Hranečníky V lesích na olšansko nemojanské katastrální hranici, nebo v její těsné blízkosti se až do dneška zachovala souvislá řada starých hraničních kamenů. Pocházejí z počátku 18. stol.a 1.poloviny století 19., kdy Olšany byly součástí lichtenštejnského pozořického panství, zatímco Nemojany spolu s Lulčí patřily k panství habrovanskému. V minulosti, kdy neexistovaly přesné katastrální mapy, se hranice mezi feudálními panstvími vyznačovaly přímo v terénu. Na zvlášť důležitá místa, např. tam, kde hranice ostře měnila směr, se vsazovaly hranečníky. Byly opatřeny letopočtem a iniciálami, případně jiným označením majitelů, nebo zkratkami názvů panství. Další průběh hranice vyznačovaly navršené hromady kamenů, velké hřeby vražené do výrazných stromů, především dubů, nebo značky vyřezané do jejich kůry. Údaje o značení hranice podával popis, který se sestavoval při jejím proměřování. Tak např. v dokumentu z r. 1784 je úsek nemojansko olšanské hranice na kopci nad pravým břehem potoka Luštínek popsán takto:,, Od této borovice jde hranice stále podél dubů označených z obou stran, pak dále přes dolinu ke dvěma dubům a dále až k dolině k dubu, který je označen z obou stran a obehnán hromadou zeminy. Od tohoto dubu dále až ke čtyřem dubům, u nichž po stranách na hřebeni stojí dva kmeny, z nichž ale jeden je na obou stranách označen hraničním hřebem. Hranice se měřívaly nataženým řetězem a přeměřování se účastnili majitelé panství, panští úředníci i zástupci příslušných obcí. Při vsazování nových hranečníků bývali přítomni také mladí chlapci z okolních vesnic. Ti zde dostali výprask, aby si dané místo dobře zapamatovali. Jako odměnu za utrpěné příkoří pak obdrželi pamětní peníz. Nejstarší hranečníky na olšansko nemojanském pomezí pocházejí z r. 1703. Kromě tohoto letopočtu na nich najdeme písmena: IAFVL Jan Adam Fürst von Liechtenstein, tj. majitel pozořického panství;
IHS Jesus Hominibus Salvator (písmena pocházejí ze znaku jezuitského řádu); zkratka označuje habrovanské panství, které v letech 1635 1773 patřilo jezuitskému řádu (přesněji řečeno uherskohradišťským jezuitům). Většina hranečníků byla na olšansko nemojanskou hranici umístěna v 1. pol. 19. stol. Jsou opatřeny letopočtem 1814, nebo 1846 a zkratkami názvů panství: HP Herrschaft Posoritz, jehož majiteli byli stále Lichtenštejnové; HB Herrschaft Blazowitz; zkratka označujehabrovanské panství, které bylo v letech 1790-1824 pod správou vrchního úřadu blažovického panství.
V místě, kde se stýká dnešní katastr Nemojan, Olšan a Račic, se pak nachází tzv. troják; je to trojboký hranečník z r. 1833, na jehož stranách jsou písmena: HP - Herrschaft Posoritz; HR - Herrschaft Ratschitz; HH - Herrschaft Habrowan; majiteli habrovanského panství byli od r. 1824 Herringové. Zmínku si zaslouží ještě dva kameny, které se nacházejí na území Nemojan. Ten první je hranečník z r. 1703; stojí mimo své původní místo na oploceném soukromém pozemku, blízko mostu přes silnici do Tučap. Na jedné z jeho stran byla zřejmě značka jezuitského řádu, druhá nese označení CEOT Carolus Episcopus Olomucensis Tutczap; část Tučap počátkem 18. stol. patřila olomouckému biskupství.
Druhý kámen, který vymezoval jednotlivé pozemky. Je volně postaven v soukromé zahradě u železniční stanice Luleč. Písmena MSNB Mährisch schlesische Nordbahn prozrazují, že ohraničoval pozemky Severní dráhy. S velkou pravděpodobností tedy pochází ze 60. let 19. stol., kdy se budovala železniční trať z Brna směrem Olomouc. (Výklad značek na obou kamenech poskytl p. Matouš Jirák ze Slavkova). Je pochopitelné, že v dnešní době hranečníky už ztratily svůj původní význam a úkol strážců hranic. Přesto bychom je však neměli zbytečně poškozovat, svévolně odstraňovat nebo dokonce ničit. Vždyť přetrvaly staletí a staly se památkami, které stále připomínají minulost zdejšího kraje. Zpracováno na základě materiálů: Grenzbeschreibung bei der Gemeinde Ollschann ( popis z r.1784 je uložen v MZA Brno) Václav Burian: Staré hraniční kameny na Vyškovsku (Zprávy vlastivědného muzea ve Vyškově, č. 34, duben 1961) Arnošt Ohli: Kameny dodnes značí hranice panství (Vyškovské noviny ze dne 7. října 2004)