Prohlášení. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.

Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici Bakalářská práce Květina jako inspirativní zdroj umění Vedoucí bakalářské práce Vypracovala Ing. Tatiana Kuťková, CSc. Halina Lisztwan Lednice 2012

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Květina jako inspirativní zdroj umění vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Návsí dne... Podpis...

Poděkování Ráda bych poděkovala především vedoucí mé bakalářské práce Ing. Tatianě Kuťkové, CSc. za rady, připomínky a pomoc při vypracovávání práce. Dále bych chtěla poděkovat svým rodičům za morální a finanční podporu při studiu.

OBSAH: 1. ÚVOD........ 1 2. CÍL PRÁCE..... 2 3. LITERÁRNÍ REŠERŠE..... 3 3.1 VYMEZENÍ POJMŮ..... 3 3.2 KVĚTINA JAKO INSPIRATIVNÍ ZDROJ UMĚNÍ..... 5 3.2.1 Starověk..... 7 3.2.2 Středověk... 10 3.2.3 Novověk... 13 3.2.4 Umělecké směry 19. a 20. století... 16 3.3 NEJČASTĚJŠÍ FORMY UMĚNÍ INSPIROVANÉ KVĚTINAMI... 21 3.4 NEJČASTĚJŠÍ DRUHY INSPIRATIVNÍCH ROSTLIN... 23 3.5 PŘEHLED AUTORŮ INSPIROVANÝCH KVĚTINAMI... 26 4. METODIKA PRÁCE... 27 5. MATERIÁL A VÝSLEDKY... 28 6. DISKUZE... 36 7. ZÁVĚR... 37 8. SOUHRN... 38 9. RESUME... 38 10. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A ZDROJŮ... 39 11. SEZNAM POUŽITÝCH OBRÁZKŮ... 42

1. ÚVOD Ptáte se mě, proč kupuji rýži a květiny? Rýži kupuji proto, abych měl z čeho žít, a květiny, abych měl pro co žít. Konfucius Jak naznačuje citát velkého čínského filozofa, květiny hrály v dějinách lidstva významnou roli. Doprovází člověka již od úsvitu lidské společnosti, kdy si kromě jejich užitných vlastností všímá i jejich krásy. Jako projev lásky, výraz díků a sympatií jsou květiny tím nejvýmluvnějším a nejpřímějším prostředkem komunikace. Květiny jsou symbolem jara a světla, naděje budoucích plodů, vesmírné rozmanitosti, radosti ze života a upomínkou ztraceného ráje, jejich vůně byla považována za vanutí vesmírné duše. Fascinující historie symboliky květin je zachycena v mnoha krásných dílech umění (BALEKA, 1997). Květinové motivy tvoří podstatnou součást významových vrstev výtvarného díla (BERNHARD...[et al.], 1995). Nekonečná různorodost a barevnost květin vyvolává v umělci pocit skutečné krásy, kterou se snaží zachytit a interpretovat v různých dílech umění. Jednoduchá kytice květin neoplývá jen jasnými barvami, ale i složitostí forem, kterými se umělec nechává inspirovat. Nebývalá dokonalost, kterou se mnoho květin vyznačuje, byla převedena do mnoha cenných uměleckých děl (PARRAMÓN, CRESPO, 2003). 1

2. CÍL PRÁCE Cílem této bakalářské práce je prostudování dostupné literatury zabývající se uplatněním rostlin, zejména květin, v různých oborech umělecké činnosti. Práce se zabývá nejčastějšími formami umění, pro které byla květina inspirací, nejčastějšími druhy inspirativních rostlin a autory, pro jejichž tvorbu je práce s rostlinným motivem charakteristická. Shromážděné údaje jsou chronologicky uspořádány a doloženy na příkladech. Dále bylo cílem práce vypracování libreta výstavy, ve které by byly zjištěné informace sděleny odborné veřejnosti. 2

3. LITERÁRNÍ REŠERŠE 3.1 VYMEZENÍ POJMŮ Uměním a jeho dějinami se zabývá nespočet autorů, existuje tedy mnoho definicí umění. Podle některých odborníků je tento pojem tak široký, že jej ani nelze definovat. Slovo umění pochází z latinského ars, což lze zhruba přeložit jako dovednost nebo technika (OSBORNE, STURGIS, 2008). Dle BALEKA (1997) je umění v širším smyslu každá tvořivost, která řemeslnou dovedností dosahuje dokonalosti výsledku. Umění vzniklo v nejranějších fázích lidského vývoje jako specifická komunikativní praxe lidského bytí, která např. i do výtvarného umění vkládá nejen existenciální otázky, pochopení skutečnosti, ale také její smyslový prožitek. Jednodušší definice označují umění jako lidskou činnost, jako vytváření obrazů a předmětů všech dob a kultur, při němž dojdou uplatnění dovednost a technika (OSBORNE, STURGIS, 2008). Umění začíná okamžikem, praví René Huyghe, kdy člověk již netvoří s utilitárním záměrem jako zvířata, ale proto, aby něco zobrazil nebo vyjádřil. Umění je poselství, vyjadřovací prostředek, způsob mezilidského dorozumívání, který vznikl snad dříve než řeč (PIJOAN, 1977). Dle BAUER (1998) je výtvarné umění činností specificky lidskou. Umění nejen obohacuje duchovní život, ale má vliv i na utváření lidské osobnosti. Umění totiž svou samotnou tvořivou podstatou posiluje lidského ducha tím, že svou hmotnou strukturou v nás buduje struktury duchovní, dává nám nejen hledat, ale především nacházet stále nové a nové možnosti. Dle ČERNÁ (2005) je umění součástí kultury každého národa. Výtvarná kultura zahrnuje tvorbu nebo výrobu hmotných předmětů s estetickou hodnotou, tedy téměř všechno, co člověk vytvořil a co může vnímat očima (popřípadě hmatem). 3

Základními obory výtvarného umění je architektura, sochařství, malířství a užité umění (MRÁZ, 2002; ČERNÁ, 2005). MRÁZ (2002) uvádí, že obory výtvarného umění tvoří esteticky nejvyspělejší a nejhodnotnější část neobyčejně rozsáhlé oblasti výtvarné kultury, jíž dávají rozhodující podněty a esteticky ji usměrňují. Obory výtvarného umění, podobně jako jiné oblasti ideologické sféry, nejsou totiž strnulé a neproměnné, ale vyvíjejí se, přičemž některé umělecké obory nebo druhy zanikají a nové se rodí. Architektura je považována za vedoucí obor výtvarného umění, protože z ní obvykle vycházejí hlavní umělecké principy a zásady, které se promítnou ve slohu určité historické epochy (MRÁZ, 2002). Obecně je architektura označením pro církevní i světské stavební umění (BERNHARD...[et al.], 1995). Základní funkcí architektury zůstává funkce užitná, tedy prakticky účelová. Druhy architektury podle funkce rozlišujeme na stavby náboženské neboli kultovní či sakrální a stavby světské, které se dále člení na stavby obytné, hospodářské, reprezentační, veřejné, fortifikační neboli obranné, průmyslové a užitkové (MRÁZ, 2002). Sochařství je významnou částí výtvarného umění, kdy se z pevných látek vytvářejí prostorové objekty (BERNHARD...[et al.], 1995). Sochařským materiálem, sochařskou technikou a sochařskými nástroji je vytvářeno objemové dílo, socha (plastika, skulptura), která může být volná, tj. rozprostřená do všech stran, nebo reliéfní, rozvinutá na rovné či zakřivené ploše (BALEKA, 1997). Druhy sochařství podle funkce rozdělujeme na sochařství monumentální, architektonickou nebo stavební skulpturu a volné sochařství, kam dále patří monumentální sochařství pomníkové a sochařství drobné, intimní, interiérové, komorní. Podle tvůrčího postupu rozlišujeme skulpturu, kde je použito ubírající techniky a plastiku, kde je použito techniky přidávající (MRÁZ, 2002). Malířství je oblastí výtvarného umění, při kterém umělec barvou, malířskou technikou a malířskými nástroji pokrývá rovnou či zakřivenou plochu podložky. Je jedním ze základních druhů výtvarného umění, který si dvourozměrnými prostředky přisvojuje skutečnost v jejích smyslových, sociálních, noetických, gnozeologických, filozofických aspektech, a je zároveň jedním z nejúčinnějších způsobů individuální a společenské praxe lidí (BALEKA, 1997). Specifickým rysem malířství je dvourozměrovost, podmiňující přetvoření prostorových a objemových hodnot trojrozměrové skutečnosti (BALEKA, 1997). Druhy malířství podle funkce rozdělujeme na monumentální malbu v architektuře, malířství závěsných obrazů, malbu na skle a malbu knižní (MRÁZ, 2002). Užité umění je souhrnným názvem pro mnoho oborů umění. Těchto oborů stále přibývá, některé naopak zanikají (knižní malba, cínařství aj.) (ČERNÁ, 2005). Podle funkce rozlišujeme mnoho druhů užitého umění jako je truhlářství, řezbářství, zámečnictví, čalounictví, vázání koberců, krajkářství, výšivkářství, zlatnictví, sklářství, loutkářství, zbrojířství, zvonařství, cínařství, výroba keramiky, fajánsí a porcelánu, užitá grafika a další (MRÁZ, 2002). ČERNÁ (2005) řadí k užitému umění kromě volné a užité grafiky, tvorby nábytku, interiéru a zpracování různých materiálů také výrobu hraček, jevištní výtvarnictví, fotografii, propagační výtvarnictví, grafiku vytvářenou pomocí počítačů atd. 4

3.2 KVĚTINA JAKO INSPIRATIVNÍ ZDROJ UMĚNÍ Rostlinný motiv se objevuje v dílech všech období světového umění. Už z pravěkého umění jsou známy příklady jejich znázorňování, což dokazuje rytina na kosti z doby kamenné. Soudě podle dávných dokumentů bylo květinám věnováno mnoho pozornosti již od dob starověkých. Dochovalo se překvapivě mnoho informací o různých rostlinách a o jejich blahodárných, či škodlivých vlivech na tělo i mysl. V květinách byla spatřována božská moc, která ovlivňuje lidské životy. Starověcí Egypťané věřili, že ve vůni květin je obsažena božská síla, kterou mohou vdechnout, když si k nim přičichnou (HEILMEYER, 2006). Na jejich freskách jsou často zachyceny postavy vdechující úžasnou vůni modrých leknínů, posvátných květin rostoucích podél řeky Nil. Tento výjev je zachycen například na stěnách hrobů v Západních Thébách z 18. dynastie. V Nachtově hrobce je zachycen Nacht spolu s jeho ženou Tavi, čichající k modrému leknínu (Obr. 1). Podobný výjev se nachází také v pohřební komoře Senneferova hrobu. Kamenný reliéf nalezený v Amarně zobrazuje Achnatona, jeho ženu Nefertiti a jednu z jejich dcer s květy leknínů, které nabízejí slunečnímu bohu Atonovi (READER S DIGEST VÝBĚR, 2003) (Obr. 2). Hluboká láska Egypťanů ke květinám je zachycena v mnoha básních a písních. Také starověcí Řekové věřili v magickou moc rostlin. Krása květin byla vysvětlována přítomností různých božstev. Jejich původ byl spojován s příběhy lidí, kteří se v květiny proměnili. Vůně květin byla zdrojem velkého potěšení. Aromatické rostliny byly umisťovány do hrobů, kde byla jejich vůně znakem proměny zesnulých. Starověcí Římané přejali představu lidí proměňujících se v rostliny. Bohyně Flora, ochránkyně všech květin a rostlin, bohyně jara, byla jednou z nejstarších římských bohyň. Na její počest se od 28. dubna do 3. května pořádaly veselé slavnosti Floralie. Tyto vzrušující, ve skutečnosti docela nemravné slavnosti, byly také oslavou plodnosti. Spolu s pádem Západořímské říše došlo i k úpadku kultivovaného typu květinového umění, neboť křesťané v květinách a dílech je zachycujících spatřovali symbol dekadentní pohanské kultury (HEILMEYER, 2006). Ve středověku byla květina jako dekorace a jako objekt malby odmítána, což vedlo k úpadku pěstování květin a zahradnictví v západním světě. Starověké znalosti byly zachovány pouze v knihovnách a klášterních zahradách, kde byly pěstovány rostliny pro 5

lékařské účely. Tyto postoje zůstaly nezměněny až do doby vlády Karla Velikého, který se při svých taženích seznámil s arabskými zahradami. Pro věřící muslimy zahrada představovala nebeský ráj. V těchto zahradách měla každá květina svůj vlastní význam. Říkalo se například, že růže vznikla z kapky potu na Mohamedově obočí. Stejně jako později v křesťanství i v islámu byla krása květin symbolem Ducha svatého. V této době se v křesťanském světě začalo na květiny pohlížet jinak. Německý opat Strabo označil růži jako symbol prolité krve a utrpení a lilii jako symbol víry. Pěstování květin se, stejně jako jejich symbolika, rychle vyvíjelo. Mnohé antické motivy byly znovuobjeveny a přehodnoceny do podoby křesťanské víry. Také v klášterních zahradách se vedle léčivých rostliny začaly objevovat květiny sloužící pouze pro potěšení. Květiny se začaly objevovat na všech malbách jako uznávaná součást jejich poslání (HEILMEYER, 2006). V renesanci se stoupajícím zájmem o kulturu a vzdělání roste také snaha o obrození člověka starověkou vzdělaností. Antická bohyně květin Flora byla znovuobjevena a znázorňována v mnoha dílech renesančních umělců. Otřepaný a překonaný symbolismus rostlin je odsuzován a označován za zastaralý. Rozporuplný barokní pohled na svět zřejmě nejlépe popisuje starozákonní bědování Omnia est vanitas Všechno je marnost. Snad proto umělci často zachycovali květiny ve svých obrazech, slavíc vítězství malířství nad pomíjivosti přírody. Květiny jsou zobrazovány v plném květu a často jsou vedle sebe zachyceny druhy, jejichž doba kvetení se v realitě lišila. V 19. století se začíná objevovat nový vztah k přírodě. Okázalé a bohaté kytice jsou nahrazovány malbami inspirovanými úzkým pozorováním přírodních procesů. V umění 19. a 20. století hraje květina významnou roli téměř ve všech uměleckých směrech. Impresionismus, který se objevil na uměleckém nebi na konci 19. století, otevřel dveře modernímu umění. Od tohoto okamžiku začali malíři začleňovat květiny jako téma do obecného kontextu svých děl. (PARRAMÓN, CRESPO, 2003). Organické tvary květin a jejich jasné barvy byly vynikajícím námětem, možná lepším než kterékoliv jiné přírodní nebo umělecké formy. Po období impresionismu se snad kromě abstraktního umění květinové motivy objevují prakticky ve všech hnutích, tedy postimpresionismu, fauvismu, kubismu, expresionismu a surrealismu (PARRAMÓN, CRESPO, 2003). Květiny vždy hrály významnou roli v projevu pocitů. Jsou také klasickým a obvyklým námětem dnešního umění a nechávají se jimi inspirovat mnozí umělci na celém světě. Obr. 1 Detail ze západní zdi Nachtovy hrobky, Obr. 2 Kamenný reliéf v Amarně, 18. dynastie, 18. dynastie, kolem roku 1400 p.n.l. kolem roku 1400 p.n.l. (zdroj: commons.wikimedia.org) (zdroj: Reader s Digest Výběr, Zaniklé civilizace, 2003) 6

3.2.1 Starověk a snahu s ní splynout. Rozvíjelo se krajinářství, ale také malba jiných přírodních motivů, mj. rostlin. Rostlina či květina se objevovala v některých uměleckých dílech už od dob starověkých. Často plnila funkci dekorativní nebo doprovodnou k hlavnímu motivu, někdy byla sama hlavním motivem. V mezopotamském umění byla rostlina námětem reliéfů na nádobách nebo také pečetidel, která byla používána při pečetění textových tabulek, závěrů naplněných nádob atd. V babylonském umění se objevuje také symbolický motiv stromu života. Květinový motiv je možno najít například na bráně bohyně Ištar v Babylonu (6. stol. p. n. l.). Z Nimrudu pochází deska ze slonoviny znázorňující Asyřana s květem lotosu (Obr. 44). Indické umění také využívá motivu rostlin či přímo květin. Božstvo plodnosti jakšína je zobrazováno jako ženská postava u kvetoucího stromu, jehož větve se drží. V indickém umění se stejně jako v umění egyptském také často objevuje motiv lotosu. V Indii je tato květina symbolem života a duchovnosti, dokonalosti a osvícení. Dle BALEKA (1997) je lotos posvátným obrazem stvoření světa z vody a duše otevřené světlu Buddha a bodhisattvové, kteří dosáhli nejvyššího stupně osvícení, jsou zobrazování sedící nebo stojící na lotosovém květu. Toto dokazuje například nástěnná malba v jeskynních chrámech v Adžantě (6. století), na které je zobrazen Bódhisattva Padmapani s lotosem v ruce. V architektuře se květinový motiv objevuje na lotosovém sloupu, jehož hlavice je nahoře zakončená lotosovým květem. Zvonec lotosu později pokryl celý dřík sloupu. Narozdíl od západního umění, kde se malování květin jako hlavního námětu s estetickým spíše než dekorativním účelem objevuje poměrně pozdě, v Číně byl tento motiv po staletí kultivován mnohými vynikajícími umělci, kteří tento žánr rozvinuli do nebývalé krásy (PARRAMÓN, CRESPO, 2003). Do vývoje čínského umění významně zasáhl buddhismus a indické buddhistické umění, které vyvolaly nový vztah k přírodě Japonské umění, značně ovlivněné uměním čínským, rovněž často využívalo motivu rostlin, především bambusu a květin. Podle konfuciánských legend je bambus symbolem synovské oddanosti. Tato legenda vypráví o matce, která dostala v zimě chuť na bambusové výhonky a o synovi, který vlastním tělem zahříval bambusový trs tak dlouho, až z něj výhonky vyrašily. Vztah ke květinám a rostlinám ve starověkém Egyptě byl velmi úzký. O přesném pozorování přírody svědčí svými jemnými detaily mnohá plošná zobrazení. Vzhledem k relativně nepříznivým podmínkám pro rostliny v této oblasti byly rostliny spolu s životodárným Nilem považovány za symbol života. V kultu rostlin zaujímaly nejvýznamnější místo mj. leknín a papyrus. S leknínem se pojí představa vzniku světa. Egypťané věřili, že leknín vyrostl z bahnitého prachaosu a z jeho otevřeného květu se k nebi vzneslo slunce bůh Ra. Tento bůh je někdy zobrazován jako dítě se slunečným kotoučem na hlavě, sedící v kalichu leknínového květu. S leknínem se pojí i další bohové. Podle mýtu žil v podobě leknínového květu egyptský bůh světla a vůně Nefertum. Tento bůh je zpodobňován jako mladík s leknínem nebo leknínovou korunou na hlavě. Vůně představovala pro Egypťany sílu odvracející zlo. Jak již bylo naznačeno, postavy vdechující tuto vůni jsou často zachyceny na freskách. Kořeny a oddenky leknínu rostoucí na bahnitém dně jsou symbolem spojení s podsvětím. Posmrtné soudy nad zemřelými popisované v textech Knihy mrtvých představují boha Usira sedícího na trůně, před kterým vyrůstá lotos, z jehož květu se vynořují čtyři synové Horovi. Výřez z výjevu posmrtného soudu se nachází například v Huneferově Knize mrtvých z 18. dynastie. Papyrus, královská rostlina symbolizující radost, byl nedílnou součástí života starověkých Egypťanů. Také k této rostlině se váže legenda, podle níž našli v husté papyrusové houštině útočiště bohyně Eset a její syn Hor, kteří se schovávali před nenávistí Usirova bratrovraha Sutecha. Papyrus byl také symbolem světa vzcházejícího z pravod a byl spojován z podsvětím a znovuzrozením (RÄTSCH, 2001). V egyptském 7

umění je papyrus často zobrazován, například na podlaze paláce v Amarně z 18. dynastie je zobrazen motiv tří hus vzlétajících z keře papyru a lotosových květů. Motiv papyru se objevuje také v části výzdoby voliéry královny Nefertiti v Amarně, pocházející rovněž z 18. dynastie (PIJOAN, 1977) (Obr. 3). Rostlinný či květinový motiv se nachází i v architektuře starověkého Egypta. Podstatnou součástí egyptských chrámů byly pilíře a sloupy. Jejich dříky mnohdy připomínaly stvoly lotosu či papyru nahoře ukončené rozvitým či uzavřeným květem, případně okolíkem. Oblíbené jsou i palmové listy, které se v místě hlavice rozvolní. Všechny tvary měly znázorňovat přírodu, jež se stále znovu regeneruje (ZORNOVÁ, 2005). Rozlišujeme tedy palmový sloup, jehož hlavici tvoří vějířovitě rozložené palmové listy, dále lotosový svazčitý sloup, jehož dřík a hlavice jsou složeny ze svazku lotosových stvolů s poupaty. Papyrusový sloup otevřený je stylizací stvolu papyru a je ukončen hlavicí ve tvaru květenství okolíku, kompozitní sloup kombinuje stylizované lotosové květy a papyrusové okolíky (ZORNOVÁ, 2005). Dle BALEKA (1997) papyrusový sloup upomíná na kosmogonickou představu prabažiny, z níž vznikl život. (Obr. 4) Motiv květiny je také součástí umění předkolumbovských civilizací na americkém kontinentě. Podobně jako v jiných starověkých kulturách, také Aztékové měli svého boha květin Xochipilliho. Tento bůh, jehož jméno znamená v překladu květinový princ, byl zároveň bohem umění, zpěvu, tance, básnictví a her. Aztécká socha Xochipilliho představuje sochu člověka s maskou boha, která ve svých pootevřených pěstech kdysi patrně držela rozkvetlou větev. Krétsko mykénské umění zahrnující umění minojské a mykénské často motivicky zobrazuje vegetaci. Naturalistickými květinovými motivy a motivy mořské flóry a fauny byla zdobena keramika. Květinový (florální) styl se rozšířil především v Knossu, mořský styl se rozvíjel zejména na východě ostrova (BALEKA, 1997). Květinový či rostlinný motiv se objevuje často na freskách paláců v Knossu nebo v Hagia Triadě. Ze zachovaných, byť dnes silně restaurovaných knosských fresek, je zvláště proslulá výzdoba trůnního sálu, kde jsou zpodobení gryfové mezi stylizovanými rostlinami. Minojské umění také přejalo motiv lotosového květu, ve spojení s palmetou (anthemion) jej uplatnilo na reliéfech, v barevném ornamentu na architektuře, ve vázovém malířství apod. (BALEKA, 1997). Obr. 3 Výzdoba voliéry královny Nefertiti Obr. 4 Dvojitá řada papyrusových sloupů na nádvoří v Amarně, 18. dynastie Amenhotepa III. v luksorském chrámu ve Wésetu (zdroj: J. Pijoan, Dějiny uměn/1,1977) (zdroj: J. Pijoan, Dějiny umění/1, 1977) Ve starověkém Řecku se květinový motiv objevuje spíše za čistě dekorativním účelem. Řekové zdobili své domy freskami a mozaikami, na nichž byly tyto motivy vyobrazeny. Také tady se ke květinám či rostlinám váže mnoho mýtů. Například lilie, symbol čistoty a světla, vznikla podle řecké báje z mateřského mléka bohyně Héry. Myrta byla zasvěcena Afroditě jako symbol panenství, vavřín byl zase zasvěcen Apollonovi jako symbol věčnosti, věčné slávy a věčného života. Motiv vavřínového věnce, jimž je korunován vítěz pěstního zápasu Polydeukes, se dochoval na střepu vázy z 5. století před naším letopočtem. Ve vázovém malířství ustupuje geometrický ornament rostlinnému ornamentu až v archaickém údobí. Vázy zde byly zdobeny antemionem, což byl vegetabilní ornament z palmet a lotosových poupat spojovaných úponky. Tento pásový ornament je znám z řeckých váz ze 4. století před naším letopočtem (BALEKA, 1997) (Obr. 5). 8

Významným rostlinným motivem byl motiv akantu. Akant je základní složkou korintské hlavice sloupu, objevuje se na vlysech, konzolách, římsách, náhrobcích, keramice i na textiliích (BALEKA, 1997) (Obr. 6). V architektuře se také objevuje motiv palmety, což byl symetrický vegetabilní ornament vějířovitého tvaru a jejíž podobu ustálilo řecké umění. Tvar palmety měly například akroteriony, zprvu tektonické, později zdobné architektonické články. Charakteristickým motivem pro řecké umění byla také enkarpa, vegetabilní ornament z květů, klasů, hroznů vína, dubových listů, piniových šišek a dalších, sloužící nejdříve jako ozdoba hlavy, později zdobila patky nebo hlavice jónských sloupů. (BALEKA, 1997). jimi posetém. Rostlinná symbolika se do značné míry podobá symbolice uznávané ve starověkém Řecku. Například myrta je v římské antice symbolem kvetoucí přírody, jara života a manželského svazku. Vavřín je zde zprvu symbolem očištění od krve prolité na bitevním poli, pak teprve symbolem vítězství. Nejlépe dochovaným příkladem římského malířství je pompejské nástěnné malířství, k jeho fázím jsou proto vztahována díla v Římě a jinde. Zde se rostlinný motiv objevuje často, příkladem může být nástěnná malba v římském Liviině domě z 1. století (Obr. 7) nebo koš na detailu z malby u vchodu do hrobky na Via Portuense, který byl malován s udivujícím realismem. Podobně jako ve starověkém Řecku se i v Římě uplatnil ve sloupovém řádu motiv akantu. Na řecké tvarosloví navazující římská antika vytvořila římský řád sloučením jónské volutové a korintské akantové hlavice v kompozitní hlavici (BALEKA, 1997). Obr. 5 Vegetabilní ornament na řecké váze Obr. 6 Korintská hlavice objevená v Aténách (zdroj: www.wikipedia.org) (zdroj: J. Pijoan, Dějiny umění/2, 1977) Také ve starověkém Římě bylo motivu květiny využíváno spíše k dekorativním účelům. V římském umění, které bylo do značné míry ovlivněno uměním Etrusků a také v různých stupních intenzity uměním řeckým, se často objevují ornamentální motivy. Například na fragmentech oltáře Míru se dochoval motiv úponků s akantovými listy. Narozdíl od řeckého ztvárnění akantu se římský akant zčásti překrývá a je hlouběji vykrojen. Starověcí Římané měli rovněž blízký vztah ke květinám, ty byly ale často výsadou lidí vysoce postavených. V Římě byla jako bohyně jara a rozkvetlé přírody uctívána bohyně Flora, jež byla často znázorňována jako mladá dívka ověnčena květy, či v šatu Obr. 7 Nástěnná malba v Liviině domě (zdroj: J. Pijoan, Dějiny umění/2, 1977) 9

3.2.2 Středověk Po zániku římské říše křesťanská společnost květiny a květinové motivy odsuzovala, spatřujíc v nich symbol dekadentní pohanské kultury. Tento názor přetrvával až do doby, než byly v květinách rovněž spatřovány symboly křesťanství. V křesťanství, přebírajícím starověké významy, je s růží spojována věčná moudrost, představa nikdy nekončícího jara, nebeského ráje plného kvetoucích růží (fresky z katakomb, výzdoby hrbek), ale i představa mučednictví; králem mučedníků je Kristus korunovaný trnovou korunou, v níž růžové trny znamenají bolest a utrpení. (BALEKA, 1997). Za růži byla považovaná Panna Marie, motiv růže byl tedy silně rozvinut ve středověké mariánské symbolice. Lilie byla v křesťanství rovněž symbolem a atributem Panny Marie, která jako jediná zůstala neposkvrněná. Spolu s růží symbolizovala jaro, v hojné míře byla využívána v gotickém umění a heraldice. Kromě těchto dvou pilířů křesťanské symboliky květin byly symboly víry spatřovány v mnoha dalších druzích. Krokusy byly symbolem zmrtvýchvstání a nebeské blaženosti, fialky představovaly Nejsvětější trojici, symbol věrnosti a oddanosti. V pivoňkách byla spatřována horlivá láska k Bohu, květy mučenky symbolizovaly utrpení Krista a víru, orlíčky pak moudrost a sílu, zbožnost a strach, spasení a vítězství života po smrti. Symbolem Panny Marie byly mj. konvalinky a chrpy. Jakkoliv se pohled na květiny v průběhu středověku měnil, rostlinný a květinový motiv se v umění objevoval už v ranném středověku. Příkladem může být například mozaika z klenby ochozu kostela Santa Costanza v Římě, která znázorňuje mj. rostlinné motivy s ptáky. V byzantském umění se rostlinný a květinový motiv objevuje na mnoha mozaikách, například na mozaikách z 6. století v bazilice Sant Apollinaire in Classe v Ravenně. Realistické pojetí korintského sloupu zde směřuje k výraznější schematizaci a abstraktní stylizaci rostlinného ornamentu. V umění románském jsou hlavice sloupů bohatě zdobeny mj. rostlinnými ornamenty a jsou zpracovány individuálně, každá hlavice je zdobena jinak. Například křížová chodba klášteru Santo Domingo v Silos patří díky složitě komponovaným hlavicím sloupů ke skvostům španělského románského umění. S rozvíjející se knižní malbou je rostlinného ornamentu užito při tvorbě iniciál, počátečních písmen zvýrazňujících svou barvou a ozdobností počátek kapitol, odstavců apod. a iluminací, které obrazově zvýrazňovaly a osvětlovaly důležitá místa textu. Gotická představa krásy zrcadlí těsný vztah k přírodě stvořené Bohem, podle ní je jen to dílo krásné, které se blíží přírodě. V umění se objevují přírodní motivy ze začátku v roli atributů, později jejich význam roste a osamostatňují se. Jedním z nejstarších rostlinných ornamentů je rozeta, jejíž podkladem jsou do různé míry stylizované květy s hvězdicovitě uspořádanými lístky, například kopretina, hvězdice a později i růže. Rozeta byla známá již z umění starověku, v umění středověkém byla přehodnocena a byla chápána jako Kristův monogram, betlémská hvězda. Stala se ornamentem středověkých katedrálních kruhových oken umisťovaných nad portály nebo ve štítech příčných chrámových lodí (BALEKA, 1997). Příklady je možno najít v mnoha středověkých kostelech, klášterech a katedrálách, mezi jedny z nejkrásnějších patří severní rozeta katedrály Notre Dame v Paříži (Obr. 8), rozeta katedrály La Seu v Palma de Mallorca, rozeta katedrály San Rufino v Assisi (Obr. 9) a mnoho dalších. 10

Obr. 8 Rozeta katedrály Notre Dame Obr. 9 - Rozeta katedrály San Rufino v Assisi v Paříži (zdroj: www.wikipedia.org) (zdroj: www.wikipedia.org) Pro gotickou architekturu byly charakteristické také fiály, zakončující ozdobné prvky ve tvaru jehlance, na jehož hranách jsou kraby a na vrcholu kytka (HÁJEK, 2000; TROJAN a MRÁZ, 1996). TROJAN a MRÁZ (1996) popisují kytku jako zakončovací článek gotické fiály, jehož tvar se podobá čtveřici listů s vyvýšeným prvkem, který se jmenuje poupě. Morální zhodnocení světa a jeho jevů a dějů, včetně přehodnocování předkřesťanské a jiné tradice, ozřejmuje rozsáhlá soustava křesťanských symbolů zvířat, rostlin, kamenů, kovů, přírodních živlů, geometrických obrazců, labyrintů písmen, čísel apod., podchycovaných v církevních spisech a jejich výkladových komentářích či zaznamenaných a vyložených nejen v přírodopisném, ale i etickém, kosmologickém, aj. významu v bestiářích, herbářích atd. (BALEKA, 1997). Herbáře ve středověku navázaly na antickou tradici, zabývaly se rostlinami a sloužily v lékařství. Některé ilustrace byly botanicky velmi přesné a ovlivnily tak například pozdější malbu květinových zátiší nebo sloužily jako předloha pro dekorativní malbu a užité umění. V malířství se rostlinný a květinový motiv objevuje často, zobrazujíc i ty nejjemnější detaily odpozorované z přírody. Na gotickém obraze Hornorýnského mistra pravděpodobně z roku 1410 představujícím Rajskou zahradu jsou jednotlivé druhy květin a rostlin zobrazeny tak věrně, že je lze velmi snadno rozpoznat (Obr. 10). Všechny druhy jsou zde zobrazeny v plném květu, ačkoliv v přírodě se doba kvetení některých druhů výrazně liší. Svědčí to o spíše symbolickém významu květin ve středověku. Obr. 10 Gotický obraz Hornorýnského mistra představující Rajskou zahradu, kolem roku 1410 (zdroj: L.Altmann, Lexikon malířství a grafiky, 2006) V islámském umění, ve kterém obecně platil zákaz zobrazovat vše živé, bylo hojně využíváno ornamentu geometrického, často se ale objevovaly stylizované rostliny zákaz nebyl dodržován ve všech oblastech. Ornamentální výzdoba se zde uplatnila snad ve všech odvětvích výtvarného umění, architekturou počínaje a koberci konče. Příznačným motivem pro islámské umění je arabeska, což je ornamentální plošná dekorace se souměrně komponovanými rostlinnými motivy listů a šlahounů. Ve španělském islámském umění to pak byla maureska, ornament vytvořený ze stylizovaných listů a květů. (BERNHARD...[et al.], 1995). Podle TROJAN a MRÁZ (1996) je arabeska původně plochý helénistický ornament ze souměrných akantových rozvilin, který se v islámské kultuře výrazně projevil mj. i v textilní tvorbě, např. v bordurách a vzorech koberců. 11

Příkladem krásného použití rostlinného ornamentu jsou například kupole Šáhovy mešity a Lutfulláhovy mešity v Isfahánu (Obr. 11) či jedno z vrcholných děl indického islámského dekorativního umění, prořezávaná mramorová přepážka obklopující náhrobky Šáhdžáhána a jeho ženy v Tádž Mahalu v Ágře (Obr. 12). Na tvorbu dynastie Sung navázala dynastie Ming. Malba květin se zde vyznačuje obdivuhodnou jednoduchostí. Z tohoto období pochází například dílo Wen Čeng-minga, malba s názvem Kámen a rostlina nebo Narcisy Wanga Ku-sianga (Obr. 13). Květinovým motivem je ozdobena také dvoubarevná váza pocházející z období vlády dynastie Ming. Příkladem japonského malířství zachycujícího květiny je malba na zástěně Bažant s květy, jejímž autorem je Unkoku Tótecu. Obr. 13 Narcisy čínského malíře Wanga Ku-sianga, výřez z příčného svitku, 1561 (zdroj: L.Altmann, Lexikon malířství a grafiky, 2006) Obr. 11 Lutfulláhova mešíta v Isfahánu Obr. 12 Mramorová přepážka obklopující náhrobky (zdroj: J. Pijoan, Dějiny umění/4, 1979) Šáhdžáhána a jeho ženy v Tádž Mahalu v Ágře (zdroj: J. Pijoan, Dějiny umění/4, 1979) Jak již bylo zmíněno, malování květin v čínském a japonském umění mělo dlouhou historii. Čínské malířství kladlo důraz na ztvárnění přírody (krajiny, zvířat, rostlin). Za dlouhé vlády dynastie Sung (960-1279) dosáhla malba květin a ptáků takové dokonalosti, že byste tyto obrazy asi považovali za nepřekonatelné (PARRAMÓN, CRESPO, 2003). Květina se stává motivem maleb na papír a hedvábí, objevuje se na dřevořezech, porcelánu, paravánech atd. Příkladem je malba na hedvábí Wanga Tingkua zobrazující ptáky na zasněžené větvi. 12

3.2.3 Novověk Umění renesance je chápáno jako obrození či znovuzrození, znovuožití antické kultury a vzdělanosti, snaha překonat tisíciletí mezi obdivovanou antikou a novověkem. Vzdělanci se začínají hlouběji zajímat o antickou literaturu a překládají ji do italštiny, téměř současně se probouzí i zájem o antické památky architektonické a sochařské, jejichž příklad sice působil po celý středověk, nyní je však využíván na kvalitativně vyšší úrovni. (ČERNÁ, 2005). Renesance se nechápala ani tak jako přesně vyhraněný styl, nýbrž jako duchovní postoj a nový životní pocit (ALTMAN...[et al.], 2004). V renesanci byla znovuobjevena bohyně Flora, která byla motivem mnoha renesančních děl. Jedním z nejznámějších je Boticelliho Primavera, kde je Flora vyobrazena jako dívka rozhazující květiny po louce. Architektura renesance využívá mnoho rostlinných motivů používaných v antice, zejména v antickém Římě. V renesanci se z antických podnětů znovu objevuje například rozeta. Novým prvkem je zde ornamentální štuk čerpající opět z antických ornamentálních motivů. Charakteristickým prvkem pro renesanční architekturu je feston, vegetabilní ornament tvořený souvislou girlandou ovinutou stuhami, který se vyvinul z řecké enkarpy (BALEKA, 1997). Opakováním festonů z ovoce nebo květin pak vznikala girlanda. Jako ve všech uměních vládla i v malířství harmonie a příkazem byla vyváženost formy, barvy a kompozice (ALTMAN...[et al.], 2004). Květinový a rostlinný motiv je součástí mnoha děl renesančního malířství a grafiky, často odráží přírodovědný zájem autorů. Věrné vyobrazení rostlin bylo součástí děl mnoha velikánů renesančního umění. Jedním z nich je například Albrecht Dürer a jeho akvarel z roku 1503 nazvaný Velký drn (Obr. 14). Také Leonardo da Vinci na svých přípravných kresbách zachycoval květiny s nebývalou přesností. Příkladem je kresba rudkou a perem ztvárňující Ornithogalum umbellatum a Euphorbia, vynikající svou přesností a detailní propracovaností (PIJOAN, 1979) (Obr. 15). Dosud neznámé druhy květin, které se začaly rozšiřovat po Evropě, se stávaly častým námětem obrazů, jejich věrná zobrazení byla vysoce ceněna. Tyto květiny jsou například motivem díla Georga Flegela, který se jako jeden z prvních autorů věnoval malbě zátiší. Obr. 14 Velký drn, akvarel Albrechta Dürera. 1503 Obr. 15 přípravná kresba Leonarda da Vinciho (zdroj: J. M. Parramón a F. Crespo, Jak malovat (zdroj:j. Pijoan, Dějiny umění/5, 1979) květiny, 2003) Umění manýrismu charakterizuje rozpad renesančního uměleckého názoru, jeho antropocentrismu a důvěry v poznanou skutečnost (BALEKA, 1997). Manýristické umění charakterizuje intelektualizace (zakódování) obsahu obrazů a tendence k fantastičnosti (ALTMAN...[et al.], 2004). Rostlinného motivu je zde tedy užito za jiným účelem, než je jejich symbolika nebo jejich přesné zobrazení. Jsou zde prostředkem k vyjádření dvojznačnosti, rozporuplnosti a nejistoty. Příkladem jsou Arcimboldovy kompozitní hlavy složené mj. z naturalisticky ztvárněných květin, ovoce a zeleniny (např. hlava Flory nebo Jaro) (Obr. 16 a 17). 13

vnukala myšlenku pomíjivosti, neboť květiny zvadnou stejně, jako člověk zemře (HOFFMAN, 2004). Mezi nejznámější zátiší této doby patří například Caravaggiův Koš s ovocem anebo Kytice Jana Brueghela staršího představující dokonce 49 různých rostlin (Obr. 18). Je zde možno představit nespočet dalších obrazů a jejich autorů, například Kytici květin Roleanta Saveryho, Vázu s květinami Daniela Segherse, Květiny ve váze nebo Zátiší s kyticí květin a švestkami Rachel Ruysch (Obr. 19) a mnoho dalších. Na barokních tkaninách se velké oblibě těší tzv. granátový vzor ornamentální motiv stylizovaného granátového jablka, užívaný již od starověku (TROJAN a MRÁZ, 1996). Obr. 16 Jaro, autor Giuseppe Arcimboldo, 1563 Obr. 17 Flora, G. Arcimboldo, 1591 (zdroj: www.canvasreplicas.com) (zdroj: www.canvasreplicas.com) Barokní umění bylo ovlivňováno společenskou situací, válkami, sociálním neklidem, duchovním útlakem, což se projevilo životním pocitem skepse, nejistotou bytí, hrůzou ze života a rezignací z marnosti všeho. Na druhou stranu je pro barokní umění charakteristické dychtivé poznání skutečnosti, racionalismus a smyslovost (BALEKA, 1997). Barokní architektura se vyznačovala bohatou sochařskou výzdobou, ani zde rostlinný motiv nechybí. Příkladem zde může být například Berniniho ciborium hlavního oltáře nad hrobem sv. Petra v bazilice sv. Petra, čtyři sloupy bohatě zdobené vinnou révou nesoucí dynamicky zvlněná nebesa. TROJAN a MRÁZ (1996) uvádějí, že pro české barokní řezbářství byla charakteristická tzv. rozvilina, rostlinný ornamentální motiv akantových listů a úponků. Mezi hlavní motivy barokního malířství patřily mj. krajina a zátiší, které se dále dělilo na různé druhy, např. zátiší marnosti bytí (zátiší vanitas), velmi dobře vystihující ducha doby, zátiší květin apod. Právě v zátiší vanitas, jehož úkolem bylo upozornit na pomíjivost všeho pozemského, se motiv květiny dobře uplatnil. Taktéž květinová zátiší Obr. 18 Kytice, autor Jan Brueghel, 1603 Obr. 19 Zátiší s kyticí květin a švestkami, (zdroj: www.wikipedia.org) autorka Rachel Ruysch (zdroj: www.wikipedia.org) 14

Umění rokoka se vyznačovalo svou dekorativností a zálibou v okázalé ornamentice, která se projevovala v architektuře, sochařství, malířství i užitém umění. Výrazně se zde uplatňuje rokaj, ornament ve tvaru mušle s okraji přecházejícími do vegetabilních tvarů a také motiv popínavých rostlin. Kudrlinkové ozdoby a rostlinné motivy zdobily každou stavbu (BERNHARD...[et al.], 1995). Za jedno z vrcholových děl rokokového umění lze považovat Královský palác v Madridu. Fantastické výzdobě konkávního stropu salónu Gaspariniho, kde jako by oživovaly rostlinné prvky, odpovídají linie podlahy se svými zákruty a křivkami (PIJOAN, 1981) (Obr. 20). Dalším příkladem rokokového uplatnění rostlinných motivů je interiér pavilonu Sanssouci v Postupimi. V souvislosti s počátky výroby porcelánu v Evropě se začíná objevovat slavný cibulový vzor, inspirovaný pravděpodobně čínským porcelánem. TROJAN a MRÁZ (1996) popisují tento vzor jako dekor malovaný kobaltem na jemný porcelán ve tvaru stylizovaných rostlinných motivů. Obr. 20 Strop Gasparinho salónu v Královském paláci v Madridu (zdroj:j. Pijoan, Dějiny umění/8, 1981) 15

3.2.4 Umělecké směry 19. a 20. století Období klasicismu reagovalo na přemíru subjektivismu v umění a jeho nesouměrnost a neukázněnost zastávajíc názor, že nejideálnější myšlenkový a umělecký řád měla antika a že je nutno se k těmto principům vrátit. Architektura se oprostila od ornamentů a užívala přímých tvarů namísto křivkovitých (BAUER, 1998). Rostlinný motiv se však znovu objevuje v antických stavebních prvcích (např. sloupech). Příkladem je zde například kostel sv. Máří Magdalény v Paříži. Empírový klasicismus představuje v užším slova smyslu umění za císaře Napoleona I., jenž zastupoval reprezentativní a okázalý klasicismus, uplatňoval se především ve výzdobě místností, nábytkovém umění atd. Převážně symetrický dekor uvádí antické motivy jako girlandy, vavřínové věnce atd. (BERNHARD...[et al.], 1995; ALTMAN...[et al.], 2004). Cloude Monet, Pierre-Auguste Renoir, Vincent van Gogh, Paul Gaugin, Henri Matisse a Piet Mondrian malovali obrazy s květinovými motivy, které se řadí k tomu nejlepšímu, co vytvořili (PARRAMÓN, CRESPO, 2003). Mezi nejznámější díla impresionismu patří mj. série obrazů Clauda Moneta s názvem Lekníny (Obr. 21, Obr. 45), ve které autor odvážným použitím světla a barvy dosáhl jedinečné interpretace námětu. Monet maloval lekníny rychlými, širokými tahy, aby polohu jejich listů naznačil, avšak příliš nezdůraznil. Důležitější pro něj byl celkový dojem jezírka se všemi jevy světla a odrazů stínů ve vodě (DÜCHTING, 2006). Kromě Leknínů namaloval Monet mnoho dalších obrazů zobrazujících květiny, například Zátiší se slunečnicemi, Chryzantémy nebo Kytici aster. V období romantismu do umění namísto kázně, symetrie a rozumu přichází cit, středem pozornosti se stává příroda ve své nespoutané kráse. Realismus se pak snaží zachytit dokonalou fyzickou realitu, často dochází až k dokonalé naturalistické kopii skutečnosti (BAUER, 1998). Rostlinný motiv je zde zachycen v četných krajinomalbách. Jako příklad zde může být uveden obraz Údolí Stouru s dedhamským kostelem Johna Constabla, umělce, který spolu s Williamem Turnerem patřil k nejvýznamnějším anglickým krajinářům. Impresionističtí malíři si stanovili jako cíl malovat jednoduché motivy a scény všedního života ze zvláštního pohledu jejich barevné jevové stránky, světlo a barva zde získaly dosud nevídanou hodnotu (DÜCHTING, 2006). V impresionismu se květiny, jejich organické tvary a jasné barvy, staly vynikajícím námětem, možná lepším než kterékoliv jiné přírodní nebo umělecké formy (PARRAMÓN, CRESPO, 2003). Kromě krajiny, kde se umělci snažili zachytit prchavý dojem okamžiku, se květiny staly významným motivem děl mnoha slavných autorů. Malíři jako Henri Fantin-Latour, Obr. 21 Jezírko s lekníny, autor Claude Monet (zdroj: J. M. Parramón a F. Crespo, Jak malovat květiny, 2003) 16

Mezi další autory impresionismu inspirované květinami patří Henri Fantin-Latour, pro něhož byly právě květiny jedním z hlavních námětů jeho obrazů, mezi něž patří například Řeřichy, Šeříky, Růže, Macešky, Jarní květiny a další. Známé jsou také Renoirovy Květiny ve váze, Tulipány, Jarní květiny (Obr. 22), Váza s květinami a Váza s chryzantémami. Chryzantémy jsou rovněž námětem slavného díla Edgara Degase, obrazu Žena s chryzantémami. Autory dalších obrazů, jejichž hlavním motivem jsou květiny byli dále Paul Cézanne, Berthe Morisot a Eduard Manet. Cézannova Modrá Váza, Váza s tulipány a Květiny ve váze, Narcisy a Jiřiny Berthy Morisot anebo Manetovy Karafiáty a klematis v křišťálové váze (Obr. 23) jsou příklady impresionistických obrazů zachycujících krásu květin. Postimpresionismus charakterizuje odmítání impresionistické náhodnosti a hledání hlubšího obsahu a pevnější formy (BAUER, 1998). Také v tomto období mnoho světoznámých umělců využívá květin jako inspirace pro svá díla, mezi ně patří například Henri Rousseau, Vincent Willem van Gogh nebo Paul Gaugin. Květinový a rostlinný motiv je nedílnou součástí Rousseauových obrazů džunglí, pro něž čerpal inspiraci v botanické zahradě. Mezi jeho další známá díla patří dále například Zelené květiny nebo Sen (Obr. 24). Snad nejznámějším nebo přinejmenším jedním z nejznámějších děl znázorňujících květiny jsou bezesporu van Goghovy Slunečnice (Obr. 26). Tento umělec zachycuje rostliny a květiny na obrovském množství obrazů. Van Goghovy postimpresionistické květinové obrazy jsou příkladem významné role, kterou tento námět hraje ve vývoji umění, jak to dokazují neuvěřitelné částky nabízené na aukcích za jeho Kosatce (PARRAMÓN, CRESPO, 2003) (Obr. 27). Mezi další slavná díla tohoto autora patří obraz Komonky v měděné váze. Harmonie zelené a žluté na pointilistickém pozadí a přesná kresba prozrazují již umělce, který si našel vlastní vyjadřovací způsob (PIJOAN, 1981). Známá je také jeho Větev mandlovníku, Větev kaštanu, Váza kopretin, Váza s gladiolami, Chryzantémy, Oleandry a knihy a mnoho dalších. Paul Gaugin uplatňoval rostlinný a květinový motiv ve svých krajinomalbách, zátiších i jiných často exotických obrazech ovlivněných jeho pobytem v exotických zemích. Je autorem mj. Zátiší s mandolínou a Zátiší s květinami, Zátiší s japonským dřevorytem (Obr. 25), Krajiny s pávy, Tahitské krajiny, mezi jeho vrcholná díla patří Dívky s květy mangovníku. Obr. 22 Jarní květiny, autor Pierre-Auguste Renoir Obr. 23 Karafiáty a klematis, Édouard Manet (zdroj: J. M. Parramón a F. Crespo, Jak malovat květiny, (zdroj:j. Pijoan, Dějiny umění/8, 1981) 2003) Obr. 24 Sen, autor Henri Rousseau Obr. 25 Zátiší s japonským dřevorytem, (zdroj: www.wikipedia.org) P. Gaugin, (zdroj: www.wikipedia.org) 17

Obr. 26 Slunečnice, autor Vincent Obr. 27 Kosatce, V. van Gogh van Gogh, 1888 (zdroj: J. M. Parramón a F. Crespo, Jak malovat květiny, 2003) (zdroj: www.wikipedia.org) a malby také v užitém umění, především v užité grafice, dále ve sklářství, výrobě keramiky, nábytku a šperků. (ALTMAN...[et al.], 2004). Mezi klasiky secesní architektury patřil Viktor Horta, který jako ústřední motiv staveb používal schodiště. Používal květinového dekoru, drahých materiálů a především stavbu řešil až do posledního detailu jako jednotné umělecké dílo, tzv. Gesamtkunstwerk (ČERNÁ, 2005). Typickým příkladem secesního umění je Hortovo ztvárnění interiéru domu Tasselových v Bruselu (Obr. 28). Dalším slavným příkladem secesní architektury jsou Guimardovy vchody do metra (Obr. 29). Vchody a přístřešky pro pařížské metro od Hectora Guimarda neprozrazují, že jde o vstupní cesty k modernímu technickému prostředku hromadné dopravy. Bez střízlivé účelové formy vyrůstají z cibulově zeleně natřených stonků z litiny orchideje elektrických lamp (SAGNEROVÁ, 2005). Květina se objevila i v umění symbolismu, které se snažilo představy, myšlenky a city sdělit pomocí symbolu. Vlčí mák je jedním z četných obrazů květin Odilona Redona, inspirovaných častými návštěvami pařížské Botanické zahrady. Senzuální rozvinutí okvětních lístků a křehkost tenkých pestíků se tu umělci staly především záminkou k vyjádření emocionálního stavu (PIJOAN, 1983). Osobitý malířský styl Edvarda Muncha v sobě spojuje nejrůznější směry. Jeho linka připomíná secesi, intenzita jeho barev a světla impresionismus a pro své náměty je tento autor řazen k symbolistům (ALTMAN...[et al.], 2004). Tento umělec zabývající se většinou temnějšími stránkami lidské psychiky rovněž přiřazuje květině zvláštní symbolický význam, o čemž svědčí jeho kolorovaná kresba s názvem Květina bolesti. Secesní umění, které hojně používalo ornamenty napodobující formy květin a rostlin, kladlo důraz na vzletnou linii. Florální secese zdůrazňuje vegetační a biologické prvky, kdežto dynamická secese živými liniemi vyzvedává spíše prvky abstraktně funkční (SAGNEROVÁ, 2005). Secese byla významně ovlivněna mj. japonským barevným dřevořezem, dekorem islámské keramiky, krétským a minojským rostlinným ornamentem i středověkými textiliemi (BALEKA, 1997). Výrazně se projevila kromě architektury Obr. 28 Schodiště domu Tasselových Obr. 29 Vchod do pařížského metra, autor Hector Guimard v Bruselu, autor Viktor Horta (zdroj: www.telegraph.co.uk) (zdroj: www.telegraph.co.uk) Hlavním představitelem secesního malířství byl Gustav Klimt, který rostlinného ornamentu a květinového motivu užil ve svých obrazech jako je Strom života, Zahrada se slunečnicemi, Slunečnice nebo Jabloně. 18

Typickým autorem secesního užitého umění a secesního umění vůbec je nepochybně Alfons Mucha. Hlavním námětem jeho děl byla většinou ženská postava na bohatém ornamentálním pozadí. Tyto rafinovaně elegantní krásky obklopoval Mucha květy a ornamenty, které dávaly jeho kompozicím vzhled a působivost vitrají (PIJOAN, 1983). Alfons Mucha, český malíř a grafik, se proslavil především plakátem pro herečku Sarah Bernhardtovou, po němž pak následovalo mnoho dalších. Vedle plakátů navrhoval mj. barevná okna, knižní výzdobu, textilní vzory a výrobky uměleckých řemesel až po kompletní vybavení místností (ALTMAN...[et al.], 2004). K nejznámějším plakátům tohoto autora, patří například divadelní plakáty Gismonda, Médea, Dáma s kaméliemi nebo Samaritánka, dále plakáty s názvem Čtvero ročních období (Obr. 30), Denní doby a mnoho dalších. Bohatý rostlinný a květinový motiv byl pak kromě plakátů námětem mnoha jeho dalších děl, například kalendářů, dekorativních zástěn, nádobí, šperků, návrhů vinět apod. Květinovými a rostlinnými motivy byly zdobeny sklářské a nábytkářské výrobky Émila Gallého, příkladem může být jeho zástěna ke kamnům. Tyto motivy obsahuje také dílo Louise Majorella, jehož vykládaná skřínka musela být pro svůj odvážný, bohatý dekor stažena ze Světové výstavy v Londýně. Mezi známé secesní šperky pak patří například přívěsek Poezie Eugéna Grasseta, který znázorňuje ženu s vlasy vlnícími se jako chaluhy (PIJOAN, 1983). Květina se stává zdrojem inspirace i v uměleckých směrech 20. století. Ve své tvorbě se ní inspirují fauvisté, expresionisté, kubisté i surrealisté. Představitelem fauvismu, uměleckého směru usilujícího o osvobození malby použitím čistých barev nezávislých na skutečnosti, byl například Henri Matisse (ČERNÁ, 2005). Rostliny a květiny jsou zachyceny na jeho četných obrazech, mj. Sasanky, Růžové šaty se sasankami, Žena u stolu po obědě Harmonie v červeném nebo Zátiší s magnólií. Květiny maloval i další fauvista, Raoul Dufy. Mezi jeho obrazy, jejichž hlavním námětem je květina, patří například Kytice lilií nebo Máky a kosatce. Expresionismus je charakterizován jako umělecká tendence usilující o přesvědčivé a naléhavé vyjádření vnitřních, většinou tragických nebo rozporuplných pocitů umělce nadsazenými výrazovými prostředky (ČERNÁ, 2005). Mezi expresionisty, kteří ve své tvorbě zachycují květiny, patří například Emil Nolde, mezi jehož významná díla patří mj. Vlčí máky či Mák a červená večerní oblaka (Obr. 31). Dalším autorem, který maloval květiny byl Oskar Kokoschka, o čemž svědčí jeho stejnojmenný obraz Květiny (Obr. 32). K expresionistům je dále řazen Christian Rohlfs, který také maloval krásná květinová zátiší. Známé jsou například jeho Pivoňky na modré, Tulipány na modré, Slunečnice nebo Kaly. 0br. 30 Čtvero ročních období, autor Alfons Mucha, 1895 (zdroj: www.artinthepicture.com) V kubismu, který odmítal tradiční pohled na skutečnost z jednoho pevného bodu, si květina našla rovněž své místo. K tvorbě jednoho z hlavních představitelů kubismu Pabla Picassa patří obrazy Ruce s kyticí, Večerní květiny, Exotické květiny (Obr. 33), Harlekýn s květinami či Váza s květinami na stole. Květiny se objevují i v díle dalšího významného kubisty, Georgese Braquea (např. Váza žlutých květin, Amarylis (Obr. 34), Slunečnice). 19

V dílech surrealistů je také možné najít květiny. Svědčí o tom například některé obrazy Salvadora Dalího, jako je Žena s hlavou z růží, Rozjímavá růže (Obr. 41) apod. Také další surrealisté zahrnuli rostlinný a květinový motiv do svých děl. Obraz Maxe Ernsta Radost ze života představuje hustý porost, plný tajuplného života. Nymfa Echo téhož autora představuje anarchickou fantastičnost přírody, zachycenou v celé své krutosti, odrážející lidskou povahu a znázorňující svět, který se hroutí a požírá sám sebe (PIJOAN, 1984). Obr. 31 Mák a červená večerní oblaka, Obr: 32 Květiny, autor Oskar Kokoschka autor Emil Nolde,1933 (zdroj: J. M. Parramón a F. Crespo, Jak malovat (zdroj: L.Altmann, Lexikon malířství a grafiky, květiny, 2003) 2006) Z výše uvedeného vyplývá, že květina byla, je a pravděpodobně dále bude významným inspirativním zdrojem umění. Ať už je její role čistě dekorativní nebo se k ní váže hluboká symbolika, květina našla a najde uplatnění ve všech obdobích umění. Obr. 33 Exotické květinyí, autor Pablo, Obr. 34 Amarylis, autor Georges Braque, 1958 Picasso, 1907 (zdroj: www.wikipaintings.org) (zdroj: www.wikipaintings.org) 20

3.3 NEJČASTĚJŠÍ FORMY UMĚNÍ INSPIROVANÉ KVĚTINAMI Nelze objektivně vyjádřit, jaké jsou nejčastější formy umění inspirované květinami. Květina, resp. rostlina se v různých obdobích umění vyskytuje v jeho různých formách, pro každé období může být charakteristická jiná forma. Z určitého úhlu pohledu se může zdát, že nejčastější formou umění inspirovanou květinami je malířství. Rostliny, květiny či květinová zátiší jsou jistě velice častým motivem mnoha obrazů. Je zde ale nutno podotknout, že období, pro něž byla tato tvorba charakteristická, jsou oproti jiným formám umění pracujícími s rostlinným či květinovým motivem daleko kratší. Jako příklad je zde možno uvést motiv akantu, který se v architektuře a později v sochařské i řezbářské ornamentice objevuje od dob antiky ve všech slozích, zejména pak v baroku koncem 17. a počátkem 18. století (HÁJEK, 2000). Je nutno vzít v úvahu také to, že umělecká díla se do dnešních dob dochovala v různé míře v závislosti na použité formě umění. Například životnost architektonických děl pravděpodobně více odolávala zubu času než některá díla umění užitého. V malířství, stejně jako v architektuře, se květina často objevuje už od dob starověkých. Důvod, proč byly rostliny a květiny zobrazovány, byl však jiný než v dalších obdobích. Spíše než z čistě dekorativního hlediska, byly květiny a rostliny všeobecně zvěčňovány pro svůj silný symbolický význam. Jak již bylo naznačeno v předchozích kapitolách, květiny byly symboly různých božstev, lidských a božských vlastností, života, smrti nebo naopak nesmrtelnosti, atd. Byly zachycovány na nástěnných malbách apod. V některých případech však byl však tento motiv pravděpodobně ztvárňován z čistě dekorativního hlediska. Ve středověku byly květiny na obrazech zobrazovány také spíše pro svůj symbolický význam. V renesanci se už ale rostliny a květiny objevují na obrazech i samostatně, jsou zkoumány z přírodovědného hlediska. Malování květin bylo charakteristické pro období baroka, kdy byla hojně ztvárňována květinová zátiší. Stejně tak i pro období impresionismu měla květina velký význam a pro prchavé okamžiky jejich krásy se staly jedním z hlavních námětů tvorby tohoto směru. Taktéž pro secesi byla práce s rostlinným a květinovým motivem charakteristická. Pokud jde o architekturu, rostlinný a květinový motiv se často objevuje na hlavicích sloupů. Tento motiv zdobí hlavice sloupů už od dob starověkých a byl přejímán dalšími slohy prakticky až do současnosti. Lotosový sloup se ve starověku objevuje v Egyptě a v Indii, v Egyptě je dále používán palmový a papyrusový sloup. Ve Starověkém Řecku se často vyskytuje korintský sloup, jehož hlavním motivem je již zmiňovaný akant. Korintský sloup a další od něj odvozené se pak objevují v mnoha dalších slozích. Rostliny a květiny jsou dále námětem mnoha architektonických dekorací, které se rovněž objevují ve většině období a slohů, pominou-li se ty, jenž se od nich chtěly výslovně oprostit. Příkladem mohou být antické akroteriony, rozety objevující se ve starověku, středověku, renesanci i klasicismu, renesanční festony a girlandy, rokokový rokaj apod. Květiny a rostlinné motivy byly rovněž často zachycovány na dílech užitého umění. Příkladů je zde možno uvést nepřeberné množství od dob starověkých až po současnost. Mezi ně je možno zařadit například vzácnou čínskou vázu z poloviny 14. století, jejíž dekor představující rostlinný motiv s tykvemi souvisí s jejím tvarem v podobě dvojí tykve. Z poloviny 16. století dále pochází Iznický talíř, jehož povrch je zdobený dvěma listy, karafiáty a tulipány a který představuje umění islámské. Příkladem gotického užitého umění může být například pozlacená lžíce se složitým rytým dekorem založeným na stylizovaných rostlinných tvarech. Nelze zde opomenout ani tapiserie, jejichž pozadí jsou tvořena mnoha malými květy a rostlinami (tzv. mille-fleurs tisíc květů). Nejslavnější z nich, Paní jednorožce, pochází z konce 15. století a představuje krásně oděnou paní, jednorožce symbolizujícího čistotu a další zvířata mezi květy. V renesanci dekorativní umělci opět používají motivy z klasického řádu, jako jsou například akantové listy. Za skutečný věk ornamentu je považováno období mezi léty 1680 1760. Rostlinný a květinový motiv zde plní nezastupitelnou roli. Objevuje se téměř ve všech druzích soudobého užitého umění. Na evropském porcelánu se často objevují 21

roztroušené snítky květin, které zakrývají drobné chyby a kazy vzniklé při jeho vypalování. Bohatým rostlinným a květinovým motivem je zdoben nábytek, zde je možno uvést jako příklad komodu Ludvíka XIV., která je výrazně zdobena marketerií z květin, ovoce a listoví. Takto jsou dále zdobeny talíře, vázy, hodiny, textilie atd. Květinou je vyloženě inspirován například Staffordshirský talíř, který je vytvarovaný v podobě listu s ohnutou stopkou jako uchem a vymodelovaný s květy hrachu v reliéfu. Také Delftská mísa z 18. století je inspirovaná květinami, její střední obraz spolu s nimi tvoří ovoce a listy obklopené jemně se vinoucí obrubou z listí. Pravděpodobně z roku 1725 pochází Váza du Paquier vyrobena ve vídeňské továrně, která je zdobena polychromovaným vzorem indianishe blumen (indické květiny), inspirovaným japonským a čínským porcelánem. Květiny jsou rovněž nedílnou součástí tapiserií pocházejících z tohoto období, známé jsou například Vlámské a Aubussonské tapiserie. V období klasicismu se na porcelánu objevuje naturalistická květinová malba, například na Nantgarwské váze malované Williamem Billingsleyem nebo na Velšské porcelánové váze ve tvaru zvonu, inspirované antickými vázami, malované týmž autorem (MILLEROVÁ, 2008). Věkem přemíry se v užitém umění rozumí období mezi léty 1840 1900. Keramika, nábytek i sklo byly tak hojně pokryty různými smaltovanými a zlacenými ozdobami, často právě květinami, že bylo těžké rozeznat původní tvar předmětu. Bohatého květinového dekoru užívá například míšeňský porcelán, přesvědčivým důkazem je Míšeňský talíř květin až po okraje pokryt realistickým reliéfem z květin a listů (Obr. 35). Květinového dekoru bylo užito i při zhotovování předmětů z broušeného skla. Broušená karafa připisovaná stourbridgeské firmě Stevens & Williams je pokrytá vlnícím se květinovým a listovým vzorem a má stříbrnou zátku s vytlačovaným květinovým dekorem (Obr. 36). Květinový motiv nedomyslitelně patří k secesnímu užitému umění. Je součástí většiny uměleckých děl tohoto období. Příkladů je možno uvést obrovské množství, mezi ně patří mj. stolní lampa ve tvaru květu cukety Louise Majorella (Obr. 37), Váza s chryzantémami Émile Gallého (Obr. 38), váza Thomase Webba představující kamejový květinový dekor z růží a listů (Obr. 39), Tiffanyho Liliová váza apod. Další vázy byly zdobeny například motivy bodláků, narcisů, artyčoků, kosatců, lilií, pivoněk, tulipánů atd. (MILLEROVÁ, 2008). Také v moderním umění je možné najít díla inspirovaná květinami. Známá je například Warholova série sítotisků Flowers (Květiny) a příkladem současné tvorby inspirované květinami je například Chihulyho Květinový strop vyhotovený z ručně foukaných skleněných květin. Obr. 35 Míšenský talíř květin, kolem roku 1860 Obr. 36 Broušená karafa, 1870 (zdroj: J. Miller, Užité umění, 2008) (zdroj: J. Miller, Užité umění, 2008) Obr. 37 Lampa Obr. 38 Váza Obr: 39 - Váza autor: Louis Majorell autor: Emile Gallé autor: Thomas Webb (zdroj: J. Miller, Užité umění, (zdroj: J. Miller, Užité umění, (zdroj: J. Miller, Užité umění, 2008) 2008) 2008) 22

3.4 NEJČASTĚJŠÍ DRUHY INSPIRATIVNÍCH ROSTLIN Pro jednotlivá období byly charakteristické různé druhy inspirativních rostlin. Některé rostliny, jimž byl po celá staletí připisován zvláštní symbolický význam, jsou však typické pro vícero období. Přímé vymezení charakteristických druhů rostlin objevujících se v jednotlivých obdobích je značně obtížné, obecně lze ale říci, že ve starověku to byl hlavně lotos, dále myrta, akant, leknín, papyrus, lilie, růže, pivoňka, sasanka, narcis, routa, vinná réva, mandlovník, granátovník, fíkovník, brambořík, břečťan, vavřín a mnoho dalších. Ve středověku bylo přejato mnoho antických rostlin, jimž byla ale přisuzována jiná symbolika. Znovu zde hrají důležitou roli růže, lilie, pivoňka, myrta, sasanka, narcis, dále orlíček, maceška, fialka, konvalinka, mák, chrpa a mnoho dalších. Tyto druhy spolu s dalšími je možno často najít i v novověku. Renesance, která se znovu zajímá o antiku, pracuje s motivy rostlin v antice používanými. Na barokních květinových zátiších se zase kromě již zmiňovaných druhů, jako jsou růže, lilie, sasanky, pivoňky, fialky, konvalinky, chrpy, atd. objevují dále tulipány, narcisy, krokusy, hyacinty, karafiáty, slunečnice a další. Umělecké směry 19. a 20. století, mezi něž patří mj. impresionismus, postimpresionismus, symbolismus, secese, fauvismus či expresionismus, využívají většinu z výše zmiňovaných druhů (lekníny, kosatce, růže, lilie, tulipány, narcisy, karafiáty,...). Oblibě se zde těší dále slunečnice, chryzantémy, kopretiny, gladioly, máky, magnólie, kaly a mnoho dalších. Pro secesi a rokoko jsou velkou inspirací také popínavé rostliny. Růže, jejíž mytologický původ je stejně rozporuplný jako její symbolický význam, je jedním z nejčastějších druhů inspirativních rostlin. Ať už vznikla z Amorova úsměvu, spadla z vlasů bohyně Aurory či byla stvořena římskou bohyní Kybelé (HEILMAYER, 2006), nebo vyrašila ze slz Afrodity, když plakala pro Adónise (RÄTSCH, 2001), pro svou krásu a vůni se růže stala symbolem lásky. Žádná jiná květina nebyla tolik opěvovaná a nestala se inspirací tolika písní a básní, jako královna květin růže. Dle RÄTSCH (2001) se v antice věřilo, že růže byla původně čistě bílá. Řečtí básníci tvrdili, že krev Eróta či Afrodity, která údajně vytekla ze zranění na noze, pochytaly růžové lístky, které tak získaly svou rudou barvu a nebeskou vůni. HEILMAYER (2006) se odvolává na židovskou legendu, podle které tato květina svou barvu získala z první kapky krve, která spadla na Zem. Proto se také růže uvádí jako symbol smrti. Ačkoliv byla růže pro první křesťany symbolem pohanství, úpadku a nestydatosti, lidská láska k této květině zvítězila. Růže se stala symbolem Panny Marie, červená růže symbolizovala její utrpení, bílá zase radost. Z dob starověkého Říma se dochoval pojem sub rosa, který označoval zachování mlčenlivosti v souvislosti s událostmi politického či vojenského významu. V 16. a 17. století bylo běžné malování růží na stropy jednacích místností (HEILMAYER, 2006). MACHOVEC (2006) uvádí, že v dobách starověkého Říma byly nad stoly hodovníků rozvěšovány kytice růží jako výzva k mlčenlivosti a varování před zbytečným žvaněním. Růže byla dále velmi častým motivem mnoha uměleckých děl všech období umění a uměleckých směrů, promítla se do architektury, malířství, sochařství i umění užitého. Z výše uvedeného vyplývá, že některé druhy rostlin byly inspirací pro umění snad ve všech jeho obdobích a směrech. Mezi tyto patří kromě jiných růže, lilie, pivoňka, leknín nebo lotos. 23

smrt. Věřilo se dokonce, že pokud zemřel nevinný člověk, do tří dnů po jeho pohřbu měly vyrůst na jeho hrobě. Lilie se, stejně jako růže, stala jedním z hlavních květinových námětů všech ostatních období umění od počátku novověku až po moderní umění. Obr. 40 Mohamedova růže z tureckého Obr. 41 Rozjímavá růže, autor Salvador Dalí, 1958 rukopisu, 1708 (zdroj: www.wikipaintings.org) Obr. 42 Detail mozaiky v Saint Apollinaire Obr. 43 Detail Ecce ancilla Domini, autor Dante in Classe v Ravenně, kolem roku 540 Gabriel Rossetti, 1850 (zdroj:j. Pijoan, Dějiny umění/3, 1978) (zdroj: L.Altmann, Lexikon malířství a grafiky, 2006) (zdroj: M. Heilmeyer, The language of flowers: symbols and myths, 2006) V Homérově Iliadě se vypráví o pivoňkách jako o květinách pojmenovaných po Podobně jako růže se i lilie promítla ve všech obdobích umění. K jejímu vzniku se lékaři bohů Paeanovi, který tuto rostlinu nalezl jako první a který její pomocí vyléčil boha rovněž vážou mýty už z dob antických. Podle HEILMAYER (2006), RÄTSCH (2001) podsvětí Háda. Titul léčitele později dostal Apollón, který dostal pivoňku jako výraz funkce a IMPELUSSO (2004) lilie vznikla z kapky mléka bohyně Héry. Dle řecké legendy, kterou boha léčitelství (RÄTSCH, 2001; HEILMAYER, 2006). Pro svou magickou moc byla tato popisuje HEILMAYER (2006), se Hermes snažil nakrmit malého Herakla z prsou spící květina často zachycována na ilustracích zobrazujících představu ráje. bohyně, aby mu tak zajistil nesmrtelnost. Malý Herakles však sál tak silně, že se Héra Ačkoliv byla pivoňka původně spojována s řeckými božstvy, křesťanská symbolika vzbudila a část mléka se vylila do vesmíru, kde z něj vznikla Mléčná dráha. Jedna kapka přejala tuto květinu a spojovala ji s Kristem. Pivoňka, jakožto růže bez trnů, se stala dopadla na zem a v tomto místě vypučela první lilie. Bohyni lásky a růží Afroditě se však dalším významným atributem Panny Marie. V červených květech byla spatřována vroucí nelíbila její neskrývaná čistota a ze vzteku přidala lilii pestík připomínající falus. V Římě láska k Bohu. uctívali Héru pod jménem Juno, proto se o lilii mluví také jako o Junonině růži. V Číně je pivoňka, tak jako u nás růže, považována za královnu květin Křesťané považovali lilii za symbol Panny Marie, cudnosti a neposkvrněného symbolizující lásku, ženskou krásu, bohatství a čest. Pivoňky jsou zde hlavním námětem početí, odtud název mariánská lilie. V době ranného křesťanství však byla tato květina mnoha děl, uplatnila se především v malířství. zobrazována bez necudného pestíku a někdy dokonce i bez tyčinek. Lilie byly také Podobně jako růže a lilie se i pivoňka stala vděčným námětem mnoha děl umění, kladeny na hroby jako symbol vzkříšení. Podobně jako růže symbolizovaly i tyto květiny ať už to byla květinová zátiší či jiná díla umění. 24

Ve starověku byly velmi důležitými rostlinami leknín a lotos, často je zde jedna rostlina zaměňována za druhou. Autoři se v tvrzeních, o jakou rostlinu se jedná, často rozcházejí. Lotosový květ, stejně jako leknín, hrál důležitou roli v symbolice mnoha náboženství, objevují se v mytologii starověkého Egypta, buddhismu či hinduismu. Nejasnosti vyplývají pravděpodobně z nesprávného pojmenování rostlin a z nedostatečného rozlišování rodů Nymphaea a Nelumbo. Některé druhy leknínů jsou nesprávně označeny jako lotos, například leknín lotosový (Nymphaea lotus) je často označován jako egyptský lotos, leknín modrý (Nymphaea caerulea) pak jako modrý lotos a jako bílý lotos je označován leknín bílý (Nymphaea alba). Zatímco v indické a čínské mytologii se zřejmě opravdu jednalo o lotos, v tomto případě lotos indický (Nelumbo nucifera), v Egyptě to byl pravděpodobně leknín. Ačkoliv mnoho autorů, například HEILMAYER (2006), BALEKA (1997), PIJOAN (1977) či ANDO (2003) v souvislosti s uměním starověkého Egypta hovoří o lotosu, jiní autoři, například RÄTSCH (2001), varují před zaměňováním leknínu z lotos, ačkoliv se v Egyptě prokázala rovněž přítomnost této rostliny. Dle RÄTSCH (2001) byl leknín vzhledem k tomu, že kořenil v temném bahně podzemí v podsvětí, nacházel si cestu vodou, tedy praoceánem, a na vzduchu se rozvinul v nádherný květ, symbolem života, umírání a zmrtvýchvstání. Poupě bylo symbolem kosmického pravejce, které bylo vysezeno na prahoře a vzešlo z boha tvůrce Amona. Podle Knihy mrtvých květ leknínu symbolizoval osvícené a znovu probuzené vědomí zemřelých. K této rostlině se rovněž pojí příběh o boji mezi Horem a Sutechem, který vypráví o tom, jak Sutech vyloupl spícímu Horovi obě oči a pohřbil je v písku, ty se pak okamžitě proměnily v leknínové květy. BALEKA (1997) uvádí, že lotos (resp. leknín) v křesťanství splynul s lilií a představoval především čistotu a ženský prvek. Také květy leknínů a lotosů se v umění často vyskytují, ať už jako hlavní motiv nebo ve stylizované formě doprovázející různá díla umění. Obr. 44 Slonovinová deska z Obr. 45 Lekníny, autor Claude Monet, kolem roku 1898 Nimrudu, 1. tis. p.n.l. (zdroj: www.wikipaintings.org) (zdroj: Reader s Digest Výběr, Zaniklé civilizace, 2003) Obr. 46 Lotosový květ, autor Jün Šou-pching, 17. stol. (zdroj: R. Belton, Galerie světového malířství, 2005) 25

3.5 PŘEHLED AUTORŮ INSPIROVANÝCH KVĚTINAMI děl (Vlčí máky, Slunečnice, Kosatce, Chryzatémy, Váza květin apod.). Také díla Monetova současníka a přítele Pierra-Augusta Renoira často pracují s tímto námětem. Vytvořit přehled autorů, pro které byla květina inspirací je velmi obtížné, ne-li nemožné. Květinou byli inspirováni umělci už od dob, kdy se začíná mluvit o umění jako takovém. Práce s rostlinným motivem je charakteristická pro mnoho autorů. Obecně lze říci, že práce s květinovým motivem je charakteristická pro mnoho autorů Východu. Čínští a japonští umělci tento žánr kultivovali po celá staletí a dovedli ho téměř k dokonalosti. Mezi tyto umělce patří například Ógata Korin, autor slavných pláten zobrazujících kosatce a dalších děl, jako jsou Bílá a červená švestka na jaře či Stepní traviny. Dalším slavným dílem je Lotosový květ básníka a malíře Jüna Šou-pchinga (Obr. 46), autora děl Bambusový a starý strom, Pivoňky, Růže a kosatec, Vlčí máky nebo Švestkové květy (BELTON, 2005). Květinového motivu dále hojně využívají další umělci, mezi něž patří mj. Sakai Hoitsu, Ni Tian, Xu Gu, Songtao Gao a mnoho dalších. V neposlední řadě je potřeba v souvislosti s práci s rostlinným motivem zmínit secesi. Tento motiv se zde objevuje v architektuře, sochařství, malířství i užitém umění, ačkoliv pro užité umění je charakteristický. K tomuto období se řadí řada autorů pracujících s rostlinným motivem, mezi něž patří architekti Victor Horta, Paul Hankar, Demetrio Ribes Marco, Friedrich Ohmann (PIJOAN, 1997; WITTLICH, 2005), malíři Gustav Klimt, Aubrey Vincent Beardsley (PIJOAN, 1997), velikáni užitého umění mezi něž patří např. grafik a malíř Alfons Mucha, Louis Comfort Tiffany, Émile Gallé a mnoho dalších (MILLEROVÁ, 2008; PIJOAN, 1997). Malba květin je charakteristická také pro mnoho autorů barokních květinových zátiší, pro něž byla květina mnohdy hlavním námětem tvorby. Mezi tyto umělce patří například již zmiňovaná nizozemská malířka Rachel Ruysch, autorka obrazů Zátiší s květinami, Ranní sláva karafiátů s jinými květinami (Obr. 47) a dalších. Dle BELTON (2005) kytice malované Ruysch představují něco mimořádného, co přetrvalo dobu. Květinovými zátišími se zabýval také student Georga Flegela Jacob Marrel, který byl údajně ve své době rivalem výše zmiňované autorky. Mezi jeho slavná díla se řadí například Dva tulipány s motýlem a mušlí, Kytice, Květinové zátiší atd. V souvislosti s malováním barokních květinových zátiší je možno zmínit mnoho dalších jmen, jako je Jacques de Gheyn, Osias Beert, Balthasar van der Ast, Jacques Linard atd. Květinou je inspirována řada autorů období impresionismu a postimpresionismu. Mezi ně je možno zařadit takové umělce, jakými byli např. Henri Fantin-Latour, Vincent van Gogh, Paul Gaugin, Henri Matisse, Piet Mondrian, Berthe Morisot, Edgar Degas, Paul Cézanne, Eduard Manet, atd. Květina je ústředním motivem mnoha obrazů francouzského malíře Claude Moneta, autora již zmiňovaných slavných Leknínů a dalších Obr. 47 Ranní sláva karafiátů s jinými květinami Obr. 48 Slunečnice, autor Gustav Klimt, 1907 autorka Rachel Ruysch, kolem roku 1695 (zdroj: www.wikipaintings.org) (zdroj: R. Belton, Galerie světového malířství, 2005) 26