severní polabí Buková hora (Zinkenstein, Buchberg) - 684 m n. m. - Dominantní čedičová homole (556 m n. hl. Labe) táhlého hřebene (ve Verneřickém středohoří) nazývaného někdy dle počtu vrcholků Čtrnáctihoří (Vierzehnberge), tvořícího předěl mezi okr. Děčín, Ústí a Litoměřice. Leží na území Verneřic (Wernstadt), resp. dříve samostatné Příbrami (Biebersdorf), na pravém břehu řeky nad Malým Březnem (Klein-Priesen) a Těchlovicemi (Tichlowitz). Na temeni (plochý tefritový suk tvaru krátkého hřbítku s hřebenovými skalkami) je mocný mrazový srub s křivolakými buky, dnes s omezeným rozhledem (přístup po kamenných schodech), tzv. Humboldtova vyhlídka (Humboldtaussicht). Na úpatí se rozkládaly dnes zaniklé obce Stará Homole (Althummel) a Velké Stínky (Großzinken). Masiv k jihu ostře spadá k Lučnímu potoku (Lischkenbach, Kreuzbach) a k sev. zvolna přechází v náhorní plošinu u Verneřic a Rychnova (Reichen). Zalesněná lokalita byla osázena buky, duby i jehličnany. Před kolonizací převýšení dělilo osídlené Litoměřicko od téměř neobydleného hvozdu na Děčínsku. Prvními známými majiteli krajiny a snad i hory byli Johanité, ve 12. a 13. stol. vlastnili na Ústecku řadu vsí. Na poč. 14. stol. (po 1305) vznikl statek Těchlovice, sahal až k vrcholu, hranice se ale několikrát měnila. Sama špice tehdy patrně patřila vartenberské državě Ostrý (Scharfenstein) u Benešova n. Pl. (Bensen) a r. 1511 byla připojena k sousednímu (těž vartenberskému) panství Liběšice (Liebeschitz), jež po r. 1537 střídalo vlastníky, posledními byli na poč. 20. stol. rytíři von Schroll. Po pozemkové reformě ve 20. l. 20. stol. kopec připadl státu. Za výhledem sem v doprovodu několika příbramských sedláků 14. 10. 1778 od Verneřic a Příbrami koňmo vyjel císař Josef II., pokračovali přes St. Homoli na Vitín (Wittine) a Ústí. Hledal stanoviště ke sledování pruského vojska v nadcházející válce o bavorské dědictví. O Nanebevzetí 2. 5. 1799 tu příbramský čtenářský kroužek pod vedením rychnovského rychtáře a pivovarníka Josefa Palme osadil dřevěnou tabuli s citací Humboldtovy básně, vydržela asi 20 let. Přírodovědec a zakladatel vědecké geografie F. H. A. v. Humboldt sem vystoupil r. 1837 při jedné z cest po středohoří, což pak upomínaly pamětní desky, od 1. 5. 1899 dřevěná a od 16. 7. 1922 až do 60. - 70. l. 20. stol. (nejméně do r. 1964) bronzová, dnes zbyly jen 4 ve skále vyvrtané díry. Jiným prominentním návštěvníkem byl r. 1852 zřejmě i saský král A. F. August. Jedinečnost výhledu přitahovala a v době rané turistiky ji zmiňuje i první tištěný průvodce (1824) Wanderungen auf der Herrschaft Tetschen (Carl Friedrich Grünwald). Kromě popisu kopců upozorňuje i na 5 sáhů hlubokou rozsedlinu 30 kroků jihových. od vrcholu, kde se i v létě držel sníh a led. Totéž uvádí topograf Johann Gottfried Sommer v 1. díle spisu Das Königreich Böhmen - Litoměřický kraj (Leitmeritzer Kreis) z r. 1833 - dle souč. zaměření 3,5 m hl. propadlina, na níž navazuje 7metrová jeskyně, tzv. Ledové jámy nebo Ledová jeskyně (Eishöhle). Míso je opředeno pověstmi o skřítcích střežících poklad, čertech, nočních myslivcích aj., např. o rytíři, co se do podzemí jal hledat zlatý poklad. Byť ho strážci varovali, nenechal se mladík odradit. Přiblížil se k puklině, vtom vzlétlo hejno bílých ptáků, oř se splašil a do propasti se s ním zřítil. Občas pak uhlíři u skály vídali bílého jezdce na bělouši, jak padají kamsi dolů První veřejná schůze blankartického vzdělávacího spolku Fortschritt (Pokrok) tu proběhla 12. 6. 1870 pod širým nebem, 3 přednášky přilákaly na tisíc hostů z Benešova, Verneřic, Děčína, Ústí, Litoměřic a Č. Lípy. V srpnu 1879 nechal Josef von Schroll na výstupku zbudovat 6tiboký dřevěný pavilon s lavicemi. Plán zhotovil liběšický vrchnosten- B
B severní polabí ský důchodní správce Schimaczek (v červnu 1914 byl zchátralý altán stržen a zřízena replika, dosloužila po r. 1945) a v Tetschen-Bodenbacher Zeitung vyšel 27. 8. 1879 avisní článek. Nad Těchlovicemi bylo r. 1890 pod vývratem odkryto ústí zavalené štoly (patrně jich tu existovalo víc). Dle oronyma Zinkenstein se spekuluje o těžbě zinku. Výklady jsou ale různé, vlastivědný badatel Emil Neder z Jedlky (Höflitz) poukazoval na příjmení Zinke, až do 2. sv. války se dochovalo v názvu statku ve V. Stínkách (Zinkbauer). Prof. V. Šmilauer se domníval, že Stínky ( malé stěny ) souvisejí s typickými čedičovými útvary místy zde vystupujícími na povrch. Totéž potvrzuje i prof. dr. J. E. Hibsch, Zinken považoval za staré ozn. právě těchto bloků, lidově Heehaffen (Heuhaufen - hromady sena), jakož i Hellmut Storch v disertaci o pomístních názvech soudního okr. Benešov, Zinken (nářečně tsinken - špičaté skály) srovnává s termínem Zinnen (cimbuří) v Dolomitech. Dr. A. Profous Stínky odvozoval od štěnice ap. Novotvar Buková, dřív častěji Bukovská hora z 19. stol. pochází snad od lesa Buchwald v labském svahu. R. 1892 si valkeřický učitel Emil Perthen v časopise Aus deutschen Bergen stěžoval na nízkou návštěvnost, ač jedinečný výhled. Konc. 19. stol. sílily hlasy po rozhledně, před r. 1900 zde příbramskorychnovská sekce Horského spolku pro České Švýcarsko, zal. r. 1878 v Děčíně, nechala vztyčit vyhlídkovou věžičku a v srpnu 1905 se tu vyskytl srub se 2 světnicemi a provozem o nedělích, svátcích či na objednávku, spravoval jej Josef Kratochwill, v dubnu 1906 získal hostinskou koncesi a útulna Dům na Bukové hoře (Zinkensteinhaus) prosperovala i díky tudy vedoucí nově (1912) vytyčené dálkové turistické trase (Schlängelweg) z Pirny do Litoměřic (zn. zelenou vlnovkou v bílém poli). Potraviny i voda se donášely v nůších. V březnu 1914 nařídil majitel pozemku (sedlák Richter z V. Stínek) odstranění chýše, klub ale zakoupil parcelu sousední, chatu přemístil a zřídil cestu. Po 1. sv. válce se u vyhlídkové objevila věž trigonometrická, restaurant vedl válečný invalida Emil Ehrlich z Příbrami (čp. 32), srub již nedostačoval a dlouze se jednalo o přístavbě či hostinci novém. Vypracovaný projekt realizován nebyl, nicméně v neděli 13. 10. 1929 byla slavnostně otevřena kamenná část z neomítnutého čediče nyní již Děčínské boudy (Tetschner Baude) s hostinskými pokoji a bytem. (Základní kámen položen 7. 7. 1929 a u něj zazděna kazeta s mincemi, fotografiemi a pamětním zápisem.) Zúčastnilo se na 500 návštěvníků. Objekt dostal čp. 7 ve V. Stínkách, kam katastrem spadal. R. 1930 oheň zničil střechu a po spolkové reorganizaci přešla hospoda z předsednictva na děčínskou sekci, koupila zařízení, financovala údržbu, vybírala nájem a 6. 6. 1931 v lokále dokonce zřídila Děčínský koutek. Poslední předválečnou úpravou (1937) došlo k rozšíření terasy. E. Ehrlich byl r. 1945 stejně jako ostatní okolní odsunut, majetek konfiskován a jako Chata KČT Buková hora přešel do národní správy pražského ústředí Klubu českých turistů, dosadilo nájemce Stanislava Mahlera. Kolem r. 1950 částečně vyhořel a po obnově zůstal ještě na čas v provozu. V 50. letech ztratil turistický význam a čekal na postupnou devastaci. Na jaře 1958 počala výstavba TV vysílače, vyrostla provozní budova a v boudě byla umístěna retranslační stanice. Vysílalo se od 11. 6. 1960. Provizorní (jeřábový) příhradový stožár v l. 1960-62 nahradila ocelová (181,5 m) konstrukce (provoz od prosince 1962). Při údržbě se vznítil požár (3. 12. 1965) a 9. 10. 1966 musela být věž odstřelena a následně postavena nová. Dnešní železobetonová (223,4 m, průměr u paty 12 m) povstala v l. 1972-75, fungovala od prosince 1975. Boudu si k rekreaci upravili České radiokomunikace, v jejichž rozlehlém areálu na severových. svahu byl položen krátký lyžařský vlek. R. 2003 chatu koupil Karel Andok z Rychnova a po více než půlstoletí jí vrátil někdejší název. Krom ubytovny tu o víkendech vede kiosk, neboť, jak stojí v historické koncesní žádosti všichni cizí návštěvníci touží po dlouhé a namáhavé horské túře po osvěžujícím nápoji nebo malém občerstvení. Pan hostinský i uvažuje o obnově altánu! Z plošiny lze za pěkného počasí dohlédnout až do Prahy, k jihu na labské údolí a Středohoří, západní obzor ohraničují Krušné hory (Erzgebirge), na východě vidíme Lužické hory (Lausitzer Gebirge), Ještěd (Jeschken), Jizerské hory (Isergebirge) a Trosky, k severu částečně České Švýcarsko (Böhmische Schweiz).
severní polabí Bukovina (Buchbusch) - 300 m n. m. - Osada ležící 1 km severně od podhorské vsi Horní Zálezly (Salesel), jež je dnes společně s Babinami I (Babina A), Březím (Presei, Presey), Čeřeništěm (Tschersing), Němčím (Nemschen), Pohořím (Pohorz), Proboštovem (Proboscht), Rýdečí (Ritschen) a Řetouní (Rzettaun) místní částí Malečova (Malschen). Na mapě Císařských povinných otisků stabilního katastru Čech z r. 1843 (resp. 1847 - Lith. Krapf u. Müller) figuruje v katastru: H. Zálezly, kraj Litoměřice (Leitmeritz), okres Střekov (Schreckenstein). Jméno patrně dostala dle svahových bučin, sestupujících až do blízkosti většiny stavení. Zachovaly se ve více či méně pozměněné podobě jen 2-3 původní usedlosti (1 s roubeným patrem), doplněné větším počtem drobných objektů individuální rekreace. Nad Svádovem leží při silnici do Malešova [Malečov - Fotografie Romana Häuslera. Malschen] vesnice Vlčíněves (Waldschnitz) pod lesnatými, příkrými stráněmi, nad níž vrývá se do lesnaté stráně úzká nedávno odkrytá jeskyně. Naproti na levém břehu zřízeno překladiště státní dráhy u přístaviště parolodí. Naproti Hradišti [Radischke, Radischken] leží k jihu vesnice Varta se zříceninou stejnojmeného hradu. Pod ní se vine malý potůček idyllickým údolíčkem, jímž vede stezka ze vsi Vlčiněvsi [Olešnice - Waldschnitz] na jižním svahu Hradiště do městyse V. Března (Gross-Priesen). Pro krásnou polohu a teplé podnebí bytuje zde mnoho cizinců (stanice severo-západní dráhy, přístaviště parolodí) (126 m). Rozkládá se těsně u Labe při ústí krásného klikatého údolí Binovského s velmi úzkým struhovitým dnem. Krásná silnice stoupá těsně podle bystrého potoka, brzo lučinami, brzo hustým olšovím neb slujemi lesními se vinoucího, údolím vzhůru, kolem četných výstavných mlýnů. Poslední z nich leží velmi romanticky v kotlině obstoupené téměř svislými stráněmi a kolem stoupá úzká pěšinka vzhůru do vsi Zálezlu, na západním svahu údolí. Za mlýnem údolí náhle k východu se obrací a silnice se rozvětvuje; jedna větev údolím dále k Lhotě (Welhotta) a Homolím (Humel) vede, druhá v zatáčkách po stráni skrze Proboštov (pěkný kostel na vršku daleko viditelný) a lesem k Tašovu stoupá. Nikdo by netušil, vida čedičové a znělcové skály na obou úbočích vystupovati, že nalézá se v krajině, kde hnědé uhlí se dobývá. Přichází v tenkých vrstvách mezi znělcovým kamením a tufy co anthracit, vystupující na den pod jménem Holý kluk u důlu sv. Vavřince (Laurenzi Schacht). Na východním úbočí jest u vesnice Binova čedičová skála (Mückenhausens Kuppe) působící svým kamením magnetickým odchýlení magnetické střelky. Za Tašovem v levo od silnice jest kaplička sv. Tomáše. - V. Wachsmann - Severní Polabí - Od Litoměřic až k Hřensku. Okolí měst Ústí n. L., Teplic, Litoměřic, Podmokel a Děčína - Česká Beseda v Ústí n. L. 1888 Ottova encyklopedie z 1. 1. 1908: Byňov (něm. Binowe), ves v Čechách, hejtm. a okr. Litoměřice (12,5 km jižně), býv. panství Březno Velké. fara Proboštov, pošta Homoly; 13 d., 76 obyv. něm. (1880). Mezi Březnem Velkým a [Byňov]- em kamenouhelné doly. B Bukovina a Byňov na mapě WANDERKARTE fürs Elbetal und des angrenzenden Gebietes vom Mittel- und Erzgebirge. 5. verbesserte Auflage - Entwurf von Carl Kroitzsch, Aussig.
B severní polabí Byňov (Binowe) - 282 m n. m. - Nachází se 4 km jižně od Velkého Března (Gross Priesen). V minulosti (1869-1950) přináležel k původně samostatné obci Suletice (Sulloditz), která je dnes společně s Byňovem, Babinami II (Babina B), Bláhovem (Plahow, Plahof), Doubravicemi (Tauberwitz), Haslicemi (Hasslitz), Lhotou pod Pannou (Deutsch Welhota) a Novou Vsí u Pláně (Neudörfel) místní částí (od r. 1961) Homole u Panny (Hummel). Nějaký čas (1. 7. 1980-31. 8.1990) ovšem příslušel k V. Březnu. Jakožto součást římskokatolické farnosti Proboštov (Proboscht) spadá pod Litoměřický vikariát. Kromě Byňova k Suleticím dříve patřilo ještě několik samot - Komárov (Mückenhübel), Rottrova chalupa (Rotterhäusel), U Panského Mlýna (Herrenmühle) ad., rozptýlených v údolích potoků a po úbočích okolních kopců. Sídlo se vyznačuje rozvolněnou zástavbou (jejíž prvotní půdorys byl ale postupně změněn) v příkrém svahu hlavně pravé strany údolí Homolského potoka (Großpriesner Bach, Hummelbach). R. 1404 se uvádí de Bynowa, v r. 1545 Byniov, na mapě císařského inženýra Jana Kryštofa Müllera z r. 1716 je zmiňován jako Binnowe a r. 1869 pak pod označením Bynov, což je zřejmě odvozeno od osobního jména majitele - Zbyň (Zbyňův dvůr). Vypuštěním předložky Z vznikl dnešní Byňov (někdy i Býňov). Oblast se v minulosti proslavila díky výskytům vysoce jakostních intravulkanických hnědouhelných slojí. V území zhruba ohraničeném trojúhelníkem Byňov, Horní Zálezly (Salesel) a Proboštov působila saská horní společnost Zálezelské uhelné těžířstvo (Salesler Kohlen-Gewerkschaft) pod dlouholetým vedením horního správce A. B. Castelliho, mj. tu objevil minerál, jenž po něm byl nazván castellit. Po zahájení r. 1819 v aktivitách však brzy ustala. Nicméně v r. 1832 začalo několik různých těžařů provozovat doly, které r. 1844 zmíněné těžířstvo převzalo. V r. 1880 komplex představoval 34 důlních měr. Jen u nedalekých Verneřic (Wernstadt) a Příbrami (Biebersdorf) existovalo v pol. 19. stol. 12 malých dolů. Při bádání v intravulkanických sedimentech (2004) byla zjištěna terciérní flóra a fauna. Nejspíše je to vázáno na pravděpodobný pozůstatek jednoho z průzkumných hornických děl (šurfů) východně od Byňova. (V žíle fonolitu na vrchu Holý kluk u Proboštova jsou hojné až 0,5 cm velké, žluté krystaly titanitu. Jedná se o po více než 100 letech nedávno obnovené naleziště oligocenních rostlin s charakteristickou flórou, zahrnující 2 kapradiny, 3 konifery a přes 60 krytosemenných rostlin, květenou a životním prostředím v někdejším jezeru, vyplněném během sopečně klidné periody - dle radiometrických dat před 29-30 mil. let - vulkanogenními sedimenty. Rekonstruovaná vegetace odpovídá smíšenému mezofytnímu lesu se značným zastoupením teplomilných prvků přežívajících z období svrchního eocénu. Složení i vzhled rostlinstva dokládá subtropické klima s mrazuprostými zimami a vysokým úhrnem ročních srážek.) Nejbližší z bývalých měr se vztahovaly k šachtě Marie Pomocná (viz Berand). Těžba postupně ztrácela význam a většina dolů skončila ještě před r. 1900 (u Verneřic byly 2 v provozu ještě po 1. svět. válce), ve volné krajině ale památky přetrvávají dosud. Některé dnes zborcené štoly (občas se do nich propadnou i vzrostlé stromy či větší množství zeminy) jsou zabezpečené proti vniknutí, jinými se údajně dá procházet i několik stovek metrů. V r. 1900 je v obci udáváno 13 domů a 78 obyvatel, obživu si zajišťovali rolnictvím, pastevectvím, ovocnářstvím a doznívalo i pěstování chmele. Děti docházely do školy v Homoli. Zajímavou ukázkou lidového stavitelství je usedlost (čp. 2; foto vlevo dole) s roubenou obytnou částí patra, ve dvoře roste památný strom - mohutná, 16 m vysoká lípa malolistá s rozdvojeným kmenem (obvod 344 cm). Místo je čas od času ohrožováno svahovými pohyby. V posledních letech tu začala fungovat malá jezdecká stáj (JS Byňov). Fotografie Romana Häuslera.
severní polabí Církvice (Zirkowitz) - 157 m n. m. - Původně samostatná ovocnářská ves na pravém břehu Labe, zhruba 8 km severozápadně od Litoměřic (Leitmeritz), chráněná rozložitým dvojkupým masivem Deblíku. Od 1. 1. 1981 (v té době s necelou stovkou obyvatel) je v důsledku tzv. druhé velké integrace místní částí Ústí n. L. (Aussig an der Elbe) - městský obvod Střekov (Schreckenstein). Název patrně pochází od někdejší religiózní dřevěné konstrukce ( cierkev ) prvně připomínané r. 1352, která měla již v 80. l. 14. stol. vlastního faráře (1384). Tehdy lovosická expozitura zahrnovala i Sebuzín (Sebusein) spolu s Kolibovem (Kolleben), Tlučeň (Tlutzen), Brnou n. L. (Birnai), Čeřeniště (Tschersing), Vimperk (Winterberg) či Dolní Zálezly (Salesel). Dědina je sice zmiňována od poloviny 14. stol. (1357), avšak výhodná poloha při velkém toku byla s jistotou osídlena již v epoše 1) 2) 3) 1) Celkový pohled na obec od východu, ve výřezu restaurace U Labské hvězdy (Zum Elbestern) (1910). 2) Pohled k dubickému kostelíku sv. Barbory (Dubitzer St. Barbara Kirche) na protějším břehu (1902). 3) Pohled od církvického přívozu na dubický kostelík rýsující se na obzoru (odesl. 1921). předhistorické. V 15. stol. patřila pánům ze Sebuzína; po vymření rodu na konci tohoto věku se vlastníci rychle střídali. Jeden čas (1543) dílem (vč. kostela) spadala pod državu lovosickou, zbytkem pak keblickému statku. Na počátku 17. stol. se stala majetkem královského Ústí, které ji záhy postoupilo Litoměřicím. Během 30tileté války (1618-48) silně utrpěla. Postupná obnova byla spojena s pozvolným populačním růstem, v r. 1787 je uváděno 18 stavení. Výuka tu probíhala asi od 3. čtvrtiny 18. stol., školní budova byla vystavěna na přelomu 18. a 19. stol. (vročení 1791) a v téže době východně od středu založen nový hřbitov. Po požáru sebuzínské školy v r. 1827 sem docházely i děti ze sousední obce (tento stav trval skoro 50 let). V r. 1833 byla se svými 19ti domy - z toho 8 náleželo dvoru v Keblicích (Keblitz) - a 100 německými osadníky katolického vyznání přifařena k Prackovicím (Praskowitz). R. 1887 je zaznamenáno 109 německých katolíků v 21ti obydlích. Dopravní ruch v Labském údolí (Elbetal, Elbtal) doznával nebývalý vzestup a počet zde žijících se zvyšoval. Maxima bylo dosaženo v r. 1930, kdy 38 tamních domů obývalo 169 občanů (149 Němců a 20 Čechů, 162 katolíci a 7 evangelíků). Věnovali se zejména dobytkářství, ovocnářství a vinařství (vinice ústeckých měšťanů se tu rozprostíraly už ve středověku), někteří však obživu museli hledat i jinde. V r. 1939 čítala 139 osob, na poštu se chodilo do Sebuzína. (Pro příštích 5 dekád se ze známých příčin zalidnění snížilo na méně než polovinu.) Od podzimu 1850 tudy procházela Rakouská severozápadní dráha (Österreichische Nordwestbahn), nyní trať č. 072 a ještě na mapě WANDERKARTE fürs Elbetal und des angrenzenden Gebietes vom Mittel- und Erzgebirge. 5. verbesserte C
C severní polabí Auflage - Entwurf von Carl Kroitzsch, Aussig je vyobrazen paroplavební přístav. Do protějších D. Zálezlů zajišťovaly dopravu převozní čluny. Drobné reziduum s malebnou, od r. 1701 barokní svatyní Nanebevzetí Panny Marie se vyznačuje sevřenou zástavbou s objekty většinou menšího měřítka. Na přilehlém pohřebišti se tyčí samostatná, věžová hranolovitá zvonice z cihlového hrázděného zdiva (dle ing. arch. Karla Kuči jediná hrázděná v Čechách), pod jírovcem (kaštan koňský, Aesculus hippocastanum) u hřbitovní zdi stojí lidová skulptura sv. Jana Nepomuckého z 18. stol. Uspořádání při okružní komunikaci nese znaky miniaturního centra právě u svatostánku, který je společně se zvonicí, barokní farou s mansardovou střechou z r. 1850 i Nepomuckého sochou státem chráněnou památkou. Jinak je místo doslova obklopeno rekreačními koloniemi. V labské nivě našly útočiště desítky, snad i stovky zahrádek s domky. Vysoko do přivrácených úbočí Malého Deblíku šplhají celé čtvrti rozlehlého chatového města. Předností jsou skromné, nicméně příjemné podmínky k pěstování vodních sportů a po břehu vede cyklistická stezka, úsek mezinárodní poříční trasy č. 2: Drážďany - Mělník (Melnik). Lze pokračovat přes Libochovany (Libochowan), Velké Žernoseky (Gross Czernosek) do Litoměřic. U žernoseckého přívozu se kříží s další (č. 25): Most (Brüx) - Doksy (Hirschberg). Najdeme tu i odpočivný altán s malým zázemím. Okrsek s opravenými církevními stavbami údolní krajinu podél mohutného labského zákrutu příhodně dotváří a dodává tajemnou hloubku duchovního rozměru. Ve svahu nad železnicí se nalézají kostřavové trávníky písčin, v jižních pasážích pak mezofilní ovsíkové louky a poháňkové pastviny. Jedno ze 3 nalezišť ve střední Evropě tu má brouk nosatec (Hypera vidua). Dalšími významnými druhy přežívajícími v okolí jsou např. roháč obecný (Lucanus cervus) nebo chřástal polní (Crex crex). Ottova encyklopedie z 1. 1. 1908: Církvice (něm. Zirkowitz), far. ves v Čechách na pr. bř. Labe, hejtm. a okr. Litoměřice (9 km sev.-vých.), býv. panství Lovosice, pošta Zalezly, 22 d., 109 obyv. něm. (1880); kostel Nanebevzetí P. Marie (ve XIV. stol. již farní). V novější době pěstuje se zde vinná réva a výborné ovoce. Deblík (Deblik, Döblig) - 459 m n. m. - Čedičová kuželovitá dominanta říčního meandru na pohledové linii Dubický kostelík (Dubitzer Kirchlein) - Varhošť (Aarhorst), na rozhraní Kostomlatského a Litoměřického středohoří, jež jsou geomorfologickými podcelky Českého středohoří (Böhmisches Mittelgebirge). Zvedá se do výše 310 m nad pravobřežní stranu Labe, které jej ze západu a severu půlkruhem obtéká, napůl cesty mezi 2 velkými městy - asi 8 km severozápadně od Litoměřic a cca 8 km na jih od Ústí n. L. Jižně od zalesněného pahorku - dříve pravděpodobně v důsledku zde vykonávaných pohanských obětních rituálů zvaného Ďáblík - leží Libochovany, na severním úpatí pak ústecké městské části Církvice a Sebuzín. Při obvodu vybíhají četné vedlejší suky, z jihozápadu a západu je silně narušen těžbou kamene dobývaného akciovou společností Tarmac CZ, silueta vrcholu prý má být ponechána. Na Deblík s čedičovými lomy u Libochovan, pohled na východní břeh Malém Deblíku s bohatými lesními a lesostepními společenstvy - jako v jediné lokalitě od dubického kostelíka. Foto: Josef bývalého Severočeského kraje (II. zóna CHKO České středohoří, segment č. II/5) - Svoboda (1961) byl r. 1996 zaznamenán zatím poslední výskyt kriticky ohrožené odrůdy vytrvalé, 20-35 cm vysoké byliny - včelník rakouský (Dracocephalum austriacum). Na špici nevede značená turistická cesta. Z Libochovan na Kamýk (¾ hod.) přes obec Řepnici, rodiště skladatele Veita, jehož pomník jest v Litoměřicích. Jiný výlet na Deblík. Napravo za Libochovany sedlem mezi Deblíkem a Trabicí. Zde pozvedá se skalnatý vrcholek Varov; pohled s něho v Drážďanské galerii, namalován Reichardtem. Odtud (nalevo) na vrchol Deblíku (20 minut, 458 m). Zbytky starých valů. Krásný rozhled. Labe, Dubický kostelík, Doubravská hora u Teplic, Rudohoří, Zálezly, Praskovice, Kubačka, Kletečná, Milešovka, Košťálov, Přípek, Hrádek, Lovosice, Hazmburk, Kamýk, Radobýl. Sestup do Sebuzína nebo Církvic. - České Středohoří - II. opravené vydání - Jaroslav Křenek - nákl. KČST v Lounech 1929, tiskem Ant. Štrombacha v Lounech, Tř. legionářů. Fotografie ze současnosti od Romana Häuslera.
severní polabí Čermná (Leukersdorf) - 416 m n. m. - Území kdysi zvané Levínský újezd (severových. od Ústí) získali od Vladislava II. r. 1169 Johanité. Při vymezení užil neznámý úředník termín Rutus puteus (Červená studnice). Označení vydatného železitého pramene poblíž kostela, jehož patrony byli držitelé malého statku se vsí a příslušenstvím, se pravděpodobně později objevilo ve jménu po německém právu (při staré zemské cestě) v l. 1200-50 založené protáhlé lánové lesní vesnice o několika gruntech (12 zemědělských a 8 zahradních - největší v horní části), na úpatí zalesněné čedičové Výrovny (Hegeberg, Hegerberg, Lotharberg*) (540 m), podél potoka, jehož jedno rameno vyvěrá v lučinách (Hintern Bergen) nad osadou. Německy Leukersdorf (1354), Liutgardova či Ludgerova ves, Ludgersdorf, Lukersdorf (1377), Lutgerivilla, Lydgeri villa (1385), česky Červená, snad od zbarvení vody; črm = červec nachový, z něhož se odstín vyráběl. (V ČR jich je 12 a již více než 10 let střídavé pořádají kulturně-sportovní srazy, naše Čermná má dnes 66 trvalých obyvatel, na mítinky jezdí i chalupáři.) První známý vlastník Bernart z Čermné dosadil 5. 10. 1364 (za zemřelého Mikuláše) faráře Jakuba. O původu není nic známo, ze spojitostí plyne, že snad byl děčínským měšťanem. K majetku příslušelo i podací právo ke kostelu v Lipové (Spansdorf) ležící 3 km jižně, kam 7. 8. 1374 ustanovil Jana a po jeho rezignaci pak 26. 1. 1376 Matěje. To stvrdil s Otou a Janem z Čermné a Bernartem ml. z Lipové. (Neboť mladší, byl mu Bernart zřejmě otcem.) Nato (5. 1. 1377) jmenoval Jana, ten ovšem zakrátko skonal, nominoval tedy 1. 7. 1377 spolu s již citovaným Otou Petra. Po r. 1377 zesnul i Bernart a vše dědil příbuzný Ota, jenž sem 25. 9. 1383 instaloval Jetřicha a v červnu 1392 vedl s knězem Václavem z Lipové (o plat od osedlých poddaných) spor, byl ale brzy urovnán. Václav úřad záhy vzdal, tudíž 12. 3. 1395 určil Šimona z Velvar (Welwarn), jehož však 15. 5. 1399 vyměnil za Hanka, což je zatím o Otovi záznam poslední. Poté statek patřil Budovi, zv. Brach prvně připomínanému 2. 6. 1406, kdy do Čermné po demisi Vítka určil Mikuláše. Při prezentacích k témuž kostelu se s ním setkáváme ještě v l. 1407, 1408 a 1409. Neznámo jak přešlo vlastnictví na Mikuláše řeč. Silver ze Starých Buků (Altenbuch), ten tu fary osazoval v l. 1416 a 1418, kdy jmění i práva v Čermné a Lipové připadla Janu z Kozojed, alias Puškaři seděním v Zálezlicích (po tvrzi a vsi u Smečna), jenž 23. 5. 1418 do Lipové stanovil Lva. Zanedlouho přijal patronát i k svatostánku druhému, kam 7. 4. 1427 uvedl Řehoře. Výsady vlastnil min. do r. 1427, leč nežil tu, psal se seděním na Děčíně, kde patrně pobýval. Tím zmínky o něm i dědině končí, nejspíše ji přenechal děčínským pánům, kteří ji připojili k Blansku (Blankenstein). Když r. 1527 Jan Březenský z Vartenberka panství prodával Jindřichu z Bynu, zahrnovalo mj. Čermnou ves celou a dvory kmetcí s platem. Ač náležela k významnějším, samostatnosti už nenabyla. Majitelé tu v 2. pol. 14. stol. zřídili poplužní dvůr s tvrzí, na což upozorňují přídomky, jediná výslovná narážka je však z r. 1544. Jindřich při vyrovnání zadrženého ročního platu klášteru sv. Anny ve St. Městě pražském udal, že byl zapsán a plynul z Čermné tvrzi pusté, dvoru poplužním s poplužím, na vsi tudíž a dvorech kmetcích * s platem na Mnichově a Lipové vesnicích celých. Polohu a podobu žel neznáme, nepomáhá ani katastrální mapa z r. 1843, vypovídá o uspořádání (vč. pozice svatyně), * *) V soudobých mapách se Lotarův vrch (Lotterberg) (512 m) nachází 2 km vých. od Jílového, mnohé starší (vč. českoněmecké Čechy - r. neuveden) jej ale zobrazují jako Hegeberg (Lotharberg), čili dnešní Výrovnu (540 m), severových. nad Čermnou a jihozáp. od Jílového. Dle pověsti tu kníže Soběslav I. po bitvě u Chlumce (Kulm) r. 1126 zajal vévodu Lotara III. Č
Č severní polabí vrchnostenské objekty ale nezachycuje. Lze soudit, že po opuštění poč. 15. stol. zanikly a týž osud stihl i dvůr. Po 30tileté válce byla spolu s Lipovou přifařena (do r. 1774) k Žežicím (Seesitz) a (1654) čítala 31 stavení (13 sedláků, 8 malorolníků, 10 chalupníků), r. 1787 jich tu stálo už 50 (do r. 1858 byla pak vsí farní). Barokní rychta čp. 1 (z konce 18. stol.) při silnici, svého času u dvorních vrat stíněna 2 mocnými lipami, byla dějištěm dědičného soudu, což ve vlastivědné brožuře Heimatkunde des Aussig-Karbitzer Bezirkes (1922) líčí truhlář Wenzel Plaschke ( 1940), jenž studoval obecní pozemkové (z r. 1573) i matriční (1664) knihy. Barokní kostel sv. Mikuláše z 1. pol. 18. stol. (v místě staršího z r. 1352) s kamennou křtitelnicí z r. 1705 (věž z r. 1845) je zarostlý, zchátralý a nepřístupný. Někdejší zřejmě zrekvírovaný zvon zde již není (v ústeckém muzeu je prý odlitek - v. 33, š. 20 cm), poději tu visel jiný, nyní je v kostele Všech sv. v Arnultovicích (Arnsdorf). První - dole s prům. 94 cm a na čepci (mezi 2tými linkami) patrným torzem textového pásu (LVII IOAN), pod ním se slepým a ještě dekorativním pruhem s květovými rozvilinami (na krku erb s iniciály W a H po stranách) - ulil r. 1557 Wolf Hilger ze saského zvonařského rodu působícího od pol. 15. stol. ve Freibergu. Dochovaný (v dobrém stavu) - dolní prům. 60 (v čepci 34) a výš. 46 cm (64 s talířovou korunou) - zhotovil r. 1925 R. Perner z Č. Budějovic. Na čepci 5cm pruh z listů, květů a vinných hroznů, pod tím 3cm 1řádkový textový pás (v. písm. 1,5 cm). Od severu nápis: Im Jahre des Herrn 1925 goss mich Altmeister Rudolf Perner in B. Budweis (LP 1925 odlil mne Rudolf Perner st. v Č. Budějovicích), dole 3,5cm nelemovaný ornamentální pás, krk má na jihu 16cm reliéf sv. Mikuláše (s vousem a mitrou, v levé ruce berlu, pravou se vztyčeným ukazovákem pozvednutou). Po stranách nápisy, vlevo 3řádkový, v. písm. 2 (velká) a 1 cm (malá): Zum Andenken/an meinen verstorbenen/sohn Adolf (Na paměť zemřelého syna Adolfa), vpravo 4řádkový, týmž písm.: Sei widmet/von seiner Mutter/Anna Süttler/aus Leukersdorf N. 42 (Od matky Anny Süttlerové z Čermné č. 42); na věnci těsně u sebe 3 linky. Srdce kulaté, z boku ploché, výpusť (dl. 11) s kotvou; prům. pěsti 8, š. 3,5 cm. Patrová barokní fara je z 18. stol. a skulptura sv. Jana Nepomuckého, u barokního mostku přes Červený potok (Leukersdorfer Bach), již z poč. Křtitelnice kolem 1935 - z fotografické pozůstalosti Franze Queißera - gymnaziálního profesora, prvního děčínského okr. archiváře a amatérského fotografa (z l. 1930-42) Čp. 1 v r. 2008 a kolem r. 1905 18. stol. (1813 je asi datem renovace). Socha, most a milník z konce 18. stol. jsou státem chráněné. Postupné opravy začaly v r. 1996. Místní historii se věnují např. Häusergeschichte von Leukersdorf - W. Plaschke (1930) ad. spisy (1929-40) téhož autora (drobné práce o mlýnech, osobnostech, zvonech, sebevraždách, pěveckém spolku, výpisky matriční, k dějinám rodů a domů, statistika ap.); Pamětní kniha obce Čermná 1929-40 či pozůstalost (do r. 1946) dr. F. J. Umlaufta (rodopisy, opisy matrik 1665-1937, pozn. k dějinám školy, mlýnu, opis obecního soudu 1671-1768 aj.) Před 2. sv. válkou tu v 75ti domech žilo 295 občanů, na nádraží se chodilo do Libouchce (Königswald), nebo na zastávku do Kamence (Steinsdorf), fara i škola byly v obci, co je dnes (ještě r. 1962 samostatná) spolu s Knínicemi (Kninitz) a Žďárkem (Zuckmantel) částí Libouchce, jenž je stejně jako Dobkovice (Topkowitz), Jílové (Eulau), Malšovice (Malschwitz), Petrovice (Peterswald), Povrly (Pömmerle), Ryjice (Reindlitz), Tisá (Tyssa) a Velké Chvojno (Böhmisch Kahn) členem Mikroregionu Labské skály ustaveného r. 2001. CHKO Č. středohoří jsou tu k 25. 2. 2008 evidovány 2 památné stromy - lípy malolisté - při silnici ve středu (obv. 476 cm, v. 27 m) a na kraji zástavby (obv. 338 cm, v. 18 m). Ve svahu Výrovny, směrem k Modré (Riegersdorf), se nachází přírodní památka Jílovské tisy. Ottova encyklopedie z 1. 1. 1908: Čermná (něm. Leukersdorf), farní ves t. na potoku t. jm., hejtm. a okr. Ústí n. L. (9,5 km sv.), býv. pan. Březnice a Všebořice, pošta Libouchec; 68 d., 376 ob. n. (1890), starobylý kostel sv. Mikuláše biskupa, 1tř. šk., 2 mlýny a 3 výr. trhy. O [Čermná]-né zmiňuje se již listina z r. 1169, kdy darována byla řádu johanitskému. Fotografie ze současnosti od Romana Häuslera.
severní polabí Černičky (Tschernischken) - 253 m n. m. - V místě údajně po r. 1945 postupně vysídlené a dnes již zcela zničené osady, v hluboce sevřené rokli Olešnického nebo také Černého či Čeničského potoka (Černiště [Tschernischken Bach, Czernischkerbach]) pod znělcovým vrchem Varta (Tschernischken) (379,6 m), se skrývá skupina zřícenin asi 4-6ti usedlostí vč. ruin bývalého mlýna. Dle Císařských povinných otisků stabilního katastru Čech z r. 1843 (resp. 1847 - Lith. v. Beck u. Krippel), kde je zmiňována jako in Czernischken, se nalézá na území obce Březí (Presei, Presey) - tehdy kraj Litoměřice (Leitmeritz), okres Ploskovice (Ploschkowitz). Kromě několika stavení roztroušených po obou stranách úžlabí jsou ze zaměření patrny nejméně 2 vodní zdrže. Na mapách Karte des Kreises Aussig (Prof. Blumtritt, 1939) i WANDERKARTE fürs Elbetal und des angrenzenden Gebietes vom Mittel- und Erzgebirge - 5. verbesserte Auflage - Entwurf von Carl Kroitzsch, Aussig je zaznamenán pouze mlýn (Tschernischken Mühle). Dosud jsou zde zřetelné pozůstatky náhonu, dlážděného mostku či poměrně náročných úprav koryta, z vlastního mlýnského objektu zbyla jen torza kamenných zdí a sklep. Portál zanikleobce.cz uvádí německé jméno v podobě Tschernitschken. Na turistické mapě České středohoří 1 : 50 000 (Edice Geobáze - 1. vydání, 2001) je na přilehlém vrcholku - ležícím mezi zříceninou hradu Varta (Warta) a špicí dnes stejnojmenného kopce - zakresleno někdejší hradiště. Vodoteč s četnými meandry a peřejemi, původně snad olešná voda, tj. tekoucí mezi olšemi, je pravobřežním přítokem Labe (Elbe), do něhož se vlévá mezi Valtířovem (Waltirsche) a Velkým Březnem (Gross Priesen) - pod bývalou přádelnou. Pramení nad Malečovem (Malschen) a protéká Březím a Olešnicí (Waldschnitz). Čeničské, lépe řečeno Černé údolí (Tschernischkental) se odtud dále táhne mezi kopci Ovčí vrch (Schafberg) a Hradiště (Radischke, Radischken) (270 m) na levém břehu bystřiny a Jelení (Hirschberg) a hauynový (hauyn - čti ojin ), sodalito-syenit-tefritový Šibeniční vrch (Galgenberg), též Šibenice (256 m) na pravém. Jde o vesměs vyvřelá tělesa syenitu, tefritu a znělce, zdola obložená křídovými slíny. Podlouhlý masiv nedalekého Hradiště (severně nad Olešnicí) k osídlení lákal (obdobně jako většina příhodně situovaných lokalit Ústecka) již v době prehistorické. (Ještě r. 1831 se na jižním úbočí rozkládalo 7 ha vinic.) V r. 1897 tam ústecký novinář a archeolog Adolf Kirschner (* 17. 5. 1849 Jičín - 3. 3. 1918 Ústí n. L.) nalezl poklad bronzových předmětů lužické kultury. Na táhlém hřebeni byla objevena plošina (zřejmě pro dálkové předávání ohňových zpráv) a v nedalekém Svádově (Schwaden) odkryto rozsáhlejší slovanské pohřebiště. Na Kohoutím vrchu v lese nad Olešnicí se nachází šikmá skalní puklina s 2,5 m vysokým stupněm pod vstupním otvorem - přírodní památka Loupežnická jeskyně (skládá se ze 6ti až 5 m vysokých síní propojených mnohdy sotva půlmetrovými plazivkami ), jejíž jméno pravděpodobně souvisí s takřka protějšími zbytky hradu Varta naposledy připomínaného r. 1456, prý je užívali loupeživí rytíři. Za válek v ní údajně Černičky na mapě České středohoří KČT (1 : 25 000) přiložené k brožuře Poznej místo, ve kterém žiješ (toulky Ústím a okolím) - H. Borská, vyd. Geodézie ČS, a. s., ateliér Ústí n. L. okolní obyvatelé ukrývali majetek. Záhadou jsou reliéfy obličejů (asi 55 cm vysoké) i dalších symbolů a nápisů vytesané v blízkém pískovcovém lomu. Č
Č severní polabí Černé údolí s Olšinským pot. a zříc. tvrze, 2 km (od Březí) - Josef Hůrský, Jaroslav Srba - vedoucí autorského kolektivu - České středohoří a Dolní Poohří - Turistický průvodce ČSSR - svazek 12 - Sportovní a turistické nakladatelství - Praha, 1962 Naproti Kozímu vrchu zdvihá se na pravém břehu, na nízkém ostrohu, v širokém, Labem obtékaném oblouku starobylý, gotický kostelík u vsi Wiltýřova (Valtýře), u něhož je hrobka hrabat Chotků. Jižně nad ním táhne se rovný hřbet vrchu Hradiště s předhistorickými valy; pod ním směrem k Ústí jest vesnice Svádov (Schwaden) se zříceninou čtverhranné zámecké budovy (zastávka severozápadní dráhy). Nad Svádovem leží při silnici do Malešova vesnice Vlčíněves (Waldschnitz) pod lesnatými, příkrými stráněmi, nad níž vrývá se do lesnaté stráně úzká nedávno odkrytá jeskyně. Naproti na levém břehu zřízeno překladiště státní dráhy u přístaviště parolodí. Naproti Hradišti leží k jihu vesnice Varta se zříceninou stejnojmeného hradu. Pod ní se vine malý potůček idyllickým údolíčkem, jímž vede stezka ze vsi Vlčiněvsi na jižním svahu Hradiště do městyse V. Března (Gross-Priesen). - V. Wachsmann - Severní Polabí - Od Litoměřic až k Hřensku. Okolí měst Ústí n. L., Teplic, Litoměřic, Podmokel a Děčína - Česká Beseda v Ústí n. L. 1888 lom hradiště Loupežnická jeskyně - 270 m n. m. - V ČR jedna z největších rozsedlinových či puklinových a vůbec největší v pseudokrasových neovulkanitech (13,1 ha). Nachází se v zalesněném severním úbočí, 150 m od kóty Zámeckého vrchu (311,9 m n. m.), východně od Olešnice (139 m na údolím Labe), pod ojedinělým výchozem fonolitu tvořícím prohlubeň širokou asi 4 m. Východně od V. Března k ní vede špatně zřetelná, málo užívaná pěšina. Vznikla během čtvrtohor rozšiřováním trhlin ve znělci. Při zvětrávání došlo ve strmém svahu uvnitř popraskané masy ke gravitačnímu posunu jednotlivých bloků, otevírání štěrbin a dílčímu sesouvání skalních boků dolů po srázu. Volně přístupné, nenápadné ústí se těžko hledá. Celková délka je asi 130 m (šířka od 20-40 cm do 2 m, největší výška 7-8 m), od vstupu klesá o cca 36 m. Základní rozsedlina prochází nejprve ve směru sv-jz, po 40 m se rozšiřuje v rozlehlý, 2,5 m široký a 6 m vysoký vestibul. Odtud lze otvorem v podlaze proniknout do spodního patra, kde se orientace mění na sz-jv, jíž pak ubíhá asi 35 m a je ukončena propástkou hlubokou 5,5 m, z jejíhož dna vedou 2 krátké chodby tvořící zakončení. Je každoročním zimovištěm několika desítek vrápenců malých a dalších 2 druhů letounů, netopýra velkého a netopýra vodního, 2 prvně Záhadný reliéf. jmenované byly evidovány v r. 2007. Nejvýznamnější vrápenec malý řazený k ohroženým organismům je u nás dosti vzácný a chráněný. V někdejším okr. Ústí n. L. je pravidelně zaznamenáván pouze zde, zřídkavá pozorování pocházejí z telnických štol v Krušných horách (2003). K výrazným patří rovněž mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) - zvláště chráněný v kategorii ohrožených a v ústeckém okolí je registrován především v příkrých kamenitých stráních labského kaňonu. Ve sluji se zdržuje ve vstupních partiích. Z bezobratlých je tu nápadná čelistnatka (Meta menardi), dříve nesprávně zahrnovaná mezi křižáky, z čehož také vyplývá starší označení křižák temnostní, dnes meta temnostní - obvykle obývá různé podzemní prostory vč. sklepů, kanálů ap. Tady se nalézá v blízkosti vchodu (přibl. do 10 m), dále jen řídce, hlouběji se ji zjistit nepodařilo. Příznačné jsou její bílé kokony velikosti holubího vejce, které pavouci zavěšují od stropu. Charakteristický je též výskyt 2křídlého hmyzu. V nejhlubších pasážích je možné sledovat brouky ze skupiny drabčíků, pavouky rodu Porrhomma nebo chvostoskoky. Nízké abundance živočichů jsou způsobeny nedostatkem organického materiálu, základního zdroje potravy. Omezují se zejména na nahodilé kusy dřeva a netopýří trus. (Olešnice) Trad. vycházk. cíl promenádní cestou z V. Března*, kolem L oup e ž n. j e s k y n ě na Kohoutím vršku; je to skalní puklina rozšířená dvěma prohlubněmi, první je hluboká 2 m, druhá daleko hlubší (horolez. přístupná); za válek úkryt majetku obyvatelstva okolních vesnic - Josef Hůrský, Jaroslav Srba - vedoucí autorského kolektivu - České středohoří a Dolní Poohří - Turistický průvodce ČSSR - svazek 12 - Sportovní a turistické nakladatelství - Praha, 1962
severní polabí Čeřeniště (Tschersing) - 430-550 m n. m. - Dříve samostatná (1850, resp. 1898-1941 a 1947-60 s Místním národním výborem) podhorská obec s rozvolněnou zástavbou, protínanou horním tokem Rytiny (též Čeřenišťský potok - Tschersinger Bach), bržděným umělými kaskádami a napájeným drobnými přítoky z čedičových kopců Matrého (Matrei, Matrai) (597 m) a Varhoště (Aarhorst) (639 m) či lesa Bučiny 1) 3) 1) celkový pohled 2) Staudlerův hostinec 3) budova školy (1906) (Buchbusch). Aglomerace se nezřídka šplhá v úbočí sousedních masivů a od r. 1961 je - stejně jako dnes i Babiny I (Babina A), Horní Zálezly (Salesel), Němčí (Nemschen), Pohoří (Pohorz), Proboštov (Proboscht), Rýdeč (Ritschen) a Řetouň (Rzettaun) - částí Malečova (Malschen). V okolí vedle plicníků a bledulí najdete ještě zdivočelé srstky (angrešty), v minulosti výhodný vývozní artikl. Nezvyklé jméno je patrně odvozeno od čeřenu, sítě - v tomto příp. - k chytání pernatců, jež obyvatelé snad lovili. Jiný výklad: kde se čeření (lisuje). V 80. l. 14. stol. zahrnovala lovosická farnost ještě mj. i Sebuzín (Sebusein), Kolibov (Kolleben), Tlučeň (Tlutzen), Brnou (Birnai), Vimperk (Winterberg) či Dolní Zálezly (Salesel). Prvně je však zmiňována co královský majetek (Czerzenicz) r. 1407, v 16. stol. se stala vlastnictvím místopísaře královstvie českého Hynka Krabice z Weitmile, jenž ji r. 1543 (w Czyrzinissti) prodal Litoměřicím. R. 1547 byla konfiskována ve prospěch královské komory, pak se držitelé rychle střídají, jistý čas je jměním klášterním, pak ji opět kupují Litoměřice. Po zpustošení za 30tileté války zbylo jen 9 chalup. Německá škola byla založena konc. 18. stol., po havárii původní postavilo litoměřické město novou až r. 1874. Na poč. 19. stol. tu v 52 staveních dlelo na 300 občanů, r. 1848 v 54 obydlích 344 Němců a r. 1880 v 65 domech 324 osadníků. Následuje už jen pokles (v r. 1930 registrováno 283, r. 1939 pouze 259, z 80 evidovaných r. 1950 zůstala k r. 1970 polovina). Před 2. sv. válkou byla dědina přifařena k Proboštovu a žila z ovoce (jablka, hrušky, zejm. ale angrešty a rybíz), speciálně zabalené se rytinským údolím vozilo k Labi a čluny pak do Německa. Dalšími zdroji bylo dobytkaření a lukaření, leč mnoho místních za obživou docházelo i jinam. Pěstování náročnějších plodin a obilnářství nebylo pro tvrdost klimatu možné. Na WANDERKARTE fürs Elbetal und des angrenzenden Gebietes vom Mittelund Erzgebirge C. Kroitzsch, Aussig je jihovýchodní čtvrť uváděna jako Tausch. Filiální kostel P. Marie Pomocnice křesťanů (opravený r. 1970) ve stráni nad vsí patří mezi nejmladší sakrální stavby Středohoří. R. 1936 se jej podařilo zbudovat Karlu Altmannovi (*18. 4. 1902 Sv. Kateřina, Šumava - 10. 10. 1964 Schwalmstadt). V r. 1934 se stal farářem v Proboštově, kde při odsunu zůstal (jako jediný Němec) až do září 1946, sestru a maminku vysídlili bez něj. Svatyně upoutá jižním novorokokovým štítem. Nad sedlovou střechu se tyčí hranolová věž s jehlancovou špicí. V průčelí nad předsunutým 5tibokým vstupem je potrojné obloukové okno a po stranách v trojúhelníkové lomenici rosety. Čelo zvonice je kruhově prolomeno (zřejmě tu byly hodiny). K boku lodi je připojena obdélná sakristie a nad kamenným soklem polokruhová okna. V severojiž. směru (tedy bokem) se tu na dřevěné hlavě houpe empírový zvon. Zprvu byl v kostele sv. Prokopa v Touchořinách (Taucherschin), což vysvětluje, proč je starší než svatostánek, r. 1815 jej ulil A. Pedersen. Má dolní prům. 38, prům. čepce 20, výšku 26; s korunou 38 cm, je nezvykle mohutná a (2 + 1) ucha bez ozdob. Na čepci 1řádkový 3cm pás (v. písm. 1,5) se z jihu začínajícím textem: Mich goss: Andreas Pedersen im Leitmeritz 1815, třetí číslice je málo zřetelná (může pocházet i z jiné dekády). Pod tím 2) CČ
CČ severní polabí je 4cm rokajový dekorativní pruh, dole nelemovaný. V krku na vých. str. až do ornamentálního pásu na čepci zasahuje 12cm reliéf sv. Jana Nepomuckého: s biretem a vousem, v pravé ruce drží krucifix, levé palmovou ratolest. Na věnci jsou 4 linky, srdce kulovité, prům. pěsti a dl. výpusti 6 cm. Barokní výklenková kaple (u hřbitova) se sedlovou střechou a rovným závěrem je z r. 1780, v nice byla osazena plastika P. Marie. Dosud lze spatřit zděné, zpola roubené či hrázděné, ale i dřevěné, většinou rekreační chalupy (hojně obklopené terasovitými zahradami) z 18. i 19. stol. s částečně dochovanou lidovou architekturou. Rostou zde 4 památné lípy malolisté. Narodila se tu (26. 4. 1940) Prof. Dr. Christine Keßler, nyní působí na postupimské univerzitě, kde vyučuje na Institutu germanistických studií. V místní Kamenné stáji Čeřeniště (č. 32) vyučují jízdu na koních (především děti od 9 do 15 let), agroturistické aktivity tady od 21. 6. 2006 provozuje ing. Zuzana Pešoutová. Severozáp. okraj sídla - mezi Varhoštěm (s rozhlednou z r. 1927, obnovenou v r. 1972) a Matrým - vstupuje do hrdla hluboké soutěsky (se stopami po středověkém dolování uhlí - lupku) vyryté Rytinou (na 3km pouti k Labi rychle ztrácí 350 výšk. m). Silnice do Kundratic (Kundratitz) prochází (0,5 km jihozáp.) horním úsekem mocného sesuvu Martinská stěna (Martinswand), odtržením vznikl vysoký skalní sráz orientovaný k severozápadu do labského údolí. Takřka kilometrové pole dosahuje téměř dna rokle. Dokládá složitý vývoj centrálního Středohoří, názorná ukázka nestabilního území, založeného v komplexu třetihorních sopečných útvarů, na tektonicky porušených vrstvách druhohorních usazenin, zaslouží pozornost geologů i paleontologů. Veletok do horninových těles vhloubil prostor, kam se četná sousední postupně zřítila. Říční erozí nabyly pohyby notných rozměrů a terasovité až kaskádovité stupně a příkré, ba i svislé plochy se mnohde podnes jeví katastrofální. Ottova encyklopedie z 1. 1. 1908: Čeřeniště (něm. Tschersing), ves v Čechách, hejtm., okr. a pošta Litoměřice (8 km sev.), býv. panství Keblice, fara Církvice; 65 d., 314 ob. n. (1890), samota Vimperk. Druhdy tvořilo zde 11 domů samostatný zemský statek, majetek minor. kláštera v Litoměřicích, po jehož zrušení dostal se městu Litoměřicům. Údolí Rytina - též Rytina soutěska (Ritina Tal) - Rozprostírá se východozáp. směrem mezi Čeřeništěm a Sebuzínem. Podklad tvoří čedičové efuze proložené pestrým souvrstvím vulkanoklastik a uhelných i diatomitických sedlin. Publikované nálezy jsou vázány na výchozy středně až jemnozrnných sopečných naplavenin - čedičové (popelové) tufy či tufity. Bádání (2002) v sev. svahu seznalo 2 partie s ostatky terciérní flóry v šedých jemnozrnných usazeninách. Prvá je nejspíše totožná s okrskem zkoumaným r. 1913 (J. E. Hibsch a F. Seemann), u křižovatky lesních cest nad ústím levostranné bystřiny do Rytiny. V zářezu je odhaleno souvrství šedých jemnozrnných sedimentů (silně překryto hlinitokamenitými svahovými). Krom jiného byly identifikovány i zlomky dřev. Druhá je patrně místem sběru z r. 1951 (V. J. Procházka) s kusy až balvany šedých, středně až jemnozrnných vulkanogenních usazenin, leží pod zahliněnými výchozy u pěšiny, přibl. 650 m jjv. od vrchu Matrý (mj. byly nalezeny otisky úlomků dřev a větví). Další zónou paleontologických objevů je sev. bok rozsáhlé trojúhelníkové sesuvné akumulace v horní pasáži. V záp. cípu (od lokality Kundratice - Jezuitská rokle) je pod soutokem s levostr. vodotečí zbudována protisesuvná hráz, od níž se proti proudu (sev.), přímo v korytě a svazích, vyskytují povodní z jara 1999 přemístěné až 50cm bloky hnědočerného detritického uhlí s výraznými xylitickými polohami. Asi 150 m nad ní odkryla vodní eroze (ve vrstvách světle až tmavohnědých i zeleno až tmavošedých tufitů a jílovců) sloj mocnou až 20 cm. Nedaleko (výše ve svahu) byla hornicky dobývána v l. 1780-89. Povrchové známky těžby vlivem aktivních sesuvů již zanikly. Lupenité uhlí, leckdy spíše hořlavá bituminózní břidlice, se dá výborně štípat na tenké desky. Na odlučných plochách je zhusta zřetelná dřevní struktura a tu a tam i četné zůstatky jasných fragmentů jednoděložných rostlin. Vzácně byl v 1 bloku zjištěn zuhelnatělý, kdysi kulovitý, teď stlačený plod ořešáku (prům. 2,5 cm). V dalším se na rozloze asi 8x 4 cm zachoval rozplavený koprolit blíže neurčitelného predátora s osteologickou drtí malých obratlovců (žab?), v šedých a zelenošedých písčitých tufitech pak relikty listů černě zabarvené detritem. Tufity se vyznačují hojnou příměsí jílových minerálů, což při vysychání vede k praskání, drolení a víceméně destrukci fosilií. Zkamenělé pryskyřice, zaznamenané konc. 19. stol., se zatím ověřit nepodařilo. V náplavu cca 30 m nad hrází byl nalezen žlutobílý separát zvápenatělého dřeva (15 9 8 cm), vznikl v nahodilé dutině formou bohatých agregátů subtilních hrotitých krystalů tvaru vysokého klence, dokonalé zastření buněčných struktur paleoxylotomické určení druhu žel vylučuje. Čeřeniště, ves, 10 km jv. od Ústí n. L.*, rozptýlená ve výšce 430 550 m v kotlině mezi Matrým*, Varhoštěm*, Kamenným* a Babickým vrchem*, s předpoklady pro vybudování rekr. základny. Dř. proslulá pěst. angreštu. Lid. stav by : čp. 41 aj. Kostel: z r. 1936. ČSAD 04903 Tašov 2 km; Č 40; Žl. 52. Okolí: Varhošť 639 m, 2 km jz., chata tur. odb. TJ Chemička Ústí n. L. - Josef Hůrský, Jaroslav Srba - vedoucí autorského kolektivu - České středohoří a Dolní Poohří - Turistický průvodce ČSSR - svazek 12 - Sportovní a turistické nakladatelství - Praha, 1962 Fotografie ze současnosti od Romana Häuslera.
severní polabí Český Bukov (Böhmisch Pokau) - 393 m n. m. - Dříve samostatná ves (1942 s Obecním úřadem a 1945-62 Místním národním výborem) na úpatí čedičového kopce Hora (Harraberg) (497,3 m) vypínajícího se zhruba 7 km severovýchodně od Ústí n. L.; vrchol prý skýtá nádherný pohled do labského údolí, zejména na děčínský zámek. Prvotně (1352 jen Bukov) snad slovanská okrouhlice (kolem někdejšího kostela) - dispoziční rozvržení je mimochodem patrno doposud - leží na trase Povrly (Pommerle, Pömmerle) - Slavošov (Schlabisch, Slabisch) - Lipová (Spansdorf), ubíhající podél Lužeckého (Luschwitz Bach) a Bukovského potoka. Vznikla před r. 1158, kdy přešla z majetku krále do držení kláštera benediktinek v Teplicích (Teplitz), jemuž též náležel i nedaleký Šachov (Klein Tschochau), Maškovice (Maschkowitz), Mašovice (Mieschlowitz) nebo Lužec (Luschwitz). Kolem r. 1434 se jmění dostalo v područí teplických pánů. Kromě dřívějšího klášterního hospodářství, pak nájemného dvora (č. 1), poté hostince (Köchers Gasthaus) se tu r. 1561 rozkládalo nejméně 7 gruntů a v r. 1654 na 15 stavení (8 sedláků a 7 malorolníků). S několika dalšími vesnicemi ji r. 1666/7 koupil tajný rada, komoří a nejvyšší kancléř Království českého Jan Hartvík (Johann Hartwig), hrabě z Nostitz - od r. 1673 i z Rieneck (* 1610 Kunzendorf - 24. 3. 1683 Vídeň) a přičlenil k trmickému dominiu (jehož součástí vsi zůstaly až do zrušení roboty r. 1848), ještě v r. 1742 musel bukovský krčmář povinně zboží odebírat z tamního panského pivovaru. Atribut Český se objevil r. 1708, nejspíše k odlišení od současné ústecké městské čtvrti Bukova (Pockau) s německým živlem poněkud silnějším. Posledním feudálním pánem tu byl nejvyšší zemský maršálek a poslanec zemského sněmu, aktivní člen mnoha kulturních a dobročinných spolků, konzervativní politik (v r. 1848 reprezentant umírněné stavovské opozice), hrabě Albert Franz Nostitz (* 23. 8. 1807 Trmice - 25. 1. 1871). Údajně svatojánská fara tu existovala již r. 1352, po 30tileté válce (1618-48) byla ovšem dědina přifařena ke Svádovu (Schwaden), ke znovuustavení zdejšího úřadu došlo až v r. 1739, přičemž fara uprostřed zástavby (rovněž z r. 1739, barokně rekonstruována r. 1742) povstala na místě předchozí, zničené Švédy za již zmíněné 30tileté války (nyní je objekt - na ostění s nápisem - v soukromém vlastnictví a památkově chráněn). Jednotřídní škola u svatostánku byla zbudována r. 1789 a jako obecná fungovala min. v období 1887-1944. Na území sídla se dle Císařských povinných otisků stabilního katastru Čech z r. 1843 (resp. 1846 - Lith. Krapf u. Winter C.) nalézají i Maškovice, Poustka (Pauska) či samota U Lysé (Bei Leißen) - tehdy kraj Litoměřice (Leitmeritz), okres Trmice (Türmitz). Před 2. sv. válkou tu ve 30ti obydlích dlelo 130 občanů, živili se především zemědělstvím a pěstováním ovoce, někteří ale i jako zaměstnanci okolních průmyslových závodů. Na nádraží a poštu se chodilo do Povrlů (cca 50 min.) Pozdně josefínsko-barokní, farní katolický kostel Narození sv. Jana Křtitele z konce 18. stol. vztyčený na gotických základech předešlého (1352) byl obdélný, jednolodní, s půlkruhovým presbytářem a v průčelí nízkou hranolovitou věží s jehlancovou střechou (se starou kamennou křtitelnicí a zařízením dílem moderním). Stával nad svahem, při odbočce na Maškovice, po levé straně silničky (asi 50 m od křižovatky s hlavní). V dubnu 1976 byl MNV v Povrlech od Kapitulní konsistoře vykoupen (za 7.996 Kčs) a rok nato (v dubnu 1977) pro zchátralost odstřelen. Zbyla jen velká hromada sutin, cihel a opracovaných kamenů (jako zázrakem se zachoval protější litinový křížek z r. 1814). V minulosti tady visívaly 3 zvony - jeden z r. 1924 (od Rudolfa Pernera z Č. Budějovic) - později přenesen do východní věže dnes barokního, zprvu gotického kostela (upravovaného v l. 1598 a 1846) sv. Šimona a Judy v Mojžíři (Mosern), ostatní 2 zrekvírovány. V interiéru svatyně se dokonce vyskytovaly poměrně často udržované a opravované varhany, o čemž informuje internetový portál Varhany a varhanáři v ČR (www.varhany.net), kde je dostupný výpis, dle něhož na nástroji pracovali např. Christoph Pohl (* 1668-1731 ) z Chřibské (Kreibitz), aktivní CČ
CČ Po roce 1945 severní polabí na konci 17. a v 1. třetině 18. stol. (r. 1717, honorář 51 zl. 12 kr.), Johann Christoph Standfuss (* 1699 Sasko - 1760) žijící a pracující v Chabařovicích (Karbitz) (r. 1733-115 zl. a 1749-7 zl. 30 kr.), Johann Christian Treubluth (* 1739-1821) - dvorní varhanář v Drážďanech ve 4. čtvrtině 18. a 1. čtvrtině 19. stol. (r. 1781-12 zl.), Johann Rusch (* 1728-1791) pocházející z Rakouska, působící ve Cvikově (Böhmisch Zwickau) a Litoměřicích (r. 1789-14 zl.), Franz Feller st. (* 1787-1843) - varhanář v Libouchci (Königswald) (r. 1822), Franz Müller (* 1813-1898) z Janova (Johannesdorf) u Sloupu (Bürgstein) operující též v Novém Boru (Haida) a Stefan Müller (* 1841-1915) - mistr v Bílině (Billin), Teplicích a Křemýži (Krzemusch) (r. 1861-35 zl. k. m.), Heinrich Schiffner (* 1853-1938) - varhanář ve Cvikově a Praze (r. 1889-800 zl.) atd. Dodnes zůstalo přes 10 původně selských chalup, z nichž mnohé byly vesměs hrázděné, nebo roubené (č. 3, 4, 5, 6, 9 či 19). Lokální historii se mj. věnují pamětní kniha římsko-katolické fary 1769-1934 (něm.), školní kroniky obecné školy 1887-1933 a 1933-44 (něm.), písemné pozůstalosti faráře Johanna Schröera 1889-1937 (historiografické výpisy a poznámky k vývoji obce) a dr. Franze Josefa Umlaufta (*11. 7. 1883 Lipová - 8. 11. 1967 Marl, Bayreuth) 1883-1946 (záznamy z bádání v pramenech pojednávajících o dějinách domů) ad. V l. 1947-52 tu služby poskytovala venkovská záložna, tzv. kampelička a 1950-63 hospodařilo jednotné zemědělské družstvo. Zajímavou pamětihodností je obecní studna, jíž kdysi stínila mohutná prastará bříza. Nyní je osada - mimo dalších místních částí: Blansko (Blankenstein), Lužec, Lysá (Leissen), Maškovice, Mašovice, Mírkov (Mörkau), Neštědice (Nestersitz), Roztoky (Rongstock), Slavošov a Šachov - základní sídelní jednotkou obce Povrly, která je stejně jako Dobkovice (Topkowitz), Jílové (Eulau), Libouchec (Königswald), Malšovice (Malschwitz), Petrovice (Peterswald), Ryjice (Reindlitz), Tisá (Tyssa) a Velké Chvojno (Böhmisch Kahn) členem Mikroregionu Náves v Českém Bukově kolem 1900 Lidová architektura (cca 1935) - Dům č. p. 6 v Č. Bukově, pošta Povrly, opraven (renovován) kolem 1887, jakožto stará budova byl již fotografován i malován (Wolfrum - Ústí n. L.) Dnešní majitelkou je Emma Holey, dříve Cerber - z fotografické pozůstalosti (1930-42) děčínského archiváře Franze Queißera Labské skály založeného r. 2001. CHKO České středohoří je v zahradě bývalé fary evidována (aktuálně k 29. 9. 2008) památná lípa malolistá (obv. 400 cm, v. 18 m). Údolí Lužeckého potoka (Lysá - Mírkov - Lužec: Königsbach a Lužec - Povrly: Luschwitz Bach) je krajinářsky a biologicky hodnotným teritoriem s loučkami, lužními hájky a drobnými toky odvodňujícími centrální část Ústeckého středohoří. Polygon vymezený Českým Bukovem, Dobkovicemi (Topkowitz), Roztokami a Povrly (rozprostírající se v levobřežním polabském masívu) je geologicky významnou oblastí s příkrými lesnatými svahy, skalními srázy a hlubokými roklemi - kupř. Uhlířský důl (Köhlergrund, Köhlengrund) vyúsťující v labský kaňon pod Vysokou horou či Vysokým kopcem (Hohen Berg) (235 m) - kde se v přirozeně chráněných polohách takřka masově vyskytují četné druhy hájených rostlin - např. bělozářka liliovitá (Anthericum liliago) aj. Ottova encyklopedie z 1. 1. 1908: Bukov Český (něm. Böhmisch-Pockau), farní ves t., hejtm. a okr. Ústí n. L. (10 km sev.-vých.), bývalé panství Trmice, kostel sv. Jana Křt., fara r. 1739 nově zřízená, škola, pošta Neštědice, 28 d., 1 čes., 182 něm. obyv. (1880). Český Bukov (389 m), středisková ves, 7 km sz. od Ústí n. L.*, na jz. úpatí Hory*, na trad. turist. cestě z Povrlů. Lid. s t a v b y : hrázděné z min. stol. ČSAD 04912 Hora (u Č. Bukova, 494), větš. nezalesn. čedič. vrch, 7 km sv. od Ústí n. L.* nad Č. Bukovem*. Pohled na děčín. zámek. ČSD 9 Dobkovice 3 km; ČSAD 04912 Čes. Bukov 1 km (Roztoky) V Uhlířském dole zachov. 2 š t o l y a základy někd. havírny - Josef Hůrský, Jaroslav Srba - vedoucí autorského kolektivu - České středohoří a Dolní Poohří - Turistický průvodce ČSSR - svazek 12 - Sportovní a turistické nakladatelství - Praha, 1962 Fotografie ze současnosti od Romana Häuslera.
severní polabí Český Újezd (Böhmisch Neudörfel) - 189 m n. m. - Okrouhlice na Podhořském, též Novoveském potoce (Neudörfler Bach), pod vrchem Nedvězí (283 m) mezi Chabařovicemi (Karbitz) a Všebořicemi (Schöbritz), asi 6 km severozáp. od ústeckého centra, kdysi spočívala v mírně zvlněné krajině, dnes vesměs s výsypkami a odkališti, fatálními relikty intenzivního dolování. Založena byla nejp. v pol. 12. stol. Zpočátku jistě knížecí majetek se neznámo kdy ocitl v soukromých rukou, první doložený vlastník Měšek, bratr Hroznatův, jej daroval johanitům před r. 1188, ze kdy i pochází nejstarší zmínka (některé zdroje uvádějí 1186). Naviezde (tzn. na Újezdě) je jmenováno jako řádové jmění, což stvrdil kníže Bedřich. Prodělalo zajímavý vývoj, odrazil se i v názvech. Tvar Újezd byl patrně v 13. stol. změněn na Nová Ves a poté doplněn pro odlišení od sousední Německé Nové Vsi (Deutsch Neudörfel), dnes Podhoří, nakonec zůstal Újezd s přívlastkem Český (slovo víceméně vyjadřuje, co se za určitou dobu objede, půda nezbytná k hospodaření, pole, louky, lesy, pastviny, vody stojaté i tekoucí ) Ze 14. stol. se dochovaly zprávy, že se v okolí nalézala osada Koleč (Kolcz) později s farním kostelem sv. Vavřince (Laurenzikirche), jemuž podléhaly i Předlice (Prödlitz), Újezd (Augiesel) a Hrbovice (Herbitz). Osiřelá svatyně (186 m n. m.) s dřevěným stropem a renesančním oltářem, jíž zbudoval (1616-18) Petr Kelbl z Gejzinku ( 1619) pravděpodobně v místě předchozí (1169), ještě dlouho po zániku Kolči poukazovala na dávnou historii. Kvůli plánované a neuskutečněné povrchové těžbě byl zbořen r. 1966. Do husitské revoluce je Č. Újezd sakrálním vlastnictvím, které po následném rozchvácení zabavili šlechtici usedlí na Ústecku. Na čas připadlo vedlejšímu všebořickému statku, jak praví údaj z r. 1429 (Na Nowe Wsy), posledním držitelem byl Jan z Vartenberka, jemuž náležel hrad Blansko (Blankenstein). Při pozemkové revizi (1454) nařízené Jiřím z Poděbrad musel však bývalé klerikální území vydat královské komoře. Záhy (sdělení z r. 1507) přísluší k hradu Krupka (Rosenburg). Pak je nabyli jiní, především Bohuslav Valecký z Doupova, jenž nevíme jak přišel k Chlumci (Kulm), jehož součástí byl krom dalších dědin i Č. Újezd. Kol. r. 1536 od něj oblast koupil Petr Kelbl z Gejzinku, disponoval však zřejmě jen částí, prozrazuje to dokument ze 7. 7. 1543, kdy vedl spor s příbuzným Vilémem Kelblem o česko-újezdské a předlické pozemky. Druhý díl po Bohuslavu obdržel další příbuzný Jindřich a vybudoval tu šlechtický statek, na němž seděl až do smrti r. 1562, kdy jej (dle chabařovického školního mistra Bartela Habela, co tu po vypuknutí 30tileté války do r. 1632 i vedl kroniku) zdědil Petrův syn Ota Kelbl z Gejzinku a připojil k Chlumci (kde vesnice setrvala až do 19. stol.) Byla tak opět scelena (v listině z r. 1592 se píše na Czeskem Augezdie). V r. 1620 čítala 13 usedlostí (a až do 2. svět. války postupně narůstala). Povětšinou tedy patřila k rozsáhlejším komplexům. Dle záznamu z r. 1654 (Czieska Nowa Wes) tu bylo registrováno 10 malorolníků a 1 zahradník a r. 1661 je označována jako Cžěskeg Naydorfl. Podmínky ke zrodu feudálního sídla vyvstaly až v 16. stol., kdy zde páni z Doupova (Duppau) zřídili statek. Po sloučení s Chlumcem rezidenční úloha pominula, hospodářsky dál funguje více než 1 stol. R. 1661 je chlumecká država dělena mezi děti nejvyššího zemského sudího a hofmistra Království českého, hraběte Viléma Albrechta Krakovského z Kolovrat ( 8. 2. 1688 Praha) a tudíž i pořízen detailní inventář: V Najdorfu tvrz od kamene vystavená a cihlami dobře krytá, v ní při zemi světnice prostranná, kuchyně, spižírna, síň a dvě komory klenutý, okna pod mřížemi železnými opatřený. Nahoře tafelštuben a jiné dvě světničky táflovaný, komora a sklep suchej (u kterého jsou železné dveře) pro pohodlí vrchnosti. Zase vejš dvě světničky a při nich dvě komory. Pod samými krovy světnice prostranná, však nedostavěná, skrze ni komora. Na- ČC
ČC severní polabí Český Újezd, budova tvrze s vesnicí na pozadí kresby Chabařovic z doby kolem r. 1750 od F. B. Wernera. proti pak druhá světnice a tři komory, však v žádným tom pokoji kamna, též v komorách sklenný okna nejsou. Pod zemí jest sklep pro vína chování asi na 15 sudův. Tvrz s poplužním dvorem, hospodářskými staveními i zahradou byla oceněna na 450 kop míšeňských grošů. Souhrn nastiňuje, že se tu r. 1661 nacházela 3 podsklepená patra, nad vinným sklepem přízemní světnice s kuchyní a 4 ostatními místnostmi, v 1. p. společenská síň ( tafelštuben ) se 2 dřevem obloženými a 2 provozními jizbami, ve 2. p. 2 pokoje se 2 komorami a nad nimi další 2 s ještě 4 prostorami, vše klenula střecha krytá taškami. Stavební dispozice žel vylíčena není, z počtu podlaží a rozvržení možno předpokládat obdélný půdorys. Dále se udává, že 3. p. je nedostavěné. Nutno chápat, že byla tehdy opravována a r. 1661 nebyla rekonstrukce 3. p. dokonána. Nelze si totiž představovat, že by tu počátkem 60 l. 17. stol. chlumečtí zahájili výstavbu nové tvrze! Původní ve dvoře stála min. více než 4 příští dekády. V ocenění z r. 1707 bylo mj. citováno: Zámeček Neudorf. V dolním štoku je jeden pokoj vytápěný kamny a dalších pět klenutých pokojů, kuchyně, předsíň a sklep. Ve středním štoku jedna tafelštuben, velký sál, tři pokoje a klenutá komora. V horním štoku šest pokojů, čtyři komory, zčásti zděné, z části z hrázděného zdiva. Což starší deskripci z r. 1661 vcelku odpovídá, již se ale nehovoří o podkroví, nejspíše bylo mezitím odstraněno. Poč. 18. stol. se tu tedy vyskytovala 2patrová konstrukce užívaná prý výhradně hospodářsky a tuto roli plnila nejméně ještě několik 10tiletí. Charakter v pol. 18. stol. zachytil Friedrich Bernard Werner, na pozadí veduty Chabařovic spodobnil Č. Újezd s mohutným 2poschoďovým objektem s valbovou střechou o 2 komínech, za ní vyčnívá věž. Patřila-li k tvrzi, je nejasné, nicméně obrázek s informacemi z pol. 17. a poč. 18. stol. v rozporu není. Vydržela ještě 10tky let. Vrchnost o ni však už nepečovala, takže rychle chátrala. Historik a topograf Jaroslav Schaller r. 1787 připomíná rozpadlý zámek. Ruiny byly posléze odstraněny a takřka zmizely. Nedá se vyloučit, že se na definitivním zániku mohly podepsat události spojené s bitvou u Chlumce a Přestanova (Priesten), 30. 8. 1813 odtud hrabě Coloredo Mansfeld podnikl útok proti Francouzům (ze severního okraje osídlení děly odstřeloval 2. divizi Leona Baptisty Dumonceau). Do r. 1843 se zachovalo jen torzo dvora, kde zaniknuvší tvrz ležela. Ke vsi patřila i šachta Petri (Petrischacht) a nyní již neexistující Nedvězí někdy také Nedvědice či snad i Medvědice (Bärenhecke), osada mezi Č. Újezdem a Podhořím. Na výměře zámečku nechal hrabě Josef Klement z Westphalenu postavit dvůr nový. Na Císařských povinných otiscích stabilního katastru Čech z r. 1843 (resp. 1846 - Lith. J. Morevette u. Winter E.) je v českém podtitulu evidována jako Nowawes Czeska (a Podhořský potok pak Tschernitz Bach) - kraj Litoměřice (Leitmeritz), okres Chlumec. Kaple na návsi pod 2 kaštany je z r. 1901 (opravena r. 1996). Ve věžičce visí litinový zvon. V r. 1930 zde žilo 312 obyvatel a těsně před válkou 268, živili se zemědělstvím, ale i jako dělníci, na poštu, nádraží a do školy chodili do Chabařovic. Díky postupujícím báňským aktivitám se počet zmenšuje na 107 (sčítání v r. 1970). Z dřívějších 50 obydlí tehdy zbylo jen 27. Když se Všebořice staly místní částí Ústí n. L. (1. 1. 1963), byly nedaleké Střížovice (Strizowitz) rozděleny, některé jejich parcely přičleněny k Č. Újezdu a ten pak k 1. 5. 1976 spojen s městským obvodem Ústí n. L. - město. Dnes je osada se 37 adresami - stejně jako Stradov (Straden), Střížovice a Žandov (Schanda) - částí Chlumce u Chabařovic, jenž se v r. 1990 osamostatnil. Hodiny jízdy, převozy koní, předávání chovatelských zkušeností ap. tu nabízí soukromá jezdecká stáj Zeman. Ottova encyklopedie z 1. 1. 1908: Újezd Český (Böhmischneudörfl), ves, hejtm. Ústí n. L., okr. a pš. Chabařovice, fara Chlumec; 33 d., 42 obyv. č., 193 n. (1900), fil. kostel sv. Vavřince, popl. dvůr a hnědouh. doly. Kaple v minulosti a dnes. Fotografie ze současnosti od Romana Häuslera.
severní polabí Dělouš (Tillisch) - 240 m n. m. - Zaniklá, dříve samostatná vesnice - s Obecním úřadem (1851-1944), pak Místním národním výborem (1945-60) - se rozkládala pod Děloušským vrchem, nyní Jedlovou horou (Tannichberg) (382 m), zalesněným čedičovým masivem s výhledem na historické bojiště u Chlumce (Kulm). Jde o solitérní výběžek Českého středohoří pod Krušnými horami tyčící se 6 km severozáp. od Ústí. V křídě až oligocénu se - od úpatí na jih ke Skoroticím (Gartitz) - prostírala široká pánev, jíž naplnilo sladkovodní jezero, poté rašeliniště. Močál Pozdrav z Delouše - hostinec a řeznictví Wenzela Schuhmanna postupem věků překryly vrstvy písků a spraší, v miocénu zvolna klesaly a spoluvytvářely lignitové podloží. (Při rubání byla u vsi objevena 30cm fosílie želvy evropské.) Zpočátku slovanská osada mezi Podhořím (Deutsch Neudörfel) a Kamenicí (Kamnitz) - jméno zřejmě pochází od Dělouchova dvora (tj. slovesa dělati) - je prvně vzpomínána r. 1419 (in Dieluss) a posléze připojena ke všebořickému zboží, kolem r. 1400 zahrnovalo šlechtický dvůr s tvrzí a 4 grunty. R. 1401 bylo zvětšeno o Strážky (Troschig) a Žďárek (Zuckmantel), v r. 1429 přibyla Dělouš, Kamenice, Podhoří a Roudníky (Raudnig). R. 1526 je i s Chuderovem (Gross Kaudern) celé od Glaců ze Starého Dvora (Althof) a na Klíši (Kleische) utržil Jan z Lungwitz a Jílového (Johann von Lungwitz, vorher Eulau). Leč majetníci se zhusta střídali. Např. v 16. stol. patřila dědina k Bukovu (Pockau) a cca r. 1547 Adamu (měl náhrobník v někdejším kostele sv. Vavřince) a Vladislavu - synovcům Mikuláše Jaroslava (někdy uváděného jako Jaroš - Nikolaus Jarosch) Kelbla z Gejsinku, disponovali i Předlicemi (Prödlitz), Hrbovicemi (Herbitz), Střížovicemi (Strizowitz) a Kamenici. V r. 1612 přešlo (tehdy předlické) teritorium na jinou genealogickou linii a 5 synů Václava Kelbla si je rozdělilo, nejstarší Jan dostal Hrbovice, Adam, Václav, Ota a Vilím Předlice se Střížovicemi, Dělouší a Roudným (Raudney). Atd., atd V období 1569-53 byla vesnice převážně evangelická a od r. 1618 příslušela Všebořicím (Schöbritz). Kartograf Jan Kryštof Müller uplatňuje termín Dilisch (1720) a 1. vojenské mapování (josefské) z l. 1764-68 (rektifikace 1780-83) Delisch. R. 1791 byly předlické i pozemky náležející (už od r. 1576) ke Krásnému Lesu (Schönwald) sjednoceny v državu trmickou, nicméně se oblast brzy opět ocitá v dominiu předlickém. To se až do r. 1791 uchovalo v područí rodu českého aristokrata a spisovatele Václava Vratislava z Mitrovic (* 1576 Jindřichův Hradec - 22. 11. 1635 Praha) - tč. reprezentovalo na 7.000 jiter - vrchnostenská rezidence a dvůr, Hrbovice s 1 hospodářstvím, Dělouš s 8 domy, Český Újezd (Böhmisch Neudörfel) s 5ti, Roudné se 2, Střížovice s 1 a Kamenice se 3 staveními. Pro velkou zadluženost bylo přenecháno za 34.325 zl. majiteli kyrysnického pluku, rytíři zlatého rouna a prezidentu dvorské válečné rady, hraběti Friedrichu Moritzi Nostitzovi (* 4. 10. 1728-19. 11. 1796) a znovu tedy začleněno do panství trmického, jež v kompetenci Nostitzů zůstalo až do r. 1918, kdy město Ústí odkoupilo předlický velkostatek. Dle Císařských povinných otisků stabilního katastru Čech z r. 1843 (resp. 1847 - Lith. della Torre u. Krippel) se na zdejší výměře nalézala mj. i Kamenice (zmiňována jako Kammitz) - tehdy kraj Litoměřice (Leitmeritz), okres Všebořice. Během 30ti (1618-48) a sedmileté války (1756-63), jakož i za napoleonské bitvy v r. 1813 značně trpěla vypalováním a pleněním. Na tzv. Rybničné louce (Teich Wiese) jižně od Dělouše se v minulosti údajně nacházely původní Habrovice (Johnsdorf), jejichž finálním vlastníkem byl ve 2. pol. 18. stol. kysibelský velmož, hrabě Jan Josef Stiebar z Buttenheimu, jenž D
D severní polabí půdu rozprodal osadníkům. Až po velikém požáru, kdy se neblaze projevil nedostatek vody, byly prý vystavěny ve své současně lokaci. Ještě koncem 19. stol. se některá tamní pole jmenovala Ve Staré vesnici. Luh protíná koryto Bílého potoka (Lattenbach) ústícího pod dřevařskými závody do Klíšského (Bradenbach, Brandenbach), už na skorotickém okrsku nesla jedna z parcel název Rybniční mlýn, kde kdysi vskutku panský sladový stával, zásoboval všebořický pivovar. Dělouš nyní... foto: Milan Pekky Bouška Již r. 1726 zde ovšem bylo odkryto bohaté hnědouhelné ložisko a osud sídla víceméně zpečetěn. Dle ústeckého profesora Eduarda Wagnera (Bilder aus der geschichtlichen Entwicklung der Stadt - Verlag Ad. Beckers Buchhandlung, Aussig 1923, reprint: Aufstieg-Verlag, München 1973), jemuž vděčíme za nejedno vlastivědné pojednání, v místě první (od r. 1763) těžil Franz Nitsche. Z toho času existují i zprávy o divokém kutání, zvláště u Varvažova (Arbesau), Hostovic (Hottowies), Trmic (Türmitz) a Dělouše. Přesná evidence hledačů ale není, neboť komodita dosud nebyla podchycena v Horním regálu (horní zákon), stát nezajímala. Nejintenzivnější báňské aktivity se odvíjely za 1. svět. války, kdy kout slul pověstným bezpočtem mocně doutnajících hald vzešlých z hlubinného i povrchového dobývání. Rodákem byl věhlasný německý imunolog, hygienik a bakteriolog Prof. Dr. Oskar Bail (* 6. 12. 1869-30. 12. 1927), od r. 1904 mimořádný profesor pražské německé university. V l. 1930-45 tu žilo 230 lidí a těsně před koncem 2. svět. války v 29ti obydlích 166, kdežto r. 1950 už jen 66. Živili se zejména rolnictvím, byť se i nechávali zaměstnávat v okolí. Na nádraží se chodilo do Telnice (Tellnitz), na faru do Skorotic, pošta úřadovala v Bukově a škola v Habrovicích. Od 1. 1. 1964 se stala osadou Užína (Auschine). Starobylé chalupy č. 6, 7, 13, 14 a 16 - dle střekovského řídícího učitele Emila Richtera - byly hrázděné. V l. 1957-61 tady hospodařilo jednotné zemědělské družstvo. Na návsi r. 1871 církev zbudovala velkou mešní kapli Nejsvětější Trojice (Kapelle der Höchsten Dreieinigkeit) obdélného půdorysu, s trojbokým závěrem, vysokými klenutými okny, nad sedlovou střechou s dřevěnou polygonální zvonicí a jehlancovou špicí, v trojúhelném štítu s kruhovým oknem a na stranách obloukově ukončeného vchodu s později osazenými pamětními deskami padlým z 1. svět. války. Stržena byla r. 1966. V r. 1840 se v bezprostřední blízkosti vyskytovalo nepředstavitelných 16 šachet. Po vydolování poslední - Pankrác (Pankraz-Schacht) - vzala obec v l. 1967-71 (k 26. 11. 1971) následkem tzv. vyuhlení definitivně za své (viz Bánov [Bohna]) a území bylo přiřazeno k Habrovicím, od r. 1980 Ústí n. L. a nakonec k městskému obvodu Ústí n. L. - město (1990). Nákladní tramvaje odtud vozily palivo do ústecké městské elektrárny na Špitálském náměstí (Spitalplatz). Užitková trať bývala odbočkou takřka stále hojně obsazené (v létě turisty, zimě lyžaři) ústřední linky č. 1. (zrušené 31. 12. 1955). Začínala u centrálního vlakového nádraží, měla mnoho zastávek (s konečnou pod nádražím telnickým) a jízda trvala hodinu. Lístek stál 2,50 Kč staré měny. Jednou ze stanic byla právě Dělouš. Pravidelnou dopravu v Ústí zahájili 1. 7. 1899, krátce nato (1900) byly pořízeny další 4 motorové vozy Graz a v r. 1903 síť rozšířena směrem na Bukov (o 1,5 km). Po vypršení 10tiletého pronájmu převzalo r. 1909 elektrický podnik samo město a bukovskou větev logicky protáhlo až k hlavnímu nádraží. Zároveň byla v březnu 1911 rozestavěna meziměstská dráha do Telnice. Vždy 1kolejka (7,12 km) s výhybnami spustila provoz 1. 1. 1912. Konečná (v r. 1927 vybavená smyčkou) spočívala v úrovni 352 m n. m. V pondělí 2. 3. 1945 se při leteckém boji (ten den zuřil od sasko-anhaltského Magdeburku až po Prahu) zřítil přibl. 500 m východně od zástavby německý stroj Focke-Wulf FW 190. Událost zastihla na služební pochůzce ze Všebořic do Podhoří štábního strážmistra Fritsche. Za přeletu svazu bombardérů se kousek od Podhoří náhle za ním do země zarylo několik střel. Instinktivně skočil do příkopu, když vyhlédl, spatřil asi 300 m nad sebou aeroplán zahalený plameny a kouřem. Rychle ztrácel výšku a s mohutným výbuchem dopadl. Ještě několik hodin trosky hořely a explodovala munice. Nazítří byl při ohledávání vyproštěn i trup pilota, jeho totožnost není dodnes zřejmá. Ottova encyklopedie z 1. 1. 1908: Dělouš (Tillis), ves v Čechách, hejtm. a pošta Ústí n. L., okr. Chabařovice (4,5 km sv.), fara Skorotice; 29 d., 189 ob. n. (1880), kaple Nejsv. Trojice, na blízku hnědouhelné doly. Pánev hnědouhelná Tvoří tedy podlouhlý, od severovýchodu ku jihozápadu se prostírající úval s mírně svlněnými rýhami potoků, spěchajícími z Rudohoří k Bělé, s prorvaným vrchem, zabíhající v nejsevernějším díle přes Chlum a Varvažov (Arbesavu) chobotem až k Dělouši (Tiliši) (v údolí vrch Tilišský od hory Střížovické dělícím) - V. Wachsmann - Severní Polabí - Od Litoměřic až k Hřensku. Okolí měst Ústí n. L., Teplic, Litoměřic, Podmokel a Děčína - Česká Beseda v Ústí n. L. 1888
severní polabí Dobětice (Doppitz) - 340 m n. m. - Kdysi samostatná ves - s Obecním úřadem (1778-1944) a Místním národním výborem (1946-59) - cca 3 km severových. od ústeckého centra, v těsné blízkosti Krásného Března (Schönpriesen), je ze severu obklopena tzv. Dobětickou podkovou (Auf dem Brande): Erbenova výšina (Am Brand) či též Malý Brand (Kleinen Brand) (401 m), Velký Brand (Große Brand) (436 m) s Kozí strání (Ziegen Leite) a Dobětická výšina (Winterleite) (459 m). Z časů vzniku se žel žádná sdělení nedochovala. Jméno naznačuje, že zakladatelem mohl být Dobata či Doběta - ves lidí Dobětových (Dobětici). Kartograf J. K. Müller užívá termín Tobitz (1720) a 1. vojenské mapování (josefské) z l. 1764-68 (rektifikace 1780-83) Topitz. Dle dr. F. J. Umlaufta katastr zahrnoval zejm. dominikální (panskou) půdu. R. 1381 je uváděn Rynolt de Dobieticz, do historie se tu totiž na 2 století zapsali vladykové přišedší od Míšně, kde spočíval jejich hrad. Jan z Lungvic je v majetkových záležitostech na Ústecku evidován již r. 1330. Ve 2. pol. 14. stol. žili jeho potomci Vigant, Hildan (i Hyldan), Děpolt a Rynolt a byli to nejspíš oni, kdo vesnici neznámo kdy a jak nabyli, není vyloučeno, že od panovníka za služby. Ústecký severovýchod byl tehdy patrně posledním zbytkem zdejšího královského majetku. Lungvicové tu zřídili statek, patřil k němu i Mojžíř (Mosern), Žežice (Seesitz), Mlýniště (Leinisch) a 2 selské grunty v Sovoluskách (Soblitz). Nejvýznamnější ze sourozenců byl Hyldan, klerikální dráhu počal jako farář v Žežicích, kde bratři zbudovali (snad na výměře staršího) nový kostel. Památkou jsou 2 znaky se 3 lipovými lístky, 2 v horní a 1 v dolní partii erbu, nad nímž jsou v klenotu rohy; 1. symbol je vytesán v horním úseku jihových. opěráku závěru svatyně a 2. (původně asi náhrobek) osazen v přístavbě k severnímu boku lodi. R. 1375 Hildan rezignoval a zamířil do Prahy, kde byl jmenován kanovníkem karlštejnské kapituly. V této funkci se 2. 10. 1375 s Vigantem a Rynoltem účastnil nadání právě ustaveného kostela v Nakléřově (Nollendorf), zapsaného ročním platem 2 kop českých grošů na dobětickém zboží. V obci se nacházel panský dvůr (údajně až do r. 1568) a ze zpráv plyne, že ve 14. stol. také tvrz, potom možná i zámeček, zbytky se ale nezachovaly, ani polohu již nezjistíme. Dle ústeckého okresního školního inspektora a vlastivědce Konrada Moißla (* 26. 11. 1847 u Kraslic - 4. 7. 1928 Ústí n. L.) se prostíral na západním návrší (kde bylo přibl. r. 1800 odkryto klenuté sklepení). Jižně se zřejmě vyskytoval písemně doložený poplužní dvůr, r. 1794 byl rozparcelován a v místě povstala usedlost čp. 1. Sama tvrz zmizela však dříve (kol. r. 1600 rozebrána na materiál), přesně vymezit ji dosud neumíme. Šlechtická rezidence je od r. 1473 vzpomínána ještě několikrát. V l. 1404-05 je co správce vykazován Jindřich Haugvic z Dobětic, jenž 8. 4. 1404 do Žežic dosadil kněze Šimona, toho už ale 28. 5. 1405 za Václava vyměnil jistý Rynolt z Dobětic. Lze soudit, že byl synem Rynolta zmiňovaného r. 1397 a Jindřich jeho poručníkem. Rynolt ml. tu poté vládl přes 2 dekády (s jeho chotí, posléze vdovou, Markétou z Útěchovic se nejprve setkáváme 20. 3. 1444, kdy manželé stvrdili dluh 24 kopy českých grošů Petru z Chabařovic) a dosáhl vysokého věku, působil tu ještě ve 2. pol. 15. stol., leč r. 1473 byl již mrtev a Markéta uznala nárok na 200 kop grošů jejich synu Stanislavu. Nezaplatila-li by v určenou lhůtu, měl právo uvázat se v držení rodového Fotografie ze současnosti od Romana Häuslera. pozdrav s hospodou Karla Linke v minulosti a dnes (č. 5) D
D severní polabí jmění: v Doběticích v tvrz, v dvůr poplužní a v dvory kmetcí s platem, v Žežicích a v Mlýništi vsi, dvory kmetcí s platem a v Sovoluskách dvory kmetcí s platem. R. 1547 je bratři Jan, Bedřich a Bernard vložili do zemských desek, rozdělili se a Dobětice skončily v rukou nejstaršího Jana. Ten r. 1557 deklaroval, že disponuje statkem v ceně 604 kopy grošů, z něhož platil zemskou berni. Setrval na něm ještě několik let, pak ovšem koupil nemovitost v Ústí a tvrz Dobětice, dvůr poplužní s poplužím, ves celou Dobětice a dvory kmetcí s platem, ves celou Mlýniště a dvory kmetcí s platem, ve vsi Sovoluscích dvůr kmetcí, ve vsi Nové Ryjice dvory kmetcí s platem prodal (1568) za 1.000 kop grošů Jindřichu z Bynu na Blansku (Blankenstein). Oblast tak suverenitu nadobro ztratila. Do r. 1650 měla ves mimo dvůr 5 domů (4 zahradníci a 1 chalupník v č. 13, 14, 15, 16 a 21), do r. 1681 se rozrostla o dalších 18 (víceméně v 1 linii, tzv. Langen Gasse ). Z této zástavby zůstalo čp. 4 z r. 1670 a čp. 19 (donedávna se stodolou s hrázděným patrem). Před r. 1848 náležela dominiu březnickému - na Císařských povinných otiscích stabilního katastru Čech z r. 1843 (resp. 1846 - Lith. Alborghetti u. Krippel) kraj Litoměřice (Leitmeritz), okres Březnice (Priessnitz) - finálním feudálním vlastníkem byl tedy hrabě Adolf Benno Ledebur - Wicheln (*14. 6. 1812 Křemýž - 20. 10. 1886 Křemýž). R. 1887 tu je v 38 staveních registrováno 174 lidí, v r. 1910 už 237, r. 1930 pak 218 a v l. 1939-45 v 51 obydlích 229 (r. 1970 již jen 134). Pracovali hlavně v zemědělství, ale i nedalekých závodech. Na nádraží a poštu se chodilo do Ústí n. L., do školy buď do Žežic, či Ústí, na faru do Žežic. Za německé okupace byla přičleněna k žežickému matričnímu úřadu a od 1. 6. 1960 (do 1. 5. 1976) se stala osadou Stříbrníků (Ziebernik). Fungoval tu sbor dobrovolných hasičů (1926-37) a v l. 1950-59 hospodařilo jednotné zemědělské družstvo. Středně velká empírová kaple s věžičkou (na návsi) z r. 1820 byla zbořena při rekonstrukci a rozšíření komunikace (1975). Lokálním dějinám se věnuje např. německá pamětní kniha (1836-89). Před dokončením panelových sídlišť Dobětice - západ a Krásné Březno (ZSJ Nad Březnem) žila dědina, díky odtržení a jednostrannému silničnímu spojení, poklidným rytmem. Městské autobusy občas přivážely návštěvy do pečovatelského ústavu v budově bývalého pohostinství Carl Ritschel s Restauration. Jako Domov odpočinku ve stáří jej od německé diakonie v l. 1946-47 převzala Českobratrská církev evangelická, r. 1950 se krátce znovu změnil v hostinec. Nařízením vlády, ukládajícím odevzdání zbývajících sociálních zařízení státu, později Verein evangelisches Diakonissen-Mutterhäus byl provozovateli definitivně odňat k 31. 12. 1959. Dnes už s civilním personálem zase slouží předchozímu účelu. Časem intravilán splynul s městským obvodem Severní Terasa. Ottova encyklopedie z 1. 1. 1908: Dobětice (Doppitz), ves v Čechách, hejt., okr. a pš. Ústí n. L. (3 km s.-v.), fara Žežice; 38 d., 185 ob. n. (1890)... z Lungvic, jméno starožitné rodiny rytířské pocházející z Míšně nebo z Lužice. Erb jejich tři lupeny lipové na štítě posud se spatřuje na zdi kostela v Žežicích. Za časův krále Václava IV. vyskytují se v sev. Čechách Hildan, Vigand, Děpolt a Rynolt, bratři, držíce Dobětice, Nakleřov, Žežice a Možíř. První z nich byl do r. 1375 farářem v Žežicích a v l. 1388 až 1393 kanovníkem na Karlšteině. Všichni žili ještě r. 1393. V l. 1405-1429 vyskytuje se zase jakýsi Rynolt jako pán na Doběticích a bylo to jméno tak oblíbeno, že se v 2. pol. XV. stol. zase s Rynoltem setkáváme, jenž byl v r. 1473 mrtev, zůstaviv vdovu Marketu z Útěchovic a syny Stanislava, Ješka a Jindřicha, a v XVI. stol. zase s Rynoltem ( 1539), jenž z manž. Anny Horovny z Ocelovic zůstavil syny Jana, Bedřicha a Bernarta. Tito dědili po strýci Václavovi statek Dobětice, který si r. 1547 zase ve dsky zemské vložili. Později jej měl Jan sám a prodal jej r. 1568, tak že po 200 letech z držení rodiny vyšel... sedlem u Žežic souvisí s vrchem Farským hora Topolická (Brand), pod jejímiž jižními stráněmi leží vsi: Topolice [Dobětice], Stříbrník, Kačky [Kočkov - Gatschken] Nade vsí Stříbrníkem zdvihá se lesnatá hora Brand, na jejímž severním úpatí leží ves Žežice, na východním ves Doubice [Dobětice]. Obě vsi mají idylickou polohu pod lesnatými stráněmi mezi zelenými luhy a hustými sady. Domy jsou ještě dřevěné, však malebného zevnějšku. Mezi horou Brandem a Marienbergským vrchem vtěsnáno lesnaté údolíčko Dilleman [Dyleň - Tillemann], svlažované potokem, jímž vine se stezka do Doubic. - V. Wachsmann - Severní Polabí - Od Litoměřic až k Hřensku. Okolí měst Ústí n. L., Teplic, Litoměřic, Podmokel a Děčína - Česká Beseda v Ústí n. L. 1888 Z Krás. Března východisko na Dylení, Brand, Blansko, Farský vrch u Žežic. - České Středohoří - II. opravené vydání - Jaroslav Křenek - nákl. KČST v Lounech 1929, tiskem Ant. Štrombacha v Lounech, Tř. legionářů.