IEEP. Povodně. jako průřezový problém státní politiky. Lenka Čamrová, Jiřina Jílková a kol.

IEEP Povodně jako průřezový problém státní politiky Lenka Čamrová, Jiřina Jílková a kol. Praha, 2004

Povodně jako průřezový problém státní politiky Lenka Čamrová, Jiřina Jílková, a kol. Institut pro ekonomickou a ekologickou politiku (IEEP) Fakulty národohospodářské, Vysoká škola ekonomická v Praze Praha 2004

IEEP Na přípravě publikace se autorsky podílela Ing. Dana Viktorová a studentky Vysoké školy ekonomické v Praze Kateřina Hladíková, Michaela Mastná a Petra Zlatníková. Cenné podklady a konzultace nám poskytli následující experti: Ing. Antonín Branžovský, Ing. Zdeněk Kopecký, prof. Ing. Jaroslav Daňhel, CSc. Název: Autor: Povodně jako průřezový problém státní politiky doc. Ing. Jiřina Jílková, CSc.; Ing. Lenka Čamrová Technická spolupráce: Vydavatel: Mgr. Jana Čamrová, Ing. Martin Doležal Místo a rok vydání: Praha, 2004 Vydání: Náklad: Rozsah: IEEP FNH, Vysoká škola ekonomická v Praze Štěpánská 18, Praha 1, 110 00 e-mail: ieep@ieep.cz, http://www.ieep.cz ve spolupráci s IREAS, Institut pro strukturální politiku, o. p. s. Mařákova 292/9, Praha 6, 160 00 tel.: +420 222 230 704, fax: +420 222 230 704 e-mail: ireas@ireas.cz, http://www.ireas.cz První 300 kusů 174 stran Tisk a vazba: JDS tiskárna Praha spol. s r. o. ISBN 80 86684 09 1 IEEP, Institut pro ekonomickou a ekologickou politiku

Obsah English Summary... 5 Úvod... 6 I. Přehled základní legislativy a institucionálního zabezpečení povodní a protipovodňové ochrany v České republice... 8 I.1 Krizové řízení... 9 I.2 Obecná ochrana před povodněmi... 17 I.3 Územní plánování... 26 II. Analýza strategických dokumentů České republiky v souvislosti s povodněmi... 33 II.1 Strategické dokumenty vytvářené na základě rozhodnutí státních orgánů ČR... 35 II.2 Strategické dokumenty přímo iniciované požadavky EU... 40 III. Přehled dotačních titulů státní správy pro financování povodní v roce 2002... 44 IV. Diskusní semináře... 52 IV.1 Povodně v Praze předpoklady pro efektivní krizový management... 53 IV.2 Konflikty ve využívání území v souvislosti s protipovodňovou ochranou... 91 IV.3 BUY OUT programy nový přístup k ochraně proti povodním v USA... 129 V. Vyhodnocení dotazníkového šetření obcí postižených povodněmi v roce 2002... 133 V.1 Rámcové informace o dotazníkovém šetření... 134 V.2 Vyhodnocení a stručný komentář jednotlivých otázek... 135 V.3 Závěrečné shrnutí výsledků šetření... 161

VI. Reakce soukromého sektoru na povodně... 163 Literatura... 170 Použité zkratky... 171 Informace o nositeli projektu... 172 Seznam obrázků a tabulek Obr. 1. Struktura orgánů krizového řízení v období povodní 2002... 10 Obr. 2. Obecná struktura krizového plánu... 13 Obr. 3. Obecná struktura povodňových orgánů v období povodní 2002... 18 Tab. 1. Dotační tituly státní správy poskytované v souvislosti s povodněmi v srpnu 2002... 47 Obr. 4. Zdroje financování povodňových škod... 165

English Summary The publication Floods Protection as a Cross-sector Problem of Government Policy summarizes outputs of a research project realized in 2003 and the beginning of 2004. The project was granted by the Czech Science Foundation and investigated by the Institute for Economic and Environmental Policy (IEEP), University of Economics, Prague, in co-operation with Charles University Environment Center. The main goal of the research project was to analyze the economic consequences of floods in the Czech Republic, especially the financing of flood recovery and flood prevention, cross-institutional operational and strategic communication etc. The publication consists of an introductory overview of the legislation and competencies of crisis and flood management and land-use planning in the CR during the extensive floods in 2002. Chapter 2 is devoted to government strategic documents that were compiled by particular ministries for the purpose of EU accession. The water and flood issue is emphasized in all the relevant documents. In chapter 3, there is a list of financial programmes and grants that were introduced by the government administration after the floods of 2002. The list was made according to our investigation and amended by officials from the Ministry of Finance. Empirical outputs of the research project are inherent in chapter 4 (transcripts of round-table discussions related to floods) and chapter 5 (a questionnaire evaluation of the reaction of small municipalities to the floods in 2002). The final chapters recapitulate society s reaction to the catastrophic floods and pose questions for future research options. During the investigation, Czech team members used much of the valuable knowledge and experiences applied within the collaborative Czech-US research project Response to Disaster: Environmental Learning and Capacity Development in the CR that has been running up to now. Therefore, we would like to thank all members of the US team for their help, especially to senior researchers JoAnn Carmin, Stacy VanDeveer and Douglas Crawford- Brown. IEEP will focus on the problem of effective flood protection in the CR in the future and welcomes any kind of co-operation. 5

Úvod Publikace Povodně jako průřezový problém státní politiky shrnuje výstupy stejnojmenného výzkumného projektu, který byl realizován na přelomu let 2003 2004 za podpory Grantové Agentury ČR. Řešitelem projektu byl Institut pro ekonomickou a ekologickou politiku (dále jen IEEP) Fakulty národohospodářské Vysoké školy ekonomické v Praze ve spolupráci s Centrem pro otázky životního prostředí University Karlovy. Projekt si kladl za cíl analyzovat problematiku povodní z jiného než ryze vodohospodářského pohledu, a sice zavedením ekonomických kategorií hodnocení institucionálního zabezpečení ochrany před povodněmi, financování popovodňové obnovy i obecné prevence aj. Testovaná hypotéza pro účely terénního průzkumu byla provokativně formulována takto: Velký podíl na katastrofickém rozměru a dopadech povodní měla nedostatečná koordinace mezi institucemi. Bez ohledu na míru potvrzení tohoto výroku byly v průběhu řešení projektu odhaleny četné nedostatky v existující legislativě i jejím praktickém naplňování, ale především v informovanosti a přístupu samotné veřejnosti v rámci dlouhodobé protipovodňové prevence. Hlavní smysl naší práce proto spatřujeme v současném i budoucím připomínkování realizovaných koncepčních opatření a sbližování úzce zaměřených pohledů jednotlivých resortů v rámci ochrany před povodněmi. Tento sborník obsahuje v rámci úvodních kapitol analýzu současného stavu rozdělení pravomocí mezi orgány veřejné právy v oblastech krizového managementu, řízení a prevence povodňových událostí a územního plánování ve vztahu k povodním. Tato analýza reflektuje situaci z období povodní 2002, kterým byla v rámci projektu věnována největší pozornost. Částečně jsou zahrnuty i změny na základě novelizace jednotlivých právních předpisů. Kapitola II. je věnována stručnému přehledu koncepčních vládních dokumentů, jejichž opatření přímo či nepřímo ovlivňují oblast povodňové problematiky a protipovodňové ochrany. V kapitole III. pak naleznete přehled získaných informací o dotačních titulech jednotlivých ústředních orgánů státní správy realizovaných v souvislosti s povodněmi 2002. Na tyto spíše popisné kapitoly navazují praktické výstupy samotného projektu v podobě přepisu diskusí odborných seminářů k povodňové problematice (kapitola IV.) a vyhodnocení dotazníkového šetření malých obcí postižených povodněmi (kapitola V.). Závěrečné kapitoly pak shrnují okrajově dotčenou problematiku poučení sou- 6

kromého sektoru (tj. reakce trhů, obyvatelstva) a obecně hodnotí vzájemnou provázanost a spolupráci jednotlivých sektorů národního hospodářství v konfrontaci s povodňovou realitou. Řadu cenných poznatků a výzkumných metod aplikovaných v rámci projektu získal autorský tým při řešení sesterského projektu česko-americké spolupráce Response to Disaster: Environmental Learning and Capacity Development in CR, především díky realizovaným výměnným stážím mezi IEEP a Massachusetts Institute of Technology. Tyto aktivity pokračují i v průběhu roku 2004. V důsledku omezeného časového rámce projektu bylo možné řadu informací a podkladů zpracovat pouze v podobě obecných přehledů. IEEP se proto na základě získaných materiálů hodlá problematice efektivní ochrany před povodněmi dále aktivně věnovat. Přivítáme jakékoliv Vaše kritické připomínky a náměty k uvedené problematice a případným dalším meziresortním diskusím. Závěrem bychom rády poděkovaly všem, kteří se na řešení projektu podíleli, ať už formou zpracování odborných podkladů, jako respondenti dotazníkového šetření nebo jako účastníci a diskutující v rámci odborných seminářů. Pouze s jejich pomocí je možné do akademického světa implementovat názory expertů a lidí z praxe, kteří mají být podle našeho názoru vyslyšeni. Děkujeme a těšíme se na další setkání a spolupráci. Jiřina Jílková a Lenka Čamrová 7

I. Přehled základní legislativy a institucionálního zabezpečení povodní a protipovodňové ochrany v České republice

V České republice můžeme legislativní a institucionální zabezpečení povodňových událostí popsat v rámci tří hlavních režimů fungování. Jedná se o: 1. Krizové řízení. 2. Ochranu proti povodním v době před a po vyhlášení krizových stavů. 3. Územní plánování v tzv. záplavových oblastech. Ačkoliv jsou tyto režimy vzájemně propojeny především na úrovni samosprávných územních celků, budou v dalším výkladu analyzovány odděleně. Kromě institucí a jejich pravomocí bude pozornost věnována i nedostatkům jednotlivých systémů, realizovaným a připravovaným změnám v souvislosti s povodňovou katastrofou ze srpna roku 2002. Úvodní kapitola vychází z větší části z paragrafových znění jednotlivých zákonů. Aby však nedocházelo k úplnému kopírování zákonných formulací, byla přijata řada zjednodušení přibližujících text běžnému čtenáři (např. zkrácené termíny, nahodilý výčet apod.) I.1 Krizové řízení Oblast krizového řízení byla v období povodní 2002 upravena následujícími právními normami, ze kterých budeme dále vycházet: Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení (dále jen krizový zákon), Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, Zákon č. 241/2000 Sb., o hospodářských opatřeních pro krizové stavy. Obecným principem krizového managementu je aktivace zvláštních metod řízení společnosti v období vyhlášení tzv. krizového stavu. Krizový stav je tedy nutné chápat jako právní kategorii (označující mimořádnou událost podle příslušných definic) vyhlašovanou krizovými orgány, tj. Parlamentem ČR (stav ohrožení, válečný stav), vládou ČR (nouzový stav), nebo hejtmanem kraje (stav nebezpečí). Instituce a hlavní zásady krizového řízení Orgány krizového řízení jsou instituce a útvary stanovené zákonem nebo jmenované vládou (včetně plánovacích a poradních výborů). Z této skupiny mohou být dále vyčleněny orgány řízení krizí, které se bezprostředně zabývají řešením reálných krizových situací. Tyto instituce ve stínovaném rozlišení znázorňuje Obr. 1. 9

Obr. 1. Struktura orgánů krizového řízení v období povodní 2002 Příprava (běžný stav) Krizové plánování Řešení krizové situace (krizový stav) Řízení krizí VLÁDA Výbor pro obranné plánování Odbor obrany a bezpečnosti Výbor pro civilní nouzové plánování Bezpečnostní rada státu Ústřední krizový štáb Výbor pro koordinaci zahraniční bezpečnostní politiky Výbor pro zpravodajskou činnost MINISTERSTVA A JINÉ ÚSTŘEDNÍ SPRÁVNÍ ÚŘADY Resortní krizové štáby Útvary krizového řízení KRAJSKÉ ÚŘADY HEJTMAN Krizový štáb kraje Oddělení krizového řízení Bezpečnostní rada kraje OBECNÍ ÚŘADY STAROSTA Bezpečnostní rada obce Krizový štáb obce 10

Vláda ČR zajišťuje připravenost země na krizové situace, koordinací přípravy pověřuje konkrétní orgán. V současné době je tímto orgánem Bezpečnostní rada státu, která zabezpečuje plánovací činnost a pro vládu pravidelně zpracovává koncepční a finanční podklady řízení bezpečnosti. V případě bezprostřední hrozby krizové situace celostátního rozměru je aktivován Ústřední krizový štáb ČR (zřízený vládou) jako pracovní orgán Bezpečnostní rady státu. Jeho předsedou je pro případy vnitřních ohrožení jmenován ministr vnitra. Ministerstva a jiné ústřední správní úřady zajišťují svoji připravenost na krizové situace zřízením útvarů krizového řízení, zpracováním plánů krizových opatření a případnou aktivací krizových štábů. Těmito institucemi jsou zejména Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo dopravy a spojů aj. Zvláštní pozice je přiznána Ministerstvu vnitra, které má za úkol sjednocovat postupy jednotlivých ministerstev (i krajských úřadů) a kontrolovat jejich krizové plány. Na úrovni kraje je hlavní osobou odpovídající za připravenost územního celku na krizové události hejtman, který pro výkon této činnosti zřizuje Oddělení krizového řízení, Bezpečnostní radu kraje, a v případě ohrožení aktivuje krajský krizový štáb. Stejná struktura pravomocí je i v případě starosty na území konkrétní obce. Činnosti prováděné hejtmanem kraje a starostou obce jsou výkonem státní správy v přenesené působnosti. Krizové plánování je činnost zaměřená na prevenci vzniku krizových situací. Vychází z obecných zásad a norem EU a NATO, a dále z obecně platných právních aktů, které tvoří rámec bezpečnostního systému a krizového řízení v našem státě. Jeho výsledkem jsou krizové plány hlavní dokumenty pro všechny orgány podílející se na krizovém řízení. Krizové plány se dělí na: 1. Krizové plány ústředních orgánů krizového řízení (Kanceláře prezidenta ČR, Kanceláře Senátu, Kanceláře Poslanecké sněmovny, Úřadu vlády, Nejvyššího kontrolního úřadu, Bezpečnostní informační služby, ministerstev a jiných ústředních správních úřadů); 2. Územní (regionální) krizové plány krajů a obcí 1 ; 3. Krizové plány (plány krizové připravenosti) právnických a podnikajících fyzických osob 2. 1 Obcí, které mají více než 10 000 obyvatel nebo jejichž geografická poloha je v prostoru ohrožení krizovou situací a které zpracováním krizového plánu pověřil krajský úřad. 11

Krizový plán se zpracovává ve standardizované podobě (zpravidla písemně a v elektronické podobě) a skládá se ze základní a přílohové části. Obecná struktura krizového plánu je stanovena nařízením vlády (viz Obr. 2). 2 Právnické a podnikající fyzické osoby se podílejí na zpracování územních (regionálních) krizových plánů krajů, okresů a obcí na výzvu příslušného orgánu krizového řízení. V případě, že jde o právnické a podnikající fyzické osoby, které zajišťují plnění opatření vyplývajících z krizových plánů těchto orgánů, jsou tyto osoby dále povinny zpracovávat vlastní plán krizové připravenosti. 12

Obr. 2. Obecná struktura krizového plánu KRIZOVÝ PLÁN ZÁKLADNÍ ČÁST PŘÍLOHOVÁ ČÁST údaje o zpracovateli krizového plánu typové plány zvládání vybra- (název organizace, obchodní jméno atd. ných krizových situací charakteristika zpracovatele KP - řeší gestor za danou KS základní úkoly zpracovatele krizového plánu operační plán (rozpracování v oblasti: typového plánu do konkrét- - obranného plánování ních podmínek zprac. KP - civilního nouzového plánování Plán krizové komunikace - havarijního plánování Plán hospodářské mobilizace*) výčet a analýza možných hrozeb a rizik Plán nezbytných dodávek*) a jejich dopady na činnost zpracovatele KP Plán opatření hospodářské popis a zhodnocení disponibilních sil, mobilizace*) prostředků a zdrojů Vnější havarijní plán*) popis a zhodnocení indisponibilních sil, Vnitřní havarijní plán*) prostředků a zdrojů Poplachový plán IZS*) zásady pro řízení krizových situací (krize) Plán spojení, materiálně technického zabezpečení, zdravotnického zabezpečení, topografického zabezpečení, plán evakuace a případně další dokumenty, potřebné pro zvládání krizových situací*) Formalizované dokumenty - statuty, jednací řády, vzory řídících dokumentů a hlášení, předpisy, dohody o spolupráci a další pomůcky.* Poznámka: *) Zpracovává pouze ten orgán krizového řízení (organizace, instituce, právnická či fyzická osoba, které to určuje zákon nebo z rozhodnutí správního úřadu 13

Kromě orgánů veřejné správy jsou pro účely zvládání krizových stavů aktivovány složky Integrovaného záchranného systému ČR (dále jen IZS), tj. především Hasičský záchranný sbor ČR, jednotky požární ochrany zařazené do plošného pokrytí území jednotkami požární ochrany, zdravotnická záchranná služba a Policie ČR. IZS se řídí pokyny Ministerstva vnitra nebo hejtmana příslušného kraje, pokud byl vyhlášen stav nebezpečí pouze na části území ČR. Stálými orgány pro koordinaci složek IZS jsou operační střediska hasičského záchranného sboru kraje (včetně ústředí pro celou ČR), které jsou usměrňovány krajským úřadem. Hasičský záchranný sbor dále plní úkoly orgánů kraje související se zabezpečením záchranných a likvidačních prací. Informační toky krizového řízení Informační toky v rámci krizového řízení zahrnují včasný, kontinuální přesun informací o průběhu samotné krize, stejně jako provádění pravidelných simulací krizových situací pro záchranné složky a školení obyvatelstva o možnosti příchodu krize. Podle uvedené legislativy jsou pro jednotlivé orgány veřejné správy a složky IZS stanoveny následující povinnosti: Ministerstvo vnitra odpovídá za fungování krizové komunikace v rámci své účelové telekomunikační sítě, do které jsou v případě krizového stavu zahrnuty orgány veřejné správy a orgány IZS, Ministerstvo vnitra provozuje informační a komunikační sítě v rámci integrovaného záchranného systému, provádí kontrolu poplachových plánů, a dále zajišťuje a provozuje jednotný systém varování obyvatelstva o charakteru ohrožení, hasičský záchranný sbor zabezpečuje varování a vyrozumění obyvatel v rámci kraje, obecní úřad zajišťuje varování obyvatel, Ministerstvo vnitra organizuje školení a další přípravu k získání zvláštní odborné způsobilosti pracovníků orgánů krizového řízení a zlepšení součinnosti složek IZS, krajský úřad zajišťuje havarijní připravenost kraje v rámci plánu IZS a ověřuje ji cvičeními, hasičský záchranný sbor kraje organizuje instruktáže a školení pro obyvatelstvo, obecní úřad seznamuje právnické a fyzické osoby v obci s charakterem možného ohrožení, s připravovanými záchrannými pracemi a ochranou obyvatelstva, za tímto účelem organizuje školení. 14

Školení obyvatelstva, jak postupovat v krizové situaci, by podle uvedených informací měly zajišťovat orgány územních samospráv ve spolupráci s hasičským záchranným sborem. Ve specifické oblasti ochrany před povodněmi mají povinnost proškolovat veřejnost i tzv. povodňové orgány (viz kapitola I.2). Finanční zabezpečení krizového řízení Ministerstvo financí po projednání s Ministerstvem vnitra navrhuje v rozpočtové kapitole Všeobecná pokladní správa rezervu na řešení krizových situací. Způsob použití rezervy upravuje vláda. Správní úřady (ministerstva, kraje) vyčleňují v návrhu rozpočtu na příslušný rok peníze potřebné k zajištění přípravy na krizové situace. Náklady vynaložené na krizová opatření nařízená konkrétní obcí jsou uhrazovány z obecního rozpočtu. Pojmová nevyjasněnost v rámci analyzované legislativy U používaných pojmů krizová situace, krize, krizový stav existuje v rámci jednotlivých právních předpisů terminologická neujasněnost. Všechny tři pojmy se často zaměňují, různě kombinují nebo staví do konfrontační polohy. Krizový zákon ve svém 2 jde dokonce tak daleko, že pro účely tohoto zákona pod krizovou situací rozumí mimořádnou událost (ve znění hierarchicky o stupeň nižší právní normy zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému), při níž je vyhlášen stav nebezpečí nebo nouzový stav nebo stav ohrožení státu (dále jen krizové stavy ). Tato definice nejenže opomíjí hrozby společenského a sociálního charakteru, ale i tu skutečnost, že ne každá krizová situace bude pro své vyřešení (zvládnutí) vyžadovat vyhlášení krizového stavu, o mimořádné události ani nemluvě. Rovněž zavádějící je i tvrzení, že se při mimořádné události vyhlašuje krizový stav. Aktuální témata po povodních 2002 kritika a potenciál změn Aktualizované znění krizového zákona z počátku roku 2003 (č. 320/2002 Sb.) řešilo přerozdělení pravomocí zanikajících okresních úřadů a rovněž přineslo posílení pozice Hasičského záchranného sboru v rámci systému krizového řízení. Podle této novely zabezpečuje Hasičský záchranný sbor zpracování krizového plánu kraje a ukládá obcím, které určí, povinnost 15

rozpracovat vybrané úkoly tohoto dokumentu (tyto pravomoci byly dříve přisouzeny krajskému úřadu). V rámci odborných diskusí o efektivnosti fungování současného krizového řízení v souvislosti s povodněmi v roce 2002 označili experti za slabý článek distribuci aktuálních informací za krizové situace (tj. předpovědí ČHMÚ) pomocí hasičského záchranného sboru, která v řadě oblastí (např. i pro krizový štáb hlavního města Prahy) nefungovala. Informace o stavu a průběhu povodně přicházely od zástupců podniků Povodí, kteří se osobně účastnili zasedání krizových štábů. Myšlenka přenosu informací pomocí Hasičského záchranného sboru byla proto označena za velmi diskutabilní přesun kompetencí v rámci krizového řízení, ke kterému došlo v rámci výše zmíněné novely. Současná krizová legislativa nepočítá s významným zapojením Armády ČR do krizových situací vyplývajících z vnitřních hrozeb a rizik způsobených např. povodněmi (v rámci IZS je armáda označena jako ostatní složka, která poskytuje plánovanou pomoc na vyžádání). Stále větší důraz je pod vlivem světových trendů opět kladen na tzv. civilní ochranu dobře informovaného a proškoleného obyvatelstva pod vedením orgánů samosprávy za pomoci složek IZS. Povinnosti v rámci civilní ochrany byly v ČR oficiálně převedeny z armády pod Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru, které má na starosti i příslušné vzdělávání počínaje školami, konče občany. Armádě zůstaly pouze základny civilní ochrany, které nelze v současné době na hasiče přesunout. Pro mnohé velitele krizových štábů byl však nedostatek armádních sil a techniky za povodní v roce 2002 rozčarováním. 16

I.2 Obecná ochrana před povodněmi Zákon č. 254/2001 Sb. o vodách (dále jen zákon o vodách) komplexně upravuje oblast vodního hospodářství včetně ochrany před povodněmi v období před vyhlášením krizového stavu a po jeho zrušení. V zákoně je uvedena jednak obecná hierarchie vodoprávních úřadů (MZE kraje obce s rozšířenou působností), které sehrávají důležitou úlohu např. v procesu určování záplavových území, i linie, po které je řízena samotná ochrana před povodněmi. Personální zajištění obou blízkých oblastí se prolíná především na úrovni samospráv. Ochrana před povodněmi se skládá z tzv. přípravných opatření (např. stanovení záplavových zón a stupňů povodňové aktivity, vytváření povodňových plánů, organizace předpovědní a hlásné služby, školení potenciálně postižených obyvatel aj.) a organizačního zajištění situace při příchodu samotné povodně. Důsledná preventivní opatření přímo ovlivňují připravenost společnosti na příchod živelné katastrofy. Významným faktorem je tzv. povodňová paměť obyvatelstva. Instituce a hlavní zásady ochrany před povodněmi Ochrana před povodněmi je institucionálně zabezpečována povodňovými orgány podle povodňových plánů a při vyhlášení krizové situace krizovými orgány a plány (povodňové orgány se v tomto případě stávají nedílnou součástí krizových orgánů). Povodňovými orgány mimo povodeň jsou (v období před reformou veřejné správy): obce, okresní úřady, kraje v přenesené působnosti, Ministerstvo životního prostředí, zabezpečení záchranných prací přísluší Ministerstvu vnitra. V průběhu povodně jsou těmito orgány povodňové komise zřizované na všech úrovních uvedené hierarchie. Povodňový orgán nižšího stupně může požádat o zabezpečení situace nadřízený orgán, pokud vlastními silami není schopen povodeň zvládnout. Vzájemné vazby znázorňuje Obr. 3. 17

Obr. 3. Obecná struktura povodňových orgánů v období povodní 2002 Orgány mimo povodeň Orgány v průběhu povodně MŽP VLÁDA ÚSTŘEDNÍ POVODŇOVÁ KOMISE MINISTR ŽP Krajský úřad Povodňová komise uceleného povodí HEJTMAN Okresní úřad Okresní povodňová komise Přednosta Obecní úřad Povodňová komise obce nebo Obecní rada Starosta Ústředním povodňovým orgánem je Ministerstvo životního prostředí (MŽP), které kromě záchranných prací 3 (spadajících do kompetence Minister- 3 Povodňové záchranné práce jsou technická a organizační opatření prováděná za povodně v území přímo postiženém katastrofou (tj. záchrana majetku a osob), práce zajišťují povodňové orgány, 18

stva vnitra) vykonává dozor nad celou oblastí protipovodňové ochrany. Ministr životního prostředí je předsedou Ústřední povodňové komise, jejíž status schvaluje vláda. Komise na návrh MŽP schvaluje hlavní povodňový plán ČR. Ministr vnitra je jejím místopředsedou. V okamžiku, kdy povodňová událost přechází do stavu krize, stává se Ústřední povodňová komise součástí Ústředního krizového štábu a dochází k výměně pozic: ministr životního prostředí je od tohoto okamžiku podřízen ministrovi vnitra. Hierarchicky nižším orgánem ochrany před povodněmi jsou povodňové komise ucelených povodí, což jsou oblasti vyhlášené MŽP. Předsedou této komise je hejtman kraje, v jehož území ucelené povodí nebo jeho převážná část leží. Komise kromě jiného zpracovávají povodňové plány pro své území, řídí odtokové poměry manipulací na vodních dílech podle manipulačních řádů apod. Dalšími úrovněmi systému jsou povodňové komise okresů a obcí (kde může činnosti komise pokud není ustanovena provádět obecní rada). Obecným principem protipovodňové ochrany je postup od nižších úrovní správy k větším územním celkům podle průběhu a kulminace konkrétní povodňové situace. Pro tento účel jsou jednotlivé povodňové orgány vybaveny zejména pravomocí vyhlašovat stupně povodňové aktivity, povinností participovat na hlásné povodňové službě, zajistit pracovní síly a materiál pro zvládnutí záchranných prací aj. Pokud si povodňové orgány vyžádají pomoc např. Policie ČR, Hasičského záchranného sporu ČR nebo Armády ČR, jsou tyto povinny ji poskytnout. Na prevenci a zvládnutí samotných povodňových situací se dále podílejí tzv. ostatní účastníci ochrany před povodněmi, kterými jsou správci povodí (tj. podniky Povodí), správci vodních toků (tj. Lesy ČR, Zemědělská vodohospodářská správa aj.), vlastníci vodních děl a vlastníci pozemků a staveb situovaných v záplavovém území, nebo které mohou průběh povodně zhoršit. Tyto subjekty jsou v rámci své působnosti nebo výkonu vlastnických práv povinny ve spolupráci s povodňovými orgány odstraňovat překážky, které by významně zhoršily průběh povodně, podílet se na hlásné službě, provádět zabezpečovací práce aj. Připravenost majetku (tj. pozemků a staveb) soukromých vlastníků v záplavových územích je pravidelně prověřována pomocí tzv. povodňových Povodňové zabezpečovací práce jsou technická opatření prováděná při nebezpečí vzniku povodně, jsou určena ke zmírnění jejího průběhu (např. odstraňování překážek, stavění hrází aj.), práce zajišťují správci vodních toků a vlastníci objektů v záplavových územích na příkaz povodňových orgánů. 19

prohlídek, které organizují a provádějí povodňové orgány podle plánů, nejméně však jednou ročně. Povodňové plány Povodňové plány obsahují důležité informace využívané při nebezpečí příchodu povodně i při samotné povodni. Jejich obsah se člení na: a) věcnou část, která zahrnuje údaje pro zajištění ochrany území (nebo objektu), pro které je povodňový plán zpracován, včetně konkrétních limitů (např. velikosti průtoku) pro vyhlášení stupňů povodňové aktivity, b) organizační část se jmény, kontakty a úkoly všech účastníků protipovodňové ochrany v území včetně popisu organizace hlásné a hlídkové služby (terénní hlídkování provádějí pracovníci příslušného úřadu při zvýšené povodňové aktivitě), c) grafickou část, tj. mapy nebo plány se zakresleným záplavovým územím, cestami evakuace obyvatelstva aj. Povinnost zpracovat povodňový plán mají všechny úrovně povodňových orgánů. Nadřazené orgány prověřují a schvalují soulad věcné a grafické části svých povodňových plánů a nižších úrovní řízení. Aktuálnost povodňových plánů prověřují jejich zpracovatelé jednou ročně (zpravidla před obdobím jarního tání) a v případě potřeby zapracovávají změny. Vlastník pozemku nebo stavby situované v záplavovém území je také povinen zpracovat povodňový plán pro svou potřebu a zajistit jeho soulad s plánem příslušné obce. Záplavová území a jejich stanovení Záplavovým územím se rozumí administrativně určené území, které může být v případě povodně zaplavené vodou. Toto území je vytyčeno pro statistickou úroveň průtoku, který periodicitou odpovídá 5, 20 a 100leté (případně i nejvyšší skutečně dosažené) povodni. V obecní zástavbě nebo v území určeném k zástavbě se rovněž vymezují aktivní zóny, které odpovídají nebezpečným průtokům při 100leté povodni. Rozsah záplavových území v konkrétní obci navrhuje správce vodního toku a schvaluje vodoprávní úřad, tj. hierarchie institucí: (okres) kraj Ministerstvo zemědělství. Pokud záplavová území nejsou určena, mohou vodoprávní a stavební úřady při své činnosti vycházet z dostupných podkladů 20

správců povodí, které určují pravděpodobnou hranici těchto území. Z tohoto zákonného znění tedy vyplývá, že povodňové orgány využívají hranici záplavového území pouze jako vstupní informaci pro plánování jednotlivých protipovodňových opatření, zatímco režimy schvalování a změn těchto území a jejich využívání jako podkladu pro stanovení limitů rozvoje území spadají pod jiná schémata řízení (viz kapitola I.3). V aktivní zóně záplavových území se nesmí stavět ani povolovat stavby s výjimkou vodních děl pro úpravu vodního toku, opatření na ochranu před povodněmi, nezbytných staveb dopravní a technické infrastruktury aj. Mimo aktivní zónu v záplavovém území mohou být vodoprávním úřadem stanoveny omezující podmínky pro využívání území. Explicitní zákaz výstavby v záplavovém území zákon neobsahuje. Informační toky Pro zajištění včasného přesunu informací o nebezpečí příchodu povodně je na území ČR zřízena předpovědní a hlásná povodňová služba. Předpovědní povodňová služba informuje povodňové orgány o srážkách, vodních hladinách a průtocích ve vybraných profilech. Tuto službu zajišťuje Český hydrometeorologický ústav (dále jen ČHMÚ) ve spolupráci se správci povodí. ČHMÚ má za tímto účelem vybudováno centrální předpovědní pracoviště (Praha-Komořany) a 6 regionálních předpovědních pracovišť v rámci svých poboček. Tato pracoviště udržují stálý pracovní kontakt s vodohospodářskými dispečinky podniků Povodí, které řídí provoz přehrad za povodní a zabezpečují informace pro rozhodování povodňových komisí ucelených povodí. V rámci předpovědní služby je aktuální situace sledována pomocí sítě vodoměrných stanic na vodních tocích (viz hlásná povodňová služba) a od Povodí jsou přebírány informace o stavu a manipulacích na vodních dílech, které ovlivňují průběh povodně. V období klidu jsou hydrologické předpovědi na základě odečtů vydávány jednou denně, za povodní se jejich počet zvyšuje podle potřeby. Tyto předpovědi jsou počítány manuálně při využití metody odpovídajících si průtoků a jejich postupových dob. Časový předstih předpovědí je limitován geografickými rozměry povodí, které jsou u českých toků poměrně malé, a dosahuje proto délky pouze od 6 do 24 hodin. Od roku 2002 jsou při výpočtu předpovědí využívány také hydrologické modely, které byly vytvořeny pro povodí většiny hlavních řek v ČR, a v době povodně nasazeny 21

na všech předpovědních pracovištích do zkušebního provozu. Výsledky modelových předpovědí jsou pravidelně předávány podnikům Povodí 4. Hlásná povodňová služba poskytuje povodňovým orgánům informace pro varování obyvatelstva v konkrétním místě a dalších místech po proudu. Dále průběžně informuje o vývoji situace a předává hlášení potřebná ke zpětnému vyhodnocení povodně. Tuto službu organizují povodňové orgány (počínaje nejnižší úrovní hierarchie řízení), které (v případě potřeby) aktuálně provádějí terénní hlídkovou službu. Hlásnou síť hydrologických stanic tvoří přibližně 200 základních profilů kategorie A, jejichž provozovatelem je ČHMÚ nebo podniky Povodí, a přibližně 200 doplňkových profilů kategorie B, jejichž provozovateli jsou místně příslušné obce. V srpnu 2002 bylo zhruba 75 % profilů kategorie A vybaveno automatickými stanicemi pro přenos dat 5. Ve spolupráci s předpovědní a hlásnou povodňovou službou mohou povodňové orgány na konkrétním území vyhlašovat tzv. stupně povodňové aktivity, ke kterým se vážou konkrétní opatření stanovená v povodňových plánech. Tyto stupně v podstatě označují míru povodňového nebezpečí a odvozují se např. od stavu vody nebo průtoků v hlásných profilech. V současné době rozlišujeme: a) Stupeň 1: Stav bdělosti nebezpečí povodně, který vyžaduje věnovat zvýšenou pozornost vodnímu toku (nebo jiným potenciálním zdrojům povodně), činnost zahajuje hlásná a hlídková služba, b) Stupeň 2: Stav pohotovosti nastává ve chvíli, kdy nebezpečí povodně přerůstá v povodeň, aktivují se povodňové orgány, vykonávají se zabezpečovací práce ke zmírnění povodně podle povodňového plánu, c) Stupeň 3: Stav ohrožení se vyhlašuje při nebezpečí vzniku škod většího rozsahu, ohrožení životů a majetku v záplavových územích, provádějí se zabezpečovací a podle potřeby i záchranné práce nebo evakuace. V případě příchodu povodňové události jsou povodňové orgány povinny zpracovat zprávu o povodni, při které byl vyhlášen některý ze stupňů. Pomocí této dokumentace jsou archivovány záznamy o průběhu povodně, provedených protipovodňových opatřeních, velikosti škod aj. Zprávu je nutné zpraco- 4 5 Využity informace z dokumentu: Vyhodnocení katastrofální povodně v srpnu 2002, Praha 2003 Využity informace z dokumentu: Vyhodnocení katastrofální povodně v srpnu 2002, Praha 2003 22

vat do jednoho měsíce po skončení povodně (v případě potřeby je v následujících pěti měsících možné provést doplňkové vyhodnocení). V souvislosti s udržováním povodňového povědomí je nutné zajišťovat odborná školení a výcvik pracovníků povodňových orgánů a dalších účastníků ochrany před povodněmi (tj. včetně vlastníků pozemků a staveb v záplavovém území). Tato školení organizuje okresní úřad i komise uceleného povodí pro povodňové orgány nižšího stupně. Orgány obce jsou povinny pravidelně prověřovat připravenost jednotlivých složek. Finanční toky Financování preventivních protipovodňových programů vycházejících z plánů hlavních povodí ČR hradí stát. Kraje zřizují rezervu na realizaci obdobných opatření podle plánu oblastí povodí, stát může na tato opatření přispět. Obce mohou zabezpečovat majetek na svém území realizací vlastních protipovodňových opatření, pokud mají dostatečné finanční prostředky, nebo pokud jsou vlastníci takto ochráněného majetku ochotni přispět. Stát a kraje mohou obci rovněž finančně vypomoci. Záchranné práce hradí ze svého rozpočtu všechny povodňové orgány. Pokud v rámci území obce nebo kraje došlo v důsledku povodně k tzv. narušení základních funkcí území, může být příslušným úřadům (nebo i právnickým osobám) ze strany státu okamžitě poskytnuta zvláštní finanční pomoc na rychlejší obnovu. Za základní funkce území je považována např. dopravní obslužnost, veřejné telekomunikační a poštovní služby, zdravotní, sociální a školské služby, zásobování elektřinou, vodou aj. Žadatel o pomoc je povinen prokázat, že není schopen zajistit obnovu základních funkcí území z vlastních zdrojů, a do 7 dnů od zrušení mimořádného stavu (např. stavu nebezpečí aj.) zpracovat přehled o předběžném odhadu nákladů. Na základě poskytnutých údajů zpracuje Ministerstvo pro místní rozvoj ve spolupráci s Ministerstvem financí strategii obnovy konkrétního území, kterou schválí vláda nejpozději do 20 dnů po zrušení mimořádného stavu v území. Žadatel může obdržet až plnou úhradu prokázaných Státní pomoc nákladů. při obnově území postiženého živelnou pohromou (podle zvláštního zákona č. 12/2001 Sb.) je jen jednou z forem čerpání státních prostředků v souvislosti se vznikem povodňových škod. Přehled jednotlivých dotačních titulů přináší kapitola III. 23

Pojmová nevyjasněnost v rámci analyzované legislativy Existují různé výklady pojmu vodní tok podle Zákona o vodách a Zákona o ochraně přírody a krajiny (č. 112/1992 Sb.): Zákon o vodách ( 43) vymezuje vodní tok jako povrchové vody tekoucí vlastním spádem v korytě, tj. na rozdíl od předchozí právní úpravy se jedná pouze o tekoucí vodu a koryto je pro účely tohoto zákona definováno jako pozemek, Pojem vodní tok není v zákoně 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny definován a nedefinuje jej ani prováděcí vyhláška (č. 395/92 Sb.). Ze zákona o vodách v současné době vyplývá, že zásah do koryta není zásahem do vodního toku, a tudíž ani zásahem do významného krajinného prvku podle Zákona o ochraně přírody a krajiny. Akceptování tohoto výkladu by mělo ovšem dalekosáhlé důsledky pro vzájemnou interakci vodohospodářů a orgánů ochrany přírody. V současné době je připravován metodický pokyn k zabezpečení jednotného postupu při posuzování zásahů do významných krajinných prvků vodní tok a údolní niva. Součástí metodického pokynu bude i návod řešení naznačeného nesouladu. Aktuální témata po povodních 2002 kritika a potenciál změn V důsledku reformy veřejné správy a novely Zákona o vodách (č. 20/2004 Sb.) došlo po povodních 2002 v systému ochrany před povodněmi k řadě změn. Jedná se zejména o následující oblasti: v důsledku reformy veřejné správy došlo ke zrušení okresních úřadů a jejich povinnosti v rámci ochrany před povodněmi byly přesunuty na obce s rozšířenou působností (a jejich povodňové komise), případně na kraje, podle novely Zákona o vodách jsou zrušeny povodňové komise ucelených povodí a místo nich zřízeny povodňové komise krajů, což je z hlediska možnosti realizace protipovodňových opatření s ohledem na celé povodí chápáno jako změna k horšímu (na druhou stranu je tím však odstraněno znevýhodnění krajů, jejichž hejtman nebyl předsedou žádné z povodňových komisí ucelených povodí), správcům vodních toků je přidána povinnost oznámit zahájení odstraňování povodňových škod na korytech vodních toků a obnovování průtočných profilů orgánům ochrany přírody, a to 10 dní před započetím prací, 24

do aktivních zón záplavových území se kromě již dříve povolených staveb (např. vodohospodářské infrastruktury aj.) mohou dále umisťovat i konstrukce chmelnic, pokud je zároveň minimalizován jejich vliv na povodňové průtoky. V rámci diskusních seminářů (viz kapitola IV.) zazněly ze strany představitelů institucí, které se ochrany před povodněmi aktivně účastní, některé podněty pro zlepšení současného systému. ČHMÚ upozornil na potřebu revize celého systému hlásné povodňové služby ČR a prověření hlásných profilů. Dále bylo upozorněno na potřebu rozšíření systému třístupňové povodňové aktivity, který se po povodních v roce 2002 ukázal jako nedostatečný (tj. jakmile povodeň dosáhne 3. stupně, neexistuje žádné další vodítko, např. limitní stavy, jak postupovat a jaká další opatření přijímat při konkrétních průtocích). Za problematický je v některých souvislostech považován i hlavní princip současného systému ochrany před povodněmi, a sice, že předsedou povodňového orgánu je volený zástupce samosprávy (hejtman, starosta) a ne odborník na vodní hospodářství (ačkoliv ten je členem povodňového orgánu). S komunálními volbami tak dochází ke ztrátě zkušeností s řešením konkrétní povodňové situace a systematicky se zvyšuje nebezpečí neoptimálních rozhodnutí v budoucnosti. Otázkou je, jak tento systém bez zásadního zásahu do platné legislativy upravit, např. i vůči režimu krizového řízení. Navrhovaná řešení odlišují řízení záchranných a zabezpečovacích prací. Zatímco záchranné práce (tj. vše, co se týká záchrany osob, evakuace, náhradního zásobování apod.) je účelné řídit po administrativní linii (obce, kraje, ústřední orgány), zabezpečovací práce, u kterých je nutné stanovisko vodohospodářů (např. zabezpečení objektů na tocích, ochranné hráze, manipulace na vodních dílech aj), by měly být z rozhodování povodňových (případně krizových) orgánů vyňaty. Budoucí diskuse o rozdělení povodňových pravomocí mezi vodohospodáře a veřejnou správu bude řešit vzájemné možné provázání obou oblastí řízení. 25

I.3 Územní plánování Proces územního plánování a činnost stavebních úřadů při povolování staveb ovlivňuje oblast povodňové problematiky především prostřednictvím regulace rozvoje v záplavových územích. Vychází přitom ze Zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu v posledním znění (dále jen Stavební zákon), z Vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 135/2001 Sb., o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci. Územně plánovací dokumentaci (dále jen ÚPD) tvoří územní plány velkých územních celků (tj. kraje, ČR), územní plány obcí a regulační plány 6. V souvislosti s povodněmi bude hlavní pozornost soustředěna na tvorbu a využívání územních plánů obcí jako nejnižšího stupně veřejné správy. Hierarchie orgánů a jejich pravomoci v této subkapitole odpovídají stavu po reformě veřejné správy. Instituce a hlavní zásady územního plánování Cílem územního plánování je navrhnout optimální využití konkrétního území a podmínky pro jeho další rozvoj při zabezpečení přiměřeného využívání přírodních zdrojů. Za tímto účelem sestavují jednotlivé samosprávné celky své územní plány jako hlavní dokumenty ÚPD: OBEC pořizuje územní plán obce, regulační plány a jiné podklady pro své území, OBEC S ROZŠÍŘENOU PŮSOBNOSTÍ pořizuje jednotlivé části ÚPD pro území obce, pokud je o to obcí požádána, KRAJ pořizuje územní plán velkého územního celku a další podklady a je nadřízeným orgánem pro obce, MINISTERSTVO PRO MÍSTNÍ ROZVOJ (dále jen MMR) pořizuje plány velkých územních celků na žádost vlády nebo v případě území, které zahrnuje více krajů. Je nadřízeným orgánem pro hlavní město Prahu a jednotlivé kraje. 6 Regulační plán stanoví využití jednotlivých pozemků a reguluje jednotlivé prvky plošného a prostorového uspořádání, zpracovává se pro část území nebo pro celé území obce. 26

Hierarchie orgánů územního plánování je tedy: obec kraj MMR. Nadřízené orgány se vyjadřují k jednotlivým fázím zpracování plánu nižšího územního celku a ověřují jeho soulad s plány sousedících samosprávných celků a s územním plánem vyššího stupně. Pro účely územního plánování zřizují úřady samospráv samostatná oddělení územního plánování. Pořízení územního plánu je dlouhodobým procesem (2 3 roky) a skládá se z následujících fází (příklad tvorby územního plánu obce): I. Přípravné práce: zahrnují shromažďování potřebných podkladů pro zpracování zadání územního plánu. Mezi tyto podklady patří např. urbanistická studie shrnující alternativní řešení vybraných problémů v území, územní generel (složky osídlení a krajiny) a mimo jiné i územně technické podklady, které obsahují informace o možnostech a limitech využití území, např. stanovená záplavová území. II. Zadání: je veřejně projednáváno. Obsahuje pokyny pro řešení hlavních střetů zájmů a problémů v území a stanovení podmínek rozvoje (tj. i výkres limitů využití území včetně stanovených záplavových území). Obec vyhláškou oznamuje termín projednání zadání a je povinna po 30 dnů před projednáním zpřístupnit dokumenty k nahlédnutí na obecním úřadě. Každý může obci ve stanovené lhůtě zasílat připomínky a podněty. Zadání je předkládáno nadřízenému orgánu (kraji) a jsou s ním seznámeny sousedící obce, které rovněž mohou zasílat připomínky. Zadání schvaluje obecní úřad. III. Koncept: je zpracován na základě schváleného zadání a je stejným způsobem veřejně projednán. Výsledkem veřejného projednání je souborné stanovisko, které obsahuje vyjádření ke všem vzneseným připomínkám a vyjádření nadřízeného orgánu ke schválení. Ti, co vznesli připomínky, obdrží písemné vyrozumění s odůvodněním. Koncept se nemusí zpracovávat, pokud byla stejným způsobem v rámci přípravných prací provedena urbanistická studie. IV. Návrh: představuje konečnou verzi územního plánu v období před schválením (tj. výběr z uvažovaných variant rozvoje území). Musí být vystaven k veřejnému nahlédnutí a je připomínkován. Po veřejném projednání je zpracována zpráva obsahující vyhodnocení všech připomínek a stanovisek. Návrh před schválením posuzuje nadřízený orgán územního plánování a prověřuje jeho soulad s ÚPD velkých územních celků. 27

V. Schválení: OBEC schvaluje územní plán pro své území (stejně jako kraj schvaluje plán velkého územního celku). Ministerstvo obrany schvaluje ÚPD pro území vojenských újezdů a vláda schvaluje plány velkých územních celků pro více krajů. Schválený územní plán obsahuje závazné a směrné řešení. Závazná část plánu omezuje, vylučuje, případně podmiňuje umisťování staveb a využití území. Plán se vyhlašuje obecně závaznou vyhláškou. Jeho znění se zasílá do archívu MMR, dalším nadřízeným orgánům územního plánování (tj. krajům) a příslušným stavebním úřadům. Změna plánu se provádí stejným způsobem jako jeho pořizování. Pro jednoduché změny lze zpracovat přímo návrh plánu bez pořízení konceptu (tj. zkrácený proces), přesto však probíhá veřejné projednávání a připomínkování. Na základě schváleného územního plánu jsou stavebními úřady vydávána územní rozhodnutí a stavební povolení. Tzv. územní řízení se provádí za účelem rozhodnutí o umístění konkrétní stavby, využívání území, stavební uzávěře apod. Účastníkem řízení je kromě žadatele vždy příslušná obec a dále osoby, jejichž vlastnická nebo jiná práva mohou být rozhodnutím dotčena. Územní rozhodnutí vymezuje konkrétní území pro daný účel a může stanovit vlastníkovi omezující podmínky jeho využívání. Pokud nebyl na území obce územní plán dosud zpracován, rozhoduje se stavební úřad podle odborných informací získaných jinak. Na územní řízení navazuje (nebo souběžně s ním probíhá) udělení stavebního povolení pro účely konstrukce samotné stavby. Pokud se stavební řízení dotýká zájmů chráněných zvláštními předpisy (např. zásah do složek životního prostředí), rozhoduje stavební úřad po dohodě, případně se souhlasem orgánu státní správy, který tyto zájmy chrání. V případě stavebního řízení v záplavovém území je tedy požadováno vyjádření správců vodních toků. Stavebními úřady pro tyto účely jsou: obecní úřady obcí s rozšířenou působností, krajské úřady, u vodohospodářských děl instituce vykonávající státní správu v oblasti vod. 28

Územní plánování v souvislosti s povodněmi V řešení územního plánu jsou promítnuta i protipovodňová opatření do jednoznačně formulovaných limitů území a zásad. Součástí plánu obce mohou být i návrhy na stavební uzávěry a odstraňování staveb ze záplavových území, a dále návrhy na funkční využití krajiny, v rámci kterého mohou být navrhovány změny zemědělských a lesnických kultur. Na samotné konstrukce technických protipovodňových opatření se pohlíží jako na veřejně prospěšné stavby. Navržená protipovodňová opatření se v rámci regulačních plánů promítají do režimů užívání jednotlivých pozemků a staveb. V této souvislosti se obvykle poskytuje kompenzace vlastníkům za omezení možnosti využívání soukromého majetku. V případě, že územní plán ochranu proti povodním dostatečně neřeší nebo neexistuje, musí stavební úřad v rámci své zodpovědnosti zajistit takové podklady, které mu umožní v potenciálních záplavových územích rozhodovat. V případě nejasnosti nebo nedostatečných informací se doporučuje vyhlásit na sporné území dočasnou stavební uzávěru. Mezi protipovodňová opatření realizovaná pomocí omezení rozvoje v záplavových územích patří např.: zákazy výstavby škol, nemocnic, benzínových čerpadel, zřizování skládek odpadů (včetně komunálních), chování hospodářských zvířat, skladování volně odplavitelných materiálů, zákazy budování nových staveb nebo obnovy obytných domů nebo výrobních a skladovacích objektů, pokud nejsou zároveň realizována opatření chránící tento majetek proti povodním, navrhování konstrukce staveb v záplavových zónách takovým způsobem, aby při jejich částečném zaplavení nebyly narušeny jejich základní funkce a minimalizovaly se škody (tj. WC a obytné místnosti nad úrovní možného zaplavení apod.), investiční záměry realizovat tak, aby nedošlo k neúměrnému zvýšení podílu zpevněných ploch (např. parkoviště) a tudíž i ke zhoršení odtoku po proudu. Finanční toky Náklady na pořízení ÚPD hradí vždy pořizovatel plánu. Ve výjimečných situacích může MMR poskytnout na pořízení nebo změnu územního plánu dotaci. 29

Bezprostředně po povodních v roce 2002 byl odstartován Program podpory aktualizace ÚPD se zaměřením na protipovodňovou ochranu. Účelem programu bylo urychlit přehodnocování schválených územních a regulačních plánů obcí, ve kterých došlo k zásadní změně podmínek, za kterých byla původní dokumentace přijata. Hlavním cílem podpory bylo předejít nové výstavbě na pozemcích postižených povodněmi a realizovat vhodná protipovodňová opatření. V rámci tohoto programu se v letech 2003 2005 předpokládá aktualizace přibližně 200 ÚPD (z celkem 500 postižených obcí). Finanční rámec programu byl odhadnut na 60 mil. Kč. Aktuální témata po povodních 2002 kritika a potenciál změn V průběhu roku 2003 připravovalo MMR nové znění Stavebního zákona s cílem přizpůsobit územní plánování a stavební řízení změněným ekonomickým a právním podmínkám ČR. V oblasti územního plánování zavadí nový zákon větší účast veřejnosti v procesu pořizování územních plánů a reaguje na vznik krajů, kde se zřizují úřady územního plánování. Mezi hlavní cíle v této oblasti patří: usnadnit možnost změn ve využívání území v případech, kdy je pro toto území schválený územní plán, a zpřísnit podmínky pro tyto změny, kde schválený plán neexistuje, založit koordinovaný systém státní správou garantovaných informací o území a zajistit k nim přístup veřejnosti, stanovit jasná pravidla pro povolování změn ve využívání území. Zda se tyto obecně deklarované změny projeví v praktickém rozhodování o využívání území (např. v záplavových oblastech), ukáže čas. Záplavová území mělo před započetím dotačních programů Ministerstva zemědělství (Podprogram stanovování záplavových území) zpracováno asi 51 % obcí. Cílovým stavem pro orgány státní správy je dosažení podílu 75 % z celkového počtu obcí podél významných vodních toků, jelikož ostatní obce leží v pramenných částech vodních toků a v jiných místech, kde není účelné záplavová území stanovovat. Vývoj územního plánování a dynamiku změn využívání konkrétních území v současné době ovlivňují i tzv. komplexní pozemkové úpravy (dle Zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech). Jejich účelem je na základě dohody vlastníků a samosprávy nově uspořádat vlast- 30