OKOLÍ SLAVKOVA U BRNA DOTEKY DOMENIKA MARTINELLIHO

OKOLÍ SLAVKOVA U BRNA DOTEKY DOMENIKA MARTINELLIHO 1 Úvod a vymezení tématu Pocházím z Letonic u Bučovic, kde jsem proţil léta svého mládí. V blízkosti farního kostela sv. Mikuláše mám pohřbeny oba rodiče. Dosud se znám a jsem v kontaktu s tamními rodáky i s mladým duchovním - páterem ICLic. Mgr. Janem Nepomukem Martinem Bejčkem, OSB. Rád obec navštěvuji, se zájmem sleduji její vzrůst a změny k lepšímu (mj. údrţbu exteriéru a interiéru kostela), ale i k horšímu (např. chátrání historického hospodářského dvora s unikátním barokním portálem). Letonice se nacházejí na okrese Vyškov, jsou vzdálené kolem 6 km severovýchodně od Slavkova u Brna. Rovněţ ve Slavkově jsem strávil kus svého dětství, převáţně o letních školních prázdninách na návštěvách u tety, sestry mé matky, která bydlela v těsné blízkosti zámecké zahrady. Z této doby mám pod kůţí z vyprávění, dějin, návštěv objektů - vztah k tamnímu zámku i slavkovskému okolí. Můj zájem (uţ v této době) se zvýšil, kdyţ jsem se postupně seznamoval s památkami slavkovského panství z doby budování zámku. Z vyprávění mi tak utkvělo jméno a činnost majitele panství (zejména obdiv k jeho diplomacii a cestování) hraběte Dominika Ondřeje z Kounic a jeho architekta Domenika Martinelliho. S úţasem jsem se dovídal, ţe i kostely v okolí Rousínově, Rousínovci, Moravských Prusích a ve vzpomínaných Letonicích jsou dílem stejného architekta nebo byly vystavěny podle jeho dispozic staviteli jeho okruhu. Všechny tyto skutečnosti mě motivovaly k volbě tématu bakalářské práce: Okolí Slavkova u Brna doteky Domenika Martinelliho. Ve své práci se věnuji době druhé poloviny 17. a začátku 18. století na slavkovském panství, drobným sakrálním stavbám architektury minor - kostelům, které se nacházejí v obcích Letonice - kostel sv. Mikuláše, v Rousínově - chrám sv. Maří Magdalény, v Moravských Prusích - kostel sv. Jiří a v Rousínovci - kostel sv. Václava, na jejichţ výstavbě se buď podílel hrabě Dominik Ondřej z Kounic se svým domácím architektem Domenikem Martinellim nebo byly vystavěny později, ale nesou Martinelliho rukopis. Pokusím se díla charakterizovat, věnuji se typologii staveb, okolnostem jejich vzniku, jejich srovnání, ale i přestavbám či opravám. Pozornost zaměřuji i na stavební mistry a jejich činnost, především na dostupné archiválie původní prameny a korespondenci z rodinného archivu Kouniců z posuzované doby, které jsou dnes 1

uloţeny v Moravském zemském archivu (MZA) v Brně. Podobným způsobem věnuji zřetel i letonickému hospodářskému dvoru resp. jeho baroknímu portálu, který nese znaky architektonicky upraveného vchodu od Mattia de Rossiho ve Ville Rospigliosi v italském Lamporecchiu v Toskánsku, jehoţ vzor byl převzat od Gian Lorenza Berniniho. Dají se ještě získat nové poznatky a dohledat opomíjené dokumenty z této doby a k takovým nenápadným - marginálním stavbám? 2 Kritika pramenů a literatury I kdyţ řada pramenů jejichţ přehled je moţné sestavit z písemných zdrojů a poznámkových aparátů z literatury autorů, kteří se snaţili k tomuto tématu shrnout poznatky či přinést nové je dlouhá, není jednoduché se s nimi podrobněji, přímo, seznámit. Mnohé z nich, především týkajících se aktivit Domenika Martinelliho, se nacházejí mimo území našeho státu (Itálie, Rakousko zejména Vídeň) a originály byly pro mne nedostupné. Přesto je moţné vycházet z řady cenných, původních informací, které lze vyhledat v Moravském zemském archivu v Brně (např. ve fondech rozsáhlého Rodinného archivu Kouniců). Situaci také trochu komplikuje skutečnost, ţe původní dokumentace o stavbách kostelů, jejich přestavbách a vnitřním vybavení byla ukládána aţ do roku 1777 do archivu olomoucké konzistoře. Teprve aţ v tomto roce, kdy došlo ke vzniku brněnského biskupství a spisové rozluce, byly dokumenty týkajících se děkanství a farností brněnského biskupství (zásluhou Marie Terezie) převezeny do Brna. V Olomouci pak zůstaly jen písemnosti, které se týkaly diecéze jako celku a drobnosti, na které se zapomnělo. Není vyloučeno, ţe při přesunech dokumentace byly některé písemnosti ztraceny. Tyto skutečnosti byly zjištěny při návštěvě badatelny Zemského archivu v Opavě, pobočky v Olomouci při nahlédnutí do fondu arcibiskupství Olomouc. 1 Je moţné však čerpat z početné literatury historiků a znalců této doby a porovnávat staré resp. tradiční informace Johanna Petera Cerroniho, poznámky Gregora Wolneho, ale i Aloise Ličmana, Aloise Hrudičky aj. a nových, jako jsou např. práce Václava Richtera, Zdeňka Kudělky, Miloše Stehlíka a řady dalších badatelů, zejména však posledních, aktuálních, kriticky revidovaných a doplněných, příspěvků a publikací Hellmuta Lorenze a Jiřího Kroupy (podrobně - viz 10 Bibliografie). Historii rodu Kouniců, jejich aktivity ať jiţ společenské či obchodně-hospodářské lze studovat z materiálů fondů Rodinného archivu Kouniců, uloţených v Moravském zemském archivu v Brně (dále MZA ). Nejdůleţitějším z nich je fond G 436 - Rodinný archiv Kouniců 2

(1272) 1278 1960, má 2 svazky, inventář byl zpacován v roce 1998. 2 Fond G 436 poskytuje nejširší informace; jeho druhý svazek je vybaven podrobným rejstříkem, který usnadňuje věcnou (tématickou) či jmennou orientaci. Kromě základních dat o rodu Kouniců, jejich genealogické linii a slavkovském panství (vč. panství / statků v Uhrách), bylo zde moţné vyhledat dílčí, byť často pouze útrţkovité, informace (písemné záznamy, korespondenci) k obcím a kostelům, na které je práce zaměřená. Fond mj. obsahuje poměrně rozsáhlou korespondenci Johanna Gregora Bitterpfeila - úředníka slavkovského panství a pozdějšího stavebního ředitele s Dominikem Ondřejem Kounicem, v menším rozsahu pak dopisy stavitele Václava Petruzziho s Maxmiliánem Oldřichem Kounicem - Rietbergem a Václavem Antonínem Kounicem - Rietbergem. Inventář fondu F 11 Velkostatek Slavkov u Brna (1483) 1592 1947 byl sestaven jiţ v r. 1979. 3 V těchto spisech se podařilo najít málo známé (zřejmě dosud nezveřejněné / nepublikované) dokumenty: Urbář statku Letonice z. roku 1654, plán (půdorys) domu č. 1, dvoru - statku v Letonicích (Haus N.1. Maierhof in Letonitz, nedatováno), ale i rozpočet na stavbu věţe u kostela v Letonicích (s plánkem střechy věţe) z let 1765 1767. Za zmínku stojí i nalezení dokumentu v tomto fondu o zvýšení hřbitovní zdi u farního kostela v Rousínově kvůli Ţidům z roku 1775; 4 tuto informaci vzpomíná, jak uvádí Jiří Kroupa, 5 ve své knize i Alois Ličman. Fond F 460 ústřední správy a ústřední účtárny Kouniců ve Slavkově - Statek Slavkov a statek Moravské Prusy (1602) 1604 1946 byl sestaven aţ v roce 1982. Inventář nebyl pro tuto práci příliš objevný. I kdyţ se v něm nachází řada dokumentů o Letonicích, Rousínově a Moravských Prusích, neposkytují informace k našemu zájmu bádání. Úvodní text upřesňuje, ţe od roku 1674, kdy se ujal statků dědic Dominik Ondřej Kounic uvedl v roce 1679 Pavla Wagensteina do funkce hraběcího sekretáře, který pak měl od roku 1685 byl pověřen výkonem zplnomocněného inspektora kounicovských panství. 6 Úvody všech fondů jsou vybavené texty, které chronologicky popisují historii i okolnosti jejich vzniku. Poskytují cenné informace a opírají se o evidované dokumenty / prameny, které jsou uváděné ve fondech. Ty umoţňují porovnávat záznamy pozdějších autorů Johanna Petera Cerroniho, Gregora Wolneho, Aloise Hrudičky, Aloise Ličmana aj. a posuzovat jejich vypovídací hodnotu resp. věrohodnost. Ve Státním okresním archivu Vyškov se sídlem ve Slavkově u Brna se dají k bádání objednat Účetní knihy kostelů v Letonicích a Rousínově. 7 Přesto, ţe jsou vedeny od r. 1736 (Letonice) a 1753 (Rousínov) zápisy v nich uváděné nesplnily očekávání při hledání podnětných informací k tématu práce. Roční vpisy podávají přehled o hospodaření (různé 3

příjmy a vydání kostelní účetnictví) a zcela výjimečně (aţ od 19. stol.) a nepravidelně se v knihách uvádí majetek inventář předmětů kostelů, navíc podle jednoduchého schéma. S velkým zájmem a zvědavostí bylo nahlédnuto do farní knihy zápisů Matrica Parochialis Drazoviciensis, která je vedena od června 1701 aţ do současné doby a je uloţena na letonické faře. 8 V matrice lze dohledat řadu zajímavostí o ţivotě farnosti i jejím vedení, duchovních, méně jiţ o vybavení kostela (např. sbírka a pořízení nových obrazů kříţové cesty) či jejích opravách (oprava varhan), ţádné však k původnímu kostelu a k rozšíření či výstavbě kostela a jeho úpravám za doby hraběte Dominika Ondřeje z Kounic a jeho následníků. G 12 Sbírka Cerroniho (MZA Brno) - Skitze einer Geschichte der bildenden Künste in Mähren, z roku1807 poskytuje ve 3 svazcích řadu doplňujících informací ke Slavkovu a slavkovskému zámku (Austerlitz), kupodivu i k Rousínovci (Altrausnitz), ale ţádné k Rousínovu, ani k Letonicím a Moravským Prusům. Krátké záznamy uvádí Johann Peter Cerroni ke stavitelům Pietro Giuliettimu (Gulietti Peter) a Václavovi Petruzzimu (Petruzi Wenzel). 9 Ke studiu historie rodu Kouniců, jejich představitelů Lva Viléma, Dominika Ondřeje a jeho synů Františka Karla, Maxmiliána Oldřicha a syna Maxmiliána Oldřicha - Antonína Václava i celé této době, patří velmi kvalitní publikace profesorky dějin umění v Grazu Grety Klingensteinové. 10 Kniha je dělena do dvou částí. První díl je věnován šlechtickému rodu, Dominiku Ondřejovi a Maxmiliánovi Oldřichovi, závěrečná kapitola výchově a vzdělání jeho syna. Druhá část pak Antonínu Václavovi a jeho kariéře. Text doplňuje široký poznámkový aparát s řadou upřesňujících poznámek a odkazů. Státnímu kancléři A. V. Kounicovi - novým perspektivám politiky a kultury doby evropského osvícenství je věnována kniha sborník článků vydavatelů Grety Klingensteinové Franze A. J. Szabo. 11 K základní literatuře, zejména k topografii a popisu památek našeho zájmu, patří spisy Gregora Wolneho, 12 Aloise Hrudičky 13 a Aloise Ličmana 14, které podávají obecnou informaci o obcích, jejich zaloţení a historii a význačných památkách i jejich popisu, které se v těchto místech nacházejí. Je zajímavé sledovat, jak se pozdější autoři zejména o záznamy Gregora Wolneho, jako o fundament, opírají. Ke všeobecným informacím, knihám vydaným později a ze současné doby, které lze o obcích a památkách získat, jsou k dispozici publikace Vladimíra Nekudy (Vyškovsko) 15 a Jana Martina Bejčka (kostel Letonice) 16 či dosud neúplná encyklopedie Bohumila Samka 17 (zde lze najít pouze poznámky k Letonicím kostelu a dvoru; tituly Moravské Prusy, 4

Slavkov, Rousínov, Rousínovec nejsou dosud zpracované). Tato literatura má pouze doplňující charakter. U Vladimíra Nekudy řadu informací k obcím zpracovávali dobrovolní zájemci a zápisy jsou poznamenány přebíráním tradovaných dat. U publikace Jana Martina Bejčka (formálně pečlivě připravené) chybí bibliografie a jen stěţí lze zjistit původ méně známých historických informací. Uváděné elektronické zdroje v bibliografii této práce (obcí - jejich historie, přehledu památek) 18 mají pouze doplňující charakter. Jsou běţně dostupné na internetu a více či méně (přesněji či zevrubně) poskytují informace, které jsou spíš jako zajímavosti určeny pro turisty, kteří hodlají místa či jejich okolí navštívit. Je třeba se však zmínit, ţe přes internet se podařilo získat cennou poznámku ke stáří krovů v kostele sv. Maří Magdalény v Rousínově, která umoţňuje upřesnit dobu obnovy zastřešení a opravit tradiční dataci spojenou s činností Martinelliho. 19 K důleţitým badatelským a literárním pracem k aktivitě Martinelliho (zejména na Moravě a v Čechách) patří soubor příspěvků autorů Václava Richtera, Zdeňka Kudělky, Miloše Stehlíka zveřejněných v 60. - 80. letech 20. století ve Sbornících prací filozofické fakulty univerzity Brno (SPFFUB), 20 ale i článek Jiřího Kroupy (postavení architekta Valmagginiho na zámku Slavkov) v časopisu Umění. 21 Příspěvky uvedených autorů mapují či načrtávají projekční činnost Martinelliho a stavebních mistrů v jeho okolí. M. Stehlík popisuje a komentuje části kounicovské korespondence stavebního ředitele Johanna Georga Bitterpfeila (Bitterfeil), sochaře Giulianiho a malíře Lanzaniho. 22 K umění doby baroka v českých zemích a na Moravě jsou zaměřeny příspěvky Ivo Krska Zdeňka Kudělky Miloše Stehlíka Josefa Války. 23, 24 Z aktuálních publikací pak stojí za pozornost práce Jiřího Kroupy (stavitelé Martinelliho okruhu) 25 a Radky Miltové (výzdoba zámku Slavkov za 26, 27 doby Domenika Martinelliho). Zvláštní zřetel zasluhují práce rakouského znalce barokní architektury, projektů a děl Domenika Martinelliho profesora dějin umění univerzity ve Vídni Hellmuta Lorenze. Ten jiţ v 80. letech 20. století udrţoval kontakt se Seminářem dějin umění v Brně a v časopisu Umění a ve SPFFUB zveřejnil příspěvky k problematice slavkovského zámku či aktivitám Domenika Martinelliho. 28 Stěţejní prací k tomuto tématu je dodnes jeho kniha - Domenico Martinelli und die österreichische Architektur, vydaná v roce 1991. 29 Text člení do období (od jeho římského pobytu 1679), která charakterizují Martinelliho vzdělávání, jeho pohyb v Evropě, projekční i stavební činnost, ale i vztah k mecenášům a zadavatelům. Katalogizuje a popisuje Martinelliho projekty na všech místech jeho působení, rovněţ katalogizuje a komentuje jeho 5

kresby, náčrty a návrhy. Poznatky Hellmuta Lorenze dnes přebírá jako základ poznání většina historiků dějin umění, která se tímto obdobím a touto osobností zabývá. Lorenzova kapitola o barokní architektuře v knize Die Kunst des Barocks in Österreich 30 poskytuje příleţitost nahlédnout do této doby a na záměry i typologii sakrálních i profánních staveb. Veškeré uváděné prameny, literatura a elektronické zdroje jsou uvedeny v abecedních přehledech v Bibliografii (kapitola 10.) a jsou v této práci pouţity. V dalším textu kapitol, pokud je nezbytné, jsou detailněji uváděny, případně komentovány v poznámkách. 3 Slavkovské panství Kouniců Ke slavkovskému panství, aktivitám Dominika Ondřeje Kounice (a jeho nejbliţším dědicům), Domenika Martinelliho i jejich vzájemnému vztahu, několik základních informací. Slavkovské panství získal roku 1507 Oldřich Šiška z Kounic. Natrvalo pak pro rod Kouniců v roce 1525 jeho čtyři synové Jan, Václav, Petr a Oldřich, kteří se o majetek podělili - Slavkov obdrţeli bratři Jan a Václav. Po Václavově smrti (1553) se stal majitelem Jan z Kounic. 1 Rod Kouniců rozšiřoval a spravoval panství jako svůj majetek po více neţ 400 let. Po úmrtí zakladatele moravské linie Lva Viléma ( 1655), nastoupil k drţbě slavkovského panství jeho syn Dominik Ondřej (1654 1705). Ten, po ukončení studií u brněnských jezuitů a v Olomouci, se vypravil na cestu po Itálii, navštívil Francii, Švýcarsko a Německo. Po návratu roku 1674 se ve Vídni oţenil s hraběnkou Marií Eleonorou ze Šternberka, s níţ měl čtyři syny a čtyři dcery. 2 Dominik Ondřej se v této době zapojil do politického ţivota. Působil jako c.k. komoří a přísedící moravského zemského soudu, tajný rada a říšský dvorský vicekancléř. V diplomatických sluţbách pracoval na dvoře bavorského kurfiřta Maxmiliána Emanuela, kterého získal jako spojence Habsburků proti Francii a spolu s kurfiřtem se roku 1683 účastnil osvobozování Vídně obleţené Turky. 3 Dominik Ondřej byl nejen dobrým diplomatem, ale i aktivním hospodářem. Podstatně rozmnoţil slavkovské panství, získal i statky v Uhrách, po osvobozování od Turků se k nákupu jevila vhodná situace. Koupil (na dluh) - statek Megyer - Neu-Kaunitz Nové Kounice, jak jej přejmenoval se svolením císaře Leopolda I. v roce 1694, o rok později statek Šurany a v roce 1702 statek Raro. 4 6

V roce 1684 slavkovské panství rozšířil o obec Letonice. Vesnice tehdy čítala 98 domů, 113 rodin, 542 muţů a ţen; měla kolem 700 jiter středně úrodné orné půdy a asi 100 jiter luk 2 (1 jitro= 0,6 ha resp. 0,5756 ha). V obci se nacházel farní kostel (prameny uvádějí první zmínku o kostele jiţ v roce 1235 viz téţ kap. 4.1) a jiţ v té době lukrativní hospodářský dvůr a vápenka. 5 V květnu l702 zřídil z panství Slavkov u Brna, Uherský Brod, Moravské Prusy, Velký Ořechov a Bánov fideikomis pro prvorozené muţské potomky. Koncem osmdesátých let 17. století uvaţoval Dominik Ondřej o přestavbě renesančního slavkovského zámku na velkolepé barokní sídlo. 6 Ve Vídni Dominik Ondřej se setkal s architektem Domenikem Martinellim (1650 1718), který po studiu v Římě na Akademii sv. Lukáše (Accademia di San Luca) v roce 1690 do Vídně přesídlil. Martinelli se zde dostal i k dalším svým mecenášům hraběti Ferdinandu Bonaventurovi Harrachovi (1636 1706), pro kterého pracoval do roku 1693. Zde se však stal dvorním architektem hraběte Kounice, který ho jiţ v roce 1691 pověřil výstavbou reprezentativního městského paláce podle plánů Enrika Zuccalliho 7 Nedokončený palác koupil v roce 1694 kníţe Jan Adam I. z Lichtenštejna (Johann Adam I. von Liechtenstein) a nechal jej jako majorátní dům dostavět Gabrielem di Gabrieli a Domenikem Martinellim. Stavba byla dokončena v roce 1711 a je známá jako Lichtenštejnský městský palác a první stavba vrcholného baroka ve Vídni. Není bez zajímavosti, ţe na skulpturální výzdobě a štuku se podíleli i sochař Giovanni Giuliani a štukatér Santino Bussi, mistři, kteří poté pracovali ve sluţbách Dominika Ondřeje Kounice na přestavbě slavkovského zámku pod Martinelliho vedením. Rozsáhlou přestavbu zámku ve Slavkově zahájil Dominik Ondřej Kounic kolem roku 1690 8 a to byl zřejmě také důvod, proč rozestavěný vídeňský objekt prodal. V letech 1694 1698 doprovázel Martinelli hraběte Kounice na jeho diplomatických misích po Evropě. Kdyţ v lednu roku 1705 Dominik Ondřej Kounic zemřel, tak Martinelli ztratil svého největšího zadavatele a v říjnu téhoţ roku odjel do Itálie. Přestavba slavkovského zámku pod jeho vedením a řada projektů zůstala nedokončená. Po úmrtí Dominika Ondřeje převzal slavkovské panství jeho mladší syn (starší syn František Karel si zvolil duchovní dráhu) Maxmilián Oldřich (1679 1746) pozdější zemský hejtman moravský. Oţenil se s Marií Arnoštkou, dcerou hraběte Ferdinanda Maxmiliána z Riet(t)bergu. Tím získal rod říšské hrabství Riet(t)berg, které se zároveň stalo součástí jména této linie. 9 V červnu v roce 1715 v Rousínovci vyhořel kostel sv. Václava (který však v této době nepatřil kounicovskému panství, ale kapitule svatopetrské v Brně), jeho obnova byla zahájena 7

aţ v květnu 1718 a celá renovace ukončena aţ v roce 1732. Stavbou byl pověřen stavební mistr Pietro (Peter) G(i)ulietti (Julietty), který na slavkovském zámku dříve pracoval pod Martinelliho vedením. 10 Po roce 1720 se Maxmilián Oldřich zaměřil na dostavbu slavkovského zámku. Pokračovatele Martinelliho stavebních dispozic našel v italském architektu Ignáci (Ignazio) Valmagginim. Přestoţe na Martinelliho projekt navázal, provedl Valmaggini některé zásadní změny původních plánů. Na začátku třicátých let 18. století bylo dokončení těchto prací svěřeno staviteli Václavu Petruzzimu. 11 Maxmilián Oldřich se však konečné podoby slavkovského zámku nedoţil. V roce 1730 prodal neprosperující statek Nových Kounic (a Šurany) v Uhrách Alexandru Károlymu de Nagy. 12 Zásluhy na dokončení celého zámeckého komplexu měl teprve aţ jeho syn, hrabě Václav Antonín Kounic-Riet(t)berg (1711 1794). Byl nejvýznamnější představitel rodu, od roku 1764 říšský kníţe, státní ministr, kancléř Marie Terezie, Leopolda II., Josefa II. a Františka II. Byl známý podporou stavitelské činnosti, zájmem o vědu a umění. Bydlel ve Vídni a postaral se o zbudování městského paláce (na Mariahilfstrasse); do Vídně nechal převézt ze slavkovské zámecké galerie řadu cenných obrazů. Na druhé straně - slavkovský zámek obohatil o výstavbu pravého křídla, rozšířil zahradu (park), nechal zbudovat zámecký 13, 14 vodovod, faru a farní kostel Vzkříšení Páně. 4 Dějiny a popis objektů Středem zájmu této práce jsou především drobné sakrální stavby druhé poloviny 17. a začátku 18. století na slavkovském panství rodu Kouniců - kostel sv. Mikuláše v obci Letonice a tamní hospodářský dvůr s barokním portálem, kostel sv. Maří Magdalény v Rousínově, kostel sv. Jiří v Moravských Prusích a kostel sv. Václava v Rousínovci. 4.1 Kostel sv. Mikuláše v Letonicích (Příloha č. 7-17) Podle posledních ověření se o Letonicích, jako první historické zmínce o obci, píše v listině z roku 1235, kdy patronát letonického kostela náleţel ţenskému klášteru sv. Františka Serafínského v Doubravníku u Pernštejna. Je to zmínka z dokumentu, ve kterém markrabě Přemysl (1209 1239), nejmladší syn krále Přemysla Otakara I. a jeho druhé manţelky Konstancie Uherské, potvrdil klášteru jeho tehdejší statky. 1 Karel Mlateček uvádí, ţe v okolí měl klášter patronáty ještě v nedalekých Velešovicích a Kučerově; jestliţe byl 8

v Letonicích jiţ tehdy uváděn kostel, je názoru, ţe to dokládá, ţe se muselo jednat o poměrně velkou ves. 2 V běhu dějin Letonice často celkově či částečně přecházely s výnosy i patronátním právem do vlastnictví řady menších majitelů. 3, 4 Doubravnický klášter získal i plat z části Letonic, který mu přenechala v roce 1365 Anna, vdova po Matěji Březníkovi z Březníka. To, ţe byl plat přenechán právě doubravnickému klášteru, můţe svědčit o tom, ţe klášter měl v Letonicích zřejmě i jiné, s velkou pravděpodobností majetkové, zázemí. V roce 1378 Mikuláš Dítě z Pouzdřan prodal polovinu obce dominikánskému klášteru sv. Michala v Brně. Letonice tak byly aţ do husitské revoluce rozděleny půl na půl mezi dva kláštery. 5 Lze tedy právem usuzovat, ţe letonický kostel má svůj původ ve 13. století. Jan Martin Bejček sděluje, 6 ţe kolem roku 1350 jej vystřídala další chrámová stavba. Tuto informaci však nebylo moţné z dostupných pramenů a literatury potvrdit, natoţ posoudit charakter či její dispozici. Zajímavou je zpráva, ţe před rokem 1552 Letonice vyhořely; 7 neuvádí se však, ţe by byl postiţen i kostel nad obcí. Teprve v 17. století (1679-1684) se obec na dlouho stala majetkem Kouniců. Bratři Jiří Kryštof a Jan Josef z Furtunbergu prodali ves Letonice hraběti Dominiku Ondřejovi z Kounic, který ji ke slavkovskému panství v roce 1684 připojil. 8 I kdyţ se touto koupí D. O. Kounic zadluţil, musel splácet kapitál 3000 zlatých i s úroky po řadu let (1691 1696), měl zřejmě o obec a její majetek mimořádný zájem. K této úvaze se nabízejí následující skutečnosti: hospodářství obce bylo v této době na slavkovském panství po Slavkovu nejvýnosnější, dokládá to realizovaný nákup hospodářského statku (viz níţe) a zájem o jeho zvelebení. 9, 10 Brzy po koupi obce projevil i zájem rozšířit a renovovat tamní kostel - viz dokument ţádosti z roku 1693 o povolení olomoucké konzistoře k rozšíření kostela v Letonicích 11 (příloha č. 3-6). A nejen to: korespondence mezi úředníkem panství a pozdějším stavebním ředitelem Johannem Georgem Bitterpfeilem a D. O. Kounicem (dosud u nás nezveřejněná), kdy Bitterpfeil píše z Benátek (jiţ) v prosinci v roce 1684, ţe navštěvuje malíře Carla Lottiho v jeho atelieru a dojednává tam kopii obrazu pro oltář kostela v Letonicích, 12, 13 potvrzuje cílený zájem (příloha č.1-2). Není však známé, jaký byl námět obrazu, ani jeho forma, zda obraz byl do Letonic (či do Slavkova u Brna) opravdu dovezen a jaký další osud jej potkal; tyto informace se v další korespondenci, ani v letonické farní písemné dokumentaci nevyskytují. Od roku 1691, jak jiţ bylo výše uvedeno, začal Domenico Martinelli pracovat pro D. O. Kounice; od roku 1694 ho doprovázel na jeho misijních cestách po Evropě, vytvářel pro něj projekty a aktivně dohlíţel na stavební činnost na jeho panstvích. Tato spolupráce trvala 9

aţ po dobu úmrtí D. O. Kounice v roce 1705. Dá se tedy předpokládat, ţe na renovaci kostela v Letonicích, vypracováním projektu a stavebním dohledu se přímo Martinelli na ţádost D. O. Kounice podílel. Lorenz má za to, ţe i kdyţ se v pramenech přímo jméno Martinelliho s projektem kostela neobjevuje, korespondence Bitterpfeila stvrzuje, ţe Martinelli od roku 1692 převzal vedení a plánování všech staveb kounicovských panství na Moravě. Rovněţ z pramenů usuzuje, ţe stavba byla zahájena v roce 1694 (nebo krátce před tímto rokem), kdy je doloţena písemná dohoda na mimořádný deputát piva pro zedníky kostela. 14 V roce 1696 byl uzavřen kontrakt s pokryvačem kostela, práce na zastřešení pak trvala další dva roky a v roce 1700 byla vyúčtovaná. Jako rok ukončení stavby se uvádí 1699; Hellmut Lorenz referuje, ţe na podzim t. r. byla na věţi umístěna báně s kříţem. Datum vysvěcení kostela není známé. 15 Roku 1703 byla u kostela postavena podpůrná zeď se schodištěm (to bylo aţ v polovině 20. století nahrazeno kameninovým). 16 V roce 1767 byla nově zastřešena věţ kostela. Podařilo se dohledat původní záměr - plánek střechy věţe datovaný 1765 1767, 17 avšak k jeho realizaci z neznámých důvodů nedošlo. Základní formu kostela sv. Mikuláše v Letonicích tvoří podélná loď situovaná východ (oltář) západ (hlavní vstup), obdélníkového půdorysu, se dvěma travé a presbytářem. Po bocích, ve druhém klenebním poli, jsou menší klenuté kaple. Rovně uţší presbytář je odsazený stupněm a širokým pasem - triumfálním obloukem, z jiţní strany na něj navazuje dodatečně přistavěná čtyřboká sakristie, jeţ svojí formou kopíruje základní architekturu. Hlavní loď má valenou klenbu, se styčnými výsečemi v kaţdém travé, jejichţ střed styku zdobí pozlacené hvězdy. Valená klenba dosedá na masivní, stupňovitou římsu, která je v okrajích klenebních polí podepřena mohutnými toskánskými zdvojenými pilastry. Původní jednotná bílá barva byla při opravě interiéru v roce 1996 nahrazena kombinací bílá (strop, římsa, pilastry) a ţlutá (výplně ploch stěn). Nad západním průčelím kostela se zvedá hranolová věţ zakončená jednoduchou stanovou střechou, bání a vrcholovým kříţem. Věţní střecha i sedlová střecha (bez sanktusníku) nad lodí jsou pokryty pálenými taškami. Hlavní vstup do kostela je pod věţí v průčelí kostela (tvoří jej běţný obdélníkový otvor bez šambrány); navazuje na něj menší hala s nízkým valeným stropem se styčnými výsečemi, a je od hlavní lodi v současné době oddělena prosklenou, kovářsky vytvořenou a jednoduše zdobenou mříţí vstupní branou. Po severní a jiţní straně kostela byly původně vedlejší vstupy portály. Dnes zůstal jen severní boční vchod, jiţní byl zrušen a v roce 1979 zazděn. Vstup na věţ a na kostelní kůr se nachází na jihozápadní straně věţe z venku a byl dodatečně přistavěn; jeho tvar, podobně jako u přistavěné sakristie, kopíruje architekturu kostela. Kůr kruchta spočívá na hranolových 10

pilířích. Čelo kruchty bylo před instalací varhan (1906) 18 dodatečně protaţeno do lodi a původní čelní parapet nahradila kovaná secesní mříţ. Fasáda kostela je architektonicky dekorovaná korunní stupňovitě vrstvenou římsou, která obíhá obvod kostela, stěny členěny bílými zdvojenými, hladkými lizénovými rámy (s motivem volných rohů rámující lizény odsazené od nároţí), jeţ lemují vpadlá, tmavě růţová pole, a to jak na bocích lodi, tak i na věţi. Barvy fasády byly zvoleny při nátěru kostela v roce 1995. 19 Loď z kaţdé strany osvětlují 2 menší okna se segmentovaným záklenkem, presbytář a jeho zadní - východní stěnu po jednom, stejného typu. Boční kaple mají okna lunetová, kaţdá po jednom. Okenní otvory na věţi (celkem 4) mají na výšku protáhle obdélníkový tvar. Po jednom menším obdélníkovém oknu mají i sakristie a přistavený vstup na kůr a věţ. Všechny okenní otvory lemují profilované, hladké, bílé šambrány. Kostel sv. Mikuláše prošel od výstavby v 17. století řadou oprav z těch významnějších: v roce 1767 (nově zastřešená věţ), 1850 (oprava střechy), 1902 (oprava interiéru vybavení kostela), 1906 (prodlouţení kůru, instalace varhan), 1943 (vystavěno kůrové schodiště a severní předsíň), 1968 (generální oprava krovů a střechy kostela), 1969 (provedena generální oprava fasády a rozšířena sakristie), 1979 (zazděn jiţní portál), 1995 (nově natřena fasáda), 1996 (vymalován interiér), 2002 (opravena a pozlacena věţní báň a vrcholový kříţ). 20 Je potěšitelné, ţe ţádná z nich nezměnila zásadně charakter a styl stavby, původní koncepce nebyla narušená a zůstala zachovaná. 4.2 Hospodářský dvůr ( Meierhof ) Letonice (Příloha č. 18-25) Počátek budování rozsáhlého hospodářského dvora v obci se nepodařilo v archivních pramenech dohledat. Existuje urbář statku Letonice z roku 1657 a poměrně rozsáhlá dokumentace o koupi statku hrabětem Dominikem Ondřejem Kounicem od bratří Jiřího Kryštofa a Jana Josefa Furtenbergových v roce 1684, tedy ze stejné doby, kdy D. O. Kounic od Furtenbergových koupil ves Letonice. Celá dokumentace zahrnuje období 1664 1691 a čítá včetně dokladů dluhu D. O. Kounice téměř 300 stran. 21 Hellmut Lorenz na základě studia pramenů brněnského archivu míní, ţe k zahájení nové výstavby velkého statku došlo jiţ v letech 1687 1688, 22 tedy ještě dříve neţ byl Domenico Martinelli na slavkovském panství činný. Projektant statku zůstává neznámý. Kolem roku 1693, a to jiţ za dohledu Martinelliho, byly stavební práce zintenzivněné. V této době stavební správce Johann Georg Bitterpfeil pochvalně ocenil dřevěný model portálu; 11

jméno jeho autora však dokumentace neuvádí. Hellmut Lorenz je názoru, ţe se na tvorbě modelu rovněţ aktivně podílel Antonio Riva. 23 Dá se předpokládat, ţe portál byl zbudován v rozmezí let 1693 1695. J. G. Bitterpfeil společně s A. Rivou koncem roku 1693 hodnotili vnitřní práce, portál však v této době nezmiňují. 24 Portál letonického hospodářského dvora je povaţován za Martinelliho projekt a je citací portálu architekta Mattia de Rossiho, který upravil původní Berniniho návrh pro papeţskou villu Rospigliosi v italském Lamporecchiu. Martinelliho barokní, kamenný portál je obloukový, s jednoduchým plasticky profilovaným, zaobleným orámováním, dekorovaný půlkruhovým lemem vnitřním (se skoseným ukončením) i vnějším (v jeho středu na vrcholu se dvěma spirálovými závity proti sobě); nad vrcholem portálu, mezi volutami, je umístěn kamenný erb rodu Kouniců. Zajímavým, informativním archivním nálezem je stavební plán (bohuţel nedatovaný, snad vypracovaný v 19. století). Je to půdorys hospodářství v měřítku 1:720 - označený jako Haus No 1. Meierhof in Letonitz s rozmístěním obytných místností, příslušenství, hospodářských prostor a stájí s vnitřním rozlehlým dvorem, včetně rozměrů. 25 Celý objekt má obdélníkový tvar o rozměru 146 x 69 m se severovýchodní - jihozápadní (vstupní portál) expozicí. Veškeré obytné místnosti a hospodářské prostory se nacházejí po celém obvodu areálu. Plán poskytuje podrobný obraz vnitřní struktury statku a dá se předpokládat, ţe takto vypadal a byl funkční aţ doby kolektivizace padesátých let 20. století, kdy byl objekt státem zabrán a přeměněn na hospodářskou jednotku JZD. Následovaly neuváţené, nekompetentní úpravy místností, nekoncepční přestavby a postupné chátrání aţ devastace celého areálu. Bohuţel, tento stav trvá dodnes. Z původního vnitřního vybavení se nic nedochovalo.vůbec je s podivem, ţe historicky cenný portál všechen tento dlouholetý neutěšený stav dosud překonává. 4.3 Kostel sv. Maří Magdalény v Rousínově (Příloha č. 26-36) Město Rousínov (dříve Nový Rousínov Neu-Rausnitz) leţí na jihovýchodním pokraji Drahanské vrchoviny na trase Brno Vyškov Olomouc; od Slavkova u Brna, severně, je vzdáleno asi 6 km. Je centrem okolních obcí, jeho místními částmi jsou v současné době Čechyně, Královopolské Váţany, Krouţek, Slavíkovice, Rousínovec (dříve Starý Rousínov Alt-Rausnitz) a Vítovice. 26 Tradičně se uvádí, ţe první písemná zmínka o obci Rousínov je z roku 1222, kdy na listině krále Přemysla Otakara I. a Jindřicha Vladislava, uloţené v olomouckém archivu, je 12

uvedeno jména svědka Petra z Rousínova (Petrus de Ruzsinow). 27 Prvním přímým dokladem je listina z roku 1321 z období vlády Jana Lucemburského, ve které je Rousínov označen jako příslušenství hradu Špilberk, který byl sídlem zeměpanské správy. 28 Z pohledu našeho zájmu bádání jsou zajímavé informace Aloise Ličmana; od něj se dovídáme, ţe koncem 16. století (roku 1593) Hynek Brtnický prodal Oldřichovi z Kounic (otci Lva Viléma Kounice) na Slavkově za 22 tisíc zlatých Rousínov s mýtem i se sirotky obojího pohlaví kromě šesti, též s platem stálým 400 zl. od křesťanův a židů z tohoto městečka a se 100 zl. platu stálého za povinnost vyšenkování 10 beček vína. 29 Oldřich tak připojil Rousínov ke slavkovskému panství. Kdyţ v roce 1617 zemřel, povinnosti panství za nezletilého Lva Viléma převzal nejstarší Bedřich a později, 1622 1633, opatrovník Lva Viléma kardinál František kníţe Ditrichštejn. Po smrti Lva Viléma v roce 1655 se stal drţitelem panství, tedy i správy Rousínova, hrabě Dominik Ondřej Kounic. 30 Bohuţel v pramenech nejsou prvotní informace o kapli či kostelu, který se měl v obci nacházet před jeho novou výstavbou. Ladislav Hosák se pouze zmiňuje, ţe v roce 1511 tu byla katolická fara a kaple Maří Magdalény, 31 Václav Sedlmajer pak uvaţuje, kdyţ prováděl sám laický průzkum a měření vnitřku stávající věţe, ţe její původ podle kamenného zdiva v jejím přízemí by snad mohl sahat do 13. století. Usuzuje rovněţ, ţe věţ byla původně samostatná a měla i funkci obranné pozorovatelny a původní kaple či kostelík byl k věţi přistavěný. 32 Zajímavou informaci dává listina z roku 1668 v MZA v Brně Předání patronátního práva nad kostelem sv. Maří Magdalény v Novém Rousínově Eleonoře z Oppernsdorfu, roz. Kounicové a jejím potomkům Kounicům purkmistrem, radou a obcí, protoţe sami nemohou vést spor s kapitulou na Petrově, která chce učinit z kostela sv.maří Magdalény filiální chrám. 33 Současné obecní internetové stránky města Rousínova uvádějí, ţe dnešní kostel sv. Maří Magdalény stojí na místě původního hřbitovního kostelíku. 34 Aţ s nástupem majitele slavkovského panství hrabětem Dominikem Ondřejem z Kounic je doloţen zájem o výstavbu nového kostela. Dokládá to dvoustránkový dokument Povolení olomoucké konzistoře ke stavbě kostela v Rousínově z roku 1699. 35 Hellmut Lorenz dodává, ţe jsou v Lucce uloţeny grafické a písemní dokumenty jiţ z let 1694 1695 (korespondence mezi J. G. Bitterpfeilem a D. Martinellim) k nákladům stavby. 36 Zahájení stavby však začalo později, oddálil ji mj. spor mezi rousínovskými katolíky a Ţidy o úpravě (zvětšení) hřbitova kvůli nové výstavbě; teprve v květnu 1699 slavkovský zednický mistr Julio (Giulio) Tini se třemi tovaryši stavbu započal. 37 Ještě v roce 1702 nebyla stavba kostela dokončena; Martinelli s Bitterpfeilem v tomto roce kostel navštívili a sám Martinelli 13

doporučil místo, kde by měla být umístěna kazatelna. 38 Teprve krátce poté měla být stavba, jak Hellmut Lorenz uvádí, ukončena 39 (tedy zhruba o tři roky později neţ kostel sv. Mikuláše v blízkých Letonicích). Farní kostel sv. Maří Magdalény v Rousínově je stavba obdélníkového půdorysu, s jednou lodí, dvěma bočními klenutými kaplemi v jejím středu, na sloupech neseným kůrem s čelním parapetem, boční sakristií a křestní místností. Podélná osa kostela je situována směrem východ (vstup do chrámu) západ (oltář). Sakristie je umístěna na jiţní straně, se vchodem za kazatelnou, místnost ke křtu přesně oproti. Zúţený polokruhovitě zaoblený presbytář je od lodi oddělen triumfálním obloukem se dvěma pilastry s hlavicemi, které tvoří probíhající podokenní římsa lodi. Strop kostela má valenou klenbu, která dosedá na širší, stupňovitě členitou římsu (která, podobně jako v Letonicích, obíhá celý prostor chrámu) a zároveň tvoří horní část lizénových rámů, jeţ lemují vpadlá pole stěn lodi. Nad blokovým východním průčelím, uprostřed s jedním obdélníkovým oknem většího formátu (které osvětluje kůr), dosedá na jednoduchou, stupňovitě členěnou korunní římsu trojúhelníkový štít sedlové střechy. Štít je lemovaný plochou, dvoustupňovou lištovou štukou. Ve spodní části štítu, v jeho středu, je umístěno menší kruhové okno. Vstup do kostela tvoří obloukový portál, po obvodu zdobený jednoduchým, plochým kamenným lemem. Po jeho obou stranách jsou ve vpadlých polích fasády, které lemují lizénové rámy, umístěna obdélníková okna jeţ osvětlují vstupní halu. Na bočních venkovních stěnách zdobí fasádu jednoduché lizénové rámy, místy zdvojené. Boční venkovní střední pole lodi, do kterého jsou vsazeny kaple, jsou hladké. Sedlová střecha, uprostřed s věţičkou sanktusníku, spočívá na stupňovité korunní římse; je krytá standardní pálenou krytinou. K venkovním bočním kaplím jsou na obou stranách připojeny bloky sakristie a místnosti křtu. Okenní otvory na bocích kostela nejsou jednotné. Loď osvětlují z kaţdé strany dvě menší segmentová okna se záklenkem (stejná po jednom také na kruchtě), jsou umístěná v horní části stěn. Uvnitř se nacházejí s nadokenními výsečemi nad římsou, na kterou dosedá valená klenba stropu. Kaţdá z kaplí má po jednom lunetovém okně. Na zaoblení kněţiště je z kaţdé strany po jednom obdélníkovém okně. Mimo to na bocích hlavní lodi jsou z kaţdé strany další obdélníkové okenní otvory, vţdy po dvou, vedle kaplí. Všechny okenní otvory jsou zvenčí lemovány jednoduchou plochou, mírně vystouplou omítkovou šambránou. Hranolovou věţ těsně spojenou s presbytářem tvoří dvě části: bazální část je pravděpodobně původní a na ní, od korunní římsy, byla při výstavbě kostela vystavěna horní část - zvonice. Spodní část věţe je na svých stranách rámovaná lizénovým rámem s volnými 14

rohy. Nad ní, ale pod zvonicí, je blok, vysoký zhruba do výše vrcholu sedlové střechy, zdobený pilastry v rozích s jemnými stupňovitými hlavicemi, které navazují na okolní římsu. Zvonice má na kaţdé straně klenutá, na výšku obdélníková okna a podobně jako portál vstupu do kostela jsou zdobená plochým kamenným lemem, ve spodní části s ochrannou kamennou balustrádou. Rohy zvonice dekorují pilastry s festony na toskánských hlavicích. Na ně dosedá zdvojená vrcholová římsa věţe s vlysem, osazená přilbicovou plechovou střechou s lucernou a menší cibulovou bání. Malba interiéru je v současné době bílá (římsa, lizénové rámy a pilastry) a ţlutá (vpadlá pole stěn). Rovněţ nátěr fasády má stejné zbarvení. Všechny vystupující plochy na fasádě jsou natřeny bíle, vpadlá pole ţlutě. Kostel prošel řadou oprav; Alois Ličman uvádí roky 1877, 1883 a 1904 1905. 40 Nepodařilo se upřesnit rozsah oprav ani ověřit či zjistit další data zásahů. Zajímavá je však zpráva Národního památkového ústavu v Praze, který při přípravě opravy zastřešení kostela provedl v roce 2007 dendrochronologický průzkum krovů a věšadel klenby. Průzkum zjistil, ţe na věšadla klenby byly pouţity trámy ze stromů kácených v zimě 1699-1700 a v létě 1700, krovy kostela pak byly zhotoveny ze dřeva káceného v zimě 1783-1784. Tím se potvrdilo i nalezené vročení - 1784 - jako rok obnovy zastřešení, coţ vyvrací dosud tradovaný názor o původnosti krovů z doby Martinelliho výstavby kostela. 41 4.4 Kostel sv. Jiří v Moravských Prusích (Příloha č. 37-49) Obec Moravské Prusy se nachází na okrese Vyškov. Přibliţně 2 km od obce leţí obec Boškůvky, která byla v r. 1964 připojena k obci Moravské Prusy pod společným názvem Prusy-Boškůvky. Od centra Vyškova jsou vzdáleny 7 km jihovýchodně, od Slavkova severovýchodně kolem 30 km. Původ obce je těţko zjistitelný; informace o prvotních záznamech jsou převáţně přebírány od Gregora Wolneho coţ potvrzují i zápisy (vč. citací) v tamní farní Pamětní knize vedené od roku 1896, i kdyţ se tam uvádějí i jiné odkazy - např. 42, 43 na zápisy v olomouckých a brněnských Zemských deskách. Má se za to, ţe Moravské Prusy jako panské sídlo se připomínají jiţ v 11. století (1052). Počátek obce je v současnosti hledán aţ ve 14. století, kdy se v zápisu v Zemských deskách od roku 1349 uvádějí změny majitelů v drţení pozemků a staveb. 44 Ve farní Pamětní knize se uvádí (informace převzatá od G. Wolneho 45 ), ţe Myslibor z Radověšic (Mislibor v. Prus auf Radowiessitz) v roce 1392 vlastním nákladem pořídil pro kostel oltář sv. Jiří 15

a převzal nad ním patronát (Vladimír Nekuda upřesňuje, ţe Zemské desky práva olomouckého uvádí jiţ rok 1384 46 ). V Moravských Prusích stála ve středověku na severovýchodním okraji obce kamenná tvrz. Roku 1591 byla však uţ pustá, rozbořená a dnes jiţ neexistuje. 47 Tvrz však podtrhuje ekonomický význam Moravských Prus na okraji úrodné Hané. Roku 1631 byl do majetku Kouniců (Lev Vilém) koupen statek, ke kterému kromě Moravských Prus patřily vsi Boškůvky, Váţany, Moravské Málkovice (tehdy Málkovice) a Orlovice 48 a od této doby byla obec spojena se slavkovským panstvím. O Velikonocích v roce 1700 původní kostel v Moravských Prusích do základů vyhořel, zvony ţár roztavil, poţáru podlehla i fara, sděluje zápis v Pamětní knize. Datum poţáru se uvádí i na kostelním zvonu. Architektura (forma, struktura, styl) původního kostela není známá a jeho popis ţádný z pramenů, které byly pouţity ke studiu, neuvádí. Zajímavé je, ţe rovněţ ţádný z pramenů jasně neuvádí, kdo novou stavbu či pouze přestavbu projektoval a vedl. Nepodařilo se to dohledat ani v MZA v Brně a kupodivu tyto skutečnosti nekomentuje ani farní Pamětní kniha v Moravských Prusích (dokonce ani neuvádí rok zahájení a ukončení stavebních prací). V roce 1963 zveřejnil Václav Richter ve Sborníku prací filozofické fakulty Brno článek Náčrt činnosti Domenica Martinelliho na Moravě, kde zřejmě omylem (převzatým od Viléma Jůzy 49 ) jmenuje kostel v Moravských Prusích jako kostel P. Marie a zmiňuje: Farář z Moravských Prus (Martin Puttner) žádal v listopadu 1733 olomouckou konzistoř o povolení přestavby chrámu, jelikož se stará svatyně stářím rozpadla a dlouho stála bez oprav. Publikované plány obnovy byly přiřčeny kounickému V. A. Petruzzimu proto, že podepsal rozpočet na tyto práce, což k atribuci nestačí. 50 Hellmut Lorenz pak tuto informaci ve své práci přebírá (ale správně uvádí kostel sv. Jiří) a má za to, ţe v roce 1694 Kounicové provedli na kostele pouze drobné úpravy a jeho velká přestavba byla započata aţ v roce 1733 1734, 51 coţ napovídá, ţe kostel do základů zřejmě spálený nebyl. O poţáru kostela v roce 1700 se však ani jeden z autorů nezmiňuje. Jak bylo výše napsáno, farní Pamětní kniha v Moravských Prusích (kromě poţáru) ţádnou z těchto informací neuvádí; za to se v ní sděluje, ţe v roce 1714 kostelu věnoval stříbrný, pozlacený kalich Jiří Smetí Prach mlynář v Křenovicích, předtím v Moravských Prusích. Současné internetové zdroje, pokud vůbec architekta kostela sv. Jiří v Moravských Prusích vzpomenou, jmenují Domenika Martinelliho 52 (nejspíše čerpají z práce Vladimíra Nekudy, který se opírá o názor Václava Richtera). Kostel sv. Jiří v Moravských Prusích stojí na jihovýchodním návrší obce. Jeho základní tvar má obdélníkový půdorys. Loď je situována ve směru východ (hlavní oltář) 16

západ (hlavní vchod), na ní navazuje oválný presbytář na východě a na západní, čelní (vstupní) straně lodi je předsazená hranolová věţ se zaoblenými rohy. Čelní strana fasády, část průčelí lodi, která sahá do úrovně sedlové střechy a nese předsazenou věţ, má ve svém středu obloukový portál zdobený štukovou šambránou (2 pilastry nesoucí oblouk). Boky dekorují vysoké pilastry, jejichţ hlavice navazují na zdvojenou korunní, stupňovitě strukturovanou římsu, mezi níţ je úzký vlys, římsa obíhá fasádu kolem kostela. Nad portálem ve vpadlém poli mezi pilastry, pod korunní římsou, je lunetové okno se záklenkem a protaţenou šambránou hluboko pod okenní otvor, jejíţ spodní část tvoří uţší podokenní římsa (napodobuje tvar portálu). Okno zevnitř osvětluje zadní stěnu kruchty. Na tento blok, na korunní římsu, nasedá zvonice věţe, která má dvě části. Spodní část (vrchní část schodiště do zvonice) je sestavena ze dvou pruhů od sebe oddělených horizontálním štukovým lemem. V horním pruhu, na kaţdé straně uprostřed, je malý kruhový okenní otvor s mírně vystouplou, hladkou šambránou. V zaoblených rozích této části jsou umístěny nízké pilastry, jejichţ hlavice tvoří obíhající podokenní římsa zvonice. Zvonice je vrcholovou částí věţe. Je to vyšší, hranolovitý útvar, na kaţdé straně se dvěma bočními pilastry s hlavicemi dekorovanými štukami stylizujícími iónské závitnice. Mezi těmito pilastry, v zaoblených rozích, jsou zapuštěny další pilastry s jednoduchými stupňovitě zdobenými hlavicemi. Na hlavice svazků pilastrů nasedá bohatě členěná římsa, která vţdy uprostřed stěny, nad věţními kruhovými hodinami, je konvexně klenutá. Ve vpadlých polích stěn mezi pilastry je na kaţdé straně obloukový větší okenní otvor bez šambrány, uzavřený prkennými dvířky. Střecha věţe je vícestranná, jehlancová a oplechovaná, s malou bání a vrcholovým kříţem. Ve farní Pamětní knize se uvádí, ţe původní zastřešení věţe za 2. světové války v roce 1945 shořelo a bylo do roku 1947 nahrazeno nízkou provizorní plechovou stanovou střechou. Po bocích věţe pokračuje průčelí západní stěna lodi, z kaţdé strany tvoří pruh. Fasáda těchto částí je dekorovaná úplně stejně jako věţ: 2 vysoké pilastry, zaoblený roh se zapuštěným pilastrem, hlavice pilastrů tvoří zdvojená římsa se středním vlysem. Nad nimi, nad korunní římsou, jsou k věţi z kaţdé strany přizděna podpůrná křídla trojúhelníkového, měkce prohnutého tvaru s boltci, vpředu zdobené plochou štukovou volutou (jsou zároveň částmi západního štítu střechy).v úzkém, vpadlém poli mezi pilastry (na levé straně stěn průčelí lodi) jsou dva malé okenní otvory bez šambrány, které spoře osvětlují schodiště věţe. Pravý pilastr překrývá jednoduchý, obdélníkový vstupní otvor na věţ. Boční stěny lodi, které nemají přistavené či vestavěné boční kaple, vizuálně působí, ţe jsou protaţené. Jejich fasáda je dekorovaná po obou stranách plochými lizénovými rámy, 17

místy zdvojenými (vrstvenými), které ji nepravidelně člení do čtyř vpadlých polí. Oproti kostelům v Letonicích, Rousínově a Rousínovci není zde pouţito efektu volných rohů. V největším poli stěny se pod korunní římsou nacházejí dva segmentové okenní otvory se záklenky, které vevnitř kostela svými vrcholy mírně korunní římsu přesahují. Zevně mají okenní otvory šambrány, jejichţ lem ve spodní části je protaţen jako ozdobná, mírně vystouplá lišta, přes všechna pole stěn. Loď je zastřešena sedlovou střechou pokrytou pálenými taškami. Na severní i jiţní straně, hned v prvním poli lodi za věţí, se nacházejí jednoduché obdélné boční vchody do kostela, do poloviny zdobené vystouplou, plochou šambránou. Na východní straně lodi je vestavěný oválný presbytář. I jeho fasáda je dekorovaná lizénovými rámy, má jednodušší stupňovitě členěnou korunní římsu bez vlysu. Na jeho zaoblených bocích jsou po jednom protáhlá obdélníková okna, která osvětlují kněţiště. V závěru lodi je jeden menší okenní otvor kasulového tvaru. Plechová střecha kryje mírně zaoblenou kopuli, jiţ prosvětlují z kaţdé strany malá střešní okna. Uvnitř kostela je oválný presbytář od lodi oddělen triumfálním obloukem neseným dvěma pilastry. Strop tvoří klenutá placka, boční stěny zdobí deset pilastrů s festony dekorovanými hlavicemi, na něţ dosedá mohutná stupňovitá římsa. Přední a zadní část lodi tvoří uţší klenební pole, lemované pilastry s hlavicemi jejichţ zdobení přechází v korunní římsu lodi. Strop má valenou klenbu, která v poli před presbytářem (je v něm umístěna kazatelna) přechází v pruskou placku zdobenou štukou, vytvářející barokní kartuš. Střední část lodi tvoří dvě travé, u nichţ kaţdý oblouk podepírají vertikálně členěné pilastry. Na ně dosedá valená klenba s lunetami, do které nad okenními otvory pronikají hluboké výseče. V západní části lodi je oblouková vyvýšená kruchta s vyzděným parapetem, podepřená čtyřmi pilíři, které uprostřed vytvářejí (při pohledu z lodi) slavnostní obloukový portál. Interiér i exteriér kostela má v současné době standardní barvy bílou (všechny vystouplé prvky) a ţlutou (vpadlá pole a niţší profily). Kostel sv. Jiří v Moravských Prusích prodělal řadu oprav a drobných úprav porůznu vzpomínaných, avšak pouze o některých se Pamětní kniha zmiňuje. Z těch důleţitějších se uvádějí: 1815 nová krytina pálených tašek, 1871 nová vazba, 1882 oplechování presbytáře a střechy věţe, 1945 po válečném poškození provizorní zastřešení věţe, 1947 nové zastřešení věţe, oprava fasády. Další opravy a zásahy do stavby se nepodařilo zjistit. V kaţdém případě je zajímavé porovnat dnešní půdorys stavby a její členění s návrhem, který Vilém Jůza 18

1732. 58 V průběhu dalších let byl kostel několikrát opravován a vybavován mobiliářem. zveřejnil v roce 1961 v příloze Sborníku prací filozofické fakulty v Brně a porovnat jejich rozdílnosti. 4.5 Kostel sv. Václava v Rousínovci (Příloha č. 50-60) Obec Rousínovec (dříve Starý Rousínov Alt-Rausnitz) je v současné době místní částí města Rousínov, od něhoţ je vzdálen jiţně asi 1 km, od Slavkova (v jehoţ směru od Rousínova leţí) asi 5 km. První písemná zmínka o obci pochází ze 14. století, kdy král Jan Lucemburský v roce 1331 věnoval část výnosu tamního farního kostela děkanství brněnské kapituly. Roku 1398 se připomíná fara s farním kostelem sv. Václava. 53 V MZA v Brně je uloţen dokument Získání 6 vesnic (dvojí Vážany, Velešovice, Starý Rousínov, Čechyně a Komořany) zabavených církvi za stavovské povstání Friedr. Kounicem z let 1620 1621. 54 Václav Sedlmajer ve svém článku upozorňuje, ţe se jednalo pouze o krátkou dobu, kdy byla obec v majetku Kouniců, protoţe později v 17. století koupila Rousínovec kapitula svatopetrská v Brně, od níţ pravděpodobně v roce 1630 obec převzala pečeť se zkříţeným mečem, klíčem a radlicí. 55 9. června 1715 ves s kostelem vyhořela, centrem poţáru byla farní stodola. Gregor Wolny uvádí, ţe ohni podlehla fara i kostel a oheň byl tak silný, ţe roztavil i kostelní zvony. 56 Obec se nevyhnula poţárům ani později: v roce 1807 shořela i báně kostela (od té doby má jen jednoduchou stanovou střechu), další větší poţár obce je známý z roku 1857. 57 Architektura původního kostela sv. Václava jeho forma, struktura jsou známé. Původní půdorysná podoba je zachována v dokumentu v archivu rajhradských benediktinů. Byla to jednoduchá jednolodní stavba s věţí v průčelí. Za tři roky po vyhoření kostela byla zahájena výstavba nového objektu. Stavba byla zadaná slavkovskému stavebnímu mistru Petru Giuliettimu (dřívějšímu spolupracovníku Martinelliho) a trvala podle Gregora Wolneho od roku 1718 (základní kámen poloţen na místě shořelého kostela v květnu t. r.) do roku O těchto skutečnostech však existují pouze kusé a rozporné informace, které lze stěţí posoudit; přehled důleţitých oprav a zásahů se nepodařilo sehnat. Lze však usuzovat, ţe současný stav stavby odpovídá původnímu záměru, nic nenapovídá tomu, ţe by opravy kostela vedly k zásadním změnám struktury stavby. Kostel je vystavěn na výšině obce, od jihu jej obklopuje hřbitov obehnaný zídkou. Půdorys stavby má obdélníkový tvar, se dvěma bočními kaplemi a dodatečně vestavěnou 19