PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY KATEDRA DĚJIN STÁTU A PRÁVA. Diplomová práce VÝVOJ SOUDNICTVÍ. Lucie Koňaříková 2008

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY KATEDRA DĚJIN STÁTU A PRÁVA Diplomová práce VÝVOJ SOUDNICTVÍ Lucie Koňaříková 2008 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Vývoj soudnictví zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. vlastnoruční podpis autora 1

Poděkování: Ráda bych na tomto místě poděkovala doc. JUDr. Karlu Schellemu, CSc.,vedoucímu mé diplomové práce za odborné vedení a spolupráci. 2

Obsah 1. Úvod... 5 2. Soudnictví... 6 2.1 Související pojmy... 7 3. Vývoj právní úpravy soudnictví v 2. polovině 19. Století... 9 3.1 Právní úprava do roku 1867... 9 3.2 Právní úprava po roce 1867... 11 4. Organizace civilního soudnictví... 13 4.1 Okresní soud... 13 4.2 Zemský soud... 17 4.3 Vrchní zemský soud... 19 4.4 Nejvyšší soud a kasační dvůr... 21 5. Organizace trestního soudnictví... 22 5.1 Okresní soud... 22 5.2 Zemský soud... 24 5.3 Vrchní zemský soud... 25 5.4 Nejvyšší soud... 26 6. Organizace speciálního soudnictví... 27 6.1 Říšský soud... 27 6.2 Správní soudní dvůr... 27 6.3 Státní soudní dvůr... 28 6.4 Soud nejvyššího dvorního maršálka... 29 6.5 Živnostenský soud... 29 6.6 Soud řádu německých rytířů... 31 6.7 Labské celní soudy... 31 6.8 Důchodkové soudy... 31 6.9 Patentní soud... 32 6.10 Vojenské soudy... 33 6.11 Výjimečné soudy... 34 6.12 Duchovní soudy manželské... 34 3

6.13 Rozhodčí soudy... 35 7. Personální obsazení soudů... 39 7.1 Osoby stojící ve službách státu jako vykonavatele soudní moci... 39 7.2 Osoby ve státní službě připravující se na budoucí povolání... 42 7.3 Soudní osoby stojící mimo státní službu... 43 8. Závěr... 48 9. Resumé... 49 10. Seznam použité literatury... 51 11. Seznam příloh... 53 12. Přílohy... 54 13. Zadání diplomové práce... 58 4

1. Úvod Cílem mé diplomové práce je postihnout problematiku vývoje soudnictví 2. poloviny 19. století. Toto období jsem si vybrala, poněvadž r. 1848 byl významným historickým mezníkem ve vývoji soudnictví a byl vytvořen nový model soudní správy. Evropa ve 40. letech 19. století prožila revoluční vlnu, která ve většině zemí tohoto kontinentu odstranila přežilé feudální zřízení a dala tak možnost vzniku kapitalismu. Tento proces proběhl i v zemích habsburské monarchie, vlivem těchto revolučních událostí se uskutečnily významné politické, soudní a finanční reformy. Vlivem revolučních událostí r. 1848 se také dovršil proces postátnění veřejné správy. Z důvodu lepšího pochopení problematiky jsem se nejprve zaměřila na objasnění pojmu soudnictví a jeho základních rysů v moderním státě. Zároveň zde uvádím některé související pojmy, které jsou podle mne důležité k lepší orientaci v tématu. Ve své práci se zmiňuji o vývoji právní úpravy organizace soudů, kterou jsem rozdělila do dvou období. První období zachycuje vývoj právní úpravy do roku 1867 a druhé období po tomto roce. Za nejdůležitější část této práce považuji kapitoly týkající se zachycení organizace soudů v oblastech civilního a trestního soudnictví. Snažím se o popis jednotlivých článků soudní soustavy a jejich vývoje během 2. poloviny 19. století. Dále se zabývám soudy specializovanými, jejich výčtem a krátkým popisem. Práce je doplněna kapitolou týkající se personálního obsazení tehdejších soudů. Práci jsem se snažila zpracovat přehledně tak, aby se mohl případný čtenář orientovat v problematice organizace soudnictví 2.pol. 19. stol. 5

2. Soudnictví Soudnictví jako pojem zahrnuje činnost, která je označena jako souzení, instituce, které ji provádějí, tzv. soudy a pravidla, kterými se při tom řídí. Soudnictví je instituce nerozlučně spojená s právem. 1 U různých autorů se setkáváme s různými definicemi pojmu soudnictví. Definice může být založena na principu organizačním nebo může být označována jako předmětová (materiální). Princip organizační bývá někdy označen jako subjektové hledisko, poněvadž vychází ze základního postavení subjektu soudního řízení (soudu) v systému státních orgánů. Definice založena na tomto organizačním principu označuje soudnictví jako samostatnou a specifickou formu činnosti státu vykonávanou soudy, které jsou organizačně samostatnými a nezávislými státními orgány. Předmětové kritérium vychází z předmětu, na který jsou soudy ve své činnosti zaměřeny. Na jeho základě je soudnictví definováno jako činnost soudních orgánů, která je zaměřená na projednávání a rozhodování občanských a trestních záležitostí. 2 Soudnictví představuje základní a nejstarší funkci státu. Historicky vystřídalo svépomoc, která znamenala, že každý byl soudcem ve vlastní věci. Soudnictví získalo takový prostor, jakou měrou dokázal stát omezit, regulovat a zakázat svépomoc. V průběhu svého vývoje bylo soudnictví vykonáváno prostřednictvím různých orgánů. Soudy mají za sebou bohatou historii. Jejich počet, názvy i kompetence se průběhem času měnily, ale podstatné je to, že v politickém systému hrály jednu z nejdůležitějších rolí. Soudy byly a jsou legitimními nositeli spravedlnosti. 3 Zlomovým rokem pro vývoj soudnictví se stal rok 1848, kdy se soudy rozdělily na soudy řádné a zvláštní (specializované). Soudy řádné se dále dělily na řádné s obecnou pravomocí a s pravomocí kauzální (obchodní a horní). 1 Zoulík, F. Soudy a soudnictví. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 14 2 Schelleová, I., Základy civilního řízení. 2. vydání. Ostrava : KEY Publishing s.r.o, 2007, s. 12 3 Adamová, K., a spol. Dějiny českého soudnictví do roku 1938. 1. vydání. Praha : LexisNexis cz s. r. o., 2005, s. 9 6

Zvláštní (specializované) soudy měly pravomoc omezenou pouze na nalézání práva ve výslovně přikázaných záležitostech. Mezi zvláštní soudy patřily soudy živnostenské, důchodkové, vojenské, soud nejvyššího dvorního maršálka, soudy veřejného práva (dvůr soudní sprání, dvůr soudní státní, říšský soud) a duchovní soudy manželské, soudy rozhodčí a smírčí. 4 V moderním státě jsou soudy zvláštní státní orgány, kterým se svěřuje výkon soudnictví. Rysy charakteristické pro výkon soudnictví v moderním státě jsou výsledkem dlouhodobého vývoje, který započal v novověku a vyvrcholil v 19. století. Tento vývoj nebyl konečný a i nadále pokračuje. Za základní rysy moderního soudnictví jsou označovány: specializace, odbornost, nezávislost. Specializace znamená, že soudy vykonávají pouze soudnictví. Orgány, které se specializovaly na výkon soudnictví existovaly v dřívějším období, ale aby byly opravdu specializované, bylo třeba oddělit soudnictví od správy. K tomuto kroku došlo právě v 19. století. Odbornost je pojem, který představuje, že rozhodující vliv mají soudci. Soudcem nemůže být laik, ale osoba s vysokoškolským vzděláním právnickým. Nezávislost znamená, že soud je nezávislý na stranách sporu i na státu. 5 2.1 Související pojmy Pro lepší orientaci v tématu uvádím několik pojmů souvisejících s problematikou soudnictví. Jurisdikce (z lat. Iurisdikction = soud, soudní pravomoc) znamená pravomoc rozhodovat podle práva nebo právo nalézat. Tuto pravomoc mají soudy a správní 4 Schelleová, I., Schelle, K. a kolektiv. Soudnictví (historie, současnost a perspektivy). 1. vydání. Praha : EUROLEX BOHEMIA, 2004, s. 60 5 Zoulík, F. Soudy a soudnictví. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 37 40 7

orgány. Soudní jurisdikci dělíme na trestní a civilní. V civilní rozlišujeme jurisdikci spornou a nespornou. Justice (z lat. Iustitia spravedlnost) jedná se o širší pojem než soudnictví, protože zahrnuje systém soudních orgánů, a to jak soustavu soudů, tak i soustavu dalších orgánů (např. advokacii, notářství atd.), které spolu se soudy napomáhají k ochraně práva a podílejí se na činnostech soudu a stanovují pravidla pro jejich činnost. Organizace soudu představuje soustavu soudů a jejich činnost, která se zaměřuje na jejich úkoly v rámci daných pravomocí, organizační zásady jejich výstavby a činnosti a také na organizační strukturu jednotlivých článků soudů. Trojinstanční soudnictví představuje organizaci soudů umožňující přezkoumání rozhodnutí soudu druhého stupně vyšším soudem na základě dalšího řádného opravného prostředku. Soudce je veřejný funkcionář oprávněný vykonávat státní moc soudní. Při výkonu své funkce je nezávislý a při rozhodování se řídí pouze zákonem. Samosoudce představuje obsazení soudu jediným soudcem, který v soudním řízení věc projednává a rozhoduje. Pravomoc je souhrn oprávnění, kterými je vybaven státní orgán, aby mohl řádně plnit své úkoly. Příslušnost znamená určení, který soud má určitou záležitost projednat a rozhodnout o ní. Příslušnost dělíme na věcnou (stanovuje, který článek soustavy soudů má věc projednat a rozhodnout) a místní (stanovuje, který konkrétní soud na daném stupni má o záležitosti rozhodnout). 6 6 Ryska, R. Slovník základních pojmů z práva. Praha : Nakladatelství Fortuna, 1998 8

3. Vývoj právní úpravy soudnictví 2. poloviny 19. století 3.1 Právní úprava do roku 1867 Vývoj soudnictví výrazně ovlivnil revoluční rok 1848. Vlivem revolučních událostí došlo k hlubokým reformám státního aparátu rakouského císařství a to se také odrazilo na úseku soudní organizace. Základním požadavkem revoluční buržoazie bylo odstranění vlivu absolutistického státu na výkon soudnictví. Projevem bylo oddělení soudnictví od správy, zavedení občanské kontroly nad justicí, dále odstranění procesu inkvizičního a jeho nahrazení obžalovacím procesem. Do roku 1850 se jednalo pouze o oddělení teoretické. 7 V letech 1849-1850 byly vydány předpisy, které se vztahovaly na soudní organizaci a výkon soudnictví. Předpisy byly doplněny jurisdikční normou, prozatímním trestním řádem č. 25/1850 ř.z. a předpisem upravujícím vnitřní organizaci soudů. 8 Nejvyšším správním úřadem justice se stalo ministerstvo práv zřízené nejvyšším rozhodnutím ze 17. března 1848. Toto ministerstvo bylo později označováno jako ministerstvo spravedlnosti. Ministerstvo vzniklo z části Nejvyššího soudního úřadu, který do této doby slučoval funkci nejvyššího soudu a nejvyššího justičního správního úřadu. Činnost ministerstva byla omezena na výkon soudní pravomoci a jeho název byl později změněn na Nejvyšší soudní dvůr. Nejvyšší rozhodnutí z roku 1852 upravovalo kompetence ministerstva. Tyto kompetence představovaly nejvyšší dohled nad všemi právními ústavy: soudy, státními zastupitelstvími, vězeňstvím, advokacií, notářstvím a obhájci v trestních věcech. 9 Po roce 1850 dochází na Moravě a v Čechách k vybudování trojinstanční soustavy řádných soudů. První instanci tvořily okresní soudy a krajské soudy, které 7 Malý, K., Sivák, F. Dějiny státu a práva v českých zemích a na Slovensku do roku 1918. 2. vydání. Jinočany : H&H, 1993, s. 417 8 Vojáček, L., Schelle, K. České právní dějiny do roku 1945. 1. vydání. Brno : KEY Publishing s.r.o., 2007, s. 119 9 Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš J. Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost. 2. vydání. Praha : Nakladatelství Lidové Noviny, 2007, s. 318 9

rozhodovaly o nejdůležitějších věcech. Druhou instanci představovaly vrchní zemské soudy se sídlem v Brně a v Praze. Vrchní zemský soud v Brně byl příslušný pro Moravu a Slezsko, v Praze pak pro Čechy. Třetí instancí představoval Nejvyšší soudní a kasační dvůr ve Vídni. 10 Nová organizace soudů vycházela ze zásad březnové ústavy. K těmto zásadám patřily zásady jednotnosti, všeobecnosti, postátnění ve všech stolicích, odloučení soudnictví od veřejné správy, nezávislost, veřejnost a ústnost řízení. Nová organizace soudů zavedla v trestních věcech princip obžaloby a účasti soudců z lidu. 11 V tomto období dochází také k vytváření nových soudů, soudů zvláštních (specializovaných), které vznikaly vedle soudů řádných. Jejich pravomoc se omezovala na nalézání práva ve výslovně přikázaných záležitostech. U těchto soudů bylo zapotřebí uplatnění speciální znalosti a zkušenosti. Do této soustavy soudů patřily soudy živnostenské, soud nejvyššího dvorského maršálka, soudy důchodkové, specializované soudy veřejného práva (říšský soud, dvůr soudní státní), soudy vojenské, duchovní soudy manželské, rozhodčí a smírčí soudy. 12 K okleštění moderních organizačních principů dochází v období Bachovského režimu, který odstranil poroty a v polovině padesátých let zavedl novou správní organizaci. Díky vlivu režimu byl opět sloučen výkon státní správy a soudnictví. 13 Bachovský neoabsolutismus byl zrušen Říjnovým diplomem, kterým se císař provždy zříká absolutismu a přiznává zákonodárné kompetence Říšské radě a zemským sněmům, říše tím opouští politiku centralizace státu. V roce 1861 byla vydána Schmerlingova ústava 14 a v roce 1867 došlo k rakouskouherskému vyrovnání. Výsledkem tohoto vyrovnání bylo vydání rakouské prosincové ústavy. 15 10 Bílý, J. L. Právní dějiny na území české republiky. Praha : Linde, 2003. s. 271 11 Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš J. Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost. 2. vydání. Praha : Nakladatelství Lidové Noviny, 2007, s. 318 12 Schelleová, I., Schelle, K. a kolektiv. Soudnictví (historie, současnost a perspektivy). 1. vydání. Praha : EUROLEX BOHEMIA, 2004, s. 60 13 Vojáček, L., Schelle, K. České právní dějiny do roku 1945. 1. vydání. Brno : KEY Publishing s.r.o., 2007, s. 119 14 ústavu zpracoval centralisticky zaměřený státní ministr Anton von Schmerling 15 Web: Rakousko - Uhersko [Citováno 6.srpna 2008].Dostupný z: http://studentf.jazzport.eu/ceskedejiny/rakousko-uhersko.htm. 10

3.2 Právní úprava po roce 1867 Součástí prosincové ústavy byl Státní zákon o soudcovské moci z roku 1867, který potvrdil nezávislost soudců, oddělení soudnictví od správy, dále porotní rozhodování o závažných a těžkých deliktech, politických a tiskových přečinech. 16 Soustavu řádných soudů po roce 1867 tvořily soudy okresní (tyto byly v roce 1868 obnoveny v souvislosti se zavedením nové organizace státní správy), soudy krajské (zemské), vrchní zemské soudy a Nejvyšší soudní a kasační dvůr ve Vídni. Okresní soudy, jejich postavení a fungování upravoval zákon č. 59/1868. Dalším významným zákonem v tomto období byl zákon č. 36/1868, který ustanovoval příslušnost soudů k amortizování cenných papírů od spolků a soukromých osob. Podle tohoto předpisu se cenné papíry vydané akciovými společnostmi a spolky umořovaly u zemského (krajského) soudu, v jehož obvodu subjekty měly své sídlo. 17 Mezi významné soudy vznikající v tomto období patří vznik Říšského soudu, který byl založen na základě ústavy a zákona č. 44/1869. V kompetenci Říšského soudu bylo rozhodovat o porušení politických práv, veřejných nárocích ke státu a zemím a ve sporech mezi sněmy a úřady. Ke kontrole zákonnosti výkonu státní správy byl příslušný Nejvyšší správní soud, který byl zřízen zákonem č. 36/1876 ř. z. V roce 1869 působily soudy živnostenské, jejichž úkolem bylo řešit pracovní spory. Spolu s rozhodčími soudy nemocenských pokladen a patentními soudy patřily mezi soudy zvláštní (specializované). 18 V roce 1896 došlo k vydání zákona o soudní organizaci. Tento zákon upravil vnitřní organizaci soudů, postavení soudů. Dále rozlišuje dva typy soudních úředníků, samostatné soudcovské úředníky a pomocné soudcovské úředníky. Tito pomocní úředníci byli oprávněni vykonávat jen takové práce, které neobsahovaly soudcovské rozhodování. Podle výkonu soudní pravomoci a postavení se soudní úřady dělily na úřady hlavní a vedlejší (pomocné). K vlastnímu výkonu pravomoci 16 Vojáček, L., Schelle, K. České právní dějiny do roku 1945. 1. vydání. Brno : KEY Publishing s.r.o., 2007, s. 119 120 17 Schelle, K., Vojáček, L. Stát a právo v období absolutismu. Sborník. Brno : MU, 2005, s. 67 18 Vojáček, L., Schelle, K. České právní dějiny do roku 1945. 1. vydání. Brno : KEY Publishing s.r.o., 2007, s. 119-120 11

byl povolán pouze hlavní úřad soud. K pomocným soudním úřadům patřily soudní kanceláře, které přijímaly podání, vyhotovovaly soudní vyřízení, uschovávaly soudní spisy, prováděly exekuci a zápisy do obchodního rejstříku. Od roku 1898 musela být soudní kancelář zřízena při každém soudu a mohla být rozdělena na několik samostatných oddělení. 19 Podle zákona o soudní organizaci byl výkon správy nad justicí svěřen ministerstvu spravedlnosti, soudům, státním zastupitelstvím případně předsedům. Předsedové soudů a vedoucí státních zastupitelství byli ve věcech správy podřízeni ministru spravedlnosti a činnost vykonávali jako jeho orgány. Pro výkon správy soudů bylo u každého zemského a krajského soudu zřízeno správní oddělení, které se označovalo jako tzv. presidium. Do pravomoci orgánů správy justice náležel výkon dohledu na činnost soudů, státních zastupitelství a generální prokuratury. Ministerstvo spravedlnosti vykonávalo přímý služební dohled nad zemskými (vrchními) soudy, zemskými (vrchními) státními zastupitelstvy, generální prokurou a všeobecný vrchní dohled nad soudní činností všech soudů a státních zastupitelství. 20 19 Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš J. Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost. 2. vydání. Praha : Nakladatelství Lidové Noviny, 2007, s. 319 20 Plundr, O. Organizace justice a prokuratury. 3. vydání. Praha : Orbis, 1963, s. 27 28 12

4. Organizace civilního soudnictví Do roku 1855 byla soudní organizace tvořena okresními soudy, krajskými, vrchním zemským soudem a nejvyšším soudem. Po roce 1855 dochází ke změně soudní organizace, znovu jsou propojeny prvoinstanční soudní orgány s orgány politické správy. Soudní soustava v tomto období představovala nositele okresní soudní pravomoci, sborové soudy I. stolice a sborové soudy II. stolice. Nositelé okresní soudní pravomoci byli děleni na: 1) smíšené okresní úřady 2) městsky delegované okresní soudy, které vznikly v sídlech sborových soudů první stolice a působily až do roku 1898. 3) samostatné okresní soudy Sborové soudy I. stolice byly tvořeny zemskými (krajinskými) soudy, sborové soudy II. stolice tvořil Vrchní soud. Vrchol soudní soustavy představoval Nejvyšší soud. Přijetím prosincové ústavy v roce 1867 a zákona č. 59 ř.z. byly zrušeny bachovské kombinované orgány správy a soudnictví, byly obnoveny samostatné okresní soudy ve svých původních obvodech. Soustava obecných soudů po roce 1869 byla tvořena okresními soudy, zemskými/krajskými soudy, vrchními zemskými soudy a Nejvyšším (kasačním) soudem. 4.1 Okresní soud V letech 1850 1855 byl okresní soud nejnižším článkem soudní soustavy. Obvod jeho územní působnosti se nazýval soudní okres. Byla určena soudní komise, která stanovila hranice mezi jednotlivými soudními okresy. Při vymezování hranic soudních okresů komise přihlížela k významu, obydlenosti, terénním podmínkám a komunikačním možnostem územních celků. Významná byla také jazyková hranice. Sídla soudů byla zřízena ve městech s dřívějšími magistráty a v místech s nejvhodnější polohou, vybaveností a obydleností. 21 21 Schelleová, I. a kolektiv. Úvod do civilního řízení. 1. vydání. Praha : EUROLEX BOHEMIA, s.r.o., 2005, s. 43 13

Na okresních soudech působili samosoudci, jednalo se o školené právníky z povolání. Soudy byly obsazovány jedním okresním soudcem (přednosta okresního soudu), pomocným personálem tvořeným jedním nebo několika samosoudci, tj. soudními adjunkty 22 nebo tajemníky, knihovníkem, jedním nebo několika kancelisty a sluhy. 23 Na území Čech bylo v letech 1850 1855 zřízeno až 210 okresních soudů, na Moravě 78 a ve Slezsku 22. Soudy byly rozděleny do tří tříd. Soudy 1. třídy vykonávaly vedle pravomoci okresních soudů také trestní pravomoc okresních soudů sborových. Soudy 2. třídy představovaly velkou většinu okresních soudů. Soudy 3. třídy byly dva Okresní soud Hora svatého Šebestiána a Okresní soud Hora svaté Kateřiny v obvodě Krajského soudu Most. Při rozdělování okresních soudů do jednotlivých tříd rozhodovala poloha (centrálně položené soudy se dostaly do vyšší třídy), velikost obvodu a počet obyvatel. 24 V rámci civilní příslušnosti byl okresní soud první instancí, řešil spory menšího významu. Ve sporných civilních věcech byla jejich příslušnost daná cenou předmětu sporu o hodnotě nižší než 500 zlatých, pokud nebyla stanovena pravomoc kauzální nebo některého mimořádného soudu, dále rozhodoval spory bez ohledu na jejich hodnotu, patřily sem spory o nájem, pacht, spory mezi hostinskými, dopravci, rozvod a rozluka, spory o neplatnosti manželství, žádosti o provedení důkazu a návrhy na vydání předběžného opatření. V těchto případech se jedná hlavně o uvěznění dlužníka, dodání sporné věci k soudu aj. V případech nesporných náležitostí, patřili do příslušnosti soudu řízení o pozůstalosti, poručenství, opatrovnictví, prohlášení za mrtvého. Okresní soudy vedly také pozemkové knihy. Provádět zápisy do nich byl oprávněn pouze soud na návrh účastníka. 25 V období 1855 1868, kdy došlo ke změně soudní organizace, všichni nositelé okresní soudní pravomoci (smíšené okresní úřady, městské delegované okresní 22 pomocný úředník 23 Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš J. Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost. 2. vydání. Praha : Nakladatelství Lidové Noviny, 2007, s. 319 24 Schelleová, I., Schelle, K. a kolektiv. Soudnictví (historie, současnost a perspektivy). 1. vydání. Praha : EUROLEX BOHEMIA, 2004, s. 61 25 Adamová, K., a spol. Dějiny českého soudnictví do roku 1938. 1. Vydání. Praha : LexisNexis cz s. r. o., 2005, s. 87-88 14

soudy a okresní soudy samostatné) byli příslušní k rozhodování sporů o hodnotě nepřevyšující 500 zlatých, uznání práva na opakující se plnění nepřevyšující 25 (u časově neomezeného trvání práva) a 50 (u časově omezeného trvání práva) zlatých- Dále rozhodovaly o sporech týkajících se nájmů a pachtů movitých věcí, sporech ze smluv námezdních a služebních, také o věcech opatrovnických a poručenských. Okresní soudy, smíšené okresní úřady a městské delegované okresní soudy byly výlučně příslušné k rozhodování sporů o dědictví a pokud nebyla daná příslušnost zemského soudu, rozhodovaly také ve sporech konkurzních. V nesporných záležitostech měly příslušnost projednávat pozůstalost, poručenství, opatrovnictví, prohlášení za mrtvého, také ověřovat podpisy, opisy a vyhotovovat závěti. 26 Výše uvedení nositelé soudní pravomoci se dělili na : 1) Smíšené okresní úřady Tvořily nejnižší článek soudní soustavy, byly zřízeny namísto předchozích okresních soudů, jejich územní obvody se kryly se soudními okresy. Z hlediska svého personálního obsazení byly součástí okresního úřadu. V čele smíšených okresních úřadů stáli okresní představení. Působnost těchto úřadů byla přesně vymezena a byla rozdělena na působnost v politické správě, v soudních záležitostech i záležitostech berních a pokladních. V soudních záležitostech pak převzaly okresní úřady působnost okresních soudů, neboť vznikly spojením okresních soudů a okresních hejtmanství. 27 2) Okresní soudy Ve městech vedle smíšených okresních úřadů působily okresní soudy, které byly samostatné a nezávislé na orgánech politické správy. V Čechách v této době zůstalo 6 samostatných okresních soudů. Měly sídla v Jindřichově Hradci, Rychnově nad Kněžnou, Litomyšli, Vysokém Mýtu, Klatovech a Karlíně. Na Moravě a ve Slezsku nebyl ustanoven v tomto období žádný samostatný okresní soud. Představeným 26 Schelleová, I., Schelle, K. a kolektiv. Soudnictví (historie, současnost a perspektivy). 1. vydání. Praha : EUROLEX BOHEMIA, 2004, s. 77 27 Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš J. Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost. 2. vydání. Praha : Nakladatelství Lidové Noviny, 2007, s. 275 15

soudu byl jeden okresní soudce. Dále k personálu patřili adjunkti, aktuáři, vedoucí pozemkových knih, kancelisté a sluhové s pomocníky. 28 3) Městsky delegované okresní soudy Tyto soudy se nacházely pouze ve městech, která byla sídlem sborových soudů první stolice. Městsky delegované okresní soudy fungovaly jako součást sborových soudů. Byly místně příslušné pro venkovský obvod, obvod města a předměstí. Zabývaly spory o peněžní částky nepřesahující 500 zlatých, spory vznikající z nájmu, pachtu nemovitých věcí. Dále řešily spory ze smluv mezi zaměstnavateli a zaměstnanci. Městsky delegované okresní soudy ověřovaly podpisy, opisy a mohly sepisovat závěti. 29 Působily v rámci každého zemského krajského soudu. Zemský soud je vybavoval materiálně i personálně. V Čechách bylo celkem 17 městských delegovaných okresních soudů, z toho na Moravě 6 a ve Slezsku 2. Tyto soudy existovaly do roku 1898, kdy byly nahrazeny okresními soudy. 30 Přijetím prosincové ústavy z roku 1867 byly obnoveny samostatné okresní soudy ve svých původních obvodech. Opět u soudu rozhodují samosoudci. Podle civilního soudního řádu z roku 1895 měly všechny typy okresních soudů všeobecnou civilní pravomoc, výjimku tvořily věci přikázané zvláštním soudům. Projednávaly spory o rušení držby movitých a nemovitých věcí, dědictví, pozůstalostní dluhy apod. 31 Okresní soudy rozhodovaly spory o hodnotách nepřesahujících 500 zlatých, bez ohledu na hodnotu (spory z nájmu, pachtu, námezdních smluv, náhrady škody, nároky nemanželského dítěte a jeho matky vůči otci, spory o určení hranic nemovitých věcí). Pokud jurisdikční normy z roku 1895 nestanovily jinak, byly okresní soudy příslušné k výkonu rozhodnutí a povolování předběžných opatření. 32 28 Schelle, K., Schelleová, I., Vojáček, L. Proměny státu a práva v druhé polovině 19. století. Praha : EUROLEX BOHEMIA, 2006, s. 106 29 Adamová, K., a spol. Dějiny českého soudnictví do roku 1938. 1. Vydání. Praha : LexisNexis cz s. r. o., 2005, s. 87-88 30 Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš J. Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost. 2. vydání. Praha : Nakladatelství Lidové Noviny, 2007, s. 321 31 Adamová, K., a spol. Dějiny českého soudnictví do roku 1938. 1. Vydání. Praha : LexisNexis cz s. r. o., 2005, s. 87 32 Schelleová, I., Schelle, K. a kolektiv. Soudnictví (historie, současnost a perspektivy). 1. vydání. Praha : EUROLEX BOHEMIA, 2004, s. 97 16

V tomto období byl personál okresního soudu tvořen jedním okresním soudcem, v případech potřeby adjunkty, kancelisty a služebným personálem. 4.2 Zemský soud Zemské soudy byly zřízeny císařským patentem ze 14. června 1849, s účinností od 1. července 1850. V tomto období se krajské soudy ještě nazývaly soudy zemské. Obvod zemského soudu tvořilo několik soudních okresů. V Čechách bylo zřízeno celkem 13 zemských soudů, na Moravě jich bylo zřízeno 6 a ve Slezsku existovaly 2 zemské soudy. Soudy rozhodovaly v senátech, v civilních věcech byly pětičlenné (předseda a čtyři přísedící). Pokud soud rozhodoval jako soud první instance byl senát tříčlenný. V případech kauzálních (obchodních) byly senáty rozšířeny o jednoho odborného přísedícího a byly čtyřčlenné. Personální struktura zemského soudu byla tvořena prezidentem, dále jedním nebo několika senátními prezidenty, přiměřeným počtem soudních radů, odbornými přísedícími, auskultanty 33, archivářem, vyššími kancelářskými úředníky (ředitel kanceláří, žalářník). U krajského soudu pracovali také nižší kancelářští úředníci (kancelisté) a pomocné síly (dozorci, exekutoři, sluhové). U zemského soudu v Praze a Brně působil navíc další archivář, jeden až dva tajemníci. Zemské soudy s pravomocí horní měly svého ředitele a úředníky pro vedení horních knih. 34 Zemský soud působil jako soud sborový a vykonával pravomoc civilní i trestní. V obvodech, ve kterých nepůsobil zvláštní obchodní soud vykonávaly zemské soudy také kauzální pravomoc obchodní. V první instanci civilního řízení byly soudy příslušné pro rozhodování veškerých sporů, které nebyly výslovně přikázány do pravomoci okresního soudu. V civilních nesporných záležitostech byly soudy 33 právník v přípravné soudcovské službě 34 Schelle, K., Schelleová, I., Vojáček, L. Proměny státu a práva v druhé polovině 19. století. Praha : EUROLEX BOHEMIA, 2006, s. 101 17

příslušné k řízení o prohlášení za mrtvého, opatrovnictví pro marnotratnost, o adopci, umořování cenných papírů, konkurzní a vyrovnací řízení. Zemské soudy byly odvolací instancí pro sporné i nesporné civilní záležitosti, které rozhodovaly v první instanci okresní soudy. Od 1. března 1852 se stal výlučným soudem druhé stolice v civilních věcech vrchní zemský soud. 35 Zemské soudy byly v roce 1855 soudní reformou přejmenovány na soudy krajské, jen v městech Brně a Praze zůstaly soudy sborové první instance zemskými soudy. 36 Personální obsazení jednotlivých zemských soudů se lišilo podle toho, zda se jednalo o soud zemský nebo soud krajinský. V čele obou typů soudů byl prezident, dále soudní radové. U soudu zemského působil navíc viceprezident, pomocný konceptní personál, personál kancelářský a sluhové s pomocníky působící u soudu zemského i krajského. Početní obsazení senátů ve věcech civilních pak bylo stejné jako před rokem 1855. Ve svém užším obvodu (městském a předměstském) měly zemské soudy všeobecnou civilní pravomoc. V první stolici rozhodovaly o veškerých věcech, které nepříslušely k rozhodování soudům okresním. Řešily všechny spory kde hodnota předmětu sporu byla vyšší než 500 zlatých. V případě nesporných záležitostí se zemské soudy zabývaly prohlášením za mrtvého, zavedením a zrušením opatrovnictví z důvodů marnotratnosti nebo duševní poruchy, také rozvodem a rozlukou. 37 Po roce 1867 se v Praze, Brně a Opavě nacházely zemské soudy jako soudní dvory 1. instance, ostatní sborové soudy 1.instance byly soudy krajskými. Zemské soudy rozhodovaly v tříčlenných senátech, které byly tvořeny soudci. U kauzálních senátů (horních a obchodních) byl přítomen i odborný přísedící. V tomto období byly soudy příslušné k rozhodování o sporech přesahujících hodnotu 500 zlatých. Soud se neohlížel na hodnotu sporu v případech sporu o rozvodu, rozluce, neplatnosti manželství, uznání a popření původu nemanželského dítěte, sporu lenního. 35 Schelleová, I., Schelle, K. a kolektiv. Soudnictví (historie, současnost a perspektivy). 1. vydání. Praha : EUROLEX BOHEMIA, 2004, s. 67 36 Bílý, J. L. Právní dějiny na území české republiky. Praha : Linde, 2003. s. 274 37 Schelleová, I. Organizace soudnictví, notářství a advokacie. Praha : Linde., 1997,s 86 18

Od roku 1869 měly zemské soudy příslušnost rozhodovat také spory konkurzní. Vůči rozhodnutím soudů okresních pak vystupovaly zemské soudy jako soudy odvolací. 38 Personální obsazení těchto soudů bylo tvořeno prezidentem, zemskými soudními rady, tajemníky radů, soudními adjunkty, ředitelem pomocných úřadů a jeho adjunkty. Dále úředníky pozemkových knih, kancelisty a sluhy. 4.3 Vrchní zemský soud Roku 1850 přeměnou apelačních soudů vznikají soudy vrchní, kdy obvod jednoho vrchního zemského soudu je tvořen určitým počtem zemských soudů. Jednotlivé vrchní zemské soudy se svými obvody kryly s hranicemi korunních zemí. Pro Moravu a Slezsko byl jeden společný Vrchní zemský soud v Brně. Do roku 1852 rozhodovaly vrchní zemské soudy ve sporných věcech ve druhém stupni o opravných prostředcích proti všem prvoinstančním rozhodnutím zemských soudů, ve třetím a posledním stupni pak o opravných prostředcích proti druhoinstančním rozhodnutím zemských soudů. Od 1. března 1852 se vrchní zemské soudy staly v civilním řízení výhradními odvolacími soudy proti rozhodnutím všech nižších soudů a rozhodovaly pouze v druhém stupni. 39 V čele vrchního zemského soudu stál prezident. Dále byl tvořen senátními prezidenty a přiměřeným počtem soudních radů ( v Praze 40, v Brně 20). Podle potřeby byl stanoven určitý počet auskultantů. K obsazení soudu ještě patřili vyšší a nižší kancelářští úředníci a pomocný personál (radní, kancelářští sluhové a vrátný). Vrchní zemský soud zasedal v pětičlenných senátech, tvořených předsedou a čtyřmi přísedícími z řad soudních radů. Na základě reorganizace v roce 1855 se tyto soudy označovaly jako sborové soudy druhé stolice. Byly dva: v Praze a v Brně. V Praze byly tvořenz obvody všech zemských soudů v Čechách a v Brně pro zemské soudy moravské a slezské. V čele soudů stál prezident, někdy i viceprezident a další soudcovský a kancelářský 38 Schelleová, I., Schelle, K. a kolektiv. Soudnictví (historie, současnost a perspektivy). 1. vydání. Praha : EUROLEX BOHEMIA, 2004, s. 97 39 Schelleová, I., Schelle, K. a kolektiv. Soudnictví (historie, současnost a perspektivy). 1. vydání. Praha : EUROLEX BOHEMIA, 2004, s. 67 68 19

personál. Podobně jako soudní dvory první stolice fungovaly v pětičlenných senátech. Po zavedení trojinstančního systému civilní jurisdikce vykonávaly vrchní zemské soudy pravomoc odvolacích a dovolacích soudů. Soudy rozhodovaly také kompetenční spory mezi podřízenými soudy a měly disciplinární moc nad soudními úředníky ve svém obvodě apod. 40 I po roce 1867 byly vrchní zemské soudy sborovými soudy druhé instance i nadále rozhodovaly v pětičlenných senátech složených ze soudců. Tyto senáty rozhodovaly i v případech kauzálních sporů. Pokud šlo o kvalifikované záležitosti, potom rozhodovaly senáty jedenáctičlenné. V čele vrchního zemského soudu byl prezident. Dále personál tvořil vrchní soudní rada, tajemníci radů, adjunkti tajemníků, kteří vedli protokol a sepisovali usnesení, ředitelé pomocných úřadů a jejich adjunkti, oficiálové, sluhové radů, kancelářští a úřední sluhové a jejich pomocníci. U každého vrchního zemského soudu bylo zřízeno účetní oddělení, které bylo obsazeno vrchním účetním radou, účetním radou, účetními revidenty, účetními oficiály, účetními asistenty a úředními sluhy. 41 V civilních řízeních rozhodovaly o opravných prostředcích proti rozsudkům a usnesením zemských soudů. V prvním stupni byly příslušné pro vyřizování žalob syndikátních. Vrchní zemské soudy mohly výjimečně jednat jako soudy první stolice o syndikátních žalobách, kterými se uplatňoval nárok o náhradu škody způsobenou soudními úředníky porušením práva. Od roku 1873 vrchní zemské soudy prováděly dohled nad soudy nižšími, nad advokáty a notáři, kteří působili v obvodech těchto soudů. 42 40 Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš J. Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost. 2. vydání. Praha : Nakladatelství Lidové Noviny, 2007, s. 322 41 Schelleová, I., Schelle, K. a kolektiv. Soudnictví (historie, současnost a perspektivy). 1. vydání. Praha : EUROLEX BOHEMIA, 2004, s. 87 42 Adamová, K., a spol. Dějiny českého soudnictví do roku 1938. 1. vydání. Praha : LexisNexis cz s. r. o., 2005,s. 92 20

4.4 Nejvyšší soud a kasační dvůr V roce 1850 vznikl Nejvyšší soud a kasační dvůr ve Vídni ze zbytku Nejvyššího soudního úřadu. V čele stáli první a druhý prezident, tři senátní prezidenti a další personál. Soud pravidelně rozhodoval v sedmičlenných senátech, pouze zákonodárné otázky nebo otázky týkající se práva se řešily vícečlenné senáty. Po roce 1855 se stal odvolací stolicí v záležitostech, pro které byl sborový soud první stolice první instancí a sborový soud odvolací instancí. 43 Nejvyšší soud byl řádným třetím a posledním stupněm o veškerých přípustných opravných prostředcích v civilním řízení, a to sporném i nesporném. Nejvyššímu soudu byl příslušný řešit další záležitostí, např. kompetenční konflikty mezi soudy a správními orgány i soudy navzájem, spory o příslušnost, delegace soudů v civilních záležitostech. 44 I v pozdějších letech rozhodoval Nejvyšší soud v civilních věcech v sedmičlenných senátech. V taxativně stanovených záležitostech pak v senátech jedenáctičlenných nebo v plenárním senátu, který byl patnáctičlenný. Nejvyšší soud rozhodoval o revizích a revizních rekurzech bez ohledu na to, který soud v prvním stupni vydal rozhodnutí. Ve druhém stupni byl příslušný pro rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutí vrchního soudu v řízení syndikátních. 45 43 Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš J. Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost. 2. vydání. Praha : Nakladatelství Lidové Noviny, 2007, s. 322-323 44 Schelleová, I., Schelle, K. a kolektiv. Soudnictví (historie, současnost a perspektivy). 1. vydání. Praha : EUROLEX BOHEMIA, 2004, s. 78 79 45 Tamtéž, s. 99 21

5. Organizace trestního soudnictví Základem soudní organizace byly okresní soudy, u kterých rozhodoval v trestních záležitostech menšího významu jeden soudce. Další stupeň představovaly krajské soudy, které soudily všechny závažnější přečiny a zločiny, zároveň řešily odvolání od okresních soudů. Dalšími odvolacími instancemi byly vrchní zemské soudy a nejvyšší soudní dvůr. 46 Soudní soustava trestních soudů v letech 1855-1867 byla tvořena nositeli okresní soudní pravomoci, sborovými soudy I. stolice, sborovými soudy II. stolice a Nejvyšším soudem. Nositelé okresní soudní pravomoci byli děleni na: 1) smíšené okresní úřady 2) městsky delegované okresní soudy 3) samostatné okresní soudy Sborové soudy I. stolice byly tvořeny krajskými soudy, sborové soudy II. stolice tvořil Vrchní soud. Vrchol soudní soustavy představoval Nejvyšší soud. V roce 1867 došlo v habsburské monarchii ke státoprávním změnám, které se promítly do soudnictví. Koncem roku 1867 byla vydána poslední rakouská ústava prosincová, jejíž součástí byly dva zákony, které se vztahovaly k organizaci soudů: Státní základní zákon o zřízení říšského soudu a Státní základní zákon o soudcovské moci. Soustava trestních soudů byla znovu tvořena okresními soudy, zemskými/krajskými soudy, vrchním zemským soudem a Nejvyšším soudem. U zemského soudu působily soudy porotní. 5.1 Okresní soud V letech 1850 1855 představovaly okresní soudy v trestních věcech nejnižší článek soudní soustavy vykonávající prvoinstanční soudní pravomoc. 46 Web: Soudní systém po polovině 19. století [Citováno 21.července 2008].Dostupný z: http://programy.mb-net.cz/mb-pravek-novovek/jt1802003.htm. 22

Okresní soudy byly řádnými trestními soudy pro civilní osoby podle trestního zákona z roku 1852 a trestního řádu z roku 1853 a působily jako samosoudy. 47 V rámci trestní pravomoci rozhodovaly přestupkové věci, pokud nebyly svěřeny obecní policii. V případě zločinů a přečinů poskytovaly součinnost při vyšetřování okresním sborovým soudům. Jejich místní příslušnost byla primárně daná místem spáchání skutku a subsidiárně bydlištěm pachatele nebo místem jeho dopadení. V tomto období došlo k rozdělení okresních soudů podle velikosti obvodu a počtu obyvatel do tří tříd. Toto rozdělení mělo význam pro vyšší kvalifikaci okresních soudů jako soudů trestních. Okresní soudy první třídy byly stejně jako zemské soudy okresními soudy sborovými (někdy bylo užito označení okresní sborové soudy trestní). Soudy měly v obvodě několika okresních soudů výlučnou trestní pravomoc v řízení o zločinech a přečinech. U deliktů, které zákon přikazoval porotním soudům, se tyto soudy omezovaly pouze na přípravné řízení, v ostatních případech prováděly řízení celé. V roce 1855 byly přeměněny na vyšetřovací soudy pro zločiny a přečiny (neprováděly hlavní líčení, pouze provedly vyšetřování). Trestní řád z roku 1874 vyšetřovací soudy zrušil. 48 V letech 1855-1867 v trestním řízení byly smíšené okresní úřady, městské delegované okresní soudy a samostatné okresní soudy příslušné k rozhodování o přestupcích, které byly stanoveny trestním řádem z roku 1853. Rozhodovaly o přestupcích uvedených trestním zákonem z roku 1852 a o přestupcích přikázaných zvláštními zákony. Okresní smíšené úřady a okresní soudy působily jako soudy vyšetřovací, soudy městské delegované tuto působnost neměly. Po roce 1967 i nadále okresní soud rozhodoval samosoudcem. Jeho personální obsazení bylo tvořeno soudcem, adjunkty, kancelisty 49 a služebným personálem. 47 Adamová, K., a spol. Dějiny českého soudnictví do roku 1938. 1. vydání. Praha : LexisNexis cz s. r. o., 2005,s. 90 48 Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš J. Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost. 2. vydání. Praha : Nakladatelství Lidové Noviny, 2007, s. 320 49 kancelářský úředník nejnižšího stupně 23

V trestních věcech soudy rozhodovaly o veškerých přestupcích a spolupůsobily při předběžném vyhledávání a vyšetřování zločinů a přečinů. 50 5.2 Zemské soudy Zemské soudy byly do 31. srpna 1852 příslušné pro rozhodování o taxativně stanovených těžkých zločinech. Byly to zločiny, se kterými trestní zákon z roku 1852 spojoval trest smrti nebo trest žaláře delšího pěti let. Jednalo se zejména o velezradu, urážku Veličenstva, rušení veřejného pokoje, vyzvědačství apod. Do ledna 1852 vykonávaly svou pravomoc jako porotní soudy, poté rozhodovaly v šestičlenných senátech bez porotců. Dále rozhodovaly o tiskových přečinech. Jako soudy druhé instance rozhodovaly o stížnostech proti kontumačním rozsudkům okresních soudů, odvoláních proti jiným rozsudkům těchto soudů, odvoláních proti rozsudkům okresních sborových soudů ve věcech zločinů a přečinů nepatřící před porotu. Od roku 1855 jim náleželo hlavní přelíčení a rozhodnutí a jeho výkon, který se týkal všech zločinů a přečinů podle všeobecného trestního zákona z roku 1852. 51 V období 1855 1867 zemské soudy představovaly sborové soudy I. stolice, které byly příslušné jako soudy nalézací k rozhodování o zločinech a přečinech, některé zločiny byly v prvním stupni vyhrazeny k rozhodnutí soudům zemským (Brno, Praha, Opava). Jako vyšetřovací soudy působily ve svém užším okruhu představujícím několik soudních okresů. Místní příslušnost byla stanovena primárně místem spáchání skutku a subsidiárně místem dopadení pachatele a místem bydliště. 52 Po roce 1867 rozhodovaly o veškerých zločinech a přečinech, které nebyly přikázány porotním soudům. Byly příslušné k rozhodování o opravných prostředcích 50 Schelleová, I., Schelle, K. a kolektiv. Soudnictví (historie, současnost a perspektivy). 1. vydání. Praha : EUROLEX BOHEMIA s.r.o., 2004, s. 97 51 Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš J. Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost. 2. vydání. Praha : Nakladatelství Lidové Noviny, 2007, s. 321-322 52 Schelleová, I., Schelle, K. a kolektiv. Soudnictví (historie, současnost a perspektivy). 1. vydání. Praha : EUROLEX BOHEMIA s.r.o., 2004, s. 77-78 24

proti prvoinstančním rozhodnutím okresních soudů v přestupkovém řízení. Byly vyšetřovacími soudy ke všech zločinům a přečinům. Při zemských soudech působily tzv. porotní soudy, které rozhodovaly od roku 1869 pouze o zločinech a přečinech spáchaných tiskem a od účinnosti trestního řádu z roku 1873 o veškerých zločinech, u kterých byla dolní hranice trestní sazby nejméně 5 let, např. velezrada, zneužívání moci, smilstvo proti přirozenosti, vražda, zabití. Skládaly se vedle pěti soudců z povolání z 12 soudců volených z lidu porotců. Soudcové z lidu tvořili porotu a měli rozhodovat o vině podle svého svědomí. Na základě jejich výroku vynášel rozsudek senát složený ze soudců z povolání. 53 V roce 1873 byl přijat zákon, který umožnil vládě pozastavit jejich činnost na dobu jednoho roku v určitém soudním obvodu. Zákon umožnil odbourání porotního soudnictví, které bylo využíváno hlavně v politických procesech. 1. srpna 1888 byla činnost porotních soudů úplně zastavena v průmyslových střediscích říše. Místo porotních soudů rozhodovaly šestičlenné senáty zemských/krajských soudů. 54 5.3 Vrchní zemské soudy V období 1850 1855 bylo trestní řízení pouze dvouinstanční, proto rozhodovaly vrchní soudy pouze jako obžalovací komory a o stížnostech proti rozhodnutí okresních sborových soudů o nedostatku legitimace, rozhodnutí okresních sborových soudů a zemských o příslušnosti obnovy řízení. 55 Po zavedení trojinstančnosti trestního řízení v roce 1855 se staly odvolacími soudy proti rozhodnutím okresních sborových soudů první stolice. 56 53 Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš J. Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost. 2. vydání. Praha : Nakladatelství Lidové Noviny, 2007, s. 321 54 Schelleová, I., Schelle, K. a kolektiv. Soudnictví (historie, současnost a perspektivy). 1. vydání. Praha : EUROLEX BOHEMIA s.r.o., 2004, s. 98 55 Schelle, K., Schelleová, I., Vojáček, L. Proměny státu a práva v druhé polovině 19. století. Praha : EUROLEX BOHEMIA, 2006, s. 104 56 Schelleová, I. Organizace soudnictví, notářství a advokacie. Praha : Linde., 1997, s. 86 25

Po roce 1867 soudy vrchní rozhodovaly o stížnostech na usnesení radní komory, námitkách proti uvedení v obžalobě a o odvoláních proti trestním nálezům zemských/krajských soudů. 5.4 Nejvyšší soud V letech 1850 1855 Nejvyššímu soudu příslušelo rozhodování o zmatečních stížnostech na rozhodnutí zejména porotních soudů, proti jejichž rozhodnutí nebyl připuštěn v tomto období žádný jiný opravný prostředek. 57 Nejvyšší soud v období 1855 1867 působil jako soud kasační, zároveň rozhodoval jako řádný soud třetího stupně o všech opravných prostředcích proti druhoinstančním rozhodnutím vrchního zemského soudu. Rozhodoval také ve druhém a posledním stupni o opravných prostředcích proti prvoinstančním rozhodnutím vrchního soudu. Bylo mu svěřeno i další rozhodování o kompetenčních konfliktech mezi soudy a správními orgány a soudy navzájem. Dále řešil spory o příslušnost, disciplinární řízení, delegace soudů v trestních záležitostech. 58 Ode dne účinnosti trestního řádu z roku 1873 působil znovu jako soud kasační (zrušovací) ve vztahu ke zmatečním stížnostem proti všem konečným rozhodnutím zemských soudů a vrchních soudů. 59 57 Hledíková, Z., Janák, J., Dobeš J. Dějiny správy v českých zemích od počátku státu po současnost. 2. vydání. Praha : Nakladatelství Lidové Noviny, 2007, s. 323 58 Schelleová, I., Schelle, K. a kolektiv. Soudnictví (historie, současnost a perspektivy). 1. vydání. Praha : EUROLEX BOHEMIA s.r.o., 2004, s. 78-79 59 Tamtéž, s. 99 26

6. Organizace speciálního soudnictví Speciální soudnictví zahrnuje soudní orgány, které nemají všeobecnou pravomoc ani příslušnost. Jejich pravomoc je omezena personálně nebo věcně. 6.1 Říšský soud Tento soud byl zřízen zákonem č. 44 ř.z. z roku 1869. Skládal se z předsedy, místopředsedy, dvanácti dalších členů a čtyř náhradníků, všichni tito členové soudu byli jmenováni doživotně císařem. Polovinu soudců navrhovala panská sněmovna, druhou polovinu pak poslanecká sněmovna. Soud rozhodoval o porušení politických práv a veřejných nárocích vůči monarchii a zemím. Dále řešil spory mezi sněmy a úřady. 60 Příslušnost soudu byla speciální vůči příslušnosti správního soudního dvora. Říšský soud o své příslušnosti rozhodoval sám, jeho rozhodnutí byla konečná bez možnosti opravného prostředku. 6.2 Soudní správní dvůr Ústavní základy správního soudnictví nalezneme již v prosincové ústavě Rakouského císařství, v článku 15 základního státního zákona č. 144/1867 ř. z., o moci soudcovské, který konstituoval Správní soudní dvůr ve Vídni. Správní soudnictví tedy bylo koncipováno jako koncentrované a specializované. Správní soudní dvůr a řízení před ním bylo upraveno až zákonem č. 36/ex 1876 ř. z., o správním soudním dvoru (říjnový zákon). První jednání proběhlo v červenci 1876 a předsedajícím byl první prezident soudu baron Stählin. 61 60 Bílý, J. L. Právní dějiny na území české republiky. Praha : Linde, 2003. s. 276 61 Web: Nejvyšší správní soud. Historie Nejvyššího správního soudu.[citováno 21.červenec 2008].Dostupný: http://www.nssoud.cz/historie.php. 27

Na Soudní správní dvůr se obracely osoby, které se domnívaly, že byly kráceny na svých právech rozhodnutím nebo nařízením správního, státního, zemského nebo obecního orgánu. Aktivně legitimován k podání stížnosti byl pouze stěžovatel, u kterého došlo k porušení práva. Příslušnost dvoru byla subsidiární vůči příslušnosti soudů řádných, říšského a mimořádných soudů. Soudní správní dvůr rozhodoval v záležitostech spolkových, záležitostech obecních voleb, určoval vyučovací jazyk v obecných školách, řešil spory o vojenské taxy, o nároky úředníků ministerstva zemské obrany. Svou příslušnost zkoumal ex officio. Zasedal v pětičlenných senátech. 62 V řízení bylo povinné zastoupení advokátem. Jednání probíhalo ústně a veřejně, veřejnost však mohla být vyloučena z důvodů mravních a veřejného pořádku. V čele tohoto soudu stál první a druhý prezident. Dále personál tvořil potřebný počet předsedů senátu a 12 soudních radů. Funkce člena správního soudu byla placená. Členy jmenoval císař na návrh ministerského rady. 63 6.3 Státní soudní dvůr Státní soudní dvůr byl zřízen zákonem č. 101 ř.z. z roku 1867, rozhodoval o obžalobách vznesených proti ministrům pro porušení říšské ústavy. O obžalobě se musela usnést kvalifikovaná většina alespoň jedné ze sněmoven Říšské rady. Sněmovny Říšské rady jmenovaly 24 členů státního soudního dvora na 6 let z řad rakouských občanů, kteří museli být znalí práva. Každá sněmovna jmenovala dvanáct členů soudu a ti zvolili svého předsedu. Řízení bylo ústní a veřejné. Toto řízení bylo možné spojit s trestním řízením, s řízením o náhradě škody, pokud jednání obžalovaného souviselo s výkonem jeho ministerské funkce. Rozhodnutí státního soudního dvora bylo konečné a nebyl proti 62 Schelleová, I., Schelle, K. a kolektiv. Soudnictví (historie, současnost a perspektivy). 1. vydání. Praha : EUROLEX BOHEMIA s.r.o., 2004, s. 122 123 63 Schelleová, I., Organizace soudnictví, notářství a advokacie. Praha : Linde., 1997, s. 87 28

němu přípustný opravný prostředek. Milost mohl císař udělit na návrh sněmovny, která podala obžalobu. 64 6.4 Soud nejvyššího dvorního maršálka Tento soud patřil mezi mimořádné soudy, byl zřízen pro členy panovnického domu a osoby požívající práva exteritoriality 65. Císař měl oprávnění poskytnout právo být podřízen jurisdikci Úřadu nejvyššího dvorního maršálka i jiným osobám. Toto právo bylo nejčastěji poskytováno příslušníkům významných šlechtických rodů. Soud rozhodoval sborově v civilních věcech, v ostatních věcech rozhodoval samosoudce. V případech sporných věcí byl senát pětičlenný. Senát byl tvořen předsedou senátu, kterým byl ředitel kanceláře úřadu nebo jeho zástupce. Dále v něm působili 4 radové vídeňského zemského soudu, jmenoval je císař do funkcí přísedících a referentů. Druhou instancí v civilních věcech byl zemský soud ve Vídni a třetí byl nejvyšší soud. V trestních věcech se jeho působnost omezovala na povolávání členů císařského domu jako svědků a oznamování trestních činů osob s právem extrateritoriality. 66 6.5 Živnostenský soud Patří k nejdůležitějším specializovaným soudům.tyto soudy se začaly zřizovat na základě zákona č. 63 ze 14. května 1869 ř.z., první živnostenský soud byl zřízen v Brně v témže roce. Úkolem těchto soudů bylo řešit pracovní spory, zejména mzdové, o zrušení pracovního poměru, spory o náhradu a spory, které vznikly v důsledku poškození továrního majetku, dále spory o výpověď a jiné. Soudy byly zřizovány ministerstvem 64 Schelleová, I., Schelle, K. a kolektiv. Soudnictví (historie, současnost a perspektivy). 1. vydání. Praha : EUROLEX BOHEMIA s.r.o., 2004, s. 123 124 65 vynětí z účinnosti tuzemského práva 66 Schelleová, I., Schelle, K. a kolektiv. Soudnictví (historie, současnost a perspektivy). 1. vydání. Praha : EUROLEX BOHEMIA s.r.o., 2004, s. 113 29