Ochrana spotřebitele v ČR a EU

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra ekonomických a sociálních věd Ochrana spotřebitele v ČR a EU Bakalářská práce Autor: Michal Hanousek Bankovní management Vedoucí práce: Prof. Ing. Luděk Urban, CSc. Praha Duben, 2010

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury. V Praze dne 15. 4. 2010 Michal Hanousek

Děkuji vedoucímu bakalářské práce Prof. Ing. Lud ku Urbanovi CSc. za cenné rady, připomínky a metodické vedení práce.

Anotace Bakalářská práce Ochrana spotřebitele v ČR a EU se zabývá spotřebitelskou problematikou na vnitřním trhu EU. Časově se soustředí zejména na současnost, ale je zde uveden i stručný historický vývoj. Z obsahového hlediska se zaměřuje zejména na přehled legislativy, základní práva a povinnosti vyplývající z jednotlivých spotřebitelských smluv a státní dozor v dané oblasti. Annotation This thesis on Consumer protection in the Czech republic and EU is discussing different issues of consumers inside the EU. It is mainly focused on the current situation, however it also contains its historical development. The content of this thesis observes basic legislative rights and duties mentioned in customer contracts and government supervision in this area.

Obsah práce Úvod... 8 1. Příčiny ochrany spotřebitele na vnitřním trhu EU... 9 1.1. Vymezení základních pojmů... 9 1.1.1 Spotřebitel de lege lata... 9 1.1.2 Prodávající de lege lata... 10 1.1.3 Výrobek či sluţba de lege lata... 10 1.2. Příčiny vzniku legislativy pro ochranu spotřebitele na vnitřním trhu EU... 11 2. Vznik a vývoj legislativy v oblasti ochrany spotřebitele... 13 2.1. Caveat emptor... 13 2.2. Caveat venditor... 15 2.3. Aktuální strategie ochrany spotřebitele v EU... 17 2.3.1 Cíle spotřebitelské strategie do roku 2013... 18 2.3.2 Priority... 18 2.3.3 Závěr... 19 3. Nástroje pro ochranu spotřebitele... 21 3.1. Přímá ochrana spotřebitele... 22 3.1.1 Technická harmonizace... 22 3.1.2 Ochrana právních zájmů spotřebitele... 24 3.1.3 Regulace reklamy... 25 3.1.4 Kontrolní orgány a systémy... 25 3.2. Nepřímá ochrana spotřebitele... 26 3.2.1 Instituce EU ovlivňující ochranu spotřebitele... 26 3.2.2 Spotřebitelské organizace... 27 4. Ochrana spotřebitele v ČR... 29 4.1. Legislativa pro ochranu spotřebitele... 29 4.1.1 Ústavní zákony... 29 4.1.2 Občanský zákoník... 30 4.1.3 Zákon o ochraně spotřebitele... 30 4.1.4 Zákon o technických poţadavcích na výrobky... 30 4.1.5 Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku... 31 4.1.6 Zákon o potravinách a tabákových výrobcích... 31 4.1.7 Zákon o obecné bezpečnosti výrobků... 32 4.1.8 Zákon o bankách... 32 4.1.9 Další zákony pro ochranu spotřebitele... 32 4.2. Spotřebitelské smlouvy... 34 4.2.1 Kupní a směnná smlouva... 34 4.2.2 Smlouva o dílo... 36 4.2.3 Nájemní smlouva... 38 4.2.4 Smlouva o (vý)půjčce a Smlouva o úvěru... 39 4.2.5 Smlouva zprostředkovatelská... 40 4.2.6 Smlouva příkazní... 40 4.2.7 Smlouva o úschově... 41 4.2.8 Smlouva o přepravě... 42 6

4.2.9 Cestovní smlouva... 42 4.2.10 Další smlouvy... 44 4.3. Instituce působící v oblasti ochrany spotřebitele v ČR... 44 4.3.1 Parlament České republiky... 44 4.3.2 Ministerstvo průmyslu a obchodu... 44 4.3.3 Veřejný ochránce práv... 44 4.3.4 Česká obchodní inspekce... 45 4.3.5 Státní zemědělská a potravinářská inspekce... 46 4.3.6 Státní veterinární správa... 47 4.3.7 Orgány ochrany veřejného zdraví... 47 4.3.8 Ţivnostenský úřad... 48 4.3.9 Další kontrolní orgány státní správy... 49 4.3.10 Spotřebitelské organizace... 49 4.4. Časté chyby spotřebitelů a podnikatelů... 51 4.5. Soudní spory... 51 4.6. Spotřebitelské symboly... 52 Závěr... 53 Seznam pouţité literatury... 55 7

Úvod Neustále se zvyšující obchod v rámci zemí EU přináší klady, na druhou stranu má i svá úskalí. Nejohroţenější skupinou trhu jsou jednoznačně spotřebitelé, kteří nezřídka postrádají potřebnou znalost svých práv, coţ usnadňuje manipulativní chování obchodníků. Neregulovaný trh na jedné straně podporuje konkurenční prostředí, coţ můţe svým způsobem chránit spotřebitele, na druhou stranu jistě nesplňuje všechny předpoklady komplexní ochrany viz například zajištění zdravotní nezávadnosti výrobků. Nastavení přiměřené ochrany spotřebitele a s tím související regulace trhu je v celospolečenském zájmu, neboť ochrana zdravotních a ekonomických práv patří mezi základní lidská práva. V tomto ohledu je třeba, aby ochrana spotřebitele byla nastavena rozumným způsobem, neboť přehnaná ochrana můţe zvýšit ceny, protiklad zase ohrozit spotřebitele, či omezit jeho právo na jinak učiněná rozhodnutí. Cílem této práce je vysvětlení příčin a důsledků vzniku legislativy pro ochranu spotřebitele ČR a EU, včetně základů práv, kterými spotřebitelé (ač mnohdy nevědomě) disponují. Legislativa pouţívaná v této práci je platná k 31. 3. 2010. Michal Hanousek 8

1. Příčiny ochrany spotřebitele na vnitřním trhu EU První vznikající vztahy mezi spotřebiteli a prodejci či výrobci sahají do daleké minulosti a s nadsázkou můţeme říci, ţe jsou staré jako lidstvo samo. Před započetím hledání příčin jejich vzniku je však vhodné dle legislativy definovat základní pojmy, totiţ spotřebitel, prodávající, výrobek a sluţba. 1.1. Vymezení základních pojmů 1.1.1 Spotřebitel de lege lata 1 Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. 2 Spotřebitelem je fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami. 3 Spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a v jejíž prospěch je spotřebitelský úvěr sjednáván. 4 Jak je patrné z definic jednotlivých zákonů ČR, spotřebitele lze charakterizovat různě. Definice je vţdy vytvořena pro účely konkrétního zákona a je tedy odlišná. Nelze tak jednoznačně konstatovat, zdali je spotřebitel pouze fyzickou osobou, nebo zdali se můţe jednat i o osobu právnickou. 5 Obecně však můţeme spotřebitele definovat jako subjekt, který je koncovým uţivatelem zboţí a sluţeb producentů a vyuţívá je výhradně k 1 Z lat. podle platného zákona. 2 52 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění. 3 2 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění. 4 2 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, v platném znění. 5 Např. pro účely zákonů č. 40/1964 Sb. a 634/1992 Sb. je to fyzická i právnická osoba, pro účely zákona č. 321/2001 Sb. je to pouze fyzická osoba. 9

uspokojení svých potřeb, nikoli pro svou obchodní činnost. Spotřebitelem tak můţe být i podnikatel, který je konečným uţivatelem produktů a sluţeb. Poněkud jiné vymezení nabízí směrnice Evropské unie, které definují spotřebitele pouze jako fyzickou osobu, která jedná pro účely, jenţ nespadají do rámce její obchodní a výrobní činnosti nebo povolání. 6 Národní spotřebitelská rada Spojeného království pouţívá definici, ve které je spotřebitelem každý člen společnosti v některém období svého života, který v tomto období vystupuje jako kupující nebo uživatel zboží a služeb, ať už veřejně nebo soukromě nabízených. 7 Je tedy patrné, ţe český právní řád chápe spotřebitele v širším kontextu i jako podnikatele, naproti tomu jiné právní řády jej mají vymezeny pouze jako fyzickou osobu. Diskuzi, zdali je správné, aby právnické osoby, které mají z ekonomického hlediska obvykle větší sílu neţ občan, byly také chráněny stejným způsobem, ponechme na zákonodárcích. 1.1.2 Prodávající de lege lata Prodávajícím se rozumí podnikatel, který spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje služby, 8 případně fyzická osoba, která prodává spotřebiteli rostlinné a živočišné výrobky z vlastní drobné pěstitelské nebo chovatelské činnosti anebo lesní plodiny. 9 1.1.3 Výrobek či sluţba de lege lata Výrobkem je věc nebo jiné hodnoty určené k nabídce spotřebiteli, které mohou být předmětem právního vztahu. 10 6 Uvedeno např. v čl. 2 směrnice č. 85/577/EHS, čl. 2 směrnice č. 93/13/EHS, čl. 2 směrnice č. 97/7/EHS. 7 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2006. ISBN 80-245-1106-1. Kapitola 1.1, Spotřebitel, s. 8. 8 2 odst. 1, písm. b) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění. 9 2 odst. 2, tamtéţ. 10 2 odst. 1, písm. f) tamtéţ. 10

Službou je jakákoli podnikatelská činnost, která je určena k nabídce spotřebiteli, s výjimkou činností upravených zvláštními zákony. 11 Výrobek lze tedy podle příslušného zákona definovat jako věc, která byla vytvořena pro spotřebitele, tato věc je pak předmětem právního vztahu mezi jím a prodávajícím. Některé výrobky jsou zákonem o ochraně spotřebitele přímo definovány, například křišťálovým sklem je sklo, které obsahuje oxid olovnatý, oxid barnatý, oxid zinečnatý a oxid draselný samostatně nebo v kombinaci, a to v množství stanoveném prováděcím právním předpisem. 12 Sluţba má naproti tomu nehmotný tvar, i kdyţ se můţe jednat např. o opravu výrobku. Některé typy sluţeb jsou definovány ve zvláštních zákonech, například platební sluţby se řídí zákonem č. 284/2009 Sb., o platebním styku. 1.2. Příčiny vzniku legislativy pro ochranu spotřebitele na vnitřním trhu EU V kaţdém společenství musí existovat určitá pravidla tak, aby společenství bylo ku prospěchu jeho účastníků. V druhé polovině 20. století došlo ve válkou ekonomicky vyčerpané Evropě k postupnému sbliţování evropských států, nárůstu obchodování mezi jejich trhy a s tím souvisejícímu přesunu zboţí od výrobce v jedné zemi ke spotřebiteli v zemi druhé (volný pohyb zboţí, jedna ze základních svobod deklarovaných EU). Tento stav přispíval k ekonomickému růstu jednotlivých ekonomik. Podstatnou otázkou je v takovém případě, jaká pravidla musí výrobek (či sluţba) splňovat, aby nebyl ohroţen konečný spotřebitel a byla dodrţena jeho práva. Poţadavky na parametry výrobku se totiţ v mnoha případech v zemi výroby a spotřeby lišily (viz např. případ Cassis de Dijon 13 ). V jedné zemi tak mohl být vyroben výrobek, který byl povaţován za rizikový nebo nesprávný v zemi druhé. Aby tak mohly být výrobky z jedné země obchodovány na trhu země druhé, 11 2 odst. 1, písm. j) tamtéţ. 12 2 odst. 1, písm. p) tamtéţ. 13 Spor u Evropského soudního dvora o dovoz francouzského likéru Cassis de Dijon do Německa, kde platily jiné parametry pro likéry, konkrétně vyšší poţadované mnoţství alkoholu. Bliţší informace k případu lze nalézt např. na http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/politiky-eu/jednotny-vnitrni-trh-volny-pohybzbozi/1000521/10921/. 11

bylo nutné sloučit pravidla tak, aby výrobce nemusel produkovat určitou kvalitu výrobku pro tuzemský trh a jinou pro zahraniční; zároveň by tímto byla poskytnuta předem stanovená ochrana spotřebiteli. 12

2. Vznik a vývoj legislativy v oblasti ochrany spotřebitele 2.1. Caveat emptor 14 Spotřebitelské právo, jeden z pilířů Acquis communautaire 15, prošlo od svého počátku rozsáhlým vývojem. Počátky ochrany spotřebitele právními normami lze dohledat jiţ ve starověkých civilizacích, za vyspělé lze kupříkladu povaţovat římské právo, které jiţ rozeznávalo právo soukromé a právo veřejné. Určovalo odpovědnost za vady právní i faktické, čímţ chránilo spotřebitele. 16 Římský soubor zákonů Tria volumina 17, vydaný za vlády císaře Justiniána I. v 6 stol. n. l., je jedno z nejslavnějších legislativních děl naší historie a stal se předlohou mnoha pozdějších právních kodifikací. Obchod se však v těchto dobách i přes určitou ochranu řídil často pravidlem caveat emptor. Drtivá většina výrobků tehdy vznikala v místě spotřeby a odbyt obchodníkům zajišťovali převáţně obyvatelé sídlící v dané oblasti (z důvodu omezené mobility). Toto pravidlo tak částečně regulovalo poctivost obchodníků a zajišťovalo také částečnou ochranu spotřebitele - vţdyť prodávající měl velmi omezené mnoţství kupců, o které si nemohl dovolit přijít. V jeho zájmu tak bylo, aby prodával výhradně jakostní zboţí, poskytoval kvalitní sluţby, nepředraţoval zboţí a reagoval rychle na přání a stíţnosti kupujících. Jakékoli nekalé praktiky jej mohly připravit o ţivobytí. 18 I přes tuto částečnou samoregulaci trhu se však našli prodávající, kteří se pokoušeli obohatit na úkor kupujících. Mohlo se jednat o předraţené zboţí, nejakostní zboţí, jiné zboţí neţ bylo inzerováno, apod. Takové jednání často končilo přísnými tresty, počínaje ztrátou 14 Z lat., pravidlo s významem riziko nese kupující. 15 Označení pro právo Evropské unie. 16 KOTOUČOVÁ, Jiřina. ŠVARC, Zbyněk. Ochrana spotřebitelů (vybrané otázky právní úpravy). 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2007. ISBN 978-80-245-1262-4. Kapitola 2., Nástin vývoje ochrany spotřebitele, s. 6. 17 Z lat. tři svazky, dílo později od roku 1583 známé jako Corpus iuris civilis (Soubor občanského práva). Nejdůleţitější část tzv. Justiniánské instituce vydalo nakl. Karolinum v roce 2010. ISBN 978-80-246-1749-7. 18 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Kapitola 1.4.3, Prostředky ochrany práv spotřebitele, s. 22. 13

končetin a těţkými ţaláři. Zajímavostí je, ţe se k podvodům nejednou uchylovali i vládci, a to například raţením znehodnocených mincí (směs stříbra a mědi namísto stříbra). 19 Situace se dramaticky změnila po II. světové válce, kdy se dramaticky změnilo hned několik faktorů ovlivňujících vztah spotřebitele a prodávajícího. Jednalo se zejména o velký rozvoj výroby, dále automobilové, ţelezniční a letecké dopravy a s tím zvýšenou mobilitu a migraci obyvatelstva, zdokonalení komunikačních prostředků a postupnou globalizaci trhů. Tento dramatický rozvoj vychýlil z ustálené rovnováhy vztah mezi spotřebiteli na jedné straně a výrobci a prodejci na straně druhé. Postupně došlo k odcizení výrobců a prodávajících od jejich zákazníků, kteří tak částečně ztratili přímou moţnost konfrontovat své poţadavky a přání a jejich vztah se tak stal neosobnějším, coţ ještě rozšířila nová forma samoobsluţného prodeje. Ta zákazníkům nabízí neporovnatelně větší mnoţství zboţí, na druhou stranu je ochuzuje o přímý styk s obchodníkem - ať uţ se jedná o rady, doporučení, vyjádření přání, vyvarování se chyb při pouţívání výrobků a další. S rozvíjejícím se obchodem se zároveň stupňuje vyuţívání reklamy, jejíţ tvůrci přechází ke stále agresivnějším technikám. Spotřebitelé jsou tak vystaveni stále většímu mnoţství informací, tlaku, nečestného jednání ze strany obchodníků či výrobců, kteří je v honbě za dosaţením maximálního zisku mnohdy ohroţují nejen po ekonomické, ale často také bezpečnostní a zdravotní stránce. Zákazníci si postupně uvědomili potřebu chránit své zájmy a začali vytvářet různá spotřebitelská hnutí a organizace, která měla za cíl navrátit rozvrácený stav spotřebitel versus výrobce a prodávající opět do rovnováhy. První takové organizace vznikaly ve Spojených státech amerických v 60. letech. Postupně si získávaly respekt výrobců, kteří zjistili, ţe pokud chtějí být úspěšní, musí respektovat zájmy, potřeby a přání svých zákazníků. 20 19 KASSAL, Tomáš. Přemyslovci byli podvodníci, dokazuje nově objevená stříbrná dílna [online]. 26.11.2009. Poslední revize 27.11.2009 [cit.2010-01-08]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/premyslovcibyli-podvodnici-dokazuje-nove-objevena-stribrna-dilna-1fl-/vedatech.asp?c=a091125_160000_vedatech_taj. 20 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Kapitola 1.4.2, Vznik ochrany spotřebitele, s. 20-22. 14

2.2. Caveat venditor 21 V současné době chrání spotřebitele v EU rozsáhlá legislativa, která jim zaručuje základní práva na společných trzích. Výrobci a prodejci tak musí na trhu nabízet pouze bezpečné výrobky splňující normy, poskytovat o nich relevantní informace a neklamat spotřebitele. Pokud tak neučiní, hrozí jim za toto jednání sankce, v některých případech i přerušení činnosti. 22 Současná legislativa vznikla z národních zákonů, které byly postupně novelizovány v souladu s legislativou EU a přijetím nových zákonů. Jak k tomu došlo? Dne 18. 4. 1951 se odehrála důleţitá událost v poválečné historii Evropy. Zástupci šesti států v tento den podepsali tzv. Pařížskou smlouvu 23, která zakládala Evropské společenství uhlí a oceli, coţ je sdruţení povaţované za předchůdce Evropské unie. Hlavním cílem této smlouvy byl rozvoj ekonomik signatářských zemí, zvýšení zaměstnanosti a ţivotní úrovně. Vzhledem k pozitivnímu vývoji došlo o 6 let později, v roce 1957, k podpisu tzv. Římských smluv 24, které fakticky zakládaly Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM). Přestoţe byly tyto smlouvy postupně rozšiřovány a doplňovány, ochraně spotřebitele v nich nebyla věnována pozornost. Za první společnou strategii v této oblasti lze označit program EHS o ochraně spotřebitele a informační politice, který přijala Evropská komise v dubnu 1975. Dokument shrnuje tato základní práva spotřebitelů: právo na ochranu zdraví a bezpečnost; ochranu ekonomických zájmů; náhradu škody; informace a vzdělávání; zastoupení. 25 21 Z lat., pravidlo s významem riziko nese prodávající. Opak pravidla Caveat emptor. 22 Např. v ČR tak můţe v určitých případech učinit Česká obchodní inspekce v souladu s 8 zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, v platném znění. 23 Znění smlouvy k dispozici na http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/parizska_smlouva_1951.pdf. 24 Znění smlouvy k dispozici na http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/rimska_smlouva_1957.pdf. 25 Ministerstvo průmyslu a obchodu. Strategie spotřebitelské politiky na unijní úrovni [online]. 25.05.2007. [cit.2010-01-26]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/spotrebitelska-politika/strategiespotrebitelske-politiky/1001146/44552/. 15

K plnění jednotlivých bodů mají napomáhat normy vytvořené pro tyto účely. Následovaly další strategie, nicméně za právní základ pro vznik a rozvoj spotřebitelské politiky v rámci Společenství lze povaţovat Jednotný evropský akt 26 platný od roku 1987, který stanovuje vysokou úroveň ochrany spotřebitele při přípravě zákonodárství o jednotném trhu. 27 Dne 7. února 1992 došlo k podpisu Smlouvy o evropské unii 28 v nizozemském městě Maastricht (dle toho také nazývaná Maastrichtská smlouva ), coţ byl z hlediska ochrany spotřebitele významný krok vpřed. 29 Podpisem tohoto dokumentu byl pojat problém ochrany spotřebitele jako komplexní politika evropského společenství. V Hlavě XI, věnující se ochraně spotřebitele, lze mimo jiné nalézt informaci, ţe společenství přispívá k dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele prostřednictvím specifických činností, které podporují a doplňují politiku členských států v oblasti ochrany zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů a poskytování odpovídajících informací spotřebitelům. V říjnu 1997 následoval podpis Amsterodamské smlouvy 30, která pozměnila Smlouvu o evropské unii a kde je stanoven princip subsidiarity, tedy spotřebitelské acquis nenahrazuje legislativu jednotlivých států, ale stanovuje její minimální úroveň a ponechává na členských zemích, zdali přijmou přísnější opatření. Opatření přijatá... nebrání členskému státu zachovat nebo zavést přísnější ochranná opatření. Taková opatření musí být slučitelná s touto smlouvou a sdělují se Komisi. 31 26 Znění smlouvy k dispozici na http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/jednotny_evropsky_akt_1986.pdf. 27 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Kapitola 2.1, Ochrana spotřebitele a její vývoj v Evropské unii, s. 27. Horová zde nicméně uvádí pojem Zákon o jednotném trhu namísto Jednotný evropský akt, nejedná se nicméně o zákon, neboť EU nevydává zákony jako takové, jedná se vţdy pouze o směrnice, které jsou implementovány do jurisdikcí členských států EU. 28 Znění smlouvy k dispozici na http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/maastrichtska_smlouva_1992.pdf. 29 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Kapitola 2.1, Ochrana spotřebitele a její vývoj v Evropské unii, s. 27. 30 Znění smlouvy k dispozici na http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/amsterdamc.pdf. 31 HLAVA XIV, odst. 5 Amsterodamské smlouvy. 16

Tento stav byl ţádoucí v době integrace, kdy se spotřebitelské právo v jednotlivých zemích značně lišilo, v současné době je prioritou nikoli poţadavek minimální harmonizace, ale poţadavek plné harmonizace (blíţe bod 2.3.2). V průběhu evropské integrace také dochází k vydávání závazných norem (jejich přijetí je vyţadováno členskými státy), nezávazných doporučení a k finanční podpoře spotřebitelské vzdělanosti. I přes poměrně důmyslnou ochranu spotřebitele v současné době jsou však pomyslné nůţky mezi spotřebiteli na straně jedné, výrobci a prodejci na straně druhé, stále otevřeny. Spotřebitelé jsou díky rozsáhlé legislativě a své neznalosti stále v horší pozici neţli subjekt, který jim výrobek či sluţbu prodá. Je proto třeba neustálé osvěty, neboť jen vzdělaní spotřebitelé znající svá práva jsou schopni správně reagovat, domoci se svých práv a přimět tak protistranu k čestnějšímu jednání. 2.3. Aktuální strategie ochrany spotřebitele v EU Dne 13. 3. 2007 přijala Evropská komise dokument s příhodným názvem Strategie spotřebitelské politiky EU 2007-2013, 32 jehoţ motto je posílit postavení spotřebitelů, zvýšit jejich blahobyt a účinně je chránit. Strategie prognózuje vývoj trhů a s tím související problémy, ale i cíle spotřebitelské ochrany. Mezi současné výzvy mimo jiné patří: pokračující expanze elektronického obchodování; regulace poskytovatelů elektrické energie, plynu, pošt a telekomunikací tak, aby byl zajištěn největší moţný blahobyt spotřebitelů; pokračující globalizace, zvyšující se import a export zboţí a s tím související nutnost dohledu nad trhy; odstraňování překáţek plnohodnotného maloobchodního vnitřního trhu. 32 Dokument k dispozici na http://download.mpo.cz/get/26502/34302/367801/priloha001.pdf. 17

2.3.1 Cíle spotřebitelské strategie do roku 2013 Posílení postavení spotřebitelů v EU. Předání kontroly spotřebitelům je prospěšné pro občany i pro značné posílení hospodářské soutěţe. Spotřebitelé se silným postavením na trhu potřebují mít skutečnou moţnost volby, přesné informace, průhledný trh a důvěru, která vychází z účinné ochrany a řádných práv. 33 Zvýšení blahobytu spotřebitelů v EU z hlediska ceny, výběru, kvality, různorodosti, dostupnosti a bezpečnosti. Blahobyt spotřebitele je středobodem dobře fungujících trhů. 34 Účinné chránění spotřebitele před závaţnými riziky a hrozbami, se kterými si jakoţto jednotlivci nemohou poradit. Vysoká úroveň ochrany proti těmto hrozbám je pro důvěru spotřebitele nezbytná. 35 K dosaţení těchto cílů by mělo dojít zejména prostřednictvím jednoduchého právního rámce, kvalitnějších dokladů, lepších konzultací a lepšího zastupování zájmů spotřebitelů, 36 a zajišťováním účinného uplatňování právních předpisů především prostřednictvím spolupráce při vymáhání právních předpisů, informovanosti, vzdělávání a domáhání se práv. 37 2.3.2 Priority Mezi priority spotřebitelského acquis pak můţeme zařadit potřebu: Zlepšit kontrolu spotřebitelských trhů a vnitrostátních spotřebitelských politik. 38 (pro vyšší bezpečnost výrobku, spokojenost spotřebitele a přiměřené ceny) Zlepšit právní předpisy v oblasti ochrany spotřebitele. 39 33 KOMISE EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ. Strategie spotřebitelské politiky EU 2007 2013. Brusel, 2007. Kapitola 3, Cíle, str. 5. 34 Tamtéţ, str. 6. 35 Tamtéţ. 36 Tamtéţ. 37 Tamtéţ. 38 Tamtéţ, Kapitola 4, Priority, str. 7. 39 Tamtéţ. 18

( Většina současných právních předpisů EU týkajících se spotřebitelů je založena na principu minimální harmonizace. Právní předpisy uznávají právo členských států doplnit přísnější právní předpisy k legislativě EU, která slouží jako základ. Tento přístup byl naprosto správný v době, kdy se práva spotřebitelů v jednotlivých členských státech značně lišila a neexistovalo elektronické obchodování. Předcházející Strategie spotřebitelské politiky 2002 2006 stanovila nový přístup, založený na plné harmonizaci. Jednoduše řečeno to znamená, že má-li legislativa zdokonalit vnitřní trh a zároveň chránit spotřebitele, neměla by ve svém daném rámci ponechávat prostor pro další právní předpisy na vnitrostátní úrovni. ) 40 Zlepšit vymahatelnost předpisů a domáhání se práv. 41 (komise bude sledovat úspěšnost domáhání se práv) Zlepšit informovanost a vzdělání spotřebitelů. 42 (zejména rozvíjení sítě evropských spotřebitelských center) Učinit spotřebitele středem zájmu dalších politik a právních předpisů EU. 43 ( Mnohé politiky EU, jako například vnitřní trh, podnikání, životní prostředí, finanční služby, doprava, hospodářská soutěž, energetika a obchod, mají přímý vliv na spotřebitele. Bylo již dosaženo pokroku při začleňování zájmů spotřebitelů, zejména pokud jde o bezpečnost výrobků, dopravu, telekomunikace, energetiku a hospodářskou soutěž. Cílem pro budoucnost je stavět na těchto úspěších aby bylo dosaženo systematičtější integrace zájmů spotřebitelů. ) 44 2.3.3 Závěr 15. března, coţ je Evropský den spotřebitele, pronese vţdy Člen komise zodpovědný za ochranu spotřebitele proslov, ve kterém bude shrnut dosaţený pokrok. Otázkou však zůstává, jak definovat pokrok. Strategie spotřebitelské politiky je totiţ psána ve velmi 40 Tamtéţ. 41 Tamtéţ, str. 8. 42 Tamtéţ. 43 Tamtéţ. 44 Tamtéţ. 19

obecné rovině, v tomto ohledu v sobě nezahrnuje SMART cíle. Mnohem lépe se totiţ hodnotí konkrétní a měřitelný cíl, kterého chce subjekt dosáhnout, neţli obecný (za takový můţeme povaţovat např. slovo zlepšit bez uvedené míry zlepšení). 20

3. Nástroje pro ochranu spotřebitele Rozlišení prostředků ochrany spotřebitele můţeme pojmout hned několika způsoby. Například Horová rozlišuje preventivní ochranu a ochranu následnou. 45 V preventivní ochraně vidí samotnou existenci zákonů na ochranu spotřebitele a s tím souvisejících předpisů, dále provádění namátkových kontrol dozorovými organizacemi jako například Českou obchodní inspekcí, Státní zemědělskou a potravinářskou inspekcí a jinými institucemi. 46 Následná ochrana naproti tomu můţe nastat jen v případě, že ten, kdo orgán ochrany upozorní, musí předem vědět, že je ochrana jeho práv porušena nebo mu hrozí její porušení.... Chráněný subjekt potom může požadovat obnovení původního stavu (restituce in integrum), náhradu způsobené újmy (reparace) nebo přiměřené zadostiučinění za způsoběnou újmu (satisfakce). 47 Kromě toho také rozlišuje mezi soukromoprávní a veřejnoprávní ochranou. Soukromoprávní ochrana je chápána jako ochrana spotřebitelských smluv, které mohou být uzavřeny; typickým orgánem ochrany je soud a tato je vyuţívána samotným spotřebitelem aţ následně v případě porušení práva. Naproti tomu veřejnoprávní ochrana je uplatňována z vůle státních orgánů, její vyřízení je rychlejší a má převáţně preventivní charakter. 48 V této práci jsou nástroje ochrany spotřebitele rozděleny na přímé a nepřímé. Přímé nástroje ochrany spočívají v aplikování závazných norem, které upravují samotnou ochranu a také v orgánech dozoru; nepřímé naproti tomu například v podpoře spotřebitelských organizací či spotřebitelské vzdělanosti vůbec. Spotřebitelé totiţ musí nejen být chráněni přímo, neméně důleţitá je i znalost nároků, na které mají ze spotřebitelských smluv a příslušných zákonů právo. Nezřídka totiţ dochází k tomu, ţe jsou spotřebitelé záměrně uváděni v omyl při uplatňování svých práv (např. při reklamaci zboţí). Je tedy nutné vyuţít kombinace obou faktorů tak, aby bylo dosaţeno nejvyšší moţné úrovně ochrany. 45 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Kapitola 1.4.3, Prostředky ochrany práv spotřebitele, s. 22. 46 Tamtéţ. 47 Tamtéţ. 48 Tamtéţ, s. 23. 21

3.1. Přímá ochrana spotřebitele Přímou ochranou spotřebitele definujme jako aplikaci závazných norem, které přímým způsobem ovlivňují výrobky, sluţby, ale i formy prodeje, reklamu a další. Jedná se tedy o stanovení pravidel, za kterých je moţné soutěţit na trhu Společenství. Pro lepší orientaci je tato sekce rozdělena do čtyř podsekcí, sice Technická harmonizace, Ochrana právních zájmů spotřebitele, Regulace reklamy a konečně Kontrolní orgány a systémy, které mají vliv na kontrolu a prosazování platných nařízení. 3.1.1 Technická harmonizace Společným cílem těchto směrnic je harmonizace výrobků z hlediska jakosti, bezpečnosti, označování, nezaměnitelnosti, atd. a můţe být povaţována za veřejnoprávní ochranu. Tato skupina je základním pilířem odstraňování bariér přeszahraničního obchodu, coţ je také jeden z cílů spotřebitelské politiky EU. Směrnice zaručují, ţe spotřebitelé v rámci celého Společenství musí mít k dispozici výrobky stejných hodnot. S ohledem na seznam směrnic pro ochranu spotřebitele 49, který na svých webových stránkách uvádí Ministerstvo průmyslu a obchodu můţeme uvést například následující směrnice: Směrnice 96/493/CEE o křišťálovém skle. Směrnice 73/23/EHS o elektrických zařízeních pouţívaných v určitých mezích napětí. Směrnice 85/374/EHS o odpovědnosti za vady výrobků, ve znění Směrnice 1999/34/ES. Směrnice 87/357/EHS o výrobcích, které vypadají jiné, neţ ve skutečnosti jsou, a tím ohroţují zdraví nebo bezpečnost spotřebitelů. Směrnice 88/378/EHS o bezpečnosti hraček. Směrnice 89/314/EHS o stavebních výrobcích. Směrnice 90/384/EHS ve znění Směrnice 93/68/EHS, kterou se stanoví technické poţadavky na váhy s neautomatickou činností. 49 Seznam směrnic vč. českého zákona jímţ byla příslušná směrnice implementována je k dispozici na stránkách MPO: http://download.mpo.cz/get/26935/39699/463699/priloha001.pdf. 22

Směrnice 90/396/EHS o spotřebičích plynných paliv. Směrnice 90/496/EHS o nutričním označování potravin. Směrnice 93/15/EHS o uvádění na trh a dozoru nad výbušninami pro civilní pouţití. Směrnice 94/11/ES o označování materiálů pouţívaných v hlavních částech obuvi prodávané spotřebiteli. Směrnice 96/74/ES o označování textilních výrobků. Směrnice 98/37/EHS o strojních zařízeních. Směrnice 98/79/ES o diagnostických zdravotnických prostředcích in vitro. Směrnice 1999/45/ES o klasifikaci, balení a označování nebezpečných přípravků. Směrnice 2000/13/ES o značování potravin, jejich nabízení k prodeji a související reklamě. Směrnice 2001/37/ES týkající se výroby, obchodní úpravy a prodeje tabákových výrobků. Směrnice 2001/95/ES o obecné bezpečnosti výrobků. Směrnice 2002/46/ES o doplňcích stravy. Směrnice 2002/67/ES o označování potravin obsahujících chinin a potravin obsahujících kofein.. Směrnice 2004/22/ES o měřidlech.. Směrnice 2004/57/ES o rozlišování pyrotechnických předmětů a některého střeliva pro účely Směrnice 93/15/EHS. Směrnice 2004/108/ES o elektromagnetické kompatibilitě a o zrušení Směrnice 89/336/EHS. V seznamu nejsou uvedeny všechny směrnice, jejich skutečný výčet by byl delší, pro představu o celkové sloţitosti ochrany spotřebitele však jistě postačí. 50 50 Jako příklad je moţné uvést například Směrnici o jakosti vod pro koupání (76/160/EHS), Směrnici o geneticky modifikovaných potravinách a krmivech (1829/2003), atd. 23

3.1.2 Ochrana právních zájmů spotřebitele Tato skupina směrnic slouţí k nastavení vysoké úrovně právní ochrany spotřebitele při sjednávání smluv (ať uţ formou přímého či nepřímého prodeje), záruční doby, podmínek spotřebitelských úvěrů atd. Jedná se tedy o úpravu poskytovaných sluţeb a o nastavení podmínek při koupi výrobku či sluţby. Tato sekce je zároveň sekcí soukromoprávní. Seznam směrnic MPO 51 uvádí v tomto případě například následující směrnice: Směrnice 85/577/EHS na ochranu spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory. Směrnice 87/102/EHS o spotřebitelském úvěru ve znění směrnice 98/7/EK. Směrnice 90/314/EHS o souborných sluţbách pro cesty, pobyty a zájezdy. Směrnice 94/47/ES o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práv k dočasnému uţívání nemovitostí. Směrnice 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku. Směrnice 98/6/ES o ochraně spotřebitele při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli. Směrnice 98/7/ES, kterou se mění směrnice 87/102/EHS o spotřebitelském úvěru. Směrnice 98/27/ES o ţalobách na zdrţení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů. Směrnice 1999/44/ES o určitých aspektech nákupu spotřebního zboţí a záruk za spotřební zboţí. Směrnice 2002/65/ES o uvádění finančních sluţeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně Směrnice 90/619/EHS a směrnice 97/7/ES a 98/27/ES. Nařízení 261/2004 o společných pravidlech kompenzace a pomoci cestujícím, jejichţ místo v letadle je obsazeno, při zrušení letu či velkém zpoţdění letu. Nařízení 2006/2004 o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele. 51 Jiţ uvedený seznam dostupný na http://download.mpo.cz/get/26935/39699/463699/priloha001.pdf. 24

Směrnice 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice 84/450/EHS, 97/7/ES, 98/27/ES, 2002/65/ES. I v této kapitole se nejedná o kompletní výčet směrnic 52, seznam ovšem opět dokládá, o jak rozsáhlou oblast se jedná. 3.1.3 Regulace reklamy Důleţitou součástí Acquis communautaire je i regulace reklamy - tedy stanovení hranic vhodné a nevhodné reklamy. Tato část je neméně důleţitá, neboť právě uzavření smlouvy mezi spotřebitelem a prodávajícím velmi často předchází oslovení spotřebitele reklamou. V samotné reklamě však není moţné zachytit všechny parametry výrobku či sluţby a tyto se omezují výhradně na parametry pozitivní pro klienta, nikoli uţ negativní. Z toho důvodu je nutné nastavit, které náleţitosti musí reklama obsahovat. Směrnice 84/450/EHS, o klamavé reklamě Směrnice 97/55/EHS, o srovnávací reklamě 3.1.4 Kontrolní orgány a systémy K prosazování a kontrole dodrţování nařízení v rámci předchozích tří skupin jsou zapotřebí kontrolní orgány. Ty fungují buď na národní úrovni nebo na evropské úrovni. Na národní úrovni se tak jedná o orgány, které kontrolují dodrţování zákonů dané země, ve kterých je většinou jiţ implementována příslušná směrnice EU. V ČR se tak například můţe jednat o Českou obchodní inspekcí či Státní zemědělskou a potravinářskou inspekcí. Na evropské úrovni se jedná o Evropskou komisi, jeţ sleduje dodrţování implementace směrnic jurisdikcemi jednotlivých členských států, Generální ředitelství pro zdraví a ochranu spotřebitele 53, které kontroluje dodrţování směrnic a Evropský ombudsman, jenţ vyšetřuje stíţnosti na činnost orgánů EU. 54 52 Jako příklad je moţné uvést Směrnici o poţární bezpečnosti ve stávajících hotelech (86/666/EHS). 53 Informace o ředitelství a poslání lze nalézt na http://ec.europa.eu/dgs/health_consumer/index_en.htm. Ředitelství mimo jiné zajišťuje systém RAPEX (Rapid Alert System for non-food consumer products), který 25

3.2. Nepřímá ochrana spotřebitele Nepřímou ochranou spotřebitele definujme jako podporu jiţ aplikovaných závazných norem, a to formou spotřebitelské osvěty a podporou různých spotřebitelských center a organizací, ale i evropských institucí, které mohou svými doporučeními nepřímo pomáhat spotřebitelské ochraně. 3.2.1 Instituce EU ovlivňující ochranu spotřebitele Do této sekce můţeme zařadit Evropský úřad pro bezpečnost potravin, který působí jako nezávislý subjekt a poskytuje vědecké poradenství v oblasti potravin a poskytuje cenné informace a stanoviska orgánům EU při tvorbě právních předpisů v oblasti potravin. 55 Dále síť Evropských spotřebitelských center (ECC-Net), které jsou k dispozici v zemích EU a na jejichţ financování sdílí EU spolu s konkrétními členskými státy. Tato vzájemně propojená síť spotřebitelských center nabízí bezplatné informace a rady týkající se práv spotřebitelů v zemích Evropské unie, Norsku a na Islandu, dále nabízí bezplatnou spolupráci a pomoc spotřebitelům při vyřizování jejich stíţností a mimosoudních řešení sporů ohledně kvality zakoupených výrobků a sluţeb či chování a jednání obchodníků v ostatních členských zemích EU, v Norsku a na Islandu; nezabývá se však otázkami, stíţnostmi a spory spotřebitelů na domácím trhu. 56 Vliv na ochranu spotřebitelů můţe mít i rozhodnutí Evropského soudního dvora, který můţe přezkoumat spotřebitelské spory a navrhnout odškodnění spotřebitele, případně můţe dojít i k napadení předpisu konkrétního státu - viz případ Cassis de Dijon zmiňovaný v kapitole 1.2, či případ Evropská komise vs. Německo 178/84. 57 umoţňuje okamţitou výměnu informací o nebezpečných výrobcích v rámci Společenství. Více informací o RAPEX lze nalézt například na http://ec.europa.eu/consumers/safety/rapex/index_en.htm. 54 Informace o Evropském veřejném ochránci práv lze nalézt na http://www.ombudsman.europa.eu/home/cs/default.htm. 55 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Kapitola 2.2, Instituce působící v EU na ochranu spotřebitelů, s. 36. 56 Česká obchodní inspekce.: Evropské spotřebitelské centrum [online]. [cit.2010-02-19]. Dostupné z: http://www.coi.cz/cs/esc-2/o-nas.html. 57 Případ, ve kterém ESD zrušil zákaz dovozu piva s nepovolenými přísadami do Německa. Nepovolené přísady v podstatě neumoţňovaly dovoz většiny piv. Kompletní rozsudek ESD lze nalézt na http://eurlex.europa.eu/smartapi/cgi/sga_doc?smartapi!celexplus!prod!celexnumdoc&numdoc=61984j0178&lg=en 26

3.2.2 Spotřebitelské organizace Nemalý vliv na spotřebitelskou ochranu mají i organizace, které se dlouhodobě zabývají ochranou spotřebitele, nabízejí pomoc a právní rady v případech, kdy není spotřebitel spokojen se zakoupenou sluţbou i výrobkem. Můţe se jednat o velmi významnou pomoc, neboť právě takové organizace mnohdy skýtají jednu z mála moţných variant získání právních informací, zvláště pak u lidí bez potřebného rozhledu a moţnosti získat informace jinde. Zkušenosti spotřebitelských organizací, které jsou získány zejména poradenskou činností jsou také pro zákonodárce důleţitými podněty při tvorbě legislativy. Spotřebitelské organizace lze v podstatě rozdělit na národní a evropské. Z hlediska národního bude přehled českých spotřebitelských organizací podrobněji rozebrán v kapitole 4.3.10, pojednávající o ochraně spotřebitele v ČR, z hlediska evropských je přehled uveden v této kapitole. 58 Evropská asociace pro koordinaci zastoupení spotřebitelů při normalizaci - European Association for the Co-ordination of Consumer Representation in Standardisation (ANEC) Tato nezisková asociace zastupuje a ochraňuje spotřebitelské zájmy v oblasti vytváření standardů a norem a je z 95 % financována Evropskou unií. Jejími členy jsou zástupci spotřebitelských organizací ze zemí Společenství, zastoupena je i Česká republika. Asociace se soustředí zejména na dětské výrobky, normalizaci ostatních výrobků, ţivotní prostředí, výzkum, dopravu a další. 59 Svaz evropských spotřebitelů - Bureau Européen des Unions des Consommateurs (BEUC) Tato organizace aktuálně sdruţuje 43 uznávaných nezávislých spotřebitelských organizací z 31 zemí. Soustředí se na celkem 8 oblastí - spotřebitelské smlouvy, energetická udrţitelnost, potraviny, zdraví, finanční sluţby, ochrana práv při pouţívání elektronických prostředků komunikace a nákupu, kompenzace v případě reklamací a bezpečnost. Těmto oblastem se odborně věnuje a snaţí se v nich omezit rizika pro spotřebitele. Z českých 58 Přehled čerpá ze spotřebitelských organizací dostupných na webu Evropské komise http://ec.europa.eu/consumers/cons_org/associations/index_en.htm. 59 Informace získány z ANEC: the European consumer voice in standardization. Dostupné z: http://www.anec.org. 27

asociací je zastoupeno Sdruţení ochrany spotřebitelů a Občanské sdruţení spotřebitelů TEST 60. Tato organizace je primárně financována z členských příspěvků, dále pak z rozpočtu EU. 61 60 Informace získány z BEUC: the European Consumers Organisation. Dostupné z: http://www.beuc.org. Informace o sdruţení TEST je k dispozici v kapitole 4.3.10. 61 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Kapitola 2.3, Evropské spotřebitelské organizace, s. 38. 28

4. Ochrana spotřebitele v ČR Poslední a zároveň nejrozsáhlejší kapitola se zabývá ochranou spotřebitele v České republice. Obsahuje nejen stručný popis jednotlivých zákonů, které byly ad hoc přijaty, ale také přehled spotřebitelských organizací, typy smluv, příklady z praxe a další. Ochrana spotřebitele je zde pojata v aktuálním stavu, pohled do historie a vývoj nabízí např. Horová 62. 4.1. Legislativa pro ochranu spotřebitele 4.1.1 Ústavní zákony Z pohledu legislativy jsou ústavní zákony č. 1/1993 Sb, Ústava České republiky, a 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, velmi důleţité, neboť jsou nenapadnutelné a určují základní stanovy moderního českého státu. Z hlediska ochrany spotřebite můţeme v ústavních zákonech najít hned několik souvisejících prvků, zejména jsou to Základní lidská práva a svobody. Zaprvé je to umoţnění vlastnictví majetku 63, dále zaručení práva svobodného sdruţování se a za tímto účelem zakládání spolků, společností a jiných sdruţení na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů 64. To je základní poţadavek pro vznik spotřebitelských organizací. Mezi další svobody výrazným způsobem ovlivňující ochranu spotřebitele můţeme zařadit právo na ochranu zdraví 65 a příznivé ţivotní prostředí. 66 Lze zde nalézt i další prvky, vyjmenované však mohou být povaţovány za nejpodstatnější. 62 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Kapitola 3.1, Zaměření a historie ochrany spotřebitele v České republice, s. 40-46. 63 Čl. 11 zákona č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, v platném znění. 64 Čl. 20 a čl. 27 tamtéţ. 65 Čl. 31 tamtéţ. 66 Čl. 35 tamtéţ. 29

4.1.2 Občanský zákoník Základní předpis soukromoprávní povahy, zákon č. 40/1960 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, upravuje občanské právní vztahy a postavení jejich účastníků. Zejména definuje nutné náleţitosti spotřebitelských smluv 67 a jejich typů - kupní a směnné smlouvy 68, smlouvy o dílo 69 a cestovní smlouvy 70. V tomto zákoně má také oporu záruční doba, jejíţ délka se stanovuje v závislosti na typu smlouvy. Rozčlenění jednotlivých typů smluv a jejich parametry se zabývá bod 4.2. 4.1.3 Zákon o ochraně spotřebitele Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, lze povaţovat za jeden z pilířů ochrany spotřebitele v českém právním systému. Vychází z principů Směrnice OSN pro ochranu spotřebitele, 71 coţ je mezinárodně uznávaný dokument pro ochranu spotřebitele. 72 Zákon je převáţně veřejnoprávní a je doplňován v jednotlivých oblastech zvláštními zákony, například v oblasti zdravotnictví, potravinářských a tabákových výrobků a léčivech. Zákon však obsahuje i soukromoprávní prvky (např. v 19 odst. 3. - úprava reklamace). 73 Pozitivní na tomto zákonu je, ţe transformuje povinnosti stanovené občanským zákonem do normy veřejnoprávního práva, jehoţ plnění mohou orgány státní správy kontrolovat a neplnění sankcionovat. 74 4.1.4 Zákon o technických poţadavcích na výrobky Zákon č. 22/1997 Sb., o technických poţadavcích na výrobky, má za cíl zajistit, aby na českém trhu nebyly do oběhu uváděny výrobky ohroţující spotřebitele. Výrobky dělí do dvou skupin: u jedné vyţaduje shodu jejich vlastností s poţadavky technických předpisů, u 67 Hlava 5 zákona č. 40/1960 Sb., občanský zákoník, v platném znění. 68 Hlava 2 tamtéţ. 69 Hlava 4 tamtéţ. 70 Hlava 21 tamtéţ. 71 K dispozici na stránkách MPO: http://download.mpo.cz/get/27170/27835/308151/priloha001.pdf. 72 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Kapitola 3.2, Legislativní úprava ochrany spotřebitele v České republice, s. 47. 73 KOTOUČOVÁ, Jiřina. ŠVARC, Zbyněk. Ochrana spotřebitelů (vybrané otázky právní úpravy). Kapitola 3., Prameny současné právní úpravy ochrany spotřebitele, s. 8. 74 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Kapitola 3.2, Legislativní úprava ochrany spotřebitele v České republice, s. 48. 30

druhé nikoliv. 75 Jednotlivé technické předpisy pro výrobky pak stanovuje Vláda ČR. 76 Dle Kotoučové a Švarce jsou hlavními kontrolními orgány Česká obchodní inspekce, Český úřad bezpečnosti práce a Český báňský úřad 77, zákon však pamatuje pouze na Českou obchodní inspekci, jakoţto na orgán dozoru. 78 4.1.5 Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku Zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, patří mezi neméně důleţité předpisy v oblasti ochrany spotřebitele. Definuje ochranu spotřebitele v případě, kdy jej zakoupený výrobek poškodil. Za výrobek se dle tohoto právního předpisu povaţuje movitá věc, případně příslušenství movité či nemovité věci a také elektrická energie. 79 Obsahuje i definice vady, moţnost výrobce zprostit se odpovědnosti v konkrétních případech (například případ, kdy stav znalostí v době výroby výrobku neumoţňuje zjištění vady 80 ). Výrobce je povinen nahradit škodu na věci, za kterou odpovídá, jen v částce převyšující částku vypočtenou z 500 EUR kursem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou v den, v němţ škoda vznikla nebo byla zjištěna. 81 4.1.6 Zákon o potravinách a tabákových výrobcích Zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, stanovuje povinnosti pro výrobce potravin. Definuje jak způsob balení a označování potravin 82, jejich uvádění na trh 83, přepravu 84, pouţívání přídavných látek - emulgátorů, dnes tolik diskutovaných éček 85 a další. Povinnosti stanovené tímto zákonem jsou upřesněny řadou vyhlášek Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva zemědělství. Dozorové orgány jsou orgány 75 12 odst. 1, písm. a) zákona č. 22/1997 Sb., o technických poţadavcích na výrobky a o změně některých zákonů, v platném znění. 76 Tamtéţ. 77 KOTOUČOVÁ, Jiřina. ŠVARC, Zbyněk. Ochrana spotřebitelů (vybrané otázky právní úpravy). Kapitola 3., Prameny současné právní úpravy ochrany spotřebitele, s. 10. 78 18 zákona č. 22/1997 Sb., o technických poţadavcích na výrobky a o změně některých zákonů. 79 3 zákona č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku. 80 5 odst. 1, písm. e) tamtéţ. 81 6a tamtéţ. 82 5-9 zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích. 83 11-12 tamtéţ. 84 13 tamtéţ. 85 3a tamtéţ. 31

ochrany veřejného zdraví, orgány veterinární správy, Státní zemědělská a potravinářská inspekce, Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský. 86 4.1.7 Zákon o obecné bezpečnosti výrobků Zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobů a o změně některých zákonů, vymezuje, který výrobek lze povaţovat za bezpečný. Jde o výrobek, který za běţných nebo rozumně předvídatelných podmínek uţití nepředstavuje po dobu stanovené nebo obvyklé pouţitelnosti ţádné nebezpečí pro bezpečnost a zdraví osob nebo pouze minimální nebezpečí při správném pouţívání výrobku. 87 V zákonu je také uvedena povinnost pro oznamování nebezpečných výrobků v rámci evropského systému RAPEX. 88 Orgán dozoru je Česká obchodní inspekce. 89 4.1.8 Zákon o bankách Zákon č. 21/1992, o bankách, stanovuje Fond pojištění vkladů, který vyplácí v případě úpadku banky prostředky vkladatelů, a to aţ do výše 100 %, maximálně 50.000 na jednoho vkladatele v jedné bance. 90 Dále určuje povinnost zachovávat bankovní tajemství. 91 4.1.9 Další zákony pro ochranu spotřebitele Výčet všech zákonů, které alespoň částečně ovlivňují ochranu spotřebitele je velmi dlouhý. Například Horová uvádí kromě uvedených níţe uvedené následující právní předpisy 92, které jen podtrhují celkovou sloţitost problému. Zákon č. 526/1990 Sb, o cenách, v platném znění. 86 14 odst. 1 zákona tamtéţ. 87 KOTOUČOVÁ, Jiřina. ŠVARC, Zbyněk. Ochrana spotřebitelů (vybrané otázky právní úpravy). Kapitola 3., Prameny současné právní úpravy ochrany spotřebitele, s. 11. 88 9 zákona č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobů a o změně některých zákonů, v platném znění. 89 7 tamtéţ. 90 41a - 41m zákona č. 21/1992, o bankách, v platném znění. 91 38 tamtéţ. 92 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do Evropské unie. Kapitola 3.2, Legislativní úprava ochrany spotřebitele v České republice, s. 46-67. 32

Zákon č. 140/1968 Sb., trestní zákoník, v platném znění. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění. Zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, v platném znění. Zákon č. 64/1986 Sb, o České obchodní inspekci, v platném znění. Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, v platném znění. Zákon č. 79/1997 Sb., o léčivech, v platném znění. Zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči, v platném znění. Zákon č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, v platném znění. Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěţe, v platném znění. Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech, v platném znění. Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, v platném znění. Zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, v platném znění. Zákon č. 477/2001 Sb., o obalech, v platném znění. Zákon č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci, v platném znění. Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v platném znění. Zákon č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, v platném znění. Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění. Zákon č. 505/1990 Sb., o metrologii, v platném znění. Zákon č. 552/1991 Sb., o ţivnostenských úřadech, v platném znění. Zákon č. 91/1996 Sb., o krmivech, v platném znění. Zákon č. 97/1996 Sb., o ochraně chmele, v platném znění. Zákon č. 61/1997 Sb., o lihu, v platném znění. Zákon č. 252/1997 Sb., o zemědělství, v platném znění. Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, v platném znění. Zákon č. 124/2002 Sb., o platebním styku, v platném znění. 93 93 Tento zákon byl 1. listopadu 2009 zrušen zákonem č. 284/2009 Sb., o platebním styku. 33

Zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, v platném znění. Zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, v platném znění. Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, v platném znění. Zákon č. 215/2005 Sb., o registračních pokladnách. Zákon č. 30/2006 Sb., o ekologickém zemědělství. 4.2. Spotřebitelské smlouvy Spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. 94 Vzhledem k rozsahu práce jsou uvedeny pouze podstatné prvky smluv a přehled nelze povaţovat za úplný. 4.2.1 Kupní a směnná smlouva Z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu. 95 Ustanovení o kupní smlouvě se přiměřeně pouţijí i na smlouvu, podle které si smluvní strany směňují věc za věc a to tak, ţe kaţdá ze stran je povaţována ohledně věci, kterou směnou dává, za stranu prodávající a ohledně věci, kterou směnou přijímá, za stranu kupující. 96 Není-li dohodnuto jinak, jsou účastníci povinni plnit závazky bez zbytečného odkladu. 97 Má-li věc vady, o kterých prodávající ví, je povinen kupujícího při sjednávání kupní smlouvy na ně upozornit. 98 Jestliţe dodatečně vyjde najevo vada, na kterou prodávající 94 52 zákona č. 40/1960 Sb., občanský zákoník, v platném znění. 95 588 tamtéţ. 96 611 tamtéţ. 97 591 tamtéţ. 98 596 tamtéţ. 34