Urbanismus a rozvoj krajiny

Č e s k á z e m ě d ě l s k á u n i v e r z i t a v P r a z e F a k u l t a ž i v o t n í h o p r o s t ř e d í K a t e d r a b i o t e c h n i c k ý c h ú p r a v k r a j i n y Urbanismus a rozvoj krajiny Z B Z 1 6 Z, l e t n í s e m e s t r 2 0 1 7 /18 Poznámky ke kulturní krajině, její identitě, hodnotě a ochraně Jiří Kupka, 2018 Krajina a kulturní krajina Existuje řada odlišně zaměřených definic a pojetí krajiny, od ryze laického až po dílčí pohledy různých specializovaných oborů. Petr Sklenička v knize Základy krajinného plánování (2003) uvádí pojetí právní, geomorfologické, geografické, ekologické (krajinně-ekologické), architektonické (funkčně-estetické), historické, demografické, umělecké, emocionální a ekonomické. Další pojetí krajiny a vývoj její definice podává například Miloslav Lapka v knize Úvod do sociologie krajiny (2008), který tvrdí, že krajinu známe všichni, a přesto je obtížné ji nějak přesně definovat. V pojmu se totiž skrývá určitá podvojnost, neboť krajinu musíme chápat jako přírodní a zároveň kulturní dědictví (přírodní i sociální systém). Vždy proto hrozí zredukování krajiny jen na některé její části, funkce nebo vlastnosti, které jsou pak vydávány za celek (příliš úzký pohled). Pokusy o zahrnutí všeho do definice krajiny naopak hrozí ztrátou smysluplnosti (příliš široký pohled). Mnoho různých definicí krajiny prezentuje Alena Salašová v knize Nauka o krajině (2014). Zdařilou definici podává Stibral (2009), dle kterého je krajina zrakově vnímatelná část převážně suchozemského povrchu země, která má horizont a je zahlédnutelná z distance. To samo o sobě dokládá složitost problematiky, které každý nějak (byť nediferencovaně) rozumí. Mojmír Vlašín (2000) dokonce píše, že kulturní krajina (eventuálně krajinný ráz) je fenomén, na kterém si už desítky expertů vylámaly zuby ve snaze o to zdánlivě nejjednodušší, definovat ho. V posledních letech bylo o krajině napsáno množství článků a knih, pořádána řada konferencí, seminářů a workshopů. Krajina se stala častým tématem diskusí (i kontroverzí), a to i v souvislosti s řadou aktuálních problematických jevů, které ji značně proměňují (poškozují?). Krajina a její charakter nejsou statickou záležitostí, nýbrž fenoménem, který se vyznačuje proměnlivostí a neopakovatelností, vycházející z neobyčejné rozmanitosti přírodních a kulturních podmínek, tj. jevem veskrze dynamickým. Žádný pohled na krajinu proto nemůže být vyčerpávající a konečný. Česká krajina je převážně krajinou kulturní, přetvářenou po staletí. Je to kulturní dědictví, které je spjato s krajinným rámcem, s terénním reliéfem, vodními plochami a toky a vegetací. Evropská úmluva o krajině (2000), která směřuje zejména k zachování a udržení význačných nebo

charakteristických rysů krajiny, odůvodněných její dědičnou hodnotou, vyplývající z její přírodní konfigurace nebo z lidské činnosti, ve své preambuli výslovně hovoří o krajině jako základní součásti evropského přírodního a kulturního dědictví přispívajícího k upevnění evropské identity. Na úrovni evropských orgánů a institucí se tedy již řadu let prosazuje tendence spojovat vztah ke kulturnímu dědictví se vztahem k dědictví přírodnímu a právě téma kulturní krajiny se mnohdy stalo výmluvným spojníkem ve dříve oddělených sférách památkové péče a ochrany přírody. To, že je krajina fenoménem přírodním i kulturním, je všeobecně přijímaný fakt. Zejména když je česká krajina v naprosté většině své rozlohy krajinou kulturní, přetvářenou po staletí. V její struktuře i v její tvářnosti je zakotvena paměť dřívějších dob. Jedná se o dědictví jak lidské kultury, tak i přírodního vývoje. Výbor pro světové kulturní dědictví (1992) definuje kulturní krajiny jako kombinovaná díla přírody a člověka, která jsou dokladem vývoje lidské společnosti a sídel v průběhu historie, pod vlivem fyzikálních omezení anebo příležitostí daných jejich přírodním prostředím a vlivem postupných společenských, ekonomických a kulturních vlivů, jak vnitřních, tak vnějších. Tím se jasně přihlašuje k myšlence, že kulturní krajina je stejnou součástí světového kulturního bohatství jako jiná lidská díla. Pavel Kovář (2000) dokonce přirovnává krajinu, která bývá vnímána jako vizuálně lákavá a zároveň prosperující, k manželství přírody a kultury. Mojmír Vlašín (2000) doplňuje, že kulturní krajina je to, co není ani divočinou (např. národní park), ani lidským sídlem (např. město). Toto pojetí je obsaženo i v legislativním uchopení krajiny, a to u nás zejména v zákoně o ochraně přírody a krajiny (č. 114/1992 Sb.), dle kterého je krajina část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky ( 3, písm. m). Snad ještě pregnantněji je to vyjádřeno v 12 téhož zákona, kde je krajinný ráz (což je vlastnost každé krajiny) definován jako zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti (odst. 1). Podobně je tato podvojnost vyjádřena i ve zmiňované Evropské úmluvě o krajině (č. 13/2005, Sb. m. s.), pro kterou krajina znamená část území, tak jak je vnímána obyvatelstvem, jejíž charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působení přírodních a/nebo lidských faktorů (čl. 1, písm. a). Krajina je kulturním dědictvím, stejně jako dědictví zachované v architektuře, urbanismu, výtvarném umění, sochařství, hudbě, v lidovém umění, tanci a zvycích, ale je mnohem silněji spjato s krajinným rámcem, s přírodními podmínkami místa i se základními podmínkami uspořádání vizuální scény, terénním reliéfem, vodními plochami a toky, vegetačním krytem. Výbor pro světové dědictví (1992) definoval základní kategorizaci kulturních krajin, která u nás v současné době v podstatě nahradila jiné resortní kategorizace a je všeobecně používaná. Základními kategoriemi kulturních krajin jsou: A. Komponovaná kulturní krajina záměrně navržená a vytvořená člověkem (zahrady, krajinářské parky či širší krajinářské kompozice záměrně navržené a záměrně komponované, vytvořené z estetických, filozofických či náboženských důvodů) B. Organicky vyvinutá krajina (výsledek společenských, ekonomických, správních či náboženských požadavků) 1) Reliktní krajina ( zkamenělá ) (její vývojový proces byl v minulosti ukončen, ale její znaky se stále dochovaly, kultura, která ji vytvořila, určila její podobu, již neexistuje, archeologicky významná místa) 2

2) Kontinuální krajina (stále se vyvíjející) (spojená s tradičním způsobem života, její vývoj stále probíhá) C. Asociativní kulturní krajina (krajina na pozadí náboženských, uměleckých nebo kulturních asociací, materiální kulturní složky mohou i scházet) Identita krajiny Jak již bylo řečeno, kulturní krajina je kombinovaným dílem přírody a člověka, tj. lze ji popsat pomocí přírodní a kulturní (historické) charakteristiky. Zatímco přírodní charakteristika zahrnuje vlastnosti krajiny určené jak trvalými přírodními podmínkami, kterými jsou především geologické, geomorfologické, klimatické a biogeografické poměry, tak aktuálním stavem ekosystémů, je kulturní (a historická) charakteristika dána způsobem využívání přírodních zdrojů člověkem a stopami, které v krajině zanechal. Každá krajina se tedy vyznačuje svébytností tkvící v prolnutí přírodní a kulturní struktury a vizuální jedinečností spočívající ve vnějším projevu přírodních podmínek a znaků kulturního vývoje krajiny. Vždy je tedy nutné uvažovat (neoddělitelně) všechny charakteristiky krajiny, přírodní, kulturní a historickou. Hovoříme-li o identitě krajiny, hovoříme o její svébytnosti, jedinečnosti. Slovo identita (lat. identitas) znamená úplnou stejnost, totožnost. Při zjišťování identity jde tedy o zjištění, o koho jde, kdo nebo co to je. Některá místa a oblasti krajiny mají určité specifické vlastnosti, které způsobují, že je nám tato krajina bližší než jiná místa a oblasti, že máme právě k této krajině zvláštní vztah. I zde můžeme hovořit o identitě krajiny. Je to na jedné straně zřejmě obecná vlastnost, kterou lze vycítit z uměleckého zobrazení v literatuře, výtvarném umění nebo hudbě, na druhé straně je to zcela osobně hodnocená a vnímaná vlastnost vyvolávající skryté významy, vzpomínky a asociace. Taková krajina se bude vyznačovat výrazností a nezaměnitelností krajinné scény (zejména přírodními podmínkami terénu, vody a vegetace) a přítomností viditelných a charakteristických, pro lokalitu typických, stop kulturního vývoje krajiny, jejího osidlování a kultivace. Identita krajiny je ovšem vytvářena i nehmotnými vlastnostmi určitých míst, duchovním významem, symbolickým významem nebo významem historickým. Může se jednat o zvláštní místa v krajině (prameny, skály, jeskyně, balvany, průrvy a údolí, skalní města, významné vrcholy), místa historických událostí (bitvy, setkání) nebo místa spojená s určitými osobnostmi. Lze tedy říci, že identitu krajiny vytvářejí její určité vlastnosti, které jí jsou vlastní, odlišují jí od jiných krajin, dělají z ní to, čím je. Může být dána rázovitostí a nezaměnitelností krajinné scény, přítomností viditelných stop kulturního vývoje, kulturním, historických či symbolickým významem míst. Oproti pojmu krajinného rázu, ve kterém převládá vizuální aspekt, nabývá v pojmu identita na důležitosti i kulturní význam a odlišnost určitého místa nebo oblasti, výrazná rozlišitelnost obrazu krajiny a přítomnost výrazných a rázovitých stop kulturního a historického vývoje krajiny. Je možno nalézt typické znaky identity určité krajiny, které jsou závislé na přírodních podmínkách (znaky přírodní charakteristiky), např. na morfologii terénu, na podílu lesních porostů (Šumavské pláně) nebo mozaikovitosti vegetačního krytu (Sedlčansko), na přítomnosti rašelinišť (Českovelenicko) či skalních výchozů nebo balvanů (Česká Kanada). Rovněž způsoby hospodářského využití krajiny mohou být významné pro vznik identity krajiny (zemědělská krajina Polabí, rybniční krajina Třeboňska). Pro kulturní dimenzi identity je velmi důležitá i stavební činnost v krajině. Jsou to nejenom dominantní stavby, které mohou ovlivnit široký okruh krajiny a dát mu specifický znak 3

(Radyně, Bezděz, Ještěd), ale také typická struktura osídlení, vzájemná poloha a vzdálenost sídel a jejich urbanistická struktura (struktura větších vzájemně zřetelně oddělených obcí s kompaktními půdorysy ve středních Čechách), struktura vzájemně navazujících obcí s rozptýlenou zástavbou (Jablonecko), struktura vzájemně navazujících obcí s pásovou zástavbou potočních vsí (severní Čechy) a podobně. Lze tedy shrnout, že je možné najít rysy identity krajiny, která je unikátní právě neoddělitelným spojením jedinečných znaků jak přírodní, tak kulturní charakteristiky. Komponovaná krajina Zmiňovaný dokument Výboru pro světové dědictví (1992) jmenuje na prvním místě mezi typy kulturní krajiny právě krajinu komponovanou jakožto krajinu záměrně navrženou a vytvořenou člověkem (landscape designed and created intentionally by man), kam jsou zahrnuty jak zahrady a parky, tak rozsáhlé krajinné kompozice vytvořené z estetických důvodů, často spojené (ne však vždy) s církevními či dalšími monumentálními stavbami a soubory. V případě komponované krajiny se jedná se o osobitý typ kulturní krajiny, jejíž celkové uspořádání či upořádání jejích jednotlivých částí je dáno na základě předem daného kompozičního (estetického) záměru, demonstrujícího postavení majitele ve společnosti, reprezentujícího jeho majetek nebo duchovní přesvědčení či filosofický postoj, stejně tak jako jeho estetický názor (touha panství logicky uspořádat), potřebu krásna či snahu o usměrnění okolní divoké přírody. Slovo kompozice etymologicky vychází z předpony com- (s, spolu) a slovesa ponere (klást), tj. klást spolu, skládat. Kompozice je tedy skladba, skládání, záměrné uspořádávání částí do celku. Cílevědomou činností člověka tak vznikají sakrální (poutní areály), profánní či kombinované kompozice (v životě člověka 17. a 18. století není možné od sebe oddělovat profánní a sakrální), které se v krajině dodnes výrazně uplatňují a podílejí se na jejím charakteru, přičemž na oficiální mocenskou estetiku (panskou, církevní) v krajině reagovalo i lidové krajinářství vysazováním alejí ovocných dřevin vedoucí k mlýnům, kovárnám, bělidlům a podobně. Do typu kulturní krajiny s rozsáhlými kompozicemi vázanými na architekturu či území velkých feudálních panství patří i řada z našich několika krajinných památkových zón a řada dalších lokalit, jež spoluvytvářejí protože jsou výtvarně řešena rozsáhlá území celých panství svébytné regiony (schwarzenberské Hlubocko, Orlicko či Čimelicko, buquoyské Novohradsko a Libějovicko-Lomecko, czerninské Chudenicko, chotkovské dolní Povltaví, dietrichsteinské Mikulovsko-Falkensteinsko a další). Jedním z nejrozsáhlejších a nejvýznamnějších člověkem koncepčně upravených areálů v Evropě světového významu (od roku 1996 památka UNESCO) je oblast lužních lesů na pomezí Moravy a Dolních Rakous, která byla v průběhu 18. a 19. století knížecím rodem Liechtensteinů zformována do podoby jakéhosi přírodního parku, kde je vedle základní kompozice obou zámků se zahradami, Valtice a Lednice, krajina protkaná soustavou rybníků, lesů, parků i zemědělské krajiny, alejemi stromů a v dálkových pohledech se uplatňujících romantických staveb a pavilonů (Lednicko-valtický areál). Těžiště většiny krajinných kompozic leží v období baroka, dokonce můžeme hovořit o barokní komponované krajině. Pozdější romantické krajinářské úpravy konce 18. a 19. století jsou pak spojeny především s přírodně krajinářským principem (lovecké a bukolické krajiny). Krajinářské úpravy 17. a 18. století však mají svou slavnou předehru (především co do rozsahu) již v 16. století, 4

kdy vrcholí velkorysé zakládání rybničních soustav s řadou kanálů a stok na rožmberském Třeboňsku a pernštejnském Pardubicku, dále na Chlumecku, Plzeňsku, Tovačovsku, Lounsku, Novohradsku, Blatensku, Lnářsku, Štěkeňsku a jinde, přičemž první ucelená rybniční soustava v Čechách vznikla již v 15. století na Hlubocku. Také první zmínka o klasické aleji je zaznamenána již v 16. století. Vedle komponované krajiny na feudálních panstvích bývala krajina často uspořádávána (komponována) v souvislosti se sakrálními objekty a areály, v barokní době velmi často ve spojení s poutními místy. Barokní poutě se nevepsaly do české krajiny jen vlastním poutním místem, ale řadou dalších doprovodných objektů a poutních cest, které křižovaly krajinu. Osudy poutních míst se postupně významně propojovaly s životem okolních vsí, měst a městeček. Existence poutí dala vzniknout nádherným alejím stromů, radiálně se sbíhajícím k poutnímu místu a chránícím poutníky před nepřízní počasí. V souvislosti s poutními místy vznikaly i ustálené poutní cesty (např. Via sancta z Prahy do Staré Boleslavi, poutní cesta z Prahy do Hájku či svatá cesta z Březnice na Svatou Horu nad Příbramí), které byly provázeny kříži, sochami a obrazy světců, kapličkami, božími muky (zděné z kamenů nebo cihel), kaplemi a kostely, v některých případech se objevují i poboční poutní místa (Malá Svatá Hora na Příbramsku). Drobné církevní stavby doplňovaly skupiny stromů, nejčastěji dvojice nebo trojice. Poutě tedy pomáhaly přetvářet a urbanizovat českou krajinu. Doba barokní je dobou mnoha protikladů vytvářejících velmi pestrou a barevnou mozaiku. Souhra několika jedinečných okolností vytvořila podmínky pro vznik řady svébytných krajinných úprav, které dodnes tvoří v některých místech neopakovatelné kulturně-historické hodnoty naší krajiny. V barokní době je především patrný nový přístup ke krajině. Novověký subjekt se ve vztahu k přírodě staví jako pán. Snaží se přírodu stále více vědecky poznávat, aby ji mohl technicky ovládat a ekonomicky využívat. Záměrné koncipování krajiny je tedy vlastní právě baroku, jehož estetická a funkční kultivace obohatila českou krajinu takovým způsobem, že by byl její dnešní obraz bez těchto hodnot téměř nemyslitelný. Baroko ovládlo s citem pro možnosti jednotlivých míst většinu významuplných uzlů v krajině, případně znovuobjevilo či vytvořilo nové. Baroko tedy zvýraznilo dominantní působení vrchů a návrší kostely, kaplemi či jen drobnými prvky křížů, ve vesnicích a městech vystavělo (či přestavělo) kostely, fary, zvonice, kaple, ale i rozlehlé hospodářské dvory, při zámcích rozvinulo rozsáhlé zahrady a parky, obory, honitby, bažantnice, rybniční hospodářství, v lesích lovecké zámečky a myslivny, vše propojené záměrně komponovanými vazbami. Jen obory byly v Čechách téměř na každém panství. Významná byla Jabkenická obora na Nymbursku, Klokočka na Mnichovohradišťsku, Ohrada na Hluboké, Netolická obora u Kratochvíle, obory v Červeném Dvoře, Křivoklátu, Žehušicích, Opočně, Brandýse nad Labem či na Konopišti. Nejvýznamnější oborou na Moravě je Kralická, významná zámecká obora je v Židlochovicích, dále v Holešově, ve Velkém Meziříčí, v Kroměříži, Lešné u Holešova, v Sokolnicích a v okolí zámku ve Vranově nad Dyjí, na severní Moravě vyniká Hukvaldská obora, z dalších význačných moravských obor se uvádějí obory na Lednicku, Břeclavsku, Náměšťsku, Holešovicku či Telčsku. Statistika uvádí v roce 1875 317 obor v Čechách a 28 na Moravě, v roce 1910 152 resp. 25 obor. Jádrem komponovaných krajin bývají významné body, uzly v krajině, obvykle v podobě dominantních staveb či souborů. Dominanty jako takové jsou v současnosti legislativně uznány a chráněny jako hodnoty krajiny a sídel, a to jak podle zákona o ochraně přírody a krajiny ( kulturní dominanta ), tak podle zákona stavebního ( významná stavební dominanta ). Dominantní stavby 5

v krajině jsou centrem, kolem kterého je krajina panství uspořádávána a jehož prostřednictvím je smysluplně čitelná. Účin stavby je pak konkrétně tvořen jejími obrysovými kvalitami pro dálkové působení a objemovou skladbou pro bližší pohledy. Hlavní osy směřující k uzlům kompozice toto období zdůraznilo kočárovými cestami v podobě průseků či několikakilometrových mohutných alejí. Rozcestí, návsi a cesty obohatilo sochami, kapličkami, křížovými cestami, kříži či božími muky. Pomocí rozhledů, pohledů a průhledů, os a bodů pak krajinu propojilo v jeden logický jednotně komponovaný celek, přičemž k optickému rozšíření prostoru byly využity i vzdálené dominanty ležící mimo vlastní areál. Do celkové kompozice se zapojily staré solitérní stromy, jejich skupiny i rozsáhlé remízy, celé lesní komplexy, jednotlivé rybníky i jejich soustavy, vodní toky a přirozené terénní útvary. Ochrana historických krajinných struktur Ochrana kulturní historické krajiny, která představuje skutečný kulturní kapitál národa, v současné praxi leckdy nedokáže odolat ekonomickým a leckdy i ekologickým tlakům. Prvním krokem k jakékoli ochraně je podle známého hesla Poznej a chraň! pojmenování hodnot, které jsou přítomny, jejich zhodnocení a ocenění a zjištění, která mají být předmětem péče a ochrany (kap. 3.5). Protože je ochrana přírodních prvků a hodnot v krajině poměrně dobře legislativou i správní praxí saturována a všeobecně přijímána a chápána nejen odbornou veřejností, je nutném stále více a důsledněji věnovat především hodnotám kulturním a historickým. Ačkoli jsou historické krajinné struktury chráněny i jinými zákony a resorty, a to především nástroji zavedenými státní ochranou přírody a krajiny (např. CHKO nebo přírodní park jistě zohledňují i zachování kulturní a historické složky krajiny včetně památek lidové architektury, kulturních dominant apod.), primární roli v ochraně historických krajinných struktur hraje (měla by hrát) státní památková péče. Předmětem zájmu památkové péče byly zprvu jednotlivé významné stavby. Poměrně záhy, a to i v evropském kontextu, se však předmětem památkové ochrany staly i historické městské celky (1950) a obecně prostředí památek, přičemž u řady z nich lze rozlišit i krajinný rozměr (například působení městských dominant v širším krajinném rámci či vysloveně krajinný kontext u samostatně v krajině stojících kostelů, hradů, ale i kaplí či soch). Logickým vyústěním širšího prostorového vnímání památkové ochrany se stal zájem o ochranu kulturní krajiny. Památková péče vstupovala do krajiny nejprve nepřímo, ochranou krajinných dominant (hrady, kostely), tedy jednotlivých staveb či jejich areálů, chráněných jako kulturní památky či národní kulturní památky. Některé z nich získaly i ochranné pásmo, které ochraňuje právě nenarušené krajinné působení těchto prvků. Sem patří i plošná ochrana historických měst a vesnic formou památkových rezervací a zón, zvláště v těch případech, kdy má sídlo dominantní polohu a výraznou siluetu. Jinou formou vstupu památkové péče do krajiny byla například ochrana hradišť, které velmi často představují velmi výrazné krajinné prvky. Některá z nich se již v 60. letech 20. století stala archeologickými památkovými rezervacemi (Třísov, České Lhotice, Tašovice), jiná jsou chráněna jako kulturní památky, případně národní kulturní památky (hora Říp s rotundou sv. Jiří). Výrazné krajinné aspekty mají i chráněné zámecké parky (například Lednice, Valtice, Krásný Dvůr, Vlašim, Kačina a mnoho dalších) a obory (Chlumecká obora u Kněžiček, Jabkenická obora, obora s letohrádkem Libosad, obory v Horšově a Náměšti nad Oslavou, pražské obory Královská a Hvězda). Přímou součást 6

krajiny tvoří aleje chráněné jako kulturní památky (poutní alej na Svatý Kopeček, Zámecká alej ve Slavkově u Brna, alej z Králík na Horu Matky Boží, hráz rybníka s alejí ve Vlhavech aj.). Obdobný charakter mají křížové cesty (Vlachovo Březí), zvlášt pokud spojují značně vzdálené památky (Staroboleslavská cesta z Prahy do Staré Boleslavi, Hájecká cesta z Prahy do Hájku). Jako kulturní památky jsou však chráněny i některé vysloveně přírodní prvky (průrva Ploučnice u Novin pod Ralskem). Poměrně častá je ochrana historických technických vodohospodářských děl, která dnes vnímáme také převážně jako přírodní prvky a každopádně jako důležité krajinné prvky. V první řadě jde o rybníky (Novozámecký rybník u Zahrádek, rybník Mrhal v Hlincové Hoře, rybník Bezdrev u Hluboké nad Vltavou, rybníky na Třeboňsku). Další významnou skupinou památek tohoto charakteru jsou vodní kanály (např. Zlatá stoka a Nová řeka na Třeboňsku). Vysloveně přírodní charakter mají jeskyně, důležité pro památkovou péči z archeologického hlediska (jeskyně Pekárna a Kůlna v Moravském krasu, Koda v Českém krasu, jeskyně Tří volů u Tmaně ad.). Obdobný charakter má i Býčí skála v Moravském krasu. Památkově chráněn je i umělý lom Bílý kámen u Sázavy. Předmětem památkové ochrany se již v minulosti staly i některé širší krajinné úseky (např. národní kulturní památka Babiččino údolí u České Skalice či památková rezervace Kuks s Betlémem). Skutečný koncepční zájem památkové péče o krajinu je však spojen až s novým zákonem č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, který platí dodnes ve znění pozdějších změn (dále jen památkový zákon). Ten jako formu územní památkové ochrany zavedl kromě památkové rezervace i kategorii památkové zóny, kterou předchozí zákon neznal. Stanovil, že území sídelního útvaru nebo jeho části s menším podílem kulturních památek, historické prostředí nebo část krajinného celku, které vykazují významné kulturní hodnoty, může Ministerstvo kultury po projednání s krajským úřadem prohlásit za památkovou zónu a určit podmínky její ochrany. Krajinné památkové zóny již svým pojmenováním vyjadřují, že předmět památkové ochrany přesahuje rozměr jednotlivých sídel, jejichž památková hodnota nebyla hlavním důvodem pro prohlášení těchto zón. V následujícím období pak bylo prohlášeno celkem 25 krajinných památkových zón (stav 2016). Několik dalších krajinných památkových zón je nyní v procesu řízení o vydání opatření obecné povahy, kterým se památkové zóny v nynější době prohlašují. Ani tím však není potenciál hodnotných částí historické kulturní krajiny zdaleka vyčerpán. Již před delší dobou bylo zpracováno přibližně pět desítek dalších návrhů krajinných památkových zón. K jejich prohlášení z různých důvodů nedošlo. Některé z navržených území se překrývala (nebo byla zhruba totožná) s územími chráněnými podle zákona o ochraně přírody a krajiny (chráněné krajinné oblasti, přírodní parky) a nebylo mezioborově metodicky vyjasněno, zda je účelné zdvojovat zde územní ochranu ještě z titulu památkového zákona. Vedle toho existují i další cenná území kulturní krajiny, kde by prohlášení krajinné památkové zóny zajistilo ochranu jejich hodnot, ať jde například o některá další bojiště či území s dochovanými plužinami. Ochrana kulturní krajiny získala v roce 2004 další podporu. Do českého právního řádu byla zařazena Evropská úmluva o krajině, přijatá v roce 2000 ve Florencii členskými státy Rady Evropy. Úmluva se obvykle vztahuje na celé území států a pokrývá přírodní, venkovské, městské a příměstské oblasti. Týká se jak krajin, které mohou být považovány za pozoruhodné, tak krajin běžných a narušených. Obsah Úmluvy je poměrně obecný a většinu bodů Česká republika již v minulosti naplnila. Úmluva je ovšem důležitá jako obecná deklarace zdůrazňující význam krajiny v kontextu ostatních zájmů člověka. Dílčím způsobem může být kulturní krajina chráněna v rámci ochranného pásma. Památkový zákon v 17 uvádí, že vyžaduje-li to ochrana nemovité kulturní památky nebo jejího prostředí, vymezí obecní úřad obce s rozšířenou působností po vyjádření odborné organizace státní památkové 7

péče ochranné pásmo. Z povahy názvu vyplývá, že režim ochranného pásma má zajišťovat hodnoty vlastního chráněného území jeho vazby na okolí a naopak jeho uplatnění v rámci širšího celku. Režim ochranného pásma by proto neměl vlastní koncepční ochranu jednotlivých hodnot suplovat (byť se tak někdy může dít). Systém nástrojů státní památkové péče dané Památkovým zákonem, které jsou využitelné i při ochraně historických krajinných struktur vč. historických zahrad a parků, ukazuje následující přehled: A. Prohlášení za kulturní (nemovitou) památku dle 3 zákona příp. za národní kulturní památku dle 4 (KP prohlašuje MK ČR, NKP nařízení vlády ČR) zámecké parky, hradiště, obory, aleje, křížové cesty, vodohospodářská díla (NKP Rožmberská rybniční soustava), přírodní prvky, jeskyně i krajinné úseky (NKP Babiččino údolí) B. Prohlášení společně se stavebním objektem (zámek, palác, vila) za kulturní (nemovitou) památku dle 2 zákona (příp. národní kulturní památku dle 4) (KP prohlašuje MK ČR, NKP nařízení vlády ČR) v 2 se hovoří o souborech nemovitých věcí a o dokladech historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti C. Zahrnutí do ochranného pásma kulturní (nemovité) památky, národní kulturní památky, památkové zóny či památkové rezervace dle 17 odst. 1 (vymezuje OÚ ORP) v ochranném pásmu lze omezit nebo zakázat určitou činnost nebo učinit jiná vhodná opatření D. Ochrana v rámci památkové rezervace dle 5 (městské, vesnické, archeologické, ostatní) (prohlašuje nařízení vlády ČR) ochranné podmínky se vztahují i na objekty na území rezervace, které nejsou prohlášené památkami. E. Ochrana v rámci památkové zóny dle 6 (městské, vesnické, krajinné) (prohlašuje MK ČR) Území sídelního útvaru nebo jeho části s menším podílem kulturních památek, historické prostředí nebo část krajinného celku, které vykazují významné kulturní hodnoty, může Ministerstvo kultury po projednání krajským úřadem prohlásit za památkovou zónu a určit podmínky její ochrany. ( 6, odst. 1) Plán ochrany krajinných památkových zón Krajinných památkových zón sice dosud není příliš vysoký počet, zahrnují však často poměrně velká území. Spolu s ostatními typy památkových zón a také památkových rezervací se i krajinné památkové zóny podílejí na výrazném nárůstu administrativní zátěže jak pro výkonné orgány státní památkové péče, tak pro odbornou organizaci Národní památkový ústav. Platná právní úprava vyžaduje vedení správních řízení pro nejrůznější akce obnovy u všech nemovitostí v krajinných památkových zónách, přičemž závažnost posuzovaných akcí je v různých případech a různě památkově hodnotných staveb či částí krajiny mnohdy diametrálně odlišná. S cílem snížit počet správních řízení a zátěž pro vlastníky a správce nemovitostí v památkových územích byla v roce 2008 přijata novela památkového zákona, zavádějící institut tzv. Plánů ochrany, tedy dokumentů, které 8

mají být základem zjednodušení výkonu státní správy. Pro zpřesnění obsahu těchto Plánů ochrany byla vydána i prováděcí vyhláška Ministerstva kultury České republiky č. 420/2008 Sb. (dále jen Vyhláška), kterou se stanoví náležitosti a obsah plánu ochrany památkových rezervací a památkových zón. V současnosti se připravuje certifikace metodiky. Plán ochrany krajinné památkové zóny řeší definování míry ochrany jednotlivých nemovitostí na základě identifikace a klasifikace hodnot. Jevy, které jsou podstatou kulturních hodnot krajinné památkové zóny, mají různý odstupňovaný význam, kterým se podílejí na těchto hodnotách. Jejich význam je identifikován krajinářskou analýzou a míra jejich ochrany je v plánu ochrany definována. Plány ochrany zahrnují několik vzájemně souvisejících témat. Prvním identifikace dochovaných krajinných, urbanistických, architektonických, archeologických i historických hodnot, jejichž souhrnem je kulturní hodnota krajinné památkové zóny. Druhým tématem je zjednodušení úředních výkonů státní památkové péče eliminací agendy, která není pro uchování definovaných hodnot zásadní. Třetím tématem je formulace optimální cílové charakteristiky území spočívající mimo jiné v obnově zaniklých prvků historického uspořádání krajiny. Plán ochrany nemůže tuto obnovu nařizovat, může však stanovit její přípustnost z hlediska památkové péče. Smyslem plánu ochrany je na základě podrobné analýzy kulturně-historických, prostorových a přírodních hodnot krajiny (v zastavěném i nezastavěné území obcí) stanovit kategorizaci hodnot a způsob jejich ochrany z hlediska státní památkové péče, který bude zahrnovat též opatření pro potlačení rušivých jevů, které památkovou hodnotu snižují a potlačují kulturně-historický nebo vizuálně-prostorový význam takových hodnot. S tím souvisí též stanovení přípustnosti obnovy zaniklých prvků urbanistické a krajinné struktury, významných z hlediska památkových hodnot krajinné památkové zóny. Plán ochrany nemůže požadovat rehabilitaci znehodnocených nemovitostí, demolici staveb urbanisticky rušivých, zastavování proluk nebo obnovu zaniklých prvků struktury krajiny, může však stanovit přípustnost takových zásahů. Důsledným a systematickým vyjádřením přípustnosti (obnova ohrožených nebo zaniklých prvků krajiny, odstranění rušivých jevů) v plánu ochrany může již v opatření obecné povahy, kterým se plán ochrany vydává, zakotvit principy regenerace krajinné památkové zóny. Takto koncipovaný plán ochrany může být důležitým podkladem při pořízení územního nebo regulačního plánu a jeho změn, i pro posuzování dílčích investičních záměrů v území, které jsou v souladu s územním plánem. Plán ochrany má povahou sledovaných hodnot, měřítkem řešení problematiky a podrobností formulace zásad ochrany kulturních hodnot krajiny vzájemnou vazbu na nástroje územního plánování. Jedná se o vzájemnou vazbu na Územně analytické podklady obce podklad pro rozbor udržitelného rozvoje území, na Zásady územního rozvoje, zejména na stanovení cílových charakteristik krajiny, včetně územních podmínek pro jejich zachování nebo dosažení, a vazbu na územní plán, resp. na jeho urbanistickou koncepci a koncepci uspořádání krajiny a na stanovení podmínek pro využití ploch s rozdílným způsobem využití. Výstupy plánu péče mají mít vzájemnou vazbu též na požadavky na ochrany krajinného rázu, hájené podle zákona č. 114/1992 Sb. a v této souvislosti též na územně analytické podklady obcí (jev oblast krajinného rázu a její charakteristika a místo krajinného rázu a jeho charakteristika). Plán ochrany je opatřením obecné povahy o ochraně krajinné památkové zóny nebo jejich částí, které může vydat krajský úřad po projednání s ministerstvem kultury, orgánem územního plánování a příslušnou obcí (či obcemi) jako dotčenými orgány. Plány ochrany mají grafickou a textovou část. 9

Rozšiřující a doplňující literatura BOUČEK, Z. ŠUBR, J., Historická kulturní krajina jako současné velké téma. In: Téma pro 21. století. Kulturní krajina aneb proč ji chránit? Praha: MŽP ČR, 2000, s. 157-164. DEJMAL, I., Co s evropskou kulturní krajinou na konci dvacátého století? In: Téma pro 21. století. Kulturní krajina aneb proč ji chránit? Praha: MŽP, 2000, s. 13-16. DEJMAL, I., Krajina je místo svědectví a očekávání. In: Téma pro 21. století. Kulturní krajina aneb proč ji chránit? Praha: MŽP ČR, 2000, s. 98-101. CÍLEK, V. et al., Vstoupit do krajiny. O přírodě a paměti středních Čech. Praha: Dokořán, 2004. KMÍNEK, P., Člověk v krajině krajina v člověku. In: Téma pro 21. století. Kulturní krajina aneb proč ji chránit? Praha: MŽP ČR, 2000, s. 79-84. KOVÁŘ, P., Přirozená obnova nepřirozených krajin. In: Téma pro 21. století. Kulturní krajina aneb proč ji chránit? Praha: MŽP ČR, 2000. s. 134-141. KUČA, K. KUČOVÁ, V. Principy památkového urbanismu. Praha: Státní ústav památkové péče, 2000. KUPKA, J., Krajiny kulturní a historické. Vliv hodnot kulturní a historické charakteristiky na krajinný ráz naší krajiny. Praha: ČVUT, 2010. KUPKA, J., Kulturní dominanty v krajině. Zahrada park krajina XX, č. 2/2000, s. 18-21. KUPKA, J., Praha město v krajině, krajina ve městě. In: Krajina jako historické jeviště. Praha: Historický ústav, 2012, s. 285-306. LAPKA, M., Úvod do sociologie krajiny. Praha: Karolinum, 2008 NĚMEC, J POJER, F. (eds.), Krajina v České republice. Praha: Consult, 2007. SALAŠOVÁ, A., Nauka o krajině I. Brno: MENDELU, 2014. SALAŠOVÁ, A., Nauka o krajině II. Brno: MENDELU, 2014. SALAŠOVÁ, A., Krajinné plánování I. Úvod do plánovacích procesů. Brno: MENDELU, 2015. SALAŠOVÁ, A., Krajinné plánování II. Vybraná témata krajinného plánování. Brno: MENDELU, 2015. SAMOJSKÝ, P., Krajina jako duchovní dědictví. Praha: Obec širšího společenství českých unitářů, 2011. SKLENIČKA, P. Základy krajinného plánování. Praha: Nakladatelství Naděžda Skleničková, 2003. SKLENIČKA, P., Pronajatá krajina. Praha: Centrum pro krajinu, 2011. STIBRAL, K. Proč je příroda krásná? Estetické vnímání přírody v novověku. Praha: Dokořán, 2005. ŠTRÉBLOVÁ HRONOVSKÁ, K. KUPKA, J. VOREL, I. (eds.), Osobitost kulturní krajiny. Od rozpoznání k ochraně. Praha: ČVUT, 2014. ŠTRÉBLOVÁ HRONOVSKÁ, K. KUPKA, J. (EDS.), Ochrana kulturní krajiny. Hledání cílů, možností a pravidel. Praha: ČVUT, 2013. VLAŠÍN, M., Stačí zvláště chráněná území pro zachování kulturní krajiny? In: Téma pro 21. století. Kulturní krajina aneb proč ji chránit? Praha: MŽP ČR, 2000. s. 85-89. 10