Ruské letadlové lodě Sovětský svaz nikdy nepřikládal námořnictvu takový význam jako Spojené státy. Není proto divu, že konstrukci letadlových lodí věnoval poměrně malou pozornost a daleko více se soustředil na balistické rakety. Ruské letadlové lodě mají navíc odlišnou koncepci než ty americké kromě letadel nesou i těžké zbraně a jsou určeny spíše pro námořní bitvy. Sovětský svaz měl po celou dobu studené války jinou globální strategii než USA a totéž platí i pro dnešní Rusko. Mezi ruskými zbraněmi mají největší význam mezikontinentální balistické střely a nejdůležitější zbraní námořnictva jsou ponorky s těmito střelami. Naproti tomu Spojené státy sázejí na bojové skupiny letadlových lodí, jež mohou efektivně zasahovat kdekoli na světě a ovládat moře, zemi i vzduch. Rusko sice také stavělo letadlové lodě, ale nikdy je nepovažovalo za prostředky globální dominance. Byly určeny zejména pro podporu raketonosných ponorek, obranu ruského pobřeží a vedení námořní bitev. Nesmělé začátky Historie ruských letadlových lodí se začala psát už před 2. světovou válkou. Souběžně s vlastními vývojovými pracemi si vláda SSSR v roce 1937 objednala u americké firmy Gibbs and Cox několik vojenských lodí, mezi nimi i letadlový nosič Projekt B. Mělo jít vlastně o hybrid bitevní a letadlové lodě, neboť kromě 36 letadel měl nést i mohutnou výzbroj včetně 12 kanonů ráže 406 mm. Po německo-sovětské invazi do Polska v roce 1939 americké loděnice od smlouvy odstoupily, i když výzkumy v SSSR běžely dál. V roce 1945 získal Sovětský svaz nedokončenou německou letadlovou loď Graf Zeppelin. Němci zastavili její stavbu kvůli nepříznivému vývoji války a posádka ji potopila na mělčině v přístavu Štětín. Krátce po válce byla vyzdvižena a odtažena do SSSR. Rusové ji dva roky studovali a zvažovali, že ji dokončí, modernizují a zařadí do služby pod názvem Rodina, ale nakonec ji využili jako cvičný cíl a 18. června 1947 ji potopili v Baltském moři. Po druhé světové válce se objevila řada návrhů letadlových lodí, ale zlom nastal až koncem 50. let, kdy USA zařadily do služby ponorky třídy George Washington s balistickými raketami schopnými ohrozit SSSR. Proto se objevil návrh speciálních protiponorkových křižníků, jejichž hlavním úkolem mělo být vyhledání a zničení amerických ponorek. Byl schválen roku 1958 jako Projekt 1123 Kondor a jeho realizace připadla Něvské strojírenské konstrukční kanceláři (NPKB), která od té doby projektovala všechny ruské letadlové lodě. Stejně tak místo stavby zůstalo stejné Nikolajevské loděnice na Ukrajině. Stavba prvního plavidla jménem Moskva začala roku 1962 a za tři roky následoval druhý kus jménem Leningrad; plavidla vstoupila do služby v letech 1967 a 1969. Šlo opravdu o výlučně protiponorkové lodě. Na palubách nesly 14 vrtulníků Ka-25PL Hormone (testovaly se i modernější Ka-27 Helix). Pro ničení ponorek sloužilo deset 533,4mm torpédometů, dva vrhače hlubinných bomb RBU-6000 a jedno dvojité odpalovací zařízení (OZ) pro raketová torpéda 82R systému RPK-1 Vichr s jadernou hlavicí (kód NATO SUW-N-1 nebo FRAS-1). Protivzdušnou obranu zajišťovaly dva dvouhlavňové kanony AK-725 ráže 57 mm a dvě dvojitá OZ pro protiletadlové řízené střely V-611 Štorm (SA-N-3 Goblet). Pro zajímavost, Štorm byla první sovětská protiletadlová střela, která byla od počátku vyvíjena jako námořní (tj. nevycházela z pozemního modelu). Naděje jménem Jak-38 Plánovala se i stavba třetí lodě (kus 1123.3) jménem Kijev, která měla být poněkud větší a měla nést více vrtulníků. Avšak tehdy už se ukazovalo, že jednoúčelové protiponorkové křižníky mají řadu nedostatků. Především to, že jejich vrtulníky nemohly zajistit vzdušnou ochranu flotily. Bylo třeba postavit takové lodě, které by umožnily operace letounů s pevným
křídlem. Vhodným kandidátem se zdál být letoun Jak-38 Forger s kolmým startem (ATM 6/2004), který se objevil v 60. letech. V roce 1968 byl proto schválen vývoj letadlových křižníků Projekt 1143 Krečet. Stavba prvního z nich začala roku 1970 a další plavidlo následovalo v roce 1972. Do služby vstoupily v letech 1975 a 1978 pod názvy Kijev a Minsk. Tentokrát už šlo o skutečné letadlové nosiče se širokými palubami, z nichž operovalo dvanáct letounů Jak-38 a okolo dvaceti vrtulníků Ka-25 Hormone nebo Ka-27 Helix. Většina patřila mezi protiponorkové, ale používaly se také Ka-25C s radiolokátory pro navádění protilodních střel za horizont. Z hlediska leteckých operací byly letadlové lodě této třídy srovnatelné s plavidly britské výroby (Invincible, Illustrious a Ark Royal), ale významně je předčily ničivou silou. Jejich výzbroj tvořila především čtyři dvojitá OZ pro nadzvukové protilodní střely 4K80 systému P-500 Bazalt (SS-N-12 Sandbox) s doletem až 550 km. Stejně jako u Projektu 1123 bylo použito deset 533,4mm torpédometů, jedno dvojité OZ pro raketová torpéda 82R a dva vrhače hlubinných pum RBU-6000. Obranu proti útoku ze vzduchu opět zajišťovaly střely V-611 Štorm, dále dvě dvojitá výsuvná OZ pro střely 9M33 Osa-M (SA-N-4 Gecko), osm 30mm rychlopalných kanonů AK-630 (ATM 5/2004) a dva dvouhlavňové 76mm kanony AK-726. Velení sovětského námořnictva bylo zpočátku nadšeno, ale jeho optimismus brzy opadl. Letouny Jak-38 totiž výrazně zaostávaly za svými západními protějšky v rychlosti, doletu i nosnosti zbraní, navíc byly neúnosně poruchové. Postupně převládl názor, že pokud se chce námořnictvo Sovětského svazu alespoň částečně vyrovnat síle amerického námořnictva, musí ihned zahájit stavbu velkých letadlových lodí s jaderným pohonem. Projekty Orel a Sovětský svaz Hlavními zastánci této myšlenky v sovětském vedení byli minstr obrany maršál Grečko a ministr lodního stavitelství Butoma. Trvali na tom, že Spojené státy mají díky letadlovým lodím obrovskou výhodu, protože mohou provést konvenční úder kdekoli na světě. Sovětský svaz sice měl jistý náskok ve vývoji balistických raket, ale jejich použití by automaticky znamenalo globální jadernou válku. Měli i podporu Leonida Brežněva, který chtěl (na rozdíl od Chruščova) vzdorovat Spojeným státům pomocí jejich vlastních zbraní. Naopak hlavním oponentem letadlových lodí byl maršál Ustinov, který v Ústředním výboru Komunistické strany Sovětského svazu zodpovídal za vojenské záležitosti a hájil Chruščovovu tezi, že SSSR by měl udržovat nadvládu v oboru balistických raket. V roce 1972 schválila sovětská vláda Projekt 1160 Orel, což měl být plnohodnotný nosič s jaderným pohonem, schopný poskytovat základnu asi 70 letounům. NPKB pak navrhla letadlovou loď, která se podobala americké třídě Kitty Hawk. Měla mít úhlovou palubu a čtyři parní katapulty pro letouny MiG-23K a Su-24K, což byly palubní (Korabelnyj) obměny pozemních bojových letounů. Kancelář Berijev navíc chystala speciální námořní hlídkový letoun P-42 Garpun. Stavba Orla ale nikdy nezačala, mimo jiné i proto, že Sovětský svaz neměl zkušenosti s konstrukcí tak velkých lodí. Maršál Grečko se však nevzdával a NKPB v roce 1973 přišla s návrhem poněkud menší lodě Projekt 1153 Sovětskij Sojuz. Měla mít dva katapulty a z její paluby měly operovat stroje MiG-23K a Su-25K, k nimž se měl později připojit Su-27K. Stavba této lodi byla zahájena v roce 1974, ale za tři roky byla opět zastavena, protože přestavba MiG-23 na námořní letoun se neúměrně protahovala a navíc se objevily problémy s vývojem parních katapultů. Loď byla dokončena z 50 % a byla zakonzervována až do roku 1981, kdy se rozhodlo o jejím dalším využití. Byla dokončena v roce 1988 pod jménem Ural (Projekt 1941 Titan) a stalo se z ní komunikační plavidlo. Později byla zakotvena u pobřeží Tichého oceánu, kde její dva jaderné reaktory sloužily jako plovoucí elektrárna pro pobřežní město. Pokusný mezistupeň: Gorškov
Po zrušení Orla bylo rozhodnuto o stavbě třetí a čtvrté lodi Projektu 1143. Třetí (1143.3) se začala stavět v roce 1975 a do služby vstoupila za sedm let jako Novorossijsk. Byla mírně větší, mohla nést více letadel a neměla torpédomety. Místo střel Osa-M měla nést střely 9M331 Kinžál (3M95 Klinok, SA-N-9 Gauntlet), tj. námořní verzi pozemního systému Tor. Na palubě měly být dvě skupiny po šesti revolverových OZ (podle jiných zdrojů tři skupiny po čtyřech OZ), z nichž každé mělo obsahovat osm raket (celkem 96). Kvůli zpoždění však nakonec nebyly instalovány a loď nenesla ani střely Osa-M. Čtvrtý kus (1143.4) se stavěl od roku 1978, ale stavba se velice protáhla a skončila až roku 1987. Kvůli řadě modifikací se na Západě často označuje jako Krečet-Mod. Původně se měl jmenovat Charkov, což se posléze změnilo na Baku a v roce 1990 dostal název Admirál Gorškov. Od trojice starších lodí jej lze rozpoznat podle čtyř rozměrných plochých antén na nástavbě. Ty jsou součástmi radiolokačního systému Mars-Passat (v kódu NATO Sky Watch), což je protějšek amerického komplexu Aegis. Zajišťuje nejen navádění zbraní, ale i kontrolu vzdušného provozu a leteckých operací. Je však dosti nespolehlivý a náchylný k rušení a sami Rusové přiznávají, že zdaleka nesplnil všechna očekávání. Množství a typy letounů byly stejné jako u Novorossijsku, i když původně se počítalo i s nadzvukovým kolmo startujícím strojem Jak-141 Freestyle, jehož vývoj byl nakonec (přes výborné výsledky testů) zastaven. Velké změny zaznamenala výzbroj lodi. Počet protilodních střel Bazalt se zvýšil na dvanáct a místo dvou dvouhlavňových 76mm děl byla použita dvě jednohlavňová AK-100 ráže 100 mm. Zůstalo osm 30mm kanonů AK-630, rakety Štorm byly odstraněny a místo nich byly konečně instalovány střely Kinžál, a to hned v dvojnásobném počtu oproti plánům u Novorossijsku (tj. 192 střel). OZ pro raketová torpéda 82R systému RPK-1 bylo odstraněno a dva vrhače hlubinných pum RBU-6000 nahradily modernější RBU-12000 s pumami RPK-5 Liven (Udav-1). Radiolokátor Mars-Passat i některé další systémy se na Admirála Gorškova instalovaly do jisté míry ze zkušebních důvodů, protože v době zahájení jeho stavby (tehdy ještě nesl jméno Charkov) už bylo prakticky jisté, že se brzy začne stavět nová třída letadlových lodí pro letouny s pevným křídlem a konvenčním startem. Konečně úspěch: Kuzněcov V roce 1977 přijala sovětská vláda rozhodnutí o úpravě Projektu 1143 na nový standard označený jako 1143.5 Kreml. Číslo naznačuje, že vychází z původní koncepce Projektu 1143 Krečet, avšak na rozdíl od lodě 1143.4 Krečet-Mod (Admirál Gorškov) se jedná o zcela novou třídu, jež má s předchozími kusy společného jen málo. Je větší a je určena pro letouny s konvenčním startem. Nejprve se opět uvažovalo o katapultech, ale pak dostal přednost tzv. skokanský můstek. Profil můstku navrhovali balistici a letoun se po jeho opuštění několik sekund pohybuje po balistické křivce, až získá potřebný vztlak. Můstek je proti katapultům jednodušší, na druhu stranu ovšem neumožňuje start těžších letadel. Historie jmen lodí této třídy je opravdu pestrá a na světě zřejmě nemá obdoby. Stavba prvního kusu začala v roce 1982 jako Riga. O rok později došlo ke změnám v konstrukci, zvýšil se výtlak a plavidlo dostalo jméno Leonid Brežněv. Kvůli rychlým střídáním ve vedení SSSR mu ale tento politický název dlouho nevydržel a v roce 1984 byl opět přejmenován, tentokrát na Tbilisi. Roku 1985 začala stavba druhého kusu (1143.6) se staronovým jménem Riga. Roku 1988 však ve městech Tbilisi a Riga došlo k mohutným demonstracím proti sovětskému režimu, a tak lodě dostaly bezpečná jména Admirál Kuzněcov a Varjag. Projekt 1143.5 byl navržen tak, aby z lodi mohlo operovat až 52 letadel. V konkurzu na palubní stíhací letoun se střetly Su-27K Flanker-D (nyní Su-33) a MiG-29K Fulcrum-D. Zvítězil první z nich a Admirál Kuzněcov dnes poskytuje základnu přibližně dvaceti letounům tohoto typu. Dále se na palubě nalézá několik dvoumístných cvičných Su-25UTG a cca 24 vrtulníků Ka-27 tří verzí. Jednou z nich je radiolokační hlídkový Ka-29RLD (Ka-31), který
plní úlohu zrušeného AWACS letounu Jak-44E. Od počátku listopadu 2004 probíhají testy prvních cvičných letadel Su-33UB (alias Su-27KUB). Útočnou výzbroj Admirála Kuzněcova tvoří 12 protilodních střel 3M45 systému P-700 Granit (SS-N-19 Shipwreck), obranu proti ponorkám a torpédům obstarávají dva vrhače hlubinných pum RPK-5. Proti vzdušným cílům slouží střely 9M331 Kinžál ve stejné konfiguraci jako u Gorškova (192 kusů), blízkou obranu před protilodními střelami zajišťuje nejen šest 30mm kanonů AK-630, ale zejména osm systémů Kortik (Kaštan, CADS-N-1), z nichž každý nese dva 30mm kanony AO-18K a osm raket 9M311 (3M87, SA-N-11 Grison). Údajně se uvažuje o tom, že by na Kuzněcova mohl být instalován obávaný systém protiletadlových a protiraketových střel velmi dalekého dosahu S-300F Fort (SA-N-6 Grumble), což by si ale vynutilo velké zásahy do uspořádání hangárových prostorů. Co přišlo po rozpadu SSSR Varjag (sesterská loď Kuzněcova, číslo 1143.6) nebyl nikdy dostavěn a práce na něm byly zastaveny v roce 1992. Třetí kus Projektu 1143.5 (tj. loď 1143.7) měl dostat jméno Admirál Guděnko, ale krátce před zahájením stavby byly specifikace změněny na nový Projekt 1143.7 Uljanovsk s jaderným pohonem a katapulty. Stavba začala roku 1988, ale v roce 1991 byla z finančních důvodů zastavena a trup (dokončený z 20 %) byl o rok později sešrotován. Všechny ruské (resp. sovětské) letadlové lodě se dočkaly pádu Sovětského svazu v činné službě. Ruské námořnictvo je však brzy začalo vyřazovat. Ještě v roce 1991 opustil službu Leningrad a za pět let Moskva; obě lodě pak byly sešrotovány v Indii. Roku 1993 byla vyřazena první tři plavidla Projektu 1143, která byla také určena k sešrotování, ale pouze Novorossijsk opravdu potkal tento osud. Minsk a Kijev byly prodány do Číny, kde slouží jako plovoucí hotely a kasina (Minsk od roku 1998 a Kijev od roku 2003). Čína v roce 2001 koupila za cenu šrotu i nedostavěný Varjag. Zatím není jasné, co s ním Číňané hodlají dělat. Zřejmě jej nebude možné dokončit a zařadit do služby, ale může sloužit jako výcvikové plavidlo pro námořní piloty. V každém případě bude detailně prostudován, protože Číňané potřebují technologie pro stavbu vlastní letadlové lodě. Čína se dříve snažila nějaký nosič koupit, ale všechny vyřazené ruské lodě byly příliš opotřebované na to, aby se daly operačně používat, a jiné země zase odmítly poskytnout Číně takovou techniku. Zajímavá budoucnost čeká nosič Admirál Gorškov. 20. ledna 2004 podepsali zástupci Ruska a Indie smlouvu o jeho přestavbě a prodeji; od roku 2009 byl měl sloužit v indickém námořnictvu pod jménem Vikramaditya. Úprava Gorškova (tzv. Projekt 1143.4.2) zahrnuje skokanský můstek a odstranění protilodních střel P-500 a protiletadlových Kinžálů. Indové měli velký zájem o rakety S-300F, ale nakonec se zřejmě spokojí s vysoce účinným systémem blízké obrany Kaštan-M. Leteckou sílu plavidla Vikramaditya budou tvořit modernizované letouny MiG-29K (16 až 20 kusů) a šest vrtulníků Ka-28 a Ka-31. Jedinou letadlovou lodí ruského námořnictva tedy zůstává Admirál Kuzněcov. Rusko sice provádí podstatnou redukci svých námořních sil, ale Kuzněcov zcela jistě neopustí službu. Menší počet letadel bohatě vynahrazuje jejich špičkovou úrovní a svojí mohutnou výzbrojí. Přestože je koncipován jako obranné plavidlo, nepochybně předčí nosiče všech ostatních zemí světa (kromě USA) a zůstane jádrem ruských námořních sil ještě hluboko do 21. století. Lukáš Visingr Spolupráce: Ivan Zajac a Stanislav Kopinec Foto: Stanislav Kopinec a archiv Prameny: Jane s Fighting Ships, Oružie Rossii 2004, Sovremennyje Sudna Rossijskogo Flota, Okrety lotnicze Rosji, Military Technology 3/2004, World Navies Today, GlobalSecurity.org, Bharat-Rakshak.com, Warships1.com, Military.cz
Rastr: Letadlová loď a letadlový křižník Česko-ruský slovník překládá pojem letadlová loď jako avianosec. Avšak výkladový slovník ruského jazyka nás poučí, že takto se označují pouze zahraniční (neruské) letadlové lodě, tedy plavidla určená výlučně jako nosiče letadel a nevybavená žádnou těžkou výzbrojí. Pro ruské letadlové lodě se používá název Avianosnyj Krejser, popř. Aviacionnyj Krejser (AvKr), tedy letadlový křižník. Admirál Kuzněcov a lodě projektu Krečet byly vedeny jako těžké letadlové křižníky ( Ťažolyj Avianosnyj Krejser, TAvKr). Důvodů je několik. Prvním z nich je zmíněný koncepční rozdíl mezi západními a ruskými letadlovými loděmi; ty ruské jsou skutečně hybridy letadlových nosičů a křižníků, protože nesou i těžší zbraně (protilodní střely, velké protiletadlové rakety, torpéda). Druhá příčina je ryze praktická. Sovětské loděnice byly umístěny na pobřeží Černého moře, a aby se z něj lodě dostaly ven, musely proplouvat tureckou úžinou Bospor. Ale podle dohody z roku 1936 letadlové lodě skrz Bospor nesmějí. Rusové tedy vždy žádali o plavbu letadlových křižníků (a pro jistotu je nechali Bosporem proplout v noci). A vhod přišel i ideologický pohled, neboť americké letadlové lodě byly vždy označovány za nástroj agrese imperialismu. Tabulka: Technické údaje moderních ruských letadlových lodí Číslo projektu 1123 1143 1160 1153 1143.4 1143.5 1143.7 Název projektu Kondor Krečet Orel Sov. Sojuz Krečet Kreml Uljanov Schválení projektu 1958 1968 1972 1973 1976 1977 1986 Zahájení stavby 1962 1970-1974 1978 1982 1988 Postavená plavidla 2 3 0 0 1 1 Plánovaná plavidla 1 0 2 1 0 2 Celková délka (m) 189,1 273,1 320 298,7 274 306,3 321,5 Celková šířka (m) 34,1 49,2 77 75 53 72 80,3 Ponor (m) 7,6 8,95 11 10 10 9,9 10,6 Výtlak standardní (t) 11 290 30 530 80 000 70 000 33 440 46 540 62 580 Výtlak maximální (t) 15 210 42 100 85 000 75 000 45 390 61 390 79 000 Výkon turbín (MW) 90 180-200 180 180 180-200 200 200 Max. rychlost (uzlů) 29,9 30,7 31 33 29,6 32 29,5 Dosah (km) 11 800 20 000 1 000 000 1 000 000 20 000 15 600 1 500 00 Posádka 700 1600 3500 3000 1600 1980 2400 Max. počet letounů 14 32 70 60 36 52 70 Pozn. Všechny údaje u Projektů 1160, 1153 a 1143.7 jsou předběžné, vypočítané nebo odhadované.