KNĚŽÍ HORA U KATOVIC

Petr Menšík Vlastimil Král KNĚŽÍ HORA U KATOVIC Raně středověká pevnost nad řekou Otavou z pohledu archeologického bádání městys Katovice

Obsah Úvod 5 Historie poznání 6 Popis hradiště 17 Movité archeologické nálezy z hradiště 30 Závěr 36 Použitá literatura 37 Muzeum Středního Pootaví Strakonice Petr Menšík, Vlastimil Král ISBN 978-80-905572-5-3

Úvod 5 Okolí soutoku řeky Otavy s Volyňkou představuje jeden z nejvýznamnějších regionů raného středověku v jižních Čechách. V období střední doby hradištní v této oblasti existovaly čtyři významné výšinné lokality. Jedná se o pravděpodobná sídla místní elity, dvorec Hradec u Němětic a tři opevněná hradiště: Hradiště u Libětic, Hradec u Řepice a níže referované hradiště Kněží hora u Katovic. Katovická hora představuje osamocený výrazný dominantní vrchol nazývaný pomístním názvem Kněží hora, která se nachází 1,5 km severozápadně od obce Katovice (okr. Strakonice) v jižních Čechách. Referovaný dnes zalesněný kopec zcela jistě představoval jedno z center zájmu lidských komunit i jednotlivců z blízkého i vzdáleného okolí. Příspěvek stručně informuje o stavu poznání této lokality a jejího vývoje od pravěku, přes podobu raně středověkého hradiště až po využití části lokality k těžbě tuhy.

6 Historie poznání 7 (obr. 1) Umístění lokality Kněží hora u Katovic na mapě ČR, plánem na mapě s měřítkem 1:10000 a foto ze severu. Vytvořil a foto P. Menšík. (obr. 2) Jan Nepomuk Woldřich. Jeden z prvních archeologů zkoumajících hradiště Kněží hora u Katovic v 2. polovině 19. století. Až do 18. století bylo návrší nazýváno Hradištěm. Přívlastek Kněží označuje majitele zdejších pozemků, kterým se v pobělohorské době stala katovická fara. Samotný kopec představoval místo, které bylo minimálně v období raného středověku výrazně opevněno. Hradiště Katovice je v popředí archeologického zájmu minimálně od 1. poloviny 19. století, jednalo se však o výzkumy amatérského charakteru, o kterých máme pouze nepřesné informace, víme například, že F. Beneš prokopával valy na popud J. E. Vocela. Lokalitu navštívil i J. A. Ludikar, který na několika místech valů sbíral spečenou hlínu, hradiště poté zobrazil i na první archeologické mapě Strakonicka. Menší archeologický výzkum provedl B. Dubský v roce 1946 za pomoci řídícího učitele Koláře. Fotografickou dokumentaci uskutečnila Jihočeská zbrojovka (Ing. Schier a Hurich), vyměření a nakreslení plánu lokality Ing. M. Dubský. Plocha akropole neobsahovala doklady žádné kulturní vrstvy, v centrální části plošiny bylo v minulosti vybíráno množství kamene na stavbu domku a zdi okolo farní budovy, což mělo údajně zničit základy větší kamenné stavby. V příkopu mezi plošinou akropole a valem se nacházela sonda 1,5 2 metry, kde byla pravděpodobně nalezena kulturní vrstva dosahující hloubky 30 40 cm obsahující drobné kameny. Byly v ní nalezeny raně středověké střepy a jeden snad pravěký střep. Další sonda o rozměrech 2 1 metr byla situována v příkopu nad srázem k řece Otavě, kde bylo v kulturní vrstvě objeveno opět několik raně středověkých střepů. Výraznější osídlení bylo zjištěno pouze na předhradích, na vnitřním se podařilo

8 9 (obr. 3) Bedřich Dubský. Nestor jihočeské archeologie provádějí výzkum na katovické hoře v roce 1946. (obr. 4) Bedřich Dubský se studenty. Momentka z archeologického výzkumu v roce 1946. (obr. 5) Významný jihočeský archeolog Jan Michálek na kraji vpravo. Zahraniční archeologická konference ARGE. odhalit část zahloubené chaty o rozměrech 3 2 metry a na vnějším předhradí v blízkosti brány pec. Výše zmíněné výzkumy přinesly nevýraznou kolekci keramických nálezů datovanou převážně však do devátého až počátku desátého století. Významný jihočeský archeolog Jan Michálek, který v poslední čtvrtině 20. století a na počátku 21. století vykonával svoji práci v Muzeu středního Pootaví ve Strakonicích, provedl v nejbližším okolí lokality řadu povrchových sběrů, při kterých objevil celou řadu nových, nejen pravěkých, archeologických lokalit. Zpracoval taktéž do té doby známé archeologické nálezy z lokality. V průběhu počátečních měsíců roku 2016 byly identifikovány četné polomy a vývraty, které porušily některé nálezové situace v prostoru téměř celé plochy hradiště. Během stahování dřeva v roce 2017 byly další části hradiště poškozeny lesní technikou, zejména povrchové partie vstupů od předhradí i samotné akropole. Tyto skutečnosti vedly k realizaci záchranného archeologického výzkumu ve spolupráci Katedry archeologie, Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni a Muzeem středního Pootaví ve Strakonicích. Bylo prozkoumáno několik nejporušenějších částí formou drobné sondáže. Hradiště obecně patří k archeologickým památkám, které budily pozornost v každé dějinné epoše, počátky vědeckého zájmu však lze klást až do první poloviny 19. století. Některá jihočeská hradiště byla zachycena již na prvním, druhém nebo třetím vojenském mapování. I přes výrazné opevnění však bylo hradiště Katovice zaznamenáno pouze v náznacích až na druhém vojenském mapování z let 1836 1852. S prvními cílenými schématickými zobrazeními valů se setká-

10 11 (obr. 6) Vizualizace katovické hory na II. vojenském mapování Františkovo 1836 1852, 1:28800. (obr. 8) Historický plán hradiště podle K. Špačka z roku 1861. (obr. 7) Vizualizace katovické hory na III. vojenském mapování Františko/Josefínské 1877 1880, 1:25000. (obr. 9) Historický plán hradiště podle J. E. Vocela z roku 1865.

12 13 (obr. 10) Historický plán hradiště podle J. N. Woldřicha z roku 1874. (obr. 11) Historický plán hradiště podle J. L. Píče z roku 1909. (obr. 12) Historický plán hradiště podle B. Dubského 1949. (obr. 13 14) Zaměření valů hradiště a 3D model brány s dovnitř zataženými křídly na vnějším předhradí za pomoci GPS a totální stanice. Vytvořil J. John a L. Rytíř.

14 váme v 2. polovině 19. století. Kromě archeologie byla lokalita v popředí zájmu ovšem i pro další obory, umělecké nevyjímaje. První schématický plán byl publikován K. Špačkem v roce 1861. V 60. letech 19. století vyhotovil plány dvou hradišť v okolí Strakonic (Katovice, Libětice) A. Č. Ludikar, sám je však nepublikoval, následují další schématická zobrazení J. N. Woldřicha a J. L. Píče. O způsobu vypracování výše uvedených plánů se převážně neví nic bližšího, ve většině případů se pravděpodobně nejedná o výsledky geodetického zaměření, protože skici obsahují velké množství chyb a nepřesností. První geodetický plán vytvořil až M. Dubský syn B. Dubského. Zde je možné pozorovat přesnou dokumentaci a orientaci valových těles ve shodném měřítku, i zde se však setkáváme s určitými nepřesnostmi. V plánu postrádáme např. vyznačení valového tělesa, které směřuje jihozápadním směrem ze svahu dolů k řece Otavě. Taktéž naznačené průchody přes dvě valová tělesa mezi vnitřním a vnějším předhradím a průchod skrz vnější val ve východní části hradiště je možné považovat spíše za nápadné snížení 15 (obr. 16) Vizualizace hradiště na základě leteckého laserového skenování - stínový náhled z 16 směrů a se sluneční elevací 35 zobrazení souřadnic a archeologických sond z roku 2016. Vytvořil J. Plzák. (obr. 15) Vizualizace hradiště na základě leteckého laserového skenování stínový náhled z 16 směrů a se sluneční elevací 35. Vytvořil J. Plzák. (obr. 17) Foto hradiště z východu pomocí dronu stav 2017. Foto J. Plzák.

16 Popis hradiště 17 (obr. 18) Vizualizace hradiště aktuální ortofoto. Vytvořil P. Menšík. valu způsobené erozí nebo jako důsledek archeologických výzkumů v 19. století. Po výzkumu B. Dubským v roce 1946 byla lokalita spíše na okraji zájmu a plány hradiště byly doplňovány pouze o drobná zjištění. Nejnovější plán lokality před využitím leteckého laserového skenování (LLS) pochází z roku 2006, kdy byl vytvořen za pomoci mapování valů pomocí GPS a došlo zároveň k dokumentaci a vytvoření 3D modelu brány s dovnitř zataženými křídly. Na podkladu dat získaných díky leteckého laserového skenování byl proveden v prostoru hradiště v roce 2016 podrobný povrchový průzkum zaměřený na detailní popis terénních reliktů. Na základě kombinace těchto přístupů bylo zjištěno několik doposud neznámých skutečností o této lokalitě. Byly odhaleny úvozové cesty, které ústí do severní brány hradiště. Určitou novou možností je přítomnost dvou dalších samostatně opevněných předhradí. Jedno se nachází v jižním svahu a tvoří jakýsi trojúhelník, druhé se mohlo nacházet v prostoru současného pole severně od vnějšího předhradí mezi vlastním hradištěm a silnicí E22. Na základě dat získaných díky leteckému laserovému skenování byl proveden v prostoru hradiště v roce 2016 podrobný povrchový průzkum zaměřený na detailní popis terénních reliktů. Na základě kombinace těchto přístupů bylo zjištěno několik doposud neznámých skutečností o této lokalitě. Hradiště dosahující rozlohy téměř 8 ha (pokud bereme v potaz akropoli, vnitřní a vnější předhradí) má velmi dobře dochované a složité opevnění. To tvoří elipsu, jejíž osy měří 380 220 metrů. Z jižní strany bylo hradiště chráněno příkrým svahem, z ostatních stran poté pásy několikanásobných hradeb. Ústřední část, akropole, zaujímá protáhlou vrcholovou plošinu, která je opevněna po celém svém obvodu. Z východní i západní strany je opevnění akropole přerušeno cestou, pravděpodobně se jedná o původní vstupy do centrální části hradiště. Nejmohutnější je val předhradí na západní, severní a východní straně, ze západní části dosahuje převýšení z vnější strany oproti vnitřnímu předhradí 2 3 metry, ze severní a lépe přístupné východní strany poté 4 metry. Z jižní strany dosahuje vnější převýšení valu rozmezí 1 1,5 metru. V těchto místech bylo využito výhodné konfigurace terénu, val byl nasypán bezprostředně na hraně terasy a příkrého svahu k řece Otavě. V místech drobných porušení je val složen z plochých druhotně neupravených, často mírně přepálených kamenů. Z vnější části valu v místech vnitřního předhradí nebyl nikde pozorován předsunutý příkop. Ten se však nachází na vnitřní straně valu v místě akropole, je možné jej pozorovat téměř po celé délce jižní strany opevnění, zde však dosahuje maximální hloubky 0,5 metru a šířky 3 metry. Výraznější je ve střední části severní vnitřní strany valu akropole, zde dosahuje hloubky až 1 metr s šířkou 4 metry. Přesto, že je tento fakt pozorovatelný i na LLS, určité zkreslení měření představuje větší množství navátého zetlelého listí, které zkresluje výsledky měření (při vizuální průzkumu v roce 2016 pozorována mocnost až 30 cm). Příkop se vytrácí severozápadním i severovýchodním směrem, na vnitřní západní a východní straně valu akropole nebyl pozorován. Konstrukce vstupů z vnitřního předhradí do akropole není známa, v současné době se jedná o jednoduchá přerušení valu, bez možnosti detailnějšího členění. Vně na val akropole, v místech vnitřního předhradí, navazuje na východní i západní straně trojúhelníkovitá uměle vytvořená plošina o rozměrech 30 20 metrů. Cesta směřující od vstupu do akropole k vstupu z vnitřního do vnějšího předhradí ji obepíná z jižní strany. Samotné vnitřní předhradí není nijak výrazně členěno, v některých

18 19 (obr. 19) Východní val akropole z vnější strany. Foto P. Menšík. (obr. 21) Okraj jižního valu vedoucího po stráni jihovýchodním směrem k řece Otavě. Foto P. Menšík. (obr. 20) Konec valu vnitřního předhradí na východní části hradiště se vstupem do hradiště. Foto P. Menšík. (obr. 22) Jižní val akropole hradiště. Foto P. Menšík.

(obr. 23) Val akropole a jeho porušení lesní cestou na východní straně. Foto P. Menšík. (obr. 24) Příkop mezi valy oddělujícími vnitřní a vnější předhradí východní část u vstupní brány. Foto P. Menšík. 20 částech mohlo dojít k úpravě terénu do dnes již téměř nevýrazných drobných teras. Mezi vnitřním a vnějším předhradím se nachází dvojice valů, jejichž výška dosahuje 6 metrů. Z vnitřní strany prvního valu (v místě vnitřního předhradí) se nachází po celé severní a východní straně příkop o hloubce 1 metr a šířce 6 metrů. Taktéž mezi prvním a druhým valem lze pozorovat příkop, jeho hloubka od koruny druhého vnějšího valu je asi 2 metry. Třetí příkop se poté nachází již na vnějším předhradí a je předsunutý před druhý val. Místy je téměř nevýrazný, jeho maximální šířka je 6 metrů a hloubka 0,5 metru. Vnější předhradí přimykající se k vnitřnímu, je chráněno valem s příkopem, jenž je napojený na východě a západě na val předcházející. Směrem k západu se opevněná plocha rozšiřuje a vytváří poměrně rozlehlý nečleněný prostor. Vnější val obklopuje hradiště v délce 640 metrů a dosahuje místy výšky až 6 metrů. Před valem se nachází drobný příkop, jeho šířka nepřesahuje 3 metry a hloubka 0,75 metru. Z části je porušen polní cestou, která vede z vnější strany hradiště podél zmiňovaného valu s příkopem. Od valů vnitřního předhradí se na východě odklání další val s příkopem, směřující jihozápadním směrem po prudkém jižním srázu k řece Otavě. Jeho šířka je místy 5 metrů, výška ze západní strany do 1,5 metru, z východní až 4 metry. Od západní strany vnitřního předhradí se poté odklání plošina s možným pozůstatkem valu, která směřuje jihovýchodním směrem a těsně nad nivou Otavy se stýká s valem směřujícím jihozápadně. Tvoří tak spolu trojúhelník, který mohl v minulosti představovat další předhradí. Původní vstup do vnějšího předhradí se nachází na severní straně hradby vnějšího opevnění, jde o čelní typ brány s mírně dovnitř zataženými křídly. Vnitřní konstrukce opevnění je známa nedostatečně, byla pravděpodobně složena z dřevo-hlinité roštové konstrukce s čelní nasucho kladenou kamennou plentou. Místy je možné pozorovat červenou přepálenou kamennou suť s přepálenou hlínou s otisky po dřevěných konstrukcích. Dá se předpokládat, že alespoň část hradby zanikla požárem. Je možné, že nebylo opevnění budováno komplexně ale etapovitě. Kromě výše uvedených zjištění nelze opomenout úvoz identifikovaný na základě LLS, který vstupuje do jižního svahu z prostoru mezi prvním a druhým valem mezi vnitřním a vnějším předhradím. Vstup do vnitřního předhradí se nachází v severozápadní části opevnění a představuje prosté přerušení valových těles. V současnosti se do akropole dostaneme v severozápadní části, zde se však s největší pravděpodobností jedná o novodobé proražení valu. Původní vstup se nachází na východní straně, kdy se valová tělesa vnitřního předhradí stáčí západním směrem a chrání ze severní strany přístupovou cestu do akropole. Tato dnes méně patrná plošina s mírným zahloubením o průměru do 8 metrů se stáčí východním směrem a postupně klesá do nivy řeky Otavy. Zdá se, že by se mohlo jednat o původní využívanou komunikaci směřující k vodnímu toku pod hradištěm. Zcela opomenout však nelze ani svazek méně patrných terénních depresí představujících další úvoz, který vychází ze severní brány s dovnitř zataženými křídly, stáčí se západním směrem a vede podél vnějšího valu asi 60 metrů, potom se mírně odklání do vzdálenosti 50 metrů od 21

22 23 (obr. 25) Pohled na akropoli a vstup do hradiště z východní strany z místa přístupového koridoru. Foto P. Menšík. (obr. 27) Pohled na bránu mezi vnějším a vnitřním předhradím hradiště. Foto P. Menšík. (obr. 26) Dvojité valové opevnění mezi vnitřním a vnějším předhradím na východní straně hradiště. Foto P. Menšík. (obr. 28) Pohled na vnitřní předhradí od západu po těžbě dřeva v roce 2017. Foto P. Menšík.

24 25 (obr. 29) Dvojité valové opevnění a příkop mezi vnitřním a vnějším předhradím v západní části hradiště. Foto P. Menšík. (obr. 31) Pohled na vnější předhradí po těžbě dřeva v roce 2017. Foto P. Menšík. (obr. 30) Val mezi vnitřním a vnějším předhradím v západní části hradiště. Foto P. Menšík. (obr. 32) Val oddělující vnější předhradí od pole v severní části hradiště nedaleko vstupní brány. Foto P. Menšík.

26 27 (obr. 33) Foto severní brány s dovnitř zataženými koridory vstup do vnějšího předhradí. Foto P. Menšík. (obr. 35) Studenti katedry archeologie Plzeň při dokumentaci sondy 2 v roce 2016. Foto P. Menšík. (obr. 34) Jeden ze sektorů sondy 2 při odkryvu v roce 2016. Kamenná destrukce představuje zbytek rozvalené kamenné plenty. Foto P. Menšík. (obr. 36) Sonda 4 po ukončení odkyvu v roce 2016 se zahloubeným objektem 2. Foto P. Menšík.

28 29 (obr. 37) Zbytky kamenné konstrukce v sondě 6 ukazující na přítomnost kamenné konstrukce v prostoru vstupní šíje. Foto P. Kastl. valu, ale stále běží západním směrem. Následně je asi po 100 metrech přerušen několika umělými terasami, které vznikly snad v období novověku, nicméně jeho konec je opět patrný, kdy se stáčí k jihu, aby vyústil do mírného svahu nad řekou Otavou. Unikátním objevem je zviditelnění další možné soustavy opevnění na zemědělsky využívaném poli severovýchodně od hradiště. Dodnes je v terénu zachována větší část možného valu, i když na některých místech už není patrné jeho pokračování, napojení na stávající val či vstupní brána. Na základě vizuálního průzkumu na zoraném poli není možné valové těleso v současné době zcela jednoznačně identifikovat, i když se zdá, že se na povrchu místy nachází větší množství prostorově omezených kumulací kamenů. Tento val je ve východní části narušen novověkými terénními úpravami ve formě teras pro vinice a sady. V průběhu posledních 60 let byl zbytek valového tělesa také intenzivně rozoráván v důsledku kolektivizace půdy. Před rozoráním mezí byl terénní objekt polohově respektován a byl využíván jako vyvýšená cesta na pole. V případě existence val v minulosti zcela určitě nedosahoval výšky doposud známého opevnění na hradišti, ale zcela jistě byl větší než v současnosti. V digitálním modelu terénu byly na několika místech uskutečněny digitální řezy pro představu o aktuální výšce možného valu, která dosahuje maximálně 35 cm oproti okolnímu povrchu. (obr. 38) Odkrytá horní partie kamenné plenty a dřevěné roštové konstrukce v sondě 7 v roce 2017. Foto P. Menšík.

Movité archeologické nálezy z hradiště 30 s ohrazeným areálem nebo se jedná o rovinnou osadu, předcházejí hradišti, není možné na základě současného stavu poznání říci. Největší část souboru nálezů je možné datovat do pravděpodobné doby života hradiště, a to do průběhu 9. 10. století. Valná většina keramických nálezů pochází z archeologického výzkumu B. Dubského z roku 1946 a archeologického výzkumu Katedry archeologie (ZČU Plzeň) prováděný v letech 2016 2017. Tímto posledním výzkumem byly zlomky keramických nádob doplněny o přeslen, tkalcovské závaží, soubor železných artefaktů, zejména hřebíků a nožů Od jaké doby byl katovický kopec opevněný, není zcela jasné, vzhledem k absenci rozsáhlejších výzkumům. Nejstarší doklady přítomnosti člověka však starým lokalitám, které se v jižních Čechách nacházejí, a představuje běžný a menší soubor zvířecích kostí. Keramická produkce odpovídá jiným, obdobně pocházejí již ze závěru mladšího až pozdního paleolitu. Při archeologickém kuchyňský odpad. Převažují bezuché hrnce, velké zásobnice se ale vyskytují výzkumu byla v roce 2016 nalezena drobná kolekce štípané industrie. V sondě 3 jen zřídka, jedná se o tzv. podunajskou výrobní tradici s poměrně bohatou nacházející se ve východní části akropole byl objeven fragment čepele vyrobený ze silicitu glacigenních sedimentů pocházející z magdalénienu až pozdního nástrojem, z vlnic rozpadlých do obloučků, méně často jednoduchých vlnic, výzdobou skládající se z pásů několikanásobných vlnic rytých hřebenovým paleolitu. Dva úštěpy a fragment čepele pocházejí z vývratu nacházejícího se hřebenový vpich uspořádaný do vodorovných pásů, objevují se i plastické lišty s těmito hřebenovými vpichy. Převažují jednoduché esovité profilace okrajů nedaleko severní brány na vnějším předhradí. Lze je datovat do období mezolitu a na jejich výrobu byl použit bavorský rohovec (Flintsbach). Obdobně s kolmým nebo šikmým seříznutím, případně jsou jednoduše zaoblené. Nejasný původ má poté střep jednoduchého ven vyhnutého okraje, zdobený šikmým datované kolekce se nacházejí na celé řadě míst na katastrech obcí Katovice a Dolní Poříčí v okolí Kněží hory. Použité suroviny mají v předneolitických mřížovaným hřebenováním, doplněným otisky okrouhlého čtvercového kolku obdobích poměrně časté zastoupení ukazující na transport suroviny ze vzdálenějších oblastí (Bavorsko, severní/severozápadní oblasti bývalého kontinen- P. J. Zvěřina, přičemž se posléze objevuje v celé řadě publikací a střídavě bývá v kroužku. Keramický střep nalezl v roce 1905 na hradišti horažďovický kaplan tálního zalednění). datován do raného středověku nebo doby stěhování národů. Určité analogie Jeden z mála nálezů spadající pravděpodobně do časného/staršího eneolitu ve formě kolků je možné nalézt na keramice 6. 8. století, v jižních Čechách se (pozdní doba kamenná) představuje keramický zlomek nalezený na akropoli jedná se však o poměrně vzácný druh výzdoby. V západních Čechách se jednoduchá výzdoba kolkem vzácně objevuje na raně středověké keramice z hra- hradiště. Při záchranném archeologickém výzkumu katedry archeologie ZČU Plzeň byl v raně středověké vrstvě (sonda 5/vrstva 5003) nalezen keramický diště Bukovec, ojediněle se s jednoduchými kolky setkáváme i ve středním zlomek představující okraj nádoby s románskou lizénou a horizontálním ouškem. Do časného/staršího eneolitu by mohl patřit i drobný keramický soubor S. Venclem, kdy uvádí nálezy z Čech a Moravy, Slovenska, Polska, středního Poohří. Detailní pozornost různorodosti kolkové výzdoby byla diskutována z archeologického výzkumu v roce 2017. V něm vyniká zesílený okraj snad mísovité nádoby, zařaditelné snad do období v rozmezí od kultury Münchshöfendoby u Germánů a prvních Slovanů. Výzdoba jednoduchými kolky se objevuje a severního Německa a zamýšlí se nad původem a výskytem kolkované výzské skupiny do období staršího eneolitu. K těmto nálezům není možné v současné době nalézt v jižních Čechách odpovídající analogie, nejbližší osídlení sídliště Dietstätt, Lkr. Schwandorf nebo např. na pohřebišti doby stěhování ojediněle i na keramice v Bavorsku, příklady máme např. z raně středověkého podobného charakteru je známé ze středních Čech. národů Pleidelsheim, Lkr. Ludwigsburg, hrob 76. V neposlední řadě se však Ojedinělé keramické nálezy, resp. jeden keramický zlomek poté ukazují na stopy osídlení v pozdní době bronzové. Blíže neurčené bronzové předměty z doby je Bělorusko, Ukrajina nebo Rumunsko nebo na urnách ze severní a severozá- s kolkovanou výzdobou můžeme setkat i ve značně vzdálených oblastech jako bronzové nebo mladší měly být nalezeny v roce 1862 pod Kněží horou v lese padní Evropy 5 8. století, keramická nádoba se shodnou výzdobou pochází u Kladrub. např. i z vikingského tábora Trelleborg. Při průzkumu vývratu v roce 2016, který se nacházel na předhradí nedaleko V roce 2016 a 2017 proběhl záchranný archeologický výzkum na ploše akropole, kterého se účastnili studenti archeologie západočeské univerzity v Plz- severní brány hradiště, se podařilo odhalit drobný keramický soubor ukazující na dataci do doby halštatské a laténské. Zda tyto střepy lze dávat do souvislosti ni. Celkem bylo vytyčeno 12 menších archeologických sond, které ukázaly na 31

32 33 (obr. 39) Bazální fragment čepele s odlomenou patkou z katovického hradiště. Datace magdalenien nebo pozdní paleolit. Určení a kresba P. Šída. (obr. 40) Keramický okraj s románskou lizénou datovaný do časného/staršího eneolitu z katovického hradiště. Kresba H. Hrubá. (obr. 41) Keramická zlomek s kolkovanou a kazetovou výzdobou z raného středověku z katovického hradiště. Kresba H. Hrubá. (obr. 42) Výběr raně středověkých keramických nálezů z katovického hradiště. Kresba H. Hrubá.

34 přítomnost historického nadloží o mocnosti do 50 cm. V sondách se podařilo odhalit 7 nepravidelných jam nebo kůlových jamek. V sondě, nacházejí se v západní části akropole, se podařilo odhalit horní porušené partie kamenné plenty s vnitřní dřevěnou roštovou konstrukcí. V kulturních vrstvách byl objeven poměrně početný soubor raně středověké keramiky s intruzivním materiálem z jiných období. Dále se podařilo nalézt kolekci kovových nálezů (hřebíky, podkovy, nože), doklad textilní výroby v podobě přeslenů nebo hliněného jehlancovitého závaží tkalcovského stavu. Kuchyňský odpad představoval několik desítek kusů kostí domácích zvířat. Samostatnou skupinu tvořily kamenné valounky s ohlazenými stěnami, ty byly využívány jako těrky. Dalším přítomnost a aktivita člověka byla zjištěna při archeologickém výzkumu v roce 2016 2017, kdy v několika málo případech byly v kulturní vrstvě nalezeny střepy z 15. století. Objeveny byly také vrcholně středověké novověké podkovy. Charakter těchto aktivit je prozatím nejasný, mohl by souviset s lesním hospodařením, na svazích katovické hory bylo také v období novověku pěstováno víno a chmel. 35 Další význam lokality katovické hory spočívá v přítomnosti grafitové rudy. Povrchové lomy na jeho těžbu se nacházejí v jejím západním úbočí. Jejich stáří není známé, s jistotou vyloučit prozatím nelze ani dataci do období mladšího pravěku, případně středověku a novověku. Jako první uvedl ložisko grafitu L. V. Zepharovich (1854), první zmínky o těžbě grafitu jsou poté z roku 1902. Na místě se nachází malý grafitový důl z let 1913 1922. Jsou zde dosud přístupné tři štoly v celkové délce asi 200 m, z nichž dvě jsou spojené 8 m vysokým komínem. (obr. 43) Výběr raně středověkých keramických nálezů z katovického hradiště. Kresba H. Hrubá.

36 Závěr Literatura 37 Referovaná lokalita zcela jistě představovala jedno z center širší oblasti nejen v raném středověku, přičemž přitahovala pozornost člověka již od nepaměti. Vzhledem ke své rozloze se složitým členěním a dominantní polohou hradiště nad řekou Otavou můžeme uvažovat o centrálním místě s multifunkčním významem a možným mocenským centrem. Zcela jistě lze předpokládat funkci shromažďovací a též možnost refugia, opomenout nelze ani význam blízkosti vodního toku a pravděpodobné obchodní stezky po řece Otavě nebo v její bezprostřední blízkosti. Není možné zapomenout na zdroje nerostných surovin. V okolní oblasti se nacházejí zejména druhotná ložiska zlata v náplavách blízkých vodních toků. Z dalších možných surovin je možné zmínit zejména tuhu, případně jiné grafitické horniny, které mohly být získávány i sběrem na povrchu. O významu místa svědčí zcela jistě i neobvyklé nálezy, které byly zmíněny výše. Beneš, A. 1970: Pevnost na Kněží hoře. In: Kolář, E. (ed.): A věky jdou. Minulost a přítomnost jihočeského městečka Katovice a okolí, 214, 223 226. Katovice. Beneš, A. 1978: Poznámky k počátkům těžby a využívání tuhy a zlata podle archeologických nálezů v jižních Čechách. Studie z dějin hornictví 8, 53 83. Cícha, J. 1999: Jeskyně a historická důlní díla v jižních Čechách a na Šumavě. Plzeň. Červený, A. 2012: Minerály Horního Pootaví. Horažďovice. Dubský, B. 1928: Slovanský kmen na střední Otavě. Řepice. Dubský, B. 1949. Pravěk jižních Čech. Blatná. Fröhlich, J. 1990. Archeologické toulky po jižních Čechách. České Budějovice. Hrubý, P. Chvojka, O. 2002: Výšinné lokality mladší a pozdní doby bronzové v jižních Čechách. Archeologické rozhledy 54, 582 624. Hrubý, P. - Lutovský, M. 2000: Hradiště a výšinné sídliště raného středověku v jižních Čechách. Archeologie ve středních Čechách 4/2, 439 483. Chábera, S. 1982. Geologické zajímavosti jižních Čech. Jihočeská vlastivěda. České Budějovice. John, J. Rytíř, L. 2007: Kněží hora (Priest Mound) South Bohemian Fuji Yama. In: Chytráček, M. - Gruber, H. - Michálek, J. Rind, M. M. Schmotz, K. (Hrsg.): Archäologische Arbeitsgemeinschaft Ostbayern/West- undsüdböhmen, 16. Treffen, 21. bis 24. Juni 2006 in Plzeň-Křimice, 267 273. Rahden/Westf.. Kočárek, E. 1961: Ložiska grafitu na Strakonicku. Sborník Krajského vlastivědného muzea v Českých Budějovicích přírodní vědy III, 35-49. Kočárek, E. Trdlička, Z. 1964: Geologický průvodce po širším okolí Strakonic. České Budějovice. Lehrberger, G. - Fridrich, J. Gebhard, R. Hrala, J. 1997: Das prähistorische Gold in Bayern, Böhmen und Mähren: Herkunft Technologie Funde. Památky archeologické - Supplementum 7. Praha. Litochleb, J. 2006: Ložisko grafitu Kněží hora u Katovic. In: Nerostné bohatství Horažďovicka, 70 75. Horažďovice. Lutovský, M. 1993: Raně středověké nálezy z jižních Čech ve sbírkách Národního muzea v Praze, Zprávy ČAS Supplément 22. Praha. Lutovský, M. 2001: Encyklopedie slovanské archeologie v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha.

38 Lutovský, M. 2011: Jižní Čechy v raném středověku. Slovanské osídlení mezi PhDr. Petr Menšík, Ph.D. Západočeská univerzita v Plzni Fakulta Filozofická Katedra archeologie Sedláčkova 15 CZ-30614 Plzeň mensik.p@email.cz Práchní a Chýnovem. České Budějovice. Malecha, A. Suk, M. 1985: Geologie jižních Čech. In: Chábera, S. kol.: Neživá příroda. Jihočeská vlastivěda, řada A, 36 63. České Budějovice. Menšík, P. v tisku: Reflections on the Issue of Eneolithic Settlement in Southern Bohemia, Fines Transire 25. Menšík, P. - Plzák, J. v tisku: Kněží hora Katovic Hillfort (South Bohemia Region) in Light of Airborne Laser Scanning. Archaeologica Hereditas. Michálek, J. 1976: Katovice. Archeologický výzkum Kněží hory. Výběr z prací členů historického klubu při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích 13, 50. Michálek, J. 1981: Muzeum středního Pootaví ve Strakonicích. Katalog pravěké sbírky. Zprávy ČAS 22. Praha. Michálek, J. Fröhlich, J. 1979: Archeologické nemovité památky v okrese Strakonice. České Budějovice Strakonice. Michálek, J. Lutovský, M. 2000: Hradec u Němětic. Sídlo halštatské a raně středověké nobility v česko-bavorském kontaktním prostoru. 1. Text. Strakonice Praha. Píč, J. L. 1909: Starožitnosti země České III.1. Čechy za doby knížecí. Praha. Profantová, N. 1991: Přínos archeologie k poznání českých dějin devátého století. Studia mediaevalia Pragensia 2, 29 60. Sklenář, K. 2007: August Česlav Ludikar, průkopník archeologie na Strakonicku. Archeologické výzkumy v jižních Čechách 20, 45 64. Sklenář, K. 2011: Pravěké a raně středověké nálezy v Čechách do roku 1870. Pramenná základna romantického období české archeologie. Fontes Archaeologici Pragenses 36. Praha. Sklenář, K. 2012: Hradiště jako předmět studia v počátcích české archeologie. Archeologie ve středních Čechách 16, 497 611. Šnajdr, L. 1891: Počátkové předhistorického místopisu země České a některé úvahy odtud vycházející. Pardubice. Špaček, K. 1861: O předhistorických hradištích a valích v Čechách. Památky archeologické 6, 254 263. Špaček, K. 1861: O předhistorických hradištích a valích v Čechách. Památky archeologické 4, 21 30. Švec, R. Nekovář, F. Vojtěch, S. 1967: Zeměpisný obraz Jihočeského kraje. Přírodní poměry I. České Budějovice. Vencl, S. 1973: Časně slovanské osídlení v Běchovicích, o. Praha-východ. Památky archeologické 64/2, 340 392. Vocel, J. E. 1865: Keltické ohrady. Památky archeologické 6, 254 263. Woldřich, J. N. 1874: Verschlackte Steinwälleundandereurgeschichtliche Bauten in der Gegend von Strakonic. Mittheilungen der Anthropologischen Gesellschaft in Wien 4, 189 201. Mgr. Vlastimil Král Zámek 1 CZ-38601 Strakonice vlastimil.kral@muzeum-st.cz 39

Petr Menšík Vlastimil Král KNĚŽÍ HORA U KATOVIC Raně středověká pevnost nad řekou Otavou z pohledu archeologického bádání Odpovědná redaktorka: PhDr. Ivana Říhová Grafická úprava a sazba: Kolář & Kutálek grafické studio Tisk: Dragon Press, s. r. o., Klatovy Vydaly a městys Katovice v roce 2017 jako 1. svazek edice Muzejní kaleidoskop. Vydání první. Náklad: 300 ks Strakonice 2017 ISBN 978-80-905572-5-3