Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a ekonomie Moderní internetové metody univerzitního vzdělávání Diplomová práce Autor: Bc. Kristina Novikova Finance Vedoucí práce: doc. Ing. Josef Palán, CSc. Praha duben, 2014
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Praze, dne 30.4.2014 Bc. Kristina Novikova
Poděkování Ráda bych poděkovala všem, kteří mi pomáhali při vypracování mé diplomové práce. Na prvním místě patří mé poděkování vedoucímu diplomové práce, doc. Ing. Josefu Palánovi, CSc., kterému děkuji za jeho připomínky, trpělivost, ochotu a všestrannou pomoc. Dále děkuji své rodině, kolegům z práce a přátelům, kteří mi při vytváření mé práce byli oporou.
Anotace Diplomová práce na téma Moderní internetové metody univerzitního vzdělávání se zaměřuje na porovnání středního a vysoké vzdělávání, a dále na popis současných vzdělávacích platforem a systémů. Cílem mé práce je posoudit efektivnost internetové vzdělávací metody. V práci se zabývám obecným pojetím vzdělávacího procesu, vzděláváním a vývojem vzdělávacích metod využívajících Internet. Dále charakterizuji jednotlivé internetové metody. Definuji pojem efektivnost a hodnotím, zda je internetová vzdělávací metoda efektivní. Klíčová slova: vzdělávání, vzdělávací systém, online studium, technologie, efektivnost. Annotation The thesis on Modern Internet Methods of University Education focuses on comparing secondary and high education and the description of the current educational platforms and systems. The aim of my work is to evaluate the effectiveness of online learning methods. In this thesis I deal with a general concept of the learning process, the education and development of educational methods that use the Internet. I also describe the various Internet methods. I define the term of efficiency and evaluate whether Internet learning method is effective. Key words: education, educational system, online learning, technology, effectiveness.
Obsah Úvod... 6 Struktura diplomové práce... 7 Cíle diplomové práce... 7 Metodika zpracování diplomové práce... 8 1. Univerzitní vzdělávání vs. střední vzdělávání... 9 1.1 Čím se líší univerzita od střední školy?... 14 1.2 Tradiční vzdělávací metody... 17 2. Současné moderní internetové metody... 24 2.1. Porovnání tří vybraných metod (Coursera, NovoEd a OpenEdX)... 37 2.1 Ochrana proti podvodům... 40 2.2 Současnost a budoucnost online vzdělávání... 43 3 Metodika zpracování... 44 4 Efektivnost vybrané internetové metody univerzitního vzdělávání... 45 4.1 Výhody a nevýhody online vzdělávání... 51 4.2 Efektivnost interaktivního online systému z pohledu studenta.... 58 4.3 Efektivnost interaktivního online systému z pohledu učitele.... 62 Závěr... 67 Seznam použité literatury... 70 Seznam grafů... 72 Seznam obrázků... 72 Seznam tabulek... 72 5
Úvod Současné světové tendence jsou charakteristické zvýšenou rolí univerzitního vzdělávání ve společnosti. Na jednu stranu podle mnoha parametrů vysoké vzdělání určuje kvalitu a úroveň života, sociální pokrok společnosti. Na jinou stranu značným způsobem ovlivňuje ekonomický růst a zvyšování konkurenceschopnosti země. Zlepšení kvality vzdělávání a efektivnosti fungování vysoké školy se stává jedním z nejdůležitějších problémů, který by stát měl vyřešit. Vývoj trhu vzdělávacích služeb výrazně zvyšuje konkurenci mezi institucemi. Toto vyvolává potřebu efektivnějšího řízení a využívání jejich materiálních, technických, lidských a finančních zdrojů. Možnost rozhodování managementu stejně, jako řešení strategických a taktických problémů vysokých škol, určuje nutnost sebereflexe vysokoškolských zařízení. Za těchto podmínek se zvyšuje význam posouzení efektivity vzdělávacích aktivit. Složitost takového posouzeníse samo o sobě spočívá v tom, že současné vysoké školy jsou státními organizacemi, které jsou ale zároveň propojeny tržními vztahy. A proto vzniká potřeba uvažování o sociálních a ekonomických efektech činností vysokých škol. Posouzení sociálně-ekonomické efektivnosti vzdělávacích činností je důležitým prvkem analýzy fungování vysokých škol. Na tom, jak jsou ekonomicky zajištěna přijímaná rozhodnutí a jak jsou potvrzena dokumenty, záleží konečný výsledek jejich realizace. Informace získané na základě takového posouzení mohou být použity na všech stadiích rozhodovacího procesu, jak při plánování, tak i při vyhodnocení výsledků provedené práce za předchozí období. Význam výzkumu moderních metod výuky využívajících internet je obrovský. Především se to vysvětluje neochotou účastníků vzdělávacího procesu se učit novým věcem. Nejsou připraveni na odehrávající se změny v vysokoškolském systému, jež vyžadují pochopení a zvládnutí moderních pedagogických a informačních technologií pro organizaci vzdělávacího procesu pomocí distančního studia. Školský zákon definuje distanční vzdělávání jako samostatné studium uskutečňované převážně nebo zcela prostřednictvím informačních technologií, popřípadě spojené s individuálními konzultacemi. Distační studium ale nemusí být samostatné, i když ve většině případů tomu tak je. O tom se pobavíme v dalších kapitolách. 6
Navíc taky působí tendence k vytvoření módy na termín "distanční vzdělávání". A proto se k němu přizpůsobují jakékoliv další formy vzdělávání. Je vidět snaha ukázat distanční studium jen jako orientaci na individuální potřeby studenta, nějaký individuálně zaměřený osobnostní rozvoj. Skutečně pedagogický obsah tohoto pojmu zajímá velmi málo lidí. Hlavní se stává obchodní stránka problému. To je důvod, proč je důležité se zaměřit na teoretické základy distančního vzdělávání. Informační a vzdělávací prostředí je systematicky uspořádaný soubor datových komunikací, informačních zdrojů, komunikačních protokolů, hardware a software a organizačně metodické zabezpečení, zaměřené na uspokojování vzdělávacích potřeb uživatelů. Charakteristickými rysy distančního studia jsou: flexibilita modularita, ekonomická efektivnost, nová role učitele, specializovaná kontrola kvality vzdělání. Aktuálnost a nedostatek vypracování teoretických základů týkajících se online vzdělávání určily téma mé diplomové práce: Moderní internetové metody univerzitního vzdělávání. Struktura diplomové práce Tato diplomová práce se skládá ze čtyř částí. V první kapitole se zabývám porovnáním středního a vysokého vzdělávání. Ve druhé kapitole popisuji jednotlivé internetové metody. V třetí kapitole shrnuji seznam veškerých použitých metod pro zpracování poslední části o posouzení efektivnosti vybrané internetové metody. Cíle diplomové práce Cílem práce je posouzení efektivnosti vybrané internetové metody univerzitního vzdělávání. Předmět studie: interaktivní online studium, distanční studium, studium přes Internet. Předmět výzkumu: online vzdělávání a používané metody. Hypotéza: interaktivní online výuka je účinnější než klasická denní forma vzdělávání. 7
V souladu s cílem a hypotézou diplomové práce byly definovány následující dodatečné cíle této práce: popsat moderní internetové metody univerzitního vzdělávání, definovat pojem "efektivnost", identifikovat výhody a nevýhody online vzdělávání, posoudit efektivnost interaktivního online studia z pohledu studenta, posoudit efektivnost interaktivního online studia z pohledu učitele (profesora) posoudit efektivnost interaktivního online studia ve srovnání s klasickou výukou. Metodika zpracování diplomové práce Pro zpracování této práce byly použity metody sběru dat a informací. Jelikož neexistuje téměř žádná literatura uceleně zkoumající problematiku online vzdělávání jako životaschopný interaktivní a účelný systém, vycházela jsem taky ze svých vlastních zkušeností. Z důvodů rozšíženého množsví různých vzdělávacích platforem byl sběr informací jednou z nejdůležitějších metod zpracování. Těžištěm získaných informací byly články z různých výzkumů a výňatky z disertačních prácí zabývajících touto problématikou. Velkou pomocí taky byly taky následující metody: studium literatury, analýza, syntéza a metody teoretického zobecnění. 8
1. Univerzitní vzdělávání vs. střední vzdělávání Především se pokusíme zjistit, v čem spočívá rozdíl mezí střední školou a vysokou školou, tj. univerzitou. Začneme tím, čím se zabývá učitel a čím profesor. Samozřejmě se jedná o předávání informací a znalostí. Ten a ten druhý předávají svým studentům znalosti, které mají. Kromě toho, budují ideologii a vytvářejí jakési intelektuální normy u studentů. Tímto jejich podoba končí a začínají rozdíly. Podle Balackého 1 rozdíl mezí středoškolským učitelem a vysokoškolským profesorem se spočívá ve formě podání znalostí a odráží konfrontaci mezi pedagogikou a odbornou přípravou. Vysvětlíme to. Kdo je pedagog a na co ho potřebujeme? Jedná se o člověka, který pracuje s dětmi, ne dospělými lidmi. Z toho následuje, že je to člověk, který má větší schopnost se adaptovat na konkrétní dítě, se kterým pracuje. Adaptuje se proto, aby zjistil, jaké slabé a silné stránky má student. Zatím pomocí pedagogických přístupů neutralizuje jeho slabé stránky a aktivuje silné stránky osobnosti studenta. Díky tomu se učiteli daří nacpat standardní znalosti do mozku nestandardního studenta. Na otázku, zda takové lidi potřebujeme, zní zcela jasná odpověď: ano. Ještě Arthur Schopenhauer ukázal ve svém dílu Svět jako vůle a představa (1998), že člověk je souhrnem intelektu a vůle. Ale jde o to, že dítě ještě není člověkem. Nemá rozvinutý intelekt ani vybudovanou vůli. To všechno se teprve vytváří, nachází se ve fázi formování. Rolí pedagoga je pak zabezpečení podmínek, za nichž se vůle a intelekt dítěte vybudují beze zbytečných překážek. V opačném případě riskujeme mít neplnohodnotnou osobnost bez vůle. Takový výsledek nepotěší ani rodiče, ani stát. Co se týče univerzitního vzdělávání, má také svá specifika. Podle našeho názoru, profesor je člověk pracující s dospělými lidmi, kteří už představují osobnosti. A když je to pravda, tak se profesor nemusí adaptovat na své posluchače, ale posluchači by se měli adaptovat na něho. Profesor by pak měl zadávat intelektuální, odbornou a tvořivou úroveň, kterou by nasměroval studenty. Teď by se studenti měli snažit podobat svému profesorovi a díky tomu růst a rozvíjet své intelektuální a volní vlastnosti. Misí profesora je předat další generaci soubor 1 http://www.kapital-rus.ru/index.php/members/author/5/ 9
znalostí, které získal osobně. Právě v úrovni odborných dovedností se projevuje talent univerzitního profesora. Na otázku, zda takové lidi potřebujeme, také zní zcela logická odpověď, že ano. Díky ním se vytváří skupina budoucích odborníků, kteří budou schopni vytvářet něco nového a tím zabezpečovat sociální a technologický pokrok. V opačném případě se společnost bude pomalu ve všech směrech degradovat. Tak není těžké přeměnit společnost lidí, kteří nic neumějí a nic nechtějí. Tahle varianta taky neodpovídá představám státu, proto se vzdělávání všude má podporu státu a stojí velké peníze. Když to všechno shrneme, tak středoškolský učitel (pedagog) není nosičem velkých znalostí a nevytváří je, ale umí předávat poměrně jednoduché a standardní znalosti posluchačům (dětem), což není lehký úkol. Univerzitní profesor naopak je nosičem obrovského množství odborných, složitých a originálních znalostí, jejichž část vytváří v průběhu své odborné činnosti. Jeho cílem je naučit poměrně standardní studenty nestandardním znalostem. Tím pádem se ve škole učitel adaptuje na své posluchače a na univerzitě se posluchači adaptují na profesora. Vzhledem k tomu se ve škole jedná o adaptaci přímou a na univerzitě opačnou. Výše zmíněné názory se zdají jako očividné, ale málokdo o tom mluví. To svědčí o tom, že si lidé špatně uvědomují rozdílů mezi střední a vysokou školou. To se potvrzuje tím, že občas profesoři se přizpůsobují svým studentům a snaží se jim nějakým způsobem donést probíranou látku. To se cení a studentům se moc líbí, ale je to v rozporu s posláním profesora. Ve dnešním systému vzdělávání se kryje metodologická chyba, která se spočívá v nesprávném chápání rozdílů mezi střední a vysokou školou. Vysvětlíme to také. Školský zákon definuje sekundární vzdělávání takto: Střední vzdělávání rozvíjí vědomosti, dovednosti, schopnosti, postoje a hodnoty získané v základním vzdělávání důležité pro osobní rozvoj jedince. Poskytuje žákům obsahově širší všeobecné vzdělání nebo odborné vzdělání spojené se všeobecným vzděláním a upevňuje jejich hodnotovou orientaci. Střední vzdělávání vytváří předpoklady pro plnoprávný osobní a občanský život, samostatné získávání informací a celoživotní učení, pokračování v navazujícím vzdělávání a přípravě pro výkon povolání nebo pracovní činnosti. 2 2 Zákon č. 561/2004 Sb., 57, o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). 10
Střední škola musí zamezit hromadné selekci, která vzniká kvůli odlišným výchozím životním podmínkám jedinců. Právě škola dává nějaké minimum každému studentovi. To mu pak umožňuje vstoupit do světa a konkurovat s ostatními za stejných podmínek. V tomto smyslu škola jakoby posouvá přirozený výběr do budoucna, na pozdější dobu. A proto mechanismus středoškolského vzdělání má humanistický a antiselektivní charakter. Právě proto studenta na gymnáziu nevylučují rovnou ze školy za neplnění úkolů, ale dávají mu možnost napravit situaci (například, opravit test nebo odevzdat nějakou samostatně vypracovanou práci) za nějakou odvedenou na to dobu. Na vysoké škole je to úplně jinak. Vysokoškolské vzdělávání není povinné. A proto samo o sobě vystupuje v roli sociálního filtru, v němž se provádí selekce. Tam už nejsou žádné úlevy a nejsou pedagogové, kteří se přizpůsobují ke každému studentovi. Tam jsou jen požadavky, které se musí splnit, a normy, které je potřeba dodržovat. V opačném případě je člověk vyloučen ze systému. Lepší studenti se naopak posouvají po sociálnímu žebříčku. Následně mezi absolventy vysokoškolského studia vzniká konkurence za místo na trhu práce, což vede k vytvoření mnohavrstevného konkurenčního prostředí. Když shrneme výše řečené, můžeme konstatovat, že střední škola provádí standardizaci a unifikaci žáků, při tom je připravuje k pokračování ve studiu složitějších témat a problémů. Univerzitní systém provádí výběr subjektů, kteří budou schopni se posunout odborně dopředu prostřednictvím vstřebávání nových a složitějších znalostí. Pokud se tento mechanismus naruší, pak celý sociální systém dává globální selhání. Výrazná nápomoc slabým studentům, kteří principiálně nejsou schopni a připraveni k osvojení nových specifických znalostí a povolání, tlumí informační signály, které slouží směrovačem mezi odborníky vyšší kvalifikace. To de facto znamená umělé omezení přírodního výběru na přechodné etapě a tvarování chaotických pohybů na trhu práce. V budoucnu to brzdí sociální a technologickou evoluci. V Evropě se tendence snižování kvality studia částečně eliminuje flexibilitou vzdělávacího systému. Například ve Francii se přijímání studentů provádí s velkou zásobou s tím, aby již po prvním roce studia 80% studentů mohlo být vyloučeno. Zajímavé je to, že například pro americké univerzity platí trochu odlišný systém. Bez žádného váhání přijímají kohokoliv se středoškolským vysvědčením a pak dávají možnost získat znalosti, které nemá, a tím dosáhnout požadované úrovně. Tím pádem vysoké školy 11
doučučují studenty a tím kompenzují mezery, získané na střední škole. Vysoké školy nevidí na tom nic zvláštního, protože to dělají taky pro sebe, univerzity na tom mají zájem. Samozřejmě by rozdíl mezi střední a vysokou školou měl být obrovský. Tady se myslí seznam předmětů vyučovaných na střední a vysoké škole. Cílem střední školy je poskytnout široký přehled znalostí (ne vždy jen základů) svým studentům. Dokonce zjišťuje reálné schopnosti a dispozice každého ze studentů. To je bezesporu nutné pro osobnostní rozvoj a stanovení své životní cesty, kterou si student sám vybere. Cílem vysoké školy je poskytnout studentům odborné znalosti podle vybrané specializace. Studium obecných předmětů by mělo být spíše úlohou gymnázia než univerzity. Střední škola představuje základní bázi člověka jak intelektuální, tak morální. Vysoká škola pak umožňuje tyto vlastnosti rozvíjet v odborném zaměření. Na univerzitě se student potkává s reálnými problémy, které musí řešit použitím získaných znalostí ze střední školy. A pokud je student zainteresován na získání nových znalostí, dovedností a obecně na odborném vzdělání, pak pro něj neexistují žádné překážky, aby toho dosáhl. Podle současného významného futurologa Tofflera 3, jedním z nejdůležitějších megatrendů dnes je proces představující kombinaci výroby a spotřeby. Jeho podstatou je to, že spotřebitel se zapojuje do cyklu výroby a realizace a tím zabezpečuje úspory na práci. Účinky toho jsou běžné. Klasickým příkladem je supermarket, za předpokladu, že koš na kolečkách nahrazuje prodavače. Skenovací zařízení umožňují vybírat peníze z kreditní karty a platit kartou, což nahrazuje pokladní a videokamery umožňují snížit počet pracovníku bezpečnostní služby. Výše uvedený příklad není překvapením, zatímco něco podobného ve vzdělávání ještě není pravidlem. Mezitím se tento trend zde začíná projevovat. V systému vysokoškolského vzdělávání již dávno existuje metodologický problém. Nikdo si nechce psát monotónní přednášky. Učení se podle takovýchto poznámek je poněkud nepříjemné. Jeden předmět může přednášet více profesorů, ale každý z nich přednáší dle svého a občas je nemožné jejich výklady kombinovat. Některé dokonce vyžadují od student umět jejich scripta nazpaměť. Stejně tak každý z nich může vyžadovat přípravu podle jejich vlastních skript, což zase studenta omezuje ve výběru kvalitní a relevantní literatury atd. Mezitím se počet studentů zvyšuje. 3 TOFFLER, Alvin. The third Wave. Toronto: Bantam Books, 1981. xv, 537 s. ISBN 0-553-22635-5. 12
Řešení je, kupodivu, neskutečně jednoduché. Spočívá v tom, že bychom mohli nahradit některé profesory moderními výukovými materiály, které by zahrnovaly dobře zpracované osnovy, programy a učebnice, testy na počítačích a semestrální práce. Proč by se přednášel ten stejný materiál každý rok, když můžeme to všechno shrnout do kompaktní manuálu? Proč bychom najímali spoustu neschopných profesorů, když všichni z nich mohou být nahrazeny párem dobrých učebnic? Je v tom ale problém. 1) Opravdu dobrých učebnic je stále málo a jen málokdo chce je psát souběžně s velkým úvazkem na univerzitě. Specializace profesorů by měla být jednoznačně stanovena:buď přednášet, nebo psát knihy. Kombinace těchto dvou postupů je velmi komplikovaná. 2) Tradiční systém vzdělávání klade důraz spíše na zatížení profesorů, než na jejich metodickou práci. Peníze se platí za odvedené přednášky, ne za učebnice. 3) V myslích správců a úředníků je zakořeněna mylná představa, že profesor je spíše učitelem, než odborníkem. V důsledku toho musí mluvit (tj. učit) namísto toho, aby psal (tj. vytvářeltištěný produkt). Řešením je to, že veřejné a soukromé vysoké školy již začali financovat vytvoření výkonové báze studijního procesu. Na to jsou nutné peníze a není třeba se bát do toho investovat, protože v budoucnu se to jeví jako úspora na lidské práci profesorů a zvýšování rentability univerzity. Postupně se mnoho vysokých škol začíná využívat dálkové a distanční formy studia. Nepotřebují velký počet učeben, ani profesorů, stačí jen maximalně dobré metodické zabezpečení. Díky tomu jim pak stačí jen několik hodin konzultací s profesory a odevzdání testových zadání. Západní univerzity se více a více zapojují distanční studium. Myslejí si, že takové formáty studia mají mnoho výhod, problém spočívá jen v realizaci. Pravděpodobně za nějakou dobu v časovém horizontu zhruba 15-20 let vysokoškolský systém bude fungovat na principu supermaketu. Vysoké školy budou mít velký počet profesorů, omezený počet administrativních pracovníků a obrovskou zdrojovou základnu včetně odborné elektronické knihovny. Papírové a elektronické publikace vytěsní živé profesory. Zatím slabou stránkou tohoto nového systému jsou velmi omezené investice do této oblasti a nedostačující management. 13
Zatím není dost peněz na přeměnu současných univerzit v hromadný systém online vzdělávání, protože je málo investorů, kteří by byli ochotni do toho jít. Nicméně přechod soukromých vysokých škol na vzdělávání pomocí internetových metod je již předurčen. Kdo dřív to pochopí, ten si vydělá v nové vzdělávací ekonomice. Samozřejmě dojde k propuštění některých profesorů. Ale díky tomu, že nebudou učit na univerzitách, by mohli pracovat na nížších vzdělávacích stupních, např. na středních školách. Tím by se zvýšila přínostnost a kvalita přípravy na vysokoškolské studium absolventů středních škol. Zachování té kvality je jen na profesorovi. A je dost pravděpodobné, že se budou snažit proces výuky stále zkvalitňovat díky velkému konkursu na volná místa. 1.1 Čím se líší univerzita od střední školy? 4 Ve škole se sledují pravidla Na univerzitě se přebírá odpovědnost Rozvrh je sestavován třetí osobou. Pro zapojení do volitelných kurzů (předmětů, extra aktivit) musí student mít souhlas vedení školy. Student se může spolehat na rodiče nebo učitele, že mu připomenou o jeho povinnostech ve škole a že mu pomohou stanovit priority. Student nemusí vědět úplně všechno o veškerých formálních záležitostech týkající se úspěšného dokončení školy. Studentovi se říká, co má dělat a když to dělá špatně, tak větsinou je opraven nebo na to upozorněn. Skupiny jsou větsinou malé, 20-30 studentů. Rozvrh si nastavuje student sám. Student si musí vybrat, které kurzy bude navštěvovat a jakých aktivit se bude účastnit. Student si musí sám sledovat své povinnosti a stanovovat priority. Musí prijímat morální a etická rozhodnutí, se kterými se do teď nesetkával. Povinnosti studenta jsou koplexní a složité. Líší se rok od roku. Očekává se, že student ví, co jej čeká a co všechno musí udělat pro úspěšné absolvování. Student bere na sebe zopovědnost za to, co dělá a co nedělá, a taky za důsledky svých rozhodnutí. Skupiny mohou mít 100 studentů nebo i více. 4 http://www.eng.mcmaster.ca/eng1/comparison.html 14
Studentovi se říká, co si má přečíst nebo připravit, z jakých zdrojů čerpat. Učitelé kontrolují všechny domácí úkoly a sledují pokroky studenta. Učitelé připomínají studentům o neodevzdaných domácích úkolech. Učitelé nabízejí konzultace v případě, že vídí, že student potřebuje pomoc. Učitelé jsou často k dispozici pro řešení jakýchkoliv problémů do, během a po vyučování. Učitelé jsou vyučeni pedagogickým metodám v předávání znalostí studentům. Učitlelé poskytují informace studentům, pokud chyběli. Učitelé znázorňují materiál pro lepší vnímání a pochopení látky z učebnice. Učitelé často píšou veškéré informace na tabuli, které by studenti měli opsat do sešitů. Je to na stundentovi, co si bude číst. Přednášky jsou postaveny na tom, že student už má nějaký přehled v probírané problematice. Profesoři ne vždy kontrolují domácí úkoly, ale očekávají, že student bude schopen zvládnout stejné úkoly u závěrečných testů (zkoušek). Profesoři neupozorňují na neodevzdané úkoly. Profesoři jsou otevřené a rádi pomohou, ale očekávají, že v případě potřeby se na ně student obrátí sám. Profesoři (až na výjimky) jsou k dispozici jen v konzultačních hodinách. Profesoři jsou vyškoleni jako odbornícive svých specifických výzkumných oblastech. Profesoři očekávají, že student dostane poznámky od svých spolužáků. Profesoři nemusí sledovat podle učebnice. Mohou poskytovat nějaké ilustrace a podávat informace navíc nebo provádět diskuzi na probírané téma. Profesoři mohou přednášet nonstop, přičemž očekávají, že si student udělá poznámky z toho nejdůležitějšího. Informace zapsané na tabuli jsou většinou jen doplněním. 15
Učitelé propojují znalosti s fakty, občas malují vazby a provázejí studenty v průběhu celého myšlenkového procesu. Učitelé často upozorňují na důležité termíny. Učitelé sledují docházku každého studenta ve třídě. Testy se provádějí často a z malého množství materiálu. Opravené testy jsou často k nahlednutí. Učitelé často přizpůsobují termíny testů, aby se zamezilo veškerým problémům se školními akcemi. Učitelé provádejí opakování před testem, aby upozornili studenty na ty nejdůležitější body. Zvládnutím testů se většinou rozumí pochopení postupu řešení typických úloh podle naučeného algoritmu řešení. Profesoři očekávají od studenta, že popřemýšlí nad tématem a shrne a spojí nezávislá témata. Profesři očekávají, že si student přečte, uloží a prozkoumá syllabus kurzu, ve kterém je konkrétně uvedena náplň kurzu, termíny a veškeré požadavky, které jsou nezbytně nutné pro úspěšné absolvování předmětu. Profesoři nemusí sledovat docházku, ale dávají si pozor na ty, kdo chodí a kdo ne. Testy bývají zřídka a většinou zahrnují velké množství materiálu. Student si musí sám vybrat materiály pro přípravu na test. Obvykle se provádějí pouze 2 nebo 3 testy za semestr. Student zřídka má možnost se podívat do opraveného testu. Je to možné jen na požadání. Termíny zkoušek se vypisují bez ohledu na požadavky z jiných kurzů nebo další aktivity. Profesoři neprovádějí opakování učiva. Rádi to udělají jen v případě, že student přijde v konzultačních hodinách s předem připravenými otázkami. Zvládnutí testů se vnímá jako schopnost aplikovat v praxi to, co se student naučil. Hodnotí se schopnost řešit nové typy problémů. 16
Známky se dávají podle provedené práce. Důsledně zpracované domácí úkoly mohou zvýšit studijní průměr, i když výsledky testů byly nízké. Extra aktivity a vypracování projektů navíc taky mohou zvýšit studijní průměr. Úvodní (vstupní, rozřazovací) testy nesmí nepříznivě ovlivnit konečnou známku, obzvlášť když se nepovedly. Student prospěl, dokud má známky ze všech předmětů 4 až 1. Počítá se snaha studenta. Proto jsou kurzy koncipovány tak, aby bylo možné odměnit studenta za snahu. Známky se nedávají podle provedené práce. Známky z testů a hlavních úkolů tvoří výslednou známku na konci kurzu. Účast v extra aktivitách, většinou mluvení, nemůže zvýšit studijní průměr z předmětu. Student si musí dát pozor na první testy, protože obvykle naznačují, co se bude od studenta požadováno. Kromě toho tvoří značnou součást výsledné známky. Prvními výsledky student může být dokonce šokován. Student prospěl, dokud má známky ze všech předmětů 3 až 1. Tady 4 už nestačí. Počítají se výsledky. Snaha studenta a ochota profesorů pomoct studentovi prospět nijak neovlivní jeho konečný výsledek a známku. 1.2 Tradiční vzdělávací metody Je zřejmé, že budování budoucího specialisty probíhá v učebnách vysoké školy. Náročný proces přípravy personálu se zakládá na metodách vzdělání, na jejichž stupni efektivnosti závisí úroveň kvalifikace budoucího absolventa. Tradiční metodika předpokládá komunikaci mezi učitelem a studentem, stálou kontrolu průběhu studia ze strany vyučujícího, kontrolu zvládnutí probírané látky. Jinými slovy konečný výsledek tohoto dialogu záleží na správných řešeních následujících úloh: Stanovení cíle,budování motivace pro studenta a kontrola znalostí. Poskytnutí materiálu s konkrétním obsahem (přednášky) a jeho interpretace (cvičení). Přičemž učitel navíc řeší metodické zpracování studijních materiálů. Tento model studia má direktivní charakter. V direktivním modelu výsledek studia se považuje jako přenos hromady znalostí díky racionální organizaci obsahu studijního progresu, 17
když probíhá jednostranný dialog, kde v roli iniciátora toku informací vystupuje učitel. Při tom reprodukce získaných informací je pouze mechanické: aktivita studenta a zájem o přůběh studia jsou teméř nulové. Na základě nových informačních a pedagogických technologií a metod vzdělávání je možné radikálně změnit roli učetele, udělat z něj nejen nosiče znalostí, ale vedoucího, iniciátora samostatné tvořivé práce studenta. Dokonce by učitel mohl vystupovat v roli přůvodce oceánem rozmanitých informací, který pomůže studentovi samostatně vyhledat kritéria a způsoby orientace při hledání racionálního obsahu v bezdně informačního toku. Řečeno jinak, v dnešních podmínkách rozvoje trhu vzdělávacích služeb a požadavků doby informačních technologií vzdělávací metody by měly zahrnovat direktivní a moderní, novátoský, interaktivní model vzdělávání. Interaktivní model je orientován na nutnost dosažení pochopení předávaných informací. Samotný proces předání informací je postaven na principu vzájemné interakce učitele a studenta. Předpokládá totiž větší aktivitu studenta, jeho kreativní переосмысление získaných informací. Všimněme si, že oba ty zkoumané modely vzdělávání mají jak své výhody, tak nevýhody. Základní kritéria direktivního modelu: přesnost, určitost, pravdivost obsahu (tohle předpokládá velký objem přednášek); závěrečná kontrola, samostudium v mimovýukové časy, písemné práce a úkoly nejsou. Základní kritéria interaktivního modelu: možnost neformální diskuze, volné výkládání látky, menší množství přednášek, ale naopak větší počet cvičení a seminářů, iniciativa studenta, skupinové domácí úkoly, které vyžádují spolupráci spolužáků, stálá kontrola v průběhu studia, písemné práce a úkoly. Bylo by chybou se držet nějakého jednoho modelu. Rozumně by bylo kombinovat ty dva modely pro dosažení efektivity a kvality učebního procesu. Systém vysokoškolského vzdělávání v podmínkách tržní ekonomiky jako jednu z priorit pro úspěšné řešení problémů přípravy kvalifikovaných pracovníků vymezuje princip uvažující zájmy studenta. Tím pádem na učitele jsou kladeny požadavky zpracování a zavádění takových приемов a metod vzdělávání, které by byly zaměřeny na aktivaci tvořivosti studenta a jeho ochotu se učit. Při tom by se měla řešit pedagogická stránka problému tvarování osobnosti občana republiky a jeho hodnotové orientace, jelikož proces studia na VŠ je hlavní součástí vzdělávacího procesu 18
každého člověka. A proto v závislosti na tom, jak silně je student zapojen do procesu studia, v konečném výsledku bude záležet úroveň jeho vzdělanosti a inteligence ve všech slovasmyslech. Kromě toho globální informatizace moderní společnosti taky podstatně ovlivnila vzdělávací proces, systém vysokoškolského vzdělání v republice, a taky vyžádala radikální změny v studijních metodikách. Tím pádem reorganizace vysokoškolského systému předpokládá jako startovou bázi přechod k takovým vzdělávacím metodám, které jsou postaveny na kontruktivním a operativním přístupu místo tradičního lineárního, když se v procesu studia se znalosti předávali podle principu čím víc, tím líp. Tento paradigmální posun v systému vysokoškolského vzdělávání, předpokládající inovaci moderních pedagogických technologií, už existije. Moderní vzdělání musí odpovídat reálných potřebám a mezinárodním standardům. Podíváme se na základní aspekty možného použítí moderních vzdělávacích metod v oblasti vysokoškolského vzdělávání. V rámci mé diplomové práce se podíváme na interaktivní vzdělávací metody, které zahrnují: 1. metodu problémného výkladu 2. prezentace 3. diskuze 4. case-study 5. práci ve skupinách 6. brainstorming 7. metodu kritického myšlení 8. soutěže 9. mini-výzkumy 10. manažerské hry 11. hry podle rolí 12. metodu Insert metodu individuálních poznámek, kdy studenti si píšou 10 minutové asociativní eseje. 13. metoda rychlého dotazníku (dotaz-odpověď) 14. metoda anketování a další. 19
Jednou z nejefektivnějších metod aktivace procesu studia se považuje metoda problémového výkladu. Při takovém přístupu přednáška se stává podobná diaglogu, učení imituje proces zkoumání (na začátku přednášky se vymezí několik klíčových pojmů vztahujících se k tématu, výklad se provádí podle principu samostatné analýzy a shrnutí studijního materiálu studenty). Tato metoda dokáže zaujmout studenta, zapojit ho do studijního procesu. Rozpory vědního poznání se rozkrývají pomocí formulování problému. Studijní problém a problémová situace jsou základními strukturnými komponentami problémového studia. Před zahájením určitého tématu se studentům stanoví problémová otázka nebo úloha na řešení nějakého problému. Tím vlastně profesor stimuluje vyřešení problému a taky zamezuje výskytu rozporu mezi předem stanoveným jeho chápáním a požadovanými znalostmi studenta. Efektivnost této mětody je v tom, že jednotlivé problémy mohou být vzneseny studenty. Hlavní úspěch této metody je v tom, že profesor požaduje od posluchačů samostatné řešení stanoveného problému. Organizace problémového studia je dost složitá a vyžaduje značné přípravy lektora. Ale při prvních krocích zavedení této metodiky lze ji použít jako doplněk k již dříve vypracovaným přednáškám a cvičením. Další efektivní metodou lze jmenovat case-study neboli metodu studijních konkrétních situací. Hlavním pojmem této metody je pojem situace, tj. množiny proměnných, kdy výběr jakékoliv z nich ovlivňuje konečný výsledek. Zásadně se odmítá existence jediné správné odpovědi. V dané metodice student se musí samostatně rozhodovat a odůvodňovat svá rozhodnutí. Tato metoda se začala využívat ještě na začátku 20. století v oblasti práca a mediciny. Velkou roli měl Harvard v šiření této metodiky. Zejména tam byly vypracované první case-study pro výuku studentů business disciplinám. Podle tvůrců metoda case-study je to taková metoda, kdy studenti a učitelé aktivně diskutují a řeší konkrétní situace a business úlohy. Tyto situace jsou většinou popsány v papírové podobě a sestaveny podle reálných faktů. Studenti je čtou, zkoumají a provadí analýzu pomocí společných diskuzí. Tyto případy představují kostru diskuze řízené učitelem. Proto metoda case-study zahrnuje taky výjimečný druh materiálů a výjimečné postupy použití těchto materiálů ve výuce. Jak tvrdí západní vědci (profesoři na vysokých školách), celkově metoda studijních konkrétních situací umožňuje: 1. správně rozhodovat v podminkách nejistoty 2. sestavovat algorytmus rozhodování 3. ovládnout dovednosti zkoumání situace 20