ROSTOUCÍ VÝZNAM MUSLIMSKÉ POPULACE V EVROPĚ

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA KATEDRA ROZVOJOVÝCH STUDIÍ Daniel VEJROSTA ROSTOUCÍ VÝZNAM MUSLIMSKÉ POPULACE V EVROPĚ Bakalářská práce Vedoucí práce: Mgr. Simona Šafaříková Olomouc 2010

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a ţe jsem uvedl veškeré informační zdroje. Děkuji Mgr. Simoně Šafaříkové za cenné rady a věcné připomínky při vedení bakalářské práce. Dále děkuji Doc. PhDr. Luboru Kysučanovi, Ph.D. za podnětné komentáře k práci. V Olomouci dne 2. 8. 2010 Daniel Vejrosta 2

3

4

5

Obsah 1 Úvod... 9 2 Cíle práce... 10 3 Metody zpracování... 11 4 Definice základního pojmu a přepis arabských pojmů... 12 5 Historický vývoj islámských vlivů v Evropě... 13 5.1 Historický vývoj do poloviny 20. století... 13 5.1.1 Islámská expanze... 13 5.1.2 Křížové výpravy... 16 5.1.3 Osmanská říše... 18 5.2 Kulturní a sociální vlivy... 20 5.2.1 Středověká arabská vzdělanost... 20 5.2.2 Kulturní úpadek a novodobé setkávání... 21 5.3 Migrace v druhé polovině 20. století... 23 5.3.1 Hostující pracovníci... 23 5.3.2 Omezování imigrace... 25 6 Muslimská populace v Evropě... 29 6.1 Současný stav muslimské populace... 29 6.1.1 Západní Evropa... 29 6.1.1.1 Národnostní struktura... 31 6.1.1.2 Sociální status... 32 6.1.2 Francie... 33 6.1.2.1 Národnostní struktura... 34 6.1.2.2 Integrace a organizace... 34 6

6.1.3 Velká Británie... 37 6.1.3.1 Národnostní struktura... 37 6.1.3.2 Integrace a organizace... 38 6.2 Extremismus a konflikty... 41 6.2.1 Náboženské spektrum evropského islámu... 41 6.2.1.1 Muslimské bratrstvo a salafismus... 42 6.2.1.2 Euroislám a sekularizovaní muslimové... 43 6.2.2 Extremismus a terorismus... 45 6.2.2.1 Ideologický základ... 45 6.2.2.2 Radikalizace jedince a vliv imámů... 47 6.2.2.3 Teroristické akce... 49 6.2.2.4 Přístup Francie a Velké Británie k terorismu... 50 6.2.2.5 Společenský konflikt... 51 6.2.3 Lidská práva... 52 6.2.3.1 Šaría... 52 6.2.3.2 Zahalování žen... 54 6.3 Islamizace Evropy a budoucí vývoj... 56 6.3.1 Demografická islamizace... 56 6.3.1.1 Imigrace... 57 6.3.1.2 Přirozený přírůstek... 57 6.3.2 Politická islamizace... 58 6.3.3 Budoucí vývoj... 60 7 Závěry... 62 8 Shrnutí, klíčová slova, summary, key words... 64 9 Literatura... 65 7

9.1 Knižní zdroje... 65 9.2 Internetové zdroje... 67 10 Přílohy... 73 8

1 Úvod Na území evropského kontinentu ţije podle odhadů 25 40 milionů muslimů. Zatímco na Balkáně a ve východní Evropě je jejich počet aţ na výjimky (Kosovo) dlouhodobě poměrně stabilní, v zemích západní Evropy velikost muslimské populace během posledního půlstoletí rychle roste. Problematika současné i budoucí situace muslimů v Evropě je stále více diskutovaným tématem nejen mezi odborníky, ale také v médiích. Projevy tzv. islámského extremismu či terorismu jsou popisovány zpravodajskými kanály podobně často, jako protimuslimské či xenofobní postoje jedinců či celé společnosti. Ukazuje se, ţe snahy o integraci imigrantů do většinové společnosti nejsou všude tak úspěšné, jak se očekávalo. Téma muslimských menšin v Evropě mne začalo velmi zajímat poté, co jsem se osobně setkal s projevy netolerance vůči nim. Ve své práci se věnuji menšinám zejména v západní Evropě, protoţe právě zde se jejich podíl na celkovém obyvatelstvu rychle zvětšuje. Podrobně se zaměřuji na Francii a Velkou Británii. S růstem muslimské populace také roste její význam. Proto je důleţité věnovat pozornost tomu, jak se muslimové uplatňují ve společnosti, jak se dokáţou přizpůsobit ve veřejném i soukromém ţivotě evropským zvykům, morálním standardům i legislativě a jak jsou přijímáni či odmítáni většinovou skupinou obyvatel. Jsem si vědom toho, ţe dané téma je poměrně široké a jistě je nelze v této práci popsat do všech detailů, přesto se pokouším přinést ucelený pohled na tuto problematiku. 9

2 Cíle práce Cílem bakalářské práce je přiblíţit současnou situaci muslimské populace v zemích západní Evropy, postihnout problematiku integrace a oblast konfliktů s většinovou společností. V první části práce zkoumá historický vývoj islámských politických, kulturních a sociálních vlivů na Evropu, ze kterých vychází současná situace. V druhé části je pak zkoumána současná situace muslimské populace se zaměřením na Francii a Velkou Británii a sledována náboţenská a ideologická diferenciace populace se zaměřením na konfliktní jevy. Dále je diskutována myšlenka evropské islamizace a očekávaná perspektiva budoucího vývoje. 10

3 Metody zpracování Bakalářská práce započala rozsáhlou rešerší dostupných zdrojů, na kterou navázalo podrobné studium materiálů. Poté následovala analýza a komparace současné situace a vývoje dané problematiky ve dvojici zkoumaných zemí. Získané informace pocházejí z kniţních a internetových zdrojů. Mezi kniţními zdroji mají velké zastoupení díla českých islamistů, dále byly pouţity české překlady zahraničních, převáţně evropských odborníků. Mezi internetovými zdroji naopak převaţují zdroje cizojazyčné, téměř vţdy v anglickém jazyce. Statistická data jsou čerpána zejména z Evropského statistického úřadu (Eurostatu) a britského Úřadu pro národní statistiky (Office for National Statistics). Citace zdrojů jsou uvedeny v závorkách přímo v textu. Citace odkazují na seznam pouţité literatury uvedené na konci práce. 11

4 Definice základního pojmu a přepis arabských pojmů Pro správné porozumění této práci je nutné definovat jeden základní pojem, kterým je islamizace. Nový akademický slovních cizích slov definuje islamizaci stručně jako zavádění, zavedení islámu, rozšiřování, rozšíření jeho vlivu (Kraus et al., 2005, 366). Warren Crofter (2006, 228) v seznamu pojmů v závěru Velké knihy islámu definuje islamizaci podobně, a to jako v původním významu šíření islámu do nových teritorií a mezi nové věřící, podobně jako např. christianizace. Zároveň vysvětluje souhrnně pojmy islamismus, islamizace jako soudobé hnutí usilující o větší prosazení islámu jak ve smyslu věroučném, tak ve společenském a právním uspořádání islámských států (Crofter, 2006, 228). V této práci je islamizace chápána ve spojitosti se západoevropským prostředím, píše se tedy konkrétně o islamizaci Evropy. Islamizace je tedy chápána podle druhé Crofterovy definice, ovšem ne ve vztahu k islámským státům, ale právě k těm evropským, koresponduje proto i s první Crofterovou definicí i s definicí Nového akademického slovníku cizích slov. V textu práce je uţito mnoţství arabských pojmů. Je to zejména proto, aby mohlo dojít k shodné identifikaci s obsahem, který tyto pojmy představují v jiných dílech, jeţ se islámské tématice věnují. Pro zjednodušení jsou přeloţené pojmy psány bez dodatkových znaků, které se v českém jazyce běţně nevyskytují. Význam těchto pojmů je zpravidla vysvětlen v poznámkách pod čarou. 12

5 Historický vývoj islámských vlivů v Evropě Islám, náboţenství, jeţ vzniklo v 7. století na území Arabského poloostrova, se dostalo do kontaktu s Evropou velmi záhy. Arabské kmeny, sjednocené právě novým náboţenstvím proroka Mohameda, začaly šířit svou víru i svou moc všemi směry. Neuběhlo ani 100 let, kdyţ muslimové poprvé stanuli na evropské půdě, konkrétně na jihu Pyrenejského poloostrova. Po dalších několik století se Středozemí stalo oblastí téměř neustálých vojenských konfliktů, ale i obchodních kontaktů mezi muslimskými a evropskými (křesťanskými) vládci. Muslimové ve středověku ovládali nejen většinu dnešního Španělska a Portugalska, ale měli v rukou také Jeruzalém, který se stal od 11. století cílem četných kříţových výprav. Kdyţ byla roku 1492 dobyta Granada, poslední muslimská bašta na Pyrenejském poloostrově, na východě se uţ museli obyvatelé Balkánu více neţ století potýkat s novou hrozbou, Osmanskou říší. Ta si dokázala podmanit obrovské území, zahrnující i Balkánský poloostrov, na více neţ pět století. Aţ v 1. čtvrtině 20. století byli Turci definitivně vytlačeni zpět, ponechán jim byl jen malý kousek země, který nyní patří Turecké republice. Zatímco první část této kapitoly se zabývá politickým vývojem křesťanskomuslimských vztahů, druhá část se zaměřuje na muslimskou migraci ve druhé polovině 20. století a třetí část se věnuje kulturním a sociálním vlivům, které byly vţdy nedílnou součástí islámsko-evropské interakce. 5.1 Historický vývoj do poloviny 20. století 5.1.1 Islámská expanze Jak jiţ bylo zmíněno, islám vznikl a započal své šíření na Arabském poloostrově v 7. století, konkrétně od roku 610, kdy začal Mohamed přijímat první zjevení od 13

Alláha 1. Mohamed svým prorockým vystupováním brzy získal velké mnoţství stoupenců a jeho následovníci chalífové neustále zvětšovali ovládané území, označované jako chalífát. Aţ do roku 750 vládla chalífátu dynastie Umajjovců. Ta vedla úspěšnou expanzi daleko za hranice arabského světa a v roce 711 vstoupila také do Evropy (viz příloha 1). Maurové 2 pak pokračovali se svými výpady i za Pyreneje, Frankové vedení Karlem Martelem je však zastavili u měst Tours a Poitiers v roce 732. Význam tohoto střetu, při kterém byla poprvé odraţena muslimská vojska postupující na sever, bývá často zpochybňován. Mendel et al. (2007, 22 23) k tomu poznamenali následující: Někteří historikové 19. a 20. století tyto dvě šarvátky poněkud přeceňovali a dramatizovali. Například britský historik Edward Gibbon napsal, ţe nikoli kříţe, nýbrţ muslimské půlměsíce by se dnes skvěly na štíhlých věţích Oxfordu, nebýt bitvy u Tours. Podle současných historických výzkumů, které si nelibují v efektních ideologicky podbarvených hyperbolách, však nelze průniky muslimů do nitra Francké říše v 8. století přeceňovat. Daleko blíţe realitě je názor, ţe právě do srdce dnešní Francie rutinně vysílali andaluští vládci své předsunuté jednotky před bitvou u Tours i po ní a ţe z klimatických i geopolitických důvodů se přirozenou psychologickou i faktickou hranicí chalífátu stal právě pyrenejský masiv. Laické představy o expanzi Umajjovců většinou popisují Araby drţící v jedné ruce korán a v druhé meč. Ke krvavým bitvám a vyvraţďování nevěřících jistě docházelo, ne však v takové míře, jak to bylo horlivě popisováno křesťanskou církví po celý středověk i v dobách pozdějších. Cardini (2004) i Mendel et al. (2007) se shodují na tom, ţe větší význam pro rychlé šíření islámu měly obchodní kontakty a dobrovolné konverze. S Araby přicházel fungující státní systém, který zaručoval ochranu ţivota a majetku všem lidem jiné víry, pokud se podvolili ţít v podřízeném postavení (tzv. dhimmí) a platit daň z hlavy (džizja) a z pozemku (charádž). 3 Tito autoři také zmiňují, ţe leckdy 1 Alláh je arabské pojmenování jediného Boha (z arabského určitého členu al a označení boţstva iláh, dohromady tedy al-iláh, neboli Alláh). (Denny, 2003) 2 Označení Maurové se vţilo pro Araby i islamizované Berbery, kteří na Pyrenejský poloostrov přišli v první vlně muslimského osidlování. 3 Muslimové platili také daň neboli almuţnu, tzv. zakát, který je jedním z pěti hlavních pilířů islámu. Zakát byl o něco niţší, neţ džizja a charádž. 14

místní lidé přijímali Araby téměř jako osvoboditele s vyhlídkami na lepší ţivot, neţ jaký jim umoţňovali předešlí despotičtí vládci, včetně těch křesťanských ve Španělsku. Dynastie Umajjovců byla roku 750 svrţena a vyvraţděna Abbásovci. Chalífát se rozdrobil na několik menších území, jejichţ panovníci sice uznali Abbásovcům jejich nadřazenost (zejména v náboţenské rovině jako následovníkům proroka Mohameda), nevyznačovali se však uţ jednotnou zahraniční politikou. Muslimští vládci střídali válečné výpravy s budováním obchodních styků s křesťany, podle toho, kdy se jim která strategie více hodila. Hranice mezi dár al-islám a dár al-harb 4 se tak na několik století ustálila, ač v menším měřítku byla proměnlivá neustále. V Andalusii (al-andalus země Vandalů, jak Španělsko nazvali Maurové) i na jihu Apeninského poloostrova nebyla neobvyklá ani spojenectví muslimů a křesťanů proti jinému vládci ať uţ křesťanovi, či muslimovi. I přesto však v Evropě sílil pocit křesťanské 5 sounáleţitosti, silně podporovaný papeţskou kurií. Cardini (2004) soudí, ţe právě tlak islámu v 7. 9. století a později v podobě Osmanské říše byl významným faktorem, který pomohl formovat vědomí moderní evropské identity. Je bez pochyby, ţe islámský nápor po celém jiţním okraji Evropy, od mocného Córdobského emirátu v Andalusii, přes muslimské vládce na četných středomořských ostrovech i v severní Africe aţ po chalífát v Malé Asii na hranici s Byzancí, měl na pozvolné vytváření evropské a zejména křesťanské pospolitosti obrovský vliv. Spolu s tímto jevem sílil význam a moc papeţského úřadu tak, jako nikdy předtím. Papeţové, sídlící v Římě, však byli blízko přímému ohroţení muslimskými nájezdy. Jak poukazuje Cardini (2004), při jednom z takových nájezdů byla v roce 846 vypleněna část baziliky sv. Petra. Tehdy papeţ sv. Lev IV. slíbil věčný ţivot všem, kdo se obětují za obranu víry a církve (Cardini, 2004, 46). Tuto myšlenku, ač Řím uţ v přímém ohroţení nebyl, pak zopakovalo mnoho papeţů po něm. Sledovali tím dva významné cíle. Tím prvním bylo umocnění vlastní autority (zejména proti tzv. vzdoropapeţům, či 4 Základní tezí bylo [islámské] dělení světa na příbytek islámu (dár al-islám) a příbytek války (dár al-harb). Prvním se rozuměly oblasti, kde se jiţ uplatňuje šaría (Boţí zákon). V druhém dosud panovaly poměry, které byly tím či oním způsobem v nesouladu s Boţím zákonem jinými slovy nebyly pod nadvládou muslimů. (Mendel et al., 2007, 19) 5 Zde jsou myšleni západní křesťané (katolíci), kteří se vůči východním křesťanům a později protestantům vymezovali téměř stejně tak silně jako proti muslimům. 15

východokřesťanskému Byzantskému císaři), coţ se často dařilo poměrně úspěšně. Tím druhým pak byla snaha o sjednocení znepřátelených evropských panovníků, coţ bylo o mnoho obtíţnější. K tomu papeţové vyuţívali historií mnohokrát prověřenou taktiku společného nepřítele, jímţ měl muslimský svět být. 6 Tak pomalu, ale jistě uzrávala myšlenka svaté války, označované často za kříţovou výpravu, tedy změna z obětování se za obranu víry a církve na obětování se v útočném taţení ve jménu víry. 5.1.2 Křížové výpravy Prvkem, který hrál velmi významnou roli v téměř celé historii utváření křesťansko-muslimských vztahů, bylo město Jeruzalém. Ostatně toto Svaté město, jak je nazýváno křesťany, či al-quds Svatý, jak je nazýváno muslimy, je středem palestinsko-izraelského konfliktu dodnes. V rámci arabské expanze byl Jeruzalém dobyt muslimy přes velký odpor Byzantinců uţ v roce 638. Po ustálení vojensko-obchodních vztahů mezi Evropou a chalífátem však bylo umoţněno křesťanským poutníkům město nadále navštěvovat. Tato tolerance z muslimské strany pokračovala i po nástupu Abbásovců, kdy kontrolu nad Jeruzalémem převzali Fátimovci, silná dynastie panující po několik století v Egyptě. Konfliktním se však stal příchod tureckého kmene Seldţuků, který v 11. století obsadil postupně celé území úrodného půlměsíce. Seldţukové nejenţe tlačili na Byzantskou říši v doposud více méně křesťanské Malé Asii, ale roku 1078 také dobyli Jeruzalém z rukou Fátimovců. Jejich spravování města bylo charakteristické daleko menší vstřícností vůči zámořským poutníkům. Proto Byzanc, jádro východního křesťanství, poţádala o vojenskou pomoc západní křesťany, kteří jí do té doby byli spíše silnějšími náboţenskými konkurenty, neţ partnery. Cardini (2004) soudí, ţe Evropa tuto výzvu s ochotou přijala na základě kolektivního náboţenského entuziasmu, který na starém kontinentu sílil, a ve snaze 6 Jak jiţ bylo zmíněno, po pádu dynastie Umajjovců nebyl muslimský svět uţ nikdy zcela politicky jednotný. Řečníky, bránícími svatou válku, tak byl ale ještě dlouhá staletí prezentován. Svým způsobem je tento argument v protiislámské rétorice vyuţíván dodnes. 16

zmírnit křesťanský rozkol mezi východem a západem. Mendel et al. (2007, 34 35) oproti tomu usuzuje, ţe přinejmenším motivace papeţe Urbana II. a evropských panovníků byly poněkud jiné: Západní křesťanstvo volání z východu ochotně vyslyšelo. Netrápil je ani tak osud heretických levantských křesťanů jako spíše ekonomická situace na domácí půdě, kde narůstala armáda chudých bezzemků a přebytečných členů šlechtických rodů, kterým tehdejší feudální Evropa nemohla při stávajícím charakteru drţby a dědictví půdy zajistit nová léna. Západ navíc pochopil, ţe za dané konstelace by mohl rozhodujícím způsobem posílit své pozice vůči Byzanci samotné, a vyřešit tak ve svůj prospěch nejen doktrinární, nýbrţ hlavně politickou stránku křesťanského schizmatu. Rok poté, co papeţ roku 1095 vyzval v Clermontu k osvobození Svaté země všechny evropské panovníky a přislíbil jim Boţí odpuštění hříchů, se vydala na pochod armáda, sestavená z rytířských vojsk i chudých obyvatel, přes Balkán a Malou Asii aţ do Palestiny. Roku 1099 dobyla Jeruzalém a vyvraţdila většinu jeho obyvatel bez rozdílu vyznání. Předními rytíři pak bylo zaloţeno několik kníţecích států, které odolávaly muslimům za příleţitostné zámořské podpory celá dvě století. Samotný Jeruzalém ale v roce 1187 dobyl egyptský sultán Saladin zpět a tím zajistil jeho drţení muslimům aţ do 20. století. Později následovalo ještě několik dalších kříţových výprav, všechny byly však více či méně neúspěšné. Často byly motivovány ekonomickými a územními zisky více, neţ touhou po ochraně nejsvětějších míst. Z geopolitického pohledu neměla tato taţení tedy většího významu. Jako velmi důleţitá se však jeví z pohledu náboţenských dějin a často byla a stále jsou zmiňována v muslimsko-křesťanských polemikách. Zatímco na muslimskou expanzi v 7. 9. století se často pohlíţí jako na největší násilné šíření náboţenství v dějinách, křesťanům je pro změnu vyčítáno, jak zpronevěřili mírumilovné principy své víry při kříţových výpravách. 17

5.1.3 Osmanská říše Přestoţe se křesťanům nedařilo získat nastálo Svaté město, na západě kontinentu jim kulturně vyspělá muslimská Andalusie odolávala stále hůře. Ve 13. století se aragonským a kastilským vládcům dařilo získávat Pyrenejský poloostrov kousek po kousku zpět pro sebe. Poslední velké muslimské město Granada padlo definitivně aţ roku 1492. V době postupného oslabování maurské nadvlády ve Španělsku však zároveň začala sílit pro Evropu nová podoba islámského nebezpečí. Na více neţ pět století se jí stala mocná a obávaná Osmanská říše, která si podmanila v době své největší slávy území takového rozsahu, ţe se svým významem blíţila téměř muslimskému chalífátu za vlády Umajjovců. Počátky této budoucí velmoci byly poměrně nenápadné. Turecký kmen, vedený emírem Osmanem I., byl ve 13. století vytlačen ze své domoviny nájezdy Mongolů. Oblast pro své nové usídlení získal v severozápadní oblasti Malé Asie za příslib věrnosti seldţuckému sultánovi. Osman I., zdatný bojovník a stratég, vyuţil oslabeného postavení Byzantské říše a začal své území na její úkor rozšiřovat. Jeho následovník Orhan pokračoval ve vojenském i diplomatickém úsilí a poté, co dobyl roku 1326 významnou byzantskou výspu Bursu, se prohlásil sultánem. Od poloviny 14. století začali Osmané obsazovat Balkánský poloostrov a zvětšovat zde svou novou říši 7. Příčiny jejich úspěšného postupu uceleně shrnuli Mendel et al. (2007, 41): Rychlé úspěchy Osmanů umoţňovala nejen mimořádná vnitřní vitalita jejich státu z hlediska vojenské dokonalosti, pečlivé organizace státní správy či morálně-politické vyzrálosti a loajality branných sil vůči státní moci, nýbrţ také vnitřní zchátralost Byzantské říše, haštěření mezi jednotlivými rody bulharské a srbské šlechty, brutální politika srbských či valašských (rumunských) kníţat a černohorských mafiánských klanů podporovaných oficiálním ortodoxním klérem vůči nekonformním heretickým proudům (zejména hnutí bogomilů), jejichţ příslušníci se uchylovali do hornatých oblastí Bosny. Důleţitým faktorem byla rovněţ naprostá neochota západní Evropy ve východní části nezištně zasáhnout. Benátky a Janov, tradičně soupeřící o obchodní 7 Osmané kvůli cestě na Balkán obsadili město Gallipoli u Dardanelského průlivu, k získání byzantské Konstantinopole na Bosporu došlo aţ o 90 let později. 18

pozice ve východním Středomoří, by se byly sotva shodly na společném postupu a papeţská kurie zase tradičně nebyla ochotna bít na poplach, pokud byzantská církev nepřehodnotí svá věroučná dogmata a nepřistoupí na unii s Římem. V druhé polovině 14. století tak získali Osmané na Balkáně pověst neporazitelných nájezdníků. Roku 1389 rozprášili na Kosově poli srbské vojsko a podrobili si Valašsko, Bulharsko, Makedonii, Thesálii i Soluň. Takové úspěchy nakonec přece jen donutily západní Evropu k vyslání kříţové výpravy, jeţ se, sloţena z bezmála sta tisíc rytířů italských, anglických, francouzských a německých, utkala s Turky roku 1396 u Nikopole na Dunaji. Zde však křiţáci utrpěli tvrdou poráţku, která potvrdila osmanskou nadvládu na poloostrově. Nevyhnutelným se pak zdál pád Konstantinopole roku 1453. Centrum východního křesťanství se napříště stalo symbolem vyspělosti turecké společnosti. Mocná říše osmanských sultánů totiţ drţela či dokonce udávala krok Evropě nejen po stránce vojenské taktiky či státní správy, ale také po stránce kulturní a společenské. Kupříkladu francouzská móda se v 16. století s nadšením inspirovala u dvora sultána Süleymana I. Je zřejmé, ţe vedle maurského Španělska představovala Osmanská říše nejvýznamnější přímé působení islámu na území Evropy. Neţ nastal definitivní úpadek říše na přelomu 19. a 20. století, způsobený zejména územními nároky mocného carského Ruska a politikou západních velmocí, drţeli Turci většinu Balkánského poloostrova poměrně pevně v rukou, coţ ukázalo například i dvojí (neúspěšné) obléhání Vídně v letech 1529 a 1683. Přestoţe byli v osmanské společnosti tolerováni i obyvatelé jiného vyznání, muslimové v nemuslimském prostředí Balkánu byli vţdy privilegovanou vrstvou. Jak uvádí Gombár (1999), přijetí islámu s sebou neslo takové společensko-ekonomické výhody, ţe k němu docházelo i bez masového donucování. Jak dále píše, také odvádění mladíků do sultánových sluţeb (tzv. devširme) bylo někdy spíše chápáno jako příleţitost k lepší kariéře a ţivobytí, neţ jako kruté tyranské zacházení. Islám na Balkáně zakořenil a v současnosti je vyznáván zejména Albánci v Albánii a Kosovu. Významnou menšinou jsou muslimové však i v Bosně a Hercegovině, Makedonii a v menší míře i v Bulharsku a Černé Hoře. Avšak o tom, ţe zavádění islámu v Osmanské říši nebylo příliš striktní a mělo daleko k systematickému procesu 19

hromadné konverze obyvatel, svědčí také fakt, ţe je dnes v Bulharsku i Srbsku opět nejvíce vyznávané pravoslavné křesťanství. Přesto vytvořilo dědictví v podobě větší náboţenské různorodosti obyvatelstva takové společenské rozdíly, ţe zapříčinilo konflikty v 90. letech v Bosně a Hercegovině a Kosovu zaloţené na náboţenské (a etnické) nevraţivosti. 5.2 Kulturní a sociální vlivy 5.2.1 Středověká arabská vzdělanost Islámské kulturní prostředí, které od počátku středověku sousedí s evropskou kulturou, bylo pro ni zdrojem mnoha obohacujících prvků. Ty nejvýznamnější se řadí do doby středověku, kdy islámská vzdělanost a kultura proţívaly na Blízkém východě i v Córdobském chalífátu ve Španělsku největší rozkvět. Tento přínos je prakticky dvojí. První spočívá v zachycení významných děl myslitelů starověkého Řecka, která Evropané znovuobjevovali skrze arabské texty, jeţ byly od 12. století překládány v arabizovaném Španělsku. Druhý zásadní význam pak mělo rozvíjení antických myšlenek právě arabskými vzdělanci a také poznatky zcela nové, či převzaté z dalších Evropě neznámých kultur. Příkladem jsou arabské číslice, které se, ač pocházejí z Indie, dostaly do našich učebnic právě díky arabským matematikům. Matematika a algebra, ale také aritmetika, astronomie a kartografie byly vědy, v kterých Arabové ve své době Evropany zdaleka předčili. Arabské poznatky z oblasti exaktních věd se prostřednictvím překladů často šířily daleko za hranice arabského světa včetně Evropy, stejně jako filosofická pojednání córdobského Ibn Rušd al-hafída, známého jako Averroes, vycházejícího z Aristotela a Platóna. Za zmínku také jistě stojí filosof Ibn Síná, známý v Evropě jako Avicenna. O jeho Kánonu lékařství španělský historik Juan Vernet (2007, 165) soudí, ţe tato příručka fakticky nahradila všechny ostatní. Mnoho jejích částí se oddělilo od zbytku a ţilo autonomním ţivotem jako samostatní díla. Některé nové lékařské obory podle Verneta 20

vzbudily tak velkou pozornost, ţe lékařský avicennismus vládl na evropských univerzitách aţ do konce 16. století. Přínosem pro Evropu bylo také předávání praktických zkušeností, jako je výroba papíru (původem z Číny), organizace obchodu, školská zařízení, kliniky a nemocnice či správa měst. (Kropáček, 1999) Přestoţe jsou obohacující vlivy středověké islámské kultury na Evropu z dnešního objektivního pohledu zcela zřejmé, na islám jako takový bylo nahlíţeno veskrze negativně. Zatímco Evropa 10. 14. století vyuţívala arabské matematické či lékařské poznatky, kritiky a polemiky s islámským náboţenstvím se ozývaly stále častěji. Příkladem je Akvinského Suma proti pohanům z 13. století, ve které označuje Mohameda za falešného proroka, jenţ zplodil nepravou a násilnou víru a zmátl národy sliby tělesných rozkoší (Akvinský, 1993). Po dlouhá staletí (včetně toho minulého) byla kvůli zakořeněnému odporu vůči islámu přehlíţena kupříkladu arabská historická etapa ve Španělsku. Objektivní zhodnocení přínosu, kterým muslimové přispěli k rozvoji evropského kontinentu, bylo poprvé oficiálně vysloveno aţ v roce 1991 v Doporučení č. 1162 přijatém Parlamentním shromáţděním Rady Evropy (Council of Europe, 1991). Zde se uvádí, ţe měl islám po staletí prostřednictvím svých rozličných forem vliv na evropskou kulturu a kaţdodenní ţivot, a to nejen v zemích s muslimskou populací, jako je Turecko. Zároveň také novou Evropu islám stále více ovlivňuje, a to nejen prostřednictvím oblastí, jako jsou Albánie či některé jiţní republiky SSSR, kde islámská kultura převaţuje, ale také imigrací z širšího islámského světa. 5.2.2 Kulturní úpadek a novodobé setkávání Znatelný náskok arabských vědomostí však ve 14. století začal ustupovat. Zjevný úpadek arabské kultury v této době připisuje Cardini (2004) faktickým územním ztrátám ve Středomoří a Andalusii stejně jako zkostnatělé islámské scholastice, která bránila novému rozvoji myšlenek. Vliv podle něj mohl mít také vpád Mongolů v polovině 13. století, který vedl k zániku bagdádského chalífátu. Kromě Osmanské říše, která mohla být v Evropě příkladem ve vojenské taktice a 21

v řízení státu a kvalitní armády, ale jistě uţ ne po stránce technické vyspělosti, působily a působí islámské kultury výrazně na Evropany opět aţ od poloviny 20. století. Dělo se tak ovšem zcela odlišným způsobem, neţ ve středověku, a to v podobě masové imigrace původně gastarbeiterů a později ţadatelů o azyl a jejich rodin. Tito cizinci přicházeli často z bývalých kolonií se svou svébytnou kulturou značně se lišící od té evropské, která vychází v největší míře z křesťanských a ţidovských tradic. Uţ se však nejedná o jakousi jednotnou islámskou kulturu, jako tomu bylo ve středověku a jak bývá v současnosti aţ příliš často zjednodušeně prezentováno v médiích, ale o řadu odlišných kultur, přestoţe všechny jsou zaloţeny na vyznávání islámu. Značně odlišně a často i odděleně tak ţijí Turci a Arabové v Německu, Maročané a Turci v Nizozemsku, Alţířané a Maročané ve Francii či Pákistánci a Bangladéšané ve Velké Británii. Stále větší mnoţství obyvatel vyznávajících islám a jejich zachovávání si tradic, zvyků a do jisté míry odlišného způsobu ţivota v nových domovech vedly záhy k snahám západoevropských zemí o integraci muslimů do většinové společnosti. Bade (2005) popisuje tři základní integrační politiky, které tyto země počátkem 70. let začaly zavádět. První je tzv. exkluzivní model, který téměř znemoţňuje příchozím cizincům získat státní občanství, které je odvozováno od principu dědičnosti. Cizincům tak většinou nejsou přiznána plná občanská práva (např. moţnost volit). Příkladem takové země bylo Německo, které však v letech 1990 1991 usnadnilo přístup k občanství a nakonec v letech 1999 2000 zavedlo i územní princip. Statisticky se tak mnoţství cizinců v zemi sníţilo, počet muslimských Němců naopak stoupl. Odlišný je model asimilační, jehoţ příkladem je zejména Francie. Tento přístup se opírá o kombinaci obou principů získání občanství. Cílem je tedy co nejvíce cizince do společnosti začlenit a přimět je přijetím občanství ke ztotoţnění se s kulturou a politickým systémem dané země bez moţnosti multikulturního vývoje. Třetí je multikulturní model, který sice přijetí občanství také váţe na akceptování politického a hodnotového systému země, současně však otevírá moţnost pro politickospolečenský rozvoj multikulturního a polyetnického prostředí. Tento model byl preferován ve Švédsku a Nizozemsku, nejvýznamnějším představitelem toho přístupu je však Velká Británie. 22

kapitola. Principy integračních modelů Francie a Velké Británie se blíţe zabývá šestá 5.3 Migrace v druhé polovině 20. století 5.3.1 Hostující pracovníci Podle přecházející podkapitoly se zdá, ţe muslimové se usazovali v Evropě vţdy pouze v oblastech, které nejprve vojensky obsadili, tedy v příbytku islámu dár alislám. Zde se pak islám často rozšířil i mezi původní etnika a i po odchodu muslimské nadvlády se v menším či větším měřítku zachoval u některých skupin obyvatel aţ do současnosti. Mendel et al. (2007) však poukazují na to, ţe uţ od 17. století lze pozorovat jedince či malé skupinky muslimů ţijící i v příbytku války dár al-harb, převáţně v Německu a Rakousku, tedy na území islámu cizím. Jak autoři uvádějí, jednalo se zejména o obchodníky a turecké vojáky, kteří po druhém obléhání Vídně padli do zajetí či sami dezertovali. V dalších zemích se nové muslimské skupinky objevovaly na základě budování koloniálních panství. V 19. století byly zakládány v Anglii, Francii a Německu první západoevropské mešity. V Rakousku-Uhersku byl od roku 1912 islám hanafitského ritu 8 dokonce zákonem uznané náboţenství a jiţ dříve, ještě před okupací muslimské Bosny a Hercegoviny roku 1878 bylo muslimům povoleno řídit se v otázce rodinného práva islámským právem šaría. Aţ do poloviny 20. století zde však neměl počet muslimů na sloţení obyvatelstva ţádný postřehnutelný podíl. Změna nastala aţ při poválečné obnově Evropy a na základě procesu dekolonizace. Po druhé světové válce nastartovaly země západní Evropy nový ekonomický rozvoj, který s sebou přinesl místa na pracovním trhu pro mnoho zahraničních pracovníků. V Německu, Velké Británii, Francii a dalších zemích bylo zapotřebí obsadit 8 Tímto označením byl myšlen sunnitský islám hanafíjské právní školy (hanífa madhab), která byla praktikována v Osmanské říši a která je v současnosti nejrozšířenější a zároveň jednou ze čtyř islámských právních škol. Podrobněji je o madhabech psáno v šesté kapitole. 23

řadu pracovních pozic, které nebyly pro domácí pracovníky lákavé, protoţe nebyly příliš štědře placené a vyznačovaly se špatnými pracovními podmínkami. Dostatečně výhodné však byly pro zahraniční pracovníky z jihu, kteří by si ve své rodné zemi za stejnou práci vydělali daleko méně. Brzy se pro ně ujal německý název gastarbeiteři hostující pracovníci. Tyto levné pracovní síly byly najímány od 50. let hromadně na základě bilaterálních smluv mezi přijímacími zeměmi a zeměmi jejich původu, v první fázi zejména jihoevropskými. Země jiţní Evropy se však v následujících letech začaly ekonomicky přibliţovat k západním státům, silné proudy pracovní emigrace začaly ochabovat a následovala transformace v země přijímající. Jihoevropské státy se tak staly také cílovými zeměmi neevropských pracovníků, pouze s několikaletým časovým posunem. Noví gastarbeiteři od 60. let uţ proto pocházeli většinou ze zemí neevropských, často právě muslimských. Patřily mezi ně Turecko, Alţírsko, Maroko, Tunisko, ale i Pákistán (včetně dnešního Bangladéše) či Indie. Kupříkladu Německo 9 uzavřelo první smlouvu o náboru pracovních sil v roce 1955 s Itálií, další smlouvy byly podepsány se Španělskem, Řeckem, Portugalskem a Jugoslávií, v první polovině 60. let pak také s Tureckem, Tuniskem a Marokem. Jak uvádí německý historik Bade (2005), podíl cizinců na celkovém počtu zaměstnaných vzrostl v Německu ze 1,3 % v roce 1960 na svou nejvyšší hodnotu 11,9 % v roce 1973. Autor dále popisuje specifickou roli zahraničních pracovníků na rozvíjejících se evropských pracovních trzích: Cizí pracovníci zpravidla neměli moţnost profesního a sociálního vzestupu, přestoţe se na něm nepřímo podíleli, a to tím, ţe pro domácí pracovní síly vytvářeli podloţní vrstvu v novém uspořádání rozděleného pracovního trhu, jehoţ spodní patro se výrazně internacionalizovalo. Postup vzhůru, daný v řadě oborů profesním a sociálním růstem, posílil nedostatek pracovních sil v jiných oblastech. Ten bylo obvykle moţné bez problémů vyrovnat s pomocí zahraničních pracovních sil, takţe sociální vzestup domácích pracovníků byl za přispění spodní vrstvy cizinců z provozního i národohospodářského hlediska snazší. (Bade, 2005, 299) 9 V úseku, ve kterém se práce věnuje časovému období mezi lety 1949-1990, je označením Německo myšlena Spolková republika Německo ve svém tehdejším rozsahu, tj. západní část dnešní SRN. 24

Pracující migranti také do jisté míry plnili nárazníkovou funkci v období vyšší nezaměstnanosti, kdyţ se po ztrátě zaměstnání vraceli domů a tím praktikovali tzv. vývoz nezaměstnanosti. Praxe zahraničních pracovníků, která se zpočátku jevila jako výhodná oběma zúčastněným stranám, byla realizována i v dalších zemích, přičemţ nábory pracovních sil byly z důvodů historických a společenských vazeb soustřeďovány zejména v bývalých koloniích. Do Velké Británie tak přicházeli za prací zejména lidé z Karibské oblasti, Indie a obou částí tehdejšího Pákistánu, do Francie směřovali Alţířané, Maročané, Tunisané a další obyvatelé Afriky, do Nizozemí migrovali Indonésané a Surinamci (na základě koloniálních vazeb) a Turci, Maročané, Tunisané a Jugoslávci (na základě bilaterálních dohod). V Belgii se usazovali převáţně Maročané a Turci, podobně jako v Lucembursku. Turci a pracovníci ze zemí Maghrebu byli také v menší míře zváni do Rakouska, Švýcarska, Dánska, Švédska a Norska. (Kropáček, 1999) 5.3.2 Omezování imigrace Příčinou závratného růstu podílu cizinců v západoevropských zemích byli nejen gastarbeiteři, ale v době dekolonizace také další vlny imigrantů a reemigrantů z bývalých kolonií, kterým bylo často snadno zpřístupněno získání občanství bývalé mateřské země. Francouzské občanství získali automaticky všichni imigranti z frankofonní Afriky, podobně jako do Velké Británie zamířila řada Indů s britskými pasy. Tito přistěhovalci tedy nebyly cizinci de iure, ale pouze de facto šlo o etnika, která se od domácího obyvatelstva kulturně lišila. Většina postkoloniálních imigrantů, podobně jako gastarbeiterů kdyţ pomineme Jihoevropany v první fázi náboru pracovních sil pocházela z muslimských zemí. Byli však mezi nimi i evropští kolonizátoři či jejich potomci, křesťané či zastánci kolonialismu, kteří se obávali poměrů v nově samostatných státech. Přes tyto sociální příčiny ovšem vedly do Evropy většinu migrantů důvody ekonomické. Tato neomezená migrace netrvala příliš dlouho, v některých případech uběhlo mezi začátkem náboru pracovních sil a zaváděním migračních restrikcí pouze několik 25

let. Jako první omezila přísun nekvalifikovaných pracovníků Velká Británie uţ v roce 1962 zákonem nazývaným Commonwealth Immigration Act. V roce 1968 pak omezila udělování státního občanství cizincům pocházejícím z bývalých britských kolonií dalším zákonem, tzv. Second Commonwealth Immigration Act, v roce 1971 zpřísněným zákonem Immigration Act. (Bade, 2005) Omezování (především pracovní) imigrace v dalších zemích probíhalo obdobně od 70. let. Jednalo se o předzvěst či později následek zpomaleného tempa růstu evropských ekonomik a propuknutí ekonomické krize, která nastala po tzv. ropném šoku v roce 1973 10. Nábor zahraničních pracovníků ukončilo Švýcarsko v roce 1970, Švédsko v roce 1972, Německo v roce 1973 a Francie a země Beneluxu v roce 1974. Základním pilířem poválečné pracovní politiky západoevropských zemí byl předpoklad, ţe pracující cizinci po jisté době odejdou zpět do zemí svého původu, aţ pro ně přestane být na pracovním trhu místo. V době ekonomické stagnace počátkem 70. let se ovšem zpět do svých domovů vrátilo daleko méně gastarbeiterů, neţ se předpokládalo. Většina z nich se naopak usadila natrvalo a za nimi ve velkém mnoţství přicházeli rodinní příslušníci, kteří vyuţívali článek 19 Evropské sociální charty, hovořící o slučování rodin. V šestém odstavci článku 19 Evropské sociální charty je uvedeno, ţe se smluvní strany zavazují usnadnit v co nejvyšší moţné míře sloučení rodiny zahraničního pracovníka, kterému byl povolen pobyt na daném území (Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2000). Právě slučování rodin na základě této charty mělo za následek příliv dalších cizinců do západoevropských zemí i přesto, ţe tvořilo jedinou výjimku v postupně se zpřísňujících imigračních pravidlech. Výsledný efekt popisuje Bade (2005, 301 302) na příkladu Velké Británie: Od července 1962 do prosince 1968 tak přicestovalo do Velké Británie sice jen 77 966 male workers, zato však 257 220 závislých členů rodiny ( dependants ) a v letech 1969-1977 připadlo 58 875 pracovníků na 259 646 rodinných příslušníků. Dá se říci, ţe evropské země i přesto, ţe od 70. let prakticky dodnes neustále zpřísňují své imigrační politiky, nedokázaly účinně zabránit změně z řízené pracovní 10 Jako první ropný šok je označována situace v letech 1973 1974, kdy skupina vývozců ropy OPEC uvalila embargo na země podporující Izrael v jomkipurské válce (zejména USA). 26

imigrace v 50. a 60. letech na těţko omezitelnou imigraci řetězovou 11 v letech 70. a 80. Jak uvádí Bade (2005, 282): Počty cizinců v evropském hospodářském prostoru, který koncem 20. století vymezovala patnáctka zemí EU spolu s Norskem, Švýcarskem a Lichtenštejnskem, se od roku 1950 do období 1970/71 zvýšily z asi 4 milionů téměř na trojnásobek (zhruba na 11 milionů), do roku 1982 pak téměř na čtyřnásobek (zhruba na 15 milionů) a do roku 1994/95 nakonec na pětinásobek (zhruba na 20 milionů). Poté, co odezněl hlavní příliv rodinných příslušníků jiţ dříve přítomných gastarbeiterů, zůstala do stále více se uzavírající Evropy jediná legální cesta poskytnutí azylu. 12 To se podepsalo na zvyšujícím se počtu ţadatelů o azyl, ať uţ byly jejich cíle ekonomické, či skutečně hledali ochranu před porušováním lidských práv ve své zemi. V letech 1983 1990 bylo v západoevropských zemích zaznamenáno celkem 1,7 milionu ţádostí o azyl, z toho přibliţně 700 000 v Německu (Bade, 2005). To také ovlivnilo fakt, ţe se podíl úspěšných ţádostí v téměř všech těchto zemích sníţil do roku 1990 pod 10 % (Bade, 2005). Velký počet ţadatelů o azyl však způsobuje problémy, které v Evropě přetrvávají dodnes dlouhou dobu vyřizování ţádostí (přestoţe je ţadatel neúspěšný, pobývá v uprchlickém táboře zpravidla několik let) a s tím spojené vysoké náklady na pobyt těchto čekajících ţadatelů. Nemoţnost imigrace do bohaté Evropy skrze jiný způsob, neţ byla ţádost o azyl, zintenzivnila imigraci ilegální. Španělsko, Itálie a Portugalsko se částečně úspěšně pokoušelo potlačit mnoţství ilegálních přistěhovalců legalizačními programy, v rámci kterých mohli přihlášení cizinci beztrestně pokračovat ve svém zaměstnání a pobývat na území těchto států. Pouze Řecko zvolilo odlišný přístup a začalo hromadně vyhošťovat Albánce, kteří tvořili velkou většinu ilegálně pobývajících cizinců. Kropáček (1998) odhaduje, ţe koncem 80. let ţilo ve Francii 3,5 milionu muslimů, 11 Tj. takovou imigraci, při které hrají zásadní roli vazby mezi cizinci v zemi jiţ usazenými a jejich příbuznými a známými v zemi původu, přičemţ osoby v zemi původu jsou vedle ostatních důvodů navíc motivovány k migraci do cílových zemí dostatkem informací a očekávanou podporou poskytnutou příbuznými či známými, kteří v cílové zemi jiţ pobývají. 12 Pracovní imigrace existovala a existuje stále, omezila se však pouze na specializované odborné pracovníky, imigrace nekvalifikovaných pracovníků byla omezena na minimum. 27

v Německu 1,7 milionu a ve Velké Británii 1,5 milionu muslimů. Imigrace do západní Evropy v druhé polovině 20. století, která byla především imigrací muslimskou, byla charakteristická přerodem od vzájemně prospěšného náboru pracovních sil v 50. a 60. letech k postupnému omezování příchodu cizinců za ekonomickými výhodami v letech 70. a ke konečné redukci na imigraci azylovou či ilegální, které přetrvávají od 80. let dodnes. 28

6 Muslimská populace v Evropě 6.1 Současný stav muslimské populace V současné Evropě lze odlišit dva základní makroregiony, ve kterých ţijí obyvatelé vyznávající islám. Ten první sdruţuje oblasti, ve kterých se islám vyskytuje jiţ přinejmenším po několik století a historické příčiny jeho rozšíření se vztahují k nadvládě Osmanské říše či ještě staršímu působení umajjovského a abbásovského chalífátu. Jedná se o Balkánský poloostrov a jiţní části Ruské federace, zejména kavkazské republiky. Náboţenstvím, které vyznává většina obyvatel státu, je však islám pouze v Albánii, Kosovu a v evropské části Turecka. Dohromady v tomto makroregionu ţije více neţ 20 milionů muslimů, z toho přibliţně 10 milionů ţije v evropské části Turecka (TurkStat, 2000) a 8 milionů tvoří v součtu muslimské menšiny všech ostatních zemí Balkánského poloostrova (U. S. Department of State, 2010a). 13 Druhým makroregionem jsou pak státy severní, západní a jiţní Evropy, kde vznikají novodobé muslimské komunity vlivem imigrace teprve několik posledních desetiletí. Příčinou této imigrace je největším dílem ekonomická přitaţlivost daných zemí. O situaci muslimských komunit v těchto zemích s důrazem na Francii a Velkou Británii pojednávají následující podkapitoly. 6.1.1 Západní Evropa Bohaté státy severní, západní a jiţní Evropy bývají občas souhrnně označovány jako západní Evropa, ve spojitosti s dřívějším rozdělením Evropy na Východ a Západ. Takto je chápán pojem západní Evropa i v této práci, představující v tomto případě cílové země poválečné imigrace a oblasti vzniku novodobých muslimských komunit. 13 Federální statistický úřad Ruské federace náboţenskou charakteristiku jednotlivých republik neuvádí. 29

Konkrétně se jedná o státy bývalé evropské patnáctky bez Řecka, které spadá do oblasti staršího muslimského osídlení. Dále jsou k těmto zemím řazeny Norsko a Švýcarsko, které nejsou členy Evropské unie, v případě zkoumané problematiky však vykazují podobné charakteristiky. Jak je popsáno v závěru předchozí kapitoly, dnešní muslimská sloţka obyvatelstva západní Evropy se začala objevovat s postkoloniální, pracovní, azylovou a ilegální imigrací v druhé polovině 20. století. Absolutní počet i procentuální zastoupení muslimů se stále zvyšuje v důsledku imigrace (převaţující jev ve Španělsku, Portugalsku a Itálii) a také vlivem přirozeného přírůstku (převaţující jev v ostatních zemích). Určit počet muslimů v západní Evropě ovšem nelze zcela přesně. Je to způsobeno tím, ţe v některých zemích 14 je náboţenská příslušnost obyvatel povaţována za citlivý údaj, který se ve statistikách neuvádí, a lze tedy počítat jen s odhady. V případě, ţe národní statistické úřady náboţenské sloţení obyvatelstva zaznamenávají, získávají data především z celostátních sčítání. Neaktuálnost těchto dat je v současnosti ovlivněna faktem, ţe ve většině evropských zemí proběhla sčítání obyvatel v roce 2001 a další se konají v roce 2011. Na základě těchto sčítání, která vyuţívá ve svých statistikách americká Ústřední zpravodajská sluţba, ţilo v roce 2001 v západoevropských zemích přibliţně 13 milionů muslimů (CIA, 2010). Kropáček jejich počet v roce 1999 odhadl na 10 13 milionů (Kropáček, 1999), v roce 2002 pak na 12 13 milionů (Kropáček, 2002). V současnosti lze jejich počet odhadovat na 15 20 milionů (Laqueur, 2006). Nejpočetnější zastoupení mají muslimové ve Francii, kde jich ţije přibliţně 6,5 milionu (U. S. Department of State, 2010b). V Německu byl v roce 2009 odhadován počet muslimů na 4,3 milionu (Bundesamt für Migration und Flüchtlinge, 2009), ve Velké Británii pak v roce 2008 na 2,4 milionu (Kerbaj, 2009). V dalších zemích podle odhadů neţije více, neţ 1 milion muslimů. 14 Například ve Francii, kde ţije nejvíce muslimů ze všech zemí západní Evropy. Náboţenské vyznání obyvatelstva neeviduje ani Evropská komise v databázi Eurostat. 30

6.1.1.1 Národnostní struktura Muslimská populace v západní Evropě je národnostně značně diferenciovaná a na její struktuře se podílí většina národů, které vyznávají islám. Ty nejpočetnější z nich mají kořeny v koloniálních vztazích, poválečné pracovní imigraci, sdruţování rodin a následné řetězové imigraci. Noví příchozí v dalších desetiletích mířili často přirozeně do oblastí, kde jiţ působila komunita daného národa. Proto lze pozorovat odlišnou koncentraci muslimské populace na základě národnosti na úrovni států i na úrovni vnitrostátní. Nejpočetnější skupinou jsou muslimové ze zemí Maghrebu, přes blízkost svých kultur se však i Alţířané, Maročané a Tunisané v Evropě mnohdy etablují samostatně, zakládají organizace na národnostním principu či chodí do svých mešit. Maročané a Tunisané ţijí nejvíce ve Francii, Španělsku, Itálii, Portugalsku a Belgii, Alţířané jsou spjati téměř výhradně s Francií. Druhou nejvýznamnější skupinou mezi evropskými muslimy jsou Turci. Zdaleka nejvíce jich pobývá v Německu přibliţně 2 3 miliony (Bundesamt für Migration und Flüchtlinge, 2009), kde mají rozhodující vliv ve třech ze čtyř největších muslimských organizací v zemi. Dále tvoří významný podíl muslimských menšin v Nizozemsku, Belgii a o něco méně potom v Dánsku a Švýcarsku. Ve Velké Británii jsou nejvíce zastoupeni Pákistánci a Bangladéšané, v Itálii jsou vedle Maročanů nejpočetnější Albánci. Muslimů z dalších zemí, jako jsou Irák, Írán, Saúdská Arábie, Palestinská území, Egypt, Sýrie, Somálsko či Afghánistán, je méně a jejich přítomnost v Evropě má původ spíše v azylové imigraci, proto jsou rovnoměrně zastoupeni v celé západní Evropě. Podobně ve skandinávských zemích, které si neprošly obdobím náboru pracovních sil v 60. letech, jsou muslimské menšiny nejvíce heterogenní. Ze západoevropských zemí vybočují Finsko a Irsko, kde jsou muslimové daleko méně zastoupeni, jejich menšiny jsou zde odhadovány jen na několik málo desítek tisíc lidí. Je to způsobeno pozdějším ekonomickým rozvojem těchto zemí, které se staly atraktivními pro emigranty a ţadatele o azyl aţ v posledních dvou desetiletích (Kropáček, 1999). Přibliţně polovina muslimů ţijících v západní Evropě zde získala občanství. Většina z nich si ale stále uchovává nejvíce vazeb k imigrantům či jejich potomkům. Jen 31

menší část se cítí být spíše Němcem či Belgičanem neţli Turkem či Maročanem. Řada z nich se však dokáţe do jisté míry identifikovat s oběma národnostmi. Někteří se pak cítí být nejvíce Evropany, jako například Tárik Ramadán, přední představitel takzvaného euroislámu (viz podkapitola 6.2). Ten při debatě o podobě evropského islámu prohlásil: Kulturně jsem Evropan, náboţenstvím jsem muslim, občanstvím jsem Švýcar, vzpomínkami jsem Egypťan a přesvědčením jsem universalista! (Bechler, 2006) 6.1.1.2 Sociální status Muslimští imigranti se vţdy v nových zemích usazovali pospolu, nejčastěji na předměstích velkých měst. Vznikly tak čtvrtě, kde muslimové tvoří významnou část místních obyvatel. Mezi nejznámější muslimské čtvrtě patří Neukölln a Kreuzberg v Berlíně, Molenbeek v Bruselu, Saint-Denis v Paříţi či Tower Hamlets a Newham v Londýně. V těchto oblastech, kde ţije značná část muslimských obyvatel, je snazší zachovávat tradice, zvyky a společenský řád, který si imigranti přivezli ze zemí svého původu. Fungují zde muslimské školy, společenská centra kolem mešit, prodejny s muslimským oblečením či halál 15 obchody. Velký vliv na ţivot obyvatel v komunitách mají duchovní autority imámové 16. Společenské vazby mohou být natolik silné, ţe znesnadňují ţivot těm, kteří se chtějí ţivotním stylem více připodobnit většinové společnosti, či uzavřít sňatek s osobou jiného vyznání. Pro ostatní členy komunity můţe být chování takového jedince natolik nepřípustné, ţe se jej zřeknou či jej dokonce 15 Jako halál (arabsky povolené) jsou označovány činnosti, které jsou v souladu s islámským učením. V západní Evropě je tento výraz spojován zejména se zabíjením zvířat na maso. Pouze pokud je zvíře zabito halál způsobem (podříznutím hrdla, coţ je kritizováno mnoha ochránci zvířat jako zbytečně bolestivý způsob), můţe jej pravověrný muslim konzumovat. Opakem je harám, činnosti pro muslimy zakázané. 16 Imám je duchovní představitel místní muslimské obce, jenţ káţe v mešitě, kolem které se daná komunita sdruţuje. Je běţné radit se s imámem o důleţitých ţivotních krocích jako je svatba, volba povolání apod. Pro silně věřící muslimy mají názory imáma velký význam. 32

zavraţdí, aby očistili jméno rodiny. K takzvaným vraždám ze cti 17 dochází nejčastěji v Německu. Muslimské čtvrti jsou charakteristické niţšími příjmy a vzděláním, vyšší nezaměstnaností a kriminalitou. Přestoţe jednou z příčin tohoto stavu je jistě i diskriminace ze strany původního obyvatelstva na trhu práce, nelze ji uvádět jako příčinu jedinou. Význam hraje také tradiční chápání rodiny v islámu, kdy ţena zůstává v domácnosti. V muslimských rodinách, které mají v průměru více dětí, neţ rodiny z většinové populace, je také častější spoléhání se pouze na sociální dávky. (Office for National Statistics, 2002) Existuje řada organizací, vládních i nevládních, které poskytují muslimům sociální pomoc, od jazykových a rekvalifikačních kurzů, přes právní a finanční poradenství aţ po snahy o eliminaci drogové závislosti. Pozitivní změny však nejsou příliš rychlé. Laqueur (2006) soudí, ţe je to také kvůli tomu, ţe bohatší, více vzdělaní a integrovanější muslimové se většinou od své komunity odstěhují a distancují, neţ aby pro ni měli zpětný pozitivní přínos. Přesto, ţe muslimské čtvrti a semknuté komunity stále existují a nijak se nezmenšují, střední a vyšší muslimské vrstvy, rozptýlené mezi většinové obyvatelstvo, se početně rozšiřují. Mnoho muslimů ţije stejným ţivotem jako Evropané a svou víru projevují jen při velkých pátečních modlitbách či v měsíci půstu ramadánu. 6.1.2 Francie Francie je země s nejpočetnější muslimskou menšinou v západní Evropě. Laqueur (2006) odhadl počet muslimů na 3,5 6 milionů, Ministerstvo zahraničí USA uvádí 6,5 milionu (U. S. Department of State, 2010b). Právě ve Francii není moţné tento údaj s přesností zjistit, protoţe stát náboţenské údaje nezjišťuje. 17 Vraždy ze cti jsou podobně jako dohodnutá manţelství či ţenská obřízka kulturními zvyklostmi v některých oblastech islámských zemí. Přestoţe jsou častými argumenty kritiků islámu, nevycházejí z islámské věrouky, ale z předislámských tradic. 33