Univerzita Karlova v Praze. Postavení panovníka podle rakouských ústav

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Bc. Martin Danielovský Postavení panovníka podle rakouských ústav Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: JUDr. Marek Starý, Ph.D. Katedra právních dějin Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 17. dubna 2016

Prohlašuji, že předloženou diplomovou práci jsem vypracoval samostatně a že všechny použité zdroje byly řádně uvedeny. Dále prohlašuji, že tato práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 17. dubna 2016 Bc. Martin Danielovský

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval svému vedoucímu mé diplomové práce JUDr. Marku Starému, Ph.D. za cenné rady, odborný dohled a vstřícný přístup při jejím vypracování.

Obsah Úvod... 6 1. Základní charakteristika ústavního vývoje habsburské monarchie v letech 1848-1867... 11 2. Systematika právní úpravy hlavy státu v jednotlivých ústavách a její ústavní charakteristiky... 19 2. 1. Nástupnický řád... 20 2. 2. Institut regentství a přísaha při nástupu na trůn... 22 2. 3. Císař jako osoba posvátná, nedotknutelná a neodpovědná... 24 3. Postavení panovníka v oblasti moci zákonodárné... 27 3.1. Pravomoci panovníka vůči zákonodárnému sboru... 28 3. 1. 1. Svolávání a rozpuštění parlamentu, odročení jeho zasedání... 28 3. 1. 2. Účast panovníka na tvorbě a vnitřní organizaci parlamentu... 31 3. 2. Panovníkova role v legislativním procesu... 33 3. 3. Pravomoci parlamentu vůči panovníkovi... 37 4. Postavení panovníka v oblasti moci výkonné... 39 4. 1. Císař jako vrcholný orgán moci výkonné... 39 4. 2. Císařovy pravomoci působící uvnitř státu... 40 4. 2. 1. Císařova pravomoc jmenovat a odvolávat ministry a jiné představitele státní moci... 40 4. 2. 2. Udělování titulů a vyznamenání, císař jako vrchní velitel armády... 42 4. 3. Císař jako reprezentant své země navenek... 43 5. Postavení panovníka v oblasti moci soudní... 45 5. 1. Institut udělování milosti... 46 4

5. 2. Právo císaře jmenovat soudce... 48 6. Srovnání postavení rakouského císaře s postavením panovníka v Německu a v Belgii... 51 6. 1. Nástin politického systému Belgie a Německa... 52 6. 2. Moc zákonodárná... 53 6. 3. Moc výkonná... 56 6. 4. Moc soudní... 60 Závěr... 61 Prameny a literatura... 67 Shrnutí... 72 Resume... 73 Klíčová slova / Keywords... 74 5

Úvod Nejdůležitější osobou v habsburské monarchii byl bezesporu císař. Revoluce z let 1848-1849 významně ovlivnila ústavně státoprávní vývoj rakouského císařství, 1 což se do značné míry projevilo i v odlišné pozici jakou císař, jakožto hlava státu, zastával. Rakouský císař už nebyl oním absolutistickým vládcem, který ve své osobě spojoval veškerou stání moc, ale postupně s tím, jak se rozvíjel rakouský konstitucionalismus, byl nucen vzdát se částečně některých svých pravomocí ať už ve prospěch nově vytvořeného zákonodárného sboru, nebo vlády. Přesto panovník zůstával v rakouské vnitřní politice i nadále velice silnou postavou, neboť první dvě tzv. oktrojované ústavy nikdy reálně nenabyly účinnosti. Ústava kroměřížská neopustila formu návrhu. Ani období Bachova absolutismu pozici císaře neoslabilo, spíše tomu bylo naopak. Byly to až poslední dvě rakouské ústavy, tj. únorová neboli Schmerlingova, pojmenovaná podle Antona von Schmerlinga, a ústava prosincová, které byly účinné a mohly tak reálně formovat vnitřní politiku Rakouska, respektive po roce 1867 Rakouska-Uherska. Přesto i po vydání prosincové ústavy v roce 1867 zůstalo zachováno výsadní postavení panovníka, který měl i nadále široké pravomoci v oblasti moci vládní a výkonné. Urban uvádí, že ač se prosincové ústavě podařilo v podstatě stabilizovat politický systém konstituční monarchie, rozhodně její přijetí nevedlo k odstranění všech prvků absolutistické vlády. 2 Při zkoumání dané problematiky je samozřejmě nutné od sebe odlišovat formální vymezení postavení hlavy státu, tj. takové postavení, jaké pro ni vyplývalo z jednotlivých ustanovení rakouských ústav, a postavení faktické, které souviselo se skutečným podílem panovníka na politické moci. V mnoha situacích nám z tohoto srovnání vyplyne, že navzdory tomu jak bylo postavení panovníka vymezeno v právní úpravě, byl jeho reálný vliv na výkon státní moci daleko vyšší. Skutečnou politickou moc císaře posilovalo mimo jiné i to, že 1 Revoluce z let 1848-1849 je obecně považována za událost, která v habsburské monarchii nastolila konstituční období. Společensko-politické změny, které způsobila, jsou považovány za zlomový moment v nahlížení na to, jak by se měly na výkonu státní moci podílet široké vrstvy obyvatelstva. Tak ji hodnotí například SCHELLE, K., TAUCHEN, J. Vývoj konstitucionalismu v českých zemích (1. díl), s. 18. 2 URBAN, O. Česká společnost 1848-1918, s. 224. Urban tvrdí, že postava císaře byla nadále nedotknutelná, císař byl posvátný a jeho moc byla i nadále odvozována z boží milosti. 6

funkce hlavy státu byla od roku 1848 do roku 1916, tedy po celé období rakouského konstitucionalismu, zastávána Františkem Josefem I. 3 Cílem diplomové práce je s využitím metod historické a právní vědy analyzovat postavení, jaké podle rakouských ústav z druhé poloviny 19. století náleželo panovníkovi habsburské monarchie a ustanovení těchto ústav vztahujících se k osobě panovníka mezi sebou porovnat. Práce se pokusí nalézt odpovědi na následující otázky: 1) Jak jednotlivé ústavy charakterizovaly osobu císaře? Jak bylo upraveno nástupnictví? Jaký byl stanovený postup v případě, že císař nebyl schopný ujmout se vlády? 2) Jak se v jednotlivých ústavách měnil vztah mezi panovníkem a parlamentem? Mohl císař zasedání zákonodárného sboru odročit nebo libovolně rozhodnout o jeho rozpuštění? Náležely parlamentu některé pravomoci, které by mohl uplatnit vůči císaři? 3) Jaká byla císařova role v legislativním procesu? Náležela mu zákonodárná iniciativa? Mohl návrh zákona vetovat nebo musel ustoupit parlamentu? Mohl císař vydávat vlastní právní předpisy? 4) Jaká oprávnění a pravomoci příslušely císaři jakožto hlavě státu a nejvyššímu představiteli moci výkonné? 5) Náležela císaři soudní moc? Mohl udělit milost nebo amnestii? Podílel se na jmenování soudců? 6) Jak se od sebe lišily pravomoci a postavení rakouského císaře, německého císaře a belgického krále podle prosincové ústavy z roku 1867, německé ústavy z roku 1871 a belgické ústavy z roku 1831? Pokud jde o literaturu a zdroje, na kterých je tato práce založena, čerpá autor práce zejména z přímé analýzy textů rakouských ústav z druhé poloviny 19. století. Tyto texty stejně jako originální znění dalších právních předpisů, které jsou v práci použity, jsou převzaty z Obecného Zákoníku říšského a Věstníků vládního pro císařství Rakouské (v 3 Podle Karla Malého znamenalo šedesáti osmileté období vlády jediného císaře, Františka Josefa I., že osoba císaře požívala vysokou autoritu, proti které se nikdo neodvážil přímo otevřeně vystoupit. MALÝ, K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945, s. 236. 7

autentickém německém znění Reichsgesetzblatt ). 4 Texty rakouských ústav doplněné odborným komentářem jsou rovněž k dispozici v nedávno vydané publikaci Vývoj konstitucionalismu v českých zemích (1. Díl), jejímž autorem je Karel Schelle. Kromě rozboru jednotlivých ústav vychází práce ze současných českých i zahraničních monografií a právněhitorických studií. Z českých právních historiků zabývajících se tímto obdobím českých, resp. rakouských dějin, můžeme jmenovat například Karla Malého, Karla Schelleho nebo Ottu Urbana. Významné jsou v tomto ohledu například díla Česká společnost 1848-1918 od Otty Urbana, Politické dějiny českých zemí 1848-1949 od Aleše Valenty nebo Politický systém českých zemí 1848-1989, kterou napsal kolektiv autorů v čele se Stanislavem Balíkem. Opomenuty by být neměly ani Dějiny českého a československého práva do roku 1945 od Karla Malého, které podávají souhrnný přehled o právních dějinách na našem území od nejstarších dob až do konce druhé světové války. Ze zahraničních autorů a zahraniční literatury, která se věnuje rakouským dějinám ve druhé polovině 19. století, jsou významní zejména dva rakouští historici Adam Wandruszka a Peter Urbanitsch, kteří uspořádali několika-svazkovou publikaci Die Habsburgermonarchie 1848-1918. Toto komplexní dílo v jednotlivých svazcích pojednává o hospodářském rozvoji habsburské monarchie v letech 1848-1918, o její sociální struktuře, o jejím mezinárodním postavení, politickém systému, právním řádu a o dalších tématech. Tato publikace tak poskytuje každému základní východisko pro studium problematiky habsburské monarchie v posledních sedmi desetiletích její existence. Pro diplomovou práci je významný zejména první díl sedmého svazku této publikace nazvaný Verfassung und Parlamentarismus 5, který editovali rakouští historici Peter Urbanitsch a Helmut Rumpler. Pátá kapitola této práce pojednávající o postavení hlavy státu v Německu a v Belgii čerpá v případě německého ústavního vývoje především z publikace Deutsche Verfassungsgeschichte: Politische Strukturen und ihr Wandel. Band 2. Von 1806 bis zur Gegenwart jejímž autorem je německý historik Hans Boldt, a v případě ústavního vývoje v Belgii převážně z knihy Belgium and the monarchy: from national independence to national disintegration od kolektivu autorů z antverpské univerzity. 4 Obecný Zákonník říšský a Věštník vládní pro císařství rakouské byl úřední sbírkou zákonů. Vycházel od 1. července 1849 do zániku habsburské monarchie a obsahoval právní předpisy s celoříšskou platností. Dostupný on-line na internetové adrese: http://digitool.is.cuni.cz/r/ay7fnyggpjf8i5m4g9e2ndlnbyf5l8x4h1xy4rnq7ettpbtlhr- 00276?func=collections-result&collection_id=2847 [cit. 2016-4-17]. 5 Do češtiny můžeme volně přeložit jako Ústava a parlamentarismus. 8

Práce vychází také ze studia dobových pramenů. V diplomové práci je použita, kromě ustanovení rakouských konstitucí z druhé poloviny 19. století, i dobová odborná literatura. Například dvousvazková edice Boj o právo sestavená spisovatelem a sekretářem Muzea království Českého Janem M. Černým nebo Česká politika, díl II. část první Ústava mocnářství rakousko-uherského od autorů Fr. Fiedlera, K. Kadlece, D. Krejčího, Z. Tobolky, Fr. Vavřínka a L. Wintera z roku 1907. V práci je použito také dílo Ústavní práva v Rakousku. Díl první, Ústavní právo říšské napsané v roce 1885 českým politikem Karlem Čížkem. Posledně jmenované dílo je pro diplomovou práci významné především svým rozčleněním práv císařského majestátu do několika kategorií. Čížek člení práva císaře do těchto kategorií: A. co do vlastností osobních; B. co do působnosti zákonodárné; C. co do moci vládní a výkonné; D. co do moci soudcovské. 6 Jak je uvedeno níže, diplomová práce řadí práva a povinnosti císaře až na drobné odchylky do podobně vymezených skupin. Opomenuto není v diplomové práci ani dílo významného českého právníka a profesora československých právních dějin Bohumila Baxy reprezentované dvěma publikacemi Říšská rada a Dějiny veřejného práva ve Střední Evropě od r. 1848. Pro poskytnutí doplňujících informací je jako zdroj v práci použit i dobový tisk, například Pražský denník nebo Národní listy. Autor práce si toto téma zvolil z toho důvodu, že je považuje za originální svým zaměřením, neboť zatím žádná z odborných publikací se dosud na popis a rozbor samotné hlavy státu v habsburské monarchii a podrobného srovnání ustanovení týkajících se jejího postavení podle jednotlivých rakouských ústav nezaměřila. Tím spíše dosud nebylo podrobně rozebráno, jak se toto postavení rakouského císaře postupně s přijetím nových ústav v čase měnilo. Studie buď většinou podávají výklad o postupném ústavním vývoji habsburské monarchie od roku 1848 do roku 1918, nebo se sice věnují problematice jednotlivých ústav, ale zde rozebírají spíše roli a postavení parlamentu, zavedení a šíření volebního práva v monarchii, úroveň občanských práv a svobod, které občanům v monarchii náležela, ale analýzou ustanovení týkajících se panovníka se zaobírají pouze okrajově a většinou jen ve vztahu k jiným státním institucím a orgánům. Práce využívá především poznatky z oboru ústavního práva a z oboru historie. Převažuje v ní metoda analytická a komparativní, které jsou doplněny metodou popisnou. Pomocí analytické metody autor rozebírá jednotlivá ustanovení rakouských ústav a provádí 6 ČÍŽEK, K. Ústavní práva v Rakousku. Díl první, Ústavní právo říšské, s. 25. 9

jejich klasifikaci na základě toho, zda náleží do oblasti moci výkonné, zákonodárné či soudní. Následně autor práce pomocí metody komparativní jednotlivá ustanovení vzájemně porovnává a hodnotí, což mu umožňuje zachytit proměny v postavení hlavy habsburské monarchie v jejím ústavním systému. Autor tento postup považuje za nejlepší možný, který povede k dosažení relevantních výsledků. Postup řešení zvoleného tématu tak vychází především z analýzy a interpretace rakouských ústavních textů z druhé poloviny 19. století. Poté je v diplomové práci provedena komparace konkrétních ústavních článků a paragrafů, aby bylo možné zaznamenat, jak se napříč jednotlivými ústavami měnilo postavení hlavy státu v oblasti moci zákonodárné, výkonné a soudní. Poznatky získané studiem jednotlivých ústav jsou na základě komentářů obsažených v odborné literatuře poté kriticky zhodnoceny a mezi sebou porovnány tak, aby byl vytvořen ucelený pohled na analyzované téma. V práci budou zkoumány následující rakouské ústavy: Pillersdorfova (dubnová) ústava z roku 1848, návrh kroměřížské ústavy z roku 1849, Stadionova (březnová) ústava z roku 1849, Schmerlingova (únorová) ústava z roku 1861 a Beustova (prosincová) ústava z roku 1867. Po obsahové stránce je práce rozdělena do šesti kapitol. První kapitola stručně nastiňuje ústavní vývoj habsburské monarchie v letech 1848-1867. Z tohoto historického kontextu pak vychází ostatní kapitoly diplomové práce. Druhá kapitola obsahuje ústavní charakteristiku hlavy státu podle jednotlivých ústav, je zde zkoumán i nástupnický řád a institut regentství. Ve třetí kapitole je proveden rozbor postavení panovníka v oblasti moci zákonodárné. Tato kapitola zkoumá především, jak se v jednotlivých ústavách měnily oprávnění panovníka vůči parlamentu a jeho role v legislativním procesu. Čtvrtá kapitola pojednává o císaři jako představiteli moci výkonné. Důraz je zde kladen na pozici panovníka vůči ministrům, na jeho roli v zahraniční politice a na výkon jeho oprávnění a pravomocí v rámci moci výkonné. V páté kapitole je popsána pozice hlavy státu v oblasti moci soudní a její postupné změny. Závěrečná šestá kapitola je zaměřena na mezinárodní komparaci. Je v ní srovnáváno postavení hlavy habsburské monarchie s pozicí, která příslušela panovníkovi v Německu podle německé ústavy z roku 1871 a v Belgii podle belgické ústavy z roku 1831. Toto mezinárodní srovnání nám umožní lépe zhodnotit změny, které na úrovni hlavy státu v habsburské monarchii ve druhé polovině 19. století proběhly. Účelem této kapitoly je především zjistit, zda ve srovnání s jinými monarchiemi té doby bylo postavení rakouského císaře oproti jiným panovníkům spíše relativně slabé, či spíše relativně silné. 10

1. Základní charakteristika ústavního vývoje habsburské monarchie v letech 1848-1867 Tato kapitola popisuje hlavní vývojové tendence, ke kterým došlo od revoluce 1848-1849 do přijetí prosincové ústavy v roce 1867 na poli ústavního práva v habsburské monarchii. Zároveň je tato kapitola pojítkem mezi ostatními částmi diplomové práce, které zasazuje do dobového kontextu a současně poskytuje výklad některých pojmů a institutů, se kterými je v ostatních částech práce operováno. V důsledku politického vývoje v Evropě, kterým bylo především vypuknutí revoluce ve Francii a Itálii, došlo také v Rakousku k významným revolučním událostem. Ač měla revoluce spíše charakter liberální, směřující proti feudálně absolutistickému režimu doby předbřeznové, objevily se v ní i prvky národní. 7 Podle Baxy rokem 1848 začalo ve Střední Evropě nové období ústavních dějin. Pro toto období bylo charakteristické, že doposud platící zásady ustoupily před zásadami novými, ale především Vrstvy obyvatelstva dosud ústavně a politicky bezvýznamné, ba dokonce i bezprávné, vstupují na dějinné jeviště a stávají se důležitým ústavním a politickým činitelem. Výsady stavovské padají a s nimi padá i pojetí státu stavovského a na jeho troskách vzniká nové pojetí státu, státu národně zastupitelského, ve kterém již nikoliv třídy privilegované (stavové), nýbrž všichni obyvatelé, resp. příslušníci státu tvoří ve svém souhrnu politický národ. 8 Pod tlakem revolučních událostí byl císař Ferdinand I. 9 nucen slíbit přijetí ústavy. Stalo se tak v tzv. Konstitučním patentu vydaném 15. března 1848. Současně s tím byl kancléř Metternich 10, jakožto hlavní představitel absolutismu, odvolán a spolu se svojí manželkou uprchl do Anglie. 11 K samotnému vyhlášení ústavy došlo o měsíc později, 25. dubna 1848, kdy byla vyhlášena první rakouská oktrojovaná ústava nazvaná podle ministra vnitra a jejího 7 MALÝ, K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945, s. 203. Pro srovnání viz VALENTA, A. Politické dějiny českých zemí a habsburská monarchie 1848-1914, s. 6. Autor zde tvrdí, že: Touha po národní rovnoprávnosti, resp. v případě Němců a Italů úsilí o národní sjednocení, významně spoluutvářely dění v revolučním roce 1848-1849 na celém území habsburské monarchie. 8 BAXA, B. Dějiny veřejného práva ve Střední Evropě od r. 1848, s. 3. Bohumil Baxa (1862-1938) byl český politik a právník, mimo jiné rektor Masarykovy univerzity v Brně. 9 Ferdinand I. Dobrotivý (1793-1875), byl v letech 1835-1848 rakouským císařem. 10 Klements Václav Nepomuk Lothar kníže z Metternich - Winneburgu (1773-1859) byl v letech 1809-1848 ministrem zahraničí a následně i státním kancléřem habsburské monarchie. 11 EFMERTOVÁ, M., SAVICKÝ, N. České země 1848-1918. Díl 1, s. 29. 11

hlavního tvůrce Pillersdorfova. 12 Vídeňský historik Wilhelm Brauneder považuje revoluční léta 1848-1849 a zejména vydání dvou oktrojovaných ústav za prvopočátky konstitucionalismu v Rakouské říši, a to i přesto, že došlo k rozpuštění kroměřížského sněmu. V roce 1851 začalo období Bachova absolutismu, a proto mnoho z programu konstitucionalismu zůstalo nenaplněno. 13 Podobně chápal význam revolučních let i český právník Bohuslav Rieger, podle něhož Rok 1848 značí epochu ve státním a ústavním vývoji nového Rakouska: nastává přechod k modernímu ústavnímu, právnímu státu. Tu poprvé se láme panství policejně byrokratického absolutismu a rovněž odklizují se pozůstatky zřízení stavovského a patrimoniálního. 14 Důležité je poznamenat, že Pillersdorfova ústava neměla platit v Uhrách, v Chorvatsku a na území Lombardska-Benátska. 15 Přestože se jednalo o ústavu vydanou z vůle panovníka bez součinnosti s ústavodárným shromážděním, šlo tedy o ústavu oktrojovanou, lze v ní nalézt některé z liberálních požadavků revoluce. Vzorem této ústavy byla mimo jiné belgická ústava z roku 1831. Podle Pillersdorfovy ústavy neměl být panovník napříště jediným reprezentantem státní moci. Na poli moci zákonodárné se o svoji moc měl dělit s parlamentem, který se nazýval říšský sněm a byl rozdělen do dvou komor, poslanecké sněmovny a senátu. 16 Vedle parlamentu ústava rovněž počítala s existencí provinčních sněmů pro jednotlivé země. 17 Podobně v oblasti moci výkonné se císař musel dělit o svoji moc s vládou, která měla nést skrze institut kontrasignace politickou odpovědnost za jeho rozhodnutí. Nepominutelnou složku ústavy tvořila občanská a politická práva obsažená v 17-31. 18 Ačkoliv tato ústava nikdy nenabyla účinnosti, pro další ústavní vývoj bylo podstatné, že na jejím základě proběhly volby do ústavodárného shromáždění. To mělo původně zasedat ve Vídni, ale po vypuknutí nepokojů bylo přesunuto do Kroměříže. 19 12 VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., KNOLL, V. České právní dějiny, s. 215. Franz von Pillersdorf (1786-1862) byl poslanec říšského sněmu, od března do července 1848 zastával post ministra vnitra a od května do července 1848 byl předsedou ministerské rady. 13 BRAUNEDER, W. Die Verfassungsentwicklung in Osterreich 1848 bis 1918. In: URBANITSCH, P., RUMPLER, H. Die Habsburgermonarchie 1848-1918: Band VII/1, Verfassung und Parlamentarismus, s. 70. 14 RIEGER, B. Ústavní dějiny Rakouska do Ottova slovníku naučného, s. 32. Profesor Bohuslav Rieger (1857-1907) byl český právník a profesor říšských rakouských dějin. 15 MALÝ, K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945, s. 212. 16 Poslaneckou sněmovnu mělo tvořit 383 poslanců a měla být volena v přímých volbách. Oproti tomu senát měl být složen z členů, které jmenoval císař, z princů císařského domu po dosažení věku 24 let a 150 feudálních velkostatkářů. Viz 35 a 36 Pillersdorfovy ústavy. 17 54 Pillersdorfovy ústavy. 18 Například svoboda svědomí a víry, svobody projevu, právo petiční a právo sdružovací. 19 MLSNA, P., ŠLEHOFER, L., URBAN, D. Cesty české ústavnosti: k 90. výročí přijetí první československé ústavy = The paths of Czech constitutionality: on the 90th anniversary of the passage of the first Czechoslovak constitution, s. 48-50. 12

V Kroměříži byl vypracován návrh ústavy, který se od jiných ústav odlišoval tím, že byl vypracován nikoliv z vůle panovníka, ale ústavodárným sněmem vzešlým z voleb. Vznikla tak ústava založená na svrchovanosti lidu. 20 Otto Urban hodnotí Kroměřížský sněm jako jedinečnou událost v dějinách habsburské monarchie. Píše: Nikdy předtím ani potom se nesešli z vlastní vůle a rozhodnutí zástupci lidu jednotlivých zemí mocnářství, aby od základu rokovali o principech vzájemného soužití a věcech veřejného zájmu. 21 Podle kroměřížské ústavy 22 patřil mezi hlavní státní instituce dvoukomorový parlament, nazvaný stejně jako v Pillersdorfově ústavě říšský sněm. Jedna komora byla sněmovna lidu a druhá komora byla sněmovnou zemí. Panovník podle tohoto návrhu vykonával výkonnou moc prostřednictvím jednotlivých ministrů. Návrh počítal také se vznikem nezávislé soudní soustavy, kterou ovšem blíže nespecifikoval a její přesné vymezení ponechával na zákonné úpravě. 23 Za zmínku rovněž stojí návrh občanských práv, jehož základem byla idea rovných, přirozených a nezcizitelných práv. 24 Podle Braunedera lze za velkou změnu, se kterou kroměřížská ústava přišla, označit i posun od unitární formy státu k více federalistickému uspořádání monarchie. Hranice jednotlivých zemí měly být vytvořeny na jazykovém základě, ale v podstatě zůstaly jednotlivé země v původních hranicích. 25 Pokud jde o ustanovení týkající se postavení císaře je podstatné, že podle této ústavy měl mít panovník jen ta práva, která mu ústava výslovně přizná. Císařova moc měla vycházet z ústavy, nikoliv z jeho dědičných dynastických práv. Tímto přístupem k postavení hlavy státu se tato ústava odlišovala od ostatních rakouských ústav z druhé poloviny 19. století. 26 Návrh kroměřížské ústavy nikdy nevstoupil v platnost, protože císař František Josef I. 27 7. března 1849 kroměřížský sněm rozpustil 28 a vyhlásil druhou oktrojovanou ústavu, 20 ADAMOVÁ, K. Dějiny veřejného práva ve střední Evropě: přehled vybraných otázek, s. 76. 21 URBAN, O. Kroměřížský sněm: 1848-1849, s. 8. 22 Návrh Kroměřížské ústavy byl otištěn 8. března 1849 v Lípě Slovanské. Viz Rozvrh ústavní listiny. In: Lípa Slovanská ze dne 8. 3. 1849, s. 227-228. 23 SCHELLE, K., TAUCHEN, J. Vývoj konstitucionalismu v českých zemích (1. díl), s. 20. 24 ADAMOVÁ, K. Občanská práva a svobody v rakouských ústavách 19. století. In: MALÝ, K., SOUKUP, L. Vývoj české ústavnosti v letech 1618-1918, s. 420. 25 BRAUNEDER, W. Die Verfassungsentwicklung in Osterreich 1848 bis 1918. In: URBANITSCH, P., RUMPLER, H. Die Habsburgermonarchie 1848-1918: Band VII/1, Verfassung und Parlamentarismus, s. 118. 26 ADAMOVÁ, K. Dějiny veřejného práva ve střední Evropě: přehled vybraných otázek, 76. 27 František Josef I. (1830-1916) byl v letech 1848-1916 rakouským císařem. 28 Jako důvod rozpuštění kroměřížského sněmu uváděl císařský patent, že: Po tolik měsíců byvši pojednáváno, nedošlo dílo ústavní žádaného cíle. Přetřásání věci z oboru theorie, jsoucí netoliko se skutečnými poměry mocnářství v ouplném odporu, nýbrž překážející vůbec založení spořádaného právního stavu státu, odšinuly návrat pokoje, zákonnosti., zplodily v občanech dobře smýšlejících temné obávání. Viz Císařský patent o rozpuštění ústavodárného sněmu říšského, vyhlášený 7. března 1849. 13

ústavu březnovou, někdy označovanou po svém tvůrci jako Stadionova. 29 Přesto měl říšský sněm zasedající nejprve ve Vídni a poté v Kroměříži pro další vývoj monarchie velký význam. Podařilo se na něm totiž schválit zákon, který zjednodušeně řečeno znamenal konec robotní povinnosti a odstranění pozemkových vrchností. Čl. 1 tohoto patentu výslovně stanovil, že Poddanství a poměr vrchnostenské ochrany jsou se všemi zákony upravujícími tyto poměry zrušeny. 30 Vyhlášení Stadionovy ústavy můžeme chápat jako císařovu snahu uklidnit situaci, která panovala mezi obyvatelstvem po rozpuštění Kroměřížského sněmu. 31 Do jisté míry lze chápat tuto ústavu i jako určitý ústup od předešlého vývoje. Především ústředním bodem této ústavy není lid, ale panovník. 32 To vyplývá mimo jiné i z toho, že moc zákonodárná vykonává se od císaře ve spojení se sněmem říšským 33, tedy že zdrojem zákonodárné moci je panovník, který při její realizaci spolupracuje s říšským sněmem. Říšský sněm byl podle této ústavy nadále zachován v dvoukomorové podobě, ale např. Malý uvádí, že instituce parlamentu nadále existovala především pouze z důvodu, aby zachovala navenek zdání parlamentní monarchie. 34 Vydáním tzv. Silvestrovských patentů 35 31. prosince 1851 začalo v habsburské monarchii období Bachova 36 absolutismu trvající až do porážek 37, které utrpěla monarchie v severní Itálii v roce 1859. Právě Silvestrovské patenty podle Malého znamenaly vznik režimu, kde se vládlo bez parlamentu a bez jakékoliv kontroly ze strany veřejnosti 38. Pozoruhodné bylo, že zatímco v případě prvních dvou patentů se skutečně jednalo o obecné abstraktní právní normy, v případě třetí normy se nejednalo o patent, ale o kabinetní list nazvaný Nejvyšší kabinetní přípis jeho veličenstva císaře pána, který rozhodně nelze za 29 Franz von Stadion (1806-1853) byl v letech 1848-1849 ministrem vnitra habsburské monarchie. 30 Více viz Patent o zrušení poddanství, roboty a pozemkových vrchností ze 7. září 1848. 31 MLSNA, P., ŠLEHOFER, L., URBAN, D. Cesty české ústavnosti: k 90. výročí přijetí první československé ústavy = The paths of Czech constitutionality: on the 90th anniversary of the passage of the first Czechoslovak constitution, s. 52. 32 BALÍK, S., HLOUŠEK, V., HOLZER, J., ŠEDO, J. Politický systém českých zemí 1848-1989, s. 22. 33 37 Stadionovy ústavy. 34 MALÝ, K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945, s. 213. 35 První patent ukončil platnost Stadionovy ústavy, zároveň výslovně potvrdil rovnost všech občanů monarchie před zákonem, stejně jako ponechal v platnosti zrušení robotních povinností za náhradu. Druhý patent ukončil platnost občanských práv, s výjimkou ochrany církví a náboženských společností. Poslední patent nazvaný Nejvyšší kabinetní přípis jeho veličenstva císaře pána ve své příloze stanovil, tzv. Zásady pro organická zařízení. Viz Silvestrovské patenty z 31. 12. 1851. 36 Alexander Bach (1813-1893) byl v letech 1849-1859 ministrem vnitra rakouského císařství. S jeho jménem je spojeno období Bachova absolutismu. 37 Konkrétně se jedná o prohrané bitvy u Magenty a u Solferina z června 1859. 38 MALÝ, K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945, s. 215. 14

abstraktní právní normu považovat. Podle Braunedera, tak byl nový ústavní systém založen jen na výslovném pokynu císaře ministerskému prezidentovi, jak by bylo vhodné dále postupovat při tvorbě nového vládního sytému. 39 Přesto byla tato etapa ve vývoji habsburské monarchie významná. Podle Urbana tkvěl význam neoabsolutismu v tom, že se v tomto období podařilo vytvořit fungující systém moci, který vydržel až do konce monarchie. V 60. letech 19. století byl tento systém dotvořen změnami, které proběhly v oblasti moci zákonodárné, ale moc výkonná zůstala skoro v nezměněné podobě. 40 Nutné je doplnit, že právě v tomto období došlo k přijetí právních předpisů, z nichž řada byla převzata i do československého právního řádu. Jednalo se například o živnostenský řád a spolkový patent. 41 Postupný odklon od absolutismu začal 21. srpna 1859, kdy byl ze své funkce odvolán ministr vnitra Alexander Bach. Následně císař prostřednictvím svého patentu nechal svolat tzv. rozmnoženou říšskou radu 42, a 20. října 1860 vydal tzv. říjnový diplom, kterým se měly nově zorganizovat vnitropolitické vztahy habsburského státu. 43 Podle Valenty tkvěl význam říjnového diplomu především v tom, že se jím panovník přiklonil k parlamentnímu způsobu vlády. 44 Efmertová uvádí, že císař se nejspíše tímto postupem chtěl zbavit přímé odpovědnosti za porážky monarchie v severní Itálii. 45 Diplom jako takový především představoval jednostranný akt panovníka. Byl chápán jako jakási provizorní ústavní listina, kterou se panovník vzdává absolutistické vlády, přestože si ponechává stále významný podíl na moci. 46 Pro ústavní vývoj bylo podstatné, že se císař prostřednictvím říjnového diplomu zavázal projednávat a vydávat zákony již jen ve spolupráci s říšskou radou a zemskými sněmy. 47 Konkrétně text tohoto dokumentu uváděl, že Právo zákony dávati, je měniti a rušiti 39 BRAUNEDER, W. Die Verfassungsentwicklung in Osterreich 1848 bis 1918. In: URBANITSCH, P., RUMPLER, H. Die Habsburgermonarchie 1848-1918: Band VII/1, Verfassung und Parlamentarismus, s. 138. 40 URBAN, O. Idea státu rakouského jako politická otázka, s. 264. V žádném desetiletí své existence srovnání snese snad pouze desetiletí josefínské neprošel habsburský absolutistický stát tak významnými změnami a reformami jako právě v 50. letech 19. století. 41 VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., KNOLL, V. České právní dějiny, s. 221. 42 Rozšířená říšská rada měla především zvýšit legitimitu ústavního systému, ale v podstatě byla chápána spíše jen jako poradní orgán. Nicméně v červenci 1860 bylo uznáno její právo spolurozhodovat v daňových otázkách a při přijímání státního rozpočtu. BRAUNEDER, W. Die Verfassungsentwicklung in Osterreich 1848 bis 1918. In: URBANITSCH, P., RUMPLER, H. Die Habsburgermonarchie 1848-1918: Band VII/1, Verfassung und Parlamentarismus, s. 147-148. 43 BALÍK, S., HLOUŠEK, V., HOLZER, J., ŠEDO, J. Politický systém českých zemí 1848-1989, s. 23. 44 VALENTA, A. Politické dějiny českých zemí a habsburská monarchie 1848-1914, s. 66. Pro srovnání SCHELLE, K. Dějiny českého ústavního práva, s. 12. Schelle v souvislosti s přijetím říjnového diplomu konstatuje: Návrat k ústavnosti mohl začít. 45 EFMERTOVÁ, M., SAVICKÝ, N. České země 1848-1918. Díl 1, s. 201. 46 RIEGER, B. Ústavní dějiny Rakouska do Ottova slovníku naučného, s. 41. 47 SCHELLE, K. Dějiny ústavního práva, s. 32. 15

vykonáváno bude od Nás (myšleno od císaře pozn. MD) a od Našich nástupcův jedině společně se sněmy zemskými řádně shromážděnými, a vedle případnosti s radou říšskou. 48 Kromě toho císař v říjnovém diplomu slíbil, že záležitosti náležející do celoříšského zákonodárství, zejména záležitosti týkající se obchodu, cel, bankovnictví, pošt, telegrafu a železnice, podobně jako záležitosti vojenské mají se budoucně v radě říšské a s radou říšskou vyjednávati, jakož se jediné s přivolením říšské rady mají nové daně a dávky uváděti. 49 Změnu císařova postoje následně potvrdilo i vyhlášení tzv. únorové ústavy 26. února 1861 označované podle svého tvůrce Schmerlingova. 50 Opět ale lze v jejím případě konstatovat, že se jedná o ústavu oktrojovanou. Ústavu tvořil základní zákon o říšském zastupitelstvu, dále soubor zemských zřízení a volebních řádů do zemských sněmů neuherských zemí, což byly přílohy patentu, který tuto ústavu uvozoval. 51 Na rozdíl od předchozích ústav nesl podle Schmerlingovy ústavy parlament název říšská rada. Ta byla opět konstituována jako dvoukomorový orgán skládající se z poslanecké a panské sněmovny. Říšská rada se měla scházet ve dvojí podobě, v širší a užší. Tzv. širší říšská rada se skládala i z poslanců za uherské země a tzv. užší říšská rada měla jednat bez jejich účasti. Ve své širší podobě se však říšská rada nikdy nesešla. 52 Mezi významné okamžiky ústavních dějin habsburské monarchie ve druhé polovině 19. století lze zařadit i tzv. Rakousko-uherské vyrovnání z června 1867, které znamenalo změnu ve státoprávní uspořádání rakouského státu. 53 V důsledku vyrovnání se z rakouského císařství stal dualistický státní útvar. 54 Jednalo se o personální unii s věcnými prvky. Obě části monarchie byly spojeny osobou společného panovníka. Tím byl František Josef I., který se 8. 48 Říjnový diplom z 20. 10. 1860. 49 Říjnový diplom z 20. 10. 1860. Říšské rada se měla dále podílet i na tvorbě státního rozpočtu. 50 Anton von Schmerling (1805-1893) byl rakouský politik a právník. V letech 1860-1865 rakouský ministr a de facto ústřední postava rakouské vlády. 51 SCHELLE, K., VOJÁČEK, L. Rakousko-uherské vyrovnání (příčiny a důsledky). In: SCHELLE, K., VOJÁČEK, L. Rakousko-uherské vyrovnání 1867 a jeho státoprávní důsledky v českých zemích a na Slovensku: sborník příspěvků ke 140. výročí rakousko-uherského vyrovnání, s. 6. 52 VALENTA, A. Politické dějiny českých zemí a habsburské monarchie 1848-1914, s. 66. 53 Podle Baxy se toto vyrovnání nesprávně nazývá rakousko-uherské. Podle něj se totiž jedná především o vyrovnání uherské, když jeho stranami byly rakouský císař František Josef I., který jednostranně uznal státní právo koruny uherské a obnovil starou ústavu uherskou a uherský národ. Tento akt císaře měl podle Baxy až následně dopad na neuherské země monarchie. Viz BAXA, B. Dějiny veřejného práva ve Střední Evropě od r. 1848, s. 53. 54 SCHELLE, K., VOJÁČEK, L. Rakousko-uherské vyrovnání (příčiny a důsledky). In: SCHELLE, K., VOJÁČEK, L. Rakousko-uherské vyrovnání 1867 a jeho státoprávní důsledky v českých zemích a na Slovensku: sborník příspěvků ke 140. výročí rakousko-uherského vyrovnání, s. 11. 16

června 1867 nechal korunovat uherským králem. 55 Záležitosti, které byly společné pro celou habsburskou monarchii včetně Uherska, upravoval zákon o společných záležitostech všech zemí habsburské monarchie. Ten prohlašoval za společné záležitosti týkající se zahraničních otázek a diplomacie, armády a financí. 56 Významná úloha podle tohoto zákona příslušela tzv. delegacím, prostřednictvím nichž se mělo jednat o společných záležitostech obou částí říše. 57 Poslední rakouskou ústavou z druhé poloviny 19. století byla ústava prosincová někdy nazývaná Beustova. 58 Její přijetí lze považovat za jeden z důsledků stavu, který v monarchii nastal po Rakousko-uherském vyrovnání. 59 Ústava nebyla jediným dokumentem, ale souborem několika tzv. základních státních zákonů, můžeme ji proto označit za ústavu polylegální. Pro úplnost je nutné doplnit, že součástí této ústavy byly i běžné zákony. 60 Legislativa stejně jako podle únorové ústavy náležela dvoukomorové říšské radě, která se skládala z panské a poslanecké sněmovny. 61 Soudnictví bylo odděleno od správy a vykonávali ho nezávislí a samostatní soudci. 62 Vládní moc náležela posvátnému, nedotknutelnému a neodpovědnému císaři, přičemž císař ji vykonával prostřednictvím odpovědných ministrů. 63 S ústavním systémem tak, jak ho založila prosincová ústava, byla neslučitelná existence státní rady, která byla od roku 1861 poradním orgánem císaře. Podle poslanecké sněmovny byla existence tohoto neodpovědného orgánu v přímém rozporu s uspořádáním ústavních orgánů, a 55 VALENTA, A. Politické dějiny českých zemí a habsburská monarchie 1848-1914, s. 82. 56 1 zákona č. 146/1867 ř. z., ježto se týče záležitostí, všem zemím Rakouského mocnářství společných a toho, jak se mají vyřizovati. V 2 pak byly vyjmenovány záležitosti, které podléhaly společné koordinaci. Jednalo se například o celní politiku monarchie, železnice, otázky týkající se mincovnictví a hodnoty peněz. 57 6 zákona č. 146/1867 ř. z., ježto se týče záležitostí, všem zemím Rakouského mocnářství společných a toho, jak se mají vyřizovati. 58 Ferdinand von Beust (1809-1886) byl rakouský politik, v letech 1866-1871 ministr zahraničí a v roce 1867 zastával funkci předsedy vlády. 59 SCHELLE, K., VOJÁČEK, L. Rakousko-uherské vyrovnání (příčiny a důsledky), s. 14. 60 Mezi základní zákony tvořící tuto ústavu patřily: zákon č. 141/1867 ř. z., jímžto se změňuje základní zákon o zastupitelstvu říšském, zákon č. 142/1867 ř. z., o obecných právech občanů státních v království a zemích v radě říšské zastoupených, zákon č. 143/1867 ř. z., o zřízení soudu říšského, zákon č. 144/1867 ř. z., o moci soudcovské, zákon č. 145/1867 ř. z., o užívání moci vládní a vykonávací, zákon č. 146/1867 ř. z., ježto se týče záležitostí, všem zemím Rakouského mocnářství společných a toho, jak se mají vyřizovati. Kromě těchto zákonů patřily do prosincové ústavy ještě zákon č. 101/1867 ř. z., o odpovědnosti ministrů království a zemí v radě říšské zastoupených, zákon č. 134/1867 ř. z., o spolkovém právu a zákon č. 135/1867 ř. z., o spolčovacím právu. Tento komplex ústavních zákonů byl ještě rozšířen tzv. májovými zákony z roku 1868, mezi které patřil zákon č. 47/1868 ř. z., o manželském právu, zákon č. 48/1868 ř. z., o vztahu školy a církve a o zákon č. 49/1868 ř. z., o interkonfesijních vztazích občanů. SCHELLE, K. Dějiny českého ústavního práva, s. 13-14. 61 1 zákona č. 141/1867 ř. z., jímžto se změňuje základní zákon o zastupitelstvu říšském 62 Čl. 6 a čl. 14 zákona č. 144/1867 ř. z., o moci soudcovské. 63 Čl. 1 a čl. 2 zákona č. 145/1867 ř. z., o užívání moci vládní a vykonávací. 17

protože považovala tento stav za nadále neudržitelný, požadovala její zrušení. Z těchto důvodu byla nakonec státní rada v roce 1868 bez náhrady zrušena. 64 Prosincová ústava zůstala v platnosti až do rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918. Tato ústava tak byla v platnosti skoro 51 let, a jako taková představovala vrchol ústavního vývoje habsburské monarchie. V šedesátých letech 19. století se tak s konečnou platností vytvořilo klasické schéma rozdělení moci ve státě do podoby: zákonodárná moc výkonná moc soudnictví, na místo předchozí jednotné absolutistické moci. 65 Na druhé straně bylo možné v prosincové ústavě nalézt i některá zastaralá ustanovení, jako například existenci nevolené panské sněmovny, nebo nedotknutelné postavení císaře. 66 Urban ústavní změny, které nastaly v politickém systému habsburské monarchie v průběhu šedesátých let, hodnotí takto: I když výkonná moc byla nadále podrobena parlamentní kontrole, zůstala její struktura a organizace v nezměněném stavu. Zůstali také staří byrokraté s navyklými metodami práce a s vysokým míněním o veledůstojnosti císařského úředníka. 67 Především, ale tito úředníci často v praxi rozhodovali o tom, jak by měli být vykládány jednotlivé zákony a jiné právní předpisy. Tak zůstávalo těžiště státního života do značné míry v oblasti byrokraticky organizované výkonné moci. 68 64 BRAUNEDER, W. Die Verfassungsentwicklung in Osterreich 1848 bis 1918. In: URBANITSCH, P., RUMPLER, H. Die Habsburgermonarchie 1848-1918: Band VII/1, Verfassung und Parlamentarismus, s. 187-188. 65 BOBÍKOVÁ, L., ŠOUŠA, J. Parlament: kolbiště národů a národností: z rakouského parlamentu 1861-1914, s. 9. 66 MALÝ, K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945, s. 215. 67 URBAN, O. František Josef I., s. 149. 68 URBAN, O. František Josef I., s. 150. 18

2. Systematika právní úpravy hlavy státu v jednotlivých ústavách a její ústavní charakteristiky Před samotným výčtem císařových pravomocí, které mu jednotlivé ústavy přiznávaly, jejich analyzováním a zkoumáním jejich funkcí v politickém systému monarchie, je nutné uvést systematiku právní úpravy postavení panovníka v jednotlivých ústavách. Svým uspořádáním si nejvíce odpovídají ústava dubnová, březnová a návrh ústavy kroměřížské. Je to logické, protože se jedná o ústavy monolegální, na rozdíl od zbylých dvou ústav, ústavy únorové a prosincové, které jsou ústavami polylegálními. První tři ústavy obsahují vlastní oddíl, který se věnuje charakteristice císařovy osoby a obsahuje základní právní instituty spojené s osobou císaře včetně výčtu císařových práv. 69 Jak uvádí Urban, tyto tři ústavy se shodně pokoušely nějak definovat postavení císaře v rámci nového systému. 70 Na rozdíl od těchto ústav, v konstituci prosincové jsou ustanovení týkající se osoby císaře rozptýlena mezi jednotlivé zákony, které tuto ústavu tvoří. Jádro právní úpravy osoby císaře v rámci moci výkonné obsahoval základní zákon státní o užívání moci vládní a vykonávací. Ustanovení týkající se postavení císaře v rámci moci zákonodárné lze nalézt v zákoně, jímžto se změňuje základní zákon o zastupitelstvu říšském, a některé pravomoci císaře v oblasti moci soudní byly uvedeny v základním zákoně státním o moci soudcovské. Únorová ústava, tvořená především základním zákonem o zastupitelstvu říšském, právně regulovala zejména pravomoci císaře v rámci moci zákonodárné a postavení panovníka v oblasti moci výkonné a soudní se tak příliš nedotýkala. V tomto směru v ní lze nalézt jen několik paragrafů dotýkajících se panovníka v oblasti moci výkonné. 71 Z tohoto důvodu je únorová ústava zmíněna v částech práce, které rozebírají pozici císaře v oblasti moci výkonné a soudní jen okrajově a rozbor jejích ustanovení je proveden především v kapitole o pravomocech hlavy státu v rámci moci zákonodárné. Pro vytvoření lepší představy konkrétní počet ustanovení týkajících se císaře obsažených v jednotlivých ústavách obsahuje následující tabulka. Z ní vyplývá, že nejvíce se právní úpravou hlavy státu zabývala ústava kroměřížská, která obsahovala na toto téma 69 Konkrétně druhý oddíl Pillersdorfovy ústavy nazvaný Císař ( 8-16), druhá částka Stadionovy ústavy nazvaná O císaři ( 9-22) a hlava III Vládní moci vůbec oddíl 1 Říšská moc austřední písmeno A návrhu kroměřížské ústavy nazvané Císař ( 40-63). 70 URBAN, O. František Josef I., s. 75. 71 Nejvýznamnější z nich byl pravděpodobně 13 základního zákona o zastupitelstvu říšském, který tvořil základ císařova práva vydávat právní předpisy ve formě nařízení, pokud říšská rada nebyla shromážděna. Pro srovnání MALÝ, K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945, s. 217. 19

celkem 47 paragrafů. Z tabulky dále vyplývá, že ústavy především upravovaly císařovo postavení v rámci moci výkonné a zákonodárné. Naopak postavení panovníka v oblasti moci soudní upravovalo v rámci všech rakouských ústav dohromady jen 15 paragrafů. Tabulka č. 1: Počet ustanovení vztahujících se k hlavě státu v jednotlivých ústavách podle jednotlivých složek státní moci Moc / Ústava Pillersdorfova Kroměřížská Stadionova Schmerlingova *) Beustova Zákonodárná 8 15 9 8 12 Výkonná **) 10 26 19 1 9 Soudní 2 6 3 X 4 Celkem 22 47 31 9 25 Zdroj: Vlastní analýza ustanovení jednotlivých ústav *) Základní zákon o zastupitelstvu říšském. **) Jedná se o souhrn ustanovení týkajících se ústavní charakteristiky císařovy osoby a jeho pravomocí v rámci moci výkonné. Po tomto krátkém exkurzu do systematiky právní úpravy postavení císaře v jednotlivých ústavách, je možné přistoupit k samotnému definování osoby císaře, včetně hodnocení přívlastků, kterými ji tyto ústavy označovaly. S těmito přívlastky přisuzovanými hlavě státu totiž byly následně spojeny některé ústavě-právní konsekvence. Kromě ústavních charakteristik císařovy osoby a jejich důsledků je také nutné stručně popsat způsob obsazování trůnu v habsburské monarchii, tedy vypořádat se s otázkami týkajících se nástupnictví. 2. 1. Nástupnický řád V této souvislosti je na prvním místě nutné zdůraznit, že císařem se mohla stát jen osoba s patřičným původem. Pravidla a zásady jakými se řídilo nástupnictví v habsburské monarchii, byly upraveny v tzv. Pragmatické sankci, kterou vydal 19. dubna 1713 císař Karel 20

VI. 72 Tento nástupnický řád obsahoval trůní právo Habsburků a to jak po meči, tak po přeslici. 73 Při nástupu na trůn, tak měli přednost prvorození mužští potomci z habsburského rodu. V případě, že by žádní mužští potomci rodu neexistovali, na trůn by měly nárok ženy z habsburského rodu, a to nejprve dcery Karla VI., potom Josefa I. a nakonec Leopolda a jejich potomci. 74 Podle dobového komentáře spočívala posloupnost podle Pragmatické sankce na několika hlavních zásadách: 1) na zásadě sukcese individuální a teritoriální nerozdílnosti, tj. k nástupnictví se vždy povolává jediný oprávněný a nastupuje v držbu všech zemí monarchie najednou. ; 2) na zásadě sukcese lineární, kdy První linii tvoří synové posledního vladaře, druhou jeho bratři, třetí jeho strýcové. ; 3) na zásadě primogenitury, to znamená, že Mezi několika nápadníky, kteří jsou ve stejně blízkém příbuzenském poměru k poslednímu držiteli trůnu, vždy prvorozený obdrží přednost a právo nástupnictví. ; 4) na zásadě reprezentace, tedy Na místo dříve zemřelého předka bezprostředně nastupuje jeho potomstvo. ; 5) na zásadě subsidiarity, tj. v případě, že není mužských dědiců, postupuje se v ženské linii rodu. 75 Na pravidla dědické posloupnosti obsažená v Pragmatické sankci odkazovaly i rakouské ústavy z druhé poloviny 19. století. Tak podle 5 Pillersdorfovy ústavy Koruna je dědičná v domě Habsbursko-Lotrinském podle zásady pragmatické Sankce z 19. dubna 1713. 76 Obdobně vyzníval rovněž 40 kroměřížské ústavy. 77 Stadionova ústava obsahovala stejně jako obě předešlé ústavy odkaz na Pragmatickou sankci, ale navíc ještě odkazovala na řád domu rakouského. Stadionova ústava dále výslovně zmiňovala, že kromě koruny říšské jsou také koruny jednotlivých zemí monarchie dědičné v rodě Habsbursko-Lotrinském. 78 Také Schmerlingova ústava se ve svém uvozovacím patentu hlásila k Pragmatické sankci. 79 Prosincová ústava žádné podobné ustanovení na rozdíl od čtyř předchozích ústav 72 Karel VI. (1685-1740) byl císařem Svaté říše římské, králem českým, králem uherským a arcivévodou rakouským. Jeho smrtí vymřela habsburská dynastie po meči. Byl otcem osvícenské panovnice Marie Terezie. 73 ADAMOVÁ, K. Dějiny veřejného práva ve střední Evropě: přehled vybraných otázek, s. 53. Současně Pragmatická sankce stanovila nedělitelnost dědičných habsburských zemí. 74 ČÍŽEK, K. Ústavní práva v Rakousku. Díl první, Ústavní právo říšské, s. 18. 75 VAVŘÍNEK, F. Rakouské zřízení státní, díl 1. Právo monarchistické, základy dualismu a vyrovnání státoprávní, s. 101-103. 76 5 Pillersdorfovy ústavy. 77 40 kroměřížské ústavy uváděl: Koruna císařství rakouského jest dle ustanovení pragmatické sankce od roku 1713 dědičná v domu Habsburko-Lothrinském. 78 9 Stadionovy ústavy. Řád domu rakouského byl soubor předpisů a zvyklostí, jež se uplatňovaly v rodinných záležitostech mezi členy habsburského rodu. Upravoval například vztahy mezi jednotlivými členy rodu. Viz VAVŘÍNEK, F. Rakouské zřízení státní, díl 1. Právo monarchistické, základy dualismu a vyrovnání státoprávní, s. 82. 79 Viz Uvozovací patent ke Schmerlingově ústavě. Na Pragmatickou sankci výslovně odkazoval i říjnový diplom. Ten ji dokonce prohlašoval zákonem státním, základním a domovním. Viz Říjnový diplom z 20. 10. 1860. 21

neobsahovala, ale lze pochybovat o tom, že by se císařem mohl stát někdo, kdo by nepocházel z Habsbursko-Lotrinského rodu. 80 Důvodem pro toto tvrzení je zejména to, že říjnovým diplomem byla Pragmatická sankce prohlášena za základní zákon státní. To znamená, že de facto byla součástí prosincové ústavy. Na tom se ostatně shodovala i dobová literatura. 81 Lze tedy shrnout, že osoba panovníka se podle rakouských ústav vybírala na základě pravidel a zásad stanovených Pragmatickou sankcí a císař musel pocházet z Habsbursko-Lotrinské dynastie. 2. 2. Institut regentství a přísaha při nástupu na trůn Kromě stanovení pravidel nástupnictví, ústavy zpravidla obsahovaly ustanovení, která se vztahovala na případy, kdy osoba, která se podle zásad Pragmatické sankce měla ujmout vlády, k tomu nebyla v praxi způsobilá. V případě, že by byl císař v okamžiku, kdy by měl nastoupit na trůn nezletilý nebo jinak vlády neschopný, obsahovala Pillersdorfova a Stadionova ústava institut regentství. V kroměřížské ústavě nalezneme tento institut také, ale pod názvem vladařství. Schmerlingova ústava ani Beustova ústava tento institut nezakotvily. Podle Pillersdorfovy ústavy se regent ujal vlády v případě, že hlava státu nedovršila 18. rok svého života nebo nebyla schopná vlády. Vysvětlení co pojem neschopnost k vládě znamená, stejně jako výběr osoby regenta však ponechala na zákonné úpravě. 82 I Stadionova ústava ponechávala úpravu tohoto institutu na mimoústavních předpisech. 83 Navíc regent nebo poručník musel při svém nástupu do funkce složit přísahu na ústavu, podobně jako císař, který se ujímal vlády. 84 Kroměřížská ústava kromě toho, že používala pro regenta české označení vladař, 85 se od dvou předchozích ústav odlišovala především ústavním zakotvením podmínek výběru osoby vladaře. Vladaře měl volit říšský sněm na společné schůzi obou komor, 86 přičemž obě komory měly hlasovat dohromady. Vladařem pak byla zvolena osoba, která získala nadpoloviční většinu hlasů. Jedním z omezení volby bylo, že vladařem mohla být zvolena jen jedna osoba. Druhým omezením pak bylo, že byl-li v době volby naživu některý 80 Pro srovnání SCHELLE, K. Dějiny českého ústavního práva, s. 45. MALÝ, K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945, s. 235. 81 VAVŘÍNEK, F. Rakouské zřízení státní, díl 1. Právo monarchistické, základy dualismu a vyrovnání státoprávní, s. 133. 82 6 a 7 Pillersdorfovy ústavy. 83 10 Stadionovy ústavy. 84 13 Stadionovy ústavy. 85 Podobně jako v Pillersdorfově a Stadionově ústavě se vladař ujímal vlády v případě, že císař nedovršil 18. rok svého života nebo byl neschopný k vládě. Viz 58 a 59 kroměřížské ústavy. 86 Pokud by říšský sněm nebyl shromážděn měl se k této volbě sejít ve lhůtě 4, resp. 6 týdnů. Viz 59 kroměřížské ústavy. 22

císařský princ, zvolen měl být právě on. Zvolený vladař vstupoval do panovníkových pravomocí okamžikem složením své přísahy na ústavu. Dokud nebyl vladař zvolen, byli ministři povinni pokračovat v plnění běžných záležitostí, aby byl zachován řádný chod státní správy. V průběhu vladařství platil zákaz změn ústavy, která by byla na úkor práv císaře. 87 Kromě toho, že panovník musel být zletilý a způsobilý k vládě, vyžadovaly ústavy zpravidla, aby císař složil přísahu na ústavu předtím, než se ujme výkonu svých ústavních pravomocí. Požadavek na složení přísahy obsahoval 9 Pillersdorfovy ústavy i 13 Stadionovy ústavy, 88 obě ústavy však explicitně nespojovaly s případným nesložením přísahy, že by císař nemohl vykonávat své ústavní pravomoci. Ani dobová literatura se touto otázkou blíže nezabývala. Tento důsledek odmítnutí složit přísahu byl výslovně uveden až v návrhu kroměřížské ústavy. Před učiněním přísahy na ústavu nesmí nový panovník vykonávati žádné vládní moci. 89 Přísaha se skládala před shromážděným říšským sněmem. V případě, že by říšský sněm nebyl shromážděn, obsahovala kroměřížská ústava mechanismus, který měl umožnit císaři ujmout se vlády do doby, než se říšský sněm opět shromáždí. Podle 57 kroměřížské ústavy byla přísaha prozatímně složena vlastnoručním podepsáním jejího písemného vyhotovení císařem před nejvyšším říšským soudem. Tento úkon poté nahrazoval její složení do doby, než se sešel říšský sněm, před kterým císař přísahu definitivně složil. 90 Složení přísahy před shromážděním obou komor parlamentu vyžadovala i ústava prosincová, ale na rozdíl o kroměřížské ústavy v ní znovu chybělo explicitní vyjádření, že nesložení přísahy znamená, že se císař nemůže ujmout vlády. 91 Naopak podle jednacího řádu říšské rady museli noví členové říšské rady složit přísahu císaři. 92 V případě, že by některý nově zvolený poslanec přísahu nesložil nebo ji složil s výhradou, hledělo se na něj, jako by nebyl zvolen a musela se za něj konat volba nová. 93 87 59, 60, 61 a 62 kroměřížské ústavy. 88 Stadionova ústava rovněž stanovila, že v případě regentství skládá přísahu na ústavní listinu též regent. Naopak podle 52 této ústavy přijímá císař do svých rukou přísahu na ústavu od členů říšského sněmu. Obdobně podle 59 Pillersdorfovy ústavy skládá do rukou císaře přísahu národní garda a státní úředníci. 89 57 kroměřížské ústavy. Přísaha podle 43 kroměřížské ústavy zněla: Přísahám, že budu ústavu říše pevně a bez přerušení zachovávati a ve srovnání s ní a se zákony vládnauti; jakož mi bůh pomoz. 90 57 kroměřížské ústavy. 91 Čl. 8 zákona č. 145/1867 ř. z., o užívání moci vládní a vykonávací. Přísaha císaře zněla: Že chce základní zákony království a zemí v radě říšské zastoupených neporušeně zachovávati a dle nich a zákonů obecných panovati. 92 1 zákona č. 94/1873 ř. z., jenž se týče jednacího řádu rady říšské. Jednalo se o slib věrnosti a poslušnosti císaři, že budou zachovávat základní zákony a svědomitě plnit své povinnosti. 93 ČÍŽEK, K. Ústavní práva v Rakousku. Díl první, Ústavní právo říšské, s. 62. 23