Za skalními útvary CHKO Žďárské vrchy Aleš Bajer Václav Hlaváč Karel Kirchner Lucie Kubalíková

Za skalními útvary CHKO Žďárské vrchy Aleš Bajer Václav Hlaváč Karel Kirchner Lucie Kubalíková Mendelova univerzita v Brně Ústav geoniky Akademie věd České republiky 2014

Mendelova univerzita v Brně Ústav geoniky Akademie věd České republiky, v. v. i. Aleš Bajer Václav Hlaváč Karel Kirchner Lucie Kubalíková Za skalními útvary CHKO Žďárské vrchy Brno 2014

Tato publikace vznikla jako výstup projektu: Platforma pro spolupráci v oblasti formování krajiny Reg.č. CZ.1.07/2.4.00/31.0032 za přispění finančních prostředků EU a státního rozpočtu České republiky Recenzenti: prof. RNDr. Jaromír Demek, DrSc., doc. RNDr. Jan Vítek Aleš Bajer, Václav Hlaváč, Karel Kirchner, Lucie Kubalíková, 2014 Mendelova univerzita v Brně, 2014 ISBN 978-80-7375-959-9

Obsah Úvodem... 4 Význam geodiverzity a její ochrana... 5 Geosites a geomorphosites jako konkrétní příklady geologického a geomorfologického dědictví... 7 Chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy... 10 Geologické poměry... 12 Půdní poměry... 14 Základní rysy reliéfu... 16 Živá příroda... 20 Významné skalní útvary CHKO Žďárské vrchy... 22 Bílá skála... 26 Čtyři Palice... 28 Devět skal... 30 Drátenická skála... 33 Lisovská skála... 36 Malínská skála... 39 Milovské Perničky... 42 Pasecká skála... 44 Peperek... 48 Prosička... 51 Rozštípená skála... 54 Rybenské Perničky... 57 Štarkov... 60 Tisůvka... 63 Zkamenělý zámek... 66 Závěr... 69 Příloha: plánky a schematické nákresy vybraných lokalit... 71 Vybraná literatura a zdroje informací... 84

Úvodem Vážení čtenáři, dostává se Vám do rukou publikace Za skalními útvary CHKO Žďárské vrchy, k jejímuž sepsání přispěla jednak snaha zpřístupnit či přiblížit, pokud možno čtivou formou, výsledky odborných (převážně geomorfologických) výzkumů v CHKO Žďárské vrchy, a jednak skutečnost, že v poslední době se stále zvyšuje počet návštěvníků turistů, kteří se zaměřují na intenzívnější prožitek místa spojený s hlubším poznáním navštívené lokality. Publikace by tak mohla přispět k rozšíření povědomí o přírodním dědictví a geodiverzitě Žďárských vrchů. Máme za to, že pokud se návštěvník o daném místě něco nového dozví a porozumí souvislostem, bude se na místo opakovaně vracet, bude se chovat ohleduplněji a šetrněji a může tak nepřímo přispět k ochraně geologického a geomorfologického dědictví. Publikace má jednoduché členění: nejprve je definována geodiverzita a s ní související koncept geosites a geomophosites, dále jsou přiblíženy přírodní poměry CHKO Žďárské vrchy. Následuje podrobný popis patnácti abecedně seřazených významných skalních útvarů. Po údajích, které jsou zaměřeny na lokalizaci a základní geovědní charakteristiky, jsou uvedeny informace o konkrétních zajímavostech a fotodokumentace. Text je příležitostně doplňován tzv. rámečky, které popisují a vysvětlují odborné termíny. Vzhledem k tomu, že koncept geodiverzity nezahrnuje jen přírodovědné hodnoty, ale i hodnoty kulturní a historické, jsou u některých lokalit zmíněny i historické souvislosti a pověsti vztahující se k danému skalnímu útvaru. Autoři by na tomto místě rádi poděkovali všem, kteří k vytvoření této publikace aktivně přispěli, jmenovitě Pavlu Roštínskému, Františku Kudovi, Vladimíru Zabloudilovi, Petru Mücksteinovi, Zdeňku Zálišovi, Luďku Čechovi, Janu Staňkovi, Josefu Řetickému, Jaromíru Čejkovi, Petru Matějkovi, Petře Doležalové, Lubomíru Dajčovi, Bohumilu Hanusovi. Dík patří také recenzentům prof. RNDr. Jaromíru Demkovi, DrSc. a doc. RNDr. Janu Vítkovi za jejich věcné poznámky a připomínky, které přispěly ke zkvalitnění tohoto textu. Budeme rádi, pokud se tato publikace stane drobným příspěvkem na Vaší cestě krajinou Žďárských vrchů. Lucie Kubalíková a Aleš Bajer Brno, 13. dubna 2014 4

Význam geodiverzity a její ochrana S pojmem biodiverzita se pravděpodobně už setkal téměř každý, avšak pojem geodiverzita proniká do povědomí veřejnosti pomaleji. Zatímco biodiverzita znamená rozmanitost živých organismů na Zemi, což zahrnuje rozmanitost druhů i diverzitu ekosystémů, geodiverzita zahrnuje celou šíři zemských rysů, včetně geologických, geomorfologických, paleontologických, půdních prvků, systémů a procesů. Geodiverzita hraje důležitou roli ve vztahu k biodiverzitě; geologie, tvary reliéfu, půda a procesy, které mezi těmito složkami probíhají, výrazně ovlivňují jak rostlinstvo, tak živočišstvo. Podstatný a neopomenutelný význam má geodiverzita pro lidské aktivity, ať už ji vnímáme jako zdroj (půda, nerostné suroviny, významné geologické a geomorfologické lokality jako zdroj pro turismus) nebo z hlediska její funkce (např. v minulosti výstavba hradů a tvrzí na vyvýšených místech, v současnosti vliv reliéfu na výstavbu dopravní infrastruktury). Koncept geodiverzity se objevil začátkem 90. let v Austrálii a Tasmánii a poprvé byl definován v Australské chartě na ochranu přírodního dědictví (Australian Natural Heritage Charater, 1996). Později byly definice zpřesňovány a koncept geodiverzity se v podstatě stále vyvíjí; v současnosti je všeobecně přijímána definice, kterou přestavil Gray (2004): geodiverzita je přirozená rozmanitost geologických (horniny, minerály, fosílie), geomorfologických (tvary reliéfu, procesy) a pedologických (půdy) složek, jejich souborů, vztahů, vlastností, interpretací a systémů. Někdy jsou do konceptu geodiverzity zahrnovány i atmosférické a hydrologické složky, procesy a jevy. Panizza (2009) dále zavedl pojem geomorfodiverzita, která je chápána jako podmnožina geodiverzity a vztahuje se ke geomorfologické rozmanitosti území. Z pohledu lidské společnosti lze geodiverzitě připsat následující hodnoty: 1) Vnitřní hodnota je nezávislá na lidském vnímání, existuje sama o sobě 2) Kulturní hodnota a. Spirituální a náboženská hodnota (týká se zejména vysvětlení vzniku geologických a geomorfologických lokalit pomocí mýtů a legend, přičemž často vystupují nadpřirozené síly, zejména ďábel, čert všimněte si, že mnoho skalních útvarů je pojmenováno Čertova stěna nebo Čertův kámen. Vztahy mezi geodiverzitou a mytologií se zabývá tzv. geomytologie). b. Archeologická a historická hodnota (již pravěcí lovci vyhledávali pro své příbytky příhodné převisy, usazovali se v nivách, nedobytné hrady byly budovány na vyvýšených místech, významné komunikace vedly skrz průsmyky nebo tzv. brány, údolí byla také využívána jako komunikační kanály. Vztahem mezi geodiverzitou a archeologií se zabývá tzv. geoarcheologie). c. Literární a umělecká hodnota (geodiverezita jako inspirace pro básníky, malíře, architekty částečný překryv s estetickou hodnotou, viz níže). 3) Estetická hodnota se vztahuje zejména ke smyslovému vnímání geodiverzity. Ať chceme nebo ne, geodiverzita na nás vždy nějakým způsobem působí; v mírně zvlněné krajině se člověk může cítit útulně, jako doma, zatímco v krajině s výraznými tvary reliéfu (skalami, útesy) může pociťovat obdiv, respekt, případně strach, což je však samozřejmě velice individuální. Estetická hodnota se částečně překrývá s hodnotou kulturní, percepci geodiverzity lze vnímat jako inspiraci pro umění. Tato hodnota je také významná z hlediska geoturismu. 5

4) Funkční hodnota sem zahrnujeme zejména vhodnost konfigurace terénu a litologické stavby pro budování sídel, dopravní a technické infrastruktury; na první pohled se zdá, že význam měla tato hodnota spíše v dřívějších dobách (již zmiňované stavby hradů na kopci, budování měst v blízkosti vodních toků, kde se dala snadno přejít nebo přemostit řeka, migrační proudy využívající průlomová údolí), ale dnes je tato hodnota také důležitá (zejména při budování dopravní infrastruktury vhodná místa pro letiště, ale i při budování např. jaderných elektráren nebo skladů vyhořelého paliva tyto objekty by měly být umístěny v geologicky klidných lokalitách, což znamená, že se zde nevyskytují významné zlomy, podél kterých by mohly probíhat pohyby zemské kůry, jsou to oblasti seismicky klidné a podobně). 5) Ekonomická hodnota geodiverzita jako zdroj v pravém slova smyslu je reprezentována zejména přímým využíváním (půda, těžba nerostných surovin). Významné a výrazné geolgociké a geomorfologické lokality (nebo také geologické a geomorfologické dědictví) mohou být zdrojem pro turismus jakožto ekonomickou aktivitu. 6) Pedagogická hodnota význam pro vzdělávání, výzkum, poznání minulosti, prognózy do budoucnosti. Např. studiem sedimentů lze zjistit, jaké podmínky a jaké klima panovaly na daném území v době jejich vzniku. Tato hodnota je důležitá i z hlediska ochrany přírody člověk raději chrání to, co zná. Vzhledem k hodnotám, které geodiverzita nabývá a vzhledem k tomu, že je důležitým (ale vyčerpatelným) zdrojem pro lidské aktivity je důležité ji chránit a pečovat o ni. Ochranou geodiverzity rozumíme lidskou činnost, která usiluje o zachování přirozené rozmanitosti neživé přírody (tedy geologických, geomorfologických, pedologických, atmosférických a hydrologických složek a vztahů a procesů mezi nimi). Ochrana geodiverzity by neměla zahrnovat jen zakonzervování stávajícího stavu, ale měla by počítat i s přirozenými změnami geodiverzity. Je zřejmé, že geodiverzita, pokud je chápána jako soubor všech geologických, geomorfologických, paleontologických, půdních, hydrologických a atmosférických prvků, systémů a procesů, nemůže být chráněna v celé své šíři. Navíc je tento způsob ochrany geodiverzity nesrozumitelný pro veřejnost a v podstatě neslučitelný s potřebami dnešní společnosti. Proto je chráněna pouze část geodiverzity, a to tzv. geologické (geomorfologické, pedologické) dědictví. Koncept přírodního dědictví se objevil již v 70. letech v Úmluvě o ochraně přírodního a kulturního dědictví UNESCO a z definice přírodního dědictví vychází i definice geologického (geomorfologického, pedologického) dědictví: zjednodušeně lze říct, že se jedná o významné prvky geodiverzity z hlediska přírodního, vědeckého, kulturního, estetického a vzdělávacího, které bychom rádi zachovali pro příští generace. Konkrétní příklady tohoto dědictví mohou být potom významné geologické, geomorfologické a pedologické lokality (v zahraniční literatuře tzv. geosites, geomorphosites). 6

A Čertův kámen na Peperku příklad lokality s geomytologickou hodnotou (váže se k němu pověst, podle níž byl kámen upuštěn čertem); B estetická hodnota geodiverzity (některé horniny jsou barevně i tvarově velice atraktivní, zde erlany s přechodem do kvarcitů na lokalitě Peperek); C ekonomická hodnota geodiverzity (těžba stavebního kamene na lokalitě Vávrova skála (Na skále) poblíž Nového Města na Moravě); D pedagogická hodnota lokality Zkamenělý zámek (lze sledovat a vysvětlit kryogenní a gravitační procesy a tvary, zde velice dobře vyvinutá puklinová jeskyně a měkká modelace podél ploch foliace). Geosites a geomorphosites jako konkrétní příklady geologického a geomorfologického dědictví Geosites (synonyma: geotopy, geologické lokality) jsou části geosféry, které představují významný prostředek pro porozumění historie Země. Jsou definovány jako geologické objekty, které nabyly vědeckou (např. sedimentologický stratotyp, reliktní moréna, která reprezentuje rozsah ledovce), estetickou (např. horské nebo pobřežní krajiny), kulturní/historickou (např. náboženskou nebo mystickou hodnotu) a/nebo ekonomickou/sociální hodnotu díky vnímání nebo díky využívání lidskou společností. V literatuře je specifikováno velké množství typů geosites, např. tektonické, mineralogické, paleontologické, hydrogeologické, pedologické nebo geomorfologické. Geosites mohou být jak jednotlivé objekty (např. skalní věž, lávový proud), tak širší systémy (např. říční krajiny, ledovcová předpolí, pobřežní krajiny). Jako geomorfologický ekvivalent pro geosites se používá pojmu geomorphosites (geomorfologické lokality). Geomorphosites jsou definovány jako tvary zemského povrchu, které 7

nabyly určitou hodnotu díky tomu, jak byly vnímány člověkem. Tyto hodnoty jsou v podstatě ekvivalentní těm u geosites. Jako kritérium rozlišení geosites a geomorphosites lze uplatnit aktivitu/pasivitu lokalit: geologické lokality (geosites) v užším slova smyslu lze považovat za pasivní, což znamená, že tyto lokality představují svědectví minulých procesů nebo mají speciální význam pro pochopení vývoje Země (vývoj krajiny, života, klimatické změny). Naopak geomorfologické lokality (geomorphosites) lze považovat za aktivní, protože dovolují sledovat aktuální procesy (fluviální eroze, vulkanická aktivita). V mnoha případech však nelze jasně určit, zda se jedná o geologickou či geomorfologickou lokalitu, protože každá lokalita představuje jak svědectví minulosti, tak podléhá aktuálním procesům a vlivům; stanovit přesně rozdíl mezi geosites a geomorphosites je tedy velice obtížné. Stejně jako geodiverzita, i geolokality mohou nabývat různých hodnot. Tyto hodnoty lze rozdělit do dvou hlavních skupin: - Vědecké nebo přírodovědné hodnoty představují význam pro pochopení historie Země, vývoje života, dříve působících i současných procesů, pro rekonstrukci klimatu a krajiny. Pro některé lokality je klíčová zejména možnost sledovat procesy minulé i současné (dynamika lokality). Zde však může docházet ke konfliktům mezi snahou zachovat a zakonzervovat stávající podobu lokality a snahou nechat probíhat procesy přirozeně, které však mohou vést k destrukci lokality. Vědecká hodnota lokality dále spočívá v její zachovalosti, reprezentativnosti, ojedinělosti a paleogeografickém významu a úzce souvisí s možností využívat lokalitu pro vzdělávání a další pedagogické aktivity. - Přidané hodnoty lze dále rozdělit na hodnoty kulturní, ekologické, ekonomické a estetické. Kulturní hodnota je založena na vzájemném vztahu lidských aktivit a tvaru reliéfu, přičemž kulturní složka může být podmíněna geologickými nebo geomorfologickými složkami nebo naopak. Kulturní hodnota se vztahuje k archeologickému, historickému, náboženskému a symbolickému významu lokality a dalším kulturním aspektům (lokalita jako inspirace pro umění, lokalita jako dějiště významné historické události). Ekologická hodnota (někdy je řazena do přírodovědných hodnot) vyjadřuje zejména souvislost mezi neživou a živou složkou lokality. Samotná geolokalita (resp. litologie nebo tvar reliéfu) může být klíčovou pro existenci ekosystému, stejně tak i existující ekosystémy mohou mít vliv na utváření geolokality a procesy na ní probíhající. Ekonomická hodnota neboli potenciál k využívání odkazují na možnost využití lokality jako zdroje, ať už v původním (těžba vápence, štěrků, písků) nebo v přeneseném významu zde máme na mysli možnost využití lokality pro geoturismus. Významnými ekonomickými hodnotami lokality jsou např. její dostupnost, přítomnost infrastruktury a služeb. Estetická hodnota je hodnotou pravděpodobně nejproblematičtější. Je vnímána zejména na základě barev, barevných kontrastů a strukturace prostoru a závisí mimo jiné na duševním rozpoložení pozorovatele. Tato hodnota může být jednou z klíčových hodnot z hlediska geoturismu. Analýza těchto hodnot u jednotlivých lokalit je důležitým podkladem pro jejich poznání, ochranu a následné návrhy managementu lokalit, ať už se jedná o jejich zpřístupnění veřejnosti, omezení negativních vlivů nebo využití pro pedagogické účely. 8

Doporučená literatura: Australian Heritage Commission (1996): Australian Natural Heritage Charter for the conservation of the places of natural heritage significance: standards and principles. Australian Heritage Commission and Australian Committee for the International Union for the Conservation of Nature (ACIUCN), Sydney. Gray M. (2004): Geodiversity: Valuing and Conserving Abiotic Nature. John Wiley, Chichester, 434p. Panizza M. (2001): Geomorphosites: concepts, methods and example of geomorphological survey. Chinese Science Bulletin, 46: 4-6. Panizza M. (2009): The Geomorphodiversity of the Dolomites (Italy): A Key of Geoheritage Assessment. Geoheritage, 1 (1): 33-42 Reynard E., Coratza P., Regolini-Bissig G. eds. (2009): Geomorphosites. Verlag Dr. Friedrich Pfeil, Mnichov, 240 s. UNESCO (1972): Convention concerning the protection of the world cultural and natural heritage (http://whc.unesco.org/archive/convention-en.pdf) 9

Chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy Chráněná krajinná oblast Žďárské vrchy byla vyhlášena výnosem Ministerstva kultury ČSR č. j. 8908/70-II2, ze dne 25. 5. 1970. Území o rozloze 70 940 ha se nachází v severozápadní části Českomoravské vrchoviny v okresech Žďár nad Sázavou, Havlíčkův Brod, Chrudim a Svitavy. Celá oblast má vrchovinný až pahorkatinný charakter s nadmořskými výškami 490 až 836 m, nejvyšším bodem CHKO je vrch Devět skal (836 m n. m.). Posláním CHKO je zachování harmonicky vyvážené kulturní krajiny s významným zastoupením přírodních fenoménů. Žďárské vrchy jsou dosud krajinou s výraznou svébytnou atmosférou. Zemědělská činnost omezovaná tvrdými přírodními podmínkami zde po staletí formovala krajinu do půvabné mozaiky lesů a lesíků, květnatých luk i kamenitých pastvin, rybníků, skrčených roubených chalup, políček žita, ovsa, brambor a lnu, omšelých kamenic se solitéry sněhem pokroucených jeřábů. I když doba intenzifikace zemědělství původní ráz této krajiny na mnoha místech významně změnila, zůstává stále mnoho důvodů, proč chránit hodnoty této jedinečné krajiny i do budoucna. HISTORICKÝ VÝVOJ OBLASTI Prvotní osídlování pralesovitého hvozdu na pomezí Čech a Moravy začalo pronikat z níže položených míst ve 13. století a bylo spojeno se žďářením pralesa pro zemědělskou obživu osadníků. Středisky této první kolonizační vlny se staly kláštery, především žďárský klášter založený r. 1252, a také šlechtická dominia. Následně se v území rozšiřovala i těžba a zpracování železných rud. Velký hospodářský rozvoj oblasti spadá do druhé kolonizační vlny na přelomu 15. a 16. století, kdy byly šlechtou zakládány železářské a sklářské hutě, rybníky a panské velkostatky. K poslední vlně tzv. pasekářské kolonizace, zasahující i odlehlejší, výše položené lokality, dochází v 18. století. Z této doby pochází nejmalebnější vesnice a osady jako Krátká, Samotín, Blatiny či Roženecké paseky. Počátkem 19. století byl region druhým největším producentem železa v českých zemích a výrobky skláren z Herálce a Milov byly známy po celé Evropě. Následkem vyčerpání zásob dřeva v lesních porostech však došlo k postupnému zániku této výroby. Hodnoty krajiny umocňují barokní Santiniho stavby, z nichž byl poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou zařazen do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Za pozornost stojí např. i židovský hřbitov u Dřevíkova. Poeticky drsný ráz krajiny je i neustálým zdrojem umělecké inspirace. Čerpali z něj např. spisovatelé T. Nováková, K. V. Rais, J. V. Pleva, J. Karafiát, A. a V. Mrštíkovi, hudební skladatelé J. Křička, B. Martinů, sochaři J. Štursa, J. Pelikán, malíři A. Slavíček, F. Kaván, J. Zrzavý, J. Jambor i současní umělci. OCHRANA PŘÍRODY A KRAJINY Jedinečná krajina a příroda Žďárských vrchů se začala rychle měnit s nástupem zemědělské velkovýroby v 50. a 60. letech minulého století. Scelování pozemků, odstraňování původních cest a mezí, plošné odvodňování zemědělské půdy a regulace drobných vodních toků rychle měnily původní tvář zdejší krajiny. Postupně se začal měnit i obraz venkova na místě původních roubených chalup začaly vyrůstat domy městského typu, ve většině obcí vznikly 10

také rozsáhlé zemědělské areály. Dopady na biodiverzitu začala umocňovat také intenzifikace zemědělství, masivní používání chemických prostředků, nasazení širokozáběrových žacích strojů apod. Jen díky členitosti místní krajiny zůstala zachována řada míst, kde se uchovaly zbytky původní mozaiky přírodních a přírodě blízkých biotopů. Většina těchto ukázek původní zachovalé přírody je dnes součástí sítě zvláště chráněných území. Správa CHKO spravuje na území CHKO 4 národní přírodní rezervace (Dářko, Radostínská rašeliniště, Ransko a Žákova hora) a 46 území v kategorii přírodní rezervace a přírodní památka. Dále se na území CHKO nachází také 14 evropsky významných lokalit. Ostatní přírodně cenné plochy jsou pak součástí I a II. zóny odstupňované ochrany CHKO. Kromě aktivní péče o tato území je úkolem Správy CHKO také výkon státní správy v ochraně přírody a krajiny, biomonitoring území, realizace tzv. krajinotvorných programů, jejichž prostřednictvím jsou podporovány různé typy opatření k obnovení původních funkcí krajiny. Nejvíce prostředků je každoročně věnováno na údržbu druhově pestrých luk a pastvin, které by bez této péče v krátké době zanikly. Podporované jsou také záměry navracející do krajiny drobné ekologické prvky, jako jsou remízy, meze či zeleň podél polních cest. Rozšířená jsou i opatření k obnově retenční schopnosti krajiny a obnově původního vodního režimu (protierozní opatření, výstavba malých vodních ploch, tůní, revitalizace vodních toků apod.). Každoročně jsou realizována i opatření k obnově přirozenější druhové skladby lesních porostů, k omezení šíření nepůvodních druhů nebo projekty zaměřené přímo na podporu nejvíce ohrožených druhů. Důležitým úkolem Správy je také vzdělávání a ekologická výchova. Jednou z aktivit Správy v posledním roce je také snaha o obnovení dálkových pohledů na rulové skalní výchozy na vrcholech a hřebenech Žďárských vrchů. Tyto krajinářské dominanty jsou vesměs chráněné jako zvláště chráněná území. Většina z nich je v současnosti obklopená vzrostlými smrkovými porosty, které skály pohledově zcela zakrývají. Uměle založené smrčiny jsou také chudé z hlediska druhové pestrosti. Proto Správa CHKO hodlá prosazovat postupnou přeměnu lesů v okolí skal na rozvolněné porosty s pestřejší druhovou skladbou se zastoupením všech dřevin původní druhové skladby (jedle, buk, smrk, jeřáb apod.). Přitom by mělo dojít také k uvolnění hlavních pohledových os tak, aby se skály opět začaly pohledově uplatňovat. Tento přístup, jehož hlavním cílem je kromě výše zmíněných krajinářských aspektů především obnovení původní druhové skladby porostů a na ně vázaných společenstev, bude nyní zohledněn při přípravě nových plánů péče o tato území. Vlastní realizace postupné přeměny porostů nastane po zapracování plánů péče do příslušných lesních hospodářských plánů. Doporučená literatura: Čech L. et al. (2002): Chráněná území ČR, svazek VII. Jihlavsko. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 528 s. Hlaváč V. (2014): Znovu k záměru odlesnění skal na Žďársku. Lesnická práce (Kostelec nad Černými lesy), 93 (2): 34-35. 11

Geologické poměry CHKO Žďárské vrchy (ŽV) se rozkládá na území několika geologických jednotek centrální části Českého masivu. Ačkoli se může jevit geologie oblasti relativně jednotvárná, složená převážně z metamorfovaných hornin, i v oblasti ŽV se můžeme setkat s celou řadou zajímavých exotických hornin, které oblast celkově geologicky obohacují. Jižní a jihozápadní část ŽV je tvořena strážeckým moldanubikem, které je budováno převážně sillimanitickobiotitickými pararulami, které jsou na mnoha místech značně migmatitizované či granitizované. To se projevuje páskováním těchto hornin, kdy se střídají světlé a tmavé polohy tvořené světlými (křemen, živce a muskovit) a tmavými minerály (biotit a amfiboly). Jedná se o relativně monotónní horninové typy. Místy jsou v pararulách obsaženy vložky exotických hornin hlavně amfibolity, ortoruly, ale i krystalické vápence, ojediněle pak serpentinity, kvarcity a skarny. Největší část území CHKO ŽV je tvořeno svrateckým krystalinikem, které se rozkládá v centrální a v severovýchodní části ŽV. Převažují zde dvojslídné ortoruly a migmatity, které se střídají s polohami svorů a svorových rul. I v těchto horninách se nacházejí vložky amfibolitů a skarnů (dříve hojně využívány jako ložiska železných rud). Většina skalních výchozů nejvyšších vrcholů ŽV je budována právě horninami svrateckého krystalinika. Horniny jsou protkány sítí drobných i větších zlomů a mají polyedrickou odlučnost, což se projevuje při zvětrávání a ovlivňuje charakteristický vzhled jednotlivých skalních útvarů či skalních hradeb. Na severovýchodě ŽV na zájmové území okrajově zasahuje poličské krystalinikum tvořené převážně jemnozrnnými biotitickými rulami. Rozlišení jednotlivých rul poličského a svrateckého krystalinika či moldanubika není pro laika na první pohled jednoduché. Jejich určení na místě navíc ztěžuje silně povrchové navětrání a někdy i mechový a řasový kryt. Pro jasné určení je tedy třeba mít čerstvý vzorek a znát konkrétní lokalitu nálezu. V oblasti ŽV se můžeme setkat i s dalšími již poměrně dobře detekovatelnými horninami. Na severozápad území CHKO ŽV zasahuje železnohorský pluton budovaný převážně amfibolbiotitickými granity s vložkami červených a albitických granodioritů. Významnou geomorfologickou sníženinu oddělující ŽV od Železných hor tvoří horniny tzv. hlinecké zóny tvořené převážně slabě metamorfovanými fylity s příměsí biotitických rohovců, křemenců a břidlic. Velmi zajímavé jsou výskyty bazických až ultrabazických hornin nacházející se na západním okraji CHKO ŽV v místech křížení významných hlubinných zlomů. Tento ranský masiv je poměrně pestrý, tvořen celou řadou hlubinných vyvřelých hornin (peridotit, gabro, diorit až granodiorit). Území je velmi dobře geologicky prozkoumáno. V druhé polovině minulého století v něm bylo těženo významné sulfidické zrudnění typu Cu-Zn (chalkopyrit sfalerit). Významné byly i obsahy niklových rud. Těžba a zpracování rud byla ukončena v roce 1990. Na místě po těžbě zbyla tzv. Ranská jezírka, dnes ekologicky významné lokality. Velmi neobvykle v oblasti působí sedimentární horniny české křídové pánve, které na území zasahují ze severozápadu podél železnohorského zlomu a svým východním výběžkem zasahují až do oblasti Velkého Dářka a města Žďáru nad Sázavou. Právě podle zachování podél zlomu v podobě zaklesnuté kry jsou tyto sedimenty nazývány tzv. křídou Dlouhé meze. 12

Jedná se o systém souvrství vápnitých pískovců, jílovců a slínovců s nepravidelným, převážně střípkovitým až polyedrickým rozpadem. Současný geologický a geomorfologický vzhled území je dán vývojem oblasti v pleistocénu, kdy převládalo tzv. periglaciální fyzikální zvětrávání, vznikaly rozsáhlé skalní útvary a skalní hradby a tvořily se rozsáhlé svahové kamenité sedimenty typu kamenných moří a kamenných proudů, které byly postupně zahliňovány. V nejmladším období geologického vývoje, v holocénu, bylo celé území ŽV postupně překryto nově vznikajícími půdními typy a v místech trvale zamokřených sníženin se prakticky celý holocén vytváří někdy až 7 m mocná rašeliniště. Doporučená literatura: Buriánek D. et al. (2011): Horniny a geologický vývoj jednotek severovýchodního okraje moldanubika. Česká geologická společnost, 28 s. Hanžl P. et al. (2011): Geology of the Žďárské vrchy area: a review. Travaux Géophysiques, Institute of Geophysics, Acad. Sci. CZ, 40, s. 24. Chlupáč I. et al. (2002): Geologická minulost České republiky. Academia Praha, 436 s. Melichar R. (2009): Vysvětlivky k základní geologické mapě České republiky 1:25000, list 24-111 Sněžné. Česká geologická služba, 58 s. 13

Půdní poměry Přestože se na první pohled může zdát půdní pokryv CHKO Žďárských vrchů relativně jednotvárný, při podrobnějším zkoumání je možné v krajině ŽV rozlišit celou řadu půdních typů. Kolem 50 % území je pokryto různými subtypy kambizemí, které jsou jednoznačně nejrozšířenějším půdním typem ŽV. Významné zastoupení mají také půdy ovlivněné vodou, zejména pseudogleje a gleje. Zvláštní postavení pak mají organozemě, tzv. rašeliny. Ve vrcholových partiích nejvyšších a nejchladnějších oblastí se ostrůvkovitě vyskytují podzoly. Poměrně hojně jsou zastoupeny také mladé iniciální půdy, a to v oblasti skalních výchozů a balvanových a suťových proudů. Jedná se o rankery a litozemě. Ostatní půdní typy, např. pararendziny a rendziny, jsou zastoupeny jen nepatrně a odpovídají ojedinělým výskytům vhodných půdotvorných substrátů, např. svrchnokřídových opuk, serpentinitů či mramoru. Velmi nízké je i zastoupení antropogenně silně ovlivněných půd, kultizemí a antropozemí (ojediněle v místech těžby nerostných surovin). Přesto je vliv člověka na půdách ŽV velmi zřetelný. V minulosti byla většina odlesněného území ŽV zorněna, což dokládají dnes hojné pozůstatky skládaných kamenných zídek, náznaky terasování, ale hlavně hromady kamení sesbíraných z polí agrární haldy (místně nazývané jako tzv. skály, v geomorfologické terminologii též kamenice), vyskládané na okrajích lesů, remízků a hájků, dnes tvořící mimořádně cenná přírodní stanoviště (ekotopy). Všechny tyto aktivity měly jediný důvod usnadnění obdělávání, snad i zlepšení kvality těchto relativně chudých skeletnatých půd a zamezení jejich nadměrné erozi. Pozůstatky těchto aktivit jsou nejzřetelnější v nejvyšších partiích ŽV, např. v okolí Fryšavy a Sněžného, ale setkáváme se s nimi roztroušeně po celé CHKO. Téměř všechna tato historicky obdělávaná místa jsou pokryty kambizeměmi, případně rankery, které jistou úrodnost vždy poskytují. Naopak části vrcholových partií, které zůstaly zalesněny nebo ležet ladem, jsou většinou tvořeny neúrodnými podzoly či velmi mělkými litozeměmi. Pastviny (trvale zatravněné plochy) se vyskytují a vyskytovaly zejména na území s různou mírou ovlivnění vodou v půdním profilu. Rozeznáváme půdy s dočasným, sezónním zamokřením v rámci profilu (pseudogleje), které jsou charakteristické pro spodní části pro ŽV typických táhlých svahů. Tato území byla zejména v druhé polovině minulého století často odvodňována (meliorována) se zřejmou snahou získat další ornou půdu. V současné době je většina těchto pastvin v režimu trvalých travních porostů a jsou využívány jejich vysoké retenční schopnosti (zadržení vody v krajině). Ještě vyšší schopnost zadržovat vodu v krajině mají gleje a organozemě, neboli rašeliny, které se na území ŽV vyskytují relativně hojně v místech údolních den a uzavřených sníženin. Nejvýznamnější jsou oblasti v okolí Velkého Dářka, Krejcaru, Zalíbeného a dalších. Zachování těchto půd s vysokou schopností zadržovat vodu, a tudíž zajištění vhodného vodního režimu v krajině je jeden z významných úkolů CHKO. Právě na tyto specifické půdy, zejména organozemě, jsou vázána vzácná rostlinná a živočišná společenstva. V údolních nivách větších řek jdou místy rozšířené také fluvizemě. Jak již bylo výše řečeno, nejrozšířenějším půdním typem zájmového území jsou kambizemě. Tyto půdy jsou nejrozšířenější nejen na území ŽV, ale i v rámci celé České republiky. Kambizemě jsou velmi variabilní, což se odráží ve vysokém počtu jejich subtypů. Převládající 14

je výskyt kambizemě modální, v menší míře pak kambizemě dystrické, rankerové a oglejené. Ostatní subtypy jsou prakticky zanedbatelné. Všechny kambizemě jsou typické výskytem kambického horizontu (označovaný Bv), který je charakteristický svou hnědou barvou danou zvýšeným uvolňováním amorfního železa zvětráváním z primárních horninotvorných minerálů. Kambizemě vznikají nejčastěji na zvětralinách a svahovinách magmatických a metamorfovaných hornin. Zrnitostní charakteristika, skeletnatost a trofismus jsou u kambizemí velmi rozmanité a jsou podmíněné půdotvorným substrátem, což jsou v případě ŽV zejména metamorfity (ruly a migmatity). Podzoly jsou charakteristické výskytem výrazně diferenciovaného profilu se zřetelným vyběleným Ep horizontem. V ŽV jsou charakteristické pro nejvyšší polohy pokryté převážně smrkovými porosty. Pseudogleje jsou půdní typ typický pro mírné táhlé svahy ŽV, jsou typické redoxymorfními znaky v rámci půdního profilu, dané střídáním redukčních a oxidačních podmínek (zamokření a vysušení během roku), jehož následkem vzniká mramorovaný horizont Bm, někdy doplněný i o tzv. bročky novotvary Fe-Mn oxidů. Čím delší dobu setrvává profil během roku v redukčních (zamokřených) podmínkách, tím více převládají redukční znaky (šedomodrá barva, zvýšené množství jílu a povrchové části profilu výrazně zpomalují rozklad organické hmoty). Pokud je celý půdní profil zamokřen (hladina podzemní vody je v bezprostřední blízkosti povrchu) během téměř celého roku, vzniká půdní typ glej charakteristický glejovým diagnostickým horizontem a zrašeliněnou akumulací organické hmoty na povrchu. Pokud množství zrašelinělé, nerozložené organické hmoty přesahuje mocnost 50 cm, nejedná se již o půdní typ glej, ale o organozem (rašelinu). V pánevní oblasti okolí Dářka dosahují organozemě mocnosti až 8 m (rašelina se zde vytváří prakticky celý holocén). Na prudkých svazích a v blízkosti skalních výchozů se vyskytují iniciální půdy a litozemě, které jsou charakteristické pouze několika centimetrovým organickým A horizontem nasedajícím přímo na pevnou skálu, nebo rankery typické výskytem více jak 50% podílem skeletu od povrchových horizontů. Rankery mají vyvinutý výrazný humusový horizont, který v rámci profilu sahá často do značných hloubek, jsou většinou dobře provzdušněné, provlhčené a díky rychlému rozkladu organických látek i živinami dobře zásobené, což umožňuje výskyt náročnějších listnáčů. Pestrost půdotvorných substrátů a konkrétních půd má významný vliv na přírodní rozmanitost a krajinný ráz celého území Žďárských vrchů a je významnou součástí krajinného a přírodního bohatství Vysočiny. Doporučená literatura: Hauptman I., Kukal Z., Pošmourný K., eds. (2009): Půda v České republice. MŽP Praha, 255 s. Němeček, J. et al. (2011): Taxonomický klasifikační systém půd České republiky. ČZU Praha, 94 s. 15

Základní rysy reliéfu Reliéf CHKO Žďárské vrchy je velmi různorodý s mnoha kontrasty, cennými mezo- a mikrotvary, což je dáno jak pestrým geologickým složením, tak dlouhým geomorfologickým vývojem dané oblasti. Dominují v něm táhlé vrchovinné hřbety oddělené hlubokými, zčásti široce rozevřenými údolími, místy se vyskytují kotlinovité sníženiny a průlomová údolí. Podle geomorfologického členění reliéfu ČR (Demek, Mackovčin eds., 2006) zaujímá CHKO části čtyř geomorfologických celků a v jejich rámci čtyř podcelků. Velkou většinou pokrývá severozápad Hornosvratecké vrchoviny (podcelek Žďárské vrchy), menšími částmi zasahuje jih Železných hor (podcelek Sečská vrchovina), jihovýchod Hornosázavské pahorkatiny (podcelek Havlíčkobrodská pahorkatina) a sever Křižanovské vrchoviny (podcelek Bítešská vrchovina). Reliéf CHKO Žďárské vrchy je součástí Českomoravské vrchoviny a prošel velmi dlouhým vývojem, kdy se střídala období tektonické aktivity s fázemi zarovnávání a vzniku zarovnaných povrchů. Základní rysy získal reliéf zájmové oblasti v pokřídovém období v návaznosti na tektonické pohyby zemské kůry v souvislosti s vrásněním Karpat. Se zdvihy a poklesy území souvisí transgrese křídového moře do severní části zájmové oblasti, ve výše položených oblastech se začal formovat tzv. paleogenní zarovnaný povrch, který později díky příznivým klimatickým podmínkám nabyl charakter paroviny, místy s mocným pokryvem zvětralin. Při následném tektonickém vyklenování na rozhraní straších a mladších třetihor a tvorbě hornosvratecké klenby došlo k postupnému odnosu zvětralinového pláště, obnažování bazální zvětrávací plochy a vzniku povrchu typu etchplén (též český termín holorovina). Tektonické pohyby způsobily rovněž zaklesnutí křídových usazenin v prolomech (např. křída Dlouhé meze, Dářská brázda), ale i na značné části území došlo k jejich odnosu a předkřídového zarovnaného povrchu (předkřídové paroviny). Na obnažené bazální zvětrávací ploše vystupují odolnější horniny jako izolované skály, skalní hradby, či skupiny útvarů (tory). V chladných obdobích čtvrtohor byly vrcholové části se skalními útvary dále přetvářeny mrazovým zvětráváním, na řadě míst vznikly skalní stěny mrazových srubů doprovázené plošinami kryoplanačních teras a rozsáhlé akumulace suťových a balvanových proudů a moří (vrcholové části Žďárských vrchů i Bítešské vrchoviny v rámci zájmové oblasti). Základní rysy reliéfu budeme charakterizovat v rámci jednotlivých geomorfologických podcelků (z hlediska detailního poznání budou zmíněny i reliéfově výrazné nižší jednotky okrsky, zejména sníženiny). Typický reliéf, který si s CHKO nezbytně spojujeme, je plochá vrchovina Žďárských vrchů, zaujímající převážně střední, severní a východní část CHKO. Vrcholová část Žďárských vrchů dosahuje nadmořských výšek 700 až 800 m (Devět skal 836 m nejvyšší vrchol chráněné oblasti a druhý nejvyšší bod Českomoravské vrchoviny, Křovina 830 m, Kopeček 822 m, Malinská skála 811 m, Žákova hora 810 m). Všechny uvedené body jsou situovány jižně od údolí Svratky. V severní nižší části, která má přímý kontakt s křídou České tabule, je nejvyšším bodem Karlštejn 783 m. V rámci tohoto podcelku leží i nejnižší místo CHKO údolní dno Svratky u Jimramova 490 m n.m. Výškový rozdíl mezi nejvyšším a nejnižším místem CHKO je 346 m (na vzdálenost 14,5 km). Reliéf je tvořen krystalickými horninami, zasahují sem dvě dílčí geologické jednotky, svratecké krystalinikum (sever a střed oblasti) a v menší míře moldanubikum, vyskytující se na jihu v okolí Nového Města na Moravě. Území je důležitou pramennou i rozvodní oblastí, kde se počínají formovat významné vodní toky (Svratka, Sázava a Chrudimka). Vzhledem ke své kulminační pozici na hlavním evropském rozvodí 16

(labsko dunajském) se vodní toky v podstatě radiálně rozbíhají na různé strany. Radiální říční síť se pravděpodobně vyvíjela v souvislosti s mladými tektonickými klenbovými zdvihy této oblasti koncem straších a začátkem mladších třetihor. Díky dílčím příčným tektonickým poruchám získala říční síť Žďárských vrchů pravoúhlé rysy. Pro horní toky Svratky i Fryšávky (s výjimkou pramenných úseků) jsou charakteristická hluboká, široce rozevřená údolí, jejichž příčný profil je silně ovlivněn petrografickými poměry. Příčné profily údolí, která kolmo nebo šikmo prorážejí pruhy různě odolných hornin, se jeví jako střídání zúžených, téměř průlomových úseků s poříčními kotlinami (např. Milovská kotlina). Vrásová tektonika (systém vrásových os a lineací směru severozápadjihovýchod) a geomorfologicky odolnější migmatity a metagranity podmiňují průběh hlavních vrchovinných poměrně širokých hřbetů na rozvodí, jež jsou odděleny široce rozevřenými, postupně se zahlubujícími údolími s plochými úvalovitými uzávěry (tzv. žďárský typ reliéfu). Kontrast k vrcholovým polohám Žďárských vrchů tvoří plochá údolní dna Svratky a Fryšávky v poříčních kotlinách (Milovská kotlina, niva Fryšávky u Kuklíku) často s bažinatou údolní nivou a přirozeně meandrujícím vodním tokem (výskyt meandrů aktivních, odříznutých, zazemněných, zamokřených sníženin). Pestrost reliéfu Žďárských vrchů dotvářejí skupiny skalních útvarů i ojedinělá skaliska, která se nacházejí zvláště ve vrcholové oblasti a jsou vázána na odolné horniny migmatity a metagranity. Skalní útvary jsou omezeny svislými stěnami, výrazně vyčnívají nad okolní krajinu (místně jsou označovány jako kazatelny). Na většinu těchto skalních útvarů a navazujících suťových akumulací jsou vázána i cenná společenstva rostlin. Na čočky krystalických vápenců byly ve Žďárských vrších vázány drobné krasové tvary; jejich rozšíření je však malé. V oblasti Studnice, kde byly tyto vápence v minulosti hojně těženy, byly r. 1878 odkryty asi 50 m dlouhé a 2 až 10 m vysoké chodby a jeskyně se slabou krápníkovou výzdobou. Ještě počátkem 80. let našeho století bylo možno vidět na stěnách jednoho ze starých lomů zbytek přirozené jeskyně s drobnými sintrovými tvary. V centrální části Žďárských vrchů se však vyskytují i antropogenní tvary reliéfu, které vznikly při historickém osidlování a zemědělském obhospodařování. Jedná se o agrární haldy (kamenice), jež jsou významným krajinotvorným prvkem i dokladem o historickém vývoji území. Působí harmonicky a dotvářejí kulturní krajinu (např. oblast Samotína, Krátké, Blatin). Členitý reliéf Sečské vrchoviny (nadmořská výška 550 až 690 m) tvoří severozápadní část CHKO. Podloží je geologicky pestré, tvořené žulovými horninami železnohorského plutonu, převážně metamorfovanými horninami hlinské zóny (zejména fylitizovanými břidlicemi, fylity), zasahují i metamorfované horniny svrateckého krystalinika. Charakteristické je místy zahloubené údolí Chrudimky (s častými volnými meandry). Plochý, mírně zvlněný reliéf je typický pro kotlinovou sníženinu u Herálce a Svratky, která vybíhá až ke Kameničkám a je zčásti vyplněna křídovými sedimenty. V okolí rybníku Krejcar se vyskytují rozlehlá rašeliniště. Jihozápadní omezení Sečské vrchoviny na styku s nižším reliéfem Dářské brázdy tvoří příkrý svah, který je vázán na železnohorský zlom a vymezuje okraj tektonické kry Železných hor. Vodní toky prořezávající tento svah jsou hluboce zaříznuté, místy mají bystřinný charakter. Severovýchodně od Vojnova Městce se v jednom z těchto údolí setkáváme s drobnými vodopády. Havlíčkobrodská pahorkatina zasahuje do CHKO Žďárské vrchy níže položeným reliéfem na severozápadě a západě a rovněž úzkým pruhem plošinatého reliéfu, který sahá až k rybníku Velké Dářko (Dářská brázda). Nad ploché rozvodní hřbety v nadmořských výškách okolo 550 až 600 m, budované metamorfovanými horninami strážeckého moldanubika (ruly), vystupují vyšší vrcholky suky (např. Slavětín 624 m, Pátkův kopec 631 m), tvořené odolnějšími horninami (např. amfibolity). Výrazná sníženina - Dářská brázda (nadmořská výška 615 až 650 m) je budována 17

tektonicky zaklesnutými sedimenty svrchní křídy (pískovce, slepence, jílovcové lupky). Na severu a severovýchodě omezuje brázdu výrazný zlomový svah na železnohorském zlomu. K jihovýchodu navazuje slavkovicko-škrdlovické zlomové pásmo, které porušuje klenbovou strukturu severovýchodně od Velkého Dářka a omezuje na západě Žďárské vrchy. Na odolnější sedimentární horniny opuky jsou vázány strukturní plošiny a vyvýšeniny (např. oblast Vojnova Městce). Pro oblast Velkého Dářka jsou charakteristická rozsáhlá rašeliniště o mocnosti rašeliny 3 až 11 m. Na křídových horninách jsou v oblasti Hluboké vytvořeny rozsáhlé sesuvy. Na severovýchodních březích Velkého Dářka se vyskytují písčité sedimenty, jejichž původ není dosud spolehlivě objasněn; podle posledních poznatků geologů jsou považovány na uloženiny náplavových kuželů. Rušivé účinky vodní hladiny Velkého Dářka tyto sedimenty podemílají a vytvářejí typický abrazní srub. Bítešská vrchovina zaujímá jižní a jihozápadní část CHKO v okolí Nového Města na Moravě, Nového Veselí a Žďáru nad Sázavou, od kterého vybíhá široký vrchovinný pruh reliéfu až ke Starému Ransku. Nadmořské výšky kolísají od vrcholových hřbetů (interval 650 až 740 m, Henzlička 692 m, Peperek 673 m, Ranský Babylón 673 m) po 550 až 600 m ve sníženinách (Světnovská a Veselská sníženina). Ve Veselské sníženině pramení Oslava. Geologické složení je velmi pestré, severní část vrchoviny (oblast Ranského Babylónu) budují horniny ranského masívu (zejména gabra, peridotity), k nimž se na východě přimykají fylity hlinské zóny. Celá oblast byla vyzvednuta podél tzv. podhorské zóny (pruh rulových mylonitů ve směru severozápad jihovýchod v oblasti Podhorského rybníka) a představuje pravděpodobně ukloněnou kru severovýchodním směrem do Dářské brázdy. Zbývající část Bítešské vrchoviny tvoří převážně migmatitizované (případně granitizované) ruly strážeckého moldanubika s vložkami geomorfologicky odolných hornin (např. kvarcity, amfibolity), na které jsou vázány vyvýšeniny např. Štěnice 616 m, Peperek 676 m, Strážná 582 m). V místech výskytu vložek krystalických vápenců se setkáváme s pozůstatky těžební činnosti; např. v oblasti Vápenice asi 2 km severně od Hamrů nad Sázavou se nachází v bývalém lomu jezírko až 13,5 m hluboké, okolo něho pak řada menších těžebních sníženin, hald a odvalů. Pro reliéf Bítešské vrchoviny v zájmovém území jsou typické skalní tvary vzniklé kryogenními procesy (zejména mrazovým zvětráváním) v pleistocénu (nivační sníženiny, mrazové sruby, balvanové proudy) zejména na lokalitách Peperek, Světka a Kamenný vrch u Račína. Mrazové sruby, balvanové proudy i strukturní hřbety podmíněné geomorfologickou odolností se nachází i v oblasti ranského masívu (např. Ranský Babylón). Jedinečné jsou v ultrabazických horninách drobné tvary zvětrávání žlábkové škrapy a bradavičnaté škrapy. Ojedinělým tvarem v jižní části Bítešské vrchoviny, ostře kontrastujícím s okolním mírně zvlněným terénem, je výrazně zaříznuté až 100 m hluboké údolí Sázavy, směřující od Žďáru nad Sázavou k západu. Z příkrých údolních svahů vystupuje řada skalních útvarů (nejznámější je Rozšípená skála). Z pokryvných útvarů mají v oblasti jižně od Žďáru nad Sázavou ve Veselské sníženině význam pravděpodobně pleistocenní písky a jíly (ojediněle dosahující mocnosti 7 až 10 m). Tyto říční a pravděpodobně i jezerní sedimenty indikují možné změny v odvodňování v této oblasti. Předpokládá se, že Sázava tekla původně k jihu a později díky zvýšené erozní činnosti v povodí Vltavy i existenci tektonických poruch se obrátila k západu. Ve Veselské sníženině vznikla i rozsáhlá rašeliniště (typická lokalita leží u rybníka Babín). 18

Doporučená literatura: Balatka B., Sládek J. (1962): Říční terasy v českých zemích. Geofond, Praha, 578 s. Červinka P. (1994): Vývoj antropogenního reliéfu okolí Žďáru nad Sázavou. Sborník ČGS, 99 (3): 163-177. Demek J. a kol (1965): Geomorfologie Českých zemí. Academia Praha, 335 s. Demek J., Mackovčin P. eds. (2006): Zeměpisný lexikon ČR Hory a nížiny. AOPK ČR, 588 s. Hrádek M. (1983): Zásady strukturně geomorfologické klasifikace a regionalizace České vysočiny. Geomorfologická konference, UK, Praha 1983, s. 47-52. Ivan A., Kirchner K. (1999): Morfostrukturní charakteristika Žďárských vrchů. Geologické výzkumy na Moravě a ve Slezsku v roce 1998, ČGÚ a Katedra geol. věd PřF MU, Brno, s. 17-18. Kirchner K. (1983): Periglaciální tvary a některé aspekty pleistoceního vývoje reliéfu v okolí Žďáru nad Sázavou na Českomoravské vrchovině. Zprávy GGÚ ČSAV, 20 (4): 33-47. Kirchner K. (1989): Tvary zvětrávání a odnosu hornin v CHKO Žďárské vrchy. 2. Sympozium o pseudokrasu. Knihovna České společnosti speleologické, 10, s. 12-15. Kirchner K., Roštínský P. (2007): Geomorfologická inventarizace vybraných skalních útvarů v centrální části CHKO Žďárské vrchy. Sborník Prací Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity, Geografie, Geologie, 237 (10): 48-64. Mackovčin P., Balatka B., Demek J., Kirchner K., Slavík P. (2009): Geomorfologické jednotky. Mapa v měřítku 1:500 000. In: Hrnčiarová, T., Mackovčin, P. Zvara, I. et al.: Atlas krajiny České republiky. Oddíl 4. Přírodní krajina, Pododdíl 4.4. Reliéf, mapa č. 80., s. 122-123. MŽP ČR, Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i, Praha. Muřický E. (1977): Geomorfologické poměry vrcholové oblasti Žďárských vrchů se zřetelem na skalní tvary. Rigorózní práce. UK, Praha 1977, 90 s. Romportl D. (2003): Geomorfologické poměry centrální části CHKO Žďárské vrchy. Magisterská práce. UK, Praha, 95 s. 19

Živá příroda PŘÍRODNÍ SPOLEČENSTVA A FLÓRA Téměř 50 % rozlohy území CHKO pokrývají lesy. Až do středověké kolonizace pokrýval zájmové území CHKO s výjimkou nevýznamných segmentů skal a rašelinišť stinný, v okolí pramenišť a mokřadů močálovitý pralesní hvozd. Ve vyšších polohách oblasti převládaly acidofilní smrkové bučiny přecházející místy v podmáčené smrčiny, z nichž se dodnes zachovaly jen ochuzené fragmenty indikované výskytem montánních druhů, jako jsou čípek objímavý, pérnatec horský, ptačinec dlouholistý, žebrovice různolistá a vranec jedlový. V nižších polohách oblasti byly hojně rozšířeny bikové bučiny a ostrůvkovitě, na bohatších stanovištích, květnaté bučiny či vzácně květnaté jedliny, fragmentárně dochované na Žákově hoře a Ransku. Vodou dotovaná stanoviště s vegetací luhů a olšin jsou v největším rozsahu zastoupena na Ransku. V bylinném podrostu prameništních a potočních jasanových olšin zde zjara dominují plochy bledule jarní, v létě je nápadný oměj pestrý. K člověkem nejméně dotčeným přírodním společenstvům oblasti patří rašeliniště. Rašelinné brusnicové bory s keříčkovou vegetací brusnic, vlochyně bahenní a klikvy bahenní spolu s trsy suchopýru pochvatého rostou dosud na Dářku, v Krejcarském lese a u Zalíbeného. V evropsky významné lokalitě Dářská rašeliniště se zachovala i vrchovištní společenstva, kde v pokryvech rašeliníků rostou např. kyhanka sivolistá a klikva bahenní. Významná je populace borovice blatky, ojedinělá na Českomoravské vrchovině. Významným fenoménem pramenné oblasti Žďárských vrchů jsou rybníky a vodní toky, v nichž vzácně rostou leknín bělostný, stulík žlutý, bublinatka menší, hvězdoš podzimní a rdest alpský, obnažená rybniční dna hostí evropsky významný druh puchýřku útlou a vzácnou masnici vodní. Pro Žďárské vrchy charakteristická společenstva prameništních rašelinných luk jsou prostředím chráněných a ohrožených druhů rostlin jako ostřice šlahounovitá či ostřice dvoudomá, tolije bahenní, rosnatka okrouhlolistá a suchopýrek alpský. Na vlhkých pcháčových a tužebníkových loukách, které nebyly postiženy dřívějším odvodňováním zemědělských půd, vykvétají naše orchideje, z nichž nejběžnější je prstnatec májový. K přírodě blízkým travinobylinným společenstvům patří i oligotrofní smilkové louky, přecházející ve vřesovištní lada s kociánkem dvoudomým. Na ojedinělé vložky vápenatých hornin jsou vázány fragmenty společenstev se zbytkovými populacemi hořečku nahořklého, hořečku mnohotvarého českého nebo hořce brvitého. Ojedinělá refugia této vegetace, byť co do rozsahu nepatrná, zpestřují a ozvláštňují přírodu oblasti. FAUNA Z hlediska bioidikační hodnoty je nejvýznamnější fauna bezobratlých. Z nich k nejlépe prozkoumaným patří pavouci (291 druhů), měkkýši (101 druhů) a vážky (44 druhů). Na mokřadních loukách na Hlinecku žijí evropsky významné druhy motýlů modrásek očkovaný a modrásek bahenní, v roce 2010 byl na Jimramovsku po téměř půl století opět prokázán výskyt stabilní populace kriticky ohroženého modráska černoskvrnného. Dářská rašeliniště jsou biotopem modráska stříbroskvrnného, dříve hojný žluťásek borůvkový zde však vyhynul 20

v 80. letech 20. století. Rašelinné tůně a drobné lesní rybníčky obývají vážka jasnoskvrnná a vážka běloústá. K významným druhům bezobratlých patří i škeble rybničná a rak říční. Bohatě zastoupena je fauna obojživelníků, z nichž nejvýznamnější je izolovaná populace mloka skvrnitého v PR Štíří důl. Na písčitých půdách v jihozápadní části území žije blatnice skvrnitá a ropucha zelená. Hojně se v celé oblasti vyskytuje čolek horský a čolek obecný. Naopak čolek velký a kuňka obecná jsou zde vzácnými druhy. Rašelinné biotopy jsou domovem skokana ostronosého, menší tůně a okraje vhodných rybníků osídlují rosnička zelená, skokan krátkonohý a skokan hnědý. Mezi kriticky ohrožené druhy plazů patří zmije obecná, v jihovýchodní části oblasti se vzácně vyskytuje užovka hladká. Užovka obojková, ještěrka živorodá a slepýš křehký patří zatím mezi běžné druhy. Vodní toky oblasti obývá také zajímavá ichtyofauna. V potocích žije kriticky ohrožená mihule potoční, mezi zvláště chráněné druhy patří také střevle potoční, vranka obecná, vranka pruhoploutvá a mník jednovousý. V roce 2006 byl v povodí Chrudimky zjištěn výskyt sekavce podunajského. Z regionálního pohledu vyžadují pozornost i místní populace pstruha potočního. Ve Žďárských vrších hnízdí také řada vzácných a ohrožených druhů ptáků. Rozsáhlé lesní porosty obývá sýc rousný, kulíšek nejmenší, jeřábek lesní, ořešník kropenatý. Zachovalé bučiny ve vyšších partiích Žďárských vrchů jsou hnízdištěm lejska malého, datla černého a žluny šedé. Některé ptačí druhy se do oblasti rozšířily v nedávné době (hýl rudý, orel mořský a další), jiné naopak vymizely. K těm patří zejména dříve pravidelně se vyskytující a pro místní krajinu typický druh - tetřívek obecný. Horský ráz vyšších poloh Žďárských vrchů dokládá výskyt silně ohroženého rejska horského. Vydra říční je v současnosti plošně rozšířena po celé CHKO. V posledních letech jsou v rozsáhlých lesních komplexech Žďárských vrchů nalézány pobytové stopy rysa ostrovida. Doporučená literatura: Čech L. et al. (2002): Chráněná území ČR, svazek VII. Jihlavsko. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 528 s. Zabloudil V., Mückstein P., Staněk J., Řetický J., Záliš Z., Čejka J., Matějka P., Doležalová P., Dajč L., Hanus B. (2010): CHKO Žďárské vrchy po čtyřiceti letech. Ochrana Přírody 6: 2-6. 21