řeči u dětí s vadami zraku oproti normě posouvají, vývoj řeči je u nich opožděný, avšak v pozdějším období není omezený (Lechta, V., 2008). Odborných publikací, které by se podrobněji věnovaly problematice specifik komunikační schopnosti u dětí s vadou zraku, není v českém prostředí mnoho. Při specifikaci obtíží při komunikaci osob se zrakovým postižením lze vycházet především z publikací již zmiňovaného V. Lechty (2008), dále M. Lipnické (2013), D. Kutálkové (1996, 2011), P. Röderové (2015), M. Vágnerové (2004) či K. Růžičkové (2015). M. Lipnická (2013) uvádí, že symptomatické poruchy řeči se nejčastěji vyskytují u dětí s mentálním postižením, s mozkovou obrnou, se zrakovým postižením, s ADHD, s epilepsií nebo poruchami chování, s persvazivními vývojovými poruchami a některými syndromy. Prognóza symptomatických poruch řeči bývá podmíněna 18

druhem, stupněm, formou a projevy dominantního postižení i včasnou diagnostikou, od níž se odvíjí vhodná léčebně rehabilitační péče a výchova dítěte. K. Kochová a M. Schaeferová (2015) upozorňují, že u dětí s těžkým poškozením zraku téměř vždy dochází k opožděnému vývoji řeči. D. Kutálková (1996) podotýká, že nedostatky ve zrakovém vnímání mohou způsobit jen přechodné opoždění vývoje řeči, podstatnější pro vývoj řeči je dle jejího názoru stav sluchu. Jak připomíná J. Klenková (2006), narušená komunikační schopnost může být v celkovém klinickém obrazu dominantní, tj. může být hlavním symptomem, nebo může být symptomem jiného, dominantního postižení, onemocnění či poruchy. Autorka dále dodává, že vznik symptomatických poruch řeči ovlivňují různé etiologické faktory, které je někdy obtížné odhalit a vzájemně odlišit. Dochází často ke zpětné vazbě nejen mezi příčinami a jejich následky, ale i mezi jednotlivými příčinami. I když se údaje o výskytu poruch řeči u osob se zrakovým postižením v odborné literatuře značně liší, jednoznačně dokazují jejich častější výskyt a rozličné kvalitativně odlišné znaky v porovnání s intaktní populací (Lechta, V., 2008). Autor dále zdůrazňuje, že stupeň zrakového postižení je významným determinantem. Proto se obvykle udává výskyt narušené komunikační schopnosti zvlášť u dětí postižených slepotou a zvlášť u dětí se slabozrakostí se stoupající zrakovou ostrostí klesá výskyt poruch řeči. Oproti tomu s narůstajícím věkem dle zjištění autora výskyt narušené komunikační schopnosti u dětí se slabozrakostí neklesá, ještě u 17letých jedinců bylo zjištěno 50% zastoupení. Nedostatky ve zrakovém vnímání negativně ovlivňují zrakovou paměť, zrakovou pozornost a postřeh, rozlišování podobných zrakových informací (diferenciaci barev, tvarů, drobných detailů), rozlišení figury (podstatného motivu) a pozadí (Kutálková, D., 2011). Specifika ve vnímání slabozrakých lze nacházet ve využívání distribuční vlastnosti pozornosti, která nám umožňuje soustředit se na informace z více analyzátorů současně. Rozdělení pozornosti na více zdrojů umožňuje získat větší množství dat, a předejít tak ztrátě důležitých informací (Vágnerová, M., 2004; Růžičková, K., 2015). Při hodnocení významu tzv. telereceptorů (orgánů schopných přijímat energii přicházející z dálky oko, ucho) pro vývoj řeči se stejně jako D. Kutálková (1996) i V. Lechta (2002) přiklání ke všeobecně uznávané důležitosti sluchu. I když je primární význam sluchu nepopiratelný, nelze podceňovat ani důležitost zrakového vnímání pro vývoj řeči a komunikační schopnosti vůbec. Již v průběhu intrauterinního 19

vývoje byla prokázána aktivita plodu, kdy již po pátém měsíci vývoje plod reaguje na vizuální podněty (např. ostré záblesky světla) pronikající přes břišní stěnu matky. U osob se zrakovým postižením se objevují různé symptomatické vady řeči. K nejčastějším patří, stejně jako u intaktních dětí, dyslalie. Jak uvádí J. Klenková (2006), děti postižené slepotou nemají možnost nápodoby řečového vzoru od nejranějších vývojových období, proto například nezvládají diferenciaci bilabiálních hlásek M a N, s čímž se u vidících osob setkáme zřídka. Dále je častá interdentální výslovnost alveolárních hlásek T, D, N. Vyšší výskyt je dle V. Lechty (2008) možné zaznamenat také u bilabiální výslovnosti hlásky L, dále jsou časté nepřirozené pohyby rtů, jazyka či tvoření hlásek artikulačními orgány, které se jejich tvorby běžně neúčastní. Jak zdůrazňují K. Kochová a M. Schaeferová (2015), v předškolním věku každé dítě významně rozvíjí svou slovní zásobu a učí se správně vyslovovat. Potřebuje k tomu dobrý vzor k napodobování. Při mluvení může pozorovat své rodiče a další osoby. I když napodobování dítěti se zrakovou vadou velice pomáhá, stále je podstatně náročnější, a může proto docházet k chybné výslovnosti. Vliv zrakové vady na rozvoj komunikační schopnosti dětí je patrný nejen v předškolním věku, ale pokračuje i při dalším vzdělávání. Význam zraku je tak zřejmý i při osvojování grafické formy řeči, tedy čtení a psaní. Nedokonalé zrakové a sluchové vnímání mívá za následek, že ještě ve druhém a třetím ročníku dítě nepozná a neumí napsat bezpečně všechna písmena, obtížně skládá slabiky, při čtení namáhavě slabikuje nebo i hláskuje. Zaměňuje tvarově nebo zvukově podobná písmena, přehazuje slabiky. Má problémy s umístěním háčků a čárek. (Kutálková, D., 2005, s. 77) Stupeň zrakového postižení má významný vliv na rozvoj komunikační schopnosti. J. Klenková (2006) poukazuje na výskyt specifických potíží u nevidomých. Typickou symptomatickou poruchou řeči je u této skupiny osob verbalizmus: používání slov, u nichž mluvčí přesně nechápe jejich význam. Je důležité zmínit, že verbalizmus není jevem neměnným, naopak speciálními výukovými metodami jej můžeme ovlivňovat, může dojít k jejich podstatné redukci. Důležité je konkretizovat slovník dětí, poskytnout jim dostatečné množství praktických zkušeností, možnost manipulovat s předměty, možnost orientovat se dostatečně v prostoru. Při rozvoji komunikační schopnosti se využívá sluch, hmat i chuť. K. Kochová a M. Schaeferová (2015) doplňují, že pokud dítě trpí zrakovým postižením bez přidružených dalších typů postižení a je v oblasti řeči dostatečně rozvíjeno, je velmi pravděpodobné, že se u něj řečové problémy projeví jen minimálně, 20

nebo dokonce vůbec. I v případě, že se u dítěte objevily občasné verbalizmy, je možné je postupně odhalovat a odstraňovat. Nutným předpokladem je ale ověřování, zda dítě slova nejen používá, ale také skutečně rozumí jejich obsahu. Cílený rozvoj slovní zásoby hraje v rozvoji komunikační schopnosti dětí s vadou zraku zásadní roli. V neposlední řadě je u osob s těžkým zrakovým postižením či slepotou narušena neverbální řečová složka (Klenková, J., 2006). Autorka vysvětluje, že jejich chování často neodpovídá komunikační situaci, děti neumí svou mimikou vyjádřit veselost či smutek. Jejich tvář je strnulá, nebo se naopak mohou objevovat nadbytečné pohyby mluvních orgánů a mimického svalstva. U nevidomých se mohou vyskytovat různé kývavé pohyby celým tělem, pohyby rukama a grimasy. V. Lechta (2008) dále uvádí častější výskyt koktavosti, huhňavosti, breptavosti a poruch hlasu u nevidomých. Autor znovu připomíná, že ačkoliv stupeň zrakového postižení hraje významnou roli při rozvoji komunikační schopnosti, nelze zlehčovat situaci dětí se slabozrakostí a je nutné i těmto dětem věnovat důkladnou logopedickou péči. 2.2 Charakteristika komunikačních obtíží z hlediska jazykových rovin Narušení komunikační schopnosti dětí se zrakovým postižením se projevuje ve všech čtyřech jazykových rovinách: foneticko-fonologické, morfologickosyntaktické, lexikálně-sémantické i pragmatické jazykové rovině. V závislosti na druhu, závažnosti či době vzniku zrakového postižení, osobnosti dítěte, prostředí, ve kterém vyrůstá a je vzděláváno, a mnoha dalších faktorech jsou jednotlivé jazykové roviny zasaženy různou měrou. Dle V. Lechty (2008) zrakové postižení na vývoj řeči dětí negativně působí až do začátku školní docházky, a to jak po obsahové, tak i formální stránce. Pojmová základna může být narušena i v případě, že se zrakové postižení objevilo až postlingválně. V takových případech může docházet k nepřesnému pochopení významu slov, s nimiž se jedinci dosud nesetkali. Foneticko-fonologická rovina Dítě, které si osvojuje jazyk a začíná používat řeč, významně využívá zrakové podpory při odezírání výslovnosti dospělých a začíná napodobovat artikulační pohyby. Zrakové vnímání se uplatňuje nejen při nápodobě pohybů artikulačního ústrojí, 21

ale nezastupitelné místo má i při napodobování mimických pohybů a výrazu ve tváři (Lechta, V., 2008). Nemožnost, či omezená schopnost odezírat pohyby mluvidel se zákonitě projeví na výslovnosti dítěte, která je tak silně poznamenána neschopností přesně odezírat správné postavení mluvidel při realizaci hlásek (P. Röderová, 2015). V. Lechta (2008) v této souvislosti odkazuje na výzkum, který provedl V. Göllesz (1972) a upozornil v něm na specifickou artikulaci rtů, jež se odchyluje od normy. Pozorováním fotografické dokumentace nevidomých dětí zjistil lateralizaci mluvních orgánů, narušení labializace ve smyslu hypo i hyper či menší aktivitu spodního rtu. Tyto odchylky mají za následek zhoršenou vizuální reprezentaci pohybů mluvních orgánů a také se podílí na zhoršeném akustickém vjemu realizované řeči. Jak připomíná J. Klenková (2006), důležitým momentem je v ontogenezi řeči období 6. 9. měsíce, kdy dítě přechází z pudového žvatlání na žvatlání napodobující. Zvuky, které dítě dosud vydávalo, ještě nejsou považovány za hlásky mateřského jazyka. Zásadní roli v tomto období hraje sluchové vnímání, ale ani zrakové vnímání nezůstává stranou, jelikož dítěti napomáhá s odezíráním motorické realizace hlásek. V. Lechta (2008) dále upozorňuje na omezený rozvoj fonematické diferenciace. Absence zraku se nápadně projevuje zejména u diferenciace hlásek, které jsou akusticky příbuzné, ale artikulačně a především opticky je jejich tvoření nápadně odlišné (např. záměny hlásek M a N). Rozvoj motoriky artikulačního aparátu tak značně zaostává za dětmi intaktními a nemožnost aktivního zrakového odezírání je nutné kompenzovat pomocí sluchu a hmatu. Na obtíže při vývoji řeči dětí se zrakovým postižením poukazuje také P. Röderová (2015). Doplňuje, že problematická je nejen diferenciace již zmíněných nosovek, ale také častá interdentální výslovnost hlásek T, D a N, o které se zmiňuje již J. Klenková (2006). Lexikálně-sémantická rovina Než se řeč stane významným kompenzačním prostředkem nevidomého člověka, musí ve svém vývoji, zejména v předškolním věku, překonat mnoho překážek. Jestliže tedy ve školním věku i později řeč umožňuje účinně kompenzovat zrakový deficit, v raném věku to neplatí. Postupně, paralelně s věkem, se řeč stává dominujícím prostředkem poznávání skutečnosti. (Lechta, V., 2008, s. 123) 22

P. Röderová (2015) zmiňuje, že předškolní věk je charakteristický rychlým obohacováním slovní zásoby, lepším chápáním syntaktických vztahů ve větách a tvorbou nových slov. Lehká zraková vada nemá dle autorky zásadní vliv na vývoj řeči, u dětí s těžkým zrakovým postižením však může být vliv postižení dosti výrazný. V této souvislosti upozorňuje V. Lechta (2008) na výzkum Bojtaye (Illyés, G., 1968) porovnávající slovní zásobu nevidomých a slabozrakých dětí metodou volních asociací. Ten došel k závěru, že množství produkovaných slov nezáleží tolik na stupni zrakové poruchy jako na věku dítěte. P. Röderová (2015) doplňuje, že vývoj řeči u dětí s těžkým zrakovým postižením může být opožděný až do věku 10 let, zatímco lexikálně-sémantická jazyková rovina u dětí se slabozrakostí nebývá významně narušena a slovní zásoba těchto dětí tedy nebývá ovlivněna jejich zrakovou vadou. V. Lechta (2008) dále uvádí tvrzení F. Pálhegyiho (1968), že zatímco formální specifika utváření pojmů se u nevidomých a vidoucích lidí podstatně neliší, o obsahových specifikách to zdaleka nejde říci. Nevidomí lidé identifikují určitý předmět na základě takových vlastností, které jsou pro vidoucí nepodstatné. Zatímco u vidoucího má při poznání předmětů, a tedy i při utváření pojmů, dominující úlohu tvar předmětu, u nevidomých jsou to především akustické a haptické znaky. Například nevidomí poznávají krabičku od zápalek podle charakteristického šramotu při potřesení, ohmatání povrchu (drsné strany), malého odporu vůči tlaku, zatímco u lidí, kteří vidí, jsou tyto znaky (částečně snad kromě šramotu) vedlejší a při poznávání dominuje tvar. P. Hamadová, L. Květoňová-Švecová, a Z. Nováková (2007) uvádí, že nevidomí používají mnohá slova a pojmy, jejichž obsahu ne zcela rozumí nebo je jim nedostupný. Dodávají však, že tzv. verbalizmus nevidomých je extrémní případ, který je způsobený výrazným kompenzačním významem řeči a jazyka, jelikož řeč má pro osoby s těžkým zrakovým postižením větší význam než pro zdravé jedince. V. Lechta (2008) zmiňuje poznatky N. S. Kostjučekové (1967), která píše o heterogennosti slovní zásoby nevidomých dětí, pokud jde o obsah slov, který je determinován možnostmi seznámit se s odpovídajícími konkrétními objekty. Když jsou předměty dostupné, vzniká soulad, jestliže ne, vzniká nesoulad mezi relativně velkou zásobou slov a nedostatečnou zásobou představ. Slovní zásobu tak z tohoto pohledu můžeme rozdělit do čtyř skupin: slova asociovaná s přesnými představami o objektu, s částečnými představami o objektu, s praktickým významem a funkčními 23

zvláštnostmi objektu nebo se všeobecným názvem určité skupiny předmětů. V posledním uvedeném případě hovoříme o verbalizmu. Jak uvádí J. Klenková (2006), verbalizmus není jevem neměnným. Speciálními výukovými metodami lze dosáhnout výrazného zlepšení. Velmi důležité je konkretizovat slovník dětí, poskytnout jim dostatek praktických zkušeností, zlepšit jejich motorické dovednosti a orientaci v prostoru. Morfologicko-syntaktická rovina V. Lechta (2008) konstatuje, že již na samotném počátku ontogeneze nevidomá batolata zjevně zaostávají za vidoucími vrstevníky. V tomto období pozorujeme nápadně menší výskyt přídavných jmen, což zcela jistě souvisí s omezeným vnímáním kvalitativních znaků okolního světa. Paralelně s věkem tyto děti dosahují úrovně dětí vidoucích, což dle autora souvisí se skutečností, že osvojování gramatických kategorií je více založeno na myšlenkových procesech analogizace, abstrahování a generalizace než jiné jazykové roviny, kde se více uplatňuje smyslová zkušenost. V období nástupu do školy tak jejich řečový projev nebývá nijak výrazně nápadný. Na důležitost myšlenkových procesů v rámci rozvoje gramatické roviny řeči upozorňuje také P. Röderová (2015). Uvádí, že v důsledku nedostatečné smyslové zkušenosti je u osob s vrozeným těžkým postižením zraku snížena schopnost generalizace, vyhledávání jednotlivých znaků, abstrakce a utváření představ, což se projevuje nejen v myšlení samotném, ale i v rozvoji řeči. Pokud jde o gramatickou stavbu řeči, vládne jednotný názor, že dokonce ani v mladším školním věku není z gramatického hlediska řeč nevidomých dětí nápadně narušena. (Lechta, V., 2008, s. 126) Pragmatická rovina K typickým projevům narušené pragmatické jazykové roviny dětí s těžkým zrakovým postižením či dětí nevidomých řadí J. Klenková (2006) narušené koverbální chování, které často neodpovídá komunikační situaci, nebo typicky strnulou, jakoby lhostejnou, mimiku. Mohou se projevovat také nadbytečné pohyby mluvních orgánů a mimického svalstva. Absence nebo výrazné omezení zrakového kontaktu narušuje v rámci pragmatické roviny především neverbální komunikaci. V. Lechta (2008) zdůrazňuje, 24

že zrakový kontakt plní důležitou funkci zpětné vazby při komunikaci. V závislosti na kladných či záporných reakcích příjemce umožňuje mluvčímu předběžně modifikovat svou další výpověď. Charakteristickým znakem komunikace nevidomých také bývá nahrazování zrakového kontaktu taktilním, tedy situace, kdy pohled je nahrazen dotekem. 2.3 Psychomotorický vývoj dětí s vadou zraku Zrakové postižení dítěti ztěžuje či omezuje schopnost vnímat vizuální informace, má tedy v důsledku jistý vliv na fyzický a psychický vývoj dítěte i rozvoj celé jeho osobnosti. Dopad zrakového postižení je dán závažností vady a věkem, v němž k poškození zraku došlo. Z. Nováková (2010) konstatuje, že obecně zraková vada způsobuje u člověka se zrakovým postižením odlišnosti ve třech sférách vývoje: v kognitivním, pohybovém a socializačním vývoji. Výcvik smyslů je u dítěte se zrakovým postižením zásadní. Velký důraz musí být kladen na využívání zbylého vidění, ať formou zrakové stimulace v raném a předškolním věku nebo reedukace zraku ve školním a dospělém věku. Zrak poskytuje nejvíce autentické vjemy předmětů. Sluchové a hmatové vnímání pak plní funkci kompenzační. Pokud nemá při svém vývoji dítě k dispozici dostatek vizuálních podnětů, dochází k tzv. senzorické deprivaci (Kudelová, I. a L. Květoňová-Švecová, 1996). Dítě se nerodí s plně vyvinutým zrakem, vývoj vidění pokračuje až do 6 let věku dítěte. Pokud dojde k postižení zraku dítěte, vývoj se pravděpodobně na některé fázi zastaví, případně bude postupovat pomaleji (Kochová, K. a M. Schaeferová, 2015). Již u nejmenších dětí jsou nápadným znakem zrakové vady potíže s navazováním zrakového kontaktu, nápadné mrkání, mnutí a tlačení očí nebo nápadně krátké udržení pozornosti (Kudelová, I. a L. Květoňová-Švecová, 1996). Později si lze všimnout obtíží při hře, manipulaci s předměty a špatné koordinace ruky a oka. Při samostatném pohybu v prostoru může dítě vrážet do překážek, v neznámém prostředí se stává nápadně opatrným, chůze bývá nejistá. Při pohledu do dálky je nápadné mhouření očí, pokud si prohlíží knihy či hračky, dává si je blízko k obličeji. V. Lechta (2002) přehledně vymezuje nejdůležitější reakce dítěte na zrakové podněty: 1. 10. den od narození: dítě zadrží zrak na světelných podnětech; 25

11. 15. den: sleduje zrakem světelný podnět, který se pohybuje ve vodorovné rovině; 18. 22. den: pozoruje světelný podnět, jež se pohybuje ve svislé rovině; 36. 40. den: dokáže sledovat pohybující se lidskou postavu ve svém zorném poli; 61. 65. den: dokáže vnímat pohybující se lidskou postavu souvisle. Bezprostředně po porodu se začíná u dítěte objevovat světlocit, tedy schopnost vnímat zrakem rozdíl mezi světlem a tmou. Dítě začne velmi brzo obracet hlavu za zdrojem světla, upoutá ho např. zářivka nebo okno. Na silné optické podněty zatím reaguje celým tělem. Lze u něj provést zkoušku zornicového reflexu tak, že posvítíme-li baterkou do jeho oka, zornice se zúží, při zhasnutí baterky se opět rozšíří. Nejprve se dítě dívá převážně do stran, asi od druhého týdne začíná vidět i přímo před sebe. Velmi krátce již také dokáže fixovat lidský obličej (Kudelová, I. a L. Květoňová- Švecová, 1996). Zatímco v období kolem jednoho měsíce dochází k fixaci předmětu střídavě jedním, nebo druhým okem, okolo dvou měsíců začíná dítě fixovat oběma očima současně, i když nejprve pouze krátkodobě. K. Kochová a M. Schaeferová (2015) do tohoto věku časově zařazují první navazování očního kontaktu s ostatními, které se projevuje zájmem o pohyby rtů člověka, který k němu mluví. Ve druhém a třetím měsíci se dítě dívá na předměty v zorném poli. Stále více sleduje lidský obličej. Zatímco v předchozím období jej upoutávaly jeho okrajové části (vousy, vlasy a brada), ve druhém měsíci se zaměřuje na střední části obličeje (oči, nos, ústa a obočí). Zaznamenáváme schopnost sledovat kontrastní obrazce, geometrické vzory, trojrozměrné předměty jasných barev nebo pohyb blízko stojící osoby. Konvergence se daří u předmětů vzdálených 12 8 cm. (Kudelová, I. a L. Květoňová- Švecová, 1996, s. 15) V období druhého až třetího měsíce věku je již možné povšimnout si základních kvalit zrakového vnímání dítěte. Zaměřujeme se na posouzení vnímání kontrastních předmětů, šíře zorného pole i úrovně motoriky, která dítěti napomáhá natočit hlavu za výrazným předmětem či osobou. V průběhu třetího měsíce dítě dokáže střídat pohled na dva objekty, ať už na dvě hračky nebo na hračku a na rodiče. Ostrost vidění se mu neustále zlepšuje (Kochová, K. a M. Schaeferová, 2015). 26