MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA VÝTVARNÉ VÝCHOVY Bakalářská diplomová práce Oděv jako znakový systém Gardments as a Seremonic System Brno 2008 Vedoucí diplomové práce: doc. ak. mal. Blanka Růžičková Vypracovala: Karolína Divíšková
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. Karolína Divíšková 2
Poděkování Děkuji vedoucí bakalářské práce doc. ak. mal. Blance Růžičkové za vedení bakalářské práce. Za pomoc, ochotu a trpělivost, kterou mi při zpracování věnovala. 3
OBSAH 1. Úvod.6 2. Historie odívání.7 3. Starověk.8 3.1. Egypt...10 3.2. Mezopotámie...11 3.3. Řecko..12 3.4. Řím...13 4. Středověk..15 4.1. Románská doba...15 4.2. Gotická doba..16 5. Novověk..17 5.1. Renesance...17 5.1.1. Móda italské renesance.17 5.1.2. Móda období reformace německá.18 5.1.3. Španělská móda.19 5.2. Baroko 20 5.3. Klasicismus....21 5.4. Empír.. 22 5.5. Biedermeier a Romantismus....23 5.6. Druhé rokoko...23 5.7. Móda v letech 1870 1890...24 5.8. Secese...24 6. Budiž móda.. 25 6.1. Dvacátá a třicátá léta 20. století. 25 6.2. Čtyřicátá léta 20. století...26 6.3. Padesátá léta 20. století...26 6.4. Šedesátá léta 20. století...27 6.5. Konec 20. století...28 7. Styly ulice.. 29 7.1. B-boys....29 7.2. Rastafariáni a dredaři. 29 7.3. Surfaři....29 7.4. Skaters...30 7.5. Poutníci New Age..30 7.6. Punk. 30 7.7. Ghotic. 31 7.8. Indie kids. 31 7.9. Grunge..31 4
7.10. Rock...31 7.11. Skinheads.31 7.12. Techno...32 7.13. Emo..32 8. Uniformy...32 9. Dotazník.34 9.1. Vyhodnocení dotazníku.35 10. Praktická část..37 10.1. Popis pánské školní uniformy 37 10.2. Popis dámské školní uniformy..37 10.3. Technický nákres dámské školní uniformy..38 10.3.1. Dámské sako.38 10.3.2. Dámské kalhoty..39 10.3.3. Dámské polo.40 10.4. Technický popis dámské školní uniformy..41 10.4.1. Sako.41 10.4.2. Kalhoty..41 10.4.3. Dámské polo..41 10.5. Technologický postup 41 10.5.1. Dámské sako..41 10.5.2. Dámské kalhoty...43 10.5.3. Dámské polo..44 10.6. Přílohy Konstrukce střihů...45 11. Závěr..49 12. Resume.50 13. Summary.50 14. Anotace.51 15. Annotation..51 16. Klíčová slova 51 17. Key words.51 18. Bibliografické údaje 51 5
1. ÚVOD Móda je forma ošklivosti tak nesnesitelná, že ji musíme co půl roku obměňovat. Oscar Wilde Velkými proměnami, kterými prošla celá společnost v historii, poznamenaly všechny oblasti kultury. Dotkly se i módy, jejíž vývoj v uplynulých stoletích prošel stádii naprosto převratnými a pestrými. Móda a proměny, to jsou dvě slova, nerozlučně spojená již po celá staletí. Proměny módy se někdy velice často těžce prosazovaly. Objevily se, zazářily a pak rychle pohasly. Každý den se rodí nové módní novinky a vždy jsou mnohem žhavější a dokonalejší než ty, které byly včera. Nové trendy vyvolávají skandály, obdiv a také napodobování. Šaty, které jsme tolik vychvalovaly a milovaly za čas ztrácí své kouzlo až po čase je odložíme do skříně. Při pohledu na ně si povzdechneme: Ach, to jsem opravdu nosila? Ale ve skříni tyto šaty nemusí zůstat na věky. Módní styly mají velice tuhý kořínek. A mnohé ze stylů dřívějších se v obměnách vrací zpět a tak i my budeme zase moci vytáhnout ty naše kdysi obdivované šaty a znovu se jimi pyšnit. Dnes již si lidé nepořizují oblečení za důvodem skrytí své nahoty, důvod už je v této době mnohem prostší. Lidé se chtějí líbit, chtějí vlastnit módní modely, které jdou s dobou a funkce ryze praktická se přesunula na druhou kolej. Už neexistuje pouze jeden či dva styly podle kterých se lidé oblékají, dnes je stylů mnoho, každý chce být osobnost a dává to najevo výrazem, stylem oblečení. Módou, kterou nosíte a vzhledem o sobě okolí dáváte mnoho informací. To ale vybízí zeptat se: Jak mě vidí ostatní? A co si o mně myslí? Snad se v závěru mé práce dozvíte více informací o stylu, který oblékáte, jak a podle jaké filozofie se váš styl vyvinul. 6
2. HISTORIE ODÍVÁNÍ Vývoj oděvu a oděvní kultury celé je už dlouho předmětem zájmu estetiků, historiků, antropologů, ale i psychologů a sociologů. Vznik oděvu, tedy jeho teorie by se dala shrnout asi do tří skupin: 1. Z praktického důvodu - oděv se vyvinul jako ochrana těla proti povětrnostním vlivům 2. Z důvodu mravního asi jako rozhodující bych kladla stud 3. Z důvodu estetického už od počátků lidstva měli jedinci snahy se vylepšovat, nebýt stejní jako ostatní, vlastnit něco, co ten druhý neměl. Touhu po kráse.. Tyto poznatky můžeme čerpat z mnoha zdrojů. Například z vykopávek, kde byly nalezeny různé šperky, zbraně, a dokonce i některé zachovalé zbytky částí oděvů. Dále pak z různých uměleckých děl, jako jsou sochy, obrazy, knižní ilustrace nebo z nejstarších dochovaných maleb ve skalách a skalních stěnách. Také z dochovaných pásemných pramenů můžeme vyčíst oblečení z dob dávno minulých. Spisovatelé a básníci popisují šat svých postav. A dokonce i v některých archivech a sbírkách starých právních listin můžeme vyčíst povinné oblečení občanů a otroků. Styl a výroba oděvů byla dána přírodními podmínkami, ale i celkovým stupněm vývoje lidstva. Lidé žijící v chladnějších destinacích se samozřejmě oblékali mnohem více a do teplejších dostupných materiálů než lidé, žijící v teplejším prostředí. Ale pro všechny byl jeden materiál na počátku stejný kůže zabitých zvířat. Lidstvo zná dvě základní formy oděvů: 1. Aranžovaný což je oděv ovinutý, různým způsobem přehozený, sepnutý či různě převázaný 2. Šitý šitý oděv do doby vynálezu šitého stroje byly oděvy šité ručně Typy oděvů: 1. Ovinovací 2. Límcový 3. Košilový 4. Kaftanový Móda byla velice proměnlivá. Zpočátku se měnila po staletích a stále se uplatňovalo heslo: Co kraj, to jiný mrav.. V 19. století dochází ke stále častějšímu střídání oděvních stylů. Móda se již nemění po staletích, ale po desetiletích a s příchodem dvacátého století dochází k obrovskému rozmachu textilního, oděvního a celého 7
módního průmyslu. Móda je nestálá, každým rokem se objevuje jiný trend, nové odění materiály, noví módní tvůrci a nové ikony 3. STAROVĚK Ve starověku se k výrobě látek používala rostlinná i živočišná vlákna. Není snadné určit, zda se začal dříve používat len nebo vlna. Len pravděpodobně jako první jej zpracovávali Sumerové, ale velmi brzy jej začali používat také národy středomořské, maloasijské. Len se také používal v Egyptě, Řecku a Římě. V kvalitě lnu a jeho zpracovávání byly velké rozdíly. Jako velmi kvalitní bylo označováno egyptské lněné plátno, které bylo tak jemně zpracované, že bylo průsvitné. Bylo nazýváno -byssos, což znamená z řečtiny doslova mlžné plátno (tento název se udržel až do středověku). Nebo také latinsky urtica, urtica nivea (základem je nix, nivis sníh). Vlna zpracovávání vlny pro tkaninu předcházelo používání kůže a kožešin. Mezi prvními začali vlnu zpracovávat v Mezopotámii, Palestině a Sýrii. Používala se přirozená barevnost vlny. Vlna poskytovala celou širokou škálu barev od bílé až po černou. Z historických zdrojů víme, že za nejlepší byla považována mílétská vlna, která se vyznačovala svou jemností. Ve 2. Tisíciletí př. n. l. se začala do Egypta z Indie dovážet dnes již známá a velice používaná bavlna. Za zmínku jistě stojí velice známá a dramatická historie hedvábí, a to jak suroviny, tak látek již hotových. Tento výjimečný a obdivovaný materiál zůstal od 3. tisíciletí př. n. l. až po 6 století n. l. přísně hájeným čínským monopolem. Do starověkých států hedvábí putovalo po známé hedvábné stezce. I přes velice přísné zákony, které ukládaly trest smrti každému, kdo by vyzradil jakoukoliv informaci o tajemství chovu bource morušového, se podařilo dvěma mnichům (za vlády východořímského císaře Justiniána) propašovat kokony v dutých bambusových holích a samozřejmě i návod, na výrobu hedvábných nití. První středisko na výrobu hedvábných látek vniklo v Konstantinopoli, později také v Alexandrii a v Kartágu. Až do 9. Století zůstala Byzanc hlavním dodavatelem hedvábných látek. Hedvábí se stalo se středověku cenným a velmi drahým zbožím a jen ti nejbohatší si mohli dovolit se oblékat do hedvábných látek. Důležitým byl rozvoj tkalcovství. Ve středověku bylo řemeslem, kterým se zabývaly jak ženy v domácnosti, tak přímo profesionální tkalci. K nejlepším profesionálním tkalcům patřili Egypťané a Feničané, kteří vyváželi své výrobky do různých zemí. 8
Barvy hrály v historii oděvu velmi významnou roli. Lidé jimi byli zařazeni do majetkových stavů a některé barvy si mohli dovolit jen ti nejvyšší. A i proto mimo jiné bylo výjimečně ceněno barvení látek. Používala se přírodní barviva, která byla vesměs velice drahá, protože se obtížně získávala bylo třeba nasbírat veliké množství květů, listů či různých plodů pro obarvení malého množství látky nebo příze. Mnoho barev bylo nestálých, proto byl velmi ceněn pravý purpur, který se vyznačoval svoji stálostí a bylo jím možné docílit široké škály odstínů od růžové k nachové až po velmi tmavě fialovou. Purpur Podle staré pověsti rozkousal pes na mořském břehu mušle, až si zbarvil do červena tlamu. Fénická pastýřka, která to spatřila, zkusila do tohoto barviva namočit kus látky, zbarvil se stejně jako tlama psa. Tajemství purpuru bylo objeveno a Féničané na výrobě a obchodu s tímto barvivem bohatli. A skutečně - již kolem roku 1100 př.n.l. vzkvétala výroba purpuru ve fénickém přístavu Tyros. Podle novějších nálezů se ale purpurem barvilo již v roce 1400 př.n.l. v antické Sareptě. Purpur byl barvou používanou ke zdůraznění důstojnosti a významu, barvou, kterou si přivlastnili vládcové. Zdrojem barviva byla tekutina vytékající ze žlázy mořského plže ostranky jaderské (Murex bradaris). Dle Plinia St. byla zahřívána po deset dní ve velkých kovových (snad cínových) kádích, k extraktu se přidávala sůl. Výsledný odstín bylo možné měnit přídavkem moče. Na jediný gram barviva bylo zapotřebí 12000 živočichů! Věda, technika a my 10 2002- V. Karpenko: Barvy z polí i z moře. Indigo první zmínky pochází z Číny z doby vlády císaře Huang-Ti-Na (v letech 2697-2597 př.n.l.) V Indii se získávalo z listů různých zástupců Indigofera. Indigovník barvířský (Indigofera tinctoria) je keř dorůstající do výšky jednoho až dvou metrů, kvete nažloutle, bíle a růžově, což ničím nepřipomíná modrou barvu. Proto dodnes zůstává záhadou, jakým způsobem barvíři dospěli k postupu, jak získávat sytě modré barvivo z listů tohoto keře. Tento postup nebyl zrovna jednoduchý: Listy indigovníku byly dány do vodních jam, kde kvasily. Listy obsahují indikan, glukosid prekursoru indiga, který se při kvašení hydrolyticky štěpí. Vzniká tak glukosa a bezbarvý indoxyl. Poté následovalo vypuštění do níže položených jímek, zde byla voda holemi čeřena a tím byla okysličena. Oxidací byl indoxyl převeden na modré nerozpustné indigo, které se sráželo do vloček a klesalo ke dnu nádrže. Sediment byl poté sebrán, vyčištěn a slisován do destiček či hrudek, které se vyvážely či přepravovaly k barvířům po celé Indii. Při barvení tkaniny se muselo modré indigo převést zpět do své bezbarvé rozpustné formy, aby prostoupilo vlákny a nasytilo je barvivem. Po vytažení z této barvicí lázně byla látka nažloutlá, ale oxidací se barva pozvolna proměnila na modrou. V Indii byli barvíři indigem většinou zástupci z nejnižších kast. Byli vykázáni na okraj města po proudu řeky, aby svou prací- barvením - neznečišťovali město. V Evropě bylo indigo známé již od mladší doby kamenné. A první zmínku o něm můžeme najít v Caesarových Zápiscích o válce galské. Zde se barvivo získávalo z jiné 9
rostliny žlutě kvetoucího borytu barvířského (Isatis tinctoria). Postup získávání barviva z listů borytu byl podobný jako v Indii, ale poněkud zdlouhavější. Modrou barvu bylo také možné získávat z květů chrp (Centaurea cyanus), plodů borůvek (Vaccinium myrtillus) nebo černého bezu (Sambucus nigra) a kůry jasanu ztepilého (Fraxinus excelsior). Mezi další barviva patřil - červec což byly samičky červce nopálového, které žijí na kaktusovité rostlině nopál (Opuntia). Ty se živí šťávou dužnatých článků stonku, která se v jejich těle přeměňuje na červené karmínové barvivo nazývané košenila. Žluté barvivo poskytovala světlice barvířská (Carthamus tinctorius), nazývaná někdy saflor. V Egyptě se z jejich semen lisoval olej. V Evropě se pro žluté barvivo pěstovala reseda barvířská (Reseda luteola), kručinka barvířská (Genista tinctoria) či jalovec obecný (Juniperus communis). Ale nade všemi žlutými barvivy však stál šafrán (Crocus sativus), který byl i mimo své barvící účinky využívaný i jako koření a droga. Tato rostlina pochází nejspíš z Persie, odkud se rozšířila do Indie, Číny, Egypta a Řecka. Barvivo se získává z blizen květiny, která se musí sbírat ručně a každý květ má pouze tři blizny. K získání tři čtvrtě kilogramu šafránu je zapotřebí 10.000 květů. Barvicí síla šafránu je však neuvěřitelná, ještě při poměru 1:200000 je zbarvení patrné. Pro různé odstíny červené a žluté se používala henna, pro žlutou a hnědou duběnka a také soli železa. Avšak tyto přírodní suroviny nezaručovaly takovou trvanlivost. Základním znakem oděvu v období starověku je stálost, neměnnost a uniformita. Od nejstarších dob můžeme zpozorovat technickou dokonalost oděvu, přesně vypočítaný střih a snaha o rafinované výtvarné zpracování. 3.1. EGYPT (3000 př.n.l. 200 př.n.l.) Egypt byl kolébkou vědy, kultury a vzdělanosti. Byl ale také kolébkou odlišování stavovských rozdílů. Už zde si můžeme povšimnout rozdílných znaků v oděvu lidí. Vyšší vrstvy zde dávaly najevo svou odlišnost už jen tím, jaké oblékaly šatstvo. Zde byl oděv velice podobný aranžovanému oděvu v antice. Egyptský oděv odhaluje ženské tělo, ať už jsou to průsvitné materiály nebo volné otevřené střihy. Ženský i mužský oděv byl založen na kontrastu barev ale i materiálů. Významnou součást tvořil límec, který byl výrazným doplňkem. Avšak nebyl jen ozdobou, ale byl i praktickou částí upevňovaly se k němu aranžované části oděvu. Byl složen z různých amuletů, takže měl i ochrannou funkci. Egypťané si velice libovali v různých složitých účesech, proto nosili paruky, které byly vyráběny ze lnu. Což však neplatilo pro lid z nižších vrstev, ti nosili nejprostší účes vlasy zastřižené nad čelem rovně a vzadu prodloužené na ramena. Muži i ženy používali líčidla, zvýrazňovali oči, obočí a ústa dle stanoveného předpisu. Egyptskou módu doplňovali šperky, oblíbený byl např.: tzv. skarabeus. 10
Většina obyvatel chodila bosa. Obuv byla výsadou bohatých lidí z řad vyšších vrstev. Bota byla velmi jednoduchá podešev, který byl k noze připevněn řemínky sandály. Oděv lidových vrstev byl velmi prostý. Tvořil jej pytlovitý oděv, který sahal od prsou po kotníky. Nosili též zástěrku obtočenou kolem boků ve přední části s rozparkem Mužský oděv Muži nosili bederní roušku neboli suknici. Což byl pruh látky, většinou bílé barvy, v dolním kraji obloukovitě zastřižený, ovinutý kolem boků, někdy i podvlečený mezi nohama a uvázaný v pase. Bederní rouška se lišila délkou a šířkou plátna, ale i úpravou záleželo, kdo ji oblékal. Horní část trupu často zůstávala odkrytá. A pokud se nosil svrchní oděv, oblékal se přes bederní roušku, obepínal těsně jednu ruku a sahal zhruba po kolena. Později se mužský oděv poněkud zženštil nosil se oděv odvozený od ženských úzkých šatů s ramínky, jen zkrácené ke kolenům. Ženský oděv Egyptské ženy nosily kalasiris (meses) oděv podobný košili. Byla nejčastěji bílé barvy, sahala ke kotníkům, měla krátké rukávy a malý výstřih, těsně obepínala tělo. Oděvy často zdobilo plisování. Mladší variantou kalasiris byla úzká košile s jedním či dvěma ramínky, často vyrobená z pestrých látek s výšivkou nebo malbou. Zvláštní ozdobou byla krajková síť, která byla sešitá z barevných korálků, oblékala se přes oděv. Nákladnějším oděvem byl mesesset, byl to rozměrný obdélník z jemné látky s otvorem pro hlavu, sahal ke kotníkům a spoutával se šerpou či jakýmsi opaskem pod prsy. Oděv králů Oděvy panovníků nebo veleknězů se odlišovali od šatu obyčejných lidí zvláštními součástmi oděvu. Faraón nosil při zvláštních příležitostech nemes. Jednou z královských insignií byla koruna, která měla mnoho podob, zvířecí ohon a tzy. dlouhá brada vous tvarovaný do úzkého pletence. Kněží nosili leopardí kožešinu, kterou si přehazovali přes ramena. 3.2. MEZOPOTÁMIE (4000 př.n.l. 600 př.n.l.) Oděv Sumérů, obyvatel Mezopotámie, byl tvořen dvěma základními částmi: ovinovací sukní a kladeným pláštěm obě části byly nešité, pouze aranžované z pravoúhlých částí tkanin. Oděvy se k tělu přikládaly tak, aby těsně přiléhaly k tělu a 11
stejně tak těsně ovíjely jednu nebo obě ruce. Takže působily, jako by byly ušité dle přesného střihu. Pohyb musel být uzpůsoben oděvu, aby se neuvolnil. Dalším společným rysem mezopotamského oděvu byl zvláštní způsob použití materiálu. Po celé ploše látky byly aranžovány malé chomáčky (snad to byly chomáče zplstěné tkaniny, nepředené vlny nebo chomáče kožešiny). Vedle těchto aplikací na šat přišívali zlaté perličky, drátky a později v pozdní době babylonské pak přibyla také výšivka. 3. 3. ŘECKO (800 př.n.l. 100 př.n.l.) Antická kultura byla proslulá svými vysokými estetickými hodnotami, uměleckou a také technickou dokonalostí. Proto byl také oděv zřetelným obrazem vzdělanosti tohoto národa. Šat odpovídal vysokým nárokům na krásu a ladnost, i když na pohled se jevil jednoduše. Avšak ve skutečnosti bylo zapotřebí mnoho citu pro tvar, proporce a barvy, aby bylo možné naaranžovat vše jako velké umělecké dílo. A to vše vznikalo z pouhých obdélníků rovné látky. Podle uspořádání a zřasení oděvu byl pokusován vkus a vztah ke kráse majitele. Řasení oděvu se pokaždé urovnávalo jinak a tím právě vznikaly módní změny. I zde hrály důležitou roli barvy, které dotvářeli krásu těchto uměleckých děl. Celý oděv Řeků byl tedy šatem nestřiženým, kladeným na tělo. Ve svých počátcích však ale oděv vykazoval zcela jiný ráz. Ženy se oblékaly do přiléhavých šatů, které výrazně vyznačovaly pas. Tento druh oděvu předpokládá úpravu střihem a tedy i šitím, což prozrazuje souvislost s Blízkým východem. Klasický volný oděv je dokumentovaný od 6. století př.n.l. Tento klasický volný oděv byl stejný jak pro muže, tak pro ženy. Odlišnost se projevovala v tom, že ženský oděv byl bohatší v mnohém řasení a odlišná byla i délka. V Řecku se postupně vyvinuly tři základní prvky oděvu: chitón, peplos a plášť. Z řecké literatury můžeme vyčíst barevnost oděvů. Již Homér popisuje pestrobarevné oděvy, ozdobené květinovými nebo figurálními motivy. Oblíbenými barvami byla bílá, žlutá, fialová a purpurová. Určité barvy měli svůj význam. Bílá, černá, purpurová a tmavě zelená byly vyhrazeny aristokracii. Prosté ženy nosily vlněný peplos v barvách světle zelené, šedé a hnědé, což byly obvyklé barvy venkovanů. Chitón Oblékali jej muži i ženy. Měl univerzální oděvní funkci nosil se doma i na veřejnosti. Při práci, v boji, ale i na slavnostech. Avšak pro tyto různé činnosti a příležitosti se lišil materiálem, velikostí, množstvím zdobnosti a nákladnosti. Chitón tvořily dva stejné obdélníkové nebo čtvercové kusy látky. Obě části se k sobě připojily na ramenou a většinou také na pažích a bocích buď jehlicemi, sponami nebo 12
sešitím. V pase byl převázán. Oděvním luxusem byl byl krátký vyšívaný chitón bez rukávů, který se navlékal přes klasický dlouhý chitón. Materiálem byl len, vlna a později také bavlna. Mohl být jednobarevný nebo pestrý, různě se barvil a vzoroval. Exómis je variantou pro nižší společenské vrstvy. Byl poměrně krátký a prakticky neřasený. Peplos Oblékaly ho pouze ženy přes chitón. Byl také ze dvou pravoúhlých látek a upínáním se shodoval s chitónem. Od chitónu se lišil tím, že býval v horní části vepředu i vzadu přeložen. Byl převazován v pase stejně jako peplos, jen někdy přepásání doplňovaly ještě stuhy vedené přes ramena a na prsou zkřížené. Ženy výše postavené nosily peplos z velmi jemných látek, často až transparentních. Oděvy z takových jemných látek byly plisované, protože bez této úpravy by se neudržely dostatečně měkké a hluboké záhyby. Šatům tohoto typu se říkalo solides. Pláště Rovněž plášť tvořil jeden kus látky, který se pouze kladl na tělo. Jednotlivé typy plášťů se lišily pouze velikostí a způsobem aranžování. Himation je nejznámějším typem pláště, někdy nazývaným tribon. Nosili jej muži i ženy. Při nejobvyklejší úpravě se kladl kolem těla do podpaží na jedné straně a přes rameno na straně druhé. Ženy si do něj halily celé tělo a z jeho cípu si vytvářely kapuci. Chlaina byl základním účelovým pláštěm, spojeným na jednom rameni sponou. V chladnějším počasí se nosil ze dvojité látky. Barevně byl lišen podle stavu nositele. Materiálem byla vlna nebo kozí srst. Chlamys byl podobnou variantou jako chlaina, ale nezapínal se za okraji látky nýbrž uprostřed. Tvořil tak bohatší siluetu. Oděv doplňovaly různé stužky či čelenky ve vlasech, muži nosili petasos, označovaný jako thesalský klobouk. Což byl ryze účelový klobouk, chránící jeho nositele před sluncem a deštěm. Nejnižší vrstva nosila pílos, jakási čapka. 3.4. ŘÍM (500 př.n.l. 400 n.l.) Zatímco římské stavby nemají s ladností, vzdušností a krásou mnoho společného, jejich móda té doby je velkolepá. Řídí se zákony míry, vhodnosti, předepisuje co a jak si obléci na slavnosti nebo jiné příležitosti. V Římě přepych ještě vzrostl. Římané dováželi ty nejdrahocennější látky z Číny a Indie. Byly to látky průsvitné jako pavučiny, protkávané zlatem nebo hrály všemi 13
barvami. V období císařství tato nákladnost a zdobnost ještě vzrostla. Oblékalo se až několik oděvů, které se často střídaly. Základním oděvem, který nosili všichni občané Říma, ať to byly široké městské vrstvy, venkovský lid nebo otroci, byla tunika. Tunika Tvořili ji, podobně jako řecký chitón, dva obdélníkové kusy látky, ale sešité na ramenou a v bocích, s vynechanými otvory pro hlavu a ruce. Z pravidla byla bez rukávů nebo měla malé přišité rukávky. Tunika se nosila přepásaná a mírně podkasaná. Muži ji nosili ke kolenům, u žen sahala ke kotníkům. Dle toho, jak tunika vypadala, jsme mohli poznat, z jaké člověk pochází vrstvy. Ženy přes tuniku oblékaly stolu. Ta byla jedním ze znaků urozené Římanky, protože ženy nízkého původu ji nesměly nosit. Bohatě řasená, v pase stažená pásem a v dolním kraji ji zdobil purpurový pruh. Její délka byla někdy až nadměrně dlouhá, že ji její nositelky vláčely po zemi. I zde měly velký význam barvy: senátoři chodili v čistě bílé tunice, která měla na prsou a zádech široký purpurový pruh, tuniku zlatem vyšívanou oblékali vojevůdci. Tóga Tóga byla svrchním oděvem v době míru. Mohli ji nosit pouze svobodní římští občané. Název pochází z latinského slova tegere = pokrývat, odívat. Obdélníkový tvar byl vystřídán půlkruhovým nebo tvarem elipsy. Tóga ovíjela celou postavu a pouze pravé rameno nechávala volné. Látka se překládala na polovinu, někdy dokonce na třetiny, z levého ramene splýval pruh až k nohám, druhý konec se obtáčel pod pravou paží dopředu a přehazoval se přes levé rameno. Vpředu na prsou tak vznikal bohatě nařasený záhyb (sinus), jenž nahrazoval kapsu. Při oblékání do tógy museli pomáhat zkušení pomocníci ortoci. Jelikož byla tóga velice náročným oblečením, mnozí Římané ji postupně začali přeměňovat na jednodušší pláště, které se brzy staly běžným šatem. Až se stala tóga odvem, nošeným pouze při slavnostních událostech. Pláště Pallium nejrozšířenějším druhem pláště. Byl lehký, halil ramena, vpředu překřížený a v pase upevněný pásem. Lacerna vlněný plášť do nepříznivého počasí, obdélníkového tvaru. Zapínal se pod bradou nebo na rameni přezkou. Obvykle doplněn kapucí. 14
4. STŘEDOVĚK V umění ani v odívání nevzniká nový sloh. Evropa je drancována nájezdy Sasů, Gótů, Vikingů a jiných kmenů. Způsob života a tedy i odívání ovlivnilo drsnější podnebí, ale i jezdecký způsob života. Nejvýznamnější mezi novými celky je Francká říše. Karel Veliký ovládl rozsáhlé území sahající od Biskajského zálivu na severu až po střední Itálii. Na troskách tohoto nového císařství se poté vyrýsovaly státy středověké Evropy. Tato politická situace výrazně ovlivnila i vývoj odívání. 4.1 ROMÁNSKÁ DOBA (9. stol. 12. stol.) Středověká móda románské doby je směsicí antické kultury a tradic, byzantských detailů a barbarských novinek. V odívání probíhá důležitý souvislý proces od aranžování oděvů k jejich šití. Móda je výsadou šlechty a církve. Vyšší společenské vrstvy si nechávají zhotovit oděv z jemně zpracovaných materiálů, pestrých barev a zdobený lemy. Lidový oděv je přizpůsoben práci, je jednoduchý, přizpůsobený praktickým potřebám. Poddaní měli podomácku tkané vlněné nebo lněné tkaniny nevýrazných barev - měli zakázáno nosit nápadné barvy. Mužský oděv Teprve od této doby se evropský mužský oděv výrazně odlišil od ženského. Svrchní šat tvořila tunika. Lidé z vyšších vrstev nosili hedvábnou tuniku až na zem, s bohatě zdobenými lemy. Tunika prostých sahala ke kolenům a v pase se převazovala. Měla dlouhé rovné rukávy s jedním švem, k zápěstí zúžené. Pod tuniku se oblékala spodní plátěná košile, která byla tvarovaná stejně jako vrchní tunika, ale byla o něco delší. Tento oděv doplňovala novinka románského šatníku dlouhé kalhoty. Ty připomínaly spíše punčochy sešité ze dvou dílů. Objevují se kožené boty ke kotníkům, u vyšších mužů do půli lýtek, do kterých zasunovali nohavice. Ženský oděv Ženy z vyšší společnosti si oblékaly v přesném pořadí několik částí oděvů. Celý oděv zakrýval celou postavu a tím tak zastíral tvar těla. Funkci spodního prádla zastával spodní košilový oděv s těsnými rukávy. Svrchní oděv byl podobného střihu, ale jeho rukávy byly široké, zdobené vyšívanými lemy. Tyto ozdobné lemy nebyly jen okrasou, ale spojovaly tak tkaninu ve švech a tím ji zpevňovaly. Z hlediska vývoje odívání to byla novinka. 15
Vdaná žena se odlišovala od svobodné dívky úpravou hlavy. Vdané ženy měly vlasy zakryté šátkem či závojem. Svobodné dívky nosily vlasy rozdělné do pramenů a ty si pak obtáčely pásky. 4.2. GOTICKÁ DOBA (13. stol. 15. stol.) V gotickém období se objevuje záliba ve štíhlých, protáhlých tvarech, což je patrné i v architektuře této doby. Estetickým ideálem se stala štíhlá ženská postava mírně prohnutá do tvaru S. Šat byl již dokonale krejčovsky propracovaný a přizpůsobil se postavě jeho nositelů. Významným faktorem je obrovský rozvoj barevných vlněných a vzorovaných hedvábných materiálů. Zpočátku se ještě tyto hedvábné látky dovážely z Orientu, ale ve 14. a 15. Století jejich výrobu převzala italská města. Nové druhy látek lehce přilnuly k tělu a tak dokázaly krásně kopírovat linie těla. Byly natolik tvárné, že umožňovaly hravost záhybů, které měnily barvu působením světla a stínu. Velký význam na rozvoji středověkého odívání mělo zakládání cechů. (Roku 1318 v Praze byl uznán první krejčovský cech.) Ženský oděv Základem ženského šatníku byl jednoduchý spodní oděv, tzv. roucho. Byla to košile s dlouhými úzkými rukávy. Střih rukávů těsně obkresloval ramenní kloub. Přes roucho se oblékala sukně, ale pod tímto výrazem se až do dob 19. stol. rozuměly vrchní šaty, bez ohledu na to, zda to byla pouze sukně s odděleným živůtkem nebo šaty vcelku. Tato gotická sukně měla několik střihových variant. Živůtek byl těsný, přiléhavý, objevují se hluboké výstřihy, šněrování, zapínání na knoflíčky nebo háčky. Ale vždy se zdůrazňuje štíhlý pas. Sukně je od boků hodně rozšířená, často bývá vpředu delší. Oděv mohl být doplněn tzv. pachy, což byly dlouhé cípy na rukávech vrchních oděvů. Vdané ženy si zakrývaly hlavy rouškami, zhotovenými z jemných materiálů. Mužský oděv Vývoj mužského oděvu úzce souvisel s vývojem vojenské výzbroje a výstroje. Objevují se rytíři těžkooděnci, kteří jsou nejdokonaleji vyzbrojenými bojovníky. Ve 12. a 13. století bylo kroužkové brnění základní výstrojí rytíře. Kroužkové brnění se skládalo z dlouhé košile, nohavic a přilby. Pod brnění se oblékal vycpaný, hustě prošívaný kabátec. Na brnění se oblékala bojová suknice, byla poměrně volná, bez rukávů nebo jen s krátkými širokými rukávy, na bocích vysoko otevřená. Hlavní funkcí suknice byla identifikace jejího nositele. Šila se z drahých látek a postupně s rozvojem rodových erbů se na ni tyto erby vyšívaly. Tyto součásti oděvu se uplatňovaly i civilním životě. 16
Základní mužský oděv tedy tvořila košilová suknice, jejíž postupným zkracováním vzrůstal i význam dlouhých úzkých nohavic. Později se vrchním oděvem šlechticů a měšťanů stal kabátec (wams), který těsně obepínal tělo, měl tvarované rukávy s ozdobnými cípy (pachy) podšitý barevnou tkaninou. Kabátec zdobil opasek, na kterém byl zavěšen mečík a měšec. 5. NOVOVĚK 5.1. RENESANCE (15. 16. století) V této době vzniká nový životní názor humanismus. Renesance usiluje o dokonalost, obnovuje se krása antické kultury.,,dokonalost je harmonická kombinace všech prvků, k nimž nelze nic přidat ani nic ubrat bez porušení celku. architekt Leone Battista Alberti Oděv poprvé v dějinách vyjadřuje individualitu člověka. Vzniká módní literatura, módní rádci radí, jak se oblékat a líčit v souladu se současnou módou. Vyvíjí se tři vyhraněné oděvní kultury, které se liší společenskými a duchovními názory. Objevují se znakové systémy, podle kterých poznáme odkud člověk pochází, jakého je vyznání, jaké má postavení atd. móda italské renesance móda období reformace německá móda španělská 5.1.1. Móda italské renesance Základní proměna spočívá v přístupu k názoru na odívání. Oděv je tvarován k určitému ideálnímu tvaru těla, často nedokonalé tvary se dolaďují vycpávkami, aby se postava co nejvíce přiblížila k ideálu. Renesanční šat vychází z plného respektu k proporcím, z plného vědomí, že lidské tělo je krásné. Ideálem je vysoká postava se širokými rameny, útlým pasem a dokonalými pažemi. Pleť je bílá a růžová, krásná ústa, bílé zuby, ušlechtilé a vznešené pohyby. Krásné a ladné držení těla. Krása renesančního oděvu spočívala především v přirozené harmonii. Italové dávali přednost hedvábným tkaninám, sametům a brokátům. Tuhé a náročné tkaniny s velkými vzory si samy diktují nové střihy a způsoby řasení. 17
Mužský oděv Zde vládne dvojí linie, stejně jako v antice, tak i v renesanci chodí mladí šviháci v nápadném a často krátkém šatě. Tento oděv je někdy nazýván giornea. Obvykle dosahuje výšky kolen a odhaluje přiléhavé výstřední nohavice. Giorneu zdobí pracné rukávy, objevují se i nefunkční rukávy. Pro svou důstojnost se znakem učenců, básníků, profesorů i kardinálů se stává dlouhý plášť se všitými trychtýřovitě rozšířenými rukávy a širokým límcem. Novou součástí pánských šatníků se stává košile, která je zcela skrytá povrchním oděvem. Obuv je nenápadná, plochá bez podpatku, vpředu mírně zašpičatělá nebo kulatá. Pro jízdu na koni se používají poměrně nízké přiléhavé holínky. Mezi pokrývkami hlavy je baret, který se stává univerzální pokrývkou všech společenských vrstev. Objevuje se v mnoha variantách. Ženský oděv Šat se nyní dělí na sukni a živůtek, je uvolněn kruhovým nebo čtvercovým výstřihem vpředu i vzadu, šněrování na prsou a rukávech. Poprvé se objevuje šněrovačka. Stejně jako u mužského oděvu se rukávy staly ozdobou s rozmanitými průstřihy. Rukávy byly k živůtku přišité nebo přivázané stuhami, aby se daly snadno obměňovat. Ženský oděv se řasí tak, aby tvořil široké pravidelné záhyby připomínající rytmus renesanční architektury. Tuhé těžké textilie si vynutily i masivní šperky. Ženy si oblíbily zlaté řetězy i několikrát otočené. Muži na nich nosili své řády a ženy šperky. Mezi další oblíbené šperky patří náhrdelníky z perel. Objevují se dokonce hodinky. Koketním doplňkem dam z vysoké společnosti je kapesníček, ten mívá paličkovaný lem. A nutnou součástí jsou rukavice, bez kterých se žena cítila neoblečená. 5.1.2. Móda období reformace německá Poprvé v historii vzniká oděv jako specifický projev náboženského přesvědčení. Na počátku je v rozporu s jakýmkoliv přepychem. Reformační myšlenky se výrazně prosazovaly, až ovládly život celé společnosti. Mužský oděv Základní oděvem symbolickým pro reformační kroj je šuba. Je to široký plášť, v délce ke kolenům, s dlouhými širokými rukávy, šálovým límcem, často ještě zdůrazněným kožešinou. Šuba je v předu často otevřená a podšívala se kontrastní barvou. Většina mužů jej nosila bohatě řasený, jehož rukávy často připomínaly pozdně gotické. Jen u části společnosti si uchovala střízlivost a vznešenost v černé barvě. Šuba měla mnoho variant např. horcop, kaftan, reverendu. 18
Kalhoty jsou stále přiléhavé, sahají jen ke koleni a k nim jsou připojeny punčochy. A v polovině 16. století se objevují bohatě zdobené a prostřihované kalhoty zvané plundry. Ženský oděv Reformační oděv žen je v době svého vzniku poměrně zdrženlivý. Základem je stejně jako u mužů šuba, která se brzy stává luxusní součástí dámského šatníku. Ženy nosí těsný živůtek s výraznými rukávy a dlouhou rozšířenou sukni s trychtýřovitými záhyby. Přes živůtek oblékají tzv. klolár, což byl původně límec, který zakrýval hluboký výstřih. Z koláru se postupně stává bezrukávová jupka, která je v ramenou rozšířena, tím se rozšiřuje jinak úzká linie. Německé ženy zdůrazňují svou úlohu hospodyně tím, že nosí zástěru. 5.1.3. Španělská móda Zatímco italský renesanční šat je harmonický a přirozený, španělský oděv je pod vlivem dvorské etikety a přísné katolické morálky nepřirozený, stylizovaný do geometrických tvarů. Ve Španělsku vzniká tento manýristický a svým způsobem nádherný oděv, ale současně nepřirozený kroj pro potřeby dvora a jeho přísné etikety. Přinesl sebou velké omezení pohybu. Opět se liší oděv šlechty od oděvu ostatních společenských vrstev. Róby se šijí z drahocenných materiálů, převážně tmavých barev sametů a brokátů, bývají vyšity zlatými a stříbrnými nitěmi, posázeny drahokamy, perlami a různými drahými kameny, ozdobeny těžkými řetězy, ale i vzdušnými krajkami. Tyto oděvy jsou ukázkou dokonalé krejčovské, zlatnické a vyšívačské práce. Výrazným znakem španělské módy se stalo okruží, které dodávalo oděvu na vznešenosti a upjatosti. Tento doplněk se později zvětšil do takových rozměrů, že ho bylo nutné podepřít drátěnou konstrukcí. Mužský oděv Mužská postava byla vystylizována do tvaru trojúhelníku. Kabátec neboli kazajka svým tvarem napodobovala dobové brnění. Byla vytvarovaná pomocí vycpávek, aby jejímu nositeli vytvořila široká ramena a úzký pas. Aby pas vypadal co nejúžeji, vpředu vybíhá do úzké špičky, která dostala označení husí břicho. Kazajka sahá jen po pas a má krátké šůsky. Má stojatý límec. Konečně po staletích kalhoty opouštějí podobu punčochových kalhot. Jsou krátké, sahají do poloviny stehen a přísně tvarované do tvaru koule. Nebývají úplně sešité, ale na výšku sestavené z pruhů, pod kterými prosvítá podšívka. Česky označované jako poctivce. Ke kalhotám jsou připojeny punčochy, které jsou již pletené. 19
Ženský oděv Ženská silueta byla podobně geometricky konstruovaná jako mužská. Přísná pravidla dvorské etikety, dovolovala pouze viditelnost tváře a ruky. Poprvé se objevuje korzet, ale ten však nemá vystihovat a zdůrazňovat ženské tvary, nýbrž potlačovat. Byl zcela plochý, vyztužen kosticemi a u mladých dívek dokonce kovovými pláty, aby potlačil růst poprsí. Husí břicho je střihovou součástí živůtku, aby pomohlo opticky zeštíhlit postavu. K živůtku je připojená poprvé v historii krinolína. Některé jsou dokonce napnuty tak, že netvoří žádný záhyb. Jako doplňky ženy nosí vějíř a krajkový kapesníček. Zde jsou šperky přišívány přímo na oděv. 5.2. BAROKO (17. 18. století) Svůj módní absolutistický diktát začíná prosazovat Francie. Ludvík XIV, král Slunce, podporoval umění. Ke dvoru pozval proslulé umělce, aby se podíleli na velkolepých přestavbách. Stejně tak, jako ostatní oblasti umění, také móda tvoří velmi důležitou součást společenského života. Z Paříže každý měsíc putovaly módní loutky v životní velikosti, aby předvedly všem novou pařížskou módu. Byl tak sjednocován vkus šlechty a ovlivňován oděv prostých lidí, kteří se snažili kopírovat oděv vznešených. Francie rozšiřuje výrobu luxusního zboží, pracných látek, hedvábí, sametu, různých krajek a velkou řadu doplňků. Ve Francii vládne zákaz dovážení zlaté a stříbrné krajky, proto oděv zdobí stuhy a prýmky. Celkový vzhled oděvu byl přizpůsoben estetickým ideálům baroka. Přirozená silueta zvýrazňovala plné tvary. Baroko využívalo hry barev, manýristický šat vystřídaly jasné barvy, vše aby podtrhovalo fantazii a touhu po nádheře a okázalosti. Nutnou známkou urozenosti se stává paruka. Šlechta ve Francii i v celé Evropě nosí paruky ve žluté a světle hnědé barvě, později se paruky začínají pudrovat. Mužský oděv Tři základní části tvořily: sako, vesta a kalhoty, což zůstalo základem pánského obleku až do dnešních dob. Mužský barokní oděv byl vznešený, zdobný až zženštilý. Během raného baroka se vyvíjí kabátec, který má rozšířené šosy. Ve 2. polovině vlády Ludvíka XIV. Se zrodil justaucorps, kabátec s výrazně tvarovaným pasem, prodlouženými šosy a zapínán na řadu knoflíků. Justaucorps měl různé podoby, mohl být bohatě zdobený nebo méně, to záleželo na příležitosti na kterou měl být nošen. Poprvé se objevily kapsy, které se staly nezbytnou součástí pánského oblečení. Rukávy kabátce byly přehrnuty do manžet, tak aby odhalovaly bohaté krajkové rukávy košile. Přední díly kabátce odhalovaly vestu. Ta se šila ze stejného materiálu jako kabátek, byla střihově stejná jako kabátec a měla dlouhé úzké rukávy. 20
Široké kalhoty jsou vystřídány užšími, ale stále sahají pod kolena. Jsou doplněny punčochy pastelových barev. Košile se stala nejvíce dekorativní částí oděvu. Byla zdobena množstvím krajek, manžetami, límcem. Od třicetileté války se objevuje kravata, měla tvar šátku které se obtáčel kolem krku. Důstojníci ji nosili z mušelínu, vojáci z plátna. Ženský oděv Ženy jsou ozdobou královského dvora, jejich přirozená silueta se mění. Živůtek byl vyztužen šněrovačkou. Jeho oválný výstřih zdobí krajky. Rukávy jsou nabírané a sahají k lokti. Sukně je rozšířena a zdvižena v bocích, tím se odhaluje část spodní sukně. Sukně se podkládaly výztuhami. Jako doplněk k šatům se nosí vysoké rukavice, velké šátky, kožešinové límce, slunečníky a vějíře. Velkolepým závěrem obdobím baroka je rokoko. To klade důraz na velkolepost a krásu. Oděvy se proměňují ve zdrobnělé, dekorativní a ornamentální. Ve střihu se neobjevují žádné nové změny. Je porušena veškerá přirozená linie těla. Výrazné barvy se tlumí ve světlé, pastelové tóny. Rokokový šat stírá veškeré rozdíly mezi věkovými hranicemi, mladí i staří, muži i ženy si kryjí vlasy bílou parukou a oblékají oděvy v pastelových barvách. Mladé slečny i starší dámy se zdobí a líčí stejně, takže vypadají takřka stejně. Nejznámější módní návrhářkou této doby je Rose Bertinová. 5.3. KLASICISMUS (1789 1804) Velká francouzská revoluce sebou přinesla velký zlom. Byl zrušen starý dekret, který předepisoval, co smí mít která vrstva oblečené. V tomto období prodělává oděv velké proměny. Oblečení se stává výrazem politického přesvědčení. Móda usiluje o vrácení přirozenosti ženské linie. Mužský oděv Základním prvkem mužského šatníku je frak ušitý z tmavších vlněných tkanin. Doplňkem byla vesta a kravata. Do nepříznivého oblečení se oblékal redingot. A objevil se nový typ spencer, který byl bez šosů. Revoluční francouzská móda oblékala modrou vestu, široké plátěné kalhoty, šle a dřeváky. Protikladem tohoto národního kroje vzniká oděv zlaté mládeže (muž incroyables neuvěřitelní, ženy merveilleuses podivuhodné). 21
Ženský oděv Největší změna v odívání je znatelná právě u žen. Základem se stávají dlouhé košilové šaty bez rukávů chemise. Květinové motivy jsou vystřídány decentnějšími barevnými proužky, brokáty a samety střídá jemný mušelín. Pod šaty se nosila dlouhá spodní košile nebo barevný trikot. K chemise jsou přišity malé nabírané rukávky pufinky. Některé ženy si chemise namáčely, aby byl průhlednější a více přiléhal k tělu. Dominuje bílá barva. 5.4. EMPÍR (1804 1815) Empír znovuobnovuje krásu a přirozenost antické kultury. A proto i oděv inspiruje je inspirován antikou. Napoleon zavádí vlastní výrobu kašmírových látek, které jsou velice oblíbené a levnější než dovážené. Přes zákazy se do Paříže odváží anglické sukno, holandské plátno, irská obuv a různé krajky. V Paříži se objevují první domy s konfekcí, kde se prodávají šaty za přijatelné ceny. Začínají vycházet módní časopisy. Nástupcem Rosy Bertinové se stává krejčí Jean Hippolyte Leroy. Mužský oděv Hlavním z požadavků na mužský oděv je dobrý střih. Základem šatníku je stále frak, vesta a kalhoty. Kalhoty jsou vystřídány za tzv. pantalóny, dlouhé až ke kotníkům těsně obepínající postavu, které se v pase upevňovaly pomocí šlí. V roce 1815 se dole rozšířily a dosáhly tvaru, který s malými obměnami trvá až do dnes. Výrazným ozdobným motivem je nákrčník, byly to šátky omotané kolem krku. Doplňkem pro denní nošení je cylindr. Ženský oděv Výstřihy chemise se poněkud zmenšily a i pas se snížil. Začíná se zkracovat vlečka až se nejprve odhalila bota a po roce 1810 dokonce i kotník. Sukně se začínají šít z tužších tkanin, jako je samet, brokát a taft. Sukně se zdobí se volány, sámky a sklady. Rukávky, pufinky se prodlužují. Oblečení se stává pestřejší, i když ještě stále dominuje bílá barva. Začínají se nosit kožešinové pláště dovážené z Ruska. 22
5.5. BIEDERMEIER A ROMANTISMUS (1820 1840) Tato doba byla výrazně ovlivněna postupující průmyslovou revolucí. Móda se začala stávat záležitostí stále většího kruhu společnosti. Mužský oděv Základní částí pánského oblečení je stále frak, doplněný dlouhými kalhoty. Do mužské módy se vrací pestrost. Vesta se šije z různých barevných materiálů. Kalhoty bývají o něco světlejší než frak, často jsou kostkované. Jedinou nápadnou součástí oděvu je límec a manžety košile. Jako doplněk se objevuje sklapovací cylindr klak. Ženský oděv Opět se mění celková silueta oděvu. Pas se postupně vrací zpět na své přirozené místo a zužuje se pomocí korzetu. Rozšířený sukně kontrastuje s útlým pasem. Kuželovitý tvar sukně udržuje velké množství spodniček. Sukně je oživena stuhami, květinami a dalšími motivy. Rukávy se opět staly módní ozdobou, rozšiřovaly horní část postavy a tím opticky zužovaly pas. Dekolty se zvětšily hluboko na ramena. Byly lemovány krajkami, širokými límci. Novým módním prvkem je blůza. 5.6. DRUHÉ ROKOKO (1840 1870) V době Francouzské revoluce dámy odložily krinolíny a paruky, aby si zachránily život. Nikdo by ani nečekal, že se těsná krinolína opět po několika desetiletích stane módní. I když nebyla do puntíku shodná s tou rokokovou, je tato doba označována jako druhé rokoko. 19. století je stoletím technického pokroku a ten se nevyhnul ani módě, objevuje se totiž nový vynález šicí stroj. Vynález, který ovlivnil rozmach konfekce. Oděv mužů reaguje na zrychlující se tempo života a stává se proto pohodlnějším a praktickým. Základní typy oděvu se nemění, pouze jen jejich některé detaily a materiály. Muž stále nosí frak, doplněný cylindrem a hůlkou. Ženská móda se proměnila více. Ideálem se stala nyní žena zámožná, obklopená luxusem a přepychem, kterou by práce ponižovala. Vzorem žen se stala anglická královna Viktorie, rakouská císařovna Alžběta a francouzská císařovna Evženie. Oděv ženy dokonale vystihuje její postavení ve společnosti. Módním tvůrcem tohoto období se stal Charles Frederic Worth. Jako dvacetiletý mladík opouští Londýn a v Paříži se s ním zrodí nová tradice Haute Couture, umění vysokého krejčovství. 23
V této době se krinolíny šili z jemných materiálů, jako jsou mušelín, hedvábí, taft a satén. Jejich dokonalý tvar držela elastická ocelová konstrukce. Rukávy živůtku se zúžily tak, že těsně přiléhaly k paži. V Čechách se v revolučním roce 1848 projevují snahy o zavedení národního stejnokroje. Z něhož měla největší úspěch čamara. Byl to mužský vypasovaný kabát s typickým zapínáním na dvě řady knoflíků olivového tvaru. 5.7. MÓDA V LETECH 1870 1890 tzv. Módní chaos Společnost v těchto letech nebyla schopná vytvořit nový styl, proto čerpá z dob minulých. Využívá se všech minulých slohů, prvků, ztrácí se jednotnost. Mužská móda je stále stejná, ale přesto přináší dvě novinky. První je praktické dvouřadé sako, jehož tvar se po roce 1875 ustálil do podoby, jakou známe dnes. A druhou novinkou je raglán, který je zásluhou anglické módy. Pánskou módu ovládá paleta temných barev, jedinou výjimkou je opět barevná vesta. V šatníku žen se rodí také novinky: ženský kostým, cestovní úbor, plášť proti prachu, plášť do deště, V Německu a ve střední Evropě vládne plná ženská postava, zatímco v Anglii a Francii je ideálem štíhlý typ ženy. Krinolína vládne až do druhé světové výstavy v Paříži roku 1867. A hned po ní se sukně opět mění. Objevuje se tzv. tunýra honzík. Tunýra vytváří typickou boční siluetu. Sukně byla užší, rozšířený zadní díl se vyztužoval. Živůtek se prodloužil hluboko na boky. Těsná šněrovačka obepínala tělo tolik, že téměř nedovolovala pohyb. Opět se do módy vrátily těžké materiály. Kolem roku 1890, díky emancipačním snahám žen, z dámské módy začaly postupně mizet všechny ty násilné deformace jejich oděvu a hlavně i těla. A právě v této době vzniká kostým, který zaujal v dámském šatníku důležité místo. 5.8. SESECE (1890 1910) Emancipace, velký technický pokrok, zájem o relaxaci, sport, s tímto novým ideálem se rodí i nový život lidí a spolu s ním i odívání. V době secese vládnou dva rozdílné proudy. První je ovládaný sportem a ten druhý módou a módními salóny. Na jedné straně je snaha o funkčnost, na druhé krása a dekorace. Konzervativní móda žádá stylizovanou ženu, ženu květinu. Ženu salónů, divadel, kaváren a společnosti sevřenou v korzetu. Ale proti korzetu stojí celá hnutí, která žádají jeho odstranění. Mužský šatník se příliš nezměnil. Základním rysem pánské módy je účelnost a jednoduchost. Objevují se praktické pletené části, které byly ovlivněny sportem. Ženskou módu charakterizuje hladká, pokojná linie, připomínající éry biedermeieru. Vzniká nový typ oděvu, zvonová sukně a živůtek se šunkovými rukávy, jejichž silueta má připomínat tvar secesního S. Což samozřejmě vyžaduje zavrhovaný korzet. Sukně 24
se rozšiřuje pomocí vsazovaných dílů, plisé či volánů. Opět se uplatňuje velké množství spodniček. Šaty na denní nošení byly uzavřené těsně ke krku, což kontrastovalo se šaty na večer, které byly šity s hlubokým dekoltem. Po roce 1900 se živůtky šijí stále širší, podkasané do tzv. husí hrudi ( holubí hrudi ). Reformní hnutí, které podporovalo odstranění korzetu, propagovalo tzv. reformní šat. Byl to jednoduchý a ryze praktický oblek splývavé linie. 6. BUDIŽ MÓDA Od této doby je móda velmi proměnná. Mění se po desetiletích, nový módní styl stíhá druhý. Ženy začínají pěstovat svou emancipaci. Skončila válka a to přináší mnoho změn. Novodobou ženu charakterizovala drobná postava, nakrátko ostříhané vlasy, téměř žádná prsa. Tato žena holdovala sportům jako je lyžování, golf, řídila auto a kouřila jednu cigaretu za druhou. Bledá pleť působila směšně, proto se tato žena ve dne vystavovala slunci a večer toto opálení předváděla v tančírnách. Nastala nová éra. 6.1. DVACÁTÁ A TŘICÁTÁ LÉTA 20. STOLETÍ První světová válka urychlila emancipaci, poprvé se projevilo výrazné zrovnoprávnění mezi mužem a ženou. Ženy se začaly aktivně prosazovat ve výpomocných službách v armádě, zdravotnictví, zastupovaly muže v průmyslu a zemědělství. To vše byly důležité faktory, které utvářely módu po první světové válce. Dvacátým letům vládne funkcionalismus, kult účelnosti. Mezníkem v historii designu a módy se stává rok 1925, kdy se konala první výstava dekorativního umění v Paříži, ta se nesla ve stylu ART DECO. Životní styl si vynutil krátké sukně, pohodlné a jednoduché oděvy. Velkou zásluhu na vytvoření této praktické módy měla francouzská módní návrhářka Gabrielle Chanel. Ta na rozdíl od dřívějších módních tvůrců neusilovala o luxus modelů, který byl určen pouze pro zákaznice z vyšších vrstev. Chtěla vkusně a levně obléci všechny ženy bez ohledu na jejich postavení ve společnosti. Tón módy začala udávat střední vrstva. Bohatší se snažili této módě přizpůsobit, chudší napodobit. Silueta mužského oděvu se stala díky vycpávkám hranatější. Sportovní styl se výrazně prosazuje i v normálním denním nošení. Jinak nejsou proměny pánské módy příliš nápadné. Ve dvacátých letech měla ženská móda řadu mužských prvků. Módní silueta téměř potlačila přirozené ženské tvary. Ideálem se stala silueta garçon, útlá dívka podobná spíše chlapci. Tato silueta vyžadovala plochou hruď, úzké boky a dlouhé štíhlé nohy. 25
Tento chlapecký typ ženy zosobňovala švédská herečka Greta Garbo, která se stala idolem 20. let. Poprvé se v šatníku žen objevují kalhoty, které byly dosud výsadně částí mužského oděvu. Reakcí na dřívější přezdobené róby jsou šaty těch nejjednodušších střihů. Je to vlastně jednoduchý košilový střih, který mohla napodobit každá švadlena. Pas se posunul níže na boky. Výrazným poválečným rysem bylo zkrácení sukně, ta se zkrátila natolik, že odhalila kolena. Také poprvé v dějinách odívání se objevují výstřihy na zadním díle, které sahají mnohdy až po pás. Třicátá léta sebou nesou prodloužení sukně do poloviny lýtek. Silueta je téměř shodná s přirozenou linií ženského těla. Vlivem hollywoodských hvězd vzniká styl zvaný glamour. 6.2. ČTYŘICÁTÁ LÉTA 20. STOLETÍ Světová válka byla nepřátelská vůči módě a postihla i celý oděvní průmysl. Zhoršila se nejen kvalita látek, ale změnil se i způsob odívání a vzhled oděvu. Délka sukně se zkrátila těsně ke kolenům, zůstala rozšířená ramena móda převzala vzhled uniformy. Válečné oblečení se přešívalo z různých obnošených materiálů, sukně se nastavovaly. A v té době přivedl Christian Dior svou novou kolekci pod názvem New Look, která vrátila ženám půvab a ženskost. 6.3. PADESÁTÁ LÉTA 20. STOLETÍ Život začal být pestrý, znovu se začínalo objevovat luxusní zboží, na módní scéně kraluje Christian Dior. Po jeho náhlé smrti převzal jeho dům módy Yves Saint Laurent, který si brzy zařídil svůj vlastní salón. Do módního světa se po šestnácti letech vrací Coco Chanel, která přichází s typickým rovným kostýmem. Návrháři vymýšlejí nové linie oděvů, tzv. písmenkové : senzací se stává Diorova linie H, YSL očkový střih, linie ve tvaru V, O, ale také ve tvaru šípu, srdce nebo kapky vody. Společným znakem všech módních tvůrců té doby je postupné zkracování délky sukně. V šedesátých a sedmdesátých letech se začaly objevovat nové fenomény. Prostředí homosexuálů, kteří se dosud obávali pronásledování, začínali dávat vědět o své odlišnosti. Což vedlo ve snahy zavést pružnější normy, které by umožňovaly více fantazie. Dodnes nabízí antimóda svou anarchistickou stránku, silnou dost na to, aby žádný z návrhářů nepřehlížel její spontánní fenomény, které se na ulicích objevují. 26