TRANSFER TECHNOLOGIÍ
Publikace vyšla s podporou Ministerstva zahraničních věcí ČR a Evropské Unie. Obsah publikace nemusí vyjadřovat stanoviska sponzorů a nezakládá odpovědnost z jejich strany.
ÚVOD Objem celosvětových emisí skleníkových plynů každoročně roste závratným tempem navzdory všem varováním ze strany Mezivládního panelu OSN pro klimatické změny (IPCC). Současný nárůst je do velké míry spjat s překotnou industrializací rychle se rozvíjejících ekonomik Asie a Jižní Ameriky, která je poháněna konvenčními, tj. fosilními zdroji energie. Do roku 2030 se dle projekce Mezinárodní energetické agentury (IEA) zvýší poptávka po energiích o 53 %, přičemž plných 70 % připadá na vrub dnešních rozvojových zemí.1 Pokud tedy chceme alespoň teoreticky uvažovat o stabilizaci klimatu na bezpečné úrovni, tj. v rámci hranice 2 C, potřebujeme globální a urychlené navýšení investic do moderních, nízko-uhlíkových technologií, které nahradí fosilní zdroje energie a zabrání vypouštění obrovského množství skleníkových plynů do atmosféry. Aby mohl technologický prvek efektivně pomoci přechodu na nízko-uhlíkový model ekonomického rozvoje, je nutné splnit několik předpokladů. Tím prvním a nejdůležitějším je co nejširší přístup k technologiím, které nemohou zůstat výsadou bohatých států. Proto se v souladu s Rámcovou úmluvou o klimatických změnách OSN (UNFCCC) hovoří o tzv. transferu technologií. Jeho princip je vtělen do článku 4 paragrafu 5 Úmluvy, který mj. uvádí, že rozvinuté země mají podniknout všechny kroky vedoucí k podpoře, pomoci a financování transferu a přístupu k technologiím šetrným k životnímu prostředí ostatním zemím, zejména rozvojovým. Úspěšná implementace výše uvedeného principu vyžaduje vhodný institucionální a organizační rámec na globální úrovni, který bude řídit a usměrňovat jednotlivé aktivity, které se dají klasifikovat jako transfer technologií. Dalším prvkem je vytvoření vhodného prostředí (legislativního a ekonomického) pro investice do moderních technologií tak, aby se staly ekonomicky zajímavé pro případné investory. To znamená zavádění politických a ekonomických nástrojů, jako jsou změny v daňovém systému, vytvoření funkčního trhu s emisními povolenkami, dotace a jiné ekonomické pobídky nebo účinné environmentální standardy pro průmyslovou výrobu, dopravu a stavebnictví. Jde tedy o nastavení vhodných ekonomických pobídek pro inovativní technologie. Vhodné prostředí jde ruku v ruce s budováním kapacit v rozvojových zemích, kde prozatím chybí institucionální i lidské kapacity související s údržbou, managementem a produkcí moderních technologií s vysokou přidanou hodnotou. V neposlední řadě jde o nalezení nových, dostačujících finančních zdrojů a mechanismů pro financování transferu technologií z rozvinutých zemí do rozvojových a s tím souvisejících záležitostí. 1 OECD/IEA: World energy outlook 2006. Paris, 2006, s. 82. 1
1. CO MYSLÍME TRANSFEREM TECHNOLOGIÍ? Podle třetí zprávy IPCC znamená transfer technologií široký soubor procesů, pokrývajících toky knowhow, zkušeností a technického vybavení pro mitigaci a adaptaci, zacílených na různé aktéry, jako jsou národní vlády, soukromé společnosti, finanční instituce, nevládní organizace a výzkumné a vzdělávací instituce. 2 Z výše uvedené definice je zřejmé, že se jedná o vysoce komplexní problematiku skládající se z mnoha procesů, jako je např. schopnost použít nové technologie a porozumět jejich fungování a dále je aplikovat, včetně kapacity nutné pro výběr vhodné technologie, kterou je možné přizpůsobit místním podmínkám a potřebám. Nemůžeme proto transfer technologií redukovat na dovoz nebo nákup přístrojů či technologického hardwaru. Centrálním bodem tohoto procesu je především budování místních kapacit institucionálních i lidských tak, aby místní lidé, farmáři, firmy i komunální samospráva byli schopni navrhnout a vyrobit technologie, které mohou být rozšířeny v rámci národní ekonomiky. Pokud mají rozvojové země ve střednědobém výhledu začít mírnit prudký růst svých emisí skleníkových plynů a v budoucnu jej snižovat, přičemž budou mít stále kapacitu na ekonomický růst, klíčový pro ně bude přístup k moderním technologiím, které nepřispívají ke zvyšování emisí. Proto je přenos technologií považován za jednu ze zásadních součástí potenciální dohody o změně klimatu v rámci UNFCCC po roce 2012. Inovace v oblasti technologií a rapidní nárůst a rozšíření moderních technologií pro snižování emisí skleníkových plynů, stejně jako pro adaptace na již nevyhnutelné změny, je potřebná především ze dvou důvodů: k dosažení hlavního cíle UNFCCC, kterým je stabilizace koncentrací skleníkových plynů v atmosféře na hladině, která zabrání růstu průměrné globální teploty o 2 C; vyhnout se modelu rozvoje závislému na spalování fosilních paliv, neboť zesiluje klimatické změny a ohrožuje ekonomiku, bezpečnost a lidská práva. Tyto cíle se týkají globálního nízko-uhlíkového rozvoje, který vyžaduje extenzivní rozšíření různých existujících a nových technologií určených pro snižování emisí a adaptaci na již probíhající a nevyhnutelné změny. Technologie jsou jedním z klíčových prostředků, jak splnit cíl pro posun investičních toků směrem k nízko-uhlíkovému rozvoji, jež povede ke snížení celosvětových emisí o polovinu do roku 2050 oproti roku 1990. Pro dosažení výše uvedených cílů potřebují rozvojové země pomoc s rozvojem lidských zdrojů a kapacit (znalosti, techniky a manažerské dovednosti), dále si musí vytvořit a udržet nutné instituce a získat a adaptovat specifický hardware. Přenos technologií, především z rozvinutých do rozvojových zemí, proto musí být aktivní na široké frontě, pokrývající software a hardware, ideálně v určitém širším rámci. 2 2 IPCC: Methodological and Technological Issues in Technology Transfer. A Special Report of Working Group III of the IPCC. 2000.
3. NOVÉ PARADIGMA V ENERGETICE Pro opravdu zásadní snižování objemu exhalací skrze transformaci energetiky v industrializovaných zemích a rozšíření moderních energetických služeb mezi chudé obyvatelstvo rozvojových zemí, je nutné přijmout nové paradigma v celkovém přístupu společnosti k energetickým zdrojům, způsobům její výroby i spotřeby. Doba levné fosilní energie je nenávratně pryč. Energetická výnosnost, tedy poměr mezi energií vynaloženou a získanou, neustále klesá.3 Naopak celková poptávka po energiích stoupá.4 Světové deníky stále častěji tisknou palcové titulky varující před energetickou krizí. Ovšem ne nadarmo se říká, že každá krize v sobě nese příležitost a zárodek něčeho nového. V tomto případě se jedná o model rozvoje nezávislého na spalování fosilních zdrojů energie a nastartování nízkouhlíkové ekonomiky s lokální výrobou a spotřebou energií. Základní stavební kameny této progresivní energetické politiky spočívají v důrazu na: zvyšování efektivity stávajících zdrojů energie a snižování celkové spotřeby energií (na straně domácností, průmyslu i státu); zavádění obnovitelných zdrojů energie; kombinaci integrace a decentralizace výrobních kapacit a přenosových soustav. 3.1 ENERGETICKÁ EFEKTIVITA Zvyšování energetické efektivity je ekonomicky i sociálně nejvýhodnější cesta vedoucí ke snižování emisí skleníkových plynů i závislosti na importech fosilních paliv. Efektivita je tzv. win-win řešení. Snižování energetické intenzity národního průmyslu může ušetřit obrovské prostředky. Např. IEA ve své studii ukázala, že v průměru jeden dolar investovaný do efektivnějších elektrických spotřebičů a budov redukuje o dva a více dolarů částku nutnou na investice do výroby elektřiny. Tento poměr je přitom nejvyšší, tudíž nejvýhodnější, v rozvojových zemích.5 Přesto nedochází k rozšíření efektivnějších postupů a technologií dostatečně rychle. Na trhu totiž stále existuje několik zásadních bariér, jako je např. omezené povědomí místních politických a průmyslových představitelů, nedostatečné tržní pobídky pro investice, slabé institucionální a personální kapacity a kapitálové možnosti. Přitom mnoho opatření má negativní náklady a rychlou návratnost investic, protože úspory díky tomu získané jsou vyšší než náklady na tato opatření.6 Bohužel právě u těchto projektů a opatření můžeme narazit na největší překážky, především ve stavebnictví a dopravě. Z ekonomického pohledu je např. nejvýhodnější investovat do energetické efektivity u nových budov, ale stavební firmy nemají žádnou motivaci srazit investorovi účty za elektřinu. Podobné energetické koncerny mají velmi malé pobídky k podpoře vyšší efektivity bez regulatorních zásahů. Nedostatečná informovanost spotřebitelů na druhé straně způsobuje jejich neochotu investovat do efektivnějších a čistších energií a spotřebičů (viz současný příklad úsporných žárovek). 3 viz. Cílek, V., Kašík, M.: Nejistý plamen: průvodce ropný světem. Praha: Dokořán, 2008, s. 16nn. 4 Mezi roky 1990 2006 vzrostla poptávka o 25%. Meziroční tempo růstu poptávky se pohybuje kolem 1.6%. Viz. World Energy Outlook. OECD/IEA: Paris, 2008, s. 506. 5 IEA, World Energy Outlook 2006, s. 193. 6 viz. slavná McKinsey křivka nákladů na snižování emisí skleníkových plynů podle různých technologií. McKinsey and Company: Pathways to a low-carbon economy: version 2 of the global greenhouse gas abatement cost curve. 2009, s. 7 3
3.2 DECENTRALIZACE A OBNOVITELNÉ ZDROJE ENERGIE V současné době se v zemědělských oblastech rozvojových zemí využívají energetické systémy s připojením na síť, tzv. off-grid řešení tedy soběstačné systémy nezávislé na centrální přenosové soustavě. Nicméně převážná část pochází ze sítě a rozšiřování přístupu k elektřině se děje skrze rozšíření sítě z velkoměst do obcí a vesnic. V dopravě se využívají nafta a benzin, zatímco palivem pro vaření a teplo zůstává tradiční biomasa. Musíme rozlišovat mezi zdroji energie pro výrobu elektřiny a pro teplo a vaření. Off-grid možnosti pro výrobu elektřiny zahrnují malé vodní a větrné elektrárny a fotovoltaické panely. Co se týče vaření, zůstane tradiční biomasa hlavním palivem i v dohledné budoucnosti, zde je tedy velký prostor pro efektivnější spalování v kamnech. Decentralizované energetické služby, tedy služby poskytované systémy, v nichž některé nebo všechny hlavní prvky energetický zdroj, management, distribuce a fakturování jsou lokální, v geografické blízkosti k uživatelům,7 jsou ideálním řešením pro podmínky rozvojových zemí, protože: jsou založeny na malých výrobních jednotkách, které lze rychle a jednoduše instalovat a také financovat; decentralizované systémy lze lépe adaptovat na použití rozptýlených obnovitelných zdrojů; poskytují více lokálních pracovních nabídek. Jako příklad nám může sloužit Nepál, kde je zhruba 4,7 milionu obyvatel bez přístupu k elektřině. Zatímco městské oblasti jsou vcelku dostatečně pokryty, do odlehlých, horských komunit se přenosové sítě v blízké budoucnosti určitě nedostanou. Proto v roce 1996 vznikl Nepálský program na podporu malých vodních elektráren, který podpořil vznik 10 MW instalovaného výkonu. Elektrárny pokryjí spotřebu elektřiny až 100 000 domácností. Do roku 2011 by měl instalovaný výkon stoupnout na 25 MW s energií pro 250 000 domácností. Celkový potenciál těchto zařízení se přitom odhaduje na 150 MW.8 Off-grid systémy jsou také mnohem levnější než výstavba centralizovaných zdrojů s hustou sítí přenosových soustav. Analýza UNDP ukazuje, že náklady na elektrifikaci rurálního obyvatelstva rozvojových zemí pomocí off-grid řešení by se pohybovaly okolo 10 mld. US$ ročně, což je méně než jedna čtvrtina částky, která by byla zapotřebí pro klasické centralizované systémy (podle WB kolem 850 mld. do roku 2030).9 Další výhodou je, že obnovitelné decentralizované zdroje často vedou k menším projektům, které lze mnohem rychleji implementovat přístup k energii lze tedy uskutečnit v řádech měsíců namísto několika let, jež jsou zapotřebí pro vybudování klasických elektráren a přenosových soustav. 4 7 BARNETT, Andrew et al.: Access to sustainable energy sources on a local level expert analysis and study on the current policy issues. Practical Action, 2008, s. 12 8 UN Energy: Addressing energy poverty for the achievement of the MDGs: progress, challenges and priority actions. Draft version. 2008, s. 13 9 UNDP: Financing for a sustainable world: enhancing financial flows to developing countries. Background paper for the 2008 Accra high level forum on aid effectiveness. 2008, s. 18
Vytvoření regulatorního rámce, který preferuje čistou energetiku, je podmínkou pro vznik a implementaci projektů spojených s přístupem k čisté energii (tj. efektivní a obnovitelné). Snížením nákladů, rizik, nejistoty a časové náročnosti investice se rapidně zvyšuje atraktivita těchto řešení pro soukromé i veřejné subjekty. Druhou podmínkou je dostatečná informovanost o výhodách čisté energie a hrozbách využívání fosilních paliv jak mezi politiky, byznysmeny, tak nejširší veřejností. K aktivnímu zapojení rozvojových zemí do tohoto procesu je nutné pomoci jim s budováním kapacit v rámci státní správy jednotlivých zemí tak, aby si samy mohly stanovit své priority a politická opatření vedoucí k větší efektivitě průmyslu a rozšíření energetických služeb mezi své obyvatelstvo. Podstatnou roli zde hraje rozvojová spolupráce, jež může velmi pomoci při překonávání různých překážek: vytvoření vhodného ekonomického a legislativního prostředí, které bude motivovat soukromý sektor do investic do čisté energie decentralizované a lokální (např. pevné výkupní ceny, půjčky s nízkým úrokem, PPP apod.), pomoci získat přístup k financování potřebných projektů (studie proveditelnosti, budování kapacit atd.) u soukromých subjektů (banky) a mezinárodních finančních nástrojů (GEF, mezinárodní trh s uhlíkem apod.). Přestože jsou obnovitelné zdroje energie i investice do efektivity z dlouhodobé perspektivy konkurenceschopné s fosilními zdroji, prvotní náklady jsou mnohem vyšší (např. koupě úsporné žárovky - desetkrát vyšší původní investice, která se ovšem v čase vrací zpět díky úsporám spotřeby). Většina financí musí přijít z privátního sektoru, protože investice v příštích dekádách spojené s transformací energetiky spolknou stovky miliard dolarů ročně. Nyní jde tedy o nasměrování investic do nízko-uhlíkových technologií tak, aby nedošlo k uzamčení energetiky ve fosilní podobě v rozvojových zemích na příštích 30-40 let, což je zhruba životnost energetických projektů. Druhou výzvou také zůstává nasměrovat tyto investice do zemí, které to nejvíce potřebují. To může být ještě větším problémem, protože do regionu sub-saharské Afriky se dostalo méně než 1 % z celosvětových soukromých investic do čisté energie za rok 2007.10 Jedním z hlavních nástrojů pro přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku, na němž se mezinárodní společenství shodlo v rámci Kjótského protokolu, je tzv. Clean Development Mechanism (CDM). Ten má teoreticky vést ke dvěma cílům snižovat emise v rozvinutých zemích a podporovat rozšiřování moderních technologií v rozvojových zemích. Funguje na principu cap-and-trade, kdy investor investuje do projektu v rozvojové zemi, jež sníží emise skleníkových plynů o určitý počet tun, na základě toho pak dostane hostitelská země povolenky (CERs), které prodá zpět investorovi podle aktuální ceny na trhu. Takto postavený mechanismus by měl generovat 10 100 miliard dolarů ročně v závislosti na ceně jedné tuny uhlíku. Problémem zůstává, že drtivá většina projektů končí pouze v pěti zemích Číně, Indii, Brazílii, Jižní Koreji a Mexiku. 10 UNEP, SEFI, NEF: Global trends in sustainable energy investment 2008: analysis of trends and issues in the financing of renewable energy and energy efficiency. 2008. Celkové investice za rok 2007 byly odhadnuty na 150mld. dolarů. 5
Očekává se, že do roku 2012 budou projekty v těchto zemích generovat až 80 % CDM kreditů. Navíc až polovina z těchto kreditů pochází ze snižování jiných než CO2 emisí (především HFC23), které poskytují vyšší návratnost investic, ale mají velmi omezený vliv na rozvoj moderních technologií. Přitom potenciál v Africe je obrovský. Jak ukazuje studie Světové banky, v sub-saharské Africe může být vytvořeno až 170 GW dodatečné kapacity elektrické energie z nízkouhlíkových zdrojů, které by měly nárok být počítány jako CDM. Tento potenciál přitom dvojnásobně převyšuje současný instalovaný výkon.11 Ovšem uhlíkový trh není schopen plně využít mitigačního potenciálu ani v jiných částech světa, protože nemotivuje k investování do opatření s negativními náklady. Tam totiž brání jejich rozšíření bariery, které nejsou spojené s cenou uhlíku (např. energetická efektivita) nebo jejich cena převyšuje aktuální tržní cenu uhlíku (např. fotovoltaické panely, investice do výzkumu a vývoje). Níže uvedený graf je velmi známou McKinsey křivkou,12 která ukazuje ekonomickou nákladnost jednotlivých technologií a opatření v souvislosti se snížením emisí CO2 o jednu tunu. Jasně lze vidět, že uhlíkový trh pokrývá pouze určitou část řešení, a proto musí být doplněn dalšími politickými kroky. Levý okraj grafu představuje opatření, která znamenají negativní náklady (energetická efektivita), jejichž návratnost do budoucna je velmi vysoká, ale jejich rozšíření brání netržní (politické) bariery. Řešením je v tomto případě spíše než uhlíkový trh zavádění standardů, certifikátů apod. Pravý okraj naopak reprezentuje nejnákladnější opatření, která ovšem mají obrovský potenciál do budoucna (výzkum a vývoj). Zde opět selhává tržní řešení a nastupují spíše státní podpory, granty, PPP projekty a jiná podpůrná opatření financovaná z veřejných zdrojů. Uhlíkový trh, a tržní mechanismy obecně, je také kritizován za svou vysokou nestabilitu a vysokou volatilitu. Vlivem toho se totiž nedá určit, jaké z něj budou výnosy a jaké množství peněz se dostane do mezinárodních finančních mechanismů. Proto se pro další období (tj. po roce 2012) počítá s významnou reformou nástroje CDM. Existují návrhy na tzv. sektorové přístupy, což by znamenalo stanovení určitého emisního limitu na jednotku výroby (např. tunu oceli, papíru, cementu atd.) v různých průmyslových odvětvích. Podniky, které překročí tento limit, mohou nakupovat povolenky od těch, které budou naopak vyrábět efektivněji pod limitem. 6 11 GOUVELLO, Christophe de, DAYO, Felix B., THIOYE, Massamba: Low-carbon energy projects for development in sub-saharan Africa: unveiling the potential, addressing the barriers. World Bank: 2008, s. 152 12 viz. Pathways to a low-carbon economy: version 2 of the global greenhouse gas abatement cost curve. McKinsey and Company, 2009.
Do celého systému navíc nejspíše vstoupí povolenky z lesnictví (tj. ze zastavení odlesňování a zalesňování), které mohou celý systém zkomplikovat tím, že celý trh zahltí výrazně levnějšími povolenkami. Globální emisní trh má svá nebezpečí, stejně jako jsme je pozorovali u evropského emisního obchodování. Spočívají především v zahlcení systému levnými povolenkami a vynětím hlavních průmyslových odvětví z obchodování. Pokud má tento tržní mechanismus generovat potřebné množství finančních prostředků, je nutné stanovit vysoké, právně závazné stropy pro vypouštění emisí skleníkových plynů. Zároveň je nezbytné vyhnout se možným spekulacím, které mohou vést k destabilizaci celého trhu (stejného jako v případě krize finančních trhů z roku 2008) skrze rozumnou regulaci. V rámci procesu UNFCCC se transfer technologií stal jedním z tzv. stavebních kamenů budoucí mezinárodní dohody, která po roce 2012 nahradí současný Kjótský protokol. Cílem je vytvořit a implementovat mezinárodní rámec, jež umožní rozvoj a rozšíření existujících i nových technologií na globální úrovni. Potenciální rámec má tři hlavní součásti: Potřeba koordinační, podpůrné a řídící funkce vztažené k technologiím pod hlavičkou UNFCCC. Nový orgán pod Úmluvou by měl spolupracovat s vědeckými panely a technickými komisemi, aby mezinárodní experti, představitelé soukromého sektoru a nevládních organizací byli zahrnuti do celého procesu. Potřeba vytvořit metodologii pro měření, hlášení a ověření technické a finanční podpory pro rozvojové země ze strany zemí rozvinutých. Podpora úspěšného a udržitelného transferu technologií implikuje vhodné ekonomické, sociální a legislativní prostředí, které přiláká domácí i zahraniční investice, jak soukromé, tak veřejné. Institucionální i lidské kapacity jsou jasným předpokladem pro vytvoření podobného prostředí. Budování kapacit: je nutné mít dostatečné vědecké a technické znalosti, kapacity a instituce ve všech zemích, protože jde o podmínku pro efektivní zhodnocení, adaptaci, řízení a rozvoj technologií. 7
Vládní aktivity: zahrnují vytvoření a přijetí adekvátních politik pro vytvoření tržních podmínek, jež poskytnou pobídky pro investice do moderních a nízko-uhlíkových technologií. Jedná se především o ekonomickou politiku, regulatorní rámce, transparentní a politickou stabilitu. Dále sem spadají: společné výzkumné projekty mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi, sdílení informací týkajících se nových technologií; zhodnocení místních podmínek, překážek a potřeb tak, aby případný přenos splnil místní požadavky skrze Zhodnocení technologických potřeb (TNA) nebo Národní akční plány pro adaptaci (NAPA); ustavení národních/regionálních center shromažďujících a sdílejících vědecké poznatky, informace a také zkušenosti různých zemí s jednotlivými technologiemi; mezinárodní programy pro výzkum a vývoj. Stabilizace antropogenních emisí na požadované úrovni vyžaduje rapidní navýšení investic do nízko-uhlíkových technologií na globální úrovni, zvláště v zemích s rychle rostoucí poptávkou po energiích. Část klimatické dohody týkající se financování technologií proto musí především cílit na opatření vedoucí ke snižování emisí v energetických sektorech a dekarbonizovat tak ekonomický růst rozvojových zemí. Zatímco jasná a stabilní cena uhlíku poskytuje dobrou pobídku pro investice a je nezbytná pro stimulaci investic zejména ze soukromého sektoru, nejedná se o nástroj dostatečný. Co zde potřebujeme, je adekvátní politické řešení. V rámci UNFCCC se proto očekává vznik nového Mezinárodního fondu pro klimatické změny, který má podporovat aktivity jako: navýšení prostředků do společného výzkumu a vývoje mezi rozvojovými a rozvinutými zeměmi; licencování technologií, kde jsou práva na duševní vlastnictví hlavní překážkou pro rozšíření; podpora budování institucionálních a lidských kapacit v rozvojových zemích; podpora modelových projektů velké, na zdroje náročné demonstrativní projekty klíčových technologií. 8
Transfer technologií Autor: Marek Vaculík Vydal: Pražský institut pro globální politiku Glopolis Design: Jan Žaloudek Tisk: Tiskárna Com4t Praha, prosinec 2009 9