ČÁST ČTVRTÁ PRACOVNÍ DOBA A DOBA ODPOČINKU

ČÁST ČTVRTÁ PRACOVNÍ DOBA A DOBA ODPOČINKU HLAVA I OBECNÁ USTANOVENÍ O PRACOVNÍ DOBĚ A DÉLKA PRACOVNÍ DOBY 78 (1) Pro účely úpravy pracovní doby a doby odpočinku je a)* pracovní dobou doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele, b)* dobou odpočinku doba, která není pracovní dobou, c)* směnou část týdenní pracovní doby bez práce přesčas, kterou je zaměstnanec povinen na základě předem stanoveného rozvrhu pracovních směn odpracovat, d)* dvousměnným pracovním režimem režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně pravidelně střídají ve 2 směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích, e)* třísměnným pracovním režimem režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně pravidelně střídají ve 3 směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích, f)* nepřetržitým pracovním režimem režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně pravidelně střídají ve směnách v nepřetržitém provozu zaměstnavatele v rámci 24 hodin po sobě jdoucích, g) nepřetržitým provozem provoz, který vyžaduje výkon práce 24 hodin denně po 7 dnů v týdnu, h) pracovní pohotovostí doba, v níž je zaměstnanec připraven k případnému výkonu práce podle pracovní smlouvy, která musí být v případě naléhavé potřeby vykonána nad rámec jeho rozvrhu pracovních směn. Pracovní pohotovost může být jen na jiném místě dohodnutém se zaměstnancem, odlišném od pracovišť zaměstnavatele, i) prací přesčas práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn. U zaměstnanců s kratší pracovní dobou je prací přesčas práce přesahující stanovenou týdenní pracovní dobu; těmto zaměstnancům není možné práci přesčas nařídit. Prací přesčas není, napracovává-li zaměstnanec prací konanou nad stanovenou týdenní pracovní dobu pracovní volno, které mu zaměstnavatel poskytl na jeho žádost, 175

78 Pracovní doba a doba odpočinku j)* noční prací práce konaná v noční době; noční doba je doba mezi 22. a 6. hodinou, k)* zaměstnancem pracujícím v noci zaměstnanec, který odpracuje během noční doby nejméně 3 hodiny ze své pracovní doby v rámci 24 hodin po sobě jdoucích v průměru alespoň jednou týdně v období, uvedeném v 94 odst. 1, l) rovnoměrným rozvržením pracovní doby rozvržení, při kterém zaměstnavatel rozvrhuje na jednotlivé týdny stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě kratší pracovní dobu, m)* nerovnoměrným rozvržením pracovní doby rozvržení, při kterém zaměstnavatel nerozvrhuje rovnoměrně na jednotlivé týdny stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě kratší pracovní dobu, s tím, že průměrná týdenní pracovní doba nesmí přesáhnout stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě kratší pracovní dobu, za období nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích. Jen kolektivní smlouva může toto období vymezit nejvýše na 52 týdnů po sobě jdoucích. (2) Ustanovení odstavce 1 písm. d) až f) platí i v případě, kdy při pravidelném střídání zaměstnanců ve směnách dojde k souběžnému výkonu práce zaměstnanců navazujících směn, avšak jen po dobu nejvýše 1 hodiny. K 78 1. Podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod mají zaměstnanci právo na uspokojivé pracovní podmínky, k nimž patří také úprava pracovní doby a doby odpočinku stanovená zákonem. Pracovní doba 2. Definice pracovní doby v 78 odst. 1 písm. a) představuje úplnou transpozici čl. 2 odst. 1 směrnice 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby. Pracovní doba je dobou (i) po kterou je zaměstnanec povinen vykonávat práci pro zaměstnavatele a/ nebo (ii) kdy je zaměstnanec povinen být připraven na pracovišti zaměstnavatele k výkonu práce pro zaměstnavatele. Před 1. 1. 2007 byla doba připravenosti na pracovišti považována za pracovní pohotovost, taková úprava však byla v rozporu s výše zmíněnou směrnicí. Pracovní pohotovost 3. Pracovní pohotovostí je doba, kdy zaměstnanec práci nevykonává, ale je mimo pracoviště připraven ji podle pokynů zaměstnavatele začít konat. Pokud by zaměstnanec byl připraven na pracovišti zaměstnavatele, jednalo by se o pracovní dobu. Pro rozsah pracovní pohotovosti zákoník práce nestanoví žádná časová omezení, ale vyžaduje k jejímu konání dohodu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Doba odpočinku 4. Doba, která není pracovní dobou, je považována za dobu odpočinku. Do doby odpočinku je zahrnuta i pracovní pohotovost (nikoliv však případy, kdy zaměstnanec v rámci pracovní pohotovosti na žádost zaměstnavatele koná práci). Zákoník práce 176

Obecná ustanovení o pracovní době a délka pracovní doby 78 rozeznává dvě hlavní doby odpočinku, které je zaměstnavatel povinen zaměstnancům poskytnout: nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami a nepřetržitý odpočinek v týdnu. Směna 5. Směna je definována jako část týdenní pracovní doby (bez práce přesčas), kterou musí zaměstnanec odpracovat na základě rozvrhu pracovní doby, který je předem určen zaměstnavatelem. V praxi se často zaměňují pojmy pracovní doba a směna. Jedná se však o dva rozdílné instituty směnou je pouze to, co měl zaměstnanec rozvrhnuto, pracovní dobou je vše, co zaměstnanec odpracoval (tedy včetně práce přesčas). Zaměstnanec měl rozvrhnutou směnu v délce 7 hodin. Poté, co ji odpracoval, ho jeho nadřízený požádal o práci přesčas v rozsahu 4 hodiny, kterou zaměstnanec vykonal. Směna zaměstnance byla tedy 7 hodin, jeho pracovní doba však 11 hodin. Pracovní režimy 6. Některé práce nelze na pracovišti zaměstnavatele provést pouze v jedné směně, a proto zákoník práce dále upravuje dvousměnný, třísměnný a nepřetržitý pracovní režim. V těchto režimech se zaměstnanci vzájemně a pravidelně střídají ve směnách následovně: ve dvousměnném pracovním režimu ve 2 směnách během 24 hodin po sobě jdoucích, ve třísměnném pracovním režimu ve 3 směnách během 24 hodin po sobě jdoucích, v nepřetržitém pracovním režimu k zajištění nepřetržitého provozu (tj. provozu, který vyžaduje, aby byla práce prováděna 24 hodin denně, 7 dní v týdnu) během 24 hodin po sobě jdoucích. 7. Pracovní režimy jsou důležité pro délku stanovené týdenní pracovní doby v jednosměnném režimu činí 40 hodin, ve dvousměnném 38,75 hodiny a ve třísměnném a nepřetržitém 37,5 hodiny. 8. Pravidelné střídání znamená, že jedna skupina zaměstnanců vykonává po určitou dobu práci v jednom typu směny (například ranní) a v dalším období v jiném typu směny (například noční) a tyto cykly se v určitém rytmu opakují. Ačkoliv zákoník práce nedefinuje, v jakém období má k pravidelnému střídání práce v jednotlivých směnách dojít, lze předpokládat, že by se mělo jednat o ucelené období, tedy například týdně, měsíčně, ale například i čtvrtletně pokud by zaměstnavatel rozvrhnul pracovní dobu tak, že v prvním čtvrtletí zaměstnanec bude pracovat ve směně ranní a ve druhém čtvrtletí ve směně odpolední. Vzájemné střídání znamená, že skupiny zaměstnanců se střídají v práci na stejném pracovišti v navazujících směnách během 24 hodin po sobě jdoucích (tedy nikoliv vždy v rámci jednoho kalendářního dne), nebo na tomto pracovišti pracují souběžně 177

78 Pracovní doba a doba odpočinku 178 maximálně po dobu 1 hodiny. Ke vzájemnému střídání dojde i tehdy, pokud jsou skupiny zaměstnanců velikostně rozdílné. V hotelových restauracích je běžné, že v ranní (snídaňové) směně pracuje zaměstnanců méně, než ve směně odpolední, ve které je zahrnuta obsluha obědu a večeře. Ranní směna má například 5 číšníků a směna odpolední 15. Přesto se jedná o vzájemné střídání. 9. Pokud by však zaměstnanci na pracovišti společně pracovali déle než jednu hodinu, o vzájemné střídání a tudíž ani o dvou- či třísměnný nebo nepřetržitý provoz by se nejednalo. Každý den se dvě skupiny zaměstnanců na stejném pracovišti střídají ve směnách. První skupina pracuje v ranní směně od 6.00 do 14.30 hodin, druhá skupina pracuje v odpolední směně od 13.00 do 21.30 hodin. Každé dva týdny se směny vymění, takže první skupina pracuje v odpolední směně a druhá skupina v ranní směně, atd. Podmínka pravidelného střídání je splněna. Nicméně protože souběžný výkon práce trvá déle než jednu hodinu (od 13.00 do 14.30 hodin), nejedná se o vzájemné střídání a takový režim není považován za dvousměnný pracovní režim. Stanovená týdenní pracovní doba obou skupin zaměstnanců proto činí 40 hodin týdně (nikoliv 38,75 hodiny týdne, jako by tomu bylo ve dvousměnném režimu). Za dvousměnný pracovní režim by byl považován například takový rozvrh, kdy by se zaměstnanci pravidelně střídali ve směnách od 6.00 do 14.00 hodin a od 13.00 do 21.00 hodin. Definice práce přesčas 10. Prací přesčas je práce, která překročí stanovenou týdenní pracovní dobu a je vykonávána zaměstnancem mimo předem stanovený rozvrh směn: na základě nařízení zaměstnavatele (nadřízeného zaměstnance) daného předem, nebo se souhlasem zaměstnavatele (nadřízeného zaměstnance). 11. Z výše uvedené definice vyplývá, že prací přesčas není automaticky jakákoliv práce pro zaměstnavatele mimo předem stanovenou pracovní dobu, ale pouze práce, kterou zaměstnavatel nařídil jako přesčas, nebo ke které zaměstnanec obdržel zaměstnavatelův souhlas (tj. zaměstnavatel a zaměstnanec se na přesčasu dohodli). Práce přesčas nemůže být předmětem rozvrhu směn, a to ani za předpokladu, že je naplánovaná. Pokud zaměstnanec požádá o práci mimo svoji stanovenou pracovní dobu výměnou za pracovní volno, tj. napracovává si volno, taková práce se za přesčas nepovažuje. Práce přesčas při kratší pracovní době 12. Při kratší pracovní době je práce přesčas posuzována odlišně. Prací přesčas se rozumí až práce přesahující stanovenou týdenní pracovní dobu, tj. 40 hodin týdně. Výkon práce přesčas navíc nelze zaměstnanci s kratší pracovní dobou nařídit, ale zaměstnavatel

Obecná ustanovení o pracovní době a délka pracovní doby 78 se s ním vždy musí dohodnout. Zaměstnanec tedy může po vzájemné dohodě se zaměstnavatelem vykonávat práci nad rámec sjednané kratší pracovní doby, ale příplatek za práci přesčas mu bude náležet teprve za vykonanou práci nad rámec stanovené týdenní pracovní doby. Tímto opatřením je zajištěna podmínka rovného zacházení ve vztahu k zaměstnancům pracujícím po celou stanovenou týdenní pracovní dobu. Zaměstnanec pracující v privátní sféře má sjednánu kratší pracovní dobu v rozsahu 20 hodin týdně. Práce v rozmezí od 0 do 20 hodin je prací v rámci kratší pracovní doby, zaměstnanec je povinen ji konat a náleží mu za ni pouze mzda. Práce od 20 do 40 hodin je prací v rámci stanovené týdenní pracovní doby, zaměstnanec není povinen ji konat (tj. zaměstnavatel mu ji nemůže nařídit, je možné se jen dohodnout) a náleží mu za ni pouze mzda. Práce nad 40 hodin týdně je prací přesčas, zaměstnanec není povinen ji konat (tj. zaměstnavatel mu ji nemůže nařídit, je možné se jen dohodnout) a zaměstnanci náleží mzda a příplatek ve výši nejméně 25 % průměrného výdělku za práci přesčas. Definice noční práce a zaměstnanců pracujících v noci 13. Noční prací je jakákoliv práce vykonávaná v noční době, která je definována jako doba mezi 22.00 a 6.00 hodinou. 14. Za zaměstnance pracujícího v noci je dlouhodobě považován zaměstnanec, který během noční doby pravidelně odpracuje nejméně 3 hodiny za své pracovní doby v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. Předchozí právní úprava však blíže nespecifikovala termín pravidelně, takže byl vykládán různě (např. 1x týdně, 1x měsíčně atd.). Vzhledem ke specifickým povinnostem, které má zaměstnavatel vůči zaměstnancům pracujícím v noci ( 94), novela zákoníku práce zpřesnila tuto definici tak, že za zaměstnance pracujícího v noci se považuje pouze zaměstnanec, který odpracuje v noční době nejméně 3 hodiny ze své pracovní doby v rámci 24 hodin po sobě jdoucích v průměru alespoň jednou týdně v období nejdéle 26 po sobě jdoucích týdnů. 15. Zaměstnavatelé často zaměňují noční práci a zaměstnance pracující v noci a mylně se domnívají, že pouze zaměstnanci pracující v noci mají právo na příplatek za práci v noci. Ale i zaměstnanec, který nikdy nepracoval v noční směně, jen při jedné příležitosti potřeboval dokončit práci po 22.00 hodině, má nárok na tento příplatek. Rozdíl mezi zaměstnanci pouze příležitostně vykonávajícími noční práci a zaměstnanci pracujícími v noci spočívá v tom, že vůči druhé skupině zákoník práce stanoví zaměstnavatelům v 94 zvláštní povinnosti. Rovnoměrné rozvržení pracovní doby 16. Pokud zaměstnavatel rozvrhuje zaměstnanci na každý týden celou stanovenou týdenní pracovní dobu, případně celou sjednanou kratší pracovní dobu, jedná se o rovnoměrné rozvržení pracovní doby. Dle rozvrhu má zaměstnanec odpracovat každý týden stejný počet hodin. Tedy například zaměstnavatel rozvrhuje zaměstnancům v jednosměnném pracovním režimu na každý týden 40 hodin práce, ve třísměnném pracovním 179

78 Pracovní doba a doba odpočinku režimu na každý týden 37,5 hodiny práce a zaměstnancům s polovičním úvazkem (tj. kratší pracovní dobou) na každý týden 20 hodin práce. 180 Od pondělí do pátku 9.00 až 17.30 hodin nebo od úterý do soboty 7.30 až 16.00 hodin (tedy každý den 8 hodin). Vzhledem k tomu, že novela zákoníku práce prodloužila maximální délku směny u rovnoměrného rozvržení pracovní doby z 9 na 12 hodin, jsou možné i jiné kombinace, např. od pondělí do středy 11 hodinové směny 9.00 až 20.30 hodin a ve čtvrtek směna 7 hodinová od 8.00 do 15.30 hodin vše počítáno s přestávkou na jídlo a oddech). Nerovnoměrné rozvržení pracovní doby 17. Pokud zaměstnavatel nerozvrhuje zaměstnanci stanovenou týdenní pracovní dobu, případně sjednanou kratší pracovní dobu, rovnoměrně na jednotlivé týdny, jedná se o nerovnoměrné rozvržení pracovní doby. Zaměstnavatel rozvrhuje na každý týden pracovní dobu v jiné délce podle svých provozních potřeb. Musí však rozvrhnout stanovenou týdenní pracovní dobu, případně kratší pracovní dobu, v průměru na vyrovnávací období, které trvá nejvýše 26 týdnů. Zaměstnavatel, na jehož pracovišti působí odborová organizace, má v tomto ohledu výhodnější postavení, protože může s odborovou organizací v kolektivní smlouvě sjednat vyrovnávací období pro nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobu až 52 týdnů. Vyrovnávací období je 6 týdnů, stanovená týdenní pracovní doba je 40 hodin týdně. Na první týden zaměstnavatel rozvrhl 33 hodin, na druhý týden 35 hodin, 40 hodin v třetím a čtvrtém týdnu, 20 hodin v pátém týdnu a 72 hodin v šestém týdnu. Celková pracovní doba za vyrovnávací období je 240 hodin (33 + 35 + 40 + 40 + 20 + 72). V průměru má tedy zaměstnanec na šestitýdenní vyrovnávací období rozvrženou stanovenou týdenní pracovní dobu (40 hodin x 6 týdnů = 240 hodin). Podmínky stanovené zákoníkem práce jsou splněny. 18. Pracovní doba rozvržená na vyrovnávací období nesmí nikdy v průměru přesáhnout stanovenou týdenní pracovní dobu, případně sjednanou kratší pracovní dobu. Pokud by zaměstnavatel na vyrovnávací období rozvrhl hodin naopak méně, jednalo by se o překážky v práci na straně zaměstnavatele a zaměstnancům by za nerozvrženou dobu náležela náhrada mzdy nebo platu ve výši 60 až 100 % průměrného výdělku. 19. Kromě rovnoměrného a nerovnoměrného rozvržení zákoník práce dříve obsahoval ještě jinou úpravu pracovní doby (dříve 84a), novela zákoníku práce však tento institut zrušila. Vzhledem k vyšší flexibilitě rovnoměrného rozvržení pracovní doby se totiž stal nadbytečným. Evropská úprava 20. Směrnice 2003/88/ES v čl. 2 bodě 3 definuje noční dobu, jíž je doba v délce nejméně sedmi hodin, vymezená vnitrostátními předpisy, která ve všech případech musí

Obecná ustanovení o pracovní době a délka pracovní doby 78 zahrnovat dobu mezi půlnocí a pátou hodinou ranní. Česká právní úprava splňuje obě podmínky a v případě podmínky délky doby nejméně sedmi hodin jde nad tento rámec, když noční dobu stanoví na dobu od 22.00 do 6.00 hodin, tj. na osm hodin. 21. Čl. 2 bod 5 českého překladu směrnice 2003/88/ES použil v rámci definice práce na směny termín turnus, který však blíže nespecifikuje. I když tento termín zákoník práce do svého textu nepřevzal, je často používán ve vnitřních předpisech zaměstnavatelů, v kolektivních smlouvách apod., což v rámci rozvrhování pracovní doby může způsobovat výkladové problémy. Někdy je tento termín vykládán tak, že jde o časový úsek, který zahrnuje dvě nebo více částí téže směny. Za turnus však např. u linkové dopravy může být považován i schválený rozvrh směn včetně doby čekání mezi ukončením jednoho a započetím příštího spoje. 22. Na místo vyrovnávacího období, používaného zákoníkem práce, český překlad směrnice operuje s termínem referenční období. Maximální délku referenčního období směrnice stanoví v měsících (6 měsíců, resp. 12 měsíců, pokud je tak sjednáno v kolektivní smlouvě). Zákoník práce oproti tomu určuje délku vyrovnávacího období v týdnech (nejvýše 26 týdnů, resp. 52 týdnů v případě, že je tak sjednáno v kolektivní smlouvě). Tato odchylka má praktické příčiny, protože výchozím bodem české právní úpravy pracovní doby je stanovená týdenní pracovní doba, jejíž dodržování se v měsíčních obdobích obtížně posuzuje. Judikatura: I. Směrnice Rady 93/104/ES ze dne 23. listopadu 1993, o některých aspektech úpravy pracovní doby, musí být vykládána v tom smyslu, že je třeba považovat pracovní pohotovost ( Bereitschaftsdienst ), již lékař vykonává podle režimu fyzické přítomnosti v nemocnici, v plném rozsahu za pracovní dobu ve smyslu této směrnice, i když je dovoleno, aby zúčastněná osoba odpočívala na pracovišti během doby, kdy nejsou její služby vyžadovány, s cílem, že tato směrnice brání právní úpravě členského státu, která kvalifikuje doby nečinnosti pracovníka v rámci takovéto pracovní pohotovosti jako doby odpočinku. II. Směrnice 93/104 musí být rovněž vykládána v tom smyslu, že: za takových okolností, jako jsou okolnosti v původním řízení, brání právní úpravě členského státu, jež jde-li o pracovní pohotovost vykonávanou podle režimu fyzické přítomnosti v nemocnici, umožňuje v odpovídajícím případě prostřednictvím kolektivní smlouvy nebo podnikové dohody založené na takové kolektivní smlouvě poskytnout náhradu pouze za doby pohotovosti, během nichž pracovník skutečně vykonával pracovní činnost, aby spadala pod ustanovení čl. 17 odst. 2 bodu 2.1 písm. c) bodu i) této směrnice upravující odchylky, zkrácení doby denního odpočinku po dobu 11 po sobě jdoucích hodin kvůli výkonu pracovní pohotovosti, která se přidává k běžné pracovní době, je podmíněno tím, že dotčeným pracovníkům jsou poskytnuty rovnocenné náhradní doby odpočinku v době bezprostředně následující po příslušné pracovní době, mimoto takovéto zkrácení doby denního odpočinku nemůže v žádném případě přesáhnout maximální délku týdenní pracovní doby stanovenou v článku 6 výše zmíněné směrnice. (Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. 9. 2003 ve věci C-151/02, Landeshauptstadt Kiel v. Norbert Jaeger, celexové č. 62002CJ0151, http://eur-lex.europa.eu/) Článek 6 bod 2 směrnice 93/104 je třeba vykládat tak, že za okolností takových, jaké jsou dány v původním řízení, brání právní úpravě členského státu, jejímž účinkem je, pokud jde o dobu pracovní 181

78 Pracovní doba a doba odpočinku pohotovosti na pracovišti ( Arbeitsbereitschaft ), kterou zajišťují pracovníci zdravotnické záchranné služby v rámci záchranné lékařské služby první pomoci u organizace, jakou je Deutsches Rotes Kreuz, že umožňuje, případně i prostřednictvím kolektivní smlouvy nebo podnikové dohody uzavřené na základě takové kolektivní smlouvy, překročení maximální týdenní pracovní doby v délce 48 hodin stanovené tímto ustanovením; uvedené ustanovení splňuje všechny podmínky požadované k tomu, aby zakládalo přímý účinek (Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 10. 2004 ve spojených věcech C-397/01 až C-403/01, Bernhard Pfeiffer a další v. Deutsches Rotes Kreuz, Kreisverband Waldshut ev, celexové č. 62001CJ0397, http://eur-lex.europa.eu/) Směrnice Rady 93/104/ES ze dne 23. listopadu 1993, o některých aspektech úpravy pracovní doby, musí být vykládána v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která, pokud jde o pohotovostní službu vykonávanou pracovníky některých sociálních a zdravotnicko-sociálních zařízení v režimu fyzické přítomnosti na pracovišti, stanoví pro potřeby výpočtu skutečné pracovní doby takový systém rovnocennosti, jaký je předmětem věci v původním řízení, pokud není zajištěno dodržení veškerých minimálních požadavků stanovených uvedenou směrnicí s cílem účinně chránit bezpečnost a zdraví pracovníků. V případě, že vnitrostátní právní úprava stanoví, zejména pro maximální týdenní pracovní dobu, maximální délku, která je pro pracovníky příznivější, jsou limity nebo maximálními délkami relevantními pro účely zjištění, zda jsou dodržována ochranná pravidla stanovená uvedenou směrnicí, výhradně limity nebo maximální délky, které stanoví uvedená směrnice. (Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 1. 12. 2005 ve věci C-14/04, Abdelkader Dellas a další v. Premier ministre a Ministre des Affaires sociales, du Travail et de la Solidarité, celexové č. 62004CJ0014, http://eur-lex.europa.eu/) Směrnice Rady 93/104/ES ze dne 23. listopadu 1993, o některých aspektech úpravy pracovní doby, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/34/ES ze dne 22. června 2000, jakož i směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003, o některých aspektech úpravy pracovní doby, musí být vykládány v tom smyslu, že: brání právní úpravě členského státu, podle níž pracovní pohotovost, kterou lékař vykonává v režimu fyzické přítomnosti na pracovišti, ale během které nevykonává žádnou skutečnou činnost, není považována v plném rozsahu za pracovní dobu ve smyslu uvedených směrnic, nebrání tomu, aby členský stát uplatňoval právní úpravu, která, pro účely odměňování pracovníka a pokud jde o pracovní pohotovost vykonávanou tímto pracovníkem na jeho pracovišti, zohledňuje odlišně období, během nichž je skutečně vykonávána práce, a období, během nichž k výkonu skutečné práce nedojde, za předpokladu, že takový režim plně zaručuje užitečný účinek práv, která pracovníkům přiznávají uvedené směrnice za účelem účinné ochrany jejich zdraví a bezpečnosti. (Usnesení Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 7. 2007 ve věci C-437/05, Jan Vorel v. Nemocnice Český Krumlov, celexové č. 62005CO0437, http://eur-lex.europa.eu/) Související ustanovení: 79 stanovená týdenní pracovní doba, 80 kratší pracovní doba, 90 odpočinek mezi dvěma směnami, 92 nepřetržitý odpočinek v týdnu, 93 práce přesčas, 94 zaměstnanci pracující v noci, 95 pracovní pohotovost, 114 mzda nebo náhradní volno za práci přesčas, 116 mzda za práci v noci, 140 odměna za pracovní pohotovost, 208 jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele, 209 částečná nezaměstnanost, 350a definice týdne Související předpisy: čl. 28 Listiny základních práv a svobod Předpisy práva Evropských společenství: Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby 182