Maghreb - Tunisko
Francouzský protektorát 1881 Tunisko Mezi světovými válkami rozmach nacionalistického hnutí 1920 vznik strany Destour 1934 Neo-Destour, 1964 přejmenování na Parti Socialiste Destourien (PSD), 1988 přejmenování na Rassemblement Constitutionel Démocratique (RCD) Vyhlášení nezávislosti 1956 (konvence 1955), Habíb Burgiba Konstituční monarchie Muhammad VIII. Al- Amín Bej, Burgiba premiérem 25.7.1957 vyhlášena republika vláda jedné strany, prezidentský systém (Burgiba)
Hlavními motory nacionalismus a bourguibismus, kult osobnosti Ratifikace ústavy 1959 (doplňky 1988, 2002), 2011 nahrazena Zákonem o prozatímní organizaci veřejné moci Od roku 2002 dvoukomorový parlament Chambre des députés, Chambre des conseillers 1975 Burgiba zvolen doživotně prezidentem - snaha o modernizaci země, socialistický étos - sekularizace 1956 Zákon o osobním statusu (Code du Status Personnel) nové civilní rodinné právo, zákaz polygamie, rovnost mužů a žen před zákonem 1957 zákon zakazující nošení šátků zavírání záwíjí, zrušení náboženských soudů, nadací, oslabování ramadánu - dobré vztahy s Evropou a USA
V 60. letech snaha o socialistické reformy kolektivizace zemědělství, centrální plánování - na konci 60. let přehodnocení experimentu V 70. letech liberálnější trend posilování soukromého sektoru, zahraniční investice - rozkol ve straně, ohrožení postavení Burgiby V 80. letech jasná, neplodná autokracie Burgibova 1983 chlebové bouře krvavě potlačeny Rozvoj islamistické scény Islámský džihád, Strana islámského osvobození - nejvýznamnější Hnutí islámského směru (Harakat al-ittidžáh alislámí), MTI, Rášid Ghannúší 1987 zatýkání MTI, teroristické útoky (Monastír), krize ve straně Bourgiba jmenuje ministra vnitra Ben Alího premiérem a svým nástupcem Burgiba prohlášen neschopným vlády a sesazen
Snaha o konsolidaci režimu i strany (hledání legitimity) částečná politická liberalizace Národní pakt (1988), c Ahd džadíd podmínky legální existence politických stran, upevnění role islámu 1988 přejmenování PSD na RCD Rassemblement Constitutionel Démocratique 1989 volby 15% hlasů pro islamisty (do parlamentu nemohli) 1990-1993 represe vůči Straně obrody (původně MTI) i vůči legálním stranám (Hnutí sociálních demokratů, MDS) Silný klientelismus, policejní stát, stěžejní role RCD parlamentní legislativa konzultována Vládní aparát z pěti tuniských klanů Bezpečnostní aparát národní garda, muchábarát, policie Prominentní místo klan Trabelsí Na přelomu tisíciletí rozvoj extremistických sítí Groupe Salafiste pour la Prédication et le Combat, GSPC) al-qá c ida v islámském Maghribu
Role RCD volby 1989 (80% - 141 křesel), 1994 (98%, 144 křesel), 1999 (148 křesel), 2004 (88%, 152 křesel), 2009 (85%, 161 křesel) Ben Alí 1989 (100%, jediný kandidát), 1994 (100%, jediný kandidát), 1999 (99,45%, tři kandidáti), 2004 (94,49%, čtyři kandidáti), 2009 (89,62%, čtyři kandidáti) Masová propaganda RCD, kontrola médií, výběr kandidátů Podle Reporters without Borders (Press Freedom Index) Tunisko 138 zemí (2013), 154 (2009), 164 (2010) Na rozdíl od jiných zemí, Tunisko nedisponuje výrazným přírodním bohatstvím V 80. letech krize exportu 1984 16,4% nezaměstnanost 2010 14,2%, 2008 60% nezaměstnaných mezi 15-24 lety 2000 4% obyvatel pod hranicí extrémní chudoby
Neexistovala rovná ekonomická soutěž kontrola nad soukromými investicemi, řízená privatizace, korupce Jasmínová revoluce (thawrat al-karáma) revoluce důstojnosti Sebeupálení Muhammada Bouazízího 17.12.2010 Nové komunikační technologie 27.12. protesty v Túnisu, Sfáxu, Súsu 28.12. Ben Alího ostrý projev 6.1. stávka právníků 10.1. další Ben Alího projev protestující jsou teroristé, sliby nových pracovních míst 13.1. Ben Alí se vzdává prezidentských voleb 2014, 14.1. utíká ze země armáda (Rašíd Ammár) ignoruje jeho rozkazy 17.1. protesty proti RCD a nové vládě
17.1. (27.1.) vláda Muhammada Ghannúšího (premiér 1999 27.2.2011) Prezidentem Fouad Mebazaa (15.1. 13.12.2011) Po statisícových demonstracích proti režimu odstupuje Muhammad Ghannúší premiérem al-bádží Qáid as- Sabsí (do 24.12.2011) 1.3.2011 legalizována an-nahda 9.3. rozpuštění RCD 23.10.2011 volby do konstitučního shromáždění (217) an-nahda 37%, Kongres pro republiku 9%, Lidová petice 7%, demokratické fórum pro práci a svobody (Ettakatol) 7%... - 10.12. přijetí Zákona o dočasné organizaci veřejné moci - 12.12. Monsif al-marzúqí (Kongres pro republiku) zvolen prozatímním prezidentem jmenuje 14.12. Hamádího al-džabalího premiérem (an-nahda, do 14.3.2013 rezignace po smrti Šukrího Belajda Demokratické hnutí patriotů)
14.3.2013 premiérem Alí al- c Arajd (Ali Laarayedh)(an- Nahda) po hlasování ústavního shromáždění stanovuje 17.12.2013 jako datum všeobecných voleb (na 80 subjektů) Zdržení i kvůli vraždě Muhammada Bráhimího (25.7.2013) z Lidového hnutí součást levicové Lidové fronty V listopadu stávky kvůli hospodářské situaci Značné napětí mezi levicovou, sekulární, liberální scénou a islamisty (an-nahda, Hizb at-tahrír )
Politická krize od poloviny roku 2013, protesty proti vládě, nefunkční konstituční shromáždění Aktivní role Kvartetu tuniského národního dialogu (Tuniský všeobecný pracovní svaz, Tuniská konfederace průmyslu, obchodu a řemesel, Tuniská liga lidských práv, Tuniský stav právníků od léta 2012) 9.1. rezignace vlády (Troika: an-nahda, Ettakatol Demokratické fórum pro práci a svobody, CPR Kongres pro republiku) 26.1.2014 přijata ústava (proces od listopadu 2011) 29.1.2014 premiérem úřednické vlády Mehdi Jomaa
Parlamentní volby 26.10.2014 Nidá Túnis 37,56%, 86 křesel (z 217) Nahda 27,79%, 69 křesel Al-Ittihád al-wataní al-hurr 4,13% 16 křesel Al-Džabha aš-ša bíja 3,64% 15 křesel Áfáq Túnis 3,02%, 8 křesel CPR 2,05% 4 křesla Prezidentské volby 23.11.2014 V druhém kole Beji Caid Essebsi (Nidá Túnis) 55,68%, proti Monsif Marzúqí 4.2.2015 premiérovi (Habib Essid) schvalují vládu národní jednoty nezávislí (13), Nidá Túnis (8), al-ittihád al- Wataní al-hurr (3), Áfáq Túnis (3), Nahda (1) Problematická hospodářská situace V roce 2009 turismus 7% HDP 18.3.2015 teroristický útok v národním muzeu Bardo 26.6.2015 útok v Súse
Salafismus v Egyptě a Tunisku Předvídaný scénář hlavní role pro islamisty Méně očekávané síla salafismu As-salafíja mnoho různých proudů (kvietistické, takfíristické, džihádistické) - ideál rané muslimské komunity (as-salaf) jediný způsob žití Koránu a sunny (al-manhadž as-salafí), jediné správné myšlení (al-aqída as-salafíja) - tradicionalismus sunna nad rozumem (ahl al-hadíth) - puritanismus odpor proti novotám, synkrezím Taqíjuddín ibn Tajmíja (z. 1328)
Salafíja v Egyptě Starým, tradičním jevem v moderní době reformní salafíja jako nástroj reformy, pokroku a odporu proti kolonizaci Ansár as-sunna 1926 Muslimské bratrstvo 1929 program al-banná jako synkreze ( osvícenecká salafíja ) Salafíja nadřazená salafíje saúdské Ahmad Muhammad Šákir (1892-1958), Abdurrazzáq al-afífí (1902-) Al-gamá át al-islámíja (al-qá c ida) původně studentské se sociálním programem politizace radikalizace, vliv Sajjida Qutba Umar Abdurrahmán Po 1967 v Alexandrii vzniká Salafíjská výzva (ad-da c wa as-salafíja) - vzory Ibn Tajmíja, Ibn Abdulwahháb, Ibn Báz (z. 1999), Násiruddín al-albání (z. 1999), Muhammad b. al-uthajmín (z. 2001) - v 80. letech budování struktury po vzoru MB - představitelé Muhammad Ismáíl Muqaddam, al-barhámí - vzdělávací institut al-furqán, časopis Sawt ad-da c wa)
Perzekuce ze strany režimu, vyloučení z důležitých postů ve školství, zároveň určitá míra tolerance Odpor al-azharu, Úřadu pro dobrozdání (Dár al-iftá) otázky teologické i politické - převažující ašaritská teologie vidí salafisty jako antropomorfisty Získávání popularity alexandrijského salafismu skrze satelitní kanály an-nás (kazatel šajch Muhammad Husajn Jaqúb), ar- Rahma (Muhammad Hassán) saúdský vliv - propagace doktríny stranění (al-walá wa al-bará ) Salafíjská nakladatelství v Alexandrii a Mansúře množství apokalyptické literatury Muhammad Husajn Jaqúb Muhammad Hassán
Salafismus saúdského typu odmítání politické angažovanosti, názorového pluralismu, demokracie - Násiruddín al-albání (1914-1999) tvorba politických stran (hizbíja) narušuje princip jednoty muslimské komunity (fitna) duální vidění (dobro vs zlo) - brožury jemenského šajcha al-madchalího na egyptském knižním trhu apolitičnost hlavním rysem alexandrijského salafismu Politická pasivita i u džihádistických proudů - boží zákon lze prosadit pouze globálním džihádem, ne lokálně politickými prostředky - Abú Muhammad al-maqdisí Demokracie je náboženství Pragmatismus Egypťana Abdurrahmána Abdulcháliqa (kuvajtský charitativní Výbor pro oživení islámského odkazu) parlamentní systém jako nutné zlo
Alexandrijská skupina proti revoluci (vlastně ve shodě s al- Azharem) - nespravedlivá vláda je lepší než anarchie Po revoluci vymezení vůči MB Ve volbách 2011-12 28% - 125 křesel (MB 37%, 235) Alexandrijská skupina Hizb an-núr, Imád Abdulghafúr (107 křesel) program plošného zavádění šaríy Strana budování a rozvoje (al-biná wa at-tanmíja), 13 křesel politické neradikální křídlo islámské skupiny Strana autenticity (Hizb al-asála) v čele do 2013 plukovník Ádil Abdulmaqsúd Afífí, podpora šajcha Muhammad Hassána islámská identita si vyžaduje vstup do politiky
Imád Abdalghafúr načas poradcem Muhammad Mursího rozpory kvůli ústavě, vzájemná konkurence - z pohledu salafistů příliš svobod, nemravný důraz na rovnost - nesouhlas s principy islámské šaríy, se svrchovaností lidu, pojmem demokracie, občanství Polarizace ve Straně světla - alexandrijští šajchové vs pragmatici (např. Imád Abdulghafúr vs Jásir al-burhámí) - rozpory ohledně vztahu ke Koptům, spolupráce s neislámskými stranami - umírnění okolo šajcha Házima Abú Ismáíla (od 2013 strana Vlajka ar-rája) - nová strana al-watan Imád Abdulghafúr Házim Abú Ismáíl Imád Abdulghafúr
Různorodý neorganizovaný salafismus často extrémní (výzva k boření všeho druhu, turismus ) Umírněný šajch Usáma al-qúsí (nar. 1954) vize občanské společnosti zahrnující minority, kritika radikalismu a populismu - člověk není anděl a je nuda být muslim čtyřiadvacet hodin denně - odsuzování politizace náboženství Kobelčuková, Petra (2013): Islámská rétorika v průběhu egyptských parlamentních voleb 2011-2012. Nepublikovaná diplomová práce, FF ZČU v Plzni.
Tunisko Stejně jako v Egyptě nehrál islám roli v revoluci, nijak významná účast islamistů Změna kurzu po období nucené sekularizace vítězství an-nahdy (89 z 217 křesel, 2011) Znovuobjevení salafíje nábožensky motivované, protizápadní demonstrace 2011/2012 konflikt kvůli zahalování na univerzitě v Manúbě střety levicových a salafíjských studentů Vandalské útoky na místa lidového islámu, útoky na liberální či sekulární elity Minorita (povětšinou vnímaná jako cizorodá), avšak velmi viditelná Geneze salafismu od 80. let radikální islamisté se vydělují z MTI - 1988 Tuniská islámská fronta Muhammad Chúdža, členové pak v Afghánistánu, Bosně
Muhammad Chúdža po revoluci zakládá Reformní frontu (džabhat alisláh) programová participace v institucionální politice, vazby na an-nahdu - konzervativní, požadavek znovuzavedení polygynie, zrušení zákona o osobním statutu Ar-Rahma Saíd al-džazírí Al-Asála (Autenticita) vazby na egyptskou Asálu Muldí Mudžáhid Radikálnější s odporem k demokracii, pluralitě - Stoupenci šarí c y (Ansár aš-šarí c a) Abú Ijád at-túnisí, veterán z Afghánistánu, duchovní vůdce al-chatíb al-idrísí (vazby na saúdskou salafíju) popularita u mladších - charitativní činnost - sympatie ke globálnímu džihádismu (i aktivně) Vandalismus (mauzoleum as-sajjidy Manúbíje 16.10.2012, mauzoleum Sídí Bú Saída 12.1.2013) agresivita vůči domácím, lokálním podobám islámu
v Egyptě zapojení salafistů do politického dění, politiky se nestraní ani saúdský salafismus silná mediální komercializace salafismu v Egyptě salafismus v Egyptě prostoupen všemi společenskými vrstvami praktická orientace egyptského salafismu na domácí problémy (od populismu po seriózní návrhy) vliv salafíjského egyptského úspěchu na okolí demokratizace části egyptské salafíjské scény militantní, džihádistické směry jako neúspěšná strategie (prozatím) v Tunisku politicky angažovaní salafisté menšinou (starší generace), většina spíše radikální (mladší generace) potenciál demokratizace salafistů skrze politickou participaci