Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta

Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav geologie a pedologie Půdy dinárské oblasti management a ochrana Bakalářská práce 2013/2014 Ondřej Bešťák

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto práci: Půdy dinárské oblast management a ochrana vypracoval samostatně a veškeré použité prameny a informace jsou uvedeny v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s 47b zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědom, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle 60 odst. 1 Autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše. V Brně dne:. Podpis

Poděkování Rád bych touto cestou poděkoval mému vedoucímu práce své bakalářské práce Mgr. Aleši Bajerovi, Ph.D. za jeho čas a ochotu při konzultacích nad vznikajícím textem této práce. Rád bych ještě na dálku poděkoval izv. prof. dr. sc. Darku Bakšičovi za pomoc při vyhledávání materiálů a seznámení s chorvatskou geologicko-geomorfologickopedologickou problematikou.

Abstrakt Tato práce řeší problematiku a management půd dinárské oblasti. Zaměřuje se na geomorfologické, geologické a pedologické aspekty zmíněné oblasti. Věnuje se hlavně geografickému členění Chorvatska, klimatu a zemědělskému využití. V další části pak o geologickém a pedologickém vývoji a o působení erozních faktorů na ně jako je oheň a vítr. Dále zahrnuje legislativní rámec Chorvatska a jeho vliv na ochranu přírodního dědictví. V poslední řadě pak ukazuje příkladové studie v oblasti dinarika. Klíčová slova: Geologie, Pedologie, Klima, Eroze, Legislativa, Ochrana přírody, Studie Abstract The aim of this bachelor s thesis was issue and management of Dinaric area. It focused on geomorhological, geological and pedological aspects this area. It consists of area s geomorphology, climate and land using. In the next part there is a article about geological and geomorphological evolution of Croatia and erosion like very important aspect and impact on it like fire and wind.. The last part describe of legislative of Croatia and their effect on landscape protection. Key words: Geology, Pedology, Climate, Erosion, Legislative, Landscape protection, Study

Obsah 1. Úvod... 10 2. Cíl práce... 12 3. Vymezení oblasti... 13 3.1. Geomorfologie území... 13 3.1.1 Geografie... 13 3.1.2. Hydrologie... 13 3.2. Klimatické poměry dinárů... 14 3.2.1. Klimatická charakteristika dinárských alp... 14 3.2.2 Teplota... 15 3.2.3 Srážky... 15 3.2.4. Relativní vzdušná vlhkost... 16 3.2.5 Povětrnostní podmínky... 16 3.3. Historie využívání půdy... 17 3.3.1. Od neolitu po současnost... 17 3.3.2. Typy adaptací na krasu pro zemědělství... 18 3.3.3 Transformace půdy... 18 3.3.3.1. Transformace půdy z lesní na pastvinu... 18 3.3.3.1. Transformace pastviny na louky... 18 3.3.3.2. Adaptace dolin na pěstování plodin... 19 3.4. Současný stav... 19 3.4.1 Současný stav zemědělství v Chorvatsku... 19 3.4.2. Pěstování plodin... 20 4. Geologie a pedologie Dinárských hor... 21 4.1 Geologie Dinárských hor... 21 4.1.1. Úvod... 21 4.1.2. Vývoj dinárských alp... 21 4.1.2.1. Perm... 21 4.1.2.2. Trias... 21 4.1.2.3 Jura... 22 4.1.2.4. Křída... 22 4.1.2.5. Cenozoik... 23

4.1.2.6. Paleogén... 23 4.1.2.7 Eocén... 23 4.1.2.8. Neogén... 24 4.1.2.9. Miocén... 24 4.1.2.10. Pleistocén... 24 4.1.2.11. Holocén... 25 4.1.3. Současný stav... 25 4.1.3.1. Klasifikace hornin v Chorvatsku... 25 4.1.4 Krasový fenomén... 27 4.1.4.1. Kras... 27 4.1.4.2. Morfologie krasu... 28 4.1.4.2.1. Doliny... 28 4.1.4.2.2. Polje... 28 4.1.4.3 Jeskyně... 29 4.1.4.3.1 Příklad jeskynního komplexu... 30 4.2. Pedologie dinárské oblasti... 30 4.2.1. Půdotvorné procesy... 30 4.2.2. Typy půd... 32 4.2.3 Porovnání klasifikačních systémů půd... 35 5. Eroze... 38 5.1. Vymezení pojmu... 38 5.1.1. Eroze... 38 5.2.Eroze způsobená ohněm... 38 5.2.1 Přehled lesních požárů... 39 5.2.2. Vliv geologického podloží, reliéfu a půdy na požár... 39 5.2.3. Dynamika výskytu lesních požárů... 40 5.2.4 Ochrana proti požáru... 41 5.2.4.1 Dosled a ostraha... 41 5.2.4.2. Prevence... 42 5.3. Eroze způsobená vodou... 43 5.3.1. Způsoby ochrany proti vodní erozi... 44 6.Legislativa... 47 6.1. Legislativní rámec... 47

6.2. Zákon o ochraně ŽP... 47 6.3. Geologie a pedologie... 49 6.4. Odpady... 50 6.5. Orgány ochrany přírody... 51 6.6. Sankce... 51 7. Chráněná území Chorvatska... 52 7.1. Obecná charakteristika... 52 7.2. Národní park Sjeverni Velebit... 53 7.2.1. Obecný popis Národního parku... 53 7.2.2. Geologický vývoj Národního parku... 53 7.3. Národní park Plitvická jezera... 54 7.3.1. Obecný popis Národní park... 54 7.3.2. Geologie Plitvických jezer... 55 8. Příkladové studie vybraných lokalit... 56 8.1. Ostrov poblíž Rovinju... 56 8.2. Příkladová studie Národní park Severní Velebit... 58 9. Diskuze... 61 10. Závěr... 62 11. Summary... 63 11. Seznam použité literatury... 64 12. Přílohy... 68 1) Geologická mapa Chorvatska... 68 2) Jeskynní systém Lukina Jama... 69 3) Pedologická mapa Chorvatska... 70 4) Chráněná území Chorvatska... 71

1. Úvod Půda je jedním ze základních přírodních elementů, společně se vzduchem a vodou. Je základním zdrojem makrobiogenních prvků hlavně H, C, O, N, K, S a Ca. Zajišťuje koloběh těchto látek v životním prostředí. Kromě toho se podílí na velkém i malém koloběhu vody. Bez ní by nebyl možný život na zemi. Má vhodné vlastnosti pro růst rostlin a přináší lidstvu od pradávna obživu díky zemědělské činnosti. Její vlastnosti závisí na půdotvorných procesech a vlastnostech matečného substrátu. Tito činitelé vytváří odlišnou diverzitu půd, která může být dána mimo jiné geograficky, kde se půdy liší v různých zeměpisných destinacích. Pro tuto práci jsem zvolil Dinárskou oblast, kde jsem se zaměřil na problematiku ochrany, managementu a využívání půdních zdrojů. Pojmem Dinárská oblast se rozumí pás hor umístěných na severozápadě Balkánského poloostrova, mezi Panonskou nížinou a Jaderským mořem. Pás vede přes státy bývalé Jugoslávie, jako je Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Černá hora, Srbsko a také částečně přes Albánii. Je převážně tvořena z vápenců a dolomitů. Působením dešťové nebo jiné povrchové vody obohacené o CO2 se výše jmenované horniny rozpouštěly a vytvářely tak rozsáhlé jeskynní systémy mnohdy i několik kilometrů hluboké. Dinárská oblast tvoří pomyslný most mezi Blízkým východem, Malou Asii a střední a západní Evropou, který byl využíván již v Neolitu. Oblast v těchto dobách byla značně využívána. V horských oblastech byly vykáceny značné plochy lesů, které poskytovaly dřevo na provoz hutí, stavbu sídel a opevnění pro stále se rozrůstající lidskou populaci. Docházelo zde ke značné transformaci krajiny. Oblasti, kde se v minulosti nacházel les, byly v důsledku působení člověka přeměněny na zemědělsky využívaná území, především pro pěstování rostlin a chov dobytka. Lidé se však stěhovali i do pobřežních oblastí, kde nalézali příhodné podmínky pro pěstování oliv, zakládání vinic a zemědělství. Blízkost moře jim také umožnila lov mořských živočichů a obchod mezi vzdálenými zeměmi jinak, než pozemní cestou. Vlivem neustálého rozrůstaní lidské populace a zvyšování jejich nároků na výživu se v průběhu dalších stovek let rozšiřovala zemědělská půda, což vedlo k dalšímu masivnímu odlesnění Dinárů. V důsledku působení biotických a abiotických faktorů na odlesněné oblasti se zmíněné plochy stávaly náchylnými vůči erozi. Lidé proto vyvinuli protierozní opatření chránicí půdu před působením eroze. 10

V současné době jsou veškeré činnosti spojené s ochranou přírody a využíváním krajiny zahrnuty do legislativy Chorvatské republiky. Legislativa stanovuje, jakým způsobem bude příroda chráněna, kdo se podílí na její ochraně a případně jaké budou sankce za nedodržení legislativy. Ve zmíněném zákoně jsou zahrnuty i chráněná území, jejichž rozloha zaujímá 8,19% celkového území Chorvatska. Práce je součástí výstupu půlroční studijní stáže v chorvatském Záhřebu. Studium bylo zaměřeno na půdní klasifikaci, způsoby ochrany půdního fondu a praktické poznávání geosféry a zdejších půdotvorných procesů. Výstupem studia byly dvě příkladové studie popisující určité území z hlediska geologie, pedologie, klimatických podmínek a popřípadě i působení člověka. 11

2. Cíl práce Cílem bakalářské práce bylo zpracovat literární zdroje o přírodních, geologických a pedologických podmínkách Chorvatska. Dále porovnat legislativu chorvatského a českého právního systému a management ochrany přírody obou zemí. Následně pak posoudit vliv eroze způsobené ohněm a vodou, a popsat možnosti ochrany vůči erozi. V managementu chráněných území si vybrat dvě příkladové studie, popsat je a posoudit vlivy na jejich vývoj. 12

3. Vymezení oblasti 3.1. Geomorfologie území 3.1.1 Geografie Chorvatsko se nachází v centrální a jihovýchodní části Evropy. Jejími hraničními sousedy jsou Maďarsko na severovýchodě, Srbsko na východě, Bosna i Hercegovina na jihovýchodě společně s Černou horou a Slovinskem na severozápadě země (Wikipedia, 2011). Podle Gardnera a kol. (1993) má Chorvatsko nevýhodný tvar velkého oblouku táhnoucího se od Dunaje na severovýchodě, přes Istrijský poloostrov na západě, po úzký pruh území sahající až k boce Kotorské s historickým Dubrovníkem na jihu. Území Chorvatska zaujímá plochu 56 594 km², přičemž 56 414 km² plochy tvoří pevnina a 180 km² plochy moře. Výškové rozmezí zahrnuje nejvyšší bod v pohoří zvané Dinárské Alpy s vrcholem Dinara, nacházející se v blízkosti hranic s Bosnou na jihu, ležícím v nadmořské výšce kolem 1 831 m a naopak nejníže položeným bodem, které tvoří celé mořské pobřeží, táhnoucí se na jihozápadní hranici země (Wikipedia,2011). Dále pak jej doplňuje Král (2004), který uvádí, že při pobřeží leží víc než 600 ostrovů. Hornatá severní část Chorvatského pohoří a níže položená plošina Slavonie na východě (součást území nazvané Karpatského povodí) je protkána hlavními řekami, jako jsou Sáva, Dráva, Kupa a Dunaj (Wikipedia, 2011). V úrodných nížinách se dle Tomeše (2002) pěstuje kukuřice, pšenice a cukrovka, na svazích hor se rozkládají rozsáhlé vinice. Dalmácie produkuje olivy, fíky a další ovoce. Chovají se především vepři a drůbež, méně skot. Vždy významný byl rybolov. Těží se bauxit (Istrie), vápenec ale také ropa a zemní plyn. 3.1.2. Hydrologie Největší část z Chorvatska, tj. 62 % svého území, je zahrnuto do černomořského povodí. Oblast zahrnuje největší řeky tekoucí v zemi: Dunaj, Sáva, Dráva, Mura a Kupa. Zbytek patří do Jaderského moře povodí, kde je největší řekou Neretva. Nejdelší řeky v Chorvatsku jsou s 562 kilometry Sáva, po ní s 505 kilometry Dráva, následující řekou je s 296 kilometry Kupa a s 188 kilometry část řeky Dunaj. Nejdelší řekou 13

vlévající se do Jaderského moře je se 101 kilometry Cetina a jen asi 20 kilometrová část řeky Neretvi (Wikipedia, 2011). 3.2. Klimatické poměry dinárů 3.2.1. Klimatická charakteristika dinárských alp Chorvatsko se rozkládá na jihu evropského kontinentu, avšak disponuje poměrně mozaikovitými klimatickými poměry. Tato práce je zaměřena spíše na Dinárskou oblast, tj. oblast táhnoucí se podél Adriatického pobřeží. Avšak oblast je, co se týče klimatu, velmi rozrůzněná. V rámci středomořské části Chorvatska jsou dle Koppena (1936) vylišeny tři klimatické podtypy klimatu: A) Klimatický podtyp Csa Tento podtyp je základním klimatickým typem středomořského pobřeží. Obklopuje Dalmácké pobřeží a ostrovy až do jižní části Lošinjské oblasti. Tento klimatický typ je charakterizován mírnou zimou a suchým létem, s třikrát nižšími srážkami v nejsušším létě než v nejdeštivějším zimním měsíci. Čistý Csa typ je nejdeštivější v prosinci. Srážky v nejsušším měsíci se pohybují kolem 40 mm. Léto je zde horké, suché a slunečné (Stenomediterátní vegetační zóna). B) Klimatický podtyp Cfs a Mírně teplé a srážkově průměrné klima s horkým létem bez žádného období sucha. Srážkově nejchudší část roku je zde léto, zatímco podzim je nejdeštivějším obdobím roku (Listopad). Tento podtyp pokrývá severní ostrovy (Rab, Cres, Pag), ale je možno jej nalézt i v Šibeníku a nejjižněji v Imotski. C) Klimatický podtyp Cfs s a Tento klimatický podtyp převládá na Istrijském západním pobřeží a na některých ostrovech (Krk, Cres). Dále pak podél Rijecké zátoky, kde dále pokračuje po horských úbočích přes Velebit, a zasahuje až do Dalmátských vysočin. Období dešťů je zde situováno zejména na podzim, zatím co nejnižší množství srážek spadne v zimě a v krátkém období léta. Letní období je zde poměrně horké s nejvyšší teplotou v nejteplejším měsíci okolo 22 C (Sub-mediterátní vegetační zóna). 14

3.2.2 Teplota Teplota je především definována geografickou pozicí regionu, uspořádáním pobřeží a ostrovů ležících v jihovýchodním, popřípadě severozápadním směru větru a Dinárským masivem, který rozděluje region na teplejší pobřežní a chladnější kontinentální část. Nejteplejší počasí se nachází na ostrovech a v úzké pobřežní zóně Centrální a Jižní Dalmácie, kde se proplétají Stenomediterátní a Eumediterátní vegetační zóny. Výsledkem jsou průměrné roční teploty okolo 17 C, například Komiža 16,9 C, Makarska 16,7 C, Korčula 16,6 C a Split 16,7 C. Eumediterátní pás pokračuje dále k severozápadu v úzkém pobřežním pásu (Šibenik 15,5 C, Zadar 15,1 C), ostrovy na jižní části od Kresu (Rab 15,3 C, Cres 14,6 C), a západní část Istrie (Rovinj 13,6 C a Poreč 13,3 C). Sub-Mediterátní region zahrnuje jednu část Kvarnerských ostrovů, Istrijský jih (Pula 14,1 C); region Rijeka (Rijeka 13,9 C); pobřeží pod Velebitem (Sejn 14,9 C) (Matič.S. a kol, 2011). Průměrné hodnoty absolutní vzdušné teploty jsou následovány průměrnými měsíčními teplotami. Extrémní teploty jsou spojeny s jistým typem prouděním velmi teplého a studeného vzduchu. Avšak absolutní hodnoty nemohou být vysvětleny pouze vzdušným proděním. Tyto hodnoty závisí na denní teplotní proměnlivosti, oblačnosti, rychlosti větru a reliéfu. Absolutní hodnota maximální teploty vzduchu se pohybuje okolo 41,5 C, která byla naměřena na stanici Ston. Zatímco se ostatní hodnoty pohybovaly kolem 40 C a byly zaznamenány na stanicích v Opusenu, Paigu, Mljetu, a Kninu. Absolutní minimum bylo naměřeno na Sinju, kde se rtuť teploměru propadla na -21,5 C. Dalmácká Zagora je nejstudenějším regionem (Knin -15,6 C a Imotski - 11,4 C). Teplota pod -10 C byla také naměřena na Istrijském západním pobřeží (Rovinj -14,8 C a Poreč -11,5 C). Průměrná teplotní oscilace přes celý region se pohybuje mezi 15 20 C, a snižuje se od jihovýchodu a od vnitrozemí k otevřenému moři. Nejmenší rozpětí mezi průměrnou měsíční maximální a minimální teplotou vzduchu 16 C bylo naměřeno v Dubrovníku a Komiži, zatímco nejvyšší rozpětí 19,6 C na Sinju. (Matič a kol., 2011). 3.2.3 Srážky Charakteristické hodnoty ročních srážek východního Adriatického pobřeží jsou rozděleny na dvě maximální a dvě minimální srážkové periody. Primární maximum 15

srážek je buď na podzim, nebo v zimě, zatímco sekundární maximum spadne na jaře nebo brzy v létě. Primární minimum srážek spadne v létě a sekundární v zimě nebo brzy na jaře. V době vegetačního růstu se roční srážky pohybují mezi 32% až 49%. V důsledku toho jsou zde během léta delší nebo kratší období sucha, zejména v Steno- Mediterátní zóně. Množství srážek klesá od Adriatického pobřeží (Split, Marjan 734 mm; Makarska 1 014 mm; Rijeka 1 554 mm) až po otevřené moře (Lastovo 615 mm; Komiža 648 mm; Hvar 672 mm, a Mali Lošinj 902 mm). Podobně se srážky snižují z vrcholků příbřežního horského pásu směrem do vnitrozemí. Roční srážky se zvyšují se stoupající nadmořskou výškou, obzvláště v pobřežních horách s dlouhým teplým obdobím a na vlhkost bohatých maritimních vzdušných mas a dešťů. V tomto regionu nejvyšší roční srážky byly zaznamenány v Rijecké zátoce (Rijeka 1 554 mm), dále v pobřežním pásmu pod Velebitem (Crikvenica 1 251 mm; Sejn 1 210 mm) a podél marginální zóny řeky Neretvy (Opuzen 1 207 mm), Ston (1 175 mm) i a Makarské pod Biokovickým pohořím (1 014 mm) (Matič a kol, 2011). 3.2.4. Relativní vzdušná vlhkost Atmosféra obsahuje vodní páru, jejíž množství se značně liší v rozdílných klimatických typech a vegetačních zónách. Průměrné roční hodnoty relativní vzdušné vlhkosti v Středomořském regionu Chorvatska se pohybují v rozmezí od 57 %, které byly naměřené na meteorologické stanici v Šibeníku, až po 77 %, jenž byly naměřeny v Rovinju. Hodnoty relativní vzdušné vlhkosti jsou nejnižší v létě, ale naopak nejvyšší v podzimních a zimních měsících. Průměrná roční hodnota relativní vzdušné vlhkosti v Steno-Mediterátní vegetační zóně kolísá mezi 63 % a 72 %; v Eumediterátní vegetační zóně se hodnoty pohybují od 57 % až po 77 %, zatímco v Sub-Mediterátní vegetační zóně jsou naměřené hodnoty mezi 61 % a 73 % (Matič.S. a kol, 2011). 3.2.5 Povětrnostní podmínky Vítr patří k nejdůležitějším faktorům v přírodě. Dopady větru, jakožto ekologického faktoru na vegetaci, je zejména mechanický, ale i velmi vzácně chemický, tzv. solný vítr. Efekty na vegetaci mohou být buď mechanické, nebo biologické. Mechanické efekty větru můžeme pozorovat na habitech stromů a keřů (vlajkovité koruny), obzvláště v místech, kde vítr dosahuje vysokých rychlostí a vane pouze jedním 16

směrem. V Chorvatské části Středozemí jsou velmi dobře známy dopady větru zvaného Bora větru vanoucího v severovýchodním směru, jenž někdy dosahuju rychlosti přes 120 km/h. Zároveň má i příznivý vliv na plodnost a rozšiřování semen mnoha rostlin. V Steno-Mediterátní vegetační zóně je Bora nejčastějším větrem, který vane v jihovýchodním směru. Jediná výjimka se týká Komiži, kde převažují severní a severovýchodní větry. Na meteorologické stanici v Mljeti nejčastěji převažují větry vanoucí ze severního a jihovýchodního směru, zatímco na stanici Lastovo jsou dominantní větry ze západního směru. S ohledem na počet větrných dní je tato vegetační zóna průměrná (Matič a kol, 2011). 3.3. Historie využívání půdy 3.3.1. Od neolitu po současnost Odlesňování dle Veluščka (1999) začalo v prehistorických dobách již příchodem lidí s neolitickou kulturou. V této době se výrazně mění způsob života. Člověk přechází od sběru a lovu na chov dobytka a zemědělství, tzv. neolitická revoluce. Balkánský poloostrov tvořil most mezi Blízkým východem, Malou Asii a střední a západní Evropou. V důsledku toho se zde uchytila neolitická kultura před více než 6 500 a 6 000 lety před naším letopočtem. Neolitičtí zemědělci nevstupovali daleko do Dinárských hor. Místo toho postupovali přes úrodné pláně podél Dunaje na severu a podél jadranského pobřeží na jih, aby se tak vyhnuli horským oblastem. V době bronzové se situace dramaticky změnila. S rostoucím počtem obyvatel se zvyšují nároky na půdu a les, narůstá potřeba dřevní hmoty pro stavbu sídel, opevnění a v poslední řadě i pro provoz hutí. V Dinárském krasu se osady soustředili především na dvou pohraničních místech: na Jadranských pláních a na krasových pláních a podél Panonské pánve (Turk et al., 1993). Během několika následujících století nedošlo k výrazným změnám ve způsobu využívání krajiny. Stále se zvyšující lidská populace je nucena postupovat dále do Dinárských hor. K fenoménu osidlování čím dál tím více roste potřeba většího území pro rozvoj měst, infrastruktury a celkově i zemědělské půdy. Důsledkem totálního odlesňování oblastí les ustupuje do horských oblastí. 17

3.3.2. Typy adaptací na krasu pro zemědělství Největší překážkou pro zemědělce na karstu tvoří jeho skeletnatý povrch. Před příchodem člověka se v Dinárském krasu vyskytovaly dva základní typy krasu: Úrodné oblasti (vhodné pro pěstování rostlin bez nutnosti přemisťování skeletu) Krasové oblasti (vhodné pouze jako pastva pro ovce, kozy a skot) V krasových oblastech bylo velmi těžké hospodařit. Pro přeměnu pastviny na louky muselo být vynaloženo velkého úsilí v podobě odstranění kamene z povrchu půdy. V nízkých pobřežních oblastech podél Adriatického pobřeží a obzvláště na ostrovech si člověk vytvořil ještě třetí typ: zahradnicko-sadovnicko-vinohradnické využívání krajiny pro svou potřebu (Gams, 1992). 3.3.3 Transformace půdy 3.3.3.1. Transformace půdy z lesní na pastvinu Tento proces přeměny krajiny, jak uvádí Gams (1973), je nejstarším typem přeměny krajiny jako takové. Byl způsoben hlavně migrací lidské populace, která již v době neolitu usazovala na tomto území za účelem především hospodářský. Usazovali se zde i pro příznivé středomořské prostředí (mírná zima, teplé léto), a v poslední řadě i moři, v němž viděli možnost využívání jeho přírodních zdrojů ale i obchodu s jinými zeměmi jinou cestou než tou suchozemskou. Proces odlesňování patří k velmi starým typům získávání půdy pro svoji potřebu. První neolitičtí zemědělci byli prvními propagátory metody tzv. Slash and burn. Nejprve vykáceli veškerou dřevní hmotu, posléze pomocí vlastních a zvířecích sil vyklučili pařezy a poté očistili povrch od větších kamenů. Tento způsob byl na jejich poměry velmi efektivní, ale přinášel i velké problémy ve formě rozsáhlých erozí způsobených vodou. Pro ochranu půdy proto vyvinuli primitivní ochranné systémy, aby zabránili rozšiřování erodovaných ploch a degradaci půdy. V následující podkapitole se tomuto problému budeme více věnovat Transformace pastvin na louky 3.3.3.1. Transformace pastviny na louky Druhým typem přeměny je dle Gamse a Gabrovce (1999) přeměna z pastvin na louky. Za tímto účelem farmáři odnosili kameny, které se velké míře vyskytovaly na 18

povrchu země v Dinárském krasu. Aby zabránili erozi půdy, vybudovali na svých pozemcích systém zdí postavených právě z kamenů, které našli na svých pozemcích při čištění země. Půda se tímto lépe akumulovat a první zemědělci tak měli možnost chovat dobytek, který jim poskytoval obživu po celý rok. Zdi zároveň sloužili jako ploty ohraničující nejen ornou půdu od luk, ale i majetek od sousedů. 3.3.3.2. Adaptace dolin na pěstování plodin Opět se zde vyskytoval problém se skeletnatým povrchem. Důmyslným nápadem se však podařilo tento problém vyřešit. Vše spočívalo v přemístění kamene ze svahů do dolin a jejich zahrazení. V důsledku působení gravitační síly a vodní eroze se půda přesunula z kopců do dolin, kde se postupně akumulovala v těchto předem připravených místech. Vznikla tím místa, kde se mohla půda obdělávat a následně pěstovat všemožné plodin. Nedílnou součástí bylo vybudování zdí proti erozi a ochraně proti dobytku. 3.4. Současný stav 3.4.1 Současný stav zemědělství v Chorvatsku Chorvatské zemědělství zaujímá území zhruba o rozloze 1 300 000 ha, tj. 22,9 % celkové rozlohy země. Pro srovnání s Českou Republikou, která hospodaří na 4 239 000 ha, tj. 53,7 % celkové rozlohy země (zdroj: Mze, Zpráva o stavu zemědělství ČR, 2009). V roce 2010 byla necelá jedna čtvrtina (23,3%) z celkové rozlohy Chorvatska využívána jako zemědělská půda. To byl poměrně nízký podíl, ve srovnání s rozlohou evidovanou v dalších čtyřech členských státech EU (Švédsko, Finsko, Kypr a Estonsko) a představoval asi tři pětiny průměru EU-27 (40,0%). Více než dvě třetiny (68,0%) ze zemědělsky využívané půdy v Chorvatsku bylo klasifikováno jako orná půda. Z 895 220 ha orné půdy v roce 2010 byly dvě třetiny (65,0%) využívány k pěstování obilovin, z nichž část (310 450 ha) byla zemědělská půda využívaná pro produkci kukuřice na zrno (viz. Obr.č1). Tyto podíly byly vyšší než je průměr EU-27. Naopak podíl zemědělské půdy využívané jako trvalé travní porosty a louky v Chorvatsku (25,8%) byl výrazně nižší než průměr EU-27 (34,0%) v roce 2010 (zdroj: http://epp.eurostat.ec.europa.eu). 19

Obrázek č. 1 Využívání půdy v % z celkové zemědělské půdy (zdroj: http://epp.eurostat.ec.europa.eu) 3.4.2. Pěstování plodin Z komodit, které jsou hlavním pilířem zemědělského myšlení Chorvatska, zaujímají dominantní postavení především obiloviny (pšenice, kukuřice). Zmíněné komodity jsou pěstovány na zhruba 65% z celkové zemědělské orné půdy chorvatského území. V roce 2012 dle výsledků FAO (Food and Agriculture organization) Chorvatsko vyprodukovalo 1 297 590 tun kukuřice a 999 681 tun pšenice (zdroj: http://faostat.fao.org/desktopdefault.aspx?pageid=339&lang=en&country=98, online25.4.2014), a je tak produkčně soběstačné. Chorvatské geografické rozmanitosti území vedly k různým variantám obživy a kultury. Výsledkem je, že zemědělství se pohybuje ve všech regionech země, avšak je ovlivněno regionálním klimatem. Zemědělsky bohaté nížiny se nachází v severní části Chorvatska, kde převládá pěstování pšenice, kukuřice a slunečnice, zatímco pěstování vinné révy, ovoce a olivových plantáží je velmi populární v pobřežních oblastech. Pastvin pro chov dobytka se běžně vyskytují v horských oblastech. Většina zemědělské půdy je v soukromém vlastnictví a velká družstva vytvořené během komunistické éry jsou neustále privatizována a restrukturalizavána. (zdroj:http://www.nationsencyclopedia.com/economies/europe/croatia- AGRICULTURE.html online dne 25. 2. 2014) 20

4. Geologie a pedologie Dinárských hor 4.1 Geologie Dinárských hor 4.1.1. Úvod Pás Dinárských hor, který byl pojmenován podle vrcholu Mount Dinara, se táhne v délce 600 km od Alp až do Albánie. Přes Albánii pak dále pokračuje až do Malé Asie. Chorvatská část Adriatického pobřeží, zakončená ostrovy, patří do zóny vnějšího Dinarika. Jsou tvořeny hlavně z karbonátových hornin vhodných pro rozvoj krasového reliéfu. V důsledku tohoto jevu je tato oblast nazývána jako zóna vysokého karstu. Pokud by se zdejší sedimenty ve vrcholových patriích hor ukládaly v pořadí, v kterém byly formovány, tak by jejich tloušťka mohla být okolo 8 km. Hlavními horninami jsou především karbonáty vápenec, dolomit, nebo jejich metamorfity jako jsou brekcie či slepence (Matič a kol, 2011). 4.1.2. Vývoj dinárských alp 4.1.2.1. Perm V Permu se začaly formovat klastické depozity pozemského původu, slíny, pískovce a slepence podobné dnešním karbonátům. Je možné je najít lokálně v Mala Paklenica a na úpatí Velebitu. Významným výskytem evaporitů z tohoto období, které reprezentují sádrovec, anhydrit a dolomit, jsou oblasti v Cetinském údolí a na Petrovo a Kosovo Polje. Zmíněné horniny jsou následovány paleontologicky nedostatečně vymezenými strata pískovci, siltity, brekciemi a evapority (Matič a kol., 2011). 4.1.2.2. Trias Na začátku Triasu se začaly ukládat především jílové a silikátové sedimenty slídnaté pískovec a siltity, jejichž mocnost se pohybuje okolo 470 m, především pak na Muču (Herak,1984). Evapority se také ukládaly v rozsáhlých lagunách kolem pobřeží se suchým a teplým klimatem (Šcavničar 1973 a 1980). Dále pak Zebec a kol. (2011) uvádějí, že v ostrovních oblastech Spodního Triasu byly evapority společně se sádrovci nalezeny na Visu a Velika Palagruža, kde se sádrovec po nějakou dobu využíval. V tomto období byly karbonátové horniny méně hojné a vyskytovaly se jenom ve formě čoček, které se střídaly s klastity, jak příčně tak svisle. 21

Povrchní mořské vápence a dolomity s čočkami se ukládaly na začátku Středního Triasu. Jmenované období je geologicky velmi důležité, neboť se zde formovala rozlehlá karbonátová plošina jako výsledek tektonické aktivity spojené s vulkanismem místní přírody. V důsledku poměrného konstantního klesání geotektonických jednotek nastal sled akumulací vrstev hornin usazujících se v mělkém mořském prostředí. Na přechodu mezi Středním a Svrchním Triasem bylo období, kde se velmi sporadicky vyskytovali bauxity. Oncolitické a Stromatotické sedimenty, které byli diageneticky transformovány do dolomitů, se ukládaly ve Svrchním Triasu. Na konci tohoto období se silnější vrstvy vápence začaly střídat s dolomity. 4.1.2.3 Jura Uvedené období bylo, co se týká geologického vývoje, velmi bouřlivé. Během popisovaného období dochází k rozpadu Gondwany, takže se během Střední a Svrchní Jury začínají utvářet menší plošiny (dnešní kontinenty) včetně Adriatické. Mocnost sedimentů formovaných během Jury se pohybuje mezi 3 500 až 5000 metry (Vlahovič, et al, 2002 a 2005). Jurské sedimenty Dinárského pásu byly obsaženy v povrchových vodách a dominovaly jim vápence a dolomity. Pelagické sedimenty otevřeného moře byly vzácné a obsahovaly klastity a minerály. Zmíněné období je charakterizováno intenzivní vulkanickou aktivitou, které je často zaznamenáno v karbonátových sedimentech jako pravidelné přidávání silikátových komponentů. 4.1.2.4. Křída Křída dle Matič a kol. (2011) byla jednou z nejstabilnějších a pravděpodobně i nejpříjemnějších etap vývoje Země. Skrze uvedené dlouhé období, kdy tato karbonátová plošina byla mělkou mořskou oblastí, kde malé tektonické pohyby mohly způsobovat rozsáhlé změny v prostředí a podmínek pro život, stejně tak v jednotlivých typech sedimentů. Jednotlivé části se často vynořovaly pokaždé, když se obnažily rozpadlé sedimenty, ale také se objevovaly při chemickém zvětrávání hornin. Díky tomuto jevu se exponovaly křídové vápence a dolomity, které zanechaly stopy ve formování brekcií a v sporadickém výskytu bauxitu. Svrchní Křída je charakterizována výskytem útesových korálových vápenců, které se sporadicky formovaly v blízkosti lagun a poskytovaly příhodné podmínky pro zachování organického materiálu. Horniny tohoto období mohly často obsahovat živici. Vrstvy vápence s minerály se uložily jen vzácně. 22

4.1.2.5. Cenozoik Popisované období je charakteristické svým Alpínsko-Himalájským vrásněním, natolik intenzivním, že tyto mladé hory začaly velmi rychle růst. Karbonátová plošina se částečně vynořila a zvětráváním nově vzniklé pevniny se fragmentovaly na nerozpustná residua, ze kterých se formoval bauxit. Nové rozrušování hornin začalo na severu s ukládáním sedimentů Kozinského typu (pojmenován po Kozina ve slovinské litorálu). Tento typ se skládá z tmavých vápenců s uhlím a sladkovodními fosíliemi. Pokračujícím rozrušováním se zdejší horniny transformovaly do vápenců nalézajících se kolem celé bývalé plošiny. Stále intenzivnější vyzvedávání mělo za následek vynoření budoucích Alp, Apenin a Dinárů z Tethyského oceánu; jinými slovy země, které byly intenzivně zvětrávány. Mohly být vedeny k utváření materiálu, který byl ukládán částečně v mořských a částečně v sladkovodních nádržích. Výslednými sedimenty pak byly komplexy karbonátových klastitů, brekcií, pískovců a slínů charakterizované pravidelným střídáním. Zdejší řady jsou typické svým nerovnoměrným rozložením. Tato formace se nazývá flyš (Matič a kol., 2011). 4.1.2.6. Paleogén Období je charakterizováno nejtlustšími vrstvami klastických sedimentů v Prominské sedimentaci. Skládají se ze sledů hlubokomořských jemnozrnných vápenců, mělko mořských a pobřežních pískovců a slepenců a v poslední řadě i z naplavovaných slepenců. Jejich agregáty mají v oblasti Obrovace a Benkovace mocnost okolo 600 m (Mrinjek 1993), zatímco na Mt. Promina mají mocnost i 2000 metrů (Županič 1969). 4.1.2.7 Eocén Značné zlomové sedimenty mladšího Eocénu, známé jako Jelar beds, se rozšířily podél pobřeží až na hřbety Velebitského masivu. Sedimenty jsou tvořeny především vápencovými brekciemi skládající se z úlomků starších karbonátových hornin, převážně foraminiferálních vápenců. Jsou tvořeny také úlomky starších brekcií a slepenců, které intenzivně zvětrávaly poblíž, a proto se jejich úlomky mohly pohybovat na kratší vzdálenost ve formě kamenných moří. Vápenoslínový cement s železitými hydráty často dodával načervenalý odstín této hornině. Zmíněné formace můžeme najít v Tulove Grede, nebo na Hajdučki Kukovi ve vnitřním Velebitu (Matič a kol., 2011). 23

4.1.2.8. Neogén Neogén se nesl ve znamení nového přeskupování. Vnitřní moře zvané Paratethys se formovalo v Alpské a Dinárské oblasti. Bylo jakousi zátokou, která příležitostně ztrácela kontakt s Tethiským oceánem. V oblasti Jaderského moře se nalezly Neogénové sedimenty v těžebních vrtech, jenž se formovaly na konci Eocénu. Výskyt mořských Pliocéních usazenin na Velika Palagruža se v dnešní době nachází v nadmořské výšce okolo 100 m n. m. Jedná se o zajímavý fenomén, který svědčí o mimořádně silné tektonické aktivitě v poslední době (Matič a kol.,2011). 4.1.2.9. Miocén Konec Miocénu byl dalším významným milníkem ve vývoji Dinárů. Během oddalování a srážení evropské a africké pevninské desky se horské masivy Afriky a Iberie spojily, a tak oddělily středomoří od světového oceánu. Předpokládalo se, že hladina uzavřeného moře klesne každoročně o 1 m a k jeho úplnému vyschnutí by mohlo dojít do 1800 let. Vzhledem k neustálému přílivu vody z Evropského kontinentu se tento proces značně zpomalil. Avšak vyzdvižením Karpatského pohoří se toky vod přesměrovaly na sever, což mohlo opět vést k opětovnému vyschnutí Středozemního moře. Tato hypotéza se potvrdila nálezy vrstev halitů, jejichž mocnost je okolo 800 m a 300 metrů tlustá vrstva sádrovců na dně Středozemního moře (Matič a kol., 2011).. 4.1.2.10. Pleistocén Období pleistocénu bylo další důležitou etapou ve vývoji Dinárů. Je charakterizováno především jako období, kdy se na Zemi střídaly doby ledové (glaciály) a meziledové (interglaciály). Hladina moře byla v této době asi o 110 m nižší, než je současný stav, a stejně tak o 300 m nížeji než byla hladina moře v Křídě. Jaderské moře ustoupilo a obnažilo tak nové části území, které daly vzniknout dnešním ostrovům Kornati. Během vrcholu doby ledové (20 000 let př. n. l.) byl Alpský ledovec maximálně rozšířen a k velkému smutku geologů, vymazal usazeniny, které tu byly dříve. V prostředí Jadranu se usadily spraše jako produkty čtvrtohorní ledovcové aktivity. Avšak zdejší usazeniny z větší části erodovaly až na několik kousků a jako výjimečný fenomén s téměř 90 metrovou silnou vrstvou sedimentů, které je možno najít na ostrově Susak. Spraše se staly podstatným komponentem současných půd, zatímco tyto půdy v mnoha jeskyních představují vysoce cenný materiál pro vědecké výzkumy klimatických a floristických změn v tomto období (Matič a kol., 2011).. 24

4.1.2.11. Holocén Ačkoliv se svět tvořil ve stabilních podmínkách, byly karbonátové horniny velmi rozvrásněné. Po svém dlouhodobém vývoji byly ukládány do tektonických jednotek, které se spojily do větších kontinentálních desek. Například jde o první Gondwanu v Triasu, pak super kontinent v Juře, kdy došlo k rozpadu a následnému přeskupení kontinentu. Zájmový region byl následně situován jižněji v tropickém pásu. Při svém dalším pohybu na sever se Africká deska společně s Adriatickou mikrodeskou, která byla unášena Jaderskou karbonátovou plošinou, se srazila s Evropskou deskou. Globálně to znamenalo, že se část Africké desky podsunula pod Evropskou, přičemž došlo k stlačení a rozvrásnění sedimentů, které pohltila sílu srážky. V důsledku této srážky se vytvořily značné vrásy na povrchu desky. Kde byl tlak větší, byly tyto vrásy rozlomeny a byly metamorfovány do několika zlomů (Matič a kol., 2011).. 4.1.3. Současný stav V současné době se Dinárská oblast (Istrie, Přímoří a Dalmácie) skládá především z karbonátových hornin (vápenec, pískovec), jejichž původ je datován do období Mesozoika. Některé silikátové sedimenty z období Paleozoika a Triasu je možno nalézt v bázích karbonátových komplexů. Kvůli intenzivní vulkanické činnosti se roztrhaly. V menší míře se také vyskytovaly v Křídě a dokonce i ve Čtvrtohorách. Mesoziokové karbonátové horniny obsahují okolo 5% nerozpustných residuí, buď ve formě jívových minerálů, nebo oxidů křemíku, zatímco na zemi se procento těchto residuí zvyšuje do bodu, kdy se již karbonátové horniny klasifikují jako slínaté vápence a slíny, obzvláště ve flyši a flyšových sedimentech. Vyvřelé horniny se vyskytují jen ve velmi malém počtu (Matič.S. a kol, 2011). 4.1.3.1. Klasifikace hornin v Chorvatsku Klasifikace je založena na datech v Centrální geologické mapy Chorvatska (Příloha č.1). Jsou klasifikovány do jednotlivých kategorií: A) Karbonátová horniny Karbonátové horniny se z větší části skládají z vápence; avšak se zvyšujícími se částmi hořčíkových komplexů se mohou transformovat do hornin od dolomitických vápenců, přes kalcitické vápence až po čisté dolomity. Tyto horniny jsou uloženy laterálně nebo vertikálně. Následně se řadí do skupin: 25

Zpevněné karbonátové horniny 1. Vápence 2. Vápence s příležitostným výskytem dolomitických čoček, a sporadických metamorfovaných brekcií 3. Travertiny a dripstone 4. Dolomity 5. Dolomity s příležitostným výskytem vápenitých čoček, a sporadických metamorfovaných brekcií 6. Vertikálně a horizontálně uložené vápence a dolomity se stejným množstvím kalcitových a dolomitových komponentů Nezpevněné karbonátové horniny 1. Sutě, oblázky a bloky s převážným podílem vápenců; vápenné sutě nebo oblázky a rudné horniny kalcitových hornin 2. Sutě, oblázky a bloky s převážným podílem dolomitů; dolomitické oblázky, sutě, písčité a horninové kompozity 3. Petromiktické karbonátových sutí a oblázků s vyrovnaným podílem vápenných a dolomitických klastidy. 4. Dolomitické arenity. Hybridní horniny 1. Slíny B) Silikátové horniny Zpevněné silikátové horniny 1. Pískovce, křemenné pískovce, pískovce, droby 2. Minerály, interbeds and nobles 3. Bazické až neutrální magmatity a jejich brekcie nebo slepence 4. Pyroklastické horniny Nezpevněné silikátové horniny 1. Křemenné písky 2. Křemeno-karbonátové písky 26

3. Spraše, sprašové siltity 4. Jíl 5. Půda C) Sirníky 1. Sádra 2. Anhydrit D) Horniny s významným podílem hydrátu hliníku 1. Bauxit 2. Terra rossa 4.1.4 Krasový fenomén 4.1.4.1. Kras Slovo kras (karst) vstoupilo do světa vědy ze Slovinska stejně tak jako dolina, polje atd. Termín kras má indoevropský původ ze slova karra, které znamená skála nebo kámen. Toto starodávné slovo pro kámen dalo jméno historickým regionům (Carusadus, Carsus). A dále se měnilo podle rozdílných jazyků na kras (Slovinsky), karst (Německy) a carso (Italsky). Kras je možné najít všude tam, kde se nacházejí karbonátové horniny především z období Devonu a Miocénu. Vápence z období Jury a Křídy jsou nejpříznivějšími horninami pro výskyt jeskynních komplexů. Vápenec z Dinárského krasu obsahuje odlišné množství uhličitanu vápenatého v závislosti na sedimentačních podmínkách daného období. Proto podle Heraka (1972), vápenec v období Spodního triasu obsahuje 80 95% uhličitanu, vápenec ze Spodní křídy 95 98% uhličitanu, zatímco vápenec ze Svrchní křídy obsahuje 98 100% uhličitanu. Dinárský kras se rozkládá na poměrně rozlehlém území. Hranice Dinárů (Obrázek č. 2) prochází přes Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, Srbsko až po Černou horu. Tento pás hor se dále dělí na tři hlavní zóny: A) Jihozápadní pás (Pobřežní Dinárské alpy) B) Centrální pás (Vysoké Dinárské alpy) C) Severovýchodní pás 27

Obrázek č. 2 Hranice Dinárské oblasti (zdroj: www.summitpost.org) 4.1.4.2. Morfologie krasu Morfologie karstu je velmi rozmanitá co se týče tvarů a rozměrů terénních formací. Vznikly obnažením vápencového povrchu a následnému vystavení srážkám. Další typy krasových formací, jako zářezy a díry s charakteristicky hladkým povrchem, byly vytvořeny pod povrchem země. Tvoří několik morfologických objektů, jako jsou doliny, krasová polje aj. Tyto dvě nejvýznamnější deprese jsou následně popsány níže. 4.1.4.2.1. Doliny Doliny jsou nejčastější krasovou depresí. Mají obyčejně kruhový tvar, ale mohou mít i miskovitý či dokonce nálevkovitý. Jejich hloubka se pohybují od několika decimetrů až po několik set metrů, a jejich vnitřní svahy jsou téměř vertikální. Doliny s hloubkou 10m a 100 metrů na šířku výrazně dominují (Mihevc a kol., 2010). 4.1.4.2.2. Polje Krasová polje jsou největší plošnou depresí v karstu. Jejich odlišností od ostatních depresí je jejich velikost a ploché dno, které se vytvořilo krasovým snížením. Typickým znakem jsou strmé svahy a ostré přechody dna a svahu. Na jejich dnech se často usazuje organický materiál. Polje jsou velmi důležitá pro lidské osídlení. Pouze v těch nejlepších v celém Dinárském krasu se nachází půda, která se dá velmi dobře 28

obdělávat. Právě pro svou úrodnost jsou největší lidská osídlení situována právě na poljích (Mihevc a kol., 2010). 4.1.4.3 Jeskyně Karst v Chorvatsku tvoří asi polovinu rozlohy, obzvláště v Dinárských Alpách. V tomto krasu je mnoho hlubokých jeskyní, některé z nich dosahují hloubky okolo 250 m. Jako příklad můžeme uvést Pretneru jamu, jejichž hloubka je 252 m, a v extrémním případě až do hloubky 1421 m, jenž se nachází v jeskynním systému zvaném Lukanina jama Trojama na lokalitě Hajdučki kukovi v Severním Velebitě. (Wikipedia, 2011). Tabulka č. 1 Chorvatské jeskyně hlubší než 250 m Jméno jeskyně Lokalita Hloubka Jamski sustav Lukina jama Hajdučki kukovi, Sjeverni -1 431 m - Trojama Velebit Slovačka jama Mali kuk, Sjeverni Velebit -1 320 m Crveno jezero Imotski, Imotska krajina -528 m Jama pod Kamenitim Biokovo, Dalmacia -520 m vratima Pretnerova jama Biokovo, Dalmacia -252 m Jama Marianna Mali kuk, SjeverniVelebit -250 m (zdroj www.speleologija.hr) Tabulka č. 2 Chorvatské jeskyně delší než 1000 m Jméno jeskyně Lokalita Délka Jamski sustav Kita Crnopac, Južni Velebit 26 371 m Gaćešina - Draženova Puhaljka Špiljski sustav Đulin ponor Ogulinsko- 16 396 m* - Medvedica Plašćanska zavala Jama kod Rašpora Račja Vas, Istria 4913 m Sustav Vilinska špilja - Dubrovnik, Dalmacia 3063 m* Ombla Rokina bezdana Jezerane, Lika 1016 m* Jama u Birbovoj dragi Buzet, Račja vas, Istra 1001 m* Pozn. * horizontální délka (zdroj: www.speleologija.hr) 29

4.1.4.3.1 Příklad jeskynního komplexu Tento jeskynní systém (viz. Příloha č. 2) je nehlubším jeskynním systémem Chorvatska. Nachází se na území nejmladšího chorvatského Národního parku Severní Velebit v lokalitě Hajdučki kukovi. Hloubka hlavní jeskyně je úctyhodných -1 431 m. Její špička je položena v nadmořské výšce +37 m n. m. Základní geologickou vrstvou jsou zde brekcie, jejichž výškové rozpětí je +37 až -200 m. Tyto brekcie mají patrně svůj původ v Eocénu. Na spodní části této vrstvy se údajně nachází tektonická hranice, která odděluje další patra jeskyně. Pokračujeme-li dále do útrob popisovaného systému, narazíme na vrstvu složenou z dolomitu či dolomitického vápence. Mocnost této vrstvy je asi 250 m a zasahuje do hloubky -450 m. Období vzniku je odhadnuto na Paleogén. Pod ní se nachází litosférická hranice neznámého charakteru. Dále na tuto vrstvu navazuje další část složená z karbonátových brekcií v hloubce -700 m, kde je opět zakončená tektonickou hranicí. Období, ve kterém mohla tato vrstva vzniknout, je patrně v Cenozoiku. V hloubce od -700 m do -800 m je vrstva vápence, na kterou navazuje až do hloubky -950 m další vrstva karbonátových brekcií. Tyto vrstvy mohly vzniknout pravděpodobně v Křídě, i když to není jasně doloženo. Poslední a zároveň nejsilnější vrstvou je vápenec, který pochází z období Jury. Zasahuje od -950 m až na samotné dno jeskyně ležící v hloubce -1 392 m. 4.2. Pedologie dinárské oblasti 4.2.1. Půdotvorné procesy Pedologicky je Dinárská oblast značně proměnlivá. Současná pedologická mapa Chorvatska (Příloha č. 3) je založena na klasifikaci půd dle FAO. Avšak před nástupem tohoto systému existoval CYS systém, který je dnes již zastaralý. V následujícím textu budou popsány nejčastěji zastoupené půdy popsané podle klasifikace FAO v porovnání s klasifikačním systém ČR, CYS (Classification of Yugoslav soils) a WRB (World Reference Base). Tyto veškeré půdy vznikly působením různých půdotvorných procesů, které výrazně ovlivnily půdní strukturu a staly se základním pilířem jejich vývoje. Dle Vavříčka a Šimkové (2013) rozlišujeme několik půdotvorných procesů. 30

Půdotvorné procesy: 1. Iniciální Tento proces se týká slabě vyvinutých půd. Základní vrstvu tvoří rezidua z mechanického zvětrávání a jednoduchého rozpouštění skeletu a organických látek. Barvící složkou je určitý poměr HK:FK, ale většinou s převahou FK. K polymerizaci HK dochází pouze na nižším stupni a podmiňovacími procesy je transport, kryoklastika a hypotermický režim. 2. Brunifikace (zhnědnutí) Dle Šimka (2003) se jedná o proces, který spočívá v intenzivním zvětrávání uvnitř půdního profilu. Dochází zde k uvolňování sesquioxidů z primárních minerálů (hlavně z minerálů obsahující Fe a Mn) a k tvorbě jílovitých minerálů, které tvoří typickou hnědou barvu charakterizující jednotlivé horizonty 3. Ilimerizace Při tomto procesu dochází podle Vavříčka a Šimkové (2013) k pohybu jílovitých frakcí typu smektitů. K tomuto jevu dochází při působení dešťové vody dopadající na zemský povrch, která tyto frakce proplavuje do středních a hlubších vrstev půdy. Nejčastěji k tomuto procesu dochází při slabě kyselé půdní reakci. 4. Podzolizace Typickým projevem zmíněného procesu je dle Šimka (2003) částečná destrukce jílových minerálů a transport sesquioxidů ve formě komplexů nebo chalátů (taniny) s humusovými látkami. Proces probíhá v silně kyselých půdách, v iluviálních horizontech se hromadí organické látky a sesquioxidy. 5. Oglejení Popisovaný proces je podle Vavříčka a Šimkové (2013) výrazně ovlivněn vysokou hladinou podzemní vody. Voda se zde nachází po většinu roku a způsobuje tak vlivem anaerobního prostředí stálé redukční procesy, které jsou typické pro glejsoly. Během tohoto procesu se redukují především kovy jako je Fe a Mn. Právě díky redukci těchto kovů získávají půdy své typické namodralé zbarvení. 31

6. Rašelinění Rašelinění je podle Vavříčka a Šimkové (2013) procesem, při kterém se formují organozemě, které jsou definovány jako nahromadění organického materiálu do hloubky vyšší než 50 cm. Dochází k tomu za přispění anaerobního procesu, při němž se organická hmota ukládá a téměř se nerozkládá. Mocnosti těchto horizontů se mohou pohybovat i okolo 8 metrů. 7. Zasolení K zasolení dochází především v oblastech ovlivněných chlornatými, vápenatými a sulfátovými solemi. Je to způsobeno převážně geologickým podložím, ale také klimatickými a hydrologickými podmínkami. Podle Vavříčka a Šimkové (2013) dochází ke genezi, což je kapilární zdvih, kdy se tento profil zaplaví vodou s rozpuštěnými solemi, pak se tato voda vypaří a soli se takto začínají akumulovat v profilu. 4.2.2. Typy půd V Chorvatsku se vyskytuje velké množství různorodých půd. Dle Soil atlas of Europe (2005) jednotlivé skupiny půd podléhají klasifikaci FAO a postupně budou představeny: Glejsoly Tyto půdy se vyznačují velkou nasyceností spodní vodou, která se nachází blízko povrchu a zaplavení trvá delší dobu. Glejsoly se objevují hlavně v níže položených oblastech, kde podzemní voda vystupuje vysoko k povrchu a nasycuje tak půdu po delší dobu. Vzhledem ke značné vlhkosti půdního profilu zde dochází k procesu tzv. oglejení. Projevuje se především anaerobním prostředím a redukčními procesy Fe a Mn, které dávají vzniknout typickým barevným kombinacím charakteristických pro tuto skupinu půd. 32

Regosoly Půdy s omezeným vývojem Regosol je velmi slabě vyvinutá minerální půda složená z nezpevněného materiálu s málo formovaným povrchovým horizontem. Limitujícími faktory pro rozvoj tohoto typu půdy jsou nízké teploty půdy, déletrvající sucho, dále vlastnosti matečné horniny a eroze. Regosoly tvoří taxonomicky malou skupinu obsahující všechny typy půd, které nemůžeme zařadit do žádné z předchozích taxonomických skupin. Regosoly se ve velkém rozsahu vyskytují na erodovaných místech, převážně v aridních a semiaridních oblastech a na horách. Leptosoly Mělké půdy na skalách nebo na štěrkopíscích. Leptosoly jsou mělké půdy na skalách a na velmi štěrkovitém nebo vápnitém materiálu. Nachází se hlavně na horách a na místech, kde byla půda erodována, a tím se obnažila matečná hornina. Protože je na těchto místech omezen půdní vývoj, nemá zde Leptosol téměř žádnou strukturu. V globálním měřítku jsou tyto půdy značně rozsáhlé. Leptosol na vápencích se nazývá Rendzina, zatímco na kyselých horninách, jako je žula, se nazývá Ranker. Kambisoly Půda, která se jen mírně vyvinula kvůli omezenému věku či neustálé obměně půdního materiálu. Kambisol je relativně mladá půda. Typické zbarvení půdního horizontu dokládá pedogenetické procesy a formování struktur podpovrchových horizontů. Kambisoly se objevují v rozličném prostředí na celém světě, kde roste mnoho typů vegetace. Všeobecně se řadí do skupiny hnědých půd. Luvisoly Půda s podpovrchovým horizontem s vysokou aktivitou akumulace jílu a s vysokým nasycením. 33

Luvisol ukazuje jasně patrnou texturní rozmanitost uvnitř profilu. Povrchový horizont je zbavený jílem, zatímco v podpovrchovém horizontu se jíl akumuluje. Široké rozpětí matečného podloží a přírodních podmínek vede k velké rozmanitosti půd ve své referenční skupině půd. Acrisols Půda s podpovrchovou akumulací málo aktivních jílových minerálů a s nízkým nasycením. Acrisoly jsou vysoce zvětralé půdy, které se objevují v temperátní oblasti a vlhčích částech tropů a subtropů. Acrisoly mají nevýrazné chemické vlastnosti s nízkým podílem živin a s vysokým podílem aluminiových částic a jsou tudíž velmi náchylné k erozi. Svými vlastnostmi prakticky neumožňují zemědělské využití. Acrisoly jsou podobné červenožlutým podzolovým půdám v Indonésii. Červeně a žlutě zbarvené země se rozdělují do několika podskupin, jako jsou Alfisoly a Ultisoly. Anthrosols Půda formovaná nebo modifikovaná lidskou činností, která zapříčinila naprosté změny půdních vlastností. Anthrosol je půda, která se formovala nebo významně modifikovala působením lidské činnosti v důsledku dlouhodobé hluboké kultivace (terasy), dále je modifikace této půdy způsobena neustálým přidáváním minerálů a organických hnojiv, dále pak podrážděním a významným přidáváním usazenin do mokré kultivace. Morfologické a chemické charakteristiky půdy se mění v závislosti na specifické lidské činnosti. Podzol Kyselá půda s odbarveným horizontem zdůrazněným akumulací organického materiálu, hliníku a železa. Pro podzol je typický proces Podzolizace. Je to proces způsobující transport Fe, Al a organických látek z povrchu do spodních vrstev půdy (tedy do B horizontu), který je způsoben dopadající dešťovou vodou. Humusový komplex se ukládá v akumulačním horizontu, zatímco horizont E je silně odbarvován až do běla. Nejvíce podzolů se vytvořilo na vlhkých, dobře odvodňovaných oblastech v boreální a temperátní zóně. 34