Kameně a ďury Podbeskydí. ČT2, Nedej se, 11. 1. 2015

Kameně a ďury Podbeskydí ČT2, Nedej se, 11. 1. 2015 Václav ŠKARPICH, geomorfolog, Ostravská univerzita Jsme na Štramberku, těsně pod Štramberskou Trúbou známou, tady toto je chata doktora Hrstky a chystáme se do Slámovy sluje, což je taková, občas se to někdy nazývá pseudokrasová jeskyně, ale to není ten správný název. Ta jeskyně má hloubku 55 metrů a je vertikálního charakteru, je to taková propasťovitá spíše jeskyně. Není to klasická jeskyně. Oni odkryli tu jeskyni tím, že stavěli tu budovu, že vlastně při stavbě základů odkryly tu rozsedlinu. Nepůjdeme úplně na dno, protože to je taková dobrodružná cesta, docela nepříjemná, a je tam jedno takové dosti nepříjemné místo, takový železný žebřík. Tak ten je na takovou větší psychickou přípravu, bych řekl. Václav ŠKARPICH, geomorfolog, Ostravská univerzita Nejhorší jsou pro mě pavouci vždycky jako, aspoň ze začátku. Oni potom dál už tam nejsou. Ale překonat, překonávat se člověk musí, no. Jinak do dvou hodin budem venku, pokud ne, tak se musí volat záchranná služba, jo. Báňští záchranáři nebo... To je taková poučka, vždycky když někdo někam jde do jeskyně, tak musí říct, kam jde, v kolik bude venku, aby když se něco stane, aby ho tam začli hledat, jo. nejmenovaná osoba Jde tady vlastně o to, že my jsme teď na vápencích a pod nimi několik desítek metrů pod těmi vápenci už jsou méně odolné horniny, na kterých ta vápencová čapka sedí. A tím jak jsou ty vápence kompaktní a těžké, tak sklouzávají po těch méně odolných, po těch měkčích horninách flyšových, které jsou pod námi, a tak se stalo, že vlastně celý ten kopec se rozpoltit, vlastně dalo by se říct na dvě části a vlastně gravitačně ty oba dva bloky nebo minimálně jeden z nich ujíždí na jednu stranu kopce, a tak se ta rozsedlina rozšiřuje. Podobné prostředí, kde se nám vlastně rozjíždějí vápence a vznikají rozsedliny, tak najdeme například na Malé Fatře, v rumunských Karpatech a podobně. A tady toto je mimořádná věc pro Podbeskydí, potažmo pro celý tady beskydský-karpatský region, protože žádné takové další jeskyně, které by vznikaly ve vápencích a byly by gravitačního původu, tak tady žádné takové další nejsou. nejmenovaná osoba Vlastně celou dobu je to prostě propast, takže podle toho to tady vypadá, neustále vertikálně dolů. Dalo by se říct, že jsme v jedné velké trhlině uvnitř sesuvu. Tak a teď přicházíme do nejkrásnější části celé jeskyně, která se jmenuje Fifinův dóm, tady je dosti zajímavá krápníková výzdoba, jsou tady takové bochánky, brčka. No, a támhle propast pokračuje. Dolů je to dalších 25 metrů a tam je to hodně úzké a dosti nepříjemné průlezy. Geopark Podbeskydí leží v pahorkatině severně od beskydských hřbetů a má plochu 530 čtverečních kilometrů. V této krajině jsou stěsnány památky kulturní i památky geologické

historie. Dobývání nerostného bohatství v minulosti leckde obnažilo historii země zapsanou v kameni. Geopark Podbeskydí se nachází v centrální části Podbeskydské pahorkatiny na okraji násunové plochy Karpat na rozhraní hlavních hřebenů Beskyd a konce toho násunu Karpat směrem do karpatských sníženin. Tady se nacházíme v Štramberském krasu, který je v podstatě v jakémsi středu toho geoparku jako plochy, a směrem na sever od nás se postupně snižují kopce, které jsou tvořené karpatským flyšem. Tady konkrétně bašskými a hradišťskými pískovce a přecházejí až do oderské sníženiny. Miroslav BUBÍK, geolog, Česká geologická služba Beskydské hřbety jsou tvořené mořskými sedimenty, ale ten oceán, v kterých se usadily, nebyl tady přímo na místě, ale ten byl situovaný stovky až tisíce kilometrů někde na jih od dnešní pozice. A vlastně až během jinocenu ty sedimenty byly vyvrásněny a přisunuty ve formě příkrovu sem, tady vlastně zastavily, tady je jejich čelo. To, že tady ty vysoké kóty jsou tak vysoké, a to vpravo je tak nízké, je způsobeno různou odolností hornin a ty vysoké kóty jsou tvořeny pískovcovým flyšem, hrubými lavicemi pískovců, které vydrží tu erozi, zatímco ty jílovcové formace jsou erodovaný velice rychle. Když se přesuneme zhruba 75 milionů let zpátky, tak tyhlens ty vrstvy se usazovaly v hlubokém oceánu, a to jsou písky, které původně sedimentovaly v mělkém moři nějakých 100 až 200 metrů, ale pomocí turbiditních proudů vlastně sklouzly po tom oceánském svahu do hloubek až 3,5 kilometru. Takže tady vlastně stojíme na dně takhle starého oceánu v hloubce 3,5 kilometrů pod hladinou. Ty turbiditní proudy to byly takový podmořský laviny písku a bahna, co vrstva, tak je vlastně výsledek jednoho turbiditního proudu. Geopark Podbeskydí je na severní části dotčenej kontinentálním ledovcem ve čtvrtohorách a ten kontinentální ledovec nám sem přivlekl zajímavé horniny ze severu, kterým se říká bludný balvany. A tady v parku v Novém Jičíně v Janáčkových sadech skupina takových bludných balvanů je dlouhodobě nainstalovaná. Proto jsme tady umístili nějaký vysvětlující panel, na kterém je vidět, jak ty ledovcový souvky se sem k nám dostaly a jak jsou ty horniny zajímavé, pestré, exotické. Ten kontinentální ledovec, kterej se vytvořil v té Skandinávii, fungoval jako obrovský buldozer, který před sebou hrnul horniny, které mu zavázely v cestě. Částečně je měl zahnětené v tom svém těle, vezl je s sebou, a na okraji toho ledovce potom jak odtával ten led, tak se vysypával ten materiál a vytvářely se tam ledovcové morény. Část těch hornin, které tady máme, třeba ta rapakivi nebo ten křemenný porfyr pochází tady z Alandských ostrovů mezi Švédskem a Finskem. A vlastně přihrnul se k nám až do Český republiky. Baltský pazourek, kterej je, kterej je tady, tak se k nám přihrnul z pobřeží Baltu z křídových útesů třeba v okolí Rujány. A zrovna ten baltský pazourek je jedna z hornin, která člověka zajímala už od těch nejranějších dob, kdy tady v těch okrajových morénách byl sbíraný už ve starším paleolitu a už neandrtálci z něho vyráběli kamenné nástroje a putovali za tím materiálem z poměrně velkých vzdáleností. Už před 32 tisíci lety se na území dnešního geoparku pohyboval člověk. Díky nálezu spodní čelisti dítěte ve slavné jeskyni Šipka víme, že to byl člověk neandrtálský. Na konci poslední doby ledové si v jeskyni vyráběli z pazourku křemence nebo křišťálu nejrůznější nástroje i pravěcí lovci sobů. Tomáš VIDOMUS, nožíř

A můžu začít upravovat, vlastně dělat nějaký výrobek z toho. Většinou tak na 80 % víš, co z toho vyjde hned na začátku, a na těch 20 % se to během práce se to úplně změní. Jelikož už se to zmenšilo, tak to bude asi hrot, holt je to velký pazourek, ale už ti pracuje vlastně tady bokem, tož ono se to bude muset zredukovat na vlastně zúžit nejdřív a potom uděláš ten výsledný tvar až podle té placky. Pazourek, to většinou od moře mi někdo vozí známí lidi i neznámí, na internetu sháním všelijak, jo. Otloukače jsou různé, kamenné, potom měkčí z parohoviny, potom retuše, kde jsou třeba už měděné, jo. Tím měkkým se ti daří většinou takové ty další úštěpy. Jak kdy, kdy se daří, dvě hodinky, když se nedaří, dva dny, je to relativní, no. Takové ty nože, tak s tou dřevěnou ručkou mně se to asi nejvíc líbí, jako někdo chce vyloženě kostí parohy, pěstní klíny klasika, prostě každý ukazuje, že i Burian vlastně to kreslil, že se to používalo tak, ale jako což mi vůbec nepasuje do ruky, a když to vemu tak, tak to mám větší řeznou plochu a potřebuješ udělat ďurku, jo, prostě vytočíš. Ta jeskyně prakticky kromě toho, že tady jsou značné archeologické nálezy, protože tady žili pravěcí lidé, tak je významná zejména tím, že je tady v oblasti Štramberka a nejenom ve Štramberku, ale v oblasti celého Podbeskydí a i vlastně v celé tady té části Moravskoslezského kraje je jedinou takovou typicky krasovou jeskyní, ač jsou tady zachované pouze zbytky, tak ty krasové tvary jsou tady pěkně viditelné, je tady taky nějaká propástka, několik komínů, takže je to, řekl bych, i celkem atraktivní pro obyčejného turistu, který se tady jde podívat na běžně přístupnou jeskyní. Tady tou chodbou v dřívějších dobách protékala voda, která vlastně vytvořila celý ten jeskynní systém, který se tady zachoval pouze v nějakých zbytcích. Je tady ještě jedna menší chodba, která se jmenuje Jezevčí, ačkoliv jeskyně už je dosti stará a je vlastně vyrabovaná její výzdoba, tak tady na zdech se zachovaly některé krápníky, ačkoliv nejsou moc vidět, protože jsou porostlé už mechy a lišejníky, tak tady při bližším ohledání ve stropě a na stěnách je můžeme pozorovat. Patronem Beskyd nebyl jen Neptun, ale i Héfaistos zvaný Vulcanus. Před více jak 100 miliony lety se dno karpatského oceánu čas od času otevřelo a žhavé magma se setkalo s mořskou vodou. V Podbeskydí tak můžeme na několika místech obdivovat krásnou hlubokomořskou vyvřelinu těšínit. Nenápadné pozůstatky sopečné činnosti nedaleko Kojetína dokonce požívají ochrany jako přírodní památka. Miroslav BUBÍK, geolog, Česká geologická služba Je to vlastně podmořský výlev, magma prostě vyteklo po nějaké puklině, po nějakém hlubinném zlomu na dno oceánu a tam se prudce to magma zchladilo prostě a rozsypalo se na takové kousíčky, které tady vidíme. A to magma má v sobě rozpuštěny spousty plynů, které v těch podmínkách toho dna, kde teda už je ten tlak jenom hydrostatický, tak to magma začne vařit, udělají se v něm bublinky, které jsou původně prázdné, se později vyplní různými minerály a vzniknou ty takzvané mandle. Po té vulkanické fázi, kdy vlastně to magma vyteklo na dno toho oceánu, následuje fáze hydrotermální, vlastně už neteče magma, ale proudí horké prameny, a ty prameny pronikají těmi vulkanickými horninami a přinášejí minerály. Tady vidíme kalcitové žilky, které protkávají tu lávu křížem krážem. No, a v té fázi vlastně vznikají výplně těch mandlí, to znamená původně bublin, prázdných dutinek, teďka jsou to vlastně kalcitové kuličky. Lokalita Straník je velmi instruktivní ukázka takzvaných polštářových láv. To bývá často v těch filmech o těch podmořských vulkánech jako na středooceánském hřbetu, jak vlastně ta láva prostě vyteče v tom oceánu na tom dně a teď prostě se ten, ten žhavý chuchvalec tý lávy prostě vyvalí z nějaké té pukliny a kutálí se prostě z té hromady a dělají se právě tyhlens ty polštáře. Kolem ten jemný materiál, to je

vlastně sklovitá láva, která se drolí vlastně z povrchu těch polštářů a udělá vlastně takovou výplň mezi. Přírodní bohatství v Podbeskydí se v minulosti stalo základem průmyslu v městech severní Moravy a Slezska. Jsme v Libotínském lese v lokalitě, kde do poloviny 19. století se těžila železná ruda, kterou chceme vyzkoušet při experimentální tavbě přeměnit na železo. Tady tahles ta lokalitka je zajímavá hlavně tím, že to místo, kde jsem teďka vyloupával ty desky té železné rudy, tak je tady východ do toho koryta potoka těhlec těch černých jílovitých břidlic, v kterých se ty pelokarbonáty vyskytují jako, jako žíly. Na ně tady nasedá souvrství povodňových hlín, kterýma je vyplněné, vyplněná údolnička toho potoka a ten potok se nám tím vlastně prořízl a kousek za mnou nad tímhlens tím, nad těmahlenstěma vrstvama těch povodňových hlín je zase ta vrstva těch černých jílovitých břidlic, ale to už je násyp, který vytvořil člověk, je to stará haldička z doby té těžby, která je tím potokem rozříznutá. Makalo tady na vrcholu těžbu prý 300 lidí v těch dolech. Těžilo se to při povrchově. Sice jsou tady pozůstatky po šachtách, které mohly mít až nějakých 35 metrů, ale většinou ty důlní díla byla mělčí, protože proč by se s tím tak trápili. V první vždycky vyhledávali to, co bylo vyprané v potoce, v podstatě tady teď my v těch břehových nátržích, kdy už vycházela nějaká žíla, tak pak po ní šli. Tady tohlens to je ten pelokarbonát z té lokality těžby. Takhle rozdrcená ruda se naháže na hromadu na hranici dříví a vyžíhá se, spálí se, vyžíhá se. A potom vyžíhání teda takhle spíš zčervená, zkřehne a dá se potom dál drtit na jemno a na jemno nadrcená potom už přichází do sázky do pece. Rekonstrukce pece je udělaná podle archeologických nálezů. Nicméně v tom 19. století se už ta ruda zpracovávala normálně ve vysokých pecích. Tady tohlens to jsou pícky raně středověké a ta pec se nachystala, vysušila se, přes noc se v ní topilo, ať teda doschne a ráno od šesti hodin se začalo topit uhlím a po roztopení pece se začaly dělat zakládky rudy a tady tohlec to se dělalo asi 8 až 10 hodin, podle toho, jak propadává ta vsázka do finále, kdy se ta pec rozebere a vytáhne se z ní ta železná houba. Jsou to relativně málo kovnaté rudy, a přesto se tady lokálně zpracovávaly, stály u zrodu té průmyslové tradice kraje. A v podstatě od té doby, kdy se v druhé polovině toho 19. století přestaly využívat průmyslově, kdy se začala dovážet ruda nejdřív ze Slovenska a potom ze Skandinávie, tak se tavbou těhlec těch rud nikdo nezabýval a vlastně se o tom nic moc neví. Tak je potřeba to zkusit. Takže co, úspěšný, neúspěšný? Jan LOKAJÍČEK, kovář Relativně úspěšný. Na to, že to bylo neznámé pro nás jako taviče neznámé rudy, tak docela úspěšný. Tady je vidět krásný množství strusky, jo, tady ten čistej lom, to je luxusní struska, pěkná. Pod hřebeny Beskyd se prý podle pověstí ukrývají poklady. Možná je to překvapivé, ale podzemní prostory pro takový úkryt se zde opravdu nacházejí.

Jsme v jeskyni, která má poetický název Cyrilka. A tato jeskyně představuje nejrozsáhlejší rozsedlinový jeskynní systém v České republice a v dnešní době dosahuje velkých chodeb 235 metrů. Hluboká je pouze 16 metrů. Je to proto, že ty rozsedliny jsou vytvořené velice mělce pod povrchem. Ta hloubka 16 metrů je dosažena jenom v nejzadnější části jeskyní, jinak všechny ty rozsedliny jsou daleko méně hluboko pod povrchem. Jeskyně je vytvořena v pískovcích, které tady všude můžeme vidět. A jsou to vlastně jednotlivé bloky, které jsou gravitačně posunuté. Ty pískovce, které jsou jemnozrnější, tak tady přecházejí do daleko hrubozrnějšího materiálu, který je až slepencový. A na některých místech je ten slepencový materiál velice dobře drolivý, jak si můžete všimnout třeba tady, a rozpadavý. Tady ta malá vrstvička měkkého bahýnka mezi tím, to už jsou vlastně vyvětralé, zvětralé ty jílovce kluzké, po kterých, po kterých to ujíždí. To znamená, jsou tady dvě možnosti, buď ta horní deska překryla tady tu trhlinu a vyjela tam z toho prostoru, anebo naopak zase tady tato část, co je za mnou, tak odstoupila od tady této pevné části. A ty rovné stropy, ty jsou velice typické tady v těhle sedlinových systémech, můžete si to představovat tak, že ty jednotlivé pískovcové nebo slepencové bloky kloužou po mírně ukloněných vrstvách jílovců. Celý ten jeskynní systém se neustále proměňuje, mohou tady nastávat různé závaly. Jiné chodby se naopak můžou otevírat a ty trhliny vlastně v tom svahu se neustále posouvají a je to takový živý systém. Takže z hlediska bezpečnosti taky není vůbec dobré tady vstupovat, protože když člověk neví, čeho se dotknout a kam vstoupit, tak může být i tento jeskynní systém dosti nebezpečný. Kromě toho, že jeskyně je známá odpradávna, tak od nějakých 80. let tady provádí speleologické výzkumy členové české Orcus. Tato skupina tady objevila takzvané nové části jeskynních prostor, které dneska tvoří výraznou půlku celého jeskynního systému. Nějaké další objevy se tady už moc očekávat nedají, protože v těch koncových částech už většinou ty chodby jsou natolik zúžené, že už nelze prostoupit dále. Geologický podklad nám formuje utváření rostlinných společenstev, které na něm rostou. A je tady krásně vidět, jak na ten specifický geologický podklad na vápence je vázáno plno různých zajímavých druhů rostlin a živočichů. Celkově efekt toho vápence je takový, že vytváří výrazně teplomilné prostředí, a i když se nacházíme poměrně vysoko na severu Moravy, tak je tady plno druhů rostlinných a živočišných, které bysme hledali spíš někde na jihu Moravy. Mnohé z těch druhů tady mají nejsevernější hranici rozšíření. A díky tomu, že ten vápencový ostrov toho Štramberského krasu je odtržený od toho zbytku toho teplomilného prostoru na Moravě, tak je tady několik druhů či poddruhů, které jsou endemické. Asi jedním z nejznámějších druhů, kterým je Štramberk proslavený, tak je jasoň červenooký, motýl, který je vázaný na ty stepní trávníky otevřené. Štramberské vápence jsou také velice bohaté na důkazy pravěkého podmořského života. Bylo zde nalezeno přes 650 druhů fosílií, tedy zkamenělin. Jsou mezi nimi nejrůznější ježovky, ramenonožci, korály nebo mlži. Krajina Podbeskydí se za miliony let velmi měnila. Ukládali se zde mocné vrstvy pískovců, vyvěraly proudy podmořské lávy, prošel tudy ledovec, ale asi nejvíc by se nám líbila v dobách, kdy Štramberské vápence byly korálovým útesem v tropickém moři plném života a obřích amonitů. Zpracovatel: Anopress IT a.s. http://prf.osu.cz/