VOŠZ a SZŠ, Praha 1, Alšovo nábřeží 6 ABSOLVENTSKÁ PRÁCE

VOŠZ a SZŠ, Praha 1, Alšovo nábřeží 6 ABSOLVENTSKÁ PRÁCE Praha 2013 Eva Bezděková

Fyziologie oka Absolventská práce Eva Bezděková Vyšší odborná škola zdravotnická a Střední zdravotnická škola Praha 1, Alšovo nábřeží 6 Studijní obor: Diplomovaný oční optik Vedoucí práce: Mgr. Štěpánka Klimková Datum odevzdání práce: 15. 4. 2013 Datum obhajoby: Praha 2013

Prohlašuji, že jsem absolventskou práci vypracovala samostatně a všechny použité prameny jsem uvedla podle platného autorského zákona v seznamu použité literatury a zdrojů informací. Praha 15. dubna 2013 Podpis

Děkuji Mgr. Štěpánce Klimkové za odborné vedení absolventské práce, také děkuji za pomoc při vyšetřování v praktické části Mgr. Michaele Tylšové.

Souhlasím s tím, aby moje absolventská práce byla půjčována v knihovně Vyšší odborné školy zdravotnické a Střední zdravotnické školy, Praha 1, Alšovo nábřeží 6. Podpis

ABSTRAKT Eva Bezděková Fyziologie oka Vyšší odborná škola zdravotnická a Střední zdravotnická škola, Praha 1, Alšovo nábřeží 6 Vedoucí práce: Mgr. Štěpánka Klimková Absolventská práce, Praha: VOŠZ a SZŠ, 2013, 54 stran Má absolventská práce se zabývá fyziologií a anatomií lidského oka. V anatomii oka popisuji tři vrstvy oka. První vrstva, nebo-li vnější obal oka je bělima a rohovka, mezi střední obal oka patří cévnatka, duhovka a řasnaté tělísko. Poslední vrstva je vnitřní vrstva, kterou tvoří sítnice, kde se vytváří ostrý obraz, pokud není oko zasaženo nějakou refrakční vadou. Dále popisuji obsah oční koule čočku, sklivec a přídatné orgány. Mezi přídatné orgány patří okohybné svaly, oční víčka, slzný aparát a spojivka. Mezi fyziologii oka jsem zařadila komorovou vodu, akomodaci, barevné vidění, zorné pole, zrakovou dráhu a zrakovou ostrost. Také jsem popisovala světlo, míchání barev a nitrooční tlak. Dále jsem psala o chybách v optické soustavě, kde jsem zařadila aberaci a distorzi. V praktické části jsem se rozhodla srovnat emetropické oko, které není postiženo žádnou refrakční vadou s okem ametropickým, kde jsem zmínila pacienta s hypermetropií, myopií a astigmatismem. U těchto pacientů jsem se rozhodla hlavně zjistit jejich zrakovou ostrost. Nejdříve jsem zjistila, jaký mají naturální visus, poté byly změřeny na refraktometru a vyšetřeni pomocí optotypových znaků se zkušební obrubou se skly. S výslednou korekcí byl zjištěný visus. Dále byly vyšetřeny na barevné vidění pomocí pseudoisochromatických tabulek, kde jsem zjistila, že refrakční vada nemá žádný vliv na vnímání a rozpoznání barev. Klíčová slova: oko, sítnice, visus, barvy, refrakční vada

ABSTRAKT Eva Bezděková Fyziologie oka Physiologi of the eye Vyšší odborná škola zdravotnická a Střední zdravotnická škola, Praha 1, Alšovo nábřeží 6 Vedoucí práce: Mgr. Štěpánka Klimková Absolventská práce, Praha: VOŠZ a SZŠ, 2013, 54 stran My thesis deals with physiology and anatomy of an human eye. I describe three layers of an eye in anatomy. The first layer or external layer of an eye consists of the sclera and cornea. The middle layer consists of the choroid, ciliary body, and iris. The last layer or internal layer consists of the retina. The ray lights are focused on the retina if an eye is not affected by a refraction error. I describe inner the eyeball, lens, vitreous body, muscles of the eye, eyelids, lacrimal apparatus and conjunctiva. In the 2 charter I write about physiology of the eye. I write about aqueous humour, accommodation, coloured vision, field of sight, visual tract and visual acuite. I also describe light, the way of mixing colours and intra ocular pressure. Then I write about errors in optical system. I speak about aberration and distorze. In the practical part of my thesis I decide to describe an eye which is not affected by any refraction errors of the eye. I use the patients with hyperopia, myopia and astigmatism. First I decide to find their natural visus, then they were measured by the refractometer and with optotyps with trial frames. The visus was found with a resulting correction. The patients were examined for colour vision by help of special table. The refractive error does not cancel the colour vision. Key words: the eye, the retina, visual acuity, the colors, the refractive error

Obsah Úvod... 9 1 Očnice... 10 2 Oční koule... 10 3 Stěny oční koule... 12 3.1 Pevný obal koule (tunica fibrosa)... 12 3.1.1 Rohovka (cornea)... 12 3.1.2 Bělima (sclera)... 14 3.2 Střední obal koule (tunica vasculosa)... 15 3.2.1 Duhovka (iris)... 15 3.2.2 Řasnaté tělísko (corpus ciliare)... 17 3.2.3 Cévnatka (choroidea)... 19 3.3 Vnitřní obal koule (tunica nervosa)... 20 3.3.1 Sítnice (retina)... 20 4 Obsah oční koule... 23 4.1 Čočka (lens)... 23 4.2 Sklivec (corpus vitreum)... 25 4.3 Přední oční komora (camera anterior oculi)... 26 4.4 Zadní oční komora (camera posteriori oculi)... 26 5 Přídatné oční orgány... 27 5.1 Oční víčka (palpebrae)... 27 5.2 Spojivka (conjunctiva)... 28 5.3 Slzné ústrojí... 29 5.4 Okohybné svaly... 30 6 Zraková dráha... 32 7 Komorová voda... 32 8 Nitrooční tlak... 33 9 Akomodace... 33

10 Binokulární vidění... 34 11 Zorné pole... 36 12 Adaptace... 36 13 Světlo... 37 14 Míšení barev... 37 15 Barevné vidění... 39 16 Zraková ostrost... 39 17 Vady optických soustav... 40 17.1 Sférická aberace... 40 17.2 Chromatická aberace... 41 17.3 Distorze... 42 18 Porovnání emetropie s ametropií... 43 18.1 Emetropie... 43 18.2 Ametropie... 45 18.2.1 Myopie... 45 18.2.2 Hypermetropie... 47 18.2.3 Astigmatismus... 49 Závěr... 51 Seznam použité literatury a zdrojů informací... 52 Seznam obrázků a tabulek... 53

Úvod Pro člověka je ze všech smyslů nejdůležitější zrak. Díky smyslovému orgánu oka, člověk může dokonale vnímat všechny vizuální obrazy okolo něj. Pomocí zraku je člověk schopen vnímat až 80% informací ze svého okolí. K vnímání těchto informací je třeba neporušený optický systém, který se skládá z rohovky, komorové vody, čočky a sklivce. V případě porušení se na sítnici vytvoří neostrý obraz a vznikají refrakční vady. Světelné paprsky jsou optickým prostředím propuštěny, ale také se lámou. Lom vzniká kvůli pravidelně zakřivené ploše čočky a rohovky. Při dopadnu světla na sítnici, dojde k podráždění a vzniká vzruch, který je poté převeden zrakovou dráhou až do zrakového centra v mozku. Rozhodla jsem se, že cílem mé absolventské práce bude popisovat průchod světelného paprsku strukturami oka, fyziologicky i anatomicky od rohovky přes přední komoru, duhovku, zadní komoru, čočku, sklivec až k sítnici, kde se vytvoří obraz pozorovaného předmětu. V praktické části, která je zahrnuta v poslední kapitole, bych se chtěla zabývat porovnáním ametropického oka, jako je myopické, hypermetropické a astigmatické s emetropickým okem, kde uvedu z každé skupiny jednoho respondenta. U těchto respondentů, bych hlavně chtěla provést test zrakové ostrosti pomocí optotypových znaků a test na barevné vidění pomocí pseudoisochromatických tabulek. 9

1 Očnice Je to párová dutina, která se nachází v obličejové části lebky a je v ní uložena oční koule. Má tvar čtyřboké pyramidy se zaoblenými hranami. Vrchol očnice směřuje dozadu, dovnitř. Očnice se skládá ze 7 kostí; strop očnice tvoří kost čelní (os frontale) a kost klínová (os sphenoidale), které ji oddělují od dutiny lební, boční stěnu tvoří kost jařmová (os zygomaticum) a odděluje očnici od tzv. jámy spánkové, spodinu očnice tvoří kost patrová (os palatinum) a horní čelist (maxilla), které oddělují očnici od dutiny čelistní a vnitřní stranu očnice tvoří kost slná (os lacrimale) a kost čichová (os ethmoidale) oddělující očnici od dutiny nosní. Výška očnice činí 35mm, šířka 40mm a hloubka 45mm. Objem očnice u mužů v průměru 29ml, u žen je to 25ml. Očnice u novorozence je velmi křehká a obsah má 6ml. Očnice obsahuje oční kouli, okohybné svaly, zrakový nerv a jeho obaly, slznou žlázu a slzný vak, cévy a nervy, tukovou a vazivovou tkáň. S okolními dutinami je očnice spojena kostními kanály, otvory a štěrbinami. Optický kanál (canalis opticus) spojuje hrot očnice se střední jámou lební. Kanálem prochází zrakový nerv (nervus opticus) se zrakovou tepnou (arteria ophthalmica). Horní očnicovou štěrbinu prostupují okohybné nervy-n.iii, (n. oculomotorius), n.iv. (n. trochlearis), n VI. (n. abducens). Dolní očnicovou štěrbinou prostupují n. a a. infraorbitalis, n. zygomaticum, v. ophtalmica a žilní spojky. 2 Oční koule Nachází se v kostěné schránce - očnici (orbitě). Vzdálenost od stěn očnice je přibližně 1 cm. Hloubka uložení bulbu je individuálně rozdílná, kolísá i při různých patologických stavech. Má přibližně kulovitý tvar o velikosti v dospělém stavu 24 mm vertikálním a 24-26 mm předozadním směru. Oční koule váží přibližně 7 gramů. U novorozence je velikost bulbu oproti oku dospělému třetinový. Na oční kouli rozlišujeme přední pól (polus anterior), který odpovídá vrcholu rohovky a zadní pól (polus posterior). Zrakový nerv (nervus opticus) vystupuje z oční koule mediálně od zadního pólu. Přední i zadní pól je spojen oční osou. Linie vedené po povrchu bulbu přes 10

oba póly jsou označovány oční poledníky - meridiány. Oční koule je rozdělena na přední a zadní polovinu tzv. ekvátorem, který je orientován ve frontální rovině. Oční koule je tvořena stěnou, která je tvořena ze tří vrstev: povrchovou, střední a vnitřní vrstvou. Tyto tři stěny vytvářejí schránku pro obsah oka, který je tvořen čočkou, sklivcem a komorovou vodou. 11

3 Stěny oční koule Na oční kouli rozeznáváme tři obaly. Povrchová vrstva (tunica fibrosa), pod ní je umístěna střední vrstva (tunica vasculosa) a vnitřní vrstva (tunica nervea). Tyto tři oční stěny tvoří schránku pro obsah oka. 3.1 Pevný obal koule (tunica fibrosa) Povrchová vrstva má hlavní funkci ochranu oka a udržovat jeho formu. Je tvořena průhlednou rohovkou, která se nachází vpředu a přechází v místě označovaném limbus v neprůhlednou bělimu, která se nachází od limbu k zadnímu pólu oka. 3.1.1 Rohovka (cornea) Je průhledná, lesklá, hladká. Rohovka je nejcitlivější tkáň v lidském těle. Je to způsobeno velkým obsahem nervových vláken. Nervová vlákna leží v předních vrstvách rohovky a v centrální oblasti. Za normálního stavu, je rohovka bezcévná. Je vyživována cévami, které se nachází kolem jejího okraje. Dále je vyživována komorovou vodou a částečně ze slz. Z komorové vody přichází do rohovky glukóza a ze slz se dostává kyslík ze vzduchu, potřebný k získání energie z glukózy. Má tvar horizontálně uložené elipsy. Horizontálně měří 11,5 12mm, cca 11mm. To je způsobeno tím, že sklerální vlákna zasahují do rohovky dole i nahoře hlouběji. Pokud je horizontální průměr menší než 10mm, jedná se o malou rohovku, tzv. mikrocornea. Pokud je větší než 13mm, pak je to velká rohovka-megalocornea. Konečná velikost rohovky se vyvíjí do šestého měsíce. Tloušťka není všude stejná, nejtenčí je kolem středu rohovky. V tomto místě je 0,8 0,9mm. Kolem okraje rohovky je stěna nejtlustší, cca 1,0 1,2mm. Pro přední plochu rohovky je poloměr zakřivení 7,8mm a pro zadní plochu rohovky 7mm. Směrem k limbu se rohovka oplošťuje. Rohovka se skládá z pěti vrstev. Z vnější strany je rohovka kryta nerohovatějícím mnohovrstevným dlaždicovým epitelem. Pokud by se tento epitel odřel, během několika málo hodin se regeneruje, protože má dobrou a rychlou regenerační schopnost. Epitel navazuje na bazální membránu, která má jemnou fibrilární strukturu. 12

Pod ní je Bowmanova membrána, která je směrem k epitelu ostře ohraničena a na vnitřním ploše postupně splývá s rohovkovým stromatem. Tato Bowmanova membrána se na rozdíl od první vrstvy epitelu při poranění znovu neregeneruje. Další vrstva je tvořena svazečky vláken, tzv. rohovkové stroma. Tato vlákénka se překřižují ve všech směrech. U limbu probíhají radiálně, uprostřed rohovky vytvářejí hustou síťovinu. Tyto svazečky kolagenních vláken jsou složeny z jemných fibril. Fibrily mají pravidelnou tloušťku a pravidelnou vzdálenost mezi sebou. Další vrstva navazující na Bowmanovu membránu je stroma a Descemetova membrána s elastickými vlákny. Je velmi odolná při poranění a infekcích. Má podobnou stavbu fibril jako Bowmanova membrána, tato vlákna se kříží ve všech směrech. Poslední vrstva rohovky je plochý endotel, který je tvořen polygonálními buňkami, velmi řídce rozprostřenými. Počet buněk endotelu je při narození 4 000 5 000 buněk na mm, během života jejich počet postupně klesá na polovinu. Pokud počet buněk klesne pod 500 / mm dojde k poruše hydratace rohovky a edému. Jelikož rohovka neobsahuje žádné cévy, proto je vyživována glukózou, aminokyselinami a zásobována kyslíkem z kapilár limbu, z komorové vody (hlavně glukózu) a ze slzného filmu (hlavně kyslík). Stálá hydratace a doplňování je důležité pro stabilní refrakční hodnotu rohovky. Stabilita rohovky je udržována také nitroočním tlakem a stavem slzného filmu. Obr. 1 Rohovka 13

3.1.2 Bělima (sclera) Bělima zaujímá 5/6 pevného očního obalu, ze zevnějšku je kryta episklerální pojivovou tkání. Bělima je tvořena bílými svazečky kolagenních vláken. Tyto vlákna se skládají nejjemnějších fibril. Obsahuje asi 90% vody. Ve stáří schopnost bělimy vázat vodu klesá. Při poklesu vody pod 40% a při zvýšení nad 80% se stává průhlednou. Barva je matně bílá, která je podmíněna strukturalizací vláken. V mládí je tmavší, zbarvená do modra a ve starším věku je zbarvená do žluta. Tloušťka bělimy je na různých místech, různě velká. Nejsilnější je na zadní části bulbu, asi 1 mm a směrem dopředu se ztenčuje. U limbu je silná 0,6 mm. V místě, kde vystupuje optický nerv, je bělima síťovitě proděravěná. Episkléra je nejzevnější část bělimy, která je tvořena řídkým vazivem, hodně zásobena cévami. Je dobře prokrvena a procházejí zde nervová vlákna. Sklerální stroma nemá svůj cévní systém, procházejí skrz něj silné nervy a cévy. Kolem očního nervu vytvářejí artérie cévní věnec. Na bělimu se upínají okohybné svaly. Přímé oční svaly se upínají v meridiánech č. 3, 6, 9, 12 a šikmé svaly se upínají za ekvátorem. Ve stěně jsou otvory pro cévy a nervy. Při zadní části bulbu vychází optický nerv. Bělima obsahuje velmi málo nervových vláken, proto je málo citlivá. Obr. 2 Bělima 14

3.2 Střední obal koule (tunica vasculosa) Střední vrstva oka je tvořena živnatkou (uvea), která je protkána hustou sítí cév a obsahuje buňky s pigmentem. Skládá se ze tří tkání. Řasnaté tělísko, duhovka a cévnatka. Hlavní funkcí těchto tkání je funkce vyživující. 3.2.1 Duhovka (iris) Duhovka je umístěna v přední části bulbu. Odděluje přední a zadní oční komoru. Uprostřed duhovky je kruhovitý otvor tzv. zornice (pupila). Zevní okraj duhovky se nazývá kořen duhovky a vnitřní okraj duhovky je nazýván jako zornicový. Od pupilární oblasti je duhovka tvořena jemnou duhovkovou tkání, která je dále zřasena. Ciliární oblast duhovky se nachází více do periferie. Její tkáň je tlustší a má síťovitou strukturu vláken. Mezi ciliární a pupilární oblastí se nachází vyvýšené duhovkové okruží. V době před narozením, vybíhala z duhovkového okruží pupilární membrána. Pupilární okraj opisuje tmavohnědý proužek. Na zadní stěně přechází v pigmentový epitel. Nejsilnější je duhovka v místě duhovkového okruží, 0,6 mm. Zatímco při kořenu je duhovka nejtenčí, 0,1 mm. Šířka zornice je cca 2 8 mm. Ovlivňuje tak šířku duhovky, která značně kolísá. Tkáň duhovky se skládá z předního a zadního listu. Přední plochu duhovky pokrývá endotel. Endotel vyplňuje i drobné prohlubeniny, tzv. krypty a lakuny, které se nachází na povrchní tkáni duhovky. Stroma duhovky tvoří pojivová tkáň s elastickými a kolagenními vlákny. V duhovce se nachází dva druhy pigmentových buněk. Malé, kulatého tvaru s výběžky, které jsou spojené mezi sebou, se nazývají chromatofory. Jsou umístěny ve všech vrstvách duhovky a obsahují žlutý nebo hnědý pigment. Druhý druh pigmentových buněk obsahují tmavohnědý až černý pigment. Na rozdíl od chromatoforů nemají buňky výběžky a jsou umístěny v okolí svěrače duhovky. Cévy, které jsou obsaženy v duhovce, mají silné vnější stěny a málo elastických vláken. Velký duhovkový okruh (circulus arteriosus iridis major) je tvořen z cév, který je v kořenové části duhovky a v předních partiích řasnatého tělíska. Z této části vystupují arterie a postupují 15

dále do duhovkového stromatu, kde vytváří kapilární kličky. Tímto místem je malý duhovkový okruh (circulus arteriosus iridis minor). Zadní list duhovky je tvořen dvouvrstevným epitelem. Přední vrstva buněk se napojuje na přední list duhovky. Je to prodloužení retinálního tmavohnědě pigmentového epitelu. Zadní vrstva se nachází více do středu bulbu a dále pokračuje jako nepigmentovaný ciliární epitel. V místech zadního duhovkového listu je tenká vrstva svalových vláken tzv. rozvěrač zornice (musculus dilatator pupilae). Svalová vlákna vytvářejí cirkulární prstenec v oblasti duhovkového kořene. Tato svalová vlákna se částečně překrývají. Blízko pupilárního okraje se nachází asi 1mm široký, plochý svazek hladkých svalových vláken - svěrač zornice (musculus sfincter pupilae). Tato svalová vlákna vykazují trojrozměrnou strukturu. Pohyby rozvěrače a svěrače jsou řízeny autonomními nervy, a to parasympatikem a sympatikem. Působí navzájem antagonisticky. Rozvěrač je inervován sympatikem, svěrač je silnějším svalem, který se nejvíce podílí na zornicových reakcích a je inervován parasympatikem. Barva duhovky je podmíněna množstvím pigmentu ve stromatu, a také závisí na složení duhovkové tkáně. Šedá až šedomodrá barva duhovky je způsobena tím, že je svalová tkáň velmi řídká a obsahuje málo pigmentu. Pokud je tkáň jemná, je většinou barva duhovky modrá. Duhovka hnědé barvy obsahuje velké množství hnědého pigmentu. V případě úplného chybění pigmentu je duhovka narůžovělá, protože prosvítají kapiláry. Během prvních let života se barva očí mění, ke změně barvy očí může dojít až do 10 let. Obr. 3 Duhovka 16

3.2.2 Řasnaté tělísko (corpus ciliare) Řasnaté tělísko se nachází mezi kořenem duhovky a končí v ora serrata, tj. klikatá obloukovitá linie, vzadu přechází do cévnatky. Z něj dovnitř oka směřují vlákna závěsného aparátu, na kterých je zavěšena čočka. Jeho dvěma hlavními úkoly jsou podílet se na akomodaci (pomocí své svaloviny napomáhá zakřivit čočku) a ve svých výběžcích produkovat komorový mok, který udržuje stálý nitrooční tlak a je také součástí optického systému oka. Řasnaté tělísko tvoří svalovina a pojivová tkáň. Na průřezu má trojúhelníkovitý tvar s mnoha výběžky (pars plicata). Směrem k zubovité linii ora serrata je ploché (pars plana). Celková délka je 6 mm a v nejsilnějším místě měří 7 8 mm. Přední oddíl řasnatého tělíska má asi 70 80 ciliárních výběžků (processus ciliares), které jsou dlouhé asi 2 mm. Ciliární výběžky jsou přímým pokračování sítnice a cévnatky. Ciliární epitel má dvě vrstvy buněk. Vnější vrstva má kubické buňky a je hodně pigmentovaná, pokračuje přímo na retinální pigmentový epitel. Vnitřní vrstva neobsahuje žádný pigment a představuje prodloužení retinální vrstvy. V bazální části se nachází ciliární sval (mutulus ciliaris). Svalová vlákna ciliárního svalu jsou uspořádána do trojrozměrné mřížky, v které se protínají v širokých úhlech vlákna Brückeova svalu. V širokých úhlech seřazená vlákna Müllerova svalu. S touto výstavbou úzce souvisí funkce ciliárního svalu. Při stažení svalu dochází ke změně v této mřížce. Vlákna vedoucí radiálně a meridionálně se stahují cirkulárně a to vede ke zvýšení výkonu Müllerova svalu a akomodaci. Při povolení svalu nabývají vlákna Brückeova svalu a to vede k desakomodaci. Ciliární sval je upevněn vpředu a vzadu. Dopředu vybíhají svalová vlákna až ke sklerální ostruze a dozadu je spojen s membránou. Tato membrána odděluje chorioideu od sítnice. Pohyb ciliárního svalu ovlivňuje odtok komorové vody. 17

Ciliární sval je inervován autonomním nervovým systémem, a to vlákny parasympatiku, který ovládá Müllerův sval a sympatikem, který řídí Brückeův sval. Prostor mezi svalovinou, ciliárními výběžky, cévním systémem je vyplněn pojivovou tkání (stroma). Stroma obsahuje cévní síť a malé množství pigmentu, chromatofory. Cévní síť je zastoupena hlavně v ciliárních výběžcích. Jejich drobné cévní větvičky vystupují z duhovkového okruhu. Mezi výběžky a svalem leží elastická ploténka. Zadní oddíl ciliárního tělíska je dlouhý asi 3 4 mm, silně pigmentový a končí v místě ora serrata. Řasnaté tělísko je inervováno nervovými vlákny, která přicházejí z nervového komplexu nacházející se nad řasnatým tělískem. Každé svalové vlákno má svou vlastní inervaci, která rychle reaguje a nikdy se neunaví. Obr. 4 Řasnaté tělísko 18

3.2.3 Cévnatka (choroidea) Cévnatka vyživuje vnější vrstvy sítnice, čípky a tyčinky. Cévnatka je nejsilnější v oblasti makuly, cca 0,22 mm a 0,08 mm široká je v oblasti ekvátoru. Cévnatku a skléru odděluje úzký prostor, který se nazývá suprachorioidea. Tento prostor končí vpředu u duhovkového kořene. Je složena z křižujících se lamel, které jsou složeny z kolagenních a elastických vláken a z pigmentových buněk. V tomto místě probíhají nervy, arterie a cévy. Pod suprachorioideou je stroma cévnatky obsahující cévy a řídkou tkáň. Dále obsahuje pigmentové buňky, které se nacházejí hlavně v zevních vrstvách. Ve vnitřní vrstvě (choriocapilaris) se tyto buňky nevyskytují. Nejdůležitější částí stromatu cévnatky, je právě choriocapilaris. Jejím hlavním úkolem je zásobovat smyslové buňky a retinální pigment. Stěny jsou tvořeny vrstvou endotelu. Obr. 5 Cévnatka 19

3.3 Vnitřní obal koule (tunica nervosa) Vnitřní vrstva je tvořena sítnicí. 3.3.1 Sítnice (retina) Sítnice má dvě části optickou a slepou část. Její tloušťka je asi 0,1 0,3 mm. Optická část se nazývá pars optica retinae. Nachází se od místa ora serrata až k papile. Sítnice pokračuje od ora serrata do epitelu řasnatého tělíska a duhovky. Slepá skvrna neobsahuje žádné nervové ani smyslové elementy. Sítnice je pevně připojena k ora serrata a k papile. K cévnatce je pouze volně přiložena. Hlavní úlohou sítnice je přijímat světelné paprsky, které dopadají do oka. Paprsky proměňuje v elektrické impulsy a ty jsou přijímány smyslovými buňkami. Tyto vzruchy jsou dále vedeny pomocí gangliových a bipolárních buněk. Sítnice je dále doplněna asociačními a podpůrnými buňkami. Do smyslových buněk patří tyčinky a čípky, kterých je asi 130 milionů. Nejvíce čípků je v místě nejostřejšího vidění (žlutá skvrna). Je to část sítnice, na kterou se promítá ta část zorného pole, na kterou zaostřujeme. Ale od středu se jejich počet snižuje. Celkový počet činí asi 6 7 milionů. U čípků se rozeznává vnitřní a vnější úsek. Vnitřní úsek představuje buněčné jádro. Buněčné jádro se nachází pod vnitřním výběžkem vnějšího úseku. U vnějšího úseku se rozlišuje vnější výběžek, který obsahuje citlivou substanci na světlo - jodopsin a široký vnitřní výběžek, obsahující velký počet mitochondrií. Počet tyčinek od středu sítnicové jamky směrem do periferie klesá a v oblasti ora serrata jich je ještě 30 000/mm. Jejich celkový počet je cca 120 milionů. U každé tyčinky se rozeznává vnitřní a vnější úsek. Vnější úsek je vlastní tyčinka, která obsahuje světločivé buňky. Vnější úsek má dvojí strukturu a rozeznává se u něho vnitřní a vnější výběžek. Vnější výběžek je vyplněn kulovými na sebe natlačenými disky, které mají dvojitou membránu. V tomto místě je zrakový purpur 20

(rodopsin). Rhodopsin jsou buňky reagující pouze při vidění za šera a za tmy. Vnitřní výběžek tvoří tyčinkové mitochondrie, tzv. elipsoidy. Ubývají směrem dovnitř a v tomto místě je tzv. Golgiho komplex. Sestávají se z četných nervových vláken a endoplazmatického retikulu. Vnitřní úsek rozeznává nervová vlákna a buněčné jádro. Do sítnice vcházejí právě tyčinková vlákna a spojují se s bipolárními buňkami. Sítnice je skládána z 10 vrstev: -pigmentový epitel -vrstva zevních výběžků tyčinek a čípků -vnější hraniční membrána -vnější vrstva jader světločivých buněk -vnější vrstva vláken -vnitřní jádrová vrstva -vnitřní vrstva vláken -vrstva gangliových buněk -vrstva zrakových nervových vláken -vnitřní hraniční membrána Na sítnici se rozlišují tři části, a to ora serrata, nebo-li obloukovitá klikatá linie. Přechází v ni sítnice z optické do své slepé části. Sítnice se v tomto místě oplošťuje, redukuje smyslové a nervové části. Optická část sítnice zasahuje více dopředu k ora serrata. Další částí sítnice je papila (papilla nervy optici). Je to místo výstupu nervových vláken do zrakového nervu. Papila je lehce růžová, to je způsobeno četnými arteriolami. V papile jsou nakupena nervová vlákna, která způsobují nazdvižení papily a směrem do středu je prohloubena. Poslední část sítnice je místo nejostřejšího vidění fovea centralis. Nachází se na zadním pólu oka o velikosti 1,5 mm. Ve středu této části je foveola, která je 0,3 mm velká a obsahuje pouze čípky. Kolem fovey se nachází centrální krajina, tzv. žlutá skvrna (macula lutea), která 21

neobsahuje žádné cévy. Asi o polovinu receptorů více je ve spodní polovině fovey, než v horní. To způsobuje lepší zrakovou ostrost v horní polovině zorného pole. Sítnice je vyživována pomocí centrální sítnicové tepny (arteria centralis retinae), větví arteria ophthalmica. Vstupuje do očního nervu asi 10 mm za bulbem. Vyživují hlavně první a druhý neuron, který je tvořený gangliovými a bipolárními buňkami. Choriocapilaris cévnatky vyživuje pouze smyslovou vrstvu sítnice a retinální pigmentový epitel. Obr. 6 Sítnice Obr. 7 Složení sítnice 22

4 Obsah oční koule 4.1 Čočka (lens) Čočka se nachází za duhovkou a její zadní plocha naléhá na sklivec. Má bikonvexní tvar se zakulaceným okrajem. Čočka je lehce nažloutlá, průhledná a elastická. Ve své poloze je upevněna vlákny závěsného aparátu, který se účastní při akomodaci. Nacházejí se mezi řasnatým tělískem a čočkou. Silnější vlákna závěsného aparátu přecházejí od řasnatého tělíska na přední plochu čočky. Slabší vlákna závěsného aparátu vedou z ora serrata a končí na zadní straně čočky. Tyto vlákna jsou tvořeny kolagenními i elastickými fibrilami. Během stárnutí vlákna řasnatého tělíska ztrácejí svou elasticitu. Její tvar se mění tahem vláken závěsného aparátu od různého stupně akomodace a stáří člověka. Průměr čočky u dospělého člověka je 9 10 mm a tloušťka kolísá od 3,5 mm. Poloměr přední plochy čočky je 10 mm ve stavu bez akomodace, zadní polohy 6 mm. Průhlednost klesá s přibývajícím věkem a jádro čočky se stává žlutým až hnědavým. To vede k horšímu vnímání barev. Dalším parametrem čočky, je váha, která kolísá mezi 190-220 mg. Čočka a rohovka lámou paprsky světla do ohniska, které se nachází na sítnici. Na čočce se rozeznává pouzdro, epitel a stroma čočky. Pouzdro (capsula lentis) je průhledná hmota, která obklopuje čočku. Má rozdílnou tloušťku. Nejtenčí je na zadní části čočky, nejtlustší je v přední části. Tloušťka pouzdra závisí na věku a umístění Epitel čočky (epithelium lentis) se nachází pod pouzdrem čočky a je složen z buněk, které mají různé tvary. Kryje přední plochu čočky až k ekvátoru. Epitelové buňky mají jedno až dvě jádra. Stroma čočky je tvořeno vlákny, která vznikají při ekvátoru. Buňky nacházející se při ekvátoru jsou širší a jejich vnitřní konec se ztenčují až do tloušťky vlákna. 23

Při pohledu na čočku na štěrbinové lampě lze vidět koncentrické plochy. V centru čočkového jádra se nachází embryonální jádro s čočkovými švy. Obr. 8 Čočka 24

4.2 Sklivec (corpus vitreum) Je to bezbarvá hmota, která je tvořena z 98% vody. V každém oku je ho přibližně 4 ml. Neobsahuje nervy ani cévy. Index lomu je stejný jako komorová voda 1,336. Složení je podobné jako u komorové vody, a to 98% vody, vysoký obsah kyseliny hyaluronové, která udává gelovitou konzistenci. Dále obsahuje speciální bílkovinu vitreum. Hlavní funkcí sklivce, je vyplňovat prostor mezi čočkou, řasnatým tělískem. Ze všech stran naléhá na sítnici. Zaujímá cca 80% obsahu oka. Dále slouží k udržení tvaru bulbu působením na oční obaly. Ve sklivci je umístěna čočka, která je oddělena úzkou štěrbinou. Sklivec se neregeneruje, při ubívání sklivce, je nahrazován komorovou vodou. Fibrily, z kterých je sklivec složen, se ztlušťují v místě hraniční membrány. Tato hraniční membrána je k sítnici přichycena v místě papily, ora serrata a řasnatého tělíska. Středem sklivce probíhá horizontálně Cloquetův kanál, který odvádí nitrooční tekutinu do lymfatického cévního systému. Obr. 9 Sklivec 25

4.3 Přední oční komora (camera anterior oculi) Přední oční komoru ohraničuje zadní plocha rohovky, přední plocha duhovky a v místě zornice přední plocha čočky. Při normálním stavu oka je hloubka přední oční komory cca 3 3,5mm. Hloubka komory je závislá na věku člověka a poloze čočky. V důsledku růstu oka, se hloubka oční komory zvětšuje. Přední oční komora obsahuje cca 0,26mm. 4.4 Zadní oční komora (camera posteriori oculi) Zadní oční komora je ohraničena zadní plochou duhovky, plochou řasnatého tělíska, závěsným aparátem a přední plochou čočky. Zadní komora zaujímá úzkou štěrbinu o maximální hloubce 0,5mm. Obr. 10 Přední a zadní oční komora 26

5 Přídatné oční orgány Mezi přídatné oční orgány patří oční víčka, spojivka, slzné ústrojí a okohybné svaly. 5.1 Oční víčka (palpebrae) Hlavní funkce víčka je ochrana přední strany oční koule. Víčka jsou dvě modifikované kožní řasy, které uzavírají zepředu orbitu, tím chrání oko proti vnějším vlivům. Další funkce víček je roztírání slz po přední ploše bulbu a tím zajišťuje hydrataci přední vrstvy rohovky. Horní víčko (palpebra superior) začíná pod obočí a končí ve zrakové štěrbině (rima palpebrarum). Ta je podle rasy rozdílná. Výška mezery je 1 1,5 cm a délka je cca 3 cm. Dolní víčko (palpebra inferior) začíná od zrakové štěrbiny a sahá až po kožní rýhu. Která odděluje část tváře. Ve spodní části víčka je víčková spojivka, která je přirostlá k tarzální ploténce. Víčkový okraj je cca 3 mm široký a je tvořen z vnitřní a vnější hrany. Vnitřní hrana je více ostrá, zatímco vnější je zaoblená a vyrůstají z ní několik řad řas. Ve vnitřním koutku oka se nacházejí slzné body, které rozdělují okraj víčka na lakrimální část, která vytváří vnitřní koutek a neobsahuje řasy. A ciliární část, která obsahuje žlázky a řasy, které chrání oči před prachem a nečistotami. Každý člověk má individuálně dlouhé řasy i jejich počet je rozdílný. Většinou je více řas na horním víčku, než na spodním. Řasy, které vyrůstají na horním víčku, dorůstají cca 9 mm, na spodním víčku jsou kratší. Oporu pro víčko tvoří chrupavčitá tarzální ploténka. Víčko je z vnější strany pokryto kůží, z vnitřní strany spojivkou. Pod kůží se upínají víčkové svaly a nachází se zde podkožní vazivo. Mezi svalová víčka patří svěrač víčka (mutulus orbicularius oculi). Je to příčně pruhovaný sval, který je zodpovědný za volné sevření víček. Dalším svalem je zvedač horního víčka ( mutulus lektor palpebrae superioris), který začíná v hrotu orbity a Müllerův tarzální sval (mutulus tarsalis). Je tvořen hladkou svalovinou a podporuje zvedač horního víčka. 27

5.2 Spojivka (conjunctiva) Spojivka je průsvitná blanka, která pokrývá vnitřní stěnu víčka a přední stěnu oční koule. V místě okraji víček přechází ve víčkový okraj a ve víčkovou kůži. Spojivka, vytváří tzv. spojivkový vak, který je v přední části otevřený zrakovou štěrbinou. Spojivka má tři části. Víčková spojivka (conjunctiva palpebralis), na okraji víčka přechází v tarzální část a vytváří drobnou rýhu. V tomto místě je víčková spojivka pevně přichycena k tarzální ploténce a není volně pohyblivá. Barva spojivky je světle růžová s lehce prosvítajícími drobnými cévami. Další částí spojivky je přechodná řasa (fornix). Je to místo, kde přechází spojivka víčková ve spojivku bulbární. Horní přechodná řasa (fornix superior) se nachází mezi spojivkou horního víčka a horní částí bulbální spojivky. Horní přechodná řasa se podílí na sklánění a zdvihání oka. Dolní přechodná řasa (fornix inferior) umožňuje pohyb dolního víčka. Třetí nejtenčí část spojivky, je spojivka bulbární (conjunctiva bulbi). Obr. 11 Spojivka 28

5.3 Slzné ústrojí Slzné ústrojí tvoří slzná žláza (gladula lacrimalis) a odvodné cesty. Slzný aparát udržuje spojivku a rohovku ve vlhkém stavu a odstraňuje drobné cizí částice. Slzy obsahují 99% vody, 1% soli a cca 0,4% bílkovin. Slzy jsou po bulbu roztírány pomoci pohybu víček. Určitá část slz se vypaří a část slz odtéká do vnitřního koutku oka. V tomto místě vytvoří tzv. slzné jezírko (lacus lacrimalis). Slzy se otékají pomocí slzných bodů, slzných kanálků, slzného váčku a nosní slzovod. Slzné body (puncta lacrimalia) se nacházejí ve vnitřním koutku na okraji horního a dolního víčka cca 6 mm od očního koutku. Velikost slzného bodu je asi 0,25 mm a je nakloněn na oční bulbus. Slzné kanálky (canaliculi lacrimales) vedou směrem k slznému váčku. Před vstupem do slzného váčku se spojí horní a dolní slzný kanálek v jeden. Slzný váček (saccus lacrimalis) se nachází v prohlubenině slzné kůstky. Horní část slzného váčku končí slepě a dolní část napojuje přímo na nosní slzovod. Nosní slzovod (ductus nasolacrimalis) spojuje část slzovodné cesty, slzný váček s vchodem do nosu. Nosní slzovod prostupuje horní čelistí v kostěném kanálku. Hlavní funkcí slz je omývání přední plochy oka při zavírání a otvírání očních víček. Obr. 12 Slzné ústrojí 29

5.4 Okohybné svaly Všechny okohybné svaly začínají v hrotu očnice, kromě dolního šikmého svalu a zvedače horního víčka, který nepatří mezi okohybné svaly. Pohyblivost oka zajišťují dva šikmé svaly a čtyři přímé svaly. Mezi přímé svaly patří horní přímý sval (m. rectus superior), dolní přímý sval (m. rectus inferior), vnitřní přímý sval (m. rectus internus), vnější přímý sval (m. rectus lateralit) se upínají ve skléře cca 5 8 mm od limbu rohovky, šířka svalů je asi 4 cm. Mezi šikmé svaly patří nejdelší horní šikmý sval (m. obliquss superior), který měří 6 cm. Začíná také v hrotu očnice a vede dopředu k hornímu vnitřnímu okraji očnice přes kladku, kde se mění ve šlachu. Upíná se v horním zevním kvadrantu oka za ekvátorem. Dolní šikmý sval (m. obliquus inferior) začíná ve spodní vnitřní části očnice. Upíná se ve spodním zevním kvadrantu oka. Okohybné svaly jsou inervované třemi mozkovými nervy. Nervus oculomotorius (n. III.) inervuje dolní šikmý sval, horní dolní a vnitřní přímý sval. Nervus trochlearis (n. IV.) inervuje horní šikmý sval a nervus abducens (n. VI.) inervuje vnější přímý sval. Obr. 13 Okohybné svaly 30

Tabulka 1 Sval Inervace Hlavní funkce Vedlejší funkce Přímé svaly Horní přímý sval M. rectus superior n. III. elevace abdukce, intorze Dolní přímý sval M. rectus inferior n. III. deprese abdukce, extorze Vnitřní přímý sval M. rectus internus n. III. addukce Vnější přímý sval M. rectus lateralis n. VI. abdukce Šikmé svaly Horní šikmý sval M. obliquus superior n. IV. intorze deprese, abdukce Dolní šikmý sval M. obliquus inferior n. III. extorze elevace, abdukce Elevace vzhůru x deprese - dolů. Abdukce dovnitř x addukce - zevně. Intorze rotace dovnitř x extorze rotace zevně. 31

6 Zraková dráha Zraková dráha začíná od smyslových buněk v sítnici a končí ve zrakovém centru, který se nachází v kůře mozkové v týlním laloku. Hlavní funkcí je převod obrazu, který je zachycen světločivými buňkami. Je tříneuronová, tvořena nervovými buňkami s výběžky. Receptory sítnice mění své světelné impulsy na impulsy elektrické, které přenášejí gangliové a bipolární buňky pomocí synapsí k optickému nervu. Oční nerv začíná v okrouhlém místě na sítnici na zadním pólu oka, který se nazývá papila. V přední části na papilu naléhá sítnice a na zadní straně proděravělá ploténka bělimy. Průměr papily je cca 1,5 mm, nachází se asi 3 mm nasálně a 1mm směrem nahoru od zadního pólu oka. Dále probíhá tukovou tkání v orbitě směrem dozadu, prostupuje kostěným kanálkem očního nervu až do střední jámy lebeční k chiasmu (Chiasma opticum). Oční nerv po průchodu proděravělou bělimou nabývá na objemu, protože zraková vlákna získávají své pochvy. V tomto místě dochází po spojení druhého očního nervu z druhé strany k částečnému křížení nervových vláken. Chiasma je bílá ploténka s čtyřmi rohy. Do předních dvou rohů vstupují oba zrakové nervy a ze zadních dvou rohů vystupují oba optické trakty. Šířka chiasmatu je cca 13 mm, výška 4 mm, dlouhý je asi 8 mm. Vlákna, která se nekříží, procházejí z temporální části sítnice, postupují dále po okraji chiasmatu do optického traktu. Z chiasmatu vystupují dva optické trakty, které obsahují vlákna z obou očí. Do optického traktu vstupují nezkřížená i zkřížená vlákna. Optické trakty jsou dlouhé asi 20 mm. Z optického traktu pokračují nervová vlákna do postraních kolínkových těles (corpus geniculatum laterale), který se nazývá primární zrakové centrum. V tomto místě končí druhý neuron a začíná třetí neuron zrakové dráhy vedoucí Gratioletovým svazkem do mozkového laloku. V mozkovém laloku vzniká zrakový vjem, který si uvědomujeme. 7 Komorová voda Je to bezbarvá, čirá tekutina o indexu lomu 1,33. Obsahuje z 98,8% vodu, dále minerály, bílkoviny, aminokyseliny. Komorová voda vyplňuje přední a zadní oční komoru. Ze zadní komory do přední komory proudí skrz pupilární prostor. V přední oční komoře cirkuluje, z důvodu tepelného rozdílu mezi teplou duhovkou a studenou čočkou. Dále je komorová voda z přední komory (Camera oculi anterior) odváděna v duhovko-rohovkovém úhlu 32

do Schlemmova kanálu. Schlemmův kanál odvádí komorovou vodu do krevních vlásečnic v okolí bulbu. Komorová voda produkuje pomalou, ale stálou sekreci cca 2,2 mm za minutu. Hlavním úkolem komorové vody je vytvářet prostředí pro čočku a vyživovat ji. Dále se účastní na výživě rohovky a doplňuje sklivec, který neregeneruje. 8 Nitrooční tlak Nitrooční tlak je poměr mezi odtokem a tvorbou nitrooční tekutiny. Nitrooční tlak je u zdravého člověka poměrně stabilní. Obvykle se pohybuje v rozmezí mezi 10 20 mm Hg. Nitrooční tlak je velmi individuální. Normální tlak je takový, při kterém nedochází k poškození zrakového nervu a zrakové funkce. Nitrooční tlak je ovlivněn věkem, rasou, užívání některých léku, které vyvolávají rozšíření zornice. Zvýšený nitrooční tlak vzniká vyšší tvorbou nitrooční tekutiny, nebo jejím pomalejším odtokem. 9 Akomodace Je to fyziologický proces, rychlý a vratný. Schopnost oka vidět předměty ostřena jakoukoliv vzdálenost v závislosti na změnách optické mohutnosti. K akomodaci dochází mimovolně. Akomodační proces zajišťuje čočka, ciliární sval a závěsný aparát. Ciliární sval, skládající se z cirkulárních vláken inervovaných sympatikem a parasympatikem. Cirkulární vlákna při pohledu do blízka zužuje prstenec ciliárního svalu, při pohledu do dálky rozšiřuje. Změna tvaru čočky je dána elasticitou pouzdra čočky. Při akomodaci se poloměr zakřivení přední plochy čočky klesá z 10 mm na 6 mm a mění tvar na konický a předozadní průměr se zvětšuje. Při maximální akomodaci se čočka vyklene, uvolní se závěsný aparát a posune se dopředu. Vzdálený objekt, který je oko schopno zaostřit a vidět, se nachází v dalekém bodě (punctum remotum), blízké objekty vidíme při maximální akomodaci a leží v blízkém bodě (punctum proximum). Vzdálenost mezi těmito dvěma body se nazývá akomodační oblast. Poruchy akomodace mohou být způsobeny fyziologickým úbytkem, tzv. presbyopie (vetchozrakost), stárnutím, nebo patologickými směnami. 33

10 Binokulární vidění S dokonalým binokulárním viděním se člověk nenarodí. Binokulární vidění se postupně vyvíjí. Od narození do 2. měsíce dítě pozoruje předmět většinou jedním okem. V tomto případě může druhé oko fyziologicky zašilhat a vytváří se tzv. fixační reflex. Ve 2. měsíci se vyvíjí binokulární reflex a dítě začíná pozorovat předmět oběma očima. Ve 3. měsíci dítě sleduje blízké i vzdálené předměty reflex konvergence. Ve 4. měsíci života se vyvíjí reflex akomodace a dítě již zaostřuje blízké a vzdálené předměty. V 6. měsíci se vyvíjí fúze, kdy se obraz spojí v jeden výsledný vjem. Binokulární reflex se upevňuje v 9. měsíci a v 1. roce se rozvíjí prostorové vidění. Binokulární reflex se stabilizuje v 6. roce. Binokulární vidění je přirozená schopnost člověka, vidět oběma očima předmět, který pozoruje. Po splynutí obrazů obou sítnic vznikne jeden zrakový vjem. Na vytvoření binokulárního vidění spolupracují optická, motorická a senzorická složka zrakového orgánu. Optická složka popisuje chod paprsků skrz lomivé prostředí oka, které se vyobrazí na sítnici jako ostrý obraz. Motorická složka zajišťuje postavení bulbů tak, aby dopadal do optického centra obou očí. Musí být v pořádku pohyblivost očí ve všech směrech, funkce motorické dráhy a motorického centra. Hlavní funkcí senzorické složky je přenést podráždění z obou očí ze sítnice do korových center. Musí být v pořádku funkce zrakové dráhy i zrakového centra, stejně velké sítnicové obrazy obou očích. Při fixaci předmětu, který je v různé vzdálenosti nastavujeme obě oči tak, aby obraz pozorovaného předmětu dopadl do místa nejostřejšího vidění, do fovey. Fovey jsou hlavními vzájemně korespondující body. Bod, který se nachází vpravo, od bodu fixace se zobrazuje na sítnici levého oka temporálně a u pravého oka na sítnici nasálně. Poté vidíme jednoduše. Body, nacházející se na sítnici, které spolu nespolupracují, jsou tzv. disparátní body. Po dopadu obrazu na tyto disparátní body vidíme dvojitě. 34

Binokulární vidění se rozlišuje do třech stupňů. Nejjednodušší forma binokulárního vidění je superpozice, nebo-li simultánní percepce. Je to schopnost oka, kdy je obraz vnímán sítnicemi obou očí. Druhý stupeň binokulárního vidění je fúze. Umožňuje dokonalejší propojení obrazu mezi pravým a levým okem. Po spojení vznikne jeden výsledný vjem. Podle rozsahu sítnice, kterým oba obrázky spojuje, se dělí na paramakulární obrázky spojujeme větší než makula (11 mm). Makulární obrázky spojujeme rozsahem makuly (7 mm). Foveolární, kdy obrázky spojujeme foveou (3,5 mm). Třetím nejvyšším stupněm binokulárního vidění je stereopse, což je schopnost prostorového vnímání. Obr. 14 Horopter 35

11 Zorné pole Při pohledu jedním okem, v jednom směru je prostor, který se nazývá zorné pole. Všechny body, které se nacházejí v zorném poli, vnímané jedním okem, se zobrazí na sítnici převráceně. Tedy předměty z horní části obzoru, se promítnou do dolní části. Předměty nacházející se v nasálním prostoru, se zobrazí do temporální strany a naopak. Centrální zorné pole slouží hlavně k ostrému vidění a k vnímání barev, které umožňují čípky. Periferní zorné pole slouží k orientaci ve tmě, je barvoslepé. Pro vnímání ve tmě jsou v činnosti tyčinky. Oko nejdříve vnímá pohyb, poté bílou, modrou, červenou a naposledy zelenou barvu. Rozsah zorného pole je podmíněný tvarem obličeje, nosu a čela. Zorné pole pro jednotlivé barvy je menší než pro barvu bílou, při čemž rozsah pro bílou barvu je temporálně 90, nasálně 60, nahoře 60 a dole 70. Poté má nejvyšší rozsah modrá barva, červená a mnohem menší zelená barva. Při pohledu oběma očima se část zorných polí překrývá a to směrem nasálně. V temporálních částech zorného pole jsou předměty vnímané monokulárně. V zorném poli se nachází jediné slepé místo, nebo-li Marriotův bod. Ten odpovídá papile zrakového nervu, cca 15 od bodu fixace. Toto místo v zorném poli vůbec nevnímáme. Stárnutím organismu dochází k zužování zorného pole z periferie. Výpadkem zorného pole jsou tzv. skotomy, které se rozdělují podle toho, zda si člověk výpadek uvědomuje nebo ne. Pokud si výpadek uvědomuje jo to tzv. pozitivní skotom, pokud si ho neuvědomuje je to tzv. negativní skotom (Mariottův bod). V absolutním skotomu pacient nerozezná pohyb, intenzitu ani barvu. V relativním skotomu je většinou zachováno vnímání pohybu, ale je porušeno vnímání barev. 12 Adaptace Adaptace je přizpůsobení lidského oka na různé světelné podmínky a jeho rozsah je mimořádně velký. Lidské oko vnímá určitý úsek elektromagnetického vlnění z širokého spektra vlnových délek. Vnímá od 380 do 780 nanometrů (nm). Pro vnímání barev, barevného vidění jsou v činnosti pouze čípky, které se nacházejí v centrální krajině, která je místem nejostřejšího vidění. Je to tzv. vidění fotopické. Při sníženém osvětlení za šera, pracují hlavně tyčinky a je to tzv. 36

skotopické vidění. Dalším viděním je vidění mezopické, při kterém pracují jak tyčinky, tak i čípky. Při tomto vidění je zhoršená orientace a je méně přesné, než při vyšších, nebo nižších světlech. Pokud se mění intenzita světla v rozsahu zorného pole, je nutná pro zrakový orgán určitá doba přizpůsobení pro světelné podmínky. Zornicový reflex ovlivňuje množství dopadajícího světla na sítnici. Při vidění za šera se zornice rozšiřuje, dosahuje velikosti až 8 mm. Při vidění za světla se zornice zužuje do velikosti 2 mm. 13 Světlo Světlo je elektromagnetické vlnění, které zahrnuje několik druhů záření o různých vlnových délkách. Mezi jednotlivými zářeními je plynulý přechod, nebo se částečně překrývají. Mezi elektromagnetické vlnění patří kosmické záření, nebo rentgenové záření, které mají malou vlnovou délku, i vlny s velkou vlnovou délkou jako je infračervené záření, přenos televizního a rozhlasového signálu. Viditelné světlo v elektromagnetickém spektru zaujímá malou část v rozmezí vlnové délky 370 760 nm. Světlo v lidském oku vyvolává zrakový a barevný vjem. 14 Míšení barev Míšení barev je proces kombinování základních barev a jejich odstínů pro vytvoření cílové barvy. Mezi základní barvy patří červená, zelená a modrá. Kombinací těchto barev ve stejném poměru vznikne barva bílá. Jeden ze způsobu míchání barev je tzv. součtové míšení barev, nebo-li aditivní míšení barev, kdy se základní barvy (červená, modrá a zelená) sečtou a vzniká světlo s větší intenzitou. Ke každé základní barvě lze nalézt jednu barvu doplňkovou, která vznikne vzájemným míšením dvou zbylých barev ve stejném poměru. Doplňková barva pro červenou barvu, vznikne míšením zelené a modré barvy. Po smíšení vznikne barva azurová. Doplňková barva 37

pro zelenou, vznikne smíšením červené a modré barvy. Po smíšení vznikne purpurová barva. Pro základní modrou barvu, vznikne doplňková barva po smíšení červené a zelené barvy. Vznikne barva žlutá. Dalším způsobem míšení barev je tzv. odčítací míšení barev, nebo-li subtraktivní míšení barev. Při míšení barev se používají barvy doplňkové (azurová, purpurová a žlutá). Smícháním všech třech barev vznikne barva černá. Každá barva je dána barevným tónem, který je určen vlnovou délkou. Sytostí, která je ovlivněna podílem bílé barvy a barevným jasem, který je dán intenzitou světelného zdroje. Obr. 15 Aditivní míšení barev Obr. 16 Subtraktivní míšení barev 38

15 Barevné vidění Vnímání barev je schopnost oka rozeznávat barvy podle různých délek elektromagnetického vlnění. Při barevném vidění jsou převážně v činnosti čípky. Sítnice lidského oka je citlivá na vlnové délky barevného spektra od 380 do 780 nanometrů (nm). Tyto vlnové délky odpovídají rozsahu mezi ultrafialovým a infračerveným zářením. Různé barevné odstíny vznikají kombinacemi ze třech základních barev, modré, červené a zelené. Lidské oko dokáže rozlišit až 160 barev a až 600 tisíc odstínů barev různé sytosti a jasu. Zrakový orgán obsahuje tři druhy čípků. Fotopigmenty jednotlivých čípků se liší max. absorpcí. V oblasti modré to je 440 450 nm, zelené 535 555 nm a červené 570 590 nm. Při podráždění pouze jenom jednoho druhu čípku se získá pouze vjem základní barvy. Při podráždění dvou, nebo všech třech druhů čípků vnímáme různé odstíny barev, bílou až po šedou barvu. Pokud není podrážděný žádný druh čípku, poté dokážeme vnímat černou barvu. Obr. 17 Test barvocitu 16 Zraková ostrost Zraková ostrost je schopnost oka rozeznat dva body jako dva. Zraková ostrost je ovlivňována vadami optického prostředí, kontrastem, adaptací, pozornosti a světelnými podmínkami. Pokud je optický aparát postižen nějakou refrakční vadou, nerozezná dva body jako dva, ale rozezná je jako rozptylový kroužek. Zraková ostrost klesá od centra sítnice směrem do periferie, kde jsou tyčinky a čípky daleko od sebe. Pro určování zrakové ostrosti se zjišťuje tzv. visus, nebo-li rozlišovací schopnost oka (minimum separabile), což je minimální vzdálenost dvou bodů, které ještě rozezná. 39

Pro vytvoření dvou bodu, musejí být podrážděny dva čípky ob jeden, nikoli vedle sebe. Pozorovací úhel nesmí klesnout po 1. Zraková ostrost do dálky se vyšetřuje pomocí optotypů ze vzdálenosti 3, 5 a 6 metrů pro uvolnění akomodace, do blízka se vyšetřuje na optotypech do blízka ze čtecí vzdálenosti cca 40 cm. 17 Vady optických soustav 17.1 Sférická aberace Sférická aberace je odchylka světelných paprsků, které projdou optickou soustavou ze směru poblíž optické osy. Je to neschopnost čočky zaostřit paprsky, které vycházejí ze světelného zdroje zase do jednoho společného bodu. Po průchodu soustavou vytvářejí skupinu bodů. Paprsky, které procházejí rohovkou a čočkou nemají stejnou lomivost, proto se na sítnici nevytvoří ostrý obraz. Protože má rohovka asférický povrch jsou její okraje více zakřivené než její střed. Čočka má vyšší lomivost v centru než v okrajích, poté se vytvořený obraz jeví rozmazaný a neostrý. Velikost sférické aberace je závislá na vzdálenosti ohniska čočky. S narůstající ohniskové vzdálenosti roste velikost aberace. Obr. 18. Sférická aberace 40

17.2 Chromatická aberace Chromatická aberace je způsobena v rozdílu vlnových délek dopadajícího světla, to ovlivňuje ohniskovou vzdálenost a zvětšení. Chromatická aberace se zvyšuje, pokud se zvyšuje zvětšení. Chromatická, nebo-li barevná vada je způsobena indexem lomu jednotlivých barev barevného spektra. Největší rozdíl v indexu lomu je mezi barvami červené a fialové, které se nacházejí v opačných koncích barevného spektra. Aberace je v oku kompenzována vyšší lomivostí pouzdra čočky, úzkou zornicí a také rohovkou, která je méně zakřivená v periferii, než ve středu. Obr 19 Chromatická aberace 41

17.3 Distorze Distorze je vada, kdy se obraz liší od objektu geometricky. Při zvětšování distorze se obraz mění ve středu i na okrajích zorného pole, i když se obraz jeví jako ostrý. Distorze může být pozitivní a negativní. Obě distorze jsou způsobeny změnami při zvětšení obrazu. Podle toho, do jakého tvaru se obraz deformuje, se rozlišují typy difrakce: soudkovité, poduškovité a kombinace mezi těmito dvěma druhy je vlnovité. Obr. 20 Distorze 42

18 Porovnání emetropie s ametropií Pro porovnání emetropického oka s ametropickým, jsem se rozhodla vybrat klienty náhodně, bez jakýchkoliv kritérií. Uvedla jsem z každé skupiny jednoho pacienta. Tedy jednoho emetropa, z ametropů to je myop, hypermetrop a astigmatik. Mezi vyšetření jsem zahrnula zjištění zrakové ostrosti bez korekce i s výslednou korekcí a vyšetření schopnosti barevného vidění. 18.1 Emetropie Emetropické oko je oko, které není postiženo refrakční vadou. Rovnoběžné paprsky, které přicházejí k oku, procházejí optickou soustavou a mají své ohnisko na sítnici. Emetropické oko se vyznačuje především vyváženým poměrem mezi délkou oka a lomivostí optických prostředí. Emetropické oko má svou normální délku cca 24 mm a normální hodnoty lomivosti optických prostředí. Za emetropické oko se může také považovat oko, které má kratší osovou délku, protože ji vyrovná zvýšením lomivosti optického systému. A emetropické oko, které má delší oko, než je 24 mm, protože je kompenzována sníženou optickou lomivostí systému. Emetropické oko vidí ostře a jasně předměty ve všech vzdálenostech. Daleký bod (punctum remotum) se nachází v nekonečné vzdálenosti před okem, po průchodu optickým prostředím se zobrazí na sítnici jako ostrý obraz. Blízký bod (punctum proximum) se nachází v konečné vzdálenosti před okem. Obr. 21 Emetropické oko 43