Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta. Ústav světových dějin. Diplomová práce. Mgr. Marek Hannibal. Helsinská konference a studená válka

Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav světových dějin Diplomová práce Mgr. Marek Hannibal Helsinská konference a studená válka The Helsinki Conference and the Cold War Praha, 2013 Vedoucí práce: doc. PhDr. Václav Horčička, Ph.D. 1

Mé poděkování patří vedoucímu diplomové práce, panu docentu Václavu Horčičkovi, jakož i celému Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy za velmi vstřícný přístup a cenné rady při psaní této diplomové práce. Na tomto místě bych rád vzpomenul zesnulého pana profesora Nálevku, s nímž jsem konzultoval ranou podobu této práce. Čest jeho památce. 2

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracoval samostatně a výhradně s použitím citovaných pramenů, literatury a dalších odborných zdrojů. V Praze, dne 31. července 2013... Mgr. Marek Hannibal 3

Klíčová slova (česky) Helsinská konference, studená válka, détente, bezpečnost, diplomacie, lidská práva, KBSE, NATO, Varšavská smlouva, evropská společenství, neutrální státy Klíčová slova (anglicky): Helsinki Conference, Cold War, Détente, Security, Diplomacy, Human Rights, CSCE, NATO, Warsaw Pact, European Communities, Neutral States 4

Abstrakt V předkládané diplomové práci zpracovávám téma Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, která se uskutečnila v letech 1973-1975. Snahy o svolání bezpečnostní konference se datují od padesátých let, kdy Sovětský svaz vyzval evropské země k účasti na konferenci, která by vyřešila bezpečnostní situaci v Evropě. V mém výzkumu si kladu otázku, jaké motivy vedly Sovětský svaz ke svolání konference a jaké byly příčiny nezdaru těchto iniciativ. Dokazuji, že snahou Sovětského svazu nebylo primárně uzavření kolektivní smlouvy, ale v různé míře oslabení Západu. V chronologickém pořadí sleduji vývoj vztahů mezi Varšavskou smlouvou a Severoatlantickou aliancí v průběhu šedesátých let, které vedly ke svolání konference v roce 1973. Dále se zabývám zájmy skupin států v průběhu konference a analyzuji jejich úlohu v procesu přijímání Závěrečného aktu. Abstract This Thesis is to examine the topic of the Conference on Security and Cooperation in Europe which took place in 1973-1975. The proposals to convene the Security Conference date back to the fifties, when the Soviet Union called on the European countries to attend the Conference in order to resolve the security situation in Europe. During my research, I asked what motives were behind the invitation to convene the Conference and what caused the failure of these initiatives. I prove that the ultimate goal of the Soviet Union was not the conclusion of the collective agreement, but rather to weaken the West. In chronologic order I follow the development of the relations between the Warsaw Pact and the NATO in the sixties, which eventually led to the start of the Conference in 1973. I also describe interests of groups of countries during the Conference and analyze their role in the adoption of the Final Act. 5

OBSAH ÚVOD..7 1 Snahy o svolání bezpečnostní konference..11 1.1 První sovětská iniciativa v roce 1954 a důvody jejích neúspěchu.11 1.2 Druhý návrh na vytvoření kolektivní bezpečnosti z roku 1955.. 15 1.3 Snahy o svolání bezpečnostní konference v 60. letech..21 1.3.1 Předpoklad uvolnění změna sovětského vedení...21 1.3.2 Détente jako nová výzva 22 1.3.3 Východ opakuje nabídku - Bukurešťská výzva...26 1.3.4 Reakce Západu na bukurešťskou výzvu...29 1.3.5 Budapešťská výzva..31 1.3.6 Reakce západu na budapešťskou výzvu a následná prohlášení obou aliancí..34 1.3.7 Vztahy Spojených států a Sovětského svazu v předvečer konání konference.39 2 Helsinská konference začíná..41 2.1 Aktéři helsinských jednání..41 2.1.1 Skupina zemí Varšavské smlouvy 42 2.1.2 Severoatlantická aliance.45 2.1.3 Pozice Evropské devítky..48 2.1.4 Neutrální a nezúčastněné země 55 2.1.5 Středomořské státy 58 2.2 Multilaterální přípravné rozhovory v Dipoli..60 2.3 Konference je zahájena 66 2.4 Jednání v Ženevě.69 2.5 Slavnostní podepsání závěrečného aktu....77 ZÁVĚR 88 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 83 6

ÚVOD Slavnostním podpisem v helsinském kongresovém centru Finlandia stvrzujícím dohodu o Závěrečném aktu helsinské konference dne 1. srpna 1975 byla završena téměř dvacetiletá snaha Sovětského svazu a jeho východoevropských satelitů o zajištění západních hranic východního bloku a o potvrzení východoevropských zemí jako plnoprávných členů mezinárodního společenství. Šlo o historický okamžik. Možná se sluší začít tím, čím tato práce není. Nekladl jsem si za cíl popsat helsinskou konferenci jako jeden z momentů, které vedly k pádu komunistických režimů v Evropě. Ani její nesporný význam pro vznik disidentských hnutí za hranicemi železné opony. A ani jsem se neodhodlal k tomu, abych analyzoval průběh nekonečných debat v Ženevě při procesu kompilování Závěrečného aktu. Dokumentu, který jen sám o sobě překračuje minimální rozsah diplomové práce. Tato práce se zabývá Helsinskou konferencí v průběhu epochy studené války. Mým cílem byl popis kroků, které vedly k jejímu svolání, tak jako vysvětlení, proč tyto původní snahy neuspěly. Původní návrhy na svolání konference se datují již k roku 1954 a 1955. Pro pochopení toho, proč byla bezpečnostní konference svolána až v roce 1973, je třeba se zabývat již těmito původními sovětskými iniciativami a zasadit je do širšího mezinárodněpolitického kontextu. Jedině tak lze porozumět důvodům, proč cesta od prvních návrhů ke slavnostnímu podpisu Závěrečného aktu trvala celých 20 let, proč bylo konání konference možné v určitém časovém okamžiku a za jakých podmínek byly tyto snahy dovršeny. V úvodní části této práce analyzuji mezinárodní kontext poloviny padesátých let 20. století a snažím se o vysvětlení cílů, které vedly Sovětský svaz ke svolání bezpečnostní konference, jakož i o vysvětlení důvodů, proč tyto snahy byly západními státy odmítnuty. Při psaní této práce jsem si kladl otázku, zda se onen hlavní cíl, jemuž sloužila bezpečnostní konference jako prostředek, v čase proměňoval či zda byl konstantní. V práci analyzuji výměnu diplomatických prohlášení mezi oběma vojenskopolitickými aliancemi na konci šedesátých let, jakož i další kroky, které předcházely zahájení konference. 7

Ve druhé části práce se zabývám průběhem samotné konference. Nicméně pro její rozbor jsem se rozhodl opustit chronologický výklad, neboť jedině tak lze popsat roli jednotlivých aktérů a jejich zájmy. Konference rozhodovala na bázi jednomyslnosti, stala se fórem, ve kterém neplatila pravidla bipolárního světa. Na konferenci hrály důležitou roli i neutrální a nezúčastněné státy a do jejího výsledku významně promluvily i malé země ležící ve Středozemním moři. Obě supervelmoci tedy nepojímám jako samostatné podkapitoly, ale v rámci bloku NATO, respektive aliance států Varšavské smlouvy. V prvním případě popis zájmů NATO se téměř shoduje s motivy Spojených států, neboť cíle západoevropských států jsou popsány v oddíle týkajícím se evropských společenství. U skupiny zemí Varšavské smlouvy můžeme mluvit o takové úrovni koheze a jednomyslnosti, že jejich zájmy byly téměř totožné se zájmy Sovětského svazu. Jedinou výjimkou bylo Rumunsko, které ale z výkladu není vynecháno. Z procedurálního hlediska jsem se soustředil na genezi shody v průběhu přípravných jednání, jakož popis všech tří fází KBSE v rozmezí let 1973-1975. Druhá, a pro pochopení role jednotlivých národních delegací klíčová, část konference se odehrávala za zavřenými dveřmi a nejsou o ní žádné záznamy. Jednání se často vedla na neformální úrovni, mnohdy u hrnku kávy během přestávek. Navíc některé důležité kompromisy se podařilo dojednat na jinde než v konferenčních prostorách. V závěru bych rád uvedl své postřehy o tom, proč se KBSE konala až v průběhu sedmdesátých let a proč dopadla tak, jak dopadla. Z časového hlediska jsem si určil jako konečný bod rok 1975. Při psaní diplomové práce jsem postupoval chronologicky. Výklad úvodních částí jsem vedl od iniciativy Sovětského svazu v roce 1954 až do zahájení přípravných rozhovorů v roce 1972. Poté jsem z důvodu lepšího porozumění toho, co se vlastně v první polovině 70. let na diplomatickém kolbišti odehrávalo, musel rozčlenit kapitolu a věnovat se motivům jednotlivých aktérů konference, s důrazem na roli evropských společenství. Závěr práce pak věnuji průběhu jednání ve třech fázích i s ohledem na dohody, které probíhaly mimo Helsinky a Ženevu. Při psaní této práce jsem většinou pracoval se zahraniční literaturou, čímž ovšem netvrdím, že by česky psaná literatura snad měla být nedostačující. Snažil jsem se v úplné míře zjistit a zhodnotit poznatky autorů české i zahraniční 8

provenience, kteří se tématem zabývali, a z nich jsem vyvozoval vlastní závěry. Příkladem českého vydání je překlad knihy Daniela Thomase Helsinský efekt, mezinárodní zásady, lidská práva a zánik komunismu, která vyšla v rámci výzkumného projektu MZV pod titulem Helsinský proces a zhroucení komunismu v roce 2007. Jde komplexní pohled na genezi lidsko-právní dimenze v průběhu vyjednávání o textu závěrečného dokumentu. Není náhodou, že na tuto monografii odkazuje profesor Durman ve druhé části své práce Popely ještě žhavé. Z prací vydaných v zahraničí kladně hodnotím monografii Angely Romano pod titulem From détente in Europe to European détente vydanou v roce 2009, neboť mi pomohla porozumět motivům západních států a jejich diplomatickým stanoviskům v průběhu jednání. Z doby konání konference se zachovaly i zápisky přímých účastníků. Příkladem je kniha amerického diplomata Johna J. Maresca, L. V. Ferrarise nebo W. Hylanda. Z oficiálních jednání neexistují oficiální záznamy, pouze zápisy jednotlivých národních delegací, které už z principu věci nemohou být kompletní. O to cennější jsou postřehy přímých účastníků konference, i když jsou psány s odstupem. Jako velmi cenné považuji paměti Henryho Kissingera, nejprve poradce prezidenta Nixona pro otázky národní bezpečnosti, a poté i jako státního tajemníka, který sloužil pod Nixonem a pod Fordem. Další knihou, kterou bych rád zmínil, jsou paměti dlouholetého velvyslance ve Washingtonu, Anatolije Dobrynina. Během přípravy a psaní diplomové práce jsem navštívil Historický archiv Evropské komise, kde jsem nalezl cenné přepisy projevů evropských představitelů během otevírací fáze konference i dokumenty shrnující pozici států evropské devítky před jednáním. Z titulu šlo o oblasti, které se vztahovaly k pravomocem evropských společenství. Dokumenty, které jsem nalezl, jsou bohužel nesetříděné a neinventarizované. Jsou svázány v jednom šanonu a opatřeny číslem stránek. Pro jejich identifikaci je proto označuji kódem složky, jejím názvem a číslem strany. Při hledání oficiálních dokumentů Severoatlantické aliance, které jsem potřeboval ke své práci, jsem pracoval s on-line zdroji. Oficiální internetové stránky NATO nabízí přehled všech závěrečných prohlášení přijatých během schůzí Severoatlantické rady. S potěšením jsem kvitoval i skutečnou informační pokladnici, kterou na internetu představuje projekt Parallel History Project on Cooperative Security (PHP) pod vedením prof. Vojtěcha Mastného, koordinátora projektu. Na 9

internetových stránkách PHP jsem nalezl přepisy, naskenované dobové dokumenty, oficiální prohlášení z archivů členských zemí bývalé Varšavské smlouvy. Přiznávám, že k těmto pramenům jsem ovšem přistupoval z hlediska oportunistického pokud jsem při psaní potřeboval prostudovat či si ověřit dobové prohlášení, či jiný významný dokument, pak jsem je rovnou hledal (a ve většině případů i nalezl) na stránkách PHP. Vyhnul jsem se tak tomu, aby mé vnímání popisovaných skutečností bylo ovlivněno kritériem výběru dobových dokumentů ze strany třetích osob. Potěšením mi pak bylo i studování dokumentů, které zveřejnil archiv amerického ministerstva zahraničí. Jde o přepisy rozhovorů mezi státníky u příležitosti státních návštěv. Na internetu je k nalezení skutečně velké množství interních záznamů z politických schůzek. Při jejich pročítání je snadné se nechat unést časem. Člověka až překvapí, kolikrát byla velmi složitá vyjednávání mezi státníky vedena ve velmi přátelském a žertovném duchu. Při citaci on-line zdrojů vždy uvádím odkaz na internetové stránky a datum, kdy jsem z nich čerpal. 10

1. SNAHY O SVOLÁNÍ BEZPEČNOSTNÍ KONFERENCE 1.1 První sovětská iniciativa v roce 1954 a důvody jejího neúspěchu Druhá světová válka skončila, aniž by mezi vítěznými mocnostmi bylo dosaženo definitivní dohody o mírovém uspořádání v Evropě 1. Vztahy mezi Velkou Británií a Spojenými státy na jedné straně a Sovětským svazem na druhé straně se výrazně ochlazovaly již ke konci válečného konfliktu. Následná postupná sovětizace států, které byly osvobozeny Rudou armádou, byla důvodem obav západních zemí. Spojené státy na tuto situaci odpověděly hospodářskou pomocí válkou poničené Evropě a vyhlášením doktríny zadržování komunismu. Stalin chápal zajištění prostoru vně hranic Sovětského svazu jako garanci bezpečnosti Sovětského svazu 2. Proces sovětizace, tedy převzetí sovětského modelu vládnutí, anebo alespoň jeho přizpůsobení místním poměrům, sice znamenal faktickou kontrolu nad klíčovými politickými rozhodnutími v těchto zemích, ale z hlediska mezinárodních vztahů zde chyběla jakákoliv legální opora. Navíc chyběly i mezinárodněprávní garance nových hranic. Tento problém právně neuznaných hranic se týkal Polska, Německé demokratické republiky a Sovětského svazu. Po Stalinově smrti v březnu 1953 se však začaly měnit i vztahy mezi Východem a Západem. Určující tendencí bylo uvědomění si globálního rozměru studené války. Političtí vůdci stojící na obou stranách si uvědomili, vedle oba bloky sebe musí existovat a vzájemně se tolerovat. Alternativou by byl válečný konflikt s rizikem užití jaderných zbraní, který by vedl ke vzájemnému zničení. Období let 1953-1956 se ustavila kvalitativně nová éra mezinárodních vztahů, kdy obě velmoci musely uznat svoji vzájemnou závislost a tím byly nuceny ke vzájemné spolupráci a hledání kompromisních řešení zahrnujících mnohdy i přímou pomoc druhé straně 3. V rozmezí let 1953-56 můžeme proto hledat i jisté náznaky détente, které se měly naplno rozběhnout o deset let později. 1 Thomas, D., C. Helsinský efekt, mezinárodní zásady, lidská práva a zánik komunismu. Praha, nakl. Academia 2007. str. 36 2 Mastny, V. Soviet foreign policy, 1953-1962. in: The Cambridge History of the Cold War, vol. 1 Origins. Cambridge, nakl. Cambridge University Press 2011. str. 312 3 Békés, C. Studená válka, détente a sovětský blok. Vývoj koordinace zahraniční politiky v sovětském bloku (1953-1975). in: Soudobé dějiny XVIII/1-2. str. 53, 54 11

Na Západě byl hlavní politickou osobností volající po míru britský ministerský předseda Winston Churchill, který ve svém projevu v Dolní sněmovně z května 1953 vyjádřil naději, aby byla v co nejkratším čase svolána konference představitelů vedoucích mocností, která se měla odehrát v intimním prostředí bez pevně stanovené agendy a bez účasti hordy expertů a úředníků. Takto nastavené podmínky jednání mohly v lepším případě napomoci nalezení míru pro budoucí generace, v horším případě by představitelé mocností alespoň navázali osobní vztahy. 4 V rámci nového kolektivního vedení Kremlu se po smrti Stalina stal proponentem mírnějšího kurzu vůči Západu především předseda vlády Malenkov, který věřil, že návrat k politice mírového soužití s kapitalistickými státy je nutný k tomu, aby byla odvrácena hrozící jaderná válka, která by zničila celý svět 5. Sovětská diplomacie tak formulovala strategii mírového soužití, která umožňovala vykonávat pružnější zahraniční politiku. Nové kremelské vedení prokázalo vůli se vyjednávat se západními státy. Už samotné jednání a aktivní kurz v zahraniční politice ve svém důsledku přispíval ke zmírnění napětí. Sovětské vedení tak nastavilo předpoklady pro prohloubení politické a hospodářské spolupráce mezi Východem a Západem, jejíž důsledky se měly projevit později. Mírové soužití ovšem nebylo důvodem pro to, aby obě velmoci přestaly závodit ve zbrojení. Hlavním sovětským cílem nadále zůstávalo dosažení jaderné parity se Spojenými státy a udržení postavení supervelmoci. Pokud se sovětská diplomacie namísto konfrontační politiky se Západem měla soustředit na konsolidaci územních zisků z 2. světové války a usilovat o potvrzení svého vlivu v satelitních zemích, pak bylo nutné uzavřít dohodu se západoevropskými zeměmi. Předpokladem toho, aby byly nastoleny podmínky pro jednání o uzavření širší kolektivní smlouvy, ovšem bylo vyřešení německého problému. Moskvě šlo primárně o to, aby zabránila znovuvyzbrojení Západního Německa a zabránila jeho integraci do západoevropských struktur. 6 12 Sovětská diplomacie proto trvala na požadavku, který byl vlastně oprášením Stalinovy myšlenky z roku 1952 - Německo 4 Projev Winstona Churchilla v Dolní sněmovně dne 11. května 1953, zaznamenáno ve zdigitalizované edici Hansard, úředním tisku parlamentních debat. K dni 29. června 2013 k dispozici online: http://hansard.millbanksystems.com/commons/1953/may/11/foreignaffairs#s5cv0515p0_19530511_hoc_220 5 Vykoukal, J., Litera, B., Tejchman, M. Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944-1989. Praha, nakl. Libri 2000. str. 300 6 Vykoukal, J., Litera, B., Tejchman, M. tamtéž str. 326

mělo být sjednoceno, ale musela být předem deklarována jeho neutralita. Z pohledu Moskvy by takto pacifikované Německo bylo více otevřené působení zastánců komunistické ideologie, bylo by sice formálně neutrální, ale fakticky pod vlivem Sovětského svazu. Šlo tedy o pokračování Stalinovy politiky bez Stalina. Vyřešení německé otázky podle sovětských představ bylo navíc pro sovětskou diplomacii podmínkou, aby Moskva přistoupila na dohodu o formálním ukončení okupace Rakouska. Na konferenci ministrů zahraničí čtyř vítězných velmocí, která se konala na přelomu ledna a února 1954 v Berlíně, přednesl sovětský ministr zahraničí Vjačeslav Molotov vedle požadavek na vznik neutrálního a jednotného Německa. Vedle toho také představil návrh na uspořádání všeobecné konference o evropské bezpečnosti, jež měla vést k uzavření celoevropského paktu o neútočení. Jádrem sovětské nabídky byl návrh na uzavření smlouvy o vzdání se hrozby a užití síly v Evropě uzavřené na 50 let, k níž by se mohly připojit i další země. Ke smlouvě se mohly přidat všechny státy bez ohledu na politický systém. Návrh stanovil mechanismus vzájemných konzultací pro případ ozbrojeného útoku a společnou obranu. Klíčovou pasáží byl závazek se nepřipojit k žádné koalici států nebo alianci, které by byly v protikladu s touto smlouvou o kolektivní bezpečnosti v Evropě. 7 Sověti ani nepočítali s tím, že by se na evropské bezpečnostní konferenci účastnily Spojené státy a Kanada. 8 Tato nová konstrukce by ve své podstatě znamenala nadbytečnost a posléze i rozpuštění Severoatlantické aliance, nebo alespoň její rozmělnění. Sovětský ministr zahraničí dokonce prohlásil, že Sovětský svaz je ochoten jednat o vstupu do NATO, což uvedl v reakci na ujištění ze strany západních ministrů zahraničí, že Severoatlantická aliance není zamířena proti některému státu konkrétně 9. To, že tento návrh byl položen z propagandistických důvodů a nebyl míněn sovětskou stranou vážně, potvrdil ve svých pamětech i pozdější sovětský velvyslanec ve Washingtonu Anatolij Dobrynin. 10 Sovětský návrh byl postaven na předpokladu, že 7 Návrh sovětské delegace na setkání Ministrů zahraničí Británie, Francie, USA a Sovětského svazu ze dne 10. února 1954, in: The Conference on Security and Cooperation in Europe: Public Statements and Documents, 1954-1986. United States Departement of State, Bureau of Public Affairs Office of the Historian, 1986. 8 Hanhimäki, J., M. The Rise and Fall of Détente. Washington, nakl. Potomac Books 2013. str. 71 9 Romano, A. From détente in Europe to European détente. Brusel, nakl. P.I.E. Peter Lang 2009. str. 56 10 Dobrynin, A. In confidence. New York, nakl. Times Books 1995. str. 39 13

každá západní země sleduje své vlastní a nepochybně rozdílné zájmy a že časem se podaří mezi spojenecké země NATO vrazit klín, což povede k následnému odchodu Spojených států z Evropy 11. Reakce tří západních ministrů zahraničí byla jednoznačná - taková smlouva, pokud by byla uzavřena, by neřešila důvody napětí, ale naopak by vedla k uznání rozdělení Evropy a tím by nejistotu a napětí v mezinárodních vztazích jen prodlužovala. Ohledně sovětského návrhu na přijetí do NATO byl jejich argument rezolutní, Severoatlantická aliance byla založena na základě společných hodnot a vzájemné důvěře, kterou nebylo možno sdílet se Sovětským svazem 12. Asi nejostřejší byla reakce amerického státního tajemníka Johna Fostera Dullese, který prohlásil, že sovětský návrh je útokem na Severoatlantickou alianci. 13 A tak jediným hmatatelným závěrem konference ministrů zahraničí v Berlíně bylo rozhodnutí svolat o pár měsíců později do Ženevy konferenci, která měla projednat situaci v Koreji a v Indočíně 14. Pro pochopení odmítavého stanoviska západních ministrů zahraničí vůči sovětským návrhům je třeba vzít v potaz tehdejší situaci v západní Evropě. Vedle zřejmé nedůvěry k plánům sovětské strany, stál za odmítavým stanoviskem i naplno rozběhlý integrační proces v západní části Evropy a to za politické podpory Spojených států. Součástí tohoto celku pak bylo od samého počátku i Západní Německo. V dubnu 1951 šestice států podepsala Smlouvu o založení Evropského společenství uhlí a oceli. Úspěch tohoto uskupení zapříčinil další debaty o tom, zda se nevydat cestou politické a hospodářské spolupráce, včetně užší ekonomické integrace hlavních hospodářských odvětví. V květnu 1952 byla mezi stejnými státy podepsána Smlouva o vytvoření Evropského obranného společenství. A ve stejné době zástupci tří vítězných mocností z období druhé světové války podepsali tzv. Generální (Bonnskou) smlouvu, která měla formálně ukončit válečný stav a udělit Spolkové republice Německo suverenitu. Bonnská smlouva byla vázána na ratifikaci Smlouvy o 11 Mastny, V. Soviet foreign policy, 1953-1962. str. 315 12 Romano, A. From détente in Europe to European détente. Brusel, nakl. P.I.E. Peter Lang 2009. str. 57 13 Prohlášení státního tajemníka Johna Fostera Dullese během setkání s britským, francouzským a sovětským ministrem zahraničí v Berlíně dne 10. Února 1954. in: The Conference on Security and Cooperation in Europe: Public Statements and Documents, 1954-1986. United States Departement of State, Bureau of Public Affairs Office of the Historian, 1986. 14 Vykoukal, J., Litera, B., Tejchman, M. tamtéž. str. 326 14

EOS 15. Navíc byl v roce 1953 předložen návrh na vytvoření Evropského politického společenství, který ve Štrasburku představila komise vedená Heinrichem von Brentanem, spolupracovníkem německého kancléře Adenauera. Podle tohoto návrhu se Evropské politické společenství mělo stát základním kamenem evropské federace. Zapojení SRN do EOS znamenalo jednak vyzbrojení této země a zároveň zapojení německých divizí pod jednotné velení. Dohoda potvrdila rovnoprávnou účast SRN a zdůraznila přímou vazbu EOS na Severoatlantickou alianci. Smlouva o EOS a Bonnská smlouva představovaly pro Západní Německo zajištění politické a částečně i vojenské suverenity. 16 Spojené státy vyčerpané konfliktem v Koreji tlačily na Paříž, aby ratifikaci smlouvy o EOS a s ní související Generální smlouvu a smlouvu o EPS dále neodkládala. 17 A třebaže se nakonec 30. srpna 1954 francouzské Národní shromáždění většinou hlasů gaullistů, socialistů a komunistů odmítlo smlouvou o EOS zabývat a tudíž poslalo celé obranné společenství, politickou spolupráci a plán vytvoření jednotné armády ke dnu, v lednu 1954 byli ministři zahraničí Francie, Velké Británie a Spojených států nuceni postavit se záporně nejen k sovětským návrhům na jednotné neutrální Německo, ale i k návrhům na sjednání kolektivní smlouvy, která by deklarovala bezpečnost v západní části Evropy výměnou za uznání hranic Evropy východní. 1.2. Druhý návrh na vytvoření kolektivní bezpečnosti z roku 1955 Od dubna do července se v roce 1954 konala v Ženevě konference, jejíž účastníci řešili otázku Koreji a znovunastolení míru v Indočíně. Z nejednotných postojů západních zemí si sovětský ministr zahraničí Molotov odnesl dojem, že mezi západními státy panuje neshoda, což se mu v jeho očích potvrdilo i tím, že o měsíc později padla i smlouva o EOS. Moskva dokonce přispěchala, aby Francouzům k tomuto v jejich očích vlasteneckému rozhodnutí upřímně gratulovala 18. Situace na Západě se pro Moskvu v průběhu září vyvíjela velmi příznivě - západní státy neměly pro případ odmítnutí EOS připraven záložní plán. V zájmu celého Západu však bylo, 15 Kovář, M., Horčička, V., - Dějiny evropské integrace I. Praha, nakl. Triton 2005. str. 97 16 Nálevka, V. Horké krize studené války. Praha, nakl. Vyšehrad 2010. str. 68 17 Kovář, M., Horčička, V., - Dějiny evropské integrace I. str. 102 18 Mastny, V. Soviet foreign policy, 1953-1962. str. 315 15

aby SRN nebylo ponecháno bez vlastních ozbrojených sil 19. Východisko nakonec nalezli Britové za francouzské asistence - na přelomu září a října se v Londýně konala konference sedmi západoevropských zemí za účasti USA a Kanady. Ministři zahraničí devíti zemí se dohodli na rozšíření Západní unie o SRN a Itálii. Byla připravena cesta k podpisu tzv. Pařížských dohod, které byly slavnostně parafovány 23. října 1954. Projekt EOS, odmítnutý Francouzi, se právě ve francouzském hlavním městě dočkal jistého následovníka. Logika spočívala v tom, že se Západní Unie přejmenovala na Západoevropskou unii a zároveň přebrala některé funkce původního EOS, včetně kontroly nad německým zbrojením. Ozbrojené síly Západoevropské unie byly podřízeny velení NATO. Členské země si zachovaly strukturu národních armád. Velká Británie se zavázala ponechat ozbrojené síly na evropském kontinentu, pokud to nebude v rozporu s přáním většiny členů Západoevropské unie. SRN bylo dovoleno postavit 12 armádních divizí a zároveň mohla započít zbrojní výrobu s výjimkou zbraní hromadného ničení jaderných, chemických a biologických zbraní. Výsledkem Pařížských dohod byla i dohoda mezi západními mocnostmi a Západním Německem na úpravě Generální smlouvy z roku 1952, která de iure ukončila okupační režim a deklarovala suverenitu SRN. Protokol o zrušení okupačního statutu na území SRN byl pro Němce příznivější než Generální smlouva. Souběžně byl v Paříži podepsán i protokol o přijetí SRN do Severoatlantické aliance, datum vstupu připadlo na desáté výročí ukončení 2. světové války, na den vítězství 9. května 1955 20. Podpis Pařížských dohod znamenal velký obrat a byl velmi negativně vnímán v Moskvě. Sovětský svaz musel reagovat a přizpůsobit svoji strategii. Bylo nutné napnout veškeré diplomatické úsilí, aby odvrátil pro něj nepříznivý trend v mezinárodních vztazích. Ministr zahraničí Molotov zareagoval pružně a do Moskvy pozval na konec listopadu 1954 ministry zahraničí evropských zemí, aby společně prodiskutovali přípravu celoevropské bezpečnostní konference. Doufal, že tímto krokem naruší soudržnost západních zemí a že se mu podaří zvrátit trend a zabrání vstupu SRN do západoevropských struktur. Molotov však musel spolknout hořkou pilulku, když pozvání do Moskvy přijaly jen státy v sovětské sféře vlivu 21. Výsledkem jednání byla deklarace Sovětského svazu a jeho satelitů kritizující vyzbrojení 19 Kovář, M., Horčička, V. - Dějiny evropské integrace I. str. 104 20 Nálevka, V. Horké krize studené války. Praha, nakl. Vyšehrad 2010. str. 69, 70 21 Mastny, V. Soviet foreign policy, 1953-1962. str. 316 16

Západního Německa a otevření cesty k založení Varšavské smlouvy, coby vojenskopolitické protiváhy NATO 22. Varšavská smlouva o spolupráci a vzájemné pomoci byla podepsána 14. května 1955. Šlo o narychlo sepsaný dokument. V podstatě šlo o přepsání textu Washingtonské smlouvy o založení NATO. V obecném vnímání té doby šlo o krok k utužení dominance Sovětského svazu nad svými satelity 23. Vznikla tak vojenskopolitická aliance s jednotným vedením. Sovětský svaz ve stejné době zrušil své spojenecké smlouvy s Británií a Francií uzavřené v době války a zároveň uznal suverenitu Německé demokratické republiky a začlenil ji do Varšavské aliance. Obě části Německa tak byly začleněny do vojenských aliancí stojících proti sobě a v podstatě tak symbolizovaly rozdělení Evropy. Na vznik uskupení Varšavské smlouvy je třeba se dívat jako na prostředek k dosažení souhlasu Západu s konáním konference o kolektivní bezpečnosti, což bylo stále jedním z hlavních cílů sovětské diplomacie. O tom svědčí i fakt, že ve Varšavské smlouvě bylo obsaženo ustanovení o tom, že v případě přijetí celoevropské smlouvy o kolektivní bezpečnosti, o což mají smluvní strany usilovat, pomine účel vojenské aliance a smlouva pozbude platnosti 24. Šlo o diplomatickou páku v rámci příprav na ženevský summit, který se konal jen o měsíc později. Sovětský svaz tímto způsobem chtěl přimět Západ, aby přistoupil na svolání bezpečnostní konference. Cílem bylo zabránil integraci Západního Německa do vojenských struktur NATO 25. Zároveň by se rozpustily obě aliance a Američané už by neměli důvod proč nadále setrvávat v Evropě. Není proto překvapením, že v zemích NATO nebyl vznik Varšavského paktu brán velmi vážně, specialisté NATO jeho strukturu dokonce ironicky nazvali hradem z lepenky. Je ale překvapující, že sovětská diplomacie očekávala, že na Západě tento projekt vzbudí obavy, díky nimž se podaří vmanévrovat západní protějšky do situace, kdy nebudou mít jinou možnost než přistoupit na sovětské požadavky. O tom, že se 22 Romano, A. From détente in Europe to European détente. Brusel, nakl. P.I.E. Peter Lang 2009. str. 59 23 Békés, C. tamtéž, str. 57 24 srov. čl. 11 Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi Albánskou lidovou republikou, Bulharskou lidovou republikou, Maďarskou lidovou republikou, Německou demokratickou republikou, Polskou lidovou republikou, Rumunskou lidovou republikou, Svazem sovětských socialistických republik a Československou republikou 25 Durman, K. Popely ještě žhavé I. Válka a nukleární mír. Praha, Karolinum 2004. str. 420 17

tato očekávání ukázala jako lichá, se první tajemník KSSS Chruščov měl přesvědčit o pár měsíců později 26. Vzájemné vztahy mezi Východem a Západem alespoň zlepšilo vyřešení rakouské otázky. Státní smlouva čtyř vítězných mocností s Rakouskem byla podepsána 15. května 1955. Rakousko se zřeklo vstupu do jakýchkoliv vojenských struktur, 27. července 1955 získalo plnou suverenitu 27 a do tří měsíců se ze země stáhla okupační vojska. Změna postoje Moskvy odrážela posun v rámci kremelské hierarchie, kdy se první tajemník Chruščov odpoutal od politiky ministra zahraničí Molotova a prosadil umírněnější kurz v mezinárodních vztazích. V podstatě tak pokračoval v dřívějším umírněném kurzu Georgije Malenkova, který pod silným politickým tlakem byl nucen podat demisi na post předsedy vlády již v únoru 1955. Uzavření státní smlouvy s Rakouskem mělo symbolizovat nastolení mírnější tváře Moskvy. Mírnější tváře, která však stále sleduje stejný cíl zabránit vojenskopolitické konsolidaci Západní Evropy za účasti SRN. Mělo k tomu pomoci dosažení nukleární parity se Západem, upevnění socialistického tábora a uvolnění napětí v mezinárodních vztazích 28. Summit vedoucích představitelů, po kterém volal ve svém projevu Winston Churchill, se konal od ve dnech 18.-23. července 1955 v ženevském Paláci národů. Atmosféra se nesla v duchu přátelské výměny názorů, což dalo komentátorům a historikům možnost mluvit o duchu Ženevy v mezinárodních vztazích. Šlo o první setkání nejvyššího představitele Sovětského svazu s prezidentem Spojených států od konání Postupimské konference z přelomu července a srpna 1945. Sovětská diplomacie opět předložila požadavek na podepsání celoevropské smlouvy o kolektivní bezpečnosti a paktu o neútočení. Sovětští diplomaté moc dobře věděli, že jejich dlouhodobé výzvy ke svolání bezpečnostní konference dobře působí na západoevropskou veřejnost, která byla unavena z neustálé hrozby ozbrojeného konfliktu a po svých zástupcích vyžadovala zmírnění napětí a jisté oteplení v mezinárodních vztazích. Chruščov odjížděl na jednání s návrhem, aby se cizí armády stáhly z Německa a měl být stanoven strop 26 Mastny, V. Learning from the Enemy NATO as a model for the Warsaw Pact, in: Schmidt, G. - A History of NATO, The First Fifty Years, vol. 2. New York, nakl. Palgrave 2001. str. 158,159 27 Luňák, P. Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce. Praha, nakl. Libri 1997. str. 214 28 Durman, K. Popely ještě žhavé I. Válka a nukleární mír. Praha, Karolinum 2004. str. 422 18

pro početní stavy ozbrojených sil obou velmocí. Moskva byla připravena nabídnout ústupek v případě snížení stavu konvenčních ozbrojených sil a stáhnout se z Východního Německa 29. Představitelé velmocí navzdory proklamacím o oteplení vzájemných vztahů nenalezli v průběhu setkání shodu v otázce sjednocení Německa ani v otázce svolání bezpečnostní konference. Návrh, aby bylo Německo sjednoceno a Němci si mohli ve svobodných volbách vybrat směr dalšího vývoje, byl pro sovětské zástupce zcela nepřijatelný, neboť tyto podmínky nezajišťovaly neutralitu Německa. Ženevská konference tedy v tomto bodě žádný posun ve vztahu mezi Západem a Východem nepřinesla, a v podstatě šlo o potvrzení stávajícího stavu rozdělení Německa 30. Představitelé obou supervelmocí se ovšem neshodli ani v otázce odzbrojení. Sovětští zástupci v čele s prvním tajemníkem Chruščovem a předsedou vlády Bulganinem odmítli návrhy Američanů, aby byla v rámci zásady otevřeného nebe umožněna letecká kontrola dohodnutého snížení ozbrojených sil. Ženevské setkání tak navzdory zlepšeným osobním vztahům mezi státníky průlom o svolání bezpečnostní konference nepřineslo. V hodnocení ženevské schůzky je možné se dopustit jistého minimalismu a považovat za úspěch vůbec její konání, i když z dobového hlediska byla očekávání mnohem větší. V pozdější analýze sovětského ministerstva zahraničí připravené pro summit evropských komunistických vůdců v Moskvě z ledna 1956 byla ženevská schůzka hodnocena jako v zásadě významná událost mezinárodních vztahů, která prokázala, že se imperialistické mocnosti musí ohlížet na požadavek lidu, aby skončila studená válka a nedořešené mezinárodní konflikty byly vyřešeny mírovou cestou. Výsledky ženevského summitu Moskva pochvalně zhodnotila tím, že přispěly k posílení role Sovětského svazu a celého socialistického tábora, zejména v tématech jako je evropská bezpečnost a německá otázka. Naopak z hlediska sovětského vedení to byl Západ, který řešil německou otázku v rozporu s evropskou bezpečností 31. 29 Durman, K. Popely ještě žhavé I. str. 420, 421 30 Luňák, P. Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce. Praha, nakl. Libri 1997. str. 216 31 Poznámky Ministerstva zahraničních věcí SSSR týkající se zahraniční politiky (analýza pro setkání 6. ledna), in: Békés, C., Byrne, M., Rainer, J., M., - The 1956 Hungarian revolution: A History in Documents. Budapešť, nakl. Central European University Press, str. 107 19

Vzhledem k tomu, že se Sovětský svaz nedočkal schválení návrhu na vytvoření evropského bezpečnostního systému, navázal v září 1955 diplomatické vztahy se Západním Německem. Východní Němci potom získali pravomoci v zahraničněpolitických otázkách. V lednu 1956 se NDR stala součástí Varšavského paktu a rozdělení Německa se stalo definitivní 32. Zatím se však pozornost světa upřela jinam, jednak na pokračující vření v sovětském vnějším impériu, a jednak na otázky třetího světa a na Blízký východ. Idea svolání bezpečnostní konference tak v průběhu padesátých let své naplnění nenašla. Už jen to, že svolání bezpečnostní konference se stalo tématem diskusí mezi zástupci velmocí, bylo parciálním úspěchem. Pro shrnutí epochy po roce 1953 můžeme hovořit o uvolnění v mezinárodních vztazích, které ovšem je poznamenáno vykrystalizováním dvou proti sobě stojících vojensko-politických bloků 33. Myšlenka nového bezpečnostního systému byla dobře promyšleným kalkulem sovětského vedení; takto je třeba se na snahy o kolektivní bezpečnost ze strany sovětské diplomacie dívat. Hmatatelným výsledkem složitých jednání se Západem tedy bylo založení Varšavské smlouvy a z jejího smluvního základu vyplývající kvalitativně nový stupeň dominance Sovětského svazu ve východní Evropě a koordinace zemí vnějšího impéria. Z vojenského hlediska se mohl Sovětský svaz spolehnout na jaderné hlavice i na nově zkoušené termonukleární zbraně. Stejným způsobem je třeba chápat pozici Západu v tomto období. Pokud by Západ přistoupil na sjednání kolektivní bezpečnostní smlouvy, pak by dal volnou ruku Sovětskému svazu pro utužení vlivu ve východní Evropě, smluvnímu potvrzení rozdělení Evropy a také by musel obětovat Západní Německo. K jeho vyzbrojení ani začlenění do struktur Severoatlantické aliance by nemohlo dojít 34. Zabetonování situace v Evropě a právní uznání statu quo by bylo obětováním Německa, bylo by vyklizením pozic ve střední Evropě a rezignaci na úspěch rozvíjejících se integračních projektů v západní části Evropy. Kolektivní bezpečnostní smlouva by pokud by byla vyjednána podle sovětských představ - byla vysokou cenou, kterou by bylo třeba zaplatit za sjednocení Německa. Slovy francouzského historika a filozofa Arona je 32 Vykoukal, J., Litera, B., Tejchman, M. tamtéž, str. 328 33 Aron, R. Historie XX. století. Praha, nakl. Academia. str. 384. 34 Romano, A. From détente in Europe to European détente. Brusel, nakl. P.I.E. Peter Lang 2009. str. 56 20

třeba se ptát, zda Západ měl být ochoten riskovat konferenci, v níž by si východoněmecká komunistická strana ponechala svůj vliv a svoji všemocnost v neutrálním Německu 35. Vývoj v západní Evropě směřoval opačným směrem, ke konsolidaci a ekonomické a politické integraci Západního Německa. 1.3 Snahy o svolání bezpečnostní konference v šedesátých letech 1.3.1 Předpoklad uvolnění změna sovětského vedení Po celé následující desetiletí od konání summitu v Ženevě byly snahy o ukotvení bezpečnosti v Evropě utlumeny. Světová veřejnost se měla přesvědčit, že vzájemné soupeření obou velmocí má potenciál přerůst v jaderný konflikt. Centrem napětí v mezinárodních vztazích stal na přelomu padesátých a šedesátých let Berlín. Otázka rozděleného města se stala horkým tématem Pařížského summitu, který se konal mezi americkým prezidentem Eisenhowerem a prvním tajemníkem Chruščovem v květnu 1960. Schůzka skončila neúspěchem a slovní roztržkou, důvodem bylo sestřelení amerického špionážního letadla U-2. Ostrá výměna hrozeb a slov pokračovala i po setkání Chruščova s novým americkým prezidentem Kennedym ve Vídni v červnu 1961. K radikálnímu kroku nakonec došlo v srpnových dnech roku 1961, kdy východoněmecké složky začaly se stavbou kamenné zdi lemované ostnatým drátem. Obyvatelé východního Berlína byli konfrontováni s neprostupnou hranicí oddělující sektor, který po 2. světové válce připadl Američanům, Britům a Francouzům. Postavení zdi, i přes ostré protesty západních zemí, paradoxně přispělo k tomu, že Evropa přestala být příčinou konfrontace mezi USA a Sovětským svazem 36. Vezmeme-li v potaz vlažnou reakci Západu na okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, pak berlínská krize byla posledním skutečně krizovým momentem, který se odehrál v Evropě v průběhu studené války. Soupeření mezi Spojenými státy i SSSR se přesunulo do třetích zemí, kde obě supervelmoci soupeřily o vliv. Soutěž probíhala i v rovině zbrojení a rozšiřování raketových nukleárních hlavic, tak i v oblasti dobývání vesmíru. Po nezdaru operace 35 Aron, R. tamtéž, str. 384 36 Hanhimäki, J. M. The Rise and Fall of Détente. str. 4 21

Anadyr a následné kubánské krize v roce 1962 a podpisu Smlouvy o částečném zákazu jaderných zkoušek v roce 1963 nastala epocha détente mezinárodních vztahů 37. Během Chruščovovy éry Moskva již další návrhy na uspořádání bezpečnostní konference nepředložila. V roce 1964, kdy byl první tajemník pod tlakem okolností nucen abdikovat, se Sovětský svaz musel potýkat se ztrátou prestiže a velmocenské autority. Byla to zejména nezodpovědná politika v mezinárodních vztazích, sklon k velkému riskování a politickému hazardu a balancování na hraně jaderné války co zbylo v paměti po odchodu prvního tajemníka 38. Symptomem ztráty autority bylo i rozvolnění vazeb s Čínskou lidovou republikou. V říjnu 1964 se skupina mladších a dravějších politiků chopila iniciativy a využila momentální Chruščovovy nepřítomnosti v Moskvě a stárnoucího prvního tajemníka detronizovala. Starý vůdce byl donucen podepsat svou rezignaci ze zdravotních důvodů a pro pokročilý věk. 39 Změna ve vedení vynesla do čela nového prvního tajemníka Brežněva, předsedou vlády se stal Kosygyn a Mikojan se stal předsedou prezidia nejvyššího sovětu. 1.3.2 Détente jako nová výzva Jussi M. Hanhimäki ve své monografii pojednávající o détente uvádí, že tento francouzský termín ve své době nebyl hojně užíván. Dokonce jeho autorství nejde přičíst Francouzi de Gaullovi, třebaže ten se podílel na svébytné verzi francouzského détente. Představitelé Sovětského svazu hovořili spíše o mírovém soužití. Na druhé straně Atlantiku se termín détente v jazyku politiků objevoval velmi zřídka 40. Období détente nelze přesně časově ohraničit s ohledem na to, že neexistuje žádná oficiální proklamace jejího začátku ani vyhlášení konce. Nicméně za počátek období détente dá považovat období následující po berlínské a kubánské krizi. Už v té době lze vysledovat tendence, kdy se vzájemné vztahy mezi Spojenými státy a 37 Romano, A. From détente in Europe to European détente. Brusel, str. 59 38 Luňák, P. Západ. Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce. str. 220 39 Durman, K. Útěk od praporů. Praha, 1998. str. 32 40 Známá je epizoda z prezidentské kampaně v roce 1976, kdy kandidát na úřad prezidenta Gerald Ford vůbec zakázal užití tohoto slova ve volebních materiálech (a nahradil jej obecnějším sloganem mír skrze sílu - Hanhimäki, J. M. The Rise and Fall of Détente. Washington, 2013, str. xix 22

Sovětským svazem začínají posouvat k vzájemnému porozumění, větší důvěry, intenzivnějších kontaktů a pravidelnosti jednání, které můžeme vysledovat v 70. letech. V období následujícím po kubánské krizi byla mezi oběma supervelmocemi zřízena horká linka, jejímž cílem bylo vyhnutí se případným budoucím krizím, které se tak snadno mohly vyjmout kontrole. Za konec détente Hanhimäki považuje rok sovětské invaze do Afghánistánu a volbu Ronalda Reagana americkým prezidentem 41. Na straně východního bloku byl hlavním zastáncem politiky détente generální tajemník KSSS Leonid Brežněv, který se od ostatních špiček kremelské hierarchie odlišoval tím, že se nespoléhal jen na ideologické vidění světa a nezřídka byl ochoten dělat pragmatické kompromisy, pokud to situace vyžadovala. Komunistická ideologie byla pochopitelně hnací silou a její role nesmí být podceněna, nicméně zahraniční politiku Sovětského svazu ve vytýčeném období je třeba pojímat jako politiku prosazování národních zájmů, z nichž nejzákladnějším byla snaha po zachování postavení Sovětského svazu coby supervelmoci 42. K dominanci Sovětského svazu od druhé poloviny šedesátých let svým způsobem přispěla i slabost Západu, který si procházel svou vlastní krizí ať už šlo o ostudnou sprchu ve vietnamské válce anebo pozdější ostudou spojenou s aférou Watergate 43. Veřejnost na Západě spíše vnímala protesty radikálních studentů proti stávajícímu establishmentu, dokladem toho byly barikády v Paříži a dalších evropských městech i v Americe. Mnozí autoři hovoří o krizi Západu. Z vnějšího pohledu východním směrem se mohlo zdát, že Sovětský svaz je vůči takovým protestům imunní a podobnou vnitřní krizí neprochází. Nicméně, to co nebylo vidět navenek, se mělo vyjevit o desetiletí později. Détente byla otázkou velmocí, které definovaly její náplň a obsah 44. Pro Brežněva pak bylo typické, a tolik odlišné od uvažování jeho předchůdce, že nebyl ochoten podstoupit riziko konfrontace se Západem a naopak se snažil otevřenému konfliktu předejít. Proto mu byly cizí radikální postoje sovětské generality. Brežněv považoval za větší nebezpečí pro svou zemi Čínskou lidovou 41 Hanhimäki, J. M. The Rise and Fall of Détente. Washington, 2013, str. xviii 42 Savranskaya, S., Taubman, W. Soviet foreign policy, 1962-1975, in: The Cambridge History of the Cold War, volume II Crises and détente. Cambdridge, 2011. str. 140 43 tamtéž 44 Luňák, P. tamtéž, str. 225 23

republiku nežli Spojené státy 45. Cílem jeho politiky bylo dosáhnout stability v Evropě a uznání stavu po druhé světové válce. Krev sovětských vojáků prolitá během druhé světové války byla vykoupena změnou hranic a Brežněv ani nikdo jiný ze sovětského vedení nebyl ochoten na poválečném uspořádání něco měnit 46. Ve Spojených státech se političtí představitelé vyjadřovali k nutnosti zmírnění napětí stále častěji. Americký prezident John F. Kennedy v jednom ze svých nejdůležitějších projevů, který přednesl na Americké univerzitě ve Washingtonu 10. června 1963, hovořil o nutnosti opětovně prozkoumat americký přístup k možnostem dosažení míru, přístup ke vztahům k Sovětskému svazu a k průběhu studené války. Ve svém proslovu Kennedy zmínil závazek bránit Západní Evropu i Západní Berlín, neboť šlo o identifikování vlastních životních zájmů USA. Vyjádřil naději, že se podaří přesvědčit Sovětský svaz, aby dovolil všem zemím si vybrat svoji vlastní budoucnost, bez toho aniž by se Moskva vměšovala do vnitřních záležitostí jiných zemí 47. Kennedyův následovník Lyndon Johnson pokračoval ve stejném duchu a v roce 1964 vyzval k rozšíření možností obchodu, cestování i humanitární asistence Východní Evropě. V roce 1965 řada vládních výborů pracovala na rozšíření možností obchodu s východoevropskými zeměmi 48. Tzv. Millerův výbor předložil zprávu o tom, že zvýšením obchodní bilance se zeměmi socialistické soustavy by Spojené státy získaly výraznější politickou páku. Administrativa prezidenta tuto myšlenku převzala základní presumpcí bylo, že dřívější americké restrikce a překážky obchodních vztahů přinutily v minulosti východoevropské země k větší ekonomické a politické závislosti na Sovětském svazu, tudíž uvolnění obchodu s těmito státy oslabí jejich vazby vůči Moskvě 49. V roce 1966 se ovšem perspektiva mírnějšího kurzu nastoleného cestou obchodu se Sovětským svazem a jeho spojenci zhroutila. Americký kongres odmítl 45 tamtéž 46 Savranskaya, S., Taubman, W. Soviet foreign policy, 1962-1975, in: The Cambridge History of the Cold War, volume II Crises and détente. Cambdridge, 2011. str. 141 47 Projev na Americké univerzitě ze dne 10. června 1963, jehož angl. znění je k dispozici online na internetových stránkách Knihovny Johna F. Kennedyho (7.7.2013): http://www.jfklibrary.org/asset- Viewer/BWC7I4C9QUmLG9J6I8oy8w.aspx 48 Hanhimäki, J. M. Searching for a balance: the American perspective. in: Ludlow, N., P. European Integration and the Cold War. Abingdon, nakl. Routledge 2007. str. 160 49 Hanhimäki, J. M. - The Rise and Fall of Détente. Washington, nakl. Potomac Books 2013. str. 15 24

návrh Zákona o obchodu mezi Východem a Západem a snahy Lyndona Johnsona dostaly trhlinu 50. Kongresmani argumentovali tím, že zatímco tisíce amerických vojáků obětovalo svůj život v boji proti komunistickému režimu ve Vietnamu, pak není možné, aby se ve stejném okamžiku Spojené státy uvázaly k obchodování s komunistickými režimy v Evropě. Proti zákonu se navíc zvedla vlna odporu a téměř milion a půl milionu Američanů podepsalo petici proti obchodu s komunistickými státy 51. A zatímco americké snažení o expanzi obchodní bilance s komunistickými státy narazilo na odpor veřejnosti a federálních zákonodárců, své postavení ve vztahu s východem posílila Francie, Velká Británie i Itálie, které v průběhu let 1964-66 podepsaly se Sovětským svazem dvoustranné obchodní dohody 52. Bilaterální vztahy západních zemí se Sovětským vztahem přispívaly k atmosféře uvolnění v Evropě. Harold Wilson, předseda vlády jejího veličenstva, navštívil Moskvu v roce 1966. Francouzský president Charles de Gaulle se vydal na triumfální návštěvu Sovětského svazu v létě 1966. De Gaulle se snažil o nezávislé postavení Francie v případě konfrontace mezi oběma bloky a usiloval o vytvoření francouzsko-sovětské osy, která změní poměry sil v Evropě. Na druhé straně generální tajemník Leonid Brežněv spolu s ministrem zahraničí Gromykem viděli ve Francii zemi, která napomůže vybudovat nové vazby se západoevropskými státy 53. Francie podepsala se Sovětským svazem obchodní dohodu a připravila podobné dohody i s ostatními východoevropskými státy. Italové podepsali se Sovětským svazem v roce 1966 vedle obchodní dohody i dohodu s firmou Fiat, která postavila na území Sovětského svazu závody na výrobu osobních automobilů 54. I Spolková republika Německo oživila své vztahy s východem. Šlo o iniciativu, která se zrodila v SRN pod názvem Ostpolitik. Důsledkem berlínské krize byla změna konceptu myšlení západoněmeckých elit, které se i v realitě studené války pokusily o normalizaci vztahů s východními Němci. Pokud tedy není možné změnit nic na rozdělení Německa, pak tedy je možné změnit Východní Německo a další východní 50 Hanhimäki, J. M. Détente in Europe, 1962-1975, in: The Cambridge History of the Cold War, volume II Crises and détente. Cambridge, 2011. str. 208 51 Hanhimäki, J. M. - The Rise and Fall of Détente. Washington, nakl. Potomac Books 2013. str. 15 52 Hanhimäki, J. M. Détente in Europe, 1962-1975, str. 208 53 Savranskaya, S., Taubman, W. Soviet foreign policy, 1962-1975, in: The Cambridge History of the Cold War, volume II Crises and détente. Cambdridge, 2011. str. 146 54 Romano, A. From détente in Europe to European détente. Brusel, str. 66 25

země včetně SSSR 55. Změna skrze sblížení byl koncept, který razil Egon Bahr, vedoucí myslitel v sociálně demokratické straně SPD. Po předání nót mezi západoněmeckým kancléřem Kurtem-Georgem Kiesingerem a východoněmeckým premiérem Willi Strophem se Bonn snažil o navázání vztahů se Sovětským svazem za účelem uzavření smlouvy o vzdání se užití síly ve vzájemných vztazích 56. Koncept Ostpolitik si osvojil kancléř Willy Brandt po roce 1969, který výrazně přispěl ke konání bezpečnostní konference v Evropě. Německý kancléř byl přesvědčen, že Německo je možné posílit pouze pokud se podaří překlenout konflikt mezi východní a západní částí Evropy. Toho bylo možno dosáhnout zřeknutím se agrese, vzájemným snížením ozbrojených sil a přijetím opatření ke zvýšení důvěry mezi Východem a Západem. Tento celoevropský konsenzus měl zahrnout i svobodu výměny informací a svobodu pohybu osob mezi evropskými státy. Pouze v rámci takového mírového uspořádání v Evropě by v Brandtových představách bylo možno přikročit k sjednocení obou německých států 57. Iniciativy evropských zemí měly dopad v pouze v Evropě. Globální aréna zůstávala v dominanci obou supervelmocí. Nicméně evropské uvolnění bylo předpokladem pro oprášení starých iniciativ, kterých se Sovětský svaz nehodlal vzdát. 1.3.3. Východ opakuje nabídku - Bukurešťská výzva V polovině šedesátých let se otázka svolání bezpečnostní konference v Evropě stala tématem i na půdě Organizace spojených národů. Přišel s ní polský ministr zahraničních věcí Adam Rapacki. Ten ve svém projevu před Valným shromážděním OSN v prosinci 1964 navrhl uspořádat konferenci, která by se zabývala problémem evropské bezpečnosti. Podle návrhu polského ministra měla být tato konference otevřena účasti Spojených států a Kanady i státům, které nejsou členy žádné 55 Gaddis, J., L. Studená válka, Praha 2006, str. 139 56 Romano, A. tamtéž, str. 66 57 Loth, W. Détente and European integration in the policies of Willy Brandt and Georges Pompidou. in: Ludlow, N., P. European Integration and the Cold War. Ostpolitik-Westpolitik, 1965-1973. Abingdon, nakl. Routledge 2007. str. 53 26