UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Přírodovědecká fakulta Katedra geografie

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Přírodovědecká fakulta Katedra geografie Michal Halady Příspěvek ke geografii sportu: Úspěšnost na tenisových grand-slamech: prostorová analýza Diplomová práce Vedoucí práce: Doc. RNDr. Marián Halás, Ph.D. Olomouc 2015

Bibliografický záznam Autor (osobní číslo): Michal Halady (R130144 PRF) Studijní obor: Regionální geografie Název práce: Title of thesis: Vedoucí práce: Rozsah práce: Úspěšnost na tenisových grand-slamech: prostorová analýza Successfulness in grand slam tennis tournaments: spatial analysis Doc. RNDr. Marián Halás, Ph.D. 79 stran, 16 stran příloh Abstrakt: Klíčová slova: Abstract: Keywords: Záměrem diplomové práce je zjistit úspěšnost států světa v tenisových grandslamech za celé období otevřené éry tenisu. Práce dále analyzuje vývoj této úspěšnosti v čase, zachycuje přeskupování pozic států v průběhu sledovaného období a porovnává, jak si státy vedly v obou zkoumaných kategoriích. Dílčím cílem práce je popsat vznik a vývoj grandslamů, poukázat na změny, které přinesl nástup otevřené éry tenisu, a zařadit geografii sportu do vědních geografických disciplín. grandslamové turnaje, geografie sportu, tenis, analýza úspěšnosti, otevřená éra tenisu The aim of the diploma thesis is to find out the success rate of states around the world in tennis Grand Slams for the entire period of the Open Era of tennis. The thesis analyzes the development of this success rate in time, captures the rearrangement of positions of states during the monitored period and compares how states were succesfull in both of the analyzed categories. The partial aim of the thesis is to describe the genesis and evolution of Grand Slams, mention the changes brought about by the advent of the Open Era of tennis and integrate the geography of sport to geographic scientific disciplines. grand slam tournaments, geography of sport, tennis, analysis of success rate, Open Era of tennis

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracoval samostatně na základě literatury a pramenů, uvedených v seznamu pouţité literatury. V Olomouci dne 21. 4. 2015... Michal Halady

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval Doc. RNDr. Mariánu Halásovi, Ph.D. za odborné vedení, trpělivost a cenné, podnětné připomínky při zpracovávání diplomové práce.

Obsah 1 ÚVOD... 8 2 TEORETICKÝ VSTUP... 10 2.1 Geografie sportu... 10 2.2 Historie tenisu... 13 2.2.1 Historie Českého tenisu... 16 2.3 Grand Slam... 18 2.3.1 Australian Open... 20 2.3.2 French open... 23 2.3.3 Wimbledon... 26 2.3.4 US Open... 29 2.4 Ostatní soutěţe... 32 2.4.1 Turnaje ATP... 32 2.4.2 Turnaje WTA... 33 2.4.3 Olympijské hry... 34 2.4.4 Davis cup... 34 2.4.5 Fed cup... 35 2.5 Pravidla tenisu... 36 3 METODIKA PRÁCE... 40 3.1 Doba zkoumání a výběr časových intervalů... 40 3.2 Státní příslušnost hráčů... 41 3.3 Metody hodnocení států... 42 4 ANALÝZA ZKOUMANÝCH SOUTĚŢÍ... 44 4.1 Analýza prostřednictvím progresivní metody... 44 4.1.1 Australian Open... 48 4.1.2 French open... 50 4.1.3 Wimbledon... 51 4.1.4 US Open... 52 4.2 Analýza prostřednictvím solidární metody... 53 5 ČASOVÝ VÝVOJ ÚSPĚŠNOSTI STÁTŮ... 58 5.1 Analýza prostřednictvím progresivní metody... 58 5.2 Analýza prostřednictvím solidární metody... 62 6 CELKOVÉ HODNOCENÍ A SYNTÉZA... 67 6.1 Srovnání výsledků z muţské a ţenské části... 67 6.2 Srovnání HDP a bodové úspěšnosti... 70 7 ZÁVĚR... 72 8 SUMMARY... 74 9 SEZNAM POUŢITÝCH ZDROJŮ... 75 SEZNAM ZKRATEK... 77 SEZNAM PŘÍLOH... 78

1 ÚVOD Tenis je pravděpodobně ten nejoblíbenější a nejrozšířenější individuální sport na světě. V posledních desetiletích je na vzestupu, dostává na tenisové dvorce stále více diváků, nových mladých nadějí a samozřejmě i financí. Je to hra s dlouholetou historií a velice zajímavým vývojem, kdy se dřívější zábava pouze několika šlechticů proměnila v hru, která je nyní zdrojem zábavy pro celý svět. Pro hrstku profesionálů a lidí kolem nich se pak tenis stal obţivou a ţivotním stylem. Kdyţ se dnes někdo podívá na tzv. bílý sport v televizi a sleduje, s jakou lehkostí se někteří hráči pohybují, nebo jak plynulé a přirozeně vypadající jsou jejich údery, můţe se mu zdát, ţe to není nic sloţitého. Opak je však pravdou! Za někdy aţ neuvěřitelnými výkony hráčů se skrývá velká dřina a odříkání. Samozřejmě je do jisté míry důleţitý i talent nebo genetické předpoklady, ale kaţdý profesionál vám potvrdí, ţe bez pořádné dřiny se ani někdo, jak se říká, nadaný od pána boha na tenisový vrchol nedostane. Pravdou také je, ţe samotný úspěch nezáleţí jen na samotném hráči, ale i na jeho rodině, trenérech a dalších lidech z jeho okolí. Aby se někdo v dnešní době dostal do tenisové špičky, musí se tenis stát jeho ţivotní cestou. V této práci se pak tenis dostává do kontaktu s geografií. I kdyţ se můţe zdát, ţe tyto pojmy jsou zdánlivě neslučitelné, jsem si jist, ţe vás tato práce přesvědčí o opaku. Z výsledků jednotlivých zápasů a turnajů se lze totiţ dozvědět mnohem více informací, neţ jen kdo se stal vítězem. Jestliţe tyto informace spojíme prostřednictvím geografie, vznikají velice zajímavé výsledky, které nám mohou říct, například které státy vychovávají v konkrétní době nejlepší hráče a zda je příčinou jen náhoda, dobrá práce s mládeţí, ekonomický nebo politický stav dané oblasti nebo něco jiného. To vše se bude má práce, která se zabývá analýzou úspěšnosti států a jejich hráčů z celého světa v profesionálním tenise, snaţit objasnit. Podkladem pro tuto analýzu budou výsledky ze čtveřice nejprestiţnějších turnajů, z tzv. grandslamových turnajů : Australian Open, French Open, Wimbledon a US Open. Analýza bude prováděna od roku 1968, kdy začala tzv. otevřená éra tenisu, do současnosti. Od tohoto roku do turnajů nastupují společně jak profesionálové, tak i amatéři. Došlo ke zvětšení konkurence v turnajích a tenis tak dostal obrovský impuls ke svému dalšímu rozvoji. Bude tedy velice zajímavé zjistit, které státy byly úspěšné a které naopak ne. Podle mého názoru by se na předních pozicích měli ukázat státy jako: Španělsko, Srbsko, Švýcarsko a USA. 8

Hlavním cílem je tedy zjistit jaké státy, pomocí jejich hráčů, byly v níţe určeném časovém období úspěšné, a které naopak úspěšné nebyly. Dále bude zkoumán vývoj této úspěšnosti, jak za jednotlivá pohlaví, tak i za jednotlivé státy a regiony. Tyto výsledky se pak v průběhu budou dávat do souvislostí s historickým a ekonomickým vývojem států i celých regionů. Dílčím cílem je zařadit geografii sportu do vědních geografických disciplín, seznámit se s hlavními představiteli, kteří se tomuto odvětví geografie věnují, a popsat její zatím ne příliš dlouhou historii. Práce je sloţena z pěti kapitol, přičemţ první dvě kapitoly představují teoretickou část práce, a následující kapitoly část praktickou. První kapitola obsahuje informace týkající se geografie sportu a její zařazení do geografie jako takové. Dále provádí čtenáře celou historií tohoto zajímavého sportu, vysvětluje princip hry a hlavní pravidla. Nechybí samozřejmě ani podrobná historie grandslamových turnajů, na něţ se tato práce zaměřuje, s různými změnami a legendami jednotlivých soutěţí, a krátké představení ostatních významných turnajů současnosti i minulosti. Druhá kapitola poté přináší analýzu států, kde jsou stanoveny pouţité metody výzkumu a výběr zkoumaných států a časového období. Třetí kapitola popisuje úspěšnost států v jednotlivých turnajích i celkově a poslední dvě kapitoly se zaobírají vývojem této úspěšnosti v čase a srovnáním úspěšnosti muţského a ţenského tenisu, jak v jednotlivých státech, tak za různé regiony. 9

2 TEORETICKÝ VSTUP 2.1 Geografie sportu Geografie sportu je celkem nová vědní disciplína, i kdyţ její prvopočátky sahají aţ k roku 1879. Frekvence publikací a velikost zájmu o tento obor byla v historii nízká, coţ se v posledních letech začíná měnit, a to díky průkopníkům geografie sportu, jako jsou Trudo Dejonghe a hlavně John Bale. Tento bývalý student britské univerzity v Keelu je jeden z prvních geografů, kteří se tomuto oboru geografie začali naplno věnovat. Byl to právě on, kdo napsal asi první sportovně zeměpisnou publikaci v Evropě jménem Geography and football. Tato publikace se zabývala provázaností zeměpisu se znalostmi místních fotbalových klubů a reprezentací. Největším dílem Johna Balea je pak bez pochyby publikace Sports Geography z roku 1989 a její druhé vydání z roku 2003. Dá se říci, ţe tato kniha je jistou biblí sportovní geografie. Bale zde popisuje, co pojem geografie sportu představuje a snaţí se o jeho přesné vymezení. Zaměřuje se zejména na sportovní aktivity obyvatel jednotlivých území a rozloţení sportovních aktivit v čase; vztahy mezi sportem, místem, prostředím a účastníky sportu; sport, jeho dopad na sociální a kulturní ţivot lidí a hospodářský rozvoj. V neposlední řadě se snaţí o propojení historie sportu se sportovní geografií. Bale v této knize dále uvádí, ţe geografie sportu pracuje na vědeckém základu a sportovní geografové by měli spolupracovat s jinými odborníky, jako například se sociology a ekonomy, coţ by posílilo postavení této oblasti geografie. 1 Jak je uvedeno výše, první zmínka o geografii sportu je z roku 1879, kdy se autor Elisée Réclus ve své knize Geographie Universelle okrajově věnoval teoriím vzniku kriketu. Mezi další publikace sportovně geografického charakteru patří článek z National Geographic The Geography of Games z roku 1919, kde J. R. Hilderbrand popisuje spojení sportů a historií národů. Časopis American Journal of Education zase v roce 1940 vydal článek o původu a různosti profesionálních hráčů baseballu ve výchově jednotlivých států USA, na který o pár let později navázal finský geograf Jokl, který zpracoval podobnou práci, s tím rozdílem, ţe se týkala olympijských her v Helsinkách v roce 1952. Výsledkem se pak stala práce s mnoţstvím okomentovaných grafů, tabulek a statistik. Výše jmenovaný časopis 1 BALE, J. 2003. Sports geography. London and New York, Routledge. Online dostupné na: http://books.google.cz/books?id=sjwoqoylabwc&printsec-frontcover? 10

American Journal of Education publikoval na sportovně geografické téma dále článek z roku 1960 od Johna Rooneyho o původu profesionálních hráčů amerického fotbalu a migraci těchto hráčů ze středních na vysoké školy. 2 O šest let později T. Burley upozornil na to, ţe by se geografie sportu měla více zaměřit na amatérský sport, který má větší sociologické dopady na společnost. Geografie sportu měla dokonce od roku 1987 svůj Mezinárodní časopis geografie sportu, jenţ však pro nedostatek vhodných publikací o pár let později zanikl. Autoři, kteří v něm publikovali své články, se nepovaţovali přímo za sportovní geografy, ale zařazovali tento obor spíše do oblasti sociální nebo kulturní geografie. Mezi sportovními geografy na evropské půdě měli největší zastoupení ti francouzští, jako například dvojice Mathieu a Praicheux. Jejich práce z roku 1982 popisovala tématiku Lotrinska a tamních fotbalových klubů. Přesněji se zaměřili na výkonnost těchto klubů a závislost kupní síly a ekonomické aktivity obyvatel na ní. Tato francouzská dvojice později vytvořila i popisný atlas Atlas Sports en France a v roce 1987 publikaci Sport en France. Mezi další francouzské geograficko-sportovní autory se řadí Jean-Pierre Augustin a jeho dílo Sport, géographie et aménagement z roku 1995. 3 Mezi lety 1987 a 2000 dokonce vycházel mezinárodní časopis zaměřující se přímo na problematiku sportovní geografie, v němţ mohli geografové publikovat své studie a toto téma. Důvodem zániku pak byl nedostatek prací s tématikou geografie sportu a malá finanční podpora. V současnosti nic podobného nenajdeme, protoţe je obtíţné najít více geografů, kteří by se specializovali přímo na geografii sportu a nebrali ji pouze za součást kulturní nebo sociální geografie. Dále jistě stojí za zmínku zástupci Švédka a Nizozemí. H. Aldskogiuse se svou prací o provázanosti města Leksand a tamějšího hokejového klubu, Roosjens a Van Dam pak s rozmístěním profesionálních fotbalových klubů v Nizozemí. Roosjens a Van Dam ve své práci popisovali taktéţ ovlivňování ţivotů normálních obyvatel velkými sportovními stadiony, přičemţ se zaměřili hlavně na negativní faktory, které ţivot kolem stadionu přináší, jako je kriminalita a hlučnost. Navrhoval i to, ţe by se velká sportoviště měla stavět na okrajích velkých aglomerací, čímţ objevil novou oblast studie geografie sportu. Touto oblastí byla organizace a pořádání velkých sportovních akcí, při nichţ sportovní geografové 2 3 BALE, John a Trudo DEJONGHE. Editorial Sports Geography: an overview. 157. [online]. [cit. 2015-02- 27]. Dostupné z: http://users.telenet.be/trudo.dejonghe/pdf/sportgeography% 20an%20 overview.pdf BALE, John a Trudo DEJONGHE. Editorial Sports Geography: an overview. 158 162. [online]. [cit. 2015-02-17]. Dostupné z: http://users.telenet.be/trudo.dejonghe/pdf/sportgeography%20an%20 overview.pdf 11

ve spolupráci se sociology a ekonomy realizovali přestavby měst, zejména u olympijských her v roce 1992 v Barceloně, 1996 v Atlantě a 2000 v Sydney. Zde se objevila velká provázanost sportovní geografie s územním plánováním. 4 Z nynějších publikací bych zde zmínil například práci Sport in the City od Michaela Sama a Johna Hughsona, zabývající se vlivem sportu na územní plánování v regionálním měřítku, nebo knihu Davida Hassana The History of Motor Sport, která zkoumá vývoj automobilového sportu od vzniku ve střední Evropě po rozšíření do všech kontinentů. 5 V roce 2003 pak nizozemský autor Van De Moortele zpracoval problematiku odlivu sportovních talentů z ekonomicky slabších zemí celého světa do zemí s finančně silnými a stabilními soutěţemi v Evropě a Severní Americe. Mne osobně zmíněné téma velmi zaujalo, jelikoţ právě odliv sportovních talentů je v současnosti pro některé státy značným problémem. Jestliţe hovoříme o současných publikacích, je třeba podotknout, ţe jedním z nových trendů v nich je pouţívání GIS (Geographical information system). 6 Česká republika je v oblasti sportovní geografie na úplném začátku. Za zmínku však určitě stojí bakalářská a diplomová práce Jana Šichana, studenta Regionální geografie na Univerzitě Palackého v Olomouci, pod vedením RNDr. Mariána Haláse, PhD z let 2009 a 2011. Jeho práce s názvem Časoprostorový vývoj kolektivních sportů v České republice, se zaměřovala na rozdíly a vývoj v prostorovém rozčlenění vybraných sportů za posledních 50 let. 7 Z aktivit studentů Univerzity Palackého bych vyzdvihl také diplomovou práci Marka Čermáka pod vedením Doc. RNDr. Václava Touška, Csc. Sport a město Olomouc z roku 2010, zabývající se vztahem a postojem obyvatel města Olomouce k aktivnímu pohybu. 8 Za pozornost stojí také habilitační práce, která se týká prostředí Olomouce Pohybová aktivita a prostředí v ţivotním stylu obyvatel České republiky Josefa Mitáše, (2011) z Centra kinantropologického výzkumu Univerzity Palackého v Olomouci, která má částečně geografický charakter a je součástí výzkumného záměru Ministerstva školství a tělovýchovy Pohybová aktivita a inaktivita obyvatel České republiky v kontextu behaviorálních změn. 4 5 6 7 8 BALE, J. 2003. Sports geography. London and New York, Routledge. Online dostupné na: http://books.google.cz/books?id=sjwoqoylabwc&printsec-frontcover? Routledge [online]. [cit. 2015-02-11]. Dostupné z: http://www.routledge.com/books/subjects/ SCSL1050 BALE, John a Trudo DEJONGHE. Editorial Sports Geography: an overview. 159 162. [online]. [cit. 2015-02-10]. Dostupné z: http://users.telenet.be/trudo.dejonghe/pdf/sportgeography%20an%20 overview.pdf ŠICHAN, J. 2011. Časoprostorový vývoj kolektivních sportů v České republice (Diplomová práce). Univerzita Palackého v Olomouci, Katedra geografie. ČERMÁK, M. 2009 Sport a město Olomouc: příspěvek ke geografii sportu (Diplomová práce). Univerzita Palackého v Olomouci, Katedra geografie. [online]. [cit. 2015-02-06]. Dostupné z: http://geography.upol.cz/soubory/studium/dp/2012-rg/2012_cermak.pdf 12

V práci se poukazuje na to, ţe je ve strategických dokumentech ČR věnováno málo prostoru problematice aktivního pohybu. Dále uvádí zajímavé poznatky, které poukazují na prostorový pohyb obyvatelstva ve zkoumaném prostředí i poznatky o kvalitě ţivota populace v různých územích. Další geograficko-sportovní publikace u nás byly zveřejněny například ve čtvrtém čísle časopisu Geografické rozhledy z roku 2012, které bylo celé věnováno geografii sportu. 9 Geografii sportu provází v posledních letech, a to nejen u nás, velký nárůst zájmu geografů, kteří se této tematice začínají hojně věnovat. Díky tomuto zájmu počet sportovně geografických publikací neustále stoupá. Sport v současnosti není jiţ pouhou vsuvkou do společenského a kulturního ţivota obyvatel, z vrcholového sportu se stalo zaměstnání jako kaţdé jiné. Představuje skvělou oblast pro geografické zkoumání, ať uţ na profesionální nebo rekreační úrovni. Má také jistý vzdělávací účinek, jelikoţ zlepšuje nejen fyzické ale i mentální vlastnosti, napomáhá k výchově mládeţe a vštěpuje jim hodnoty, čímţ formuje celkovou osobnost člověka. 2.2 Historie tenisu Historie této hry sáhá do roku 1858, kdy právník a úředník smírčího soudu Henry Gem a člen sboru čestných průvodců panovníka Walter Clopton Wingfield, při státních příleţitostech na dvoře královny Viktorie v Edgbastonu ve Warwickshire, označili trávník a dali mu název tenisový dvorec. 10 Jako oficiální hra byl tenis brán aţ od roku 1870. V roce 1874 si dal tuto hru patentovat výše zmíněný Walter Clopton Wingfield a to pod názvem sphairistike (sféristika). Tento název byl však o rok později změněn na lawn-tennis (tenis na travnatém povrchu), ve kterém byl o pár let později v roce 1977 uspořádán první muţský turnaj v tehdejším All England Crocquet and Lawn Tennis Clubu (nyní All England Club) ve Wimbledonu. 11 Finále tohoto turnaje sledovalo na dnešní poměry pouhých 200 lidí. Ţeny se svého prvního turnaje dočkaly o dva roky později v Irsku. Předchůdce tenisu nalezneme uţ v dávných dobách. Například z řeckých nástěnných maleb víme, ţe hra podobná tenisu se hrála jiţ 500 let př. n. l. 12 Podle některých historických 9 10 11 12 TOMEŠ, J. (2012): Sport a geografie I. Geografické rozhledy, 21, 4, s. 6 9. PARSONS, John. Tenis: [ilustrovaný] průvodce světem tenisu. České vyd. 1. Překlad Pavel Bořkovec. Praha: Svojtka & Co., 1998, s. 8. Velká encyklopedie (Svojtka & Co.). LICHNER, Ivan. Malá encyklopedie tenisu. 1. vyd. Praha: Olympia, 1985, s. 308 SÁNCHEZ-VICARIO, Arantxa. Abeceda tenisu. Vyd. 1. Praha: Ikar, 1997, s. 9 13

pramenů má tento druh venkovní hry své kořeny v Egyptě a Persii. Úplné počátky tenisu, takového jak jej známe dnes, bychom mohli najít ve 14. a 15. století. Za vlády francouzského krále Ludvíka X. byla obdoba dnešního tenisu královským sportem, který byl hlavně výsadou šlechty a jehoţ obliba rychle vzrůstala. Hra se rozšířila na většinu evropských dvorů, kde se stala předmětem velkých sázek na výsledky. V 15. století ve Francii se této hře začalo říkat jeu de pamme (handbal). První zmínka o handbalu v Anglii, která je brána jako kolébka tenisu, je ze začátku 15. století, kdy vyšlo nařízení, které zakazovalo handbal a zároveň podporovalo ostatní aktivity, jako například lukostřelbu. Tento zákaz tkvěl nejspíše v nesnášenlivosti mezi Anglií a Francií, kde byla tato hra oblíbená. Za rozvoj handbalu v Anglii pak můţe zajetí francouzského prince Karla Orleánského Angličany. Karel byl, stejně jako jeho otec a děd, velkým příznivcem této hry. Na 25leté cestě po různých anglických vězeních byl jednou předán pod dohled Johna Wingfielda, který se rozhodl, ţe by se mohl Karel Orleánský věnovat své oblíbené kratochvíli, tedy handbalu. O pár set let později se přímý potomek Johna Wingfielda přičinil velkou mírou o oţivení a modernizaci tenisu tak, aby byl společensky přijatelný a mohla jej venku hrát obě pohlaví. 13 Tento sport se samozřejmě neomezoval jen na Anglii a Francii. Hra byla v 16. století oblíbená i v dalších evropských zemích jako například ve Španělsku, Itálii, Švýcarsku a Belgii. V polovině 17. století se hra dostala za oceán do amerického New Yorku, kde vzkvétá i v současnosti. 14 Vraťme se ale k modernímu pojetí tenisu, který se na přelomu 19. a 20. století začal dostávat do všech koutů světa, třeba i do Panamy, na Nový Zéland nebo do Durbanu. Konala se první mezinárodní mistrovství a zakládaly se tenisové asociace. I kdyţ se tenis bezpochyby poprvé hrál v Británii, jako první vznikla národní vládnoucí instituce ve Spojených státech. Tenisová asociace Spojených států (původně United States Lawn Tennis Association) byla zaloţena v roce 1881, na rozdíl od té v Británii, která vznikla aţ o sedm let později v roce 1888. Mezinárodní tenisová federace (ITF) byla zaloţena aţ v roce 1913. Dalším velkým mezníkem v historii tenisu je bezpochyby rok 1968, kdy byla konečně vyřešena otázka profesionalismu a amatérismu ve světovém tenise a to pomocí 13 14 PARSONS, John. Tenis: [ilustrovaný] průvodce světem tenisu. České vyd. 1. Překlad Pavel Bořkovec. Praha: Svojtka & Co., 1998, s. 8. -10. Velká encyklopedie (Svojtka & Co.). PARSONS, John. Tenis: [ilustrovaný] průvodce světem tenisu. České vyd. 1. Překlad Pavel Bořkovec. Praha: Svojtka & Co., 1998, s. 10. Velká encyklopedie (Svojtka & Co.). 14

tzv. otevřených turnajů. Do této doby prošel tenis dlouhým vývojem a to zejména ve změně techniky, taktiky a výzbroje (hlavně oblečení hráčů). V počátcích se hrály převáţně údery se spodní rotací, které vystřídaly údery přímé a později údery s rotací horní. Podobný vývoj byl i v taktice, kdy se nejdříve praktikoval tenis od základní čáry, později tenis celodvorcový aţ po taktiku zaloţenou na časté chození k síti. Vše záleţelo samozřejmě na soupeři a povrchu, na kterém se zápas hrál. Open Era Open Era neboli otevřená éra světového tenisu je období od roku 1968 do současnosti, které se od let předešlých liší tím, ţe v turnajích nastupují současně amatérští i profesionální hráči. Před tímto rokem panovala ve světovém tenisu paradoxní situace, kdy se profesionální tenisté nesměli účastnit světových turnajů přístupných amatérům a nemohli účastnit ani grandslamů. Amatéři zase nemohli hrát na profesionálních turnajích. Na nejvyšší úrovni existovaly vedle sebe dvě nepoměřované skupiny tenistů. Po otevření amatérských turnajů i profesionálům se tenis velice rychle profesionalizoval. 15 Jedním z hlavních rozdílů od minulosti je fakt, ţe hráčům jsou podle jejich umístění veřejně vypláceny peněţité odměny (tzv. prize money). I díky tomu se začal velice rychle smazávat rozdíl mezi amatéry a profesionály a závodní tenis se tak pro několik nejlepších hráčů stal povoláním a zdrojem obţivy. 16 Historické tabulky jsou nyní často počítány právě od začátku této éry, protoţe turnajovým titulům z dřívější doby je přisuzována niţší hodnota, a to hlavně díky menší konkurenci neţ nyní. První turnaj otevřené éry se hrál v anglickém Bournemouthu v roce 1968, který vyhrál Australan Ken Rosewall, který ve finále porazil svého krajana Roda Lavera. Poté následovaly první grandslamové turnaje: Roland Garros, který vyhrál opět Ken Rosewall, Wimbledon a US open. Poslední z grandslamů Australian open se profesionálně otevřel aţ o rok později v roce 1969. 15 16 Otevřená éra světového tenisu. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2014 [cit. 2015-03-20]. Dostupné z:http://cs.wikipedia.org/wiki/otev%c5% 99en%C3%A1_%C3%A9ra_sv%C4%9Btov%C3%A9ho_tenisu LICHNER, Ivan. Malá encyklopedie tenisu. 1. vyd. Praha: Olympia, 1985, s. 244 15

2.2.1 Historie Českého tenisu Český tenis je samozřejmě díky historickému vývoji silně spjatý s tím slovenským. Neorganizovaně se tenis na území Česka a Slovenska objevil jiţ před 18. stoletím, i kdyţ nelze doloţit, kdy přesně se na našem území objevila hra, z níţ se tenis vyvinul. Je však dokázáno, ţe kolem 16. století byly vybudovány herny pro hry s raketou. Samotné počátky organizovaného tenisu se pak datují do roku 1893, kdy byl v Praze zaloţen I. Český lawn-tenisový klub. V tom samém roce byl zaloţen i tenisový klub v Olomouci a Plzni. Tak jako po celém světě byl z počátku tenis výsadou šlechty a bohatých rodin, které si vybudovaly dvorce na zahradách svých domů. Tyto dvorce měly různý povrch, od hlinito-písčitých, přes cihlové, betonové a makadamové, aţ po dřevěné a travnaté. První turnaj byl pak odehrán v roce 1879 v Chocni. Od roku 1890 tenis začíná pronikat i do občanských kruhů a tvoří se první české lawn-tenisové společnosti. 17 Roku 1895 se hrálo první mistrovství Koruny české, které se pravidelně konalo do roku 1914. Mistrovství se nejdříve konalo pouze ve dvouhrách, ke kterým se od roku 1900 přidal i turnaj ve čtyřhře. Právě toto mistrovství pak přispělo k velkému rozmachu tenisu u nás a k tomu, ţe se český tenis mohl pyšnit vysokou kvalitou našich hráčů. 15. 5. 1906 byla zaloţena Česká lawn-tenisová asociace s předsedou Václavem Důrasem, která se po vzniku Československa změnila na Československou lawn-tenisovou asociaci. Postupem času rozvoj českého tenisu úspěšně pokračoval, byly zakládány nové kluby, rozšiřoval se počet turnajů a začínaly se pravidelně organizovat turnaje pro hráče v dorostenecké kategorii. Z tohoto vycházely také pozdější úspěchy třeba i na olympijských hrách ve Stockholmu roku 1912, kde se L. Ţemla umístil ve dvouhře i čtyřhře na čtvrtém místě. 18 V meziválečném období český tenis nadále vzkvétal, o coţ se starali zejména hráči jako L. Ţemla, J. Koţeluh, R. Menzel, L. Hecht, F. Maršálek, J. Maleček, J. Caska, J. Síba a F. Cejnar, kteří byli úspěšní i na mezinárodním poli. V roce 1919 se Československo stalo členem ITF (Mezinárodní tenisová federace) a od roku 1929 řídila tenis u nás Československá lawn-tenisová asociace. Dalším důleţitým mezníkem v meziválečné době byl rok 1921, kdy se Československá republika poprvé účastnila soutěţe o Davis Cup, coţ je tenisová soutěţ muţských reprezentačních druţstev, která byla zaloţena v roce 1900. 17 18 LICHNER, Ivan. Malá encyklopedie tenisu. 1. vyd. Praha: Olympia, 1985, s. 39-42 LICHNER, Ivan. Malá encyklopedie tenisu. 1. vyd. Praha: Olympia, 1985, s. 40-41 16

Po roce 1945 český tenis opět rychle navázal na předválečnou úroveň, kdyţ dvojice J. Drobný a F. Čermák sehrála několik solidních sezon v Davis Cupu. Prvně jmenovaný pak na tyto dobré výkony navázal i na grandslamech, kde se probojoval jednou do semifinále a jednou do finále těchto turnajů. V roce 1949 se v Československu změnil řídící orgán tenisu, kterým se stala ústřední sekce tenisu ČOS (sokol) a o tři roky později ústřední sekce tenisu SVTVS. Toto období přibrzdilo rozlet tenisu u nás, mnoho dvorců bylo zrušeno, mezinárodní tenisové styky zcela ustaly a s československým tenisem se ve světě přestávalo počítat. Jediným světlým momentem v tomto období bylo obnovení národního mistrovství Československé republiky. Vše se zase začalo obracet k lepšímu po zvolení K. Abraháma předsedou tenisové sekce, jenţ byl zvolen předsedou i o pár let později v roce 1957 tehdy uţ tenisové sekce ČSTV (Československý svaz tělesné výchovy). V této době se tenis u nás zaměřil na práci s mládeţí a mezi dospělými dominovali Věra Suková a Jiří Javorský. 19 Roku 1969, tedy rok po začátku open éry, se opět změnila organizace tenisu u nás, kdy se začala tělovýchova budovat na federálním základě, a tak vzniká Český tenisový svaz a Slovenský tenisový svaz. O rok později byla pak v zasedání obou svazů zvolena řídícím orgánem Československá tenisová asociace. V 70. letech byl tenis zařazen do systému vrcholového sportu a byla zřízena tréninková střediska mládeţe, coţ pomohlo zvýšit úroveň tenisu v ČSSR. Začátkem 80. let český tenis začal sbírat jeden úspěch za druhým. Janu Kodešovi se podařilo získat tituly na mezinárodním mistrovství Francie a ve Wimbledonu, na něj navázala Hana Mandlíková s titulem z US open, které se tehdy ještě jmenovalo mezinárodní mistrovství USA, a nakonec naše muţské druţstvo ve sloţení I. Lendl, T. Šmíd, P. Sloţil a J. Kodeš vyhrálo v roce 1980 Davis Cup. 20 Poslední čtvrtina 20. století pak z českého pohledu patřila H. Mandlíkové, R. Tomanové, J. Novotné, H. Sukové, P. Kordovi nebo M. Mečířovi, kteří se dokázali ve stále těţší světové konkurenci prosadit a dostávat se do finále grandslamů, nebo grandslam dokonce vyhrát. Nesmíme také zapomenout na československou hráčku a jednu z nejúspěšnějších tenistek historie Martinu Navrátilovou, která však v roce 1975 emigrovala do USA a v roce 1981 získala americké občanství. Podobně na tom byl i Ivan Lendl, který se stal občanem USA v roce 1992. 19 20 LICHNER, Ivan. Malá encyklopedie tenisu. 1. vyd. Praha: Olympia, 1985, s. 42-43 LICHNER, Ivan. Malá encyklopedie tenisu. 1. vyd. Praha: Olympia, 1985, s. 43-47 17

V tomto století mezi naši špičku patří hráči jako J. Novák, N. Vajdišová, opory nynějšího Davis Cupového týmu, který tuto soutěţ dvakrát vyhrál, T. Berdych, R. Štěpánek, J. Hájek, L. Rosol a J. Veselý. Dále jsou to členky silného Fed Cupového (ţenská obdoba Davis Cupu) týmu, které tuto soutěţ ovládly třikrát z posledních čtyř let: L. Šafářová, K. Koukalová, K. Plíšková, B. Záhlavová-Strýcová, K. Siniaková, T. Smitková, L. Hradecká, D. Allertová a samozřejmě dvojnásobná wimbledonská vítězka P. Kvitová. Díky těmto, ale i ostatním hráčům se dnes český tenis řadí mezi tenisové velmoci. Pomáhá tomu samozřejmě výchova mladých hráčů, kde by se daly vypíchnout kluby z Prahy a hlavně prostějovský klub TK Agrofert Prostějov, který produkuje asi nejvíce talentů v České republice. Všechny kluby nyní zastřešuje Český tenisový svaz s prezidentem Ing. Ivo Kaderkou, CSc. 2.3 Grand Slam Počeštěně označováno jedním slovem grandslam. V původním smyslu jde o označení pro nejhodnotnější tenisový titul, udělovaný za vítězství ve čtyřech největších turnajích v jednom roce (tzv. čistý Grand slam ). Od roku 1983 Mezinárodní tenisová federace rozhodla, ţe grandslam získá hráč, který vyhraje tyto čtyři turnaje bezprostředně za sebou (tzv. nekalendářní Grand slam ). 21 Těmito turnaji jsou Australian open, French open, Wimbledon a US open. V přeneseném významu jsou nyní tyto čtyři turnaje označovány jako grandslam nebo grandslamové turnaje a jedná se o nejvýznamnější události tenisového kalendáře, kolem kterých se točí ohromující částky ve výši milionů dolarů. Před začátkem otevřené éry roku 1968 byly pojmenovány Championship, od tohoto roku, kdy začala otevřená éra tenisu, mají, aţ na Wimbledon, v názvu Open. Do tohoto roku mizelo mnoho talentů do řad profesionálů, jelikoţ grandslamy byly turnaji amatérů, a tak turnaje přicházely o skvělé hráče. V mnoha evropských zemích také do této doby vládla antipatie vůči ţenskému tenisu, coţ se začalo měnit právě v tomto období. Dalšímu rozvoji grandslamů, hlavně z hlediska popularity a komerční stránky věci, pomohla televize. Z počátku dostávali na odměnách více peněz muţi, v současnosti se rozdíl v prize money mezi muţi a ţenami na grandslamech úplně vyrovnal. 21 LICHNER, Ivan. Malá encyklopedie tenisu. 1. vyd. Praha: Olympia, 1985, s. 112 18

Na těchto čtyřech turnajích se, aţ na menší výjimky, kaţdý rok hraje dvouhra a čtyřhra ţen i muţů a k tomu smíšená čtyřhra, kde proti sobě nastupují vţdy muţ s ţenou proti další smíšené dvojici. V posledních letech se konají i turnaje juniorů, legend nebo vozíčkářů. V hlavních soutěţích dvouhry muţů a ţen nyní do prvního kola nastupuje vţdy 128 hráčů/hráček, z nichţ 32 hráčů/hráček je tzv. nasazených podle ţebříčku (ATP u muţů a WTA u ţen). Dále se do turnaje dostávají hráči/hráčky z kvalifikace, ze které postoupí 12 20 tenistů (záleţí na ročníku a druhu grandslamu) po výhrách ve třech kvalifikačních kolech a několik tenistů postoupí jako tzv. šťastní poraţení. V dnešní době se hraje systémem na 5 setů u muţů a na 3 sety u ţen, kdy jsou všechny sety, kromě závěrečného, při stavu 6-6 rozhodovány tzv. tie breaky (viz níţe). Rozhodující set (3. u ţen; 5. u muţů) za výše uvedeného stavu a ostatní sety, ve kterých tento stav naopak nenastane, pak neskončí, dokud jeden ze soupeřů nezíská nejméně 6 her a přitom bude vést nejméně o dvě hry. Hraje se vyřazovacím způsobem aţ do finálového zápasu, ve kterém vítěz získá grandslamový titul. Jen pěti lidem za více neţ stoletou tradici grandslamů se podařilo ve dvouhře získat čistý Grand Slam. Do roku 1968 se tímto titulem mohou pyšnit Američané Maureen Connollyová Briknerová (1953), Don Budge (1938) a Australan Rod Laver (1962; 1969), kterému se to poté povedlo ještě jednou, jiţ v období otevřené éře tenisu. V otevřené éře tenisu, kdy je zkompletování Grand Slamu obtíţnější, jej získala i Australanka Margaret Courtová (1970) a Němka Steffi Grafová (1988), která dokonce jako jediná dosáhla na tzv. Zlatý Grand Slam, kdyţ zároveň s tímto úspěchem vyhrála i Letní olympijské hry. 22 Dalšími drţiteli čistého grandslamu jsou pak zástupci čtyřhry. V muţské čtyřhře to byli Frank Sedgman a Ken McGregor, v ţenské čtyřhře pak Martina Navrátilová s Pam Shiverovou, které dokázaly vyhrát dokonce 8 grandslamových turnajů za sebou. Maria Buenová a Martina Hingisová pak čistý grandslam získaly, kdyţ v průběhu roku tituly vybojovaly s různými spoluhráčkami. Výše jmenovaní Ken McGregor a Margaret Courtová pak získali čistý grandslam i ve smíšené čtyřhře, coţ se to povedlo i Owenovi Davidsonovi, který tituly vybojoval s různými spoluhráčkami. Drţitelé rekordu s nejvíce tituly v grandslamových turnajích jsou Roger Federer se 17 a Margaret Courtová s 24 tituly. 23 22 23 Grand Slam (tenis). In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2015 [cit. 2015-02-20]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/grand_slam_(tenis) tamtéţ 19

Tab. 1 Seznam hráčů, kteří vyhráli všechny čtyři grandslamové turnaje MUŽI Stát ŽENY Stát Roger Federer Švýcarsko Margaret Courtová Austrálie Rafael Nadal Španělsko Steffi Grafová Německo Roy Emerson Austrálie Serena Williamsová USA Rod Laver Austrálie Martina Navrátilová Česko/USA Fred Perry Velká Británie Chris Evertová USA Andre Agassi USA Billie Jean Kingová USA Don Budge USA Maureen Connollyová USA Doris Hartová USA Čistý Grand-Slam Maria Šarapovová Rusko Zlatý Grand-Slam Shirley Fryová USA Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/grand_slam_%28tenis%29; vlastní zpracování 2.3.1 Australian Open Australian Open na začátku nesl název mezinárodní mistrovství Austrálie. Je jedním ze čtyř grandslamů, který se v dnešní době koná na začátku kaţdého roku, a tím otevírá sezónu jako první grandslam roku. První muţské mezinárodní mistrovství Austrálie se konalo roku 1905 v Melbourne. Tomuto turnaji předcházela jiţ o 25 let dříve mistrovství jednotlivých států Austrálie, jejichţ tradice byla velice silná, a proto trvalo celých pětadvacet let, neţ se mistrovství Austrálie scelilo. Jako první se konalo mistrovství státu Victoria v roce 1880 právě v Melbourne, které je nyní ustáleno jako domov Australian open. Australian open je však jediný z grandslamů, který v historii neměl stabilní dějiště. V začátcích se v pořádání turnaje střídala města Melbourne, Sydney, Adelaide a Brisbane. 24 Na počátku se turnaje účastnili hlavně hráči z Austrálie a Nového Zélandu. Prvními velkými postavami mezi vítězi na tomto turnaji byli Novozélanďan Tony Wilding a Australan Norman Brookes. I přesto, ţe nastupovala taková esa jako výše zmínění hráči, turnaji se jen pomalu dařilo získat pevný opěrný bod. Další posun dopředu započal roku 1922, kdy zde konečně mohly soutěţit i ţeny ve dvouhrách, čtyřhrách a smíšených čtyřhrách. O další čtyři roky později byl název turnaje změněn na pouhé mistrovství Austrálie, kde se poprvé konal turnaj na nových kurtech v Kooyongu. Tento turnaj se konal na konci ledna, tedy v době, ve které ho vídáme dnes. 25 Během následujících třiceti let turnaj vzkvétal. V období mezi lety 24 25 LICHNER, Ivan. Malá encyklopedie tenisu. 1. vyd. Praha: Olympia, 1985, s. 173 PARSONS, John. Tenis: [ilustrovaný] průvodce světem tenisu. České vyd. 1. Překlad Pavel Bořkovec. Praha: 20

1931 1935 utvořil Jack Crawford rekord v počtu vítězství, kdyţ vyhrál celkem čtyřikrát. Další a s velkou pravděpodobností nepřekonatelný rekord vytvořil Adrian Quist, kdyţ vyhrál desetkrát za sebou ve čtyřhře, přičemţ tato série byla přerušena na 5 let druhou světovou válkou. 26 Po druhé světové válce australské mistrovství začalo přitahovat velké mnoţství skvělých hráčů. A díky tomu, ţe se nadmíru dařilo i domácím hráčům, navštěvovalo turnaj čím dál více diváků. Mezi legendy tohoto období z pohledu Australanů můţeme zařadit například: drţitele čistého Grand Slamu Kena McGregora, nejmladšího a paradoxně i nejstaršího vítěze turnaje Kena Rosewalla, majitelku nejvíce australských titulů Margaret Courtovou, muţe s největším počtem vítězství na turnaji Roye Emersona, Roda Lavera, Johna Newcomba a v neposlední řadě jednoho z nejlepších hráčů čtyřhry Tonyho Roche, a mnoho dalších. Problémem byl však kaţdoroční odliv nejlepších světových hráčů, kteří se připojili k profesionálním skupinám ve Spojených státech, coţ mělo za následek ztrátu podpory veřejnosti. Australané i přesto v těchto letech turnaj ovládli. Konkurenci jim tvořili snad jen američtí reprezentanti jako Don Budge, Arthur Asch, Jimmy Connors a Billie Jean Kingová. 27 S prvním rokem otevřené éry, roku 1969, se změnil i název turnaje na Australian Open. Během prvních dvaceti let otevřené éry však problémy turnaje přetrvávaly. V roce 1972 bylo rozhodnuto o změně termínu turnaje na období vánočních novoročních svátků. To potěšilo veřejnost, ale na druhou stranu velmi sníţilo kvalitu turnaje, jelikoţ mnoho hráčů turnaj vynechalo, aby mohli být přes svátky doma s rodinou. Dalším důvodem, proč do Austrálie nejezdili nejlepší hráči, byly malé odměny oproti ostatním grandslamům a také fakt, ţe australský turnaj se konal jako poslední, a v případě, kdy hráči neměli šanci získat čistý Grand Slam nebo nějaké lepší umístění v ţebříčku, australský turnaj prostě vynechali. Byly dokonce doby, kdy se turnaje nezúčastnil ani jeden tenista z první desítky kromě Australanů. V roce 1977, po změně termínu, se konaly dokonce dva turnaje v jednom roce, jeden v lednu a druhý v prosinci a o tři roky později udělali pořadatelé další riskantní krok, kdyţ změnili termín turnaje ţen na listopad. Tato změna nevydrţela dlouho a turnaj ţen se zanedlouho vrátil do stejného období jako turnaj muţů. 28 26 27 28 Svojtka & Co., 1998, s. 44 Velká encyklopedie (Svojtka & Co.). LICHNER, Ivan. Malá encyklopedie tenisu. 1. vyd. Praha: Olympia, 1985, s. 173 PARSONS, John. Tenis: [ilustrovaný] průvodce světem tenisu. České vyd. 1. Překlad Pavel Bořkovec. Praha: Svojtka & Co., 1998, s. 44-45 Velká encyklopedie (Svojtka & Co.). PARSONS, John. Tenis: [ilustrovaný] průvodce světem tenisu. České vyd. 1. Překlad Pavel Bořkovec. Praha: Svojtka & Co., 1998, s. 44-45 Velká encyklopedie (Svojtka & Co.). 21

Prosincové datum zůstalo aţ do roku 1985. O rok později se Australian Open nekonal a od sezóny 1987 pak zůstává aţ do dnes aktuální lednový termín. Roky plné změn pak pokračovaly, kdyţ se roku 1988 změnilo naposledy dějiště turnaje. Ten se přesunul do nově vybudovaného Melbourne Parku (dříve znám pod názvem Flinders Park) s dvaceti šesti dvorci, ze kterých jsou nejznámější Rod Laver Arena (kapacita 14 820 míst), Hisense Arena (10 500 míst) a Margaret Court Arena (6 000 míst). Tato změna dějiště zaznamenala velký úspěch s 90% nárůstem návštěvnosti. Zároveň s tím se změnil i povrch hřiště z travnatého na tvrdý tenisový povrch, vytvořený ze směsi polyuretanové gumy a skleněných textilních vláken, poloţený na asfaltové nebo ţelezobetonové vrstvě. 29 Všechny tyto změny pak napomohly k tomu, ţe dnes Australian Open představuje velmi uznávaný turnaj, který navštěvuje celá světová špička. Tab. 2 Nejúspěšnější hráči a hráčky Australian Open Stát Hráči Počet titulů Vyhrané roky Austrálie Margaret Courtová 11 1960,1961, 1962, 1963, 1965, 1966, 1969, 1970, 1971, 1973 Austrálie Nancye Wynneová 6 1937, 1940, 1946, 1947, 1948, 1951 USA Serena Williamsová 6 2003, 2005, 2007, 2009, 2010, 2015 Austrálie Roy Emerson 6 1961, 1963, 1964, 1965, 1966, 1967 Austrálie Dabhne Akhurst 5 1925, 1926, 1928, 1929, 1930 Srbsko Novak Djoković 5 2008, 2011, 2012, 2013, 2015 Austrálie Evonne Goolagongová 4 1974, 1975, 1976, 1977 Německo Steffi Grafová 4 1988, 1989, 1990, 1994 Srbsko/USA Monika Selešová 4 1991, 1992, 1993, 1996 Austrálie Ken Rosewall 4 1953, 1955, 1971, 1972 Austrálie Jack Crawford 4 1931, 1932, 1933, 1935 USA Andre Agassi 4 1995, 200, 2001, 2003 Švýcarsko Roger Federer 4 2004, 2006, 2007, 2010 Austrálie Joan Hartinagová 3 1933, 1934, 1936 Česko/USA Martina Navrátilová 3 1981, 1983, 1985 Švýcarsko Martina Hingisová 3 1997, 1998, 1999 Austrálie James Anderson 3 1922, 1924, 1925 Austrálie Adrian Quist 3 1936, 1940, 1948 Zdroj: http://www.ausopen.com/; vlastní zpracování V otevřené éře jsou dnes nejúspěšnějšími hráči ve dvouhře na turnaji Srb Novak Djokovič s pěti vítězstvími a Američanka Serena Williamsová s šesti vítězstvími. Mezi další úspěšné muţe bychom mohli zařadit Rogera Federera, Andre Agassiho a Matse Wilandera 29 Australian Open: The official site of the Grand Slam [online]. 2015 [cit. 2015-03-12]. Dostupné z: http://www.ausopen.com/event-guide 22

a mezi ţeny Steffi Grafovou, Moniku Selešovou, Martinu Navrátilovou a Martinu Hingisovou, která se stala v šestnácti letech nejmladší vítězkou turnaje. Ve čtyřhře pak mezi top hráče patří Bratři Brayanovi a Martina Navrátilová s Pam Shiverovou. Nyní vítězům jednotlivých dvouher náleţí Daphne Akhurst Memorial Cup, pojmenovaný po pětinásobné šampionce Daphne Akhurstové, pro ţeny a Norman Brookes Challenge Cup, pojmenovaný po šampiónu Normanu Brookesovi, pro muţe. 30 2.3.2 French open Název French Open vznikl aţ s počátkem otevřené éry roku 1968, do této doby byl turnaj znám jako mezinárodní mistrovství Francie. Historie šampionátu se datuje od roku 1925, i kdyţ je pravdou, ţe samotný turnaj se hrál jiţ od roku 1891, avšak bez účasti zahraničních hráčů. Tehdy se jej mohli účastnit pouze hráči francouzského občanství nebo členové francouzských klubů. Hlavním podnětem k zmezinárodnění turnaje bylo zrušení mistrovství světa na antuce, které se do té doby konalo v Paříţi. Turnaj byl pořádán v paříţském Racing clubu do roku 1927, kdy se rozhodlo o vybudování nového stadiónu v jihopaříţské čtvrti Auteuil na kraji Boloňského lesa. Tento stadion měl kapacitu 13 tisíc diváků a začalo se na něm hrát od roku 1928. Stadion byl pojmenován po slavném francouzském vzduchoplavci Rolandu Garrosovi a byl obklopen dalšími sedmi antukovými dvorci, které jsou relativně pomalé a poskytují větší výhodu obrané hře. Počet kurtů se chvíli poté rozrostl na 24, z nichţ je největší kurt Phillippa Chatriera (s kapacitou 14 911 míst) a kurt Suzanne Lenglenové (10 056 míst) 31 V prvních ročnících turnaj muţů ovládali domácí tenisté a to aţ do roku 1932, přičemţ tyto roky jsou povaţovány za zlatý věk francouzského tenisu. Jmenovitě to byli R. Lacost, H. Cochet, J. Brugnon a J. Borotr, kterým se říkalo čtyři mušketýři, a od té doby se vítězství dočkali uţ jen dva Francouzi. Ţenskou část turnaje ovládala asi nejvýraznější postava té doby, Francouzska Suzanne Lenglenová. Významnými osobnostmi v dalších letech byly čtyřnásobná vítězka Američanka H. Willsová Moodyová a Francouzka S. Mathieuová, která turnaj dvakrát vyhrála a byla šestkrát ve finále. V roce 1938 pak v tomto turnaji zvítězil Američan Don Budge, a jako první tak získal čistý Grand Slam. Po druhé světové válce byl velkou tenisovou postavou dvojnásobný vítěz J. Drobný a taktéţ dvojnásobní vítězové 30 31 Australian Open. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2015 [cit. 2015-02-20]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/australian_open LICHNER, Ivan. Malá encyklopedie tenisu. 1. vyd. Praha: Olympia, 1985, s. 183-184 23

Američan M. A. Traberta a Frank Parker. U ţen to byly Američanky M. Osbournová, M. Dupontová, D. Hartová a samozřejmě M. Connollyová, které vyhrávaly jeden titul za druhým, a později je na předních příčkách vystřídaly hráčky z Anglie. Mezi lety 1956 1969 nastala v muţské části mezinárodního mistrovství Francie australská éra, která byla přerušena jen dva ročníky. Skvěle se dařilo hlavně poslednímu vítězi amatérského turnaje Australanovi Royovi Emersonovi, který v tomto období vyhrál dvakrát dvouhru a šestkrát čtyřhru, a Rodu Laverovi, který vyhrál v letech 1962 a 1969 a v obou těchto letech získal čistý Grand Slam. Od roku 1962 začala svou úspěšnou sérii také Australanka M. Courtová, která získala pět vítězství ze dvouhry a čtyři vítězství ze čtyřhry a smíšené čtyřhry. 32 Roku 1968 se v Paříţi hrál vůbec první otevřený grandslamový turnaj, jehoţ vítězi se stali Ken Rosewall a v ţenské části Nancy Richeyová. Začátkem otevřené éry získal dva tituly český tenista Jan Kodeš (1970-71) a o rok později se stal nejstarším vítězem v historii Andrés Gimeno. Od roku 1975 do roku 1981 se stal opravdovou legendou turnaje Bjorn Borg, který v tomto období zvítězil šestkrát a jednou dokonce čtyřikrát v řadě. V těchto letech měla i ţenská část turnaje své favoritky. Byly to Američanky Billie Jean Kingová a hlavně Chris Evertová, které vyhrála tento turnaj sedmkrát v průběhu dvanácti let. Přicházely zde pomalu i české úspěchy jako vítězství ve smíšené čtyřhře u dvojice R. Tomanová a P. Sloţil, vítězství H. Mandlíkové ve dvouhře, nebo finálové účasti a vítězství v roce 1984 Ivana Lendla, poté co předtím pětkrát skončil jen jako finalista. Roku 1983 pak skončilo francouzské čekání na domácího šampiona, kdyţ se vítězství dočkal Yannick Noah. 33 V 80. a 90. letech pak všechny ţenské hráčky zastínily souboje jiţ zmíněné Chris Evertové, Čechoameričanky Martiny Navrátilové a později Němky Steffi Grafové, které získaly ze čtyřiceti grandslamů třiatřicet. Roku 1989 se poté přepisovala historie, kdyţ se mladičký Michael Chang, který vedl novou vlnu mladých tenistů, stal ve svých 17 letech nejmladším vítězem turnaje. Na něj pak navazovali vítězové jako Američan Jim Courier, Španěl Sergi Brugera, Rakušan Thomas Muster nebo, mezi fanoušky velice oblíbený, trojnásobný vítěz turnaje Brazilec Gustavo Kuerten. V ţenské části tuto mladou vlnu v posledním desetiletí 20. století zastupovala Španělka Aranxa Sanchezova Vicariová a hlavně nejmladší vítězka turnaje Srbka Monica Selešová. Ta se stala, sedm týdnů před obhajobou čtvrtého po sobě jdoucího titulu, obětí německého šílence, který ji přímo na kurtu v Hamburku pobodal. Po tomto otřesném útoku se na trůn French Open opět dostala Steffi 32 33 LICHNER, Ivan. Malá encyklopedie tenisu. 1. vyd. Praha: Olympia, 1985, s. 183-184 LICHNER, Ivan. Malá encyklopedie tenisu. 1. vyd. Praha: Olympia, 1985, s. 183-184 24

Grafová, která zvítězila třikrát během čtyř let. 34 Od začátku 21. století do současnosti je tento turnaj téměř výhradně ovládán Španěly, kteří z posledních třinácti let vyhráli jedenáctkrát. Zaslouţili se o to Juan Carlos Ferrero, Albert Costa a hlavně, doposud hrající legenda a nejúspěšnější hráč historie turnaje, devítinásobný vítěz Rafael Nadal, jehoţ nadvládu od roku 2005 přerušil pouze v roce 2009 Švýcar Roger Federer. Poslední domácí ţenskou vítězkou se stala právě na začátku tisíciletí Mary Piercová, po níţ přišla nadvláda Belgičanky Justine Heninové, která vyhrála mezi lety 2003 aţ 2007 čtyřikrát. Od té doby pak alespoň dvě vítězství v turnaji zaznamenala jen Ruska Maria Šarapovová. V posledních letech se podařilo vyhrát například i Američance Sereně Williamsové nebo Číňance Li Na. 35 Tab. 3 Nejúspěšnější hráči a hráčky historie French Open Stát Hráči Počet titulů Vyhrané roky Španělsko Rafael Nadal 9 2005, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011, 2012, 2013, 2014 Francie Max Decugis 8 1903, 1904, 1907, 1908, 1909, 1912, 1913, 1914 USA Chris Evertová 7 1974, 1975, 1979, 1980, 1983, 1985, 1986 Francie Suzanne Lenlenová 6 1914, 1921, 1922, 1923, 1925, 1926 Německo Steffi Gráfová 6 1987, 1988, 1993, 1995, 1996, 1999 Švédsko Bjorn Borg 6 1974, 1975, 1978, 1979, 1980, 1981 Austrálie Margaret Courtová 5 1962, 1964, 1969, 1970, 1972 Francie Henri Cochet 5 1922, 1926, 1928, 1930, 1932 USA Helen Willsová 4 1962, 1964, 1969, 1970, 1972 Belgie Justine Heninová 4 2003, 2005, 2006, 2007 Francie André Vacherot 4 1894, 1895, 1896, 1901 Francie Paul Aymé 4 1897, 1898, 1899, 1900 Dánsko Hilde Sperlingová 3 1935, 1936, 1937 Španělsko Arantxa Sánchezová Vicariová 3 1989, 1994, 1998 Srbsko Monika Selešová 3 1990, 1991, 1992 Francie Maurice Germot 3 1905, 1906, 1910 Francie René Lacoste 3 1925, 1927, 1929 Švédsko Mats Wilander 3 1982, 1985, 1988 Česko/USA Ivan Lendl 3 1984, 1986, 1987 Brazílie Gustavo Kuerten 3 1997, 2000, 2001 Zdroj: http://www.rolandgarros.com/en_fr/index.html?promo=language; vlastní úprava 34 35 PARSONS, John. Tenis: [ilustrovaný] průvodce světem tenisu. České vyd. 1. Překlad Pavel Bořkovec. Praha: Svojtka & Co., 1998, s. 47-50 Velká encyklopedie (Svojtka & Co.). Roland Garros: The 2015 French Open - Official Site by IBM [online]. 2015 [cit. 2015-01-17]. Dostupné z: http://www.rolandgarros.com/en_fr/about/history/pasttournaments.html 25

Vítězce na French Open náleţí pohár Coupe Suzanne Lenglen, pojmenovaný po šestinásobné šampionce Suzanne Lenglenové, a pro muţské vítěze je připraven Coupe des Mousquetaires, pojmenovaný po čtyřech mušketýrech francouzského tenisu. Jelikoţ je rozloha areálu Roland-Garros poloviční neţ ostatní grandslamové areály, v posledních letech se hodně mluví o rozšíření stávajícího nebo přestěhování do jiného areálu. 36 2.3.3 Wimbledon Wimbledon je třetím ze čtveřice grandslamových turnajů, který je povaţován za neoficiální mistrovství světa na travnatých dvorcích a vítězství v něm je hodnoceno jako největší individuální tenisový úspěch. Jedná se o nejstarší, nejslavnější a nejprestiţnější turnaj, který se koná na trávnících All England Clubu. Wimbledon nese název po stejnojmenném Londýnském předměstí, na kterém se kurty nacházejí. Otcem myšlenky uspořádat tento turnaj byl novinář Henry Jones, kterého podpořil vydavatel sportovních novin a jeden ze zakladatelů All England Clubu H. Walsh. Tito dva spolu roku 1877 uspořádali první ročník muţského turnaje, kterého se zúčastnilo 22 hráčů, a 200 diváků nakonec vidělo, jak finálový souboj vyhrál Spencer Gore. Turnaj ţen, jehoţ první ročník vyhrála Maud Watsonová, se začal hrát aţ od roku 1884, stejně jako čtyřhra. 37 Hned ze startu turnaj slavil velký nárůst popularity, a to zejména po výkonech vynikajících dvojčat Renshawových, kteří dali této společenské hře charakter fyzicky náročného sportu, zavedli vícehodinové tréninky a zlepšili techniku úderů. William Renshaw dokonce drţí rekord s šesti vyhranými Wimbledony v řadě, celkově pak má na kontě 14 titulů, z toho 7 ve dvouhře a 7 ve čtyřhře. Z ţenských představitelek v těchto letech stojí za zmínku Charlotte Dodová se svým vítězstvím v necelých šestnácti letech, která celkem vyhrála pětkrát a nebyla ve Wimbledonu ani jednou poraţena. Také šest titulů Angličanky Hillyardové v tomto období stojí za zmínku. Následovalo kratší období poklesu zájmu o turnaj, do doby neţ bratři Laurie a Reggie Dohertyové nezapočali svou desetiletou nadvládu na přelomu tisíciletí. Tito bratři povýšili hru na závodní sport, hru zrychlili a opět posunuli techniku úderů na další úroveň. 38 36 37 38 French Open. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2015 [cit. 2015-03-25]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/french_open LICHNER, Ivan. Malá encyklopedie tenisu. 1. vyd. Praha: Olympia, 1985, s. 331-332 LICHNER, Ivan. Malá encyklopedie tenisu. 1. vyd. Praha: Olympia, 1985, s. 331-333 26