Sü Č -mo Píseň spadaného listí
Píseň spadaného listí
Praha 2009
Sü Č -mo Píseň spadaného listí
Překladatelka děkuje paní docentce Věnceslavě Hrdličkové za laskavou pomoc a podporu i za inspirativní návrhy, jak nejlépe zprostředkovat Sü Č -moovo dílo českému čtenáři. Docentce Olze Lomové děkuje za první seznámení s moderní čínskou poesií a za všestrannou podporu knižního vydání tohoto překladu. Vydání knihy podpořilo Mezinárodní sinologické centrum při Univerzitě Karlově v Praze PÍSEŇ SPADANÉHO LISTÍ Translation & Epilogue Magdalena Rytinová, 2009 Czech edition dybbuk, 2009 ISBN 978-80-86862-95-8
Oplakávám Li Kan-žena * Li Dlouhé štěstí byl povolán do Nefritové věže, ** dosáhl cti i ctnosti, nechtěl nikdy dospět, v mládí se spěšně probudil ze snu o motýlu; *** podvolil se rovnosti duší v místě pod mlýnským kamenem, pro Šueje, pro Čchioua, ač touží, nemůže se vrátit, v hluboké noci se bojí, že zaslechne houkání sýčka. 7 * Tuto báseň složil Sü Č -mo roku 1914, v době svých středoškolských studií ve městě Chang-čou. Poprvé byla vydána téhož roku ve školním časopise. Jde tedy o Süovu nejstarší dochovanou báseň. Li Kan-žen byl Süův spolužák a kromě této básně se rovněž stal předobrazem hlavního hrdiny Süovy povídky Tragická smrt starého Lia. ** byl povolán do Nefritové věže zemřel *** sen o motýlech viz filosofický spis Mistra Čuanga
Teskná I Zelená tráva, krávy se pasou, pokyvují hlavou, líně se ohánějí ocasem, modré a bílé obláčky po nebi připlouvají a odplouvají. II 8 Stoupám až do hor, shlížím na město, vidím jen černočerné střechy, jednu řadu za druhou, v ulicích zalykajících se kouřem, spousty lidí. III Před kostelem v hlaholu zvonů kněz v bílém rouchu a staré paní v černých sukních s černými šály přes ramena se scházejí a rozcházejí.
IV Kabaret, místo křepčení, bílá a červená, černá a zelená, cylindry a dlouhé sukně, nezřetelná směs veselého hovoru a smíchu. V V císařském chrámu, v hromádce dříví pár kusů ztrouchnivělého dřeva, dříve byly prosáklé dýmem vonných tyčinek při obětech předkům, nemohou být rozpadlé, nemohou být rozpadlé! 9 VI Na bitevním poli, v zákopech, převrácené zbraně a děla na zubožené trávě, zničené domy okolo, kusy těl, stopy krve jedna vedle druhé.
VII Země za přírodní pohromy, země za hladomoru, tráva neroste, stromy jsou vzácné, děti nepláčou, černošedý vzduch. VIII 10 Země s mrtvým srdcem, pustá místa, mají stín, ale beztvarý, mají zvuk, ale ne tón, kukačka v hlubokém údolí hledí na měsíc, ale nenaříká. IX Ach! Ach!
X Přelud se rozpadl, Bůh je mrtev, půlnoční sen přetrhne lehký spánek, ale temnota je ospalá, stíny houstnou, démoni s očima doširoka otevřenýma XI Toto srdce tíží váha celého světa, ach! Celý vesmír, vesmír tohoto ducha, vesmír tohoto vesmíru, vše je prázdné, prázdné, prázdné 11 XII Dost! Dost!
Letní den uprostřed polí (nedaleko Sawstonu) Vrbový háj se zelená, od jihu vane teplý vítr, v myšlenkách se mění ve strmící vrcholky a nefritové ostrovy, nebe plné zlatých a bílých oblaků, uprostřed vlnícího se obilí venkovanky si vesele povídají. 12 Vesele si povídají ptají se, zda už na zahrádce dozrál hrášek, ptají se, budou-li ptáci krást bobule vavřínu; už dlouho nesprchlo, růže se ještě docela nerozvily, paní Mej jde dnes do města, zdalipak přinese nějaké novinky. Vesele si povídají: S tím mým je to lepší, už zas chodí do práce, už se celý den nenudí, už se neopíjí a nerozčiluje,
když se vrátí domů, povídá a směje se, má rád děti miluje svou ženu. Ale! No to se podívejme! Podivejte, tamhle, celý rozcuchaný, jde sem, směje se zvesela, to snad ani není on, (cha cha!) celý od bláta! Od jihu vane teplý vítr, stromy a tráva se zelenají, země je plná hřejivého slunečního jasu, nebe je plné zlatých a bílých oblaků, tam, uprostřed vlnícího se obilí venkované a venkovanky si vesele povídají. 13
V měsíční noci naslouchám hře na loutnu Čí je ten dům, z něhož se line zpěv spolu s tesknými tóny loutny, pod spoustou mlžných hvězd, uprostřed stínů borovic, jen já bez hlesu naslouchám. 14 Vlny tónů, chvějící se vlny tónů, pronikají samotou a smutkem noci, podsvětí, svěží rosa na stéblech trávy, znepokojila sídlo mé duše. Naslouchám, naslouchám, až jsem náhle zaslechl city loutny i hloubku srdce té, která zpívá. Ptáci, kteří nocujete se větvích, neplašte se, v myšlenkách jsme zajedno. Neříkej, že je to její dobré srdce schopno snést, právě pro tebe polyká vzlyky, neříkej, že je lhostejná, její ledové srdce překypuje záblesky vřelého citu. Pamatuješ si ještě výraz její tváře při rozchodu, oči plné něhy i hořkosti, potřásls její chvějící se rukou obnaženým nervem lásky!
Pamatuješ si ještě svůj pocit při rozchodu, ledový chlad ti prostoupil celým tělem, hruď plná zármutku, moře slz, ubohá nesvobodná duše! Šumění větru v borovém háji, ach! Nezneužívej mého soucitu, vždyť kolikrát může v lidském moři zaplavit břehy mého srdce příliv lásky? Tamhle, zářící podzimní měsíc už setřásl oblačný šat, jako by jasným hlasem s úsměvem říkal: Láska je údělem lidí! 15 Má vášnivá přítelkyně, ach! Obdivuji tvůj medově sladký žár lásky, neříkám však, že soumrak a tóny loutny uzavřely přátelství našich duší!
Básnička Měsíci, nesměle k tobě promlouvám, prosím tě, zanes mé chladné i horké soustrastné slzy lásky do svého seznamu smutných lásek, do nějž jen ty sám zapisuješ dluhy v slzách. 16 Měsíci, zalykám se slzami a promlouvám k tobě, prosím tě, přezkoumej dlužní úpis mých slz lásky, otevírám snad nový účet, nebo ještě splácím starý dluh?
Už nemám syna Tlumené noční světlo, moře a mlha. Divoký holub v hnízdě, tiše vrká, načechrává své jemné peří, tak nadýchané. Svým chvěním tenhle holoubek připomíná hebkou dlaň dítěte hebkou a krásnou dotýká se hrudi, roztomilé hravé lechtání, tak jemné: Holoubku! Přestaň, přestaň, mé srdce je ustarané, slzy mi pomalu stékají, holoubku, přestaň, přestaň, už nemám syna, nejsem s to snést takový zármutek. 17
Srpnové slunce Srpnové slunce září žlutě. Kdo říká, že tenhle svět není ze zlata? Vrabčáci podřimují ve stínu stromů, děti se kutálejí v trávě. 18 Srpnové slunce září žlutě. Kdo říká, že tenhle svět není ze zlata? Zlatožluté stromy, zlatožlutá tráva, vrabčí kapela hraje líbeznou písničku: zlatožluté chaloupky, zlatožluté obilí, zlatožlutý je i smích starých venkovanů.
Zima na severu je opravdová zima Zima na severu je opravdová zima, zem i nebe oslepené, oči plné žlutého písku; obnažené větve stromů jen stěží odolávají severáku bojovníci riskují smrt četa za četou, odhodlaně stojí v čele bitevního pole! Nezůstal tu ani útržek lístku zraněné zeleně, neulpěla tu ani jediná nitka lásky, jen riskují své zbylé svaly a kosti, snaží se zadržet sémě života, snášejí, snášejí mrazivý bič tří zim, údery sněhu i meče větru, vytrvají vzpřímeni až do vítězství jarního slunce nad vražděním, prázdnotou a krutostí, vytrvají vzpřímeni až do doby, kdy jarní slunce otevře vězení života a propustí z pupenů nové výhonky! Vytrvají vzpřímeni až do doby, kdy bude možno spatřit výsledek trpělivého boje, bojovníci i nepřátelé vracející se domů, rozesmátí z plných plic! Zima na severu je opravdová zima! Zem i nebe bez hranic, oči plné žlutého písku; v polích jen unavený volek, na západním obzoru načrtnuté čáry teskného křiku divokých hus. 19
Inspirováno pohledem na slunce zapadající nad říčkou Cam To dokonalé nadšení z hloubi srdce, ta vznešenost a velikost na samé hranici citů; ať se chrám propadne a peklo otevře své brány, cennosti v mé pokladnici však zůstanou nedotčeny. 20
Obrázek lejfengské pagody v měsíčním svitu Posílám ti obrázek lejfengské pagody v měsíčním svitu, nebe plné neproniknutelných černých mraků a bílých oblaků. Posílám ti špičku lejfengské pagody, odraz zářícího měsíce plyne v náruči spících vln. Hluboká černočerná noc, strmící stín pagody, kulatá záře měsíce, tenoučká šupina vln kéž bychom společně veslovali v otevřené loďce, kéž bychom společně stvořili dokonalý ráj! 21
Ve vlaku z Chang-čou do Šanghaje Spěch spěch spěch! Chvat chvat chvat! Svitek dýmu, plocha hor, pár teček mraků, pás vody, proužek mostu, úder vesla, les borovic, trs bambusů, rudé listí všude kolem; 22 zářivě zbarvená pole, zářivě zbarvená podzimní krajina, tu zřetelná jako ve snu, tu nejasná, skrývající se. Chvat chvat chvat! Jsou to kola, nebo čas? Ke stáří dohnaly tvář podzimu, ke stáří dohnaly i lidský život.
Pane! Pane! Kola s ocelovými paprsky letí zapadlou uličkou Pane, uctivě se Vám klaním, pane, hej, pane. Klaní se a krčí, třesoucí se děvčátko v chatrných šatech volá sněhem obalená kola letí mrazivým severákem. Běží těsně u nich, běží těsně u nich, otrhané dítě pronásleduje třpytivá kola Pane, slitujte se nade mnou, milosrdný pane! 23 Slitujte se nad mou maminkou, je hladová, promrzlá a nemocná, leží u silnice, ach uděláte dobrý skutek, darujte nám trochu jídla, hej, pane! Nemám u sebe drobné, odpoví pán ve voze, pán, který má i ve voze nasazenou beranici letí, rychle se otáčí pár kol pronásledovaný dětským hláskem.
Oblaka prachu podobná poryvům větru plní ulici, prachem letí otáčející se stříbřitě lesklá kola Pane, ale vy jste přece nevyšel z domu bez peněz, hej, pane. Pane! Pane! Zrudlé a opuchlé dítě, sotva dechu popadá, trhaně volá letí, letí, gumová kola bez ustání letí. 24 Letí Pane Letí Pane Pane Pane Pane
Žebráku, dobře ti tak Milosrdná paní, dobrotivý pane, severozápadní vítr jako by ho ostrým nožem bodal do tváří, Podarujte mě prosím trochou vašich zbytků! Chumel nejasných černých stínů, choulících se u brány. Smilujte se nade mnou, můj šťastný pane, vždyť hynu mrazem! Za branou je smích, horká kamna a poháry z nefritu. Smilujte se, můj bohatý pane, vždyť hynu hladem! Před branou se severozápadní vítr chechtá: Žebráku, dobře ti tak! 25 Jsem jen třesoucí se hromádka černých stínů, plazících se po hlavních ulicích lidského soucitu, chci jen trochu soucitného tepla, které by přikrylo neúplné zbytky mých kostí. Ale těžká brána je pevně zavřená kdo by se staral; jen ledový vítr se na ulici pošklebuje: Žebráku, dobře ti tak!
Co je to vlastně láska? 26 Co je to vlastně láska? Když se objevila, nebyl jsem ještě zrozen; slunce už pro mne přes dvacet let svítí, jsem jen dítě, neznám ani sebemenší žal; když jednoho dne ten den miluji i nenávidím se v hloubi mého srdce zrodil podivný neklid, tehdy jsem byl poprvé v životě oklamán, jsem prý zraněný ohmatej mou hruď. Když se objevila, nebyl jsem ještě zrozen. Co je to vlastně láska? Tentokrát už jsem jiný, kůň bez uzdy, poznal jsem pustinu divokého lidského života; stejně jako kdysi onen muž z Čchu, * který nabízel nebroušený nefrit, ukazuji své srdce a říkám, že je uvnitř ryzí, nevěříš-li mi, rozřízni mé srdce, pohleď na mé dlaně plné stékající krve, zda je to nefrit, či není. * Muž z Čchu Sü Č -mo vychází z pověsti o muži ze starověkého státu Čchu (dnešní provincie Chu-nan), který objevil drahokam skrytý v kameni a daroval ho císaři. Ten však dar odmítl se slovy, že uvnitř žádný drahokam není. Muž tedy mrštil kamenem o zem, a klenot tak odhalil.
Krev! Ten bezcitný dobyvatel, má duše! Kdo mě donutil vyslovit poslední pochybnost? Pochybnost! Tentokrát jsem se ke svému štěstí probral ze sna sám. Bože, já nestůňu, příště už nebudu reptat! Už se nechci stát nesmrtelným, ráj není mým údělem; chci jen na této zemi ochotně a pokorně žít od nynějška už se nebudu ptát, co je láska, vždyť když se objevila, nebyl jsem ještě zrozen. 27
Přikrýt pár listy voskovaného papíru Jedna za druhou, oblohou padají sněhové vločky; jedna žena, jedna žena samotná sedí na schodech. Silně, silně, vichr burácí uprostřed lesíka; jedna žena, jedna žena, samotná chvějíc se naříká. 28 Proč jste tak smutná, paní, v tak mrazivý zasněžený den? Proč tolik naříkáte, snad kvůli ztracené sponě do vlasů? Ne, kdepak, pane, kvůli sponě ne; to kvůli, to kvůli tomu, že nevidím svou lásku. Tamhle v borovém lese, na úpatí kopce, pane, je malá dřevěná truhla, v ní mé děťátko, mé srdéčko, tělíčko mého tříletého synáčka!
Včera v noci jsem ho viděla ve snu, volal: Maminko je zima, je zima, je zima, maminko moje! A dnes opravdu hustě sněží, na okapech jsou vidět střechýly, v promrzlé peřince se snažím nahmatat snažím se nahmatat své děťátko. Zrovna jsem koupila pár listů voskovaného papíru, přikryju synáčkovu postýlku; nedokážu probudit svého chlapečka, který tak tvrdě spí proto jsem smutná. 29 Jedna za druhou, oblohou padají sněhové vločky; jedna žena, jedna žena, samotná sedí na schodech. Silně, silně, vichr burácí uprostřed lesíka; jedna žena, jedna žena, samotná chvějíc se naříká.
Táhni! Táhni, světe, táhni! Jsem sám na vrcholku hory. Táhni, světe, táhni! Tváří v tvář nekonečné nebeské klenbě. 30 Táhni, mládí, táhni! Buď pohřbeno společně s voňavou trávou v opuštěném údolí. Táhni, mládí, táhni! Zármutek odevzdávám hejnu vran na soumračném nebi. Táhni, říše snů, táhni! Roztříštím magický pohár z nefritu. Táhni, říše snů, táhni! S úsměvem přijímám blahopřání od horského větru a mořských vln. Táhněte, všichni, táhněte! Přede mnou se tyčí vrcholek hory protínající oblohu. Táhněte, všichni, táhněte! Přede mnou se rozprostírá nekonečnost nekonečna!
Výjev jako z dob povstání Velikého míru * Hej, ty, co prodáváš smaženky, dej nám šest kousků a ještě přidej dalších šest. Nechcete cigarety, páni vojáci, pravé anglické, nebo tačchienmenky? Radši si vemte pár krabiček, dál už asi nic neseženete. Ty zbraně jsou dobrý, dovezený z Německa, snadno se nabíjej. Můj starší bratr dostal dopis, předevčírem, píše se tam, že je máma nemocná. Hm, mámu pusť z hlavy, jdem přece do boje, to je důležitý. 31 Naštěstí jsme na jih od Dlouhý řeky, strašně daleko od domova, * Povstání Velikého míru (1851 1864) začalo v jižní Číně a bylo namířeno proti mandžuské nadvládě. Jeho cílem bylo ustavit nový řád, založený na bratrství mezi Božími dětmi. Süova báseň vychází ze skutečných událostí: na podzim roku 1924 propukly boje mezi vojenským velitelem provincie Ťiang-su Čchi Sie-jűanem a provincie Če-ťiang Lu Jung- -siangem a celá Sü Č -moova rodina se kvůli tomu musela uchýlit do bezpečí Šanghaje.
jinak by ti doma ach, když na ně pomyslíme, ať jsou, jaký chtěj, nám vojákům sejde z očí, sejde z mysli! 32 Tak už to na světě chodí! Podvádět se nevyplácí, jen tak žít taky za moc nestojí. Dyť každej má někoho blízkýho, komu se chce jít na vojnu a riskovat krk! Ale copak jsi neslyšel, jak velitel říkal, že zraněný dostanou odškodnění? Tak to já se jim vykašlu na to jejich,odškodnění nabízený z falešnýho soucitu! Hlavu mám jen jednu, to teda nechápu, proč mám jít bojovat, prásk, prásk, bratrovrazi, zabíjíte jeden druhýho, já už nebudu pro druhý riskovat. Copak jsi neviděl, jak se vrátil kamarád Li s půlkou obličeje shnilou, úplně zelenej? Říkal, že vpředu, v rejžovejch polích, jsou mrtvoly úplně jak hnůj, celý i rozpadlý; prolezlý smrtí i polomrtvý; rozkládaj se a děsně smrděj.
Já řikám, že tady na jihu jsou lidi rozumný, za každou cenu odmítaj bejt vojáky; podívej, ty přikrytý rakve támhle u silnice, ty oltáříčky na hrobech v polích, tráva se zelená, stromy jsou taky zelený, po smrti má duše klid. Nevyrovnaj se nám snad už se vlak nerozjíždí? Ty, co žijou, jsou hnůj v rýžovejch polích jo, jsou hnůj v rýžovejch polích! Hej, ty, co prodáváš smaženky, ještě to stihneš, dělej, chci jich ještě šest. 33
Abych našel zářivou hvězdu Osedlal jsem si slepého a zchromlého koně a štvu ho do temné noci a štvu ho do temné noci, jedu na slepém a zchromlém koni! Pronikám do dlouhé černočerné noci, abych našel jasnou hvězdu abych našel jasnou hvězdu, pronikám do nekonečné temné pustiny. 34 Uštval jsem, uštval zvíře, na němž jedu, zářivá hvězda však stále ještě nevyšla zářivá hvězda však stále ještě nevyšla, unavil jsem, k smrti jsem unavil tělo i ruce v sedle koně. V tom okamžiku na nebi vysvitla křišťálová záře, v pustině se svalilo zvíře, v temné noci leží mrtvé tělo. V tom okamžiku na nebi vysvitla křišťálová záře.
Radost sněhové vločky Být tak vločkou sněhovou, lehounce tančící a volně poletující vzduchem, určitě bych jasně poznal svůj směr letět, letět, letět na této zemi mám svůj směr. Nevydal bych se do ledového, opuštěného údolí, nevydal bych se k mrazivému úpatí hor, ani bych nešel tesknit do pustých ulic letět, letět, letět podívej, já mám svůj směr! 35 Půvabně bych tančil vzduchem, až bych poznal ten tichý, skrytý dům, čekal bych, až ona vyjde podívat se do zahrady letět, letět, letět slabounce voní rumělkovými květy slivoně! Pak bych se, spoléhaje na svou lehkost, zlehounka zachytil jejího živůtku, přilnul bych k srdci a hrudi podobné měkkým vlnám a tál bych, tál bych, tál bych, až bych vtál do jejího srdce a hrudi podobné měkkým vlnám.
Tohle je zbabělý svět Tohle je zbabělý svět: nestrpí lásku, nestrpí lásku! Rozpusť si vlasy, vyzuj opánky; a následuj mě, má lásko, opustíme tento svět a zemřeme pro naši lásku! 36 Povedu tě za ruku, pojď se mnou, lásko; ať nám trní a bodláčí rozdrásá nohy, ať nám krupobití roztříští hlavu, pojď se mnou, povedu tě za ruku, prchneme z vězení a budeme zas volní! Následuj mě, má lásko! Svět lidí už se za našimi zády hroutí podívej, cožpak to není běloskvoucí široširý oceán? běloskvoucí široširý oceán, běloskvoucí široširý oceán, nezměrná volnost, já a ty a láska!
Pohleď, kam ukazuji prstem, tam na obzoru září modř maličké hvězdy je to ostrov, roste na něm zelená tráva a svěží květiny, překrásná zvířata se tam procházejí a ptáci poletují; rychle nasedněme do této lehké loďky a vydejme se do ráje dokonalosti láska, radost, volnost dáváme sbohem lidskému světu, navždy! 37
Noc ve Florencii 38 Opravdu zítra odjíždíš? Tak já, tak já nestarej se, dříve nebo později přijde ten den; chceš-li si mě pamatovat, pamatuj si mě, anebo, dokud je ještě čas, zapomeň, že v tomhle světě existuju, abys nebyla zbytečně smutná, až si vzpomeneš; ber to jen jako sen, jako přelud, ber to jen jako zvadlé květy, které jsme viděli předevčírem, chvěly se ve větru a, plátek po plátku, opadávaly, zašlapávané do země se měnily v bláto ach, zašlapávané do země se měnily v bláto v bláto, ale přesto zůstaly čisté, je utrpením takhle nežít ani neumírat, vypadat ošuntěle a nechtěně, vzbuzovat postranní pohledy Nebesa! Proč jsi vůbec přišla, proč jsi vůbec přišla Nedokážu na tebe zapomenout, den, kdys přišla, byl jako zahlédnout v temnotě záblesk světla, jsi můj učitel, má láska a můj dobrodinec, naučila jsi mě, co je život, co je láska, vytrhla jsi mě z kómatu, znovu jsi zaplatila mou nevinnost,
nebýt tebe, jak bych mohl poznat, že nebe je vysoké a tráva zelená? Dotkni se mého srdce, jak rychle teď bije; dotkni se i mé tváře, jak silným žárem hoří, naštěstí v téhle temné noci nejsou vidět; lásko, nemohu popadnout dech, už mě nelíbej; nesnesu tenhle život v plamenech, má duše se v tuto chvíli podobá rozžhavenému železu na kovadlině, perlíkem lásky kutá, jiskry poletují všemi směry omdlévám, obejmi mě, lásko, a pak mě nech v téhle tiché zahradě, s očima zavřenýma, zemřít na své hrudi, jak krásné to je! Zvuk větru v korunách topolů nad námi, šumění, je mou pohřební písní; tenhle závan větru z olivového háje s sebou přinesl vůni květů granátovníku a odnesl s sebou mou duši a ještě svatojánci, cituplní, pozorní svatojánci, svítí mi na cestu, zastavil jsem se na mostě se třemi oblouky, jak mě smutně voláš, držíš mé ještě teplé tělo, líbáš mě, objímáš a ochutnáváš já pak s úsměvem letím dál spolu s vánkem 39
40 a nechávám ho, aby mě dovedl do nebe, do pekla, nebo kamkoliv jinam, jen abych opustil tenhle prokletý život a dosáhl téhle smrti v lásce, smrti v téhle lásce, která se nevyrovná pětisetnásobnému znovuzrození? Jsem sobecký, já vím, ale teď nemám čas se tím zabývat Zemřeš spolu se mnou? Cože, když nebudeme dva, nebude to úplná smrt v lásce. Vždyť chtějí-li vzlétnout, musejí naše dvě křídla společně zamávat, a i v nebi o sebe navzájem musíme pečovat, neobejdu se bez tebe, a ani ty nemůžeš být beze mne; kdybych šel do pekla sám, tím spíš nebudeš mít klid, říkáš, že peklo není ušlechtilejší než tento svět (i když já tomu nevěřím), květ něžný jako já, těžko se vyhne poryvům větru a úderům deště, v tu chvíli tě budu volat, a ty mi nebudeš rozumět vždyť není-li to jako vrhnout se do bláta, místo abych hledal záchranu, či spíš abych dovolil chladným duchům a bezcitným lidem,
aby se vysmívali mému osudu, vysmívali se tvé zbabělé bezstarostnosti? Je to přece rozumné, jak se mám tedy zachovat? Je těžké žít, příliš těžké, ale ani ve smrti není přece svoboda, krom toho nechci, abys pro mě obětovala svou budoucnost Ach! Říkáš, že mám přesto žít a čekat, čekat na ten den! Nastane vůbec takový den? Budeš-li tu, věřím v něj; ty však za rozbřesku musíš odejít, jsi opravdu tak krutá, že mě opustíš? Ani tentokrát tě nedokážu opustit, je to osud; Vždyť tahle květina bez slunečního jasu a rosy sice neumírá, ale její květy vadnou a usychají, jak smutné! Nemůžeš na mě zapomenout, lásko, jen ve tvém srdci už nebudu žít; ano, uslyším tvá slova, budu čekat, čekat, třeba dokud železné stromy nevykvetou, budu trpělivě čekat; lásko, navždy budeš zářící hvězda nad mou hlavou. 41
42 A kdybych nešťastnou náhodou zemřel, proměním se ve svatojánka, v téhle zahradě budu v neproniknutelné tmě poletovat nad stébly trávy, od soumraku do půlnoci, od půlnoci do svítání, jen doufám, že se na obloze neobjeví mrak a nezakryje mi nebe, vždyť ta veliká, neměnná hvězda na něm, to jsi ty, přeju si jen, abys pro mě zářila ještě jasněji a oddělila tmu, oddělila nebe a pomohla mi pochopit tiché souznění lásky.
Před chrámem v Exeteru To je můj vlastní stín, obtisknutý dnes večer před kostelem v cizí zemi, vážná, ledově přísná svatyně, pochmurný, štíhlý, osamělý stín. Ptám se sochy před kostelem: Kdo má na starosti podivný lidský život? Omšelá socha na mě hledí úkosem, jako by žasla nad mou podivnou otázkou. Obracím se k chladné, melancholické hvězdě, která se právě vynořila zpoza chrámu, ale odpovídá mi jen posměšným pomrkáváním, v jejím svitu se ocitáme tváří v tvář, já a mé záhadné tajemství! 43 V tu chvíli si starý strom vedle mě, jehož stín halí nevinné pod náhrobkem válečných padlých, tiše a dlouze povzdechne, jako by pochmurný, pustý hřbitov u kostela skrápěl pochmurný podzimní déšť.
Pamatuje víc než sto let, zažil rozličné proměny světa lidí; přesně spočítal zlomyslnosti života: bujarost jara a léta, i ochablost zimy. 44 Zná ty nejstarší z nejstarších v tomto městě, viděl jejich křtiny, když ještě byli zlatovlasými dětmi; viděl i jejich oddavky, také zde v kostele a nakonec uvidí, jak jejich jména tesají na náhrobky! Už dávno ho omrzelo pozorovat tu tragikomickou frašku, tím méně se stará o vlastní znetvořené pozůstatky; proto mi rozumí, povzdechne si k mému stínu se na zemi přidalo zežloutlé spadané listí!
Pro koho? V posledních dnech foukal podzimní vítr obzvlášť ostře: bojím se pohlédnout na náš dvůr, listy ze stromů divoce krouží, jak zranění ptáci zasažení ostrými neviditelnými šípy hyne, vše hyne: život, barvy, krása! Jen pár výhonků přísavníku zbývá na západní zdi: jeho podzimní zbarvení se podobá leopardím skvrnám, odolává úderům větrných pěstí, tiše vzdychl: Pro tebe jsem to schopen snést! Jako by ke mně promlouval. 45 Je to pro mě schopen snést, ten zářivě barevný podzimní úponek, ale podzimní vichr ho nemilosrdně pronásleduje, pronásleduje (zmar je jeho darem!), uštval zbývající záblesky života teď už na zdi nespatříš statečný podzimní úponek!
46 Dnes v noci na nebi zelenavě září tři hvězdy, pozorně naslouchají pustému dvoru v pozdním podzimu, je tichý, neslyšet ani hlásku spadané listy v blátě tiše spí, jen já uprostřed noci, ach, pro koho truchlím?
Píseň spadaného listí Po schodišti něco zašramotilo (byl jsem právě u bran říše snů), to mohou být jen její kroky, pomyslel jsem si tak pozdě v noci! Na okno něco zaťukalo (právě jsem se přitiskl k hrudi spánku) to si určitě tropí šprýmy uvidíš, já přesto zůstanu klidný! K mé posteli se přiblížil zvuk dechu, řekl jsem (napůl spící, napůl omámený): Nikdy mě nepochopíš, proč tedy stále více trýzníš mé srdce! 47 Na můj polštář dopadl vzdech (už jsem byl v moci říše snů): Zradila jsem tě, řeklas tvé horké slzy mě pálí na tváři! Ten zvuk mě vyrušil ze spánku (spadané listí tančí po dvoře, znovu a znovu), sen je pryč, probouzím se; to, co mě mučilo byl jen zpěv podzimu!
Přicházím na břeh Dlouhé řeky, abych si koupil plody lotosu Přicházím na břeh Dlouhé řeky, abych si koupil plody lotosu; odlupuji vrstvy slupek jednu po druhé a pozoruji poletující říční racky, stěží zadržuji slzy smutku myslím na tebe, myslím na tebe, ach, můj Dráčku! 48 Ochutnávám dužinu lotosu, znovu cítím jemnost, kterou už znám těžký závěs u schodiště, který se nikdy nerozhrnuje, chrání lásku dvou srdcí tlukoucích společně znovu slyším tvou přísahu: Jsou navždy tvé, mé tělo i má duše. Ochutnávám jadérka lotosu, v mém srdci je však víc hořkosti než v nich; předlouhá noc je k nepřečkání, noční můru nelze odehnat, kdo pochopí mé utrpení? Zranilas mě, lásko, jak jen mám přečkat tento den?
Ale nemohu tě ani obviňovat ze zrady, ani připustit, že ses změnila, v mém srdci je jen něha: jsi moje! Jako dřív tě pevně obejmu jestli se nebesa nezhroutí ale kdo si dokáže představit něco takového? 49
Podzimní vítr, podzimní déšť Červený banánovník tlí, myrta churaví, podzimní déšť dopadá šikmo a zprudka, podzimní vichr je ostrý. Všude okolo hor zurčí proudy vod, osaměle stojící člověk, jeho stesk se podobá pustému oceánu. 50
Už nespatřím lejfengskou pagodu Už nespatřím lejfengskou pagodu, lejfengská pagoda se zbortila a stala se velikým opuštěným hrobem, na střeše je spousta vzájemně se objímajících zelených cibulek, na střeše je spousta vzájemně se objímajících zelených cibulek, nespatřím znovu lejfengskou pagodu, lejfengská pagoda se zbortila a stala se velikým opuštěným hrobem. Proč vzdychat, když čelím zkáze, která je dílem času? Na světě je mnoho nečekaných proměn, na světě je mnoho nečekaných proměn, proč vzdychám, když čelím zkáze, která je dílem času? 51 Proč vzdychat, tahle pagoda je v troskách, je mohylou ležet v troskách se nevyrovná radosti, kterou přineslo pohřbení! Ležet v troskách se nevyrovná radosti, kterou přineslo pohřbení, proč vzdychám, tahle pagoda je v troskách, je mohylou!
52 Lejfengská pagoda už není, lejfengská pagoda je navždy pohřbena v lidské paměti, jako dřívější přelud, dřívější přízeň, jako dřívější přelud, dřívější přízeň, lejfengská pagoda už není, lejfengská pagoda je navždy pohřbena v lidské paměti.
Pozoruji lunu Luna stojím za závěsem, uprostřed temnoty, pozoruji, jak namáhavě stoupá zpoza strmého úbočí hory kruh ještě ne zcela probuzené, neúplné záře: jako panna objímající svou počestnost, plná obav, pokouší se uniknout krutým pohůnkům. Připomnělo mi to tebe, má lásko, tehdy, když jsi sama pocítila ostré zuby neštěstí! Nyní však, stejně jako luna zářící na modrém nebi, i ty stoupáš na vrchol štěstí, šíříš kolem sebe jas a ozařuješ všechno pozemské trápení. 53
Zvuk loutny o půlnoci v uličce 54 Znovu mě vytrhly ze sna zvuky loutny v hluboké noci! Čí jsou ty teskné myšlenky, čí jsou ty prsty, jako poryvy chladného větru, jako poryvy zoufalého deště, jako opadávající květy, v tak pozdní noci, v čase tak hlubokého spánku, rozeznívající napjaté struny, aby nazdařbůh vydaly zmatené tóny, aby se přidaly k této hluboké noci a liduprázdné uličce, na špičkách vrbových větviček visí ubývající měsíc, ach, jen polovina ubývajícího měsíce, jako by to byla roztříštěná naděje a on, on s hlavou pokrytou květy, na těle železné okovy, po cestě času skáče a chechtá se jak blázen, je konec, říká, sfoukni svou lampu, ona tě čeká tam v hrobě, čeká, až ji políbíš, čeká, až ji políbíš, čeká, až ji políbíš!
Náhodou Jsem obláček na nebi, jen náhodou jsem vrhl stín na tvé srdce nemusíš být překvapená, a už vůbec není třeba jásat má stopa v okamžiku zmizí. Potkáváme se na moři černé noci, ty i já někam směřujeme; když si zapamatuješ kam, dobře, lépe však, když zapomeneš, na světlo vyzařující z nás obou při tomto setkání! 55
Konec jara Včera se květy broskvoní naaranžované v mé váze podobaly okouzlujícím úsměvům na tvářích krásné dívky; dnes všechny sklonily hlavu, celé se změnily ze zelených větviček zplihle visí růžová a bílá mrtvá těla. 56 Za oknem vítr s deštěm oznamují osud jara, zvuk podobný umíráčku vyzvání temnou nocí: Květy ve váze tvého života se také změnily nádherná mrtvá těla, kdo je uloží do rakve?
V poslední den V roce, kdy už se jarní vítr nevrátí, v den, kdy holé větve znovu nevypučí, v čase, kdy už obloha nebude zářit, jen mlhavě černý závoj zla zahalí vesmír s vyhaslým sluncem, měsícem a hvězdami; v den, kdy budou všechny zákony obráceny vzhůru nohama, v čase, kdy budou veškeré ceny přezkoumány: mezi postavením a mocí odhalenými při posledním soudu všechna faleš a marnost a prázdnota obnažené duše budou ležet před tváří nejvyššího. 57 Má lásko, v ten čas už se nebudeme muset bát, dokonce ani mluvit nebude třeba, ani odhalovat bezpráví, už se nebudeme muset skrývat naše srdce, podobna dvěma sněhobílým květům lotosu, vykvetlým ze zeleného stonku lásky, budou krásná, vznešená a přitažlivá před tváří nejvyššího je láska jedinou ozdobou.
Nevím, kam vítr vane Nevím, kam vítr vane jsem v zajetí snění, pohupuji se na měkkých vlnách snu. Nevím, kam vítr vane jsem v zajetí snění, její něha, moje okouzlení. 58 Nevím, kam vítr vane jsem v zajetí snění, záře snu je sladká. Nevím, kam vítr vane jsem v zajetí snění, její nevěra, můj žal.
Nevím, kam vítr vane jsem v zajetí snění, zlomené srdce v zármutku snu. Nevím, kam vítr vane jsem v zajetí snění, záře snu je mdlá. 59
Marně Marně svou rukou svíráš mou, ženo, svými ústy uchvacuješ má ústa, marně vléváš čerstvou krev do mého srdce, horkými slzami stvrzuješ svou věrnost. Je pozdě! Nemůžeš znovu přivést mrtvé k životu, přivolat z prachu dřívější zázraky přestože Bůh se soucitem soudí tvá provinění, ani on ti nemůže znovu darovat lásku! 60
Jsi v jeho očích Zdolal jsem hory vysoké deset tisíc stop, trní a bodláčí mi na cáry rozedralo šat, hledím až za mlžné nebe Bože, já tě nevidím! Kopal jsem až do tvrdé kůry země, zničil přitom prastará hnízda hadů a draků, v bezedných hlubinách jezera křičím Bože, já tě neslyším! U cesty jsem spatřil dítě veselé, krásné, v otrhaných šatech; volalo mámu, v očích mu zářila láska Bože, jsi v jeho očích! 61