Přirozená migrace e emigrace zvěře

Přirozená migrace e emigrace zvěře Obsah Přirozená migrace e emigrace zvěře... 1 Obsah... 1 Příklady migrace u vybraných druhů zvěře... 3 Srnec obecný... 3 Jelen lesní... 3 Prase divoké... 4 Los evropský... 4 Daněk evropský... 4 Zajíc polní... 5 Husa velká... 5 Husa běločelá... 5 Husa malá... 6 Husa polní... 6 Kachna divoká... 6 Kopřivka obecná... 6 Polák chocholačka... 6 Polák velký... 6 Čírka obecná... 6 Čírka modrá... 7 Lžičák pestrý... 7 Citovaná a doporučená literatura:... 7 Migrace zvěře je definována jako pohyb jedinců z místa nebo prostoru, výměna genetické informace v rámci populace apod. Emigrace je přesun živočichů z prostoru nebo místa. Důsledkem jsou tendence živočišných populací rozptylovat se. Míra emigrace je u různých druhů zvěře různá a je podmíněna vysokou populační hustotou. Je známou skutečností, že za normálních okolností existuje u většiny druhů savců vždy část populace, která nerespektuje stálé domovské okrsky, ale pohybuje se na velké vzdálenosti. Často jde o subadultní jedince vytlačované z domovských areálů, jindy se jako migranti projevují staří, plně dospělí jedinci. Motivy a zákonitosti těchto migrací nejsou dosud zcela objasněny. Je však jisté, že migrace mají zásadní význam pro trvalé přežívání a prosperitu populací. Díky migracím z prosperujících částí populace mohou být trvale osídlena i místa, kde by izolovaná populace v krátké době zanikla. Bez větších problémů jsou díky migracím vyrovnávány výkyvy početnosti způsobené např. přechodně zhoršenými podmínkami, epidemiemi, živelnými katastrofami apod. Opačně dochází díky migracím k objevení a využívání míst s přechodně vhodnými podmínkami popř. i k osidlování nových vhodných oblastí. Díky migracím uvnitř areálu rozšíření je zajištěna také nezbytná genetická výměna a udržována rozmanitost genofondu populace. Vedle vlastních migrací existují pochopitelně i přesuny na krátké vzdálenosti, které nelze považovat za

migraci (přesun mezi místy s potravou a místy odpočinku, disperze mláďat po osamostatnění apod.). Migrace zvěře omezují pozemní komunikace, které rozčleňují krajinu na menší části, čímž dochází k tzv. bariérovému efektu. Hrozí riziko, že rozsáhlé oblasti výskytu velkých savců budou od sebe trvale izolovány a tím dojde i k izolaci jednotlivých populací, což by znamenalo ohrožení samotné existence některých druhů. Je nezbytné respektovat základní biologické, ekologické a etologické potřeby druhů, k nimž patří především umožnění volného pohybu v celém areálu rozšíření populace. Díky pozemním komunikacím je tento pohyb značně omezen. Dopravní komunikace a vysoký provoz na nich vytvářejí pro zvěř obtížně překonatelné překážky, které musí při své migraci překonávat a představují pro ně přímé smrtelné nebezpečí v důsledku střetů s dopravními prostředky. Fragmentací prostředí jsou ovlivněny především ty druhy, které obývají rozsáhlá území při relativně malém počtu jedinců. Mezi potenciálně nejvíce ohrožené jedince patří zejména některé druhy velkých savců. Savci menších velikostí nejsou existencí silnic obvykle tak významně ovlivněni. Je to zejména tím, že jejich populace, obývající výseče krajiny vymezené dálniční sítí, jsou dostatečně početné a jsou tak schopné dlouhodobější samostatné existence. Navíc drobní savci nalézají obvykle dostatek možností k překonání silnice v podobě početných trubních propustků, které jsou pro větší zvířata nevyužitelné. Silnice a dálnice nejsou v ČR jedinými pozemními stavbami, které rozdělují naši krajinu a na kterých dochází k úhynům zvěře. Mezi tyto stavby patří i železnice. Česká republika má hustou silniční a železniční síť, a tak v podstatě neexistuje honitba, které by se netýkaly problémy s úhyny zvěře na komunikacích. Zabránit ztrátám na zvěři v důsledku silničního a dálničního provozu je velice obtížné a hlavně nákladné. Přesto je třeba hledat taková technická a cenově dostupná řešení, která budou tyto ztráty minimalizovat. Jestliže možností jak snížit úhyny zvěře na silnicích a dálnicích je více (průchody pro zvěř, oplocení komunikace, optické a pachové odrazování, dopravní značení v nebezpečných úsecích atd.), na železnici se žádná opatření (kromě částí oplocených úseků rychlodrah) neprovádějí. Ptáci jsou díky aktivnímu létání mnohem pohyblivější než jiní obratlovci. U některých se dokonce vyvinuly pravidelné dálkové přesuny, zvané tahy. Ptáci, kteří dvakrát do roka podnikají mezi hnízdištěm a zimovištěm dlouhé, přesně směrované přesuny, se označují jako tažní nebo stěhovaví (např. husa velká, včelojed lesní, ostříž lesní, sluka lesní, ale i havran polní). Ptáci, kteří se mohou během sezony přemísťovat na omezené vzdálenosti v různých směrech, se označují jako přelétaví (např. raroh velký, krkavec velký). Ptáci, kteří se během života příliš nevzdalují od svého hnízdiště, se označují jako stálí (např. jestřáb lesní, puštík obecný, tetřev hlušec, koroptev polní, straka obecná). Mezi uvedenými typy je však řada odchylek, u některých druhů táhne jen jedno pohlaví, u jiných jsou tažné jen některé geografické populace (např. kopřivka obecná, sokol stěhovavý), někdy táhne jen část populace (např. volavka popelavá, krahujec obecný, lyska černá), případně je vlastní tah spojen s přeletovou potulkou. Tažný pud není vždy pevně dodržován, ztrácejí ho většinou ptáci, kteří si zvykli na život ve společnosti lidí (např. hřivnáči, poštolka obecná). Zvláštním typem migrací jsou invaze. Dochází k nim nepravidelně, jen za určitých okolností, jako jsou nedostatek potravy na hnízdištích nebo výjimečně nepříznivé klimatické podmínky. Tak se k nám nepravidelně dostávají např. sibiřští ořešníci kropenatí nebo brkoslavové severní, ale i káně rousná. Jde-li o příležitostné migrace jedinců nebo malých skupinek, mluvíme o náhodných záletech. K takovým záletům počítáme například i vzácná pozorování některých kachen (např. kajka

mořská, hoholka lední, hohol islandský, turpan pestrozobý) či dravců (např. orel stepní, orel volavý). Ptačí stěhování představovalo již od dob prvních lidských kultur obrovskou hádanku. Dnes už sice víme, že se ptáci při tahu orientují pomocí slunce, hvězd a zemského magnetismu, že využívají svých vnitřních biologických hodin či zvláštní vektorové navigace, že se mladí ptáci učí znát tahové cesty od starých, ale zatím stejně ještě nebyl tento důležitý fenomén ptačího života zcela uspokojivě vysvětlen. Tahy ptáků byly dost podrobně prozkoumány kroužkováním, které u nás řídí Kroužkovací stanice Národního muzea v Praze. Díky těmto výzkumům máme dobré informace o tahových cestách, potulkách a zimovištích většiny našich ptačích druhů. Podle radarových záznamů opouští každý rok jen Evropu a Asii přes 5 miliard jedinců 187 druhů stěhovavých ptáků, kteří odlétají do afrických zimovišť. V Baltském moři každoročně zimují desítky milionů kachen z ještě severnějších oblastí Evropy. Podobných příkladů stěhování ptactva existuje celá řada. Tah představuje pro ptáky určitá rizika. Tím nejzávažnějším je jejich lov na tahu i na zimovištích bez ohledu na to, zda jde o drobné pěvce, sluky lesní či velké dravce. Ptáci, kteří jsou v místech svého hnízdění chráněni nebo je tam jejich lov regulován, jsou tak například v jižní Evropě či Africe nekontrolovatelně stříleni, chytáni do sítí nebo jinak vybíjeni. Příklady migrace u vybraných druhů zvěře Srnec obecný Migrační aktivita u srnčí zvěře je typická pro období, ve kterém se v populaci upravují vztahy nadřazenosti a podřízenosti, ustává koncem května, někdy až začátkem června, kdy se teritoriální systém definitivně stabilizuje. Srnec obecný patří mezi druhy s poměrně pestrým spektrem sociálního chování. Zpravidla v listopadu nastávají první příznaky vytváření zimních seskupení. Území, které tlupy obývají, mají plochu 40 až 812ha a představují je zejména porosty řepky, ozimů a vojtěšky. Začátek rozpadu tlup spadá do poloviny března. Velikost teritoria je závislá na kvalitě prostředí a pohybuje se v lesním prostředí od 3 do 7ha a v polním prostředí od 3 do 40ha. Mnohem větší jsou domovské okrsky, které se mohou vzájemně překrývat a jejich velikost podléhá významným sezónním změnám. U polního ekotypu srnčí zvěře bylo zjištěno, že v zimním období se velikost domovského okrsku pohybovala od 40 do 812ha, v období rozpadu tlup od 25 do 386ha a v období tvorby teritorií a porodů od 6 do 30ha. Na rozdíl od populací v jiných oblastech Evropy nebyly v našich podmínkách zaznamenány žádné migrační tendence. Jelen lesní Jelen je typický sociálně žijící druh. V průběhu roku dochází k více méně pravidelným sezónním změnám ve složení skupin a vztazích mezi jednotlivými sociálními kategoriemi. V červenci se začínají tvořit skupiny samic s kolouchy. Samčí

část populace se mimo období říje sdružuje do samostatných skupin, které většinou obývají jiný prostor než laně s kolouchy. Samčí skupiny se začínají vytvářet po říji. Obecně podnikají jeleni dva typy pravidelných přesunů: a) sezónní migrace z potravních důvodů b) přesuny v době říje V obou případech představují tyto migrace obvykle několikakilometrové vzdálenosti, prokázány byly však i přesuny o 50-60km. Kromě pravidelných migrací je třeba vzít v úvahu také případy, kdy jeleni opouštějí území s vysokou populační hustotou a přesunují se do nových oblastí. Díky těmto náhodným migracím jsou pravděpodobně migračně propojeny všechny oblasti stálého výskytu. Prase divoké Prase je velice pohyblivý druh, nedodržuje stálá teritoria. Pohybuje se v rodinných tlupách a při těchto přesunech může za jedinou noc urazit až 40km. Tyto migrace nejsou nijak směrově orientovány a jsou určovány zejména potravní nabídkou. Vzhledem k těmto skutečnostem je tento druh častou obětí autoprovozu. Los evropský Osídlení našich zemí lze rozdělit do tří fází. V letech 1957-1966 se u nás losi objevovali pouze sporadicky a krátkodobě. Šlo vesměs o mladé samce pokračující v migraci dále na jihozápad. Konec šedesátých a počátek sedmdesátých let se vyznačoval zvýšením počtu migrujících kusů, prodloužením doby pobytu u nás a vyrovnaným poměrem pohlaví. Od roku 1974, kdy bylo zjištěno narození prvního mláděte na Jindřichohradecku, lze losa již považovat za stálého příslušníka naší fauny. Losi se dostávají na naše území v oblasti mezi Frýdlantským výběžkem a Náchodem, dále pak v celé délce česko-polské hranice od Vidnavy po Jablunkov. Do jižních Čech se losi dostávali zejména přes západní část Českomoravské vysočiny a středního a dolního Posázaví. Jde o druh žijící samotářsky nebo v malých skupinách, které tvoří nejčastěji samice s mláďaty. Většinou se vyskytují 1-4 kusy pohromadě. Pouze v zimním období se mohou vytvářet na místech pastvy větší agregace. Los nemá stálé teritorium, pohybuje se v prostředí v závislosti na potravní nabídce, počasí a intenzitě rušení. Vrchol denní aktivity připadá na ranní a večerní dobu. Za dne los ujde 1-6km, v zimě s vysokou sněhovou pokrývkou pohybovou aktivitu omezuje na minimum. V některých oblastech los podniká pravidelné sezónní migrace na vzdálenost desítek kilometrů. Při hledání nových míst dosahují migrace délky až několika set kilometrů. V době, kdy se u nás objevili první migranti, ležel kraj souvislého areálu rozšíření v Polsku 400-500km daleko. Daněk evropský Daňčí zvěř migruje jednak na menší vzdálenosti v průběhu dne, dále mění pravidelně svá stávaniště v průběhu roku zpravidla na menší vzdálenosti a konečně

migruje za účelem rozšíření nebo změny pobytového území, a to i na větší vzdálenosti. Daňčí zvěř se od dubna do června přesunuje na letní stávaniště, po říji se opět vrací do zimních stávanišť. Daněly s daňčaty jsou zpravidla věrnější svému stanovišti než daňci. Daněly přecházejí pouze v okruhu několika málo kilometrů za lepšími zdroji potravy a v říji. Tlupy daňků někdy přecházejí za kvalitnější potravou i na větší vzdálenosti do porostů obilí a kukuřice. Sklon k migracím na větší vzdálenosti mají především mladí daňci, kteří vyhledávají nová území. K migracím dochází obvykle v době, kdy daňci nasazují paroží (na jaře a v létě). Zpočátku migruje většinou jen malá skupina, popř. jen ojedinělý daněk. Migruje-li větší skupinka daňků, zůstávají pak na nové lokalitě i po vytlučení paroží a hlavní daněk si upravuje říjiště i když se zde zatím nevyskytují daněly. Daněly přicházejí do nové oblasti pravidelně s ročním, někdy i dvouletým zpožděním a pokud jsou zde vyhovující podmínky usídlí se zde natrvalo. Příčiny migrace daňčí zvěře spočívají jednak v naplnění kapacity stávajícího území a jednak méně vyhovujícím prostředím, zejména po stránce potravní nabídky. Ke značným migracím docházelo v 80. letech, kdy daňčí zvěř byla často až masově vysazována do honiteb, kde se nikdy dříve nevyskytovala. Přestože tato zvěř byla po dobu jednoho roku (někdy i dvou let) držena v aklimatizačních obůrkách, jakmile z nich byla v poměrně krátké době tyto lokality opustila. Stávalo se tak v honitbách s převážně jehličnatými lesy. Zvěř migrovala do oblastí, kde byly lesy po stránce potravní nabídky atraktivnější (smíšené, popř. s převahou listnáčů). Zajíc polní Zajíc je výrazným způsobem věrný místu, kde se narodil a kde dospíval. Pohybuje se na trvalých ochozech, které dobře zná. Zajíc má velmi dobré orientační schopnosti a ty mu umožňují bezpečný návrat do domovského okrsku, byl-li přinucen jej opustit a zatoulal-li se příliš daleko. Jsou známi případy, kdy odchycení zajíci se na místě se na místo svého okrsku dokázali vrátit až z neuvěřitelné vzdálenosti 460km. Vysvětlením je pravděpodobně silná citová vazba na místa domovského okrsku a jeho labilní nervová soustava. Bylo pozorováno, že jakmile zvíře dosáhne hranici svého okrsku, vzniká v něm tak silná úniková motivace, že sebe přitažlivější lokalita za hranicí jeho území, není dostatečně silná na to, aby jej přiměla trvale opustit původní domov. Zajíc přetrvává většinu svého života na poměrně malém prostoru, který opouští jenom v případech krajního ohrožení. Husa velká Hlavními hnízdními oblastmi jsou jihočeské rybniční pánve a jižní Morava. V malém počtu však hnízdí i jinde, např. v Polabí a na střední Moravě. Od 70. let u nás menší hejnka zůstávají i přes zimu. Husa běločelá Přes ČR pravidelně protahuje, v posledních desetiletích stále hojněji zimuje.

Husa malá Přes ČR řídce protahuje a ojediněle zimuje, neboť naše území leží na západním okraji evropských zimovišť. Husa polní Pravidelně protahuje a shromažďuje se v době tahu hlavně na jižní Moravě. Na Novomlýnských nádržích dosahují jarní počty každoročně 20 až 25 tisíc jedinců s maximem asi 30 tisíc v roce 1991. Méně často husy polní ve stejných oblastech i přezimují. Kachna divoká Na území ČR se jedná o druh částečně tažný, kdy část našich populací zůstává a zbytek odlétá na zimoviště. Převládají tahové cesty JZ směrem: Itálie, Francie, jižní část SRN. Kopřivka obecná Evropské rozšíření kopřivky není charakteristické souvislým výskytem jako tomu je u kachny divoké. Evropa je východní okraj jejího výskytu v Eurasii. Nicméně minulé století bylo charakteristické progresivním rozšiřováním areálu a početnosti druhu, zvláště v Evropě. Polák chocholačka Populace v ČR patří dominantně mezi tažné, nicméně běžně zde zimují populace ze severnějších částí Evropy. Zimoviště našich hnízdních populací se převážně nachází západním a jihozápadním směrem. Jedná se nejvíce o oblasti německých a švýcarských předalpských jezer, dále je tah směřován do prostoru vymezeného Dánskem, Velkou Británií, Francií a Španělskem. Polák velký Tažný druh s téměř shodným umístěním zimovišť pro naše populace jako má polák chocholačka. Před vlastním odletem na zimoviště se však část populace v průběhu července a října rozletují různým směrem (SRN, Polsko, Ukrajina a SSSR) a zbytek zůstává v blízkém okolí hnízdiště. Ptáci zimující na území ČR jsou cizího původu. Na svá hnízdiště přilétá v březnu a dubnu. Čírka obecná

Středoevropské populace jsou převážně tažné, přezimování našich ptáků zatím nebylo potvrzeno. Podzimní tah na území ČR je nejsilnější v průběhu září. Naše populace orientují své tahové cesty jihozápadním směrem na území Itálie, Španělska a jižní Francie. Jarní tah probíhá v březnu a dubnu. Čírka modrá Na celém území Evropy tažný pták. Zimoviště se nacházejí ve Středomoří, ovšem hlavní tahové cesty směřují do Afriky nížiny v Senegalu, Nigeru a Nilu. Převážná část u nás hnízdících ptáků směřuje do Nigeru a Mali. Na hnízdiště přilétá v průběhu března a dubna. Lžičák pestrý Středoevropské populace lžičáka pestrého jsou tažné s hlavními zimovišti na území Francie, Itálie a Španělska. Odlet na zimoviště probíhá už v průběhu července a přílet na hnízdiště je datován na měsíce březen a duben. Hnízdění na našem území zpravidla začíná ve druhé dekádě dubna s vrcholem ve třetí. Citovaná a doporučená literatura: Bukovjan, K., Havránek, F., Král, F., 1998: Zajíc polní. Ministerstvo zemědělství, 24 s. Hlaváč V. a kol. 2000: Rozšíření a migrace vybraných druhů velkých savců v České republice AOPK ČR, středisko H. Brod závěrečná zpráva úkolu. MS 16pp +11 příloh, dep. AOPK ČR, s. 10-16 Hlaváč V., Anděl P. 2001: Metodická příručka k zajišťování průchodnosti dálničních komunikací pro volně žijící živočichy, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, s. 4 8 Hlaváč V. 2001. Fragmentace krajiny a ochrana velkých savců, Ochrana přírody r.56, 1/2001, Praha, s. 3-5 Kučera, O., Kučerová, J., Havránek, F., 2006: Zajíc včera dnes a zítra. Silvestris, Uhlířské Janovice, 124 s. ISBN 978-80-901775-9-8 Vach, M., 1993: Srnčí zvěř, Silvestris. Uhlířské Janovice, 402 s. Wolf, R., 2000: Rukověť chovu a lovu daňčí zvěře. Matice lesnická, Písek, 199 s.

Zíka, T., 2007: Vývoj početnosti a druhové diverzity řádu vrubozobých v závislosti na změnách životního prostředí blatensko-lnářských rybníků. Diplomová práce, Praha, 113 s.