K fragmentům obuvi nalezeným v kryptě kostela sv. Hyppolita ve Znojmě - Hradišti

Masarykova univerzita v Brně Pedagogická fakulta Katedra historie K fragmentům obuvi nalezeným v kryptě kostela sv. Hyppolita ve Znojmě - Hradišti Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. Bohuslav Klíma, Csc. Brno 2008 Vypracovala: Eva Smejkalová

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen literaturu uvedenou v přiloženém seznamu použité literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne.... 2

Poděkování Děkuji panu doc. PhDr. Bohuslavu Klímovi, CSc. za obětavé vedení mé diplomové práce, za pomoc při zpracovávání uvedených témat, za odborné rady při studiu literatury a pramenů, za pomoc při konečné úpravě a stylizaci textu a za veškeré konzultace, věnované přípravě a zpracování mé diplomové práce. Současně děkuji paní Mgr. Miroslavě Štýbrové, kurátorce sbírek obuvi Obuvnického muzea ve Zlíně, za poskytnutí odborné literatury o vývoji obuvi, panu proboštovi Josefu Hudcovi, OCr. za jeho pomoc při sbírání informací o otevření krypty kostela a osobách v ní pohřbených a konzervátorům paní Pavle Hradilové a panu Vladovi Rusnákovi za jejich odbornou radu a pomoc při mé práci. Děkuji také rodině, přátelům a známým za podporu při studiu. 3

Obsah Úvod... 6 1. Historický vývoj obuvi... 8 1.1 Pravěk... 9 1.2 Starověk... 11 1.2.1 Obuv starověkého Egypta... 12 1.2.2 Obuv starověkého Řecka... 14 1.2.3 Obuv starověkého Říma... 15 1.3 Středověk... 17 1.3.1 Obuv z období stěhování národů a Velké Moravy... 17 1.3.2 Obuv byzantská... 18 1.3.3 Obuv románská... 19 1.3.4 Obuv gotická... 21 1.4 Novověk... 25 1.4.1 Obuv renesanční... 25 1.4.2 Obuv barokní... 29 1.4.3 Obuv rokoková... 33 1.4.4 Obuv v 19.století... 34 2. Okolnosti nálezu... 38 3. Osoby pohřbené v kryptě kostela... 40 3.1 Jan František Josef Rivola ( 22. července 1734)... 41 3.2 Jiří Tomáš Fassman ( 28. března 1747)... 44 3.3 Jan Antonín Mader ( 5. února 1754)... 45 3.4 Mořic Adolf Karel, vévoda saský, biskup litoměřický ( 20. června 1759)... 46 3.5 Jan Jiří Hauer ( 14. ledna 1766)... 50 3.6 Jan Nepomuk Střecha ( 29. července 1779)... 52 3.7 Prokop Burgkhardt ( 1. února 1784)... 53 3.8 Václav Knittl ( 27. září 2000)... 54 4. Popis nálezu... 56 4.1 Kůže... 56 4.1.2 Složení kůže... 57 4.1.3 Výroba usní... 57 4.1.4 Degradace usně... 61 4.1.5 Konzervace usně... 63 4

4.2 Kov... 64 4.3 Textil... 65 4.4 Dřevo... 65 4.5 Rekonstrukce... 66 5. Využití obuvi jako hmotného pramene na základní škole... 67 5.1 Příprava úkolu pro žáky 8. ročku základní školy... 67 5.2 Ověření v praxi a zhodnocení výsledků... 68 6. Závěr... 70 Resumé... 72 Použitá literatura:... 73 Prameny... 77 Písemné prameny:... 77 Hmotné prameny:... 77 Seznam ilustrací... 78 Přílohy... 80 Příloha 1... 81 Příloha 2... 87 5

Úvod Téma zpracovaní souboru zbytků pohřební výbavy z krypty kostela sv. Hippolyta ve Znojmě Hradišti, které byly po svém vyzvednutí z krypty uloženy v depozitáři archeologické expedice v areálu bývalého proboštství na Hradišti, jsem si zvolila pro svou diplomovou práci z několika důvodů. V první řadě to byl můj zájem o archeologické práce na Hradišti, kam pravidelně jezdím během letní výzkumné sezóny. Neméně důležitým důvodem pro mne byl neutěšený stav především kožených částí nalezených fragmentů obuvi, které i po vyzvednutí z hrobky a uložení v depozitáři nadále podléhaly rozkladným procesům, způsobeným především změnami teploty a vzdušné vlhkosti. Pravděpodobně také díky nevyjasněným nálezovým okolnostem byly tyto zbytky hned po svém objevení uloženy do depozitáře a nebyly konzervovány. Mým cílem proto bylo získání co možná nejpřesnějších informací o nálezových okolnostech tohoto souboru. V další části jsem se zabývala především dokumentací a následným historickým zařazením těchto zbytků. Doufám, že díky mé práci a s ní související konzervací budou v co možná nejlepším stavu zachovány pro budoucnost, aby mohly podat svědectví o životě našich předků nejen nám, ale i našim potomkům. Jak jsem již zmínila, svou diplomovou práci jsem rozdělila do několika částí. V první části jsem se snažila nastínit historický vývoj obuvi a její výroby. V našem regionu nikdy nevyšla žádná ucelená monografie nebo studie, která by celkově zmapovala a vyhodnotila tento vývoj. Proto bylo mým cílem shromáždit na jednom místě co nejvíce informací z odborných článků, které se zabývaly jedním určitým obdobím nebo jevem spojeným s historickým vývojem obuvi. V následující části jsem se snažila shromáždit informace o nálezových okolnostech souboru. Bohužel většina svědků, kteří byli přítomni otevření krypty, dnes již nežije, a tak jsem se musela spolehnout na ústní sdělení pana probošta Josefa Hudce a na záznamy z archivu a denního tisku. Třetí část jsem věnovala shromáždění informací o všech osobách v kryptě kostela. Nepodařilo se mi sice najít bližší informace o pohřební

výbavě, s níž byli mrtví uloženi do krypty, ale i informace o místech pobytu za jejich života je nesmírně užitečná pro konečné zařazení souboru k potencionálnímu vlastníkovi. Ve čtvrté části se věnuji využití tohoto nálezu jako hmotného pramene v hodině dějepisu na základní škole a jako prostředku pro přiblížení historikovy práce žákům. Myslím si, že taková práce může být pro žáky velmi motivující a zajímavá.

1. Historický vývoj obuvi Oděv je osobitým výrazovým prostředkem každého člověka a na první pohled o nás mnoho prozradí. Může svého nositele řadit k určité skupině nebo povolání. V minulosti byl také často výrazem příslušnosti k určité vrstvě. Je spjat s osobností svého nositele, ale je i odrazem hospodářských a politických podmínek své doby. Je spolehlivým ukazatelem celkové kulturní úrovně společnosti. 1 Různé teorie o vzniku oděvu můžeme shrnout do tří skupin. První považuje za příčinu vzniku oděvu čistě praktické pohnutky, to znamená, že rozhodujícím podnětem pro vznik oděvu byly nepříznivé povětrnostní podmínky. Ve druhé skupině převažuje názor, že rozhodující úlohu pro vznik oděvu sehrál stud z odhaleného těla. Třetí skupina pak vidí jako hlavní důvod touhu člověka po kráse, zdobnosti a jedinečnosti. 2 Ať se přikloníme ke kterékoliv ze zmíněných teorií, nelze zcela opominout ani jednu z nich, neboť všechny tři měly bezesporu svůj vliv na vznik a vývoj oděvu. Na počátku historie odívání bylo jen prosté zahalení těla, snaha uchránit je před nepřízní počasí a jeho změnami, ale postupem času vznikaly různé části oděvu a doplňky, mezi něž nepochybně patří i obuv. 3 Na vývoji obuvi, stejně jako oděvu, má svůj podíl mnoho vlivů. Přírodní vlivy jsou patrné na první pohled. Na Zemi není místo, kde by se člověk nemusel chránit proti chladu, větru, dešti nebo proti slunci. Místo a podnebí, v jakém člověk žije, tak určuje nejen materiál, ze kterého je obuv vyrobena, ale i její střih a tvar. V teplejších klimatických podmínkách si na počátku zhotovoval člověk obuv z travin nebo lýka, zatímco v chladnějších pásmech využíval spíše kůží ulovené zvěře. 4 Na vývoj obuvi má bezesporu vliv i člověk, který ji nosí. Vývoj by nebyl myslitelný bez schopnosti člověka napodobovat své okolí na straně jedné a bez jeho touhy odlišit se na straně druhé. Touha člověka napodobovat vychází z potřeby náležet k určité skupině, protože napodobujeme především ty, které obdivujeme, nebo to, čeho si ceníme. 1 2 3 4 SKARLANTOVÁ, J.; ZÁRECKÁ, J.: Základy oděvního výtvarnictví. Praha, 1978, s.41 Tamtéž, s.42 Tamtéž, s.42-43 TALAŠ, V.; ŠTÝBROVÁ, M.: Stručné dějiny kožedělné výroby. In: Stručné dějiny oborů textil, oděvnictví, obuvnictví, Sciencia, Praha 2004, s.20-32

Na druhé straně bez touhy odlišit se by nevznikl nový typ oděvu ani obuvi. Například móda na dvoře Ludvíka XIV. se prý měnila tak rychle, že to, co bylo módní jeden týden, bylo v následujícím týdnu již staré a překonané. 5 Svůj nemalý vliv na vývoj oděvu a obuvi měla i náboženská hnutí a nařízení vrchnosti, která se snažila vývoj oděvu a obouvání usměrňovat podle svých názorů a potřeb. Vedle všech těchto vlivů bychom neměli zapomínat ani na to, že svůj podíl na vývoji v této oblasti měla nepochybně i období válek a krizí, stejně tak jako období míru a hospodářského rozkvětu. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že bota nám může ledacos prozradit o svém majiteli, jeho společenském postavení, povolání, ale i oblasti, ve které žil. V následujících kapitolách je proto nastíněn vývoj obuvi v jednotlivých obdobích, při jehož sestavování byly použity nejen odkazy na dochovanou obuv, ale především dochovaná umělecká díla, která vznikla v daném období. 1.1 Pravěk V nejstarších dobách se člověk živil sběrem a lovem. Teprve v období mladší doby kamenné se začínal orientovat na zemědělskou výrobu. Člověk přestával žít pouze z přírodních zdrojů a začínal sám pěstovat zemědělské rostliny a chovat dobytek. Velmi brzy nato se objevili i první specializovaní řemeslníci, kteří tyto produkty dále zpracovávali. Ve střední Evropě se obuv z tohoto období téměř nezachovala. Výjimku tvoří pouze nález v Ötzitalských Alpách, a dále pak ojedinělé nálezy v solných dolech Obrázek 1 Replika Ötziho obuvi. Foto M. Frouz v oblasti Hallstattu a v německých, holandských a skandinávských rašeliništích. 6 5 6 KYBALOVÁ, L.: Baroko a rokoko. Praha 1997, s. 74-94 ŠTÝBROVÁ, M.: Boty, botky, botičky. V tisku

V září 1991 bylo v západním Rakousku nalezeno tělo muže, jehož stáří bylo později stanoveno na 5 300 let. Podle místa nálezu se mu začalo říkat Ötzi. Kromě těla bylo nalezeno ještě několik předmětů, mimo jiné i zbytky páru obuvi. Docent P. Hlaváček tuto obuv popisuje takto: Obuv je nezvyklé a dosud neznámé konstrukce. Sestávala se z výplně ze suché trávy o tloušťce asi 2 cm. Tato vystýlka byla držena pohromadě speciální upletenou sítí z rostlinných vláken, která tvořila základní nosnou kostru obuvi. Z horního (svým způsobem nosného) pletence, který obepínal nohu přibližně v oblasti kotníku, vycházelo 15 svislých (kolmých) pramenů zakončených oky. Horizontálně jsou tyto pletence propojeny v pěti úrovních příčnými provázky. Tyto sítě byly utkány velmi pečlivě a jejich zhotovení bylo velmi pracné. 7 Z popisu vyplývá, že se jednalo o obuv se symetrickou oválnou podrážkou z tenké, primitivně opracované, medvědí kůže. Po celém obvodu podešve byly prořezány otvory, kterými byl protažen kožený pásek sloužící k uchycení jednotlivých oček pletené sítě. Nárt, vyrobený z kůže jelena, byl k podešvi přichycen také koženým páskem. 8 Obrázek 2 Replika síťové konstrukce Ötziho obuvi. Fozo M. Frouz Ze studie též vyplývá, že obuv Ötziho nemusela být typickou pro člověka z pozdní doby kamenné, neboť měla velmi nízkou životnost a vzhledem k tomu, že v této době bylo již poměrně rozšířené zemědělství 7 8 HLAVÁČEK, P.: Nejstarší zachovalá evropská obuv. In: Obuv v historii 1994. Sborník k I. mezinárodní konference, s. 18 Tamtéž

a chov dobytka, měl člověk v přístup k vhodnějším materiálům než jaké byly použity na výrobu této obuvi. 9 Zcela výjimečné doklady o obuvi člověka ve starší době železné podávají i ojedinělé nálezy v solných dolech v oblasti hornorakouského Hallstattu. Již v roce 1573 se zde náhodně našlo solí konzervované tělo pravěkého horníka. Podobné nálezy pochází i z let 1616 a 1734. 10 Malby, sochy a rytiny z tohoto raného období lidských dějin jsou ve střední Evropě velmi vzácné a přímé nálezy obuvi a jejích částí, až na výše zmíněné výjimky, prakticky neexistují. Právě proto jsou pro nás velmi zajímavé informace získané z nálezů vyrobených z trvanlivých materiálů, jako je keramika nebo kov. Jde o nádobky ve tvaru boty či obuté nohy, kterým je přisuzována především rituální funkce. Takové nádobky se na našem území objevují ve dvou vlnách, v období od konce doby bronzové po starší dobu železnou a dále v době, kdy na našem území pobývali Keltové. Jsou většinou zdobeny rýhami a žlábky, o nichž se dá přepokládat, že znázorňují zřasení svršku obuvi na nártu a jeho upevnění pomocí proužku kůže nad kotníkem. To by znamenalo, že v mladší době bronzové byla převládajícím typem obuvi na našem území polovysoká, až vysoká bota s měkkou podešví, upevněná v oblasti nártu a nad kotníkem, zatímco v raně laténském období to byla bota s prodlouženou zvedající se špicí. 11 1.2 Starověk Z období starověku máme přece jen více informací než z období předešlého. Naše možnosti studia vývoje obuvi nejsou již vázány pouze na sporadické nálezy obuvi, ale jsou obohaceny především o rozmanitý ikonografický materiál a písemné památky vyspělých středomořských civilizací. V další kapitole bych se chtěla zaměřit především na tři významné civilizace, které ovlivnily vývoj obuvi v Evropě v pozdějších staletích, na starověký Egypt, Řecko a Řím. 9 HLAVÁČEK, P.: Nejstarší zachovalá evropská obuv. In: Obuv v historii 1994. Sborník k I. mezinárodní konference, s. 19 10 PODBORSKÝ, V.: Dějiny pravěku a rané doby dějinné. MU, Brno 2002, s. 171 11 LANGOVÁ, J.: Boty z hlíny pravěké a středověké keramické nádobky ve tvaru obuvi. In: Obuv v historii 2000. Sborník k III. mezinárodní konference, s. 168-173

1.2.1 Obuv starověkého Egypta Většina lidí chodila bosa, což dokládají četné nástěnné malby, reliéfy a sochy. Obuv byla velmi jednoduchá, její tvary a materiály byly značně ovlivněny přírodními a povětrnostními podmínkami. Byly zhotovovány jednoduché sandály, které měly nohu ochránit od horké země. 12 Egyptská obuv byla vyrobena z usní, dřeva, lýka, papyru nebo pleteného rákosu. Jednalo se o tuhou podešev a řemínky nebo pásky, které ji pomáhaly držet na chodidle. Řemínek vybíhal z podešve mezi palcem a druhým prstem a navazoval na pásek protažený napříč v patní části podešve. Pro egyptskou obuv je charakteristické, že nebyla tvarována a byla symetrická, to znamená, že byly vyrobeny dva identické půlpáry. 13 Obrázek 3 Egyptské sandály. Kresba L. Kybylová Sandály jsou prakticky jediným typem egyptské obuvi. Jsou známy exempláře velmi rafinované a nákladné, které sloužily jako součást faraónova ceremoniálního oděvu. Ve starověkém Egyptě dokonce existovala funkce nosič sandálů, ten faraónovi nosil sandály před ním nebo za ním a kráčel bos stejně jako jeho pán. 14 Na nákresu polychromovaného reliéfu z hrobky Setchiho I., na němž je faraón zobrazen v přítomnosti bohyně Hathor, má Setchi I. na nohou sandály s rovnou podešví a zvednutou špičkou, která je k chodidlu upevněna řemínky podle výše popsaného způsobu. Sandály jsou zdobené pravděpodobně modrými korálky navlečenými na řemínku vybíhajícím z patní části podešve. 15 12 BOMBOVÁ, E.: Scénická obuv. Bratislava, 1987, s. 5-8 13 14 15 TALAŠ, V.; ŠTÝBROVÁ, M.: Stručné dějiny kožedělné výroby. In: Stručné dějiny oborů textil, oděvnictví, obuvnictví, Sciencia, Praha 2004, s. 20-32 KYBALOVÁ, L.: Starověk. Praha 1998, s. 56 Viz. obr. 4

Obrázek 4 Polychromovaný reliéf z hrobky Setchiho I. Foto Dalším zajímavým důkazem o obuvi ve starověkém Egyptě jsou zlaté pohřební sandály faraóna Šešonka II. (22. dynastie), uložené v Egyptském muzeu v Káhiře. Tyto sandály mají opět rovnou podešev, jejich špička je však zvednutá a protažená až ke spojnici dvou řemínků, kde je uchycena. 16 Obrázek 5 Pohřební sandály faraóna Šešonka II. Foto: H. Stierlin 16 Viz. obr. 5

Jiný typ podešve můžeme vidět na soše faraóna Achnatona, nalezené v el-amarně roku 1911, nyní umístěné taktéž v Egyptském muzeu v Káhiře. Faraón má na nohou sandály s rovnou, vpředu zašpičatělou podešví, stejně jako v předešlých případech uchycené k noze řemínky. 17 1.2.2 Obuv starověkého Řecka Řecká obuv významně ovlivnila svým tvarem a způsobem výroby i další středomořské civilizace. Kožené sandály, skládající se z podešve a propletených řemínků, které ji přichycovaly k noze, vyráběli řemeslníci pro vycházky na ulici. Doma chodili chudí i bohatí většinou bosi, nosit sandály doma se považovalo za rozmazlenost a ve Spartě to bylo prý dokonce zakázáno. 18 Pro řeckou obuv bylo charakteristické, že odpovídala tvaru lidské nohy, to znamená, že byla asymetrická, určená pro každou nohu zvlášť. Důležitá byla také pohodlnost, neboť bota neměla znamenat pro tělo žádné, ať již tvarové, či pohybové omezení. Možná i proto je pro řeckou obuv charakteristická otevřená špička, která zajišťovala volný pohyb prstů. 19 Obrázek 6 Řecká obuv: dva typy sandálů, krepis a endromis. Kresba L. Kybalová V této době existuje mnoho typů obuvi, která se odlišuje tvarem i konstrukcí. Od uzavřené holeňové obuvi šněrované vpředu, přes střevíce s vysokou podešví, zvané korthuny, až po nejrůznější sandály. 20 Sandály 17 Srov. SILIOTTI, A.: Starověký Egypt chrámy, bohové a lidé. Garamond, Praha 2007, s. 153 18 SKARLANTOVÁ, J.; ZÁRECKÁ, J.:Základy oděvního výtvarnictví. Praha 1987, s. 57 19 TALAŠ, V.; ŠTÝBROVÁ, M.: Stručné dějiny kožedělné výroby. In: Stručné dějiny oborů textil, oděvnictví, obuvnictví, Sciencia, Praha 2004, s. 20-32 20 Tamtéž

ponechávaly volnou nohu, řemínek byl upevněn k podešvi mezi palcem a druhým prstem, kotník a paty byly zpevněny širšími pruhy kůže, nebo byla noha od kotníku pokryta ozdobně spletenou sítí, která byla připevněna k podešvi. Kůže byla často barvena načerveno, nažluto či načerno a byla přizdobována koženými aplikacemi, kovovými plíšky a nýtky. 21 Při výrobě řecké obuvi se neuplatňoval nikde opatek ani podpatek. Svršky bot byly vyráběny z měkké usně, podešve pak ze silnějšího materiálu. 22 Řekové převzali od severských národů obuv, která měla kožešinovou podšívku. 23 Od Peršanů se k nim zase dostaly na konci 6. století nízké uzavřené botky, které se k nártu přivazovaly řemenem. 24 Z Thrákie zase pravděpodobně pocházely kožešinové boty nebo boty s kožešinovým lemem, z velmi měkké kůže, které si oblíbili jak muži, tak ženy na počátku 5. století. 25 1.2.3 Obuv starověkého Říma Výroba obuvi se u starých Římanů začala rozvíjet až po obsazení Řecka. Obyvatelstvo Římské říše bylo rozděleno do společenských tříd a každá třída měla předepsaný oděv. Obuv tedy symbolizovala příslušnost ke společenské třídě. Velmi rozšířené sandály tvořila, podobně jako v Řecku, podešev přivázaná ke kotníku několika řemínky. Sandály se používaly jako domácí obuv. 26 Lidé si je sebou brali i na návštěvu k přátelům, ale vycházet v nich na veřejnost se považovalo za nevhodné. Obuví navenek byly střevíce zvané calcei, sahající někdy až k lýtku. Tato obuv měla podešev přichycenou k noze několika na nártu zkříženými pásky. Calcei odlišovaly svobodného občana od otroka, ale i tu existovala určitá pravidla. Vznešení občané nosili boty z červené kůže zdobené půlměsíčkem ze slonoviny nebo stříbra, senátoři nosili stejné boty, ale z černé kůže a bez ozdob. Otroci nesměli tyto boty nosit vůbec. 27 21 BROUZEK, J; ONDŘEJOVÁ, I.: Periklovo Řecko. Mladá fronta, Praha 1989, s. 130-131 22 TALAŠ, V.; ŠTÝBROVÁ, M.: Stručné dějiny kožedělné výroby. In: Stručné dějiny oborů textil, oděvnictví, obuvnictví, Sciencia, Praha 2004, s. 20-32 23 BOMBOVÁ, E.: Scénická obuv. Bratislava 1987, s. 5-8 24 KYBALOVÁ, L.: Starověk. Praha 1998, s. 101 25 Tamtéž 26 BOMBOVÁ, E., s. 5-8 27 SKARLANTOVÁ, J.; ZÁRECKÁ, J.:Základy oděvního výtvarnictví. Praha 1987, s. 60

Existovaly však i jiné typy obuvi. Jedním z nich byly do půli lýtek vysoké crepidae, které se šněrovaly. Z Orientu se do Říma dostávaly nízké, pantoflům podobné socci, které se brzy staly symbolem zženštilosti, a byly proto často využívány herci v komediích. Herci na jevišti si také často obouvali boty s vysokou dřevěnou podrážkou, nazývané kothurny, které je opticky na jevišti zvyšovaly. 28 Římští vojáci si obouvali pevné boty, jejichž podešve byly vyztuženy hřebíky. Těmto botám se říkalo caligae a nosil je i syn císaře Germanica, kterému se proto začalo přezdívat Caligula (Botička), a tato přezdívka mu zůstala i v pozdější době. 29 Nárt si vojáci kryli koženými pásky, ale prsty ponechávali volné. 30 Obrázek 7 Římská obuv: sandály; caligae vojenské centurionské jezdecké; calcei; calcei senátorské. Kresba L. Kybalová Chudí lidé a otroci nosili zpravidla dřeváky nebo si balili nohy do hrubé kůže či hadrů. 31 V Římě etiketa vyžadovala, aby si lidé před jídlem obuv z nohou sundali. Také jedna z prvních doložených kavalírských služeb dámě se týká právě pomoci při zouvání a obouvání bot. 32 28 KYBALOVÁ, L.: Starověk. Praha 1998, s. 139 29 Tamtéž 30 HOŠEK, R.; MAREK, V.: Řím Marka Aurelia. Mladá fronta, Praha 1990, s. 155-156 31 KYBALOVÁ, L., s. 139 32 KYBALOVÁ, L., s. 138-139

1.3 Středověk Z období stěhování národů není v Evropě mnoho dokladů o vývoji obuvi, jednotlivé kultury se v tomto období vzájemně prolínaly a mísily. Obuv v prvním tisíciletí se pravděpodobně příliš nelišila od obuvi starověkého Říma, který ovlivnil svojí expanzivní politikou vývoj v mnoha zemích nejen střední Evropy. 1.3.1 Obuv z období stěhování národů a Velké Moravy Již v době stěhování národů bylo obvyklé, že muži zasouvali dlouhé kalhoty do vyšší poloholeňové obuvi. Na iluminacích ze života českých knížat jsou muži velmi často znázorňování v kotníčkových černých botách s ostrou špičkou, v tunice s ozdobnými lemy a v dlouhých kalhotách úzkého střihu. 33 Doklady o oděvu a obuvi z období Velké Moravy přinášejí nejrůznější nálezy spadající svou datací do období mezi druhou polovinou 6. století a koncem 9. století. Nejjednodušší formou obuvi byly tzv. krpce, zhotovené z jednoho kusu kůže nebo opánky s mírně ohrnutým okrajem, stažené lýkem, provázkem nebo řemínkem. Druhým typem obuvi byly tzv. laptě, vyráběné z lýka. Vyšší šlechta nosila měkkou usňovou obuv kryjící lýtka. Tato obuv byla barvena načerveno nebo nazeleno, jak dokládají ikonografické nálezy. 34 Například sokolník ze Starého Města představuje vyobrazení postavy velmože obutého do bot dosahujících těsně pod kolena s mírně nahoru vytaženými špičkami. Podobné vysoké boty má i postava na stříbrném nákončí opasku z hrobu č. 390 v Mikulčicích. 35 Kromě vysokých pánských bot jsou z období Velké Moravy známy i boty po Obrázek 8 Sokolník ze Starého Města. 33 ŠTÝBROVÁ, M.: Boty, botky, botičky. V tisku. 34 MĚŘÍNSKÝ, Z.: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I. Libri, Praha 2002, s. 523-524 35 GALUŠKA, L.: Slované doteky předků. Brno 2004, s. 87

kotníky, ale i zcela nízké polobotky podobné krpcům, vyrobené většinou z kůže s měkkou podešví. Tyto boty držely na chodidle jen díky záchytným koženým řemínkům. 36 Slovanské ženy mohly nosit obuv podobnou té, která je známa z nálezů z polském Opole nebo z ruského Novgorodu, ze Staré Ladogy a z Meklenburgu.(Obr.9) 37 Jedná se o několik typů obuvi, od nízké botky s měkkou podešví, uchycenou k noze řemínkem omotaným kolem kotníku, přes kotníčkovou obuv z jednoho kusu usně sepnutou přezkou, až po vysokou, snad poloholeňovou obuv. Obrázek 9 Obuv slovanských žen z 10. a 11 stoletína podkladě nálezů. Kresba L. Galuška Pro slavnostní příležitost se vyráběly i látkové střevíce s vyšíváním a korálky. Prostí lidé však nosili obuv vyrobenou z lýka nebo si obouvali dřeváky. Jako ochranu před mrazem si někdy přivazovali k holeni kus kůže, kožešiny nebo látky. 38 1.3.2 Obuv byzantská Na severu se neoblékala šlechta tak nádherně jako v Byzanci, kde mnoho typů nejrůznější obuvi prozrazovalo postavení svého majitele. Členové šlechty nosili v byzantské říši kotníčkové boty zvané calceus, zatímco prostí lidé si obouvali různé druhy jednoduchých opánků carbatinas, které se uvazovaly jednoduše na tkanice nebo řemínky. 39 Oblíbené u vyšší vrstvy byly také nízké, uzavřené boty, tvaru pantoflí, kryjící pouze špičku nohy. Tyto botky byly velmi luxusní, vyráběly se z kůže nebo látky, někdy také z kombinace obou materiálů. Byly bohatě zdobeny výšivkou. 40 36 GALUŠKA, L.: Slované doteky předků. Brno 2004, s. 87 37 Tamtéž, s. 89 38 BERANOVÁ, M.: Slované. Libri, Praha 2000, s. 137 39 ŠTÝBROVÁ, M.: Boty, botky,botičky. V tisku. 40 KYBALOVÁ, L.: Středověk. Praha 1998, s. 34

1.3.3 Obuv románská V módě zůstaly běžné typy římské obuvi. Kromě sandálů, volně vázaných do libovolné výšky k lýtku, začínali příslušníci vyšších vrstev napodobovat římské typy uzavřené obuvi, tvarované z jednoho kusu kůže, se samostatnou podešví, které sahaly ke kotníkům. 41 Muži se někdy obouvali do vyšších bot sahajících do půli lýtek. Už v této době se začala objevovat obuv s protaženými špičkami. Její rozšíření však spadá do doby gotické. 42 Střevíce, nebo také třevíce, je název používaný pro boty vyšších vrstev. Jednalo se o uzavřenou obuvi sahající ke kotníkům, která měla zpravidla černou barvu, ale mohla být i barevná a zdobená. 43 Chudí lidé si vyráběli škorně z lýka. Tyto boty se také někdy nazývají krpce nebo opánky a nosily se nejen v Čechách, ale i v Rusku a Polsku. 44 Z doby kolem roku 998 pochází vyobrazení Oty III. v oficiálním rouchu vladaře. Kromě růžové dalmatiky se zlatým lemem a purpurového pláště patřily k tomuto rouchu i zlaté uzavřené střevíce. 45 Od začátku druhého tisíciletí začaly na vývoj obuvi působit módní vlivy, které se vyznačovaly výstředními tvary a ozdobným vyhotovením. Dokladem toho je například móda z 11. století, kdy byla obuv ve Francii vyráběna ze speciálně činěných kůží nazývaných kordován. Z této kůže se vyráběly střevíčky bohatě zdobené výšivkou z různobarevných nití, které tvořily různé geometrické tvary nebo stylizované rostlinné a zvířecí motivy. 46 Zvláštním druhem obuvi, která se nám z těchto dob zachovala, byly pontifikální střevíce, které spolu s pontifikálními punčochami tvořily odění nohou církevních hodnostářů. Obojí patřilo od počátku k mešnímu ornátu. Punčochám se v nejstarší době říkalo udones, obuv se nazývala campagus nebo subtalares. Toto označení bylo však do konce tisíciletí změněno na sandalia. Církevní obuv, která zpočátku patřila pouze k výsadám papeže a římských kleriků, je doložena od 6. století. V 8. století byly církevní 41 KYBALOVÁ, L.: Středověk. Praha 1998, s. 33 42 SKARLANTOVÁ, J; ZÁRECKÁ, J.: Základy oděvního výtvarnictví. Praha, 1978, s. 66 43 KYBALOVÁ, L., s. 34 44 Tamtéž 45 Tamtéž, s. 37 46 TALAŠ, V.; ŠTÝBROVÁ, M.: Stručné dějiny kožedělné výroby. In: Stručné dějiny oborů textil, oděvnictví, obuvnictví, Sciencia, Praha 2004, s. 20-32

střevíce nošeny již biskupy a některými kněžími po celé Evropě. Ti ale museli mít zvláštní povolení, privilegium nosit pontifikální punčochy a střevíce. V některých písemných pramenech je zmínka jen o obuvi a nikoliv o punčochách, ale míněno bylo obojí dohromady. To také dokazuje například vyobrazení církevního odění na mozaice z konce 5. století v kostele sv. Ambrože v Miláně a na fresce z 6. století v kostele sv. Callista v Římě. Na těchto vyobrazeních nejsou zobrazeny pouze bosé nohy obuté do sandálů, ale i bílé punčochy na nártech, kotnících a holeních. 47 brázek 10 Císař Justinián se svou družinou 546-548. Mozaika. San Vitale, Ravenna U nás jsou z tohoto období známy pozůstatky obuvi, které patřily pravděpodobně biskupovi Kosmovi pohřbenému roku 1098 v bazilice na Pražském hradě. Tyto boty jsou v natolik fragmentárním stavu, že jejich původní tvar nemohl být zjištěn. Je pouze patrné, že na svršku byly výšivky. V poněkud lepším stavu se zachovaly zbytky kožené obuvi biskupa Menharta pohřbeného tamtéž roku 1134. Střevíc měl postranní jazyky, svršek zdobený geometrickými a zoomorfními motivy, vyšívanými stříbrnou lamelkou a patní díl. Biskup měl boty na noze upevněny pomocí šňůrky stažené kolem nártu. 48 47 BRAVERMANOVÁ, M.: Hroby pražských biskupů v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. In: Archaeologia historica, roč. 29, Brno 2004, s. 599-612 48 Tamtéž

Od 11. století začaly ve větších městech vznikat řemeslné cechy. Šlechta si již nedávala zhotovovat oděv a obuv ve svých hradních dílnách, ale u vyhlášených mistrů ve městě. V tomto období se zhotovovala jednoduchá obrácená obuv, to znamená, že se spodek a svršek přiložily lícem k sobě a po rubové straně se sešily, potom se obuv obrátila lícovou stranou nahoru. Kopyta se používalo po sešití svršku a podešve na vytvarování a ustálení tvaru boty. 49 1.3.4 Obuv gotická Raně středověká obuv byla charakteristickým dobovým doplňkem. Zhruba od konce 13. století se na četných vyobrazeních setkáváme s mnoha variantami a formami obuvi, pro niž je charakteristická úzká a protažená špice. Zobákové boty byly měkké, většinou kožené boty, velmi úzké a těsně tvarované s prodlouženou špičkou. Obliba těchto špičatých a úzkých tvarů vedla Obrázek 11 Módní obuv 15. století nakonec až k nepřirozenému protažení špiček bot. 50 V první vlně nosili dvořané špičky tak dlouhé, že přesahovaly 2,5 krát délku chodidla. Takovou botu bylo nutné vycpat koudelí a ještě přivázat šňůrkou nebo řemínkem k pasu. 51 Zobáková obuv nebyla výstřední jen svým tvarem, ale mnohdy i barvou, navíc byla většinou přizdobena nejrůznějšími rolničkami a zvonečky. Dlouhé špičky znesnadňovaly chůzi a dobová nařízení se snažila omezovat délku špičky, která se stala 49 TALAŠ, V.; ŠTÝBROVÁ, M.: Stručné dějiny kožedělné výroby. In: Stručné dějiny oborů textil, oděvnictví, obuvnictví, Sciencia, Praha 2004, s. 20-32 50 ŠTÝBROVÁ, M.: Boty, botky, botičky. V tisku 51 KYBALOVÁ, L.: Středověk. Praha 1998, s. 197-199

ukazatelem sociálního postavení ve společnosti. 52 Obuv i oděv se staly prostředky pro vyjádření stavovských rozdílů. V pozdějších dobách se obutím odlišovali dokonce i ti, co pracovali s krví nebo špínou, jako byli například řezníci nebo koželuzi. 53 Počátkem pozdního středověku skončilo v důsledku mimořádných pohrom období stability. Rostl vliv bohatých měšťanů; šlechta zaváděla tzv. oděvní pořádky. Tyto předpisy se týkaly i velikosti obuvi, použitého materiálu a ozdob. Výjimky byly povoleny pouze sloužícím, kterým pán daroval obnošenou obuv. Všechny prohřešky proti těmto nařízením byly tvrdě stíhány pokutami. Za ženu musel platit pokutu její manžel. Nebyli však pokutováni jen ti, kdo zakázanou obuv nosili, ale také řemeslníci, kteří ji vyráběli. 54 Výstřelky středověké módy vyvolávaly rozhořčenou kritiku. Právní předpisy měly potlačit zbytečný přepych a zároveň udržet stavovské rozdíly. Oděvní zákon ve 14. století vznikl právě proto, že již nelze podle šatu zjistit stav a hodnost lidí, zda jsou princové, šlechtici, svobodní měšťané nebo řemeslníci, poněvadž se trpí, že se každý obléká podle své záliby. 55 Střevíce, třevíce byly v období gotiky viditelně bez známek šněrování a zapínání, ale začaly se objevovat se i první formy střevíců se zapínáním na řemínek před nárt. Stále ještě se nosily i sandálové typy obuvi, bohatě zdobené a vázané na řemínky až pod koleno. To se však týká jen šlechty, měšťanů a jejich sloužících. 56 Vesničané se obouvali do jednoduché obuvi opánkového typu. Tzv. postoly, lýčené nebo kožené boty, se přivazovaly k noze řemínky. K pracovní lidové obuvi patřily i pantofle a dřeváky. V zimě si lidé chránili nohy ovinkami ze zvířecích kůží, které přivazovali pod kolenem slaměným povříslem. Kotníčkové boty opatřené šněrováním - škarbály nebo škorně - byly v této době už všeobecně rozšířeny, a to i na venkově. Objevila se i poloholeňová obuv přivázaná řemínky ke kotníku a holeni. 57 Existovala také zcela volná forma škorní s jakýmsi lemem. K této obuvi se 52 SKARLANTOVÁ, J; ZÁRECKÁ, J.: Základy oděvního výtvarnictví. Praha, 1978, s. 70 53 ŠTÝBROVÁ, M..: Boty, botky, botičky. V tisku 54 Taméž 55 SKARLANTOVÁ, J; ZÁRECKÁ, J., s. 70 56 ŠTÝBROVÁ, M. 57 PETRÁŇ, J. a kol.: Dějiny hmotné kultury I. (2). Praha 1985, s. 888-894

nosily úzké kalhoty punčochového střihu překryté krátkou tunikou s režnou košilí. Obuv této vrstvy neměla z praktických důvodů prodloužené špičky. 58 Charakteristické pro obuv 14. a 15. století bylo to, že podešve neměly podpatek a boty byly ploché, jednopodešvové. Ještě ve 14. století převládaly střevíce bez uzávěru nebo s jednoduchými závěry. V 15. století přibývalo postupně knoflíčků, spon a přezek. Obuv byla poměrně měkká. V 15. století se objevily už i boty s výztužemi a občas i se zdvojenou podešví. 59 První velká módní vlna této obuvi přišla v polovině 14. století a trvala až do roku 1420. V roce 1422 dokonce francouzský král Karel VI. zakázal tuto obuv nosit. I když se zdálo, že této nepohodlné módě je konec, zobáková obuv se vrátila v polovině patnáctého století jako součást burgundského módního stylu. Tato druhá vlna již nebyla tak výstřední jako první, špice byly spíše ploché a hroty byly v jedné rovině s podešví, kterou však prodlužovaly už jen asi o polovinu délky chodidla. 60 Obuv zakončená různě dlouhou špičkou zůstala v oblibě po celé 15. století, definitivně opuštěna byla mezi lety 1480 a 1490. Koncem tohoto století se ostré špičky bot zakulatily a v 16. století vystřídaly zobáky široké špičky, zvané kravské tlamy, medvědí tlapy a podobně. 61 Zhotovovaly se nejčastěji ze žluté nebo černé kůže, šlechtici nosili boty ze sametu a hedvábí nebo z jemných barevných kůží. Vedle bot nosili muži běžně punčochovité pletené kalhoty podšité na chodidle podešví. 62 I když v tomto období vládne určitá jednota a rozdíly mezi mužskou a dámskou obuví jsou jen malé, zůstává faktem, že příliš dlouhé špice se pod dlouhou dámskou sukní nosit nedaly. Přes boty z měkké kůže se nazouvaly pro chůzi venku přezůvky, trepky nebo také patnochy. Byly to malované dřevěné nebo kožené podrážky s mírně protaženou špicí, které byly na noze uchyceny pomocí pásku přetaženého přes nárt. 63 58 ŠTÝBROVÁ, M.: Boty, botky, botičky. V tisku 59 PETRÁŇ, J. a kol., s. 888-894 60 KYBALOVÁ, L.: Středověk. Praha 1998, s. 197-199 61 Tamtéž 62 SKARLANTOVÁ, J; ZÁRECKÁ, J.: Základy oděvního výtvarnictví. Praha, 1978, s. 73 63 KYBALOVÁ, L., s. 197-199

Většina Husových stoupenců pocházela z nižší vrstvy a nosila opánky, škorně a škarbály. V té době se vytratil provokativní oděv kněze. Do módy se dostaly umírněné střevíce, bez zapínání, s postranním vykrojením, u kterých se často objevoval vyšší nártový dílec. 64 Ve 14. století je možné rozlišit podle ikonografických pramenů a archeologických nálezů tyto typy obuvi: nízký střevíc, uzavřený nebo mírně otevřený; nízký střevíc, vpředu vykrojený s jedním nebo více pásky přes nárt, nízký střevíc, v patní části potažený až nad kotník, uchycený páskou přes nárt; kotníkový střevíc, na nártu vykrojený, uchycený nad kotníkem kolem nohy; uzavřený kotníkový střevíc s přehnutým nebo jednoduchým okrajem; uzavřený kotníkový střevíc se šněrováním na nártu nebo na vnější straně nohy; polovysoké natahovací a šněrovací škorně; vysoké natahovací i šněrovací škorně, rozstřižené vpředu i po straně, měkké s výztužemi, bohatě zdobené; letní obuv sandály. V 15. století byly doloženy pouze nízké střevíce pod kotník s protaženou špicí a zapínáním na knoflíčky nebo šněrováním; kotníčkové střevíce na knoflíčky nebo s přehnutým okrajem; polovysoké škorně spínané přezkou; polovysoké a vysoké škorně se šněrováním nebo řemínky; pantofle; trepky s dřevěnou podrážkou sloužící jako návleky přes obuv. 65 Pontifikální střevíce se příliš nezměnily od těch předešlých jak dokazují dva nálezy z Pražského hradu. Z pontifikálních střevíců biskupa Bernarda Kaplíře ze Sulevic, pohřbeného roku 1240 do baziliky sv. Víta, se zachoval celý široký střední jazyk z jednoho střevíce a celá polovina i se středním látkovým vyšívaným ozdobným pruhem z druhého půlpáru. Obuv byla vyrobena z jemné kůže a svršek byl zdoben výšivkou z řetízkového stehu. Obrubou jednoho z postranních jazyků byla protažena šňůrka spletená ze silných nití. 66 Kožené boty biskupa Mikuláše pohřbeného roku 1258 se dochovaly téměř celé. V tomto případě se jednalo o uzavřenou obuv s rozparky po stranách uzavřenými dvěma knoflíčky. Na svršku byly pravděpodobně 64 ŠTÝBROVÁ, M.: Boty, botky, botičky. V tisku 65 PETRÁŇ, J.: Dějiny hmotné kultury I. (2). Praha 1985, s. 888-894 66 BRAVERMANOVÁ, M.: Hroby pražských biskupů v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. In: Archaeologia historica, roč. 29, Brno 2004, s. 599-612

zoomorfní výšivky a boty byly kdysi podšity. Byly zhotoveny v Čechách, ale kovová nit výšivky byla importem. 67 Podle tvarů lze liturgickou obuv rozdělit do tří typů. Boty biskupa Mikuláše patří ke třetímu, nejmladšímu. Tyto boty sahaly až ke kotníku a vpředu měly krátký výřez, který usnadňoval obouvání. Původně měly i jazyk a řemínky na uchycení boty k noze, ty se však nezachovaly. 68 1.4 Novověk Pro období novověku, to znamená přibližně od konce 15. století, již existuje velké množství jak obrazového tak nálezového materiálu pro studium vývoje obuvi. Obuv se v tomto období dále diferencovala. Objevily se nové tvary a střihy, mužská a ženská obuv se od sebe začala vzájemně lišit, což nebývalo v minulém období vždy pravidlem. Začaly se také vyrábět speciální boty podle účelu, kterému měly sloužit. Novověk je také obdobím na jehož konci se rozpadají jednotlivé cechy a mizí stará cechovní omezení, která bránila většímu rozvoji. 1.4.1 Obuv renesanční Renesance se obracela zpět k ideálům antického světa. Zavrhla Obrázek 12 Tzv. hubatá obuv. H. Holein ml.; Vyslanci, 1533; National Galery, London 67 BRAVERMANOVÁ, M.: Pohřební výbava pražského biskupa Mikuláše. In: Archaeologia historica, roč. 32, Brno 2007, s. 477-489 68 BRAVERMANOVÁ, M.: Pohřební výbava pražského biskupa Mikuláše. In: Archaeologia historica, roč. 32, Brno 2007, s. 477-489

nepřirozené špičaté tvary, a proto i z obuvi mizí prodloužené gotické špičky. Jinak však nebyl tvar bot předmětem velkého zájmu. Boty byly často nahrazovány punčochovými kalhotami opatřenými podrážkami. Všeobecně byly boty v tomto období velmi nenápadné, ploché, bez podpatku, volně tvarující nohu, vpředu mírně zašpičatělé nebo kulaté, nejčastěji zcela nízké, někdy měly formu pantofle. Pokud sahaly ke kotníku, upevňovaly se na vnitřní straně šněrováním. Pro jízdu na koni, cestování a lov byly nezbytné holínky, které zůstaly poměrně nízké a přiléhavé. 69 Koncem 15. a počátkem 16. století byly špičaté boty vystřídány Obrázek 13 Obuv s vertikálními a horizontálními prostřihy. A. Moro: Portrét Maxmiliána II. 1550; 184x100 cm; Prado, Madrid.. Foto Erich Lessing/AKG kulatou a čtvercovou špičkou, která byly ve 30. letech už tak široká a rovně zakončená, že se botám začalo říkat kraví huba, kachní zobák nebo také hubatá obuv. Krátká bota se širokou prstovou částí, někdy až třicet centimetrů, měla svůj původ v Německu. 70 Špice byly vycpány aby si udržely svůj tvar, ale jinak byla obuv i nadále velmi plochá a nízká, takže sotva kryla patu a špičku, musela proto být leckdy opatřena páskem přes nárt, aby nespadla z nohy. 71 Mužské střevíce dvořanů nebyly příliš těsné, přesto však boty zůstaly i nadále velmi nepohodlné. Svršek byl většinou sešitý ze dvou částí jemné usně obráceným způsobem. Nártová část byla obyčejně hluboko 69 KYBALOVÁ, L.: Renesance. Praha 1996, s. 30 70 ŠTÝBROVÁ, M.: Boty, botky, botičky. V tisku. 71 KYBALOVÁ, L., s. 66

vykrojená, patní část dosahovala jen lehce pod kotník. Obuv byla zdobena prostřihy, které se zhotovovaly prořezáním nebo vypalováním a to jak vertikálně, tak i horizontálně. Ke konci druhé třetiny 16. století se průřezy staly elegantnějšími a jemnějšími. Byly doplňovány vyráženými nebo prořezávanými geometrickými tvary. V průřezech bylo často možné vidět látku, pokud možno kontrastní barvy. 72 Na okrajové nártové části byla často malá rozeta, mašle, někdy také plastické lemy kolem horního obvodu svršku. Zavazovaly se na tkanice a stuhy, nebo se zapínaly na přezky a knoflíčky. Obuv se zhotovovala z aksamitu, kordovánu, jirchy, ale také z hovězí nebo skopové usně. 73 Luxusní boty ovlivněné španělskou módou měly často přírodní světlou barvu, ale oblíbená byla například i červená, žlutá, zelená, modrá, růžová a černá barva. V první polovině 16. století bylo možné vidět na botách společně i více barev. Všeobecně byly boty v tomto období pestrobarevné. 74 Prostřihovanou módu mají na svědomí lancknechti, díky nimž byl oděv vznešených lidí celý pokryt drobnými prostřihy, a to včetně pokrývek hlavy a bot. Jsou zobrazování v nízkých střevících širokého tvaru s rozetou nebo mašlí v nártovém výstřihu. Od 17. století díky nim přišly do módy také vysoké kožené holínky mušketýrského typu, s velkou ohrnovací manžetou, vrapením kolem kotníků, ostruhami připjatými pomocí řemínků a mírným podpatkem. Postupem času se podpatky z vrstvené kůže, které měly v tomto období pouze praktický smysl neboť zajišťovaly nohu v třmeni, stávaly velmi nápadnými a přehnutá kornoutovitá manžeta až nad kolena se z vnitřní strany podkládala drahocennými látkami a zasouvaly se do ní krajky. 75 Běžně obouvané dámské boty byly velmi podobné těm mužským, nízké, bez podpatku, volně tvarující nohu, hodně vystřižené. Mužské a ženské boty se od sebe začaly odlišovat až koncem 16. století. Od 80. let 72 BRAVERMANOVÁ, M.; BŘEZINOVÁ, H.; HLAVÁČEK, P.: Soubor renesančních bot ze studny u kostela Všech svatých na Pražském hradě. In: Archaeologia historica, roč. 23, Brno 1998, s. 471-492 73 ŠTÝBROVÁ, M.: Boty, botky, botičky. V tisku. 74 BRAVERMANOVÁ, M.; BŘEZINOVÁ, H.; HLAVÁČEK, P.: Soubor renesančních bot ze studny u kostela Všech svatých na Pražském hradě. In: Archaeologia historica, roč. 23, Brno 1998, s. 471-492 75 ŠTÝBROVÁ, M. Obrázek 14 Benátská kurtizána v kothurnami na nohou.

16. století začaly ženy zejména v Benátkách a ve Španělsku nosit kothurny, nazývané také chopine, které ale neměly stejnou funkci jako ve starověku. Staly se jakýmisi přezůvkami, většinou typu pantofle na vysoké dřevěné nebo korkové podešvi různé výšky. V Benátkách se nosila obuv s podešví až šedesát centimetrů vysokou a ve Španělsku byly zcela běžné třiceticentimetrové podešve. 76 Byly potažené kůží nebo hedvábnou či sametovou látkou a běžně nošené boty se do nich navlékaly. Šlo o velmi nákladnou a ozdobnou součást oblečení, ale její účel byl zcela praktický. Renesanční města bez kanalizace nepatřila k těm nejčistším místům a tak aby dámy uchránily mnohdy ještě dražší oblečení vystupovaly na tyto vysoké a nepohodlné boty. Dáma v těchto botách ale nemohla kráčet sama, potřebovala služku, aby ji doprovázela a podpírala. 77 V 16. století se móda v evropských zemích vyvíjela poměrně samostatně. 78 Mezi šlechtou v celé Evropě a i v Čechách, byla všeobecně přijímána španělská móda, zatímco o století později se všeobecně prosadila móda francouzská. Španělskou tradici u nás v období renesance ještě více upevnil císař Rudolf II., neboť byl sám vychováván u španělského dvora. Obyčejná obuv se rozlišovala pro letní a zimní období. Zimní byla vycpaná srstí zvířat. Zhotovovaly se jakési bačkory z plsti. Byla to černá kotníčková obuv se zapínáním na přezku, s vykrojením nebo prostřihem nad nártem. 79 Kněží nosili v době renesance škorně, boty a střevíce. Technologické postupy užívané pro výrobu renesanční obuvi byly známy už od středověku a po dlouho dobu se nijak nezměnily. Jednotlivé dílce byly vykrajovány ševcovskými noži. Při šití bot se používala šídla a rádla. Všechny boty byly šity ručně a jednotlivé dílce byly spojeny dratví, nití, ve které byly zapleteny prasečí štětiny. V této době se nejčastěji používal skrytý a dvouniťový steh, na obuvi bylo možno pozorovat několik druhů švů. Těsnící proužek, který byl vkládán mezi podešev a svršek, v době středověku ztratil svůj význam, protože švy 76 BOMBOVÁ, E.: Scénická obuv. Bratislava, 1987, s. 5-8 77 KYBALOVÁ, L.: Renesance. Praha 1996, s. 38-39 78 SKARLANTOVÁ, J; ZÁRECKÁ, J.: Základy oděvního výtvarnictví. Praha, 1978, s. 79 79 ŠTÝBROVÁ, M.: Boty, botky, botičky. V tisku.

byly ponořeny do rýhy proříznuté po obvodu podešve. Na podešve a stélky byly použity silnější a tužší usně, na svršky se používala useň jemnější. 80 Střevícové svršky se skládaly z dvou nebo tří dílů, přišitých ke stélce samostatně, lícem svršku dovnitř. Potom byly boty obráceny, nazuty na ševcovské kopyto, a po vytvarování napařováním byly hřbetovým švem sešity patní a nártový dílec. Při zhotovování jednodílného svršku se postupovalo obdobně, šev mezi patou a nártem byl umístěn do vnitřní strany boty. Všechny boty byly zhotovovány symetricky, ale konečná úprava u vysokých a polovysokých bot byly asymetrická. Podešev byla přišita až po vytvarování svršku. 81 Z roku 1626 pochází dekret vévody Maxe I. Bavorského, který nedovoloval nižším vrstvám nosit rámovou obuv. Obrácený způsob výroby obuvi tak zůstal používán až do 18. století. 82 Z období renesance pochází velký soubor obuvi vyzvednuté ze studny u kostela Všech svatých na Pražském hradě. Jedná se o soubor kožené obuvi, čítající 8 celých párů, 12 půlpárů a dalších 50 fragmentů, které byly objeveny v roce 1925. Jedná se o kolekci luxusní obuvi z míst kde v minulosti sídlil panovník, jeho dvůr, vysoká šlechta a církevní hodnostáři. 83 1.4.2 Obuv barokní Pro období 17. a 18. století bylo typické velké množství rozmanitých vzorů a střihů obuvi. Postupně mizely vysoké holínky, nosily se střevíce se zkosenou špičkou a podpatkem. Vyšší rovné podpatky, často i různobarevné, dodávaly postavě eleganci a usnadňovaly namáhavé stání při dlouhých dvorních ceremoniálech. 84 Podpatky přitahovaly pozornost již dříve. Od roku 1610 se barvily načerveno a červená podešev je známa dokonce z roku 1594. Tyto červené podpatky byly všeobecně rozšířeny 80 BRAVERMANOVÁ, M.; BŘEZINOVÁ, H.; HLAVÁČEK, P.: Soubor renesančních bot ze studny u kostela Všech svatých na Pražském hradě. In: Archaeologia historica, roč. 23, Brno 1998, s. 471-492 81 BRAVERMANOVÁ, M.; BŘEZINOVÁ, H.; HLAVÁČEK, P.: Soubor renesančních bot ze studny u kostela Všech svatých na Pražském hradě. In: Archaeologia historica, roč. 23, Brno 1998, s. 471-492 82 ATZBACH, R.: Středověká a raně novověká obrácená obuv z Kempten (Allgäu), Německo. In: Obuv v historii. Sborník k III. mezinárodní konferenci 25. 27. září 2000. Zlín 2001, s. 93-96 83 BRAVERMANOVÁ, M.; BŘEZINOVÁ, H.; HLAVÁČEK, P,s. 471-492 84 SKARLANTOVÁ, J; ZÁRECKÁ, J.: Základy oděvního výtvarnictví. Praha, 1978, s. 85

dlouho před tím, než se francouzský král Ludvík XIV. pokusil omezit jejich nošení pouze na francouzský dvůr a vysokou šlechtu. 85 Boty sahaly ke kotníku, spínaly se přezkou a byly často bohatě zdobené aranžovanými stuhami. Zaoblený tvar kožených bot odpovídal celkové módní siluetě právě tak jako jejich ozdoby: stříbrné spony a stuhy. Pro zvláštní slavnostní příležitosti nebyla výjimkou spona, která byla vlastně náročným šperkem, zdobeným drahými kameny nebo perlami. 86 Obrázek 15 Marie Terezie s rodinou. Podpatky bot byly zvýrazněny červenou barvou. Vysoké holínky byly v době baroka opatřeny podpatkem z plátků a ostruhou. Jednotlivé plátky podpatku držely pohromadě pomocí dřevěných kolíčků. V poslední třetině 17. století se u holínek objevila měkká manžeta ve tvaru trychtýře. V některých případech měl horní okraj manžety až sedmdesát centimetrů. Výška holeně obuvi byla hodně proměnlivá, nejnižší nesahaly i se zvednutou manžetou ani po koleno, jiné byly až do půli stehen. Holeň byla mírně uvolněná a tvořila záhyby. Celkově působila holínka až do třetí čtvrtiny 17. století měkce a nechávala kotníku volnost pohybu. 87 Později se stala holeň pevnější, sahala až po koleno. Horní okraj se stále ještě rozšiřoval do manžety, ale nebyl už tak výrazný. Manžeta byla 85 SWANN, J. M.: Obuv v sedmnáctém století. In: Obuv v historii. Sborník k III. mezinárodní konferenci 25. 27. září 2000. Zlín 2001, s. 93-96 86 KYBALOVÁ, L.: Barok a rokoko. Praha 1997. s. 80 87 ŠTÝBROVÁ, M.: Boty, botky, botičky. V tisku.

k holeni našitá a přestalo být zvykem tuto horní část holínky ohrnovat. Špičky holínek se udržely téměř po celé baroko a rokoko hranaté. Tuto obuv si nazouvali muži při jízdě, ale užívala se i pro běžné nošení. 88 V římské antické obuvi zvané calceus měla původ poloholeňová šněrovací obuv, která byla opatřena podpatkem v různém provedení. Ponejvíc se však objevoval podpatek potahovaný ve stejném tónu jako svršek, nebo tmavý. Tyto podpatky měly tvar hodně podobný dnešnímu špalíkovému podpatku, byly asi 4-6,5 cm vysoké a objevovaly se i v lehce zkosené formě, umístěné do středu podešve, v takovém případě byl podpatek většinou vyšší. Častým se stal také podpatek skládaný, který se objevuje ve spojitosti s vrstvenou podešví. 89 Ve třicátých letech 17. století se výrazně prosadily tmavé usňové boty ke kotníkům, které naprosto vytlačily vyšší obuv. Nártová oblast těchto bot byla prodloužena jazykem, který často vyčníval nad okraj obuvi. V poslední čtvrtině 17. století byl jazyk podšitý, aby byl pevnější a nosil se přehnutý horní okraj bot, ale i holínek. Pro zpevnění byl prošit tunelovým stehem. Konstrukce byla rámová, s výrazným okolkem, který se však v 18. století téměř vytratil. 90 V období raného baroka byla jedním z charakteristických rysů široká hranatá špice obuvi, která dosahovala šířky až 65 mm, na konci 17. století byly častější špičky kulatější. 91 Konstrukce obuvi se v 17. století změnila. Spojení svršku a podešve, bylo nepřímé, pomocí napínací stélky. Špička a pata byla dobře vytvarovaná, což dokazuje používání kopyt při napínání svršku. Svršek a podešev se spojovaly šitím. 92 88 Tamtéž 89 SWANN, J. M.: Obuv v sedmnáctém století. In: Obuv v historii. Sborník k III. mezinárodní konferenci 25. 27. září 2000. Zlín 2001, s. 93-96 90 ŠTÝBROVÁ, M. 91 SWANN, J. M., s. 93-96 92 BOMBOVÁ, E.: Scénická obuv. Bratislava, 1987, s. 5-8

Obrázek 16 Podešev obuvi z kostela sv. Hippolita s otisky motouzu. Foto E. Smejkalová Zatímco utváření svršku podléhalo okázalé módě, postupy při výrobě spodku byly přizpůsobeny cechovním pravidlům. Obuv baroka byla vyráběna z úsporných a estetických důvodů na symetrických kopytech, i když asymetrická kopyta byla běžně známá. Vnitřní podešev se skládala z vrchní podešve, která objímala stélku a mezipodešve z vláknité vrstvy. 93 Svršek byl po napnutí na kopyto s vnitřní podešví, a potom spolu s usňovým páskem, který probíhal kolem boty, sešit se stélkou. Přečnívající napínací záložka svršku a přehnutý usňový pásek byly sepnuty pomocí motouzu a podešev byly přišita na rám. 94 Poté, co holínky vystřídal střevíc, v tmavém barevném provedení, staly se různé typy spon a přezek dominantní ozdobou, nejprve u pánské a později i u dámské obuvi. V 17. století soupeřily spony a přezky s výraznými mašlemi, které nosili muži i ke střízlivému holandskému a anglickému kroji. Hojně se užívala také krajka. Mimo běžného šněrování na tkanice byla šněrovací partie této obuvi ještě zdobena několika aranžovanými stuhami, připevněnými na jazyk, které se po zašněrování tkanicemi povytáhly přes tkanice. 95 93 SCHREIER, W.: Technické postupy utváření spodku obuvi v době baroka. In: Obuv v historii. Sborník k III. mezinárodní konferenci 25. 27. září 2000. Zlín 2001, s. 118-120 94 Tamtéž 95 ŠTÝBROVÁ, M.: Boty, botky, botičky. V tisku.