UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Filozofická fakulta Katedra politologie a evropských studií Tomáš Havelka CHARAKTER KOMUNISTICKÉHO REŽIMU V ČSSR ZA NORMALIZACE Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Doc. PhDr. Jiří Lach, Ph.D., M.A. OLOMOUC 2010
Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně na základě uvedených pramenů a literatury. V Olomouci dne 14. 12. 2010 -----------------------------------------
Poděkování: Děkuji Doc. PhDr. Jiří Lach, Ph.D., M.A., vedoucímu mé práce za zájem, dobré rady a zejména za nadlidské nasazení při vedení mé práce. Dále bych chtěl poděkovat všem vyučujícím, kteří mě po celou dobu mého studia, ať již prakticky nebo teoreticky, připravovali na napsání této práce. Zejména bych však chtěl poděkovat mé rodině za celkovou podporu.
OBSAH OBSAH... 1 1. ÚVOD... 2 2. TOTALITARISMUS Z POHLEDU TEORIE... 8 2. 1. Teorie totalitarismu před Linzem... 8 2. 2. Teorie nedemokratických režimů José Juana Linze... 11 2. 2. 1. Totalitární režimy dle Linzovy teorie... 13 2. 2. 2. Posttotalitární režimy dle Linze... 15 3. POSTTOTALITÁRNÍ NORMALIZAČNÍ ČESKOSLOVENSKO... 18 3. 1. Linzova teorie podruhé... 20 3. 2. Linz a Stepan. Správné nahlížení na totalitarismus?... 24 4. TEORETICKÝ RÁMEC TOTALITARISMU... 30 5. KOMUNISTICKÝ REŽIM ZA NORMALIZACE... 34 5. 1. Předehra k normalizaci... 34 5. 2. Totalitární nebo autoritativní?... 36 5. 2. 1. Byl tedy normalizační režim totalitární?... 36 5. 2. 2. Totalitární dosah normalizačního režimu do jednotlivých složek společnosti... 41 5. 3. Důvody autoritářské povahy normalizačního režimu ČSSR... 43 6. ZÁVĚR... 53 7. ZDROJE... 56 ABSTRAKT... 67 ABSTRACT... 68 ANOTACE BAKALÁŘSKÉ PRÁCE... 69 1
1. ÚVOD U Dělnické strany a projevů neonacismu bylo rozhodnutí jednodušší, protože od nacismu máme dějinný odstup, historickou přestávku. Kdežto komunismus je s námi svým způsobem pořád. Rozhlédneme se a vidíme ho všude kolem sebe. Vidíme ho na lidech, na věcech, na budovách. Pořád je tady. Rozhodování je tak mnohem složitější. (JUDr. Josef Baxa, předseda Nejvyšího správního soudu, po rozpuštění Dělnické strany. Hopodářské noviny, 19. 2. 2010) Jak úvodní citát naznačuje, otázka komunismu provází bezprostředně českou společnost i dvacet let po sametové revoluci. Spoustu je toho ještě nevyřčeno a mnoho zůstává nadále skryto. Proto některé otázky související s minulým režimem budí ve společenské diskusi značnou kontroverzi. Spornou otázkou je i předmět této práce: normalizační režim v Československu. Jaký byl tedy charakter tohoto režimu? Byl totalitární, nebo autoritativní? Odpovědět na tuto otázku znesnadňuje nejen Baxou zmiňovaný absentující časový odstup, ale také způsob, jakým došlo k porážce komunismu. Řada lidí má s normalizačním režimem osobní zkušenost, kdy se buď s režimem dostali do konfliktu, anebo se mu podřídili, ale hlavně v něm strávili téměř celý svůj život. Potom je někdy těžké otevřeně připustit, že systém, ve kterém jsem vychovával děti, a ve kterém jsem pracoval například jako kantor na základní škole, byl charakterově totožný s režimem za Josefa Stalina nebo Adolfa Hitlera. Hovořím-li o charakteru režimu, nemám na mysli počty obětí, ale způsob (charakter), jakým režim vykonával svoji moc a jak ovládal společnost. Nerozlišování mezi těmito skutečnostmi také někdy vede k povrchnímu odmítání tendencí označujících normalizaci za totalitární. Cílem mé práce je zbavit veřejnou diskusi všech osobních břemen a pomocí čistě politologických teorií a konceptů odpovědět otázku: Jaký byl charakter komunistického režimu za normalizace? Teoretickým 2
základem pro dosažení tohoto cíle bude teorie totalitarismu. Ta se začala vyvíjet od poloviny dvacátého století. Od té doby se stal její obsah předmětem prací mnoha význačných politologů, kteří její podobu zpřesňovali, rozpracovávali a přizpůsobovali novým vědeckým poznatkům. V dnešní době za předního odborníka na poli totalitarismu a nedemokratických režimů je obecně považován Juan Linz. Například Říchová jeho dílo označuje jako nejpřínosnější práci věnovanou problematice novodobých nedemokratických režimů 1. Jedná se zejména o jeho díla Totalitarian and Authoritarian Regimes (2000) a Problems of Democratic Transition and Consolidation. Southern Europe, South America, and Post-Communist Europe (1996). Od vydání obou publikací uběhlo však již více než deset let, během kterých došlo k posunu v empirické i teoretické oblasti poznání. Dalším cílem, vedle již zmiňované otázky týkající se charakteru československého normalizačního režimu, je snaha přispět do diskuse o totalitarismu prostřednictvím kritického zhodnocení Linzovy teorie. Ta bývá, zejména v české politologii, často nekriticky přejímána a aplikována při vědeckých studiích, přestože sebou nese několik sporných otázek. Linz o totalitarismu hovoří, jsou-li kumulativně splněny tři základní předpoklady: monistické centrum netolerující žádnou jinou nezávislou instituci, totalitární ideologie a podpora lidí, společně s politickou mobilizací a aktivizací mas. První dva body nebudí kontroverze a tvoří součást různých teorií totalitarismu již od poloviny minulého století. Poslední bod, podpora a mobilizace mas, však vyvolává několik základních otázek. Nejdůležitější z nich je: opravdu je pro charakter totalitárního režimu určující, zda disponuje podporou obyvatelstva? Je to, co si o tomto režimu myslí lidé totalitárnímu režimu podřízení, určující pro celkový charakter režimu? Cílem práce tedy bude i ověřit vztah mezi existencí podpory obyvatelstva s aktivizací mas a totalitárního charakteru režimu. A to ve významu, že pokud je přítomná podpora obyvatelstva a jeho aktivizace, tak se při splnění dalších dvou podmínek bude jednat o totalitarismus. Jinými slovy - budu ověřovat nutnost 1 ŘÍCHOVÁ, Blanka: Přehled moderních politologických teorií. Praha 2000, s. 238. 3
podmínky podpory obyvatelstva a aktivizace pro totalitární režim a zjištěné poznatky poté aplikuji na realitu normalizačního Československa. Po empirické stránce se tato práce věnuje Československu v období od 21. srpna 1968 až do roku 1985, kdy se ve východním bloku začínají prosazovat určité reformní snahy prosazované Michailem Gorbačovem. 2 Během posledních čtyř komunistických let (1985-1989) docházelo k oslabování pozice komunistického režimu a k posilování občanské společnosti, což nakonec vedlo k celkovému pádu tohoto režimu. Chceme-li však zjistit povahu předcházejících sedmnácti let (1968-1985), nemůžeme projevy posledních čtyř let vztahovat na celé toto období a činit o něm takto závěry. Metodou pro dosažení výzkumných cílů práce bude jednopřípadová studie umožňující, podle Arenda Lijpharta, podrobné proniknutí do podstaty zkoumaného případu. 3 Jednopřípadová studie taktéž ideálně vyhovuje pro dosažení cíle spočívajícího v přispění do diskuse o totalitarismu, protože, jak opět poznamenává Arend Lijphart, dokáže přinést významný příspěvek k vědeckému zobecňování, které je základem pro samotné konstituování teorií. 4 Po vyjasnění si sporných otázek spojených s Linzovou teorií, přistoupím skrze aplikaci teorie totalitarismu na realitu normalizačního ČSSR, k empirickému ověřování, do jaké míry normalizační režim v ČSSR naplňoval jednotlivé předpoklady totalitarismu. S ohledem na navržené cíle je strukturována i samotná práce. První část je zaměřena teoreticky a zahrnuje kapitoly 2-4. Ve druhé kapitole se věnuji teorii totalitarismu obecně a ukazuji, jakými změnami od svého vzniku prošla a jakými problémy se postupně zabývala. Tento nástin vývoje je důležitý pro správné pochopení, čím je teorie Juana 2 Rok 1985 a nástup Michaila Gorbačova považuje za přelomový okamžik ve vývoji komunistických států i William Leurs, když píše, že to byly právě tendence Gorbačovem prosazované, které přinesly pád komunismu. LEURS, William H.: Czechoslovakia: Road to Revolution. Foreign Affaires, 69, 1990, č. 2, s. 78. 3 LIJPHART, Arend: Comparative Politics and the Comparative Method. The American Political Science Review. 65, 1971, č. 3, s. 691. 4 Tamtéž, s. 691. 4
Linze důležitá a jakým způsobem obohatila politologický diskurs. Ve třetí kapitole se zabývám J. Linzovou a A. Stepanovou klasifikací normalizačního Československa a podrobuji jejich přístup kritickému pohledu. Ve čtvrté kapitole pak uzavírám pasáž o teorii totalitarismu shrnutím a zobecněním získaných poznatků z rozboru teorie totalitarismu a z kritiky díla J.Linze a navrhuji nový a více odpovídající teoretický rámec totalitarismu. Ten poté, v druhé části práce, která je zaměřena fakticky a to konkrétně v páté kapitole, aplikuji na realitu normalizačního Československa a přijímám závěr ohledně charakteru komunistického režimu normalizačního Československa. Zkoumat v dnešní době totalitarismus není pouze akademickou záležitostí. Přesné vymezení teorie totalitarismu a pochopení fungování takových režimů, přispěje ke správnému rozlišování mezi jednotlivými druhy nedemokratických režimů, a tím nám při prosazování našich cílů (např. podpora demokracie) umožní vůči takovým režimům přijímat adekvátní opatření. 5 Základním kamenem teorie totalitarismu se stala práce Carl Friedricha a Zbigniewa Brzezinského Totalitarian Dictatorship and Autocracy, která jako první zpracovávala a systematizovala jednotlivá dílčí poznání o fungování nacistického Německa a Sovětského svazu a na jejich základě konstruovala ucelenou teorii totalitarismu. Z ní poté vycházeli a na ni reagovali další politologové. Snažili se ji zpřesňovat, doplňovat, nebo přizpůsobovat změněným okolnostem. Zde existuje celá řada autorů, ale většina z nich svou pozornost při studiu totalitarismu soustředila v převážné většině na hitlerovské Německo a komunistický SSSR spolu s východním blokem. Po pádu SSSR se pozornost teoretiků totalitarismu a nedemokratických režimů přesunula výrazněji do jiných geografických oblastí a začala podrobněji zpracovávat takto nově získané poznatky. Mezi tyto autory patří i Juan 5 Juan Stemmann tak ve svém článku The challenges of democratisation and political reform in the Middle East: Between Auticracy, Islamism and Liberalism činí v případě zemí středomořského regionu. (STEMMANN, Juan José Escobar: The challenges of democratisation and political reform in the Middle East: Between Auticracy, Islamism and Liberalism, s. 1, In: FRIDE, http://fride.org). Naposledy kontrolováno 25. 11. 2010). 5
Linz a Alfred Stepan, kteří ve svých souhrnných pracích zahrnuli téměř všechny nedemokratické režimy dvacátého století. Je pochopitelné, že při tak obšírném zobecňování může dojít k určitému zjednodušení zkoumané situace a nemohou být vystižena všechna specifika daných systémů. Hodnotnějším zdrojem informací o fungování komunistických režimů ve východní Evropě je proto práce Ivana Volgyese Politics in Eastern Europe, která celou svou pozornost věnuje pouze tomuto regionu a pouze jeho specifika systematizuje, porovnává a zobecňuje. V českém prostředí mezi teoretiky totalitarismu patří zejména Vladimír Čermák s dílem Otázka demokracie a Zdeněk Mlynář s publikací Krize v sovětských sytémech. V. Čermák se snaží skrze pojímání fenoménu totalitarismu od samého jeho počátku a skrze nalézání jeho projevů již v sumerských městských státech vytvořit vlastní teorii totalitarismu. Zdeněk Mlynář se zase soustředí výhradně na otázku sovětských systémů a svou teorii konstruuje na základě jejich analýzy. Za přední české znalce totalitarismu, nikoliv tvůrce teorií, lze považovat Stanislava Balíka a Michala Kubáta, kteří se danému tématu dlouhodobě věnují a dosažené poznatky publikují v celé řadě knih a článků (například Teorie a praxe totalitárních a autoritativních režimů). Přínos těchto dvou autorů není v originárním obohacování teorie totalitarismu obecně, ale v ucelování dosaženého poznání a v jeho zpřístupňování širší vědecké obci. Co se samotné normalizace týče, literatura týkající se tohoto období nabízí širokou paletu možností. Předním odborníkem na téma opozice v komunistickém režimu je Milan Otáhal se svými knihami Opozice, moc, společnost 1969-1989. Příspěvek k dějinám normalizace a Studenti a komunistická moc v českých zemích 1968-1989. Jeho díla přehledným způsobem zprostředkovávají tehdejší realitu, jsou však spíše deskriptivní a postrádají hlubší reflexi probíraného tématu s ohledem na charakter režimu a na teorii totalitarismu. Obecně problematika charakteru normalizačního režimu představuje velmi široké téma a v české literatuře neexistuje jediný autor, který by se sám v jediném díle pokusil tento charakter normalizačního režimu posoudit po všech 6
stránkách. Proto většinou vycházejí obšírné sborníky zahrnující příspěvky rozličných odborníků na jednotlivá témata, ale i v těchto jednotlivých tématech se čtenář nedozví nic ohledně vazby na teorii totalitarismu. Pokud již v českém prostředí existuje nějaká literatura hodnotící charakter komunistického režimu, jedná se o krátký článek porovnávající praxi v padesátých letech a za normalizace a konstatující netotalitárnost normalizační ČSSR. Práce, která by v systematické podobě podrobně zhodnotila projevy normalizačního režimu a aplikovala na tento režim teorii totalitarismu, v české politologii zatím chybí. Proto je mou ambicí tento prostor svým textem vyplnit. 7
2. TOTALITARISMUS Z POHLEDU TEORIE 2. 1. Teorie totalitarismu před Linzem Politický fenomén totalitarismu se do centra politologického a jiného společenskovědního zájmu dostává po druhé světové válce. Existenci a působení totalitárních systémů v komplexní rovině jako jeden z prvních reflektoval, byť v prozaické (román 1984) a alegorické formě (Farma zvířat) Eric Arthur Blair známý pod pseudonymem George Orwell. Dobové vědecké práce se soustředily pouze na jednotlivé projevy totalitarismu, které samostatně podrobněji rozebíraly. O jeden z prvních vědeckých přístupů systematizujících problematiku nedemokratických a totalitárních režimů se pokusili Carl J. Friedrich a Zbigniew K. Brzezinsky ve svém díle Totalitarian Dictatorship and Autocracy. 6 Mezi základní prvky charakterizující totalitární režimy zahrnuli: (a) oficiální ideologii pronikající do všech sfér lidského bytí, jejímž cílem je vytvoření lepšího člověka a lepší společnosti; 7 (b) existenci jedné masové strany řízené jednou osobou disponující rozsáhlými pravomocemi; 8 (c) policejní kontrolu využívající teroristických postupů a moderních metod nejen vůči veřejnosti, ale i dovnitř strany a to v zásadě pro potřeby totalitárního diktátora; (d) monopolní kontrolu prostředků masové komunikace v rukou strany a spřízněných kádrů; (e) monopolní kontrolu ozbrojených složek v rukou strany a spřízněných kádrů; (f) centrálně řízenou ekonomiku. Typologie Friedricha a Brzezinského má i přes svou dlouhověkost nepochybně určitou přidanou hodnotu. Stala se podkladem budoucích četných revizí a kritik ze strany vědecké veřejnosti, která se s ní při studiu nedemokratických režimů musela vypořádávat. Nejčastějším 6 FRIEDRICH, Carl J. BRZEZINSKI, Zbigniew K.: Totalitarian Dictatorship and Autocracy. New Yourk 1962, s. 9-10. 7 Ideologie nemusí být v čase neměnná, ale může se postupem času přizpůsobovat změnám objektivních okolnosti, ve kterých se režim nachází (Tamtéž, s. 93). 8 Friedrich s Brzezinskim doslova uvádějí, že vůdce v totalitárním režimu: disponoval téměř absolutní mocí, jakou nikdy dříve v historii žádný jiný politický vůdce, protože mu jsou a jeho zájmům a potřebám přímo podřízeny nástroje šíření propagandy, násilí atd. (Tamtéž, s. 26). 8
terčem kritiky se stal šestý bod, protože v nacistickém Německu takto chápaná centrálně řízená ekonomika neexistovala. 9 Na poli studia totalitárních režimů vystoupila taktéž Hannah Arendtová se svým velmi podnětným dílem Původ totalitarismu. Od představ Friedricha a Brzezinského se liší v jednom bodě a navíc obecnou teorii totalitarismu obohacuje o pojem objektivního nepřítele. To, co Arendtovou od Friedricha a Brzezinského odlišuje, je náhled na povahu a úlohu teroru vykonávaného totalitárním režimem. Podle Arendtové je teror imanentním prvkem totalitárního režimu souvisejícím s jeho podstatou. 10 Friedrich a Brzezinski neříkají nutně, že teroristické akce policejní kontroly musí být používány. Důležitá je kontrola strany a společnosti, ne teror. Hannah Arendtová však píše, že úloha teroru spočívá v uvolnění přirozených sil vedoucích k vytvoření lepšího člověka a společnosti. 11 S tím přímo souvisí i pojem objektivní nepřítel, kterým se rozumí kdokoliv, i celé skupiny obyvatelstva, a to bez ohledu na to, jak tyto skupiny vystupují vůči režimu. 12 Kdyby došlo k porážce jednoho objektivního nepřítele, musel by si režim najít jiného, 13 proti kterému by vystupoval a kterého by likvidoval, aby tím legitimizoval svoji existenci, a aby tak naplnil svůj historický účel. Proto Arendtová píše, že zákon zabíjení, jimiž totalitní hnutí uchvacují a vykonávají moc, by zůstal zákonem hnutí i tehdy, kdyby tato hnutí někdy uspěla v podrobení celého lidstva své vládě. 14 Povahou teroru se zabýval ve své knize Demokracie a totalitarismus i Raymon Aron. 15 Význam Aronova příspěvku v této oblasti 9 SARTORI, Giovanni: Teória demokracie. Bratislava 1993, s. 197. 10 ARENDT, Hannah: Původ totalitarismu I-III. Praha 1996, s. 629. 11 Tamtéž, 627. 12 Tamtéž, 576. 13 V případě Ruska a později Sovětského svazu by se původně dalo hovořit o aristokracii a o kapitalistech, než se obrátila pozornost režimu na rolníky při násilné kolektivizaci, aby se poté režimní represe uplatňovaly vůči stranické opozici. 14 Tamtéž, s. 626. 15 Ve své knize Raymond Aron také formuluje několik určujících prvků totalitárního režimu. Těmi prvky jsou: 1) jedna strana disponující monopolem na veškerou moc; 2) monopolní strana je vedena ideologií, která je dávána do role absolutní a jediné pravdy; 3) k šíření této pravdy má stát dvojí monopol - na informace a na násilí; 4) většina profesních a ekonomických aktivit je podřízená státu a je zabarvena státní ideologií; 5) protože je každá činnost podřízena ideologii a považovaná za státní činnost, tak i každé selhání v ekonomické nebo profesní aktivitě, kterého se někdo dopustí, je chápáno jako ideologické pochybení (ARON, Raymond: Demokracie a totalitarismus: Brno 1993, s. 158). 9
spočívá v tom, že upozornil na potřebu vnímat proměny významu vykonávaného teroru v závislosti na změnách režimu, které se odehrály během jednotlivých časových období. Proto je rozdíl, když totalitární hnutí likviduje odpůrce ihned po uchopení moci a snaží se terorem etablovat svojí pozici tak jako bolševici po říjnové revoluci, a terorem, který rozpoutal Stalin v polovině třicátých let, který by se dal označit jako touha po vybudování kultu osobnosti. 16 Avšak i vlny teroru vyvolané po dokončeném etablování režimu se dají považovat za ideologický teror v souladu s režimní ideologií, o čemž svědčí teror vykonaný na obětech násilné kolektivizace, který nastal po klidnějším období nové ekonomické politiky. 17 Jednotlivé teorie totalitarismu však neexistovaly ve vakuu. Proto se postupem času - v závislosti na tom, jak se proměňovala realita nedemokratických režimů, zejména komunistického bloku v 60-tých, 70- tých a 80-tých letech, objevovala nová témata, která potřebovala být reflektována. Jedním z takových latecomers, který na tyto nové výzvy reagoval, byl i Giovanni Sartori. Sartori se ve své knize Teória demokracie prvotně zabývá fenoménem demokracie, ale při negativním vymezování, co to demokracie vlastně je, se vypořádává i s oblastí, co demokracie není. Podle Sartoriho by se pojem totalitarismus měl nadále používat jako odborný politologický termín a neměl by být zatěžován pejorativními významy přisuzovanými mu v době studené války, kdy byly tímto pojmem v západní literatuře označovány obecně všechny země komunistického tábora. 18 Jedná se o pojem, který má svou přidanou vědeckou a systematizující hodnotu. 19 Tím však Sartori nechce popřít, že k nějakým změnám komunistických režimů ve východní Evropě došlo. Říká naopak, že při studiu totalitarismu je třeba rozlišovat jednotlivé vývojové fáze. Sartori k tomu poznamenává: V průběhu svého trvání ztrácejí totalitarismy (stejně tak jako všechny nové režimy) svůj původní 16 Za strategii sloužící k vytvoření dokonalého kultu osobnosti ji označil i Chruščov na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (Tamtéž, s. 162). 17 Tamtéž, s 145. 18 SARTORI, G.: c.d., s. 198-199. 19 Tamtéž, s. 199. 10
zápal, hybnou sílu, na které byly založeny. 20 V počátcích se jedná o tzv. před-rutinní fázi, ve které dochází k bezohlednému teroru, permanentním čistkám, koncentračním a vyhlazovacím táborům. 21 Naopak rutinizace 22 nemusí automaticky indikovat erozi režimu, ale spíše posilňovat, než oslabovat ostatní znaky totalitarismu. 23 Z toho je patrné, jak se diskuse ohledně totalitarismu od dob Hannah Arendtové považující právě teror za imanentní znak totalitarismu, vyvinula v závislosti na objektivních okolnostech. Sartori už teror nepovažuje za určující znak, ale spíše za proměnlivý jev, který se mnohdy i ve větší míře vyskytoval v autoritářských systémech. Přesunutí jádra diskuse ohledně totalitarismu k otázkám proměny komunistických režimů v čase nás dostává k tomu, čím k teorii nedemokratických režimů přispěl svým dílem José Juan Linz. 2. 2. Teorie nedemokratických režimů José Juana Linze José Juan Linz, jeden z největších odborníků na nedemokratické režimy vůbec, shrnul své myšlenky v díle Totalitarian and Authoritarian Regimes a některé myšlenky dále rozvíjel s Alfredem Stepanem ve výjimečné studii Problems of Democratic Transition and Consolidation. Southern Europe, South America, and Post-Communist Europe. Jak jsme již naznačovali u Sartoriho, debata ohledně teorie totalitarismu se od šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století již nesoustředila tolik na vytváření nových definic totalitarismu, ale v reflexi na probíhající společenské změny ve východní Evropě se pozornost upnula na otázku, zda je ještě možné pojem totalitarismus na tyto komunistické země východní Evropy přesvědčivě aplikovat, nebo jestli se v případě východní Evropy již nedá hovořit o určitých formách autoritarismu. Snaha o co nejpřesnější rozlišování mezi jednotlivými vývojovými etapami režimů na jedné straně a rozlišováním mezi zcela 20 Tamtéž, s. 201. 21 Tamtéž, s. 201. 22 Fáze vývoje totalitárního hnutí, ve které k takovýmto jevům již nedochází, anebo nedochází v takové míře. 23 Tamtéž, s. 201. 11
odlišnými kategoriemi režimů na straně druhé je vlastní i Linzovi. 24 Na úvahy, kde leží hranice mezi totalitarismem a autoritarismem, Linze přivedla diskuse ohledně povahy režimu Francova Španělska, konkrétně v období od čtyřicátých do šedesátých let. Někteří autoři právě toto počáteční období caudillovy vlády považovali za totalitární, zatímco jiní byli proti označování Španělska za totalitární po celou dobu diktatury. 25 Linzův příspěvek k teorii totalitarismu se neomezuje pouze na vytýčení hranice mezi totalitarismem a autoritarismem, ale zároveň se snaží, prostřednictvím sumarizace poznatků získaných při studiu nedemokratických režimů z celého světa, kategorizovat jednotlivé druhově odlišné typy autoritativních režimů. Nejedná se pouze o teoreticky kategorizační členění autoritativních režimů, ale o hodnotné zachycení velmi široké škály vyskytnuvších se diktatur. Význam tohoto členění lze nejlépe ilustrovat na jednotlivých druzích autoritarismu definovaných J.Linzem. Jsou jimi tyto: 26 (1) byrokraticko-militaristické režimy, kam Linz řadí frankistické Španělsko; (2) organicko etatistické, kde uvádí Salazarovo Portugalsko; (3) mobilizační režimy v postdemokratických společnostech, kam patří Republika Fiume (Rijeka); (4) mobilizační režimy v zemích s nově nabytou nezávislostí na koloniálních mocnostech, kde uvádí Pobřeží Slonoviny v letech 1960-1990; (5) rasové a etnické demokracie, které zahrnují Jihoafrickou republiku v rozmezí let 1948-1993; (6) defektní a pretotalitární" režimy, které se podle Linze vyskytly ve východní Evropě v letech 1945-1948; (7) posttotalitární režimy, 27 do kterých počítá země východní Evropy od poloviny padesátých let až do pádu železné opony. 24 LINZ, José J.: Totalitarian and Athoritarian Regimes. Boulder 2000, s. 4. Linz se podle vlastních slov snaží o rozlišení jednotlivých historických forem režimů a společností od ostatních nedemokratických režimů (polities).. Linzova pozornost se nesoustředí na rozdíl mezi demokracií a totalitarismem, který považuji za zřejmý, ale věnuje se celkové organizaci politické moci a života. (Obě citace: Tamtéž, s. 4). 25 Tamtéž, s. 4. Linz se pak konkrétně francistickým Španělskem zabýval ve své práci An Authoritarian Regime: the Case of Spain (LINZ, Jose Juan: An Authoritarian Regime: the Case of Spain. In ALLARD, E. LITTUNEN, Y. (eds) : Cleavages, Ideologies and Party Systems. Helsinky 1964). 26 BALÍK, Stanislav KUBÁT, Michal: Teorie a praxe totalitních a autoritativních režimů. Praha 2004, s. 56-60. 27 Ohledně toho, proč Linz do své kategorizace zahrnul i body číslo šest a sedm píše, že tak učinil, protože chtěl zřetelně a jasně definovat totalitarismus a odlišit ho od jednotlivých forem autoritarismu. Protože ale ani přechody k a z totalitarismu nevykazují stejné vlastnosti, nemohl Linz vytvořit jednu sběrnou kategorii pro státy, které se blíží k zavedení totalitarismu, a pro státy, které totalitarismus 12
Je patrné, že rozlišování mezi takovými typy autoritativních režimů jako byly rasová demokracie v JARu, anebo frankistický režim ve Španělsku je teoreticky a prakticky nejen vhodné, ale přímo žádoucí. Nicméně, pro předmět naší práce, kterým je charakter komunistického režimu normalizačního Československa, není až tolik podstatné zabývat se body 1-6. Problematika autoritativního režimu uvedeného pod číslem 7 se ale předmětu naší práce bezprostředně dotýká, a proto si tento bod probereme podrobněji. Než k tomu však přistoupíme, definujeme si v následující podkapitole podrobně Linzovu vizi totalitarismu. Posttotalitarismus poté důkladněji rozebereme v podkapitole následující. 2. 2. 1. Totalitární režimy dle Linzovy teorie Linz se pojmu a definici totalitarismu věnuje ve druhé kapitole své knihy Totalitarian and Authoritarian Regimes. O režimu jako o totalitárním, se podle Linzovy teorie můžeme bavit, pokud takový režim vykazuje soubor určitých simultánně existujících vlastností. Linz píše, že těmito základními dimenzemi totalitárního režimu jsou: ideologie, jedna strana a mobilizační organizace, koncentrace moci v rukou jednotlivce a jeho spolustraníků, nebo v rukou skupiny, která není odpovědná voličům a nemůže být odstavena ze své pozice institucionalizovanými a mírovými prostředky. 28 Uvedenou definici pak lze shrnout do tří určujících bodů: 29 Zaprvé, v totalitárním režimu musí existovat monistické, nikoliv však monolitické mocenské centrum. Jakékoliv pluralistické prvky různých institucí a skupin odvozují svoji legitimitu od tohoto centra a jsou tímto centrem ovládány. Navíc jsou tyto prvky pluralismu a skupin opouštějí, protože každý tento projev režimů vykazuje kvantitativně i kvalitativně odlišné znaky. Aby se tedy Linz vyhnul problémům, definoval dvě odlišné kategorie. O režimech, které se k totalitarismu blíží, a to bez ohledu na to, jestli jej později doopravdy nastolí, hovoří jako o pretotalitních autoritativních režimech a o těch, co totalitární zřízení opouštějí, ale ještě se ho zcela nevzdaly, hovoří jako o posttotalitních systémech (Celé: LINZ, J.: c.d., s. 240). 28 Simultánnost naplňování těchto vlastností je důležitá, protože jednotlivé dimenze totalitarismu mohou být nalezeny i u mnoha autoritativních režimů. O totalitární režimy by se pak jednalo pouze a jen tehdy, byly-li by všechny tyto dimenze naplňovány současně (LINZ, J.: c.d, s. 67). 29 BALÍK, Stanislav: Totalitární a autoritativní režimy. IN: HLOUŠEK, Vít KOPEČEK, Lubomír (eds.): Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Brno 2004, s. 263. 13
produktem působení totalitárního režimu a ne pozůstatkem po režimu předešlém. Zadruhé, jde o ideologii, která je víceméně intelektuálně propracovaná. Vládnoucí elita a strana se s ní ztotožňuje a řídí se podle ní. Také ji používají jako prostředek legitimizace své existence a svého působení. Ideologie určuje hranici, za kterou již leží jinověrectví, které musí být potrestáno. Ideologie není jakýmsi politickým programem legitimizujícím pouze politické akce, ale její záběr je mnohem širší, protože dává dějinám určitý význam, konečný smysl a zároveň poskytuje interpretační vodítko pro výklad přítomnosti. Třetím definičně určujícím prvkem je podpora a vyžadování občanské participace a aktivní mobilizace mas pro politické a společenské úkoly vládnoucí elity a s ní monisticky spřízněných skupin. Naopak, pasivní poslušnost, apatie a neangažovanost jsou považovány režimem za nežádoucí. 30 Z uvedených definičních prvků vyplývá, že Linz nechápe teror jako nutnou součást totalitárního režimu. 31 Říká sice o něm, že je ve větší míře více pravděpodobný právě v totalitárním režimu, ale není pro určení totalitárního režimu nutnou ani nezbytnou podmínkou. 32 Naopak u ideologie na několika místech zdůrazňuje její význam ve spojitosti s mobilizací a aktivizací mas. Jelikož totalitární režim vyžaduje aktivní zapojení veřejnosti na svém fungování, struktura jeho hnutí je otevřená, na rozdíl od autoritativních stran a hnutí, které své organizace před širokou veřejnosti uzavírají. 33 Strana tak svým vlivem působí na vytváření kádrů, šíří politizaci veřejnosti a podporuje tak totalitární snahy o 30 Pasivní poslušnost, apatie a neangažovanost jsou totiž příznakem autoritativních režimů (BALÍK, S. KUBÁT, M.: c.d., s. 54). 31 Obecně se u autorů působících na poli totalitarismu od šedesátých let můžeme v převážné většině setkat s názorem považující teror spíše za vedlejší než za stěžejní charakteristiku určující totalitárnost režimu. Naproti tomu, autoři publikující na přelomu čtyřicátých a padesátých let teror za nutnou podmínku považovali. Příčina tohoto rozdílného uvažování o totalitarismu je nepochybně spojena s dobovými zkušenostmi s ještě fungujícími, anebo právě skončenými, vládami Adolfa Hitlera a Stalina. 32 LINZ, J.: c.d., s. 74. Linz dále dodává, že mnoho projevů režimního teroru je patrných i v režimech, postrádajících další nezbytné charakteristiky totalitárních režimů, a proto si Linz dokáže představit, že: obzvláště stabilizovaný totalitární režim se bez všeprostupujícího a všudepřítomného teroru obejde (Tamtéž, s. 101). Shodně o tom píše i Sartori, když říká, že totalitarismus se musí k holému násilí uchylovat pouze tehdy, když se mu nedaří pronikat dostatečně do soukromých sfér obyvatelstva (SARTORI, G.: c.d., s. 203). 33 LINZ, J.: c.d., s. 82. 14
přeměnu společnosti. Celkově je mobilizační efekt totalitárního hnutí pro Linze zásadní a nejvýznamnější charakteristikou určující povahu režimu. Zejména podle tohoto hlediska Linz poté určuje, zda se jedná o totalitární, anebo již o autoritativní režim. 34 A je to také především tento prvek, který v Linzově teorii činí rozdíl mezi totalitarismem a posttotalitarismem. V další podkapitole se tedy podrobně zaměříme na posttotalitární režimy, protože právě mezi ně Linz řadí normalizační Československo. 2. 2. 2. Posttotalitární režimy dle Linze Předně je potřeba zdůraznit, že zařazení posttotalitárních režimů do kategorie autoritativních režimů je v Linzově teorii proměnlivé. Na počátku Linz s pojmem posttotalitární režimy vůbec nepracoval. Původně v sedmdesátých letech přišel pouze s teorií totalitarismu. Ta se stala terčem kritiky, že neodráží faktický charakter východoevropských režimů a zejména, že neodráží charakter režimu v SSSR. 35 Linz se touto kritikou inspiroval, přepracoval svou teorii nedemokratických režimů a pro země východní Evropy a Sovětského svazu vytvořil speciální kategorii posttotalitárních režimů. Ty se podle jeho názoru natolik odlišovaly od klasických totalitarismů, že kategorii posttotalitárních režimů ve svém díle Totalitarian and Authoritarian Regimes zahrnul mezi režimy autoritativní. 36 Jenže ani s tímto řešením nebyl Linz zcela spokojen, a když s Alfredem Stepanem pracovali na rozsáhlém a velmi přínosném díle Problems of Democratic Transition and Consolidation. Southern Europe, South America, and Post-Communist Europe vyčlenil posttotalitární režimy ze skupiny autoritarismu a konstituoval posttotalitarismus jako samostatnou kategorii stojící vedle totalitarismu a autoritarismu. 37 34 Podle Linze by lidé, kteří se v totalitarismu stali horlivými aktivisty byli by v ostatních nedemokratických režimech podřízení, pasivní a starali by se pouze o své soukromé záležitosti (Tamtéž, s. 73). 35 Tamtéž, s. 2-3. 36 Viz klasifikace autoritativních režimů uvedená v kapitole 2. 2. 37 Linz k tomu doslova uvádí: režimy sovětského typu nemohou být, s výjimkou Polska, kvůli svým vlastnostem chápány jako autoritativní Proto raději, než natahovat teorii totalitarismu i na tyto případy, rozšířili jsme naši typologii nedemokratických režimů o další typ, kterým je posttotalitarismus věříme, 15
Co tedy Linz spatřoval na posttotalitarismech tak svébytného, že z nich vytvořil samostatnou skupinu nedemokratických režimů? V prvé řadě se jedná o totalitární minulost těchto států. Posttotalitární režimy vývojově navazují na totalitární stádium. Vykazují proto určité znaky totalitarismu, ale již ne v takové kvalitě, aby se daly považovat za totalitární, ale stále ještě v takové intenzitě, že se u nich nedá hovořit ani o autoritarizmu. Pokles kvality totalitárních znaků započal u komunistických režimů podle Linze v roce 1953, po Stalinově smrti. 38 Rozdíly, které se po roce 1953 vytvořily mezi totalitarismem a autoritarismem Stepan a Linz shrnují do čtyř okruhů. Jedná se o větší míru institucionálního pluralismu, přeměnu povahy vůdcovství, chladný přístup k ideologii a pokles mobilizace. 39 Větší mírou institucionálního pluralismu mají Linz se Stepanem na mysli, že režim do určité menší míry toleruje kritiku pocházející z formující se občanské společnosti. Kritika však nemá jakýkoliv vliv na postavení režimu, který si nadále ponechává všechny mocenské prostředky a výsady. 40 Dále se institucionálním pluralismem rozumí i takové jevy jako respekt k právu, povolení nezávislých ekonomických aktivit atd. Je však třeba mít neustále na paměti, že posttotalitární pluralismus nedosahuje míry pluralismu typického pro autoritativní režimy. 41 V případě vůdcovství jde o to, že v totalitárním režimu není vládnoucí elita, nebo přímo vůdce, omezován ani korigován žádnými pravidly a uplatňuje svůj vliv zcela podle své vůle. V posttotalitárním režimu se povaha vůdcovství, i ve spojitosti s větší mírou institucionálního pluralismu, mění. Třetí a čtvrtý okruh spolu souvisí. Chladný přístup k ideologii se týká jak elit, tak i mas a značí skeptický postoj k celkové myšlenkové a že taková nová kategorie je opodstatnitelná. (LINZ, Jose J. STEPAN, Alfred: Problems of Democratic transitiv and consolidation. Southern Europe, South America, and Post-Communist Europe. Baltimore 1996, s. 41). 38 LINZ, J.: c.d., s. 245. 39 LINZ, J. - STEPAN, A.: c.d., s. 42-51. 40 THOMPSON, Mark: To Shoot or Not to Shoot: Posttotalitarian in China and Eastern Europe. Comparative Politics. 34, 2001, č. 1, s. 72. 41 LINZ, J. STEPAN, A.: c.d., s. 43. 16
hodnotové konstrukci totalitární ideologie. Role ideologie není v důsledku totalitární minulosti posttotalitárního režimu vůbec marginální. Nadále prostupuje celou společností, obyvatelstvo ji však přijímá jako nutné zlo, elity k ní přistupují jako k prostředku, kterým se hodlají udržet u moci. 42 Ideologie již tedy není nástrojem výkladu smyslu dějin a návodem na vytvoření lepší společnosti. A to se odráží i v mobilizaci obyvatelstva. S chladným přístupem k ideologii nedochází k vytváření entuziastických kádrů, ale na vedoucí pozice se dostávají odborníci. 43 Tito odborníci se s ideologií plně neztotožňují, ale veřejně ji akceptují pouze kvůli svému kariérnímu růstu. U ostatních mobilizačních aktivit dochází k jejich ritualizaci, která místo nadšené podpory mas generuje vynucené znechucení. 44 Nyní, když jsem podrobně objasnil problematiku Linzovy typologie nedemokratických režimů, můžeme přistoupit ke kapitole, v níž uvedu fakta a argumenty přivádějící Linze k tomu, že zařadil normalizační Československo mezi posttotalitární režimy. 42 THOMPSON, R.: c.d., s. 72. Linz k tomu píše: Kvůli stabilitě může posttotalitární režim odvrhnout totalitární dědictví pouze postupně a selektivně, aby se situace nevyhrotila a neskončila až revolucí, která by mohla vést k ohrožení mocenského postavení elity (LINZ, J.: c.d., s. 249). 43 LINZ, J. STEPAN, A.: c.d., s. 49. 44 Tamtéž, s. 49. 17
3. POSTTOTALITÁRNÍ NORMALIZAČNÍ ČESKOSLOVENSKO Linz se k problematice charakteru režimu v Československu vyjadřuje velmi útržkovitě na několika místech své knihy Totalitarian and Authoritarian Regimes. Podrobněji je o Československu pojednáváno v samostatné kapitole již zmiňované práce - Problems of Democratic Transition and Consolidation. Southern Europe, South America, and Post-Communist Europe. 45 Zde Linz se Stepanem v souvislosti s Československem uvádějí, že v padesátých letech se jednalo pravděpodobně o nejstalinističtější režim východní Evropy. 46 Také ekonomický systém patřil k nejrigidněji plánovaným ekonomikám v oblasti východní Evropy. 47 Československo neprovedlo v procesu destalinizace téměř žádné hospodářské reformy, které by vedly k zavedení tržních principů, jako to učinilo Maďarsko a Polsko, a proto se nedostalo, jako tyto dvě země, pod politický tlak Západu, který skrze svůj hospodářský vliv vyvíjel nátlak na provádění demokratických reforem. 48 K tvrdosti československého režimu přidávají Linz a Stepan ještě fakt, že čistky provedené po nástupu Gustava Husáka k moci, byly pravděpodobně nejrozsáhlejší v historii východní Evropy. 49 Podle Linze se Stepanem se normalizační režim v mnoha oblastech od totalitárního kurzu nastoleného v padesátých letech neodchýlil, nicméně ve dvou oblastech jeho charakteristiky nedosahovaly kvalit totalitárního režimu. Těmi oblastmi byly (a) větší míra pluralismu, (b) rezignace obyvatelstva na režimní politickou mobilizaci a apatie lidí vůči politice a veřejným věcem. Co se týče první oblasti větší míry pluralismu zde se normalizační režim od totalitárního lišil nejvíce. Projev větší plurality se 45 Obecně o postkomunistických režimech hovoří na stránkách 232-457. Československu je pak věnovaná část knihy na stránkách 316-333. 46 LINZ, J. STEPAN, A.: c.d., s. 317. 47 VOLGYES, Ivan: Politics in eastern Europe. Chicago 1986, s. 223. 48 LINZ, J. STEPAN, A.: c.d., s. 318. 49 Například v Maďarsku si reformisté po nástupu Jánose Kadára k moci i nadále udrželi svůj vliv (Tamtéž, s. 318). 18
projevoval především v existenci a ve fungování CHARTY 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) vyvíjejících činnost až do sametové revoluce i přes jistou míru represe a zatýkání. 50 Linz se Stepanem svou tezi o větší míře pluralismu opírají o slova Václava Havla, když vychází z jeho eseje Moc bezmocných. Při své argumentaci doslova citují pasáž, kde Havel píše o stovkách až tisících lidech všech podmínek, stáří, vyznání, že se tito lidé schází pod deštníkem paralelní kultury i přes existenci úzkoprsého režimu, který vše zakazoval. 51 K širší míře pluralismu Linz se Stepanem uvádí dále existenci dalších nerežimních organizací a iniciativ, které začaly vznikat koncem 80-tých let. 52 Podobně jako k širší míře pluralismu, přistupují Linz se Stepanem i k problematice politické mobilizace. I zde je většina jejich závěrů formulována na základě jedné práce The uses of adversity: essays on the fate of Central Europe od Timothy Gartona Ashe. Z ní Linz a Stepan citují, že: Zapomnění je klíčem k takzvané normalizaci v Československu. Režim de facto říkal lidem: Zapomeňte na rok 1968. Zapomeňte na své demokratické tradice. Zapomeňte, že jste byli jednou občané s právy a povinnostmi. Zapomeňte na politiku. A na oplátku my vám dáme pohodlný život. Nežádáme, ať věříte nám, nebo naší pošetilé ideologii. Vše, co žádáme je, abyste byli navenek a veřejně konformní. 53 Takový postoj režimu je podle Linzovy typologie nedemokratických režimů naprosto neslučitelný s teorií totalitarismu, kde mobilizace a aktivizace mas je stěžejním projevem vlivu totalitárního režimu na společnost. V posttotalitárním Československu ale došlo k eliminaci veřejného života a politickou mobilizaci nahradily pouze ideologické rituály, kterým lidé nemusí věřit, ale musí je navenek vykonávat, musí žít ve lži. 54 Dopad vymizení politické mobilizace je dále patrný i ve změně struktury lidí pracujících na významnějších pozicích, kde již o 50 Tamtéž, s. 318. 51 Citováno dle: Tamtéž, s. 319. 52 Tamtéž, s. 321. 53 Citováno dle: Tamtéž, s. 320. 54 Tamtéž, s. 321. 19
obsazování takových pozic nerozhoduje ideologický entuziasmus, ale profesní způsobilost těchto pracovníků. 55 3. 1. Linzova teorie podruhé Linzova teorie nedemokratických režimů má i přes svůj nepopiratelný teoretický přínos několik slabších míst. Některá z těchto míst jsou určena samotnými limity mnohopřípadové studie, ve které Linz analyzuje, systematizuje a zobecňuje všechny případy moderních nedemokratických režimů. Vytváření jednotlivých kategorií režimů a zobecňování v takovém měřítku pak sebou automaticky nese riziko opomenutí určitých osobitých a v čase proměnlivých rysů. Takovým případem je i kategorizace komunistického režimu v Československu. Linz v souvislosti s Československem o posttotalitarismu hovoří již od roku 1956 a považuje ho za posttotalitární až do sametové revoluce. Jenže projevy komunistického režimu v Československu během druhé poloviny padesátých let a první poloviny šedesátých let byly diametrálně odlišné od projevů normalizačního režimu (1969-1985) a stejně tak se lišil normalizační režim od situace, která se začala v komunistickém bloku prosazovat po nástupu Gorbačova (od roku 1985). Na charakter normalizačního režimu (1969-1985) pochopitelně nemohou mít vliv procesy nastartované perestrojkou a glasností na konci osmdesátých let. Postup, na základě kterého bychom argumentovali, že poslední čtyři roky režimu určují charakter režimu po celou dobu jeho existence, nepovažuji za empiricky a logicky obhajitelný. 56 Poslední roky režimu by spíše, než jako prvek ovlivňující 55 Tamtéž, s. 321. Rozhodující je profesní způsobilost, ale i nadále je potřeba navenek manifestovat souhlas s režimem. 56 Linz se Stepanem tvrdí, že důkazem širšího pluralismu, který je tím faktorem odlišujícím totalitarimus a posttotalitarismus, je i skutečnost, že kromě CHARTY 77 vznikaly na konci osmdesátých let i další protestní hnutí a iniciativy (Tamtéž, s. 321). Jenže pravda je taková, že kromě CHARTY 77 a VONSu, který vznikl v roce 1978, žádné jiné protirežimní sdružení nefungovalo. Iniciativy jako Hnutí za občanskou svobodu, Polsko-československá solidarita, Demokratická iniciativa, Nezávislé mírové sdružení, Klub za socialistickou přestavbu Obroda, Československý helsinský výbor, Jazzová sekce vznikaly až v letech 1988-1989 (VODIČKA, Karel: Politický systém komunistického Československa. IN: VODIČKA, Karel CABADA, Ladislav: Politický systém České republiky. Praha 2007, s. 73-82), a proto nemůžeme tvrdit, že existence a činnost těchto organizací měla vliv na povahu režimu v sedmdesátých letech. 20
povahu režimu, měly být zkoumány tranzitologií 57 a v rámci tranzitologických teorií by měly být nalézány adekvátní případy přechodu té či oné země k demokracii. Tato práce se však, na rozdíl od tranzitologie, zabývá klasifikací režimu. Na údajné další slabé místo Linzovy teorie poukazuje Michal Kubát ve svém článku Teorie nedemokratických režimů a východní Evropa 1944-1989, když tvrdí, že vytvořením kategorie posttotalitarismu se Linz dopustil terminologicky-meritorní nepřesnosti. 58 Terminologickymeritorní nepřesností má Kubát na mysli to, že podle Linze se režim může stát posttotalitárním pouze až překoná totalitární fázi. Jelikož se střední a východní Evropa nestala zcela totalitární, ale pouze pretotalitní, nemohou se logicky ve střední a východní Evropě objevit případy posttotalitarismu. 59 Takovou kritiku považuji za neopodstatněnou, protože Linz o pretotalismu ve střední a východní Evropě výslovně hovoří pouze do roku 1948. 60 Poté až do poloviny padesátých let, s výjimkou Polska, nastává fáze totalitarismu, která je po smrti Stalina vystřídána fází posttotalitarismu. 61 Ze samotné logiky se tedy Linz terminologicky-meritorní nepřesnosti nedopustil, protože se střední a východní Evropou, jako s totalitární, pracuje. Naopak, slabinu Linzovy teorie totalitarismu spatřuji v jeho celkovém přístupu k této problematice a jeho samotné koncepci totalitarismu. Abychom si srozumitelně vysvětlili důvody proč, musíme se vrátit o šedesát let zpět, kdy se v roce 1953 konalo sympózium o totalitarismu, na kterém se intenzivně řešila i otázka povahy totalitarismu 62 - konkrétně, zda se v případě totalitarismu jedná o fenomén starý doslova jako lidstvo samo, nebo o nový fenomén spojený s moderní dobou. Prvně jmenovaný názorový proud se opírá o 57 Tranzitologie je politicko-vědní obor, který se v politologii začal rozšiřovat od sedmdesátých let dvacátého století a soustředí se na studium a výzkum změn politických systémů (ŘÍCHOVÁ, Blanka: c.d., s. 241). 58 KUBÁT, Michal: Teorie nedemokratických režimů a východní Evropa 1944-1989. Politologický časopis, 2006, č. 2, s. 147. 59 Předpona post- má evokovat něco, co nastalo až po něčem. 60 LINZ, J.: c.d., s. 243. 61 LINZ, J. STEPAN, A.: c.d., s. 244. 62 Tedy ještě před publikací Brzezinského Brzezinského s Friedrichem. 21
práce lidí jako Jacob L. Talmon, Edward H. Carr, Hannah Arendtová a dalších. 63 Z českých autorů bychom zde mohli uvést Vladimíra Čermáka, který o totalitarismu ve své knize Otázka demokracie píše: Podle mého názoru jeví se však jako krajně problematické spojovat vznik a existenci politického systému, jenž vždy nese i nespornou pečeť vnitřní psychické struktury člověka a společnosti, jen s takovou zásadně vnější jevovou formou, jakou je technika a její instrumenty. I když lze sice považovat za nepochybné, že některé symptomy techniky a masové společnosti hrají významnou roli i při utváření psychiky člověka a v určitém rozsahu ji i predisponují k akceptaci totalitárních tendencí neimplikuje toto faktum závěr, že tyto symptomy jsou samy o sobě určující pro vznik zlomu v kontinuitě člověka a že k takovému zlomu již došlo pokusy o totální uchopení individua, společenských skupin i celé společnosti, úsilí o plnou likvidaci lidské duchovnosti a spontaneity jsou staré jako lidstvo samo. 64 Zlomem má Čermák na mysli vznik totalitarismu. 65 Takové smýšlení o totalitarismu ale nepovažuji za zcela přesné a v následujících řádcích nastíním proč. Zygmund Bauman se ve svém velmi přínosném a inspirativním díle Modernita a holocaust zabývá předpoklady, příčinami a důvody holocaustu, ale v širším smyslu pojednává o moderní a technické společnosti. Jako jeden z předpokladů, proč mohly být hrůzy holocaustu rozvinuty až do takové míry, uvádí to, že moderní podmínky umožnily rozvinutí státu, který vládl hojnými zdroji a byl schopen nahradit celou síť společenských a ekonomických mechanismů kontroly politickým zřízením a správou. 66 Jinými slovy to znamená, že díky technickému pokroku získal moderní stát potenciál ovládat, organizovat a zorganizovat veškeré složky života a vše také řídit a své vůli podřídit. Bauman dále říká, že také i v předmoderní době docházelo, po různých válkách, bojích a záborech, k pádu poražených elit a k destrukci zavedených systémů, 63 DVOŘÁKOVÁ, Vladimíra KUNC, Jiří: O přechodech k demokracii. Praha 1994, s. 38. 64 ČERMÁK, Vladimír: Otázka demokracie. Praha 1992, s. 108-109. 65 O zlomu hovoří, protože považuje totalitarismus za fenomén historicky a pudově vlastní člověku. Kdyby tedy totalitarismus vznikl jako nový fenomén moderní doby, znamenalo by to, že vzniklo něco nového, něco zlomového (Tamtéž, s. 108). 66 BAUMAN, Zygmund: Modernita a holocaust. Praha 2003, s. 167. 22
avšak i v těch případech to zřídka proniklo do takové hloubky, aby to zasáhlo základní, skupinové sítě sociální kontroly. 67 Bauman zde zmiňuje důležitý fakt: že režimy v předmoderní době nedisponovaly potenciálem totální organizace společnosti. V podobném duchu píše i Rayomnd Aron ve své rozsáhlé práci Historie XX. století, když uvádí, že totální mobilizace obyvatelstva, průmyslu, sdělovacích prostředků a podřízení všech ostatních složek společnosti jedinému účelu, kterým bylo konečné vítězství v první světové válce, je prvkem odlišujícím samotnou povahu první světové války od dřívějších válečných konfliktů. 68 I Aron tedy zde klade důraz na schopnosti moderního státu dokonale organizovat společnost. V případě první světové války se však nejednalo o totalitární 69 státy, ale pouze o totální státy. Rozdíl je v tom, že u totálního státu dochází jen dočasně ke zrušení některých svobod a k organizaci úsilí země, zatímco u totalitních k trvalému a navíc se toto trvalé omezení a organizování promítá i do hodnotného a myšlenkového systému. 70 Aron s Baumanen ve svých pracích zdůrazňují proměnu, kterou prošla moderní společnost: technický pokrok a pokrok v organizaci obyvatelstva pokročil na takovou úroveň, že umožnil úplné kontrolování obyvatelstva i na celkem osobní úrovni. Sartori k tomu správně poznamenává, že totalitarismus, ve smyslu, v jakém o něm uvažuje například Čermák, není politickým totalitárním systémem, ale že se jedná pouze o způsob totalitárního uvažování. Doslova k tomu Sartori píše, že pokud je dána myšlenka, ještě to neznamená, že je dán i systém. 71 To znamená, že pokud se v minulosti vyskytovaly nějaké tendence k úplnému ovládnutí člověka, ale zároveň neexistovaly potřebné instrumenty k naplnění takového záměru, nemůže se jednat o totalitarismus v pravém smyslu slova. Jak už samotný pojem TOTALITARISMUS implikuje, tento systém se vyznačuje totalitárním 67 Tamtéž, s. 166. 68 ARON, Rayomnd: Historie XX. století. Praha 1999, s. 130-131. 69 Aron pojem totalitní stát používá v našem významu slova totalitární. 70 V případě totalitního státu stát podle Arona vštěpuje masám, že služba společnosti je trvale nejvznešenější povinností každého (Tamtéž, s. 131). 71 SARTORI, G.: c.d., s. 196. 23