LITERATURA NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ ROZBOR BÁSNÍ AUTOR Mgr. Jana Tichá DATUM VYTVOŘENÍ Listopad 2013 ROČNÍK TEMATICKÁ OBLAST PŘEDMĚT OBOR KLÍČOVÁ SLOVA ANOTACE METODICKÉ POKYNY 3. ročník Český jazyk a literatura Literární výchova Střední vzdělání s MZ, nástavbové studium, 1. a 2. ročník Literatura na přelomu 19. a 20. století, Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Jiří Karásek ze Lvovic, S.K. Neumann, Petr Bezruč Pracovní list slouží k procvičení získaných vědomostí o literatuře na přelomu 19. a 20. století. Cílem je ověření míru osvojení si této látky a schopnosti praktického využití literární teorie (rýmy, umělecké prostředky) Pracovní list je určen pro samostatnou práci žáků v hodině. Čas pro vypracování maximálně 30 minut.
LITERATURA NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ ROZBOR BÁSNÍ 1) Na základě získaných informací poznej autora a dílo: 2) Ke každé básni napiš svůj název: 3) U každé básně doplň slova: 4) Urči rým každé básně. 5) Urči umělecké prostředky. Báseň č. 1: Má duše, vzpomínáš si, moje štěstí, po ránu v sladkém podletí mršinu strašnou spatřili jsem na rozcestí uprostřed štěrku. S nohama ve vzduchu jak vilná, škvaříc a potíc samý jed, smrdutým břichem beze studu rozevřena se nabízela pro pohled. A slunce pralo plnou silou do hniloby, jak by v ní chtělo vznítit var a v zlomcích velké přírodě jak zkoušelo by vrátit, co spjala v jeden. TVAR LEŽETI ŽENA Báseň č. 2: Toť díra zeleně, v níž tiše zpívá řeka, vlévajíc do travin svůj stříbroskvoucí cár, kam z pyšných pahorků sluneční světlo stéká, toť úval se sluncem, jež ztrácí zde svůj. Vojáček bez čapky a s nachýlenou šíjí spí s ústy dokořán v modravé řeřiše pod mráčkem, z kterého se proudy světla lijí až na zem do trávy, kde leží na. Má nohy v kosatcích, spí, usmívá se sladce, jak děcko v nemoci, když přitulí se k. Přírodo, zahřej ho, je velmi chladný rok! S nehybným chřípím spí za rosy, která studí, spí s rukou složenou na svojí klidné a dvěma ranami má prostřelený bok. BŘIŠE MATCE HRUDI ŽÁR
Báseň č. 3: Viděl jsi ten starý portrét v ztemnělém zákoutí krámku, mezi rezivými zbraněmi a cizími bronzy a porouchaným kusem bílého a zlatého nábytku z doby Ludvíka XVI.? Jak poprášen byl a pavučinami opředen! Jistě jej tam dávno již, dávno postavil ten schýlený, svrasklý Hebrej! (A jak divné stíny visely na něm!) SPRÁCHNIVĚLO Pamatuješ? Zarámován v otřelém a unylém zlatě, z ponuré černi hleděl na nás úzký, bledý obličej s vysokým čelem, na něž splýval v bohatých vločkách pudrovaný vlas... Jistě to byl s dlouhým a zvučným jménem, předek starobylé rodiny již vymřelé a zhaslé - nezdá se ti? (A jak divné stíny visely na něm!) VETEŠNICKÉHO V tichu které asi hrobky jeho tělo? V tichu kterého biskupského chrámu slabikují dosud zvědavé rty cizinců mrtvé jeho jméno a mrtvé zásluhy vtesané do vlhkého kamene náhrobního s podivně velikým erbem? Viď! Hleděl tak teskně na nás, věru teskně - snad toužil po vysokém chladném sále rodinného zámku, po stěně vykládané tmavým dřevem, kam jej pieta zavěsila, mezi celou řadu vážných obličejů s dlouhými copy? (A jak divné stíny visely na něm!) MARKÝZ Báseň č. 4 Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji a tichý doprovod k ní pozdě za večera. Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých, chci míti divné kouzlo starých, ironických ballad. A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen, již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají... Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho, co rostlo, vykvetlo a zrál marně, pro. A míti toho naději a neurčitou, co vzklíčiti chce v těžké půdě dalekého břehu, a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly, jak chvění silných drátů, utlumených sordinami. a chtějí důvěrnost mít v tichu prodloužených staccat, když na nejnižších polohách tmou chystají se... NÁLAD NIKOHO MÁMÍ PĚJI PLAKAT NĚHU HRAJÍ
Báseň č. 5 Šel starý Magdon z Ostravy, v bartovské harendě večer se stavil, s rozbitou lebkou do příkopy pad. Plakala Maryčka Magdonova. Vůz plný uhlí se v koleji zvrátil. Pod vozem zhasla Magdonova. Na Starých Hamrech pět vzlykalo sirot, nejstarší Maryčka Magdonova. Kdo se jich ujme a kdo jim dá? Budeš jim otcem a budeš jim matkou? Myslíš, kdo doly má, má srdce taky tak jak ty, Maryčko Magdonova? Bez konce jsou lesy markýze Gera. Otcové když v jeho robili, smí si vzít sirotek do klínu drva, co pravíš, Maryčko Magdonova? CHLEBA DOLECH DOMŮ VDOVA
Použité zdroje: http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jiri-karasek-ze-lvovic/portret-zazdena-okna.html http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/charles-baudelaire/zdechlina-kvety-zla.html http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/jean-nicolas-arthur-rimbaud/spac-v-uvalu.html http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/karel-hlavacek/svou-violu-jsem-naladil-co-mozno-nejhloubeji-pozdek-ranu.html http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/petr-bezruc/marycka-magdonova-slezske-pisne.html
ŘEŠENÍ Báseň č. 1 Charles Baudelaire sb. Květy zla b. Zdechlina Má duše, vzpomínáš si, moje štěstí, po ránu v sladkém podletí mršinu strašnou spatřili jsem na rozcestí uprostřed štěrku ležeti. S nohama ve vzduchu jak vilná žena, škvaříc a potíc samý jed, smrdutým břichem beze studu rozevřena se nabízela pro pohled. A slunce pralo plnou silou do hniloby, jak by v ní chtělo vznítit var a v zlomcích velké přírodě jak zkoušelo by vrátit, co spjala v jeden tvar. Báseň č. 2 Arthur Rimbaud b. Spáč v úvalu Toť díra zeleně, v níž tiše zpívá řeka, vlévajíc do travin svůj stříbroskvoucí cár, kam z pyšných pahorků sluneční světlo stéká, toť úval se sluncem, jež ztrácí zde svůj žár. Vojáček bez čapky a s nachýlenou šíjí spí s ústy dokořán v modravé řeřiše pod mráčkem, z kterého se proudy světla lijí až na zem do trávy, kde leží na břiše. Má nohy v kosatcích, spí, usmívá se sladce, jak děcko v nemoci, když přitulí se k matce. Přírodo, zahřej ho, je velmi chladný rok! S nehybným chřípím spí za rosy, která studí, spí s rukou složenou na svojí klidné hrudi a dvěma ranami má prostřelený bok.
Báseň č. 3 Jiří Karásek ze Lvovic - sb. Portrét b. Zazděná okna Viděl jsi ten starý portrét v ztemnělém zákoutí krámku vetešnického, mezi rezivými zbraněmi a cizími bronzy a porouchaným kusem bílého a zlatého nábytku z doby Ludvíka XVI.? Jak poprášen byl a pavučinami opředen! Jistě jej tam dávno již, dávno postavil ten schýlený, svrasklý Hebrej! (A jak divné stíny visely na něm!) Pamatuješ? Zarámován v otřelém a unylém zlatě, z ponuré černi hleděl na nás úzký, bledý obličej s vysokým čelem, na něž splýval v bohatých vločkách pudrovaný vlas... Jistě to byl markýz s dlouhým a zvučným jménem, předek starobylé rodiny již vymřelé a zhaslé - nezdá se ti? (A jak divné stíny visely na něm!) V tichu které asi hrobky spráchnivělo jeho tělo? V tichu kterého biskupského chrámu slabikují dosud zvědavé rty cizinců mrtvé jeho jméno a mrtvé zásluhy vtesané do vlhkého kamene náhrobního s podivně velikým erbem? Viď! Hleděl tak teskně na nás, věru teskně - snad toužil po vysokém chladném sále rodinného zámku, po stěně vykládané tmavým dřevem, kam jej pieta zavěsila, mezi celou řadu vážných obličejů s dlouhými copy? (A jak divné stíny visely na něm!) Báseň č. 4 Karel Hlaváček sb. Pozdě k ránu b. Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji. Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad, chci míti divné kouzlo starých, ironických ballad. A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen hraji, již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají... Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho, co rostlo, vykvetlo a zrál marně, pro nikoho. A míti toho naději a neurčitou něhu, co vzklíčiti chce v těžké půdě dalekého břehu, a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly mámí, jak chvění silných drátů, utlumených sordinami. a chtějí důvěrnost mít v tichu prodloužených staccat, když na nejnižších polohách tmou chystají se plakat...
Báseň č. 5 Petr Bezruč Slezské písně b. Maryčka Magdonová Šel starý Magdon z Ostravy domů, v bartovské harendě večer se stavil, s rozbitou lebkou do příkopy pad. Plakala Maryčka Magdonova. Vůz plný uhlí se v koleji zvrátil. Pod vozem zhasla Magdonova vdova. Na Starých Hamrech pět vzlykalo sirot, nejstarší Maryčka Magdonova. Kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba? Budeš jim otcem a budeš jim matkou? Myslíš, kdo doly má, má srdce taky tak jak ty, Maryčko Magdonova? Bez konce jsou lesy markýze Gera. Otcové když v jeho robili dolech, smí si vzít sirotek do klínu drva, co pravíš, Maryčko Magdonova?